Titul: Barvičky
Autor: Channach
Překladatel: Sam23
Žánr: Romance/humor
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: 601 Redemption
Stav: Kompletní
Synopse: Konečně víme, proč jsou tak sladění.

__________________________________________________________

Něco bylo špatně. Zatím nevěděl co, ale něco určitě ano. Otočil se, zabručel a pokusil se soustředit na to … něco. Byl to zvuk, tolik se mu zatím podařilo zjistit i přes to, že pořád ještě spal.

Jeho znavené tělo mu říkalo, aby hluk ignoroval, protože někdy přestat musí. Jeho mysl byla ovšem proti.

Zavrčel trochu hlasitěji a otevřel oči, když pochopil, že zvuk je ve skutečnosti zvonící telefon. Nahmatal sluchátko, zívnul a zabručel.

„O´Neill.“

„Modrá nebo zelená?“ pozdravil ho radostný hlas. Hlas, co zněl nepříjemně probuzený.
Podíval se na budík a zaklel.

„Jste cvok? Víte kolik je hodin?“

„Dobré ráno i Vám, Pane.“ odpověděl veselý hlas.

„Carterová! Prokristapána je 5:30!“ frustrovaně zakvílel.

„Já vím, Pane.“

I s jeho poněkud omezenými znalostmi všech těch vědeckých vynálezů a věciček, věděl, že opravdu není možné vidět něčí úsměv přes telefon, ale přesto věděl, že se právě teď směje. Ten obří veselý Samin úsměv, který obrátí i tu nejčernější noc ve slunečný den. Povzdychnul si a rukou si promnul tvář. Nebyl připraven čelit své skryté romantické stránce takhle brzy po ránu.

„Máme poradu s generálem Hammondem a majorem Davisem před misí na P3J 764, Pane. Vzpomínáte si, že?“

„Jistě“ odpověděl a snažil se přijít na to, o čem to sakra mluví.

„Přišlo to oběžníkem, správně?“

Slyšel smích jeho 2IC na druhé straně linky a povzdechnul si.

„Carterová, nesmějte se mi před tím, než budu mít za sebou nejméně pět hodin spánku a dva hrnky kafe potom, okay?“

„Promiňte, Pane.“

„Jo, dobře“, brblal Jack, ale na tváři se mu začal objevovat malý úsměv. Rukou si pročísnul rozcuchané vlasy a zívnul. Sam se opět zasmála.

„Vážně, máme poradu v 6:45 a já se opravdu musím přichystat. Takže, jaká to bude?“

„Černá.“

„Pane!“

„Vážně, proč pro změnu nezkusíme nějakou jinou barvu? Tahle modro-zelená záležitost začíná být dóóóóst stará.“

„Možná byste to měl navrhnout generálu Hammondovi.“

„Jo, jasně. Milý Generále, barvy, které nosíme, jsou nudné. Prosím, najděte nám něco trochu více radostnějšího, nejlépe s visačkou od Armaniho,“ odfrknul si Jack, pobídnul Sam k zahihňání. Jack zavřel oči a culil se tomu, jak snadno se jim spolu mluvilo. Možná to bylo proto, že den byl stále nový a ještě nedostal šanci uvrhnout je do chaosu, neštěstí, strachu a bolesti. Možná to bylo proto, že část vojáka v něm pořád ještě spala. Nebo možná proto, že tohle byla známá půda a rituál, od kterého neupouštěli, i přes to, že v posledním roce vzdali téměř všechno ostatní. Nezáleželo na důvodu, cenil si těchto chvilek, kdy věci mezi nimi byly jako dřív … všechny.

„Takže, co Vás přimělo vybrat černou, Pane?“

„Protože je to barva noci. A v noci lidi spí. Alespoň NORMÁLNÍ lidi to tak dělají.“

„Dobře, pochopila jsem tuto duchaplnou narážku, Pane. Ale musím vám připomenout, že já jsem tuhle poradu nenaplánovala. To zařídil major Davis.“

„Ale on mi nevolá v 5:30 ráno.“

„Chcete, abych zavěsila, takže byste mohl znovu usnout a zmeškat tu poradu?“

„Ne!“

Hups, to bylo trochu moc rychle a trochu moc hlasitě. Pročistil si hrdlo.

„Carterová, vy jste mi vlastně právě zachránila zadek. Jinak bych to nestihnul.“  

„Nemáte zač, Pane,“ odpověděla Sam šťastně. Jack opět zívnul a napůl se přemluvil, aby si sednul.

„No, ještě pořád jsme nevyřešili náš barevný problém,“ pokračovala.

„Takže černá nepřichází v úvahu, co?“

„Promiňte, Pane.“

„Žlutá?“

„Ne.“

„Možná bílá. Mohli bychom ukrást nějaké věci z ošetřovny.“

„Pochybuji, že Janet nosí Vaši velikost, Pane.“

„To je špatné. Takže jsme opět zpátky u nudné modré a bezduché zelené?“

„Obávám se, že ano, Pane.“

„Dobrá, na co se dnes cítíte?“

Sam o tom přemýšlela asi tak vteřinu a odpověděla: „Hádám, že musím říct modrá.“

„Proč?“

„Proč ne?“

„Carterová, to byla otázka, ne odpověď. Myslím to vážně, chci to vědět. Proč modrá?“

Téměř viděl, jak pokrčila rameny. „Nevím. Možná protože modrá symbolizuje mírumilovnost, dokonalost a určitý prostor ve vesmíru.“

Jack zamrkal.

„Zmínil jsem, že je 5:30 ráno?“

Sam se zasmála. „Vaše chyba, Pane, chtěl jste vážnou odpověď.“

„Ne, popravdě jsem to chtěl VĚDĚT a to je velký rozdíl.“

„Dobře, Pane. Zkusím to jinak. Co je modré?“

„Můj oblíbený desert?“

„Moc vtipné. Vidím, že se začínáte probouzet, Pane.“ škádlila ho Sam. Jack se zašklebil. Slíbil si, že jí jednoho dne řekne, jak je skvělé začínat většinu dní se zvukem jejího hlasu.  

„A já vidím, že se nebojíte vojenského soudu.“ nadhodil s obrovským úsměvem. Sam se zasmála, věděla, že si dělá legraci.

„No, když to není můj desert, co to potom je?“

„Myslela jsem na oceán nebo nebe, když je jasný slunečný den. Nevím, jen vám dává pocit nekonečna. Ale není výhružný nebo nepřekonatelný, jen vám dává pocit…volnosti bez hranic.“

„Volnost není termín, který bych použil pro ta modrá BDU.“

„Přibíráme, Pane?"

„Dneska jste velmi odvážná. Kolik hrnků kafe jste už měla?“

„Vlastně ani jeden. Mám jen dobrou náladu, to je všechno.“

„Takže modrá je svoboda a mír. Okay, to zní dobře. Ale myslím, že dneska půjdu v zelené.“

„Aha a můžu se zeptat proč?“

„Jen se mi zdá jako správná barva pro dnešek, kdy bereme Jonase na jeho první výlet do neznáma. Znáte to, zelená jako zelenáč. Nebo jako barva jeho tváře po tom, co projde branou, nebo…“

„Dobře, dobře, beru to. Zní to rozumně, ale ne moc přesvědčivě. No tak, musíte mít lepší důvod pro zelenou.“

„Dobrá, co takhle: Zelená je barva přírody.“

„Takže?“

„Takže potřebuji něco říct, tím získám čas k tomu, abych mohl doopravdy vymyslet, co říct.“

„Aha, dobře. Příroda. Zelená. Sladké. Skutečná klasika.“

Jack se usmál a zatřepal hlavou. „Carterová, trávíte se mnou příliš mnoho času.“

„Ne do…“ její hlas se vytratil a Jack slyšel něco, co bylo směsí kašlání a pročištění hrdla.

„Promiňte. Sucho v krku. Tááák, měl jste dostatek času, abyste přišel s něčím více kreativním?“

Jack se usmál. Takže stále cítí to samé. V posledních měsících si nebyl jistý, ale teď se všechno zdá…opět normální. Rozhodl se ujistit, že to tak zůstane.

„Vlastně, ano.“

„Dobrá, sem s tím.“

„Zelená je barva naděje. Znáte to v zimě, kdy je země holá a nic na ní neroste, protože je moc zima?“

„Ano?“

„Vypadá to, že to tak zůstane navěky a nezáleží na tom, jak moc se snažíte hlínu zahřát a zasít něco, co by tam mohlo růst, je pořád bez života. Ale jednoho dne, když už si myslíte, že už nikdy neuvidíte nic opět růst, konečně je vidíte: malé zelené věcičky, trávu, květiny, pomalu si klestí cestu k povrchu, přinášejí zpátky lásku na zdánlivě mrtvé místo.“  

„Myslíte život.“

„Jo, to jsem řekl. Život.“

Nebo ne? Nebyl si jistý, protože Sam neodpověděla. Čekal, až začne mluvit a když se tak nestalo, cítil, jak někde uvnitř začíná panikařit. Co to kruci mohl říct, že ztratila řeč? Konečně mu svitlo a praštil se do čela. Pěkně si vedeš O´Neille. Prašti ji vším, co máš. Tohle ji znovu oddálí, neví, že si to pnutí mezi vámi užíváš až moc, nadával si.

„Carterová?“ zeptal se pomalu. Její tichý hlas jej téměř vyděsil, když odpověděla:
„Myslím, že Vás chápu, ale asi mám další důvod pro modrou.“

„Jaký?“

„Modrá znamená oddanost.“

„Zelená znamená soucit.“

„Modrá znamená náklonnost.“

Jack zavřel oči a počítal do deseti, aby si byl jistý, že se mu nebude třást hlas, když odpověděl.

„Zelená znamená jdi.“

Opět ticho, potom její trochu se chvějící hlas.

„Ano, to znamená.“

Tentokrát bylo ticho přerušeno jeho hlubokým hlasem, který šeptal jednoduchou otázku.

„Tak, je to zelená?“

Ticho.

„Sam?“

„Je to zelená.“

Vydechnul a teprve teď zjistil, že zadržoval dech. Položil si hlavu zpět do polštářů a zvednul paži jako by právě dal gól, kterým jeho tým vyhrál Stanley Cup. Ne tak špatná metafora, pomyslel si pobaveně, když pokládal paži zpět a zjistil, že nadzvedl i sluchátko.

„Pane?“

„Ou, promiňte. Jo, jsem pořád tady.“

„Tak, potkáme se na základně za 30? Měli bychom mít dost času dát si šálek kafe před poradou.“

„To zní dobře. 30 minut. Potkáme se na parkovišti.“

„Ano, Pane…ou a Pane?“

„Ano?“

„Pokud budete někdy mluvit o záležitosti barev s generálem Hammondem, moc ráda bych červenou.“

„Červená je barva vašeho oblíbeného desertu?“

Smích. Uvolněný a veselý, lehký a nevázaný. Smějící se Sam. Určitě jí už brzy řekne, co pro něj znamená, že může každé ráno slyšet její hlas.

„Vlastně jsem přemýšlela o něčem trochu více hlubokomyslnějším, ale jak jste už podotkl, jsem dnes velmi odvážná. Musím namítnout, že právě měním svůj oblíbený desert na něco více hmotného než je želatina.“  

Oba se zahihňali, ale brzy je vystřídalo ticho a chvíli nebylo slyšet víc než jejich dech. Konečně Sam znovu promluvila a její hlas byl tišší než před tím.

„Tak co si myslíte o červené?“

Co si asi tak mohl myslet o barvě lásky?

Usmál se. „Můžete to stihnout na základnu do 20? Tohle bych Vám vážně rád řekl osobně.“

„Opět potřebujete čas pro vymyšlení odpovědi?“

„Ne. Vlastně jsem měl více než dost času k přemýšlení o konkrétní osobě.“

Ticho.

„Sam?“

„Budu tam za 15.“

Usmál se a přemýšlel, kolik pokut za rychlost bude major Samantha Carterová tohle ráno riskovat. Zavěsil telefon jen na chvilku, aby mohl vytočit jiné číslo. Když uslyšel Teal´cův hlas na konci linky, usmál se a jednoduše řekl.  

„Je to zelená.“