Titul: 2010 - Květiny v dešti
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Krátké
Časová osa: Spojitost s episodou 2010 ze 4. řady
Stav: Kompletní
Synopse: Když Jack není tak úplně Jackem.

__________________________________________________________

„Takže nám nepomůžete?“ zazněla v Samině hlase zoufalost spolu se zklamáním a dost možná i rozhořčením.

„Ne,“ odsekl chladně a pohled upřel kamsi za ní na obzor. Na severu se kupila mračna. Brzy přijde pěkná bouřka, napadlo ho… Ale ta bouřka nebude určitě ani z poloviny tak silná, jako byl vztek v něm. Bože, jak jí nenáviděl! Za to, co mu provedla, co mu udělala…

Přestože Jack jí nevěnoval už ani ten nejmenší pohled a vytrvale civěl na cosi za ní, ona z něj nespouštěla oči. Byl tak jiný, než si ho pamatovala… Místo ohníčků v očích jen led, místo hladce oholené tváře strniště vousů, okolo očí více vrásek, více šedin. Ale hlavně ten chlad. Byl od ní metr možná dva a ona cítila, jak jí ta zima prostupuje, i když bylo neobvyklé dusno a horko. Na pažích jí naskočila husí kůže… Zachvěla se.

Po dlouhé době na ni pohlédl a ona si poprvé za celé desítky let, kdy ho znala, uvědomila, že se ho bojí. Přímo se děsí pohledu, kterým se na ní dívá… Jako rozzuřené zvíře.

„Proč?“ Netušila, kde k tomu vzala odvahu.

„Proč?“ opakoval po ní tiše a naklonil svou tvář až k její. Byl jen kousek od ní… Vyděšeně couvla.

Poznal, že se ho bojí a způsobilo mu to jen a pouze vnitřní uspokojení. Konečně po těch letech! Nečekaně ji chytl za ruku a přitáhl si jí blíž k sobě, aby neměla možnost uprchnout. Nedotýkal se jí, na to si dával pozor, pouze jí surově drtil zápěstí… Znovu přiblížil svůj obličej, jejich nosy se skoro dotýkaly. Slyšel a taky cítil, jak zrychleně dýchá. Má strach!

„Vy se ptáte proč?“ zašeptal tichým, ale zřetelným hlasem, který v ní vyvolával paniku. Zápěstí jí začínalo bolet. Pokoušela se vyprostit svou ruku z jeho, ale držel příliš pevně. A ona se bála, že kdyby mu řekla, ať jí pustí, že to bude ještě horší. Ano, ona se bála Jacka O’Neilla… Cítila se jako malé vyplašené zvířátko zahnané do pasti. Proč sem jen chodila?

„Vy to ale přece nechcete slyšet, Sam,“ pokračoval chladně a jeho hlas začínal, bez toho, aniž by si to uvědomoval, znít výhružně. „Na to jste moc velký zbabělec…“

Do očí jí vyhrkly slzy. Ale nevěděla, jestli je to tím, co řekl nebo tím, že jeho ruka začínala být na té její nesnesitelná. Musel její slzy dobře vidět, ale zdálo se, že mu působí radost… Nebo aspoň uspokojení. Přesto ale měla dojem, že si před ním musí zachovat i tu poslední špetku hrdosti, která jí v jeho přítomnosti tak rapidně ubývala.

„Možná jsem zbabělec…,“ zhluboka se nadechla. „Ale ráda si to poslechnu.“

Na vteřinu ztuhl, ale trvalo to jen chvilku. Pak lehce povolil sevření, ale nepustil ji. Rozesmál se. Ale smíchem, ve kterém nebyla ani stopa po veselí. Byl to smích šílence, zněl jako šum listí…

„Pořád stejně hrdá, co?“ ušklíbl se.

Okamžik se na něj dívala téměř prosebně. Kde je Jack? Co to tu stojí za člověka?

„O co vám jde?“ zašeptala zoufale. Snažila se skutečně působit hrdě a povznešeně nad věcí, chtěla, aby neviděl, jak jí jeho chování zraňuje… Ale bylo to čím dál tím obtížnější.

Nečekaně její ruku pustil, ale než stihla zakusit pocit svobody a případně se dát na úprk, sevřela jí jeho ruka kolem pasu a strhla ji k sobě. Vletěla mu do náruče takovou rychlostí, že si to ani pořádně nestačila uvědomit. Obličej zabořila do jeho ramene… Pak jí hlavou projela vzpomínka a ona zjistila, že voní pořád stejně.

Přesto ale jeho náruč tentokrát nebyla místem bezpečí, jaké vždycky pociťovala, když se v ní náhodou ocitla. Slyšela, jak mu navzdory jeho chladnému a odměřenému vystupování divoce tluče srdce… Cítila, jak jeho ruce stoupají výš po jejích pažích, až jí bolestivě stiskl ramena. Sykla bolestí.

Prudce jí od sebe odtrhl, ale jen kousek, aby jí viděl do očí. A znovu jí zdrtil tím ledem v očích, měla pocit, jako by jí přejel náklaďák…

„Přece o vás,“ ucedil skrze zaťaté zuby.

„Vy nechcete zachránit lidstvo kvůli mně?“ vyhrkla v naději, že se tak dostane od nežádaného tématu.

„To taky, ale pochopitelně moje příští záchrana světa se netýká jen a jen vás. Já prostě odmítán pomáhat nafoukaným pitomcům, kteří se mě tehdy ani nesnažili vyslechnout. Vy sama nejlíp víte, že nesnáším větu *Já to říkal!*, ale tentokrát se to ani jinak vystihnout nedá… A když už jsme u toho – vy k nim vlastně patříte taky!“ Ještě víc jí sevřel, zdálo se jí, že každou chvíli vypustí duši. „Protože ani vy jste mě tenkrát nechtěla poslouchat, Sam.“ Vyslovil její jméno s takovým zaujetím až jí polilo horko. A taky vlna dalšího děsu. Jen málokdy jí říkal křestním a když, byla to vždycky jedna z nejhezčích věcí. Ale teď…

„A to mě bolelo nejvíc,“ sykl zlostně. „Byl jsem pro vás stejně jako pro všechny ostatní jen starý blázen, který všude vidí duchy…“

„To není pravda!“ vykřikla ublíženě.

„Ale je!“ zařval jí přímo do tváře. „Během jediného roku jste ve mně dokázala ubít všechno hezké, co jsem si o vás myslel… Můžete si to připsat na seznam vašich úspěchů!“

„Roku?“ opakovala tiše, že ji v zahřmění bouřky, které k nim doléhalo z dálky, skoro neslyšel. „Takže myslíte i moji svatbu…“

Když to vyslovila, jeho tvář ztuhla. Pak od ní úplně nečekaně odstoupil a pustil ji. Tvářil se při tom, jako by se jí štítil, jako by ani nemohl pochopit, proč se jí vůbec dotknul.

„Jistěže myslím i vaši svatbu,“ odfrkl a pak se zatvářil tak pohrdavě, že už to déle nevydržela a slzy jí vytryskly z očí. „Ale pochopitelně to chápu,“ zašklebil se a ironicky se usmál. „Váš pan manžel je přece pan Někdo!“

Úplně nečekaně se v ní zdvihla vlna vzdoru. Přes všechno zoufalost a neuvěřitelnou bolest, kterou jí vědomě způsoboval, pocítila strašný vztek. Kde vzal právo?

„Buďte zticha!“ vykřikla a on se zarazil. Tohle určitě nečekal. Rychlým a roztržitým pohybem si hřbetem ruky otřela slzy a pak na něj ukázala roztřeseným pravým ukazovákem, jako by chtěla dodat svým slovům skutečný důraz. Chvěla se, ale on dobře viděl v jejích očích vztek a rozčílení.

„Jak si můžete, kruci, dovolit mi něco vyčítat? Vy, který zbaběle vyklidil pole po první prohrané bitvě, vy, který jste odešel z armády a neobtěžoval se to ani nikomu z nás sdělit, vy, který jste se na půl roku vypařil a nezajímalo vás kolik lidí tady necháte a kolika budete chybět. A po šesti měsících jste se divil, že je vše jinak, že si lidé zvykli na život bez vás, když vy jste o nás zdánlivě nestál…“ Dívala se na něj a sledovala, jak bude reagovat.

Rukou si prohrábl rozcuchané věci a jen na kratičký okamžik vypadal a tvářil se tak, jako kdysi. Ale jen chvilku… Pak se usmál stejně neveselým a chladným úsměvem jako před chvílí.

„Vypadněte odsud, Carterová,“ konstatoval ledově a ona měla dojem, že právě dostala tu největší facku v životě. „Než vám ublížím…“

„Nevěřím, že byste mi ublížil!“ vyhrkla až příliš neuváženě. Kde vzala po dnešku tuhle jistotu, nechápala…

Zrovna se od ní otáčel, chtěl se vrátit zpátky do svého srubu, ale po její větě strnul. Otočil se na ni zpět a propíchl ji tak trochu samolibým pohledem. Pak se opět tak neupřímně pousmál… Pomalým krokem se vydal zase k ní a ona byla v pokušení ucouvnout, ne-li dát se rovnou na útěk. Ale pokud to jednou řekla, měla by si za tím tvrzením stát. A tak zůstávala tam, kde byla, přestože se každým metrem, kdy se k ní blížil, stále víc třásla strachy. Ale měla svou hrdost! To byla jediná věc, která jí zůstávala i v těch nejkrajnějších životních situacích… A tak jeho pohledu čelila s hrdě vystrčenou bradou, neuhnula očima.

Zastavil se jen kousek před ní. Uchopil její bradu a pozdvihl ji tak, aby mu i z téhle vzdálenosti koukala přímo do očí. Chvěla se, oči jí těkaly po jeho obličeji, hledaly nějaké vysvětlení. Poznal to.

„Ale já bych vám neublížil tak, jak si to bezpochyby představujete…,“ zašeptal. „Já bych vám ublížil jako vdané paní…“

Cítil, jak s sebou při těch slovech trhla, ale nevyškubla se mu, jak čekal. Využil toho. Přestával se ovládat…

Její dlouhý bílý plášť, ke všemu nezapnutý, skýtal dost prostoru pro jedny ruce navíc. Pustil její bradu, ale oční kontakt nepřerušil. Pomalu jel po jejích pažích dolů, třel je, jako by jí snad měla být zima. Když se dostal na úroveň jejího pasu, nechal ruce být. Majetnicky sevřel její boky, palci zajel pod její tričko, jeho ruce se dostaly do přímého kontaktu s její kůží. Jako by přeskočila elektrická jiskra… Litoval toho, že má Sam tak těsné džíny, protože jinak by se jeho ruce dostaly určitě i tam. Ale nemínil ji svlékat. Zatím…

Nepřestával sledovat její do široka otevřené oči plné strachu ale taky už i něčeho jiného. Pomalu ji hladil po nahých zádech, stoupal pořád výš, dokud nenarazil na zapínání její podprsenky. Slyšel, jak zalapala po dechu… Věděla, že by mu měla říct, ať přestane, ale nedokázala to. Takže jí pořád přitahoval! Vědomí toho byla jako výhra v jackpotu.

Měl nad ní moc. Pootevřela rty a přivřela oči, užívala si jeho doteky a vůbec jí při tom nenapadlo, co vlastně dělá. Že zrazuje vše, co si za ty roky vybudovala…

Ale on jí chtěl ranit! Tak, jako to dělala ona celé ty dlouhé roky.

„Koukám, že ti manžílek zrovna dvakrát nevyhovuje,“ zašklebil se a cítil, jak mu ztuhla v náručí. Byl si vědom toho, že by měl zmlknout, ale cítil se až nesmyslně a příliš ublížený. „Třeba ti posloužím líp…,“ zašeptal jí do ucha. „Nechceš jít dovnitř a pořádně si užít?“ Moc dobře věděl, že tohle se jí dotkne. Víc, než cokoli jiného…

Vteřinu se nedělo vůbec nic, možná, že ani vítr nezafoukal. Pak se mu pomalu vymanila z náruče, úplně rudá vzteky a ponížením. Než stačil cokoli dalšího říct nebo udělat, ucítil na tváři palčivou bolest. Byla to taková rána, až ho to přinutilo natočit hlavu na stranu a on najednou neměl odvahu otočit ji zpátky a pohlédnout jí do tváře. Když se mu to konečně po nekonečně dlouhé době podařilo, spatřil v jejích očích tu největší možnou bolest a zklamání. A způsobil to on. Nedokázal nic říct… Už ne.

„Ty parchante,“ zaštkala. Otočila se na patě a dala se po úzké cestičce na útěk…

„Sam,“ zašeptal a natáhl za ní ruku, jako by ji snad tak pošetilým gestem mohl zastavit.

Dobíhala ke svému autu, když se rozpršelo. Blesky začaly křižovat oblohu, od hřmění zaléhalo v uších… Konečně se pohnul. Rozběhl se za ní, během tak krátké chvíle úplně promočený na kůži. Ale bylo pozdě, už jí nemohl dohonit, ani kdyby měl křídla. Zastavil se několik desítek metrů od ní a jejího auta, do kterého právě celá rozrušená nastupovala.

„Sam,“ volala na ni. „Stůj! Prosím tě!“ Marně. Buď ho přes hřmění neslyšela nebo ho zkrátka slyšet nechtěla. Roztřesenou rukou právě odemykala dveře a nastupovala, když se náhle vše na kratičkou chviličku utišilo a ona tak uslyšela poslední věc, kterou na ni zavolal. Poslední, kterou měla v životě slyšet…

„Miluju tě!“

„Ale já tě nenávidím! Nenávidím!“ zavolala plná hněvu a nasedla. Pak se znovu zablesklo a během několika vteřin ho doslova ohlušilo další zahřmění. To, co řekla, ale dobře slyšel… Po tvářích mu stékaly kapky vody a vytvářely mu na obličeji podivné stíny. Najednou vypadal neuvěřitelně staře, zmoženě a unaveně. Všechno zkazil. Stejně jako před lety…

Zcela apaticky sledoval, jak se kola jejího auta protočila na místě a jak se od nich na všechny strany rozletěl štěrk. Sledoval, jak její auto mizí v dálce. Ujížděla příliš rychle a tam za zatáčkou je… sráz!

Ještě v životě se necítil tak bezmocně. Rozběhl se za ní, ale bylo to zbytečné. Mával a volal, zdálo se mu, že déšť je jeho nepřítel…

„SAM!“

Její auto zmizelo v zatáčce. Zastavil se. Nemohl popadnout dech, déšť mu stříkal do očí, skoro nic neviděl. V zoufalém gestu si hrábl do vlasů, vlastně si vlasy skoro rval…

Pak přišel ten zvuk, který čekal, a který nevyhnutelně přijít musel. Zoufalé skřípění brzd, měl dojem, že v tom zvuku slyší i výkřik. A pak ticho. Jen blesky, déšť a on… Ale ticho netrvalo dlouho. Ozvala se rána. Strašlivá rána ještě umocněná náhlým hromem. Zvuk mačkaného ba až drceného plechu doléhal až k němu… A vracel se v pravidelných intervalech stále zpět, z nichž každý návrat byl o to děsivější a strašnější, protože jen potvrzoval realitu. Zabil ji!

Nemohl se hnout, nemohl dýchat, byl úplně v šoku. A potom výbuch. Rozletěl se do hornaté krajiny jako výstřel z děla, světlo, které způsobil, dolehlo až k Jackovi. Dokonce se mu zdálo, že cítí ten žár… A nepřál si nic jiného než aby ho sežehl.

Nemohl popsat, co cítil, protože to se zkrátka nedalo popsat. Zabil ženu, kterou miloval nadevše, ublížil jí, jako ještě nikomu v životě a ona mu naposledy řekla, že ho nenávidí… A měla důvod! On se nenáviděl ještě víc…

Nemohl tam jít. Na to neměl síly. Opouštěly ho rychle, skoro necítil nohy… S vypětím sil se dostal zpátky do srubu. Byl úplně mokrý, byla mu strašná zima a hlavně byl úplně mimo sebe. Třásl se po celém těle, rty měl modré. Bezmyšlenkovitě usedl k oknu, kterým bylo vidět alespoň kousek za zatáčku. Viděl okraje strže, stále z ní vystupovalo jasné světlo, které ale pomalu umíralo, jak stále víc a víc pršelo… Déšť oheň uhášel. A pak najednou uhasl úplně. Po celé krajině byla děsivá tma, která do sebe měla zahalit hrůzu dnešní noci.

Nedlouho poté, co světlo zhaslo, se krajinou rozlehlo skutečně mohutné zahřmění. Výstřel z pistole v něm skoro zanikl…

KONEC