Titul: Antický odkaz
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: romance/akce/alternativní scénář
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: po Lost city
Stav: Kompletní
Synopse: Moje verze pokračování Lost city, kterou jsem napsala ještě dřív, než natočili to, co natočili.

______________________________________________________________

Carterová seděla v zasedací místnosti SGC. Daniel Jackson něco vykládal, ale ona ho nevnímala. Kreslila si po straně spisu nerůznější obrázky a myslela na Jacka O’Neilla. Přeci existovala možnost co by pro něj mohla udělat. Taková konec to vše přeci mít nemohlo. Ona tu teď sedí v teple, mezi přáteli a snaží se nemyslet na události posledních ní. Vlastně ani nevěděla co se mu stalo. Jediné čím si však byla jista, bylo, že její Jack je teď někde v Antarktidě, zamrzlý v nějaké antické technologii a nikdo nemá ani nejmenší ponětí o tom jak ho z toho dostat. A i kdyby ho poslali ven, jak z něj potom udělat zase člověka? Na lejstru před ní se rozpila kapka slzy. Samantha si otřela oči hřbetem ruky a pokusila se zadržet slzy.
„Pane!“ promluvila
„Ano majore?“ zareagovala Weirová
„Pane, žádám o uvolnění z breefingu…“
Weirová se na ní podívala. To bylo prvně co major o něco takového požádala. A nejspíše i poznala její důvod. „Samozřejmě majore, stejně už končíme,“ mávla na ni a ona opustila místnost. „doktore Jacksone, pokračujte!“
Daniel ze sebe rychle vychrlil vše co věděl a svými netrpělivými pohyby dával zřetelně najevo že chce teď jít za svou kamarádkou. Weirová to chápala. Nemohla teď od SG 1 očekávat žádné enormní výsledky. Právě po několikáté zachránili Zemi a zaplatila za její osvobození tu největší daň. Snad jen Teal’ca by si nyní troufla znovu poslat na nějakou misi, moc dobře však věděla, že Jaffa své city velice pečlivě skrývá. Propustila i zbytek SG1 a sám se odebrala do své kanceláře. Neměla tolik možností SG1 poznat, ale člověk by musel být slepý, aby nevěděl, že tento tým není svázán jen pracovním úvazkem.

Daniel zaklepal na dveře Samanthina pokoje. Neodpověděla mu tak sebral veškerou drzost co v sobě měl a otevřel. Sam ležela na posteli a tiše vzlykala. Daniel nic neřekl. Posadil se vedle ní a podíval se jí do tváře. Otřel padající slzu. Sam se posadila a přivinula se k němu. Tiše objímal svou kamarádku a hladil jí po vlasech, dokud neusnula.

SGC byla najednou celá taková tichá a prázdná. Kam Sam vešla, tam se jí Jack vybavil. V jídelně jak se šklebil na jogurty, v řídící místnosti jak napjatě čekal kdo s vrátí bránou, se společenské místnosti kam ho chodila budit když usnul nad křížovkářským časopisem. Najednou jí celý komplex přišel šedivý a nic neříkající. Ani práce jí nedokázala uspokojit. Když se posadila za svůj stůl a pokusila se vypočítat vzoreček, nemohla se na něj soustředit. A tak jen hodiny tápala po základně a nevěděla co dělat. Zašla za Teal’cem, Danielem, ale ani s jedním nedokázala vést delší rozhovor. Jen seděla u Daniela v kanceláři a sledovala ho jak překládá staré nápisy. Což Daniela začínalo pomalu přivádět k šílenství.
„Sam, prosím, nechceš se něčím zabavit?“
„zkoušela jsem to. Nesoustředím se.“
„Dobrá. A co takhle změnit práci.“ Zašmátral v šupleti. „ Tady jsou popisy misí za posledních několik týdnů. Hledám planetu, kde SG 3 našla rytiny v jazyce antiků.“ Marná snaha se vyplatila. Sam sáhla po lejstrech a začala se v nich přehrabovat. Vydržela to asi půl hodiny, když jí upoutalo něco jiného v Danielově kanceláři.
„Danny, ty nahráváš každou naší misy?
„Hmm…většinu.“
„A tu poslední?“
„Myslíš tu jak Jack…“
„Ano“
„Ne, tu ne, ale myslím že team SG4 co tam byl po nás záznam toho místa má.“ Jen co to Danny dořekl, Sam vyběhla na chodbu a mířila k poručíku Sendersovi.

Potemnělou jeskyni osvětlovali lampy reflektorů. Několik mužů z SGC prohledávalo celý zamrzlý komplex. Kameraman natáčel vše, co by se kdy mohlo hodit. Obrazem přejel okolo Jacka O’Neilla. Sam zastavila obraz a vrátila ho zpět. Jack měl ten samý výraz a jí to opět vehnalo slzy do očí. Reflektor vytvářel před plukovníkem lesklou zrcadlivou stěnu. Sam upoutal obraz, co se odrážel v dokonale naleštěném ledu. Rychle přiblížila obraz a zadívala se na ten útvar. Byla si jistá, že našla odpověď na to, jak Jacka z tohohle průšvihu dostat.
Daniel Jackson a Teal‘ zamžourali na monitor a potvrdili Carterové její domněnku. Skutečně, v odrazu byl přístroj, jež nahrával do hlavy vědomosti antiků.

Zima jako když praští. Pára šla od pusy a dva promrzlí vojáci na stráži byli rádi že chvíli mohou zajít na kafe. Carterová, která nyní dostala do vedení teal SG1 rozsvítila lucernu a vykročila do antické strážná citadely. Jackovo zmrzlé tělo minula bez povšimnutí. Neodvažovala se na něj podívat. Rychle se vydala přímo k zařízení.
„Tak a je tu opět to rozhodnutí.“ Konstatoval Daniel
„O’Neill to tehdy rozhodl za nás.“ Poznamenal Teal’c
„Teď máme možnost volby…“ Špitla Carterová.
„Jo to máme.“ Danny udělal krok v před. Sam ho však zadržela. „Co je, to chcete tahat sirky?“ Ohradil se.
„Danieli, Jack měl minule pravdu. Ty jediný to udělat nemůže.“
„A proč ne,“ chtěl se zkusit vymluvit, ale vzpomněl si, že on jediný alespoň trochu rozumí řeči antiků. „To není fér.“
„Ne, není.“ Uznala Carterová. Potají vytáhla z pod bundy zakňaktel. „On to tehdá být neměl.“ Prudce se otočila a vystřelila. Výboj zasáhl Jaffu. Daniel zůstal chvíli omámeně stát a zíral na to, co právě spatřil. Jeho zaváhání mu však později přineslo řádné bolesti hlavy. Carterová vystřelila i na něj.

Teal’c se probral jako první. Zhodnotil situaci a probudil daniela. Ten, ještě trochu otřesený se posadil a zaúpěl. „Sam, proč proboha?“

Doktorka Fraiserová se dívala na svou přítelkyni vyčítavě. Nevěděla co na to má říct. Chápala důvod proč to Sam udělala, ale nevěděla jak jí má v nejhorším pomoci. Co naplat. Stalo se. Ted se jen dalo čekat, kdy se i Carterová začne měnit v antika.

Tři týdny trvalo, než Samantha začala nevědomě užívat cizí slova. Nejprve jen některá, později celé věty. Daniel měl co dělat aby správně překládal. Těžce nesl že se jim Samantha Carterová oddalovala jako předtím O’Neill. Těžce nesl že se jim Samantha Carterová oddalovala jako předtím O’Neill. Dnem i nocí se učil nové a nové věty, jen aby oddálil den, kdy jí už nebude schopen porozumět ani on sám. Projevovala se na něm únava a nervozita. Ani Teal’ca to neminulo. Jindy zcela klidný jaffa byl teď netečný. Odmítal se bavit a na otázky odpovídal jen stroze nebo vůbec ne. Doktorka Weirová stále častěji volala generálu Hammondovi s žádostí o pomoc. Nevěděla co si teď s SG1 počít.

Ťuk ťuk. Na dveře Weirové zaklepal Daniel Jackson a automaticky vstoupil dovnitř. Hammondovi nikdy nevadilo, že nečekal na pozvání. Až za prahem místnosti si uvědomil že Hammond tady není. „Uh, omlouvám se doktorko.“ Vysypal ze sebe rychle, když si uvědomil svoji chybu. Naznačil, že může rychle vypadnout.
„V pořádku doktore. Co potřebuje?“ Mile se usmála a ujistila ho pohledem že i nadále nemusí čekat před dveřmi.
„Já, právě jsem přeložil prosbu majora Carterový. Žádá o transport do arktidy. Myslí si totiž, že přišla na způsob jak pomoci plukovníkovi.“ Daniel to se sebe vychrlil jak nejrychleji mohl a doufal že se nebude ptát na detaily, protože je ani on sám nevěděl.
„Je její tvrzení opodstatnělý?“
„To nevím madam, začíná mi dělat potíže překládat.“ Přiznal neochotně.
„Nemůžu vás přeci jen tak poslat někam bez důvodu.“
„Ale tady je důvod. Možná záchrana života plukovníka O’Neilla.“
„A tomu nemohu bránit že?“ Usmála se a sáhla po telefonu. „Leteckou základnu prosím.“ Danielovi poslala úsměv. Začínala tušit proč měl generál Hammond pro SG1 takovou slabost.

Ledové jeskyně antické citadely se leskly stejně, jako když tu byli naposledy. Teal’c si pevněji přitáhl šálu ke krku. Nelíbilo se mu tady. Neměl rád sníh. Minul zamrzlého O’Neilla a pokračoval do jeskyně za Carterovou a Danielem.
Major rukavicí odhrabala sníh z jakéhosi ovládacího panelu. Jemně zářil azurovou barvou. Byli na něm vyrytý znaky. Danny na ně zamžoural. „pomoc…záchranný…hvězdný vzestup?“ Sam, co to znamená.
Carterová se šťastně usmála. „Atmostronis“ a odkryla pod sněhem malou krabičku. Vypadalo to jako dálkové ovládání.
„Domov.“ Rychle přeložil Danny. „Sam, jak to myslíš? Jaký domov, je to domov antiků, nebo…nevím.“
Sam se usmála. Přeběhla zpět k Jackovi a položila svoji ruku na ledovou stěnu jež je oddělovala. Chvíli pozorovala, jak se led rozpouští pod teplotou jejího těla. „si dama stromonitis.“
„My půjdeme domů.“ Daniel začal být nervózní. Jak to myslela?
„Majore Carterová, jaké jsou vaše záměry?“ Začal se znepokojoval i Teal’c.
Sam k němu přistoupila. „Kone tranos.“ Pohladila ho po tváři.
„Neměj strach.“
„si data retare.“
„Vrátíme se.“ Danny přešlápl z jedné nohy na druhou. „Sam, odkud se vrátíte?“
Carterová se na Dannyho usmála. Objala ho a pevně k sobě přitiskla. „si data retare!“
A stiskla tlačítko na dálkovém ovládání jež držela v ruce. Zem se zachvěla. Daniela to srazilo k zemi. Otřesy pocházeli ze stěny za nimi. Azurová modř nyní prosvětlovala celý ledovec. Pak se ozval výbuch a střípky ledu se rozlétli po místnosti. První se zvedl Teal’c. rychle zkontroloval Daniela, který se škrábal na nohy a hledal Carterovou. Našel ji až v místě výbuchu. Stála u stříbromodré vesmírné lodi.
„Sam, co to je?“ duchaplná otázka.
Samantha Carterová však neodpověděla. Přeběhla k O’Neillovi a dotkla se rukou jeho ledové rakve.
„si data retare.“ Ubezpečila znovu své přátele a stiskla ovládání podruhé.
„Sam!“ zakřičel Danny když se mu Sam i O’Neill rozplynuli před očima. Vypadalo to, jako by je uchopilo tisíce tančících světýlek. A najednou tu nebyli. Daniel se divoce otočil. Moc dobře vytušil že se přenesly na tu loď. Chtěl se tam rozběhnout. Teal’c mu v tom však zabránil. A právě v čas. Loď se začala chvět a její otřesy ničili jeskyni. Kus obrovského ledovce dopadl jen pár metrů od nich. Teal’c popadl Daniela za paži a táhl ho k východu. Ke konci už museli oba utíkat, aby unikli bortícímu se ledovému zámku. Právě když se dostali na povrch, země nedaleko nich se otevřela a ze sněhu vylétl létající talíř. Opravdový. Takové to klasické ufo. Nádherně se lesknoucí na denním slunci. Byl to však jen mžil a talíř zmizel. Daniel se posadil na sníh. Schoval si tvář do dlaní a neudržel emoce pod kontrolou. Sam slíbila že se vrátí, ale neřekla to jen proto aby je uklidnila? Teal’c položil Danielovi ruku na chvějící se ramena. Byl mladému archeologovi vděčný že se nyní neotočil a nespatřil, že ani Jaffa nevydržel nápor posledních týdnů a právě prožitého rozloučení.

Vesmírná loď se vzdalovala do Země rychleji než Sam předpokládala. Řídila ji pouhou myšlenkou. Na zlomek vteřiny jí napadlo že může letět kam chce. Nemohla však dopustit aby Jack O’Neill zemřel. Věděla že ho musí dopravit na Atlantidu dřív než bude pozdě. Její mozek zadal zářící lodi směr a Sam vyčerpáním usnula.

„Život začíná i tam, kde mohl být jeho konec.“ Líbezný hlas se rozlehl po místnosti. Sam otevřela oči. Prudký náraz světla nejprve zabolel. Musela si zvykat postupně na zářící bílé světlo okolo ní. Ležela na zemi celá nahá, ale zima jí nebyla. Zprvu ji vylekalo kde je a co se děje. Pokusila se zakrýt své tělo, ale měla jen dvě ruce. Hbitě se rozhlédla okolo sebe. Čtvercová místnost neměla ani okna, ani dveře. Nevěděla kde je. To znamenalo jediné. Vědomosti antiků ji opustily.
„Haló.“ Zkusila zavolat. Nikdo však neodpověděl. Jen jemné zašumění se ozvalo za jejími zády. Otočila se připravena čelit čemukoli. Alespoň si to tedy myslela. Stěna za ní se začala mlžit. Chvílemi se Sam zdálo že jí může prohlédnout skrz a že tam vidí postavu. Popokročila. Stěna se začala vyčišťovat až nabyla dojem dokonale vyleštěného skla. Konečně mohla Sam poznat postavu za ní.
„Plukovníku!“ vykřikla. Ležel na zemi. Jeho nahé tělo se třáslo. Samanthu to zneklidnilo. Pak si však uvědomila, že je to známka že je O’Neill naživu. Ale na jak dlouho?
„Haló!“ zkusila zoufale znovu navázat kontakt. „ Prosím, pusťte mě k němu.“ Praštila pěstí do stěny před sebou a nešťastně se svezla na podlahu. „Jacku, co mám dělat?“
„Ještě není možné, pustit vás k němu.“ Sam ten hlas slyšela když se probrala.
„Ale on potřebuje pomoc!“
„Je o něj postaráno.“ Místnosti je objevila světelná bytost. Její zlato modrá záře se za ní táhla jako vlečka. Sam si připadala jako kdyby viděla anděla, nebo pohádkovou vílu.
„Vstřebal příliš mnoho našich vědomostí. Jeho očista je náročnější než u tebe.“
„Co se tady děje?“
„Udivilo nás když se na orbitě zjevila jedna z našich lodí. Nečekali jsme, že právě vy, Tauri, objevíte možnost jak je ovládat.“ Antik si Samanthu proshlížel. Připadala si trapně. „Na palubě jsme našli vás dva. Nahlédli jsme do vašich myslí. Zaujalo nás vyprávění vašich myšlenek i vašich srdcí Samantho Carterová.“
„Jste Antici.“
„Ano.“
„Ale, vždyť se vaše rasa povznesla.“
„Všichni ne. Zbyla nás hrstka. Nás, co chráníme tajemství posledního antického města.“
Sam, otevřela ústa. Měla mnoho otázek. Antik ji však zadržel. „Očista byla dokončena.“ Stěna před nimi se otevřela. Sam se rozběhla k O’Neillovi.
„Plukovníku!“ odpovědí jí bylo zasténání. To nečekala. Myslela si že tak mocné bytosti jako antikové ho vyléčí zcela. „co se děje! Proč se třese. Vždyť celý hoří.“
„Je nám líto. Plukovník O’Neill vstřebal příliš mnoho informací. Jeho očista byla náročnější. Jeho organismus je příliš vyčerpaný.“
„Ale vždyť máte schopnost léčit.“
„To ano, ale v jeho případě už nepůsobí.“
„Musím ho dostat na zemi!“
„Nevím zda to bude možné. Ale pokusím se učinit co nejvíce budu moci.“ Ujistil ji antik a než se Sam stihla na něco zeptat, zmizel. Musela čekat. Přitiskla k sobě O’Neillovo třesoucí se tělo a pohladila ho po vlasech. „Pokusím se tě odsud dostat Jacku.“

„Sam.“ Zašeptal.

Jack se probral. Připadal si jako když ho někdo kdo prožil velice rušnou noc v baru. Pokusil se otočit na břicho a následně postavit alespoň na všechny čtyři, protože výše by to skutečně riskovat nechtěl. Otevřít oči si též neriskoval. Jemně zatřásl hlavou. To neměl dělat. Zaúpěl a chytil se za hlavu. Třeštilo mu v ní. Na svých zádech ucítil dotek.
„Pane?“
„Uch Carterová…“
„Pane, cítíte se v pořádku?“
To byla otázka. Pomyslel si O’Neill. „Ne.“ Cely roztřeseny se podasil a začal zkoumat své končetiny. Naštěstí byli všechny na svém místě a ku podivu i celé.
Postupně se začínal rozpomínat na věci jež se děli předtím než se probudil na tomhle místě které vypadalo jako…jak vůbec vypadalo? Rozhlédl se okolo sebe. Jasné světlo bodalo do očí. Bezděčně se otřásl a objal se rukama. Bylo mu chladno. Až teď mu došlo že je vlastně celý v rouše adamově. Rychle se pokusil rukou zakrýt co šlo a otočil se na Carterovou. Ta před ním seděla a také se snažila skrývat co bylo jen možné. Samozřejmě zcela zbytečně. Zírali (tedy spíš se snažili nezírat) na sebe docela dlouho.
„Tohle je velice nepříjemné.“ Začal O’Neill
„To ano, pane.“
„Carterová, myslím, že to nějak vyřešit musíme.“ Drkotal zuby
„Nemám reálnou představu o tom jak.“
Jack se nadechl pro další bezcennou větu, raději ji však spolkl. Otočil se k ní zády a prostě seděli a zírali (do země).
Čekala snad hodiny. Viděla jak se O’Neill třese. Hlavu měl zabořenou v kolenou a rukama si objímal kolena. Sama se neodvažovala prolomit to ticho.
„Sam, kde to vlastně jsme?“
„Nevím, ale jsou tu antikové.“
„Hezké, ty starodávné potvůrky tedy ještě žijí.“
„Zdá se že ano.“
Zdálo se jí, že chce Jack ještě něco říci, ale znovu se otřásl a ještě víc se zchoulil do klibíčka.
„Pane?“ Položila mu ruku na záda. „Jak je vám?“
„Je mi zima. A jsme unavený.“
„Já vím.“ Přesunula ho s sobě a oběma rukama ho objala. Po chvíli mu rukou začala přejíždět po zádech a ramenech. Protočil se v jejím objetí a velice zblízka se podíval do modrých očí. Nejprve si myslela, že v jeho očích uvidí nevyřčenou otázku: Co to děláte majore? Pak ucítila jeho ruku na svých zádech. Postupoval k ramenu, hrdlu. Něžně přejel její tvář. Opsal rty. Každý jeho dotek si vychutnávala. I ona pohladila muže ve svém náručí. Dívala se mu přímo do oči. Nemohla odolat. Její touha byla silnější než ona sama. Naklonila se ještě víc a políbila ho. Chviličku si myslela, že se odtrhne, ale on přijal její polibek a opětoval ho. Za celé ty roky dali průchod svým emocím. A jen ten jeden polibek stačil jako důkaz. Neodolatelný, zakázaný a vášnivý.
„Jacku, bála jsem se o tebe. Bála jsem se, že se už nikdy neuvidíme. Už mi to nedělej.“
„Vynasnažím se.“ Tentokrát on políbil ji.

Vstoupil Antik. Jack se se Saminou pomoci postavil na nohy. Oba napjatě čekali, co jim oznámí.
„Naše rada zvážila vaši žádost o pomoc. Je tomu již mnoho časových délek, co jsme použili naši hvězdnou bránu, ale dnes ji aktivujeme. Zadáme adresu na Tauri a vy se budete moci vrátit domů. přejeme vám štěstí a těšíme se, až vaše rasa dospěje k vědění a nalezne naše ztracené město.“ A než stihli cokoli říci, antik zmizel. Místnost se začala chvět. Pak najednou zmizeli. byli nad útesem. Pod sebou, přes jako sklo čirou energetickou barieru viděli korálový útes. Nádherně azurová voda se leskla, jak na ni dopadali paprsky dvou sluncí. A tam v hloubce, přímo pod jejich nohama v moři, se třpytila hranice červí díry. Sam se usmála na Jacka. Zhluboka oddechoval. Zalil jí pot nejistoty. Jackův pohled se rozostřil. Zakymácel se a klesl na kolena. Uchopila jeho obličej do svých dlaní a sklonila se nad něj.
„Jacku. Teď to nesmíš vzdávat. Nesmíš omdlít. Cesta domů je pod námi. Vydrž.“ Spolu se pak ponořili do průzračně azurového moře. Zhluboka se nadechli a potopily. Sam držela Jacka. Zoufale doufala, že doplave k bráně včas. Těsně před jejím horizontem se zastavila. Docházel jí vzduch, ale musela se ujistit, že je Jack stále s ní. Uchopila ho za ruku. Učinila poslední tempo a pohltila je červí díra.

Prvním vjemem byla vřískající siréna. Brána je doslova vyplivla. Tvrdý dopad na kovovou rampu vyrazil Samanthě dech. Jack dopadl s ní. Držela ho tak pevně, že padl na její ruku. Skoro mohla slyšet jak křupla kost. Nezajímalo jí to. Otočila Jacka na záda a hledala jeho pohled. A dočkala se ho. Byl jak otevřená kniha. Dalo se v něm číst. Žádal ji o čas. Byl moc unavený. Zavřel oči. Ji teď nezajímalo proč nenarazili na Iris, nebo že jsou oba zcela nazí. Byla šťastná že jsou doma. Oba. Přesto byla vděčná Danielovi a Teal’covi, když je překryli bundami a Weirová nechala vyklidit prostor brány.

Samantha Carterová se posadila na židli vedle plukovníkovi postele. Uběhlo několik hodin od jejich návratu. Otevřela laptop a chystala se začít psát hlášení o jejich ‚misi‘. V podstatě nevěděla co tam má napsat. Kde vlastně začít. Do zdravé ruky uchopila hrnek kafe a zadívala se na plukovníka. Zachumlaný v elektrické přikrývce asi prožíval nějaký sen. Něco si brumlal ze spaní. Pořádně se napila své kávy a zkusila to znovu s laptopem. Nic jí nenapadalo.
„Eee Sam?“ Daniel vstoupil do místnosti.
„Danny?“
„Jen jsem se chtěl podívat jak se vede.“
„Fajn.“ Změnila téma. „ Jen se snažím napsat něco do hlášení.“
„Uh… a stalo se něco co jde těžko popisovat? Zkus mi to povědět.“
Sam si vzpomněla na Jackův polibek. Tak něžný, srdečný a vášnivý. „no,… vlastě ani né.“
„Hej, děcka, nechtěli by jste být trochu tiše? Snažím se tu spát.“ O’Neill se zavrtěl a přitáhl si deku ke krku
„Ahoj Jacku.“ Daniel se naklonil, aby se mohl na Jacka lépe podívat. „ Je ti lépe?“
„Hmmm.“ O’Neill ho nevnímal. Zíral na Carterovou. Začínala se červenat a culila se. Jack s ní chtěl mluvit. Sám. „Danieli, prosím, nezírej na mě.“
„Promiň.“
„Necháš nás?“
„Jo.“ Archeolog odešel trochu uražený. Chtěl přeci jen vědět, jak se daří příteli.
Konečně zůstali sami. Co si ale teď říct? Nešlo ignorovat co se stalo na té planetě. Už pomalu ani nemohli ignorovat to, co se dělo během těch sedmi let co se znali. Sam se začala ošívat. „pane, já..“ sakra, co říci? „potřebovala bych pomoci s hlášením.“ Hloupá výmluva.
„Jo, asi bychom mohli něco spolu napsat.“
„Nejsem si však jista, zda se zmiňovat o všem.“
„Je to zakázané.“
„Zatajit něco do hlášení, nebo to co jsme udělali?“
„Oboje, ale konec konců, víme to jen mi a jim do toho nic není.“
„To skutečně ne.“ Přestala se mu dívat do očí. Nechtěla nic tajit. Ale pravda by je odloučila. Oni je neviděli, neví co se tam stalo. Když teď nic nepoví, nic je jim nestane. Oba zůstanou u SG teamů a spolu. Tem na planetě Sam zatoužila po životě s Jackem. Tam byla ochotná věnovat mu svoji kariéru a sebe samou. Ale tady? Když stála pevnýma nohama na zemi a musela žít na tomto světě s těmito pravidly? Zastesklo se jí po antické planetě. Ještě chvíli tam zůstat. Obejmout ho.
„Sam, mrzí mě to.“
„Co?“
Otázka Jacka zaskočila. Chtěl jí říci že ho mrzí že jejich vztah je vyloučen, ale ona mu poskytla možnost úniku. A co když si bude myslet, že ho mrzí to, že ji políbil? Rychle našel nejvhodnější odpověď. Změnil téma a ukázal na její zraněnou ruku. „Je to má vina.“
„Nemohl jste to ovlivnit pane.“ Usmála se. „Je to jen nalomené.“
Toužil jí chytit do náruče. Ten jeden polibek v něm vyburcoval veškerá ta léta co se snažil zachovat si k Samanthě Carterové pracovní vztah. Posadil se na posteli. Vzal do svých dlaní její ruku a políbil ji na ni. Kdokoli cizí to mohl brát jako obyčejné poděkování. Jen Sam věděla, že ji tím Jack slibuje, že udělá cokoli pro ně dva.
Konec