Titul: Cesta srdcem
Autor: Jackie
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Sam konečně přijme Jackovo pozvání na ryby, ale předtím i potom se stane něco, co by člověk nečekal…..

__________________________________________________________

Tým SG-1 právě vkročil na planetu v SGC označenou jako PX-6583. Jednalo se o planetu velice podobnou Zemi, bylo počasí podobné létu, svítilo sluníčko a nikde ani stopa po možných nepřátelích nebo nebezpečí.
„Tak pánové a dámo,“ ozval se plukovník Jack O´Neill, velitel týmu, „máme tady krásnou planetu a krásné počasí, takže bychom měli vyrazit.“ Jakmile dořekl, rozešel se, ale bohužel byl jediný.
„Jdeme, už to chci mít za sebou,“ otočil se na své přátele.
„O´Neille, jdeš špatně, naleziště naquadahu se nalézá na opačné straně, než kam míříš ty.“ ozval se Teal´c.
„Aha, takže Carterová, víte, kam máme jít?“ otočil se na majora Samanthu Carterovou.
„Ano, pane,“ usmála se.
„Dobře, veďte nás.“
Šli už asi dvě hodiny. Teal´c s Danielem v předu a Carterová s plukovníkem za nimi. Daniel se právě snažil vysvětlit Teal´covi pravidla baseballu. Podle toho jak se Teal´c tvářil, Daniel moc úspěšný nebyl.
„Hej, Danieli, nech Teal´ca trochu vydechnout.“ smál se Jack.
„Není třeba, O´Neille, můžeme klidně pokračovat dál, nepotřebuji odpočinek.“ odvětil Teal´c.
Jack si povzdechl: „Víš, Teal´cu, myslel jsem tím, aby …… eeee.“ vrhl prosebný pohled na Sam.
„No víš, Teal´cu, spojení nechat trochu vydechnout, neznamená jen odpočinek, ale také to, aby Daniel na chvíli přestal mluvit.“ usmála se Sam.
„Ale to není třeba, sice nechápu, co na baseballu …“ Teal´c nedomluvil, protože Sam najednou vykřikla.
„Carterová!?!“ vykřikl Jack a hnal se k Sam, která ležela na zemi a vůbec se nehýbala. Sklonil se k ní a zkusil nahmatat puls, naštěstí byl silný a pravidelný, stejně jako dýchání. Začal hledat možné zranění, ale nic nenašel. To už se k němu přiřítil i Daniel s Teal´cem. „Co je, Jacku?“ zeptal se Danny a přisedl k Saminu bezvládnému tělu z druhé strany.
„Nevím, Danieli, nemůžu nikde najít žádné zranění.“ odpověděl Jack a zkoušel Sam jemnými doteky na tváři probrat k vědomí. Bohužel se mu to nepodařilo. Teal´c Jacka odstrčil od Samina těla a sám k ní přiklekl, silně jí praštil přes tváře, ale bohužel ani toto nepomohlo. Teal´c se bezradně otočil na Daniela i Jacka a pokrčil rameny.
„Co teď, Jacku?“ zeptal se nervózně Daniel.
„Vím já, Einsteine? Jsem snad doktor?“ rozčílil se Jack.
„No, já si myslím, že bychom měli někde najít nějaké místo, kde bychom se mohli v případě útoku skrýt.“ podotkl Teal´c a začal se rozhlížet po otevřené krajině.
„Máš pravdu,“ uvědomil si Jack a podíval se po Danielovi, který také začal souhlasně přikyvovat.
„Ale jak chcete najít úkryt, když je to tady samá rovina? Se Sam nikam nemůžeme, když nevíme, co jí je.“ začal Jack zoufale.
Daniel se dotkl Jackova ramene: „Půjdu já a Teal´c, ty tady zůstaneš se Sam.“
Jack na něj upřel pohled: „Dobře, ale každých deset minut se budete hlásit, vysílačky na třetí kanál.“
„Jasně Jacku, pojď Teal´cu, půjdeme třeba na východ.“ řekl a vydal se tím směrem těsně následován Teal´cem.

                Jack se díval, jak jeho dva přátelé odcházejí, a jenom doufal, že najdou úkryt a v pořádku se vrátí. Jakmile ti dva zmizeli z jeho dohledu, opět přesunul svůj pohled a veškerou pozornost na Sam. Pohladil jí po vlasech a hluboce se nadechl. Pomalu vydechoval a snažil se ovládnout své rozbouřené emoce, nakonec se mu to stejně nepodařilo a on sklonil hlavu a nechal slzy, aby mu stékaly po tváři. Pohladil Sam po tváři a znovu se jí snažil probrat k vědomí silným úderem do tváře. Bohužel bez úspěchu. V tom se z vysílačky ozval Danielův hlas: „Jacku, tady Daniel. Slyšíš mě?“ Jack se lekl, nečekal, že by se ozvali takhle brzy. Podíval se na hodinky a zjistil, že už je to půl hodiny, co se Teal´c s Danielem vydali na cestu. „Jo Danny, slyším. Proč jste se ozvali až tahle pozdě.“ Ve vysílačce zapraskalo: „Ztratili jsme pojem o čase, ale objevili jsme jednu jeskyni. Je východním směrem od tvé pozice. Myslíš, že bys mohl vzít Sam do náručí a pomalu se vydat naším směrem? Sejdeme se na půl cesty.“ Jack se podíval do Saminy tváře. „Jistě, Danieli, ale uděláme to jinak, je potřeba rozdělat oheň v tý jeskyni. Já vezmu Sam a vy se pokusíte rozdělat oheň, ano? Jen mi prosím tě řekni, jak se k vám dostanu.“ Daniel se na chvíli odmlčel a zvažoval Jackova slova. Potom se ozval: „No Jacku, je to jednoduchý, asi po 15 minutách chůze uvidíš strom, je to jediný strom v okolí, takže ho nepřehlídneš, hned u toho stromu se dáš doprava a potom, asi po dalších pěti minutách uvidíš les, počkáme tam na tebe s Teal´cem. Mezitím se pokusíme rozdělat oheň.“ Jack se zamračil, ale do vysílačky řekl: „Rozumím, konec.“

                Jack jemně vzal Sam do náruče a než se rozešel, tak zabořil svůj obličej do jejích vlasů a těžce si povzdechl. Nenáviděl ten pocit bezmoci, chtěl by jí nějak pomoci, ale nevěděl jak, proto se co nejrychleji rozešel za svými přáteli a doufal, že Sam bude v pořádku. Šel a cestou vzpomínal, co všechno spolu prožili. Myslel na to, jak k nim poprvé přišla. Jak brzy zapadla do týmu. Přehrával si ve vzpomínkách ty krátké okamžiky štěstí, které zažil v její přítomnosti. Nejprve si vzpomněl na misi u Šavadajů, jak strašně jí slušely ty modré šaty. Přemýšlel, co se s nimi asi stalo – Sam je totiž dostala od těch milých lidí jako dar. Jack se začal usmívat i navzdory tomu, co se právě teď dělo. Podíval se do Saminy klidné tváře a usmál se: „Chtěl jsem tě, strašně,“ zašeptal a v jeho mysli se utvořil obrázek jeho a Sam v krátkém tričku. „E… Carterová.“ Sam k němu otočila hlavu, její pohled byl divoký a plný chtíče. Přitiskla se na něj a políbila ho. Odtrhl jí od sebe: „Carterová, co to děláte?“ „Chci tě,“ řekla ona a praštila s ním o lavičku. Opět ho začala líbat a on měl problémy, aby se ovládl. „Carterová, co …“ Nenechala ho domluvit: „Chci tě. Ty mě nechceš?“ Jack nevěděl co říct, proto se přetočil tak, aby ona byla pod ním. Chtěl jí co nejrychleji dostat na ošetřovnu, ale stejně neodolal a předtím než jí vzal do náruče a odnesl k doktorce, přitiskl své rty na její holé rameno. Pořád se usmíval, když si uvědomil, že on, a pouze on, byl jediným z těch desítek mužů, které si mohla vybrat. Šel pomalu dál a cítil, jak ho začínají bolet kolena, když uviděl ten strom. „Díky bohu,“ zašeptal a stočil se doprava. Pomalu šel dál a najednou uslyšel, jak ho Daniel volá. Rozhlédl se a uviděl, jak jeho dva přátelé opouštějí les. Daniel i Teal´c přidali do kroku a jakmile byli u Jacka, natáhl Teal´c ruce a chtěl od Jacka převzít Sam. „To je dobrý, T.“ odvětil Jack. Nechtěl mu Sam předat. Hlavou mu prolítla myšlenka, kterou si okamžitě zakázal: „To je MOJE Sam.“ „Jak si přeješ, O´Neille,“ odvětil klidně jaffa a společně se vydali směrem k jeskyni. Jakmile byli uvnitř, všiml si Jack, že tam Daniel připravil spacák, aby měl Jack, kam položit Sam. Ten nelenil a opatrně Sam na rozložený spacák položil, kolena ho přece jenom bolela. „Už na to začínám být starý,“ pomyslel si. „Jak je na tom?“ zeptal se Danny a kývl směrem k Sam. „Pořád stejně Danieli, pořád stejně. Kolik je hodin?“ zeptal se Jack. „Za deset minut pět. Ty nemáš hodinky, O´Neille?“ zeptal se Teal´c. „Takže za deset minut by se měl ozvat Hammond,“ přemýšlel nahlas Jack a nechal Teal´covu otázku bez povšimnutí. Teal´c rozdělal oheň a Jack si sedl k Sam a její hlavu si položil na svá stehna. Zvedl oči a sledoval, co na to jeho dva přátelé. Danny se jen usmál a Teal´c vypadal, že je mu to úplně jedno. Nikdo nepromluvil a v jeskyni tak vládlo napjaté ticho. Všichni byli ponoření do svých myšlenek a Jack se jemně probíral Saminými vlasy.
„Plukovníku, tady Hammond,“ ozvalo se najednou z vysílačky. Všichni se lekli a Danielovi se podařilo praštit se do hlavy o stěnu jeskyně. Sykl bolestí a začal si třít zraněné místo. Jack se na něj zašklebil a ohlásil se do vysílačky:
„Pane, máme problém. Major Carterová byla napadena. Je v bezvědomí.“
„Cože? Proč jste se okamžitě nevrátili na základnu? Všichni ostatní jsou v pořádku?“ z hlasu generála Hammonda bylo znát napětí.
„Ano pane, zbytek týmu je v naprostém pořádku,“ odpověděl Jack a upřel pohled na Daniela, který s útrpným výrazem ve tváři zjistil, že mu na hlavě vyrostla pěkná boule, „nevrátili jsme se proto, že cesta zpět by mohla být nebezpečná, nevíme, co majora napadlo. Na jejím těle nejsou znatelná žádná vnější zranění.“
„Plukovníku, myslíte, že budete schopni se sami vrátit, nebo chcete, abych za vámi poslal SG-6?“
„Vrátíme se zpět svépomocí, pane. Vyrazíme zpět hned další den ráno, teď si trochu odpočineme.“
„Rozumím, budeme vás čekat. Hammond končí.“ řekl generál do vysílačky a seržant Siler si mohl v jeho tváři všimnout známek znepokojení a strachu.
„O´Neill konec.“ řekl Jack a odložil vysílačku. Potom se otočil na své dva spolucestující. „Takže máme právě pět hodin, to znamená, že do šesti do rána nám zbývá 13 hodin, budeme si brát hlídky po třech hodinách, stačí, když bude hlídat pouze jeden z nás. Ta jeskyně vypadá bezpečně. Beru si první hlídku, po mě je na řadě Teal´c a zakončí to Daniel.“
„Jistě,“ odvětili jednohlasně Teal´c s Danielem a oba se začali chystat ke spánku.
Jakmile Jack zjistil, že oba jeho přátelé už spí, zavřel oči a nechal své myšlenky opět plynout směrem do minulosti. Věděl, že by to nemuselo být dvakrát bezpečné, ale nemohl si pomoc. Na mysli mu vytanul okamžik, kdy se Sam na planetě Tok´rů dozvěděla, že její otec umírá. Věděl, že je silná, že to zvládne a taky že ano. Nikdo na ní nepoznal, jak se cítí. Nikdo kromě něj, pouze on si všiml změny v jejích očích, byly najednou takové zranitelné. Chtěl jí v tu chvíli obejmout, ale věděl, že nesmí, takže jen z dálky pozoroval, jak se trápí. Doufal jen, že Sam je dostatečně silná na to, aby zvládla i nynější situaci. Hladil jí po vlasech a pozoroval Dannyho s Teal´cem. Byl rád, že má takovéhle přátele. Od té doby, co se zastřelil Charlie prakticky žádnou rodinu neměl a teď děkoval bohu, že mu dal novou šanci být zase celým člověkem. Najednou se Teal ´c pohnul a upřel na něj svůj klidný pohled.
„Vystřídám tě, O´Neille, odpočiň si.“ řekl Teal´c a chtěl si sednout na jeho místo, aby mohl hlídat Samin stav.
„OK, T. Díky, zdřímnu si, ale zůstanu takhle. Nechci se Sam příliš hýbat, když nevíme, co jí je.“ odvětil Jack, ale věděl, že teď Teal´covi neřekl úplnou pravdu. Nechtěl jí opustit ani na vteřinu. Co kdyby se probrala anebo … Ne, na tuhle možnost nechtěl ani pomyslet. Sledoval, jak se Teal´c posadil proti němu do tureckého sedu a upřel pohled na Samin hrudník, aby mohl kontrolovat, zda dýchá. Jack se smutně usmál a pevně zavřel oči. Nechtěl, aby ho jeho přítel viděl v tomhle stavu, ve stavu totální bezmoci a frustrace, ale přeci jen nemohl zabránit tomu, aby jedna jediná slza opustila jeho víčko a putovala dolů po jeho tváři. Jack si opřel hlavu o stěnu jeskyně a nechal se pomaličku unášet do tmavého světa spánku beze snů. Jack spal a Teal´c hlídal Samin stav, když tu najednou s sebou začala Sam házet ze strany na stranu a bolestivě Jacka hlavou udeřila do rozkroku. Jack se s trhnutím probudil a chviličku mu trvalo, než si uvědomil, kde je a co se děje. Okamžitě zaregistroval škubající se Samino tělo. Sklonil hlavu a vzal tu Saminu do svých dlaní, jednak proto, aby zabránil dalším útokům na své mužství a jednak proto, že jí chtěl uklidnit.
„Sam, no tak, Sam, klid, bude to OK. Uklidněte se.“ šeptal jí do vlasů a vypadalo to, že se Sam přeci jen uklidnila. Přestala s sebou zmítat a otevřela oči.
„Hej, Sam,“ usmál se na ní Jack, „jak je vám?“
„Hej,“ vydechla vyčerpaně Sam,“ co se stalo?“
„To nikdo neví, ale akorát jste mě …. ehmmm, nás … dost vyděsila. Byla jste dost dlouho v bezvědomí.“
„To jsem,….“ Sam nedořekla, protože začala kašlat. Upírala přitom pohled do Jackovi tváře a sledovala, jak jeho obličej pomalu ztrácí barvu. Když záchvat kašle přešel, sledovala Jackovu ruku, jak se pomalu blíží k jejím ústům. Přejel jí rukou po pravém koutku a ukázal něco Teal´covi i Danielovi, který se právě probudil.
Na rukou měl Saminu krev. Sklonil hlavu tak, aby se jeho čelo dotýkalo Samina.
„Hej, Carterová,…“ nedořekl to, co měl na mysli, protože Sam opět dostala záchvat kašle a pramínek, který jí vytékal z koutku úst byl silnější a červenější.
Sam na něj upřela pohled plný bolesti: „Pane,“ zašeptala z posledních sil, „kdybych to nepřežila, vyřiďte prosím mému otci, že ho miluju.“ Opět začala kašlat, ale snažila se pokračovat v řeči a alespoň trochu oddálit nevyhnutelné. „Pane, v mé skříňce je několik dopisů, pokud zemřu, rozdáte a rozešlete je?“ zeptala se vyčerpaně.
„Ale Sam, vy přece…“ Jack nedomluvil.
„Pane, prosím,…“ vydechla Sam.
„Jistě, udělám to.“ řekl Jack zlomeným hlasem.
„Slibte mi to, pane. Slibte mi to.“ prosila ho Sam.
„Slibuju.“
„Danieli, Teal´cu,“ otočila Sam hlavu na ty dva, „mám vás ráda.“ řekla a znovu upadla do bezvědomí.
Jack se otočil na Dannyho s Teal´cem: „Jdeme, chlapci, musíme s sebou hodit. Teal´cu, vezmeš Sam?“ zeptal se statného jaffy.
„Jistě, O´Neille,“ odvětil Teal´c a chtěl začít sbírat jejich věci, ale Jack ho zastavil: „Nech to tady, T., jenom by nás to zdržovalo, vezmeme pouze zbraně.“
Teal´c vzal Sam do náručí a všichni se rozběhli směrem k bráně. Cesta to byla dlouhá, ale nikdo nechtěl zpomalit, šlo o každou vteřinu. Doběhli před ovládací panel brány a Daniel začal zadávat adresu.
„Teal´cu, vezmu Sam, ano?“ řekl Jack Teal´covi, který jen pozvedl jedno obočí a Sam mu opatrně dal do nastavené náruče. Mezitím Daniel zadal adresu domů a mužská část osazenstva se rozběhla do horizontu události. Na druhé straně se Jack ani nezastavil a okamžitě odnášel Sam na ošetřovnu. Ve dveřích skoro srazil doktorku Fraiserovou.
„Doktorko, Sam …. Pomozte jí.“ bylo jediné, co byl schopen říct a pokládal Sam na postel. Doktorka k ní okamžitě přistoupila a začala kontrolovat životní funkce. Srdce i dech byly prozatím v pořádku, ale doktorka tušila, že to nebude mít dlouhého trvání.
Kontrolovala Samin stav, když se Sam probrala.
„Doktorko? Co se stalo?“ zeptala se.
„To mě řekněte spíš vy, Sam.“ odvětila doktorka a vpíchla jí do ruky kanylu napojenou na infuzi.
„Nevím, co se tam na tý planetě stalo, Janet. Jsem strašně unavená.“ dořekla a zavřela oči.
Jack, který stál v nohách její postele, měl v očích výraz úplné bezmoci. „Omluvte mě,“ řekl doktorce a rázným krokem opouštěl ošetřovnu. Nemohl jí takhle vidět.

                Jeho kroky vedly do kanceláře generála Hammonda. Zaklepal a počkal, až ho generál pozve dál.
„Pane,“ zasalutoval Jack a zůstal stát před generálovým stolem.
„Posaďte se, Jacku.“ vyzval ho Hammond a počkal, než si Jack sedne.
„Jak je na tom major?“ zeptal se a upíral na Jacka zkoumavý pohled.
„Ehm, víte, pane, proto jsem tady. Stav majora je velmi vážný. Víte, když jsme….“ Jack nemohl pod náporem emocí dokončit větu. Složil hlavu do dlaní, odkašlal si a začal znovu.
„Když se Sam probrala na tý zatracený planetě, požádala mě o jednu věc. Chtěla, abych vyřídil jejímu otci, že ho miluje, ale já bych byl radši, kdyby mu to řekla sama. Víte, já….“ Jack větu nedokončil a upřel na Hammonda utrápený pohled.
Hammond se otočil a zvedl sluchátko telefonu.
„Silere, okamžitě kontaktujte otce majora Carterové. Řekněte mu, aby co nejrychleji přišel.“
„Děkuji, pane,“ řekl Jack a zvedal se k odchodu. Ve dveřích ho však generál zastavil: „Zvládne to, Jacku.“
„Doufám, pane. To doufám.“ vydechl a poraženecky sklonil hlavu.

                Jack se vracel zpět na ošetřovnu, když v tu chvíli uslyšel Janetin křik: „Máme tu modrý kód, okamžitě mi podejte defibrilátor.“

Jack se dal do běhu a doufal, že to není Sam. Jeho přání však nebylo vyslyšeno. Jakmile vstoupil do dveří, uviděl doktorku v plné práci. Zrovna přitiskla elektrody na Samino tělo a Jack viděl, jak se její tělo prohnulo pod náporem elektrického šoku. Janet se snažila o záchranu Sam ještě několik dlouhých minut, ale potom se najednou zarazila. Předala elektrody sestřičce a konstatovala: „Smrt nastala dnes, 25. května 2000 přesně ve 14. hodin 52 minut.“
                To Jack nemohl přenést přes srdce a vrhl se k Samině posteli. Přitiskl své rty na její čelo, potom se však prudce narovnal a praštil Sam přímo doprostřed hrudníku. Jaké bylo jejich překvapení, když se Sam trhavě nadechla.
Janet okamžitě vztáhla ruku ke kyslíkové masce a přiložila jí k Saminu obličeji, aby se mohla pořádně nadechnout. Po chvíli si Sam sama masku sundala.
„Co se děje?“ vydechla slabým hlasem.
Janet na ní upřela zkoumavý pohled, přece jenom to nemohla pochopit, co se právě stalo, jediné co byla schopna identifikovat, byl pocit, že jí právě spadl kámen velikosti Aljašky ze srdce.
Naklonila se k Sam: „Nevíme, co se děje, Sam. Vy si na nic nevzpomínáte?“
„Ne, vůbec na nic, strašně mě bolí hlava.“ vydechla Sam.
„Vydržte, podívám se na vás.“ usmála se doktorka a odešla pro potřebné nástroje.
„Jo, Carterová, vydržte a hlavně s náma zůstaňte. OK? Jinými slovy: NE               DĚSTE svého nadřízeného důstojníka, majore, jasný?“ usmál se Jack.
„Ano, p…“ Sam nedořekla, protože se začala dávit a z úst jí začínal vytékat pramínek krve.
„Doktorko!?! Rychle!!!“ vykřikl Jack, když to uviděl.
Jack přiskočil k Sam a pomohl jí, aby se přetočila na bok. Pramínek krve byl čím dál tím silnější. Sam dostala další záchvat a její tělo se chvělo v křečích. Sam silně stiskla Jackovu ruku a odmítala jí pustit i v okamžiku, kdy přiběhla Janet.
„Sam, potřebuju, abyste pustila plukovníka, potřebuju Vás vyšetřit.“
Sam však nereagovala a dál pevně držela Jackovu ruku tak silně, až jí zbělely klouby na prstech. Jack měl pocit, že mu tu ruku snad rozmačká.
„Sam, pššššt, bude to dobrý, pusťte mě, slibuju, že tady zůstanu. Nehnu se od vás ani na krok.“ šeptl jí do vlasů. Až poté Sam jeho ruku uvolnila. Doktorka okamžitě začala s vyšetřením. Asi po dvaceti minutách zjistila, že vlastně vůbec nic neví, všechny Saminy výsledky byly v rámci normy. Nevěděla jak dál. Mohla pouze podávat Sam krevní transfúze a doufat, že se její stav sám zlepší.

                Po čtyřech dnech, kdy Jack skoro neodcházel z ošetřovny, se Sam probrala natolik, že byla schopná konverzace, problém byl pouze v tom, že si vůbec nevybavovala, co se na tý proklatý planetě stalo. Pamatovala si všechno, kromě okamžiků, které těsně předcházeli misi na PX-6583. Nevybavovala si ani meeting, který se konal před samotnou misí. Nikomu to celkem nevadilo, protože to vypadalo, že Sam se uzdravuje. I když nikdo nevěděl, jak je to možné, byla opravdu každým dnem o něco více v pořádku. Asi po dalších čtrnácti dnech se doktorka rozhodla, že je nejvyšší čas pustit majora zpět do služby. Sam už se nemohla dočkat, Daniel jí sice přinesl nějaké knihy, které měl u sebe v kanceláři, Teal´c se nabízel, že jí bude dělat společnost a několikrát si dokonce spolu zahráli dámu a Jack jak slíbil, tak se od ní nehnul ani na krok, pokud to nebylo nezbytné, ale Sam nebyla z těch, kteří rádi navštěvují ošetřovnu, a už vůbec jí nebavilo ležet nečinně v posteli, proto uvítala možnost se vrátit zpět do služby.

                Sam toho okamžitě využila a její první cesta vedla do její laboratoře. Tam jí taky našel její CO, plukovník Jack O´Neill.
„Hej,“ ozval se ode dveří.
Sam se lekla. Byla dost zabraná do práce, takže jak zvedla hlavu, praštila se o poličku.
„Hej,“ odvětila Jackovi a třela si poraněné místo na hlavě.
„To jsem nechtěl.“ omlouval se Jack, „jak je vám?“ zeptal se a přistoupil ke stolu, kde si začal hrát s věcmi, které ani neuměl pojmenovat.
„Jsem v pořádku, pane. Potřebujete něco?“ zeptala se nervózně.
„Ne, jen mám hlad, tak jsem se přišel zeptat, jestli byste se mnou nešla do kantýny na pozdní oběd nebo brzkou večeři. Vyberte si,“ usmál se.
„No, já nevím, pane.“
„Zvu vás,“ udělal na ní psí oči plukovník.
„Dobře, pane, ale jen na chvíli, mám tady příliš..“
„Já vím, máte příliš práce,“ odvětil Jack a usmál se na ní. Nabídl jí rámě a vedl jí do kantýny.
V kantýně Jack navršil na tác hromadu jídla a na druhý tác si položil zákusky, pro sebe jablečný koláč a pro Sam modré želé. Sedl si naproti Sam a oba se pustili do jídla. Sam netušila, že už měla takový hlad a proto spořádala víc než polovinu přineseného jídla.
„Víte, majore, generál nám dal volno a to na čtrnáct dní. Teal´c odchází za Bryta´cem a Raya´cem, Daniel má zájem navštívit nějakou výstavu těch jeho starejch šutrů, vy máte zakázanej vstup na základnu a tak mě napadlo, jestli byste se mnou nejela na ryby.“ dořekl Jack a čekal.
Sam zamyšleně otáčela pohárkem s čajem v rukách, neměla odvahu se na něj podívat, ale nakonec to udělala.
„Víte, pane,…..“ začala, ale Jack jí nenechal domluvit, tušil co bude následovat.
„No víte Carterová, jsou tam takovýhle ryby,“ a rukama naznačoval minimálně velikost menšího žraloka, „je tam klid, poh….“ Teď ho však přerušila Sam.
„Já s váma pojedu, pane.“
Jack si však stále mlel svou: „pohoda, nikde žádní …..“ až teď mu došlo, co řekla a vytřeštil oči, tohle opravdu nečekal.
„Vy opravdu pojedete? To jako že opravdu opustíte Colorado Springs a pojedete se mnou do Minessoty?“
„Ano, pane.“ řekla Sam a sladce se na něj usmála.
Jack vyskočil ze židle tak prudce, že jí převrhl a začal předvádět vítězný tanec. Sam dostala záchvat smíchu, kdyby bývala tušila, že mu to udělá radost, tak by s ním jela mnohem dřív.
„Takže Carterová,“ řekl, když se uklidnil, „buďte připravená zítra v 8.00 ráno, vyzvednu si vás, domluveno?“
„Jistě, pane, budu se těšit,“ s těmi slovy se zvedli a odcházeli z jídelny vstříc lepším zítřkům.

                Druhý den ráno se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Jak se domluvili, Jack přijel ještě před osmou hodinou k Sam. Doufal, že dostane hrnek dobré horké kávy. Ťukal, zvonil, bouchal, ale nikdo neotvíral. Nechtěl propadat panice a tak ještě zkusil telefon, ale když uslyšel, že vyzvání v domě a neslyšel žádné jiné zvuky, dostal strach. Vzal klíče od Samina domu a odemkl. Zaváhal, jestli jít dovnitř. Co když se jenom sprchuje? pomyslel si, ale starost o její bezpečí byla silnější. Vešel do domu a jeho kroky vedly do Saminy ložnice. Pomalu nastevřel dveře, nechtěl jí probudit, kdyby ….. nedomyslel to dál, protože jí uviděl. Vážně vypadala jako když spí, nebýt té strašné kaluže krve, která se jí rozprostírala po polštáři. Okamžitě k ní přiskočil a vzal její hlavu do dlaní, zděsil se, protože její tělo bylo úplně studené.
„Sam,“ vykřikl a přitiskl svou tvář na její. Poté zvedl hlavu a upřel pohled do stropu.
„Proč?“ bylo to jediné co ze sebe dostal. Pomalu jí položil hlavu zpět na polštář a došel k telefonu.
Vytočil číslo a chvíli čekal.
„Pane, tady O´Neill. Musím vám říct, že Sam zemřela.“ chvíli poslouchal a poté odvětil: „Ano, pane, počkám, nikam nepůjdu,“ řekl do telefonu a zavěsil.
Přešel k Samině posteli a lehl si vedle jejího těla, vtiskl jí jemný polibek na čelo.
„Miluji tě,“ řekl a jeho ruka zabloudila k boku, odkud vytáhl svou pistoli. Nikdy bez ní neudělal ani krok.
Otočil se opět k nehybnému tělu vedle sebe: „Miluji tě a navždy budu.“ Naposledy jí políbil a potom do ticha domu zazněl výstřel.