Titul: Dopis
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr:Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: 8. řada
Stav: Kompletní
Synopse: Jack chce udělat důležité rozhodnutí, ale ještě před tím musí, i když jen písemně, něco říct Sam.

______________________________________________________________

Generál Jack O’Neill pomalým a snad až přehnaně soustředěným pohybem zavřel své psací pero a s jedním mocným oddechnutím ho odložil na stůl před sebou. Pohodlně se potom opřel do svého koženého křesla a na okamžik zavřel oči. Nemohl uvěřit tomu, že to udělal… Ale faktem bylo, že udělal. Zase oči otevřel, jako by k tomu všemu náhle potřeboval ujištění či nějaký důkaz. Najednou si totiž nebyl tak úplně jistý, že je to skutečnost… Možná je přepracovaný a usnul v tomhle kůží vonícím křesle, kde se mu to všechno jen zdálo. Když se ale ptal sám sebe, nebyl schopen odpovědět si na otázku, zda by byl raději, kdyby to byl jen sen… Ale snad bylo úplně bezpředmětné toto řešit, protože důkaz, ta hmatatelná jistota ležela přímo před ním. Bílý papír položený na stole působil na první pohled nenápadně a nedůležitě. Zajímavějším ho ovšem dělalo to, že nebyl zas tak úplně bílý… Jacka s dalším povzdechnutím napadlo, zda se někdy zbaví toho nervózní škrabopisu. Vzal papír do ruky a kritickým pohledem si ho přeměřoval od shora až dolů. Od oslovení až po podpis… Uvažoval nad tím, zda je to vůbec čitelné… Jak pro koho, říkal si, a zase položil papír na stůl. Pozoroval ho teď z dálky a byl to tak upřený pohled, že by se někomu mohlo zdát, že se ho pokouší zhypnotizovat… Dopis byl určen pro osobu, která ty jeho hyeroglify určitě přečte. Byl jsi tím jistý! Vždyť kolikrát spolu psali hlášení? Kolikrát četli jeden od druhého vzkazy? Jako manželé, kteří si nechávají poznámky, nákupy a další hlouposti potřebné v normálně fungující rodině na lístcích připíchnutých na ledničce… Neubránil se při téhle myšlence kyselému úšklebku – prý manželé! Věc absolutně nemožná, neuskutečnitelná a absurdní. Nepochyboval o tom, že by našel ještě mnoho dalších výstižných přídavných jmen, ale nechtěl nad tím přemýšlet… Protože si nechtěl přiznat, že mu to rve srdce.

Náhle s sebou prudce trhl, jako kdyby si na něco vzpomněl. Vyskočil na nohy a podíval se na hodinky… Jestli chce stihnout všechno, co měl v plánu, bude si muset pospíšit, protože ztratil už dobrou půlhodinu.

„Sakra!“ zaklel, když jedním mocným trhnutím otevřel zásuvku stolu, jejíž obsah se mu vzápětí vysypal k nohám. Na okamžik zaváhal, ale pak usoudil, že na uklízení už vážně čas nemá… Letadlo letí za čtyři hodiny a on musel ještě domů pro kufr. Z hromady papírů, desek a složek vylovil jednu čistou, bílou obálku. Znovu sedl za stůl a co možná nejúhlednějším písmem na ni napsal: podplukovník Samantha Carterová. Tentokrát se za svůj výkon musel pochválit. Takhle určitě nepsal ani ve škole… Pečlivě složil dopisní papír, zasunul ho do obálky a zalepil. Pak se ovšem zarazil… Zadíval se kamsi před sebe do prázdna a obálku přehazoval v rukách, jako by ho snad pálila do prstů. Cítil, jak k němu proniká obsah slov, které do dopisu napsal. S tou největší upřímností, úctou, odhodláním a snad i s láskou… Netroufal si odhadnout, jak Sam zareaguje, až si ty řádky přečte a jestli se jí pak kdy dokáže ještě podívat do očí. Během čtyřiadvaceti hodin se ale jeho život radikálně změní a on si byl jistý, že Sam o té změně musí vědět. Musí to vědět, protože si to zaslouží… Takže nakonec obálku zasunul do jedněch desek, které rovněž vytáhl z neposlušně rozsypaného šuplíku a vyšel ze své kanceláře…

Podplukovník Samantha Carterová nervózně poposedávala v jedné útulné restauraci na okraji města. Bylo něco málo po páté hodině večerní… Příliš pozdě na oběd a zároveň příliš brzy na večeři. To všechno bylo nejspíš důvodem toho, že v restauraci kromě ní téměř nikdo nebyl. Jen o dva či tři stoly dál seděl nějaký muž. Jedl hltavě a očividně pospíchal…

Tuto malou skupinku hostů v takto neobvyklé době doplňovala již jen čtyřčlenná rodinka sedící u jednoho z rohových stolů. Děti - chlapeček a holčička - byly možná až přespříliš hlučné a Sam to o to víc znervózňovalo…

Vlastně byla až neuvěřitelně nervózní. Dokonce měla pocit, že sedadlo židle, na níž seděla, bylo místo molitanem vyplněné tisíci malinkatými jehličkami, kvůli kterým nedokázala v klidu sedět… Uchopila do ruky slánku, chvilku si s ní pohrávala a pak ji zase položila. Nohou netrpělivě poklepávala o dřevěnou podlahu, která potom vydávala pravidelné zvuky… Zřejmě si ale nic z toho vůbec neuvědomovala, teprve až když pohledem zavadila o onoho muže… Pozoroval ji sice možná trochu nechápavě, ale jí zároveň neunikl jeho soucitný výraz ve tváři. Sam si v ten okamžik uvědomila, jak nemožně se chová a jak hloupě musí asi vypadat. Rozpačitě a zároveň omluvně se na muže pousmála a raději se natočila tak, aby na ni neviděl… Přinutila se alespoň na chvíli přestat s těmi všemi nemožnými gesty a zvuky a na chvilku zavřela oči. Napočítala si v duchu do deseti a pak je zase otevřela… Nemohla sice říct, že by jí to nějak výrazně pomohlo, ale všimla si, že už se jí alespoň trochu netřesou ruce.

V myšlenkách se vrátila o pár hodin zpět, kdy na místo posedávání tady, pracovala ve své laboratoři… Vzápětí se za tuhle myšlenku musela pokárat. Slovo „pracovat“ zrovna nevystihovalo nejlépe její činnost. Prostě tam jen tak seděla s hlavou podepřenou v dlaních a před ní na stole… ležela krabička. Ne velká, spíš úplně maličká. Byla potažená vínovým semišem a na dotek byla neuvěřitelně jemná a hebká. Ona se ale přesto jakéhokoli tělesného kontaktu s ní děsila víc než reaktorové hlavice. A otevírat ji? No, to už v žádném případě! I teď ji doslova pálila v kapse… Při představě, že by měla na prstě nosit zlatý kroužek, který ukrývala, se jí po těle rozlévalo nepříjemné mrazení. Proč jen to, proboha, nechala zajít tak daleko?

Celé týdny o tom přemýšlela. Ve dne, v noci… A dnes se rozhodla! Možná bylo pozdě, ale zase ne tolik. I když je jen nejspíš sama proti sobě, Peta si prostě vzít nemůže. Nebylo by to správné a nijak účinné řešení něčeho, s čím se marně potýká už několik let… Takže krátce po poledni, kdy si byla jistá, že má dostatek odvahy k tomu, aby udělala další radikální, ale absolutně slepý krok ve svém osobním životě, zvedla telefon a dala si s Petem schůzku tady, ve Ford’s restaurant. Odvaha jí sice už dávno opustila, ale přesto nepovolila ve svém až přehnaně pevném rozhodnutí vrátit Petevi prstýnek i své ano… I za cenu toho, že z ní jednou bude jen zahořklá stará panna, v tomhle vztahu už prostě nemůže pokračovat.

Při vzpomínce na to, co se stalo zhruba před měsícem, se jí do očí vyhrnuly slzy… Nebylo to nic světoborného, alespoň ne pro někoho, kdo nestál mezi dvěma ohni jako ona. Byli na jedné z misí. Vypadalo to na neuvěřitelně nudnou misi, ale všechno se jaksi zvrtlo v jeden hrůzostrašný sen. Domorodci, kteří byli zpočátku velice přátelští a vstřícní, se náhle úplně pomátli. Pomátli byl možná slabý výraz… Krátce po půlnoci SG-1 probudili a se vzteklými výrazy a drsnými výkřiky je hnali až k bráně. Byla to úplná noční můra… Dokonce po nich začali i střílet. Nějakým zázrakem se jim sice podařilo bez ujmy projít bránou na Zem, ale několik z oněch domorodců měli to štěstí, nebo naopak smůlu, že prošli rovněž. Generál Jack O’Neill stál k překvapení SG-1 mezi ostatními v prostoru brány… Zřejmě nikoho z lidí na Zemi nenapadlo, jaké riziko vláčí SG-1 s sebou. Připraveni sice byli, protože se Sam se svým týmem vracela dříve, ale díky pozdní noční hodině, nevypadal nikdo zrovna dvakrát svěže… Strhla se přestřelka, do níž neměla SG-1 šanci zasáhnout, poněvadž domorodci jim zbraně sebrali. Ovšem zároveň jako jediní zůstali v jejím ohnisku… Pro Sam to tehdy všechno skutečně bylo jako strašný sen. Všechno se seběhlo v neuvěřitelně krátkém čase a po pravdě řečeno, byla totálně v šoku. Než se stačila po průchodu bránou instinktivně vrhnout k zemi, zamířil na ni jeden z domorodců svou zbraní. Na cestě k zemi ji musel pomoci Jack… Všechno bylo tak strašně rychlé, že jediné, co zaregistrovala byly jeho hnědé oči plné strachu, prošedivělé vlasy a pevný stisk jeho rukou okolo vlastního pasu. Najednou letěla vzduchem a společně s Jackem dopadla na tvrdou podlahu… Očividně se její pád snažil co možná nejvíce zmírnit, protože se natočil a objal Sam tak, že první náraz odnesl sám. Zaslechla dutou ránu a Jackův výkřik… Poznala, že se musel bolestivě uhodit, ale z náručí ji nepouštěl. Během těch několika dalších metrů, kdy se v objetí kutáleli z dostřelu zbraní šílených domorodců, ji stále pevně svíral a nadále se pokoušel chránit ji vlastním tělem…

Náhle se zastavili. Zůstali mlčky ležet a oba zhluboka oddechovali… Sam si všimla, že střelba utichla a opatrně zvedla hlavu, kterou měla opřenou o Jackovo rameno. Měla pravdu. Podařilo se projít přesně pěti domorodcům a všichni teď leželi na podlaze. Zřejmě mrtví… Ustaraně pohlédla na Jacka, který ležel pod ní. Ten pohled ji vyděsil… Po čele a levém spánku mu stékaly pramínky krve. Ve vlasech měl tržnou ránu a v obličeji byl nepřirozeně bledý.

„Pane?“ zašeptala zděšeně a snažila se ho co možná nejjemněji přinutit, aby otevřel křečovitě sevřená víčka. Rozhlédla se kolem a marně pátrala po tom, co mohlo způsobit tak velkou ránu. Pohled jí padl na rampu vedoucí k bráně… Její hrana byla červená od krve stejně jako Jackův obličej. Proboha, jestli spadl hlavou na tu železnou rampu, tak…

„Generále, slyšíte mě?“ naléhala a nekompromisně s Jackem zatřásla.

Zasténal… Kolem nich se začali shlukovat vojáci i zdravotníci. Jack nečekaně otevřel oči a lehce nadzvedl hlavu, jakoby se pokoušel přiblížit co možná nejblíže k Sam. Možná to ale bylo spíš tím, že se mu hlava očividně točila a svět se s ním houpal jako na houpačce… Několikrát zamrkal. Zřejmě se pokoušel zaostřit.

„Jste v pořádku?“ To bylo to jediné, co ho i přes vlastní stav zajímalo.

„Nic mi není, pane,“ odpověděla roztřeseným hlasem.

Po bledé tváři se mu rozlil výraz jakéhosi uspokojení… Pak definitivně omdlel.

Z přemýšlení a vzpomínání vytrhl Sam křik a pláč rozléhající se po celé restauraci. Automaticky se ohlédla směrem, odkud nečekaný hluk přicházel… Pohledem se zastavila u stolu rodiny s dvěma dítky. Holčička si zřejmě nechtěně vylila do klína velkou část obsahu lahve s kečupem. A vzápětí se rozplakala… Zřejmě i proto, že její maminka z toho očividně nadšená nebyla a pokoušela se papírovými ubrousky škodu alespoň trošku napravit.

Sam se musela s jistou omluvou v duši usmát. Pak se jí ovšem koutky úst svěsily dolů a ona znovu pocítila příval slz do očí… S velkým sebezapřením je potlačila a nedovolila jim, aby se jí rozkutálely po tváři. Náhle si totiž uvědomila, jak šťastná je ta žena, co se právě snaží očistit svoji špinavou a uplakanou dceru. I když teď hubuje a z její nešikovnosti nemá radost, je šťastná, protože je to… máma. Přivedla na svět dítě, vidí, jak roste, pomáhá jí poznávat tenhle obrovský svět. A co ona? Zažije někdy něco podobného? Tím, že se chystá odmítnout Peta, si téměř jasně potvrzuje, že ne… Ach, proč musí mít takovou smůlu? Proč se zrovna ona zamilovala do někoho, koho mít nemůže?

Nečekaně byla vytržena z dalšího přívalu myšlenek, ale tentokrát definitivně. Dveře restaurace se otevřely a dovnitř vplul trochu roztržitě Pete. Sam zadržela dech…

Rozhlédl se kolem, ale protože v restauraci moc lidí nebylo, vypátral Sam pohledem poměrně snadno. Rychlým krokem si to zamířil přímo k ní.

„Ahoj, miláčku!“ přitočil se k ní, ještě než si sedl a lehce jí políbil na tvář. Jejího rozpačitého výrazu si vůbec nevšiml… Vlastně to vypadalo, že je myšlenkami úplně jinde. „Už sis něco objednala?“ zeptal se a ani se na ni nepodíval. Otevřel jídelní lístek a s výrazem nejvyššího soustředění se do něho zadíval.

„Pete…,“ začala Sam opatrně. Chtěla to mít co nejdříve za sebou.

Vůbec jí nevnímal. Místo toho se zájmem listoval jídelním lístkem a hledal, čím by mohl nakrmit svůj kručící žaludek.

„Hm, tohle vypadá dobře,“ konstatoval spíš sám k sobě než k Sam. Náhle se zarazil a zvedl hlavu. Vypadalo to, že mu právě došlo, že tam není sám… „Ty si nic nedáš?“ zeptal se Sam, když si všiml, že do jídelního lístku ani nenakoukla.

„Pete, já…,“ zkusila začít podruhé. Zarazila se, když si uvědomila, že Pete se jí teď už plně věnuje, a že jídelní lístek dokonce s očekáváním v očích odkládá na stůl.

„Co se děje?“ zeptal se a zachmuřil se. „Vypadáš… nervózně,“ konstatoval prostě, když si ji upřeně přeměřil pohledem.

Měl pravdu. Byla strašně nervózní a rozčílená, ale… Musí to udělat! Ona to chtěla udělat! A chtěla to už mít za sebou. Sáhla do kapsy u džínové bundy a vytáhla onu zázračnou krabičku, která byla jejím prvním krokem k novému životu. Nyní se rozhodla ten krok udělat zpátky a skončit tam, kde začala. Nebyla to sice výhra, ale ona to nepovažovala ani za prohru. Všimla si Petova překvapeného pohledu, který se během vteřiny změnil v pohled zděšený… V ten okamžik všechny špatné pocity zmizely stejně jako pocit viny. Nabyla dojmu, že to, co teď dělá, dělá i pro jeho dobro.

„Co… co to děláš, Sam?“ vykoktal, když před něj položila krabičku. Byla to bezpředmětná otázka, věděla, že tohle gesto pochopil přesně tak, jak ho pochopit měl.

„Promiň,“ zašeptala a mimoděk při tom sklopila oči. „Já si tě nevezmu, Pete.“

„Ale… ale proč?“ zeptal se a v obličeji byl úplně rudý. „Jestli je to na tebe moc rychlé, tak se nemusíme brát hned. Já počkám…“

Zakroutila hlavou.

„Ty mi nerozumíš… Já se za tebe nechci provdat ani teď ani nikdy později.“ Věděla, že to říká až příliš přímo a bez obalu a proto to mohlo vyznívat možná až krutě, ale věřila, že takhle to bude lepší pro oba.

„Ale jak to, že jsi tak najednou změnila názor?“ vybuchl na celou restauraci. Sam zvědavé pohledy ostatních návštěvníků nevnímala. Prostě už jen chtěla pryč…

„Nebylo to tak náhle…,“ řekla potichu a všimla si, že se jí už zase třesou ruce. Nechtěla tu dělat scény, nechtěla mu ublížit ještě tím, že by mu řekla, že ho vlastně nikdy nemilovala…

„To znamená, že na nad tím přemýšlíš už dlouho?“

„Ano… Vlastně od té doby, co jsem tě poznala, Pete.“

Všechno pochopil bez toho, aniž by mu to musela říkat do očí. Ve tváři se mu objevilo zklamání. Neuvěřitelné zklamaní, bolest a bezmoc.

„Je v tom někdo jiný, že?“ zeptal se smutně.

„Možná…“ Nelhala. Vlastně si nebyla jistá, jestli je v tom jiný muž. Snad ano, ale i kdyby ne, nic to nezmění na tom, že Pete není ten pravý.

Už tu nechtěla dál být. Nebyl důvod… Mlčky se zvedla ze židle a udělala pár kroků ke dveřím. Pokud se ovšem chtěla dostat až k nim, musela obejít jejich stůl a projít okolo Peta. Když ho míjela, chytil ji za ruku. Zvedl k ní pohled, zatímco ona ten svůj sklopila…

„Takže to je konec?“ zeptal se.

Chvíli se na něj jen mlčky dívala. Nechtěla, aby trpěl, ale pokud by tohle neudělala, dřív nebo později by k tomu stejně došlo. Trápili by se oba…

„Odpusť mi to, prosím, ale bude to tak lepší. Ty jsi skvělý chlap a… a zasloužíš si něco víc, než co ti můžu nabídnout já. Chápeš? Chci aby sis našel někoho, kdo tě udělá šťastným. Já to nedokážu… Sbohem.“ Vyprostila svou ruku z jeho a během chvilky konečně dýchala čerstvý vzduch.

Bylo kolem sedmé večer a krajinu v okolí Colorada Springs už dávno pohltila tma. Notně pokročilý podzim na sebe upozorňoval v tom pravém a charakteristickém slova smyslu pro toto roční období. Větve stromů byly již dávno holé a jako zimomřivé slečinky se třásly v silných poryvech studeného větru. Přes den už slunce skoro nehřálo a večer zapadalo až příliš časně. Dnešní truchlivé počasí navíc umocňoval silný a vytrvalý déšť, který se na zem snášel v podobě obrovských kapek. Pršelo od té chvíle, kdy Sam vyšla s buším srdcem z restaurace… Jako na povel začaly k zemi padat nekončící provazy vody, které Sam okamžitě zmáčely od hlavy až k patě. A ani po půl hodině jízdy, kdy se vracela na základnu, nestačila uschnout. Nevadilo jí to, i když bylo téměř jasné, že to odnese při nejmenším rýmou… Ani na parkovišti u komplexu nijak zvlášť nespěchala, aby se schovala před proudy vody. Pomalým krokem a se zamyšleným výrazem ve tváři se proplétala mezi ostatními auty. Déšť jí přinášel jakousi tichou a nenápadnou úlevu. Smíval jí z tváře prach a z duše smutek… Cítila sice neobvyklou úlevu, takovou, kterou člověk cítí, když vyřeší něco nemilého, ale přesto nezbytného ve svém životě Ale zároveň ji cosi hluboko uvnitř tížilo. Nemohla si prostě vydechnout a říct, že teď už je všechno v pořádku… Proč? Jednoduchá odpověď! Protože to prostě v pořádku nebylo.

„Sakra!“ zanadával Jack. „Copak muselo začít pršet zrovna teď?“ Vztekle zabouchl pootevřené okno ve své ložnici a vzápětí se vrátil k otevřenému kufru ležícímu na posteli. V ten okamžik si nemohl vzpomenout, jestli si už zabalil kartáček na zuby, pastu a holení… Chvíli stál nad otevřeným kufrem, v kterém se mu už kupily také košile, trička a kalhoty a přemýšlel, jestli bude jednodušší všechno to rozhrabat a podívat se na dno, jestli tam už tyhle nezbytné hygienické potřeby jsou a nebo jestli se má sebrat, sejít ze schodů a podívat se do koupelny.

„O’Neille, ty jsi už tak senilní…,“ brblal si nevrle pro sebe, když scházel ze schodů. Rozházení svých pečlivě srovnaných hromádek oblečení nakonec vzdal a usoudil, že za blbost se platí a zapomnětlivost dvojnásob. Takže se pěkně prošel, aby vzápětí zjistil, že v koupelně už nic z toho, co postrádal, není, takže odpověď byla jednoznačná – všechno to už musí být v kufru.

Zamířil zpátky ke schodům, když se zarazil a přešel k telefonu, aby se ujistil, že na záznamníku není žádný vzkaz. Asi byl hodně naivní, když si myslel, že by mu Sam po přečtení dopisu zavolala… Proč by to vlastně dělala? Jedině z toho důvodu, kdyby ho chtěla zastavit. A to očividně udělat nechtěla. Náhle mu došlo, že vědomí tohohle neuvěřitelně bolí. Doufal, že… Proboha, to už bylo přeci jedno! Na záznamníku žádný vzkaz nebyl, nikdo nevolal. Zřejmě Sam usoudila, že postavit mezi nimi definitivní bariéru bude to nejlepší. Nechala ho jít, stejně jako to udělal on zhruba před měsícem, když mu oznámila, že ji Pete požádal o ruku… Řekla mu to a on z výrazu jejích očí jasně poznal, že čeká na jeho reakci, na jakékoli slovo z jeho úst. A on tehdy neřekl prakticky vůbec nic…

Než se Sam převlékla a vysušila si vlasy v dámských šatnách uběhla téměř další půlhodina. A další půlhodinu strávila bloumáním po základně… Dnes se nedovedla na práci vůbec soustředit a do laboratoře se jí ani trochu nechtělo. Minuty ubíhaly a ona se přistihla, že se stále víc pohybuje v okolí kanceláře generála O’Neilla. Bylo zbytečné zapírat sobě samotné, proč to tak je… Nebylo za tím nic tak světoborného ani zázračného. Prostě mu jen chtěla říct, že… že je zase volná. Že zrušila zasnoubení, že už nemá ten zlatý kroužek, že se cítí jako pták, který chce vzlétnout, ale který má jen jedno křídlo, to druhé je poraněné… A že on je ten jediný, kdo ho dokáže vyléčit.

Trvalo jí neuvěřitelně dlouho než se konečně odhodlala a vlastně ani netušila, jak se k tomuto kroku nakonec dostala, ale najednou prostě stála přímo přede dveřmi a než stihla zabránit své vlastní ruce, aby to udělala, zaklepala. Srdce jí tlouklo tak zběsile rychle a nahlas, že si na okamžik myslela, že přeslechla Jackovo vyzvání, aby vstoupila dál… Pak si ale uvědomila, že je to hloupost. Zkusila zaklepat znovu, ale stále bylo ticho.

Cítila se sice trošku provinile, když brala za kliku, ale myšlenka na to, že se třeba Jackovi něco stalo, ji přinutila udělat i tento poměrně neformální krok… Otevřela a nakoukla dovnitř. Vzápětí se jí bušící srdce téměř zastavilo zklamáním. V kanceláři nikdo nebyl a vůbec celá pracovna byla, až na rozsypaný šuplík na podlaze, tak uklizená, až to Sam překvapilo. O’Neill nikdy nepatřil mezi nepořádné lidi, ale tohle… mělo jediný rozumný důvod – a to že on sám teď zřejmě kancelář používat nebude, že tu bude nějaký zástupce.

Prudce zatřásla hlavou, jakoby se podobných myšlenek chtěla zbavit. To určitě ne… Kdyby se chystal vybrat si volno, určitě by jim o tom na dnešní poradě řekl!

Stála tak pořád mezi dveřmi a jen marně přemýšlela nad tím, kde by mohl Jack být, když se přímo za jejími zády ozvalo lehké odkašlání. Škubla s sebou, jakoby ji někdo nachytal na něčem zakázaném.

„Podplukovníku, potřebujete něco?“

Na skutečně malý okamžik Sam zadoufala, že je to Jack… Ovšem už po slově podplukovníku zklamaně vydechla.

„Hledám generála, Silere,“ otočila se po hlase a pokusila se o úsměv. O tom, že z toho nakonec vyšel jen bolestivý škleb, ani na okamžik nezapochybovala. „Nevíte, kde je?“

Neuniklo ji, že Silerovi přeběhl přes tvář výraz jakéhosi pobavení. To byla ovšem jen záležitost jedné vteřiny… V příštím okamžiku se už tvářil absolutně profesionálně a s respektem k vyššímu důstojníkovi.

„Madam, zřejmě jste se musela ráno přeslechnout nebo jste na to zapomněla, ale generál O’Neill už na ranní poradě oznámil, že si bere osmidenní volno. Odlétá na dovolenou…“

Sam nedovedla potlačit výraz totálního zaskočení. Sakra, tohle jí zřejmě opravdu uniklo… Musela alespoň sama sobě přiznat, že už ráno měla myšlenky trochu jinde než na poradě.

„Ach, ano…,“ vykoktala a zčervenala. „Zapomněla jsem,“ zahuhlala a raději se rychle vydala po svých. Bylo by hloupé přiznávat nižšímu důstojníkovi, že neposlouchala, co jí říkal generál.

„Madam?“ uslyšela ještě za sebou.

„Ano?“ ohlédla se.

„Generál, jak jistě víte, předal na těch pár dní velení vám… Potřeboval bych tu něco podepsat.“

Unaveně mávla rukou a nekompromisně ho přerušila.

„Necháme to na ráno, Silere, brána nám kvůli pár papírům neexploduje…“

Souhlasně kývl a ona se vydala spletitými chodbami do své laboratoře. Sice netušila, co tam bude dělat, ale cítila, že je to jediné možné útočiště. A ona se v tu chvíli potřebovala někam schovat…

Proudy vody vytrvale bušily o horkem pokroucený asfalt, který tak trochu zdeformovalo letní slunce, a spolu s listím a blátem vytvářel pro každé kalhoty a boty nepříjemnou směs. To pochopil i Jack, když vyšel ze svého domu a první co udělal, bylo, že šlápl do obrovské kaluže…

„Kruci!“ zaklel a cítil, jak se mu jindy tak pohodlné botasky lehce promáčí. Napadlo ho, že by se měl přezout, ale při dalším pohledu na hodinky znervózněl. Na přezouvání už tedy skutečně čas neměl. Prudce a rázně otevřel víko kufru svého auta a hodil do něj kufr i menší příruční zavazadlo. Kdyby ho tak neuvěřitelně netlačil čas a kdyby tolik nepršelo, možná by se mu do hlavy vloudily i trochu smutné a zoufalé myšlenky… Na jednu stranu byl rád, že nestíhá, a že ho čas nenechává moc přemýšlet nad jinými věcmi. Naskočil do auta a s ne moc povzbudivou myšlenkou, že letadlo odlétá za půl hodiny a on musí ještě přes celé město na letiště, šlápl poměrně zostra na plyn…

Sam se zhroutila do svého křesla u sebe v laboratoři. Vydala při tom takový zvuk, který by se dal považovat za úlevné vydechnutí a stejně tak i za bolestivé zasténání… Sama nevěděla, co a čím to vlastně je. Jediné, čím si byla jistá, bylo to, že se jí nechce pracovat, ani jít domů, ani dělat cokoli dalšího. Přála si usnout jako Šípková Růženka a probudit se ne za sto let, ale za osm dní… Měla pocit, že to nevydrží, že to nesnese. Jack O’Neill, ať už byl plukovník nebo generál, si nikdy nevzal dovolenou za účelem toho, aby někam odletěl. Marně přemýšlela nad tím, co tu změnu mohlo způsobit. Vlastně to podvědomě tušila, ale přiznat si to nechtěla… Jack jí to sice nikdy neřekl, ale i tady jako všude jinde na světě fungovaly jisté „zdroje“. Říkalo se, že O’Neill, ten sarkastický generál, který žil sám skoro jako poustevník, si našel přítelkyni… Když to Sam slyšela poprvé, nohy jí doslova vrostly do země a složka papírů, kterou tehdy držela v rukou, se jí vysypala na zem. Tenkrát to brala jako naprosto nepochopitelnou reakci, protože to bylo asi čtyři dny potom, co se zasnoubila s Petem. Věřila, že všechno ostatní tím smazala. Tehdy pochopila, že se to nestalo a nejspíš ani nestane…

Jack jí nikdy neřekl, že si našel přítelkyni a jí to o to víc bolelo. Jenže dělat s tím nemohla nic. Snad až teď… Jenže právě teď se taky dozvídá, že Jack odlétá kamsi na dovolenou a to, že letí sám je pravděpodobné asi tak, jako kdyby k ní právě teď, v tuto chvíli, přišel a objal ji. Při té myšlence se zachvěla…

Otevřela oči, které před tím psychickým vyčerpáním zavřela. Pohled jí utkvěl na stole… Překvapil jí pořádek, který na něm panoval. Měla za to, že to tu zanechala poměrně neuklizené… Potom, co jí zrak spočinul na bílé obálce s nápisem podplukovník Samantha Carterová jí došlo, že to tu někdo uklidil a to jen proto, aby nepřehlédla tu obálku. Srdce se jí poplašeně rozbušilo, aniž tušila proč… Ta obálka na ní dýchla jakýmsi kouzlem tajemna, které se u ní ale měnilo v pocit strachu a nejistoty. Tím spíš když písmo bezpečně poznala. Jack si sice dával záležet a od jeho škrabopisu, kterým psával hlášení, se to dost lišilo, ale některé charakteristické rysy nezmizeli… Jen marně přemýšlela nad tím, co ho přinutilo napsat ji, ale byla až příliš nedočkavá a plná napětí i obav, že se po dopise téměř až hladově vrhla a třesoucími prsty roztrhla obálku. Zběžně přelétla pohledem řádky a neubránila se úsměvu. Ano, tohle už bylo Jackovo typické písmo… Pak se ale začetla a jak přejížděla pohledem řádek po řádku, úsměv se postupně ztrácel. Místo toho ho vystřídaly slzy, které se jí ke konci dopisu nezadržitelně rozkutálely po tvářích…

Milá Sam!

Dokážu si představit, jak překvapeně ses asi tvářila, když jsi našla tuhle obálku na svém uklizeném stole… Mrzí mě, že jsem nenašel lepší způsob, jak Ti tento dopis předat a nebo ještě lépe – říct Ti to, co mám na srdci, do očí. Asi jsem strašpytel nebo už jen léty unavený zoufalec, ale prostě jsem k tomu nenalezl odvahu. Pokaždé když jsem měl pocit, že to zvládnu a přišel za Tebou do laboratoře, jsem se zadíval do Tvých nádherných modrých očí a další slova mi uvázla kdesi hluboko v krku. Usmála ses na mě a já byl v koncích…

To všechno se dělo během uplynulého měsíce. Potom co jste tehdy přišli z té planety a pronásledovali vás ti krvežíznivý domorodci, jsem Ti nejspíš zachránil život… Vrhnul jsem se s Tebou po hlavě k zemi a to jen pro ten Tvůj úsměv a pro pocit, že alespoň něco pro Tebe můžu udělat, že alespoň něčím si Tě k sobě přivážu. Asi to zní sobecky, já vím, ale nikdy jsem netoužil po ničem tak, jako aspoň na chvíli „Tě vlastnit“. Moci se Tě dotknout, moci Tě pohladit, políbit… Nikdy mi to nemělo být dovoleno a stejně tak mi to nikdy dovoleno nebude. Dobře vím, že potom pádu, kdy jsem se praštil do hlavy a ležel na ošetřovně, jsi seděla u mé postele a držela mě za ruku. Myslela sis, že jsem ještě v bezvědomí… Asi to ode mě bylo hloupé, ale využil jsem toho a nechal Tě dělat to, co cítíš. Vychutnával jsem si každou vteřinu, kdy se mě dotýkáš, kdy ke mně mluvíš tak, jak by jsi nikdy nemluvila, kdybys věděla, že jsem při vědomí…Tehdy se toho hodně stalo a to po všech stánkách, dnes už to vím. Těch pár minut změnilo celé naše smýšlení a po letech u obou nahlas promluvil hlas rozumu. U mě to sice bylo až o několik dní později, kdy mě pustili z ošetřovny a Ty mi oznámila, že jsi zasnoubená… Pochopil jsem, že k Tobě ten hlas promluvil v ten okamžik, kdy jsme spolu byli na ošetřovně, kdy nám alespoň na chvilku patřil celý svět. Možná si teď říkáš, že to tak není, ale já to prostě tak cítím… Ten hlas rozumu Ti jasně řekl to, co já sám pochopil až později – že my dva prostě nemáme šanci. Snad si řekneš, že je to ode mě až příliš troufalé a drzé tohle všechno tvrdit, ale znám Tě už tak dlouho, moje Sam, že jsem si jistý, že všechno je tak, jak říkám. Přijala jsi nabídku Peta jen proto, že jsi chtěla utéct ode mě…Zpočátku, těch prvních pár dnů, jsem se s tím nemohl vyrovnat, nemohl jsem se s tím smířit, přenést se přes to. Abych byl upřímný v některých opravdu krizových chvílích jsem to bral skoro jako zradu. Zradu po těch letech, kdy jsme byli a vlastně nebyli spolu. Bylo to hloupé, já vím…Dnes už to vím.

Vlastně důvod toho, proč Ti píšu tento dopis je v něčem trošku jiném. Už nebudu a ani nechci vzpomínat, chci se, musím se, dívat do budoucnosti… Asi už chápeš, co Ti chci říct. Já nejsem v Tvé budoucnosti a Ty nejsi v mé, Sam. Musíme už konečně jít každý svou cestou. Nejprve se Ti ale chci ještě omluvit. Já na rozdíl od Tebe neměl tolik odvahy, abych Ti přiznal, že i já jsem si někoho našel. Ano, mám přítelkyni…Jsem zbabělec, protože jsem Ti to nikdy nedokázal říct, přestože ten vztah netrvá moc dlouho. Není důležité, kdo to je, co dělá, ani jak jsem se seznámili. Abych byl upřímný, neplánoval jsem to jako nějaký trvalejší vztah, ale… Nakonec jsem se rozhodl vyřešit věci podobným způsobem, jakým jsi to udělala Ty. Dnes v devět večer odlétám na Malorcu a letím za ní, abych jí požádal o ruku. Nevím, jestli to přijme, ale pevně věřím, že ano… Asi mě teď obviníš, ale neutíkám o nic zbaběleji než Ty. Snad si říkáš, proč Ti to píšu, ale stejně jako jsi to udělala Ty, i já chci, abys o všem věděla předem. Já jsem sice nenašel odvahu přiznat Ti vše do očí, ale možná právě proto si dovolím ještě něco navíc – Miluji Tě, Sam! Ať už se stane cokoli, vždycky Tě budu milovat a když budeš jen trochu chtít, vždycky tu budu pro Tebe…

Jack O’Neill

Sam se pomalu zvedala ze židle, jakoby rozvažovala každý další pohyb. Dopis ji vypadl z třesoucích se rukou a pomalým a lehkým letem klesl na podlahu… Chvilku na něj jen v tichém úžasu zírala, jakoby se chtěla přesvědčit, že nic z toho, co teď prožívá, není pouhý sen. Nebyl… Ona dneska odmítla Peta jen kvůli němu! Ano, teď už si to mohla naplno přiznat – Samantha Carterová odmítla nabídku k sňatku kvůli Jackovi O’Neillovi. A on? V ten samý okamžik odlétá, aby se oženil s jinou. Ne, Jacku, to ne… Do nohou se jí jako mávnutím kouzelného proutku vlila nová energie a ona se jako blesk vyřítila ze své laboratoře.

Generál O’Neill, který teď ovšem jako generál vůbec nevypadal a to ne proto, že nebyl v uniformě, ale spíš proto, že byl zmoklý jako slepice. Slečna u přepážky, kde se odbavoval, si ho také přeměřovala dost nejistě. Jacka napadlo, že určitě přemýšlí o tom, že po něm zůstane mokrá a určitě taky zablácená sedačka… A bylo mu to jedno.

Z kapsy vytáhl mobil a zoufale se podíval na displej. Pochopitelně nic… Byla navztekaný sám na sebe, že se nedovedl zbavit naděje, že si to Sam nakonec rozmyslí a alespoň zavolá. Neudělala to, asi měla důvod…

„Pane, ten telefon budete muset vypnout!“ ozvala se až příliš horlivá slečna za přepážkou a podávala Jackovi doklady. Na jeho kufr potom nalepila cedulku a přivolala poslíčka… Normálně by ho pochopitelně poslala po tom jezdícím pásu, který Jacka vždycky tolik fascinoval, jenže… by nesměl přijet tak pozdě. Letadlo bylo už dávno naložené, a tak museli O’Neillův kufr poslat express.

Ještě naposledy se podíval na displej svého telefonu, ale pak to vzdal. Asi to tak bude lepší. Jediným zmáčknutím jediného tlačítka mobil vypnul. Stejně jako zhasl displej, zhasly i jeho naděje… Vzal si menší tašku, kterou měl jako příruční zavazadlo do letadla a přehodil si ji přes rameno. Vydal se potom dlouhým vestibulem přeplněným i v této hodině a v tomto počasí lidmi k bráně s číslem 7, odkud mělo odlétat jeho letadlo. Napadlo ho, že 7 je šťastné číslo… Škoda, že to tak necítil.

Sam vybrala prudce jednu poměrně ostrou zatáčku a vzápětí hlasitě zaklela. Copak musí být dopravní zácpa i v tuhle večerní dobu? Zatroubila, ale bylo to zbytečné… Do očí jí vyhrkly slzy a ona se snad poprvé v životě cítila skutečně bezmocná. Zašátrala v kapse své bundy, kterou si narychlo oblékla k zeleným vojenským kalhotám… Džínová bunda a maskáče asi nebyly zrovna hit sezóny, ale jí to zajímalo pramálo.

Konečně rukou našla, co potřebovala a vytáhla mobil. Rychle namačkala jakési číslo a ve chvíli, kdy se ve sluchátku ozvalo první pípnutí, zadržela dech… Ovšem v příští vteřině zase zklamaně vydechla a rozplakala se.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný…“

Ne, teď už to přece nemůže vzdát! Podívala se na hodinky – bylo za pět minut devět. Ruce se jí třásly, když pevně uchopila volant a ostřížím zrakem se pokusila prohlédnout tmu i stále hustě padající déšť. Pohled jí spočinul na postraní uličce. Neváhala a sešlápla plyn…

Jack prošel detektory snad všech druhů a typů. S hořkým úsměvem ho napadlo, že na letišti dělají se vším větší cavyky než u nich na základně… Trvalo dobrých deset minut, než všechno zdárně absolvoval a konečně stál u východu k letadlu. U prosklených dveří netrpělivě postávali dva celníci a naposledy zkontrolovali Jackovu letenku.

„Dobře… Přeji příjemný let, pane,“ pronesl jeden z nich a otevřel Jackovi dveře.

Vyšel ven a otřásl se zimou. Chladný vítr o ovanul a do tváře mu vehnal spršku vody. Přitáhl si koženou bundu ještě více k tělu a zvedl její límec. Kdyby nepřišel pozdě, mohli ho odvést autobusem až k letadlu stejně jako všechny ostatní. Patřilo mu to… Takhle musel jít dobrých pět set metrů v dešti a zimě.

Sam se vřítila do letištní haly jako tornádo. Celá mokrá a zadýchaná se vrhla k jedné z přepážek. Jako naschvál zrovna k té, u které byl před několika málo minutami i Jack…

„Slečno, prosím vás,“ vyhrkla. „Odkud odlétá letadlo na Malorcu?“

Žena se zamračila.

„Neříkejte, že jste další opozdilec?“ zavrčela nevlídně.

„Ne, ne… Já jen potřebuji mluvit s někým, kdo tím letadlem odlétá.“ Nevypadalo to, že by tímto sdělením tu slečnu nějak zvlášť uklidnila.

„Obávám se, že už to nebude možné… Všichni pasažéři jsou již na palubě a letadlo za pár minut odlétá!“

„To já vím, ale… Prosím vás, je to důležité!“ Do očí ji znovu vstoupily slzy. „Nechte mě to alespoň zkusit.“

Slečnu to očividně obměkčilo.

„Brána sedm…“

Sam to už skoro chtěla vzdát, když jí pohled padl na skleněné dveře, nad kterými bylo ono magické číslo sedm… V čekací hale už nikdo nebyl, jen dva celníci stáli u dveří a o něčem se bavili. Přistoupila ke sklu a očima oslepenýma od umělého světla se pokoušela proniknout tmou. Pak ho spatřila… Šel rychlým krokem k jednomu z letadel a chvílemi dokonce klusal. Malá sportovní taška mu nadskakovala na rameni. Sam se rozzářily oči…

„Jacku!“ zavolala a teprve pak ji došlo, že přes to sklo jí nemůže slyšet. Navíc byl i poměrně daleko. Vrhla se ke dveřím. Už skoro brala za kliku, když ji něčí ruce zadržely.

„Slečno!“ ozval se přísný hlas. „Máte letenku?“

„Ne,… nemám,“ koktala a pohledem stále tkvěla na Jackových zádech. „Ale… Já přišla za ním,“ ukázala na Jackovu stále se vzdalující postavu. „Musím s ním nutně mluvit!“

„Promiňte, ale to by mohl říct každý…“

„Prosím vás,“ rozplakala se. „Já s ním skutečně musím mluvit!“

Druhý muž byl očividně vstřícnější. Otevřel dveře a pokynul jí…

„Tak běžte.“

Na nechápavý pohled svého kolegy odpověděl jen pokrčením ramen…

Jack vyšel nahoru po schodech až ke vchodu do letadla, kde ho znovu zastavil postarší pán a zkontroloval mu letenku. Trochu ho to překvapilo, tohle bývala většinou práce letušky, ale… Nebylo to jedno?

„Jacku!“ uslyšel za sebou, ale nevěnoval tomu pozornost. Fičel vítr a on měl za to, že se mu to jen zdálo.

„Jacku!“ Tentokrát už to nemohl přehlížet. Poznal ten hlas. Poznal by ho mezi tisíci! Překvapeně se otočil ve chvíli, kdy přímo pod schody spočinula blonďatá, zmoklá a snad i trochu uplakaná kráska. Na její obličej dopadl kužel světla vycházející z letadla a on si všiml, jak těžce oddechuje.

„Sam? Co tady děláte?“

Jeho dotaz nebrala na vědomí. Nechtěla nic vysvětlovat, šlo jí jen o to, konečně mu říct, co v sobě dusí už tak dlouho.

„Jacku, prosím, nejezdi pryč… Nejezdi za ní, já…“

Nemohl si nevšimnout, jak lehce jí jeho jméno vychází z úst. Znělo to jako rajská hudba, ale…

„Zrušila jsem to zasnoubení s Petem! Dneska odpoledne… Zrušila jsem to kvůli tobě a pak… a pak jsem si přečetla ten dopis od tebe. Prosím, já… já tě mám taky ráda. Miluju tě, Jacku…“

Stál jako ochromený a jen se na ní díval. Byl to sen nebo skutečnost? Ona za ním skutečně přijela, aby mu řekla, že ho miluje a nedovolila mu odletět za jinou? Nevěděl, co má dělat a Sam očividně čekala na to, co udělá… Všechno znenadání vyřešila ona třetí osoba, která tomu všemu byla rovněž přítomná.

„Tak chlape, co tu stojíš jak tvrdé y? Čapni jí do náruče a na nějakou Malorcu se vykašli…“ Starší pán, očividně ošlehaný jak větrem, tak i roky, vyslovil Jackovy myšlenky nahlas. Neváhal už ani na chviličku, seběhl ze schodů a ještě než sevřel Sam ve své náruči, praštil o mokrou zem taškou.

„Ty jsi přišla, vážně jsi přišla…,“ šeptal jí dojatě do vlhkých vlasů a pevně ji k sobě tiskl.

„Nemohla jsem tě nechat jít. Odpusť mi to…“

„Co? Co ti mám odpouštět?“ zeptal se nechápavě a odtáhl se od ní jen na tu vzdálenost, aby jí viděl do očí.

„Nikdy bych si nedovolila žádat tě, abys neodcházel, kdybych si nebyla jistá, že mě máš jen trochu rád…“

„Trochu rád? Já tě miluju…“

„Ale co budeme dělat? Naše práce…,“ zašeptala zoufale, plně si uvědomujíc, že realita je trochu odlišná od situace, ve které jsou teď a tady.

Položil jí ukazováček přes rty. „Až později, Sam… Jedno ale vím – nenechám si tě vzít!“

Oba se na sebe mlčky dívali, věděli, co by mělo přijít teď… Skoro tomu nemohli uvěřit. A i teď se do všeho musel vložit onen starý pán.

„Ježíši, to je dneska mládež… To mi na to teda šli zostra! Tak už jí přece polib, chlape!“

Jack se pobaveně usmál.

„Smím?“ zeptal se.

Neodpověděla, jen mu sama nabídla svoje rty. Její nabídku ochotně přijal... Líbali se dlouho a celý okolní svět zmizel. Dokonce si ani nevšimli, že letadlo odjelo na startovací dráhu a vzápětí se odlepilo od země. Když už bylo dobrých tři sta metrů nad zemí si Jack uvědomil, že v něm má kufr…

KONEC