Titul: Bezvýznamný
Autor: Nanda
Překladatel: Channach
Žánr: NC-17
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Krátké
Časová osa: 6.sezóna včetně Forsaken
Stav: Kompletní
Synopse: Není to o žárlivosti: je to o tom, co nemůžete mít.

__________________________________________________________

Už je ve tvém domě, když dorazíš. Věděla jsi, že tam bude, ačkoli jste nikdy nerozebírali kde nebo kdy. Existují jen dvě věci, které ho spolehlivě přivedou do tvé postele, a tahle mise zahrnovala obě dvě.

Není to tak, že necítíš svou část viny.

Je skoro jedenáct, a ty víš, že základnu opustil před osmou. Přemýšlíš, jak dlouho na tebe čeká, ale víš, že se stejně nezeptáš. Taky přemýšlíš nad tím, proč jsi nepřišla domů dřív, když jsi věděla, že tady bude.

Svlečeš si kabát a položíš si tašku na jednu z kuchyňských židlí. On je nedaleko, na tvém gauči, předstírá, že sleduje televizi a stoprocentně pije tvoje pivo.

„V ledničce je čína,“ řekne, aniž by se otočil. Čínu nemáš ráda, tedy kromě.

„Je to osmažená rýže s krevetami.“

Kromě osmažené rýže s krevetami.

Ale stejně nemáš hlad. Jeden z tvých mimozemských přátel nedávno objevil skautské sušenky. Nebo hůř, objevil, jak moc je máš ráda.

Naliješ si sklenku vína a připojíš se k němu na gauči. Umíš předstírat sledování televize tak dobře, jako on. Takže sedíte v tichu, nesledujete basketball mezi dvěma univerzitními mužstvy, které stejně neznáš. Nikdy moc nemluvíte, tady. V těchto dnech víc mluvíte (smějete se, usmíváte) ve službě.

Svoje auto nechal na opačné straně parku, než stojí tvůj dům: tohle víš i bez ptaní. Pravidla pozbyla vážnosti, ale největší je: Nikdo nic neví. Nikdy.

Začalo to po Baalovi, příliš brzy a přece příliš pozdě po Baalovi. Týdny ležel na ošetřovně a pak, čtyři dny poté, co směl jít domů, se chvilku po půlnoci ukázal u tvých dveří. Víš, že nespal, nevzal si prášky, co mu dala Janet. („Spánek je až příliš povědomý,“ řekl ti později, když ses naučila znát kůži na jeho zádech, povrch jeho boků.) Vzala jsi ho dovnitř, bez otázek, a předstírala jsi, že spíš, když před úsvitem odcházel.

A příští noc? Příští noc jsi to byla ty, kdo stál u jeho dveří, uchlácholila jsi ho do neklidného bezvědomí v jeho vlastní posteli, a odešla jsi nad ránem. Věděla jsi to od samého počátku. Nevěděla?

Televize je moc potichu na to, aby se dala poslouchat, nezáleží na tom. Položíš si hlavu na jeho rameno v teď už důvěrném gestu a cítíš, jak se úzkostlivě pohnul, když promluvil.

„Corsovi ses líbila,“ řekl.

„Corso mě chtěl na své straně.“

„A líbila ses mu.“

Necítíš žádnou potřebu na tohle odpovídat. Není to o žárlivosti: je to o tom, co nemůžete mít.

„Udělal ti nabídku?“

„Víceméně.“ Otáčíš stopkou skleničky ve své ruce. „Zeptal se, jestli doma někoho mám.“

Zhluboka vydechne a zdlouha se napije z láhve. „A tys řekla něco přiměřeně uhýbavého.“

To byl dobrý pokus. Zná tě až příliš dobře, ale zároveň ne dost. Zavřeš oči a přeješ si, aby tohle všechno mohlo být o hodně jednodušší. Pořád vidíš pohyb světel obrazovky za svými víčky. Pohne hlavou tak akorát, aby ji lehce opřel o tu tvoji.

„Nelhala jsem mu,“ řekneš.

„Není o čem lhát. Nebo ne?“

Na tohle taky neodpovíš.

V televizi vletí míč do zástupu lidí a dva protihráči skončí v zámezí.

Na gauči tvůj CO obejme dlaní tvůj palec.

„Chci tě,“ řekne. Je to téměř zašeptání. Vždycky musí napřed dostat povolení, pořád, a ty se snažíš nepřemýšlet o tom, proč potom cítíš větší vinnu, kvůli tomu, co se chystáš udělat. Co se chystáte udělat vy oba. To je přece jasné, ne?

Alespoň už se vůbec neomlouvá, potom.

„Já nikam nejdu,“ řekneš. Ani zdaleka to není romantické, ale na to nemůžeš ani pomyslet.

Položí svou láhev na stůl; natáhne se pro tvoji skleničku, kterou umístí tamtéž. Potom ti zvedne nohy a začne tě pomalu odspoda svlékat: boty, pak ponožky, potom kalhoty. Možná se stále ujišťuje, že jsi skutečná, i teď.

Po Nirrti, po potyčce se smrtí, která byla příliš blízko i na tebe, byl v tvém domě každou noc po celý týden. Šeptala jsi „Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ pořád a pořád, když se tě dotýkal, dovnitř a ven. A pak, později, držel tě tak pevně ve svém spánku, že jsi téměř nemohla dýchat, ale nevadilo ti to.

Každé ráno byl pryč. Rána jsou pro vás dva až příliš reálná.

Teď tě svléká, dotýká se každého kousíčku tvého těla pomalu, majetnicky, a ty ho necháš. Nevadí ti to: dělala jsi to samé. Má tu obvyklou mužskou posedlost s prsy, ale taky miluje tvoje ruce a nohy. Pata v jeho puse, potom palec; jedna bradavka, potom druhá.

Konečně odhodí své vlastní oblečení stranou a uvelebí se mezi tvými roztaženými stehny. Jeho tvrdost se tře o tvou měkkost, když se přesunuje, jeho oči uzamčené s těmi tvými. Je to nebezpečné, tohle spojení. Víš to, ale dnes v noci ti na tom nezáleží, i když taky víš, že to jednoho dne způsobí tvůj pád. A tak si uděláš místo, abys mohla provléct jednu ruku mezi tvoji a jeho pokožku, a zavedeš ho hluboko do sebe, protože víš, že nebude schopný se držet zpátky. Zajede do tebe, nárokuje si tě, označuje si tě, i když nemá žádné právo a ty nemůžeš nikdy být doopravdy jeho.

„Na tohle jsem nebyl připravený,“ stěžuje si zadýchaně.

„Mě to připadá, jako bys byl.“

Zabručí. „Dej si nohy kolem mě.“ Plníš jeho rozkazy bez otázek, ačkoli se pak budeš nenávidět za svoji pasivitu. Je to zvyk, který je těžké přejít, následovat jeho rozkazy.

Dokonce i teď.

Nějak se dokáže postavit, tebe bere s sebou, a odnáší tě do kuchyně. Dlaždice jsou studené, když tě položí dolů, kuchyňský pult má správnou výšku a tvoje tělo je pořád naražené na jeho. Tomu, jak se dokáže takhle pohybovat, nikdy zcela neporozumíš: je, teď už to víš, překvapivě kreativní. Někdy si přeješ, abys to nikdy nezjistila.

Jeho rty osídlí tvůj krk a ty předstíráš, že neslyšíš, jak říká tvoje jméno. Jeho pohyby v tobě jsou pomalé, napínají vaši chvilku: čas není něco, čeho byste ty a on měli hojnost. A potom se jeho čelo dotkne tvého, oči má pořád zavřené.

Tohle je rozdílný muž než ten, kterého vidíš přes den. Méně rezervovaný, ale taky více obezřetný. Méně náchylný k užívání humoru jako obrany, ale také méně náchylný k řeči všeobecně. A ty? Neumí tě rozesmát tak snadno a tvé úsměvy jsou pravděpodobně o dost chladnější. Jsi méně upřímná v mnoha ohledech a o hodně upřímnější v jedné věci. Musíš to oddělovat: tam, kde uniformy vyznačují prostor mezi vámi, je území prozkoumané, méně zrádné.

A sex? Sex je vždycky dobrý, alespoň tak, jak může být. Je dobrý, ale vždycky kontrolovaný, což je tak, jak to musí být.

Nechceš si připustit, že kontrola a objektivita je pokaždé těžší a těžší.

Přestane se pohybovat a jeho dech je teplý a trochu kyselý na tvé tváři.

„Corso nic neznamenal,“ řekneš.

„Já vím. To oni vždycky.“

Ale oba víte, že on taky nic neznamená. Protože tak to musí být. A někde tam uvnitř, pohřbeno tam, kde to sotva najdeš, víš, že nic z toho nemá co dělat s Corsem, ne doopravdy. Nelíbil se ti, nebyla jsi ve skutečném nebezpečí: je to jen vhodná výmluva. A vy musíte mít vždycky omluvu. Nebo ne?

Najednou nasadí opět pomalé tempo, jsi naštvaná. Dopálená. Na svůj život, na to, že musíš hledat jednu výmluvu za druhou. Na svou práci, kterou miluješ, ale která tě nutí lhát sobě i jemu a vzdát se tolika věcí. A nejvíc ze všeho, možná, na něj, protože způsobil, že chceš říct jednu jedinou věc, kterou nikdy říct nesmíš.

Takže když se jeho ruka přesouvá přes tvoje břicho a jeho palec se tlačí níže, odtáhneš ji pryč.

„Ne,“ řekneš. „Nechci.“ Je to lež, ale není. Snaží se podívat do tvých očí, ale ty ho zastavíš, když vezmeš jeho hlavu oběma rukama a zajmeš jeho rty těmi svými.

Líbáte se jen zřídka, ty a on. Překvapí ho to a vzruší na nejvyšší míru.

A když do tebe buší, tak silně a tak rychle, že se musíš zapřít oběma rukama o dlaždici za sebou, abys zůstala vzpřímená, jsi překvapená, když cítíš teplé šimrání v podbřišku, co značí tvůj blížící se orgasmus. Ale on se tam dostane dřív, jedním posledním dlouhým a hlubokým přírazem, a ty ztrácíš svoji šanci.

Nějak se tohle k tvému vzteku nepřidá, ale zmírní ho.

Přitáhnete se k sobě navzájem blíž, tak jako vždycky, potom. Ruce a paže a tvé nohy chytají, tahají, mačkají. A takhle zůstanete, kromě dechu v tichosti, dokud se z tebe nevysune, aniž by chtěl.

Přeješ si, aby ses necítila tak moc prázdná, jako by to byla nevyhnutelná ztráta; myslíš si o sobě, že jsi silná žena, nezávislá žena. Nelíbí se ti, že se cítíš více úplná, když je v tobě tenhle muž. Ale cítíš to tak.

Takhle to nemá být. Ale takhle to je.

Nebrečet: tohle je taky jedno z pravidel.

Víš, že je to chyba, ale stejně to musíš říct. „Zůstaň.“

Cítíš, jak zavrtí hlavou, když tě drží. „Ne,“ řekne do tvých vlasů. „Je to příliš.“

Je to příliš. Je to o hodně víc než příliš.

A vždycky bude.