Titul: Ďáblova milenka
Autor: SaMarBe
Překladatel: -/-
Žánr: Akce/romance/sex
Páry: Sam/Jack, Sam/Ba'al, Daniel/Janet
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: 8. sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Pokračování Souznění, Sam není po poslední misi psychicky vůbec v pořádku a mezi ní a Jackem nastává zásadní obrat, který ale Jack nezvládne, Aieshy onemocní a Sam utíká za Ba'alem...

__________________________________________________________

Sam si povzdechla, neklidně se zavrtěla na židli a zamrkala, aby pořád nezírala do zdi. Posledních pár dní byla podivně napjatá, nesoustředěná – i Aieshy to na ní poznala.
Jenže Sam nevěděla, čím to je. Kolikrát se v noci budila z bezesného spánku vyděšená, jako by prožila noční můru. Jindy měla podivné tušení, jako by ji někdo sledoval, ačkoli věděla, že je v místnosti úplně sama.
Stávalo se také, že jí běhal mráz po zádech, ačkoli jí bylo teplo a nestíhaly ji žádné nepříjemné pocity. Nevěděla, co si o tom má myslet, prostě nebyla ve své kůži.
Právě teď seděla u Janet v kuchyni, objímala hrnek se stydnoucí kávou a čekala na Cassie. Teprve teď našla čas přiznat se Cassie, že Aieshy adoptovala a promluvit s ní o tom, nechtěla tak pozdě, ale pořád bylo něco. Z pokoje pro hosty zařizovala pokoj pro Aieshy, bylo třeba prozkoušet Aieshy a zapsat ji do školy. Přestože Aieshy bylo sedm, její schopnosti byly mnohem vyšší a byla na svůj věk velice chytrá, takže byla zařazena do třetí třídy. Sam na ni byla pyšná.
Teď momentálně byla Aieshy s Janet. Poslední dobou byla čím dál unavenější a zdála se Sam málo aktivní, bez nadšení, jaké prve prokazovala. Janet slíbila, že jí udělá vyšetření, aby zjistila, o co jde, ale podle ní si jen Aieshy těžko zvykala na nové prostředí.
Sam mrkla nervózně na hodinky. Janet říkala, že Cassie by měla dorazit ve čtyři – už měla hodinu zpoždění a Sam se sama v Janetině domě cítila tak trochu jako vetřelec. Taky už by jí Janet mohla zavolat, nějaké testy už by mohla mít hotové, ale ještě se neozvala.
Sam byla čím dál nervóznější – právě, když začala rukou nervózně poklepávat o desku stolu, zachrastily v zámku klíče a dveře se energicky otevřely.
„Mami?!“ ozval se hlas Cassie. Sam vstala a přešla ke dveřím, aby ji Cassie viděla. „Sam?“ Cassie se rozzářila a pospíšila si, aby ji objala. „Páni, tebe jsem dlouho neviděla.“ Sam jí objetí oplatila.
„Já vím, dost se míjíme.“ přikývla Sam.
„Slyšela jsem o té tvé nepříjemné události, mrzí mě to. Rameno ještě bolí?“
„Ne, už je to dobré. Já zase slyšela o té tvé příjemné události. Nijak se s tím nepářeš, jak tak koukám.“ usmála se Sam. Cassie trochu zrůžověla.
„Uhm, já vím, ale když mně Josh požádal o ruku a nahodil ty psí oči... Dokázalas bys odmítnout? Navíc ho fakt miluju – takže teď jsem zasnoubená.“ Mezitím, co mluvila, vytáhla z lednice láhev s vodou a jakmile domluvila, napila se. „A kde je vlastně máma?“ zeptala se pak. Sam se zhluboka nadechla.
„Je s Aieshy. To je...“ Cassie se ale k Samině údivu usmála a přerušila ji.
„Já vím, tvoje nová dcera.“ odpověděla naprosto klidně. Sam překvapeně zamrkala.
„Máma o ní mluvila ve spojitosti s tvou poslední misí a Jack se, když jsem s ním naposledy mluvila, omylem podřekl. Vážně to nechtěl říct, věř mi.“ Cassie poslední větu dodala rychle, když si všimla, že výraz Sam se změnil. Sam přikývla, natáhla se a vzala Cassiinu ruku do dlaní.
„Cassie, já nechci, aby sis myslela, že Aieshy je v něčem lepší, než ty, vážně ne...“
„Sam, já se nezlobím. Chápu to. Nehledě na to, že svým rozhodnutím jsi mi dala skvělou mámu – nechci říct, že ty bys nebyla. Je to v pořádku, Sam, vážně.“ Cassie ji stiskla ruku.
„Díky, Cassie.“ řekla jen Sam a stisk jí oplatila.
„A kdy mi toho svého Joshe představíš?“ změnila téma Sam a oči jí rošťácky zajiskřily.
„Až mi představíš Aieshy.“ odpověděla Cassie. Sam se zašklebila. Nadechla se, že odpoví, ale v zámku zachrastily klíče podruhé a Sam uslyšela Janet, jak se o něčem baví s Aieshy.
Vstala od stolu a rychlými kroky zamířila do předsíně. Cassie šla za ní.
„Sam!“ Aieshy se na ni usmála a přišla k ní. Sam jí pohladila po vlasech a tázavě pohlédla na Janet.
„Aieshy, tohle je moje dcera Cassie.“ Janet napřed představila děvčata.
„Ahoj, Cassie.“ Aieshy jí způsobně podala ruku.
„Nazdárek, Aieshy.“ Cassie ji ruku upravila a plácla si s ní. „Nemáš hlad? Vsadím se, že tě máma mučila celý odpoledne.“
„Cassie!“ okřikla ji Janet, ovšem spíš z legrace než naštvaně. Cassie se jen usmála a spolu s Aieshy odešly do kuchyně. Janet Sam pokynula obývacímu pokoji. Sam se tam rychle přemístila a netrpělivě se posadila.
„Buď klidná, Sam.“ usmála se Janet, když si všimla, jak je nesvá. „Aieshy nic není, myslím, že je to jen nedostatek vitamínů a jak říkám, je to i změnou prostředí.“
„Ulevilo se mi.“ poznamenala Sam a bylo vidět, že tomu tak skutečně je.
„Jen... Sam.. Víš, nezlob se na mě, ale zdá se mi, že jsi k ní příliš přilnula. Nevím, jestli je to dobře.“ vyjádřila svoje obavy Janet.
„Jen vím, co si prožila a prostě chci, aby byla šťastná.“
„Já vím, Sam, ale méně je někdy více. Bohatě jí bude stačit, když tu budeš pro ni, když tě bude potřebovat – ne pořád. Přece jen jí je sedm a vyvíjí se.“ Sam si povzdechla a zamračila se.
„Sam?“ Aieshy nakoukla do obývacího pokoje. „Můžu tu spát? Janet říkala, že kdybych tu chtěla přespat, tak můžu a chtěla bych tu být s Cassie.“ Aieshy si sedla na pohovku vedle Sam a tázavě na ni hleděla. Sam pohlédla na Janet, která se na ni jen usmála.
„Máš dobrou příležitost začít.“ řekla jen Janet. Sam si povzdechla a pohladila Aieshy po vlasech.
„Dobře, jestli chceš.“ odpověděla. Aieshy se na ni usmála, políbila Sam na tvář a zase odběhla.
„Poslední dobou jsem...“ začala, aby odpověděla na Janetin zkoumavý pohled, ale Janet ji přerušila.
„Já vím, měla by sis odpočinout. Možná sis po té misi měla dát víc volna.“
„Možná.“ přiznala, ač nerada, Sam.
„Není na to pozdě, víš, že ti ráda pomůžu. Teď jdi domů a odpočiň si, ano?“
„Ano, madam.“ Sam se pousmála, rozloučila se s Janet a děvčaty a odešla.
...
Sam vstoupila do domu, zavřela za sebou dveře a zůstala stát. Vůbec nevěděla, co má dělat. Když ještě byla sama, domů skoro nechodila a teď, když měla Aieshy, všechno se točilo jen okolo ní...
Začala přemýšlet, jestli Janet neměla pravdu. Třeba se na Aieshy skutečně moc upnula. Sam věděla, čím to je – teď víc, než kdykoliv před tím se bála, že zůstane sama – když našla Aieshy, cítila, že její život dostává smysl, ale teď najednou se pomalu rozpouštěl... Zjišťovala, že být matkou není takové, jaké čekala, Aieshy nepotřebovala tolik péče, kolik jí Sam nabízela a Sam cítila, jako už tolikrát v životě, prázdnou náruč.
Povzdechla si a konečně se pohnula – v hrudi se jí najednou nashromáždilo tolik nepříjemného pocitu, až cítila, jak jí do očí vstupují slzy. Posmrkla a zamířila do koupelny. Zrcadlu se obloukem vyhnula a odtočila kohoutek do vany, jen horkou vodu. Udělá to, co už dlouho nedělala, prostě jen bude relaxovat.
Nalila do vany vonný olej a nasypala sůl, moc nepřemýšlejíc nad tím, kolik tam toho dává. Zaběhla si ještě do ložnice pro košili a župan a pak se svlékla a vklouzla do vany. Voda byla horká, ale Sam to nevadilo, měla pocit, jako by jí prostupoval zase ten chlad... Přicházel z nitra. Přitáhla si kolena k hrudi a objala je pažemi. Opřela o ně čelo a vnímala jen cvrkot vody a jemnou vůni, která stoupala z koupele.
Když potom o hodinu později vylézala ven, necítila se o nic lépe. Pořád cítila tísnivý pocit uvnitř, který každou chvíli hrozil výbuchem pláče.
Když se zahalila do županu a prohrábla si mokré vlasy rukou, na zlomek vteřiny ji napadlo; k čemu to všechno je? K čemu se pořád snaží působit tak silně a nezranitelně, když taková není...? Ne vždycky...
Poslední dobou... co se v poslední době stalo, že se tak strašně změnila? Propadla někam hluboko do depresí? Nebyla spokojená s tím, co měla? Vždyť tak dlouho s ním spokojená byla. Co jí najednou chybělo?
Dřív, než tu otázku v hlavě zformovala, znala odpověď. Byla tak zatraceně jednoduchá; jediný pohled těch pozorných hnědých očí, jen jediný úsměv a bylo jí naprosto jasné, o co stála, co chtěla a co jí v životě stačilo.
Jen mít Jacka vedle sebe, po svém boku. Chytit jeho ruku a už nikdy ji nepustit.
Vzápětí, po těchto myšlenkách, které jí znovu sevřely hrdlo a vehnaly slzy do očí, si uvědomila, že ho od sebe odehnala a nebylo to tak dávno... To bylo to, co se v poslední době stalo! Od té chvíle u její postele na ošetřovně, kdy odmítla jeho péči... vídali se méně. Udělal jen to, co mu naznačila a Sam se jen ujistila, že její pocity byly mylné. Nepomohlo jí to vzdálit se mu, její cit začal naopak sílit – respektoval ji a Sam mu to oplácela vroucím citem... o kterém on neměl ani potuchy.
Už nedokázala zastavit slzy, které se jí valily proudem přes tváře. Plakala a už to nechtěla skrývat, už nechtěla být silná. Tady nemusela, tady to po ní nikdo nechce – armáda je daleko.
Seděla na gauči s nohama pod sebou a tiše brečela. Všechno, co se v ní nahromadilo, šlo ven a kapalo v slzách na saténovou košilku. Sam se pomalu sesouvala do polštáře, s pláčem téměř uklidněným a touhou zavřít oči a pokusit se usnout, ačkoli věděla, že duševní únavu spánek nezažene, ale než se vůbec položila, ozval se zvonek.
Jednou dlouze a dvakrát krátce. Věděla, kdo tak zvoní. Dovedla si přestavit, jak se soustředěným výrazem hledí na zvonek, pohupuje se na špičkách a sem tam mrkne do kukátka. Pomalu a váhavě se zvedla – nebude dělat, že tu není?
Dřív, než si to uvědomila, co dělá, byla už skoro u dveří a hřbetem ruky si utírala poslední následky předešlého pláče. Prohrábla si rukou vlasy, které už jí uschly, ale hřeben zatím neviděly. Tiše zasakrovala a chtěla to otočit zpátky do koupelny, ale zvonek se ozval znovu. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.
Jak předpokládala, za nimi stál Jack O’Neill. Zrovna když otevřela, hleděl kamsi za sebe, vzápětí se otočil na ni a zvedl koutky úst do drobného a bleskového úsměvu.
„Hej.“ mrkl na ni a změřil ji pohledem. Zatvářil se neurčitě. „Uhm... neruším?“
„Ne,“ odpověděla tiše Sam.
„No, víte... volala mi Cassie a ptala se, jestli nechci jít s ní a Aieshy do kina a mně došlo, že asi budete sama doma a tak mě napadlo, že vás vytáhnu na pizzu nebo nevím... A můžeme vyvenčit i Daniela a Teal’ca... Tedy, pokud nemáte nějaký plán b.“ Sam se musela usmát některým Jackovým výrazům.
„Ne, pane... plán b nemám, ale ani náladu, nezlobte se.“
„Vylepším vám ji.“ pozvedl obočí Jack a Sam se musela znovu usmát, ale zakroutila hlavou.
„Dobře, nebudu se vnucovat. Ale je to škoda, mohli jsme zase opít Daniela – však víte, jak je roztomilý, když se motá. A ten jeho zpěv!“ zkoušel to naposledy Jack. Sam už se tentokrát neusmála. Najednou cítila, jak se jí slzy znovu derou do očí, ačkoli myslela, že už žádné nemá. Nechtěla před ním plakat.
Jack poznal, že se něco děje. Už když otevřela, nebyla svá a teď, když se její oči začaly lesknout, nebyl si jistý, jestli sem měl chodit.
„Děje se něco?“ zeptal se tiše. Zvedla ruku a položila si ji přes oči, nedokázala ale úplně skrýt, že pláče. 
„Nic.“ zamumlala. Jack se pozval dál a položil jí ruku na rameno.
„Carterová...“ řekl jemně. Sam jenom vzlykla, přistoupila k němu a opřela mu hlavu o hruď. Jackovy ruce se obtočily okolo jejího těla tak automaticky, až ho to vyděsilo. Váhavě ji přitiskl k sobě blíž a když spustila pláč naplno, tak jednou rukou zavřel dveře. Chvíli tam jen tak stál a hladil ji po zádech, ale když se Sam pořád neutišovala, pochopil, že to bude na dlouho.
Pomalu se s ní pohnul a Sam se podvolila, zavedl ji ke gauči a společně se posadili. Jack se opřel o opěradlo a Sam se mu stulila na hruď, pevně mu obtočila ruce okolo krku a složila nohy pod tělo. Stále tiše vzlykala. Jack ji lehce pohladil po vlasech, pak se rukou vrátil na její záda a opakoval uklidňující pohyb. Druhou rukou ji lehce hladil po jejím rameni. Bylo tak přirozené držet ji v náručí a utěšovat, být tu pro ni a jí bylo v jeho objetí dobře, za chvíli už ani necítila potřebu plakat.
„V pořádku?“ ozval se. Jeho hlas zněl trochu jinak, nevěděla, čím to je. Když mluvil, rezonovalo to s jeho hrudníkem. Sam si jeho blízkost užívala, nechtěla, aby skončila. Neochotně zvedla hlavu a pátravě se mu zahleděla do očí. Našla v něm pár pocitů, které neznala. Našla v něm něhu zároveň s něčím, co ji rozechvívalo. Nepřerušovala oční kontakt a cítila, jak se Jackova ruka přesunula z jejích zad a pomalu dospěla k jejímu krku, vzal její tvář do dlaní a Sam přejel mráz po zádech. Nepříjemné jí to ale nebylo. Jack lehce přejel palcem přes její rty, Sam se opřela tváří do jeho dlaně, lehce pootevřela rty. Jack přerušil oční kontakt, pohledem se zaměřil na její rty, naklonil se a lehce ji políbil. Opatrně, zkoumavě, něžně, jen si hrál s jejími rty. Dával jí čas, aby mohla couvnout, ale Sam chtěla pravý opak. Chvíli si vychutnávala jemný dotyk jeho rtů, potom se zaklesla prsty za jeho zátylek a vklouzla mu jazykem do úst. Napřímil se, přitiskl ji k sobě pevněji a polibek opětoval s takovou intenzitou, že jí za chvíli došel dech. Přerušil polibek a znovu se jí zadíval do očí, pohled neopětovala, přejela mu prsty druhé ruky přes rty a znovu se na ně vrhla. Ten pocit, že ho Sam líbá, jak se její ňadra tisknou na jeho hruď, byl nesnesitelný. Jediným pohybem ji dostal pod sebe a překvapilo ho, že místo cudně přitisknutých kolen k sobě ho nohama objala a dostala tak jejich klíny do bezprostřední blízkosti. Tiše vzdychla, když ucítila sílu jeho vzrušení, tlačil se proti ní přes kalhoty a ona ztrácela hlavu. Jackovy ruce okamžitě zabloudily pod její košilku, lehce ho kousala do rtu. Stáhla z něj bundu, košili i tričko, její ruce přejely přes jeho hruď.
Jack, líbajíc její krk, zaútočil prsty na její klín, Sam zasténala a prohnula se. Zastavila ho, když ji chtěl znovu políbit.
„Pojď do ložnice...“ zamumlala. Jack přikývl, Sam ho nohama objala ještě pevněji a on se s ní zvedl. Pokoušel se trefit do ložnice, zatímco Sam lehce kousala, sála a líbala kůži na jeho krku.
Jack konečně našel správné dveře, jeho už vzrušení bylo nesnesitelné a kalhoty ho týraly. Domem Sam se rozlehlo prudké prásknutí dveří, až tabulky v oknech zařinčely.
...
Jack těkal očima po ztemnělé místnosti. Neustále cítil takový divný pocit... Jako když tehdy vlezl oknem do pokoje své první dívky, aby se z chlapce stal mužem a poté ležel v její posteli a odpočítával minuty, kdy na něj přijde její otec. Tehdy se tak skutečně stalo a Jack se musel vždycky usmát, když si na to vzpomněl – nicméně od té doby se mu těžko usínalo v posteli svých partnerek. Samina postel bohužel nebyla výjimkou, ačkoli věděl, že kdyby si k Sam Jacob vyšlápl, on by byl první, kdo by se to dozvěděl. Jak to bylo absurdní – bez Jackova dovolení by se sem Jacob ani nedostal.
Sam po jeho boku se zavrtěla a stulila se mu do náruče. Jack si posunul polštář pod hlavou a zahleděl se jí do tváře, kterou lehce ozařovaly paprsky umělého světla z ulice, jež obelstily zatažené závěsy.
Sam to duchaplně udělala hned, jak poprvé ukojili svoji touhu. Nahá jak prst přeběhla k oknu a rychle zatarasila výhled do ložnice, jak blesk byla zase zpátky u něj. Jackovi, s myslí zastřenou proběhlým milováním, trošku trvalo, než pochopil, že se stydí. Pažemi před ním nenápadně skrývala svou nahotu a Jackovi to jenom probudilo jeho provokatérské sklony. Přiváděl ji do rozpaků svou vlastní nahotou, významnými pohledy a pak si z ní začal utahovat. Začala do něj bušit polštářem, byla rozcuchaná, ve tváři rudá a rozesmátá. A nejkrásnější na tom bylo, že stačilo jen natáhnout ruku a byla jeho. Jaksepatří si to užíval.
Teď klidně spala v jeho náručí, unavená, nahá a uspokojená. Úplně uvolněná. Zase mu to připadalo tolik přirozené... A to mu ještě před nedávnem naznačovala, že v jejím životě nemá co dělat.
Lehce jí přejel prsty přes tvář. Ani to ji neprobralo... Byl vlastně rád. Potřeboval klid a ten mu nedopřávala ani její přítomnost, ačkoli pasivní. Vevnitř se pral pocit štěstí a zároveň ho hryzala vina. Hledala v jeho náručí útěchu a on... sakra, ani se jí nezeptal, proč byla tak zničená. Neptal se a neodpovídal.
Opatrně vytáhl ruku z pod jejího těla a pokusil se zvednout. Jakmile se pohnul, pochopil, že je to téměř nemožné, nemohl odejít tak, aby ji nevzbudil. Ležela polovinou těla na něm, oběma rukama se ho dotýkala a nohy měli propletené. Přesto se o to pokusil. Sam se zavrtěla a otevřela oči, upřela na něj silně rozespalý a tázavý pohled.
„Jenom si odskočím.“ zalhal. Sam přikývla a když jí vtiskl polibek na líčko, zase zavřela oči a uvelebila se. Jack si natáhl spodky a kalhoty a zbývající části svého oděvu, které nezůstaly v obýváku, vzal do rukou a opatrně zamířil ke dveřím. Ještě než odešel, otočil se a zahleděl se na ni. Ležela na břiše, jednu nohu měla pokrčenou a odhalenou, přikrývka jí vlastně zakrývala jen zadeček a druhou, nataženou nohu. Boky a záda měla nahá, svádělo ho to dotknout se její hebké kůže. Působila jako padlý anděl, který potřebuje ochránit.
Pocit viny se ozval ostřeji, Jack raději rychle opustil místnost a potichu zavřel dveře. Sam jeho odchod už neregistrovala.

Stáli před otevřenou Bránou. Jack pohlédl na Sam po svém boku.

„Kapitáne?“ pokynul jí s drobným ušklíbnutím.

„Nebojte se, plukovníku, nezklamu vás.“ ujistila ho podobným tónem, kterým mluvil on. Jack se pousmál. 

„Dobře... Chtěl jsem říct ‘Dáma má přednost‘.“ dodal s dalším drobným podbarvením. Nenaježila se, jak čekal.

„Budeme si rozumět, až mě lépe poznáte.“ ujistila ho, ačkoli drobná naděje v tom slyšet byla.

„Mám vás rád už teď, kapitáne.“ odvětil, když kráčeli společně po rampě. Všiml si, jak vykulila oči, když spatřila Bránu. Pootevřela rty  a vydechla, naprosto fascinovaná. 

„Můj bože! Podívejte se. Ta energie, kterou musí brána vyvinout, aby vytvořila stabilní červí díru, je... Je astronomická, abych použila to správné slovo. Můžete doslova vidět vlnění prostoru na její hranici...“ básnila a špičky prstů lehce, až posvátně strčila do červí díry. Jack obrátil oči v sloup a vzápětí se mu ďábelsky zatřpytily. Sam tento varovný signál nezachytila, byla příliš zaujatá a to byla její chyba. Jack ji chytit ze batoh a strčil ji do červí díry. Stačila akorát vykřiknout.

Jack se při té vzpomínce musel usmát. Tehdy ho rozčilovala a provokovala, ale když nad tím tak přemýšlel, kdyby měl možnost vrátit se v čase... Prostrčil by ji Bránou znovu. 

To její zaujetí, její rozzářené oči, když se dostala k vytouženému cíli... Dokázala se radovat, být fascinovaná pořád... milovala vědu, svou práci... a milovala v podstatě i armádu, svou kariéru a dřela pro ni...

Srazil se s ní na chodbě. V slavnostní uniformě s čerstvými podplukovnickými hvězdičkami a zářícíma očima vypadala skvěle. Ale poznal na ní, že má něco na jazyku, tvářila se trochu nejistě. Rozhodl se začít rozhovor. 

„Podplukovníku Carterová, jak se vede?“ použil její celkem čerstvou hodnost. Sam se usmála.

„Dobře, díky za váš zájem. Nehodláte se pro tuhle příležitost obléci vhodněji?“ položila otázku a narážela na to, že prezident je za rohem a on tu pobíhá v mundúru SGC.

„Vždyť mě znáte, miluji převlékání. Už jsem na cestě.“ ujistil ji. 

„Pane, chtěla jsem vám něco říct.“ začala Sam. ‘Už je to tady,‘ problesklo mu hlavou. Rozhodl se zasáhnout už v zárodku.

„Carterová, prokázala jste dobré schopnosti a myslím, že můžete být spokojena.“ Nestačilo jí to, jako obvykle.

„Opravdu?“ zkusila.

„Pochybujete snad?“ odpověděl otázkou.

„Upřímně? Zajímalo mě, jestli jste zcela důvěřoval mým velitelským schopnostem.“

„Vy snad ne?“ zatvářil se naoko jako přísný velitel.

„Nebyla jsem si jistá, zda bylo správné nechat SG-3 u Brány.“ vyslovila naprosto upřímně.

„Ale! Standardní průzkum. Vaše taktika při odražení přepadu; perfektní. Měla byste si přečíst, co napsali Teal'c a Daniel o vašem velení pod palbou.“ odvětil Jack. Sam zajiskřilo v očích.

„Mohu?“ 

„Ne.“ použil Jack stručně očekávanou odpověď.

„Škoda.“ pohodila hlavou.

„Teal'c řekl, že jste byla jak zvíře.“ řekl po chvilce. Sam zvedla oči.

„Teal'c přehání.“ poznamenala a vděčně se na něj usmála. Jack jí lehký úsměv oplatil a hodlal ukončit rozhovor.

Milovala být vojákem a milovala být v SGC a o tohle ji nehodlal připravit. A on? Co na tom všem hazardu se životem nebo přinejmenším vlastní hrdostí a svobodou miloval? Miloval být součástí toho všeho, blízko svým přátelům, blízko Sam... Možná byl sobec, ale děsilo ho pomyšlení, že by měl sedět na zadku a čekat, až se Sam vrátí domů... A ten pocit, že se jednou vrátit nemusí... A taky v tom možná byla z části ta mužská hrdost.

Nevěděl co chce, když byl teď s ní, všechno bylo tak přirozené, jako by to tak mělo být, ale... Ale. To zatracené ale. Potřeboval pryč, pročistit si hlavu a přemýšlet. Být na chvíli daleko od ní, věděl, že by se v temném koutě její laboratoře nemusel udržet a pak by bylo zbytečné přemítat, kdo z nich se vzdá své kariéry. 

Když zavíral domovní dveře, vytahoval z kapsy mobil. Hammond po jmenování řekl, že kdyby potřeboval, může kdykoliv zavolat. Jack doufal, že to ještě platí.

...

Sam zamrkala a přetočila se na bok, čelem do středu postele. Čekala, že tam najde Jackovu klidnou tvář nebo se setká s pohledem jeho očí. Nic takového se ale nestalo. Očima přejela po polštáři, na kterém se prohlubenina po jeho hlavě už téměř vyrovnala. Okamžitě byla plně vzhůru, dlaní zmateně přejela po straně postele, na které večer ležel, byla studená. Vylétla do sedu, prsty si projela rozcuchané vlasy. Co blázní, vždyť… sprchuje se, odešel si uvařit kafe, odjel do práce… nic se neděje. 

Vstala, natáhla si župan na nahé tělo a opatrně vešla do obývacího pokoje. Byl prázdný a tichý, stejně jako zbytek domu. 

Sprcha slyšet nebyla, na kávovar nikdo nesahal. Sam založila ruce na prsou. Nechal ji tu ležet… když se vzbudila, jak vstával, řekl, že jde jen na záchod… Lhal jí. 

Vzápětí se znovu okřikla. Nic se přece nestalo. Pokud odjel beze vzkazu, pak měl dobrý důvod a ona naopak neměla důvod z čehokoliv ho obviňovat. Uvidí ho v SGC. 

S těmito myšlenkami se odebrala do sprchy. Napřed si dala studenou, aby se probrala a pak odtočila pořádně horkou. Chvíli jen tak stála a nechala po sobě stékat horkou vodu. Nemohla zadržet mysl na uzdě, cítila, jak jí voda stéká mezi stehny. Večer, když vstala, aby zatáhla závěsy, cítila, jak jí mezi stehny stékají jejich milostné šťávy, najednou znovu cítila jeho rty všude, sevřely ji jeho paže. Ale sotva se pohnula, bylo všechno pryč. Zůstala jen ona a studený sprchový kout. Několikrát zamrkala, ale už nezabránila tomu, aby se voda na její tváři začala mísit se slzami. Vztekle praštila pěstí několikrát do kachliček. Netušila, kdy se z ní stala taková citlivka, taková plačka… Ať se tomu bránila sebevíc, nedokázala skousnout, že ji nechal ležet po promilované noci v posteli samotnou. Beze vzkazu, beze slova – jen s ubohou lží, kterou mu ochotně uvěřila. 

Znovu, vztekle praštila rukou do kachliček a jak později ucítila, tak i dost nešťastně. Ruka ji začala pobolívat. Utrousila ne zrovna slušné slovo a vylezla ze sprchy. 

Za půl hodinky už byla oblečená a nachystaná k odchodu do SGC. Vzala klíčky od auta a od domu, zamkla za sebou a nastoupila do auta. Ještě, než vyjela, nasadila hands-free a vytočila Cassandřino číslo. 

Cassie trvalo, než vzala telefon a když se konečně ozvala, rozespale broukla do telefonu ‘prosím‘. 

„Ahoj Cassie, to jsem já...“ 

„Já vím, Sam, je to na displeji. Aieshy je v pořádku, ještě spí jako dudek. Odpoledne si pro ni přijedeš? – Předpokládám že jedeš do práce, ne?“ ujišťovala se Cassie.

„Jedu.“ potvrdila Sam. „Takže jste v pořádku?“ ujistila se ještě. 

„Sam, je mi osmnáct a jsem zasnoubená, dokážu ohlídat dítě. Nehledě na to, že je Aieshy hodně inteligentní a samostatná holka. Ty máš na ně snad patent či co?“ dodala Cassie žertem, nicméně na Samině tváři to úsměv nevyvolalo. 

„Budu končit, Cassie, už jsem skoro v SGC.“ zalhala.

„Stalo se něco? Nebo řekla jsem něco?“ Z Cassiina hlasu rázem vymizel veškerý škádlivý tón.

„Ne, všechno v pořádku. Mějte se a nic nevyveďte.“ Než stačila Cassie odpovědět, Sam telefon položila, vztekle vytrhla sluchátka a oboje mrskla na sedadlo spolujezdce. Lítost ji opustila, najednou byla vzteklá. Možná to vyvolala Cassandra tím, že prohlásila, že už je ona i Aieshy samostatná, možná to v ní vzbudilo všechny emoce, které se jí v noci podařilo spláchnout. Najednou bylo všechno venku, byla zklamaná, naštvaná a... nešťastná. 

O čtvrt hodiny později zaparkovala před komplexem, prošla kontrolou a ve výtahu přemýšlela, jestli se napřed převlékne nebo vyhledá generála hned. Nakonec si vybrala druhou variantu s tím, že trochu vychládne. Rozhodně mu nechtěla ukázat, jak ji vykolejil. Najednou si byla po všech těch zmatcích v sobě jistá svým pocitem. Chtěla mu pořádně nakopat zadek. 

S touhle myšlenkou zaklepala a energicky napochodovala do O’Neillovy kanceláře. Odhodlání se vypařilo. Jen němě pootevřela rty a vytřeštila oči na Hammonda, který se rozvaloval v Jackově křesle. 

„Podplukovníku?“ pozvedl generál obočí. 

„Já, pane... omlouvám se. Hledám generála...“ 

„Pochopil jsem, podplukovníku.“ pousmál se Hammond a pokynul jí k židli. Sam ani nenapadlo neposlechnout, sesunula se na nabízenou židli a stále v šoku zírala na Hammonda. 

„Generál O’Neill mě včera v noci – vlastně už dnes k ránu - požádal o laskavost a já mu vyhověl. Tvrdil, že by nutně potřeboval dovolenou, prý se mu něco vymklo z kontroly, stal se nějaký omyl nebo něco v tom smyslu...“ Sam dál neposlouchala. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. Nějaká obrovská ruka jí dala herdu do zad a ona ztratila dech. „... takže tu budu zase chvíli velet, dokud mě v DC nebudou potřebovat.“ 

Sam potřásla hlavou a znovu upřela zastřený pohled na Hammonda. Zoufale mobilizovala všechny svoje síly, aby se tu nerozbrečela. Veškeré odhodlání bylo pryč a pocity se zase začaly míchat dohromady. 

Hammond ale poznal, že se něco děje. Znal ji přece odmalička, když mu jako šestiletá sedávala na kolenou. Dobře poznal, kdy se v těch modrých kukadlech začaly formovat slzičky, jako právě teď. 

Co měl dělat? Znovu ji pohoupat na kolenou? Ne, to by už nestačilo. Řekl něco špatně? Možná, ale také poznal, že se tu teď děje něco, o čem nemá ani potuchy a něco, čemu se snažil za svého působení zde zabránit. Teď už nemohl udělat nic. 

Sam zamumlala omluvu, prudce se zvedla a už jí nebylo. Hammond si povzdechl a jakmile telefon na stole poprvé zazvonil, automaticky ho vzal.

Ustaraný výraz na tváři se změnil v ještě ustaranější – právě se začalo všechno dokonale komplikovat. 

A to ještě nevěděl, že ‘zlatý hřeb‘ teprve přijde. 

...

„Oh, panebože, co jí je? Cassandro, co se stalo?“ Janet okamžitě přiložila ruku rudé Aieshy na čelo. Tvářila se ještě vyděšeněji. „Musíme okamžitě srazit teplotu, hned! Odebrat krev!“ otočila se a křikla na personál ošetřovny. Vyrvali Cassie z rukou Aieshy. Janet se znovu otočila na vyděšenou Cassie. „Co jste proboha dělaly?“ 

„Já nevím, když se probudila, zdálo se mi, že je teplejší... ale měla maximálně zvýšenou teplotu.“ dodala rychle, když se matka nadechovala k tomu, aby ji přerušila. „Nasnídaly jsme se a ona se okamžitě rozběhla na záchod a všechno vyzvracela. Jakoby jí najednou vylétla teplota vzhůru, vůbec nevím, co se stalo, mami.“ Janet jí jen lehce stiskla rameno a spěchala postarat se o novou pacientku. Cassie si roztržitě rukama objala paže a kousla se do rtu, zrovna, když se chtěla otočit a odejít, někdo ji prudce chytil za ramena a otočil k sobě.

Oči Sam byly orámované červení, byl v nich strach a zděšení. Držela ji tak pevně za ramena, až se Cassie vyděsila. Takhle pevně ji naposledy držela, když měla v sobě Jolinar. 

„Co se stalo?!“ vyštěkla. Hlas se jí třásl. 

„Já nevím, Sam, prostě najednou z ničeho nic měla teplotu, já...“ Sam ji nenechala domluvit, pustila ji a vrhla se k lůžku, na kterém Aieshy ležela a apaticky zírala do stropu. Na tváři se jí vytvořily kapičky potu, jak se její tělo snažilo vypořádat s horkostí. Jakmile spatřila Sam, oči se jí rozšířily a předchozí mumlání a blouznění se transformovalo v jediné slovo:

„Mami...“ šeptla. Sam poněkud prudce odstrčila jednu ze sestřiček a chytila děvčátko za ruku. 

„Aieshy.“ řekla roztřeseně. Aieshy se k ní pokusila přisunout.

„Podplukovníku, udělejte místo.“ požádala ji opatrně další ze sestřiček, ale Sam na ni nereagovala, pevně držela Aieshy za ruku a hladila po hlavě. 

Odněkud ze zadu se přihnala Janet. „Sam, no tak, udělej místo.“ Chytila Sam pevně za rameno. „Připravte izolaci!“ křikla znovu autoritativně na zřízence. Sam k ní bleskově otočila, oči rozšířené překvapením.  

„Cože?“ vyjekla.

„Sam, musíme ji umístit do izolace, nevím, co v ní je.“

„Dobře, jdu s ní.“ přikývla Sam, beroucí tento fakt jako samozřejmost. Janet se kousla do rtu, to bylo přesně to, co nechtěla, pamatovala generálových rozkazů.

„Sam, to nejde, nevíme, co v ní je.“ zopakovala Janet. Aieshy, která unavenýma očima před tím těkala z jedné na druhou, teď sevřela Saminu ruku tak pevně, jak jen dokázala. 

„Já se bojím...“ kníkla slabě. 

„Já půjdu s ní, stejně už jsem s ní přišla do styku.“ namítla znovu Sam. 

„Ne, Sam, když opomenu, že je to to nejhorší, co bych jako doktorka mohla dovolit, tak se protivíš přímému rozkazu.“ Janet začínala docházet trpělivost. 

„Přímému rozkazu koho? Hammond už tu půl hodiny není, musel odjet!“ odsekla vzdorovitě Sam. „Já ji samotnou nepustím ani kdyby mě to mělo zabít.“

„Tebe to asi nezabije, Sam, ale ji to tvoje tvrdohlavé chování může. Rozkazy mám od O’Neilla, tak poslechni!“ V očích Sam se náhle objevil vzdor, jaký u ní Janet ještě nezažila. 

„Nehnu se od ní.“ zasykla vztekle. Janet prudce vydechla a koutkem oka zahlédla, jak se vrací jedna ze sestřiček a vede za sebou Daniela a Teal’cem. Daniel na Janet jen lehce kývl, jakože jsou srozuměni se situací a zároveň s tímto Janet zachytila asistentku, jak jí dává znamení, že izolace je připravená. 

„Sam neblázni, no tak...“ Daniel chytil Sam za ruce a pokoušel se ji oddělit od Aieshy. „Já vím, že je pitomost dávat ji do izolace, pokud nemáme nikoho dalšího stejně postiženého nebo příznaky, ale nedělej to ještě horší, no tak...“ 

Aieshy začala těžce dýchat, sevřela Saminu ruku ještě naléhavěji a přetočila se na bok. 

„Ma-mi...“ mumlala. Janet pochopila, že se situace vyostřuje a pochopil to taky Teal’c, Sam cítila, jak ji chytil za ramena, zároveň s tím se Danielovy prsty vklínily mezi její a Aieshinu ruku a Teal’c ji poodnesl stranou. Dřív, než stačila mrknout, Janet Aieshy popadla do náruče, Aieshy vykřikla ‘mami‘ a natáhla po ní ručku. Až teď se Sam pokusila Jaffovi vytrhnout, zbytečně. Janet s Aieshy někam zmizela. Sam jen vztekle praštila Teal’ca po rukou, ten ji pustil, ale zůstal pevně držet za ruku. Vztekle po něm mrskla pohledem. 

„Pusťte mě.“

„Janet potřebuje na vyšetření klid, Sam.“ reagoval místo Teal’ca Daniel. 

„Jste velice rozrušená, podplukovníku.“ konstatoval Teal’c.

„Postřeh.“ poznamenala kousavě Sam a trhla rukou. Teal’c signál pochopil a pustil ji, Sam si demonstrativně začala třít zápěstí.

„Sam, co se děje?“ nechápal Daniel její chování.

„Co se děje?!“ zopakovala nevěřícně Sam. „Moje dítě je na tom špatně, hodně špatně.“ Daniel chápal, že Aieshy je pro Sam teď nejspíš vším, tím víc, že ji oslovila ‘mami‘. Jenže Sam byla zaslepená. Věděl od Janet, že včera jí nebylo psychicky nejlíp, přes noc se nejspíš stalo něco, co situaci ještě vyhrotilo. Věděl a chápal, že je to pro Sam těžké, co si nedávno prožila... a neměl to srdce jí říct, že blouznící Aieshy možná vůbec nevolala ji, ale svou pravou matku – tu, kterou viděla umírat. 

SGC se rozezněl poplach, ohlašující neplánovanou aktivaci Brány. Sam chvíli stísněně hleděla směrem, kterým už před hodnou chvílí odnesla Janet v náručí Aieshy a potom se pomalu vydala chodbou směrem ke control room. Daniel a Teal’c se vydali za ní. 

„Nedostali jsme žádný kód.“ oznámil Walter na otázku Sam, co se děje. Sam založila ruce na prsou; soustředila se na práci. Tedy – zoufale se o to pokoušela. Myšlenky jí pořád létaly od Aieshy ke generálovi a naopak. Mísily se v ní různé pocity ještě víc, než prve - nad vším ale převládala starost o Aieshy. Prostupoval ji strach. Pořád měla před očima její orosenou tvářičku, její skelné oči a slyšela, jak ji volá. 

Sam přeběhl mráz po zádech, když si na to vzpomněla. 

„Podplukovníku?“ ozval se nejistě Walter. „Vypadá to, že... Panebože.“ Walter se zarazil a skrz brýle nevěřícně mrkal na hologram Ba’ala, který se zjevil na rampě před Bránou. Sam na něj poulila stejně nevěřícný pohled. 

„Co ten tady chce?“ utrousil pohrdavě Daniel. Teal’c mlčel. Rychle mu došlo, proč tu Ba’al je. Byl si téměř jistý, že si tenkrát na tu planetu přišel pro Aieshy a tudíž návštěva se týká jí. Vzrůstalo v něm napětí a jeho smysly mu jasně říkaly, že se něco špatného stane. 

Koutkem oka zachytil, jak ho Carterová obešla, zjevně mířila dolů, protože Walter otevíral dveře do bránového prostoru. Teal’c ji chytil za paži. 

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, podplukovníku.“ 

„Teal’cu, dokud nezjistíme, co tu chce, neodejde.“ namítla Sam.

„Má pravdu, Teal’cu.“ ozval se Daniel. Teal’c pustil Saminu paži, ta na něj jen kývla a seběhla po schodech dolů. 

„Vůbec se mi to nelíbí, Danieli Jacksone.“ otočil se Teal’c na Daniela se svraštěným obočím. Daniel jen kývl. 

„Já vím, Teal’cu, já vím.“ Lehce pohodil hlavou směrem k bránovému prostoru a Teal’c pochopil.

Ba’alovy rty se roztáhly do širokého a spokojenému úsměvu, když viděl, jak Sam prošla dveřmi do bránového prostoru. 

„Podplukovníku Carterová.“ lehce uklonil hlavu. Sam na to gesto přešla jen zvednutým obočím.

„Co chcete, Ba’ale?“ zeptala se věcně. 

„Pomoct vám.“ nadhodil Ba’al. Sam se zatvářila nechápavě. „Pomoci vám zachránit Aieshy.“ S potěšením sledoval, jak se hrdý postoj podplukovníka změnil. „Mám své informátory. Aieshy zachvátila stejná horečka, jako řádila i na mé lodi. Vím, jak ji vyléčit.“ pokračoval.

„Nevěřím.“

„Proč bych lhal?“ argumentoval Ba’al.

„Co z toho budete mít?“ namítla Sam.   

„To dítě je pro mě důležité... To na mé lodi byla Aieshy, než ji moji Jaffové ‘ztratili‘,“ Ba’al si znechuceně odfrkl. „Vy máte něco, co chci já a já mám něco, co chcete vy.“

„A co chci podle vás já?“ opáčila Sam. 

„Lék. Maximálně do čtyř dní je Aieshy mrtvá. Zeptejte se své doktorky, řekne vám to samé. Nabízím vám její život. Berte nebo nechte být. Adresu mé državy znáte.“ Ba’al se pootočil a vypadalo to, že hodlá ukončit spojení. 

„Proč...“ začala Sam, aby upoutala jeho pozornost. Ba’al se otočil zpět čelem k ní a pohledem ji vyzval, aby pokračovala. „Proč bych vám měla věřit, že všechno, co říkáte, je pravda? Jak to můžete vědět?“ 

„Už jsem říkal... mám své zdroje. Chcete vědět, kdo to je? Teď už mi k ničemu není.“ prohlásil Ba’al blahosklonně. Sam semkla rty k sobě. „Nashledanou, podplukovníku.“ Ba’alův hologram zmizel a na zdi za Bránou, překrytou Iris, se přestala odrážet modrá zář červí díry. Sam si objala pažemi tělo a pomalu se otočila. U dveří stáli Daniel s Teal’cem. Daniel sklonil hlavu, jako by nad něčím uvažoval a s rukama v kapsách přešel k ní. 

„Sam, uhm... Nevěříš mu ani slovo, že ne?“ ujistil se Daniel. Sam jen pokrčila rameny a prošla okolo nich zpátky do control room. 

„Seržante?“ oslovila Waltera. „O této návštěvě generála neinformujte.“ 

„Podplukovníku?“ podivil se Walter, ale Sam se netvářila, že si dělá legraci. „Rozkaz.“ Sam kývla a stočila své kroky na ošetřovnu. Daniel a Teal’c se rozdělili; Daniel zamířil za Sam a Teal’c za Walterem. 

„Seržante?“ 

„Ano?“ Walter, který se dosud věnoval počítači, se trochu vyděsil, když nad sebou spatřil nepřátelsky tvářícího se Teal’ca. 

„Musím vás požádat, aby jste o tom informoval generála.“

„To nejde, Teal’cu, nemůžu porušit přímý rozkaz Carterové. Je zástupce generála a ten tu teď není.“ vysvětlil Walter. Potom se zamračil: „Proč to neuděláte vy?“ 

„Musíme zachovat zdání, že se nic neděje.“ prezentoval Teal’c, na čem se před tím s Danielem domluvili. Doufal, že Daniel Jackson je na tom lépe.

Danielovi se zrovna podařilo dohnat Sam; čím víc se blížila ošetřovně, tím víc zrychlovala. „Sam?“ oslovil ji. Sam se mu neobtěžovala odpovědět. „Co se chystáš dělat?“ nevzdával se Daniel. Sam roztržitě zakroutila hlavou. 

„Zatím nic.“ 

„Sam, přece mu nevěříš.“ Daniel čekal na odpověď znovu marně, jakmile Sam dorazila na ošetřovnu, okamžitě vyhledala Janet.

„Co je jí?“ zeptala se. 

„Nevím, Sam. Ještě včera v krvi nic neměla a ani dnes tam nemůžu identifikovat žádné látky. Udělala jsem všechna možná vyšetření, nic kromě horečky jsem neobjevila. Nemůžeme ji ničím srazit; jestli to tak půjde dál, hrozí, že ji to zabije. Účinky horečky se stále stupňují, pomalu, ale i tak to stačí, aby jí bylo hodinu od hodiny hůř. Já... zatím nevím, jak jí pomoct.“ Janet skončila. 

„Kolik má času?“ pípla Sam. 

„Sam, já najdu lék.“

„Kolik má času, než ji to zabije?“ zopakovala pevněji Sam a vpila de doktorce do očí. 

„Současným tempem... asi čtyři dny.“ V Danielovi hrklo, jakmile Janet ta slova vyslovila. Všiml si, že Sam usilovně přemýšlí, potom zamířila směrem k izolaci. Daniel šel za ní, odmítal ji nechat samotnou, bůh ví, co ji mohlo napadnout. Sam už byla příliš impulzivní a rozrušená.  

Sam přišla k oknu, ze kterého bylo vidět do izolace. Chvíli němě pozorovala Aieshy. Ležela v posteli, černé vlásky rozprostřené na polštáři. Oči měla zavřené a hrudník se jí zvedal pravidelně. Kolem ní byla spousta hadiček a přístrojů, jež kontrolovaly její životní funkce. Sam si povzdechla – co když jí Ba’al může pomoct? Měl pravdu ohledně toho, co je s Aieshy – ale je pravda, že tu měl informátora. Mohl jen využít toho, že na Aieshy tak lpí a dostat ji k sobě. Byla by užitečný zdroj informací. 

Jenže: co když je pro něj Aieshy skutečně důležitá a zachrání jí život? Potom by Sam na jejím vlastním nesešlo. Bylo jí dostatečně ukázáno, že jako matka i žena je k ničemu. V čem potom ještě může selhat? 

„Danieli, vzpomínáš, jak jsi mi řekl, že bys chtěl něco udělat na oplátku?“ řekla, aniž by se otočila, dobře věděla, že Daniel sleduje každý její krok.

„Vzpomínám.“ odpověděl jednoslovně Daniel. 

„Tak teď mám prosbu.“ Sam se otočila, ruce stále založené na prsou. „Odnesu ji k Ba’alovi.“  řekla. Daniel otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel. 

„Riskuješ víc, než můžeš získat, Sam.“ řekl po chvíli uvažování. 

„Můžu získat život pro Aieshy.“ namítla Sam.

„Život v utrpení u Ba’ala. A co ty; nemyslela jsi na sebe?“ opáčil Daniel. Sam semkla rty k sobě.

„Uděláš to pro mě nebo ne?“ 

„Co přesně chceš abych udělal?“ snažil se Daniel získat čas. Věděl, že Jack je na cestě sem. Jakmile dorazí, veškeré rozkazy Sam budou zbytečné. Mohl ho sice informovat a Jack se mohl o všechno postarat telefonicky... Daniel vydechl, právě mu došlo, co chce Sam, aby udělal. „Sam, za tohle tě můžou poslat před vojenský...“

„Danieli, prosím.“ přerušila ho Sam. Daniel si povzdechl. 

„Postarám se, aby to neudělal Teal’c a já nic neřeknu. Zbytek už musíš udělat sama.“ řekl jen. Sam se vděčně pousmála, popošla k němu, lehce ho objala a pak odešla. 

Daniel pohlédl na Aieshy a svraštil obočí. Bál se, jak tohle všechno dopadne. Byl součástí něčeho, do čeho neviděl a připadal si jen jako figurka, která právě dala svolení k tomu, aby ji někdo posouval po herní desce.

...

„Sedmý zámek zapadl. Start!“ Walter měl stále pocit, že dělá něco nevysloveně špatného, ale rozkaz byl rozkaz. „Máte zelenou, madam.“ řekl přiškrceně.

Sam kývla, zamyšleně vtiskla Aieshy polibek na orosené čelo a otočila se k Danielovi a Teal’covi, kteří stáli po jejím boku. 

„Díky, “ špitla směrem k nim. 

„Nedělám to rád, Sam a ani s tím nesouhlasím.“ broukl jen Daniel.

„Je to špatné rozhodnutí.“ přidal se Teal’c. 

„Je to rozhodnutí, které Aieshy možná zachrání život. Vy dva už by jste měli jít, ať z toho nemáte problémy.“ doporučila jim. Daniel se ušklíbl. 

„Nás nemůžou představit před vojenský soud.“ odvětil s důrazem na ‘vojenský soud‘. 

„Hodně štěstí, podplukovníku.“ 

„Jo, zlom vaz, Sam. Přijdeme si pro tebe.“ přidal se k Teal’covi Daniel.

„Pokud se do tří dní nevrátíte.“ dodal Teal’c podmínku. 

„Díky, hoši, vážím si toho.“ kývla Sam a vděčně se na něj pousmála. Posunula si Aieshy, zabalenou v dece, v náručí tak, aby se jí lépe nesla a vykráčela po rampě k Bráně. Ještě se naposledy otočila, aby se pohledem rozloučila s Danielem a Teal’cem; nebyla ani tak hloupá, ani tak zaslepená, jak si všichni kolem ní mysleli, věděla, že pokud vyhraje pro Aieshy život, ten svůj ztratí a kdo ví, jestli se sem někdy vrátí. 

Pohled jí ale automaticky vylétl ke control room a v ní hrklo. Za Walterem stál Jack, prudce vydechoval a hleděl na ni se směsicí překvapení a zděšení. Potom rychle trhl hlavou, něco řekl a naléhavě poplácal Waltera po rameni. Sam vzdorovitě vystrčila bradu, otočila se a zmizela v červí díře.

„Omlouvám se, pane, nestihl jsem...“ koktal Walter. Generál nad ním jen sevřel rty k sobě a poplácal Waltera po rameni, tentokrát konejšivě – nebo to byl aspoň jeho záměr. 

„To nic, Waltere.“ povzdechl si. Stále se napůl vzpamatovával ze šoku. Otočil se právě, aby spatřil Daniela a Teal’ca, kteří se snažili za jeho zády proklouznout přes zasedačku pryč.

„Danieli!“ vyštěkl Jack. Jeho hlas zněl dostatečně varovně a mrazivě, aby se egyptolog i Jaffa zastavili a otočili. 

„Proč jsi mi sakra nezavolal, co se děje?!“ 

„Slíbil jsem to, Jacku.“ špitl Daniel. 

„Ty jsi to slíbil?! Bože, vy jste se tu snad všichni pomátli! Ona je šílená a vy dva jste snad přišli o rozum!“ doslova šílel Jack. Takhle rozrušeného a vzteklého ho Daniel nezažil už dlouho. 

„Myslím, že bychom si o tom měli promluvit klidněji a o všem tě důkladně informovat, O’Neille.“ ozval se po chvíli ticha Teal’c. Jack, který se až do teď roztržitě hrabal ve vlasech, na něj úkosem pohlédl. 

„Jo, to by jste sakra měli.“ procedil skrz zuby a oba dva ho provinile následovali do zasedačky.

...

Jakmile Sam vystoupila z brány, obstoupilo ji několik Ba’alových Jaffů. Přímo naproti ní stál Ba’al a usmíval se. Sam potlačila veškerý odpor, vztek a vzdorovité chování, které v ní jeho výraz okamžitě vyvolal, ale věděla, že teď nejde o ni, ale o Aieshy. 

Pevně dítě objala a sestoupila z vyvýšeniny, na které stála Brána. 

„Věděl jsem, že přijdete.“ 

„Ale jak je vidět, čekal jste, že nepřijdu sama.“ namítla Sam. 

„Jistota je jistota.“ pokrčil rameny Ba’al. Za ním se objevili další dva, nejspíš nižší Goa’uldi, Ba’alovi sloužící. Muž a žena. Přešli k ní a žena natáhla ruce po Aieshy. Sam o krok ustoupila a přitiskla dítě k sobě. Aieshy, která dosud klimbala, vycítila, že se něco děje, otevřela nemocné a oči a zesláblýma rukama objala Sam kolem krku nejpevněji, jak dokázala.

„Chcete jí pomoct, podplukovníku? Dejte ji doktorce. Dá jí lék.“

„Jak vám mám věřit?“ opáčila Sam.

„Nebuďte směšná, Samantho. Moje planeta a moji Jaffové, jakou tu máte šanci vzdorovat?“ pozvedl obočí. Sam se zhluboka nadechla a nahnula se, čímž dovolila ženě, aby ovinula okolo Aieshy ruce. Snadno si sundala Aieshiny zesláblé ruce z krku a potom tiše pozorovala, jak ji odnášejí pryč.

Padala mlha a Sam cítila, jak jí vlasy i oblečení vlhne. Po chvíli, kdy jí Aieshy zmizela z dohledu a která snad Sam připadala nekonečná, Ba’al promluvil. 

„Sundejte si zbroj.“ rozkázal. 

„Nemám zbraň.“ namítla. 

„Zakňaktel?“ pozvedl obočí Ba’al. Sam se sklonila a vytáhla si z pouzdra okolo stehna zakňaktel, který potom hodila na zem. 

„Vaše vesta.“ pokračoval Ba’al. Sam si rozepnula vestu a mrskla s ní o zem, ve tváři nasupený výraz. Ba’al se začal usmívat ještě víc, zjevně se dobře bavil. 

„Musím vám vážně říkat o každou vaši zbraň, podplukovníku?“ zeptal se. „Buďte rozumná.“ Sam si sundala bundu. Odhalila jí nahá ramena a také popruh se zbraní pod paží. Sundala ho taktéž a ze zbraně vyhodila zásobník. 

„Ale to není všechno, podplukovníku, že ne?“ poznamenal Ba’al, nepřestávajíc ji pozorovat, ruce stále za zády. Sam se sklonila a vytáhla z boty nůž. Vztekle ho zabodla do měkké trávy vedle své nohy a znovu se napřímila. 

„Teď už je to všechno?“ zeptal se Ba’al. Sam pozvedla obočí. 

„Ptáte se mě? Myslíte, že vám řeknu pravdu?“

„Chcete snad v téhle vzrušující hře pokračovat?“ opáčil Ba’al. 

„Je to všechno.“ odsekla Sam. Ba’al natáhl ruku. 

„Pojďte se mnou, ať nenastydnete.“ dodal výsměšně. Sam se jeho napřáhnuté ruce obloukem vyhnula, ale poslechla ho. 

...

Jack seděl v zasedačce v čele stolu a koukal do prázdna. Nevnímal, co do něj Daniel aktivně hučí, před očima měl stále ten výjev... Když ji v noci opouštěl, ve tváři měla tak klidný a nevinný výraz... Ale když ji viděl teď, než se otočila a proběhla Bránou... zírala na něj vzdorovitě, vztekle a zároveň tak smutně, zklamaně... 

Oh bože – jo, věděl, že ji to ublíží a že ji to zklame, ale počítal s tím, že je silná, dospělá a rozumná. Taková, jakou se vždycky jevila. Netušil, že vyvede takovou hloupost, zachová se tak dětsky a trucovitě. 

Sakra, měl jí aspoň napsat vzkaz, ať mu dá čas, říct jí pravdu, když na něj tehdy v noci pohlédla... nebo to zastavit dřív, než už to nešlo...

Kde byla vlastně ta hranice? Nebyla – nejspíš byl ztracený, už když se mu plačící vrhla do náruče. Neměl vůbec překročit práh jejího domu. Podřezal si pod sebou větev; dobře věděl, že není sám se sebou, se svou minulostí a povahou tak smířený, aby mohl začínat něco, co vyžadovalo vyrovnanou mysl a jasnou představu o budoucnosti – a přesto si nedokázal pomoct a musel zranit někoho dalšího. Byl to omyl, zatracený omyl – miloval ji, ale začali z opačného konce, udělali něco, co se muselo okamžitě řešit a mělo to dalekosáhlé důsledky. Jack tyhle věci nikdy neuměl řešit, pokaždé utekl. Utíkal celý život a vždycky za sebou nechal někoho stát.

„Jacku? Na co myslíš...?“ Daniel nechal větu doznít a tázavě na něj pohlédl. Jack zamrkal a pohlédl na Daniela, z jeho pohledu se dalo snadno vyčíst, že v posledních nejméně deseti minutách nevěnoval světu kolem pozornost. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Daniel starostlivě. 

„Ne, Danieli, nejsem. Můj zástupce uteče za Goa’uldem, moji dva přátelé ho v tom podpoří, včetně vás, doktorko,“ dodal Jack, když si všiml, že už v zasedačce není jen on a zbytek SG-1, ale i Fraiserová, „a vy se mě ještě drze zeptáte, co mi je!“ 

„No, víš, Sam na tom byla mizerně, když přišla, po tom, co mluvila s Hammondem to nebylo o nic lepší, spíš jasně horší a pak přivezli Aieshy...“

„Počkej, mluvila s Hammondem?“ Jack se zarazil a pohlédl na Daniela. Daniel se ošil z tak náhlého zájmu od dosud apatického a všechny ignorujícího vzteklého Jacka. 

„No, mluvila. Myslím, že mi Hammond říkal, že hned potom, co přišla. Nakráčela do tvé kanceláře dost v ráži a prý byla dost v šoku, když tam místo tebe seděl on.“

„A co jí řekl?!“ vypálil Jack další otázku. Daniel očima změřil ostatní, aby se ujistil, že jsou stejně překvapení jako on a potom Jackovi odpověděl.

„To, co nám. Že jsi mu volal, že nutně potřebuješ vypadnout, že se ti něco vymklo z kontroly či co... nebo nějaký omyl...“ Daniel svraštil čelo, nechápal, proč to chce Jack vědět. Jackovi se málem zastavilo srdce – jestli jí tohle Hammond řekl, musela se cítit hrozně... Musela si myslet, že ji jen využil, že využil toho, v jakém byla stavu a sprostě si užil... A nebylo to tak?

Jack se v tom začínal ztrácet... Znovu pohlédl na Daniela, který nějak podezřele dlouho mlčel. Daniel měl ve tváři výraz rozsvěcené žárovky, ukazováček, kterým před tím mával mu uvízl ve vzduchu a zíral na Jacka poměrně zaraženě. Jack lehce zakroutil hlavou, když Daniel, který si dal dvě a dvě dohromady, pootevřel ústa, aby něco řekl. V Jackových očích se nedalo číst a tak jen Daniel lehce přikývl, Jack se těžkopádně zvedl a odšoural se do své kanceláře. 

„Je tu něco, co bychom měli vědět, Danieli Jacksone?“ Daniel se prudce, znovu v zamyšlení, otočil na Teal’ca.

„Uhm, ne... myslím, že ne.“ odpověděl a palcem ukázal někam do prostoru za sebe. „Já... mám ještě nějakou práci.“ dodal poněkud roztržitě a odešel. Janet ani Teal’c nic nechápali.

...

„Ne.“ prohlásila jasně a zřetelně Sam. Ba’al našpulil rty, jako by chtěl nespokojeně mlasknout, ale ruku, na které jí podával nové oblečení, nestáhl. 

„Buďto si to vezmete a převléknete se v soukromí nebo se svléknete a oblečete si to před mnou. Můžete si vybrat.“ 

„Nebudu se převlékat.“ procedila Sam skrz zaťaté zuby, stále nechávala ruce založené na prsou a nehnula se ani o píď. Začínala jí ale být zima, k Ba’alovu sídlu se vraceli pěšky a padající mlha, ke které se později přidal jemný deštík, ji dostatečně promáčela. Byla vzteklá, že nevěnovala ani ty dvě minuty tomu, aby si místo trička bez rukávů vzala rolák. Semkla rty k sobě a stále se nehnula, odvrátila od Ba’ala zrak. Viděla ty šaty, které jí podával a rozhodně to – jemně řečeno – nebyl její styl, byla toho názoru, že by mohla rovnou být zcela nahá. 

„Definitivně jste prohrála šanci převléct se v soukromí, ale nebudu zlý a dám vám opět dvě možnosti. Buďto se tu převléknete přede mnou nebo před mými Jaffy. Teď už bych vám nedoporučoval váhat.“ 

„To byste neudělal.“ hlesla Sam. Představa, že se bude svlékat před hordou zfanatizovaných žoldáků ji doslova vyděsila.

„Kdo mi v tom zabrání?“ pozvedl Ba’al obočí. „Pořád si neuvědomujete, má drahá, že tady na této planetě a v tomhle koutu vesmíru není nikdo, kdo by mi to mohl zakázat. A není tu nikdo, kdo by vás té potupy mohl ušetřit, tak si to nedělejte ještě horší.“ Mluvil stále s úsměvem na rtech, viditelně se celou situací náramně bavil. Sam mu vztekle vyškubla šaty z rukou. „Ztrácíte rozvahu, Samantho.“ poznamenal Ba’al a opět složil ruce za záda. „Jste z Tauri, postavte se tomu čelem.“ dodal nakonec. Sam nevěřila svým uším. Prudce vydechla a odložila jemný kus látky, který držela v rukou. Sklonila se, rozvázala si boty a sundala ponožky, odkopla to stranou. Napřímila se a polknula. Pohlédla na Ba’ala, jako by se chtěla ujistit, že to skutečně myslí vážně, Ba’al ovšem jen pozvedl obočí a obdařil ji úsměvem, ze kterého se jí zježily chloupky na krku. Potlačila v sobě tedy veškerou svou hrdost a oči zabodla do jediného pevného bodu, který našla a to byl obraz na stěně za Ba’alovou hlavou. V duchu skřípala zuby, když si rozepínala a uvolňovala kalhoty. Nasáklá voda, ačkoli jí nebylo moc, způsobila, že jakmile Sam kalhoty pustila, nemusila je sešlapávat a spadly jí samy až ke kotníkům. Nespouštějíc oči z obrazu si přetáhla tričko přes hlavu. Okamžitě jí vyskočila husí kůže. Sam napadlo, že už to horší být nemůže, ohodila tričko a rudá až po kořínky vlasů si rozepnula podprsenku. 

Ba’al si to náležitě vychutnával. Přesně věděl, jak její vlhké tělo zareaguje na chladno okolo, byla přímo k pomilování. A jedno se jí muselo nechat – byla skutečně krásná a roztomile se za svou nahotu styděla, ačkoli neměla za co. Jen pohled na její pružné, štíhlé a pevné tělo ho vzrušoval. 

Než mrkl okem, měla na těle na taženy šaty a přitiskla si je na ňadra. Sáhla do zadu a chtěla zapnout zip, ale zjistila, že tam žádný není. Narazila jen na stuhy a při bližším ohmatání zjistila, že jsou provlečeny poutkem, nad kterým bylo další, zatím prázdné. Šaty měly korzetový vršek, čehož si před tím nevšimla. ‘Ten mizera,‘ prolétlo jí hlavou. Ba’al mlčel, jen ji pozoroval. Oči se mu pobaveně leskly. Sam se definitivně rozloučila s posledním zbytkem hrdosti, kterou v sobě ještě měla a zhluboka se nadechla.

„Můžete mi pomoct?“ Prosebný tón se jí prostě nepovedl, místo toho celkem vztekle zasyčela. Ba’al k ní přistoupil a za chvíli cítila, jak jí stahuje korzet. Původně ji chtěl ještě přinutit, aby ho poprosila, ale pak si to rozmyslel, dostatečně vzteklá byla ještě roztomilejší než stydlivá a navíc, nechtěl ji vytočit k nepříčetnosti. Uzavřel by si k ní cestu a vzhledem k tomu, že měl ještě jedno eso v rukávu to celkem stačilo. 

Sam nesnášela ten pocit, když jí korzet stahoval tělo a tlačil ňadra až někam pod bradu. Ba’al ho utahoval skutečně pevně. Cítila jeho dech na uchu, jak se sklonil a špičky jeho prstů se v intervalech dotýkaly jejích zad. Vadilo jí, že ho má takhle za zády. 

„Víte, že jste si celé tohle divadlo mohla ušetřit?“ poznamenal a Sam cítila, jak jí jeho horký dech pohladil po spánku.

„Pochybuji, že bych si vyhnula této situaci s vázáním korzetu.“ procedila vztekle skrz zaťaté zuby. 

„Koneckonců já si nestěžuji, ten pohled se mi líbil.“ poznamenal Ba’al a utáhl korzet naposledy. Sam prudce vydechla a položila si ruku na hruď - jednak, aby se ujistila, že stále ještě dýchá a také měla pocit, že jí něco z výstřihu vypadlo. 

„Nebál bych se,“ poznamenal Ba’al suše, „na vašem těle je vše na svém místě.“ dodal oplzle. Sam od něj chtěla odstoupit, ale chytil ji za ramena a ona cítila, jak jeho palec přejel po cejchu. Znovu jí naježily chloupky po celém těle, kůže na ráně byla stále příliš citlivá. „Tolik jste toho pro Aieshy obětovala... jako pravá matka.“ poznamenal. Tentokrát se mu Sam vytrhla, nelíbil se jí tón, kterým to řekl. Jako by věděl něco, co ona ne. 

Ba’al se nad tím nepozastavil, vysunul židli, na které stály ještě boty. Byly to rozkošné sandálky s plnou špičkou, na jehle a se stužkami, jež se podle délky daly uvázat snad až pod koleno. Sam nenáviděla jehly. Na chvíli si hrála s myšlenkou, že mu řekne, že na tom neumí chodit, ale pomyšlení, že jí chladná zem bude neustále studit do chodidel se jí také nelíbilo.

„Ještě, než se obujete, radím vám, vezměte si punčochy, je tu chladno, jak jste si všimla.“ Rty se mu znovu roztáhly do širokého samolibého úsměvu a přestal se rukou opírat o opěradlo. Sam si až teď všimla punčošek, které před tím zakrývala jeho ruka. Tentokrát jí tváře zrudly vztekem – dělá mu dobře hrát s ní tuhle zvrhlou hru. Nicméně vzala punčochu, srolovala ji a nohu vyhodila na sedátko židle, aby ji mohl natáhnout přes prsty až do tří čtvrtin stehna. Děkovala bohu, že ho nenapadlo nadělit jí podvazky, to už by na ni bylo moc. Poslušně natáhla i druhou punčochu a potom si zavázala boty, jednu po druhé. Ba’al ji opět jen pozoroval a napadlo ho, že to s ní musel mít asi O’Neill těžké. Dokázala být neuvěřitelně přitažlivá a nejspíš si to ani neuvědomovala – tím lépe pro něj. O čem mysl neví, tělu nepřekazí. 

Byla hotová, ještě si upravila sukni a potom mu pohlédla do očí. Ty její, průzračně modré, hořely vztekem z ponížení, kterého se jí dostalo a jejich barvu ještě zdůrazňovaly šaty v barvách moře, které jí vybral. Skutečně jí to slušelo. 

„Spokojen?“ poznamenala kousavě. Ba’al jen lehce kývl hlavou, obešel stůl a otevřel dvoukřídlé dveře, které naproti nim stály. Sam prudce vydechla a její nitro naplnil ještě větší vztek, než kdy ji muž, kterého milovala, nechal ležet ‘použitou‘ v rozdrbané posteli. 

„Ty bastarde...“ vydechla, úplně kašlajíc na to, že za tu urážku bude nejspíš muset zaplatit bolestí. Hruď se jí zvedala a klesala s každým prudkých nádechem a její dekolt to dělalo jen přitažlivější pro oko. Z očí jí sršely blesky. Ba’al se jen široce usmíval, miloval vzteklé ženy, vypovídalo to o jejich temperamentu. 

„To vy sama jste si to zavinila, už si nepamatujete?“ dodal a stále s rukama za zády vešel do světlé místnosti, vyhřáté ohněm z krbu a topením, s tlustými koberci na zemi. Sam se snažila uklidnit, z celé této neskutečné situace ji nejvíc štvalo to, že se mohla převléct v teple a beze svědků a ne před hladovýma očima Vládce soustavy. Zůstala naštvaně stát na místě a nasupeně pozorovala Ba‘ala

Teplé světlo a samotné teplo bylo ale natolik lákavé, že se Sam nakonec přesunula do vedlejší místnosti. Stál v ní dubový stůl, nebyl obdélníkový, jako ten vedle, ale čtvercový a vůbec ne tak velký. Byl prostřený, jídlo lákavě vonělo a Sam si uvědomila, že ještě dnes nic nejedla. Ráno by se jí nejspíš zvedl žaludek z čehokoliv, co by pozřela, neměla na nic pomyšlení a potom v tom presu s Aieshy... polil ji ledový pot, úplně na ni s celým tím Ba’alovým divadýlkem zapomněla. Jak jen mohla? 

„Sed...“ Sam Ba’ala nenechala domluvit.

„A Aieshy?“ vyhrkla. Ba’al se v klidu usadil a rozprostřel si ubrousek do klína. 

„Je v pořádku, lék zabral, teď spí. Nejspíš bude spát až do rána, máme spoustu času.“ zazubil se.

„Chci ji vidět.“ Ba’al naléval do číší víno. 

„Až se najíme.“ odvětil, aniž by zvedl oči od své činnosti. „No tak, Samantho, já vím, že máte hlad.“ Až teprve teď na ni pohlédl a natáhl ruku k židli naproti té, na které seděl. Něco v tom jeho klidném a podmanivém pohledu Sam zabránilo vzdorovat. Neřekla ani slovo, pomalu došla ke stolu a sedla si. Poslechla také proto, že už jednou si vyzkoušela odporovat a zaplatila za to. Chtěla vidět Aieshy co možná nejdřív a tak poslušně snědla, co měla na talíři. Jídlo bylo chutné a snadno zahnalo hlad, takže si ani moc neztěžovala. Ignorovala, že ji Ba’al zase jen pozoroval a jen sem tam si strčil do úst kousek nějakého ovoce. Když konečně dojedla, složila ruce do klína. Ba’al se natáhl a dolil jí víno, stále beze slova. 

„K čemu všemu tohle divadlo?“ 

„Myslel sem, že se tomu říká večeře.“ namítl Ba’al.

„Chápu, že vám dělalo dobře, když jste mě donutil svléknout se před vámi v té zimě, chápu, jak vás potěšilo, že mě moje vlastní hrdost rozzuřila, ale proč ten zbytek? Odkdy vám záleží na tom, jak se cítí vaši rukojmí, navíc když jsem z Tauri?“ 

„Vrátila jste mi Aieshy, chci se vám nějak revanžovat.“ odvětil pomalu Ba’al. 

„Nebude to úplně celá pravda, že ne?“ namítla Sam.

„Ne. Pravda je jen slovo, na co by vám bylo? Nepomůže se vám odsud dostat.“ ujistil ji. Sam mlčela a hleděla do plamenů. Věděla, že na ni Ba’al pořád hledí, jeho pohled ji znervózňoval a zároveň děsil. Byl tak klidný, vyrovnaný a zvláštně magický, jen tím pohledem v ní vzbuzoval respekt a postupně ztrácela vůli. Hlavou jí běželo tisíc otázek, přemýšlela. Všude kolem byl klid, slyšela jen praskot ohně, jeho klidný dech a tlukot vlastního srdce.

„Zeptejte se.“ přerušil ticho Ba’al. Překvapeně pootočila hlavu a setkala se s jeho očima. Jakoby na něco čekal a nebyla to její otázka. Sam pochopila, že jí mělo něco dojít. 

„Kdo je ten špeh, který vám na Zemi dává informace?“ 

„To by jste už se svým intelektem měla vědět.“ 

„Proč chcete, abych se zeptala, když mi dáte takovouto odpověď?“ Tohle jeho chování ji vytáčelo. 

„Nemyslel jsem tuhle otázku. Mluvím o té druhé, která se vám honí hlavou.“ usadil ji Ba’al.

„Jak víte, co se mi právě honí hlavou?“ 

„To souvisí s tou první otázkou.“ Sam složila ruce pod bradou. Nelíbilo se jí, že přes ni samotnou ji vždycky dohnal tam, kde ji chtěl mít. Pohlédla mu do očí, zase se usmívaly a zvláštně jiskřily. Přistoupila na jeho hru – čím bude poslušnější, tím dřív se setká s Aieshy. 

„Proč je pro vás Aieshy tak důležitá?“ 

„Protože jsme v jistém příbuzenském vztahu. Je to má dcera.“ odvětil. Sam zalapala po dechu. 

„Dcera?“

„Ano, dcera. Zůstala by u mě a nejspíš by se tohle všechno nestalo, kdyby její chůvu – špeha Tok‘Raů – nenapadlo, že Aieshy bude lépe na nějaké zaostalé planetě.“ pokračoval Ba’al výsměšným tónem. 

„Aieshy mi řekla, že s ní utekla její matka a Goa’uldi ji tu nechali.“

„Její matka asi těžko. Představa bližšího styku s Tok’Raovou je skutečně nechutná, tak špatný vkus skutečně nemám. Ovšem můžete hádat, pravda vás nejspíš zaskočí a překvapí, ale zajisté bude zajímavá.“ 

„Pravda je jen slovo, na co by mi bylo?“ pozvedla Sam obočí. Ba’al to přešel jen úsměvem. 

„Dám vám nápovědu; její matka byla i můj špeh na Tauri.“ Pohodlně se opřel do opěradla a zanechal ji jejím myšlenkám, stále ji pozorujíc jako celou dobu před tím. Sam zběsile přemýšlela. Napadla ji teorie, která do sebe zapadala jako skládačka, jenže tu byly dva podstatné faktory, které tuto teorii vylučovaly. „Pověsti o vaší inteligenci nelžou.“ Ba’al protrhl ticho, Sam zvedla oči a chvíli na něj zírala. Její pohled se postupně měnil z nevěřícného na šokovaný a poté přímo zděšený. 

„To není možné... Nesouhlasí to, já to nemůžu být.“ 

„Ale ano. Vzpomínáte si, kdy jsme se naposledy viděli? Ležela jste v bezvědomí na mém území. Dostatečná výzva, řekl bych... Bylo tak snadné...“

„Ne...“ přerušila ho Sam. Zvedl se jí žaludek a začalo špatně dýchat. „Byli jsme ve vašem zajetí jen dva dny, nebyla jsem těhotná... Navíc je to rok zpět, není to možné...“

„Bylo tak snadné vzít si vaše reprodukční buňky a vytvořit Aieshy. Vy na Tauri tomu říkáte umělé oplodnění, ne?“ Sam se zatočila hlava, palec jedné ruky jí vklouzl mezi lem korzetu a tělo, jako by si ho pokoušela uvolnit.

„Není to možné...“ trvala na svém. „Aieshy by bylo něco málo přes tři měsíce, ne sedm let.“ Zoufale si přála, aby na tohle Ba’al neměl odpověď. 

„Pozůstatky antické vzdělanosti. Stačilo jen najít ten správný stroj, jenž urychlil růst Aieshy.“

„Proč jste z ní rovnou neudělal dospělou?“

„Chtěl jsem ji vychovat. Jako dospělá by byla málo tvárná a nebyl tu nikdo, kdo by toužil vychovávat malé ufňukané dítě. A v konečném důsledku si lépe získala vaši náklonnost – hezký vedlejší produkt.“ 

„To je nechutné...“ vydechla Sam. 

„Ale vaši lásku to nijak neoslabilo. Není to krásné, dozvědět se, že je Aieshy vaše dcera po všech stránkách?“ Ba’al se nahnul nad stůl. Sam jen němě zakroutila hlavou. 

„A ten špeh... nejsem si vědoma toho, že bych vám dávala nějaké informace.“

„To byl právě účel – jste příliš zásadová. Máte v hlavě takové zařízení... Těžko se na něj přichází a nedá se dostat ven...“

„To se budete mými myšlenkami kochat nadosmrti?“ přerušila ho. Znovu se cítila dokonale vztekle a zneužitě... bože, co jiného od Ba’ala čekala? 

„...žádným pozemský zařízením.“ dokončil nevzrušeně. „Ale jak jsem řekl už na Zemi, špeha už nepotřebuji.“ dodal a vstal. Sam vylétla ze židle také a ucouvla. Stále se k ní blížil a ona věděla, že si vychutnává její strach. Aniž by se jí dotkl, zatlačil ji až ke zdi. Zůstal stát metr od ní a ukázal jí dlaň pravé ruky. Na prstech měl navlečeno zvláštní zařízení velké zhruba jako víčko od pet lahve a stejně pravidelné, zářilo zvláštním modrým světlem. 

„Kdybych vás chtěl zabít, Samantho, udělal bych to hned, jakmile jste prošla bránou.“ povzdechl si a natáhl ruku nad hlavu Sam. Ta okamžitě vykřikla bolestí, bylo to, jako by jí něco ostrého a kulatého vrážel do hlavy. Bolest za chvíli zmizela tak rychle, jak se objevila, Sam se dokonce ani nepodlomila kolena. Ba’al držel dlaň otočenou vzhůru a nad zařízením se vznášela maličká koule, ne větší než kulička hroznového vína.

„Chcete si to nechat na památku?“ Sam jeho ruku malátně a vztekle odrazila, měla pocit, jakoby ji někdo vzal silně přes hlavu. 

Odlepila se od zdi a vrávoravě došla doprostřed místnosti, než se skácela k zemi. Ba’al si jen povzdechl. 

„Že bych vám neřekl, že po tomhle zákroku je třeba odpočívat?“ poznamenal suše a zvedl Sam do náruče. Otevřela oči a pohlédla na něj, ale byla příliš slabá na jakoukoliv reakci. Malátně přehodila slabou ruku Ba’alovi kolem krku a zavřela oči. Momentálně jí bylo jedno, kam ji nese i co s ní bude. Chtěla jen Aieshy a spánek. 

Ba’al ji odnesl do své ložnice. 

...

Jack ležel v posteli na zádech a tupě hleděl na strop. Nemohl spát, nemohl vypnout, nemohl nic. Jen na něj zíral, jakoby se snažil něco vykoukat. 

Odpočítával dny, hodiny, minuty, sekundy do doby, když bude moci vyrazit Bránou a přivést Sam zpátky - i kdyby si ji měl přehodit přes rameno. Jediné, co mu těšení na tohle kazilo, byla absolutní absence plánu dostání se do Ba’alova sídla a zase zpět pokud možno beze ztrát. 

Nemohl si odpustit, že ji vehnal do Ba’alovi náruče. Jen pomyšlení na to, že se jí dotkne... V Jackovi se zvedla obrovská vlna žárlivosti, vymrštil se do sedu, lokty se opřel o kolena a složil hlavu do dlaní. ‘Idiote, idiote, idiote!‘ křičel na sebe v duchu. 

Kdyby tenkrát v noci dokázal ovládnout svoje zaječí úmysly, mohl vidět, jak se probouzí – to lehké červenání, že v noci nezvládli své chtíče a city a rozpačité dotyky... 

Neměl ochranu. 

Ta slova mu nepříjemně projela z mozku až do břicha jako blesk. Zpanikařil – bože, ani se nezeptal, jestli bere antikoncepci. Mohla teď pod srdcem nosit jeho dítě a on... panebože, je kus vola. 

Jack s žuchnutím dopadl zase na matraci, ruce stále přitisknuté na obličeji. Jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustí. Zachoval se k ní jako bastard. Plakala mu v náručí a on se nezeptal proč. Vzal si ji a vůbec se nestaral o následky. I když věděl, že jí tím ublíží, odešel bez rozloučení. Nevěděl, jestli se jí bude moct podívat do očí. 

Základnou se rozezněl alarm, Jack si povzdechl a zvedl se. Nemá cenu se tím teď zatěžovat, musí myslet na plán. Ten most překročí, až k němu dojde.

...

Sam taktéž ležela v posteli, ale narozdíl od Jacka se před chvílí probudila. Cítila se odpočatě, ale tak zvláštně. Věděla, že by ještě spala, ale nemohla. Měla v sobě příliš mnoho nových pojmů a starých bolístek. Není to možné... je s Ba’alem spojená Aieshy. Ona je její matka a on její otec. 

Jistě, mohl lhát... Ale čeho by dosáhl? Věděl, že při první příležitosti i s děvčetem uteče, žádný fakt by ji nedonutil zůstat tu s ním. Ale kdyby lhal, nejspíš by jí namluvil, že k oplodnění došlo v ní a že si to náležitě užil. Nevynechal by příležitost, jak ji ponížit. 

Sam se přetočila na bok a povzdechla si. Nemohla tomu uvěřit, celou dobu byla Ba’alův špeh. Věděl o všech jejích pocitech.... co všechno mu ještě prozradila? Kód k Iris? I kdyby si Ba’al otevřel cestu na Zem, co zmůže? Bránový prostor bude okamžitě uzavřen a jeho zajmou. Může poslat bombu, ale to neudělá... Není to jeho styl. Co dalšího se mohl dozvědět? Nic, co by Zemi mohlo nějak ublížit – v posledním roce se moc věcí nevytvořilo – aspoň nic, k čemu by měla klíčové informace. Tedy doufala, že Zemi moc neublížila. 

Další věc, o které přemýšlela, byla Aieshy. Ještě ji neviděla a netušila, kde teď může být – vlastně ani nevěděla, kde je ona sama. 

Posadila se a rozhlížela se kolem. Stylově zařízená ložnice; nábytek byl ze dřeva ořechovo-medové barvy, látky do zlata a všech možných odstínů hnědé. Působilo to uklidňujícím, ale zvláštně magickým dojmem. To s tou magií měli s Ba’alem společné. Bylo v něm něco... Sam nedokázala určit, co to bylo, mohla vyloučit jen feromony... to, co z Ba’ala cítila, bylo naprosto přirozené – prostě ji přitahoval. Ta neotesaná drzost, jež působila elegantně a nonšalantně, ironie, která byla cítit z každého slova, neodbytnost a ledový klid, ať se dělo cokoliv... Něco na tom ji vyvádělo z míry. Sam byla na sama na sebe naštvaná, bože, to bylo to, co nesměla. Proč ji vždycky něco táhne k těm nesprávným? Byla jich celá řada, jejím prvním přítelem počínaje... a O’Neillem konče. 

Zrovna chtěla znovu upadnout do deprese, když se dveře do místnosti otevřely. Vešla ta žena, co si od Sam vzala Aieshy, když sem dorazily a malou vedla za ruku. Aieshy vycenila zoubky jako perličky v radostném úsměvu, žena ji pustila a Aieshy se rozběhla k Sam. Vyskočila za ní na postel, Sam ji objala a Aieshy se jí usadila na klín. 

„Jak ti je, broučku?“ zeptala se Sam a políbila ji do vlasů, pevně ji tisknouc k sobě. 

„Dobře, jen se mi ještě trochu motá hlava.“ Aieshy se od ní oddálila, stále ji ale objímala okolo krku. „Nemusela jsi sem chodit, může ti ublížit.“ řekla ponuře. Sam se jen usmála její dětské smrtelné vážnosti a pohladila ji po tváři. 

„A co bych dělala bez tebe, hm?“ Aieshy se na ni usmála a dala jí pusu na tvář. „Díky, mami.“ zašeptala. V Sam se znovu pohnulo srdce. Teď, když jí to řekla už téměř zdravá, bez horečky, když měla jistotu, že neblouzní... znělo to zase jinak, ale pořád stejně krásně. 

„Aieshy... proč jsi mi neřekla pravdu? Kdo je tvůj otec a tvoje matka?“ zeptala se pomalu. Aieshy na ni upřela své velké modré oči. 

„Protože jsem se bála, že mě s sebou nevezmeš, že mě nebudeš chtít a necháš tam. A Alyattu jsem trochu jako svoji mámu brala, vychovávala mě, každou ránu schytala za mě, když jsem otci odporovala. A chtěla pro mě něco lepšího.“ 

„Mrzí mě, že jsem tě zase vrátila tam, odkud jsi utekla...“ 

„Nemusí.“ Aieshy znovu zakroutila hlavou svým oblíbeným způsobem, až se jí její havraní lokýnky roztančily kolem hlavy. „Jsem ráda, že jsi moje máma.“ dodala potom a znovu položila hlavu na Saminu hruď.
Žena, která dosud stála u dveří, odešla a nechala ty dvě o samotě.
…
Daniel bloudil základnou, začínal být bezradný. Volal dolů, ale vrátný mu řekl, že Jack neodešel. Nebyl ale u sebe v kanceláři ani na ubikaci ani v jídelně. Zkoušel tělocvičnu, sklady, sprchy i no… i WC na všech patrech. Nebyl tam, prostě se po něm slehla zem… Což bylo, jak tak Daniel přemýšlel, docela nelogické, jelikož už pod zemí byli.
„Dobře, kde jsi, Jacku?“ mumlal si pro sebe. Od toho, co mu Jack taktně v zasedačce naznačil, aby mlčel a tím mu vlastně potvrdil jeho hypotézu, tak ho Daniel neviděl. Šel se na chvíli uklidit k překladům, aby se nad tím mohl zamyslet a vstřebat to a když před hodinou vylezl ze své kanceláře, nemohl Jacka nikde najít.
Teď zrovna procházel kolem laboratoře Sam a stejně bez myšlenkovitě jako posledních deset minut lehce klepl do dveří a otevřel. Nečekal, že by tam našel víc než pár blikajících kontrolek, nic víc tam také neviděl a tak dveře zavřel.
Ušel asi dva kroky, než se zastavil. S Samině laboratoři byla tma. Nikdy tam nebyla úplná tma - ani od té doby, co Sam přestala v SGC trávit většinu času. Vždycky nechala svítit lampičku nebo zapnutý počítač, ale teď ne, byla tam tma a ticho. Sam rozhodně neměla čas nic takového kontrolovat, když odsud odcházela.
Daniel se vrátil a opatrně otevřel dveře. „Jacku?“ nahlédl dovnitř a nedovolil si do místnosti strčit nic víc než obličej. Byl by dost nerad, aby se jeho tělo stalo terčem pro Jackovu letící botu. Jack býval dost nestálý, když se dělo něco takového jako teď. „No tak, Jacku, vím, že jsi tady.“
„Jdi pryč, Danieli.“ ozvalo se po chvilce. Danielovi se ulevilo, Jackův hlas nezněl rozhodně nijak útočně ani agresivně, spíš rezignovaně a tiše.
Daniel vklouzl do místnosti a zavřel za sebou dveře. Dost tápal, protože v místnosti byla úplná tma a jeho oči byly dosud přivyklé na světlo na chodbách. Opatrně se tedy držel stolu, až došel na konec. Něco ho chytilo za kotník.
„Proboha sedni si nebo si rozbiješ brejle.“ povzdechl si Jack. Daniel poslechl a sesunul se do sedu, zády se opřel o stůl. Jack seděl opřený o zadní čelo stolu, nohy pokrčené a lokty o ně opřené, v prstech si s něčím hrál. Daniel mu neviděl do tváře a nechtěl na něj moc okatě hledět. Pokud se mezi ním a Sam stalo, co si myslel, potom Jacka její útěk musel asi hodně vzít.
„Proč se schováváš tady?“ zeptal se Daniel. Jeho oči stále něco táhlo k tomu, co Jack převaloval v ruce. Naproti nim blikala nějaká kontrolka a pokaždé, když se rozsvítila, věc v Jackových rukou se slabě zaleskla.
„Protože jsem nedoufal, že mě tu vyčmucháš.“ odsekl Jack.
„Jacku, já nevím, co se stalo, tedy... napadlo mě, že vy dva jste si něco udělali, něco, kvůli čemu je Sam naštvaná, ale... Teal’c má plán, jak ji dostat pryč a tak jsem tě hledal...“ Daniel se odmlčel, zoufale se snažil přijít na to, s čím si to Jack hraje.
„Jo, za chvilku přijdu.“ odpověděl Jack. Daniel chvíli mlčel a poté oba promluvili unisono:
„Neptej se.“
„Jacku...“
Daniel se nevzdával: „Byl jsi včera večer u ní, že?“
„Ano, mami. Ale očistil jsem boty o rohožku a v předsíni se zul.“ zapitvořil se Jack, což Daniel poznal jen v hlase a byl za to rád.
„A jaká byla?“
„Danieli?!“ Jackův hlas ostře zazněl tichou místností, až Daniel nadskočil.
„Janet říkala, že jí ten večer nebylo moc dobře, myslím psychicky, tak jsem se ptal, jaká byla: jako jakou měla náladu. Neptal jsem se...“ Daniel přemýšlel, jak se dál obhájit, ale pak si uvědomil souvislost s tím, co řekl on, co Jack a co Daniela napadlo před tím a Jack mu to mimoděk potvrdil. Vykulil oči. „Oh můj bože, takže je to pravda...“ 
„Danieli, jestli to někde pustíš...“ Jack nemusel ani větu dokončit a věděl, že Daniel chápe. Ten mu to raději potvrdil.
„Jasně, chápu... A když teď zopakuji svou otázku v tom druhém významu, který jsem před tím nemyslel...“
„Koleduješ si, Jacksone.“
„Jasně.“ stáhl se Daniel, Jack zřejmě jeho pokus o vtip nebral. Jakmile mu Jack řekl příjmením, bylo to vážné. Povzdechl si.
„Ale něco se stalo, že? Myslím... protože jinak by se Sam netvářila jako nakažená vzteklinou pokaždé, když se o tobě někdo zmínil a taky utekla, když tě viděla.“ gestikuloval Daniel. V zorném poli zachytil zase jedno zalesknutí té věci v Jackově ruce a znovu se na ni zahleděl.
„Danieli, stalo se to, že jsem vůl – stačí, ano?“ Daniel přikývl, nic jiného mu taky nezbylo, protože Jack zněl už vážně podrážděně.
„Co to máš?“ zeptal se jen. Jack si znovu povzdechl, chytil Danielovu ruku a věc mu dal do ní, potom se se zafuněním zvedl a za chvíli Daniel uslyšel vrznutí a do laboratoře pronikl kužel světla, které sem Jack pustil z chodby. Potom se jeho kroky pomalu vzdalovaly.
Daniel pohlédl do své dlaně a ve světle z chodby se zatřpytil Samin řetízek. Dostala ho před pár lety od Jacka, byl jemný a z bílého zlata. Patřil k němu přívěsek ve tvaru znaku Země. Jack se tehdy plácl přes kapsu a Daniel si vzpomínal, jak Saminy oči zářily, když jí ho dal a zapínal. Od té doby ho sundávala jen a mise a ani to už ne, jakmile ji zachránili před upálením. Daniel palcem jemně přejel přes přívěsek v dlani a všiml si, že je zapnutý, ale kousek od patentu roztržený. Muselo se stát něco hodně vážného, když si ho Sam strhla z krku.
...
Sam zamyšleně hladila Aieshy po vlasech, bylo to asi půl hodiny, co její holčička usnula. Měla hlavu v jejím klíně a ležela stulená v klubíčku, oddechovala klidně a ze spánku se usmívala.
Sam měla radost, že je šťastná; aspoň někdo. Ona sama nebyla. Jak by taky mohla? Byla v zajetí momentálně největšího nepřítele Země, jež o ni aktivně projevoval zájem a byl otcem její dcery. A muž, kterého miluje, jí skutečně ukázal, jak moc to pro něj znamená. Sam si povzdechla a v zamyšlení si sklouzla na krk, aby si hrála se svým přívěskem. Od té doby, co ho měla, si na to navykla. Narazila však na nahou kůži.
Vzpomněla si, jak si ho vztekle strhla z krku, když odcházela z O’Neillovy kanceláře, jako by ji pálil v sevřené dlani. Měla chuť Jacka na něm uškrtit, ale místo toho s ním jen vztekle mrskla do koše. Bylo jí jedno, jestli ji to později bude mrzet či jakkoli je to gesto teatrální, jí se aspoň ulevilo.
Jakmile na to vzpomínala, vlil se jí dožil nový vztek. Chtěl jí dokázat, že stačí jen natáhnout ruku a má ji? Nebo jí chtěl ukázat, jak moc je naivní - tím, že ji prostě po použití odloží? Nazve ji omylem? A co zkoušel, když chtěl umístit Aieshy do karantény? Kolik toho ještě vydrží? Těch let kroužení, náhodných doteků, červenání při každé narážce... jen se bavil, hrál si s ní jako kočka s myší.
Tok Saminých myšlenek byl přerušen podivným pocitem; zvedla hlavu a spatřila Ba’ala, který stál ve dveřích a pozoroval ji. „Vyspala jste se dobře?“ zeptal se po chvíli a vešel do místnosti.
„Docela dobře.“ odpověděla Sam.
„To mě mrzí, dal jsem vám nejlepší postel v celé pevnosti: tu svoji.“ poznamenal Ba’al a pobaveně pozoroval, jak Sam strnula. Do místnosti znovu vešla ta žena, co se starala o Aieshy.
„Je čas na druhou dávku, můj pane.“ prohlásila se skloněnou hlavou. Sam poznala, že se nemýlila – žena byla Goa’uld.
„Druhá dávka?“ ozvala se okamžitě Sam. „Myslela jsem, že je Aieshy vyléčená.“
„Ne, nevíme, jak silný je její organismus, takže jsme dali raději menší dávku léku. Dnes dostane další a podle rozboru krve zjistíme, zda je ještě potřeba.“ odvětila žena. „Když dovolíte, odnesu si ji.“ S těmito slovy přišla blíž k posteli a vztáhla zase k Aieshy ruce. Ba’al viděl, jak Sam s neochotným výrazem dítě opatrně probudila, něco jí řekla, políbila ji na čelo a malá se pak poslušně nechala ženou odnést. Jakmile ji žena vzala do náruče, Aieshy jí položila hlavu na rameno a zase zavřela oči. Žena i s ní odešla.
„Esther se nemusíte obávat, je mi zcela oddaná.“ řekl Ba’al jen tak do ticha, snad, aby řeč nestála. Sam se už znovu neopřela rukou za zády, jako před tím, ale zůstala klečet na posteli. Neodpověděla, nejspíš ho ani nevnímala, zjevně nad něčím přemýšlela, hlavu sklopenou, v očích soustředěný výraz.
Přisedl si k ní a lehce se dotkl ukazováčkem její brady. To ji dokonale probralo, napřed na něj pohlédla poněkud zastřeným pohledem, když si ale všimla, že sedí tak blízko ní, lekla se. Znovu se sesunula do sedu a zapřela se rukou za záda, znervózněla z něj. „No tak, nebojte se mě.“ pozvedl obočí.
„Nebojím se.“ opáčila. Sledovala, jak jí prsty jemně přejel přes kotník, zavadil o zapínání boty nad tím a Sam ucítila, jak se jí kotník uvolnil. Celou tu dobu se jí díval do očí, chtěl vědět, jak zareaguje. Sam oční kontakt nepřerušila, nechtěla mu ukázat, že se docela bojí toho, co přijde. Rozvázal hedvábné pásky, které měla Sam uvázané kolem lýtek, špičku boty vzal do dlaně a když bodu sundával, prsty jí přejížděl po nártu. Sam se zhluboka nadechla, když ji chytil za koleno a odsunul jí nohu, aby jí mohl sundat i druhou botu. Ucítil v dlani jemný tlak. Zamlaskal. „No tak, buďte rozumná, nechcete mi přece zničit přikrývky, že ne?“
„Popravdě?“ Ba’al to přešel mlčením a sundal jí i druhou botu.
„Vidíte, jakou pro vás mám slabost? Už dvakrát jste na mně byla velice drzá a já vás za to nepotrestám.“ dodal. Zase zamířil rukou na její koleno, lehce po něm přejížděl prsty. Sam najednou ucítila, jako by jí projel blesk. Najednou to bylo jako minulou noc, Jackovy prsty lehce pohladily její koleno, postupně to byla celá dlaň, co se jí dotýkala. Sam se vpila do Ba’alových očí, potom se jí tak zvláštně zatřpytily, něco, co u ní Ba’al ještě neviděl. Naklonila se k němu, byla u něj obličejem blíž a dala si záležet, aby se nadechla v tom správném okamžiku. Ba’al na chvíli sklouzl očima do jejího výstřihu, přesně, jak předpokládala. Potom změřil její ironický úšklebek na rtech a pohlédl ji do očí. Na tuhle chvíli Sam čekala.
„Pokud mě chcete svést, ulehčím vám to, stačí jen říct. A pokud má tohle být mučení, ztrácíte čas, rovnou přejděte ke kyselině a nožům.“ Ba’alovy oči se nebezpečně zaleskly, vyvolalo to přesně takovou reakci, jakou čekala.
„Hrajete si na tenkém ledě, Samantho.“ Sam se jen ušklíbla, sama nevěděla, kde se to v ní bere. Snad chtěla, aby ji Ba’al srazil, strhal z ní oblečení a vzal si ji i za cenu, že by ji zranil, že by to bolelo, že by ji sprostě znásilnil. Možná se potom chtěla podívat na Jacka a hořce ho obvinit z toho, že jí nepomohl. A náležitě by si to vychutnala.
Bože, co to říká? Kde se v ní ta pomstychtivost vzala? Netušila, možná jí přeskočilo. Snad má něco v krvi, nedivila by se, kdyby ano. Co taky od Goa’ulda čekat?
Právě, když se chtěla otočit na Ba’ala, jelikož se dlouho neozval, ucítila jeho ruce na pažích. Nesvíral ji, neryl ji prsty do rukou, jen je měl lehce položené, sem tam přejel, jako by hladil její kůži. Přejel jí mráz po zádech. Samozřejmě, že věděl, jak je jí to nepříjemné, když na něj nevidí a má nechráněná záda, když to udělal poprvé, měla v hlavě ještě sondu. Znovu ucítila jeho dech na spánku.
„Vypadá to, že máte v sobě zmatek, Samantho. Co je jeho předmětem, povíte mi to?“ Jeho hlas byl melodický a tichý, opět neuvěřitelně klidný. Sam zamrkala. Nepříjemné mrazení postupně ustupovalo, ačkoli zvláštní pocit stále zůstával. Sam si stále víc uvědomovala, jak je k němu přitahována. Byla gravitace, fyzika, chemie, šílenství – nevěděla, co to způsobovalo. Bylo to špatné, bylo to bestiální, bylo to zvrhlé, bylo to odporné – on byl takový... ale to všechno svým způsobem Sam přitahovalo. Možná to dělala na truc Jackovi – sama už nevěděla.
„O ničem důležitém... O ničem, co byste nevěděl.“ odpověděla tiše a pomalu. Sklonila hlavu a sledovala, jak jeho ruka klouže po její ruce až k lokti, přestal se dotýkat dlaní, nechal jen špičky prstů a vracel zpět k rameni.
„Dozvěděl jsem se toho spoustu, zkuste nadhodit, co by to mohlo být.“ Druhá ruka sklouzla z jejího ramene, cítila ji, jak míří k dekoltu. Přistihla se, že se neobává, že jen s napětím čeká. Byla vzrušená, sakra ho podcenila. Jestli takhle bude pokračovat dál, dostane ji a nedá mu to moc práce. Tohle ne... je to špatné, je to... je to... příjemné...
Ba’al lehce prstem přejížděl kolem lemu jejího korzetu, přes obloučky jejích ňader. Pak jeho dlaň sklouzla níž a položil na ňadro celou ruku. Lehce stiskl, Sam tiše vzdechla a Ba’al se jen usmál. Možná silná, možná vzpurná, možná hrdá... možná Tauri. Ale pořád jen lidská žena.
Nedalo mu moc práce položit ji do polštářů. Zornice měla rozšířené. Jak moc práce mu dá zbavit ji sebeovládání? Už moc ne... Počáteční odpor zlomil velice snadno, O’Neill mu pomohl. Třeba mu někdy poděkuje.
Přejížděl dlaní po jemné látce korzetu až dolů, ke klínu. I přes svoje vzrušení měla rychlé reflexy, pevně chytila jeho ruku. Ba’al věděl, že by její odpor zlomil snadno, ale to by jen všechno zpomalil a zničil, čeho dosud dosáhl. Musí se zlomit sama a nenásilně.
Znovu se sklonil k jejímu uchu. „Děláte jen to, co je vám příjemné, Samantho... Nebraňte se sama sobě, tady vás nikdo soudit nebude... A já budu něžný...“ Poslední věta byla samozřejmě řečena ironicky, Sam jeho ruku nepustila. Sklonil se a lehce ji políbil na hřbet ruky. Jemně odhrnul několik vrstev modrého tylu z jejích nohou a přitiskl rty k jejímu stehnu, nad lem punčochy. Byl rychlejší než ona, zaskočená reakcí svého vlastního těla, reflexivně rozkročila nohy, zpětně si uvědomujíc, že mu otevřela cestu. Látka se skučením ustoupila Ba’alovu záměru, sundal z jejího těla poslední zbytek oblečení, ve kterém přišla. Sam se jen prohnula a mlčky zaryla nehty do přikrývky. Zabořil hlavu do jejího klína, chutnala báječně, o to víc, že se bránila jeho záměru a sama sobě... Až podlehne, možná, že to bude nejlepší žena, kterou by měl. Nemusel čekat dlouho, stačilo si jen dát záležet a Sam zasténala rozkoší. Známka toho, že se přestala bránit. Učinil s korzetem stejně krátký proces jako s kalhotkami. Rozvazovat ho nemělo smysl a navíc tak mimoděk demonstroval sílu svých rukou. Sam cítila, jak jeho rty postupují po celém její těle, od klína vzhůru a nechávají zarudlá místa, její kůži dral rty i vousy. Nedokázala se mu bránit, prostě nechtěla. A on to věděl, věděl, že ji dostal. Rychle se zbavil oblečení a přitiskl se k ní, její oči byly zamlžené a rozšířené, byla tak vzrušená, že se vůbec nebránila, ochotně znovu rozkročila nohy a prohnula se, aby se dostal co nejhlouběji. Věděl, že by stačilo pár pohybů, pohlazení, polibků na správná místa a dospěla by na vrchol. To on nechtěl, ne tak rychle. Sklonil se k jejímu uchu.
„Skvěle se doplňujeme, Samantho, víš to… proč se tomu bránit? Vždyť je přece tak sladké a jednoduché podlehnout…“ Pomalu se v ní pohyboval, její nehty se mu zarývaly hluboko do zad. Vklouzl rukama pod ní a nadzvedl jí zadeček, paradoxně s tím se začal pohybovat ještě pomaleji. „Zapomeň na Tauri, zapomeň na ně.. oni zapomenou na tebe a nebude to dlouho trvat. Možná sem přijdou, přijdou si pro tebe, ale nejde jim o tvůj život, jde jim o to, co víš, co by je mohlo zabít… Netušíš, jakou máš moc, ale když si to uvědomíš… Cítíš to? Cítíš, co ti to dává?“ odmlčel se, Sam jen nespokojeně zasténala, pevně mu sevřela boky stehny. Chtěla víc, tohle ji jen mučilo. Přestal se věnovat jejím ňadrům a pohlédl ji do očí. Sam znovu cítila, jaký na ni má jeho pohled vliv. „Ty i Aieshy patříte sem…“ šeptl a jemně ji pohladil po tváři. „Zradili tě a nevěřili ti, soudili tě i když nic nevěděli. Já vím všechno.“ Začínala být zoufalá a on nemohl skrýt to, jak se tím bavil, jak ho těšilo, že ji dostal tam, kam dostal. Co udělá dál? Bude se vztekat, škrábat, kousat... Prosit? Tomu nevěřil.
„Prosím…“ šeptla. Znovu ho překvapila, dokázala se ponížit a prosit o rozkoš, to uznal za vhodný začátek.
Dal jí to, po čem tolik toužila, za chvíli cítil, jak se mu v náručí chvěje a sténá. Kapky potu mu stékaly přes škrábance, které zanechala na jeho zádech, trochu to pálilo…Ale jestli to něco způsobilo, tak jen větší chuť ji dál trápit. Sotva vydechla, vrhl se na její tělo znovu – teď si konečně může přijít na své.
...
Sam se probrala, ale neotevřela oči. Bála se toho, co uvidí. Pamatovala si na každičkou věc, která se v noci stala, i když většinou se neovládala. Zvedl se jí žaludek při pomyšlení, co se dělo, cítila jeho doteky, kůže ji lehce pálila od jeho vousů a jeho rty ji celou noc cejchovaly. Cítila jejich sex všude na těle. Postel se trošku prohnula a její domněnka, že je Ba’al stále v ložnici, se potvrdila. Váhavě otevřela oči. Seděl v opačném rohu postele opřený o zadní čelo, jednu nohu nataženou a hrál si s manžetovým knoflíčkem na pravé ruce. Zase na ni hleděl a usmíval se. Sam znovu žaludek udělal kotrmelec, nenáviděla ten úsměv. Měla chuť mu pořádnou vrazit.
A hlavně potřebovala zvracet. Bylo jí špatně ze sebe samé, z něj, z těch teplých barev všude okolo, z aroma, které po pokoji rozlévaly vonné tyčinky a z jeho vůně, kterou cítila všude na sobě. Mohla klidně vyskočit z postele a najít koupelnu. Vyprázdnit žaludek a pak se sebe sedřít houbou veškeré následky předešlé noci.
Jenže byla nahá. Nikde poblíž neviděla nic, co by si mohla obléct a přikrývky byly příliš těžké, necítila se moc jistě. Byla v příšerném rozpoložení, jeden pocit ji stíhal za druhým a žádný z nich nebyl příjemný. Ba’al chvíli němě pozoroval, jak její obličej ztratil barvu, opatrně se posadila, očima těkala po místnosti a pomalu si přitiskla ruku na ústa, navalilo se jí.
„Koupelna je napravo.“ prohodil jen tak mimochodem, pomalu vstal a přešel ke křeslu v rohu místnosti. Něco z něj vzal, vrátil se na stranu Sam a položil to před ni. Sam zírala na černý hedvábný župan a i když cítila, že mu nejspíš brzo pozvrací postel, zdráhala se ho obléct. Ba’al přešel pomalu zpět na druhou stranu pokoje, rozhrnul těžké závěsy, o kterých Sam ani nevěděla, že tu jsou a zahleděl se z okna. Sam na nic nečekala, bleskurychle na sebe hodila župan a zapadla do dveří od koupelny.
Ba’al otevřel okno a opřel se okenní parapet, zhluboka nasávajíc dopolední vzduch. Kraj pokrývala hustá studená mlha, bylo sychravo. Ještě bylo brzy a byl měsíc, kdy planetu osvětlovalo menší slunce. Proto tuhle planetu miloval – byla tajemná a jejímu cyklu nikdo pořádně nerozuměl. Třeba mu jej jednou Samantha vysvětlí. Sotva na ni pomyslel, ušklíbl se. Ještě pořád zvracela. Nejspíš by ho to za normálních okolností urazilo, ale teď to nechal být. Čím bude ve větší pohodě, tím lepší pole mu vytvoří. Chce to jen ovládnout to, co v noci dobyl.
Ba’al se usmál, zavřel okno, aby do pokoje netáhl chlad – lidé byli velice náchylní na prochladnutí. Potom s rukama za zády odkráčel.
Po cestě nařídil služebné, aby místnost uklidila a vyhodila veškeré zbytky oblečení – až na zbytek modrých šatů. Ty nechal poslat krejčímu a spravit je. Kopii nechtěl – ztratily by veškeré své kouzlo.
Služka poslušně kývla a oznámila mu, že nová garderoba pro novou paní byla připravena. Ba’al přikázal, aby Sam nachystaly koupel a ukázaly nové oblečení. Bude zajímavé hádat, co si vybere.
...
Jack netrpělivě poklepával prsty na desku stolu a nepřítomně hleděl na prosklenou mapu galaxií. To, co mu prezident naléhavě sděloval, šlo jedním uchem tam a dovnitř ven. „Ano, pane prezidente... Ne... Rozumím, pane. Budu, pane. Rád jsem vás slyšel, pane. Nashledanou.“ Jack nesnášel tyhle naučené fráze. To, co řekl naposledy byla zrovna lež jako věž. Neměl vůbec zájem poslouchat prezidenta, Daniela, Teal’ca či kohokoliv jiného. Toužil jen potom, aby už všechno skončilo. Byl to teprve den a něco, co Sam odešla. Teal’c jí tehdy slíbil tři dny, ještě museli počkat. A jejich záchranná akce měla spoustu trhlin, které jim snadno mohly zlomit vaz, to Jacka štvalo nejvíc.
Co se týče jeho, on plán nepotřeboval. Stačilo mu jen vidět Sam, stačil mu jen nápad, jak ji odtamtud dostat, na něm nezáleželo. Pokud jí Ba’al cokoliv provedl, byla to jen Jackova vina a on byl připraven vzít to na sebe. Záleželo jen na tom, aby ona byla šťastná a v bezpečí.
Jack si povzdechl a zvedl se. Daniel a Teal’c na něj už čekali v zasedačce, připraveni dál pilovat jejich plán.
...
Sam přijala koupel, kterou jí otrokyně připravily, seděla v ní nejmíň hodinu a zoufale ze sebe drhla všechny následky minulé noci.
A když teď seděla v té vodě s koleny u hrudníku a přemýšlela tiše nad tím, co se stane, až z mokrého útočiště vyleze ven do světa, jemuž vládne Ba’al, napadlo ji, že už nikdy nic nemusí být stejné. Tím, že s ním spala, mu dala do ruky zbraň, o níž ani pořádně nevěděla, jakou má moc...
Právě teď, v tomhle okamžiku věděla, že už nemá sílu jít dál. Neustále trpěla nočními můrami: cítila, jak na její záda dopadá rákoska, klečela v blátě svázaná řetězy, byla na kost promoklá a všude kolem byla příšerná zima. Vztahovala ruce k Jackovi, který stál nad tím a hleděl na její mučení. Jack ale nehnul ani brvou a pokaždé se slovy: ‘Už tě nepotřebuji.‘ odešel. Potom se vždy probudila. Dřív, ještě před tím, než se stalo to s Jackem, se v jejím snu nikdo nezjevoval. Teprve od té osudné noci, pokaždé, když usnula – jakmile z ní Ba’al vyndal tu sondu, když se vzbudila v noci, když procitla ráno - pokaždé nad ní stál, díval se na její utrpení a potom beze slova odešel. Mimo těch nočních můr, které jí neustále připomínaly, co se stalo na té planetě, tu byla také událost s Jackem – stále, i když se snažila to přejít – pořád byl v hlavě ten hlásek, který jí našeptával, že se na ni sprostě vykašlal, že byla jen jeho hračkou, rozptýlením.
A nemoc Aieshy – Sam se tehdy málem zastavilo srdce, když se dozvěděla, že se Aieshy něco stalo, potom na ošetřovně... A když jí Aieshy řekla ‘mami‘... Bože, Aieshy je její dcera, její skutečná dcera. Další věc, která s ní zamávala. Bůhví, co všechno ještě Ba’al udělal, když ji měl v bezvědomí na jeho operačním stole.  
To všechno splývalo v jediné – byla jeho milenka, věděla moc dobře, že si s ní hraje, ale přesto něco v ní ji nakonec zradilo a přestala se bránit.
Věděla, že zklamala... Jak se jen bude moci komukoliv podívat do očí, když spala s Vládcem soustavy? Když v jeho přítomnosti ztrácí svobodnou vůli, když s ním má dítě a když byla rok jeho špehem? Nenáviděla sebe, za to, co dovolila, nenáviděla Jacka, za to, že si s ní takhle krutě zahrál a nenáviděla Ba’ala... Ani nevěděla za co konkrétně.
Zase brečela – slzy jí tekly po mokré tváři, ale cítila se tak nějak prázdná, pláčem se jí neulevovalo. Cítila, jak se v jejím nitru cosi rozpíná, něco, co pořádně neznala, dosud v sobě neobjevila. Něco, co v ní probouzí právě Ba’al.
Dveře do místnosti se otevřely a on vstoupil. Sam si přitáhla nohy těsněji k tělu, aby nespatřil žádnou intimní část. Ba’al se jen pousmál.
„Vážně si myslíš, že na sobě najdeš ještě nějakou část, kterou jsem neviděl?“ Sam jeho slova přešla bez komentáře. Nenuceně došel až k ní, poklekl a vzal do ruky houbu, kterou se Sam před tím tak zuřivě mydlila. Lehce jí začal třít záda. Sam se ani nepohnula. Jeho ruka byla překvapivě jemná, pokaždé, když nabral do houby vodu a vytlačil ji na její záda, cítila, jak kapky stékají po její páteři dolů. Po pěti minutách ji to přivedlo k šílenství.
„Jsi stejný jako on, že?! Jako všichni ostatní... Taky mě jen využíváš! Nezajímá tě nic jiného než informace, které ti můžu poskytnout! Kdybych nevypadala, jak vypadám, nejspíš bys mě mučil, abys dostal, co chceš!“ zasyčela vztekle, ale zůstala sedět na místě.
„Velice správně, Samantho. Jenže základní rozdíl mezi mnou a všemi ostatními je, že já se ti nikdy nesnažil tvrdit, že pro mě kromě zdroje potěšení a informací znamenáš ještě jiného.“ dodal. Prázdnota v Sam ještě vzrostla a vztek na Ba’ala začal pomalu odpadávat... Byl to bastard a byla to zrůda, ale byl k ní upřímný – což se o O’Neillovi tak docela říct nedalo. „A teď je jen na tobě, jestli přijmeš na oplátku to, co ti nabízím. Jsi tu v bezpečí – protože moje základna je mezi ostatními Goa’uldy skrytá a ani Tok’Raové ani Jaffové se sem neodváží. A máš moc, ač o ní nevíš. Můžeš se jednoduše pomstít, nikdo tě nebude soudit. Můžeš oplatit bolest a ponížení, kterou jsi cítila. Když tě mrskali, pranýřovali, využívali a nestarali se o to, jak se cítíš. To všechno jim můžeš oplatit. Přijdou sem a budou čekat, že se vrátíš taková, jaká jsi odešla – jako by se nic nestalo. Jakoby slova omluvy dokázala zmírnit svoje utrpení. Přemýšlej o tom.“ Lehce ji políbil na spánek, spokojen s jejím nepřítomným výrazem. Byla ukolébaná rytmem, kterým jí přejížděl přes záda a melodickým tónem jeho hlasu. Slyšela klapnutí dveří, jak odešel. Nepřítomně se opřela o okraj vany a na chvíli zavřela oči.
Okamžitě se propadla do hlubokého spánku, ze kterého jí o mnoho později pobrala ta známá noční můra. Voda kolem byla studená a Sam se chtěla zimou. V očích se jí ale netřpytila jediná slza, jako se jí stávalo běžně. Její výraz byl jiný. Tolik jiný, že kdyby se na ni podíval kdokoliv z jejích dřívějších přátel, nepoznal by ji.
Zničená duše Sam Carterové se propadla někam hluboko, pohlcena její vnitřní prázdnotou. Ba’al vyhrál a Sam byla připravena se mstít.
...
Sam bez známky emocí hleděla na mrtvé tělo, zkroucené na zemi v trůním sále. Zkoumavě pohlédla dolů, na svou ozbrojenou ruku, zvedla dlaň před oči a hleděla na pomalu zhasínající rudý kámen. Tiše přemýšlela, proč toho člověka vlastně zabila. Měla k tomu důvod? Nebo to udělala prostě proto, že to bylo tak jednoduché - ukončit jeho život? Nevěděla... Uběhlo jen pár hodin od toho, co vstala z vany, cítíc se jako nový člověk.
Vešel Ba’al. Pohlédl na mrtvého muže a na zamyšlenou Sam. „Trénovat své schopnosti neznamená vybít mi armádu.“ poznamenal, zavřel dveře a založil ruce za záda. Sam se na něj otočila a spustila ruku podél těla.
„Jen si získávám respekt.“ odvětila.
„Ten už máš. Není třeba si je zprotivit. Nezapomínej, má drahá, v tebe nevěří, nejsi jejich bůh.“ nezapomněl připomenout. Sam se zašklebila. Ba’al k ní došel a jemně ji pohladil po tváři. „Neškleb se, ten chladný výraz se mi líbí víc.“
„Za každých okolností?“ nadhodila Sam dvojsmysl. Ba’al to přešel s úsměvem.
„Zachytil jsem jednotku Tok’Raů.“ oznámil jí a čekal na její reakci. Usadila se na trůn a nehnula ani brvou. „Hodláš mi asistovat při výslechu?“ zeptal se překvapeně. Sam lehce kývla. Rukama se opřela opěradlo a napřímila se jako pravítko. Dlouhé nožky - obuté ve vysokých černých kozačkách se šněrováním a jehlovým podpatkem - měla jednu přes druhou a šaty, které si vybrala, je obě odhalovaly. Byly krátké, černé a kupodivu nepřiléhaly k tělu. Patřil k nim kabát z tylu, který měl dlouhé a široké rukávy a Sam ho měla zapnutý jen jedním knoflíkem těsně pod ňadry. Celý temný model byl dozdoben jednoduchým náhrdelníkem, složeným ze třech zlatých pásků. Podtrhoval její odměřené chování, působila chladně a Ba’alovi dělalo velice dobře se na ni dívat. Zachytila jeho pohled a pozvedla obočí. Právě, když chtěl Ba’al něco odvětit, rozevřely se dveře a vešel jeho První muž. Ba’al na něj tázavě pohlédl.
„Jsou tady, můj pane.“ oznámil mu Jaffa. Ba’al pokývl hlavou a vyzval Jaffu, aby je předvedl. Jaffové do místnosti dostrkali tři Tok’Ray, v čele s Jacobem. Ba’al pozvedl obočí a překvapeně pokývl hlavou. Pohlédl na Sam, čekajíc, co ona na to. Všiml si, jak křečovitě sevřela opěradla, ale v obličeji se jí nehnul jediný mimický sval.
Za to Jacob byl vyloženě šokován. Nevěřícně hleděl na svou dceru, jež se majestátně tyčila na Ba’alově trůně beze známky emocí. Dostal strach, hrozný strach, že jeho dcera je Goa’uld, je ztracená... Ale ty oči, to nebyly oči Goa’ulda. Jacob si ji začal prohlížet pozorněji. Klouby na rukou jí bělely, jak svírala opěradlo, ale stále si držela odtažitý výraz ve tváři. „Sama velká Selmak... Čemu vděčím za tu čest?“ prohodil ironicky Ba’al. Jacob cítil, jak nad ním Selmak převzala kontrolu a byl za to vděčný. Nevěděl, jak dlouho by se dokázal udržet a mlčet.
„Veliké náhodě, Ba’ale.“ odsekla hořce. Ba’al se pousmál, nic jiného než takovéhle jednání nečekal.
„Tauri žalovali?“ Mluvil, jako by se bavil se starým přítelem nad kafíčkem, přitom jemu samotnému se zvedal žaludek a Selmak skřípala zuby.
„Máme i jiné zdroje.“
„Vaše záchranná akce byla směšná.“ navázal Ba’al.
„Nebyla to záchranná akce. Nesnaž se pochopit, co tu děláme, nedokážeš to.“ Ba’al vztekle máchl rukou a Selmak odlétla ke stěně místnosti. Jacob převzal kontrolu a sykl bolestí, když se jeho rameno setkalo se zdí a nepříjemně mu v něm ruplo. Zvedl hlavu a pohlédl na Sam. Hleděla stranou, ale mlčela. „Sam, dítě, co ti udělal? Čím tě nutí, čím ti vyhrožuje?“ oslovil ji. Sam na něj pohlédla, v očích výraz, jež na něj házela pokaždé, když něco provedla a zoufale se snažila ospravedlnit si to. Ale nic neřekla. Jacob zachytil, jak se Ba’al samolibě usmál, otočil se a zamířil k trůnu. Lehce se opřel rukou o opěradlo, sklonil se nad Sam a něco jí pošeptal do ucha. Sam vypadala zaujatě.
Jacob se mezitím posbíral se země a držíc si rameno, přistoupil blíž k Sam a Ba’alovi. „Sam, já to nechápu.“
„Málo kdo to chápe.“ prohodil Ba’al a lehce Sam cumlal ucho. Jacobovi se zvedl žaludek, polil ho vztek. Nikdo nebude takhle zacházet s jeho holčičkou a už vůbec se jí nikdo jako Ba’al nedotkne. Zuřil, nejspíš by se vztekle rozběhl proti Ba’alovi, ale Selmak ho znovu zastavila.
„Vaši přátelé budou zklamaní, podplukovníku.“ poznamenala. Sam poprvé změnila výraz, od doby, co ji Jacob uviděl.
„Ne víc než já, Selmak.“ řekla tiše. Ba’al cítil, že musí zasáhnout.
„Odvést!“ rozkázal a Jaffové ho poslechli. Ba’al Sam chytil za bradu a vpil se jí do očí. „Říkal jsem ti, že to přijde. Už doráží první, kteří si potřebují uchránit kůži... Neříkej mi, že když jsi jim pohlédla do tváře, tak tu sílu necítíš. Sílu, kterou je můžeš zničit.“ Sam na něj hleděla prázdným pohledem. Ba’al ji pustil a vstal, začínalo ho nudit a unavovat to věčné přesvědčování.
Byl v půli cesty do jídelny, když uslyšel klapot jejich podpatků.
„Pusť ho!“ ozvalo se mu za zády. Otočil se a hleděl na ni, jako by hledal na její tváři známku žertu, ale byla pevně odhodlaná.
„Ten váš pozemský humor nikdy nepochopím.“ odfrkl si. Sam pevně semkla rty k sobě.
„Pusť otce, prosím.“ procedila skrz zuby. Ba’al se zhluboka nadechl. Neříkal právě, že ho nudí a unavuje? Ne, znovu mu ukázala, že je neustálým zdrojem jeho zábavy. Vždycky překvapí. Oči mu pobaveně zajiskřily, pomalu k ní přešel.
„Pustím, ale nebude to jen tak.“ řekl nakonec. Špičkami prstů lehce přejel přes její ňadro až na břicho a potom se vrátil. Sam se k němu přitiskla a chtěla ho políbit, ale Ba’al uhnul. „Snad si nemyslíš, že ti jeho život dám tak levně? Pokud chceš otce zachránit, tak za hodinu přijď za mnou. Boj muže proti muži, jedinou zbraní nůž. Pokud mě porazíš, máš jeho život ve svých rukou. Pokud ne, prohraješ i ten svůj. Vážně jsi ochotná risknout takovou cenu?“
„Přijdu.“ řekla pevně Sam a Ba’al ji lehce políbil. Potom s úsměvem odcházel. Sam se za ním dívala se směsicí strachu a vzteku. Goa’uldi mají větší sílu než lidé a ona věděla, že toho Ba’al bude zneužívat – toho se bála. A zároveň byla vzteklá – ani na zlomek vteřiny ho nenapadlo, že by ho mohla porazit. Toužila mu ten jeho úsměv vytlouct z tváře, pak se v ní ale něco zlomilo: kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíc.
...
Sam a Ba’al kroužili naproti sobě, oba v rukou dýky. Ba’al byl bos, na sobě jen kožené kalhoty a volnou košili. Jeho oděv byl jen další projev jeho arogance – opravdu nevěřil, že by ho mohla porazit. Ano, byl dobrý bojovník, ale to ona také. Nicméně nehodlala vyhrát, aby osvobodila otce – popravdě nechápala, jak mohla být tak naivní a věřit Ba‘alovu slovu – hodlala vyhrát, aby mohla uskutečnit svůj plán a potřebovala k tomu veškeré dostupné zbraně.
Ba’al učinil první výpad, vykryla ho a obratně provedla druhý. Taktak vyklouzla z jeho chmatu a zpozorovala, že nejspíš konečně začal bojovat. Uhýbala, uskakovala, za chvíli byla zpocená a udýchaná. Zatočila se jí hlava a cítila, jak se okolo ní sevřely jeho paže, ale jen na zlomek vteřiny. Máchla dýkou a vzápětí ocítila odpor, jak její ostří narazilo na to Ba’alovo, cítila, jak jí ruku nožem tlačí dolů. Znovu se octila blízko něj, jeho prsty jí vjely do vlasů a on sevřel ruku v pěst. Sykla bolestí, když se pokusila hnout hlavou a vzdorovitě mu hleděla do očí. „Bojuješ za otce vytrvale.“ poznamenal. Viděla v jeho očích zájem, fascinaci a chtíč. Trochu ji to potěšilo.
„To ano,“ odvětila, v jejích očích se naopak zračila snaha nepřijít o zbraň. ‘Ale ne tak, jak si myslíš,‘ dodala v duchu, bojovně vykřikla a vymanila se z jeho nadvlády. Ucouvla do bezpečné vzdálenosti. Ba’al se usmíval: dýchala rychle, tváře měla zarudlé a byla rozcuchaná. Oči jí zářily divokým pohledem, který v ní vyvolala agresivita boje. Ba’al osobně tohle považoval za dokonalou milostnou předehru. Čím déle do sebe jejich těla narážela, svaly se napínaly a hrudníky se zvedaly prudkými nádechy, tím ho to víc vzrušovalo.
Sam spatřila jeho pohled, poznala podle výrazu v jeho očích, co se mu honí hlavou: na jednu stranu byla ráda, její plán vycházel. Jenomže na druhou stranu dobře věděla, že si je jistý, že ona nemá na to ho porazit. Vytočilo ji to, vztekle se vrhla proti němu. Zasadila mu několik perfektně vyměřených, matoucích ran. Ohnal se nožem a Sam ucítila bolest na břiše, škrábl ji a ta rána začala okamžitě pálit. Oči jí vztekle zasvítily, nechala ho učinit další výpad, přitiskla si jeho zápěstí k boku a zaryla mu nehty do tepny, tam, kde to nejvíc bolelo, aby ho donutila pustit nůž. Ostří jejího nože ho varovně zastudilo na krku. Demonstrativně ho k jeho krku ještě přitiskla, Ba’al ucítil štípnutí, jak porušila kůži. Na ráně okamžitě vyskočily kapičky krve. Vyhověl tedy jejímu nevyřčenému rozkazu a jeho nůž se zadrnčením a cikáním dopadl k jejím nohám. Uznale pokývl hlavou a dál čekal, co udělá. Stačilo jen drobně pozměnit úhel nože a zajel by do jeho krku jako do měkkého másla. Zabila by jeho i jeho hostitele, poté by stačilo jen ho odklidit a ona by měla dost času osvobodit sebe, Aieshy i Tok’Ray. Ano, bylo to riskantní, ale byla vysoká pravděpodobnost, že by to vyšlo.
Čekal, že se začne domáhat osvobození otce. Bylo mu líto, že jejich boj nebude ukončen sexem, jak by si býval přál, ale že za tuhle zábavu bude muset zaplatit dalším získáváním její duše.
Zaměřil svou pozornost na ni: netřásla se jí ruka, v očích měla jistý výraz, který ho ale zaskočil. To bylo to, co se mu na ní líbilo a způsobovalo jeho slabost pro ni: častokrát se zachovala úplně jinak, než by do ní řekl. Jako právě teď.
Náhle sundala nůž, její ruka se uhnízdila na jeho zátylku a přitiskla rty k jeho krku, přesně na místo, kde před tím držela nůž. Sála jeho kůži, líbala, lehce tahala zuby a cítila v ústech jeho krev. Tímto způsobem se dostala přes jeho čelist až ke rtům. Vpila se divokým pohledem do jeho očí a když nezareagoval, lehce ho kousla do rtu. Přitiskla se k němu celým tělem a lehce se o něj začala třít. Ba’al chvíli stál jako socha, jen na ni zkoumavě hleděl, potom ji ale chytil za zadeček a zvedl. Sam mu mrštně ovinula nohy okolo pasu, přetáhla si tričko přes hlavu, pak ho objala okolo krku a hladově se vrhla na jeho rty, líbala ho divoce a hluboce.
Ba’al si pospíšil, rozrazil dveře do vedlejší ložnice a sedl si na postel. Sam, která seděla na něm, se opřela koleny okolo jeho těla a strhla z něj košili, zvedla se do kleku a začala si rozepínat kalhoty. Doslova okouzleně ji pozoroval. Sam využila ozdobných stehů na bocích kalhot a ozval se zvuk praskající látky, jak se osvobodila. Spodní prádlo neměla, byla teď úplně nahá. Zatlačila ho do lehu a pak se s čelem opřeným o jeho hruď vrhla na jeho kalhoty. Jemně ji hladil po vlasech, nechávajíc jí nadvládu.
„Vzdala ses možnosti zachránit svého otce. Řekni mi, proč?“ neodpustil si připomenout. Chytil její tvář do dlaně, aby jí zabránil umlčet ho polibkem. Jemně špičkou jazyka přejížděla po bříšku jeho palce.
„Pravda je jen slovo, k čemu by ti bylo?“ zamumlala klasicky a povytáhla obočí. Ba’al se spokojeně usmál a poté události nabraly rychlý spád. Málem jí vyrazil dech, když se posadil a srazil ji ze sebe. Spadla na zem vedle postele na záda a on ji okamžitě znehybnil váhou svého těla. Když do ní prudce pronikl, vykřikla bolestí. Dál už byl trochu něžnější, ale podle náruživosti, s jakou si ji bral, poznala, že bude mít spálená záda. Ani nezaregistrovala, kdy si sundal kalhoty. Zaťala mu drápky do zad a pokaždé, když přirazil, si dělal hlubší a hlubší šrámy. Sténala a kousala ho do ramen a do krku.
Ba’al byl plně zaujatý jejím a svým vlastním tělem, mohla si dovolit přestat na chvíli hrát. Děkovala za to, že její tělo bylo vzrušené, jinak by ji tenhle sex bolel ještě hodně dlouho.
Pohled jejích očí se změnil o sto osmdesát stupňů. Najednou jí ze sebe bylo na zvracení, v jeho náručí málokdy. Byla děvka, krutá a bezcitná bestie, chladná mrcha. To, co se Ba’alovi podařilo v ní aspoň na chvíli potlačit, v ní příchod otce znovu vyvolal.
Nesmí ho zradit, nesmí ho nechat zemřít. A je ochotná pro to udělat cokoliv.
...
Jaffové nehnuli ani brvou, když Sam vyšla z ložnice. Hleděli pevně před sebe, ignorujíc opatrnost, s jakou zavírala dveře, aby Ba’ala nevzbudila i její výraz ve tváři či vzezření. Sam na sebe rychle hodila Ba’alovu košili, byla rozcuchaná a rty měla trochu opuchlé. Na stehnech, které už košile nezakryla, měla slabé krvavé šmouhy.
Prošla kolem nich pryč z místnosti, také si jich nevšímajíc. Cítila v klíně bolest, jasný pozůstatek Ba’alova  nešetrného chování, ale neodvážila si stěžovat – sama ho tak vyprovokovala. Cítila na sobě únavu – tu, které Ba’al s chutí podlehl a usnul tvrdým spánkem, ale ona nemohla. Ze dvou prostých důvodů – zase by ji probrala ta noční můra, sotva by usnula a také měla úkol. Úkol, proč tohle všechno na něj zahrála. Styděla se za to, že použila svoje tělo a sex jako zbraň, ale utěšovala se tím, že jinou možnost nemá.
Za necelých deset minut byla oblečená v kalhotách a svetříku a moc se nezabývala tím, jak vypadá. Spěchala do vězení. Jaffové ji beze slova pustili dovnitř a dál se jí nevěnovali, jako ti u dveří. Vnímali Sam jako svou novou paní, beze slova, prostě tím, že jí Ba’al dopřával svou přízeň a jí nedělalo problém kohokoliv krutě potrestat. Dokud jejich bůh neřekne jinak, ona je jejich královnou.
Sam si otevřela dveře do cely, ve které byly zavření Jacob a jeho doprovod. Jacob vyskočil na nohy a nadechl se, ale Sam mu nedala možnost cokoliv říct. „Ba’al vás čeká.“ oznámila.
„To si počká.“ odfrkl si jeden z Jacobova doprovodu. Sam pohlédla Jacobovi do očí a rty naznačila: ‘Prosím.‘ Jacob pochopil, že tu půjde o něco úplně jiného. Pokynul svému doprovodu a všichni následovali Sam ven z vězení. Když Sam procházela kolem strážných, jeden z nich se jí chystal vstoupit do cesty, ale Sam si pospíšila a když procházela kolem něj, položila mu pravou ruku na hruď, aby ho zastavila. „Děkuji, zvládnu to sama.“ řekla chladně. Jaffa opatrně pohlédl na ozbrojenou ruku, kterou Sam tlačila proti jeho hrudi. Poslušně ustoupil zpět, Sam spokojeně kývla a vyvedla vězně z vězení.
...
Jacob nevěděl, kam míří, ale Sam se najednou zastavila, rozhlédla se kolem, potom couvla k jedněm dveřím a otevřela je. Vešla do přístěnku, podala otci a ostatním dvěma Tok’Raům zakňaktely, potom jim do ruky vtiskla drobné věcičky. „Tohle si připnete na tělo a senzory vás nezachytí, kromě toho vám do poskytne neviditelnost na dvacet pět minut, dost času dostat se k Bráně.“ oznámila jim.
„A kde máš pro sebe?“ zeptal se Jacob.
„Nemám.“ odpověděla Sam.
„Tak jdi místo mě, nenechám tě v jeho spárech.“
„Ne, tati.“ Sam odstrčila ruce, ve kterých jí vracel zpátky to, co mu dala. „Já nepůjdu. Nechci odejít.“ Jacob se tvářil nechápavě.
„Co blázníš, Sam?“ vyhrkl. Sam zakroutila netrpělivě hlavou
„Běžte. Není dost času.“ řekla jen. Jacob pochopil, že on sám nic nezmůže.
„Vrátím se, Sam.“ řekl jen, pevně dceru objal a políbil na čelo. Sam pozorovala, jak vyklouzli z paláce, na nic nečekala a vyběhla do patra pevnosti, aby se je z terasy zkontrolovala.
Stála tam patnáct minut, nevnímajíc chlad a jen trnula. Když se ale na obzoru rozzářila Brána a hladina se třikrát zčeřila, spadl jí balvan ze srdce. Najednou se cítila volněji. Věděla, že Ba’al bude šíleně zuřit. Nepochybovala o tom, že ji krutě potrestá. Jediné, čeho se bála bylo, že jako prostředek pomsty použije Aieshy.

Jakmile Sam vstoupila do místnosti, krve by se v ní nedořezal. ‘On jí chce skutečně ublížit!‘, křičel v ní bezmocný strach.
Aieshy seděla v křesle a trpělivě hleděla ke dveřím. Když zahlédla Sam, napřímila se a chtěla se k ní rozběhnout, ale pevná ruka na jejím rameni ji zastavila. Sam vzhlédla vzhůru. Oči Ba‘ala byly vzteklé, což se stávalo jen zřídkakdy. Jeho stoický klid byl ten tam, plály nefalšovaným hněvem.
„Poklábosila sis s otcem?“ zavrčel. Sam přejel mráz po zádech. Mlčela. „Teď už nejspíš dřepí na Tauri a žvaní naši pozici. Kdo ti dal právo rozhodovat za mě?!“ Sam sebou trhla. Ba’alův hlas pomalu dozníval, Aieshy zkroutila obličej bolestí, jak jí jeho ruka drtila rameno, ale statečně mlčela.
Ba’alův pohled se zklidnil, byl opět ledově klidný a chladný, snad ještě hrozivější. Čekal, co řekne.
„Kdybychom je zabili, nebudou nám na nic.“ namítla Sam.
„Kdybychom je tu měli, něco bychom se dozvěděli.“ opáčil Ba’al.
„Myslí si, že jsem tu nedobrovolně, že mně držíš v šachu díky Aieshy. Je šance, že pošlou záchranný tým.“ Ba’al sundal Aieshy ruku z ramena, ta se mu okamžitě vyvlékla a proběhla kolem Sam ven. Sam se ulevilo, teď už jí bylo jedno, co jí udělá – hlavní je, že Aieshy je aspoň prozatím v bezpečí. Ba’al pomalu přešel k Sam a zastavil se před ní.
„Myslíš si, že jsem takový idiot, že ti uvěřím, cos mi tu teď napovídala?!“ zasykl vztekle.
„Možná,“ odpověděla Sam. Okamžitě věděla, že udělala chybu, sotva to vyslovila. Nemohla si ale pomoct. Ta záležitost s otcem ji na chvíli vykolejila, ale ne natolik, aby se na povrch znovu nedostalo její chladné já. Ba’alova ruka jí pevně sevřela pod krkem a silně stiskla, o pár minut později narazila zády na zeď a málem ztratila dech. Chytila Ba’alovu ruku a marně se snažila uvolnit jeho sevření.
„Myslíš si, jak nejsi chytrá, když jsi mě obelstila tak povrchním a krátkozrakým způsobem! A ještě si dovoluješ být drzá!“ Ba’al ji zvedl do výše, Sam ucítila, jak jí zem mizí pod nohama, bezmocně jimi klouzala po zdi a prsty mu ryla do paže. Jeho oči se leskly vztekem a ona sotva lapala po dechu. „Měli bychom si ujasnit pár věcí. Já nejsem tvoje hračka, ale ty má. Pamatuj na to, Tauri.“ Sam tvrdě dopadla čelem na zem, taktak si stačila strčit ruce před obličej, aby si ho nerozbila. Měla mžitky před očima a lapadla po dechu, krk ji od jeho sevření bolel, snad měla i pohmožděný ohryzek. Ba’al si dřepl a chytil ji za bradu, aby zvedl její tvář. „Bylo to naposledy, rozumíš? Nerad bych ti zase ublížil.“
„Naposledy, přísahám.“ zachrčela Sam. Ba’al ji pohladil o tváři, napřímil se a odešel, nechajíc ji vlastním myšlenkám.
...
Ba’al byl na vážkách, nevěděl, jestli ji začal ztrácet z moci, musel jednat, dokuj její touha po pomstě je dost silná, dokud nevystřízliví. Byla příliš inteligentní na to, aby s ní mohl takhle zacházet, ale neuvěřitelně ho naštvala. Zuřil... musel rychle využít toho, co cítila... Naštěstí tu měl ještě Aieshy. Když byla malá v ohrožení, matka v Samanthě ztrácela hlavu.
Bylo to zvláštní: dítě bylo stvořené ve zkumavce a byl uměle urychlen jeho růst. Pro Samanthu tvořilo velkou část života, ale o necítil nic, krom toho, že by byl strašně nerad, kdyby se dítě dostalo do nepovolaných rukou.
Dveře do jeho pokoje se otevřely a zase zavřely. Otočil se a když spatřil ji, jen se usmál. Měla na sobě svou červeno-černou noční košilku a byla bosá. Lehce se na něj usmívala, přešla až k němu a nechala sklouznout lehkou košilku z těla.
Ba’al si na chvíli oddechl - ne, zatím byla pořád jeho. Sklonil se k ní a políbil ji. Polibek okamžitě prohloubila a objala ho kolem krku.
Jak to bylo směšné, napadlo ho. Napřed s ním spala na truc O’Neillovi, jednou, dvakrát poznal, že snad v jejich objetí hledala lásku, ale jen za začátku. Naučila se cítit jen ten příjemný pocit, navykla si jen plnit tužby svého těla. Nejspíš se mu nikdy nepovede vymítit z ní lásku, ale to teď ani nepotřeboval. Dokud cítila, mohl ji ovládnout přes Aieshy, mohl využívat jím pečlivě zaseté nenávisti k O’Neillovi, která byla jen tolik silná, jako její dřívější city.
To bylo také jeden z důvodů, proč z ní neudělal Goa’ulda. Potřeboval její lidskost, potřeboval zhrzenou ženu v bojovnici a ten vysoce ceněný mozek. Počítal s tím, že tohle jednou skončí. Přijdou si pro ni a všechno dopadne jinak, nakonec je všechny snad bude muset zabít. Mrzelo ho, že přijde o tak zábavnou hračku, ale co – stejně vyhraje. Bude mít informace a tu chytrou dívenku. Do té doby se ovšem bude těšit ze Samanthiny přítomnosti, hrát si s jejími city a... utužovat vzájemné vztahy.
Dvě těla v obrovské posteli se vzdycháním splynula. Obě mysli zmlkly, jedna chladně kalkulující, druhá tápající.
...
„Neplánovaná aktivace z venčí.“ hlásil Walter do mikrofonu. Generál O’Neill byl vzápětí za jeho zády, aniž by cokoliv řekl, Walter reagoval. „Zatím žádný kód, pane... ah, teď jeden došel. Tok’Raové, pane.“
„Otevřít Iris.“ nakázal Jack. Walter ho poslechl a rovnou otevřel dveře do bránového prostoru. Rozhodně si nechtěl nadělat problémy – i když to generál neřekl, věděl, že není zrovna nadšený z toho, že nechal podplukovníka odejít.
Jack dorazil k Bráně zrovna, když se hladila zčeřila a ven vyšel Jacob. Vypadal rozrušeně a spěchal po rampě dolů k Jackovi. Jack se kousl do rtu.
„Jacobe, co v...“
„Je to důležité a vážné, Jacku. Jak se Sam ocitla u Ba’ala?“ Jack prudce vyprázdnil plíce a pokynul Jacobovi rukou ke dveřím.
„Půjdeme si sednout do zasedačky.“ řekl. Jacob kývl a rychle vyšel napřed, Jack měl co dělat, aby mu stačil. V duchu si přehrával, jak vynechat tu pasáž, ve které exceloval on, Jacobova dcera a její postel.
Sotva vstrčili nos zasedačky a Jacob se na Jackův pokyn usadil, hned Jacka znovu vyzval, aby mluvil. Jack si sedl, odkašlal si a založil ruce na stole. „Jacobe, vy víte, jak na tom Carterová musela být, když jsme ji zachránili z té planety...“
„Ani mi to nepřipomínejte.“ zarazil ho okamžitě Jacob. „Ale co to s tím má společného?“
„...a ona adoptovala Aieshy a zařizovala jí domov a seznamovala ji se Zemí a chodila na mise a tak a nedala si pauzu... Prostě, v poslední době na tom byla psychicky hodně špatně... A před dvěma dny Aieshy onemocněla. Dostala nějakou horečku a Fraiserová nevěděla, jak si s tím poradit a přišel Ba’al a řekl jí, že má pro Aieshy lék.“
„A on za ním prostě šla?“ vyprskl Jacob nevěřícně. Jack kývl. „Jak je to možné?“
„Nebyl jsem tu a víte, jak je Sam vynalézavá a tvrdohlavá, když jí o něco jde a... Je zbytečné pátrat nad tím, co všechno ji k tomu dohnalo a kdo pochybil, to ničemu nepomůže. Jak víte o tom, kde Carterová je?“  reagoval Jack. Jacob chvíli mlčel a zamračeně na něj hleděl, potom ale k Jackově úlevě odpověděl na poslední otázku.
„Dostali jsem echo od jednoho špeha u Ba’ala. Bohužel nás ale odhalil, než jsme se stihli dostat do paláce a předvedli nás před něj. Sam seděla na jeho trůně, celá v černém a tvářit tak chladně jsem ji nikdy se neviděl.“ Jack na něj hleděl značně vyděšeně. 
„Je goa’uld?“ vyhrkl jen. Jacob zakroutil hlavou.
„Ne, necítil jsem ho. Ale Ba’al se k ní choval velice osobně, Jaffové ji berou jako svou paní – aspoň co jsem si všiml. Ale pomohla nám utéct – ovšem řekla mi něco, co mě vyděsilo: když jsem jí řekl, aby se vrátila, řekla, že nechce a před tím mluvila o tom, že ji přátelé zklamali... Vůbec jsem jí nerozuměl, byla tak jiná...“ Jack jen zarytě mlčel.
„Jak osobně?“ zamumlal nakonec otázku a pohlédl na Jacoba. Jacob chvíli zkoumal jeho pohled – vůbec se mu nelíbil ten nádech žárlivosti v Jackových očích.
„Sahal na ni, líbal ji a Sam si to nechala líbit. Zvedal se mi žaludek, jak myslíte, že mi jako otci bylo? Nevychoval jsem dceru pro takového bastarda.“ Jack měl pocit, jakoby ho Jacob prohlédl, ale mlčel. Nevšímal si rádoby obviňujícího tónu, který z Jacobova hlasu slyšel – nebo si ho tam možná domyslel. Moc dobře věděl, jakou na tom má vinu. „Máte nějaký plán?“ zeptal se po chvíli Jacob.
„Máme, ale můžeme ho rozjet až zítra. Když Carterová odcházela, Teal’c jí slíbil tři dny.“
„Každý z těch dní může být pro Sam osudný.“ namítl Jacob.
„Já vím, Jacobe, ale nemůžu riskovat zranění či smrt svých lidí. Nedovolil bych to já a je to i proti vojenské morálce, protože Carterová se zachovala jako dezertér. Ať to udělala pro co chtěla, utekla k nepříteli.“ Jacob na něj chvíli hleděl.
„Co se stalo?“ zeptal se podezřívavě. Jack pomalu zakroutil hlavou.
„Nechtějte to vědět.“ řekl a odešel. Jacob si jen povzdechl, nikdy by nevěřil, že se tohle stane. Jeho dcera je milenkou Vládce soustavy a zcela dobrovolně. Její velící důstojník se utápí v dobře skrývaném vzteku a žárlivosti a bůhví, co všechno ještě se děje. Jacob si promnul spánky a pohroužil se do tichého hovoru se Selmak. 
...
Jack nepřítomně hleděl na otáčející se bránu. Srdce mu bušilo jako o život, měl strach se se Sam setkat. Řeči Jacoba a Selmak o tom, že Sam je nejspíš zfanatizovanou hračkou Ba’ala, naprosto ignoroval. Doufal v to, že je jen naštvaná a že ji tam Ba’al drží díky Aieshy. Kdyby se úplně změnila, tak by přece nenechala otce utéct. Taky odmítl, aby se Jacob přidal k záchranné misi, argumentoval tím, že když se mu jednou podařilo vyklouznout, nemusí už po druhé. Jacob se potom zeptal, proč se toho obává, když věří, že Sam je jen vzteklá. Jack na to neměl odpověď a tak mlčel. Popravdě řečeno nechtěl, aby Jacob byl u toho, až si ho Sam vezme na paškál – těžko by se to vysvětlovalo. A tak jen Jacobovi přísahal, že ji dostane zpátky, ať ho to stojí, co stojí.
Daniel se k němu přitočil: „Víš, Jacku, uhm... vzhledem k tomu, že Sam je na tebe nejspíš moc naštvaná a vzhledem k současnému vývoji věcí... nebude lepší, když s námi nepůjdeš?“ Jack upřel na Daniela pohled beze slov a Daniel rychle kývl. „Dobře, byl to jen nápad.“ dodal na vysvětlenou.
„Blbej nápad.“ doplnil ho Jack. Daniel si jen povzdechl a pohlédl na Teal’ca, jež upíral na Jacka zkoumavý pohled. Když si Jaffa všiml, že na něj Daniel hledí, pohlédl i na něj. Daniel u něj hledal podporu, ale Teal’c nevypadal, že by chtěl otevřít pusu. Daniel jen založil ruce na prsou a pomyslel si, že tohle asi nenapadne dobře.
„Podívej, Danieli, já sakra nepotřebuji, abys mě chránil a už vůbec ne před ženskou, tak se laskavě přestaň tvářit tak, jak se tváříš, než se naštvu!“ obořil se na něj Jack.
„Pozdě,“ utrousil Teal’c. Jack na něj vrhl vzteklý pohled. „Rozčilený už jsi.“ dodal klidně.
„Vlezte mi oba na záda.“ zavrčel Jack a sotva se hladina Brány ustálila, vystřelil po rampě nahoru. Daniel už se neobtěžoval na Teal’ca pohlédnout a následoval Jacka. Jakmile prošli všichni tři, Brána se za nimi uzavřela.
...
Jack se probral jako poslední. Hlava mu třeštila, ani netušil, co je to sakra mohlo tak rychle oddělat. Jakmile ale otevřel oči, pochopil. Jaffský granát, no jistě. Sejmuli je, jakmile vystrčili nos z Brány. Teď bude chvilku trvat, než zase uvidí – Jack vztekle zavrčel, když si to uvědomil.
„Jacku?“ ozval se Daniel.
„Yeah, Danieli, jsem vzhůru.“ ujistil jej.
„A taky nic nevidíš?“
„Ne, nevidím.“ Daniel se dál neptal, Jack byl stále stejně podrážděný, jako když na Zemi procházel Bránou.
„Zrak se mi začíná vracet.“ oznámil odněkud Teal’c.
„To je fajn.“ poznamenal Daniel. „Taky začínám vidět.“

Ani ne za deset minut už se všichni rozhlíželi okolo sebe. Takhle si to tedy Jack nepředstavoval – jakmile vyšli z Brány, špeh Tok’Raů tady na té planetě měl odvést pozornost, aby oni si stihli schovat ovladače Iris, zbraně a další šikovné věcičky potřebné k útěku. Jenomže něco se zvrtlo a dostali se do průšvihu. Neměli zbraně, nic. A byli u Ba’ala v zajetí. Jack to nenáviděl, nenáviděl když ho měl nějaký had v hrsti a ještě víc, když se jednalo o Ba’ala. Na vězení měl od té doby, co strávil nějakou dobu v iráckém vězení, silnou alergii.
Mříže se zvedly a do vězení vešel Ba’al. Vůbec se nezměnil – na tváři výraz vítěze i s tím úsměvem a ruce spojené za zády.
„Velice rád vás vidím. Doktore Jacksone, O’Neille, Sholvo... Už jsem na vás čekal.“ poznamenal.
„To věřím.“ ušklíbl se Jack. „Kde je Carterová?“  zeptal se. Ba’al nereagoval, jen se Jackovi vysmíval do tváře. Ozval se klapot podpatků, byl čím dál blíž a pak se v jejich zorném poli objevila Sam. Na sobě měla stejné oblečení jako když sem přišel Jacob, nijak to neřešila. Tvářila se překvapeně a zaskočeně, ale žila, tak to bral Daniel.
„Sam!“ vykřikl a hnal se kupředu, narazil však na energetickou hradbu, která ho odrazila zpět. Praštil se hlavou o zeď a zůstal na zemi nehybně ležet.
Teal’c překvapeně, Jack šokovaně, oba otočili hlavu zpět k Sam a hleděli na to, jak Sam s klidem vrátila ozbrojenou ruku zpět podél těla. Teal’c se nakonec pohnul a přesunul se k Danielovi, aby mu pomohl.
„Co blbnete, Carterová? Zbláznila jste se?“ vyrazil ze sebe konečně Jack.
„Někdy musí člověk udělat něco bláznivého.“ řekla Sam tiše a sladce. Jackův pohled se změnil. Pochopil rychle, že je to přesně tak, jak říkal Jacob.
„Cože?“ zeptal se tiše.
„Nerozumíte jim, pane? Jsou to přece vaše slova. Mám vám je zašeptat do ucha, aby to bylo srozumitelnější?“ Sam pozvedla obočí, aby svým slovům dodala na významu. Daniel se mezitím probral a vyškrábal na nohy za vydatné pomoci Teal’ca. Mlčel, jen zíral na Sam, v očích výraz zmatku.
Sam se usmívala – tak chladně a vypočítavě, jako to u ní neznal – a nechala Ba’ala, aby ji lehce chytil za pravou ruku, zvedl ji a vtiskl ji polibek na prsty. Tím bylo vše řečeno.
Daniel hleděl jako čerstvě vyoraná myš, Teal’c naklonil lehce hlavu na stranu, naznačujíc, že tomu sotva věří a Jack tomu prostě nevěřil. Na chvíli zavřel oči, aby nabral rovnováhu, po chvíli je otevřel a vpil se do těch Samanthiných, hledajíc aspoň zbyteček toho, co v nich viděl dřív – nic tam nebylo. Vzdorovitě našpulila rty, nepřerušujíc s ním oční kontakt. Jack pootevřel rty, aby něco řekl, ale byl přerušen Ba’alem.
„Vlastně bych vám měl poděkovat, generále. Přihrál jste mi hotový poklad, odměním vás za to. Až bude Země podrobená, vy už to neuvidíte.“ Jack byl rád, že zůstal hledět do krutých očí Sam – zaznamenal totiž, že se v nich cosi mihlo, lehká známka odporu, nesouhlasu. City Sam zůstaly zachovány, pořád milovala otce i Zemi a na něj měla vztek, což znamenalo jediné – Sam cítila, nemohla být ztracená ani krutá.
„Uvidíme se.“ řekla jen Sam, všimla si, že v Jackových očích se objevila naděje. Musí se připravit na to, že na ni půjde takhle – mizera.
Odešla a Ba’al spolu s ní. Jack zůstal strnule stát, bylo mu jasné, že proti němu nestojí jen vzteklá Sam, ale stále si odmítal připustit, že Jacob má pravdu. To, že nechá Ba’ala, aby se jí dotýkal nic neznamená. Není to důkaz toho, že s ním spí.
Jack se přistihl že žárlí jako nikdy, tak silnou žárlivost necítil dokonce ani tehdy, když svou první dívku – tu, kvůli které si přivodil fóbii na postele svých milenek – přistihl inflagranti s největším rváčem z ročníku, který ho rok před tím v zimě zmlátil do kuličky, sebral mu boty a Jack musel v těch největších mrazech jít domů bos.
Měl pocit, že se všechno v jeho životě točí dokola a pořád se stejným koncem – pomalým, zdlouhavým a plným bolesti.
Jack věděl, že tohle nebude jednoduché. Sam nebude chodit daleko pro rány pod pás, jako před chvílí...

Koupali se doslova ve vlastním potu, Jack nespustil ruce ze Samina zadečku, pořád chtěl být co nejhlouběji v ní. Cítil, jak mu rukou jemně projíždí vlasy. Tiše si hleděli do očí a i v té tmě kolem věděli, na co ten druhý myslí – jen nemluvit. Tenhle okamžik byl strašně křehký a cokoliv, co by řekli, by je mohl vrátit tam, kde byli před tím – do těžko řešitelné situace. Bylo důležité, že teď měli jeden druhého v náručí a bylo to jediné, co je zajímalo. Jack ji lehce hladil po tváři a Sam mu do dlaně vtiskla polibek. „Zbláznili jsme se...“ zašeptala. Jack si ji přitáhl do pevnějšího objetí, tiskl ji k sobě ještě silněji než před tím. Po těch letech letmých zakázaný doteků Sam takové intenzivní objetí zastavovalo srdce. Cítila jeho dech na uchu.
„Někdy člověk musí udělat něco bláznivého.“ zašeptal. Sam ho nohou, jež měla přehozenou přes jeho bok, přitiskla hlouběji do svého klína a rukama objala tak pevně, jak mohla. Cítila, jak se nadechl, aby ještě něco řekl, ale jednu ruku sundala z jeho krku a položila mu prst na ústa.
„Až ten most přijde, tak ho přejdeme.“ řekla. Jack se jen pousmál, stočil se tak, aby Sam ležela pod ním a položil jí hlavu na rameno, stále ji pevně objímajíc. Byla to jediná slova, která za celou noc řekli.

A Jack si ta slova bude pamatovat do smrti. Ne proto, že byla řečena v tak krásném okamžiku, ale proto, že byla zopakována znovu a úplně jindy. A protože – ač si to Jack nechtěl přiznat – zabolela.
Daniel i Teal’c mlčeli, nechali Jacka vlastním myšlenkám. Zatím.
...
Sam si zapnula kalhoty a potom vzala tílko se stojatým límečkem, které jí ke zbytku oblečení barevně ladilo – byl stejně černý. Byla zamyšlená, než si ho stihla obléct, někdo jí ho vzal z ruky. Překvapeně se otočila na Ba’ala, ale ten už kousek oblečení odhazoval stranou, v rukou měl jiný živůtek, s pásky okolo paží místo ramínek. Jeho ruce jí přejely po zádech a rozepnuly podprsenku. Sam ho nechala, poslušně nastavila ruce, když jí Ba’al nachystal živůtek a nechala ho, aby ji oblékl. Ucítila, jak ji látka stahuje, když zapínal zip na zádech. Přejel jí dlaněmi přes hruď až na bříško, jakoby se ujišťoval, že jí oblečení sedí, ale ve skutečnosti v tom bylo spíš touha znovu se potěšit jejími proporcemi. Sam se na něj otočila.
„Jsi připravená? Nebude to lehké... dokážeš se mu dívat do očí, až bude umírat? Nebo je tvá láska příliš silná...“
„Není...“ zavrčela Sam. „...žádná láska.“ dodala. Ba’al přikývl.
„Potom je O’Neill tvůj.“ Oči Sam zazářily touhou, touhou po pomstě a krvi. Touhou, kterou v hloubi duše – tam, kde se schovalo její původní já – nechápala a děsila se jí, ale na povrchu byla klidná, ukolébaná Ba’alovým hlasem, pohledem a opilá silou, kterou jí vnutil. Ba’al vzal její ruku a něco na ni navlékl. Sam zvedla ozbrojenou ruku k očím. Ba’al se sklonil k jejímu uchu. „Krev nepřítele je lepší než zralé víno. Nic úžasnějšího v životě neochutnáš, nic tě tolik neuspokojí.“ zašeptal a políbil Sam na rty. Sam ho pevně objala okolo krku, ovšem po chvíli se odtrhla, smyslně si olízla rty a odešla. Ba’al se usmál. Voják byl vycvičen a poslán na bojiště. A on si půjde zařídit zábavu, než se dozví, jak všechno dopadlo. Rád se nechá překvapit – tak či tak – on je vítěz.
...
„Jacku?“ Daniel konečně promluvil. V cele se ozývalo dobré dvě hodiny před tím, než se Daniel ozval, jen dýchaní a sem tam tichý zvuk. Jack neodpovídal, hleděl do zdi naproti sobě a zdál se duchem nepřítomný. „Jacku, no tak, mluv s námi!“ zavrčel Daniel a zamával Jackovi rukou před obličejem. Jack jeho ruku vztekle odstrčil.
„Nech toho, Danieli.“
„Tím, že budeš tupě zírat do zdi, nic nevyřešíš. Co se stalo?“
„Jak to mám vědět, copak jí vidím do hlavy?!“ odsekl znovu.
„Co to říkala za slova? Co mělo znamenat to s tím šeptáním?“ nepřestával Daniel.
„Danieli, víš co?! Nelez lidem do soukromí!“ Jack na něj tentokrát zařval opravdu silně a Daniel se stáhl. Ačkoli Jack nebyl nejmladší, pořád měl páru a Daniel by byl nerad, aby to odnesly jeho brýle, nos, zuby či čelist. Proto se dál na nic neptal, ne teď.
Dveře do cely se znovu otevřely a vešel Ba’alův první muž. „Vstaňte.“ rozkázal stroze. Jack se postavil bez debat, až Daniel hleděl, ale zakrátko pochopil, že se Jack chce akorát dostat co nejblíže k Sam. On i Teal’c se tedy zvedli také a pomalu se šourali k Jaffovi.
„Luxus. Ba’al pro nás posílá svého Prvního muže.“ Daniel si trochu oddechl, Jack je schopen žertovat.
„Hni se!“ Ba’alův první muž zjevně neocenil Jackův smysl pro humor a rýpl ho tyčovou zbraní do žeber. Jack sykl.
„Ale vychování máš stejný jako ti pod tebou.“ zabrblal ještě Jack, ale popošel rychle dopředu, aby nedostal další ránu. Daniel a Teal’c se chtěli vydat za ním, ale další Jaffa je zastavil.
„Ne, vy jdete jinam.“ oznámil jim jeden stroze a strčil je na druhou stranu. Teal’c ho kupodivu nesjel ani vražedným pohledem, stejně jako Daniel se otáčel za O’Neillem, který šel v doprovodu Ba’alova Prvního muže a dvou dalších. Pohlédl na ně a lehce se usmál. Daniel přikývl, jakože chápe jeho gesto: ‘Budu v pohodě‘ a spolu s Teal’cem konečně dbali strkání netrpělivých Jaffů za nimi.
...
Jacka uvedli do dalšího trůnního sálu a jemu prolétla hlavou myšlenka, kolik asi takový had potřebuje trůnních sálů, aby byl spokojený. Dál ale neměl čas přemýšlet, dveře za ním se s výmluvným cvaknutím zavřely a Jack pohlédl před sebe. Žádný Ba’al, žádná síť... jen Sam. Byla nádherná – v černém přiléhavém oblečení a odhalenými rameny vypadala zatraceně přitažlivě. Zhluboka se nadechl. Sam si všimla jeho udiveného a obdivného pohledu a jen se usmála. „Obléká si mě do toho, co se mu líbí a... co se dobře svléká.“ obeznámila ho se situací. Jackovi se najednou dechu nedostávalo, žárlivost udeřila plnou měrou. „Ano, spím s ním a často. Neříkej mi, že jsi to nečekal. A netvař se tak... ty už jsi mě přece nechtěl...“ Jack pochopil. Její pomsta... dobře, tohle přežije. Sám si o to koledoval.   
Sam pomalu sestoupila ze stupínku, na kterém byl trůn. Jack sevřel ruce v pěst a rychle analyzoval situaci: u dveří ze sálu nestály ani stráže. Ticho po pěšině. Jediné, co se ozývalo, byl klapot Saminých podpatků a dech jich dvou. Něco v jejích očích ho varovalo, že tohle rozhodně nebude žádná mírumilovná hra. Šel z ní strach a chlad... I přesto stále věřil, že se něco děje, něco, co lze zastavit a přerušit, něco, co Sam nutí takhle se chovat.
„Nezneužil jsem tě,“ začal pomalu.
„Ne?“ pozvedla obočí a zastavila se.
„Ne, jen jsem potřeboval klid – přemýšlet a rozhodnout se. A udělal jsem to špatně.“ pokračoval. Sam jen kývla. „Sam, mrzí mě to, vím, že jsem ti ublížil, ale přísahám - nechtěl jsem.“
„Ale ublížil. Bylo mi mizerně, ty jsi to věděl a stejně ses zachoval tak, jak zachoval.“ Sam teď stála až u něj. Jack jí chvíli hleděl do očí a pak se odvážil zvednout ruku a lehce se dotkl její tváře. Stála bez hnutí. „Udělal jsem chybu, vím. To, co jsem řekl Hammondovi jsem nemyslel, jak jsem řekl. Nebyla to pravda, celé to byla jen fraška, jak se ti vyhnout a uvědomit si, co všechno se stalo. Jsem zbabělec a vždycky jsem byl, pochopím, když mi neodpustíš a ani tě o to nežádám, nemám na to právo. Jen tě prosím, Sam – vrať se s námi domů.“ Domů? Jak divně to pro Sam znělo. Doma byla tam, kde bylo její dítě...
Jack hleděl na její přemýšlivý výraz, prsty jí systematicky hladil po tváři, jeho dlaň spočívala na jejím krku. Neodpověděla, jen se zhluboka nadechla a pootevřela rty. „Já tě miluju, Sam.“ zašeptal, slyšela, jak nejistý má hlas. Pevně tiskl zuby k sobě, emoce na něj útočily ze všech stran. Sam stále neucukla.
Opatrně se sklonil k její tváři a ona mu tu svou nastavila. Srdce se mu rozbušilo, ze srdce mu spadl obrovský kámen. Políbil nabízené rty a Sam cítila, jak se ty jeho chvějí. Pohled jejích očí už nebyl neutrální, objevilo se v nich cosi, co by Jacka zřejmě vyděsilo.
Vtáhla jeho spodní ret do úst a Jackova ruka se přesunula na její zátylek. Náhle zasténal bolestí proti její ústům a vytřeštil oči. Sam ho kousla, dost silně, cítil, jak mu praskl ret a v ústech cítil chuť své krve. Sam ho líbala ještě hladověji. Balvan na srdce se vrátil a byl ještě těžší, dřív, než ji stačil odstrčit, dostal další lekci, bolest se tentokrát nedala přejít, jako když ho kousla.
Sam ho přestala líbat, skrz přivřené oči spatřil, jak si olízla rty. Obrátil pohled vzhůru, směrem, kterým přicházela bolest. Zíral přímo do zářící ozbrojené ruky.
Šílená bolest mu podlomila kolena, klekl před Sam, která ale nepřestávala. Neviděl jí do očí, sám je držel pevně zavřené, tiskl zuby k sobě. Byl celý ochromený, měl pocit, jako by mu bolest trhala lebku, mučila ho silně.
Bolest náhle zmizela tak rychle, jak se objevila. Jack z kleku přepadl dopředu, zarazil se rukama od tvrdého pádu na zem. Jakmile mu přestala pulzovat krev na spáncích, přestal se opírat a ohmatal si rukama hlavu, ujistil se, že ji má v celku. Musel vypadat jako blázen, ale mučení přišlo tak nečekaně, že ho skutečně dost zranilo... ale nezranilo by tolik, kdyby ho mučil kdokoliv jiný.
Zvedl k ní oči, ve tváři výraz pětiletého dítěte, kterému sebrali houpacího koníka a potom ho zřezali řemenem.
„Pořád si se mnou hraješ, jde ti jen o to, abych nevyzradila Ba’alovi informace, jde ti jen o to, abych se vrátila na Zem... Kolik z toho, co jsi řekl, byla pravda, hm?“
„Všechno...“ vyrazil ze sebe přerývavě Jack. „Řekl jsem jen čistou pravdu, Sam. Řekl jsem ti, jaké jsem měl důvody a proč...“
„Ale na to jsem se neptala, to mě nezajímá a nezajímalo.“ zasykla nebezpečně a snad trochu zlomyslně Sam. „Tebe taky nezajímalo, jak jsem se cítila.“ dodala. Náhle, jakoby dostala nápad, její rty se roztáhly do dalšího z Jackovi dosud neznámých úsměvů. Hravě mu vjela volnou rukou do vlasů a jemně ho hladila po hlavě. „Ale když už jsi mi tady vyprávěl pohádky, tak já ti zase na oplátku povím pohádku o tom, jak jsem se cítila a cítím.“ Jack jen nevěřícně zakroutil hlavou nad tím, co mu řekla. Začínal chápat, že Jacob měl pravdu, hnal se sem jako idiot jen aby zjistil, že ze Sam je Ba’alova hračka... Cítil, jak v něm roste hněv.
„Celou tu dobu jsi mi ani na chvíli nevěřila, že? Jen se dívala, jak si tu vylívám srdce, říkám věci, které jsem nevěřil, že ještě někomu řeknu a bavila se tím.“ zachraptěl Jack. Hleděl jí do očí a zoufale hledal něco, co by se aspoň trochu podobalo pohledu Sam, který znal. Narazil jen na ledově modrou hradbu, spoustu vzdoru a pohrdání. Zabolelo to a naštvalo ještě víc.
„Myslíš, že mám důvod ti věřit?“ Sam obrátila slova na jazyku, stále ho provokativně vískajíc ve vlasech.
„Nevěřím, že jsi úplně pryč...“ Jackův hlas zněl najednou rezignovaně, smutně a zoufale, vztek z něj pomalu vyprchával.
„Nevěříš a nebereš vážně spoustu věcí.“ odfrkla si Sam. Jack cítil, jak se vztek vrací... už ho nechtěl držet pod pokličkou, pod vším tím provinilým pocitem, který se v něm nashromáždil.
„Baví tě takhle mě ponižovat a ubližovat mi?!“ Chtěl vstát, zatřást s ní, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo. Navíc byl zesláblý a Sam ho pohybem ruky mohla klidně zabít. Stále ale věřil, že by to neudělala. To, co pro něj kdy obětovala, udělala, riskovala... to přece nemohlo být projevem lhostejnosti. Jack se v ní nevyznal.
„Zřejmě jsem tě ještě neponížila dost, aby sis odpustil tu aroganci.“ odsekla. V Jackovi se zvedla žluč.
„A co sakra mám ještě udělat?! Já se omluvil, nic víc udělat nemůžu, vrátit čas neumím. Můžu ti tak maximálně zmizet ze života. Vím, zachoval jsem se jako bastard, ale ty ses taky nezachovala zrovna dospěle, že? Utekla jsi Bránou, zatáhla do toho Daniela, Teal’ca, Aieshy a skočila do postele s prvním hadem, kterého jsi potkala!“ Jack vzápětí tohoto výbuchu žárlivosti a vzteku litoval. Ucítil tvrdou ránu do žeber, která ho převalila na záda. Zároveň s tím ucítil křupnutí, doprovázeno snad nejhorší fyzickou bolestí, kterou tu zažil. Rozlévala se mu v oblasti hrudníku. Srdce mu tlouklo jako o život a puse znovu ucítil železitou pachuť své vlastní krve, rozhodně netekla z prokousnutého rtu. Při každém nádechu ho zachvacovala další a další bolest. Samina rána mu nejspíš zlomila žebro, které se zabodlo do jeho levé plíce. Pokud dokázal ještě rozlišovat, zraněné měl i následující žebro, ale zlomené snad nebylo. Zatím.
Nevěděl, co dělala, zatímco se vzpamatovával z její rány, ale najednou ucítil, jak mu sedla do klína a stehny objala jeho boky. Sklonila se nad ním, ruce opřené okolo jeho hlavy. Otevřel oči, jejichž víčka dosud křečovitě tiskl k sobě a zahleděl se přímo do těch jejích. Tomu pohledu nešlo uniknout a nevěstil nic dobrého.
„Tu noc, co jsme se... mám říct milovali? Ne, spíš tu noc, co jsme měli sex, tu noc jsem se naposledy vyspala, naposledy jsem spala klidně... naposledy jsem vůbec pořádně spala. Už někdy byla každá tvoje noc zaplněná nočními můrami nebo hleděním do zdi? Úplně každá? Pokaždé, když ses pokusil usnout, od všeho se oprostit, nešlo to?“
„Ano...“ zachrčel Jack.
„Jistěže ano.“ odfrkla si Sam. „Ale už jsem ti to někdy způsobila já?“
„Ne...“ Jack se rozkašlal, v jeho obličeji bylo vidět, jakou bolest při té činnosti pociťuje, z koutku úst mu stekl tenký pramínek zpěněné krve.
„Tak je čas to napravit.“ zašeptala zlomyslně, když se Jackův sípavý dech ustálil a lehce ho políbila na nos. A potom mu téměř uměleckým pohybem bez jediné stopy emocí ve své krásné tváři prořízla tepny na rukou. Vykřikl bolestí, prudce se nadechl a zase rozkašlal, pod zápěstím se mu okamžitě začaly tvořit kaluže krve. Ucítil, jak mu rány nadvázala, aby jeho vykrvácení zpomalila a potom mu se soustředěným výrazem nakapala na okraje čerstvě rozřízlé rány nějakou tekutinu. Znovu je obvázala. Pálilo to, ten oheň prostupoval celým jeho tělem a nutil ho rychleji dýchat, vykašlávat další krev.
Přitiskla se k němu, což bylo pro něj další utrpení, jelikož se váhou svého těla tlačila na jeho poraněná žebra. Vykřikl mnohem silněji než prve, vší tou dlouho potlačovanou bolestí. Cítil, jak ho síly opouštějí a klíží se mu víčka únavou, také ale cítil, jaký jiný - naprosto nepříhodný této situaci - vliv to na něj má. Seděla mu na podbřišku, cítil teplo jejího klína, její stehna tiskla jeho boky jako tehdy v noci a její ňadra se tlačila proti jeho hrudi. „Tohle... mi j-jen rozpouď-dí... krev.“ zachraptěl. Každé slovo ho strašně bolelo. Její ukazováček ho rytmicky hladil po čele. Když promluvila, ucítil její dech na tváři.
„Neboj se, že bys rychle vykrvácel. Čím víc se ti rozproudí krev, tím jsi sice blíž smrti, ale do celého těla se ti také rychleji dostává můj malý dárek. On a já tě nenecháme odejít rychle.“ dodala sladce. Její rty se lehce otřely o jeho tvář a potom se nadzvedla a dlaněmi se opřela o jeho žebra. Jack znovu slabě vykřikl bolestí, víc sil už neměl. Byl čím dál víc malátnější a sotva dokázal držet oči otevřené. Cítil - jako už tolikrát ve svém životě - že se blíží smrt. Nevěděl, co mu Sam napumpovala do těla, neměl sílu se zeptat, stejně by nedostal odpověď. A přemýšlet bylo nad jeho síly. Než zavřel oči, naposledy na ni rozostřeně pohlédl. Stále na něm seděla, ukazováčkem mu kreslila na hruď nějaké imaginární obrazce, ve tváři fingovaný infantilní výraz a v očích stejně falešnou nevinnost a lítost.
Cítil, jak mu chlad prostupuje celým tělem a přicházela neodbytná dřímota. Od doby, co potkal Sam, pokaždé, když se dostal do těsné blízkosti se smrtí, zoufale se jí snažil uniknout... Teď jí ale otevřel náruč. Zavřel oči a vydechl. 
Čekal, že bolest ustoupí a opustí ho vědomí, jako už si to tolikrát vyzkoušel, ale spletl se, začínal vnímat smysl Saminých škodolibých slov. Před očima mu ze tmy vystoupil obrázek synova těla. Charlie nehybně ležel na zemi a jeho tvář pokrývala čerstvá krev. Kousek od něj ležela Jackova zbraň. Jacka polil ochromující děs, srdce se mu zastavilo, vrhl se k němu a vtáhl po něm ruce. Byl to reflex, pud sebezáchovy - nevěděl co, ale něco ho znovu přivedlo z té noční můry, jež se kdysi dávno stala skutečností, zpět k vědomí. Pohled se mu zaostřil jen velice pomalu. Stále ležel, měl na sobě Sam a slabé ruce měl natažené do výše. Cítil, jak mu kapky krve stékají po třesoucích se pažích.
Sam ho se zaujetím pozorovala. Jednu ruku spustil dolů a položil na tu její, kterou měla zase na jeho hrudníku a druhou se znovu dotkl její tváře, zoufale se zachytil prsty špinavými od krve v jejích vlasech. Sam ucítila, jak jí na krku a čelisti ulpěla jeho krev. Po tváři mu stekla slza. Už nevydržel víc bolesti, celé tělo měl v jednom ohni; jeho mučitelka bývala člověkem, za něhož by byl ochoten dát své srdce a duši. Zradila ho, její svatozář se rozplynula - nejspíš byla vždycky jen vysněná.
„Prosím...“ chtěl zašeptat, ale jeho rty se do toho slova jen neslyšně zformovaly, třásly se. Z úst se mu vyhrnula další krev. Sam ale jeho slova zachytila moc dobře, znovu se nad něj naklonila, až ho konečky jejích vlasů pošimraly na tváři.
„Bolí? Setři síly, protože to je teprve začátek. Vždycky jsem pro tebe chtěla to nejlepší, víš?“ Lehce mu slzu z tváře slíbala a Jack znovu upadl do bolestné agonie. Cítila křečovité pohyby jeho svalů, tiché chrčení a po tváři mu stékaly další a další slzy. „Trp, lásko...“ šeptla něžně a jediným pohybem se zvedla, překročila jeho tělo a zamířila k dvoukřídlým dveřím z místnosti. Rozevřela je oběma rukama a stanula přesně uprostřed. Ba’al se otočil a na chvíli přestal věnovat pozornost Danielovi a Teal’covi, jež klečeli před ním. Trochu přešel stranou, aby viděl za Sam. Jakmile zhodnotil situaci, rty se mu roztáhly do spokojeného úsměvu a uznale kývl hlavou. Sam se jen usmála.
Daniel i Teal’c tuhle jejich neverbální komunikaci sledovali šokovaně, neschopni se hnout ani využít této situace k nějaké akci. Stejně tak je šokoval Samin zjev: měla na sobě černý komplet, jež těsně přiléhal k tělu a nohavice uzoučkých kalhot byly zahrnuty do černých kozaček na jehlovém podpatku. V očích měla zvláštní výraz, byly průzračně modré a od pravé čelisti po krku se jí táhla velká krvavá šmouha přes odhalené rameno až na paži, kde dostala tvar prstů, které jakoby klouzaly dolů.
Sam zavřela dveře, přešla k Ba’alovi. Ten se lehce sklonil a něco jí zašeptal do ucha, ostatní nerozuměli. Sam jen pootevřela rty a oči se jí zatřpytily dosud neznámým způsobem. Jediný, kdo tento pohled znal, byl Ba’al. Přitiskl rty přímo na zkrvavené místo.
Danielovi se zvedl žaludek a odvrátil hlavu směrem k Teal’covi. Ne, tohle rozhodně nebyla Sam. Teal’c poznal ten výraz, jen přikývl, aby naznačil, že on si myslí to samé jako Daniel. Sam odešla z místnosti, už se na ni nedívali. Jen zírali na Ba’alův spokojený výraz.
„Co jsi s ní udělal?“ zavrčel Teal‘c.
„To všechno bylo v ní, Sholvo. RepliCarterová ti měla leccos napovědět.“ odpověděl Ba’al.
„Nevěřím, je...“ začal Daniel.
„Ne, není, teprve bude.“ zarazil ho suše Ba’al. Daniel i Teal’c na něj tázavě pohlédli. „Dokonalá.“ Ba’al si to slovo vychutnal. „Teprve bude dokonalá.“
Ve vedlejší místnosti Jack mezitím vydechl naposledy... Veškeré můry a představy, jež ho před tím zase a zase týraly, zmizely. Jackovo tělo už se déle neudrželo, ačkoli jeho mysl byla mrtvá už dlouho před tím. I když cítil každou část svého těla, cítil, jak mu otrávená krev proudí tělem a cítil tu strašnou bolest v unaveném srdci, umíral s jedinou myšlenkou: ‘Jeho Sam se vrátí...‘
...
Jack otevřel oči a okamžitě jej obklopilo jemné tlumené světlo. Na zlomek vteřiny myslel, že se zase vrací na chvíli vědomí, jež ho vytrhlo z příšerného snu, ale potom si uvědomil, že se nachází v sarkofágu. Zase.
Jaffové ho chytili za ruce a vytáhli ven tak prudce, že se mu zatočila hlava. Rychle se ale srovnal a když ho pustili, už nebylo po jeho slabosti ani památky. Stanul tváří v tvář usmívajícímu se Ba’alovi. Jack se na chvíli zatvářil nešťastně, ovšem zcela teatrálně. Nehodlal ani Sam, ani jemu udělat radost tím, že by ukázal, jak mizerně mu je a jak je uvnitř zničený. Netušil, jestli dokáže Sam někdy hledět zpříma do očí, bál se jí. Bál se, že by ho dokázala zranit jediným pohledem.
Ne tak Ba’al, ten mu nemůže ublížit víc než Sam... vlastně nikdo mu nemůže ublížit víc než ona.
„Víš, nebolí tě ksicht, když se furt takhle... jak bych to řekl... usmíváš?“ zašklebil se na něj. Ba’al se usmívat přestal, nicméně jinak nereagoval.
„Jak vidím – promluvil sis se Samanthou.“ opáčil. Rána pod pás, ale s Jackem nepohnula. Měl pocit, že přežije už všechno.
„Jo, promluvili jsme si. Byla trochu naštvaná.“ Jack nehodlal ustoupit od té hry, kterou s Ba’alem hrál. Hodlal dělat, že se nic nestalo a poslední událost prostě vymazat.
„Všiml jsem si. Neměl jsi dráždit šelmu bosou nohou.“ poznamenal škodolibě.
„Oh, myslím, že máš o Carterové zkreslené představy.“
„Nejedná se o představy a ty to jistě víš. Zkreslené? Proč myslíš? Nepřišli ti dost podložené...?“
„Máš jen to, co sis vyumělkoval. To, co jsi jí nakecal rychle poleví, jakmile se vyzuří. A ty zase utřeš pusu.“ Jack stále mluvil klidně a stále se díval Ba’alovi do očí. Ba’ala to vytáčelo, čekal, že bude mít O’Neill slabší nervy potom, co mu Samantha provedla.
Netušil ale, že v Jackovi sílí nové přesvědčení, že Jack té myšlence, ke které se upínal, když umíral, věří momentálně silně a nebojí se. To byla Jackova obrovská výhoda. Teď měl proti Ba’alovi navrch. Ba’al zvolil jinou taktiku: chvíli na Jacka zkoumavě hleděl a potom promluvil.
„Začínám opravdu věřit tomu, že to, co jsem jí nalhal o tobě a ostatních je pravda. Že vám skutečně nezáleží na ní, ale na záchraně Tauri. Bude těžké přesvědčit ji o opaku, když tak ochotně naslouchala.“
„Slyšel jsi někdy o tom, že lež má krátký nohy?“ opáčil Jack. Doufal, že tenhle rozhovor brzo skončí, protože začínal ztrácet nadhled.
„Odveďte ho.“ sykl Ba’al a Jaffové poslechli. Jack se jen usmál a nechal se odvést s vědomím, že tuhle bitvu vyhrál. Jen tiše doufal, že Ba’ala nenapadne popisovat mu, jak náležitě si to se Sam užil a co všechno se stalo. Bál se, že to už by nezvládl.
...
Jakmile se za Jackem zavřely dveře cely, Daniel a Teal’c k němu rychlými kroky přiblížili.
„Jacku, jsi v pořádku?“ staral se okamžitě Daniel. Jack kývl.
„Jsem okey, Danieli.“ odpověděl. Teal’c se zamračil, zdálo se mu to dost nepravděpodobné.
„Když Carterová vyšla z místnosti, kde jste spolu byli o samotě, nevypadalo to, že jsi byl ‘okey‘. Zdálo se, že ta krev, kterou na sobě měla, byla tvoje.“ poznamenal. Daniel v Jackově obličeji dobře poznal ten výraz přistiženého na ‘švestkách‘.
„Byli jste tam?“ zeptal se Jack o něco tišeji.
„Jo, byli. Byli jsme vedle a slyšeli jsme tě křičet bolestí, ale když vyšla ven Sam na krku a ruce od krve, vyrazilo nám to dech. Nemysleli jsme si, že tě mučí ona.“ vysvětlil Daniel. Jack otočil pohled někam mimo.
„Proč jsi to hodlal tajit?“ navázal Teal’c. Jack si povzdechl.
„Nechci, aby jste si o ní mysleli, že je zrůda nebo tak... zmanipuloval ji, nikdy by nic takového neudělala...“ začal Sam omlouvat. Předešlé mučení ho paradoxně přesvědčilo o tom, že Sam je ovlivněná Ba’alem, možná pod vlivem nějakých látek, ačkoli jinému by bylo jasné, že Sam jen otevřela nové dveře, které dosud nevnímala a neměla zájem otevírat.
„Ale co ti dělala?“ nechápal Daniel.
„Nechci o tom mluvit.“ odbyl ho Jack a hovor byl tím pro něj ukončen. Daniel bezradně pohlédl na Teal’ca. Jaffa usilovně krčil obočí a nad něčím přemýšlel. Než ale mohl své myšlenky prezentovat, uslyšeli kroky. Mířilo sem nejméně šest nebo sedm Jaffů, podle čehož Daniel odhadl, že je čeká pořádný problém. Netušil ale, že ‘pořádný problém‘ je dost slabé slovo.
Před mřížovanými dveřmi do vězení se objevila skutečně zhruba tak velká skupinka Jaffů, jakou Daniel odhadoval. Místo toho, aby v jejím čele stál Ba’al, zase stanuli tváří v tvář Sam. Daniela na chvíli bláhově napadlo, že jim přišla pomoct utéct – tak nějak to přece Jacob popisoval. Sam si otevřela dveře do vězení, pomalu a nenuceně a potom vešla dovnitř, Jaffové zůstali stát venku – nejspíš tu byli jen pro bezpečnost Sam.
„Proč jste sem chodili? Čeká vás jen mučení a smrt.“ zeptala se. Nejspíš to bylo myšleno vážně, ale jelikož hlas Sam postrádal jakékoliv zabarvení a tón, znělo to jako replika špatného herce.
„Třeba proto, že jsme nechtěli, aby to samo potkalo tebe a Aieshy.“ ozval se Daniel.
„Mně i Aieshy je dobře tady.“
„O tom silně pochybuji.“ reagoval Teal’c na předešlou větu Sam.
„To vám nikdo nebere, Teal’cu. Jen zastávám názor, že dítěti je dobře u obou jeho rodičů.“ Sam šlehla pohledem po Jackovi, aby věděla, co on na to. Jack se zoufale snažil pochopit, o čem to ksakru mluví.
„Ba’al je otec Aieshy?“ ujistil se Daniel, jestli to dobře chápe. Sam kývla.
„A matka?“ navázal Teal’c.
„Hádejte... můžete třikrát.“ zazubila se Sam. Tentokrát mrskl pohledem po Jackovi Daniel, aby zjistil, jestli to pochopil také. Zřejmě ano, protože Jack měl ruce pevně zaťaté v pěst a sotva se držel. Sam začala těkat očima okolo sebe a ona chvíle nesoustředění se jí stala osudnou. Jack se několika rychlými kroky přemístil k ní a chytil její tvář do dlaní. Jeho dotek pálil, stačilo jen cítit jeho kůži, jeho přítomnost a uvědomila si, jak je oproti němu zranitelná. Vůbec ho nezničila... A on jí to teď oplatí. Vyděšeně sebou cukla, ale on se jí prsty pevně zaklínil za ušima tak, aby se nemohla moc cukat. Věděla, že Jaffové ji nepomůžou. Slyšela Ba’ala, jak jim nakazoval, aby zasahovali jen, kdyby někdo bezprostředně ohrozil její život. Bastard.
Sam se roztřeseným rukama chytila jeho předloktí a snažila se je roztáhnout, zbavit se jich. Zoufale mu zaryla nehty do kůže, ve snaze vymámit se z jeho sevření.
„Slyšíš, co mluvíš, Sam? Víš, co děláš? Tohle nejsi ty, že ne, Sam? Co to z tebe udělal?!“ Jack zvýšil hlas hned na začátku, aby ji donutil vnímat ho.
„To jsem já!!!“ zakřičela na něj na oplátku.
„Ne, nejsi. Sam, co znám, by nás nezajala, neublížila by Danielovi, Sam, co znám... Moje Sam by nedala život dítěte do rukou pošahaného Vládce soustavy!“ Jack se snažil nepřerušit oční kontakt, nutil ji stále se mu dívat do očí. Cítil, jak mu vlhnou prsty, Sam plakala. Tváře měla zarudlé, jak se snažila vymanit z jeho sevření a v modrých očích obrovský zmatek. Cítil, jak se mu její nehty zarývají hlouběji do paží a z několika ranek pomalu vytéká krev. Znovu prolévala jeho krev. Jacka polil vztek, ale přesto, co mu udělala, vadilo mu držet ji takhle násilně u sebe a bolelo ho vidět ji takhle zničenou, ale nepovolil. Musel ji nějak dostat domů. Přitáhl ji k sobě blíž a přiblížil svůj obličej k jejímu. „No tak, Sam... přece tě úplně nezničil.“ dodal tiše.
„Dost, prosím...“
„Ne, mluv se mnou.“ zavrčel a znovu ji donutil podívat se mu do očí. Sam zakřičela jako raněné zvíře a znovu několikrát trhla hlavou, přemístila své ruce a zaklesla se prsty za Jackovy dlaně. Nepomohlo to, nedokázala se uvolnit, jen se škrábla do tváře.
Těžce dýchala, ztrácela půdu pod nohama, cítila se tak strašně slabá, nejistá... rozpolcená. Jedna její část se toužila Jackovi vrhnout do náruče a na všechno zapomenout, jenže potom si vzpomněla, jak to dopadlo, když mu naposledy ukázala svou slabost. Vlilo jí to do žil novou nenávist, rázem se v ní probudila druhá část, žíznící po pomstě a vzteklá. Zaryla nehty do jeho rukou tak hluboko, jak jen dokázala, až mu přes tvář přelétl stín bolesti. Znovu se několikrát zazmítala.
„Pusť.“ zasyčela.
„No tak, Sam, vrať se ke mě! Proč jsi tu s ním? Vyhrožuje, že zabije Aieshy?“ Sam zúžila zorničky, zapřela ruce o jeho hruď a dál se ho snažila odstrčit. „Odpověz, Sam!“ Jack s ní zatřásl.
„Ne!“ vyprskla.
„Miluješ ho?! No tak, poslouchej mě, sakra!“
„Nemiluji!“ Sam se znovu draly do očí slzy. To mu nestačilo, jak ji ponížil? Srazil na kolena? A nestačilo mu, jak se mu pomstila?  „Nenávidím!“ zakřičela tak silně, až sebou trhl.
„Tak uteč s námi! Proč jsi s ním, když ho nenávidíš?!“
„Protože nenávidím tebe.“ sykla Sam. Jackovo sevření povolilo a ona toho využila, vytrhla se mu a o dva roky couvla. Jack se cítil, jakoby mu do břicha vjela něčí ruka a obrátila mu vnitřnosti naruby. Zůstal zkoprněle stát, otevřel ústa, ale zase je zavřel. Nevěděl, co by měl říct, nebylo co. „Jenom sis se mnou hrál, celých podělaných osm let. A když jsi dostal to svoje, nestála jsem ti ani za to zatracený ‘sbohem‘. Jenže to ti nestačilo, že? Aieshy byla nemocná a ty jsi mi ji vzal a strčil do klece. Potřebovala mě a já potřebovala ji, protože si ze mě někdo udělal obyčejnou vojenskou děvku a dál se o mě nestaral. Byla jsem zničená, ale tebe to nezajímalo!“ Slzy lítosti, které jí před tím kanuly z očí, se přeměnily na slzy vzteku. Z očí jí sršely blesky. „A stejně, pořád si arogantně myslíš, že jediné tvoje slovo něco zmůže. Nestačila ti minulá lekce? Můžu ti ublížit mnohem víc, můžu tě zničit, já na to mám! A to jen díky tobě!“
„Nevěděli jsme, jestli je to nakažlivé, bylo to jen pro Aieshy a pro tvé...“ bránil se zoufale Jack.
„Ne, bylo to jen pro tvé dobro. Nezajímalo tě, co cítí Aieshy. A já o svém dobru rozhodnu sama. Bála se, plakala, ale ty jsi to ignoroval, ani jsi tam pořádně nebyl... Pro mě. Kolikrát jsi mi to slíbil? Miloval jsi mě vůbec? Umíš vůbec milovat? Nevíš nic o mých citech, nevíš nic o citech Aieshy. Co ty víš o dětech? Vždyť jsi nedokázal uhlídat ani to vlastní.“ V poslední větě zaslechl Jack stín pohrdání. A kudla v zádech zajela ještě hlouběji. Tisíce jehliček se mu zabodávaly do bolavého srdce a trhaly ho na malé kousíčky.
„Sam...“ šeptl zničeně. Nedokázal snést její nenávistný pohled, ten odmítavý postoj. Nenáviděla ho, nenáviděla... Tohle bylo mnohem horší než cokoliv, co mu před tím způsobila. Nic nemohlo být horší než to, že to všechno, co mu surově naznačovala, řekla z očí do očí.
„Už ne, ta už není.“ Její hlas zněl najednou dutě a chladně. Mluvila bez jakékoliv emoce, veškeré city vymizely i z jejích očí a její tváře. „Odehnal jsi ji od sebe, jako své přátele, ženy, co tě milovaly, zabil jsi ji, jako svého syna. Zničil jsi ji, jako všechny.“
Otočila se zády a odešla z cely, ani se neohlédla.
Daniel a Teal’c zůstali jen tiše zírat kupředu, na Jacka. Trvalo celých dlouhých pět minut, než se Jackova postava sesunula na kolena. Nepřestal se ale dívat kamsi za mříže. Honilo se mu hlavou jen jediné: když Sam odcházela, působila hrdě a silně, jakoby všechno, co se odehrálo od toho, co sem vkročili, byl jeden velký plán, jak Jacka zničit. Všechny naděje, že je to jen maska Saminy uražené hrdosti, jen Ba’alova mistrovská manipulace, se rozplynula. Sam byla skutečně odporná mrcha a definitivně ho zničila.
Ale Jacka už nenapadlo, že za tím vším nestojí jen Sam, že ona jen právě završila Ba’alův brilantní plán. Jemu totiž vyšlo všechno tak, jak si naplánoval. O’Neill byl na kolenou a Sam byla vnitřně zničená. Teď už bylo to správné pole dokončit její proměnu. Oprostila se od O’Neilla a on v ní mohl začít budovat novou bytost.
Ale stejně jako Jack neviděl do toho, co se dělo, neviděl Ba’al do Sam. Místo toho, aby to Sam definitivně zničilo, vyvolalo to v ní jen její staré já.
...
Sam poslala Jaffy mávnutím ruky pryč a teď spěchala chodbou do své ložnice. Čím dál víc zrychlovala, takže tam už se přihnala jako vítr, zavřela a zamkla za sebou dveře, jako by chtěla uniknout před sebou, před svým svědomím. Nepovedlo se jí to, zůstala stát zády ke dveřím s rukama na klice. Chvíli prudce vydechovala po běhu, vnitřně se dusila. Po chvíli pustila kliku, sesunula se podél dveří do sedu a rukama si objala kolena. Slzy, které u ní před chvílí vyvolal Jack, jí začaly z očí kanout znovu. Všechno se jí vracelo jako film, jako hodně špatný film.
Přehrávaly se jí události od vstupu na tuto planetu, potom večeře s Ba’alem a zase tma, bylo jí špatně z toho, když si uvědomila, že s ním jeho hru hrála. A pak si vzpomněla na probuzení a Aieshy... Všechno, co udělala pro to, aby její dcera byla zdravá, bylo správné a nelitovala toho...
Jenže to, co se stalo potom, už nemělo vůbec nic společného s Aieshy... Spala s Ba’alem, dobrovolně a užívala si to... Jen vzpomínka na to v ní znovu vyvolala zvracení, vrávoravě vstala, dopotácela se do koupelny a začala zvracet. Vzpomínky nepřestávaly, jako by ji chtěly potrestat za to, co provedla. Vzpomněla si na první ráno, na to, jak seděla ve vaně. Teď už nezvracela z toho, že se Ba’alovi podvolila, ale z toho, že nechala vyplout na povrch své špatné já, to, které dosud nikdy pořádně nepoznala. Bylo jí z ní samé na zvracení.... Vracely se jí tváře Jaffů a zajatců, které chladnokrevně zabila... Teal’cův nechápavý a Danielův ublížený výraz... A Jack...
Sam už neměla co zvracet, jen se naprázdno dávila. Slzy jí tekly po tvářích proudem a vlasy se jí lepily ke krku a obličeji.
Po pěti minutách zůstala vyčerpaně viset na záchodové míse, jen tiše lapajíc po dechu. Občasné dávení se střídalo se vzlyky. Nejradši by všechno ukončila, teď hned... Jak se to jen mohlo stát? Jak jen mohla dopustit, aby se tohle v ní zrodilo? Je zrůda a nezaslouží si žít... Ale Aieshy... kvůli té musí dál. A SG-1... musí jim pomoct.
Sam se opatrně podél zdi přesunula k umyvadlu, opláchla si obličej a vypláchla ústa. Váhavě zvedla hlavu a přes clonu slz pohlédla do zrcadla. Nemohla se na sebe dívat, znovu pocítila, že se jí chce zvracet. Vztekle se rozmáchla a její ruka prolétla zrcadlem. Jeho střepy dopadaly všude, na umyvadlo, na zem, na nohy Sam... Sam cítila prudkou bolest v celé paži, jak jí ostré hroty projely hluboko pod kůži, ruka jí okamžitě začala krvácet. Jeden ze střepů zasáhl tepnu. Sam rychle stáhla ruku k sobě a rozklepanými prsty druhé si z ní začala tahat střepy. Krev dopadala ve velkých kapkách na zem. Sam zůstala držet jeden střep a hleděla na to... Chvíli na ránu, chvíli na ten střep a potom ho stále roztřesenou rukou znovu přiblížila k poraněné ruce. Vnímala jen bolest... Takhle to Jacka bolelo, když mu ubližovala? Na poslední chvíli ucukla. Aieshy, Aieshy,...
Sáhla po ručníku, aby si jím ránu převázala, ale pak si něco uvědomila – je to jeho. Ten ručník je jeho. Je Ba’alův. Jako všechno v tomhle podělaném paláci, na téhle zatracené planetě - je jeho. Odhodila ho stranou. Potom si jako smyslů zbavená přetáhla tričko přes hlavu, od své krve se při tom zapatlala celá. Strhala ze sebe i zbytek oblečení, bylo to jeho. Ze ztráty krve zavrávorala a musela se opřít o zeď. Tělo se jí znovu otřáslo vzlyky, sesunula se do sedu a druhou rukou si zuřivě škrtila ránu, kolena přitisknutá k hrudníku. Krev byla všude na ní a kolem, karmínové zaschlé fleky na tváři jí rozrušovaly slzy. Tiskla se ke zdi, úplně na dně, nahá a zničená.
...
V cele bylo zase tísnivé ticho. Jack seděl u zdi kousek od mříží, nohy pokrčené, ruce o ně opřené a hleděl někam do prázdna. Daniel ani Teal’c se jej neodvažovali oslovit, nechali ho v jeho tichém smutku.
Teal’c se stále nemohl zbavit pocitu, že představení Carterové byla jen zoufalá sebeobrana, jako když divoké zvíře zahnané do kouta prská, škrábe a vrčí. O’Neill to ale tak zjevně neviděl. A Daniel z Jacka po celou tu dobu snad nespustil oči. Jack nejspíš ani nemrkl, nespustil oči z jednoho bodu, který si našel na stěně a Daniel měl posledních pár minut pocit, že už to nevydrží, zvlášť, když Jackovi stekla po tváři jedna jediná osamělá slza.
Jack ale po pár minutách prolomil ticho sám. „Neciv na mě tak, Danieli.“
„Promiň...“ řekl tiše Daniel. „Víš, Jacku... teď už nám řekneš, co se stalo?“ začal opatrně. Jack to sice mohl považovat za egyptologovu čirou zvědavost, ale věděl, že jemu samotnému se uleví. Už neměl co ztratit.
„Kdy? Teď, včera, předevčírem, před pár dny?“ otázal se laxně.
„Začni od začátku.“ vyzval jej Teal’c.
„Když mi Cassie volala, jestli nechci jít s ní a s Aieshy do kina, tak jsem odmítl.“ začal Jack. Daniel kývl.
„To vím.“ řekl. Teal’c na něj pohlédl stylem ‘mlč a poslouchej‘ a Daniel poslechl.
„Šel jsem za Sam, zeptat se jí, jestli si nechce někam vyrazit... ne jen my dva, klidně bych řekl vám nebo tak... Nebylo jí dobře, věděl jsem, že plakala. A začala plakat zase, chtěla mě rychle vypakovat, ale já jsem neodešel. Nemohl jsem ji tam nechat samotnou v takovém stavu. Přišla ke mně a přitiskla se a já ji objal. A pak jsme seděli na gauči a ona brečela a já ji objímal... a najednou jsem ji líbal. Vůbec se nebránila a každou pusu mi vrátila, jinak bych si nic...“ Jack na chvíli schoval hlavu do dlaní, ale když znovu ukázal obličej, tolik emocí už v něm nebylo. Pokračoval. „Milovali jsme se. Byl jsem idiot, že jsem to dovolil, já vím, ale přísahám, po dlouhé době jsem se zase cítil skvěle...“ Jack se znovu odmlčel.
„A pak?“ popohnal ho Teal’c, když dlouho nepokračoval.
„Nemohl jsem usnout a přemýšlel jsem. Došel jsem k závěru, že ji nemůžu nutit, aby se vzdala své kariéry, když já sám bych to jen tak nedokázal. Vzal jsem nohy na ramena, utekl bez rozloučení...“ povzdechl si Jack.
„Tohle bylo to, za co tě Sam nenáviděla? Žes ji...“
„Jo.“ přikývl Jack, než stačil Daniel otázku dokončit.
„Tvé jednání nebylo správné, O’Neille.“
„Jo, díky, Teal’cu, na to jsem přišel celkem rychle. Věřte, že jsem se necítil zrovna fajn, když jsem ji tam nechal, ale myslel jsem si, že dělám dobrou věc... Říkám, byl jsem idiot.“
„Slabé slovo.“ poznamenal Daniel. Jack zvedl hlavu a chvíli na něj hleděl a potom pomalu přikývl.
„Takže Sam se teď mstí?“ ozval se Daniel po chvíli.
„Slabé slovo.“ zopakoval Jack hořce.
„Co ti udělala?“ navázal Teal’c.
„Nic příjemného.“ odpověděl stroze Jack a nezdálo se, že by hodlal pokračovat. Daniela napadlo, že už by ten výslech možná stačil, ale Teal’c byl jiného názoru.
„Její vztah s Ba’alem...“ začal a přesně, jak předpokládal, Jack mu skočil do řeči.
„Jo, spí s ním. Skočila s ním do postele chvilku potom, co jsem tu její opustil já. Naprosto dobrovolně. Vyžívá se v mučení, jako on. Kopala do mě, mučila mě ozbrojenou rukou – jo, beru to, zasloužil jsem si to. Ale přehnala to, vysvětlil jsem ji to, celou dobu si hrála na to, že mě poslouchá, bavila se tím, že jsem jí tam vyznával lásku jako blbec... A potom mi podřezala tepny a nechala mě vykrvácet... ale kdyby jen to, jenže mi do těla něco dala... a pokaždé, když jsem upadl do bezvědomí, přišly noční můry... napřed jsem viděl Charlieho, chvilku potom, co se...“ Jackovi selhal hlas, zběsilý příval slov zastavil zajíknutím. „A akci v Iráku, těsně před tím, než všechny pode mnou postříleli... irácké mučení, celou tu dobu věznění... smrt otce... tenkrát, když jsem měl sundat teroristu a do rány mi vběhla rukojmí - té holce bylo maximálně čtrnáct... Připomněla mi všechno, na co jsem chtěl zapomenout... a ještě se kochala tím, co to se mnou dělá... a pak si rýpl Ba’al... já jsem nevěřil tomu, že se tolik změnila, až teď, když přišla a kopla si znovu. A zase...“ Jackovy oči znovu vyhledaly ten bod na zdi, na který hleděl před tím. Daniel i Teal’c mlčeli. Daniel byl dost v šoku, jenom, co Jack mluvil, běhal mu mráz po zádech a nebyl si schopný dost dobře představit, že by Sam byla něčeho takového schopná. Teal’c na Daniela pohlédl, v očích pohled, který jasně říkal, že z téhle situace se dostanou velice těžko.
Bylo ticho, zase jako před tím. Jack se babral ve své bolesti a nekonečném vzteku a ani jeden z nich tří nevěděl, co bude dál. 
Z chodby se najednou začalo něco ozývat. Napřed jasný dětský hlásek, kterému ale nerozuměli, ale jak se osoba blížila, rozeznávali slova a lehké kroky.
„Like a diamond in the sky. Twinkle, twinkle little star, how I wonder what you are...“ Daniel se zamyslel, tuhle písničku znal. Pamatoval si, že Sam říkala, že ji zpívalo to děvče, co se jí tehdy zjevovalo na Prometheovi... Sam se mu tehdy svěřila, že jí tu písničku zpívávala matka... Zpoza rohu se vynořila Aieshy. Poslední slova písničky jí odezněla na rtech a ona na ně hleděla zkoumavým pohledem těch obrovských modrých očí, které zdědila po Sam – pokud ta povídačka o jejích rodičích byla pravda.
Nakonec se odlepila od zdi a pomalu přešla k mřížím, jednu ruku měla za zády. Jack nevěděl, jestli tím něco maskuje, nebo je to jen zvyk zděděný po otci – vzápětí se ale v duchu okřikl. To dítě za nic nemůže.
Aieshy přešla ke straně mříží, na které seděl Jack a dřepla si. Jack na ni pohlédl, jakoby se jí chtěl zeptat, o co jde, ale mlčel. Malá - po chvíli, kdy udržovala jen oční kontakt - ukázala druhou ruku, kterou měla dosud za zády. Držela v ní vysílačku a zakňaktel. Daniel i Teal’c se napřímili a i Jacka to překvapilo.
„Dám ti to.“ špitla Aieshy k Jackovi, ostatních si moc nevšímala. V očích měla strach a vypadala soustředěně. „Ale dám ti to jedině, když vezmeš mě a maminku pryč.“ dodala. Jack musel uznat, že to dítě má skutečně za ušima. Popravdě ho ani na okamžik nenapadlo, že by tu Aieshy nechal, ať by byla po otci sebevíc, ale rozhodně neměl v plánu tahat odsud Carterovou. Ať si pěkně užívá života, který si vybrala.
Malá ale nevypadala, že by byla ochotná vyjednávat. Něčeho se bála a Jack chápal, že kdyby ji tu Ba’al přistihl, pěkně by to schytala. Dobře, odsouhlasí jí to, ale ani ho nenapadne, aby to dodržel. On se bude umí mstít. „Dobře.“ přikývl.
Daniel dobře poznal, že to Jack nemyslí vážně – zjevně se přenesl přes truchlící fázi a dostal se k té zuřící. On sám z toho měl trochu strach i přes to, co slyšel, by tu rozhodně Sam nenechal. Malá ale nebyla hloupá – byla to dcera Sam – a našpulila rtíky.
„Přísaháš?“ nedala se. Jack se kousl do rtu a zaletěl pohledem k Danielovi a Teal’covi. Oni dva se i přes to všechno, co se tu dělo, škodolibě a potutelně usmívali. Jack jen zavrčel.
„Přísahám.“ slíbil jí a Aieshy se vděčně usmála. Prostrčila obě věci Jackovi skrz mříže a potom přešla k ovladači na stěně a pomačkala příslušné knoflíky. Cela se otevřela.
Daniel, Teal’c i Jack byli venku rychle, Aieshy vztáhla ruce k Teal’covi a ten ji vzal do náruče. Její pohled se okamžitě změnil, už nebyla ustrašená, u Teal’ca se cítila v bezpečí.
Jack svíral vysílačku a přemýšlel. Prvotní odhodlání, že tu Carterovou nechá i přes to, že Aieshy něco odpřísáhl, odeznělo. Uvědomoval si, že i přes to všechno, co mu udělala, nedokázal by ji tu nechat Ba’alovi. Jednak z čiré ješitnosti – Ba’al tak přijde o všechno, co si vybudoval – a taky proto, že Sam miloval, ačkoli to bylo náhle nepochopitelné.
Stiskl tlačítko na vysílačce a přiložil ji k ústům. „Tady O’Neill.“ oznámil.
„Jacku, díky bohu.“ přišla odpověď od Jacoba. Jack se zamračil.
„Jacobe, co tam sakra děláte? Nedomluvili jsme se, že...“
„Jacku, spolupracujete na téhle misi s Tok’Ray, vážně jste si myslel, že to půjde mimo mě? Nebojte, jsem v bezpečí.“ přerušil ho Jacob.
„Dobře. Můžu mluvit s Reynoldsem?“ rezignoval Jack.
„Pane?“ ozval se téměř okamžitě Reynolds. „Máme spustit akci?“
„Jo.“ přitakal Jack. „Jakmile dáme signál, zachytíte přenos z kruhů, budeme to my.“
„Rozumím, pane. Hodně štěstí.“
„O’Neill končí.“ Jack schoval vysílačku za pas a pevně sevřel zakňaktel. Otočil se na Aieshy.
„Kde je tvoje matka?“ zeptal se. Odmítal vyslovit její jméno, když ho naposledy vyslovil, cítil na jazyku jedovatou hořkost.
„Ve svém pokoji. Je tam zamknutá. A otec je v trůním sále na druhé straně, o něčem jedná s dalšími Goa’uldy.“ vysypala malá z rukávu.
„Už jedná o tom, za kolik nás střelí.“ ušklíbl se Daniel.
„Teal’cu, jdi v předu, ať tě vede, budu vám krýt záda.“ rozdělil Jack role a skupinka se dala do pohybu. Po cestě z vězení Jack sejmul dva strážné a vzal jim zbraně. On a Daniel si uložili zakňaktely za pas a oháněli se tyčovkou, Teal’c měl v jedné ruce zaknňaktel a v druhé nesl Aieshy, která se k němu křečovitě tiskla.
„Těch jatek si Ba’al za chvilku všimne.“ poznamenal Daniel, ale Jack ho ignoroval, předběhl Teal’ca a šel v čele. Jaffové padali jako hrušky, než si ho stačili všimnout. Dost jich umíralo celkem zbytečně, Jack prostě vztekle střílel do všech, na které narazil. Teal’covi se tenhle masakr jeho bratří nelíbil, ale na druhou stranu bylo lepší, když si O’Neill vybíjel vztek na nich, než na Carterové. Daniela zase napadlo, že je to lepší, než kdyby se Jack vydal nabančit přímo Ba’alovi. Aieshy jen schovávala hlavu do Teal’cova ramene.

„Tady tyto dveře.“ Aieshy ukázala před sebe krátce potom, co zahnuli do jedné chodby. Jack si dveře otevřel střelou do zámku a kopem do jednoho z křídel dveří a napochodoval dovnitř. Teal’c vešel za ním a Daniel se rychle pokusil dveře zavřít, už tak byli až moc nápadní.
Jack se rozhlížel v místnosti, zatímco Teal’c vešel přivřenými dveřmi do koupelny. Jakmile vešel, věděl, že udělal chybu, protože měl Aieshy stále v náručí. Malá vyděšeně vykřikla a hystericky se rozplakala. „Mami!“ Teal’c s ní okamžitě vycouval a zakryl jí pusu, aby dál nekřičela, děvčátko poulilo uslzené oči okolo sebe. Daniel naběhl do dveří, ze kterých vycouval Teal’c a jakmile Sam uviděl, zamotala se mu hlava a musel se chytit futer. Sam byla zjevně v bezvědomí, celá od krve a nahá seděla přitisknutá ke zdi. Daniel začal v šoku couvat, cítil, jak mu pod botami křupají střepy.
„Jacku, jdi tam...“ zamumlal, když znovu dveře do koupelny přivřel. Jack pohlédl na Daniela, v obličeji na smrt bledého.
„A proč? Nechci ji ani vidět.“
„Myslím, že je na tom hodně špatně, pravděpodobně je v bezvědomí.“ přidal se Teal’c, protože se zdálo, že s O’Neillem to nic nedělá a Daniel Jackson byl příliš rozrušený.
„No a? Vám by vadilo, kdyby jsme ji tu nechali, tak se o ni běžte postarat.“ odsekl tvrdě. Dokonce i Teal’ca ta slova šokovala.
„Netrucuj, Jacku... Musíš tam jít ty.“ promluvil znovu Daniel nejistým hlasem, do tváří se mu pomalu začala vracet barva, jak narůstal vztek na Jacka.
„A proč?!“ utrhl se Jack.
„Protože ty už jsi ji nahou viděl!“ zařval Daniel nazpět. Jack se zarazil, chvíli na Daniela hleděl, jestli to, co říká, myslí vážně, ale nakonec přece jen váhavě zamířil ke koupelně. Špičky prstů se dotkl dveří a ty se s vrznutím otevřely. Teal’c se otočil tak, aby tam stále vzlykající Aieshy neviděla.
Daniel viděl, jak Jack zůstal strnule stát ve dveřích. Po chvilce se prudce nadechl, snad aby se mu také nezatočila hlava a otočil se čelem zpět do pokoje, nakonec přešel k posteli, vzal z ní černý saténový župan i s košilkou a zavřel se v koupelně.
Daniel přešel k Aieshy a lehce pohladil děvčátko po hlavě, nedokázal si představit, co ta malá musela prožít, když Sam viděla, s ním samotným to zamávalo. Aieshy k němu otočila uslzené oči.
„Neumřela maminka, že ne?“ zeptala se. Daniel semkl rty k sobě, sám nevěděl, jestli Sam ještě žije. 

Jack mezitím přiklekl k Sam a položil jí prsty na tepnu na krku. Ještě žila a on pozoroval, že se mu ulevilo. Sáhl po ručníku, který se válel kus od ní a natrhal ho na cáry. Potom vzal poraněnou ruku, kterou měla i s druhou v klíně. Sevření, kterým si ránu škrtila, než upadla do bezvědomí, už dávno povolilo, ale Sam si tím zřejmě zachránila život. Vybral střepy, zaškrtil jí ruku a zbytkem ručníku ovázal škrábance, aby se tam nedostala infekce. Potom ji chytil za ramena, položil ji a navlékl do košile a županu. Oboje bylo naštěstí až do půlky lýtek, župan, když se pořádně utáhl a zavázal, zakrýval i krk a hrudník.
Jack vstal, namočil houbu, kterou tu našel a umyl krev z míst na nohou, která byla vidět, z krku, tváře a rukou. Namočená místa otřel, dělal to automaticky, ani si neuvědomoval, s jakou péčí se o ni stará. Když skončil, změřil jí tep, aby se ujistil, že mu mezitím nezemřela.
Pohlédl na ni se směsicí vzteku, strachu a lítosti a všiml si, že její krev na jeho ruce je ještě čerstvá. Otiskl dlaň na zeď a pod to prstem načmáral Ba’alovi vzkaz. Potom odešel z koupelny.
Daniel a Teal’c na něj tázavě hleděli, když vylezl ven. Jack jen mlčky přešel k Teal’covi a natáhl ruce k Aieshy, Teal’c mu ji tedy předal.
„Žije?“ špitla malá. Jack přikývl a pak pohlédl na Teal’ca.
„Vezmi ji, prosím. Padáme odsud.“ Teal’c přikývl, odspěchal do koupelny a vzal už oblečenou Carterovou do náruče. Byla úplně bezvládná, zjevně neměli moc času, než ji ztráta krve dostane.
Jackovi zapraskala vysílačka a ozval se Jacob, mluvil naléhavým tónem. „Ano?“ reagoval Jack a Daniel se přemístil před něj, aby ho v případě potřeby kryl. Mířili ke kruhům, které míjeli před tím.
„Otočte se, rychle. Podařilo se nám dostat přes Ba’alova bezpečnostní opatření a můžeme scanovat pevnost. Jedna jednotka právě obsadila kruhy, ke kterým se snažíte dostat. Otočte se a běžte na druhou stranu, k těm kruhům se stihnete dostat ještě dřív, než Ba’al. Ale musíte si pohnout.“
„Rozumím, Jacobe. Navigujte nás.“ reagoval Jack a zrychlil krok. Daniel pendloval mezi Jackem a Teal’cem a snažil se jim krýt záda.

Jacob měl pravdu, když do té místnosti dorazili, byla ještě prázdná. Jack i Teal’c se postavili doprostřed portálu a Daniel aktivoval kruhy. Jack dal signál Jacobovi a přenos byl zahájen Ba’alovu prvnímu muži přímo před nosem.
Na Ha’taku je přivítali Reynolds a jeho tým, když se ujistili, že přišli ti správní, složili zbraně. Ucítili trhnutí, když loď vstoupila do hyperprostoru. Reynolds byl překvapený, to bylo už podruhé, co Teal’c držel v náručí Carterovou v zuboženém stavu. Znovu ale mlčel a odporoučel se i se svým týmem do řídící kabiny. Přihnal se Jacob, vyděšenýma očima hleděl na Sam.
„Řekl bych, že ji ztrácíme.“ poznamenal Teal’c. „Bude potřebovat vyléčit.“ otočil se na Jacoba. Jacob se otočil na podpatku a zamířil si pro léčící zařízení, Jack s Aieshy v náručí odešel pryč, aby se na to malá nemusela dívat.
...
Ba’al vztekle vtrhl do Samanthiny ložnice, nemohl si nevšimnout, že dveře byly otevřené násilím. Ložnice byla prázdná a tak vběhl do koupelny, tam to naopak vypadalo jako po boji. Všude byla více či méně zaschlá krev a po zemi se válely střepy ze zrcadla. Ba’al na něj pohlédl. Ostré zbytky, které vyčnívaly z rámu zrcadla, byly také do krve. A uprostřed zdi byla otisknutá krvavá ruka, pod ní něco napůl naškrábáno, napůl vyryto nehtem. „Smůla, hade. O mém osudu prostě nerozhoduješ... ale můžeš si ho přečíst z mé dlaně.“ Ba’al vztekle sevřel ruce v pěst. O’Neillův triumf, tuhle válku nejspíš vyhrál a Ba‘al přišel o všechno, o to děvče, o Samanthu. Zůstala mu jen malá šance, že to ještě neskončilo, ale nemohl si tím být jistý.
Nicméně někdo za tohle zaplatí. Zaplatí za to ta husa, co měla hlídat Aeishy a ti idioti, co měli hlídat Samanthu. A jednou za to zaplatí i Samantha i Aieshy... A O’Neill, samozřejmě.
A Ba’al doufal, že se své odplaty dočká brzo. 
...
„Jak je jí?“ Janet otočila pozornost na Jacka a zamračeně sledovala, jak se otočil zády k prosklenému sklu, kterým bylo vidět do izolace na spící Sam. Netušila, co se stalo, ale napadlo ji, že to bude vážné, když přede dveřmi do izolace stojí dva strážní, připraveni k akci.
„Ruku jsem ji ošetřila, měla ji ošklivě pořezanou, podle směru těch ran to vypadalo na proražení zrcadla nebo jakoby rozbila okno...“
„Udělal jí to někdo?“
„Myslím, že ne, pane. Musel by jí ruku vést velkou silou a to bych našla nějaké modřiny, vypadá to, že si to způsobila sama. Na krku jsem našla jen dobře se hojící podlitiny, jakoby ji někdo držel pod krkem.“ pokračovala Janet a ustaraně hleděla na přítelkyni za sklem, nikoli na O’Neilla, se kterým mluvila. Periferním viděním ale zachytila, jak přešlápl, jakoby znejistěl.
„A jinak žádné další známky násilí?“ zeptal se a trochu se pootočil, přece jen se na ni nevydržel nedívat.
„Nebyla znásilněná, pane, jestli se ptáte na to tohle. Našla jsem sice známky tvrdého sexu, ale nevypadá to, že by se vzpouzela.“ odvětila hbitě Janet. „Zatím je pod sedativy, vzbudila se na chvíli před dvěma hodinami a byla velice hysterická, dovolávala se Aieshy a začala si strhávat obvazy z ruky, křičela, že je to jeho – myslím, že myslela Ba’ala. Vypadá to, že si tam hodně prožila.“ dokončila doktorka a zahleděla se na přístroje. Lehce zakroutila hlavou. „Fyzicky je ale celkem v pořádku.“
„Díky...“ Jack si vrazil ruce do kapes. „A... Nějaké látky v těle? Myslím... však víte.“ Janet věděla, za ty léta strávená s O’Neillem zvládala jeho styl vyjadřování.
„Ne, pane, je úplně čistá.“ odpověděla. Jack se kousl do rtu, otočil se celým tělem a pohlédl na Sam. Zase vypadala jako padlý anděl, nedokázal potlačit touhu jít tam k ní, sklonit se a schovat si ji do náruče. Co když ji skutečně nějak zmanipuloval i bez drog? Jen zakroutil hlavou, dobře cítil svůj díl viny, ačkoli byl nicotný proti tomu, co udělala ona. „Janet?“ oslovil doktorku tichým hlasem. „Můžete pro mě a pro Carterovou něco udělat?“ Janet váhavě kývla. „Napište prosím do zprávy, že byla pod silným vlivem drog a psychicky vykazovala příznaky vymytí mozku nebo něčeho podobného.“ Janet opatrně přikývla, dobře věděla, že se Sam generál tímto snaží zachránit kariéru, ale netušila proč. Generál jen se zvláštním úsměvem kývl a odcházel.
„Pane? Co se tam dělo?“ zeptala se ještě Janet. Jack jen lehce zakroutil hlavou a rychle odešel.
...
Sam otevřela oči. Chvíli se rozhlížela okolo, byla sama překvapená, jak je klidná. Cítila, že je otupělá, ale byla za to ráda. Všimla si u dveří k izolaci dvou vojáků, připravených ke střelbě. Pohlédla za sklo, ale tam nikdo neseděl. Byla tu opuštěná, držená jako vězeň – kterým vlastně byla. Zrádce, dezertér, zrůda.
Sam se stulila do klubíčka zády ke dveřím, chtěla brečet, ale nemohla, už neměla slzy. Chtěla křičet, ale jen by tím k sobě přitáhla pozornost. Ani dávivý reflex se nedostavil, nic. Jen ležela stočená do klubíčka a koukala do zdi.
Nevšimla si, že se místnost zaplnila, nechtěla si všímat. Janet odpojila zbytek přístrojů a vytáhla Sam z paže kapačku, Daniel na Sam zkoumavě hleděl a Aieshy stála poslušně v zadu a držela Teal’ca za ruku, jak jí bylo řečeno, trpělivě čekala, až bude moci k mamince. Čekala, že se na ni otočí, aby se ujistila, že je v pořádku, ale Sam se ani nepohnula, dokonce ani nereagovala, když ji Janet oslovila. Janet se otočila na ostatní a zakroutila bezradně hlavou, Daniel k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno v konejšivém gestu.
„Sam?“ oslovil přítelkyni. Sam zase nereagovala, jako na Janet. Doktorka si povzdechla a přešla ke zdi, rukama si objímala paže a dost skepticky pozorovala Danielovo počínání z povzdálí. „No tak, Sam... Mluv s námi, před námi se nemusíš stydět, nebudeme tě soudit, dokud nevíme celou pravdu. Neuzavírej se před námi, jsme tvoji přátelé.“ Daniel ji lehce hladil po rameni, ale zdálo se, že ho Sam stále ignoruje. Když se ale předklonil, aby na ni viděl, spatřil, jak jí po tváři stéká slza, což mu dodalo odvahu. Napřímil se a otočil se na Teal’ca. Povzbudivě se na něj usmál a natáhl ruku k Aieshy. Aieshy pohlédla na Teal’ca, který uvolnil své sevření a ona přešla k Danielovi. Daniel ji odvedl na stranu postele, ke které byla Sam otočená a oči matky a dcery se setkaly. Aieshy natáhla ruku a lehce Sam pohladila po tváři. Daniel poodešel za Janet – to, co on zmohl, už udělal, zbytek musí provést Aieshy. Janet na Daniela úzkostlivě pohlédla, až na tu jednu jedinou slzu Sam stále nereagovala. Daniel jen lehce zavadil prsty své ruky o prsty Janetiny ruky, oba je měli souběžně podél svých těl. Janet za ten uklidňující dotyk byla vděčná, jen mu oplatila povzbudivý úsměv. Teal’c jejich neverbální komunikaci tiše sledoval, nakonec se jen lehce usmál a obrátil svůj pohled zpět k Sam a Aieshy.
Aieshy zatím žádného pokroku nedosáhla. „Jak ti je, mami?“ šeptla po chvíli. Sam neodpověděla. „Maminko, prosím, mluv se mnou. Já se nezlobím ani proto, žes mě vzala k otci ani proto, že jsi se pořezala.“ šeptala. Sam stále nereagovala. „Máš mě ráda?“ špitla zoufale Aieshy.
„Miluji tě, broučku.“ zašeptala konečně Sam a pohlédla na ni, její pohled už nebyl tolik prázdný.
„A budeš se mnou mluvit?“ zeptala se Aieshy a Sam kývla.
„Jen, když mi odpustíš.“ odpověděla. Aieshy se k ní přitulila a Sam ji zabořila hlavu do ramene, pevně ji objímajíc. Daniel, Teal’c a Janet se na sebe vítězoslavně podívali.
...
 „Je připravená, doktorko?“ zeptal se Teal’c, když se s Danielem vrátili z oběda. Sam seděla na posteli a hrála si s Aieshy, už se usmívala. Janet, jež jim dělala společnost, váhavě kývla na Teal’covu otázku.
„Janet, dokud to z ní nevytáhneme, nebude v pořádku a dopadne to zase špatně. Musí se nám svěřit, vypovídat se z toho a potom jí bude lépe.“ vysvětlil tlumeně Daniel, když viděl, jak se Janet tváří. Janet si povzdechla.
„Ale budu radši při ruce.“ dodala. Sam vzhlédla, poznala, že se mluví o ní. Všichni tři se přiblížili k posteli.
„Aieshy? Nechceš mi trochu pomoct s těmi překlady, co mám na stole?“ Aieshy pohlédla na Daniela, od něhož otázka pocházela, na Sam a potom kývla, pochopila, že se tu bude řešit něco, co není pro její uši. Usmála se na matku, seskočila z postele a vyběhla z izolace.
Daniel s Teal’cem si přitáhli židli k posteli, Janet se posadila na okraj.
„Co se děje? Mám se připravit na vojenský soud?“ hádala Sam. Daniel zakroutil hlavou.
„Toho bych se neobávala,“ rozhodla se informovat Janet. „Generál mě poprosil, abych do zprávy napsala, že jsi byla pod silným vlivem drog, že jsi měla vymytý mozek – tím pádem, jakmile doktor McKenzie uzná, že jsi úplně v pořádku, jsi nepostihnutelná.“ vysvětlila jí. Sam na ni zůstala hledět dost překvapeně, potom pohlédla na Daniela a Teal’ca, aby se ujistila, že je to pravda. Oba muži přikývli.
„To není možné, vždyť on nejvíc ví, že jsem byla naprosto...“ Sam se zajíkla. „Že všechno, co jsem udělala, jsem chtěla udělat.“ zašeptala. Daniel se nadechl, ale Janet ho znovu přerušila.
„Reagoval tak na to, když jsem mu řekla, že sis to poranění ruky nejspíš způsobila sama a na to poranění na krku. Ba’al tě škrtil?“ Sam mlčky přikývla a hrála si s obvazem na ruce. „Proč?“ zeptala se Janet, ale tentokrát přerušil Daniel ji.
„Začni od začátku, Sam.“ oslovil ji. Sam kývla a olízla si rty.
„Já... když jsem adoptovala Aieshy, myslela jsem si, že bude všechno fajn, ale nebylo... tu noc, co se mi zdálo, že Aieshy není dobře, jsem měla první noční můru - do té doby to byl jen neklidný spánek, ale teď... zase jsem cítila, jak klečím v blátě, svázaná řetězy a někdo mě mlátil rákoskou a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Bála jsem si jít lehnout... potom jsem šla za tebou,“ otočila se Sam na Janet, „a ty jsi mi říkala, že mám trochu vypnout, že bych se neměla Aieshy tolik starat a já jsem se cítila prostě hrozně, všechno se mi spojilo dohromady, ta zkušenost na té planetě, Aieshy... najednou mi připadalo, že jsem zase nic nezvládla a...“ Sam se zarazila, jakoby přemýšlela, jestli to říct. „Když jsem naposledy o samotě mluvila s generálem, řekla jsem mu, že nechci, aby mi byl na blízku, odehnala jsem ho do sebe a to se k tomu přidalo... lhala jsem mu a samotnou mě to bolelo a on potom přišel a já... prostě jsem se potřebovala vybrečet někomu na rameni a potřebovala jsem vědět, že ten někdo je on, že je tu stále pro mě, i když jsem mu řekla, že to nechci. A potom...“ Daniel i Teal’c věděli, co bylo potom, ale potřebovali, aby Sam mluvila, aby to ze sebe dostala a tak ji nepřerušovali. „Milovali jsme se... já vím, nemělo se to stát, ale v tu chvíli... najednou jsem úplně zapomněla na všechno okolo a myslela jen na sebe a na něj... brzo ráno jsem se vzbudila poprvé, odcházel a říkal, že si jde jen odskočit a tak jsem ho nechala jít, ale když jsem se ráno vzbudila, nebyl tam. Myslela jsem si, že se stalo něco vážného a snažila jsem se to neřešit, i když jsem byla zklamaná... A pak jsem přišla do SGC a Hammond mi řekl to s tím omylem a potom onemocněla Aieshy a on byl pořád pryč a nakázal ji dát do karantény...“ Sam začínala být rozrušená. „Brala jsem to jako gesto naprosté ignorace mě samotné, naštvalo mě to, vytočilo, byla jsem na něj vzteklá a moc jsem nepřemýšlela... vlastně nejspíš vůbec. Už mě nezajímalo, jaké měl důvody, podstatné bylo, že mě odkopl, že se ke mně zachoval hnusně, nestála jsem mu ani za slovíčko. A když přišel Ba’al s tím, že má pro Aieshy lék...“ Sam se znovu odmlčela a nervózně si hrála s přikrývkou.
„Byla to skvělá příležitost pomstít se.“ doplnil Teal’c. Sam přikývla.
„Ale zvrtlo se to... já počítala s tím, že mě bude mučit, vydírat, psychicky deptat, ale nepočítala jsem s tím, že mě bude svádět.“ řekla tiše Sam. „Hned u Brány s tím začal. Aieshy dal odnést a donutil mě sundat všechny zbraně. Do jeho pevnosti jsme šli pěšky, padala mlha a když jsme tam dorazili, byla jsem promočená a tam byla zima. Nakázal mi převléct se do šatů a já nechtěla. Dal mi na výběr, buď se převleču o samotě nebo před ním. Zase jsem odmítla a on mi dal na vybranou znovu: buď se převléknu před ním nebo před jeho Jaffy. A tak jsem se svlékla. Vypočítal si to dobře, věděl, že se tak zachovám. Ty šaty byly na korzet, takže jsem stejně jeho pomoc potřebovala.“ V očích Sam se začal objevovat hněv. „Otevřel dveře do místnosti, kterou mi nabízel k převlečení – narozdíl od té, ve které jsme byli, byla teplá, suchá a vyhřátá. Nevíte, jak jsem v tu chvíli nenáviděla sebe i jeho. Donutil mě, abych se s ním najedla a řekl mi, že... že Aieshy je moje a jeho dcera. Myslím skutečně, biologicky.“ vysvětlila Sam, když na ni Janet překvapeně pohlédla. „Vzal si moje vajíčka, když jsme tam před rokem ztroskotali, když jsme dva dny byli v jeho zajetí a potom Aieshy vytvořil ve zkumavce, nechal ji vyrůst pomocí antického přístroje. Taky mi řekl, že jsem byla jeho špeh na Tauri, proto věděl, že Aieshy onemocněla, sama jsem mu to řekla. Nakonec mi tu věc z hlavy vyndal. Chtěla jsem jít pryč, ale najednou mě přepadla strašná slabost a spadla jsem. On mě vzal do náruče a víc nic si na delší dobu nepamatuji.“ dopověděla Sam první etapu na Ba’alově planetě.
„Říkala jsi, že tě sváděl.“ začal po chvíli Daniel.
„Když jsem upadla do bezvědomí, znovu se mi zdála má noční můra, ale tentokrát... tentokrát tam byl Jack, díval se na to, jak mě mučí, nepomohl mi a potom odcházel, ani se neotočil. Jakmile jsem se probudila, setkala jsem se s Aieshy. Byla už skoro v pořádku, jen hodně unavená. Goa’uld, který se o ni staral – Esther se myslím jmenovala – si ji odnesla a přišel Ba’al.“ Sam se u této pasáže zarazila a nejistě se rozhlédla po ostatních. „Nechala jsem se svést a strašně za to stydím. Ráno mi bylo mizerně, zvracela jsem skoro celé dopoledne a potom se ze sebe snažila smýt všechny zbytky toho, co se stalo v noci. Přišel za mnou do koupelny a zase ke mně mluvil – a já ho poslouchala, mluvil tlumeně a tak věrohodně... věřila jsem všemu, co řekl. A pak se stalo něco, co doteď nechápu... jako by veškeré moje zábrany, zásady a zdravý rozum byly úplně potlačeny a já se chtěla jen mstít. Zabíjela jsem, abych se naučila bezchybně ovládat ozbrojenou ruku. Pak ale přišel táta... a já, jako bych prohlédla. Prosila jsem Ba’ala, aby ho pustil a on mi navrhl dohodu: boj muže proti muži, když vyhraji, propustí otce, když on, tak to odneseme všichni. Rychle mi došlo, že by stejně nesplnil, co slíbí a tak jsem vymyslela plán...  Měla jsem šanci Ba’ala zabít, ale neudělala jsem to, přišlo mi to příliš riskantní... pro Aieshy a i pro mě. A tak jsem se prodala, pomohla jsem si... sexem, abych odvedla jeho pozornost a později pomohla tátovi utéct. Jsem děvka, já vím...“ Daniel, Teal’c i Janet mlčeli, z jejich tváří se nedalo nic vyčíst, snad jen zvědavost, jak to bude pokračovat. Sam pokračovala. „Jakmile to zjistil, poprvé mi dal najevo, že má život Aieshy ve svých rukou. Pokusila jsem se mu to vysvětlit, ale nevěřil mi nic. Ji nechal odejít, ale mě potrestal.“
„Ty stopy po tvrdém sexu, co...“ Když Janet promluvila, Sam se jen smutně usmála a přerušila ji.
„Ne, to nebyl můj trest. Tak tvrdě jsem bojovala za otce... Za trest mě pěkně přiškrtil a křičel na mě, že on není má hračka, ale já jeho. Přidala jsem si hrozně, ale do večera jsem se zase vrátila do stavu jako před návštěvou otce, nejednou jsem byla zase úplně potlačená a šla jsem si ho udobřit. Jak jinak, než zase tělem... A pak jste přišli vy.“ Sam se dostala do bodu, kdy už by nejraději nepokračovala. Sotva dokázala snést sama sebe, když se jí zpětně všechno vracelo. Nechápala, jak to všechno mohla udělat, úplně opomíjela vliv Ba’alovy manipulace a ze všeho vinila jen sama sebe.
Daniel byl ale názoru, že když už se dostala až sem, je třeba to dokončit a podle výrazu ostatních poznal, že si myslí to samé.
„A potom odvedli Jacka k tobě.“
„Byla to moje rozhodující zkouška, jestli jsem ‘dokonalá‘, jak říkal Ba’al. Říkal, že krev nepřítele chutná nejlépe a mým nepřítelem byl Jack. Chtěla jsem se strašně mstít a zaslepilo to všechno okolo.“ Sam se znovu zarazila a po tváři jí stekla slza: další od doby, co byla na Zemi a první od doby, co promluvila. „Trápila jsem ho, vysmívala jsem se jeho citům, protože jsem byla toho názoru, že on si zahrál se mnou. A pak jsem mu hrozně ublížila, napřed jsem ho zparalyzovala kopem do hrudníku, poranilo mu to plíci, zlámala jsem mu pár žeber. Podřízla...“ Sam se zajíkla a zahleděla se někam do prázdna, cítila, jak na ní pohledy všech visí. „Podřízla jsem mu tepny na rukou a do těla dala jed, který mi dal Ba’al. Ten jed neumožňuje upadnout do bezvědomí a způsobuje noční můry a on umíral pomalu a prosil a...“ Sam se rozbrečela, cítila se, jako by přihlížela mučení někoho, koho moc milovala a nemohla zasáhnout – protože tím mučitelem byla ona, každý tah a pohyb byl pečlivě vymyšlený a ona cítila úlevu, když mu ubližovala a opojnou chuť pomsty. Tehdy – jenže teď sama sebe nenáviděla jako svého největšího nepřítele.
„A potom jsi mu řekla, že ho nenávidíš.“ navázal tiše Daniel. Když si spojil to, co řekla Sam a co řekl Jack, vzešlo mu z toho nepředstavitelné utrpení, jež musel Jack prožít. Zvedal se mu žaludek, ale nějak se nemohl donutit k tomu, aby Sam nenáviděl.
„Řekla... a to byla asi poslední kapka. Najednou všechno, co jsem cítila, co ve mně vyvolal Ba’al... bylo pryč. Zase jsem zvracela, tentokrát mnohem déle. Chtěla jsem umřít, nikdy neexistovat... ale pořád jsem si musela připomínat Aieshy, že ji tu nemůžu nechat. Jenže pak jsem viděla zrcadlo... přála jsem si trpět stejně, jako trpěl Jack a najednou si uvědomovala, že jsem dotáhla do konce Ba’alovu hru... nesnesla jsem na sobě jeho oblečení, nechtěla jsem s ránu na ruce ošetřit jeho ručníkem... a nakonec jsem upadla do bezvědomí... nevím, co se mnou bylo dál.“ dovyprávěla Sam a ukryla hlavu do dlaní. Chvíli bylo ticho, které nakonec protrhl Teal’c.
„Podle toho, v jakém stavu jsme vás nalezli... vypadalo to, jako by jste zešílela.“ řekl. Sam na něj pohlédla a zakroutila hlavou.
„Ne, Teal’cu,“ řekla tiše a hlasem poznamenaným pláčem. „Zešílela jsem před tím. Jsem špatná matka, hrozná kamarádka... Aieshy jen škodím, vám jsem ublížila a generál... obrátila jsem proti sobě člověka, kterého jsem nejvíc milovala.“ poslední větu už jen zašeptala. Daniel vstal, vzal Sam za bradu a otočil ji k sobě.
„Podívej, Sam, k Ba’alovi jsi přece šla hlavně pro Aieshy, zachránila jsi jí život a to dítě tě miluje, nemá důvod tě nenávidět. Nám jsi moc neublížila, Ba’al tě hodně ovlivnil a nic z toho, co jsi provedla Jackovi se nás netýká, nemáme důvod tě nenávidět.“ Daniel, který dosud hleděl Sam do očí, se otočil na ostatní, aby mu dali za pravdu.
„Vskutku,“ uklonil Teal’c lehce hlavu. „Neschvaluji, co se stalo, ale také tím nejsem osobně postižen.“
„Nejsem tvoje kamarádka od toho, abych tě nenáviděla, Sam.“ ozvala se Janet. „Myslím, že tohle obstará dostatečně jedna osoba za nás všechny.“ dodala a zvedla se.
„Měla by ses vyspat, Sam.“ řekl Daniel, všichni tři se zvedli a odešli.
Nechali Sam samotnou s jejími myšlenkami a svědomím, potřebovali si vše urovnat v hlavě a možná ji i trochu vytrestat... I když její svědomí bude pro ni nejspíš dostatečným trestem.
Sam se sesunula do lehu a znovu se stočila do klubíčka, zase plakala. Brečela dlouho, než se úplně vyčerpala, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jí pláč donesl úlevu a jakmile usnula, nezdálo se jí nic, žádné noční můry. Danielova terapie zabrala.
Do izolačky někdo tiše vklouzl, opatrně se ujišťoval, jestli Sam skutečně spí. Celou zpověď Sam slyšel, věděl, co se stalo, věděl, jak to cítí ona i jak to cítí on. Ale nedokázal se přimět, aby jí odpustil, aby potlačil ten hněv a tu bolest, která v něm sílila potom, co ona všechno připomněla. Pozoroval její spící ubrečenou tvář a jemně se usmíval, vyvolala v něm vzpomínku na jejich společnou noc. Potom se ale všechno zalilo hořkostí a bolestí, Jack se otočil a odcházel bez jediného pohledu za sebe.
...
„Hej, Sam, řekli jsme si...“ Daniel a Teal’c vlétli do Saminy laboratoře, ovšem slova Danielovi zmrzla v krku, jakmile spatřil spoustu krabic, které se v laboratoři Sam nacházely. „...jestli nechceš jít na oběd?“ dokončil Daniel, očima počítal krabice. „Uhm, Sam, co to děláš?“
„Balím se.“ prozradila Sam, co bylo zřejmé a zalepila krabici, kterou měla před sebou.
„A proč se balíš?“ ptal se dál Daniel. Sam se opřela o stůl a shovívavě se na něj usmála.
„Dnes ráno jsem podala rezignaci, Danieli. Do tří do odpoledne musím svou práci připravit pro mého nástupce a vystěhovat se z ubikace.“
„Takže už nejste voják a nenáležíte k SG-1?“ zeptal se Teal’c a v jeho hlase zaznívala lítost.
„Ne tak docela – z SGC odcházím a bude mi odejmuto prověření k práci tady či v Oblasti 51, ale vojákem zůstávám – nahoře mi povolili pouze zálohu.“ vysvětlila Sam.
„A už je to jisté?“ zeptal se Daniel. Sam kývla.
„Generál O’Neill to dnes ráno podepsal.“ odpověděla a sklonila se k další krabici. Daniel si byl jist, že zaslechl v jejím hlase zachvění, když vyslovila Jackovo jméno. Bylo mu jasné, že Sam odchod z SGC – z místa, kde začala skutečně žít – bolí.
„Když jsi o něm mluvila naposledy, říkala jsi ‘Jacku‘.“ rýpl si. Sam zvedla hlavu a Daniel s Teal’cem mohli vidět, jak trpí.
„Prosím, Danieli, nedělej mi to těžší, než to je.“ zašeptala.
„Ukázat něčemu záda a zmobilizovat všechnu svou zbabělost je vždycky těžké.“ vložil se do situace tvrdě Teal’c. Sam stiskla zuby k sobě a dál se věnovala balení.
„A co chceš dělat? Miluješ SGC.“ pokračoval v Teal’cově započatém nátlaku Daniel. 
„Ještě dřív jsem dostala pár nabídek ze soukromých sektorů a některé pořád platí, tak je přijdu a odstěhuji se za nimi, jedna je v Markově bydlišti.“ odpověděla.
„A co Jack?“ vystřelil téměř okamžitě Daniel. Sam bolestně zavřela oči.
„Bude lepší, když mu zmizím ze života.“ zamumlala nakonec tiše.
„Nemůžeš utéct!“ vykřikl Daniel vztekle. „Co sis nadrobila, to si sněz, ale neutíkej před tím!“
„Pokud teď utečete, potom nejste ta bojovnice, za kterou jsem vás považoval...“
„Asi jste se ve mně všichni zklamali.“ Sam jim odhodlaně pohlédla do očí. „Tady už nic nezachráním, jediná osoba, pro kterou ještě můžu něco udělat, je Aieshy.“
„Kdybych věděl, co hodláš zase udělat, tak ti žádnou podporu nevyslovím!“ Daniel si sundal brýle a promnul si oči. „Všechno jen ještě víc zničíš.“ zamumlal.
„Díky,“ zašeptala Sam a zhluboka si povzdechla. „A teď, když mě omluvíte, ráda bych se dobalila.“ pokračovala.
„Ano, už si nejspíš nemáme co říct.“ reagoval Teal’c. Sam ta slova zabolela a i Daniel si myslel, že Teal’c tak silná slova použít nemusel a chtěl ještě něco říct, ale z chodby se ozval jiný hlas.
„Danieli, T., tak tady...“ Jack se zarazil a pohlédl na Sam. Zamrazilo ho, myslel, že už se dávno sbalila a vyklidila pole. Zaraženě pohlédl na Daniela a Teal’ca.
„Sbohem, Sam.“ Daniel reagoval nejrychleji ze všech a naznačil Teal’covi, aby vypadl s ním a oba spěšně opustili místnost. Jack se Sam osaměl – tohle byla od Daniela a Teal’ca zatracená pod pásovka, to si s nimi vyřídí. Nevěděl, co ho tu ještě drží... Snad to, že výraz Sam byl jiný, než čekal – než na jaký byl poslední dobou zvyklý. I když... nevěděl, jak se tvářila od svého návratu na Zem, viděl ji jen, když spala, jinak se k ní neodvážil přiblížit. Teď vypadala, že se jí každou chvíli rozklepe brada, oči se jí leskly a dívala se na něj nesměle, provinile. Taky měla proč, pomyslel si.
Spustil z ní oči a otáčel se k odchodu, nebyl sto se přinutit na ni znovu pohlédnout. Zastavil ho její stisk na jeho předloktí. Její dotek pálil, zatraceně pálil a vyvolával v něm jednu vlnu vzteku za druhou. Vzteku na ni - po tom všem, co se stalo, dělá, jakoby nic a dotýká se ho - a vzteku na sebe, že ho její dotyk pořád vyvádí z míry, pořád se v něm mísí pocity radosti z její přítomnosti a touhy držet jí v náručí.
Pomalu se otočil zpět na ni. 
„Jacku...“ šeptla. Ne, tohle ne; tohle bylo přesně to, čeho se obával, ještě trocha toho zatraceného ženského nátlaku a slziček a má ho znovu na kolenou, to ne...
„Podplukovníku?“ Jeho tón ji zasáhl tak, že ho mimoděk pustila a ucouvla o krok.
„Pane, já...“ Jack jen pozvedl obočí, nechajíc ji dusit se ve vlastní šťávě. „Chtěla jsem se omluvit.“
„Za co přesně?“ Jack sevřel dlaň v pěst tak silně, až mu klouby zbělely a nehty se mu zaryly do kůže. „Za to, že jste udržovala velice blízký vztah s nepřítelem nebo za to, že jste svého velícího důstojníka surově napadla? Nebo snad za to, že jsem mu prokázala nedostatek úcty tím, že jste ho napadla slovně? Upřesněte to, Carterová.“ Ještě pořád mluvil klidně, jen nevěděl, jak dlouho mu to vydrží.
„Za všechno, pane.“ špitla Sam, pohledem se vpila do jeho očí, jakoby hledala spásu, prosila ho, aby s tím mučením přestal, ale když ji prosil on, přestala snad...? Ne. Jack přikývl, jakože rozumí, stále se schovávajíc za ten strohý tón a vojenské jednání, nedával jí jedinou šanci vidět v něm člověka... To byl její trest. Zase se pomalu otočil k odchodu, avšak Sam znovu promluvila. „A chci vám poděkovat.“
„Poděkovat?“ nechápal.
„Za to, co jste pro mě udělal, za to, co mi umožnilo zůstat v armádě.“ vysvětlila. Jack jen kývl.
„Zvláštní, Carterová. Dostala jste příležitost, i když jste si ji vůbec nezasloužila a teď ji opouštíte.“ rýpal se v ní stejný způsobem jako Ba’al a ani si to neuvědomoval. A i přesto, že věděla, že má pravdu a že ona si to zaslouží, přece jen se ohradila:
„Mám své důvody...“ Jack se na ni znovu otočil. „...pane.“ pokračovala. „Stejně jako jsem měla před tím,“ dodala. Jen se mu aspoň pokusit vysvětlit, co ji k tomu vedlo, ačkoli sama věděla, že to, co udělala, bylo neomluvitelné.
„Ano?“ zeptal se provokativním tónem, pomalu a nebezpečně klidně.
„Ano.“ procedila skrz zuby.
„Pozor.“ sykl Jack a Sam se poslušně vyhoupla do pozoru. Přistoupil až k ní, tak blizoučko, že se hroty ňader skoro dotýkala jeho hrudi. Když si to uvědomil, znovu začal ztrácen odstup, ale měl takový vztek, že rovnováhu znovu našel poměrně snadno. „Pokud považujete striktní dodržení předpisů o bezpečnosti civilistů za své důvody, potom asi v armádě nemáte co dělat. To za prvé. A za druhé – jsme vojáci a nebereme ohledy na city, na to jste si mohla zvyknout. Zachovala jste se naprosto neprofesionálně – ačkoli já svou vinu také nepopírám. Ale přiznejme si, Carterová, že toho máte na triku trochu víc. Jak má někdo jako já, komu na bedrech leží celé SGC, dál věřit někomu, kdo měl mezi stehny největšího nepřítele Země?“ Sam stiskla rty k sobě, nedokázala zabránit tomu, aby se slzy začaly koulet po tváři. Jack jen pokývl hlavou, když neodpověděla a znovu se, už po několikáté, otočil k odchodu.
„A někomu, kdo měl mezi stehny svého velícího důstojníka... Copak to nic neznamená? Pro vás to ni neznamenalo, pane? Už... to nemá význam?“ šeptala Sam zoufale.
Jack se naposledy otočil. „Pokoušel jsem se to vysvětlit a chtěl jsem znovu, věřte, že jsem chtěl. Udělal jsem chybu – to je to jediné, co bych udělal jinak, kdybych mohl.“
„Jenže kdyby jste to udělal jinak, tak se zbytek nestal.“ namítla Sam, do hlasu se jí znovu začaly vkrádat emoce.
„Ale ano, stalo. Aieshy by onemocněla stejně a vy by jste musela za Ba’alem pro lék. A celé představení by se opakovalo nanovo a nepokoušejte se na mě házet vinu za všechno, co se stalo.“ zasyčel Jack vztekle, zakroutil hlavou a navzdory všemu se pousmál, ač to byla spíš grimasa plná bolesti, než úsměv. „Byl to bludný kruh a bylo jen na nás, jak se zachováme. A neuspěli jsme.“ Jack sevřel rty k sobě, vztek na ni pomalu vyprchával, zůstávala jen lítost.
Naposledy se otočil k východu, uslyšel za sebou její vzlyk, už ho nedokázala zadržet. Chtěl být co nejdřív pryč, ale její ruce ho chytily za ramena, pevně ho sevřela.
„Carterová.“ vydechl.
„Takhle to nesmí skončit, prosím, Jacku...“ Rukama mu podklouzla pod pažemi a přitiskla dlaně na jeho hruď. „Nemůžu jít dál bez tebe...“
„Jenže já nemůžu jít dál s vámi, ne teď...“ Jack si pořád snažil udržet odstup, oči ho ale začaly neuvěřitelně pálit, srdce, jako by se mu mělo rozskočit.
„Tak mi jen odpusť, prosím...“ Cítil, jak svoje čelo opírá mezi jeho lopatkami, celá se třásla pláčem. Jackovi stekla po tváři slza, vklouzl prsty za její dlaně, a pevně její ruce sevřel v dlaních. Dřív, než mu stačila sevření oplatit, strhl si její ruce z těla a bleskově odešel pryč, doslova utekl.
Vzlykající Sam zůstala stát uprostřed své laboratoře, s prázdnou náručí a srdcem na cucky. Slzy se jí koulely po utrápené tváři jedna za druhou, v ústech cítila slanou příchuť, nohy ji neunesly – sesunula se k zemi, zlomená a ponížená. Opřela hlavu o stůl a přitáhla k nohy k hrudi. Bylo jí jedno, kolik lidí se dívá – ona jen hleděla do prázdna.
„Vrať se... prosím.“ sklouzlo jí ze rtů přerývavě.
...
Daniel rozhodně kráčel ke dveřím Jackova domu. Pokud utíkala Sam, Jack musel zasáhnout. Věděl, že rozhovor mezi nimi nedopadl dobře... okey, poslouchal za rohem, ale copak to mohl nechat takhle? Tak oddanou lásku, jakou k sobě cítili Jack a Sam, přece nemůže jen tak něco změnit. Uznával, že to, co se stalo, bylo rozhodně velké ‘něco‘, ale nešlo to. Jak řekla Sam, nemohlo to takhle skončit.
Zastavil se u dveří a rozhlédl se, ponořen do myšlenek si nevšiml, že v Jackově domě je tma. Zaklepal, ale nikdo se neozval a tak se pozval dál – ještě štěstí, že Jack nezamykal. Zavřel za sebou dveře, jakmile vešel do ztemnělé místnosti a Jacka našel okamžitě. Seděl opřený o sedačku, u ruky prázdnou láhev tvrdého alkoholu a skelnýma očima hleděl do prázdna. Pro Daniela – jehož položila jen sklenička něčeho tvrdšího – bylo záhadou, jak se Jack dokáže udržet v sedě. „Jacku?“ oslovil Daniel přítele.
„Co chceš?“ broukl Jack nepřátelsky.
„Takhle to řešíš? Tím, že se spereš na hromadu?“ Daniel mu vzal flašku a pokusil se ve tmě přečíst etiketu, nicméně se svým krátkým zrakem nic moc nevykoumal.
„Danieli, řekl jsem ti tisíckrát – nepleť se mi do života. Zkus si zamést před svým prahem, ano?“
„Vím, že jsi strašně trpěl a vím, že to není snadné, ale zkus se na to podívat z té její stránky a když už jí nechceš odpustit, tak ji aspoň zadrž, nemůže přece odjet až někam do... pryč!“ Daniel začínal být skutečně zoufalý.
„Koukal jsem se na to z její stránky – slyšel jsem tu její zpověď, ale to nic na věci nemění...“ Jack zvedl ukazováček, když Daniel otevřel pusu, aby zasáhl. „Já a Samantha Carterová nepatříme k sobě, žil jsem na tom osm dlouhých let a to zjištění bolí. Nedokážu jí odpustit, že mě dokázala zlomit, že všeho, co jsem jí kdy svěřil, takhle využila. Ona se nedokázala přizpůsobit mně a já jí. Naše životy se proplétaly dohromady, ale nikdy se nespojili a ani nespojí, protože tím to skončilo.“ Jack natáhl nohy a zůstal sedět s hlavou skloněnou.
„Jacku, nenech ji odejít... vždyť ji miluješ.“ zašeptal Daniel. Jack zakroutil hlavou.
„A tu lásku musím vyhnat, víš? Jestli pro mě chceš něco udělat, nemluv o ní a dones mi ještě flašku.“ Daniel pochopil, že s Jackem nic nezmůže – že ani s jedním z nich nic nezmůže, dokud oni sami nebudou chtít. Nemá cenu se jim do toho plést, nakonec by zničili i jeho. Daniel nad nimi zlomil pomyslnou hůl, došel Jackovu baru pro další láhev a podal mu ji. Jack ji otevřel, přihnul si a zamyslel se.
„Co... Co znamená ten cejch na je-“ Jack se odmlčel a slabě škytl. „-jím rameni?“ dokončil větu. Daniel se poskládal vedle něj.
„Obcovačka s ďáblem nebo milenka ďáblova.“ odpověděl rezignovaně po krátkém uvažování, jestli má tohle Jackovo sebemučení podporovat.
„Jo... nejspíš měli šestý smysl... víš, že fakt je?Ba’al byl přece taky ďábel.“
„Jo, tak nějak...“ povzdechl si Daniel a sundal si brýle. Napadlo ho, že tohle bude dlouhá noc. Zaklonil hlavu, aby si protáhl krk, ale povšiml si na poličce něčeho známě se třpytícího. Natáhl se a vzal to do rukou – byl to ten Samin roztržený řetízek, ale už byl v celku. Pohlédl na Jacka, ale zdálo se, že ten se přivedl do narkózy alkoholem a tak ho nechal. Jen se pousmál a řetízek strčil do kapsy.
...
Sam se naposledy rozhlédla po domě, kde strávila tolik let – šťastných i nešťastných – a znovu se jí sevřelo srdce. Jedinou útěchou jí bylo, že ho neprodává, ale pronajímá. Provedla ve svém životě najednou tolik změn, že s prodejem raději chtěla počkat.
Vyšla ven, zamkla a otočila se. Překvapeně vydechla.
„Nemohli jsme tě nechat odjet bez rozloučení.“ pousmál se Daniel. Aieshy si jich zřejmě všimla dřív a už se stačila pověsit na Teal’ca. Sam k nim přišla a Daniel ji bez varování strhl do objetí a pevně sevřel. „Bude se mi po tobě stýskat, Sam.“
„Mně taky, ani nevíš jak.“ zamumlala Sam. „Ale neodjíždím navěky a vždycky můžete sednout na letadlo a přiletět – nebo já.“ řekla a odtrhla se. „Musíme jet nebo nám to uletí.“ řekla a Daniel postřehl, jak si hřbetem ruky utřela slzičku. Jen lehce kývl a sledoval, jak se loučí s Teal’cem. On se sklonil k Aieshy.
„Budeš nám dávat na mámu pozor? Víš, že má sklon provádět pitominy...“ cvrnkl malou do nosu. Aieshy kývla.
„Až budeš potřebovat pomoci s překladem, Danieli, zavolej.“ odvětila malá vážně, Daniel se jen usmál a políbil ji na čelo. Sledoval, jak nastoupila do auta a postavil se právě, když Sam a Teal’c přerušili jejich dlouhé obětí. Teal’c Sam chytil pevně za ramena.
„Bylo mi ctí, Samantho Carterová.“ Položil si ruku na srdce a lehce uklonil hlavu. Sam se slzami v očích jeho gesto zopakovala, zamumlala rozloučení a spěchala k autu, Daniel ji ale chytil za paži, otočil ji k sobě a otřel jí slzy z tváří.
„Neplač, Sam, takhle se akorát po cestě na letiště vysekáš.“ usmál se na ni, vytáhl něco z kapsy a vložil to Sam do dlaně. „Mám to od Jacka.“ dodal a pak ji chlapsky šťouchl do ramene. „A nezapomeň, kde máš přátele, až začneš ten nový život.“ řekl nakonec a sám se odmlčel, sentimentalita loučení dolehla i na něj.
„Díky, doktore Jacksone.“ usmála se na něj Sam a skutečně už neplakala. Přešla k autu, nastoupila a za chvíli odjížděla. Aieshy jim ze zadního sedadla mávala.

Když Daniel s Teal’cem hleděli za odjíždějícím autem, věděli, že už nic nebude jako dřív. Velká část jejich života a zvyků odešla spolu se Sam a těžko se kdy vrátí. Změny, jež otřásly životem Sam a Jacka, pěkně otřásly i s jejich okolím, aniž by si to oni sami uvědomovali. Něco definitivně skončilo a něco dalšího snad začne.
Pevně v to věřili oba přátelé, stojící na příjezdové cestě, pevně v to věřil Jack, jež seděl u sebe doma a hleděl na fotku ze společných Vánoc, věřil v to Ba’al na druhé straně vesmíru, jehož ego se rychle zregenerovalo. Věřila v to Aieshy, pro kterou nebylo vůbec snadné neustále si hledat nové přátele a konečně v tom věřila snad i Sam, pod jejíž srdcem tlouklo další, zatím maličké.
Každá touha se může stát skutečností, pokud v ni aspoň pár bláznů věří...

Konec