Titul: Divide and Conquer 2 – All the king’s horses
Autor: Nicky Chevalier
Překladatel: Marty
Žánr: romance/erotika
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: krátké
Délka: dospělí
Časová osa: Divide and conquer
Stav: dokončená
Synopse: Pokračování předchozí povídky

______________________________________________________________

Sam vzhlédla jak v dálce uslyšela další hrom, potom se pohledem vrátila zpět k jezeru před ní. Už hodinu před tím si uvědomila, že šance na chycení něčeho v tom jezeře, byla víc než mizivá, ale pořád držela prut, užívajíc si teplo zapadajícího slunce a chlad vody v které měla nohy.
„Jacku ,už jsi si uvědomil, že tady v tom jezeře nejsou žádné ryby, že?!“ Dala svoje myšlenky do slov a otočila se na muže sedící vedle ní s žertovným tónem.
„Jsou tady.“ Opáčil lhostejně, „jen je trochu těžké je najít.“
„Aha.“ Kývla a protočila panenkama, zjevně nevěřícně.
O sekundu později Sam zakřičela, jak ji zasáhla do hrudi vlna studené vody, okamžitě promočila její bílou košili a začala být až moc průsvitná.
„Za to se ti pomstím.“ Slíbila mu, otáčejíce se k němu. Popadla ho za límec a nevrle ho k sobě přitáhla k vášnivému polibku, vyčkávajíce než přestane být ostražitý a než se v jejím objetí uvolní a potom ho lehce žduchla bokem, tak, že spadl do vody. Tohle využití protivníkovi slabiny bylo zábavné.
„Hej!“ protestoval marně, když se vynořil, ale hned se pomstil tím, že ji popadl za zápěstí a přitáhl ji dolů za ním.
Smějící se Sam, mu obtočila ruce okolo krku a naklonila se k dalšímu polibku, čekala, než od sebe jejich ry byly pár milimetrů a potom ho rychle potopila pod hladinu a se záchvatem smíchu plavala pryč.
Rychle se vynořil a okamžitě za ní vyrazil. Sledoval ji do půle jezera a přitáhnul si ji pevně k jeho hrudi, ruce měl obtočené okolo jejího břicha a pomalu ji pod vodou hladil.
„Nehrajete fér, Carterová.“ Zubil se, přesunul ruce k jejímu pasu a začal ji lechtat. Ječela a kroutila se v jeho objetí, potápějíc a znovu se vynořujíc, snažíc se dostat z dosahu jeho prstů.
„Ani ty ne.“ Smála se a přesunula se bokem, jak po ní skočil, hihňajíc se, jak jeho ruce nechytili nic než vodu. Potopil se, podíval se kde je a vynořil se pár centimetrů od ní, obtočil jí ruce okolo pasu, jak si ji k němu znovu přitáhnul.
Lilo jako z konve, když už se konečně odhodlali jít zpět do chaty, občasné blesky jim svítily na cestu.
Sam vyděšeně poskočila, jak se dveře hlasitě zabouchly. Venku vál silný vítr, stromy se ohýbali a vypadalo to, že je vítr vytrhne i s kořeny.
V duchu ze sebe setřásla leknutí, rychle se převlékla do suchého a usadila se k Jackovi, který sledoval bouři. Spokojeně seděla v jeho objetí, zabalená v dece, kterou vytáhl ze skříně a spolu sledovali přírodní show nad nimi.
Jack uchváceně sledoval, jak se přes oblohu zableskl nádherný blesk. Když to osvítilo místnost, tak se podíval na ženu v jeho objetí než byli znovu ponořeni do tmy, znovu po pár vteřinách přerušenou světlem.
Mlčky ji políbil do vlasů a přitáhnul si ji k sobě pevněji. „Konečně je to jako bouře.“ Pomyslel si, když uslyšel hrom, který byl slyšet téměř nad nimi. Vdechujíce slabou vůni jejího šampónu se usmál. „Raz, dva…“ začal tiše počítat od dalšího blesku. Otočila k němu hlavu, posílajíce mu tázavý pohled, jak ji lehce políbil nos.
„Co to děláš?“
„Když jsem byl dítě.“ Vysvětloval. „Někdo mi řekl, že když spočítám vteřiny mezi bleskem a hromem, tak že můžu říct,jak daleko je bouřka.“
Kývla a znovu mu položila hlavu na rameno a zadívala se na oblohu. „To je protože světlo rozpálí vzduch na teplotu okolo 60 000 stupňů (nevím jestli Celsia nebo Fahrenheita nebo Kelvina??? :oD) a vlna výsledného zvuku se potom dobře šíří rozpáleným vzduchem.  Zatím co světlo se šíří rychlostí 186 000 mil za hodinu, tak hrom u země se šíří jen něco okolo míle za pět sekund…“ (není to divný? Jen míli a pět sekund?! Zní to pomalu, ale asi to je pravda)
„Carterová.“ Přerušil, kárajíce ji rozpustilým žduchnutím do žeber.

„Jste v pořádku Danieli.“ Řekla Janet jejímu pacientovi a sundala si stetoskop z uší. Ačkoliv Daniel se ani zdaleka nepodobal poslušnému pacientovi.
„Hladina toho hormonu je zpět na normálu.“ Pokračovala. „A vaše MRI neukazuje nic zvláštního. Můžete jít.“
„Konečně.“ Pomyslel si Daniel, jak vyskočil z postele. Tak moc, jak si užíval Janetinu přítomnost, tak ho čučení do zdí začínalo nudit.
„Děkuju, Janet.“ Řekl jeho přítelkyni a vyběhl ze dveří, ale jakmile se k nim dostal, tak málem vrazil do Hammonda.
„Počkejte chvíli, doktore.“ Řekl mu Hammond a otočil se na doktorku.
„Doktorko, může zpět do práce?“
Kývla. „Je naprosto v pořádku, generále.“
Znovu se otočil k Danielovi, který se na něj tázavě díval.
„Stalo se něco?“ Zeptal se znepokojeně.
„Ne, ale chtěl bych ,aby jste zavolal majoru Carterové a plukovníku O’Neillovi a aby jste je dostal zpět. Omlouvám se, že jsem vám zkrátil volno, ale máte další misi. Poslali jsme sondu na P3Q982 a to co jsme uviděli bylo jako něco pro SG-1. naplánovali jsme poradu na zítra na devět, takže mají oba dost času, aby se vrátili.“
S tímto se otočil a kráčel chodbou pryč, zanechávajíce tam archeologa a doktorku, zabrané do myšlenek, co se děje.
„Zní to neobvykle.“ Okomentoval to Danny a jízlivě se usmál. „Jack nebude rád, že bude vytržen z jeho rybářského výletu.“

„Pojď sem.“ Řekla mu Sam tiše naklánějíce hlavu, dostávajíce její rty k těm jeho. Jackova ruka opustila její pas a začala si hrát s jejími vlasy, držejíce ji tak, aby mohl pohodlně studovat chuť a strukturu jejích úst jeho vlastními.
Sam souhlasně zasténala, jak jí jeho jazyk vyhověl, prozkoumávajíce její ústa přičemž on měl v plánu prostudovat její tělo – důkladně. Nakonec, když přerušil polibek, aby mohl popadnout dech, tak začal směřovat ústy dolů po jejím krku.
Znovu zasténala, jednu ruku měl pořád v jejích vlasech a druhou posunul nahoru pod její košili, nacházejíce jednu její ztopořenou bradavku a nemilosrdně ji provokujíc. Přesunujíce se zpoza ní, ji něžně položil na podlahu a její tělo bylo ozářeno dalším bleskem. Její vzdech, když se k ní sehnul a sundal jí přitom košili, se ztratil v hromu, který se ještě v místnosti ozval ozvěnou. Pomalu ji vysvlékl, pokaždé  se zastavující, aby mohl políbit kůži, kterou obnažil a když už nebylo co odkrývat, tak se konečně vrátil k jejím rtům. To co na sobě měl on rychle následovalo. Její oči hladově a neskrývaně přejížděli po jeho těle, jak si rychle sundal košili a kraťasy. Její ruce se rychle přidaly k jejím očím, jakmile si na ni zpět lehnul, opírajíce se o předloktí.
„Teď, Jacku.“
„Ooh, je to rozkaz, majore?“ Nemohl si pomoct a provokoval.
„Můžeš na to vsadit prdel.“ Řekla mu rozpustile a pobavený úsměv jí cukal v koutkách.
„To je insubordinace, majore Carterová.“ Pokáral ji jeho nejvážnějším plukovnickým hlasem.
„A co chceš udělat? Nahlásit mě generálu Hammondovi?“ Smála se.
Nenechal se dvakrát pobízet a nechal ji, aby ho navedla (guide to je blbej výraz co, ach ta čeština) dovnitř. Dal jí nějaký čas na to ,aby se přizpůsobila a začal se pohybovat pomalým něžným rytmem, provokujícím tempem.
„Pro všechno na světě, Jacku. Nerozpadám se.“
Usmál se tomu, jak použila jeho frázi a sehnul se k jejím rtům, berouce její spodní ret mezi zuby, kousajíce, cumlajíce ho, než po něm přejel jazykem. Její steny ho povzbuzovaly, aby zrychlil, než ucítil že on sám už skoro je. V moment, kdy ucítil její sevření okolo něj, pokoj ozářilo světlo blesku a on se na ni podíval, jejich chraptivé výkřiky se mísily s utichající bouří a vyzváněním Samina telefonu.
„Říkal jsem ti, ať to sem nebereš.“ Řekl Jack udýchaně, přičemž vstal a zvednul vyzvánějící objekt a hodil jí ho. Sám skočil na postel a poslouchal její konverzaci.
„Carterová.“ Odpověděla. „Oh, ahoj Danieli, co se děje?… Co?!… Zítra, proč?… ne, je to v pořádku, budu tam… mluvil jste s plukovníkem O’Neillem?… není doma?… nechal jste vzkaz?… dobře, jsem si jistá, že ho dostane… dobře, ahoj.“

„Toto jsou záběry z P3Q982.“ Pronesl generál a Jack sebou mentálně zatřepal, aby přestal snít o Saminých rtech a donutil se soustředit na poradu.
„Generále Hammonde.“ Přerušil ho Teal’c. „Jsem seznámený s touto adresou. Věřím, že je to goa’uldům, zakázaný svět.“
Carterová se na jejího přítele se zájmem otočila. „Myslíte jako P3X874?“
„Jistě.“ Odpověděl Teal’c s kývnutím.
Major musela skrýt svůj úsměv, jak se na ni její velící důstojník podíval jeho klasickým *vůbec-nevím-o-čem-to-mluvíš* pohledem.
„Počkejte, tuhle znám“ řekl s jeho tradičním sarkasmem. „P3X974…“ pokrčil rameny. „né, tak na tu jsem zapomněl.“
„Cimmeria, planeta, kde jsme našli Thorovo Kladivo, pane.“ Vysvětlila Carterová. „Teal’cu, myslíte, že na 982 bude nějaké další ochranné zařízení?“
„To si nemyslím, majore.“ Přerušil Hammond, znovu nabývajíce velení na poradě. „Přinejmenším aspoň nic jako na Cimmerii. Záběry sondy ukázaly jasné známky goa’uldů.“ Ukázal na obrázky, které se promítaly. „Hodně mrtvých goa’uldů.“
„Jak zemřeli?“ promluvil Daniel.
„To je to, co chci aby jste zjistili.“ Řekla Hammond jeho týmu. „Cokoliv, nebo kdokoliv, kdo to udělal by mohl být neocenitelný spojenec. Na planetě jsme nezaznamenali žádné další známky života a záběry sondy ani neukázaly žádná vnější zranění, na goa’uldech.“
„Vir?“zeptala se major.
„Nebo chemická válka.“ Nabídnul Danny.
„Sonda neukázala nic, co by mohlo být škodlivé pro lidi.“ Řekl jim Hammond. „ale nechci zbytečně riskovat, všechny vás chci v dekontaminačních oblecích. Nemůžeme riskovat, že by jsme něco zatáhli na základnu.“
„Kdy jdeme?“ Zeptal se O’Neill otáčejíce se k Hammondovi.
„Co nejdřív, plukovníku, ale je tu ještě jedna věc.“ Opáčil generál, otáčejíce se k typicky stoickému jaffovi, usazenému za Jackem. „Obávám se, že tuhle misi budete muset vynechat, Teal’cu.“
Každý se podíval na generála a požadoval vysvětlení.
„Generále Hammonde.“ Promluvil Teal’c. „Rád bych šel s SG-1. Věřím, že budu užitečný.“
Hammond kývnul, že rozumí, ale neustoupil. „Je mi líto Teal’cu, ale nevíme co tam je. Cokoliv co zabilo ty goa’uldy, to udělalo rychle a efektivně. Pokud je to zbraň proti goa’uldům, tak by jste vystavil vašeho symbionta riziku a dokud nebudeme vědět, s čím se tam potýkáme, tak vás nemůžu nechat jít. Byl bych rád, kdyby jste doprovodil SG-5, odcházejí ve tři podívat se na opuštěnou goa’uldskou domovskou planetu. Budou potřebovat vaši odbornost.“
Teal’covi se to nelíbilo, ale jen se zamračil a kývl na generálovo rozhodnutí.

„Co? Žádná uvítací párty?“ vtipkoval Jack, držíce jeho zbraň připravenou před ním, opatrně zkoumající povrch 982, přes jeho dekontaminační oblek. Kromě těl mrtvých goa’uldů všude na zemi, Jack nepostřehnul nic neobvyklého. Ta planeta vypadal prostě jako jedna ze stovek, které navštívili.
„Stromy.“ Pomyslel si sarkasticky když scházel po schodech od brány.
Kleknul si k jednomu z těl a opatrně zkoumal tu ženu. Mohlo mu to naznačit příčinu smrti, ale po té, co nic nenašel, vstal a kývnul na jeho podřízenou, která hned začala brát vzorky.
„Danieli, pomož Carterové, půjdu se podívat kolem.“
Sam vzhlédla a na její tváři bylo znatelné znepokojení.
„Sám pane, myslíte si, že je to moudré? Nevíme co tu doopravdy je. Ani nevíme,jestli jsou všichni goa’uldi mrtví.“
Jack kývl, rty se mu zkroutili do malého úsměvu. „Neboj se mami, nepůjdu daleko.“
Sam vážně kývla a otočila se zpět k její práci, vytahujíce z batohu jehlu, aby mohla vzít vzorek krve, z mrtvoly před ní.
Neušel ani padesát metrů, když uslyšel Danielův výkřik.
„Jacku!“
Otočil se, zbraň pohotově zvednutou a díval se po útočníkovi.
Namísto toho jediné co uviděl byla Sam, skroucená v Danielově objetí, očividně v bezvědomí.
„Sam!“
Okamžitě začal utíkat a stál vedle ní během pár vteřin. Třásl s ní a ječel, aby se probrala. Oddělal její batoh, podal ho Dannymu a lehce ji vzal do náručí.
„Zadej adresu Danny, okamžitě k Fraiserové.“ Rozkázal a snažil se jeho vyrovnaností zakrýt  vzrůstající strach v jeho hlase.
Daniel byl v mžiku u DHD, strach o jeho přítelkyni ho donutil zrychlit při zadávání symbolů.
Na druhé straně červí díry, Teal’c a Hammond stoicky stáli v řídící místnosti.
„Přijímám kód. Je to SG-1, pane.“
„Otevřete Iris.“ Byli tam sotva deset minut, to nevěštilo nic dobrého.
„Lékařský tým do prostoru brány.“ Vyštěknul do mikrofonu, když uviděl velitele jeho nejlepšího týmu, který v náručí nesl jeho podřízenou.
Generál následoval Teal’ca dolů do místnosti s bránou a v mžiku u nich byla i Janet.
„Je v bezvědomí, nevíme co se stalo.“ Odpověděl Jack na jejich nevyslovenou otázku.

Jack otráveně vzdychl a odhodil přikrývku, přijímajíce fakt, že spánek určitě nenastoupí. Namátkově na sebe naházel oblečení, opustil jeho pokoj a mlčky vyrazil přes SGC na ošetřovnu.
Vypadala tak bledě. Skoro bílá. Před méně než 48 hodinami stála u dřezu v jeho chatě, oblečená do jednoho jeho hokejového trička, smějící se a šplíchajíce na něj vodu, když utíral nádobí.
Teď byla tady, bezhybně ležící na nemocniční posteli. Bezbarvá, nemocniční prostěradla měla být v kontrastu, ale namísto toho spíš splývali s barvou její kůže. Janet řekla, že bude mít výsledky ráno, ale mu to připadalo jako dny.
„Pro všechno na světě, jsi plukovník amerického letectva, vzchop se.“ Pokáral se, ale nezabíralo to.
„Musíš se probudit, prohrávám to tady.“ Řekl tiše pořád nehybné ženě před ním. Stiskl jí ruku, pevně ji držel v té jeho a pokračoval. „Dám ti to jako rozkaz pokud budu muset. No tak, Sam, probuď se pro mě, jo?“
Nic. Nehýbala se, jediná známka života, byl pípající monitor vedle její postele. Přitáhnul si židli a láskyplně jí odhrnul blonďaté vlasy z tváře.
„Měl bych to zvládat líp.“ Zašeptal, mačkajíce její ruku mezi těmi jeho. „ale sotva to tady zvládám, Sam. Vím, že to není poprvé kdy jsme v takovéto situaci. Viděl jsem tě bojovat o život víckrát než si chci pamatovat.“
Vzdychl. „Ale teď je to jiné. Předstíráme že není, ale je. Jistě, když pracujeme, tak pořád hrajeme tu frašku plukovník a major, jsem pořád tvůj velící důstojník, ale i tak je to jiné. Hodnosti, uniformy a ani zbraně nezmění to jak se na mě díváš. A já to miluju.“ Přesunul se, pokládajíce čelo na postel vedle jejích rukou.

Rychle si sednul, když uslyšel otevření dveří, prvně se zarážejíce, jak jeho bolavý krk reagoval, při náhlém pohybu.
„Doktorko.“ Pozdravil ženu ve dveřích, ospalým hlasem, naklánějíce si hlavu ze strany na stranu, aby si protáhnul obratle.
„Kolik je hodin?“
„Je po šesté.“ Tázavě se na něj podívala. „Jak dlouho jste tu?“
Pokrčil rameny a zeptal se jí na otázku, o které věděla, že přijde.
„Co je s ní?“
Doktorka se podívala na její pacientku, rychle zase nasazující ten doktorský pohled. „Nic takové ho jsem v životě neviděla, plukovníku. Její krevní rozbor…“ její hlas se vytratil a zatřásla hlavou, což Jacka překvapilo.
„Janet?“ Tiše ji pobídl, aby pokračovala.
„V její krvi jsou tisíce mikroskopických parazitů, kteří se krmí naquadahem v její krvi. Myslím, že to je důvod, proč se ona nakazila a ne vy s Danielem. A proč goa’uldi na planetě zemřeli.“
Jack se podíval na jeho podřízenou, znovu se snažíc, aby se probrala. „Takže co uděláme?“
Janet se zastavila, pokoušejíce si zachovat její doktorskou nestrannost, jak se podívala na nehybné tělo její přítelkyně. „Nevím, Jacku.“
O hodinu později Jack konečně odešel. Janet ho musela vyhodit z ošetřovny a on teď stál bezvýrazně za sklem řídící místnosti, přemýšlejíce jak dlouho budou trvat testy, než se bude moct znovu vrátit.
Překvapeně se podíval na bránu, když se najednou začala hýbat, potom se otočil na generála a uslyšel jak mu jeden technik říká, že jsou to Tok’rové.
„Otevřete Iris.“ Rozkázal Hammond a s Jackem šli dolů k bráně,kterou prošel rozrušený Jacob.
„Kontaktovali jsme je ráno.“ Vysvětloval Hammond Jackovi, jak šli dolů po schodech. „Myslím ,že by mohli pomoct.“
Jack kývl a natáhnul ruku k Jacobovi.
„Kde je?“ byl pozdrav znepokojeného Toke’rského agenta.
Hammond omluvně zatřásl hlavou. „Víš, že ji nemůžeš vidět, Jacobe.“
Podíval se na generála, jako by mu narostla další hlava. „Je moje dcera, Georgi.“
Hammond vzdychl. To nebude lehké. „Cokoliv co ji infikovalo, to udělalo i přes dekontaminační oblek a udělalo to rychle. Je mi to líto Jacobe. Vím, že je to tvoje dcera. Ale tvůj symbiont by tě ohrozil. Víš, že tě nemůžu nechat jít k ní.“
Jacob naštvaně vzdychl, ale nehádal se s ním. Namísto toho potřásl hlavou a tázavě se podíval na generála.
„Asi chcete mluvit se Selmak, že?“

Když přišlo na mluvení, Jack ho neposlouchal, chtěl být sám s ženou v kómatu, kterou miloval.
Věděl, že by měl dávat pozor. Taky věděl, že Selmak jim vysvětlovala, že Tok’rové o tom neví nic víc než Janet. Nechal svoji mysl cestovat od jedné vzpomínky na Sam k druhé. Vzpomněl si na první noc, kterou strávili spolu, den před tím, než odjeli na jeho chatu. Teď se to zdálo jako dávno; na to jak se na něj dívala, přátelsky se s ním hádajíc nad rozehranou partií scrabble, všechno to bylo daleko od nemocné ženy, která teď bojovala o svůj život na ošetřovně.
„Hej!“ protestovala na jeho slovo, které se měl třikrát násobit. „zixalace není slovo, Jacku.“
Provinile se usmál. „Jistě, že to je slovo,… pochází to z japonského slova…“
Smála se. „Nenuť mě, abych zavolala Danielovi.“
Dramaticky vzdychl a sundal písmenka z hrací plochy. „Dobře, tak pokud tohle není slovo, tak ani hystereze není.“
„Hystereze je když zmagnetizováním feromagnetických látek, před polem lišícím se magnetickou… co je?“ Předstírala nevinnost.
Jeho odpověď byla hození na ni polštáře, který ale lehce chytila a pokusila se ho ním praštit. On ale rychle vstal a běžel do kuchyně. Hned za ním běžela a jejich smích se ozýval celou chodbou, přičemž dorazili k ložnici. Tam ji nechal ať ho chytí a společně spadli na postel.
Smích utichl, když se jejich rty střetnuly a jejich dovádivost skončila na mnohem vášnivějším konci, když ji začal vysvlékat. Pomalu ji líbal a ochutnával chuť vína,které měli na večeři, na jejích rtech. Usoudil, že chutná mnohem lépe smíchané s nepochybnou chutí Samanthy Carterové. Když už ji pořádně políbil, tak nechal jeho rty směřovat níž, přes její krk, mezi její ňadra, zastavujíce se u její bradavky a potom ještě dolů než se jí jeho jazyk dotknul tak, že se pevně chytila prostěradla, polštáře, Jacka, všeho co bylo na dosah.
Po té, co se přenesla přes okraj a nechal ji čekat na potřetí, tak se rozhodla, že je čas na změnu stran. Lehce ho přetočila na záda, přitiskla mu ruce k bokům a začala s jejím týráním, zastavujíce se, když uslyšela jeho bezdechou prosbu.
„Sam, prosím. Teď.“
Jejich vzdechy se smíchaly, jak ucítil jak ho do ní zasunula. Jedna jeho část to chtěla hned začít dělat a ta druhá to chtěla protáhnout na tak dlouho jak jen bylo v jeho lidských silách. Ale hlavně se jí chtěl dotýkat.

„Jacku. Jacku? Jacku!“
Vzhlédl a podíval se na Danielův tázavý výraz, teď byl vyrušen zpět z jeho znění, zpět na poradu.
„Hej, Země volá Jacka O’Neilla…“ Vtipkoval Daniel, bez sebemenšího tušení na co Jack myslel.
„Promiň Danny, myslím, že jsem se trochu zamyslel.“ Vysvětlil omluvně. Danny to přijal.
„V pořádku, nevadí.“
Jack se skoro zeptal na co se Danny ptal, ale rychle na otázku zapomněl, když uslyšel doktorčino odkašlání ze dveří.
„Omlouvám se, že ruším, pane. Jen jsem myslela, že by jste měli vědět…“ Janetin hlas se vytratil při pohledu na Jacoba, viditelně se pokoušející nabýt její vnější profesionalitu.
„Ano, doktorko?“ Hlas generála Hammonda byl něžnější než kdy před tím a ona si uvědomila, jak těžké to pro něj musí být, sledovat jak často jeho lidi bojují o život. Dala se do pořádku a zoufale se snažila zklidnit její emoce, snažíce se je všechny schovat pod doktorskou nestrannost.
„Stav majora Carterové se zhoršuje. Na pár minut jsme ji ztratili, ale teď už je zase stabilizovaná…“ znovu se její hlas vytratil. Tohle byla část její práce, kterou opravdu nenáviděla.

Monitor znovu otravně pípl a Jack ho chtěl rozkopat. Ten monitor, dráty, hadice, obrazovky, všechno, kromě toho co potřebovala Samantha Carterová. Zhluboka se nadechl ,pokoušejíce se vypadat klidně. Nechtěl, aby ho doktorka vyhodila. Položil jí ruku na čelo, odhrnul jí z tváře nepoddajné vlasy a položil jí ruku na tvář.
„Janet, nešlo by jí něco udělat s tou horečkou? Je tak příšerně horká.“
Doktorka k němu vzhlédla, odložila tabulku kterou držela a stoupla si k němu. „je to normální, že má horečku. Její imunitní systém se pořád pokouší setřást parazity v jejím krvi a vysoká tělní teplota je jedna z tělesných obranných systémů proti…“ Náhle se zastavila a začala intenzivně přemýšlet. Zvedla telefon a v duchu se nakopávala, že na to nepřišla dřív.
„Tady doktorka Fraiserová, potřebuju tady dvě sestry, hned.“
Jack se teď na ni díval zmateně, znepokojeně a naštvaně zároveň.
„Janet, co se děje? Řekněte mi to.“
Ani ho neslyšela, nebo ho ignorovala, prostě se otočila na sestřičky které akorát přiběhly. „Potřebujeme ledovou koupel, rychle.“
Doktorka se v duchu modlila, ať to zabere, přičemž kontrolovala Saminy životně důležité orgány.
Samin puls byl slabý a potom úplně přestal. Pronikavý tón naplnil pokoj a spousta sestřiček se přivalila dveřmi, všechny se soustředíc na Sam a ignorujíc Jackovy otázky.
„Fibriluje, nabijte na 200.“ Ječela Janet a přiložila defibrilátor na hruď její pacientky. Jack mlčky a zděšeně sledoval, jak Samino, neživé tělo prudce vyskočilo, jak do ní projel výboj a jak potom zase dopadla zpět na postel.
„Žádný puls.“ Oznámila jedna sestřička.
„Na 300.“ Vykřikla doktorka. „rychle dejte jí jeden miligram adrenalinu! Ustupte!“
Její tělo se znovu zvedlo, tentokrát výš a potom nepřívětivě dopadlo na postel.

„Jacku?“
Ten hlas byl prvně tak tichý, že si Janet prvně myslela, že se jí to jen zdálo. Ale když se otočila k její pacientce, tak uviděla, že se její oči začaly slabě otevírat.
„Sam.“ Odpověděla tiše, tisknouce její ruku.
„Janet, co se stalo?“ zeptala se slabě.
„Vysvětlím ti to později, jdu pro plukovníka a jdu vyřídit generálovi dobré zprávy.“ Usmála se doktorka.
Pokoj už byl zaplněn lidmi, když Jack přišel, stál nepovšimnut ve dveřích, spokojený, když uviděl, jak se Sam baví s Janet, vypadajíce hubeně a bledě, ale zdravě.
„Takže jak jste věděla, e snížení mé tělesné teploty zabije ty parazity?“ zeptala se.
„Nevěděla jsem.“přiznala se Janet. „Jen jsem si uvědomila, něco o vašem imunitním systému, vaše teplota je musela zpomalovat, protože goa’uldi umřeli za pár hodin. Parazitům trvalo déle přizpůsobit se vašemu tělu, protože oni měli trochu menší teplotu než je naše. Ponořila jsem vaše tělo do tak ledové vody, že jsem skoro riskovala poškození mozku, abych je zabila. V podstatě jsme měli štěstí.“
Sam kývla. „Ale teď už jsou pryč, dobře?“ zeptala se se znepokojeným pohledem na otce.
Janet kývla. „Zkontroloval jsem to dvakrát. Pár hodin jsme znovu zvedali teplotu vašeho těla, změnili se ve vaší krvi na naquadah. Jinak už po nich není ani stopa a vy máte skoro stejnou úroveň naquadahu v krvi, než jste měla před misí na 982.“
Sam kývla a otočila se k Dannymu a Hammondovi, kteří stáli vedle ní. „Kde je plukovník O’Neill?“ zeptala se *náhodně*.
„Přímo tady, Carterová. Vítejte zpět do světa živých.“
„Děkuji, pane.“ Usmála se major. Zahleděli se na sebe, vyjadřujíce to, co nemohlo být řečeno v přítomnosti ostatních. O minutu později si uvědomila, že Danny mluví a její pohled přejel z Jacka na Dannyho, potom zpět, než se konečně donutila odtrhnout pohled od plukovníka a soustředit se na to, co její kamarád říká.

Jack zabouchnu dveře jeho domu tak silně, že je málem vypadly z pantů. Hned na ně ale intimně přitlačil Samina záda a zvedl ji ze země.
„Bože, Sam, bylo to tak dlouhé.“ Zasténal a zabořil jí hlavu ke krku, hladově přejíždějíce jazykem po její kůži, přičemž začal pracovat na knoflících její košile.
„Hmm, tak… dlouhé…“ Souhlasila mezi polibky, nohy měla pevně obtočené okolo jeho pasu. „ale máme celý týden na to, abychom si to vynahradili.“ Zazubila se, v duchu děkujíce generálovi za týden volna, který jim dal.
Odhodila za něj košili a Jack ji rychle připravil o košili. Nemařil čas a hned uzavřel rty okolo její ztopořené bradavky, vymáhajíce udýchaný sten z ženy, kterou měl v objetí. Na chvilku vyrušený jejím požadavkem poslat košili, kterou měl on na sobě k té její na zem. Potom se proti němu prohnula a obtočila mu ruce okolo krku, jak si ho u sebe držela blízko.
Souhlasně zasténal, jeho rty opustili její bradavku pro horký polibek, než ji odtáhnul ode dveří a odnesl ji do ložnice, vyvěšujíce telefon, než ji položil na postel. Natáhla se k němu, sundávajíce mu tričko, tak ,že mu při tom prsty přejížděla přes svaly na jeho hrudi. Jack je rychle zbavil zbytku jejich oblečení, takže byli kůže na kůži (prostě skin on skin), její ruce ho hladili po páteři, znovu se učíc obrysům jeho zad, jak se umístil mezi její boky.
Potom se zastavil, ještě zvětšoval touhu v jejích očích, která se mísila s láskou, která se v jejích očích odrážela vždy, když se na ni podíval.
„Myslel jsem si, že Tě ztratím.“ Zašeptal a prsty ji pohladil po tváři.
„Nikdy.“ Byla její stručná odpověď a přitáhla si ho k sobě ve vášnivém polibku. Při polibku se přetočil na záda a obkročmo si ji na něj posadil.
Pohybovala se s obnovenou naléhavostí, prsty si hrála se svaly na jeho hrudi, přičemž on se natáhnul k jej bradavce, aby si s ní mohl hrát. Za pár minut se okolo něj uzavřela, stahujíce ho s sebou, jak se udělala.
„Majore Carterová, jednou mě tímhle zabijete.“ Vtipkoval Jack, když znovu nabyl schopnosti mluvit.
„Dobře.“ Smála se, jej vlasy ho lechtaly na hrudi. „aspoň umřeš s úsměvem na tváři.“
Jack se zazubil. Tomu nemohl oponovat.

THE END