Titul: Dopisy
Autor: Sammie
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 4.sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Sam někdo po celé základně nechává záhadné dopisy... Kdo je ten tajný ctitel?

__________________________________________________________

Je porada. General sáhodlouze mluví o nadcházející misi, kterou podstupují díky Sam, která se od SG-15 dozvěděla, jaká krásná naleziště naquadahu a podobných prvků se tam pravděpodobně nachází. Jack je znechucen, takove mise přímo nesnáší. Celou dobu Samanthu sarkasticky pozoruje, ale ta ho nevnímá. Je unešena generalovým výkladem a její myšlenky už jsou dávno na oné planetě. Jack děkuje bohu, že už je konec a můžou vyrazit.
Čekají u brány jen a jen na Sam. Ta dojde pozdě, což není jejím zvykem a je viditelně zmatená.
“Stalo se něco, majore?”, ptá se s klidem Jack.
“Ne...ne, všechno je v pořádku...pane.”, koktá Sam a omlouvá se.
“Tak jdeme do toho! Jedna z našich oblíbených misí na nás čeká!”, zvolá Jack nuceně.
Sam po něm hodí pohledem a prochází bránou.
Na planetě, jejíž číslo si Jack ani nepamatuje, není život. Není tam zhola nic. Pouze pláně, které se táhnou do nedohledna. “Ach jo”, povzdechne si Jack a sedá na zem.
“Pane?”, nechápe Sam.
“V pořádku, Carterová. Hrajte si tu s vašimi fidlátky, já se aspoň pořádně prospím.” A už se natahuje a dělá si pohodlí. Sam kroutí hlavou, ale nekomentuje.
Za 4 hodiny ho Sam budí: “Pane? Pane, vstávejte, jsme hotoví, všichni už jsou u brány.”
Jack na ni zavrči a vstává. Sam se urazí. Jackovi je mizerně, křičet na ni nechtěl. Rozhodl se, že si na základně promluví.
Sam se po prohlídce u doktorky Fraiserové unaveně vrací do své laboratoře a jediné, co chce, je spát. Pak si ale vzpomene, že ještě musí dodělat pár věcí pro tátu, a tak unaveně vzdychne a dá se do toho. Prohrabuje se šuplíky, když v tom tam najde další obálku. Úplně stejnou, kterou našla těsně před odchodem na misi, a kvůli které se zdržela. Hleděla na ni s otevřenou pusou. Bylo na ni napsáno její jméno, úhledným hůlkovým písmem, obálka byla celá rudě červená a uprostřed bylo pár růžových srdíček. Roztřesenýma rukama ji otevřela a vytáhla kartičku, na které bylo další klíčové slovo: VĚDĚT. V té první objevila: CHCEŠ-LI. Chceš-li vědět..., přemítala v hlavě...chci-li CO vedet??? Zmateně otáčela kartičku v ruce. Někdo zaklepal. Úlekem poskočila, rychle všechno schovala do supliku. “Dále!”
“Carterová?”, ozval se Jack. Sam se pousmalá. Co jí zase chce? “Pane? Máte nějaký problém? Potřebujute s něčím pomoct?!
“Ne, to ne.”, zakroutil hlavou. “Přišel jsem se Vám omluvit.”
”Za co?”, nechápala.
“Jak jsem po vás vyjel na té planetě...”
“Aha. To nestojí za řeč, pane.”
“Ale stojí.”
“Ne, nestojí, opravdu. Už jsem na to dávno zapomněla.”, zamrkala na něj a otočila se zpět k šuplíku.
“Je vám něco?”, zajímal se. Zdála se mu nervózní.
“Ne. Ne, nic.”, reagovala okamžitě a začala se červenat. Přišel k ní blíže, až se skorem dotýkal jejích zad. “Opravdu?”
Sam se zhluboka nadechla. To, že u  ní stál tak blízko, jí vůbec nedělalo dobře. Vůně jeho kolínské na ni působila jako afrodiziakum. Měla co dělat, aby se udržela.
“Opravdu.”
“Tak fajn!”, přešlapoval za ní Jack. “Tak já vás nebudu rušit. Mějte se.”
Když už byl u dveří, Sam na něj zavolala: “Pane?” Překvapeně se na ni otočil. “Ano?”
“Děkuji, že se tak staráte.”, usmála se.
Jack jí úsměv oplatil. “Dělám to rád.” Pak se otočil a opustil její laboratoř.
Byla mu vděčná, že se rozhodl odejít. Déle by to vážně nevydržela. Sjela po stole na zem a chytla se za hlavu. Jestli to tak půjde dál a ona se nebude soustředit na práci místo na plukovníka, dopadne to velmi špatně! Navíc ty kartičky ji taky moc nepomáhají. Unaveně vstala, na věci pro tátu se vykašlala a odešla zpět do své ubikace. Čekala, že tam najde zase další indicii, ale nikde nic. Na druhou stranu je to i dobře, asi by vůbec neusnula. Zítra má na programu hlášení u Hammonda, misi žádnou, tak se pustí do reaktoru. Zalehla do postele a v momentě usnula.
Ráno jí čekalo překvapení v podobě další obálky. Ležela jí přímo na břiše. Musel vejít dovnitř a položit ji na ni. Nedočkavě ji otevřela. KDO, četla. Rozhlédla se po celém pokoji, jestli náhodou nezahlédne další. Nikde nic. Vstala a odešla do koupelny. Poté se odebrala do kantýny. Jen, co vstoupila, se na ni všichni podívali. Co se děje?, nechápala, proč na ni všici tak čucí. Při výběru snídaně zahlédla Jacka, jak se krmí jeho “barevnýma kolečkama”, oblíbenou vydatnou snídaní. Usmála se a rozhodla se k němu přisednout.
“Zdravím, pane. Můžu?”
“Samozřejmě.” Usmál se na ni Jack a jakmile dosedla, začal konverzaci. “Jak jsem se vyspala?” Překvapeně se na něj podívala, tohle nikdy neprobíral.
“Uh..abych pravdu řekla, tak po dlouhé době výborně.” Přiznala.
“To rád slyším.”
“A vy?” Zeptala se po chvilce trapného ticha.
“Taky výborně, děkuji za optání.”
Byla z toho všeho zmatená. Ani si nevšimla, že ji Jack po očku pozoruje. Měla docela hlad, takže se do čerstvého rohlíčku s chutí zakousla. Po chvíli spokojeného přežvykování si Jackova pohledu přeci jen všimla.
“Pane? Děje se něco?”
“Ne. Nic. Proč se ptáte?” Dělal překvapeného.
“Uhm..jen, že mě pořád pozorujete. Stejně tak i ostatní. Mám něco na obličeji?”
Zakroutil hlavou. “Omlouvám se.”
“To nemusíte.”, zčervenala.
“Když to říkáte!”
A zase to trapné ticho. Sam to znervózňovalo. Došlo jí, že udělala chybu , když si k němu přisedla. Znervózňoval ji. Dokonce ji zaskočilo. Zakuckala se, což upoutalo jeho pozornost.
“Jste v pořádku?”
“Ano..ano, nic mi není.”, ujišťovala, když se trochu uklidnila. “Jen si zajdu pro vodu.”
Nic neřekl. Pozoroval ji a když stála u pečiva, že si vezme další loupáček, kývl na obsluhujícího. Ten jeho gesto pochopil a podal Sam jeden předem připravený, krásně velký a propečeny. Sam si ho v duchu pochvalovala. Přišla zpět ke stolu a posadila se. Usmála se na Jacka, ten jí úsměv opětoval a šel si přidat svých koleček a rovnou poděkovat mladému obsluhujícímu.
“Vám to opravdu chutná?”, ptala se ho, jen co dosedl.
“Vám ne?”, odpoveděl otázkou.
Zakroutila hlavou. “Není nad krásný, velký vypečený loupáček.” a opět se do něj zakousla. Po chvíli žvýkání se její spokojený výraz změnil ve vyděšený. Jack si toho hned všiml.
“Sam? Co je Vám?”
Vyděšeně koulela očima a vytáhla z pusy kousek papírku. Co to je? Zase nechápala. Poslední dobou se jí to stávalo často. Spolkla opatrně celé sousto a vzala loupák do ruky. Nakoukla dovnitř a zděsila se. Další obálka! Ale jak mohl vědět, že si budu dávat zrovna tohle? Hlavou se jí hnalo spousty myšlenek, které přerušil Jack.
“Země volá majora Carterovou! Co je vám? Vypadáte, jako byste viděla ducha nebo tak něco.”, uchechtl se a vychutnával si Saminu zděšenou reakci.
“No..já...je to zvláštní.”, začala. Rozhodla se, že mu to poví. “Po celé základně mi někdo nechává růžové obálky se srdíčky s kartičkami uvnitř.”
“Že by nějaký tajný ctitel? Carterová!”, pokáral ji žertovně.
“Asi ano, pane. To byl taky ten důvod, proč jsem přišla na včerejší misi se zpožděním.”
“Našla jste těsně před tím kartičku?”, hrál si na detektiva.
“Přesně tak.”, přitakala Sam.
“Tak to jste šťastná dáma.”
“Jak to myslíte?”, opět nechápala.
“Aspoň se o vás někdo zajímá. Miluje vás. Na mě už všichni hází bobek.”, vzdychl.
“To není pravda.”, odvětila a tím mu nahrála.
“Že není? Tak mi ukažte jednu, kterou bych kdy zajímal.”
Sam se zakoktala. “Uh...no...já...ach..”
“No vidíte! Nevíte.”, sklopil hlavu.
“Určitě jich tu je spousty pane, jen nemají odvahu to dát najevo.”, mluvila sama o sobě. Bylo mu to jasné. Měl sto chutí jí políbit a na místě jí vyklopit, že ty kartičky psal on, ale nakonec se přemohl a s vynaložením hodně úsilí si povzdechl.
“To je to samé. Když mi to neřeknou, já to nepoznám.”
Sam na to nereagovala a otevřela obálku, kterou stále svírala v ruce. Přesně jak čekala! Stálo tam: JSEM.
“Co pěkného píše?”, zajímal se.
“Nic zvláštního. Další slovo do věty.”, odbyla ho Sam a vstala. “Ráda bych si ještě povídala, ale musím za generálem podat mu hlášení.”
“Samozřejme. Jen jděte.”
“Zatím nashle.”, rozloučila se.
“Nashle.”, odpověděl a když  už byla ve dveřích, na ni zakřičel. “Užijte si to!”
Otočila se a poslala mu pohled stylu: Haha, moc vtipné.
Zakřenil se na ni a když zmizela za roh, v duchu si oddechl. Nechybělo málo a sám si svůj skvělý plán zničil. To by nebylo moc fajn, říkal si v duchu. Vstal po chvíli také a odebral se do své kanceláře. Měl na stole hromadu papíru, musel napsat hromadu hlášení. Vždycky všechno nechával na poslední chvíli.
Sam se odebrala rovnou ke generálovi. Když vešla do zasedačky, myslela si, ze omdlí. Na stole ležela velká kytice růží a na nich čitelným písmem už z dálky četla. MAJOR CARTEROVÁ. Měla sto chutí se obrátit a utéct, ale všiml si jí generál.
“Majore! To je dost že jdete. Máte tu květiny.”
“Kdo je tu nechal?”
“Tak to opravdu nevím. Přišel jsem sem ráno a byly tu. Jsou krásne. “, ohodnotil je.
“Ano, to jsou.”, souhlasila. Přišla blíže a všimla si malé růžové obálečky. Usmála se a otevřela ji. PŘIJĎ.
“Od koho jsou?”, ptal se Hammond.
“Nevím pane.”, přiznala Sam. “Nepodepsal se.”
“Tajný ctitel?”
Sam zčervenala. “Asi ano.”
“No, to si vyřešíte sama, teď máme na starosti důležitější věci.”, upozornil ji jemně.
“Ano, máte pravdu.”
Pokynul ji, aby vešla do jeho kanceláře a usadila se na židli. Sedl si naproti ní a Sam začala vyprávět. Nešlo jí to jako obvykle, zasekávala se a přeskakovala z jedné události na druhou, přesto si to před spaním přeříkala.
“Co je to s vámi majore?”, nechápal general.
“Promiňte, pane. Moc se omlouvám. Dnes nejsem ve své kůži.”
“To vidím. Vschopte se.”
“Ano pane.”, zasalutovala. Generál ji už netrápil a propustil ji. Musel se usmát. Vzpomínal sám na sebe, když byl před lety zamilovaný. Choval se stejně, ba i hůř. Měl radost, že se o ni někdo zajímá, ale opravdu netušil kdo.
Sam si to zamířila zpět do kantýny a hledala Jacka. Chtěla se ho zeptat, jestli nepotřebuje pomoct s hlášeními. Měla už ty své dokončené a neměla co dělat. Potřebovala mu být na blízku.
Nenašla ho tam. Povzdechla si a otočila se. Do někoho vrazila.
“Promiňte”, omlouvala se a ani se nepodívala, do koho to vlastně vrazila.
“Hledáte někoho, majore?”
“Pane?”, koktala, když poznala jeho hlas.
“Co tu děláte?” vyptával se zvědavě.
“Ah...uhm...no..já...nic, procházím kolem.”
“Měla byste si dát asi pauzu, nemyslíte?”
“Pane?” nechápala.
“Víte...” začal Jack. “...zdáte se mi nesvá. Není s váma kloudná řeč, chodíte pozdě. Asi bych toho ctitele měl najít a vážně si s ním promluvit. Motat hlavu mé podřízené nikdo nebude!” Sam se usmála. “To není potřeba. Myslím, že už vím, kdo to je.” Zalhala. Neměla nejmenší potuchu o tom, kdo ji nechává ty kartičky. Nechtěla před Jackem vypadat zahanbeně.
“Opravdu?” Pozvedl obočí. “A kdo tedy? Vážně bych si s ním rád promluvil.”
“To vím jen já a vy můžete jen hádat.” Uculila se Sam, otočila se na podpatku a odešla k sobě do laboratoře.”
/Takže to neví./, pomyslel si Jack a usmál se. Rozesel se a po cestě k sobě přemýšlel, kam ji dát další kartičky.
Sam pracovala celou noc v laboratoři, přestože měli jít ráno na misi. Snažila se nemyslet na nic jiného než na práci, ale k její smůle jí to nešlo. Nebyla schopná opravit jednoduchý reaktor, který jí na stole ležel už několik neděl. Vždy si k němu chtěla sednout a během pár hodin to dodělat, ale nikdy neměla čas. Teď, když čas má, nemůže se soustředit. V duchu si nadávala. Po chvíli se koukla na hodinky. Ukazovaly několik málo minut po půlnoci. Po dlouhém uvažování se rozhodla, že si půjde lehnout a všechno to zaspí. Když už si myslela, že to překonala, našla přede dveřmi do ubikace další kartičku a vedle ní ležela rudá růže. Povzdechla si a otevřela ji. Další slovíčko bylo ZÍTRA. V první chvíli přemýslela, co je zítra, než jí došlo, že je to další slovo do věty.

Ráno se vzbudila, bylo 7 hodin. /Neměla jsem si brýt ten prášek na spaní”, nadávala a vyletěla z postele jak kulka z pistole. Měla být dávno v zasedačce. Oblékla se v rekordním čase, narychlo si vyčistila zuby a přečísla vlasy. Utíkala jak splašená, po cestě vrážela do lidí, kterym se pak hned omlouvala. /Že mi to stojí za to./
Když doběhla do zasedačky, k jejímu překvapení byla prázdná. “Co se to tu k sakru děje?”, ptala se sama sebe nahlas. Pak si uvědomila. “Hmm, asi je porada na 8. Tak já tu počkám.” Sedla si a čekala. Odbyla osmá a nikde nikdo. Začínala být naštvaná.
V tom tam vkročil generál. “Majore?”
“Pane? Uhm... kde jsou všichni?”
George se začal smát. Sam nechápala.
“Majore...”, řekl, když se uklidnil. “SG-1 má týdenní volno!”
“Co...cože?” koktala. “Proč mi to nikdo neřekl?”
“Pověřil jsem plukovníka O´Neilla, ale jak je vidět, rozkaz nesplnil.”
“Aha.” Zamumlala Sam a přemýšlela, jak to Jackovi vrátit. Udělal to určitě schválně, aby ji ztrapnil. Pak ji ale napadlo. Proč by to dělal? To nebylo jeho zvykem. Určitě na to zapomněl.
“Ráda bych pane...” začala Sam, ale Hammond poznal, co chce.
“Můžete jít, majore.”
“Díky, pane!” Zasalutovala a odklusala zpět do pokoje.
 
Už asi půl kilometru od její ubikace narážela po pár metrech na kartičky, které byly doprovázeny okvětními lístky z rudých růží. Ze stejných, které dostávala. Rozhlédla se po chodbě, jestli někoho neuvdií, ale široko daleko nikdo nebyl. Poklekla k první kartičce. V. To ji mohlo napadnout. Vstala a přešla k druhé. 15:00. Už ve tři??? Najednou se ji rozbušilo srdce. Nebyla připravená se s ním setkat, protože neměla potuchy, kdo to je, ale někdo ze základny určitě. Úplně vypustila to, že má SG-1 volno. Klidně ji mohlo napadnout, že to je Jack. Ale nenapadlo. Další indicie napovídala: NA. Kam. To ji taky strašně zajímalo. Doufala, že to bude znát. Bála se, ale zároveň to strašně moc chtěla. PARKOVIŠTĚ. Okamžitě zapátrala v paměti, kde všude parkoviště jsou. Vybavilo se jí jen to u hory a snad jedno poblíž jejího domu. Nedočkavě zvedla další kartičku která napovídala: U. Zase jedno takové oblíbené krátké písmenko. Koukla před sebe a uviděla ještě dalších několik kartiček. Měla chuť je otevřít od konce, ale přeohla se a přišla k další. O´MALLEYHO. Tak tam to zná. Musela se usmát, když si vzpomněla, co se tam semlelo, když tam byla naposledy.

VYZVEDNU SI TĚ TAM. MILUJI TĚ, stálo na dalších kartičkách.
“Whoa! Co to tu je za nepořádek!” uslyšela za zády. Byl to Jack, kdo jiný.
“Promiňte pane, hned to tu uklidím.” Omlouvala se a už otevírala dveře do pokoje, když si vzpomněla. “Nezapomněl jste mi náhodou něco vyřídit?”
Jack chvíli přemýšlel a pak si ji prohlížel. Byla připravená na misi. V tom mu to došlo. Zatvářil se kysele a zároveň omluvně.
“Jeeeee... ach, Carterová, já... promiňte, zapomněl jsem.” Šel k věci. Věděl, že nemá cenu se vymlouvat.
“Zak vám děkuji, pane. Právě jsem se ztrapnila před generálem.”
“Je mi to vážně líto, Sam.”
Sam? Řekl jí Sam? Nechápala.
“Nechcete jet na ryby?” pokračoval Jack.
Sam chvíli přemýšlela. Má týden volna. Co kdyby jeho pozvání přijala. Chtěla být s ním, milovala ho. Usmála se.
“Moc ráda po...” v tom se zasekla, když si vzpomněla na oného tajného ctitele. I když měla stracg, zvědavost zvítězila. Omluvně se na něj podívala. “Promiňte pane, nemůžu. Jela bych opravdu ráda, ale už něco mám.” Bylo jí to opravdu líto.
Jack s hranou vážností smutně pokýval hlavou. “Já si to myslel. Tak já pojedu sám. Užijte si víkendu. M2jte se.”
Sam se za ním dívala, jak odcházel a bylo jí ho opravdu líto. “Mrzí mě to!” křikla už do prázdné chodby. Chvíli tam ještě tak stála a pak se šla připravit na tu tajemnou schůzku. Jack se za rohem chechtal. Ještě ani neměl domyšlené, jak si ji vyzvedne a byl zvědavý, ejstli tam doopravdy přijde. V tom dostal nápad. Rozhodl se ji trošičku potrápit. Na podpatku se otočil a mířil si to k Teal´cově pokoji.
“Dále.” Ozval se Teal´c na zaklepání.
Jack nakoukl dovnitř. “Teal´cu! Můžu dál?”
“Když už jsi tu, O´Neille.” Řekl Teal´c ne moc nadšeně. “Potřebuješ mou pomoc?”
“No...ano.” přešlapoval Jack z jedné nohy na druhou.
“Snad je to důležité. Vyrušil jsi mě z mého důležitého kel´no reem (nebo jak se to píše).”
“Ujišťuji tě, Teal´cu, že je to doslova životně důležité.” Začal vysvětoval plukovník svůj plán. Teal´c ho pečlivě poslouchal a když Jack skončil, suše poznamenal.
“To je proti zdejším pravidlům.”
Jack svraštil obočí. “Není.”
“Je, O´Neille.”
“No tak dobře, je.” Uznal Jack, ale nehodlal to rozmazávat. “Tak pomůžeš mi?”
Teal´c se na něj podíval tím svým typickým pohledem a pozvedl obočí. “Pomůžu.” Řekl. Jack se zaradoval. Vyskočil ze země a poplácat Teal´ca po rameni. “Díky, bratře!” zvolal.
“Nejsem tvůj bratr.” Konstatoval statný Jaffa.
Jack ho ale neposlouchal. Nadšeně vyletěl ze dveří a šinul si to k sobě. Přemýšlel, co na sebe, aby se Sam líbil, i když si byl skoro jistý, že se jí bude líbit ve všem.

Sam mezitím seděla u sebe v pokoji a přemýšlela, zda jít nebo ne. Když nepůjde, nechá si ujít šanci se s někým seznámit. Když půjde a bude to nějaký zjev, tak bude litovat, že šla. Chvíli zvažovala všechny pro a proti a nakonec se přeci jen rozhodla jít. Koukla na hodinky. 12:00. Nejvyšší čas vyrazit domu. Jistě, mohla zůstat na základně a pojíst v kantýně, ale to by pak na tu schůzku musela jít v maskáčích a vojenské bundě, což rozhodně nepovažovala za společenské oblečení. Převlékla se do pohodlných kalhot, přehodila přes hlavu svetr, co dostala na Vánoce od svého bratra a vyrazila. Na chodbě se samozřejmě zase srazila s Jackem. Začala mít pocit, že je to schválně.
“Tak už odcházíte?”
“Ano pane. Už se nemůžu dočkat, až odtud vypadnu.”
“Prosím?” divil se Jack. “Je vám dobře, majore?”
“Ano, proč by nemělo?”
Jack si odfrkl. “Dnes je snad všechno naruby. Teal´c se rozhodl hrát fotbal, Daniel zkoumá nějakou vaší serepetičku a doktorka tu všem rozkazuje, jakoby ji právě prezident povýšil velením SGC. A vy se nemůžete dočkat, až odtud vypadnete.”
Sam se rozesmála. “A co vy, pane?”
“Já?” divil se. “Že se ptáta, strávím týden dovolené u jezera a budu chytat ryby. Stereotyp.” Cítila potřebu se mu znovu omluvit. “Pane, opravdu mě vážně moc mrzí, že nemůžu s vámi. Ráda bych jela, ale mám důležité vyřizování.”
“V pořádku, Carterová.” Zadržel ji dřív, než zase spustila. “Nemusíte se mi omlouvat. Jděte, užívejte si a neberte na mě ohled. Já to přežiju. Ostatně jako vždycky, ne?”
Sam kývla. “Tak pane...ráda bych si tu s vámi povídala, ale už vážně musím...” kroutila se.
“Jistě! Samozřejmě! Mějte se!” křikl za ní.
“Díky!” zazněla odpověď už odněkud daleko z chodby.
Jack se zazubil od ucha k uchu a odkráčel.

“Pane bože!” Kvílela Sam, když otevřela šatník. S hrůzou zjistila, že nemá nic kvalitnějšího na sebe. “To proto, že seš zalezlá pořád jen pod zemí!” nadávala sama sobě nahlad. A byla to pravda. Když už ven ša, nebyla to žádná extra příležitost a když se šlo na nějaký večírek, byla tu Janet, která jí půjčila něco svého. Sam už napadl, zavolat jí, ale neměla čas. Navíc si uvědomila, že Janet volno nemá, takže je stále na základně. Povzdychla si.
“Co já ubohá si na sebe navleču?”
Rozhodla se vzít to systematicky. Brala šaty za šatama, svetry za svetrama, kalhoty za kalhotama a všechno vyházela na postel. Pak si o očima změřila a vytipovala si, v čem by bylo vhodné jít. Vyzkoušela x kombinací, ale ani jedna se jí nelíbila. Zabila tím skoro hodinu a když se podívala na hodinky, zděsila se. Za 30 minut měla být na místě a ještě neví, co na sebe!!! Shráblě první kalhoty, blůzku a svetr, co jí přišlo pod ruku a když se pak v zrcadle prohlížela, musela uznat, že to není zas tak špatné.
“Samantho, Samantho, měla by sis po dlouhé době zajít nakoupit oblečení.”
Začaly ji opět hlodat myšlenky, že to není vhodné oblečení, ale zase se po chvíli okřikla.
“Panebože! Není to žádná svatba neboudálost, kvůli který by jsi měla vypadat jako princezna! Obyčejná schůzka, nic jiného!”
Upravila si narychlo vlasy, rty přelízla decentní rtěnkou a vyrazila.

V tu dobu už Jack seděl ve svém autě a čekal na Teal´ca, až se uráčí dorazit. /Sakramentský Jaffa/, nadával v duchu. /Měl jsem si to zařídit jinak, teď to kvůli němu nestihnu!/, bědoval. Ani ne za minutu už viděl vycházet Teal´ca u útrob Cheyenne Mountain Complex.
“Dáváš si na čas, že?” vyjel po něm, jen co dosedl vedle něj na místo spolujezdce.
“Jistě.” Odpověděl netečně Teal´c. “Dostal jsem instrukce od generála Hammonda.”
“Jaké proboha?” zděsil se Jack, že si otevřel před generálem pusu.
“Vnutil mi tenhle klobouk.” Ukázal Teal´c znechuceně pomalu na kovbojáka, co měl na hlavě.
“Vypadáš výborně!” ohodnotil ho Jack s úsměvem.
Teal´c se nevyjádřil, jen pozvedl obočí.
“Tak jedem. Připoutej se.” Nařídil Jack a šlápl na plyn.

Proč já to dělám? Měla bych to obrátit. Kdo to může být? Proč zrovna u O´Malleyho? Přemýšlela Sam, když si ho žhavila pěkně v autě po silnici vstříc své nové známosti. Možná jsem měla přeci jen jet s Jackem na ty ryby. Mohla jsem sedět vedle něj na molu, chytat ryby, povídat si s ním. Asi bych nezažila takové vzrušení jako teď, ale raději bych teď byla s někým známým. V tom se v duchu okřikla za tu poslední větu. Vzrušení bys tam zažila možná víc než teď! Křičelo její druhé já. Seděla by si s ním na molu, ale ne vedle něj, nýbrž na něm. Povídala by si s ním, ale ne o rybách, nýbrž o nich... Sam se zasnila. V hlavě si utvořila obraz krásného velkého jezera se třpytivou hladinou. Velké molo, sahající skoro až do poloviny, an něm jednu jedinou židli. V tom se tam objevil Jack. Usmívá se na ni a vztahuje k ní ruku. Ona se na něj usměje zpět a nechá se jím vést. On se posadí na židli, přitáhne si k sobě tak, že mezi nimi není sebemenší mezírka, jejich nosy se prakticky dotýkají... Jack se už už natahuje k polibku, když v tom Sam uslyší troubení. Překrásná přestava se rázem rozplynula. Otevřela prudce oči a rozhlédla se. Stála na křižovatce a brzdila provoz. Zezadu na ní troubila celá kolona aut.
“No jo, no jo! Vždyť už jedu!” vykřikla a šlápla na plyn. Otřepala se, když si vzpomněla, kamže to vlastně míří.

 Jack s Teal´cem právě přijížděli k O´Malleymu. Jack zaparkoval na nejvhodnějším místě tak, aby si jich Sam nevšimla, až přijede. Koukl na hodinky. 15:00 se blížila. Otřepal se a najednou si uvědomil, že je strašně nervózní.
“Jsi v pořádku, O´Neille?”
“Jo, jo, jsem.” Odvětil Jack, ale nevypadalo to tak.
“Když to říkáš.”
“Říkám!” zavrčel Jack a začal litoval, že ho ten nápad s Teal´covou účastí napadl.
Po chvíli mlčení uviděli přijíždět Samino auto. Jack zbystřil.
“Je tady...” vydechl nadšeně a sledoval Sam, jak parkuje a následně vysedá z auta. Usmíval se, když viděl, jak se bojácně rozhlíží ve snaze zachytit onoho tajného ctitele. I z dlky na ni bylo poznat, že je nervózní. Z Jacka ta nervozita najednou spadla a byl klidný jako beránek. Otočil se na Teal´ca.
“Víš, co máš dělat?” ptal se Jaffy. Teal´c kývl hlavou, jakože ví, ale Jack mu to ještě jednou, pro jistotu, zopakoval. “Přijdeš k ní, dáš jí tuhle růži a uvedeš ji ke stolu.”
“Vím, co mám dělat, O´Neille,” ujistil ho Teal´c, vzal růži ležící na palubní desce auta a vystoupil.
Jack věděl, že Sam Teal´c rozhodí. Věděl, že si bude myslet, že právě Teal´c je ten tajný ctitel a taky věděl, že se jí to asi líbit nebude. Teal´ca měli všichni rádi, ale ne tak, že by se do něj mohla některá zamilovat. Spíše z něj měli strach. S úsměvem ho pozoroval, jak se k ní blíží.

Sam se rozhlížela. Dívala se na čas. Přijela přesně. Čekala, že se každou chvíli objeví. Srdce jí bušilo jak zběsilé, čekala každou chvíli infarkt. Byla zrovna zády k místu, kde měl Jack zaparkované auto, tudíž i ke směru Teal´cova opříchodu. Zrovna přemýšlela o tom, jestli to nemá přeci jen zabalit, když v tom se ozvalo. “Majore Carterová.”
V Sam by se krve nedořezal. /Teal´c?? TEAL´C????/  Neměla odvahu se ani otáčet. Pořád si myslela, že je to snad sen. To jí ty kartičky celou dobu posílal Teal´c? Vždyť má ženu a dítě! Znělo jí pořád v hlavě. Chtělo se jí plakat a litovala, že se na to nevykašlala. Pomalu se otočila a ocitla se tváří v tvář svému “kolegovi”. Nahodila nucený úsměv.
“Teal´cu!” vykřikla a objala ho.
Ten samozřejmě nechápal a divil se ještě víc, když od ní obdržel polibek na tvář.
“Majore.” Pozdravil ji znovu slušně a nabídl ji připravenou růži. “Něco tu pro vás mám.”
“Ah...růže,” vzdychla Sam a okamžitě se jí vybavila ta kytice na stole v zasedačce, okvětní lístky na zemi před její ubikací. “To je od Vás milé.” Usmála se. Teal´c jí úsměv opětoval a vzal ji za ruku.
“Kam to jdeme?” ptala se ve snaze z něj dostat nějakou další informaci a co nejdřív zmizet.
“Uvidíte.” Usmál se na ni a vedl ji dovnitř.
Podivila se, ale odvést se nechala. Rozhodla se s ním chvíli posedět a pak mu to všechno říct narovinu. Říct mu, že od něj ty růže a to všechno bylo moc krásné, ale že s ním nic mít nemůže kvůli jeho ženě a taky kvůli tomu, že miluje úplně někoho jiného. Zatímco ji vedl, přemýšlela, jak mu to sdělit, aby ho moc nezranila. Dovedl ji k předem připravenému stolu.
“Jsme zde.”
Sam se rozhlédla. Stůl byl prostřen červenou barvou. Barvou lásky. Uprostřed byla svíčka ve tvaru srdce a vedle připravené víno.
“Posaďte se.” Vybídl jí Teal´c a Sam tak učinila. Byla mu dokonce vděčná, asi by to déle neustála. Představa toho, že tu bude nejmíň hodinu sedět s Teal´cem a poslouchat jaffské vyznání lásky, jí vážně na náladě nepřidala. Teal´c se měl k odchodu. Svou část splnil.
“Kam jdete?” divila se Sam.
Jaffa se k ní na chvíli otočil, usmál se, ale nic neřekl a odešel. Sam si najednou uvědomila, že je v celé restauraci sama. Vůbec se jí to nelíbilo.
“Teal´cu?” zvolala, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. “Teal´cu? Kde jste?” zkusila to znovu, ale bez úspěchu. Zvedla se, že tedy odejde, když v tom začala hrát hudba.

Oh I'm so much in love, I can't live without you
I'm so much in love - Always think of you
I'm so much in love - I can't live without you
I'm so much in love - Always think of you

Sam se zarazila a opět si sedla. Čekala, že se někdo objeví, ale nikde nikdo.

Oh can you hear, the sound of my tears
We have dreams we have fears
Oh that's no way, to say goodbye
Give me one more chance, for one more try
Let me be in your arms again, cause my love will have no end
Let me be in your arms again, let us walking hand in hand

Zaposlouchala se do hudby a rozpoznala Modern Talking. V tom si uvědomila, že to už někde slyšela, jen si nemohla vzpomenout...

Oh I'm so much in love, I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you
Oh I'm so much in love - I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you

Jak tak dál poslouchala, zhasla dokonce i světla. Ten, kdo to dělal, to měl přesně naplánované. Kde jen ten song slyšela...

Oh why, oh why, your love can't stay
you're turning night into day
When the night, from the sky falls
It's better babe, to have you by my side
let me be......

Oh I'm so much in love, I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you
Oh I'm so much in love - I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you

Po tvářích jí začly téct slzy. Sama nevěděla, proč ji ta píseň tak dojala. Věděla jen, že přesně vyjadřovala city, které cítila pouze k jedné jediné osobě. K Jackovi. K muži, do kterého se bláznivě zamilovala hned napoprvé, co jej viděla. K muži, kterého mít nikdy nemůže.

Always think of you - Girl you know it's true - Oh I'm missing you

Oh anytime, and anywhere
I see your face, oh I swear
I had your love, just in your eyes
Show me the way to my paradise
Let me......

Jack. V tom ji to trklo. Vzpomněla si, kde ji slyšela. Tehdy, když si mysleli, že je Daniel mrtvý, zaslechla ji v jeho bytě. Jack ji pustil. A podruhé ji slyšela na základně. Po tom, co přinesla Anise návleky od Ataniků a všichni si mysleli, že jsou Zatar´cové. Po tom, to museli přiznat, co k sobě cítí, uslyšela ji znít z Jackovy ubikace.

Oh I'm so much in love, I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you
Oh I'm so much in love - I can't live without you
I'm so much in love - I always think of you

Teď už nebylo pochyb, kdo je onen tajný ctitel. Song dozněl a opět to úporné ticho, do kterého se občas rozlehlo Samino posmrknutí. Uslzenýma očima se rozhlížela.
“Jacku?” vzlykla.
“Nedáte si steak, majore?” ozvalo se z reproduktoru. “S dvojitými hranolkami a dietní colou, která vám tolik chutná?”
Sam se rozesmála, tajně doufala, že za tím bude Jack.

Jack! Za vším stál *její* Jack! Nemohla být šťastnější. Stála tam ve světle reflektoru, plakala štěstím a stále tomu nemohla uvěřit.
“Ale no tak, majore. Copak máte důvod k pláči?” ozval se znovu Jack. V jeho hlase mohla rozpoznat úsměv.
Sam naposled posmrkla a utřela si hřbetem ruky slzy, které jí stékaly po tváři.
“Už nebudu.” Pronesla dětským hlasem a Jackovi se zdála najednou tak zranitelná!
“Hodná”. Pochválil ji.
“Chci vás vidět, pane.” Škemrala.
“Pane? Co ty formality?”
Na to mu už neodpověděla. Čekala jen, kdy a kde se objeví, aby na něj mohla skočit. Rozhlížela se a její pohled nakonec ustal u barového pultu. Zahlédla jeho šedivou kštici. Už už za ním chtěla jít, ale nebylo to potřeba.
“Majore...” pozdravil ji znovu s předstíranou vážností, když se rozešel směrem k ní.
“Pane?”

Čím víc se k ní blížil, tím větší měla pocit, že omdlí. Když už byl těsně u ní, udělala vyplašeně krok zpět.
“Copak majore? Snad se mě nebojíte.”
“No...já...abych pravdu řekla, tak...” zbytek věty zůstal nevyřčený. Byla přerušena Jackem. Položil jí jemně prsty na rty, aby jí umlčel a dodal: “Pšššt.”
Vzal ji za ruku a vedl na malý provizorní parket. Po cestě se zmocnil ovladače a namačkal na něm několik čísel. Okamžitě se rozezněla hudba. Opět Modern Talking a jejich “I´m so much in love”. Dalo se už teď říct, že to byla jejich píseň.

Přitiskl ji k sobě, objal ji kolem pasu a políbil do vlasů. Sam měla co dělat, aby to ustála. Kolena se jí silně podlamovala a stálo ji to veškeré její úsilí, aby zůstala vzpřímeně a nesvezla se po něm dolů. I když si byla jistá, že by ji zachytil. Držel ji tak pevně, že by snad bylo i nemožné, aby upadla na zem. Obtočila své ruce kolem jeho krku a po chvíli si položila hlavu na jeho rameno. Napadlo ji tolik otázek, které mu chtěla dát, ale nechtěla rušit tuhle chvíli. Chvíli, na kterou čekala tak dlouho.

Setrvali v té polože celou píseň, ale když začala hrát další, Sam to nedalo. Zadívala se mu do očí. Viděla skrz něj. Byla jediná žena, která vždy odhadla, na co myslí. Většinou tyhle čokoládové očka vyzařovala nepochopení, zášť a zlost, ale nyní v nich nic takového neviděla. Jediné, co se dalo vyčíst, byla láska. Láska a radost.Hleděli si navzájem do očí a Jack se v jejich studánkovách očích začal pomalu utápět, když v tom:
“Pane?”
To nepřirozené oslovění ho zavedlo zpět do reality.
“Ano, majore?”
“Neříkal jste, že pojedete na ryby?” začala Sam s výslechem.
Jack se usmál a políbil ji na čelo.
“Říkal, ale to víte, stejně jako vy. Měl jsem důležité vyřizování.” Culil se.
Sam se na něj zazubila zpět a pokračovala s vyptáváním.
“Jak jste věděl, že si dám zrovna loupák?”
Povzdechl si. “Víte Sam, možná vypadám jako hlupák, ale zase tak blbej nejsem. Mám oči a všímám si. Obzvlášť, když jde o nádherné věci. Prostě jsem to odkoukal. Den co den, co jsme chodili do kantýny na snídani, nikdy jste si nedala nic jiného. Dokonce vá pro něk párkrát šel, vzpomínáte? Ale abych se přiznal, v ten den jsem si nebyl jist, zda to projde. Kdybyste si ho nevzala, chybělo vy vám slovíčko do věty.”
“Vidím, že jsem nezklamala.” Usmála se.
“Vy? Nikdy!” ujistil ji a přitiskl ji k sobě ještě více.
“Taky se musím přiznat...” pokračoval, “...že jsem to měl naplánované tak trochu jinak. Dával jsem si na čas a nakonec jsem musel improvizovat.”
“Improvizovat?” Sam pozvedla obočí a hleděla na něj dost nechápavě. Nevěděla, co tím myslí.
“Jednou jste mě málem přistihla.”
“Opravdu?” Divila se.
“Mm hmmm,” přikývl Jack. “Tlačil mě čas. To víte, to jsem celý já.” Usmíval se. “ty okvětní lístky před vaším pokojem původně nebyly vůbec v plánu. Bohužel už bych vám je nestihl rozmístit po základně a tak jsem kartičky poházel na zem. A právě tehdy jste mě málem přistihla. Měl jsem co dělat, abych zmizel za roh a vy si mě nevšimla.” Chechtal se při vzpomínce, kdy si málem ucvrnkl.
Sam to začalo dávat všechno smysl. “To proto jste se tam objevil a poukazoval na nepořádek. Tehdy jste mi zapomněl vzkázat, že má SG-1 volno a já se pěkně ztrapnila.” 
“Mrzí mě to, Sam.Úplně jsem to vypustil z hlavy. Měl jsem ji plnou vás.”
“Měl?” Nahodila smutný obličejík, kterému se prostě nedalo odolat.
“Měl, stále mám a vždy mát budu.” Ujistil ji. “A vy?”
“Co já?” dělala, že nechápe.
“Majore!” zvýšil Jack výhružně hlas.
“Pane?” hrála s ním Sam jeho hru.
Místo odpovědi ji přitiskl k sobě co nejvíce to šlo. Vyjekla překvapením, vůbec to nečekala. Chvíli sebou cukala, ale nepustil ji, ani nepovolil. Přestala sebou házet a najednou si uvědomila, v jaké pozici vlastně jsou a jak moc toho muže miluje. Stáli tam, přilepení na sobě, nosy se téměř dotýkaly. Jack se k ničemu neměl, tak usoudila, že je na ni udělat první krok. Vzala jeho tvýř do svých dlaní a políbila ho. Zprvu to byl jemný, zkoumající polibek, do kterého oba vložili všechnu svou lásku, kterou doposud skrývali ve svém nitru. Z jemného polibku se však brzy stal velmi vášnivý a hluboký.
“Pořád tomu nemůžu uvěřit.” Vzdychl Jack, když ukončil ten překrásný první polibek, aniž by byli pod vlivem cizího viru nebo něčeho podobného. “Myslel jsem si, že nepřijdeš.”
Sam se usmála. “Přemýšlela jsem o tom hodně dlouho, jestli půjdu nebo ne. Zvažovala jsem všechna pro a proti a nakonec se rozhodla, že půjdu. A udělala jsem dobře. Ani nevíš, jak bych si to vyčítala!”
“Nezlobil bych se na tebe. Já osobně bych nešel.” Uculil se.
“Ještě, že nejsem ty.” Políbila ho. Původně chtěla, aby to byl kratší polibek, ale jemu se prostě nedalo odolat.
“Ale co Hammond?” ozvala se po půl hodině líbání Sam.
“Ten starý páprda? S tím si nedělat starosti, vysvětlím mu to.”
“A právě toho se bojím.” Zapochybovala.
Vzal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. “Majore, jak si dovolujete pochybovat o svém velícím důstojníkovi!”
“Se vší úctou pane...” začala. “...nic proti vám, ale na takové situace jsou tu ženy.”
“Ahááááá,” zazubil se Jack. “A já vám teď, majore, ukážu, na jaké situace jsme tu my muži.....”

THE END