Titul: Always
Autor: Gail R. Delaney
Překladatel: Alis
Žánr: Romance/Chybějící scény
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: Threads
Stav: Kompletní
Synopse: Co nebylo vysloveno... A o tom, jaké je to v nebi...

______________________________________________________________

V jednu chvíli mluvila Sam s malou, roztomilou, kudrnatou holčičkou, která ji přesvědčovala, že Sam ví, kdo ona je…a najednou byla halucinace pryč….a objevil se tu její otec.
Trvalo jí to nějakou chvíli, než tuhle skutečnost vstřebala a taky několikrát zamrkala, aby se zbavila bolesti hlavy, která se stávala víc a víc nesnesitelnou. Jacob Carter seděl vedle ní, ruce měl složené na stole před sebou.

„Sam, jsi šťastná?“
„Cože?“
„Jenom mi odpověz na mou otázku.“
„No, v tuto chvíli je to všechno trochu zvláštní, ale v podstatě ano, jsem šťastná.“
„Ne, to nejsi,“ řekl jí otec a mírně při tom zakroutil hlavou. „Jsi spokojená. Splnila se ti tvá přání. Ale pořád jsi pod velkou vnitřní kontrolou. A to je ten problém.“
Sam se upřeně dívala na slzu, která se rozpíjela na modrém ubruse a která provázela otcova slova.
„Dobře, ale já ti teď nerozumím.“
„Jenom ti říkám, že ti něco v tvém životě chybí. A smutné na tom je, že nevíš, o čem já tady mluvím.“
„Já *jsem* šťastná. Viděla jsem a dělala jsem věci, o kterých se mnoha lidem ani nezdá. Mám úžasný život.“
„A jsi stále sama.“
„No, pravda je, že poslední rande je už hodně stará záležitost. Ale znovu jsem uvázla na vesmírné lodi.“
„Ne. Vždycky.“ A než její otec pokračoval, na chvíli se odmlčel, naklonil se k ní blíž. „Po celou dobu, co tvoje matka žila, mi ukázala život, který existuje kromě ambicí a kariéry. Dala mému životu smysl a rovnováhu. A byla to pro mě čest, že jsem ji mohl milovat tu krátkou dobu, co se mnou žila. A kdybych byl zase mladý a zase ji poprvé potkal a dokonce věděl, jaký osud ji čeká, udělal bych znovu všechno stejně. To …je láska.“
Sam bojovala se slzami tak dlouho, jak jen to šlo, ale když slyšela, jak její otec mluví o ženě, kterou oba milovali, nebyla už schopná zadržovat svoje pocity. A jak ho poslouchala, slzy jí stékaly po tvářích.
„Sam, já vím, že sama sobě tuto zkušenost odpíráš, protože si myslíš, že to vždycky skončí bolestně a osaměním.“ Natáhl k ní ruku a vzal tu její do své. A i když její racionální mysl věděla, že tento dotek není reálný, Sam si úlevně povzdechla.
„Je na čase, abys nechala všechno, co ti brání najít štěstí, zmizet. Zasloužíš si někoho milovat.
A být milovaná.“
A potom byl i on pryč….
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Dobrá, Carterová. Vstaňte. No tak.“
Malá holčička zmizela s mrknutím oka a ve dveřích na druhé straně místnosti stál plukovník O´Neill. Jeho obličej byl ve stínu.
„Byla jsem zvědavá, kdy se tady objevíte.“
Mírně naklonil hlavu, ruce měl v kapsách jeho kalhot.
„To tady budete jen tak sedět?“
„Jsem příliš unavená, pane.“
Sledovala ho přes celou místnost a když šel směrem k ní, zvedla bradu, aby mu viděla do obličeje. Sklonil se a posadil se vedle ní na podlahu a lehce při tom zaskuhral.
„Samantho…“ řekl pomalu a Sam si pro sebe řekla, jak divně to zní, když jí říká celým jejím křestním jménem.
„Já jsem jen část vašich představ. To mi budete říkat *pane*?
„To je starý zvyk. Promiňte.“
„Takže se zachráníte, nebo co?“
„Už jsem to zkoušela….“
„Takže jste to prostě vzdala?“
„Jenom nevím, co bych mohla ještě udělat.“
„Vy něco vymyslíte.“
Sam vtáhla ret mezi zuby.
„Přišel jste mi povídat pohádky?“
„Od toho jsou přátelé…“
„Přátelé….“
„Hej! Tohle říkáte vy…Možná je to čestné přiznání.“
Sam si dovolila ten luxus a chvíli se na Jacka jen tak dívala. Mohlo by to být tak jednoduché?
Najdou se odpovědi právě tady a teď? Zná pravdu a všechno, co musí udělat, je jen se zeptat ?
„A co kdybych odešla z armády? Změnilo by to něco nebo by to byla jen výmluva?“
Jack se na ni díval a mírně se usmíval a teprve potom odpověděl.
„Nikdy bych nechtěl, abyste se vzdala své kariéry.“
*Tohle není žádná odpověď.* „Protože ke mně nic necítíte--?“
„Carterová--.“
„Nechala bych vás hned odejít, když tohle budu vědět.“
„Tak snadno?“
Sam na chvíli zmlkla a zakroutila hlavou.
„Neříkala jsem, že to bude snadné.“
„Tak, co vám brání, když to chcete opravdu vědět?“
„Snažím se…“
Jack se nadechl a změnil svou polohu. „Možná to nejsem já, kdo je ten problém. Jen se na to podívejte…já nejsem tak složitý.“
„Tedy já?“
„Sam… já jsem jistota.“
Sam přikývla a na hrudníku se jí usadila strašná tíha. „Po celou dobu, co jsem o vás přemýšlela- dívala jsem se na to jako na něco, o čem jsem myslela, že je nedosažitelné-takže už mi nikdo jiný nemůže ublížit.“
Jack se usmíval. „Jacob měl pravdu. Zasloužíte si víc.“
Sam ho poslouchala, ale nebyla si jistá, že zrovna tohle chce slyšet. Po takové době…je tohle ono, k čemu to dospělo? Rozhovor s iluzí?
„Vždycky tu pro vás budu,“ řekl Jack. „Nezáleží na tom, co se stane. Věřte mi.“
Sam přikývla a hrdlo měla stažené, její pocity ji úplně dusily.
„Takže, co teď?“
„Zachraňte si svůj zadek.“
„Ještě poslední věc…“
A pokud je jen její představa…co by se stalo, kdyby se prostě k němu naklonila pro jeden sladký, úžasný polibek? Pomůže to nakonec její zvědavosti? Nebo se její představy stanou divočejší? Jack naklonil hlavu a čekal.
„To nic.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Jak se jmenuje?“
„Proč by….?
„Zpíváte si---„
„Pete Shannahan. Je policajt. Není to nic vážného.“
„Ale zpíváte si….“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-

„Něco se s vámi děje! Ani mě posledních několik dní nezahrnujete svými vědeckými řečičkami a to pro mě znamená *červený prapor*,“ řekl Jack neoblomně, stál před jejím stolem a ukazoval na ni.
Když na ni od dveří promluvil, úplně jí poskočilo srdce. A když se na něj podívala, stalo se to znovu. Kolik toho ještě vydrží? Jak moc je tohle bláznivé? Měla na něj přestat takhle reagovat už dávno. Ale když je tak sexy a tak zatraceně ji rozptyluje…Sam byla schopná sotva přemýšlet.
Ale musí myslet. Samozřejmě, Jack jí říkal, že přemýšlí až moc. Dva týdny, je to moc? A než si to mohla pořádně rozmyslet, vyndala malou černou sametovou krabičku, která jí připomínala, jaké rozhodnutí musí udělat. A podávala mu ji.
„Pete mi dal tohle.“
Jack se podíval na krabičku a potom se pro ni natáhl. Ale Sam dobře v jeho očích viděla, že on ví, co v ní je. Otevřel ji a když viděl, co je uvnitř, jen zvedl obočí.
„Lidé tohle normálně nosí na prstě…“
„Ještě jsem neřekla ano.“
Znovu se podíval na tu krabičku. „A taky …jste zatím neřekla ne.“ Potom krabičku prudce zavřel, až to zapraskalo a Sam sebou polekaně trhla.
„Řekla jsem mu, že potřebuji nějaký čas na rozmyšlenou.“
Jack se zhluboka nadechl. „A …?“
A položil sametovou krabičku na stůl.
„Už jsou to dva týdny…“
„Ah…“
V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho – bylo to něco, co se mezi ně dostalo, když se objevil Pete – něco je rozdělilo. Jack si položil dlaně na stůl a naklonil se dopředu.
Sam se snažila držet svoje nervy na uzdě.
„Vy víte, že jsem se všechny ty roky soustředila na svou práci a myslela jsem si, že jednou snad bych mohla….“
„Žít?“
Jejich pohledy se setkaly. A Sam nebyla nadšená tím, že v jeho očích viděla porozumění.
On ji stále rozumí….vždycky ví, na co myslí.
Nakonec oba současně přikývli a tiše řekli „Ano…“
Sam mu sdělila své důvody….všechna rizika, nebýt fér k někomu, kdo s ní bude žít, být matkou a nevědět, co budoucnost přinese ………ale na každý její argument měl Jack odpověď. Doufala snad, že jí řekne, že má pravdu? Že by to neměla dělat? Že by si Peta neměla brát? Místo toho, od samého začátku, jí Jack nabídl veškerou podporu. Nakonec si Sam jen povzdechla.
„A co vy? Kdyby věci byly jinak…“ Tady Sam sama sebe zastavila. Tahle otázka je moc nebezpečná….a možná odpověď příliš riskantní.
Jack se na ni upřeně díval, jeho oči byly tak tmavé, že se z nich nedalo nic vyčíst. Potom otevřel ústa a pomalu se nadechl. „ Tak bych tady nebyl…“
Když se na ni díval, Sam zadržela dech a když už si myslela, že její plíce nedostatek kyslíku nevydrží, tak se Jack otočil a potichu odešel.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*Proč se táta takhle na Peta dívá? Proč je tak…zatvrzelý! Tak přesně kvůli tomuhle je tak nervózní! Bože, Pete…prosím, PROSÍM hlavně neřekni nějakou….blbost!*

„Tohle je skvělé,“ řekl nakonec Pete, když to ticho bylo už nesnesitelné. To je nadějné. „Vy opravdu máte v hlavě jednu tu věc?“

Ach, ne. Ne! NE!
„Jestli *tou věcí* myslíte dva tisíce let starého symbionta?....Pak, ano.“
Sam sotva potlačila zasténání. To to jde z kopce pěkně rychle.
„Vážně… no tak!“ Řekl Pete a nervózně se zasmál. „To vás musí někdy děsit. Tohle je teda divný!“
Jacob se odmítavě podíval na Sam, která se snažila usmát. Ale věděla, že to nebylo moc přesvědčivé. Tak nějak očekávala, že Selmak zableskne očima – jen čistě proto- aby dokázala svou přítomnost. Ale místo toho, se na ni její otec dívá a očekává, že udělá něco, co by tenhle okamžik zachránilo.
Ale spása přišla z venku. Bylo to tiché zaklepání na dveře.
„Tati!“
„Nazdar Jacku.“
Díky za to! Sam na chvíli zavřela oči, myslela si, že si to může dovolit. A když oči znovu otevřela, viděla, že se na ni Pete tázavě dívá.
„Promiňte, nebyl jsem v řídící místnosti, abych vás přivítal…však víte, všechny ty věci kolem. Ahoj, Carterová.“
„Pane… pamatujete se na Peta?“
Jack podával Petovi ruku a jeho široký úsměv se najednou vytratil. Stále se sice usmíval, ale tohle už bylo jiné.
„Jistěže.“ Řekl Jack a Sam skoro slyšela, jako by ještě dodal * jak bych mohl zapomenout ?*.
„Pete, tohle je generál Jack O´Neill…velitel SGC.“
„Já si vás pamatuji od… jak tam byla ta žena se svítícíma očima….goa´uld?...ještě se pořád učím—„
„Pete…“ řekla mu Sam důrazně, aby ho tak umlčela.
„No, rád bych…si s vámi popovídal, ale nemůžu se zdržet. Mám něco na práci…podepsat nějaké papíry….prostě zábava, zábava…“
Jack lehce zasalutoval jejímu otci. „Je to fajn, že jste zase na chvíli tady, Jacobe. Víte, kde mě najdete, kdybyste něco potřeboval, zahrát si šachy.“
„Díky, Jacku.“
Jack kývl na Peta a potom na Sam. „Pete….Carterová…bavte se.“
A když se jejich pohledy setkaly, Sam se uvnitř všechno sevřelo. Jen nepatrně zvedl obočí a Sam reflexivně stiskla spodní ret mezi zuby. Jack se potom otočil a odešel a nechal ji tak opět samotnou s Petem a jejím otcem.
A ty pohledy začaly znovu.
„Takže…Sam mi říkala, že jste byl generál než jste…uh…“
„Než jsem se spojil se svým symbiontem.“
„Ano.“
„Ano, byl jsem generál.“
*A zase to ticho*
„No, jsme oba rádi, že jste se mohl vrátit zpátky na naši svatbu….myslím tím, vím…“
Ozvalo se druhé zaklepání na dveře. „Omlouvám se, že vyrušuji, podplukovníku Carterová.“
„To je v pořádku, seržante.“
“Generál s vámi potřebuje mluvit v naléhavé věci.“
„Samozřejmě. Řekněte mu, že tam budu hned.“ Sam se otočila k Petovi. „Je mi to líto, budeme to muset ukončit. Myslím, že budeme mít víc času…“
„Ne, to je v pořádku. Můžeme si o všem promluvit později, že ano?“
„Jistě…“
Pete podával ruku jejímu otci. „Bylo skvělé vás poznat, pane.“
Její otec nic neříkal, jen uklonil hlavu a *tak nějak laskavěji* se usmál.
Sam vzala Peta za paži a vedla ho ven k výtahu.
„Tohle dělá často, že?“
„Kdo?“
„Generál. Potřebuje tě a ty hned všeho necháš…“
„To je moje práce, Pete.“
„A co když bude něco moc důležitého v den naší svatby? To taky všeho necháš?“
Sam se zastavila a podívala se na něho, ztišila svůj hlas tak, aby to seržant na konci chodby neslyšel. „Chceš se hádat?“
„A kolikrát jsme museli zrušit to, co jsme si naplánovali, protože tě generál O´Neill potřeboval nebo od tebe něco chtěl?“
„Pete, já jsem u letectva…tohle by tě nemělo překvapit. A mnohem důležitější je, že pracuji na projektu, který občas vyžaduje, abych tu byla, i když tu být nechci…takže by tě to nemělo překvapit. Proč to říkáš zrovna teď?“
„Zeptám se tě znovu…kdyby ti řekl, že tě potřebuje v den naší svatby, šla by jsi?“
Na chvíli se jí v hlavě objevila představa, jak před ní Jack O´Neill stojí a drží ji za paži. * Potřebuju vás….*
Sam zamrkala. „To by neudělal.“
„Takže si to nemyslíš?“
„Ano.“
„Proč ne?“
Sam se na něho chvíli upřeně dívala a stiskla zuby, aby zahnala představy, které se jí honily hlavou. Neměla by Petovi dovolit, aby vytahoval takové argumenty, jako tenhle – ne teď a ne tady. Místo toho se obrátila a šla směrem k výtahu. Pete šel za ní. Jejich rozloučení bylo krátké, žádný polibek na tvář, jako když přišel. Když se dveře u výtahu zavřely, Sam si s úlevou oddychla.
O chvíli později klepala na dveře generálovi pracovny. Zvedl hlavu od papírů a podíval se na ni. „Načasoval jsem to dobře?“
„Přesně, pane. Děkuji.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-
„Promiňte pane.“
„Něco naléhavého?“
„Ne, jen – nedorozumění.“

Jack se i nadále věnoval otevřené složce, kterou měl na stole. A ačkoliv byl u zvláštních jednotek, nebyl si teď zrovna jistý, že má v sobě dost sebeovládání, aby skryl výraz svého obličeje.
Takže v ní listoval a dělal nesmyslné poznámky, které nic neznamenaly a jen pokyvoval hlavou nad Saminým vysvětlením.

„Neměla ses dnes ráno sejít s Petem v květinářství?“ Zeptal se Jacob, když vstal.
„Ne,*tati*,“ řekla Sam ostře.
Jack zariskoval a podíval se rychle na Sam a potom na jejího otce a zase se vrátil ke své složce.
„Ne, jsem si jistý, že jsi mi to říkala….na svatbu.“
„Já *vím*.“
*Tak fajn, tohle mi celkem stačilo.* Jack zvedl hlavu, nadechl se, aby si dodal odvahy. „Tak běžte Carterová. Nakonec dnes jste měla mít volno.“
„To je v pořádku, pane…“
„Ne, Teal´c a Bra´tac jsou na setkání s jaffy…a tady není co řešit. Běžte si koupit kytky!“
A s úsměvem, nejlepším jaký zvládl, se otočil a odešel do své kanceláře.
Položil složku na roh stolu, sesul se na židli. Přes okno viděl, jak Sam se svým otcem mluví – Sam vypadala, jako by právě spolkla hodně velkého brouka, potom se otočila a šla po schodech do řídící místnosti.

O několik minut později stál Jacob ve dveřích Jackovy pracovny.
„Máte minutku, Jacku?“
„Pro vás, Jacobe…..kdykoliv!“ řekl mu Jack a pokynul Jacobovi, aby se posadil na židli.
Jacob zavřel dveře a posadil se proti Jackovu stolu. Ztěžka si povzdechl a upravil si kožený oblek, který zřejmě nosí všichni Tok´rové. Vypadalo to, že potřebuje malou chvíli na to, aby si všechno srovnal. Zavřel oči a přejel si rukou po hlavě a až na krk. Vypadal unaveně – mnohem víc, než ho kdy Jack viděl. Nebo jiného Tok´ru. Jack složil ruce na složce a čekal.
Konečně Jacob otevřel oči a zhluboka se nadechl.
„Co si myslíte o Petovi Shannahanovi?“
„Neznám ho.“
„Ale máte na něho nějaký názor.“
„A co na mém názoru záleží?“
„Jacku, neříkejte mi tu hlouposti.“
Jack zvedl obočí a opřel se o opěradlo židle. Na stole našel pero a začal si s ním hrát. Obracel je sem tam. A místo aby se soustředil na Jacoba, díval se na svou hračku.
„No mám….určité obavy.“
„Tak mi to povězte.“
Jack vzhlédl a jeho pohled se setkal s Jacobovým.
„Jacobe….“ Ale Jacobův vážný pohled mu jasně dával najevo, že chce slyšet všechno, celou pravdu.
„Jediný důvod, proč Pete Shannahan ví o SGC a hvězdné bráně nebo o vás, je proto, že sledoval Samanthu a strkal nos, kam neměl. Řekl jsem Georgovi, aby mu dal povolení. Bylo to buď tohle nebo by si Sam musela vymyslet neuvěřitelnou lež.“
„Nevěříte mu.“
„Já ho neznám, Jacobe. Ale zatím mi nedal důvod, abych mu věřil.“
„Takže ho nemáte rád….“
Jack hodil perem přes stůl. „Proč to chcete vědět?“
„Protože věřím vašemu instinktu, Jacku.“
*A co kdybych nešťastnou náhodou zadal adresu Netu a poslal Peta tam?*
Ale tohle si nechal Jack jenom pro sebe a zase se věnoval hře s perem.
„Myslím, že mám odpověď, kterou jsem potřeboval….“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam procházela s Petem prázdné místnosti domu, který by měl být zřejmě * jejich*. Byl tak nadšený- sám se sebou spokojený, že tohle pro ni udělal – to že ji tak překvapil – takže se Sam nemohla přinutit říct mu pravdu.
A pochybovala, že někdy bude schopná…
Dům, který mu tenkrát v noci popsala…. *dům, který vždycky chtěla*…byl to dům, který viděla někde v časopise. Ale on na ni tak moc naléhal, aby mu to řekla, protože ji tak moc chtěl poznat, takže to nakonec udělala.
Jak mohla vědět, že bude hledat stejný dům a že ho *koupí*, aniž by se jí nejprve zeptal?
Ne že by to nebyl hezký dům…. byl nádherný, opravdu.
Ale zrovna teď v Sam všechno dělalo kotrmelce. Na chvíli přemýšlela, jestli to není tím, že jí její oběd moc nesedl.
Pete ji vzal za ruku a vedl ji do jídelny a Sam musela přiznat, že skříň v čínském stylu je nádherná. Chtěla mít z toho radost – bylo jí jasné, že každá jiná žena, by ji měla – a doufala, že kvůli Petovi se navenek tváří spokojeně.
„A tady je kuchyň. Jak už jsem říkal, není sice žlutá, ale to můžeme změnit, to není problém. To je první věc, kterou mi můžeš napsat na můj * novomanželský seznam *.“
„Tvůj co?“
„Novomanželský seznam….však víš….zlato, co bych měl pro tebe udělat….“
Sam se nejprve usmála a potom se začala smát.
„Aha! Chápu.“ Rozhlédla se po kuchyni. nebyla moc velká, ale vzhledem k jejímu vaření, to není žádný problém. Skříňky byly ze světlého dřeva a horní část měla barvu červené žuly.
Zkoušela si to tu představit ve žluté, ale nějak jí to sem nepřipadalo vhodné.
*Žlutá se nejvíc hodí k bílým skříňkám a jednoduchému vzhledu. Je v tom čistota a je to efektivní.*
„Tak co tomu říkáš?“
Sam se podívala na svého snoubence. Usmíval se od ucha k uchu, pevně svíral její ruku, jako by se bál, že by mu utekla.
„Je to velice pěkné, Pete. Děkuji.“
Objal ji a Sam si položila hlavu na jeho rameno a dívala se do prázdné místnosti, která byla za ním. Mohlo by to fungovat. *Musí to fungovat!* Tohle by měl být její domov.
A ona ho bude milovat.
Pozitivní myšlení….*Budeš to tu milovat, Sam. Budeš.*
*Budeš to tu milovat, protože miluješ Peta.*
Pete mírně odstoupil, ale držel si Sam stále blízko, ruce měl kolem jejího pasu.
„Podívej se, zlato. Chci se omluvit za to, jak proběhlo setkání s tvým otcem. Nevím, proč jsem řekl všechny ty věci…myslím, že to bylo kvůli tomu, jak často tě Jack odvolával. Myslím, že jsem vůči Jackovi O´Neillovi zatrpklý víc, než jsem si doposud připouštěl.“
„Pete…“
„Já vím….. je to hloupé. Dělá jen svou práci a ty děláš svou. Prostě jsem si nemohl pomoct.
Vy dva spolu pracujete už tak dlouho, jste spolu mimo Zemi a tak… a já jsem prostě žárlil, že on s tebou může sdílet věci, které já nemůžu.“
Sam sklopila hlavu a soustředila se na jeden knoflík na jeho košili. Měla strach podívat se svému snoubenci do očí, když mluvil o Jackovi O´Neillovi. Co by si asi pomyslel, kdyby znal pravdu? Co si s Jackem jednou vzájemně přiznali?
Uvědomila si, že se jí Pete na něco ptal a zvedla hlavu a zamrkala.
„Promiň, co jsi říkal?“
„Ptal jsem se, jestli je generál O´Neill ženatý.“
„Aha. Ne. Byl…jednou. Ale teď už není.“
„Chtěl jsem říct, že bychom ho a …. někoho…mohli pozvat…na večeři, až se sem nastěhujeme.“
„Um, jistě,“ donutila se Sam nakonec říct. Ale to, že by s Jackem O´ Neillem a se svým manželem měla společně večeřet….její žaludek udělal další kotrmelec.
„Tak pojď. Ukážu ti ještě prostor za domem.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
*A EmmyTony-Grammy- Klidně se ti může podívat do tváře a lhát ti- cenu získává generál O´Neill!*
Jack seděl na pohovce, opíral se lokty o kolena a mezi prsty si pohrával s pivem. Zíral na telefon, který držel v druhé ruce, na displeji bylo číslo do SGC. A jediné, co musí udělat, je zmáčknout tlačítko.
Chtěl zkontrolovat, jak se má Jacob- a taky Sam- ale právě teď se cítil jako ten největší bastard na celé planetě. No planeta, to je jen malá část. Celé galaxie…. a teď, když se dostali až k Pegasovi, tak by mohl zahrnout i tuto část vesmíru.
Seznam jeho křivd byl tak dlouhý, že nemělo cenu jmenovat jednotlivé položky. Ale ty největší se v jeho hlavě ozývaly jako buben, který vás láká do léčky.
Měl říct Sam o Kerry a ne aby je našla, tak jak se to stalo…
Měl být ke Kerry upřímný, proč nechce, aby to někdo věděl….nebylo to kvůli někomu….bylo to kvůli Sam.
A tak tam jen stál…jako pěkný pitomec….zatímco Sam se mu pokoušela říct- bože, není schopen si ani připustit, co mu chtěla říct- byl zbabělý, že by byl přistižen, tak jak se říká *v krabici sušenek někoho jiného*!
Byl na sebe pěkně naštvaný, stiskl tlačítko a dal si telefon k uchu. Požádal, aby ho přepojili na ošetřovnu a potom mluvil s doktorkou. Nevypadalo to dobře. Jacob Carter zkolaboval a když se dostal na ošetřovnu, oznámil doktorce, že Selmak umírá. A jedovaté látky z těla symbionta začaly pronikat do těla Jacoba.
Není žádná naděje na přežití.
Jack zavřel oči a poslechl si doktorčinu prognózu.
„Jak dlouho?“ Zeptal se nakonec.
„Může to být kdykoliv. Velice rychle slábne.“
Jack pocítil v hrudníku bolest. * Jacob Carter*, neznal ho zase tak dlouho, necelých šest let. Ale respektoval ho, pomyšlení na jeho smrt…
„Je podplukovník Carterová u něho?“
„Ano, pane.“
Odkašlal si a snažil se najít ta správná slova…
„A ví tohle všechno?“
„O jeho prognóze? Ano, pane. Jacob ji to chtěl říct sám.“
„Aha…dobře. Byla jste tam, když….“ *Sakra!*
„Byla jsem v místnosti pro pozorování pacientů, pane. Podplukovník Carterová byla zjevně rozrušená, ale zřejmě tu zprávu akceptovala.“
Tak to byla pomoc!
„Dobře. Díky doktorko.“
„Děkuji generále.“
Jack telefon prudce položil na stůl a ruce nechal volně viset dolů. Povzdechl si, zvedl hlavu a otevřel oči. Kerry seděla proti němu v křesle u krbu.
„Co se děje?“ Zeptala se ho.
„Potřebuji tam být.“
„Potřebuješ?“
Jack vstal, položil pivo na stolek. „Ano.“
„Neslyšela jsem telefon.“
„To jsi ani nemohla. Volal jsem já.“
„Aha.“ Ani se nepohnula, jenom se na něho dívala, jak si bere z poličky klíče a peněženku.
„Jde o otce podplukovníka Carterové?“
„Patří k našim spojencům,“ bylo to jediné, co jí nabídl jako vysvětlení.
„A je přítel?“
Jack se zastavil. „Ano a je to přítel.“
„Tak proč jsi to neřekl, Jacku?“
Jack si dal peněženku do kapsy, vzal si klíče, přešel místnost a sklonil se, aby ji políbil na rty.
„Máš pravdu. Promiň. Uvidíme se později.“
A dokud nebyl ve svém autě, zdržel se zaklení.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Zůstal stát ve dveřích na ošetřovnu a ujistil se, že nebude zavázet, až vejde dovnitř. Dvě sestry byly uvnitř, jedna sledovala údaje na monitoru, který měl Jacob u postele a druhá kontrolovala jeho kapačku.
„Pojďte dál, Jacku,“ řekl mu Jacob. A pomalu přetočil hlavu na polštáři.
Jack si dal ruce do kapes, přešel k posteli a sedl si na židli, která tam stála.
„Myslím, že bych se neměl ptát, jak vám je?“
Jacob se tiše zasmál. „Ne, myslím, že ne.“
Jack se nechtěl upřeně dívat Jacobovi do tváře. Dívat se do očí muži, který umírá, v něm vyvolával pocit…deja vu? Smrtelnost? Strach? Ale když to byl muž jako je Jacob Carter, někdo koho Jack respektoval, tak to bylo opravdu hodně těžké. Sestry dokončily to, co měly udělat a odešly.
Jack sepnul ruce a soustředil se na něco hodně zajímavého na nemocniční posteli.
„Myslel jsem, že Sam je tady s vámi.“
„Poslal jsem ji najíst se. Řekl jsem jí, aby přišla, až něco sní.“ Jacob se pokusil o úsměv. „Řekl jsem jí, že mě musí ještě pořád poslouchat.“
Jack se usmál. „Tak to se vsadím, že tohle opravdu musela *milovat*.“
„Ona mě teď baví.“
Jack se podíval na Jacoba. Jeho obličej byl pokrytý potem, buď od horečky nebo od bolesti, kterou se určitě snažil před Sam dobře skrývat. Pokud otec a dcera jsou si tak podobní- a pokud je viděl spolu, byli oba z jednoho těsta- mohl by si na to vsadit.
Jacob vypadal unaveně a taky měl něco na srdci.
„Co můžu udělat…“ Zeptal se Jack.
„Postarejte se o ni, Jacku.“
„Vždyť víte, že se postarám o všechny svoje lidi.“ Jack se snažil skrýt svoje rozpoložení, když Jacoba slyšel.
„Ale takhle to nemyslím, Jacku. A vy *to* víte.“
„To není moje práce.“
„Ale měla by být.“
Jack se pomalu nadechl. „O čem to mluvíte, Jacobe?“
„Oba pro sebe navzájem hodně znamenáte. Jste oba tvrdohlaví a oba striktně dodržujte pravidla. A jste ochotní při tom jeden druhého klidně zničit.“
Zavládlo ticho, Jacob se díval do tmavého rohu svého pokoje a Jack se snažil vymyslet, co by na tohle řekl.
„Takhle je to lepší, Jacobe.“
„Opravdu?“ A Jacob okamžitě obrátil svou pozornost zpět k Jackovi. „A pro koho?“
„Pro ni.“
„A proč?“
Jack se naklonil dopředu,a by mohl ztišit hlas. „Podívejte se Jacobe. Zřejmě nemá cenu zde nic popírat. Ale já tu nehodlám dělat nějaké sliby nebo prohlášení. Ona je s Petem. On je pro ni lepší.“
„Lepší než vy…“
„Přesně tak.“
„Ale ona ho nemiluje tak, jak moc miluje vás.“
To co mu teď Jacob řekl na Jacka zapůsobilo, jako kdyby dostal kladivem přímo do hrudníku.
„Copak…. překvapilo vás to?“
Jack přešel k nohám postele a bubnoval prsty o tabulku, která tady byla zavěšená. Sakra, že ano…ho to překvapilo. Když se na něj poprvé Samantha Carterová podívala a usmála se, to ho šokovalo. A když se jejich pohledy setkaly a pocítil, jak mezi nimi přeskočila jiskra, málem to nerozdýchal. A před čtyřmi roky, když se na sebe dívali přes to zatracené silové pole – a je mu bylo jasné, že *to je to pravé* - a v její tváři viděl všechno, bylo mu jasné, že by si uměl představit i všechno to ostatní.
A ten den, kdy mu řekla o Petovi Shannahanovi- a hlavně ten den, kdy mu řekla o nabídce k sňatku- přesvědčil sám sebe, že to všechno byly jenom jeho představy.
Takže ano….to, že si někdo myslel,že *ho* Samantha miluje…to ho překvapilo.

„Když jsem vás poprvé viděl, nelíbil jste se mně. To vy víte.“
Jack se usmál. „Tak to mi bylo jasné.“
„A víte proč?“
„No určitě to nebylo kvůli brilantní osobnosti.“
„Bylo to proto, jak se na vás Sam dívala. A hlavně proto…… jak jste se na ni díval vy. Abych byl čestný, měl jsem obavy, že využijete toho, že jste její velící důstojník a začnete si s mou chytrou, krásnou dcerou nějakou aférku.“
Jack udiveně zvedl obočí. „Opravdu?“
„Ano. Ale Sam mi řekla, že jsem blázen. A když jsem se spojil se Selmak a víc jsem poznal projekt hvězdné brány, okamžitě jsem pochopil, že to, co mi Sam řekla, byla pravda. A změnil jsem na vás názor.“
„Já bych nikdy…“
„Já vím, že ne. A stejně tak i Sam. vy dva byste měli dostat vyznamenání za sebeovládání.“
Jack měl nepříjemný pocit a díval se směrem ke dveřím. Možná, kdyby teď přišla Sam, Jacob by změnil téma hovoru. *Jestli existuje nějaký bůh….*

„Já jsem se jí to pokoušel říct, ale ona mě neposlouchala. Jacku, vy jste byl otec a pro mě stále jste. Všechno, co pro své dítě chcete je, když je poprvé držíte ve své náruči, aby bylo šťastné.“
Jack se díval někam do místnosti a jen přikývl. A potom se zase otočil na Jacoba.
„Ona je šťastná, že ano?“
Jacob si povzdechl. „Jacku, podívejte se na ni. Až s ní příště budete, tak se na ni pořádně podívejte. Ne jako její velící důstojník. Nedívejte se s obavami, že uvidíte něco, co byste neměl. Podívejte se na ni a uvidíte, co už víte.“
Jack jen zavrtěl hlavou. „A co pak?“
„Budete se muset rozhodnout.“
„A jí se to bude líbit?“
Jacob se usmál. „Konečně jste to pochopil.“
Jack se vrátil k židli a opět se posadil, opřel si lokty o kolena. „Víte, tohle je poprvé, kdy mluvím s *otcem* a nekončí to seznamem důvodů, proč nejsem pro jejich dceru dost dobrý.“

Jacob zvedl ruku a poplácal zlehka Jacka po rameni. „Jacku, vy jste dobrý chlap. Tohle už vím dlouho. A Sam taky. Vy jste pro ni dost dobrý.“
„Nikdy bych po ní nechtěl, aby si vybrala, Jacobe.“
„Doufám, že to nebudete muset.“
„Nebude muset co?“ Oba muži se otočili a viděli, že Sam se už vrátila. A kromě ní tu byl ještě jeden Tok´ra. Jack se opřel a Jacob svou ruku nechal sklouznout z jeho ramene dolů a podával ji novému návštěvníkovi.
„Janmacku, příteli.“
A když se ti dva začali bavit, vyklouzl Jack z místnosti. Podíval se na Sam, která stála ve dveřích, ruce měla zkřížené před tělem a sledovala svého otce. Otočila se a podívala se na Jacka. Jack se na chvíli zastavil a jejich pohledy se setkaly a tak se na Sam trošku usmál.
Sam mu úsměv oplatila, naklonila hlavu na stranu a chvíli upřeně hleděli jeden na druhého, potom se otočila zpět ke svému otci.
Jack se pomalu a zhluboka nadechl a se skloněnou hlavou šel chodbou dolů do své pracovny.
Jako obvykle na něho čekala hora papírování, ale i když se na svou práci snažil soustředit, myšlenkami byl úplně jinde. Stále dokola protáčel pero mezi prsty a nepřítomně se díval před sebe, bradu měl opřenou o ruku a tehdy na dveře zaklepala Kerry.

„Jak je otci podplukovníka Carterové?“ Zeptala se, když vešla dovnitř.
Jack se narovnal, ale nesnažil se zakrýt to, že očekávaná smrt Jacoba Cartera na něho působí, jako by se mu na ramenech usadila obrovská tíha.
„Nevypadá to dobře.“
„To je mi líto.“

Kerry se podívala skrze okno do zasedačky, necítila se nijak příjemně, potom se vrátila ke dveřím a zavřela je. Tohle není zrovna dobrý nápad, zůstat sami za zavřenými dveřmi a Jackovi to najednou připadalo divné.
„Zavřené dveře…“
„Ano,“ řekla Kerry a popošla k jeho stolu. „To je vlastně symbolické.“
Kerry si povzdechla a potom se na Jacka usmála. A Jackovi bylo najednou jasné, co bude následovat. A místo toho, aby mu to vadilo a přál si, aby už nic víc neříkala…..měl v hlavě jedinou myšlenku.
* A je to tu.*
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Pokoj, ve kterém Jacob Carter zemřel, byl teď tichý a ponořen do tmy, kromě světla, které sem pronikalo z chodby.
Sam seděla vedle prázdné postele, pohroužená do tmy a ticha.

Řekla Jackovi, že je jí dobře. A vlastně to nebyla lež, opravdu ne. Každý den po zbytek svého života bude vděčná za těch posledních šest let, které mohla strávit se svým otcem. Ale stejně to pořád bolí. Měla pocit, že má v hrudníku hlubokou díru, která jí vysává plíce a tlačí se na její srdce. Cítila se ztracená. Ne jako když zemřela její matka…její matka byla z jejího života vytržena náhle, bez jakéhokoliv slitování. Teď to bylo jiné, klidnější, laskavější…..ale Sam měla v hlavě spoustu vzpomínek, se kterými nebyla schopná bojovat.

„Neměla byste být sama.“
Nepodívala se na něho, když se jeho hlas rozlehl místností. Hlavu měla mírně skloněnou a pohrávala si se zmačkaným kapesníkem v ruce.
„Myslím, že bych teď nemohla být mezi lidmi.“
Jack přešel přes pokoj až k Sam a posadil se na postel. Byl tak blízko, že se jeho koleno dotýkalo její paže.
„Dobře, a co kdybych tu byl já.“
Sam se na něho podívala a pokusila se o úsměv. Bylo tu dostatek světla, aby viděla rysy jeho obličeje, tma zbarvila jeho hnědé oči dočerna.
Ruce měl složené a volně položené v klíně, rukávy vyhrnuté až po lokty. Když otáčel palci, svaly na jeho předloktí se napnuly a Sam se soustředila na tento pohyb….raději vnímala tento jednoduchý pohyb, než aby musela přemýšlet o tom, jaké události přinese několik příštích dnů.

„Volala jste už Markovi?“
Sam zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Prostě nemůžu…zatím.“
„Chcete, abych…“
„Ne,“ řekla rychle.“ „Ne, já jenom….děkuji.“
Jack přikývl a znovu začal otáčet palci, jako když děti dělají mlýnek.
Sam si uvědomila, a hodně jí to přitom zabolelo, že víc než cokoli jiného by si teď přála položit si hlavu do jeho klínu a zavřít oči, aby se tak schovala před veškerým světem. Věděla, že on by ji nechal tohle udělat a neříkal jí, že musí být silná. *Hlavu vzhůru, jsi voják!*
Ale věděla, že tohle by bylo nevhodné.
Zvlášť teď, když ví o Kerry Johnson.
„Carterová, váš otec mě požádal, abych se postaral o nějaké věci…“
Sam se na něho znovu podívala. „Jako co?“
„Nějaké záležitosti kolem pohřbu. Myslím, že nechtěl, aby jste se o všechno musela postarat sama. Ale pokud byste to tak nechtěla….“
Sam vstala, takže se teď dívali jeden druhému do očí. „Děkuji…pane.“
Jack se pousmál, ale okamžitě zase zvážněl. „Proč nejedete domů? Já vám zítra zavolám a všechno upřesním.“
Sam přikývla a povzdechla si. Když přemýšlela o odjezdu ze základny, měla pocit, že jí na prsou leží přinejmenším noha slona. Bude muset jet domů a vyřídit všechny ty telefony. Petovi….Markovi….jejich tetě…a všem ostatním příbuzným a přátelům.
„Já vyřídím všechny telefonáty, které se týkají lidí v armádě…“
Sam se na něho znovu podívala. „Děkuji, pane.“
„Přestaňte s tím.“
„S čím?“
„Tím děkováním.“
Jack sklouzl z postele. Stál těsně u ní a Sam si uvědomila, že se najednou její tělo posunulo k němu ještě blíž. To, že začala vzlykat, ji překvapilo. Své pocity v sobě zadržovala od té doby, co jí otec řekl svoje poslední slova. Měla pocit, že se jí roztrhnou plíce.
Jack ji objal a bradu si opřel o její hlavu. Nic neříkal, nijak se ji nesnažil uklidnit, tak jak to lidé dělávají, když chtějí, aby přestal někdo plakat. Prostě ji jen držel.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Když zastavila na příjezdové cestě u svého domu, byla všude tma. A ona byla ráda, že bude sama. Potřebovala čas, aby mohla přemýšlet. Uspořádat si svoje myšlenky. Srovnat si všechny události posledních čtyřiadvaceti hodin.
Do domu vešla přes garáž, tašku a klíče položila v kuchyni na poličku. Jednala automaticky, vzala si sklenici a nalila si do ní merlot z otevřené láhve, kterou měla v lednici. Když ji zvedla k ústům, pronikavé aroma způsobilo, že se jí úplně stáhl žaludek. Takže nedotčenou sklenici položila.

Musela ještě vyřídit nějaké telefonáty. Ale než budou všechny záležitosti kolem pohřbu vyřízeny, tak mohou počkat. Ten nejhorší už má za sebou. Markovi už zavolala. A on slíbil, že tohle vyřídí ostatním členům rodiny. A některé vyřídí až ráno.

Zkoušela zastihnout Peta, ale seržant jí řekl, že má až do půlnoci službu. Což jí Pete vlastně říkal, ale ona na to díky tomu, co se stalo, úplně zapomněla.

Její žaludek se ozval a protestoval tak proti tomu, že Sam nic nejedla. Ale neměla chuť se zabývat jídlem.
Když šla do své ložnice, někdo zazvonil. Sam se podívala na hodinky. Kdo to může být tak pozdě?
Otevřela dveře a uviděla teenagera, který měl ha hlavě kšiltovku *Luigi Pizza*
„Ano?“
„Uh, jste…“ a pro jistotu se podíval na lístek, který byl na krabici s pizzou. „Samantha Carterová?“
„Ano.“
„Tak to je vaše.“
„Ale já jsem si nic neobjednala.“
Kluk pokrčil rameny a podal jí krabici. „To není můj problém. Je to zaplacené. Já jsem vám to měl jen doručit, to je všechno. Oh a ještě tohle.“
Sam si nerada od něj krabici s pizzou vzala a potom ještě balík šesti plechovek s dietní colou, které ten mladík měl položené na jejím prahu. Seběhl po schodech, nastoupil do auta a odjel. A Sam tu stála zmateně ve dveřích.
Vešla zpět do domu a šla do kuchyně. Položila pizzu na stůl. Rozsvítila a upřeně se dívala na krabici. A když se její žaludek zase ozval, rozhodla se , že se podívá dovnitř.
Když krabici otevřela, okamžitě se začala usmívat. Byl tam vzkaz napsaný černým fixem Písmem, které zná už několik let.
*Carterová—jezte! To je rozkaz. J.*

Sam se usmívala a vzala si kousek pizzy se šunkou a ananasem – kdykoliv si tuhle pizzu objednali, Jack se snažil vždycky z její poloviny získat aspoň ještě jeden kousek.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Zlato, jsi si jistá, že tam chceš opravdu jít?“
„Samozřejmě že ano. Proč bych neměla?“
Sam zaparkovala svoje auto před Jackovým domem, kde už bylo asi tucet dalších aut. Dům i jeho okolí byly osvětleny, po stranách domu byly lampiony. Sam zatáhla ruční brzdu a chtěla si vzít kabelku, Pete ji jemně chytil za zápěstí.
„Sam, tvůj otec právě zemřel.“
Sam se na něho upřeně dívala, naklonila hlavu na stranu. „To já vím, Pete.“
„Tvoje rodina se začne zítra sjíždět na pohřeb. Bude to teď několik bláznivých dnů. Opravdu si myslíš, že jít na večírek ke generálu O´Neillovi je to pravé místo, kde bys teď měla být?“
Sam se znovu opřela o sedadlo.
„Pete, tenhle večírek je na počest mého otce. Tohle si přál. Lidé, kteří tady dnes večer jsou, jsou jeho přátelé.“
„To já vím, ale…“
Sam otevřela dveře a vystoupila z auta dřív, než mohl Pete dodat něco dalšího. Pete ji dohonil a položil ji ruku dolů na záda.
„Sam, já jenom nechci, aby ses moc přepínala.“
„O tomhle se rozhodnu sama.“
Pete si povzdechl. „Dobře, ale kdyby ses cítila unavená, tak stačí jedno slovo a pojedeme odtud.“
Sam se kousla do jazyka. Jakmile se Pete dozvěděl o smrti jejího otce, hýčkal ji jako by byla kousek čínského porcelánu. Nebo ještě hůř, jako by byla dítě, kterému právě spadla zmrzlina a mohlo by se kvůli tomu rozplakat.
*Ne nebyla a nebude a to, že tohle Pete předpokládal, Sam vadilo!*
Došli ke dveřím a Sam zaklepala. Jack otevřel a pod paží měl obrovskou mísu s čipsy.
„Carterová, proč sakra klepete? Pojďte dál.“
Dům byl plný lidí, většinou byli od armády a byly tu i jejich rodiny. Sam vedla Peta davem a jak procházeli, každému ho představovala.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack stál v kuchyni u dřezu a krájel limetky a tehdy podvědomě zaregistroval, že tam vstoupila Sam. Tohle byla stará záležitost. Jako by se něco změnilo ve vzduchu nebo zapůsobilo na jeho nervy, co mu řeklo, že Sam Carterová je v jeho blízkosti.
Podíval se přes rameno. „Hej.“
„Potřebujete s něčím pomoct?“
„Ne, už to budu mít.“ Shrnul plátky do mísy s ledem. „Zůstaňte tady.“
Sam přikývla a Jack nakoukl do chodby. „Hej, Waltere!“
Harriman přišel z obývacího pokoje a Jack mu podal mísu s limetkami a řekl mu, kam ji má odnést. A potom se vrátil do kuchyně a viděl Sam, jak stojí opřená o kuchyňskou linku.

„Je tady hodně lidí,“ řekla a dívala se přes okno za dům.
„Hodně lidí Jacoba znalo.“
Sam se k němu otočila, jejich pohledy se setkaly. Jackovi byl ten známý pocit, který cítil uvnitř svého těla, kdykoliv se na něho Sam podívala těma svýma modrýma očima, příjemný.
„Děkuji, pane. Za všechno.“
„Myslel jsem, že jsem vám řekl, že mi nemáte pořád děkovat.“
Sam se usmála, ale její úsměv byl plný melancholie, chyběla mu jeho obvyklá jiskra.
Věděl, že to bude chvíli trvat, než se jí ten její nádherný, zářivý úsměv vrátí. Ale chyběl mu a přál si, aby mohl udělat něco, aby ho dokázal přivést zpět. Sam se opět podívala z okna, jako by někoho hledala. Vypadalo to, že našla to, co hledala a bylo vidět, jak se uvolnila.
„Našla jste ho?“
Sam se na Jacka rychle podívala a ho překvapilo, že se lehce červenala.
„Ano, mluví s generálem Hammmondem.“
„Chcete už jít?“
„Ne, vlastně jsem ho hledala proto, abych se ujistila, že ho alespoň na chvíli někdo zabavil. Potřebuji pro sebe nějaký prostor.“
Co sem přijeli, Pete kolem Sam poletoval jako moucha kolem medu, nebyl ochotný ji pustit z dohledu. A *to* nebylo to, co ona potřebovala. A Jack to věděl…
Možná časem to bude vědět i Pete.
Tahle myšlenka Jacka bolestně zasáhla.
„Kdyby jste se opravdu chtěla někam schovat….“
Sam zavrtěla hlavou. „Tak zoufalá nejsem…zatím. Ale čekejte na můj signál, ano?“
„Jasně. Budu vám krýt… záda- jo krýt vaše záda.“
Sam se tiše zasmála a koutky jejích úst se přitom nádherně zvedly. *Bože! Skvělé! Tak jen pokračuj a během chvilky se už bude usmívat jako vždycky!*
„Je to docela tichý večírek.“ Dodala po chvíli.
„Váš otec dobře věděl, jak udělat dobrý mejdan.“
Sam se zasmála o něco víc srdečněji než před chvílí. „Tak to se musel naučit od Tok´rů.“
Jack údivem zvedl obočí. „Před tím, než se spojil se Selmak, moc mejdanů nebylo?“
„Ani ne.“
„To bylo tak špatné?“
Sam se usmála, v jejích očích viděl Jack laskavost, ale její pohled byl ztracený někde v dáli. Někde hodně dávno.
„Jednou mi na moje narozeniny najal klauna. Spoustu balónků, stupidní kouzla a tak.“
„Klaun, to je přece dobrý.“
Sam se na něho podívala. „Bylo mi sedmnáct.“
„Aha.“
„Jo.“
Společně se smáli, ale najednou se tam objevil Pete a nesl sklenici Chablis. Sam si odkašlala a zkřížila si ruce před tělem.
„Jen jsem byl zvědavý, kde se schováváš,“ řekl Pete a přešel k Sam, aby ji políbil na tvář.
Jack se na ně nechtěl dívat, ale uvědomil si, že v tom uvízl, jako veverka, která běhá stále dokola. Prostě se nemohl dívat jinam. Když se Petovi rty dotkly její tváře, Sam se podívala na Jacka a potom se rychle odvrátila.
„Slyšel jsem tady spoustu zajímavých historek. Měla bys jít za námi ven a sednout si tam s námi. Jo a tady, přinesl jsem ti Chablis.“
Sam si od něho vzala sklenici a přinutila se k úsměvu. „Děkuji.“
Pete si dal ruce do kapes, usmíval se a Jack předstíral, že to, že zde stojí s nimi, je ta nejjednodušší věc na světě. *Ne, tohle je mi opravdu jedno…ani v nejmenším se mě to nedotýká..*
„Zlato, líbí se ti tato žlutá?“
Sam prudce zvedla hlavu a podívala se na Peta. „Cože?“
„Tahle žlutá, v generálově kuchyni, líbí se ti?“
„Měla by,“ řekl Jack. „Pomáhala mi ji vybrat. *A taky mi tu pomáhala vymalovat.* Jack si nemyslel, že by zrovna tohle mohlo Peta zajímat, jak Sam vypadala strašně sexy v jejím malířském oblečení. Nebo jak Jack obdivoval její pozadí, když klečela na kuchyňské pracovní desce, aby dosáhla nad skříňky….jasně že mu tohle nebude vyprávět.
Jack zamrkal a odkašlal si a potlačil tyhle příjemné vzpomínky. Svou pozornost opět obrátil k Sam a Petovi a když viděl její pohled, a ať už to bylo cokoliv, co právě řekl, bylo mu jasné, že to říkat neměl.
A nebo to bylo tím, jak se tvářil, když to říkal?
A tentokrát to pro něho bylo opravdu hodně těžké, aby se neusmíval.
„Takže,“ řekl Pete. „Si tedy myslím, že se ti líbí. Myslím, že do našeho domu je tenhle odstín příliš světlý. Řekla vám Sam, že jsme koupili dům?“
A stoupnul si ještě blíž k Sam, objal ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. A Jackovi bylo jasné, co to znamená. Jako by Pete křičel *ona je moje*. Jack se pousmál. A tvářil se jako ten nejlepší hostitel, i když uvnitř něho všechno vřelo.
„Ano, řekla. Gratuluji. Slyšel jsem, že je nádherný.“
Sam se na Peta usmála a zdálo se, že on je spokojený jak s Jackovou odpovědí, tak i s jejím úsměvem. Jack se stále díval na Sam. Uvědomil si Shanahan, že když Sam objal, že se od něj lehce odtáhla? A že její úsměv je strojený? A když si Pete nebude dávat pozor, tak bude mít brzy ve své náruči hodně rozzlobenou ženu, která by ho mohla zranit tolika způsoby, které by si mohl sotva představit. Jack to věděl přesně, protože polovinu z nich Sam naučil on.
Takže se zase pousmál.
„Hej, Pete!“ Ozval se generál Hammond z obývacího pokoje. „Pojďte zase za námi.“
„Jdeš taky?“Zeptal se Sam.
„Přijdu hned.“
Pete byl zřejmě s její odpovědí spokojený, dal jí znovu pusu na tvář- Sam se musela hodně snažit, aby se od něho neodtáhla, jak ji tak Jack pozoroval- a odešel z kuchyně. Jakmile byl pryč, Jack přešel k Sam, vzal si od ní sklenici s vínem, vylil je do dřezu, sklenici vypláchl a z lahve, kterou měl v lednici, jí nalil merlot. A když jí sklenici podával, Sam se na něho usmála.
„Díky. Nenávidím Chablis.“
„Já vím.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Sam seděla u jídelního stolu, jednu nohu měla opřenou o židli a bradu si opírala o koleno. Snažila se zakrýt zívání. Zamrkala a podívala se na hodiny, byla skoro půlnoc. Mark a Amy právě uložili děti. Jejich let měl zpoždění a Pete je před chvílí přivezl z letiště.

Pete s Markem přišli z kuchyně a oba nesli dva šálky s horkou kávou. Mark jeden položil před Amy a Pete před Sam. Sam si všimla, že jí do šálku dal i mléko, ale nic neřekla. Stejně neměla v plánu té kávy moc vypít.
„Je ještě potřeba něco zařídit?“ Zeptal se Mark a usrkl si kávy. „Sammie, je mi to líto, že jsme se sem nedostali dřív. Ale Amy nechtěli tak rychle dát v práci volno a nemohli jsme dostat dřívější let….“
Sam zavrtěla hlavou. „To je dobrý. Já vím, že jsi se snažil. Všechno už je zařízené.“
„Všechno? Jak si to sama zvládla?“
Pete si odkašlal a napil se kávy. A než Sam svému bratrovi odpověděla, letmo se na Peta podívala. Z nějakého důvodu měl Pete s Jackovou pomocí problémy.
„Já jsem to nedělala všechno sama. Generál, velitel SGC se postaral o spoustu věcí. Táta ho o to požádal.“
„Jack?“
A když Mark vyslovil Jackovo jméno, její pozornost se zase rychle vrátila k jejímu bratrovi.
Sam věděla, že zřejmě vypadá překvapeně a asi i trochu zmateně. „Ano…jak to víš….?“
„Táta se o něm několikrát zmínil. Jack O´Neill, že? Býval to tvůj plukovník. Vedl váš výzkumný tým. Ale byl minulý rok povýšen.“
Sam přikývla. „Ano.“
„Bude na pohřbu?“
„Ano.“
„Tak to je skvělé. Těším se, že ho poznám.“

Pete byl potichu, zřejmě mu jeho šálek připadal hodně zajímavý. Sam cítila, jak jí hoří tváře a kdyby nevěděla, že je teď trochu víc přecitlivělá, asi by dal Petovi za uši. Když mu řekla, že se Jack postará o některé věci ohledně pohřbu- na tátovo výslovné přání- Pete se začal takto hloupě chovat. Jako by skoro čekal, že by to měl udělat on a Jack mu jeho právo ukradl.
Sakra, vždyť on jejího otce viděl jenom jednou….*jednou*…jak by mohl řádně uctít muže, kterého ani pořádně neznal?
Protože se budou brát? Protože bude její manžel a proto by se měl postarat o tyhle nepříjemné věci, které jsou pro ni těžké? Vždyť se musela vyrovnat s mnohem horšími skutečnostmi vždycky sama, děkuji moc!
Jack by nikdy…!
Sam málem svůj hrníček vylila, když si uvědomila,na koho zase myslí. * Sakra!*
Právě srovnávala svého snoubence s Jackem O´Neillem!
„Zlato, jsi v pořádku?“
Sam zamrkala a zvedla ruku k ústům, aby si olízla kávu, která jí ulpěla na prstech.
„Jo, je mi dobře. Jenom, když tu tak sedíme, začínám usínat.“
„Možná bychom měli jít všichni spát. Zítra to bude dlouhý den.“ Navrhla Amy.
Všichni vstali a Sam odnesla šálky od kávy do kuchyně. Pete jí je pomohl opláchnout a dát do myčky. Amy mezitím šla zkontrolovat děti do pokoje pro hosty.
„Přinesu vám nějaké další přikrývky ze skříně na chodbě,“ řekla Sam a nechala oba muže samotné v kuchyni.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Doufám, že se zítra uvidíme,“ řekl Mark Petovi, když se protahoval a odcházel.
„Hej, Marku. Počkej chvíli.“
„Co je?“
Pete naznačil Markovi, aby se vrátil do kuchyně a doufal, že je Sam a Amy neuslyší.
„Říkal jsi, že tvůj táta mluvil o O´Neillovi…“
Mark přikývl. „Ano.“
„A co o něm říkal?“
Mark si povzdechl a stiskl rty, jako by se soustředil na to, co řekne.
„Už jsi Jacka potkal?“
Pete přikývl. „Několikrát.“
„A viděl jsi ho se Sammie?“
„Proč? Co to má s tím, co dělat?“
„Podívej, Pete…co říkám je, že z toho, co mi táta řekl, jsem měl dojem, že Sammie a Jack byli nějak….“
„Zapleteni?“
„Ne. Ale myslím si, že jsou…“ Mark sykl, protože to slovo, co chtěl říct, nemá žádný muž rád. „ si blízcí.“
„Tvůj otec ti tohle řekl?“
„Já jsem z toho měl takový dojem. Podívej, já vím, že můj otec Jacka O´Neilla respektoval…a považoval ho za přítele. A taky toho dost vím o armádě, aby mi bylo jasné, že když byl Jack jejím velícím důstojníkem, tak se mezi nimi nemohlo nic stát. A kdyby ano, tak si nemyslím, že by to táta takhle cítil…chápeš, co tím myslím?“
„Myslím, že ano.“
Mark ho poplácal po rameni. „A mimochodem, z čeho máš strach? Sammie je přece tvoje holka, že?“
Pete pomalu přikývl. „Jo, je moje.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Sam vstala z první lavice v malé kapli, kde se smuteční obřad za jejího otce odehrával, třásla se jí kolena. Na jeho žádost nebude žádná smuteční hostina. Ten večírek u Jacka byl vlastně místo ní. Dnes to bude rozloučení zde v kapli a na hřbitově i se všemi poctami, kterému náleží.
Takže to prostě musí ještě dnes zvládnout.
Už jenom dnes.
Když vstala, Pete ji stiskl ruku a povzbudivě se na ni usmál. Přešla k malé kazatelně.
V ústech a v krku měla úplně sucho, oči jí pálily od slz, kterým nechtěla dovolit, aby byly v jejích očích vidět a už vůbec ne, aby jí tekly po tvářích. Musí být kvůli tátovi silná. Nehledě na to, že je důstojníkem letectva – a jako důkaz na sobě měla slavnostní modrou uniformu- by to měla dokázat.
Sam se postavila na kazatelnu, a když si položila ruce na její dřevěný okraj, všimla si, jak se jí třesou ruce. Neměla žádné papíry, na kterých by měla předem připravenou svou řeč. Prostě řekne to, co má na srdci.

Zvedla bradu a podívala se lidi, kteří se tu shromáždili, aby uctily jeho památku a její srdce se naplnilo pýchou. Uvědomila si, že je tu spousta známých lidí. Přátelé. Rodina. Lidé z SGC.

Mark a Amy spolu s dětmi seděli v první řadě a vedle nich byl i Pete. Usmál se na ni a rty ji naznačil *miluji tě*. Sam ztěžka polkla a odkašlala si.

„Chci vám poděkovat, že jste sem dnes všichni přišli, abychom uctili památku mého otce…“
Hlas se jí chvěl a nemluvila tak jasně, jak si představovala. Ztrácela sílu, o níž si myslela, že má.
Na chvíli zavřela oči – jenom na chviličku, aby získala svou jistotu zpět- pevně stiskla okraj kazatelny. Když oči znovu otevřela, dívala se na oltář a někam za první řadu.
Tmavě modrá uniforma jenom dodala jeho vlasům víc stříbra a taky jistou převahu, když se posadil za Peta a Marka. A když se jí svýma tmavýma očima podíval do těch její, Sam se okamžitě vnitřně uklidnila a uvolnila se.
Ještě víc se narovnal v ramenou, trochu sklonil bradu. *Tohle zvládnete.* Koutky jeho úst se mírně zvedly – ne, nebyl to úsměv – ale tohle Sam úplně stačilo.
Pomalu se nadechla a začala mluvit.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam stála s rukama složenýma před sebou, když dva vojáci sundávali americkou vlajku z rakve jejího otce. Když hudba dohrála, skládali jeden roh po druhém až do tvaru trojúhelníku. Jeden z vojáků si ji přitiskl na hrudník, jako projev úcty, prudce se otočil a pochodoval směrem, kde stál Jack. Ten udělal krok vpřed a vlajku převzal.
Sam se sevřelo hrdlo. Nemohla pořádně dýchat.
S vlajkou na své hrudi se Jack obrátil k Sam a Markovi, kteří stáli bok po boku. Jack se podíval Sam do očí, nezaváhal, neodvrátil svůj pohled a potom jí vlajku předal.
Sam s Markem ji převzali společně. Sam musela několikrát zamrkat, aby zahnala slzy. Jack ustoupil a vrátil se mezi ostatní, následovala čestná salva, Jacoba Cartera uctili celkem 21 ranami z pušky.
Mohl by být pohřeben na Arlingtonském národním hřbitově. Za všechno, co pro svou zemi udělal, ještě dřív než se spojil se Selmak a stal se Tok´rou, by si to Jacob Carter zasloužil.
Ale požádal, aby byl pohřben tady, v Colorado Springs. Sam přesně neznala jeho důvody, ale neptala se ho na to. Prostě to tak chtěl a tak to taky bude.
Když obřad skončil, lidé začali pomalu odcházet. Sam cítila, že Pete má svou ruku stále na jejích zádech, když teď přecházeli od jedné skupinky shromážděných ke druhé, aby jim poděkovala, že dnes přišli.Celou tu dobu si byla vědoma Jacka stojícího na okraji davu lidí. Ruce měl složené před sebou a ….jako by to všechno sledoval.
Bylo těžké odhadnout, kam nebo na koho se dívá. Čepice jeho uniformy mu stínila obličej a navíc měl proti odpolednímu slunci nasazené brýle. Ale Sam měla pocit, že se dívá na ni. Jasně cítila jeho přítomnost.

Ale po celou dobu měla pocit, že je tu něco špatně.
Že na něco zapomněla.
Na něco důležitého.
Něco, o čem věděla…ale jenom si prostě nemohla…
„Bože…“
„Zlato, co je?“ zeptal se Pete.
Sam zamrkala a až teď si uvědomila, že to řekla nahlas. Mark a Amy se na ni podívali.
„Stalo se něco?“
„Ne, já ….jenom jsem si uvědomila….omluvíte mě na chvíli?“
„Sam, chceš, abych šel s tebou?“ Zeptal se Pete.
Sam se zastavila a otočila se zpět. „Ne, díky. Potřebuji – ne. Budu hned zpátky. Běžte beze mě.“
„Bez tebe?“ Řekl Pete nevěřícně. „Sam vždyť pojedeme k* tobě *domů. Jak se potom dostaneš domů?“
Sam se k němu vrátila. „Potřebuji mluvit s generálem. Prosím.“ Stiskla Petovi ruku a podívala se na svého bratra. „Jsem si jistá, že mě potom přiveze domů.“
„Sam…“ řekl Pete potichu, ale důrazně.
„Budu hned zpátky.“
Ještě víc mu stiskla ruku a potom se vydala přes trávník tam, kde stál Jack. A když stála před ním, tak jen naklonil hlavu. A dokonce i přes tmavé brýle cítila Sam jeho pohled. A dokud nestála těsně před ním, nepromluvila. A i potom si nebyla moc jistá, co má vlastně říct.
Jack si po chvíli sundal sluneční brýle a díval se na Sam. Jeho pohled byl vážný a jako by vzdálený.
„Kde leží?“ Zeptala se nakonec.
Jack ještě o něco víc sklonil bradu a díval se dolů. Nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou a hrál si se svými brýlemi. *Složil je. Rozložil. Složil jednu nožičku a potom ji zase zvedl. Totéž udělal i s tou druhou.*
„Za tím kopcem, za těmi stromy.“
Sam se podívala přes jeho rameno tím směrem. Bylo to stejným směrem, kam se celou dobu díval. Obrátila se k němu zpátky.
„Nechcete se projít?“
Okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne.“
Sam se obrátila zády ke slunci, aby se mu mohla podívat do obličeje a nemusela přitom mhouřit oči.
„Já půjdu s vámi.“
Jack se podíval směrem odkud Sam přišla. Kde stáli Mark, Amy a Pete. Ten měl ruce hluboko v kapsách svého obleku a nevypadal moc šťastně.
„Dnes je to váš den. Běžte. Buďte se svou rodinou.“
A aniž o tom vůbec přemýšlela, Sam zvedla ruku a dotkla se jeho paže. Jack se podíval na její ruku a potom se zahleděl do jejích očí.
„Dovolte mi, abych vám oplatila vaši laskavost.“
Jack znovu zavrtěl hlavou. „Carterová, já nikam nepůjdu.“
Sam přimhouřila oči a pečlivě sledovala jeho obličej. A potom se k němu mírně naklonila.
„Kdy jste byl naposledy na Charlieho hrobě?“
„Carterová, já …*nenavštěvuji* hroby…já…“
Ale Sam nijak neargumentovala, nepřerušovala ho a stále se na něho dívala. A Jack zase upřeně hleděl na ni. Po chvíli Sam cítila v jeho paži jakési napětí a Jack si povzdechl.
Otočili se a společně kráčeli přes travnatý kopeček.
Po celou cestu Jack nepromluvil ani slovo. Za chvíli se všem, co tu ještě po pohřbu jejího otce zůstali, ztratili z dohledu. Prošli kolem skupinky stromů a Jack ji vedl jednou z cestiček mezi náhrobky.
Když se zastavil, stáli před náhrobkem z bílého mramoru. Byl vysoký asi čtyři stopy.
Do kamene byl vytesán anděl, který se láskyplně díval dolů k vyrytému jménu.
*Charles J. O´Neill, milovaný syn Jonathana a Sáry O´Neillových.*
Sam udělala krok vpřed, přiložila si prsty na svoje rty a potom je položila na studený mramor.
V očích jí pálily slzy a jedna se jí začala kutálet po tváři, podívala se na Jacka. Ten se na ni upřeně díval, byl konsternovaný.
„Proč jste…“
Sam se podívala na svoji ruku a pomalu přejela prsty přes chladný kámen. Aby si mohla stoupnout až těsně k němu, musela udělat dva kroky. A teď by stačilo jen mírně se zhoupnout a jejich těla by se dotýkala. Sam zvedla bradu a zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje, tak blízko stáli u sebe. A aby se na ni mohl Jack podívat, musel svůj pohled sklopit dolů.
Nerozuměla tomu, proč její srdce tak rychle tluče, i když tento pocit už měla mnohokrát, když stála tak těsně u Jacka O´Neilla. Ale dnes to bylo tak intenzivní, úplně ji to ovládalo. Nebyla schopná s tím bojovat. Nemohla tlukot svého srdce zpomalit. Cítila se tak unavená, aby bojovala. Možná to bylo tím, že dnes musela mluvit na pohřbu svého otce….a vzpomněla si na všechna ta sbohem, která musela dát.
„Protože byl vaší součástí,“ řekla nakonec. „A já vím, že byl určitě nádherný a báječný. A…“
Zvedla ruku a položila mu ji na srdce. „A protože nemůžu nic jiného udělat, abych vaši bolest zmírnila.“

Jack položil svou ruku přes tu její, aby ji nemohla tak rychle dát dolů. Sam přestala dýchat. Jedna část jejího vědomí na ni křičela *Co to děláš?* a ta druhá, mnohem hlasitější, křičela *Tak je to správné! Ano, to je správné!*
Jack se na ni stále upřeně díval. Jeho pohled teď sklouzl k jejím rtům a zase se vrátil k jejím očím. Druhou rukou ji chytil kolem pasu a ještě víc ji k sobě přitiskl. Jejich těla se teď dotýkala od kolen až po hrudník A jejich ruce byly pevně jejich těly k sobě přitisknuty.
Když se k ní Jack naklonil, jeho oči se přesunuly opět k jejím rtům. A Sam věděla, že čeká na nějaký signál jejího zaváhání. Ale nic takového vidět nemohl. Nic takového totiž neexistovalo. Teď ne.
Jack zavřel oči a opřel si svoje čelo o její a rychle se nadechl. Pomalu jí přejel rukou od pasu po zádech až k hlavě a nakonec jí položil dlaň na její tvář. A teprve potom otevřel oči.
„Sam…“ začal Jack.
„Sam!“ bylo slyšet Petův hlas i přes kopec.

Sam úplně poskočila a instinktivně od Jacka mírně odstoupila. Ale místo aby ji okamžitě pustil, na chvíli ji ještě držel, pevně se jí díval svýma tmavýma očima do těch jejích.
Sam cítila, jak se jejím tělem rozlévá teplo, jak jí hoří tváře a jak se jí podlamují kolena.

Jack nechal svou ruku sklouznout z její tváře, ale než se tak stalo, přejel jí prsty po jejích rtech. Když od ní odstoupil, sundal její ruku ze svého hrudníku, ale nepřestával ji držet. Pete tohle nemohl vidět, protože to bylo na opačné straně, než ze které on přicházel.
„Skoro osm let.“
„Co?“
„Nebyl jsem tady skoro osm let.“
„Sam, no tak. Čekáme na tebe,“ řekl Pete, když se objevil nad severním kopcem.

Jack pustil její ruku a Sam se najednou cítila opuštěná. Chtěla se ho znovu chytit za ruku a držet ho.
„Už jdeme, Pete,“ zavolala Sam a zdráhavě od Jacka odstoupila a rozešla se zpět tam, kde měli auto. Jack tam ještě chvíli zůstal stát a potom šel za Sam.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack seděl ve svém autě, zaparkovaném přes ulici naproti domu Sam. Seděl tam už asi půl hodiny. Podél ulice parkovalo jen několik dalších aut. Takže se k Sam po pohřbu vrátilo jen pár lidí. Zřejmě jen nejbližší rodina.
A on sem nepatří.
Zvlášť po tom, co málem na hřbitově udělal…
*To už jsi se opravdu nemohl zachovat hloupěji, Jacku O´Neille.*
Jack si přejel rukama přes obličej a povzdechl si a opřel si hlavu o podpěrku sedadla.
To nebylo jen hloupé….
Ale Sam se ho dotýkala a dívala se na něho *tím* pohledem- a bůh mi pomáhej- já ji miluji.
*Takže! Jsi šťastný? Kdo jsi, že si s tebou takhle život zahrává! Já ji miluji!*
Jack si položil ruce do klína, byl tak unavený, že by je už neudržel. Byl prostě vším unavený. Tím, jak se snažil všechno vyřešit. Tím, jak se rmoutil ztrátou svých přátel. Přátel, kteří se ztratili a nikdo neví, jestli jsou ještě naživu. Přátel, kteří by jednou mohli odejít. Unavený tím, jak se s tím snažil vždycky vyrovnat a pořád si ještě udržet zdravý rozum. Unavený tím, jak se vzdává.
*“Vy dva pro sebe hodně znamenáte. Oba jste tak tvrdohlaví a tak striktně dodržujete předpisy, že jste při tom schopni zničit jeden druhého.“*
Tento jeho poslední rozhovor s Jacobem se mu teď vybavil a opět si uvědomil, co se za tím vším skrývalo.
*“Takhle je to lepší.“*
*Ano? A pro koho?“*
*“Pro ni.“*
*“A proč?“*
*“Jacobe, podívejte se, zřejmě nemá cenu tady nic popírat. Ale já tu nehodlám dělat žádná prohlášení ani dávat žádné sliby. Ona je teď s Petem. On je pro ni lepší.“*
*“Lepší než vy…“*
*“Jasně, že ano.“*
*Ale ona ho nemiluje tak, jako miluje vás.“*

Je to opravdu pravda? Jack si nemyslí, že by tomuhle mohl sám uvěřit. Nevěřil tomu tehdy a nevěří tomu ani dnes. Volba byla snad jasná, nebo ne? Pete je….je….není tak starý a unavený jako jsem já.
Tak jo.
*„Jacku, podívejte se na ni. Až s ní příště budete, tak se na ni pořádně podívejte. Ne jako její velící důstojník. Nedívejte se na ni s obavami, že uvidíte něco, co byste neměl. Podívejte se na ni a uvidíte, co už víte.“*
Je to jako…udělej to nebo zemřeš…vyhraj nebo jdi domů. Jack se to pokusí vyřešit. Dnes večer. A potom…potom…
Tak dopředu zatím nechce myslet.
Vzal láhev Merlotu a vystoupil z auta.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack stál v obývacím pokoji u krbu. Jednu nohu měl opřenou o krb, rukou se opíral o poličku a v druhé měl pivo. Zvedl láhev ke svým rtům a nechal tekutinu vklouznout do krku a při tom pozoroval své okolí.
Opravdu tady nikoho neznal. Sam… George Hammond, který znal rodinu Jacoba Cartera spoustu let, ještě než se stal velitelem SGC…a to bylo všechno.
Takže se držel zpátky a pozoroval svoje okolí.
A učil se.
Sam seděla u jídelního stolu, který ze své pozice měl jako na dlani. Ale ona by ho viděla jenom tehdy, kdyby ho hledala. A to bylo dobře. Sledoval ji, jak si povídá s Petem a se svou švagrovou, díval se, jak se usmívá, jak se směje.
A sledoval ji i s Petem.
Tak moc, jak tohle nenáviděl, tak ji sledoval.
Pete seděl vedle ní, ruku měl položenou na opěradle její židle. A tak, jak se jeho doteku nevyhýbala, tak se ani o jeho ruku neopírala. V podstatě jeho blízkost nijak nevyhledávala. Pete ji chytil za ruku, stiskl ji a držel ji na stole.
Jack stopoval čas.
Dvě minuty a třicet sedm vteřin uplynulo, než Sam svou ruku vytáhla a vzala si svou sklenici. A když ji potom položila na stůl, už se k jeno ruce nevrátila, ale složila je do klína. Pete jí něco řekl a ona se nejprve usmála a potom se začala smát….
Ale nebyl to *ten* úsměv….nebyl to *ten* smích…ten, který vždycky rozhoupe Jackův žaludek a způsobí, že ho napadají bláznivé myšlenky, kdykoliv se na něho *tím* svým úsměvem Sam usměje.
Je zřejmé, že takhle se dívá Sam jen na něho.
Sam vzhlédla a jejich pohledy se setkaly. Přestala se usmívat, ale svůj pohled od něho neodvrátila. Jack se pomalu napil svého piva. A když je dopíjel, stále se na ni díval. Když měl v ruce už jen prázdnou láhev, položil ji na poličku a sundal nohu z krbu dolů.
„Generále O´Neille.“
Jack se otočil a uviděl bratra Sam, který stál vedle něho a podával mu další pivo. Jack si je vzal a kývl hlavou.
„Říkejte mi Jacku.“
„Dobře. Chtěl jsem vám poděkovat za všechno, co jste udělal. Sammie mi říkala, že jste zařídil spoustu věcí, na otcovu žádost. A protože jsem zde nemohl být, jsem velice rád, že se mohla o někoho opřít.“
Jack se zase podíval na Sam a viděl, že se na něho stále dívá. Potom sklonila bradu a otočila se a znovu se soustředila na rozhovor u jejich stolu.
„Táta o vás často mluvil.“
„Nevěřte všemu, co jste slyšel,“ řekl Jack s úsměvem a zvedl láhev s pivem k ústům.
Mark se zasmál. „Všechno bylo jenom v dobrém, opravdu.“
Jack pokrčil ramenem. „Nevěřte všemu, co jste slyšel.“
„Říkal mi, že jste se Sammie toho spolu hodně prožili…při své práci.“ Tón jeho hlasu znovu přilákal Jackovu pozornost a bylo mu jasné, že Mark předpokládá, že se v Cheyennské hoře děje něco víc, než je sledování dalekého vesmíru. Ale nehodlá mu něco víc říct. Jen se díval Markovi do očí a znovu se napil. Ten se po chvilce zasmál a přikývl…a uvědomil si, že se ani teď nedozví nic víc, než co ví doposud.
„Dobře. Tak jinak, sice vás osobně neznám, ale podle vyprávění jste pro Sammie ten správný muž v záloze. Jenom doufám, že se jím stane i Pete.“
Jack se opět podíval na Sam a Peta. Pete se na ni díval a mluvil při tom. A i odtud bylo jasně vidět, jak moc ji Pete miluje. A Jack vůči Petovi pocítil skoro lítost.

Jeho telefon náhle zazvonil. „O´Neill…“
„Generále, tady seržant Chang. Obdrželi jsme více informací od mistra Bra´taca a Teal´ca. A myslel jsem, že byste to měl vědět, pane. Chcete, abych vás informoval po telefonu?“
.Ne,…“ Jack se podívala na Marka. „Budu tam za dvacet minut.“
„Měl bych zavolat podplukovníkovi Carterové?“
„Ne. Pokud to bude nezbytné,udělám to sám.“
Jack vypnul telefon. „Marku, je mi to líto. Musím jít.“
„Rozumím, Jacku. Táta byl taky generál….vzpomínáte? Takže mu volali v kteroukoliv hodinu, i v noci.“
„Já teď půjdu…“ řekl Jack a pokynul směrem k Sam a dal tak najevo, že než odejde, chce s ní ještě mluvit.
Mark přikývl a vzal si od Jacka jeho nedopité pivo. Jack šel směrem k jídelnímu stolu.
Když k němu došel, položil Sam ruku na rameno a ona okamžitě zvedla svou ruku a položila ji na tu jeho a podívala se na něho.
„Omlouvám se, že vás ruším…mohu si vás na chvíli vypůjčit? Jde o…“ A rukou naznačil, že se to týká SGC.
Sam přikývla a zvedla se ze židle. Společně šli k jeho autu. Když byli mimo dosah ostatních, Jack se k ní mírně naklonil a začal mluvit.
„Právě mi volali z SGC. Nějaké novinky od Teal´ca a Bra´taca. Zatím neznám podrobnosti, protože…“
Sam přikývla. „Rozumím. Potřebujete mě?“
Jack na chvíli zmlkl. Rukou se opíral o dveře svého auta. Potřebuje ji? Tak tohle je nebezpečná otázka….
„Ne. Zatím ani já nevím, o co jde. A vy stejně nemůžete odjet.“
„Ale jestli mě potřebujete, pane…“
„ …Carterová.“
Sam sklonila hlavu a zkřížila si ruce před tělem. Jack ji položil ruku na její paži a Sam se na něho opět podívala.
„Jestli mě budete potřebovat, zavolejte mi, „ řekl jí. „Kvůli čemukoliv.“

„Ano. Děkuji, pane, za…“
„Ah!“ Přerušil ji Jack. „Co jsem vám říkal?“
Sam se usmála a byl *to* přesně ten úsměv…ta laskavost, kterou viděl v jejích očích, ho zase dostala. Taky se na ni usmál, otevřel dveře u auta a nastoupil. A když si připínal pás, Sam dveře zabouchla. Odstoupila, Jack nastartoval auto a rozjel se. Sam zvedla ruku a zamávala mu.
Když se Jack podíval do zpětného zrcátka, viděl,že tam stále stojí a ….dívá se za ním.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Všichni hosté už odešli a zůstal zde pouze Mark se svou rodinou a Pete. Seděli spolu v obývacím pokoji. Všechno nádobí už bylo v myčce, jídlo a víno uklizené. Všechny kondolence měla Sam položené na svém stole, takže to vypadá, že bude psát poděkování celý příští týden. A také tu měla noviny, kde byly napsané nekrology o jejím otci.

Sam vešla do chodby a podívala se směrem k obývacímu pokoji. Pete a Mark seděli na pohovce a sledovali nějaký zápas v televizi. Křičeli při tom a vítězně plácali jeden druhého po ramenech. Sam jen zavrtěla hlavou. Tohle tedy nechápe.
Jack si zápasy taky užíval, ale nikdy nebyl tak…hlučný. Slyšela od něho jedině tak „Jo!“ a nebo „A do pytle!“, když to nebylo podle jeho představ …a někdy dokonce „Tak tohle muselo bolet!“ když některý hráč najel přímo do mantinelu….ale nikdy nekřičel.
Ale tohle je celý Jack. Dokonce i své nadšení kontroloval.
Sam zamrkala a pokusila se své myšlenky na Jacka zaplašit. Tohle není správné, přece nemůže pořád srovnávat Jacka a Peta. Nemůže tohle dělat po zbytek svého života. To by nebylo fér.
Stála na konci chodby a ramenem se opírala o zeď.
Amy seděla u krbu na klíně měla položenou rozečtenou knížku a děti si zatím hrály na koberci. Justin měl bojové letadlo a létal s ním ve vzduchu a dělal přitom zvuky, jak to děti dělávají. Byl stejný jako Sam. *Leť výš, leť rychleji.* Andrea ležela na břiše, bradu měla opřenou o ruku a listovala nějakou knížkou.
Amy se podívala na Sam a usmála se. Rty ji naznačila svou otázku *Jsi v pořádku?*
Sam přikývla a ukázala jí přes rameno, že půjde do své ložnice. Amy jen přikývla.
Slunce pomalu zapadalo a v místnosti vytvářelo zajímavé stíny a zbarvovalo ji do růžovo- oranžova. Sam přešla k posteli a posadila se na její okraj. Nebyla si zcela jistá tím, proč šla zrovna sem. Ale potřebovala pro sebe nějaký vlastní prostor a trochu ticha. Kde se jí nikdo nebude ptát, jestli je v pořádku…nebude chtít, aby si povídala…něco vysvětlovala.
Už toho neustálého vysvětlování, jak jí je a o čem přemýšlí, měla plné zuby.
Chyběl jí někdo, kdo ji rozuměl.
Zavřela oči….chyběl nebylo to správné slovo. Protože Jack dobře věděl, ale…
Ale co?
Potřebovala ho, tu jeho jistotu. Ten způsob, jakým ji vždycky podržel, když jí bylo nejhůř, aniž by se k ní choval jako ke slabé ženě, která se potřebuje o někoho opřít. Nenabízel jí, že se o ni postará a zachrání svět…a přesto to udělal.
Sam se natáhla pro krabici, kterou nechala ležet na podlaze. Byly v ní věci, které zůstaly po jejím tátovi na základně a kterou jí Jack přinesl. Byly v ní fotografie, když byla malá a Markovi a jeho dětí. Jeho uniforma Tok ´rů, kterou by měla co nejdřív schovat, aby se Mark neptal, co to je. A když se těmi věcmi probírala, našla tam obálku, na níž bylo nadepsané její jméno tátovým rukopisem.
Nadechla se, vzala obálku a vyndala z ní dopis.
*Moje drahá Sam.*
*Pokoušel jsem si s tebou o tom promluvit, ještě než jsem odešel. Ale pokud čteš tento dopis, zřejmě jsem nebyl moc úspěšný. Jsi stejná jako tvoje matka, to víš. Tvrdohlavá. Ale proto jsem ji taky miloval a tebe miluji taky, Sammie.*
*Asi jsem se pokusil být dostatečně taktní, když jsme spolu mluvili. A zřejmě proto to nefungovalo, jak mělo.Takže to řeknu na rovinu. Nehodlám ti mluvit do toho, co budeš dělat se svým životem, takhle to nechápej. Ale chci, abys věděla, že ať uděláš cokoliv- a myslím tím opravdu cokoliv- respektoval bych to.*
*Sammie, to jediné, co si každý rodič pro své dítě přeje je, aby bylo šťastné. A ty jsi mi řekla, že Pete tě dělá šťastnou…kdybych tomu věřil, tak bych byl spokojený. A možná je to pravda.
Ale udělá tě tak šťastnou jak jen MŮŽEŠ být?Dá ti opravdu VŠECHNO?*
*Sammie, prosím…kdyby toho Pete nebyl schopen…najdi nějak cestu, jak z toho ven. Udělej to, co udělat musíš. On si to zaslouží. Ty si to zasloužíš. A nekruť hlavou, že nevíš, o kom že to mluvím. Víš to moc dobře. A on taky. Vy se k sobě perfektně hodíte…jste oba tvrdohlaví.
Ano, já jsem s ním o tom mluvil.*
*Tohle znám už léta. Jak že to bylo?A voda teče hloub. A vy dva jste se sotva dostali k okraji.
A já vím, že ty si myslíš, že tohle je ta správná cesta. No, takže…je čas udělat nějaké vlny.*
*Buď šťastná Sam. V životě máš pouze jedinou šanci. Tak ji využij.*
*Miluju tě.*
*Táta*
Když tohle Sam četla, strašně ji to bolelo a v očích ji pálily slzy, ale ona nechtěla plakat. Dokonce i když už tu táta není, nechal jí tady otcovskou radu. Ale copak mu to nebylo jasné?
Není to tak jednoduché…nikdy to nebylo jednoduché. Přece by nemohla…přece…nebo ano?
Zazvonil její telefon. A ani se nemusela dívat na displej, aby věděla, že je to on. Přiložila si telefon k uchu.
„Haló…“
„Ahoj.“
Rozechvěle se nadchla. „Jak tohle děláte?“
„Dělám co?“ A Sam skoro slyšela, jak se Jack usmívá a jak se snaží, aby to znělo tak, že neví, o čem to ona mluví. „Jenom tak…volám.“
Sam jen zamrkala. „Jste ještě pořád na základně?“
„V podstatě ano. Ale jsem nahoře, na povrchu. Podívala jste se ven?“
Sam vstala a šla k oknu, odtáhla závěsy. Ten západ slunce byl nádherný. Různé odstíny žluté, oranžové, růžové a červené se táhly přes celou oblohu. A mraky byly tmavě červené a modré.
To ji úplně vzalo dech.
„To je nádherné, pane. Tak tohle jste zařídil taky vy?“
Slyšela, jak se tiše zasmál. „Kdybych měl tu moc, tak vy víte, že bych to udělal.“
Sam zavřela oči a po tvářích jí stékaly dvě slzy. *Bože, tohohle muže miluji!*
Na chvíli přestala dýchat a prudce otevřela oči.
„Carterová? Není vám nic?“
„Ne….ne, pane.“
„Promluvíme si zítra, ano?“
Sam přikývla. „Dobře.“
Spojení se přerušilo, Sam položila telefon a složila si ruce před sebou. Ah, bože…a co teď budu dělat?
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Výtah se zastavil v 28. patře a dveře se otevřely. Jack do něho vešel, pod paží měl složku hlášení, stiskl tlačítko do 22. patra. Jeho žaludek mu jasně říkal, že by si měl dát něco k jídlu.
Asi nějaký koláč.
Jo, bude to koláč.
„Podržte mi výtah.“
Jack dal ruku do dveří a Sam se na poslední chvíli protáhla dovnitř. Jakmile byla uvnitř, Jack dveře pustil a výtah se rozjel.
Chvíli se na ni díval a jasně si uvědomoval, že je dneska úterý a Sam tu tedy vůbec nemá být.
A taky že má na sobě džíny a skvěle padnoucí modrý top.
„Carterová, zdá se mě to? Nemáte být náhodou doma?“
„Já vím, pane. A za chviličku odejdu. Já, jenom….potřebuji s vámi mluvit.“
Jack zvedl obočí. „Něco mimořádného?“ Zeptal se a vzpomněl si, jak ho posledně, když s ním potřebovala mluvit, naháněla. * No, tentokrát nás snad nikdo nebude rušit…doufal.*
Sam se naklonila k ovládacímu panelu a stiskla STOP. Výtah poskočil a zastavil se.
„Dobře…tohle tedy funguje.“
„Já vím, že se vám zdá, že jsem se zbláznila….ale chci vám dát jen několik otázek. Odpovíte mi na ně, aniž byste se zajímal, proč se ptám?“
Zrovna teď měl Jack co dělat, aby byl schopen vůbec přemýšlet. Sakra, ty její těsné džíny! Zdůrazňují její křivky přesně tam, kde mají! Jack zamrkal.
„Cože? Ano, jistě, cokoliv.“
Sam nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou a nervózně pohybovala rukama.
„Nemyslíte si, že jsem se zbláznila, že ne?“
„Carterová, objevíte se tu, když máte volno, zastavíte nás ve výtahu…zatím si to nemyslím….
ale jestli nezačnete s těmi svými otázkami…“
„Jaká je moje nejoblíbenější barva želatiny?“
„Modrá…“ odpověděl Jack.
„Jaké piju kafe?“
„Takový jako já. Černé, dva cukry. To jsem vás naučil já,“ dodal s úsměvem.
Když nic jiného, její oči potemněly. „Jakou mám velikost bot?“
Jack se jenom na chviličku zamyslel. „38.“
Sam k němu udělala krok a Jack měl pocit, že teplota ve výtahu stoupla aspoň o deset stupňů.
„A chrápu?“
Srdce mu tlouklo jako bubínek lákající svou oběť do pasti. „Jenom, když ležíte v nějaké divné poloze, ale když vás…“
Sam si stoupla ještě blíž a potom musela zvednout bradu,aby mu viděla do očí.
*Zatracené kamery. Sakra!*
„Ale, když *co*, pane?“
„Když vás polechtám pod uchem, tak se otočíte a přestanete.“ A zvedl ruku, aby jí naznačil kde. „A vždycky se otočíte ke mně.“
„Vždycky?“
Jack přikývl. „Vždycky.“
Rozezněl se alarm a než se ozval Walterův hlas, tak to v telefonu zachrastilo. „Tady seržant Harriman. Je tam u vás nějaký problém?“
Jack si povzdechl a stiskl tlačítko. „Tady generál. Všechno je o.k. Už jedeme.“
Znovu stiskl tlačítko STOP a výtah se dal do pohybu. Sam stála na druhé straně kabiny, ruce měla za zády a držela se zábradlí. Její tváře byly lehce červené a Jack si všiml, jak zrychleně dýchá.
A tentokrát Jack udělal krok směrem k ní.Ale stále se snažil mezi nimi udržovat určitou vzdálenost. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, držet ji v náruči, líbat ji. Cítit její ústa, aniž by to bylo pod vlivem mimozemského viru nebo v době časové smyčky nebo v alternativní realitě.
„Máte ráda čokoládovou zmrzlinu, obvykle politou teplým krémem. Jste alergická na MSG. Váš šampon voní jako bylinky na planetě P3X292. Abyste se nespálila, potřebujete opalovací krém alespoň s faktorem 30. A máte raději ponožky značky Rocky Mountains než ty z SGC.
Váš nejoblíbenější prvek je vodík, protože máte ráda jeho jednoduchost, jeden proton, jeden elektron. Milujete Tetris a vaše nejvyšší skóre je 999,999, protože to je nejvyšší možné.
A když si myslíte, že vás nikdo nevidí, čtete si romantické novely. Máte tři kožené obleky na motorku, ani jeden ale není černý. A,“ ještě víc se k ní naklonil. „A nejraději máte Viktoriina tajemství.“
Sam pomalu, ale ztěžka, zavřela oči a červeň z jejích tváří postupovala dolů až k límečku její košile. A když pootevřela rty jazykem si přes ně přejela, Jack to málem nezvládl.
Raději ustoupil a odkašlal si. „Zodpověděl jsem všechny vaše otázky?“
Sam přikývla. Výtah zastavil, dveře se otevřely a v 26. patře přistupovali další lidé. A než stačili nastoupit, Sam se kolem nich protáhla ven a byla pryč.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam sledovala Peta, jak odchází a sundává ceduli *prodáno*.
Položila si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla.
Bože, tohle bylo těžké! Tohle byla asi nejtěžší věc v jejím životě. Podívat se Petovi do tváře
a říct mu, že si ho nemůže vzít.
Že by to nebylo vůči němu fér….nebyla by pro něho tím, co si zaslouží.
A i když to byla pravda, tak v tom byla i lež. Byla to jen poloviční pravda. Ale říct mu celou pravdu, by bylo vůči němu kruté. A to by si opravdu nezasloužil.
*Mám tě ráda, Pete. Ale nikdy se nemůžeš vyrovnat muži, kterého opravdu miluji. A i když ho možná nebudu mít, je pro mě lepší nemít nikoho než se pokoušet o rodinný život s někým jiným.*
Ne, tohle by bylo opravdu moc kruté.
Sam pomalu vstala a naposled se podívala na dům, který pro ni Pete Shannahan koupil.
Potom šla k autu a nastoupila.
A jestliže ukončit její vztah s Petem bylo těžké…..ten následující krok bude ještě těžší.
Ale ona je připravená ho udělat.
Konečně je na to připravená.
Otočila klíčkem v zapalování a vyjela na ulici.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Co je Jack doma, už se asi po třetí přistihl, že stojí uprostřed místnosti a zírá před sebe. Tentokrát stál v ložnici.
Jeho myšlenky se znovu a znovu vracely k Sam.
Zatřásl hlavou, šel ke dveřím a pokoušel se vzpomenout, proč sem vlastně šel. Když byl zase na chodbě, luskl prsty a otočil se na patě a vracel se zpět.
„Čistou košili…“ zamumlal si pro sebe.
Ale stejně měl pocit, že chtěl udělat ještě něco jiného. Šel směrem do koupelny a přitom si stahoval starou košili přes hlavu. Hodil ji v koupelně do rohu na podlahu a oblékal si tu čistou. A tehdy uslyšel zvonek.
„Ano!“ zakřičel a dával si košili do kalhot. „Už jdu!“
Proběhl chodbou a otevřel dveře…
Sam k němu stála zády, ruce měla zkřížené před sebou a když Jack otevřel dveře, otočila se k němu, zvedla bradu a jejich pohledy se okamžitě setkaly.
Jack se nemohl pohnout….prostě tam jen tak stál s rukou na klice.
„Ahoj,“ řekla nakonec Sam.
„Ahoj.“
„Můžu jít dál?“
Tohle Jacka probralo z jeho omámení a pohnul se.
„Oh! Ano. Pojďte dál.“
Sam se kolem něho protáhla, ruce měla stále zkřížené, ale přestože měla ruce schované v rukávech, Jack si dobře všiml, jak nervózně zatíná a zase rozevírá pěsti.
Sam sešla po schodech do obývacího pokoje a začala pomalu přecházet podél stolku u pohovky. Jack seběhl za ní a úmyslně se choval hlučně.
„Carterová, stalo se něco?“
Sam zavrtěla hlavou, ale nepodívala se na něho. Tak takovou ji často neviděl….rozrušenou, nervózní, viditelně nebyla ve své kůži. Takhle přecházet ji viděl jedině tehdy, když byla těsně před vyřešením nějakého hlavolamu. Zřejmě ji to pomáhalo přemýšlet.
Možná, že teď je to stejné…asi přemýšlí.
„Carterová…“
Sam ho rázně umlčela a dala si prst na ústa a jenom tehdy přestala přecházet sem a tam.
Jack jen prudce vydechl a nadzvedl obočí…tak tohle bylo něco nového. Generálové takto obvykle nebývají umlčeni podplukovníky.
„Carterová…“ zkusil to znovu.
„Ne.“
„Ne?“
„Ne, Jacku. Buď zticha. Víš kolikrát jsem se o tomhle s tebou pokusila mluvit a jak jsem byla vždycky nervózní? Ale nakonec jsem se z toho zbaběle vykroutila nebo jsi mě přerušil. Nebo mě přerušil někdo jiný. Chystá se mě i teď někdo přerušit?“ Zastavila se a podívala se na něho.
Jack zavrtěl hlavou. bylo mu jasné, že v jeho největším zájmu bude teď mlčet…
„Jsi si jistý…“
„Ano. Není tu žádná možnost…“
Sam se rozšířily oči a Jack věděl, že to pochopila. Začala přikyvovat, nejprve pomalu a potom víc důrazně.
„Dobře,“ řekla, „dobře,“ a začala přešlapovat z jedné nohy na druhou. Napnula ruce a Jackovi bylo jasné, že každou chvíli zase začne přecházet…
Teď!
„Už takhle dál nemůžu. Nemůžu o tom pořád jen přemýšlet a chtít a …prostě to řeknu na rovinu. Už jsem Petovi nemohla dál lhát a ani jsem nemohla lhát sobě. A tohle jsem mu taky řekla, když jsem zrušila naše zasnoubení. Nebyla jsem k němu upřímná, ani k sobě. A ani k tobě! A pokud jsem blázen, tak ať. Nějak se s tím vyrovnám. Ale jestli ne….jestli ne, tak nevím. Tak dopředu jsem zatím o tom nepřemýšlela.“
Mluvila rychle a rychlost její chůze se zvyšovala. Jack stál jako přimražený, díval se na ni, ruce v kapsách.
„Tím myslím, že chápu, proč jsme tenkrát před čtyřmi lety naše přiznání nechali za dveřmi té místnosti….kolik zmatku by to vyvolalo. A nejsem tak hloupá. Chápu všechna ta pravidla a nařízení….ale…sakra…ale nevím, co právě teď vlastně říkám.“
Jack zadržel dech. Nevěděl, jestli má křičet radostí nebo jestli by ji nerozčílil, kdyby ji přerušil. Ale pokud správně pochopil její narážky- a byl si sakra jistý, že ano- *tak sakra*.
*A tohle jsem mu řekla, když jsem zrušila naše zasnoubení…*
Sam se zastavila podívala se na něho, Jack se díval kamsi dolů.
„Jsem blázen?“
Jack otevřel pusu, zvedl obočí, ale nebyl si moc jistý, jestli od něho Sam očekává odpověď.
Nebyl si jistý, že by měl něco říct.
*A tohle jsem mu řekla, když jsem zrušila naše zasnoubení.*
A než mohl něco udělat, Sam si zakryla obličej rukama a hlasitě si povzdechla.
Jack rychle přešel až k ní, chytil ji za zápěstí a jemně ji sundal ruce dolů. Sam se na něho podívala, tváře měla červené a oči se jí třpytily. Jack jí položil ruce na ramena a přitom se jí pořád díval do tváře.
Pomalu se nadechl a řekl: „Miluju tě, Sam.“
Sam se na něho nevěřícně dívala a potom se začala usmívat. A byl to *ten* úsměv.
Jack jí přejel rukou po šíji, podél brady a nakonec podél jejích úst. Lehce ji zatahal za rty a dal jí tak najevo, aby otevřela ústa a potom se k ní sklonil a políbil ji.
Žádný mimozemský virus, žádná časová smyčka. Žádná alternativní realita. jenom on a Sam…doopravdy.
A že to bylo sakra skutečné!
Sam tiše zasténala a jeho tělem projel elektrický výboj. Jejich jazyky se setkaly. Sam mu rukou zajela pod košili a Jack měl pocit, že se kolem něho všechno rozzářilo.
A i přestože tohle bylo velice příjemné, někde vzadu v jeho hlavě se ozýval varující hlas. Jack mírně odstoupil a zdráhavě přerušil jejich polibek. Podíval se na Sam a pohladil ji po tváři.
„Sam, tohle nebude bez násled….“
Sam jen zvedla prst a položila mu ho na ústa.
„Já vím. Ale už jsem tím čekáním na skutečný život unavená. Nemůžeme to vyřešit až zítra?“
Jack přikývl a znovu ji objal.
Dal ji ruku kolem pasu a společně odcházeli do jeho ložnice.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam se uvnitř celá chvěla, byla nervózní a měla trému. Ale když za nimi Jack zavřel dveře jeho ložnice a vzal ji do náruče, cítila už jen velice příjemné mrazení, které procházelo každičkým kouskem jejího těla. Potom ji Jack políbil a Sam už byla schopná vnímat jen obrovskou vlnu vzrušení, kterou tento polibek způsobil.
Jeho ústa se pohybovala po jejím krku, lehce ji kousal a líbal a Sam najednou nemohla dýchat- nemohla na nic myslet – ale ona ani nechtěla o ničem přemýšlet, chtěla vnímat pouze jeho.
*Tak dlouho. Čekali tak dlouho!*
Jackovi ruce vklouzly pod její košili, kousek ustoupil zpět a jeho potemnělé oči se uzamkly s jejími. Dotýkal se svými prsty každičkého místa na jejím těla a přitom jí pomalu sundával košili. A když potom jeho ruce zase pokračovaly ve zkoumání jejího těla, Sam mu ty svoje dala kolem krku.
„Jsi tak nádherná,“ chraplavě zašeptal.

Za všechny ty roky se Sam naučila, že ji Jack respektoval jako důstojníka, věřil jejím schopnostem a možná k ní i něco cítil. Ale, když ho slyšela říkat, že je nádherná, vše, co cítila, se ještě zintenzívnilo a Sam měla pocit že ji její vlastní city zadusí. Zajela mu prsty do vlasů a tak si ho přitáhla ještě blíž, aby ho mohla políbit.
Jackovy ruce klouzaly po jejích zádech, hledal zapínání její podprsenky, aby ji mohl sundat. A když to udělal, Sam jen zalapala po dechu. A jakmile ramínka sklouzla po jejích pažích dolů, Jack její podprsenku odhodil na podlahu a uchopil svýma rukama její ňadra.

„Bože…“ zasténala a zaklonila hlavu.
Společně popošli směrem k posteli a Sam přitom Jackovi přetáhla jeho košili přes hlavu. A přestože ho už několikrát viděla takto bez trička, nikdy se ho nemohla dotýkat. Přejížděla mu rukama po celém hrudníku a potom sklouzla dolů na jeho břicho, naklonila se k němu a přitiskla svoje ústa na jeho horkou kůži.
Jack zabořil svoji hlavu Sam do vlasů. Sam se snažila, aby mohla vůbec dýchat, všechno se kolem ní rozhoupalo a její srdce tlouklo jako o závod, když se jejich polonahá těla vzájemně dotýkala a Jack se s ní mazlil.
Našla knoflík a zip u jeho džínsů, rozepnula je rukou vklouzla dovnitř.
Jack zasténal její jméno a Sam se usmála.
A aby jí tohle potěšení oplatil, rozepnul její džíny a stáhl je i s kalhotkami dolů. A když si klekl, aby jí sundal i boty, Sam mu položila ruce na ramena.
Když jí rukama přejížděl po nohách a sundával poslední části jejího oblečení, posadila se na postel.

Sam se položila na postel a Jack si lehl přes ni, nadlehčoval se na loktech a líbal ji. Sam mu rukou přejížděla podél těla a užívala si to, jak se při každém jejím dotyku jeho svaly chvějí a napínají.
Jack měl na sobě ještě boty a džíny, takže vstal, aby si je mohl sundat a přitom se stále díval na Sam.
A teď tu před ní stál úplně nahý. Po všech těch letech strávených v armádě měl vypracované tělo a jeho erekce dávala jasně najevo, jak moc po Sam touží.
Přešel k okraji postele a začal líbat vnitřní stranu jejích kolen. A když ucítil, jak se chvěje, usmál se. Jeho ústa se pohybovala po jejích stehnech výš a výš. Zlehka se svými rty dotýkal její kůže a Sam to donutilo dát nohy ještě víc od sebe. Hladila ho ve vlasech a on ji stále zlehka líbal.
Když jeho jazyk tvrdě přejel přes její klitoris, málem vykřikla, měla pocit, že se její tělo roztříští na milion kousků. Jackova ústa jí přinášela neskutečnou rozkoš a on v tom pokračoval, dokud se její tělo nezačalo nekontrolovatelně třást.
„Jacku, prosím…“ prosila. „chci tě cítit v sobě.“
Byla tak blízko….tak blízko…ale chtěla se o svou rozkoš podělit s ním. Alespoň dnes, kdy je to poprvé.
Jack se přesunul svými ústy na její břicho. Jejich stehna se dotýkala a Sam je pro něho ještě víc otevřela. Na chvíli se zastavil u jejích ňader a vtáhl postupně každou její bradavku do svých úst. Sam jen lapala po dechu a tiskla se k jeho ramenům.
Nakonec otevřela oči a podívala se mu do tváře. Jack se opíral o lokty a jejich rty byly tak blízko, že se jen mírně sklonil a začal ji líbat.
Její tělo se chvělo její touhou po tom, aby se s ní miloval. A jeho erekce se tlačila proti jejímu stehnu.
„Sam,“ zašeptal proti jejím ústům.
Sam zamrkala, jak se snažila, aby udržela svoje oči otevřené, protože její tělo zcela ovládalo její vzrušení. Jejich pohledy se uzamkly. A když do ní Jack vstoupil, jen prudce vydechla.
Prohla se proti němu, chtěla, aby byl co nejblíž a dostal se ještě hlouběji a zcela ji tak vyplnil.
Jack zavřel oči a co nejvíc se k Sam přitiskl. Cítila, jak se jeho zuby otřely o její krk, když zašeptal její jméno. Ale bylo jí to jedno, jediné, co teď vnímala, byla ta neuvěřitelná rozkoš, kterou jí Jack dopřával.
Začal se pohybovat a Sam byla ztracená.
Pohyboval se pomalu, i přesto byl každý jeho pohyb tak intenzívní a zcela ho ovládal, že kdyby zrychlil, asi by se zbláznil. Sam to zcela vyhovovalo. Byla na okraji, všechny její nervy byly napjaté…každá část jejího těla se vzrušením úplně svíjela a čekala na uspokojení.
Každý pomalý pohyb ven a intenzivní pohyb směrem dovnitř stimuloval její klitoris a jasně ji vedl k tomu, co od Jacka chtěla nejvíc. Jako by její tělo hořelo a současně ji mrazilo, cítila, jak její orgasmus narůstá.
„Jacku,“ zašeptala. „Bože, Jacku!“
Jack se začal pohybovat víc tvrdě a rychleji a dovedl Sam až na hranici samotného šílenství. Prudce zaklonila hlavu a hlasitě vydechla. Její tělo ho znovu a znovu pevně svíralo a čerpalo z něho jednu vlnu uspokojení za druhou.
Jack nepřestával, snažil se dostat nejhlouběji, jak jen mohl a když i on pocítil svůj orgasmus, zatlačil proti jejímu tělo ještě jednou, pevně stiskl její ramena a mumlal její jméno.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Jack se vzbudil a zívnul. Zůstal ležet na zádech a oči měl stále zavřené. Prostě si užíval, že může ještě chvíli jen tak ležet, než bude muset vstát.
Postupně začaly pracovat všechny jeho smysly a uvědomil si, že je mu *trochu* zima.
Otevřel oči a okamžitě zamrkal proti rannímu slunci, které sem pronikalo. Měl pocit,že tu *něco* nehraje. Ležel totiž úplně na kraji své postele a nechybělo moc a málem by spadl dolů na zem.
Pozorně se zaposlouchal. Slyšel tiché pochrupování, tlumené přikrývkou. Proto mu je asi zima. Někdo mu jeho přikrývku…
Otočil se na bok, pěstí si podepřel hlavu a zatahal za kraj přikrývky, aby se mohl alespoň trochu zakrýt. A tím odkryl Sam obličej. Klidně spala.
Jack se usmál. *Sakra, takže!* to nebyl jenom sen.
Sam měla pod hlavou všechny polštáře. Jack k ní natáhl ruku, aby ji opatrně polechtal pod uchem. Sam se zavrtěla, tiše zavzdychala, ale nepohnula se. Snažil se, aby se nerozesmál a zkusil to znovu. A tentokrát udělala Sam to, co pokaždé během těch osmi let. Otočila se obličejem k němu.
Ale tentokrát zamrkala a dívala se přímo na něho.
„Dobré ráno,“ řekl Jack tiše. Sam se na něho usmála a nadzvedla se , aby ho mohla políbit.
Až když potom uléhala zpátky na polštář, odpověděla mu. „Dobré ráno.“
Jack se na ni upřeně díval – a věděl, že na ni vlastně zírá – ale vůbec mu to nevadilo.
Má Samanthu Carterovou ve své posteli. *Nahou.* Takže se minulou noc milovali. Tato vzpomínka se mu okamžitě vybavila. A musel se usmát.
„Co?“
„Co, co…?“
„Proč se usmíváš?“
Jack otevřel ústa, aby jí odpověděl ale zase se usmál. „Jen tak.“
Sam přimhouřila oči, rukou vklouzla pod přikrývku a dotkla se ho.
Zlehka ho hladila po hrudníku. Jack vnímal horko, které způsobovaly její dotyky a jedna část jeho těla okamžitě zareagovala, jako by křičela * Dobré ráno!*
„Sam, musíme si promluvit.“
Sam se mu chviličku dívala přímo do očí a potom se od něho odvrátila.
„Teď ne, budeme spát…“
„To ne. Tohle je vážné.“ Řekl Jack a prudce zatáhl za přikrývku, aby se konečně mohl pořádně zakrýt.
„Ukradla si mi přikrývku i polštář. A spíš na *mé* polovině postele.“
„Ne tohle je moje půlka. A pokud chceš přikrývku, tak to si budeš muset lehnout ke mě blíž.“
Jack ji přetočil na záda a začal ji líbat. Sam jenom vrněla jako kočka. Chytila ho za ramena, aby ho přetočila k sobě a tak si ho mohla k sobě pevně přitisknout – a konečně cítila jeho nahé tělo, jeho horkou kůži.
Jack pomalu přejížděl rukama podél jejího těla, až se dostal k bokům. Stále se vášnivě líbali.
Uchopil ji za boky a vklouzl do ní.
Sam prudce vydechla, zasténala a pevně mu stiskla ramena.
„Je to tak správně?“ zašeptal Jack.
Sam přikývla. Jack ji líbal na krku, líbal její ramena a postupoval po jejích pažích dolů.
Pomalu se v ní pohyboval. A tentokrát vůbec nespěchal, pomalu a něžně se s ní miloval.
Sam ho líbala na krku a její ruce klouzaly podél jeho těla a jemu přitom běhal mráz po zádech.
Náhle zazvonil vedle postele telefon. Jack mírně nadzvedl hlavu, aby se podíval kolik je hodin, Vůbec se mu nechtělo přestat se zkoumáním Samina krku.
Povzdechl si, bylo po deváté a dneska byla teprve středa. Slyšel že Sam zklamaně zasténala.
„Ššš,“ zašeptal a nic na svém tempu nezměnil.
Zvedl se na loktech a když telefon znovu zazvonil, zvedl ho. Změna úhlu donutila Sam zasténat a když se pohnul proti ní, skousla si spodní ret. Jack se zachechtal a ohlásil se do telefonu.
„Ano.“
„Generále, tady seržant Harriman.“
„Ano, Waltře. Já vím. Dnes ráno mám zpoždění.“ A díval se přitom na Sam. Měla červené tváře a hlavu položenou na polštáři.
„Ano, pane. Mám změnit čas pro poradu s SG-7, která měla být v 9.30?“
A když Sam zvedla boky, Jack měl co dělat, aby hlasitě nezasténal a taky měl problém s tím, aby se soustředil na obsah seržantových slov. Sam mu položila ruce na záda a zaťala do nich prsty a nutila ho tak, aby se pohyboval víc tvrdě a hlouběji.
„Pane?“
„Ano, Waltře,“ rychle pokračoval Jack. „To je dobrý nápad.“
„Ano, pane. Děkuji generále.“
Jack vypnul telefon a položil ho na podlahu vedle postele.
„Tak tohle načasoval sám ďábel…“ řekl Jack a vzal do úst jednu Saminu bradavku.
Sam zalapala po dechu. „Jacku!“

*Bože, tohle miluju, když mu říká Jacku!*
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Vzala jsem si jedno tvoje tričko. Nevadí ti to?“
Jack přestal nalévat kávu a přes rameno se na ni otočil. Sam přišla do kuchyně a měla na nohách ponožky a na sobě ty úžasné džíny, co včera a jedno z jeho šedých triček….a je bez podprsenky.
„Oh, ano…..jasně, že ne.“
Rychle se podíval na hodiny. Skoro deset. Jak dlouho to asi ještě potrvá, jak je ještě bude schopen Walter udržet, než sem pošlou záchranný tým?
Sam měla po té, co se osprchovala, stále vlhké vlasy a její pleť lehce zářila. Když si prsty protřepávala vlasy, byl Jack úplně fascinován tím, jak se jí přitom pod tričkem pohybovala prsa.
Sam na chvíli přestala a dívala se na něho.
„Co?“
Jack položil konvici s kávou a beze slov přešel k ní a položil si hlavu na její rameno.
„Mohl bych si na to zvyknout,“ řekl, políbil ji a podíval se na ni.
Sam se na něho usmála. „Já taky.“
„Kávu?“
„Prosím.“
Jack ji neochotně pustil a nalil konečně kávu. Vzal lžičku a dal do každého hrníčku dvě vrchovaté lžičky cukru, zamíchal je a teprve potom jeden podával Sam.
Sam si ho vzala, napila se a úlevně si povzdechla.
„Mmmmm, je dobrá.“
„V kolik hodin máš dneska být na základně?“ Zeptal se Jack.
„Až v půl druhé. Ráno mám volno.“
Jack jen sykl. *A sakra*. To je fakt. Potřebovala volno kvůli…něčemu. Kvůli fotografovi. A o tomhle s ní po té úžasné noci, co spolu strávili, mluvit nechtěl. Možná později…ale ne právě teď.
Stáli vedle sebe opření o kuchyňskou pracovní desku. Sam svítilo na obličej ranní sluníčko, držela svůj hrnek s kávou až těsně pod nosem a vtahovala plnými doušky vůni kávy. Měla zavřené oči a zlehka se usmívala.
Jack ji chvíli sledoval a užíval si tenhle okamžik prostě proto, že tohle může. A stále se pokoušel vstřebat to, že tu s ním Sam opravdu je.
Že strávila noc v jeho posteli, v jeho náruči a když se ráno probudil, ležela vedle něho.
Natáhl k ní ruku a stiskl ji paži. Sam překvapeně otevřela oči a když jí vzal hrnek s kávou a položil ho vedle sebe a přitáhl si ji k sobě, neprotestovala. A aby si ji mohl opřít o sebe, musel se rozkročit. Sam si položila hlavu na jeho hrudník, tam kde mohla slyšet tlukot jeho srdce a objala ho a Jack udělal totéž. Bradu si opřel o její hlavu.
„Takže dokud můžeš, využíváš toho, že se se mnou můžeš mazlit a objímat?“ Zeptala se ho Sam a trošku ho tím škádlila.
Jack pokrčil rameny. „Musíme o tom *takhle* mluvit?“
Sam se zasmála a potom se k němu ještě víc přitulila.
Během těch letech, než si byl konečně ochotný přiznat, co k Sam cítí, tolikrát snil o tom, jak spolu stráví noc. Ale nikdy si to nepředstavoval takto…že ji bude objímat ve své kuchyni, kolem bude vonět káva a svěží ranní vzduch.
Sex byl úžasný...ale i tohle je úžasné.
Když už se zmiňuji o sexu….
„Chtěla bys vědět, co vydrží tahle kuchyňská deska?“ zašeptal jí do ucha.
„Myslíš ty vůbec někdy na něco jiného?“ zeptala se ho Sam. Oči jí jiskřily a zářivě se usmívala.
Jack pokrčil rameny. „Vždyť přece víš, že já nejsem nijak komplikovaný.“
A naklonil se, aby ji políbil.
Ale všiml si změny v jejím výrazu, tak jak to viděl už mnohokrát. Pokoušela si na něco vzpomenout. Na něco, co je ukryto hluboko v jejím podvědomí, co by mohlo vyřešit to, před čím teď stojí a nebo zachránit celý svět. A protože Země momentálně není v ohrožení, tak Jack doufal, že to nebude zase nic tak vážného.
„Sam….?“
„Tohle už jsi mi říkal,“ řekla jakoby vzdáleně.
Jack překvapeně zvedl obočí. „Do…bře.“
„Když jsem zůstala na Prometheovi.“
Jack zvedl ruku a položil svou dlaň na její tvář. „Sam, na Prometheovi jsi byla sama, já jsem byl tady. Věř mi, tím jsem si jistý. Málem jsem se zbláznil, když jsme se tě pokoušeli najít.“
Sam zavřela oči a zakroutila hlavou. „Ne, já vím, že jsi tam nebyl. Ale… já jsem tě viděla. No vlastně nejenom tebe. Viděla jsem Daniela, Teal´ca a mýho tátu. A tu malou holčičku…“
„A byl tam taky strašák a plechový muž?“
„Jacku!“
„Dobře, promiň. Vrátila si se ve velice špatném stavu. Takže pokud jsi viděla…Počkej! Já jsem o ničem takovém ve tvém hlášení nečetl.“
Sam se na něho nepodívala a jen zavrtěla hlavou. „To nic. Zapomeň na to.“
„Tak to ne. Sam…“
Ale Sam už byla zase pohroužená do svých myšlenek Dívala se někam za Jackovo rameno. Skoro slyšel, jak jí to v hlavě šrotuje. Chvíli ji sledoval – mírnou změnu v jejím výrazu, přimhouřené oči. Nakonec se k ní naklonil.
„Halóóóóó…“
Sam pomalu zamrkala, otočila se k němu a dívala se na něho, ale ve svých myšlenkách byla někde hodně daleko, na Prometheovi. Jack se snažil vyčíst něco z jejího obličeje.
„Sam, co je?“
„Táta mi řekl, abych to, co mi brání ve štěstí, nechala zmizet. Že mi to brání najít lásku. Být milovaná.“
„Než zemřel?“
Sam zase zavrtěla hlavou. „Ne, na Prometheovi,“ řekla a bylo vidět, že je zklamaná, protože Jack není schopen sledovat její myšlenky.
Ten jen pomalu přikývl. „Tvoje představa Jacoba.“
„Ano. Ale….myslím, že jsem mu nerozuměla.“
„Jak to?“
Sam opět přimhouřila oči, pořád uvažovala, kalkulovala, přemýšlela.
„Myslela jsem si, že mám nechat jít*tebe*.“
Jack si ji přitiskl k sobě ještě víc, takže se teď dívali jeden druhému přímo do očí.
„Takže proto jsi si začala s Petem?“
Jen přikývla.
„Možná měl na mysli, aby sis svlékla svoje oblečení,“ řekl Jack a pokrčil rameny.
Sam naklonila hlavu. „Co prosím?“
Jack přejel svým pohledem po celé její postavě a připomněl si, jak její tělo vypadalo, když se milovali. „Tím myslím, že by to byla nejrychlejší cesta ke štěstí….já vím, že pro mě by to tak bylo.“
Sam se musela smát, její obličej se celý rozzářil. A byl to ten úsměv, který Jack tolik miloval.
Plácla ho přes rameno. „Jacku!“
„No jenom říkám…“
Sam zavrtěla hlavou, mírně od něho odstoupila a vzala si svůj hrníček s kávou.
Šla k ledničce, otevřela ji a dívala se, co je uvnitř. A Jack přitom obdivoval její pozadí a škodolibě se usmíval.
„Takže, co jsem ještě říkal?“
„Co to je? Jacku, vždyť ty tady nemáš nic jiného než pivo, vejce a chleba.“
„Já jsem se ptal, co jsem ti ještě říkal. A tohle úplně stačí na *skvělou* snídani.“
Sam zavřela ledničku a otočila se k němu. „Nemusíš jít do práce?“
Jack jí pohrozil prstem. „Ne. Z toho se nevykroutíš. Tak co ti říkala ta tvoje představa mého já?“
„To nebyly žádné představy!“
„A tomu mám věřit?“
Sam otevřela ústa, aby protestovala, ale najednou se začala červenat. Jack na ni ukázal prstem. „Aha! Věděl jsem to!“
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
Jack se samolibě usmál. „A bylo to tak dobrý jako včera v noci?“
Sam se pomalu a sexy usmála. Opřela se o kuchyňskou desku a zkřížila si ruce před sebou. Což jenom vedlo k tomu, že jí tričko víc obtáhlo prsa a to bylo velice vzrušující.
„Žádná moje představa nebyla tak dobrá, jako to bylo včera v noci.“
Jack potlačil zasténání a ztěžka polknul.
„Dobře. Tak…co jsem ještě údajně řekl?“
Teď se Sam samolibě usmála. A Jack věděl, že dobře ví, co mu tímto dělá.
„Fajn. Um…věci jako obvykle. Říkal jsi, že na to přijdu, že víš, že to zvládnu.“
„Od toho přece přátelé jsou, že ano?“
Sam se na něho tak nějak zvláštně podívala. „Něco jsem řekl?“
„Právě *tohle* jsi mi řekl. *Od toho přece přátelé jsou.*
„Sam….my *jsme* přátelé.“
„Ano, ale…na té lodi….jsi řekl, že to je všechno, co jsme.“
„Ano?“
“No, ne přesně těmito slovy.“
Jack se usmál a přešel k ní. Naklonil se, takže jejich tváře od sebe byly jen několik centimetrů.
„Sam, co jsem *přesně* řekl?“
Sam se usmívala a Jack doufal, že se stejně jako on těžko na jejich rozhovor soustředí.
Její pohled sklouzl k jeho rtům a potom se mu podívala znovu do očí.
„Byl jsi jenom *halucinace*, která jednala tak, jako by věděla, co pro mě jsi. Řekl jsi mi, že to jsou moje myšlenky, takže bychom k sobě mohli být čestní. Tak jsem se tě zeptala….“
„Na co jsi se zeptala?“
Viděl, jak ztěžka polkla a podívala se jinam. Jack ji chytil za bradu a přinutil ji tak, aby se na něho podívala.
„Zeptala jsem se, jestli by se něco změnilo, kdybych odešla z armády. A nebo by to byla jenom výmluva.“
„A co jsem na to řekl?“
„Že by jsi mě nikdy nepožádal, abych se vzdala své kariéry.“
Jack jí přejel palcem po bradě a po rtech. Prostě si užíval to, že to může udělat.
„A ani nechci.“
„Já jsem si ale nemyslela, že tohle je nějaká odpověď. Takže jsem se tě zeptala, jestli je to proto, že ke mně nic necítíš. A řekla jsem, že bych se tě vzdala, kdybys ke mně nic necítil.“
„Myslím, že oba víme, že takhle to s námi není,“ řekl Jack a rukou jí přejel přes bradu, krk a potom dolů mezi prsa. Sam se úplně zajíkla a její bradavky se pod tričkem ještě víc zvýraznily.
„A já jsem se tě zřejmě nevzdala.“ Řekla ztěžka, když se jí Jack dotýkal.
„Ale to bylo potom, co jsi mi řekl, že ten problém je ve mně, že ty nejsi tak komplikovaný.“
„Ano, to nejsem.“
„Ale ano, jsi.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Jacku! Ty jsi jako…. jako dvojková soustava. Ve své jednoduchosti jsi v podstatě složitý.“
Jack se snažil tvářit znechuceně. „Co prosím?“
„Celá dvojková soustava je tvořena pouze různými kombinacemi nul a jedniček….je to prosté. Ale když je zkombinuješ v tisících možnostech, tak tento kód může díky jeho důmyslnosti kontrolovat celý svět!“
Jack se naklonil ještě blíž a nosem a rty přejel Sam po krku a prsty si pohrával s jejími bradavkami.
„Už jsem ti někdy řekl, jak jsi strašně přitažlivá, když takhle mluvíš, jako vědec?“

Jack cítil, jak Sam polkla a jak tiše zasténala. Znovu ji klouby svých prstů přejel po ňadrech, po jejich straně a pod nimi.
„Co víc jsem říkal?“
„Tak dlouho jak na tebe budu myslet, tak dlouho si nenajdu nikoho jiného.“
„Pokud jsem tohle řekl, tak jsem idiot.“
Sam se dotkla jeho ramene a Jack měl pocit, že její dotyky přímo pálí, když přejížděla rukama po jeho pažích. A když jí přejel jazykem po krku a vzal její ušní lalůček do úst, Sam se o něj opřela.
„Ty – ty jsi to takhle neřekl…“ Pokusila se mu na to něco říct, ale jen zrychleně dýchala.
„Ty jsi jenom…“
„Nesouhlasil jsem?“
Sam přikývla a Jackovi ruce vklouzly pod její tričko a uchopil do svých dlaní její prsa. Jen zasténala.
„Řekni mi, co jsem ti říkal, Sam,“ dožadoval se a prsty přejížděl podél jejich džínů směrem ke knoflíku. Podíval se jí do tváře.
Její oči byly potemnělé touhou, rty měla pootevřené, aby mohla dýchat. Olízla si rty a vsunula svou ruku Jackovi pod jeho tričko.
„Řekl jsi mi, že tu vždycky pro mě budeš. Že nezáleží, co se stane.“
„Tak tomuhle věřím.“
Sam se usmála a Jack ji políbil a byl připraven vyzkoušet svou teorii o tom , jak pevná je tahle jeho kuchyňská deska. A v tom zazvonil telefon. Jack zavrčel a přešel k telefonu.
„Ano, Waltře. Už jedu!“
„Promiňte generále. Teal´c nás opět kontaktoval a každou chvíli se vrátí do SGC. Trval na tom, že je důležité, abyste tu byl, když přijde.“
„Dobře. Budu tam za patnáct minut.“
Zavěsil a otočil se, ale Sam byla pryč. Jack šel do chodby a našel ji, jak sedí na schodech do obývacího pokoje a zavazuje si boty.
„Nějaké problémy?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl jí Jack. „Teal´c je na cestě zpátky.“
Sam přikývla a vstala. „Tak jeď. Já pojedu domů a převleču se. Budu tam tak o dvacet minut později.“
Sam si vzala svou tašku z podlahy, která tam ležela už od včerejška a chtěla jít ke dveřím. Ale Jack ji chytil za rameno a otočil si ji k sobě. A než mohla něco říct, dlouze ji políbil, takže nakonec nemohli ani dýchat. Když polibek přerušil, Sam jenom zalapala po dechu.
„Páni!“
Jack se usmál. „Uvidíme se v práci…zlato.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Páni, Sam…nemůžu tomu uvěřit.“
Sam jen pokrčila rameny a podívala se na Daniela, celou dobu totiž pracovala na nějakém diagramu na svém počítači. Usmála se a měla dobrý pocit, protože se byla schopná podívat Danielovi do tváře.
„Aspoň vidíš, co všechno se stalo, když jsi byl zajatý, zemřel jsi, povznesl se a zase se vrátil zpět. Dějí se věci.“
„To ano….“ řekl a taky se usmíval. „Měl bych s tím už přestat.“
Sam se začala smát a opřela si bradu o ruku. „Je dobře, že jsi zpátky, Danieli.“
Daniel se k ní naklonil a stiskl jí ruku. „Jsem taky rád, že jsem tady. I když jsem se vrátil nahý…mohl jsem to zvládnout i bez toho.“
Sam odložila svůj laptop stranou. Na to, aby se mohla právě teď soustředit na nějaké diagramy, byla její myšlenky příliš roztěkané. Za posledních 72 hodin se toho stalo až příliš.
Celá galaxie byla málem zničena Anubisem. Stáli s Jackem vedle sebe a čekali na autodestrukci SGC, kterou by mohla zastavit jedině nějaká neviditelná ruka. Potom se vrátil Daniel. Skoro nespala a ze základny se nedostala celé tři dny.
A předtím…předtím se jí změnil celý život.
„Copak se usmíváš?“
“Jenom jsem šťastná, že všechno funguje, jak má,“ odpověděla mu Sam a potlačila svoje myšlenky týkající se Jacka.

Tři dny… chybí jí. Sice se na základně viděli, byli spolu, když hodiny odměřovaly konec celé základny a tím i jejich životů. A potom, když se vrátil Teal´c a Bra´tac z Dakary, ale byly to jen letmé pohledy.
Daniel se opřel předloktím o stůl, přimhouřil oči a díval se na Sam.
„Takže i když jsi zrušila zasnoubení, cítíš se dobře?“
Sam přikývla. „Ano. Bylo to tak správné.“
„Je mi líto tvého otce, Sam. Přál bych si, abych mohl být tady. Být tu pro tebe.“
Sam se usmála a dotkla se Danielovi ruky. „Já vím. To je dobrý. Nebyla jsem sama, Danieli.“
Chtěl něco říct, Sam se ale všimla, že se jeho pohled přesunul směrem ke dveřím.
„Nazdar Jacku.“
Sam okamžitě přeběhl mráz po celém těle a srdce jí začalo rychleji tlouct. Narovnala se a cítila kolem sebe tu změnu ve vzduchu, když Jack vstoupil dovnitř.
„Nazdar lidi. Co děláte?“
„Sam mě zasvětila do všeho, co jsem zmeškal.“
„Oh?“
Jack si stoupnul za Sam, ale ne tak blízko, aby se jejich těla dotýkala. Byla to ta stejná hra, kterou spolu hráli po celá ta léta. Blízko, ale ne moc. Nedotýkat se. Moc dlouho se na sebe nedívat, nemluvit příliš potichu. Jack se opřel o hranu stolu, kousek od jejího loktu.
Mohla by přísahat, že Daniel musí slyšet hlasitý tlukot jejího srdce!
„Jenom to nejdůležitější, pane.“ S velkou námahou odpověděla Sam.
„Aha. Povstání jaffů….konec světa…“
„Ano, pane.“
„Zrušila zasnoubení,“ dodal Daniel.
Sam polkla. „To – to taky.“
„Aha,“ řekl zase Jack. „Poslouchejte, vědci z oblasti 51 jsou zvědaví, kdy dostanou nějaké informace o tom stroji času Antiků, na základě údajů, které vám poslali.“
Sam se otočila na židli a přitáhla si k sobě svůj laptop. Když po něm sáhla, Jack udělal totéž
a jejich ruce se vzájemně dotkly. Jeho dlaň i prsty byly tak teplé, nejraději by svoje prsty propletla s těmi jeho. Ale raději se soustředila na laptop a taky ,aby tohle všechno brala jako nevinný dotek.
„Stále na tom pracuji, pane. Stačí, když to bude během zítřka?“ Podívala se na něho a málem to nezvládla. * Teď to bude těžké!* A jak to, že on vypadá tak klidně? Tak nezaujatě? Možná Jack…možná to je jen její problém.
„Ne, pokud to neznamená, že tu zůstanete celou noc,“řekl jí Jack. „Byla jste tady celé tři dny. Jeďte domů, Carterová. Tohle může počkat.“
Sam přikývla a otočila se zpět k obrazovce. „Ano, pane.“
A potom slyšela, jak si Daniel tiše odfrknul. Oba se s Jackem současně otočili a dívali se na něho. Daniel seděl na konci stolu, díval se na ně a bláznivě se na ně usmíval.
Sam se pohnula, narovnala se v zádech . „Co?“
Daniel se usmíval ještě víc.
„Co je?“ zeptal se Jack.
Daniel si odkašlal a složil si ruce do klína.
„Víte, že bych se mohl cítit ublíženě? Tím myslím, že po těch osmi letech, kdy jsem vás považoval za svoje nejbližší přátele… prakticky za rodinu. Ale chápu to. Opravdu.“ A zase se usmíval.
„Danieli, o čem to…“začal Jack.
Sam zvedla ruku a položila ji Jackovi na hrudník. Ten jen udiveně zvedl obočí a podíval se na ni, byl tím zcela překvapený.
„Myslím, že ho neoklameme,“ řekla Sam jednoduše.
„Ne, to tedy ne,“ dodal Daniel.
„Danieli…“
„Neměj obavy, Jacku. Já to nikomu neřeknu.“
Sam se usmívala a měla pocit, že všechna ta tíha z ní spadla. Měla by se pravděpodobně obávat toho, že to před Danielem nezvládli skrývat ani pět minut. Ale naopak, že to Daniel ví, všechny její obavy rozptýlilo. Kromě Janet považovala Daniela za nejbližšího přítele.
Daniel seskočil dolů, přešel k Jackovi a poplácal ho po rameni. „Neboj se, myslím, že nikdo jiný to nepozná.“
„Tobě to trvalo jenom asi tři minuty,“ řekl Jack a vypadalo to, že je z toho rozladěný.
Daniel se zasmál. „Jacku, já jsem strávil posledních osm let tím, že jsem vás dva sledoval, jak hrajete tu svou hru a jak se snažíte si to vyřešit. Já vás znám. Oba dva. A jsem za vás šťastný. Oba si to zasloužíte. A měli byste udělat cokoliv, co bude potřeba.“
A znovu Jacka poplácal po rameni. Sam se podívala na Jacka a raději si dala ruce do klína, aby odolala pokušení se ho znovu dotknout. A právě teď si přála, aby nebyl každý kousek SGC monitorován bezpečnostními kamerami. Naštěstí nezaznamenávají zvuk.
„Chyběl jsi mi,“ řekla jednoduše,
Jack se naklonil a předstíral, že se dívá na obrazovku jejího laptopu. A Sam jeho hru přijala, otočila se k laptopu a její záda se dotkla jeho hrudníku, jeho psí známky se otřely o její krk.
„A proto dnes večer odjedeš ze základny.“
„To je rozkaz?“ zeptala se s úsměvem.
Jack otočil hlavu, aby se na ni podíval. „No jestli je to nutné…“
„Ano, pane.“
Jackův pohled sklouzl z jejích očí ke rtům a potom ještě dál. Když se jí znovu podíval do očí, viděla, jak jsou tmavé.
„Nevím, jestli teď můžu chtít, abys mi říkala pane, když vím , jak chutnáš.“
Sam zavřela oči a cítila jak celé její tělo hoří. „Jacku…“ řekla potichu.
„Vydrželi jsme to celých osm let a teď to najednou nemůžu poslední tři dny vydržet,“ řekl a zachechtal se a Sam zase otevřela oči.
Usmála se. „Já vím.“
Jack si odkašlal, mírně se zvedl, ale Sam si dobře všimla, že si dal ruku do kapsy, aby tak zamaskoval evidentní bouli ve svých kalhotách.
„Takže, zjistila jsi něco?“
Sam zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Nemůžu se pohnout dál s těmito diagramy. A ani oni s tím nic nenadělají, protože nemají nikoho, kdo má ty správné schopnosti, aby to udělal.“
„Tím myslíš…“
„Tebe. Ano!“
„Chceš to přinést zpátky do SGC?“
„Jacku—pane…“ opravila se. Musí si dobře zapamatovat, že tady v SGC to pro ni musí být generál. Musí pro ni zůstat jejím velícím důstojníkem. Jinak bude se vším konec než skončí tento týden. „No můžu to otestovat, tak jak potřebuji….a s vašimi získanými schopnostmi to spustit. Může to být hotové poměrně rychle. Ale to nebudu vědět, dokud to tady nebude.“
Jack zabubnoval prsty o stůl. „To ni stačí. Pošlu transport, aby to přivezli zpátky.“
„Děkuji.“
Jack se upřeně díval na obrazovku. Sam ho chvíli pozorovala, byla zvědavá na co právě teď myslí. Jack si odkašlal a podíval se na ni.
„Carterová, když to vyřešíme…mohli bychom to vyzkoušet, že?“
Sam zvedla jedno obočí a usmála se. „Vyzkoušet?“
„Ano…abychom se ujistili, že to funguje.“
Sam se otočila na židli,aby na něho viděla. Jack se opřel o její stůl a díval se na ni tím nejnevinnějším pohledem.
„Máte na mysli něco konkrétního?“
„No, já nevím…“nadechl se. „Jenom jsem tak přemýšlel ….a napadl mě rok 1908.“
„1908?“
Jack si zase odkašlal. „V tom roce Cubs vyhráli světový pohár.“
Sam se zasmála. „Pane, nemyslím, že bychom tuto mimozemskou technologii měli použít na cestování v čase, abychom se podívali na zápas, vy ano?“
„Byl to * světový pohár*...nebyl to jenom obyčejný zápas….“
Sam zavrtěla hlavou. „Uh, uh…ne.“
„Ale no tak…co by se mohlo stát?“
„Hrát si s časovou linií by mohlo vážně změnit okolnosti.“
„Například co?“
„Mohlo by se stát cokoliv…“
„Je to jenom jeden zápas! No tak, Sam…“
Varovně se na něho podívala a Jack si zase odkašlal.
„Carterová,“ snažil se to ještě nějak vylepšit. „Já to pro vás udělám a vy…“
„Oh, opravdu…“
Jack se začal usmívat a ve tvářích se mu udělaly dolíčky.
„Už jsem vás zlákal?“
Sam vstala ze židle a přešla na druhou stranu místnosti. „Ne.“
„Koupím pivo…“
„Myslím, že v roce 1908 na baseballu pivo neprodávali, pane.“
„Sakra…tak popcorn?“
Sam zase zavrtěla hlavou a brala si svoji bundu. „Ne.“
„Hot dog. Přece už museli mít hot dogy…“
Sam se vrátila k laptopu, klikla myší a až se vypnula obrazovka, zavřela ho.
„Chcete opravdu, abych vám podrobně vysvětlila všechno o časové posloupnosti a jak by se mohla jednoduchým zásahem změnit celá historie?“
„Byli jsme přece v roce 1969 a nic jsme nepokazili….“
„Ale to se od nás čekalo. Byla to součást časové linie.“
„A jak to víte?“
Sam jen mírně uklonila hlavu, zvedla obočí a nemusela říct ani slovo, aby Jack pochopil *to byste opravdu nechtěl slyšet—věřte mi*.
„Je to baseballový zápas!“ Žadonil.
Sam se jen zasmála zavrtěla hlavou. „Ne.“
„A kdo je tady generál?“
Sam se na něho znovu podívala. „Já teď odcházím, *generále*. Mám vzít čínu nebo pizzu?“
„Čínu.“
Sam přikývla, otočila se a vyšla ze dveří. „Uvidíme se za hodinu.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Jackův dům byl skoro celý pohroužený do tmy, pouze v obývací pokoji zářila obrazovka televize a vytvářela v pokoji podivné stíny. Zvuk byl vypnutý. Na stole stály krabičky s napůl snězeným jídlem a dvě sklenice od vína.
Jediné, co bylo slyšet, bylo jen vzrušené vzdychání, které se Sam a ani Jack nesnažili nijak potlačit.
Sam mu seděla na klíně, kolena měla podložená polštářky, hlavu opřenou o jeho krk a Jack ji hladil po celém těle. *Bože, tohle je úžasné!* Jack stále nemohl uvěřit, že je to skutečné.
Sam ho zatahala za tričko, posadil se, aby mu je mohla přetáhnout přes hlavu. Nechtěl, aby se jejich vzájemný kontakt přerušil, ale potom ucítil její ruce na svém břiše, jak se Sam snažila rozepnout mu pásek u kalhot.
„Stoupni si,“ zašeptal chraplavě, v krku měl úplně sucho.
Sam mu sklouzla z klínu na zem a postavila se. Zrychleně dýchala. Jack vstal současně s ní. Přetáhl ji svetr přes hlavu a rozepnul jí podprsenku. A když uchopil její prsa do svých dlaní a přejel jí palci přes bradavky, Sam jen prudce zaklonila hlavu a tiše zasténala.
Najednou tu stáli zcela nazí a ani jeden z nich si neuvědomoval, jak se to stalo.
Jack ji k sobě pevně přitiskl, cítil její horkou kůži a líbal její ramena.
„Jacku,“ zašeptala Sam, její hlas byl podbarven její touhou.
Jack se narovnal podíval se jí do tváře. Tak takhle to musí vypadat v nebi. Sam se na něho usmívala a potom zlehka zatlačila na jeho ramena. Jack se opět posadil na pohovku a když se mu Sam opět sedla na klín, vzal ji za ruce. Sam se opřela rukama o jeho ramena a Jack ji uchopil za její boky, Sam se nadzvedla, pomalu se posadila a nechala jeho penis vklouznout do svého těla.
Jack se opřel o polštáře na pohovce.
Sam se k němu sklonila a její prsa se přitiskla na jeho hrudník. Líbala ho a zlehka kousala na krku. Začala se pohybovat a Jack se tak dostal ještě hlouběji. S každým jejím pohybem měl pocit, že to už nevydrží. Uchopil její hlavu do svých dlaní. Měla rozcuchané vlasy.
Když se jí Jack dotkl, vtáhla jeho palec do svých úst. Stále se pohybovala a její ruce sklouzly na jeho břicho.
Jack zasténal a zvedl své boky proti ní, aby se jejich těla ještě víc dotýkala.
Sam se zaklonila, prohnula se v zádech a tím změnila svůj úhel. Tohle bylo úžasné! Nemohl se jejího těla nabažit, dotýkal se jejích ramen, prsou, břicha a boků. Prsty jí lehce mačkal stehna a zadeček a tak ji tlačil ještě víc na sebe a dostával se tak hlouběji.
Byl tak blízko, že se musel kousnout do rtu, aby udržel svoje sebeovládání…čekal….aby nejprve uspokojil ji. Sakra, je to tak těžké. Sam je tak úžasná…tak nádherná….
Sam mu pevně stiskla ramena, prsty mu zaťala do kůže a jen stěží byla schopná dýchat.
„Oh,… Jacku. Jacku!“
Jack vsunul svou ruku mezi jejich těla a mazlil se s jejím klitorisem. Sam se proti němu nadzvedla, intenzita jejího orgasmu ji zcela pohltila. Její tělo ho svíralo a i jeho vlastní orgasmus silně udeřil.
Sam se vyčerpaně svezla na jeho hrudník, přerývavě dýchala. Oba byli zpocení. Jack jí líbal na rameno a hladil ji po zádech. Stále cítil, jak jejím tělem prochází postupně slábnoucí vlny jejího orgasmu.
Pomalu ji posadil vedle sebe, potom se oba položili na pohovku a Jack ji podložil hlavu polštářem. Chtěl si hlavu položit vedle ní, ale Sam mu zajela rukou do vlasů a navedla ho, aby si svou hlavu položil na její prsa. Jack ji políbil a rukama jí přejížděl po břiše a bocích. Jejich mysl se zase vracela do normálu.
„Jacku?“ řekla nakonec po několika minutách Sam. Prsty mu projížděla skrz vlasy.
„Hmm?“
„Miluju tě.“
Jack se jen usmál a oba je přikryl dekou, která byla na pohovce. Sam si lehla na bok a i Jack se pohodlněji natáhl. Přitulila se k němu a přitiskla si jeho paži ke svému hrudníku. Políbil ji na rameno. *Takhle líbat její nahé tělo, její horkou kůži, to miluju!*
„A já miluju tebe, Sam.“
Sam si povzdechla a položila si na jeho druhou ruku svoji hlavu. Za chvíli si uvědomil, že usnula. Tak, aby ji neprobudil, se nadzvedl a podíval se jí do tváře. Její obličej stále ozařovalo světlo televizní obrazovky.
„Vždycky…“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Takže už jsi si zvykl, že jsi zase živý?“ Zeptala se Sam. Seděli v kantýně a ona si krájela další kousek ze své omelety se sýrem.
Daniel se na ni podíval a vidličkou si ukrojil část wafle. „No, ono to zase nebylo tak těžké. Tentokrát mi nikdo nesbalil všechny moje věci a neprodal mi můj byt.“
Sam se usmála a ukrojila si další kousek. Měla hrozný hlad. Musela teď doplnit spoustu kalorií, které za posledních pár dní vydala.
„Tentokrát jsi taky nebyl pryč celý rok.“
„To je pravda.“
„Danieli Jacksone, podplukovníku Carterová,“ pozdravil je Teal´c a nesl si plný tác jídla.
„Ahoj, Teal´cu.“ Sam kousek odsunula svůj prázdný tác, aby si mohl Teal´c ten svůj položit na stůl.
„Slyšeli jste už o tom unikátním nálezu v Gize?“
Daniel zavrtěl hlavou a nalil si na své wafle víc sirupu.
„Jenom, že jsou z toho archeologové pěkně vyvedení z míry a že to má co dělat s SGC. Takže si myslím, že to tady budeme mít velice rychle.“
Sam přikývla. „Byla jsem zrovna u generála, když mu poprvé volali. Jsem strašně zvědavá…co?“
Daniel se na ni šklebil a krájel si svou wafli. „Ale nic.“
Sam odložila vidličku. „Co je?“
„Já si myslím, že to Daniela Jacksona pobavilo, když mluvíte o O´Neillovi tak formálně, jako o generálovi, když oba víme, že se váš vztah změnil.“
Sam na Teal´ca jen zírala. Jen se na ni podíval, jedno obočí zvednuté a potom si vzal ze svého tácu hrozny. Sam se otočila na Daniela, přimhouřila oči a našpulila rty.
„Myslela jsem, že jsi říkal, že nikomu nic *neřekneš*!“
„To jsem ani nemusel!“ Bránil se Daniel. „Teal´c to totiž řekl *mně*!“
Daniel se usmíval a namáčel si kousek wafle v sirupu.
„Sam, říkal jsem ti přece, že vás oba dobře známe. Takže jsme byli svědky té vaší hry po celých osm let.“
Sam cítila, že se začíná červenat a složila si hlavu do dlaní. „Pro krista pána….“ zamumlala.
Daniel se raději napil kávy.
A najednou tu byl i Jack, sedl si vedle Daniela a usmíval se. „To je fajn, že jsem vás tady všechny našel…“
„Dobrý ráno, Jacku,“ řekl mu Daniel a pořád se usmíval.
Sam ho pod stolem kopla.
„Au!“
Jack se na ně podíval, tvářil se nechápavě, ale na nic se neptal.
„Až dojíte, mám pro vás něco *moc, moc* zajímavého.“
Sam se narovnala. „A co je to?“
„Je to ten záhadný nález z Gizy?“ zeptal se Daniel.
Jack se usmál a zahrozil prstem. „Dojez to a uvidíš. Ale…když už jste tady všichni tři, něco mě dnes ráno napadlo.“
„To by mohla být historická příležitost.“ řekl Teal´c.
Všichni tři se na něho podívali a Sam si byla jistá, že vypadá stejně překvapeně jako Jack a Daniel. Snažila se zamaskovat svůj úsměv. Jack se na Teal´ca dlouze zadíval a potom pokračoval.
„Jak už jsem řekl…myslel jsem, že bychom mohli oslavit Danielův návrat a my čtyři bychom si mohli udělat prodloužený víkend a zajet ke mně do srubu.“
„ Rybařit?“ zeptal se Daniel.
„Ano, zarybařit si. Samozřejmě…jenom…..však víte. Prostě vypadnout. Takže, co vy na to?“
„Jistě. Já pojedu,“ řekl Daniel. „Rád strávím týden mimo základnu.“
„Já taky.“
Sam si položila ruce na stůl a nenápadně se podívala na Jacka. Usmál se na ni.
„A co vy, Carterová?“
A aby se nerozesmála, vtáhla spodní ret mezi zuby. „Ano. Pojedu rybařit.“
Daniel se uchechtl, vstal a vzal svůj a Samin tác. Jack se za ním díval. „Co je mu?“
Sam zavrtěla hlavou. „Tak se pojďme podívat na to velké překvapení.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*“Jacku, měl bys taky něco říct….“*
*“Univerzitní fotbal se hraje v sobotu. PRO v neděli. A v mém rybníku nejsou žádné ryby…kde rybařím. Je to jenom zástěrka.“*

Daniel vypnul video. Sam se podívala na Jacka, který zíral sám na sebe.
„Je to pravda?“
Podíval se na ni. „Pokud ano, nic jsme neudělali?“
„Pravděpodobně, nic co by ovlivnilo časovou linii.“
„Ale my jsme neudělali nic.“
„Zatím ne,“ vysvětlila mu Sam. „Zřejmě se to mělo stát. Za dva týdny. Ale teď nic nemusíme.“
„Super. To je ono! To se mi líbí!“
Daniel přikývl na souhlas a spolu s Teal´cem odešli. Sam se natáhla pro dřevěnou bedýnku, ve které bylo ZPM. S tímto novým zdrojem se jim otvírá celý svět. A taky červí díra k Atlantidě.
„Fajn, já si to vezmu do laboratoře, abych to mohla analyzovat…“
Jack seskočil ze židle a vzal krabici dřív než si ji mohla vzít Sam.
„Ne. Beru si ji já. Je tady plno *vědců*, kteří umírají touhou, aby se jim to dostalo do ruky.“
Přejel Sam očima. Zase cítila ten příjemný pocit.
„Ty se máš balit.“
Už byl skoro u dveří, pak se ale zastavil a otočil se na ni. Sam si myslela, že teď už se k jejich včerejší debatě o roce 1908 nevrátí.
„Počkej…“
*Sakra…*
„Když jsme se mohli vrátit v čase pět tisíc let zpátky, vzít ZPM, ukrýt je. Můžeš mi zcela vážně říct….“
„Ne, Jacku.“
„Jenom jeden zápas. Opravdu jenom jeden zápas…“
„Ne!“
„Prosím.“
„Ne!“
Jack si nadhodil krabičku a odcházel a přitom si něco mumlal. „To opravdu nevím, proč mi dávali na uniformu tu zatracenou hvězdičku….nijak mně tím nepomohli. Stejně mě tu nikdo neposlouchá…“
A jakmile byl pryč, Sam se usmála a povzdechla si. Miluju ho.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Slunce zapadlo už asi před půl hodinou a teď se v rybníce u Jackova srubu odrážel měsíc. Vypadalo to jako by voda byla skoro černá.
Jack seděl na molu, lokty se opíral o kolena. U nohou měl postavené zapomenuté a teď už teplé pivo.
Dnešní den byl skvělý. Něco, po čem už toužil roky. Sam Carterová u něho ve srubu. Sice tu s nimi byli i Daniel s Teal´cem….ale stejně to bylo úžasné.
Stejně ale pořád nemohl uvěřit tomu, že to, co tak dlouho chtěl, najednou má.
Skoro.
Jack slyšel tiché kroky v trávě a než Sam vstoupila na molo, věděl, že je to ona. Když mu položila ruku na rameno, položil přes ni svou.
„Myslela jsem, že jsi se šel přesvědčit, že máme všechno.“
„Nějak jsem se zamyslel.“
„Je všechno v pořádku?“
Jack odsunul pivo, aby se mohl rozkročit a udělat tak místo pro Sam.
„Pojď sem.“
Sam si stoupla mezi jeho nohy, posadila se na dřevěné molo a opřela se Jackovi o hrudník.
Objal ji a zabořil si tvář do jejích vlasů.
„Jacku?“ řekla Sam po několika minutách ticha.
„Všechno je v pořádku.“
Sam se pohnula a podívala se na něho. Ale i když byla dost tma, viděla, že se Jack starostlivě mračí. „Promluv si se mnou.“
Jack ji nejprve pomalu políbil. Její ústa jsou tak hebká. Potom ji pohladil po tváři a dal jí pramen vlasů za ucho.
„Nechci se skrývat.“
Sam zamrkala, pozorně se na něho podívala. „Jacku, my přece nemůžeme…“
„Já vím. Tak jak je to teď, to nemáme žádnou šanci.“
„A o čem tu potom mluvíme?“
Olízl si rty, chtěl získat trochu času, vymyslet, co říct hned a s čím počkat.
„Sam, oba víme, že se bude muset něco změnit, ještě než se tohle všechno stalo, že ano?“
Sam přikývla. „Ale…“
„Zatím jsme však neřekli, co to bude. Nechci to teď rozebírat do všech podrobností, ale je tu něco, co by se mohlo změnit….už brzy….a pokud se to stane, tak už se nebudeme muset skrývat.“
Sam se na něj znovu pozorně zadívala. „Jacku….. co to má být?“
„To ti nemůžu říct. Zatím ani tobě ne. Věříš mi?“
Jen přikývla. „Vždycky.“
Jack ji objal a Sam se mu znovu opřela o hrudník. Od rybníka se zvedl větřík, který sebou přinesl vůni země, stromů a života. Sam se zhluboka nadechla.
„Měli jsme to opravdu udělat už dávno.“
Jack ji začal potichu zpívat.
Sam se zahihňala a on ji objal ještě pevněji.
Jo, tady je to….opravdu jako v nebi.

konec