Titul: Co je to láska
Autor: Mainly
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 9. série
Stav: Kompletní
Synopse: Mimozemská rada neví, co je láska. A informace o ní získají poněkud nevhodným způsobem.

__________________________________________________________

„Dobré ráno, Walteře,“ přišel generál Landry ráno do řídící místnosti a vypadal trochu znepokojeně.
„Dobré ráno, pane.“
„Walteře, …“ začal trochu nejistě, jakoby se měl strach se zeptat.
„Pane?“ přestal seržant Harriman ťukat na klávesnici od počítače a otočil se na něho.
„Neměl jsem … neměl jsem mít před půl hodinou poradu s SG-1?“
Seržant se podíval na hodinky a přikývl.
„Ano, pane, měl.“
„Tak kde pro Krista pána jsou?“ zvýšil svůj hlas a už byl mnohem víc jistější, když teď věděl, že se nezbláznil, nebo že si snad spletl dny.
„O to tu jde, pane. Oni nejsou,“ pokrčil Walter rameny.
„Jak to myslíte, že tady nejsou?“
„Nevrátili se, pane.“
Generál se zamračil a řekl: „Zavolejte mi do zasedačky SG-4 a 6.“
„Ano, pane.“

O půl hodiny později už byli všichni mariňáci v zasedačce a poslouchali Landryho instrukce.
„SG-1 se včera v 17:00 hod. vydala na planetu námi nazvanou jako P8X257. Měl to být standardní průzkum,“ vzal do ruky ovladač a přepl na záznam ze sondy. „Sonda neobjevila nic zvláštního. Prostě další „normální“ planeta. Měli se hlásit za hodinu, což také udělali, i když s menším zpožděním. Nařídil jsem jim, aby se podívali po okolí a pak se vrátili do StarGate Command. Po té jsem odešel. A když jsem sem ráno dorazil na poradu, nikde nikdo. Walter mi řekl, že po tom, co se měla SG-1 vrátit, vytočili 257 a snažili se je kontaktovat, ovšem marně. Nevíme, co se na té planetě stalo. Žádné známky po Orie tam nebyly. A proto chci, aby jste se tam šli podívat. Nějaké dotazy?“
Landry se trochu pousmál, když se nikdo nehlásil a dal rozchod.

„SG-6, vy zůstanete u brány, SG-4, vy půjdete se mnou. Porozhlédneme se. Je to tu jedna velká planina, takže nás uvidíte, kdyby se něco dělo,“ rozdával major Liu poslední instrukce.
„Ano, pane.“
„SG-4, vpřed,“ mávl dopředu rukou a jeho 3 členové týmu se za ním vydali. Šli beze slova, jen se rozhlíželi po okolí. V týmu byli samí muži.
„Víte, pane …“ ozval se nejistě asi po hodině chůze jistý kapitán. „Nemyslím si, že tady SG-1 najdeme.“
„Nejste tady od toho, aby jste myslel, kapitáne. Prostě ji máme najít, tak ji máme najít. A to za každou cenu.“
„A to i za cenu, že zmokneme?“ ozval se nejmladší z mužů a ukázal na druhou stranu, kde stála brána. Ještě ji bylo vidět. Ze severu se táhly těžké tmavé mraky. „Nevím sice, jak je tomu na ostatních planetách, ale na Zemi by tohle docela určitě znamenalo pořádnou bouřku.“
„SG-4, tady SG-6. Nechceme vám krátit výlet, ale vypadá to, že se budete muset vrátit, protože já mám v plánu se umýt až doma,“ ozval se vysílačkou major z SG-6.
„Rozumím, SG-6, také to vidíme, vracíme se zpátky k bráně.“
Ovšem když šli hodinu tam, tak museli jít taky hodinu zpátky a samozřejmě to nestihli.
„Omlouvám se, pane, ale po SG-1 tu není ani známka! Žádáme o povolení vrátit se na základnu, protože se tady právě hustě rozpršelo a není se kde ukrýt. Kolem dokola je jen velká louka. Pokud tu SG-1 někde je, tak musí být mimo dosah. Bůh ví, kam až došli!“ křičel major z SG-4 na kameru u sondy, aby ho bylo přes ten liják slyšet.
„Návrat se povoluje, majore.“
„Díky, pane,“ kývl na díky major. „Tak pohyb, pohyb, ať už jsme pryč!“

„Vrchní velitel Neb se domnívá, že by jsme tu ženu měli ještě prozkoumat.“
„Už jsem se na ni díval osobně. Vypadá velice nadějně.“
„A co ten muž, který má v sobě tolik bolesti?“
„Ještě uvidíme, ale ta žena by to mohla všechno vyřešit, ještě se poradím s velitelem, ale převezte ji na testy.“
„Ano, jistě,“ bavili se takoví dva malí mimozemšťánci v jedné z místností hluboko pod zemí.

„Je mi líto, pane, ale po SG-1 ani stopy,“ povzdychl si smutně major.
„Jak daleko jste došli, než vás ta bouřka zastihla?“
„Byli jsme hodinu od brány, pane. Je to tam jedna velká pustina. Divím se vůbec, že tam pršelo.“
Landry chtěl říct, že byly pryč déle, ale nakonec si myslel, že se spletl, tak to nechal být.
„Nebylo se kam schovat?“
„Nic jsme tam nenašli, pane.“
„Podplukovník Carterová mluvila o nějaké skále nedaleko brány.“
„Je mi líto, pane, ale nic takového tam nebylo. Brána je uprostřed ničeho. Nevím, co tam podplukovník viděla, ale rozhodně tam nic takového nebylo.“
Landry si zkousl dolní ret a zavrtěl hlavou.
„Dobrá, děkuji, majore.“
Major kývl a šel pryč.

*
„Ne, ne, ne, ne, ne. D – A – N – I – E – L,“ usmál se Daniel na Sha´re.
„Daniál,“ blekotala Sha´re.
Jack se tomu smál.
„No tak si pospěš, Jacksone, nechceš přece, aby tvoje budoucí žena ti říkala jiným jménem,“ přidal se k Jackovému smíchu i Kawalsky.
„Stejně tomu nevěřím, Jacku. Podívej se na ty lidi, jsou tak primitivní a přitom vlastní tak cenou rudu.“
„Jo, ale je s nimi legrace.“
„Dani – el,“ zkoušela to Sha´re znovu a Daniel radostí tleskl.
„Ano,“ a nahnul se k ní pro polibek.
„Who – ho,“ ozvalo se jim za zády.
*
„Tohoto ne. Mohl by nás tomu naučit, ale potřebujeme někoho, kdo má tyto vzpomínky ještě dost živé. Zkuste toho dalšího,“ kývl mimozemšťan k Teal´ckovi.
„Je to jaffa.“
„Ale i jaffové mají city, zkuste to.“
„Samozřejmě,“ zamračil se jeden z nich a přešel k Teal´ckovi.
*
„No tak, honem pojď, pojď sem, zlatíčko.“
„Snaž se, Rya´cu, honem pojď k matce,“ usmívali se rodiče na svého malého synka. Pohupoval se nejistě na nožičkách. A najednou bum!
Drey'auc se tomu zasmála.
„Dám ho už do postýlky, měl by jít spát.“
„Půjdu pro věci, co zůstaly venku.“
Teal´c poté přišel za svou ženou ven. Jemně jí sundal ruce dolů ze šňůry s prádlem a pohlédl jí hluboko do očí.
*
„Toho také ne. Toho dalšího a potom vemte tu ženu. Tu by jsme mohli použít jako inspiraci.“
„Jistě.“

Po hodině

„Pane, naše testy hlásí, že ta žena má nadprůměrné testy.“
„Takže to můžeme udělat, nechám se napojit sám, abych ty informace mohl předávat.“
„Ale pane …“
„Už jsem se rozhodl. Ty ostatní 3 propusťte.“
„Ano, pane.“
„Implantujte jí to do mozku.“
„Ano, pane.“

*
„Ahoj, zlato, co se děje? V telefonu jsi byla dost nervózní,“ přišel rozesmátý Pete k domu, který se chystali koupit, a chtěl dát Sam pusu, když si ale všiml, jak starostně vypadá, zastavil se asi metr před ní a úsměv mu zmizel z tváře.
„Sam? Co se děje?“
Bál se zeptat, nechtěl znát odpověď.
„Myslím, že by bylo lepší, kdyby sis sedl, Pete. Já … neříkala se mi to lehce, ale …“
Ačkoliv byl Pete silný muž, cítil, jak se mu začínají lesknout oči.
„Chceš se se mnou rozejít?“ zeptal se tiše. Sam mu na to nemusela odpovídat. Odpověď už znal.
„Ale proč teď, Sam? Proč před naší svatbou?“
„Sám dobře víš, že než jsem ti odpověděla, rozmýšlela jsem se 2 týdny.“
„Už tehdy jsi chtěla říct ne?“
„Nebyla jsem si jistá. Strašně dlouho dobu jsem s nikým nechodila, bála jsem se k někomu vázat.“
„Protože každý, se kterým jsi kdy chodila, zemřel.“
„Většina, až na jednoho,“ zhluboka se nadechla.
„A kvůli němu se se mnou rozcházíš?“ zašeptal.
„Z velké části … ano. Já … ho miluju, Pete.“
„Miluješ ho?“ jeho hlas zůstával pořád klidný.
Přikývla.
„Po celé ty roky, co s ním pracuji. A když jsem ti tenkrát řekla ano … on … chtěl, abych byla šťastná a to i za cenu, že ho to zabije.“
„Jack?“ řekl a přikývl hlavou. Na tváři se mu objevil chápající úsměv. Sam sklopila hlavu dolů. Bála se na něho pohlédnout. Sváděl teď vnitřní boj.
„Já myslel, že nemůžete být spolu.“
„Teď ne, my jenom … ještě jsme se …“
Pete se znovu usmál.
„Věděl jsem to už od začátku. Když jsem tě viděl stát vedle něho, … jak jsi o něm doma mluvila … Jenom jsem si myslel, že když už jsi řekla ano, tak …“ podíval se na ni. „Stála jsi za to riziko.“
Sam chtěla něco říct, ale nemusela. On pokračoval.
„Neříkej, že si zasloužím lepší. Není nikdo lepší než ty.“
„To není pravda.“
„Tak moc bych si přál, aby to mělo něco společného se smrtí tvého otce. Že potřebuješ čas, aby ses s tím vyrovnala, ale pokud … Všechno, co můžu říct je, že doufám, že dostaneš to, co chceš.“
*
„Napojili jsme ho na přístroje a přenášíme pocity a myšlenky té ženy.“
„Už jste propustili ostatní členy jejího týmu?“
„Ještě jsou stále pod omamným vlivem, ale ano, nechali jsme je hodinu cesty od brány.“
„Výborně, pokračujte,“ kývl vyšší důstojník mimozemské rady na svého podřízeného.
„Ano, pane.“
Nebyli to nijak „zvláštní“ mimozemšťani. Vypadali skoro jako lidé, jen žádný z nich neměl vlasy a byli to všichni … no … jak bych to řekla … jako Asghardi. Ani muž, ani žena.
Sam ležela na posteli v jedné jejich laboratoři. Uspali ji a dali jí do mozku nějakou látku, aby se nebránila získávání informací z jejího mozku.
*
„Bylo to správné, bylo správné rozejít se s ním. I když to moc bolelo,“ třeštila Sam hlava, když seděla ještě před domem. Její srdce krvácelo, ale bylo to správné. Nemohla Peta dál nechat žít ve lži.
Náhle jí v kapse zazvonil telefon. Rychle si utřela slzu z tváře a zvedla ho.
„Carterová?“
„Sam,“ ozvalo se jemným hlasem z telefonu, „mohla by jste přijet? Máme tady takový problém.“
„Pane?“ zarazila se.
„Nemůžu vám to říct po telefonu, protože by jste sem jela jak blázen a víte, že se od 1. července musí jezdit do maximální povolené rychlosti,“ mohla poznat v jeho hlase náznak smíchu.
„Ano, pane. Budu tam za 15 minut.“
„Dobře, fajn. A Sam???“ na chvíli se odmlčel.
„Pane?“
„Připoutejte se mi.“
Sam cítila, jaký jeho hlas má na ni vliv. Její srdce radostí pookřálo. Jakoby ji uzdravoval.
„Ano, pane.“
Když nasedala do auta a zapínala si bezpečností pás, stále jí v hlavě zněla jeho slova. „Připoutejte se *mi*.“
Na její tváři se opět objevil úsměv.
*
„Ta žena má mnoho emocí. Nevím, kolik toho ještě velitel bude schopen vydržet.“
„Naše těla jsou přizpůsobena tak, aby spotřebovali hodně informací. Jeho mozek to musí ustát.“
„Informací ano, pane. Ale na tolika pocitech a na tomto konkrétním, který se snažíme získat od této ženy, to není vyzkoušené. Může ho to i zabít.“
„Znám vrchního velitele už dlouhé ejry. Zvládl i těžší věci než toto.“
„Ano, pane.“

„Co se to sakra …???“ probudil se Cameron se strašnou bolestí hlavy uprostřed pustiny.
„Jacksone?“ dloubl trošku do Daniela. „Hej, no tak, Jacksone, proberte se.“
Daniel se ale nehýbal. Znenadání se ale posadil Teal´c.
„Fuj, to jsem se lek!“ cítil Mitchell, jak se mu srdce rychleji rozbušilo.
„Také nevypadáte nejlíp, podplukovníku Mitchelli,“ pochopil Teal´c jeho větu jinak, než to Cameron myslel.
„Oh, ne, … Teal´cku, promiňte, já …“ zakoktal se, když Teal´ckův *vtip* pochopil. „Myslel jsem tím, že jsem nečekal, že vstanete, proto jsem se lekl.“
„Dobrá tedy,“ zamručel T a otočil hlavu k Danielovi, který, aniž by si toho ti dva všimli, už taky seděl a hledal svoje brýle.
„Neviděl někdo moje brýle?“
„N …e …“ zvedal se Mitchell na nohy, když ale uslyšel menší: „Křup.“
„Eh …“ vydal ze sebe.
„Díky, Camerone,“ usmál se na něho Daniel a taky vstal.
„Promiň.“
„Kde je podplukovník Carterová?“ díval se Teal´c po okolí.
„Sam?“ zavolal Daniel.
„Sam!“
„Jsme uprostřed pustiny. Přísahal bych, že nedaleko Chappa´ai byla jeskyně,“ podíval se na Daniel. „Chtěl jsi tam prozkoumat ty nápisy na zdech, Danieli Jacksone.“
„Na mě se nedívej, já teď nic nevidím. Ale ano, jeskyně byla nedaleko brány, ale protože já si teď sotva vidím na své ruce, nevím, kde teď jsme.“
„Vidím bránu odsud. Tak hodina cesty. Ale ta jeskyně by měla být vidět.“
„Pokud tady nějaká jeskyně vůbec byla.“
„Pamatujete si na něco?“
„Ne. Stál jsem před jeskyní a hlídal Daniela Jacksona. Vy jste se šli podívat dál s podplukovníkem Carterovou.“
„Myslím si, … teda … vzpomínám si, že mnou projela ostrá bolest, ale na nic víc si nevzpomínám. Neviděl jsem žádné nepřátele, ani křoví se nepohnulo.“
„To bude asi tím, že uprostřed pustiny žádné křoví není.“
Cameron ho sjel nemilým pohledem.
„Už mlčím.“
„Měli bychom se vrátit do SGC a všechno ohlásit.“
„Souhlasím.“

*
„Vítám vás, SG-1. Mám pro vás pár novinek. Pan prezident nám posílá gratulace, že jsme našli ZPM a je připraven ho poslat do Antarktidy, aby se přezkoušelo. A také … zvažuje návrh, že by jsme vyslali Atlantis tým,“ podíval se na Daniela, a podle očekávání se jeho obličej hned rozzářil.
„Danieli, máš si sbalit své věci a být připraven to město najít.“
„Bezva!“ vyskočil Daniel ze židle a hnal se do své laborky.
„Teal´cku, podepsal jsem tvou žádost, jestli by ses mohl vydat na delší pobyt na Daka´ru.“
„Děkuji, O´Neille,“ kývl jaffa svou obrovskou hlavu.
„Můžeš odejít kdy budeš chtít,“ pokynul mu Jack a i Teal´c se zvedl a odešel.
Sam tam s Jackem zůstala sama.
„A co by jste chtěla vy, Carterová?“ usmál se na ni.
„Vás, pane,“ odpověděla mu.
„Fajn, takže v 8 u mě doma,“ vstal ze židle, porovnal si složky a šel do své kanceláře.
„Ano, pane,“ culila se od ucha k uchu.

Bylo to rychlé, nečekané. Sam měla najednou Jackův jazyk ve svých ústech a Jack měl její ruce dole, pracující na jeho kalhotách.
Ani jeden nechtěl přerušit polibek. Sam nemohla uvěřit, že jí trvalo 8 let, než přišla na to, jaký je tento chlap poklad a že kvůli němu stojí za to se vzdát čehokoliv.
Za chvíli už jí Jack šeptal do ucha sladké nesmysly a jejich city byly naplněny.
*

„Pane, nevím, co se děje, ale okamžitě by jsme ho měli odpojit! Vypadá to, že ta žena měla nějaký citový šok, je to moc silné, nemůžu mu nijak pomoci!“
„Vydrží to?“
„Nevím, nikdy jsem se s tímhle nesekali!“
„Neodpojujte ho!“
„Ale pane!“
Sam byla pod vlivem nějakých léků, ale tyto myšlenky v ní vyvolaly úsměv.
„Pane, velitel má zástavu!“
„Tak tu tak nestůjte, pomožte mu!“
Když už se příslušník této mimozemské rasy chystal dát vrchnímu veliteli elektrický šok ( tak trochu divné, jak u nás, ale snad to akceptujete :-) ), puls se začal vracet zpátky k normálu.
„Je to pryč?“
„Nevím, pane.“

*
„Jacku …“ zavzdychala Sam a projela rukou jeho mokré vlasy.
Jack nemohl popadnout dech, obličej měl zabořený v jejím krku.
*„Můj bože, miloval se s ní! Miloval se se Sam Carterovou!!!“*
Jeho mozek nemohl téhle nečekané informaci uvěřit.
„Sam …“ zašeptal. Podíval se na ni. Oči se jí třpytily. Byla zpocená, ale zatraceně přitažlivá. „Nezranil jsem tě?“
Sam se usmála a řekla, že ne.
„To bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažila. To nejlepší, co se mi kdy stalo.“
„Oh, a to jsme teprve na začátku.“
*

„Pane, jestli má tahle žena v sobě další takové velké návaly emocí, nemyslím si, že by to velitel vydržel.“
„Jak už jsem vám jednou řekl, velitel vydrží všechno.“
„Pane, tohle je nekontrolovatelné! A prakticky nemožné! Jde mi o jeho zdraví! Naše civilizace bez toho žila věky a …“
„Nejste tady od toho, aby jste kecal!“ začal na něho křičet. „Udělejte, co musíte. Když bude umírat, zachraňte ho. O nic víc vás nežádám.“
Doktor se znovu snažil zaprotestovat.
„To nebyla žádost.“
„Ano, pane,“ nasupeně se na něho podíval a při návratu do laboratoře prudce zavřel dveře.

*
„Sam,“ pohladil ji jemně po tváři.
„Jacku?“ otevřela oči a podívala se na něho.
„Musím odejít.“
„Kam bys chodil, miláčku, vždyť jsou dvě hodiny v noci,“ usmála se. Jack se slabě usmál taky a políbil ji.
„Nemyslím odsud, myslím z SGC.“
Sam se rychle posadila.
„Co to říkáš?“ zeptala se ho vyděšeně.
Jack se také posadil.
„Sam,“ vzal ji něžně za ruku. „Nemůžu být už nadále tvůj velící důstojník. Už ne. Teď už ne. Nejde to. Vím, že svou práci neopustíš. A to já ani nechci. Ale teď, když jsme spolu, nemůžu se nadále dívat, jak procházíš bránu a čekat, jestli se vrátíš. To jsem dělal poslední rok a málem mě to zabilo. Nemůžu, už ne, aspoň ne na vlastní oči.“
Sam ho chápala.
„Ale co budeš dělat?“
„Generál Hammond mi nabídl, abych dělal v Home Security. Ve … ve Washingtonu.“
Čekal na její reakci. Sam si jen hlasitě povzdechla.
„Potom chcou, abych byl chvíli v Oblasti 51. Dělal na Mark-9.“
„Pojedu s tebou.“
„Sam, to nemůžeš!“
„Ale jistě, že můžu. Miluju tě, Jacku. A chci být s tebou. Už hodněkrát mě chtěli do Oblasti 51 dostat.“
„Sam, to po tobě nemůžu chtít.“
„Ale já to chci, chci tebe. Tak dlouho jsme čekali, Jacku. Budeme to brát jako menší dovolenou.“
Jack se na ni nevěřícně díval, jak se na něj usmívala.
„A co SG-1?“
„Daniel už si přece sbalil kufry do Antarktidy a Teal´c je na Dakaře.“
Jack tomu nemohl uvěřit.
„Miluji tě,“ zašeptal a pevně ji objal.
*

„Neplánovaná mimozemská aktivace!“ rozeznělo se v řídící místnosti krátce po ránu.
„Waltere?“ utíkal Landry po schodech.
„Přijímám IDC, pane. …“ chvíli počkat, než si počítač ověří správnost kódu. „Je to SG-1, pane.“
„Otevřete iris.“
„Ano, pane.“
„Konečně!!!“ luskl Mitchell prsty, když se mu objevila řídící místnost před nosem.
„Plukovníku Mitchelle, to jsem rád, že jste konečně zpátky! Můžete mi říct, kde jste byli a co se tam sakra stalo???“ hnal se k němu hned generál Landry. „A jen tak mimochodem …“ podíval se po třech mužích. „Kde je podplukovník Carterová?“
Tak na to mu ani jeden z můžu nedokázal odpovědět.

„Pane, musíme té ženě dát další dávku, jinak se nám probere.“
„Udělejte to.“
„Pane, pokud ji takto budeme držet ještě déle, oba dva umřou.“
„Jen jim dejte ještě chvíli. Cítím, že už se to blíží. Brzy budeme mít na všechno odpověď.“
„Ano, pane.“

*
„Zlato, už jsi doma?“ zavřel Jack dveře od JEJICH washingtonského domu.
Nikdo se mu neozval. Volal Sam, že dneska přijde asi trochu později, aby na něho po práci nečekala. Většinou spolu hned jezdili domů, Sam měla také pár vyřizování ve Washingtonu a střídala to s prací v Oblasti 51. Thor mu nechal pár svých hraček, ale byli opatrní, aby je při jejich používání nikdo neviděl.
Jack pro ně koupil tento dům. Moc se mu líbil a Sam taky. Život s ní byl mnohem krásnější, než si kdy hodlal připustit. Netýkalo se to jenom toho, že když měl jedno tričko špinavé, tak si mohl vzít hned druhé, voňavé, ze skříně, což už nezažil hoooodně dlouho, ale například miloval probouzet se vedle ní. Miloval jezdit do práce a z práce s ní. Miloval s ní snídaně, svačiny, obědy, večeře. Miloval milovat se s ní. Miloval milovat ji. A miloval, že mu dovolila ji milovat.
„Sammie???“ zavolal znovu. Povolil si kravatu a rozepnul si pár knoflíčků na uniformě. Přešel z předsíně, kde si vyzul boty, do obýváků, který byl hned vedle kuchyně. Krásně to tam vonělo.
*„Hm, takže nebude daleko,“* usmál se, když v tom se mu za zády ozvalo hlasité a nečekané: „Baf!“
A ačkoliv Jack je ostřílený voják, tohle nečekal. Kdyby na něho vyskočil nepřítel z křoví, zastřelil by ho. Kdyby ho někdo přepadl, asi by mu nakopal zadek, kdyby po něm Daniel chtěl, aby ho znovu pustil do Pegasus galaxy, zabil by ho, ale když na něho jeho dívka ( nezní to blbě??? ) bafne k večeru v jejich domě, tak ho to opravdu vyděsí.
„Podplukovníku!“ vyštěkl. „Copak nevíte, že nemáte lekat svého velícího důstojníka????“
Sam se jen samolibě usmívala, spokojené s tím, jak sebou pěkně škubl.
„Vy nejste můj velící důstojník, pane,“ pomalu mu dorozepínala jeho uniformu, kterou si už sám při příchodu domů načal.
*„Sakra!“*
Teď měla Sam pravdu, už není její velící důstojník, musí rychle něco vymyslet, aby jí to vrátil.
„Hmmm … a co takhle důstojníky, kteří jsou vyšší šarže než vy?“
„Jen ty mimořádně krásné, pane,“ usmála se a políbila.
„Jaký byl den, zlato?“
„Uh, nic moc,“ vysvlékl si sako od uniformy a položil ho na gauč, na který si posléze sedl.
„A co ty?“
„Volal mi generál Landry.“
„Už zase?“
„Hm, hm,“ posadila se Jackovi na klín. „Myslím, že se budu muset vrátit. Mark-9 je hotová a Mitchell je kuře, nezvládne to. Dost na to, že to Daniel s Valou pěkně podělali.“
Jack se trošku zamračil.
„Chceš se vrátit na trvalo do SGC?“
Sam nesměle kývla.
Jack si ji prohlížel. Odešla kvůli němu. A on za ní může přijet kdykoliv to bude možné. Nebo ona za ním.
„Fajn, přiletím příští týden,“ usmál se, aby ji ujistil, že i když plně nesouhlasí s tím, že se vrací do SGC, že to bude ok.
„Jackuuuuuu!!!“ objala ho a pohladila ho po tváři.
*„Bože, tak moc ho miluju,“* dívala se na něho.
„Ale nebude to jen tak. Zavolám Hankovi, že tě nepustím.“
„Ale vždyť jsi právě …“ nevěděla, co si o tom má myslet.
„Pošlu tě tam, … ale on o tom nebude vědět,“ šibalsky se usmál.
„Ty si chceš vystřeli z velitele SGC???“
„Jo,“ kývl a pořád se usmíval.
„Jacku, to nemůžeš myslet vážně!“
„A proč ne? Sam, Washington je jeden velkej blázinec. A Hank je můj starej dobrej známej. Pochopí můj žertíček.“
„Tvůj žertíček?“ podívala se na něho a kroutila hlavou.
„Jo.“
„Předpokládám, že nemůžu říct ne.“
„Ne.“
„Oh můj bože, jak já tě někdy nesnáším!“
A Jack se pořád smál.
*

„Moc se omlouvám, pane. Nevím, co se na té planetě stalo. Myslím si, že ta jeskyně byla past,“ zavrtěl smutně Mitchell hlavou.
„Věděli, že přijdete?“
„Možná viděli sondu.“
„Ta jeskyně tam byla už když jsme vyslali sondu.“
„Možná jsme je překvapili. Na té planetě určitě nikdo dlouho nebyl.“
„Doktorka Lamová vám objevila v krvi něco, co se podobá droze.“
„Podle mě nás uspali.“
„Ano, ale jinak nezjistila nic. Žádná manipulace s mozkem.“
„Když jsme měli v mozku Urga, taky jsme to hned nezjistili.“
„I to je možné.“
„Jak dlouho jsme byli pryč, pane?“
„Týden.“
„Týden???“ vyjekl překvapeně Mitchell.
„Ano, hned druhý den, co jste se měli podle plánu vrátit, jsme za vámi vyslali 2 SG týmy.“
„Musíme se vrátit na tu planetu a najít Sam.“
„A jde ji chcete hledat? Nic tam není.“
„Přece nezmizela jenom tak, někde tam musí být.“
„Možná měli na orbitě planety loď.“
„Ale co ta jeskyně?“
Landry se zamračil a na chvilku se zamyslel.
„Zítra se tam můžete vrátit. Víc pro vás udělat nemůžu.“
„Ano, pane. Děkuji, pane.“

*
Sam seděla o samotě ve své laboratoři a na něčem pracovala. Už ji z toho bolelo za krkem a záda skoro necítila. Jemně zahýbala hlavou ze strany na stranu, ale hned toho zalitovala. V tom uslyšela, že kamera, kterou měla v laboratoři, se pohla. Nebylo zvykem, aby si vojíni, kteří hlídají kamerový systém, hráli s kamerami. Sam hned věděla, která bije a chvíli se dívala na kameru, která se znovu pohnula. Sam s úsměvem zvedla telefon, rychle vyťukala číslo, které znala nazpaměť i pozpátku a asi po dvou: „Tút – tút,“ se ozvalo sebejisté: „Carterová?“
„Pane, kamery v SGC nám nějak podezřele ožívají, nevíte o tom něco?“ těžko potlačovala smích.
„Bohužel, Carterová. Víte, jak daleko je Washington od Colorada Springs?“
„Jacku, …“ rozesmála se a dala si vlasy za ucho, aby jí nepadaly do obličeje.
„Ano?“
A kamera se znovu pohla a zaostřila na ni.
„Jak jsi se dostal do systému?“ usmála se do kamery a natočila notebook bokem, aby na něho kamera neviděla a něco tam ťukala, ale přitom se stále dívala na kameru.
Jack se ve své kanceláři podíval na kameru, která sledovala ho a když se také pohnula, usmál se a teprve teď jí odpověděl: „Asi tak jako ty. Všechny kódy jsou tady,“ zaťukal svým prstem do míst, kde má mozek.
„To nevíš, že se tohle nemá dělat? Sledovat své podřízené.“
„Ty nejsi moje podřízená,“ usmál se.
*„Sakra, už ji zase dostal!“*
„ … a tak to nikomu neříkejte, Carterová. Bude to naše malé tajemství, co říkáte?“
„Ano, pane,“ usmála se na něho a poslala mu na kameru vzdušný polibek.
„Kdy přijedeš domů, Jacku?“
„Pokud zítřejší schůzka s IOA vyjde dobře, mohl bych stihnout večerní letadlo.“
„Stýská se mi,“ zvážněla její tvář a Jack položil svou ruku na její tvář na obrazovce. Sam jakoby cítila jeho dotek se slabě usmála.
„Taky mi chybíš, strašně moc,“ oplatil jí úsměv. Sam chtěla říct ještě něco dalšího, ale slyšela, jak Jackova sekretářka zaťukala na dveře a když Jack řekl: „Dále,“ slyšela, že na něho čeká generál Hammond a nějaký představil jakési země.
„Hned jsem tam,“ řekl jí a ona zavřela dveře. „Promiň, miláčku, ale budu muset jít. Pokud všechno vyjde, přeletím zítra, ano?“
„Ano,“ kývla a viděla, že se Jack usmál.
„Miluji tě.“
„Taky tě miluju,“ zašeptala do telefonu, než ho položila a povzdychla si. Srdce se jí sevřelo, jak moc jí chyběl.
Bylo těžké o něm nemluvit. Tak moc se chtěla podělit o své štěstí s ostatními, říct jim, že není sama, že na ni někdo doma čeká, ale nešlo to. Možná jednou … jednou.
*

„Překročili jsme maximálně povolenou hranici, pokud tu ženu hned neodpojíme, může to mít katastrofické následky pro velitele.“
„Dobrá, odpojte ho, myslím, že už toho má dost. Tu ženu tu ještě chvíli nechte a potom, až bude venku přijatelněji, nechte ji tam, kde jste nechali její druhy.“
„Ano, pane,“ kývl mimozemský mužíček.
*„Nikdy jsem na to neměl přistoupit, nikdy!“* vyčítal si. *„Ta žena je tak nevinná. A teď umře.*
Věděl to od začátku, ale jeho druh, hlavně ti nejvyšší představitelé, byli ochotni to riskovat.
„Odpusť mi,“ zašeptal, když jí sundával popruhy na rukách.

O den později na planetě:

„Co konkrétního zde hledáme, plukovníku Mitchelle?“ zeptal se Teal´c.
„Podplukovníka Carterovou,“ odpověděl kysele. Teal´c se zamračil.
„Promiň mi to, T. Nemyslel jsem to tak. Mám o ni jen starost,“ omluvil se za to posléze.
„Já také,“ kývl Teaĺ´c na souhlas. Z jisté části Camerona chápal. Taky měl o Sam strach.
„Hledáme něco, nebo někoho, kdo by nám řekl, kde je Sam. Přece se nevypařila! A ta jeskyně! Ta jeskyně! Ta taky ne! Byla skutečná! Vím, že byla! Stál jsem u ní, dotýkal jsem se jí!“
„Podle mě bude neviditelná, jenom musíme najít nějaký … ovládací mechanismus,“ říkal Jackson svou domněnku, když šli k místu, kde kdysi „stála jeskyně“.
Byli blízko té pozice, když zdálky slyšeli, jak se zadává brána.
Okamžitě se otočili, Mitchell, T a Danny zaujali příslušnou pozici se zbraní v ruce a čekali, co se bude dít.
„SG-1, tady StarGate Command, jaká je vaše situace?“ ozval se Landryho hlas z vysílačky.
Mitchell si oddechl a ohlásil se.
„Pane, tady Mitchell. Jsme na cestě k jeskyni. Co se děje? Je to tak 20 minut, co jsme odešli,“ ptal se Cameron na náhlou aktivaci brány.
„Pche,“ slyšel Landryho odfrknutí. „20 minut, plukovníku??? Jsou to 2 hodiny, co jste odešli!“
„Cože???“ podíval se Daniel na hodinky.
„To není možné, mám 14:20. V 14:00 hod. jsme opouštěli SGC.“
„Ano, doktore Jacksone, to jste opouštěli, ale podle toho, co říkáte, by jste se měli co nejdříve vrátit, aby jste stihli večeři. Nějaké zprávy o Carterové?“
„Ne, pane, jsme teprve na cestě k jeskyni.“
„Dobrá, tedy. Landry končí.“
A brána se zavřela.
„Co se sakra děje?“ podíval se Cam zmateně na Daniel.
„Čas na 257 musí plynout pomaleji než na Zemi.“
„Proč mi to nikdo neřekl???“
„Mělo mě to napadnout, když Landry řekl, že jsme byli týden pryč. Záznam ze sondy nic neukazoval. To je divné.“
„Tady je toho divného víc,“ zamračil se Cam. Teal´c jen stál a poslouchal jejich konverzaci, když se nečekaně otočil, jak za svými zády slyšel zvuk transportních kruhů.
„Jdeme!“ křikl Mitchell a rychle utíkali k pozici, kde se písek vznesl do vzduchu a kruhy nechali na místě, kde měla stát jeskyně, ležet bezvládné Saminé tělo.
„Sam!“ křikl Daniel a hned jí přitiskl ruku na krk, aby zjistil tep.
„Puls je slabý, musíme ji hned dostat do SGC.“
„To mám taky v plánu, Teal´cku, podepři ji z druhé strany, díky,“ dal Mitchell jednu Saminu ruku kolem svého ramene a čekal na Teal´cka, až udělá totéž s druhou ruku.

„StarGate Command, tady SG-1. Máme Carterovou, potřebujeme lékařský tým do prostoru brány, hned!“ křičel Daniel do rádia, než prošel červí dírou.
Na druhé straně se hned Sam ujala doktorka Lamová.
„Nosítka! Sam?“ posvítila jí do oka baterkou, aby viděla, jak její zornice reagují. „Sam, no tak, slyšíte mě?“

O hodinu později:

Daniel seděl nervózně před ošetřovnou a klepaly se mu nohy. Ostatní stáli, nevydrželi by sedět.
Za pět minut se dveře od ošetřovny otevřely a vyšla doktorka s vážným výrazem na tváři.
„Pojďte se mnou, tohle musíte vidět.“
Daniel rychle vyskočil a podíval se vystrašeně na ostatní. Jako první se otřepal Mitchell a rychle šel, následován ostatními, za doktorkou.
„Roste to. Nevím, co to je, tím pádem to nemůžu ani odstranit, má to na mozku, zásah by na 98 % nepřežila.“
„Takže co s tím budete dělat?“
„Já nevím,“ podívala se Carolyn do země, aby zakryla slzy, které už už se chystaly téct po její tváři. Za tu dobu, co je v SGC doktorkou, se se Sam hodně sblížila. Mohla s ní mluvit o čemkoliv, protože nevyzrazovala žádné tajemství o SGC. Sam ví to co ona a to, že jí teď leží bezmocně na ošetřovně a ona jí nemůže nijak pomoct, ji moc zraňovalo.
„Probere se aspoň?“
„Malá šance tu je. Nevím, jak rychle to poroste. Nevím, co tam s ní dělali. Nevypadá to, že jí nějak fyzicky ubližovali, spíš je zajímaly informace ze Saminého mozku.“
„Jak nečekané,“ bouchl Daniel vzteky do stolu. Zuřil.
„Proto si nechali ji. Její mozek má největší cenu.“
„Má … má velké bolesti?“ zeptal se její otec.
„Neřekla bych. Její mozek se zatemňuje. Možná nás vůbec nepozná.“

„Opravdu pro ni nemůžete nic udělat, doktorko?“ ptal se už asi po sté Daniel.
Doktorka znovu zavrtěla hlavou.
„Je mi to líto. Mluvila jsem s několika experty, zda by se to dalo odstranit. Bohužel jsem musela zachovat jistá opatření týkající se toho, kolik jim toho řeknu. Samozřejmě, že jsem jim nemohla prozradit nic o SGC ani o tom, co se podplukovníku Carterové doopravdy stalo.“
„Takže co, … zemře?“
„Ne. Ale bude jako malé dítě. Jak říkám, časem nás nepozná, nebude vědět, kdo je. Tlačí jí to na mozek. Možná bude mít chvilky, kdy si bude vědoma, co dělá, ale jak říkám … je to z mimozemské příčiny. Můžeme jen hádat, jak to bude postupovat dál.“

*
Sam si připadala jako v bludném kruhu. Kolem sebe viděla jen černočernou tmu.
*„Nebojím se, nebojím se,“* dodávala si odvahu.
„Podej mi ruku,“ slyšela z dálky. Otočila se za hlasem.
„Podej mi ruku, no tak,“ uslyšela znovu. Najednou uviděla z dálky světlo. Tak malinké, ale rostlo a tma mizela. Barvy se vyjasňovaly a ona viděla sebe a Jacka, jak sedí doma na pohovce a Jack k ní natahuje svou ruku, aby ji chytla.
„A zavři oči,“ požádal ji a usmíval se přitom.
„Jacku?“ zeptala se zvědavě, ale zavřela je.
Jack vytáhl ze své kapsy zlatý prsten a navlékl jí ho na prst. Sam cítila, jak pomalu posouvá prsten po jejím prsteníčku na levé ruce. Naskočila jí husí kůže.
*„Můj bože, on to opravdu udělal!!!“
Sam pomalu otevřela oči a podívala se na něho, jak si tam jen tak sedí a směje se na ni. Podívala se na prsten a znovu na něho. Udělala to asi 3x, než si uvědomila, že je to skutečné.
Jack si ji k sobě přitáhl blíž a vyslovil tu větu, kterou si myslel, že nikdy nebude moct vyslovit: „Vezmeš si mě?“
„Bože, ano!“ vrhla se mu Sam kolem krku.
*
Poslední vzpomínky na Samin sen se rozplynuly a ona zamrkla proti ostrému světlu na ošetřovně v SGC.
„Podplukovníku Carterová?“ všimla si jí hned jedna sestra. „Zavolejte doktorku,“ kývla na druhou sestru, která se hned vydala k telefonu. „Jak je vám, podplukovníku?“
„Hlava …“ zachraptěla.
„Ano, zajisté,“ kývla. „Dám vám Ibalgin 400, snad vám to aspoň trošku pomůže. Doktorka Lamová přijde za chvíli.“
„Co tím myslíte?“
Sam nechápala.
*„Aspoň trochu pomůže???“*
„Oh, podplukovníku. To je dobře, že jste se vzbudila,“ přišla k ní doktorka Lamová.
„Doktorko? Co je se mnou? Proč jsem tady?“
„Byla jste na misi, podplukovníku.“
„Ano, já vím. Kde je zbytek SG-1?“
„Dorazí za chvíli, právě měli poradu.“
„Kolikátého je?“
„Ehm …“ zarazila se doktorka. „Sam, možná to pro vás bude šok, ale … je 24. července.“
„Cože???“ rychle se posadila.
„Hou, hou, hou. V klidu, lehněte si, Sam,“ chytla ji za ramena a opatrně ji pokládala zpátky na postel. „Vaše mise se … dejme tomu: zkomplikovala. Zajala vás nějaká mimozemská rasa a vás tam drželi víc než týden.“
„A ostatní z týmu?“
„Daniel, podplukovník Mitchell a Teal´c jsou v pořádku. Nebyli jim nijak … užiteční, proto je propustili.“
„Co se mnou dělali?“
„To nevíme zcela jistě.“
„Sam!“ pozdravil ji Daniel a Mitchell hned ode dveří a Daniel ji objal.
„Víme jen,“ pokračovala potichu doktorka, „že vám zkoumali mozek a zanechali tam nějakou … látku, která se postupně zvětšuje a … nemůžeme to odstranit.“
V místnosti nastalo ticho. Nikdo se neopovážil ani pohnout.
„Takže umírám?“ zeptala se Sam. Ale už v podstatě znala odpověď.
Znovu to trapné ticho.
„Takže umírám?“ rozkřikla se.
„Váš mozek umírá,“ nakonec jí odpověděla doktorka.
„Takže budu jako Orlin?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Běžte pryč,“ zašeptala Sam a snažila se potlačit to chvění v hlase.
„Sam …“ přistoupil k ní Daniel, ale Sam od sebe natáhla ruku, čímž ho donutila zastavit.
„Prosím, … běžte,“ posmrkla.
„Pojďte,“ šeptla doktorka a všichni odešli z ošetřovny. A když už Sam neviděla ani jejich stíny z chodby, chytla se za hlavu a nechala slzy samovolně stékat po její tváři.

„Jak dlouho už tam tak leží?“ zeptal se Daniel, když se zastavil mezi dveřmi na ošetřovnu, kde stála také doktorka Lamová a pozorovala Sam, jak je schoulená do klubíčka na své posteli.
„Hodinu, … dvě. Ztratila jsem … přehled,“ zavrtěla hlavou. „Toho jídla se ani nedotkla.“
„Tak moc bych si přál jí pomoct,“ zašeptal Daniel.
„A tím víc já,“ přidala se doktorka. „Nechce s nikým mluvit, nechce jíst, … nechce nic. Pokud nás ještě pozná, mohl by jste obvolat její nejbližší, prosím?“ poprosila ho Carolyn.
„Jistě,“ usmál se na ni Daniel. „V podstatě je asi jenom jeden člověk, kterému bych měl zavolat.“

O tři hodiny později se otevřely dveře výtahu v SGC a v nich stál major generál Jack O´Neill. Na sobě svou modrou uniformu. Obličej měl kamenný, aby na něm nikdo nepoznal, jaké emoce jím zmítají. Celou tu dobu v letadle se mu hlavou honila jedna a ta samá věta.
„Ona … ona umírá, Jacku.“
Bylo by lepší umřít než nevědět, kdo jste. Nechat ostatní, aby se o vás starali. Ale Jack by to pro ni udělal. Sakra, vždyť je to jeho snoubenka!!! Miluje ji, ať je jakákoliv.
„Ahoj, Jacku,“ podal mu Daniel ruku, když vystoupil z výtahu.
„Danieli,“ zašeptal a podal mu na oplátku tu svou a potřásli si rukama.
„Co říkala doktorka?“ zeptal se Jack a vydali se směrem k ošetřovně.
„Zákrok je moc riskantní, na 98 % procent by ho nemusela přežít. A v podstatě ani nevíme, jak by ta mimozemská … látka, co má v mozku, zareagovala na naše přístroje a léky vůbec.“
„A jak je Carterové?“
„Ještě nás pozná, … prozatím. Ale nechce s nikým mluvit, od té doby, co se to dozvěděla, nejí, jen tam leží na posteli.“
„Zjistili jste něco o těch mimozemšťanech?“
„Ne. Byli jsme znovu na té planetě, ale nic jsme nenašli.“
To už ale dorazili k ošetřovně Jack se zastavil ve dveřích. Doktorka poodstoupila, aby mohl projít. Popošla k Danielovi, který stál opodál a čekal. Jack stál ve dveřích a díval se na osůbku, která je jeho všechno. Jeho život, jeho slunce, jeho láska, jediná žena, která pro něj na tomto světě existuje.
Vlasy měla rozcuchané, tvář bledou, kruhy pod očima.
*„Co jí to jen udělali???? Co to jeho Sam udělali????“*
A bude hůř.
Sam se dívala na podlahu a přemýšlela, od čeho je asi ta hnědá skvrna blízko dveří.
*„Ano, přemýšlej, Samantho, dokud ještě můžeš,“* ozývalo se někde v jejím mozku. Zamračila se. V tom viděla, že stín, který byl u dveří, zmizel a objevil se tam jiný. Pohnula se a její oči našly ty jeho.
Jack si zkousnul spodní ret, aby zadržel slzy. Tohle nesnesl, takhle se na ni dívat. Tahle doposud silná žena se má v pár dnech stát malým dítětem??? Zapomenout všechno, co se za posledních několik málo desítek let naučila??? Ne!
Jack se k ní rozešel a bez zaváhání ji vzal do náruče. Sam se rozbrečela. V jeho náruči se cítila tak dobře. Mohla plakat, protože věděla, že před ním se za své slzy nemusí stydět.
Jack ji políbil do vlasů a držel ji tak pevně, aby věděla, že je tady a nikam neodejde.

Když za hodinu a půl Jack přišel do zasedačky, bylo to pro všechny velkým překvapením.
„Usnula,“ řekl a hoši kývli. „Chci se sní vrátit na tu planetu,“ oznámil jim svůj plán.
„Jacku?“ zvedl Landry obočí.
„Já ji tu takhle nenechám, Hanku. Nemůžu tady prostě jen tak sedět a dívat se, jak ztrácí páru o tom, kdo je!“
„To my taky ne, ale na té planetě už jsme byli a nic jsme tam nenašli.“
„Chci tam jít. Co ti udělá, když tam půjdeme ještě jednou? Co můžeš ztratit, Hanku?“
„Nic, Jacku. Jak chceš, nechám tě tam jít. Ale SG-1 půjde s tebou.“
„Dobře. Počkáme, až se probudí.“
„Ano, pane,“ řekl Mitchell a stoupnul si, když Jack a Landry odcházeli do kanceláře.
Jack a Hank se tam dvě hodiny o něčem bavili, když Landrymu zazvonil telefon. Bylo to Carolyn. Sam se vzbudila.
„Běž za ní. Zavolám hochům, ať se jdou obléct.“
„Díky, Hanku.“
„Nemáš za co, Jacku. Hodně štěstí.“
„Díky.“

Jack se oblékl a šel na ošetřovnu, kde už Carolyn Sam také oblékla a snažila se ji nějak „psychicky“ připravit na průchod bránou. To Jackovi bylo divné, když jí vykládala na pocit, jaké je to projít na druhou stranu.
„ … to jste mi říkala vy,“ usmála se na ni povzbudivě. Sam na ni zvědavě koukala.
„Doktorko?“ zavolal na ni Jack.
„Generále,“ odstoupila od Sam, která se točila na židli.
„Brrrrrrrrrrrrrrrm,“ vyšlo občas ze Saminých úst.
Jack se zamračil.
„Doktorko?“ zeptal se znovu.
„Je to horší, pane. Ta … látka jí teď tlačí na mozek, postupuje to rychleji, než jsme předpokládali.“
„Sam?“ šel k ní a zastavil židli. „Sam, podívej se na mě.“
„Hej!“ vykřikla, když ji Jack zastavil a rozzlobeně se na něho podívala.
„Sam?“
Sam se na něho dívala a jakoby si snažila vzpomenout.
„Jdeme ven, co říkáš?“ zeptal se jí.
„Já nechci ven, chci se točit!“ vykřikla a sundala jeho ruce ze židle, aby se znovu mohla točit.
„Tak to teda ne!“ znovu ji zastavil a přehodil si ji přes rameno.
Sam nic nenamítala. Jack byl v jejích očí *dospělák* a tak mu jako *dítě* neodporovala. Jen nafoukla uraženě škraně jako křeček a nechala se nést do prostoru brány.
Tam ji Jack položil na podlahu a chytil ji za ruku, aby mu neutekla, ale taky, aby byla klidnější.
Sam si ho zajímavě prohlížela. S tímhle chlapem by šla kamkoliv. Ale ten, který se k ní blížil, se jí vůbec nelíbil.
„Sam?“ podíval se na ni Mitchell.
„Ne!“ vykřikla Sam a schovala se za Jacka.
Jack jen zavrtěl hlavou a Mitchell pochopil.
„Budeme vás čekat na druhé straně, pane.“
„Ano. Běžte.“
„Ano, pane.“
Sam se dívala, jak ten *škaredý muž* jde pryč a ona už tam zůstala jen s Jackem. Znovu vložil její dlaň do té jeho a šel s ní k horizontu událostí. Nechystal se s ní mluvit o tom, co se stane, až projdou na druhou. Stejně … by tomu nerozuměla. Nikdy si nemyslel, že jeho Sam nebude něčemu rozumět. Nebo … nebude ničemu rozumět. A tak to udělal jako tenkrát. Šup tam s ní!!!

Sam se na druhé straně zatřásla.
„Co to bylo?“ zatahala Jacka za ruku.
„Takový menší kolotoč,“ mrkla na ni.
„Ta jeskyně byla tímhle směrem, Jacku,“ udal Danny směr a šlo se.
Sam mávala s Jackovou rukou a kroutila hlavu do všech možných směrů a neustále se na něco vyptávala.
„Sam, už žádné proč! Prostě protože proto!“ odpověděl jí stroze Jack. Tak tohle se Sam nelíbilo, že na ni zvýšil hlas. Celou cestu byla potichu, ale pustila se Jacka.
„Mělo by to být tady.“
„Hej!“ zakřičel Jack co nejvíc mohl. „Vím, že jste tady!“
„Jacku, co myslíš, že tady najdeš?“
„Ty mimozemšťany. Vím, že jsou tady. Hej!!!“
„Nemyslím si, že se ti ukážou.“
„No tak, ukažte se!“

„Pane, lidé se vrátili. A vedou tu ženu s sebou. … Volají nás,“ hlásil hned jeden nižší důstojník tomu vyššímu. Ale i doktor, který se staral o Sam a velitele během procesu, to slyšel. A rozhodl se jednat. Takovýto čin nesmí pošpinit jejich mírumilovnou rasu. Ať už se jeho vůdci ženou za čím chcou.

„No tak! Jak můžete brát jen tak lidem život????!!!!!!!!!!!“
„Ehm … Jacku???“ drbnul do Jacka Daniel, aby se otočil. Teal´c už na toho mimozemšťana mířil.
„Co je?“ otočil se a hned také na něho namířil zbraní.
„Prosím, nestřílejte,“ požádal je.
„Zatím jste nám nedal důvod,“ řekl Mitchell.
„Vím, proč jste tady. Chcete zachránit její život.“
„Aaa – BINGO!“ podíval se na něho Jack a sklonil zbraň.
„Chci, aby jste to z ní dali pryč.“
„To nemůžu.“
„Jak to, že nemůžeš???!!!“ přešel k němu blíž a chytl ho za košili.
„Lék je nenávratný.“
„Pochybuji, že se tomu dá říkat lék. Vždyť ji to zabíjí.“
„Jeho … účinky do sebe může přenést pouze druhý jedinec. Nedá se to zastavit.“
„Urgo,“ vzpomněl si hned Danil. Jack neváhal.
„Dejte to do mě.“
„Jacku?“
„Pane?“
„Dejte to do mě,“ řekl Jack tomu mimozemšťanovi znovu. „Nenechám ji takhle. To není žádný život.“
„A proč by jste zachraňoval její život?“ zeptal se.
„Proč?!!!!“ Jack myslel, že exploduje. „Protože ji miluju, sakra! Protože bych radši zemřel místo ní, než abych ji viděl ve stavu, kdy ani neví, kdo jsem, nebo kdo je ona! Proto!“
„Láska?“ zasnil se mimozemšťan. „My neznáme lásku. A proto jsme to také udělali. Moje rasa byla ochotná riskovat, aby získala tak cennou zbraň, jako je láska.“
„Zbraň???“ Jack byl jak španělský býk.
„Síla lásky. Říká se, že je to ta nejmocnější zbraň ze všech,“ řekl Daniel a hleděl s otevřenou pusou na mimozemšťana. To, že Jack řekl, že Sam miluje, ho nepřekvapilo. Bylo mu to jasné od doby, kdy ty dva viděl spolu. A když ji Jack na ošetřovně objal, věděl, že už se *něco* stalo. Jak se na sebe dívali …
„Je mi to jedno! Dejte to do mě.“
„Ne,“ objevil se náhle vedle doktorka velitel. „Do mě to dejte.“
„Veliteli?“ zamračil se doktor.
„To já za to můžu. Jsme mírumilovná rasa a kvůli naší honbě za tímto … pocitem jsme zapomněli na všechny hranice, kam až můžeme zajít.“
„Ale v tom případě zemřete.“
„Ano, ale zemřu s tím, že jsem předal svému lidu něco, co mu pomůže přežít.“
Jack kývl a nechal ty dva, aby si Sam vzali.

Když pak o 6 hodin později ležela na ošetřovně a Jack držel její ruku a čekal, než se probudí, doktorka dokončovala testy a řekl mu, že je vše v pořádku. Jack jí poděkoval a doktorka odešla s výsledky testů za svým otcem.
Jack se na Sam podíval. Po kolikáté už ji mohl ztratit??? Po kolikáté už?
„Nechci, abys tohle už dělala, Sam. Nechci. Mohl jsem tě ztratit. Chci tě mít u sebe,“ pohladil ji po vlasech.
„Vzpomínáš si, co jsi mi řekla, když jsem se vrátil z Antarktidy celý od sněhu? Řekla jsi mi, že …“
„Řekla jsem ti, …“ zašeptala Sam a otevřela oči. „Řekla jsem, že v bílém mám být já, až si mě budeš brát,“ slabě se usmála.
„Sam, můj bože,“ políbil ji. „Myslel jsem, že tě ztratím. Už nikdy, už nikdy mi to nedělej, ne!“ objal ji a znovu ji políbil.
„Jacku?“ vydechla, už se potřebovala nadechnout.
„Když se můj mozek zatemňoval, uvědomila jsem si jednu věc.“
„Jakou?“
„Potřebuji dovolenou. A to hodně dlouho. Ti mimozemšťani měli pravdu. Neznat lásku je strašné. Ale ztratit ji je ještě horší.“
„Dovolenou? Jako volno?“ podíval se na ni překvapeně.
„Líbánky.“
„Líbánky,“ přikývl, ale až teď mu došlo pořádně to, co řekla. „Ano!“ a políbil ji.

KONEC!!!