______________________________________________________________

Tým SG-1 je pozván jednou přátelskou rasou, žijící na nádherné planetě Fuente, na jakousi dovolenou k nim do přírody. Ani jeden člen týmu však nemá na žádnou dovolenou chuť, a tak chtějí s díky odmítnout. Do všeho se ale zapojí generál Hammond a pobyt na cizí planetě jim přikáže.Nikdo není příliš nadšený, ale rozkaz je rozkaz.
Doktoru Danieli Jacksonovi se už delší dobou honí hlavou jakási tušení, týkající se plukovníka O’Neilla a majora Carterové. Myslí si, že ti dva se do sebe zamilovali, ale odmítají si to připustit, natož přiznat navzájem., kvůli své práci a vojenské morálce. Zároveň se domnívá, že pokud své city nevyřeší, ať už s jakýmkoli koncem, bude to mít brzy dopad i na celý tým. Také dobře ví, že pokud je k tomu někdo nepopostrčí, sami nic nepodniknou… A tak spojí tuto skutečnost se svojí nechutí zúčastnit se onoho týdenního výletu do přírody, až vznikne tak trochu ďábelský plán. Uvědomuje si, že sám ho ale provést nedokáže, a tak, po chvíli, váhání přichází za generálem…

„Ehm,… generále…,“zaklepe nesměle na otevřené dveře. Je to vlastně tak trochu zbytečnost, ale… zase ta vojenská morálka! Nikdy nechtěl být vojákem už jen kvůli tomu, ale stejně u armády skončil. Ale to, že ani ta vojenská morálka není nejdůležitější věcí, vidí, když se podívá na Jacka. Tedy co se týče nadřízených s Carterovou je to jinak…
„Pojďte dál, doktore,“ozvalo se zevnitř. Byl to příjemný hlas a Danieli došlo, že generál má dobrou náladu, kterou mu nejspíš právě zkazí.
„Co si přejete?“optal se generál a ukázal Danielovi, aby si sedl.
„No, víte… tedy… já,“koktal Daniel a cítil se najednou strašně hloupě.
„Promiňte, doktore, ale nemám na vás celý den, takže k věci!“
„Týká se to té dovolené, plukovníka O’Neilla a majora Carterové…“
„Nechápu, co mají ty věci společného? Snad jen to, že se na týden sloučí…“
„No, to vlastně ano, ale… měl bych začít od začátku, takže… Všiml jste si někdy mezi Jackem a Sam něčeho jiného než jen pracovního vztahu?“ Uvědomil si, že takhle by mluvit neměl. Správně by měl říct plukovníkem O’Neillem a majorem Carterovou… pak se ale rozhodl, vykašlat se na to. Možná, že něco málo z té drzosti přeskočilo z Jacka na něj…
„Chcete říct, že je mezi nimi i jiný než pracovní vztah?“zeptal se generál a i když se to snažil skrývat, znělo to značně šokovaně.
„Ne, ne… to ne… jistěže ne,“vykoktal Daniel. Teprve teď si uvědomil, jak hloupě a nešikovně to všechno začal. Znělo to skoro jako udání.
„No, je pravda, že jim na sobě asi opravdu hodně záleží,“připustil generál po chvíli přemýšlení. „Ale to neznamená, že je mezi nimi bůhví co.“
„Ne, to jistě ne, ale… podívejte,“řekl náhle rázně. Najednou měl plné zuby toho přešlapování okolo horké kaše, „já si myslím, že Sam a Jack jsou do sebe zamilovaní, ale odmítají si to přiznat kvůli práci…“
Generál Hammond se tvářil více než zděšeně.
„Tak moment… doktore Jacksone, pokud dobře chápu to vaše koktání, tak vy po mě chcete, abych dal dohromady své dva nejlepší lidi? A tím tak vlastně zničil svůj nejlepší tým?“
Daniel překvapeně zamrkal nad tím nejlepším týmem… pak se ale rozhodl to přejít. Kvůli tomu tady přece nebyl.
„No,hodně, hodně, ale opravdu hodně jednoduše řečeno… ano!“ Stačil při tom nahodit mírumilovný výraz, ale měl pocit, že je to stejně na nic.
„Počítám, že máte nějaký plán,“zavrčel podrážděně generál, „ale jak si vlastně myslíte, že ta vaše dohazovačka dopadne?“
„Spočítal jsem to na čtyři možnosti… Za prvé: Celé je to jen má fantazie a nestane se vůbec nic. Za druhé: Je mezi nimi jen takové to jiskření a nestane se tím pádem taky nic. Za třetí: Je mezi nimi něco víc, ale je to… fyzické. Tam se vybouří a všechno bude dobrý. A za čtvrté: Mají mezi sebou tu lásku, na kterou čeká člověk celý život. A tu jim nikdo nemá právo brát… Ani armáda ne.“
Hammondovi se zatmělo před očima. Tenhle chlap po něm chce, aby dal dohromady dva své lidi, kteří jsou navíc absolutní jedničky ve svém oboru…
Generál podezřele dlouho mlčel a Daniela to znervózňovalo.
„Pane, jestli ten vztah mezi sebou nevyřeší, ať už je jakýkoli, bude to mít stejně dříve či později dopad na celý tým…,“vyslovil doktor generálovu myšlenku nahlas.
„Tak dobře,“povzdychl si generál, „když vypustíme asi dvanáct předpisů a přičteme k tomu to, že jim vlastně tak trochu fandím už od začátku… oslňte mě tím vaším skvělým plánem.“

Plukovník Jack O’Neill vstoupil do prostoru brány. Zbytek jeho týmu tam už byl a zabýval se dolaďováním výstroje… Tedy výstroje… Nebyl si jistý, jestli se to tak dá nazvat. Připadal si na nejtajnějším místě na světě, s krosnou na zádech, trapně… A jako vždy se to snažil zakrýt svým ironickým humorem. Dělal to vždy, když nechtěl, aby ostatní poznali, jak se ve skutečnosti cítí. Občas mu ale ani tento typ humoru nevyšel. Jako třeba teď:
„Tak co? Máte plavky?“zeptal se Carterové žertem… a jaké to pro něj bylo překvapení, když zcela vážně odpověděla:
„Samozřejmě!“
O’Neill překvapeně zamrkal. Tuhle odpověď tedy rozhodně nečekal. Měla to být legrace, ale Carterová to tak očividně nevzala.
„Vy s sebou máte vážně plavky?“vypadlo z něj nešikovně.
„Ano, Solo říkal, že tam mají nádherná jezera a…“
„Jo, jo… jistě,“přerušil ji. O tom, že tam mají nádherná jezera, jako stvořená pro koupání, vůbec nepochyboval, ale… V hlavě se mu, zcela proti jeho vůli, vybavil obraz Carterové v dvoudílných modrých plavkách, které by ji šly jak k vlasům, tak k očím. Běžela po pláži a rozpustile se smála… Proboha, co ho to napadlo? Kdyby nebyl tak na očích všem okolo, jednu by si vrazil…, takhle alespoň zatřepal hlavou, aby ho takové nápady přešly.
„Ty máš taky plavky?“zeptal se Daniela, opět aby zakryl své pocity.
„No jo, mám…,“odpověděl roztržitě Daniel. Viditelně něco hledal. „Sakra! Zapomněl jsem vysílač kódu.“
„Já svůj mám. Jeden přece stačí.“
Daniel se zatvářil provinile. Jakoby ho Jack na něčem na něčem nachytal.
„No, víš… pro jistotu,“houkl na plukovníka a pádil do své kanceláře. O’Neill se za ním překvapeně díval.
„Co mu je?“zeptala se Carterová.
„Zapomněl vysílač kódu.“
„Jeden přeci stačí, ne?“
„Jemu asi ne…“odpověděl plukovník a pozoroval vracejícího se Daniela. Vzápětí se otočil na poručíka, co měl službu a dal mu rukou znamení, že může začít zadávat symboly. Začaly se ozývat známé zvuky a během chvíle byla červí díra aktivní.
Do řídící místnosti vešel generál a přes sklo pokynul týmu na rozloučenou. O’Neill mu odpověděl známým gestem. Něco mezi pozor a čau. Na zdvořilosti si opravdu moc nepotrpěl. Zároveň ale věděl, kdy a kde si to může dovolit… a to bylo důležité. Pak se všichni čtyři vydali po rampě k bráně.
„Ty máš plavky taky?“zeptal se tiše Teal’ca tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Jak to bylo zbytečné, se ukázalo hned a to, když se za ním ozvalo tiché, dobře skrývané, ale jeho uším přesto slyšitelné, vyprsknutí smíchu. Co ho však zmrazilo ještě víc, byla Teal’cova odpověď.
„Co je to plavky?“
V tu chvíli předešla O’Neilla Carterová a na rtech jí pohrával úsměv. Jacka zašimralo kdesi v krku. Vždycky se mu líbilo, když se usmívala.
„Ale nic… to uvidíš,“odpověděl a podíval se na Sam. To, že i on měl kdesi na dně krosny zahrabané plavky by v tu chvíli, ale nepřiznal, ani za nic…

Jack vyšel z brány jako poslední. Spatřil, k nim přibíhajícího, Sola. Byl to muž malé, tak trochu obézní postavy. Mohlo mu být kolem padesáti, neměl žádné vlasy a o to víc bylo vidět, jak se potí.
„Ááá, nazdárek Solo,“pozdravil ho O’Neill.
„Dobrý den, přeju všem,“dofuněl k nim Solo.
O’Neill chtěl říct ještě pár diplomatických frází, které mu vždycky vštěpovali (stejně je ale moc nepoužíval), ale zpocený tlouštík ho už nepustil ke slovu.
„Jsem moc rád, že jste nakonec naše pozvání přijali! Připravili jsme vám mapu hor a všeho, co k nim patří a co by se vám mohlo hodit. Koukám, že jídlo a pití máte svoje, takže…“
„Pomalu, Solo, pomalu… Vždyť já tě ani nestačím vnímat,“přerušil ho O’Neill. „Díky za všechno a my vyrážíme.“
Solo předal mapu majoru Carterové a něco jí na ní ještě vysvětloval.
„Fajn,“otočila se za chvíli Sam na plukovníka, „máme všechno a ještě něco navíc, pane,“řekla a zamávala mapou ve vzduchu.
„Dobře, tak jdem…“
Carterová si teprve teď všimla, že plukovník drží v ruce poměrně velkou a objemnou tašku. Přece se s tím nechce vláčet po horách, blesklo i hlavou.
Jenže to už O’Neill přistoupil k Solovi. Daniel a Teal’c se už vydali k lesní cestě a Jack si myslel, že s nimi šla i Sam… Proto promluvil k Solovi zcela otevřeně a nahlas.
„Solo, mohl bys mi tuhle tašku u sebe schovat?“
„Ale jistěže, plukovníku.“
„Dobře, díky… ale neotvírej jí, jasné? Jinak by to mohlo špatně dopadnout…,“řekl, otočil se a narazil přímo do Carterové…
„No, tohle! Vy mě šmírujete?!,“vykřikl. Vzápětí si uvědomil, jak hloupě tohle obvinění znělo a trochu se zastyděl.
„Ale ne, pane,“vykoktala Carterová.
Chvíli se na sebe mlčky dívali a otázka přímo visela ve vzduchu.
„Pane?“nevydržela to už Sam.
„No jo, dobře. Byla v tom nějaká C4, munice a pár samopalů…“
„Ale, plukovníku, jsme přeci na dovolené, ne ve službě…“
„Jo, já vím,… ale člověk nikdy neví,“přerušil jí O’Neill. Nadhodil si krosnu na zádech a vydal se taky k lesu. Tím naznačil, že pro něj je tohle téma uzavřené. Carterová se za ním chvíli dívala, ale pak udělala to samé. Napadlo ji, jestli ho někdy úplně pochopí… Jenže to už i on zmizel za kmeny stromů a Samanthe došlo, že jestli nepohne, tak jí v tomhle pralese zmizí zbytek týmu. Vzpomněla si na elektronické částice s přídavkem naquadahu, které měla v laboratoři a uvědomila si, že by byla radši tam… Potom se jí mezi stromy mihla plukovníkova, lehce prošedivělá hlava… Všechna ta nechuť, jako mávnutím zmizela. Místo toho pocítila cosi… Něco, co cítila naposledy na střední škole, když se zamilovala do svého profesora…

Chvíli jí trvalo plukovníka dohnat. Šel poměrně rychle a ona si byla téměř jistá, že ji to dělá schválně. Když se jí to konečně podařilo a pohlédla do O’Neillovi tváře, zamrzelo ji, jak se tváří… zamračeně a nepřístupně. A tak se o navázání hovoru ani nepokoušela. Spíš začala přemýšlet, kde je Daniel a Teal’c. Odpověď dostala téměř vzápětí, když se dostali za ohyb cesty. Ti dva tam stáli na rozcestí dvou cest a čekali…
„No to je dost, že jdete,“zavolal na ně Daniel už z dálky. „Kde jste byli?“doplnil svou otázku, když došli až k nim.
O’Neill vrhl pohled po Carterové. Sice nechtěl, aby všichni věděli, že s sebou přitáhl tašku zbraní a mysleli si, že je už z toho všeho zcvoklý…, ale ať už Carterová řekne cokoli, on tomu zabránit nemůže… ledaže by po ní skočil a umlčel jí polibkem… Pak si uvědomil, na co to zase myslí a vůbec to nechápal.
Daniel těkal nechápavým pohledem z jednoho na druhého. Jack čekal, že z Carterové vypadne něco jako: No, víš Danieli, když plukovník táhne tašku zbraní, to se člověk zdrží… Sam se přesně něco takového honilo hlavou, ale pak slyšela sama sebe:
„Znáš Sola, ne? Na chvíli nezavře pusu…,“řekla a popošla pár kroků dopředu, aby se nemusela dívat na jejich výrazy ve tváři a hlavně, aby oni neviděli ten její.
„Vážně?“zeptal se Daniel nevěřícně ještě Jacka. Nějak se mu to nezdálo…
Ten byl natolik překvapený, že jen hlesl něco jako:
„No jo… Slyšels ne?“
„Nerad vyrušuji vaši debatu, ale kam vlastně půjdeme?“ozval se Teal’c.
„No, ano…,“hlesla Carterová a vytáhla mapu. „Musíme doleva, do hor. Doprava to vede do údolí.“ Víc nepotřeboval Teal’c slyšet a vyrazil.
„Ale ne…,“zaskuhral Daniel.
„Danieli?“nechápal Jack.
Carterová se vydala za Teal’cem a O’Neill ji následoval, jen Daniel zůstal stát.
„No,… to musíme do kopce? Přece z kopce se jde mnohem líp…“
„Danieli!“zařval Jack.
„No, co je?“
„Nebuď línej!“
„No dovol! Já nejsem línej, ale…“
Jenže to už Jack i ostatní zmizeli z dohledu…
„No jo, vždyť už jdu,“řekl, teď už jen sám sobě, ale někde uvnitř ho to štvalo. Proč má lézt nahoru, když za pár hodin poleze zase dolů?

Po hodině namáhavého šplhání přešli však i Jacka humorné a povzbuzující řeči. Za hodinu a půl už nemluvil nikdo a nijak. Jen občas se ozvalo tiché zaklení. To když někomu ujela noha po hladké skále nebo mokrém listí. Když už si začínali myslet, že tenhle výstup nikdy neskončí a když Jacka napadlo, a to i přes výcvik, kterým prošel, jestli přeci jen nebylo lepší jít dolů, do údolí, dostali se na poměrně velkou a rovnou louku.
„Páni…,“zahučel O’Neill a odpadl do trávy.
Ostatní ho následovali. Až na Teal’ca, který stál jako vždy nad věcí a tvářil se neutrálně.
Jack si všiml, že Daniel nevypadá moc dobře. Dýchal nepřirozeně zrychleně a jakoby lapal po dechu.
„Je ti dobře?“optal se ho.
„No, jo… jasně,“vysoukal ze sebe Daniel a vzápětí se rozkašlal. „Jen jsem… trochu nastydlý, takže… mi to šplhání… dělá… ještě větší problémy, než… vám.“
„Tak proč jsi něco neřekl? Mohl jsi zůstat doma.“
Na tohle tedy Daniel odpověď neznal. Sakra, proč ho tyhle dotazy nenapadly dříve? Mohl se na ně přichystat. V tu chvíli ho ale zachránil Teal’c. Nebyl si sice zas tak úplně jistý, jestli to bylo úmyslně nebo jen náhodou, ale pomohlo mu to.
„Nechci na vás nějak naléhat, ale do setmění bychom měli dorazit na naše první stanoviště, kde přenocujeme, takže bychom si měli pospíšit.“
„No jo,… vždyť už jdem,“ odpověděl O’Neill a s heknutím se postavil. Sundal si šedivý svetr (mimořádně nebyli v uniformách - jsou přeci na dovolené, ne?) a ukázal světu na obdiv vínově červenou košili. Carterová musela, proti své vůli, uznat, že k tmavě modrým, už trochu ošoupaným, džínám sedla a Jackovi to slušelo. O’Neill si s dalším povzdychnutím nahodil krosnu opět na záda. Sam si nemohla pomoc, ale přímo magicky ji najednou přitahoval každý jeho pohyb a gesto a ona se na něj, ač nechtěla, musela dívat.
„Tak co, Danieli? Zvládneš to?“
„Jasně, už jdu“
„Fajn,“ pokýval O’Neill hlavou a vydal se na cestu.
Všichni byli už poměrně napřed a Daniel se teprve zvedal ze země.
„Tohle divadýlko asi nebude tak jednoduchý, jak jsem čekal,“zaskuhral. „Vlastně nebude jednoduchý vůbec…“

Zbytek dne strávili opět stoupáním, tentokrát už ale ne tak prudkým. Začínalo se už pomalu stmívat, když dorazili na malý palouček, kde se měli utábořit.
„No sláva! Už jsem myslel, že to do tmy nezvládnem,“zajásal O’Neill a shodil krosnu do trávy. Oblékl si svetr, protože se začínalo ochlazovat. Stejně se zachovali i ostatní. Carterovou a O’Neilla zbytek dne silně znepokojovalo Danielovo kašlání a sípavý dech. Sam mu sice dala z lékárničky nějaký prášek, ale vypadalo to, že vůbec nezabral.
„Tak fajn. Carterová a Teal’c půjdou do lesa pro nějaké dříví, já a Daniel postavíme stany a…,“náhle se zarazil. „Můžu vám teď vůbec dávat rozkazy, když jsme na té dovolené?“zeptal se.
Teal’c se zatvářil, jakože nic jiného ani nečeká, Sam se pousmála a pokrčila rameny a Daniel se rozkašlal, až celý zčervenal…

Ani ne za půl hodiny byly už stany postavené, vedle nich vesele praskal ohníček a na něm se hřál kotlík, ve kterém byl, jak tvrdil O’Neill, jen podle výrobců, guláš.
„Už jste se dohodli, jak budeme spát?“zeptal se O’Neill a nandal si trochu toho guláše do ešusu.
„Ne, ale… navrhoval bych los,“prohodil Daniel a i on si nandal.
„No vidíš! To není špatný nápad,“zahuhlal Jack s plnou pusou. Odložil ešus a natáhl se pro větvičku, která ležela kousek od něho. Nalámal ji na čtyři kousky. Dva byly krátké a dva dlouhé. Strčil je však do dlaně tak, že vykukovali stejně.
„Krátký spolu, dlouhý spolu,“řekl a natáhl ruku dopředu.
Daniel se dychtivě natáhl, ale vzápětí dostal přes ruku.
„Dáma má přednost,“poučil ho O’Neill se strojenou důstojností.
„No, jo… máš pravdu. Omlouvám se.“
Carterová se tomu musela smát. Pak si ale vytáhla z Jackovi dlaně větvičku - krátkou. Teprve pak si vytáhl Daniel - dlouhou. Jack natáhl ruku i k Teal’covi. Najednou se mu po těle rozlila zvláštní touha… Ano, toužil, přál si, aby si Teal’c vytáhl dlouhou větvičku. Možnost být s Carterovou v jednom stanu v něm vyvolalo cosi neočekávaného. Samozřejmě věděl, že to, o čem se mu stále častěji zdává, by se stát nemohlo,ale… už jen být blízko Sam, slyšet její dech, cítit vůni vlasů, pozorovat její klidnou tvář… Jenže Teal’c si vytáhl krátkou…
„Ne, to bych chtěl vážně moc,“zašeptali Jack i Daniel současně. Každý sice z malinko jiného důvodu, ale… v jádru vlastně stejného.
„Cože?“
„Ale nic. Já jen, že si jdu lehnout,“řekl Daniel a zvedal se ze země. „Dobrou noc.“
„Omluvte, prosím, i mne, ale rád bych šel vykonat kelnoo’reem, abych pak majora nějak nerušil.“
„Ale jistě. Dobrou noc,“odkývali jim to Sam a Jack.
Poté, co oba zalezli do stanů a ustalo šustění, rozhostilo se kolem ohýnku ticho. Sam i Jack už dojedli a dívali se do rudých plamenů.
„Je tu vážně krásně,“ozvala se po chvíli Sam.
„Jo, to je fakt. Podobných míst v Americe moc nenajdete.“
„Ale nějaká přece…“
„Jasně, třeba Minnessota, tam…“
Sam se musela pousmát. Plukovník začal mluvit o svém rodném místě. Byl na něj patřičně hrdý, ale…
„Otravuju vás, co? Promiňte,“řekl Jack, když si všiml právě to úsměvu.
Sam to viditelně zaskočilo. O’Neillovi bylo totiž většinou jedno, jestli někoho otravuje nebo ne…, prostě si mlel svoji i za cenu toho, že ho nikdo neposlouchal, ale teď…
„Ne, to vůbec ne…,“vykoktala.
Nastalo opět ticho, tentokrát, tak trochu trapné. Po chvilce ho protrhl tentokrát Jack.
„To Danielovo kašlání, mě docela znepokojuje…“
„Ano, ale nemyslím, že by to bylo něco vážného. Prostě jen chřipka a nachlazení.“
Jako potvrzení se ozvalo z jednoho stanu zakašlání…

Zatímco Jack a Sam se venku začali opět bavit o zdejší krajině, Daniel lovil ze své kapsy krabičku Ibuprofenu. Ten lidem normálně pomáhá, ale on na něj byl alergický…, měl po něm vždycky horečku. Vymáčkl jednu pastilku a chvíli ji jen tak pohazoval v dlani. Pak ale jen pokrčil rameny, vložil ji do úst a zapil douškem vody.
„Doufám, že dostanu, alespoň dvojnásobnou porci svatebního dortu,“zaskuhral umučeně a rozhodl se, že se pokusí chvíli prospat, než to začne, přibližně za tři hodiny, působit. Pak už toho moc nenaspí…

Jack a Sam se překvapivě rozpovídali. Ani jednoho nikdy nenapadlo, že i tak odlišní lidé, jako jsou oni dva, by mohli nalézt tolik společných témat. Ve zvláštním a soukromém přítmí u pomalu vyhasínajícího ohně si otevřely svá srdce. Sam se rozpovídala o svém, ne zrovna nejšťastnějším, dětství, o smrti matky a věčně pracujícím otci a Jack o svém manželství a o smrti svého syna. Ani jeden neměl jednoduchý život a oba dostali spoustu tvrdých facek. Hlavně to nejspíš vedlo k tomu, že oba přestali mít tu opravdovou důvěru k lidem a světu vůbec, a že teď jsou kvůli tomu sami, se svou samotou. Oběma připadalo dost nefér, že oni zachraňují svět skoro denně a on jim to takhle oplácí… Najednou k sobě pocítili jakési pouto… snad proto, že mají tolik společných věcí. Podívali se navzájem do očí. Odrážely se v nich poslední plameny. Najednou měli pocit, že ty plameny už jen v očích, ale i v srdci a duši…
Sam se podívala na Jacka a jeho pohled, jakoby ji uvěznil. Měl v očích něco zvláštního. Po těle se jí začalo rozlévat teplo a u žaludku ji začalo podivně šimrat. Najednou cítila obrovskou touhu dotknout se ho - jeho kůže, vlasů… NE! TO PŘECI NEJDE!, zakřičelo cosi v ní a ona rychle vstala.
„Myslím, že už si půjdu lehnout,“vykoktala a měla pocit, že plukovník prožívá to samé co ona.
„Ano, jistě… já půjdu taky,“ řekl a rovněž vstal. Uvědomil si, co se mohlo stát… nebýt Sam - zabránila tomu. Mohl by přísahat, že ještě pár vteřin a políbil by ji. Tolik ho přitahovala její ústa…
Sam byla natolik rozrušená a roztřesená, že si nevšimla kotlíku, stojícího vedle ohniště a když udělala krok, zakopla. Nebýt Jacka, který ji na poslední chvíli zachytil, skončila by na zemi… Takhle mu ale vletěla přímo do náruče. Najednou se cítila krásně v bezpečí. Obličej měla zabořený do Jackova ramene. Cítila jeho vůni a teplo…
O’Neill se cítil podobně. Držel tuhle něžnou osůbku v náručí a vůbec se mu nechtělo, pustit ji. Nos měl zabořený v jejích vlasech a nenasytně vdechoval vůni heřmánku.
Ani jeden si nebyl později jistý, jak dlouho, vlastně setrvali v této pozici. Sam sebrala všechnu sílu a pustila se Jacka a poodstoupila od něj.
„Fajn?“zeptal se tiše a dávalo mu velkou práci, aby ji k sobě opět nestrhl.
„Ano,… díky,“zašeptala Sam a nervózně si upravovala vlasy. „Dobrou noc,“pronesla a poté raději rychle zamířila ke stanu.
O’Neill se za ní mlčky díval.
„Dobrou,“zašeptal, i když ho už nemohla slyšet.
Co teď?, hučelo mu v hlavě a zadíval se na nebe. O tom, že ji miluje už nemá nejmenších pochyb, ale co s tím. Vždyť on je plukovník, ona major, navíc v nejtajnější sekci, kde pracují denně spolu… To, že tenhle vztah je už předem téměř odpískaný, bylo skoro jisté, jenže…. Co s tím, když srdce si poručit nedá?
Sam byla k smrti unavená, ale spánek ne a ne přijít. Cítila, jak ji buší srdce a ve spáncích pulzuje krev. Nemohla se toho zbavit. Vracelo se jí, jak ji držel v náručí, cítila jeho vůni a dech… Připadala si jako puberťák, který se poprvé zam… NE, to je přeci hloupost! Ona není zamilovaná! A už vůbec ne do O’Neilla! S touhle myšlenkou a předsevzetím se hodlá dál řídit. V žádném případě už nedovolí, aby mezi nimi došlo k podobné intimnosti… Víčka se jí začala pozvolna zavírat. Než ale usnula úplně, uvědomila si, že už zase myslí na plukovníka…

Přibližně hodina uplynula od té doby, kdy konečně usnul i O’Neill. Daniela probudila horkost a tlak na prsou. Tentokrát už kašel předstírat nemusel. Dral se mu z hrdla, až měl pocit, že pukne. Navíc mu bylo příšerné horko. Cítil, jak mu zádech a čele stékají kapičky potu.
Tohle všechno Jacka samozřejmě probudilo. Nejdříve se zatvářil otráveně, že ho Daniel budí, ale jen do té doby, než konečně zaostřil a mohl si tak Daniela lépe prohlédnout.
„Daniely?“zaskuhral ospale.
Ten mu však vůbec neodpovídal, naopak. Začal kašlat víc a víc. To Jacka probralo definitivně.
„Daniely?“opakoval a posadil se. „Daniely, slyšíš mě?“
„Jasně, … že tě… slyším… Nejsem… hluchej,“zasýpal a opět se rozkašlal.
Jack mu šáhl na čelo.
„ A sakra! Máš určitě horečku.“
„To… by mě… fakt… nenapadlo, když… je mi… takové… vedro.“
„Dojdu pro Carterovou.“
„Počkej!… Přeci… ji… nebudeš… budit.“
„No, to je od tebe vážně hezký, ale lékárničku má ona… Počkej,“dodal a vylezl ze stanu. Pravý důvod buzení Sam nebyla samozřejmě jen lékárnička… Totiž: I kdyby ji měl, stejně by nejspíš nevěděl, co s ní… Ani se nenamáhal vstávat a po čtyřech přelezl do druhého stanu. Teal’c i Sam spali. Potichu se doplazil ke Carterové a… zatajil dech. Ležela tam, stočená do klubíčka a klidně oddechovala. Jack měl dokonce pocit, že se usmívá. Doslova zapomněl, proč sem vlastně přišel a díval se na tu spící princeznu. Moci ji tak probudit polibkem… Najednou sem dolehlo Danielovo zakašlání a on se zastyděl, že na něj zapomněl. Natáhl ruku, že se Sam zatřese, ale pak mu to přišlo jako hřích. Nakonec ji jen jemně pohladil po tváři.
Sam se zachrula a pomalu otevřela oči. Nebyla si úplně jistá, jestli ještě náhodou nespí, když nad sebou spatřila Jacka.
„Pane?“zašeptala.
„Promiňte, že vás budím, ale Danielovi je zle a já… no já… nevím co s ním.“
„Už jdu,“řekla Sam a Jacka potěšilo, že nedala ani mrknutím oka najevo, jak hloupě to vypadá, když plukovník neumí zastavit ani hloupý kašel.
Oba se přesunuli do vedlejšího stanu. Carterová rozsvítila, alespoň baterku, aby si mohla Daniela lépe prohlédnout.
„No, nazdar. Daniely…,“ulevila si a sáhla mu na čelo, „… máš určitě horečku.“ Prohlédla si ještě jeho červené oči a poslechla kašel a dech.
Daniel si byl plně vědom, že Sam není hloupá a proto se modlil, aby nic nepoznala… A vyšlo mu to! Alespoň zatím…
Carterová se obrátila k O’Neillovi a vypadala znepokojeně.
„Pane, má nejmíň čtyřícítky a nepravidelný dech… Řekla bych, že přechodil předchozí nachlazení a teď je z toho pěkná angína.“
Daniel měl co dělat, a to i přesto, jak mizerně mu bylo, aby se nerozchechtal. Skočili mu na to!!!
„No jo, ale co s tím,“
„Nejdřív musíme zrazit tu horečku, takže…“
„… dojdu pro studenou vodu,“dořekl za ní O’Neill.
„Ano, díky,“řekla Sam poměrně překvapená, nad tím, že mu taky něco došlo bez předchozího vysvětlování… Téměř vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. On přeci není tak hloupý, jak se vždycky snažil, aby to vypadalo. Jen to co bavilo jí, nebyla jeho parketa. Jinak vážně hloupý není…

Ani ne za deset minut se O’Neill vrátil s kotlíkem, tentokrát plným ledové vody z nedalekého potoka, kterého si všiml, když sem šli.
Sam mezitím sundala Danielovi mikinu a tričko. Tomu bylo trapně. Kdyby byl skutečně nemocný, bylo by mu to jedno. Teď ale vnímal perfektně a všechno… Proto si oddychl, když se Jack vrátil. Carterová ve vodě vymáchala velký ručník, který mu dala na hruď a pečlivě ho přikryla. Potom menší osušku, do které mu, doslova jako mumii, zabalila obličej. Daniel cítil, jak se mu po těle rozlévá příjemný chlad a víčka se mu začala pomalu zavírat. Ještě ho stihlo napadnout, že za to může ta Samina pilulka, ale pak…
„Pane, když jste byl pryč, měřila jsem mu teplotu - měl 40,2°C. V té výpravě…,“Sam náhle zmlkla, ale zívnutí už potlačit nedokázala.. „…,promiňte, už určitě nebude moct pokračovat.“
„Ano, to je mi jasné. Škoda,… ta výprava se mi začínala líbit.“
Sam si znovu zívla a O’Neill se neubránil pousmání.
„Běžte si lehnout,“řekl jí a samotného ho překvapilo, jak něžně to znělo.
„Ne, ne… to je v pohodě,“vychrlila rychle Sam a trochu se zastyděla. „Stejně tu musí někdo zůstat a vyměňovat mu ty obklady.“
„Já tu zůstanu, běžte.“
„Ne, vážně! Mě… se odsud nechce,“řekla Sam, ale nejspíš si to ani neuvědomila,… tedy ne hned. Pak se začervenala a sklopila hlavu. Vážně se jí odsud nechtělo. Cítila se vedle O’Neilla v tom úzkém a těsném prostředí dobře…
Úplně zmatený byl tentokrát Jack. Nechtělo se jí odsud! Ale proč? Kvůli Danielovi? Cítil, jak ho někde u srdce bodl osten žárlivosti. Ale co když ne kvůli Danielovi… Náhle to už nedokázal potlačit. Na jeden večer toho na něj bylo moc. Natáhl ruku a chytil Sam za bradu. Tím ji přinutil zvednout hlavu. Jejich pohledy se střetly. Začali k sobě přibližovat tváře a…, když v tom se rozjel zip stanu a v otvoru se objevila Teal’cova hlava… Jack Sam okamžitě pustil, oba zabořili pohledy do země a najednou měli ohromnou práci se svými tkaničkami u bot.
Teal’c, přestože se v podobných lidských situacích moc nevyznal, pochopil,co vyrušil. Usoudil však, že pro ně bude nejlepší, když bude dělat jakoby nic.
„Dobrý večer. Co se děje? Doktor Jackson není v pořádku?“
„Ne, není… ehm… má horečku,“vykoktal O’Neill.
„Aha, ale nic vážného, že?“
„Ne, snad ne… Budeme to řešit až ráno, ano?“
„Dobře omluvte mne, půjdu si zase lehnout,“řekl a tak, jak se objevil zase zmizel.
„Ano, jistě…“
Jack se nadechoval, že něco řekne, tentokrát ale Sam. Vlastně ani nevěděl co. Snad, že se omlouvá, a že se to už nebude opakovat? Nebo že to tak chtěl, že po tom toužil? Než však stačil otevřít pusu, Sam se bez jakéhokoli slova sebrala a odešla. Nad Danielem ho nechala sedět až do rána….

Druhý den ráno se cítil O’Neill hrozně. Jednak byl nevyspalý a jednak ho tížila situace s Carterovou. Uvědomil si, že se nikdy neměl stát ani náznak toho, co se stalo večer. Byl obrovský nesmysl dělat si jakékoli naděje. Pro Sam (a jak si uvědomil, nejspíš i pro něj) bude vždycky důležitější práce a kariéra. Když se na horizont vyhouplo slunce a do stanu začalo pronikat světlo, vyměnil Danielovi naposledy obklady, vyšel ven a vodu z kotlíku vylil, aby mohl začít chystat snídani. Vztah mezi nimi je zkrátka nemožný a on se podle toho bude řídit… A i kdyby, i kdyby přeci jen byla, alespoň pro něj, práce až na druhém místě, Sam mu dala v noci jasně najevo, jak je to s jejími city k němu. Pomalu kráčel po lesní cestičce vedoucí k řece a kotlík se mu houpal u kolen. Bylo nádherné, i když trochu chladné, ráno. Sluneční paprsky ještě moc nehřály, zato ptáci už vesele štěbetali, v trávě se třpytily kapky rosy - začínal nový den. Všechno vypadalo vesele, až na Jacka a Sam, která právě seděla na břehu potoka a zamyšleně pozorovala proudící vodu, omílající kameny…
… Ani jí nebylo zrovna nejlépe. Cítila se provinile. Zároveň byla zmatená a najednou jakoby ztracená sama v sobě. Neměla v noci odcházet a už vůbec se nemělo stát to před tím. Proč jen si s plukovníkem nepromluvila? Mohli to vyřešit… a nebo taky ne.
Hlavou se jí honilo plno myšlenek, když náhle zaslechla kroky. O kus dál, po proudu, se někdo prodíral ven z lesa. Srdce se jí rozbušilo, když spatřila O’Neilla.
„Sakra,“zanadával plukovník nahlas, když ho něco, co by nejspíš na Zemi člověk nazval ostružinami, nechtělo pustit ze svých pichlavých osidel, „já nevím, že takovejhle bordel musí růst všude!“
Tím, že stále zápasil s nezkrotnou přírodou, nebo jak by tady domorodci řekli Naturaleza, si Sam vůbec nevšiml. Tím ji poskytl chvíli času, ne na to, aby zmizela v houští, jak původně zamýšlela, ale na to, aby si ho prohlédla jinýma očima, než jakými se na něj dívala doposud. Působil komicky a mužně zároveň. Sam z něj nedokázala spustit oči a hlavou ji zároveň běželo tolik myšlenek. Musí si spolu promluvit a všechno vyřešit! Musí…
Jack viditelně usoudil, že jemného vymotávání bylo dost a prudce škubl. Kotlík mu při tom vyletěl z ruky a rukáv u jeho košile se roztrhl.
„To snad není možný,“zaúpěl O’Neill. „Moje oblíbená košile!“
„Klidně vám ji zašiju,“ozvala se Sam. „Tedy jestli to půjde,“dodala a nejistě přejela očima tu škubu.
Plukovník se překvapeně otočil a zůstal na ni vyjeveně koukat. Po dvou vteřinách si ale uvědomil, jak blbě musí vypadat, sehnul se pro kotlík a bez jakéhokoli slova přešel k řece.
Sam takové jednání zaskočilo. Dělá jakoby byla vzduch!
„Dobré ráno,“zkusila to od začátku.
„Dobrý,“zahučel O’Neill, ale ani se na ni nepodíval. Opatrně se sehnul a nabral vodu.
Sam nic nechápala. Proč je takový? Urazil se? Nebo se stydí? Když se plukovník otočil a chystal se k odchodu už to nevydržela.
„Pane?“
„Hmm,“zavrčel bez zájmu a aniž by se otočil, odcházel. Tentokrát o kus níže po proudu, aby nemusel lést opět roštím.
„Pane, musíme si promluvit.“ Carterová to už déle nesnesla, zvedla se ze země a plukovníka dohnala.
Pro O’Neilla nebylo zas až tak jednoduché, předstírat nezájem - naopak. Byl ale pevně rozhodnutý. Carterová je major, nic víc!
„O čem chcete mluvit?“zeptal se chladně.
„O včerejší noci,“odpověděla pevně.
„Něco z Danielem?“ Najednou se zhnusil sám sobě.
„Plukovníku, vy víte, co myslím!“
„Ne, to tedy nevím! A chci vás o něco požádat: Od této chvíle spolu budeme mluvit výhradně v pracovním duchu, ano?“
Sam se zastavila, jako když do ní hrom uhodí. Jack však na její souhlas nečekal a dál kráčel svižným tempem. Zbytek cesty se Carterová držela o pěkný kus za plukovníkem a o žádný další kontakt se nepokoušela. O’Neill ji totiž usadil natolik, že nenašla další odvahu. Cítila se mizerně a vlastně ani nevěděla proč.

V této dusné atmosféře dorazili zpět, ke stanům. O’Neilla velice překvapilo, když uviděl Teal’ca s vysílačkou v ruce. Pak mu však přeletělo nad hlavou průzkumné letadlo.
„To už si nás Hammond kontroluje?“zažertoval směrem k Teal’covi a položil kotlík na zem. Carterová teprve přicházela a unaveně si sedla na velký kámen. Vypadala nepřítomně…
„Dej mi ho, musím s ním mluvit,“ pronesl Jack a natáhl ruku, na které visely cáry látky. Teal’c jen povytáhl obočí. O’Neillův výraz ho totiž přesvědčil o tom, že bude lepší mlčet a na nic se nevyptávat. A tak mu jen mlčky podal vysílačku.
„Generále, tady O’Neill.“
„Zdravím, plukovníku. Teal’c mi řekl o zdravotním stavu Doktora Jacksona…“
„Ano, jistě… Nasnídáme se a balíme…“
„Obávám se, že ne, plukovníku.“
Jack se mimoděk podíval na Sam, která překvapeně vzhlédla.
„Prosím?“zeptal se hloupě.
„Teal’c mi svěřil, že na kempování není a tak jsem se rozhodl, že doktora Jacksona doprovodí on sám… Vy a major Carterová tu túru dokončíte.“
„Ale pane…“
„Je to rozkaz, plukovníku! Hammond končí.“
Jen to dořekl průzkumné letadélko zamířilo pryč.
O’Neill pocítil vztek. Vysílačku hodil zpět Teal’covi a nebýt jeho dobrého postřehu, rozbila by se o kmen stromu.Vrhl po něm zlostný pohled, protože měl pocit, že za to všechno může. Na Sam se už však ani nepodíval a v dusném tichu začal připravovat oheň.
Sam nic nechápala. Proč je takový? Tolik mu vadí, že tu spolu zůstanou sami?
Na co O’Neill skutečně myslel, ji však nenapadlo. Nenapadlo ji, že ji má rád - skutečně ráda to, že tu spolu zůstanou pro něj bude jen zkouška nervů a zásad.
Plukovník zrovna škrtl sirkou, když se z jednoho ze stanů ozvalo zakašlání, Daniel byl vzhůru. Vstal z kleku a zamířil k němu. Ve stejnou dobu se ze země zvedla i Sam a i ona chtěla jít za Danielem. Jack ji však ve vzteku chladně zarazil:
„Jen buďte v klidu! Nechala jste mě nad ním sedět celou noc, tak teď už to zvládnu taky!“ Téměř vzápětí si uvědomil, že přestřelil. Pohled, ze kterého ještě před chvílí sršely blesky, teď znejistěl. Přejel očima z překvapené Carterové na Teal’ca, který se na něj díval, jakoby ho viděl poprvé v životě. Vzít zpátky to už ale nemohl, otočil se a zamířil ke stanu…

Sotva O’Neill zmizel, vykutálela se Sam z oka slza a pak další a další.
„Co je vám, majore?“zeptal se zděšeně Teal’c, který zjevně nic takového nečekal.
„To je právě to. Já nevím!“zavzlykala a utekla.

„Tak co, marode? Jak je?“ Jack se snažil nahodit veselou a bezstarostnou masku, ale k jeho překvapení to nešlo.
„No, už bylo líp.“
„To věřím… Mluvil jsem s Hammondem…“
Daniel nastražil uši. Generál ale nezklamal.
„Nevracíme se všichni. Doprovodí tě jen Teal’c, já a Carterová budem pokračovat.“
Daniel se na Jacka podíval zkoumavým pohledem. Nevypadal nadšeně, spíš nejistě, možná až naštvaně.
„Co je? Co na mě tak vejráš?“
„No,… říkám si… nevypadáš zrovna nadšeně z toho, že tady máš zůstat sám s tak hezkou ženou…,“byl rozhodnutý z Jacka něco vytáhnout.
„Tak moment!“zarazil ho O’Neill. „Zůstanu tady s majorem ne s ženou, jasný?“
No jo, jasně… bla, bla, bla, říkal si Daniel v duchu. Nahlas ale řekl:
„Jistě, promiň,“snažil se při tom vypadat vážně, ale měl co dělat, aby se nerozesmál. Jestli si Jack myslí, že své city tak bravurně skrývá jako vždycky, je na omylu. Vždyť už jenom, jak tu, světe div se, mlčky sedí a zírá do země, mluví za všechno.
„Půjdeš ven nebo chceš snídani přinést?“
„Jdu ven, už mě to tady nebaví.
„Fajn souhlasil O’Neill a začal z něj sundávat obklady. „A pořádně se oblíkni, není tam moc velký teplo.“
„Jasně, mami!“zašveholil Daniel a naschvál popadl jen větrovku.

Daniel se vydrápal ze stanu, protáhl se a ospale zamžoural do sluníčka. Usmíval se a měl dobrou náladu z toho, že všechno klaplo. Alespoň do té doby, než mu pohled padl na Tral’ca. Ten mu totiž očima jasně naznačoval, že by se měl tvářit a chovat jinak nebo všechno praskne… a tak se Daniel uprostřed zívnutí zarazil a nejistě zatěkal očima kolem. Sam byla ale pryč a Jack vypadal nepřítomně. Stejně se ale pro jistotu rozkašlal.
„Kde je Sam?“zeptal se po chvíli marného rozhlížení.
O’Neill s sebou při těchto slovech škubl. Dál se ale snažil v klidu chystat snídani.
„Před chvílí odešla směrem k lesu,“oznámil Tela¨c a jen jakoby mimochodem dodal: „A plakala.“
„Plakala?“zeptal se O’Neill a podivně zbledl. Bylo mu ještě hůř než před tím. Vždyť, jestli plakala kvůli tomu, co jí řekl… Proč by to ale dělala? Za ta léta už přece musela Jacka znát a s nějakým podobným výrokem počítat, ale… je pravda, že ještě nikdy s ní nemluvil takhle.
„Proč by měla plakat?“zeptal se Daniel s pusou plnou sušenek.
Teal’c se nejistě podíval na Jacka. Krýt ho ale evidentně nechtěl.
„O’Neill ji totiž neřekl nic hezkého,“oznámil.
„Proboha, co si zase plácnul do éteru?“zasténal Daniel a balíček sušenek položil do trávy.
„Hele, nestarej se a klidně se dál cpi!“snažil se to Jack všechno smést ze stolu. Začínal se cítit vážně zle, možná dokonce stydět.
„Tak moment,“zařval Daniel a vůbec si neuvědomil, že by měl začít kašlat. Pěkně ho naštvalo, že on si se vším dává takovou práci a on se s ní pak klidně pohádá! „To ji necháš brečet někde v lese jenom proto, žes měl zase nějakou blbou poznámku?“
„Vždyť ani nevíš, o co šlo,“bránil se O’Neill ale marně.
„Ne, to fakt nevím, ale dokážu si to představit! Tak za ní, sakra, jdi a omluv se!“
„Ty mi tady nemáš co poroučet!“
Tohle Daniela dorazilo. Vyskočil na nohy a podíval se Jackovi zblízka do tváře. Tentokrát už nekřičel, jen zlostně syčel.
„Pro tebe bude asi vždycky důležitější práce a předpisy, co?“
„Nechápu, co tím myslíš…“
Daniel na to už nic neřekl, jen se opovržlivě usmál. Sehnul se pro sušenky a zamířil ke stanu.
„Jdu si sbalit věci, Teal’cu! Za chvíli vyrážíme!“

Jack v sobě, ještě hodnou chvíli po tom, sváděl boj. Rozhovor s Danielem mu otevřel oči. Ke Carterové se zachoval hnusně. Odvahu, jít za ní a omluvit se, ale nenašel.
Sam se vrátila, až když si Daniel s Teal’cem nasazovaly krosny na záda. Všimla si, že si sbalil i jeden stan, což znamenalo, že budou s O’Neillem spát v jednom… S Teal’cem a Danielem se přátelsky rozloučila, na Jacka se při tom ani nepodívala, i když si uvědomoval, že to tak nepůjde pořád…

Když Daniel pozoroval vzájemné chování těch dvou, přinutilo ho to přemýšlet. Začínal si myslet, jetli se nespletl. Opravdu je mezi nimi láska? Teď to tak nevypadalo, i když… nejspíš jsou oba zmatení.
Nic z toho ho ale nepřesvědčilo úplně. Najednou začal mít zlé tušení, že něco nevyjde. Navíc měl náhlou potřebu, omluvit se Jackovi. Nejspíš to vážně přehnal…
„Ehm,… Jacku?“
„Ano,“zeptal se udiveně O’Neill, když ho Daniel chytil přátelsky za rameno.
„Můžu s tebou mluvit?“
Jack na to nic neřekl, ale souhlasně udělal pár kroků od Teal¨ca.
„Stalo se něco?“ zeptal se a nejistě si Daniela prohlížel.
„No,… chci se ti omluvit. Asi jsem to vážně přehnal… Měls pravdu - ani nevím, o co šlo…“
O’Neill ho přerušil:
„To je dobrý, zasloužil jsem si to.“
Daniel se cítil trapně, stejně jako Jack. Omlouvání nebyla silná stránka ani jednoho.
O’Neill se otočil a odcházel. Byl však sotva pár kroků od Daniela, když ten na něj opět promluvil:
„A o co teda vlastně šlo?“
Jack se zastavil uprostřed kroku a pomalu se otočil.
„To je nadlouho,“pronesl výmluvně.
Doktor Jackson toho měl náhle dost. Ta věčná přetvářka mu lezla na nervy. Přistoupil k Jackovi a zašeptal:
„Jestli Sam miluješ, tak alespoň jednou hoď předpisy za hlavu a přinuť k tomu i ji. Uvidíš, že vám to oběma prospěje!“
Díval se přitom nikoli na O’Neilla, ale kamsi za něj. Ani nečekal na odpověď a vydal se po cestě, kterou včera přišli. Teal’c vyšel hned za ním…

Jack se za nimi díval jako zhypnotizovaný. To, co mu řekl Daniel, ona poslední myšlenka, mu stále zněla v hlavě. Koutkem oka mrkl po Carterové, která teď stála vedle něj a, stejně jako on, zamyšleně pozorovala odcházejícího Daniela a Teal’ca. Najednou ho zcela nečekaně zaplavil pocit štěstí. Toho opravdového štěstí, jaké už dlouho necítil. Na tom, co mu řekl Daniel nejspíš vážně něco bude. Možná by to měl vyzkoušet - dívat se na Sam jako na ženu… Ale ne jen občas, když se k tomu naskytne příležitost, jako třeba o minulých Danielových narozeninách, kdy byla v šatech, ale pořád. Tentokrát žádný major Carterová, nýbrž žena Sam. Nádherná žena… V tu chvíli si vážně připadal šťastný, jako už dlouho ne. Neubránil se proto úsměvu.
Sam si toho všimla a nechápavě se na něj podívala. Teal’c s Danielem mezitím zmizeli v lese. Jack si všiml, že se teď Sam dívá na něj, a tak si raději rychle nasadil sluneční brýle, aby, alespoň částečně, skryl radost, kterou sám moc nechápal.
Sam tomu nerozuměla. Proboha, vyzná se v něm někdy? Pochopí někdy činy a jednání tohohle chlapa?
„Doufám, že to tu se mnou vydržíte,“pronesl O’Neill a machrovsky si zastrčil ruce do kapes. Pohled upíral stále k lesu, kde před chvílí zmizeli Teal’c s Danielem. Na Sam se při tom ani nepodíval.
„Nápodobně,“odsekla chladně, otočila se a chystala se odejít.
Tím Jackovi nedala příliš času, přemýšlet nad tím, jak to nápodobně vlastně myslela. Fyzicky ale zareagoval bleskurychle. Popadl ji za ruku a strhl k sobě. Sam nebyla na nic takového připravena a bez odporu mu vletěla do náruče. Přestože přesně tohle O’Neill chtěl, její nenadálá blízkost ho vykolejila. Držel ji v náručí, její hlavu položenou na své hrudi…
Sam slyšela, jak mu bije srdce. Po zádech ji běhal mráz a nohy se jí začaly podlamovat. Zvedla k němu oči, jejich pohledy se setkaly a Sam si opět všimla těch ohníčků, které tam měl už včera… Náhle se v ní ale zvedla vlna vzdoru, přestože tam kde byla, ji bylo nádherně. Co si o sobě myslí? Že si s ní bude dělat, co si zamane? Jednou s ní slovo nepromluví, pak ji vynadá a teď ji tu bude držet v náručí?
„Plukovníku,“napomenula ho chladně a jakoby s odporem. Prudce ho od sebe odstrčila.
O’Neilla to tentokrát neodradilo.
„Dobře, fajn! Omlouvám se za všechno, co jsem od rána udělal nebo neudělal.“
Protože se usmíval, Carterová si nebyla jistá, jestli to myslí vážně… Ne, nejspíš ne! Otočila se a chtěla opět odejít. I tentokrát ji ale Jack zastavil. Chytil ji za ramena a otočil k sobě. Nepouštěl ji, ale tentokrát byla mezi nimi délka jeho paží. Úsměv z tváře zmizel.
„Sam, myslím to vážně. Zůstaneme tu spolu docela dlouho a já se nechci hádat…“ Pustil ji a nasadil si zpět sluneční brýle, které před tím posunul na temeno hlavy. „A navíc nesnáším tichou domácnost. To už je lepší, když létají talíře vzduchem!“
Carterová se musela smát.
„Budu si to pamatovat, pane.“
„Proč? Vy se mnou snad chcete založit společnou domácnost?“zamrkal na ni rošťácky.
Sam na něj zůstala překvapeně koukat, lehce červená.
„No, tedy… ne… ale…“
I když ho moc zajímalo, co by nakonec vykoktala, rozhodl se netrápit ji.
„Tak co? Odpouštíte mi?“přerušil ji.
„Ano, pane, ale…“
„Skvělý,“zavýsknul Jack, přiskočil k Sam a v rychlosti ji políbil na tvář.
Přestože to byla malá a rychlá pusa, na oba měla překvapivé následky. Sam se opět podlomily nohy a Jack měl ohromnou chuť se z tváře přesunout na ústa. Radši ale okamžitě zamířil pryč.
„Jdu balit! Kafe je ve skleničce, voda v kotlíku…, ale nejspíš studená,“křikl na ni a zmizel ve stanu.
Sam zamířila k ohništi. Voda v kotlíku nebyla studená - nebyla tam totiž vůbec.
„No, to nám to začíná,“zabrblala si pro sebe. K řece se ji jít už nechtělo, a tak dopila zbytek jiného kafe.
„Brr,“otřásla se. „To je Daniela! Jak to může pít, tak příšerně sladký?“

Vykročili jen asi o půl hodiny déle, než Teal’c s Danielem, ale na opačnou stranu.
„Kam to vlastně dneska jdeme?“zeptal se Jack Sam.
„Odpoledne, nebo spíš večer, bychom měli dorazit k jezeru Manjar, pane.“
V O’Neillovi hrklo.
„K jezeru?“
„Ano, pane. Solo říkal, že je to jedno z nejnádhernějších jezer.“
„To znamená plavky, koupání…,“bručel O’Neill. „Ale taky spoustu lidí, ne?“dodal už radostněji. Totiž už jen ta představa, Sam ležící v plavkách na pláži a on vedle ní, ho přiváděla k šílenství.
„Obávám se, že ne, pane,“oznámila Sam a znělo to, tak trochu se studem.
Jack jen tázavě povytáhl obočí.
„On… totiž… Solo to zařídil ve vesnici tak, aby nás tu nikdo nerušil.“
„Cože?“zeptal se nechápavě, ale leccos mu už začalo docházet.
„Vlastně bych to ani neměla vědět, ale slyšela jsem Daniela, jak prosí Sola, aby to ve vesnici zařídil… Asi tu chtěl mít klid, ale nějak mu to nevyšlo…“
„Houby nevyšlo… Naopak! Vyšlo mu všechno. A perfektně!“
O’Neill překvapením dosedl na kmen spadlého stromu. Jak je možný, že to Carterový nedošlo? A jak je možný, že jemu to došlo až teď?
„Promiňte, pane, ale nechápu…“
Jack ji však nevnímal. V hlavě mu to do sebe všechno zapadala jako skládanka. Proto chtěl vlastní vysílač kódu! S předčasným návratem musel počítat už od začátku. Proto se mu nechtělo do hor! Věděl, že druhý den půjde zase zpátky. Ale jak mohl předstírat tu horečku?… No jasně! Ten zmetek je alergický na spoustu prášků, takže… Daniel Jackson si zkrátka usmyslel, že ho dá se Sam dohromady.
„Dostals mě, Daniely,“zaskuhral poraženě.
„Pane? Pane, je vám dobře?“ozvalo se nad ním.
Zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s pomněnkově modrýma očima. Když už si s tím dal Daniel takovou práci… Možná by se toho dalo využít. „…alespoň jednou hoď předpisy za hlavu…“ No, uvidíme. Ono to nějak dopadne!
„Ano, je mi výborně,“usmál se na Sam a zvedl se. „Tak jdem.“
„Stejně ale počkej, až se mi dostaneš pod ruku, ty hledači pokladů,“zabručel si pro sebe…

K jezeru dorazili mnohem dříve, než Sam předpokládala. Slunce bylo ještě vysoko a horko k zalknutí, když se ti dva vynořili z lesa. Oba se doslova zasekli uprostřed kroku, když se před nimi otevřela nádherná krajina, jako z pohádky. Zatímco za nimi byl hustý a, jak sami mnohdy poznali, skoro neproniknutelný les, před nimi se rozprostřelo malebné údolí. V dálce se hrdě vypínaly hory, na jejíchž vrcholcích byl sníh. Pod horami se opět rozprostíral les, který kolem dokola obháněl nádherně čisté jezero u jehož břehu teď stáli Sam a Jack.
„Páni! To je nádhera! Nejspíš jsme v pohádce!“zvolal Jack. Celodenní únava z něj spadla. Krosnu shodil do trávy a jako malý kluk se rozběhl k vodě. Klekl si a umyl si ruce a obličej.
Sam se na něj shovívavě dívala a úsměv ji pohrával na tváři. Měl pravdu! Byli v pohádce… Jenže pohádka dopadne dobře. Hlavní hrdinové zůstanou spolu až do smrti a zlo je potrestáno… Ne! Jejich životy byly na pohádku až moc reálné. Oni nemůžou nikdy dopadnout jako v pohádce…
„Je nádherně osvěžující,“zvolal Jack. „Hej, Sam? Co je vám?“podivil se, když spatřil Samin nepřítomný pohled.
„Nic,“škubla s sebou Sam. Především ji z myšlenek vytrhlo Jackovo nepřirozené oslovení na její osobu. „Jen jsem se trochu kochala zdejšími krásami.“ Jen ona ale v tu chvíli věděla, že těmi krásami vůbec nemyslí přírodu. Vždyť se celou dobu dívala na Jacka…
„Jo, to jo. Je tu fakt kouzelně,“vrátil se zpět k Sam. Uličnicky na ni cákl kapičky vody, které mu zůstaly na rukou a sebral krosnu.
„Postavíme si stan?“zeptala se Sam, zatímco si s úsměvem otírala obličej.

Ani ne za čtvrt hodiny ho měli hotový. Oba byli, ale pěkně zpocení. Sam si opět otírala obličej, ale tentokrát, proto, aby z něj setřela pot. Koutkem oka pozorovala hladinu jezera a měla pocit, že ji doslova volá.
„Ehm,… pane?“
„Jo?“zafuněl Jack a odvalil se od posledního kolíku, který zatloukal. Blaženě se rozvalil do trávy a zavřel oči.
„Vadilo by vám, kdybych se šla vykoupat?“
Jackem projela horká vlna. Už je to tady… Navenek se ale snažil chovat normálně.
„Proč by mi to mělo vadit? Tady nejsem váš velitel… tedy ne úplně. Můžete si dělat, co chcete.“
„Fajn,“zajásala Sam upřímně a vyskočila, aby mohla nalézt plavky.
Jack se rovněž zvedl.
„Já… tedy… zatím dojdu pro dříví.“
Naštvalo ho, že se zakoktal. Hned se otočil a zamířil k lesu. Sotva ho pohltily první stromy, zastavil se a oddechoval. Otočil se a… uvědomil si, v jak úžasné je pozici! On vidí Sam, ale ona jeho ne. Mohl by jí klidně pozorovat, jak se převléká… Pak ale sám sebe okřikl:
„Copak jsem nějakej šmírák? Jestli ji někdy uvidím nahou, tak jen čistou a nevinou náhodou nebo proto že ona sama to bude chtít…“
S tímhle přesvědčením se vydal hlouběji do lesa. Přesto ale neodolal tomu, aby se neotočil… A to právě ve chvíli, kdy si Sam přetahovala tričko přes hlavu…

Jack se snažil svou vycházku do lesa co nejvíce protáhnout, aby dal Sam dostatek času na převléknutí. Asi po dvaceti minutách se vrátil s náručí plnou nasbíraného dříví. Stejně, jako když přišel poprvé, se po vynoření z lesa zastavil a šokovaně zíral na tu krásu… Tentokrát ale ne na krásu přírody a krajiny, ale na krásu jedné neobyčejné ženy, která plavala v jezeře. Měla přesně ty plavky, jaké si představoval - dvoudílné a modré jako nebe. Dováděla ve vodě jako malá, neposedná holčička a Jack se pohledu na ni nedokázal nabažit. Netušil, jak dlouho tam takhle stál a díval se na ni. Pohled dokázal odtrhnout, až když začalo být dříví moc těžké. Došel ke stanu a s žuchnutím ho pustil na zem.
Sam to zaslechla a rozverně na Jacka zamávala.
„Hej, pane?“zahulákala. „Nechcete jít taky do vody? Je úžasná!“
Věděla, o co si tímhle pozváním koleduje, ale zároveň doufala, že na to prostě nebude čas. Jestli budou ve vodě blbnout, nemůže se nic stát…
O’Neill zůstal na její pozvání vyjeveně koukat a už chtěl s díky odmítnout, když si uvědomil, jak se na něj lepí košile, a že se pořádně nekoupal už dva dny…
„Za chvíli jsem tam!“zakřičel.
 

Sam si uvolněně a klidně plavala po hladině jezera, když uslyšela šplouchnutí. Myslela si, že je to plukovník, a tak se rozhlížela, z které strany k ní připlave. Byla ale překvapená, když ho nikde nespatřila. Ani ve vodě, ani na břehu. Neubránila se úsměvu, když ji napadlo, že se nejspíš převléká, schovaný za stanem tak, aby ho neviděla. Usoudila, že šplouchnutí se jí jen zdálo a opět se položila na záda. Slastně zavřela oči a… Náhle jí něco chytlo za nohu, prudce škublo a ona byla v momentě pod vodou! Nic takového nečekala, takže se nestačila ani nadechnout. Bezmocně máchala pod hladinou rukama, než si uvědomila, že už jí nic nedrží a ona může vyplavat… Hluboce zalapala po dechu a rozkašlala se. Vodu měla v nose, uších i ústech. Přesto slyšela, jak se někdo vedle ní škodolibě a spokojeně chechtá. Ani nemusela přemýšlet, kdo to je. Zatímco stále kašlala a vytírala si vodu z očí, napadl ji odvetný plán. Když se dostatečně uklidnila, pohlédla na Jacka a pronesla:
„Promiňte, pane, ale sám jste říkal, že tu nejste tak úplně můj velitel, takže si to můžu dovolit…“
Chytla O’Neilla v podpáží, a protože byl ve vodě mnohem lehčí, přehodila ho za sebe, jen to plesklo. Hladina se za ním uzavřela a Sam si spokojeně zamnula ruce…
Jack podobný útok, stejně jako Sam před tím, nečekal, takže se ani nijak nebránil a rovněž se nenadechl. Když se vynořil, prskal a kašlal taky.
„Teda,… Carterová…“
„Ano, pane?“zamrkala na něj Sam rošťácky.
„Nezdáte se!“
„Ale, pane, myslela jsem, že víte, co ode mě můžete čekat.“
„To jsem si myslel taky…“
„Vy jste mi ale udělal to samé.“
„Vím,… je to 1:1, berete?“
Sam souhlasně kývla.
„Dáme si závod, co říkáte?“navrhla.
„To zní zajímavě… Ale závod bez ceny - to je jako pivo bez pěny…“zanotoval s úsměvem.
Sam polilo horko. Co bude chtít? Rozhodla se ale neucouvnout. Sama to rozjela, když ho pozvala, aby se šel také vykoupat, tak teď to musí dohrát.
„Jakou cenu máte na mysli?“
Jack dělal, že přemýšlí…
„Když vyhraju…“
Sam zatajila dech.
„… přestanete mi říkat pane, plukovníku a podobný hámotiny, ale jen jednoduše Jacku, ano?“
Úlevně vydechla. Co vlastně, proboha, čekala? Že po ní bude chtít, aby se s ním milovala celou noc? Nebo alespoň polibek? Byla naštvaná sama na sebe, že ji něco takového vůbec napadlo…
… I Jackovi se chvíli honily podobné myšlenky v hlavě, ale pak je zamítl. Nechtěl nic z toho takhle…
„Dobře,“souhlasila.
„A co budete chtít vy, když vyhrajete?“
„Necháte mě celý zbytek dne a ještě zítřek lenošit. Nebudu ani vařit, ani mýt nádobí, ani chodit pro vodu…“
„Typická ženská,“obrátil Jack oči v sloup.
Sam rozzlobilo, a tak mu chrstla vodu přímo do obličeje.
„Ne, ne… počkejte!“bránil se. „Dobře, platí,“souhlasil nakonec.
„Plácnem si?“zeptal se a smířlivě natáhl ruku.
Sam ji stiskla, ale byla v pozoru, kdyby ji chtěl zase stáhnout pod vodu.
Nic takového se ale nestalo. Místo toho si stoupli vedle sebe - na start.
„Tak k támhle tomu ostrůvku, jo?“řekl pro upřesnění.
Byl to malý ostrůvek v druhé polovině jezera. Rostlo na něm pár stromů a keřů. Nic víc, nic míň…
„Fajn,“kývla Sam a začala odpočítávat. „Tři, dva, jedna… teď!“
Oba vystřelili jako šipky. Dávali do plavání všechno, což také způsobilo, že jejich síly byly zpočátku vyrovnané, ale protože Sam byla přeci jen ve vodě téměř o hodinu déle než Jack, brzy začala ztrácet tempo a zpomalovat. O’Neill tedy nakonec vyhrál a to se slušným náskokem. Vylezl na ostrůvek, aby si odpočinul a z vítězným úsměvem počkal na Sam. Sotva se ale postavil na pevnou zem, nohy se pod ním podlomily a on se s bolestivým výkřikem skácel k zemi…

Sam měla celou tuhle scénu jako na dlani. Všechno z vody viděla a byla vyděšená k smrti. Strach o Jacka na ni působil jako hnací motor. Napnula všechny síly a doslova přiletěla k ostrůvku. Vyškrábala se na nepříliš přístupný břeh a zadýchaně běžela k Jackovi.
„Pane! Plukovníku, co je vám?“volala. O’Neill neodpovídal, a tak ji napadlo, že je mrtví. Až teprve když doběhla až k němu, všimla si, že dýchá…
„Pane? Prosím… Co je vám?“ Začínala být hysterická. Kam se najednou poděla její rozhodnost a rychlost jednání? Stála nad ním a nevěděla, co má dělat…

Padla na kolena a otočila plukovníkovu hlavu tak, aby mu viděla do tváře… Měl v ní bolest.
„No tak,… co se stalo?“ Lehce ho popleskala po tváři, protože měl zavřené oči.
Jack na ni matně pohlédl. Dalo mu velkou práci zaostřit. Když s ním Sam pohnula, bolestivě zaúpěl.
„Au…“
„Promiňte, pane ale… co je vám? Co vás bolí?“
Teprve až teď si Jack všiml strachu v jejích očích. Opravdu se o něj bála,ale tak… žensky! Ne jako major ale jako žena!
„Nic mi není, Sam,“zašeptal a opět zavřel oči. Z té bolesti se mu udělalo špatně…
Na Carterovou ale neměla jeho uklidňující slova žádný účinek.
„Nejsem slepá… Tak co je vám? Jacku, prosím…“
O’Neill si nejdříve myslel, že špatně slyší. Řekla mu jménem, řekla mu Jacku…
„Moje koleno… Promiňte, ale nechtěl jsem vás tak vyděsit. Jen jsem to prostě neustál. Nejspíš jsem to dneska přehnal. Ta túra, pak ten závod…“
Sam se objevily v očích slzy.
„Je mi to líto. Můžu za to já. Asi jsme šli moc rychle, měli jsme sem vlastně dojít až mnohem déle… Ten závod jsem taky vymyslela já. Vážně mě to moc mrzí… Promiňte, pane!“
Jack se opatrně posadil a jemně Sam utřel z tváře jednu slzu, která se jí vykutálela z oka.
„To snad nemyslíte vážně, Sam. Nemůžete vůbec za nic. Je to moje hloupost a navíc se mi tohle občas stává. Za chvíli to přejde, uvidíte.“
Sam se vyplašeně vymanila z jeho dlaně a couvla.
„Tady to není moc pohodlné,“popotáhla. „Pomůžu vám do stínu těch stromů.“
Jack jen mlčky kývl a snažil se co nejvíce skrývat, že ho to stále ještě hrozně bolí.
Protože se O’Neill nedokázal postavit a Sam by jeho váhu neudržela, musel se ke stromům doslova doplazit. Jackovi to, i přes stále značnou bolest, připadalo komické, ale při pohledu na Sam se neodvážil ani pousmát. Vypadala vážně - v očích ještě trochu slzy, ve výrazu neštěstí. Když se konečně udýchaně opřel o kmen jednoho ze stromů, úlevně si oddychl. Podíval se na Sam, která nad ním nerozhodně stála a náhle úplně jiným, sametovým, hlasem pronesl:
„Sam,… vypadáte unaveně. Sedněte si ke mně.“
Carterová se na něj vyděšeně podívala. Jeho pohled ji ale zarazil, uvěznil… Jako omámená si k němu skutečně přisedla a opřela hlavu o jeho rameno.To nenadálé lidské teplo a pocit bezpečí, který zažívá, kdykoli je s ním, ji uspal…

Jack si toho, že usnula, všiml, až po chvíli. Rameno ho už začínalo nepříjemně bolet a tak tu něžnou, a pro něj tak náhle zranitelnou osůbku, jemně uchopil a tak, aby ji neprobudil, si její hlavu položil do klína. Náhle ho zaplavilo něco nádherného a nečekaného. Držel ji v náručí a pozoroval její klidný spánek. Zase měl ten pocit, že se usmívá… Kolébal ji a držel jako malé miminko. Ale ne! Ona přeci nebyla miminko. Byla to nádherná žena. Nejkrásnější jakou kdy viděl. A on si teď byl už více než jistý, že tuhle ženu miluje.
„Miluju tě, Sam,“zašeptal, protože si byl jistý, že ho neuslyší. „Miluju tě celým svým srdcem, i když vím, že jsi pro mě nedosažitelná. Jsi mi blízko a zároveň tak daleko! Proč jsme se jen nepotkali jinde a jindy? Nesmím se tě ani dotknout a přitom bych si přál líbat tě a hladit. Nesmím tě oslovovat ani tvým jménem Sam a chtěl bych ti říkat miláčku, lásko…“
Říkal to tak potichu, že by ho snad neslyšela, ani kdyby byla vzhůru. Jack ji pohladil po vlasech a tváři. Cítil, jak mu buší srdce… Všechno se v něm jakoby zlomilo. Měl pocit, že teď je jen on a Sam. Jeho Sam… Zapomenul na širý, okolní svět, alespoň na chvíli hodil všechno za hlavu. Odhrnul ji z tváře pramínek vlasů a pomalu přibližoval své rty k těm jejím. Nepospíchal, naopak si to všechno vychutnával. Věděl, že tohle je jedinečný a nejspíš poslední zážitek tohoto druhu… Jeho rty se jemně dotkly těch jejích. Pociťoval po těle nádherné mravenčení. Saminy rty byly jemné a horké, lákaly ho ke stále odvážnějším činům. Úplně nad sebou ztratil kontrolu… K realitě ho přivedlo až Samino zachrutí. Okamžitě se narovnal a pozoroval ji, jestli se neprobere… Neprobrala. Úlevně se opřel o kmen stromu, dlaní si zakryl obličej a zaúpěl:
„Proboha, jak tohle dopadne?“

Jack tam takto seděl ještě asi hodinu. Přestože byl taky unavený, připadalo mu to jako hřích, teď spát. Místo toho pozoroval Saminu klidnou tvář. Znovu ji políbit se ale už neodvážil. Byl si jistý, že teď by se už vážně nejspíš neudržel. Po té hodině se ale začal třást zimou. Slunce už pomalu zapadalo a studený větřík rozkývával koruny stromů. Jen Sam viditelně zima nebyla. Spokojeně spala stočená v Jackově náručí. Ten to ještě chvíli trpělivě snášel, protože mu bylo líto Sam budit, ale po tom, co ho ovanul jeden obzvlášť studený poryv, to už nevydržel…
„Sam,“oslovil ji a jemně pohladil. „Sam, vstávejte, budeme muset jít…“
Carterová se zachrula a roztomile zakňourala. Jacka to pobavilo, napadlo ho, že Sam teď vypadá jako kočka…
Sam se pomalu probírala. Snažila se zaostřit a probudit všechny své smysly. Když se rozkoukala, všimla si kde leží… a vzápětí vystřelila jako raketa.
„P… pane, to jste nemusel, já… jste určitě celý rozlámaný a…“
„O nic nejde,“zahuhlal a mrzelo ho, že to Sam tak vadí. Začal pomalu vstávat, opíral se při tom o strom. Bolest se stále ještě trochu ozývala, ale nebylo to už tak hrozné. Náhle se cítil trošku provinile, když se jí teď díval do očí. Vždyť ji tady před chvíli líbal a ona o tom nemá ani tušení… „Nechal bych vás ještě spát, ale už je pozdě a taky, teď budu trochu sobecký, začínala mi být zima,“usmál se.
Sam mu úsměv rozpačitě oplatila a oba se vydali k vodě, aby přeplavali zpět.

„Tohle bychom na Zemi udělat nemohli,“zachroptěl Jack, když vylézal z vody.
„Promiňte?“
„No, nechat tady všechny věci, jen tak. Až bychom se vrátili, leželo by tady při nejlepším to dříví.“
Sam se na to jen nepřítomně usmála, jakoby zloději na Zemi, bylo to poslední, co ji teď zajímalo…
„Rychle se převléknu, abyste vy mohl taky.“
„Jo, jo… nemusíte pospíchat, alespoň budeme mít po večeři nanuk,“zakoktal, protože se už vážně začal klepat zimou.
„Budu rychlá… Vážně!“mrkla na něj s rošťáckým úsměvem a zmizela ve stanu…
Za okamžik se vystřídali.
„Ehm, pane?“oslovila ho, ještě než zalezl do stanu.
„Hmm?“
„Odskočím si na… no, vy víte kam, ne?“
„Jo, jasně. Ale pozor na lvi!“
„Co? Oni tu nějací jsou?“
„Jo, jednoho máte před sebou…“

Když se Sam vrátila, oheň už vesele praskal a v kotlíku to bublalo. Slunce už skoro definitivně zapadlo, jen v dálce, na obzoru ještě nebe hořelo jasně oranžovou barvou. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Ptáci pomalu utichali a kolem se vůbec začalo rozprostírat posvátné noční ticho. Taky se citelně ochladilo, ale nebylo to nic, co by nespravila jedna mikina.
Rozhlížela se, kde je Jack, když v tom se nečekaně objevil u ní.
„Prosím,“uvedl ji skoro až slavnostně k ohni a posadil do měkké trávy.
„Pane?“nechápala jeho počínání.
„Tak moment,“zarazil ji Jack. „Vyhrál jsem sázku? Vyhrál! Takže jen Jacku, ano?“
„Dobře, p… Jacku.“ Cítila se najednou strašně. Všechny otázky, které mu chtěla položit, a mezi ně patřilo například i to, proč je na ni najednou tak milý a pozorný, raději okamžitě spolkla. V jeho přítomnosti se cítila vždycky skvěle, ale teď se cítila ztracená, zmatená. Něco k němu cítila… Něco víc, než by měla. A i když se tomu bránila, začínala tušit co…

Večer uběhl v přátelském duchu. Navečeřeli se, povídali si… Všechno bylo na první pohled normální, běžné, přátelské… pod povrchem to ale vřelo. Cítili, jak jsou navzájem přitahováni tím druhým, zároveň se toho děsili. Jack v duchu neustále vracel k okamžiku, kdy ji líbal…, kdy cítil její horké rty na svých, kdy ji hladil po vlasech a tváři… Uvědomil si, že si nepřeje nic jiného, než zažít to znovu…
Tady, daleko od domova, předpisů, generála, to všechno vypadalo, trošku jinak…

Večer utekl poměrně rychle a především Sam docházelo, co přijde teď. Budou spát - spolu!
„Půjdu si lehnout,“řekla a vstala. „Jsem hrozně unavená.“
„Já myslel, že jste se prospala odpoledne?“
Sam neunikl zklamaný tón v jeho hlase… Vyděsilo ji to ještě víc, než už teď byla.
„To ano, ale… jsem hrozný spáč!“
Jackovi došlo, že utíká. Utíká před ním, ale především sama před sebou…
„Za chvíli půjdu taky. Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Sam se neklidně převalovala. I když chtěla, nemohla za nic na světě usnout. Přála si, všechno to zaspat, ale nějak se jí to nedařilo. Přemýšlela…, ale ne nad složitými vzorci nebo reaktory, jak to měla ve zvyku, ale nad Jackem… Nemohla ho dostat z hlavy. Začaly se jí vybavovat mnohem starší vzpomínky. Třeba, jak ho tehdy pod působením té cizí látky, líbala v šatně. I když byla v pomatení smyslů, dobře si to pamatovala. Cítila tenkrát přes kalhoty jeho vzrušení…, což znamenalo, že i když se bránil, chladným ho to nenechávalo, takže k ní musel něco cítit, určitě! DOST! Zařvalo její druhé já. Je to tvůj nadřízený, na tohle bys vůbec neměla myslet…
V tom se rozjel zip stanu a Jack potichu vlezl dovnitř. Sam pevně zavřela oči. Bude předstírat spánek a nic se nemůže stát.
„Sam, spíte?“zeptal se potichu.
Neodpověděla, a tak se s určitým zklamáním zachumlal do spacáku a pokoušel se usnout, stejně jako Sam. Místo toho mu ale myšlenky utíkaly k ženě, ležící vedle něj. Byla tak blízko, že slyšel její dech, cítil její vůni. Pevně semknul víčka a pokoušel se nic nevnímat, jen spát… Nezabralo to, a tak se po půl hodině marného snažení zase vyškrábal ze stanu. Popadl svetr, boty a zmizel ve tmě…
Sam to všechno slyšela a částečně i viděla. Když Jack odešel, cítila se najednou strašně sama a opuštěná.
Navíc dostala strach - o něj. Byla tma a zima, to všechno na cizí planetě a on si šel klidně ven! Pak se okřikla. Třeba šel jen na záchod… Když se ale ani po čtvrt hodině nevracel, strach a nejistota ji zachvátily úplně… Po další čtvrt hodině , kdy už si nervozitou skoro kousala nehty, to vzdala. Nazula si boty, oblékla mikinu a vyrazila ven. Co když někde leží s tím bolavým kolenem a čeká na její pomoc? Tahle myšlenka ji hnala i do té zimy…

Ano, měla pravdu. Zima opravdu byla. Na téhle planetě byly až neuvěřitelné rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Ofoukl ji ledový vítr a ona se roztřásla. Přesto byla nádherná noc. Obloha byla jasná, měsíc v úplňku a miliony hvězd zářily jako malé drahokamy. Všude bylo posvátné noční ticho, jen občas bylo slyšet šplouchnutí vody. Samantha se rozhlížela s očima otevřenýma dokořán. Pak ho uviděla… Stál se zakloněnou hlavou na břehu jezery, pozorujíc nebe. Pro Sam to byla ta nejnádhernější podívaná. Měsíc se odrážel v jezeře jako v zrcadle, u něhož stál Jack… její Jack! A právě v tu chvíli si to uvědomila. Ona ho miluje. Miluje plukovníka Jacka O’Neilla! Chtělo se jí zavýsknout radostí a zároveň plakat smutkem. I když se chtěla otočit a zalézt zpět do stanu, pokusit se vše zaspat a zítra si říkat, že to byl sice nádherný, ale nesplnitelný sen, neudělala to. Věděla, že by měla, ale v této chvíli nedokázala poslouchat rozum… Snad za chvilinku, až se podívá do těch jeho čokoládových očí, ale ne teď…

Plukovník s sebou leknutím trhnul, když se ho Sam dotkla.
„Panebože, Sam…,“ulevil si. „Hrozně jsem se lekl.. To by se mi jako vojákovi nemělo stát - nechat se takhle zaskočit.“
„A mě by se zas nemělo stát, nechat se chytit.“
„To máte pravdu,“odvětil Jack. Pak promluvil jemnějším a tišším hlasem. „Myslel jsem, že spíte?“
Sam jen s úsměvem pokrčila rameny a podívala se Jackovi do očí. Měl náhle úplně jiný výraz. Jemný, srdečný, ale smutný… Všimla si, že měsíc se neodráží jen v jezeře, ale právě i v těch jeho hnědých očích. Začínala cítit, jak ji zaplavuje horko, a tak raději rychle odvrátila zrak. Jack udělal to samé. Znovu se zadíval na lunu a teď, se Sam po boku, mu připadala ještě krásnější než před tím.
„Je to až neuvěřitelné, jak se to tu podobá Zemi,“povzdychla si Sam s pohledem upřeným na nebe.
„Jo, to jo,… Sam?“
„Ano?“ Podvědomě cítila, že teď přijede něco osobnějšího.
„Já… ani jsem vám nepoděkoval za to, že jste to na mě neřekla.“
„Neřekla co?“nechápala.
„No, že jsem přivlekl tu tašku zbraní…“
„Ach, ano… o nic nejde.“
„Ale ano, jde. Nechtěl bych, aby si všichni mysleli, že jsem z toho všeho už posedlý.“
Sam se začala smát.
„Co? Vy si myslíte, že jsem posedlý? Nebo proč se smějete,“nechápal její jednání Jack. Přesto i jemu začaly škubat koutky úst. S ní bylo nádherné a k smíchu všechno…
„Ne, ale…,“Sam se znovu rozesmála. „Já jen…, že jsem to chtěla udělat taky, ale asi jsem nenašla tolik odvahy jako vy…“
„Co? Vy jste chtěla taky přitáhnout tašku zbraní?“rozzářily se Jackovi oči šibalstvím.
Sam dokázala jen kývnout a opět se svíjela v křečích smíchu.
„To jsem rád, že v tom nejsem zas až tak úplně sám.“
Po chvilce se Sam uklidnila. Kolem se rozhostilo ticho a napětí začalo narůstat. Oba si uvědomili, jak moc touží po tom druhém. Sam se zatřásla…
„Je vám zima?“zašeptal Jack.
„Ne, ne… to je dobrý,“vykoktala.
„Půjčím vám svetr!“
„Ne, to ne. Půjdu si lehnout.“
„Sam, nechoďte,“zvolal prosebně. „Zůstaňte se mnou,“dodal tišeji a chytil ji za ruku. Věděli, že se pod touto větou skrývá ještě druhý význam.
„Oba víme, že to nejde,“zašeptala Sam. Odpověděla spíše na ten skrytý význam. „Dobrou noc,“dodala a rychle pustila jeho ruku. Se slzami v očích zamířila okamžitě pryč.
I Jackovi se smutně zaleskly oči. Nechápal, co se to s ním děje. Myslel si, že tohle se mu už nikdy nemůže stát a najednou… Opět se zadíval na měsíc a i přes úzkost, kterou tak náhle pociťoval, se musel usmát.
„Ale něco ke mně cítí! Má mě ráda, určitě mě má ráda…“

Sam došla pomalu ke stanu, s hlavou sklopenou a rukávem mikiny si otírala oči. Otočila se a spatřila Jacka. Díval se za ní. Chvilinku, jen malinkou chvilinku, v sobě sváděla boj… - chtěla se za ním rozběhnout, skočit mu kolem krku a pak ho líbat… Raději se ale otočila, vlezla do stanu a, k jejímu pozdějšímu překvapení, okamžitě usnula…“

Ráno vstávali oba prakticky současně. Chovali se normálně… nebo se o to alespoň snažili.
„Kam to máme dneska dojít?“zajímal se Jack.
„No, měli bychom dorazit už přímo do hor, mezi skaliska,“odpověděla Sam, zatímco se balili a chystali na další cestu.
Po chvíli skutečně vyrazili. Zašli do lesa, jímž kráčeli asi dvě hodiny. Když vyšli, naskytla se jim nemilá podívaná… Místo nádherně modré oblohy, byly všude na nebi jen černá mračna! Slunce zmizelo a začal foukat silný vítr. V lese to ani necítili, ale teď…
„No, nazdar! Vypadá to, že bouřky tu mají taky,“zavrčel sarkasticky Jack.
„Pane,…“
„Jacku,“opravil ji.
„Dobře – Jacku,… Musíme se odsud dostat. Jsou tu samé stromy a…“
„Já vím, Sam. Tohle mě učili už na základní škole, ale… kam?“
Jen to dořekl, začaly jim na hlavu padat první kapky vody. Oba se rozhlédli, snažíc najít nějakou záchranu, ale zatím marně.
„Nemůžeme tu jen tak stát! Musíme někam…“ Další Samina slova zanikla v prvním zahřmění.
Jack ukázal před sebe. V dálce stála skála… Mezi ní a nimi byl ale celý les!
„Musíme to zkusit!“zakřičel, aby přehlušil další ránu.
Tentokrát už nepadaly kapky vody, ale z nebe srčely proudy vody. Během chvíle byli oba mokří až na kůži. Voda padala tak hustě, že téměř neviděli na cestu, přesto přeběhli louku a vnořili se opět do lesa. Voda tu padala dvojnásobně. Navíc zde byla taky tma, kterou, skoro strašidelně, prosvětlovaly blesky. Mokré listí jim klouzalo pod nohama a cestu jim neusnadňovaly ani krosny na zádech. A to nejhorší mělo teprve přijít…
Jack, který šel první, se náhle prudce zastavil a Sam, která se dívala spíše pod nohy, do něj vrazila.
„Co se děje?“zakřičela a vytírala si vodu z očí.
Jack na to nic neřekl, jen ukázal kamsi před sebe. Sam se tím směrem podívala a… zatajila dech. Přímo před nimi sice stály ony skály, kde se chtěli ukrýt, ale horší bylo to, co je od sebe dělilo – příšerná propast! Ano, dala by se obejít a to dokonce dvěma způsoby, ale ani jeden nebyl příliš lákavý. Buďto lesem, což byla další nebezpečná oklika nebo přímo po jejím okraji – kamenném, pokrytém mokrým, klouzavým listím…
K realitě je probrala šílená rána. Přímo do stromu za nimi uhodil blesk. Nebohý strom se v plamenech skácel k zemi, dopadl jen kousek od nich. Jack a Sam se po sobě podívali – měli jasno. Do lesa už nemůžou.
O‘Neill šel první. Opatrně našlapoval. Déšť ho bil do tváře a očí, špatně viděl na cestu. Z věčného burácení hromů měl zalehlé uši. A měl strach, hrozný strach – o Sam.
Ta za ním opatrně našlapovala, plně soustředěná. Okraj byl úzký, ne víc než 30 cm, a hlavně kluzký. A pak se to stalo! Pod listím byla schovaná větev. Jack ji shodou náhod překročil, ale Sam už to štěstí neměla. Noha jí sklouzla, ona ztratila rovnováhu a…
„Áááá!“
Jackovi se přitom výkřiku zastavilo srdce. Prudce se otočil, ale Sam za ním nebyla…
„Néé!“zařval a vrhnul se k okraji propasti. Ležel na břichu, když Sam uviděl. Držela se ze všech sil skály, která tvořila propast. Vápenec se jí drolil pod rukama…
„Sam!“křičel a natahoval k ní ruku.
„Jacku,“volala prosebně a jen namáhavě zvedala hlavu. Proudy vody ji do obličeje uštědřovaly tvrdé rány.
„Sam, podej mi ruku!“ V tom stresu ji zapomněl i vykat.
Pokusila se malinko vzepřít a chytit se ho, ale ruku ji uklouzla… Naštěstí se opět na poslední chvíli zachytila.
„Ne, ne, ne, Sam! Opatrně!“ I když se snažil mluvit klidně, hlas mu přeskakoval.
Napodruhé se to podařilo! Držel ji. Měl její život ve svých rukách… a to doslova. Pokoušel se jí vytáhnout, ale i když do toho dával všechnu sílu a lásku, nedařilo se mu to.
„Sam!“zakřičel. „Budeš muset shodit tu krosnu, jinak tě nevytáhnu. Opatrně se jednou rukou pusť a pokus se jí sundat!“
Snažila se ho poslechnout. Levou rukou se ho pustila a sundala si levý popruh… Nečekaná váha na jednom rameni ji ale překvapila. Krosna ji teď doslova strhávala dolů a Jack ji jen ztěží držel.
„Sam!“řval. „Musíš to shodit! Dělej!“
Sam se ho pustila, tentokrát druhou rukou. Konečně sundala i druhý popruh. Cítila, jak je najednou lehčí…
Teď už ji mohl Jack vytáhnout. Snažila se i sama, a tak stála za chvíli na pevné zemi. Teprve teď, když se otočila a podívala se do toho děsivého kráteru, ji došla všechna ta hrůza. Teprve teď se jí začaly klepat nohy a z očí tekly slzy úlevy. Otočila se zpět a podívala se na Jacka… Ten udělal krok k ní. Chytil ji za pas a přitáhl k sobě.
„Panebože, Sam,“zašeptal ji do vlasů. Objímal ji pevně a vroucně… a Sam se nechala. Nedokázala ho od sebe odstrčit a vlastně ani nechtěla… Dala mu ruce kolem krku a poslouchala zběsilý tlukot jeho srdce. Padala na ně voda, létaly kolem nich blesky, ale jim to bylo jedno…
„Hrozně jste mě vyděsila,“přiznal Jack upřímně a jemně ji od sebe odtáhl. Znovu ji vykal. Avšak jen na tu vzdálenost, aby si viděli do očí. „Už jsem si myslel, že jsem vás ztratil…“
„To já taky,“pokusila se o úsměv.
Najednou jakoby vše kolem utichlo. Hromy přestaly hřmět, blesky blýskat,… jen silný a vytrvalý déšť neustával ve své činnosti. Jinak to ale vypadalo, že všechno kolem pozoruje ty dva…
Jejich tiché a důvěrné obětí bylo ale opět vyrušeno. Tentokrát to sice nebyl Teal’c, ale poradila si sama příroda. Dobře totiž nejspíš věděla, že přijdou lepší a příhodnější okamžiky… Další blesk uhodil do dalšího nebohého stromu…
Jack popadl Sam za ruku a tentokrát si ji doslova odvedl. Druhou polovinu strže překonali už bez problémů. Dostali se do skal. Tady nerostly stromy a ani nic podobného, co by je mohlo nějak ohrožovat. Procházeli úzkými úžlabinami mezi skálami a kamením a zatím marně hledali něco, kde by se mohli schovat. Když už začínali být vážně k smrti unavení, mokří, vyfoukaní od silného větru, a když už především přestávali doufat, ocitli se přímo před vchodem do malé jeskyně.
„Sláva,“zašeptal Jack a tentokrát z jeho hlasu nevyzníval žádný sarkasmus, ironie a jim podobné tóny, které rád používal. Byl vážně unavený – fyzicky i psychicky.
Vešli dovnitř. Jeskyně byla větší, než jaká se zdála z venku a vypadala bezpečně. Podlahu tvořil písek a v jednom z koutů byly dokonce nafoukané i menší větvičky. Každopádně vypadala neobydleně, což bylo nejdůležitější.
Jack shodil krosnu a pustil se do práce. Větve nalámal a rozdělal oheň co nejdále od vchodu. Jeskyní se rozlilo světlo a příjemné teplo. Spokojeně si zamnul ruce a otočil se k Sam.
Ta se klepala zimou.
„Běžte blíž k tomu ohni,“pobídl ji Jack. „A převlékněte se do suchého.“
Sam mu na to ale odpověděla pohledem typu: Haha, to je fakt vtipný. Všechny její věci, včetně společného stanu, ležely totiž někde na dně té strže.
„No jo, promiňte. Neuvědomil jsem si to… Budu vám muset půjčit něco svého.“
Sam ho pozorovala dost nejistě, když se přehraboval v krosně.
„Tak já nevím…,“pronesl po chvíli. „Půjčím vám košili. S kalhotami to asi nemá cenu, všechno by vám to padalo. Ta košile vám bude stejně určitě delší a když si zalezete do spacáku, bude to prima, ne?“
Sam rozpačitě kývla, přijala od Jacka kostkovanou košili a zůstala nejistě stát…
V tom to Jackovi došlo. Na převlékání, bez očí toho druhého, to tu vážně přizpůsobené nebylo.
„No jo, já… bude vám stačit, když se otočím?“
„Jo, jo… jistě,“vykoktala Sam a roztomile zrůžověla.
Jackovi se to líbilo. Když se styděla, vypadala jako malá holčička. Otočil se a počal zírat do zdi… Což ho samozřejmě pěkně štvalo, protože za ním se dělo něco mnohem zajímavějšího.
„Dobrý?“zeptal se po chvíli, kdy ho to už vážně přestávalo bavit.
„Ano.“
Otočil se a… zatajil dech. Stála před ním v jeho košili, která ji byla po kolena, i rukávy měla dlouhé. Vlasy měla mokré a rozcuchané… Dalo by se říct, že vypadala jako strašák do zelí… Jenže Jackovi připadala strašně sexy. Snad ještě víc, než kdyby byla namalovaná a obléknutá v nádherných šatech…
„Tak teď si prohlédnete zdejší zdi vy, jo?“zeptal se s úsměvem a znovu zamířil ke krosně.
Sam neodpověděla. Otočila se jako na obrtlíku, protože Jack si už sundával tričko. Za okamžik uslyšela zahoukání.
„Haló, Sam!“
Otočila se a něco měkkého ji přistálo na hlavě – spacák.
„Zalezte si do něj, celá se klepete,“vybídl jí.
Sam ho ochotně poslechla a rychle se do spacáku nasoukala. Pohodlně si sedla a upřela své modré oči na Jacka…
…Což bylo na něj opravdu něco. Chtěl jí říct, ať se na něj přestane takhle dívat nebo že za sebe neručí.
Ale i natolik se ovládl a všechno co jí chtěl říct, raději spolkl..
„Máte hlad?“
„Hrozný,“přiznala upřímně.
„Ještě, že jídlo jsem nesl já – neumřeme hlady,“usmál se.
„Ale máme po stanu…“
Na to raději neodpověděl. Věděl, že je více než pravděpodobné, že se budou muset vrátit. A to nechtěl…
„Tak na co máte chuť?“zeptal se a začal prohrabovat krosnu. „Guláš, sušenky, polívka, láhev okurek…,“náhle se zarazil – prořekl se.
„Vy s sebou máte láhev okurek?“zeptala se pobaveně Sam a zároveň to znělo trochu nevěřícně.
„No jo… já… zní to blbě, ale mám je rád.“
„Ne, ne vůbec to nezní blbě,“dodala rychle a jakoby omluvně. Ale… radši si dám tu polívku.“
„Fajn, okurky budou místo té zmrzliny – jako zákusek!“

Zatímco v kotlíku to bublalo, Jackovi začínalo být zvláštní teplo. Sam ho přitahovala jako magnet…
„Musím si odskočit,“vyhrkl a vyběhl ven.
Stále ještě pršelo, ale už mnohem méně a mnohem mírněji. Zhluboka lapal po dechu a vzteky praštil pěstí do skály.
„Co je to se mnou, krucinál? To vůbec nejsem já. Kde jsou moje zásady, moje pravidla? Vždyť jsem taky jenom chlap… a navíc ji miluju! Tak jak to mám, sakra, vedle ní vydržet a přitom se jí nesmět ani dotknout?“ Netušil při tom, že Sam prožívá to samé…
… Nepřítomně hleděla do ohně, s bradou opřenou o kolena a snažila se přesvědčit sama sebe, že to všechno, co teď cítí, je jen omyl, náhoda… Vždyť ona ho přeci nemůže milovat! Nejde to…
Jack se ještě několikrát zhluboka nadechl a vrátil se přesvědčený, že to rozdýchal. Když se ale jeho pohled střetl se Saminým, uvědomil si, že je tam, kde byl před tím…

„Byla dobrá a zahřála.“
Jack chtěl už, už říct, že na zahřátí nepotřebuje polívku, že na to mu úplně stačí pohled na ni, ale opět raději mlčel.
„Je mi zima a mám dost. Jdu spát,“pronesl po chvíli. Ale vzápětí se zarazil, stejně jako Sam. Oba pohlédli na jeho spacák, v němž ona byla zabalená…
„Ehm,… no, já… vrátím vám ho,“koktala celá červená.
Proboha! Zase byla tak roztomile růžová a pohledem nejistá. Tolik toužil ochraňovat ji, aby tenhle výraz zmizel… V Jackovi se všechno zlomilo… úplně všechno. Pravidla, předpisy… všechno zmizelo, byla jen ona. Klekl si a po kolenou se k ní doplazil. Byl tak blízko…
„Přece nezmrznete,“zašeptal a díval se jí do očí téměř z minimální vzdálenosti.
I v Sam začaly praskat ledy. Utápěla se v jeho čokoládových očích, vnímala teplo, které z něj sálalo.
„A co vy?“zeptala se stejně tiše jako před tím on.
Neodpověděl, jen ji pohladil po tváři.
„Sam…,“vzdychl.
Zavřela oči a vychutnávala jeho dotek… Pak je ale prudce otevřela a zadívala se zpytavě do těch jeho. Viděla v nich to, co sama cítila – vášeň, touhu, lásku.
„Jacku…,“vydechla a opětovala mu pohlazení. Prsty mu zajela do vlasů… Tohle si přála snad celou dobu, co ho znala. Dotýkat se jeho vlasů, kůže… Tváře se začaly přibližovat k sobě, oči slastně přivírat… Jejich rty splynuly. Polibek to byl zprvu nesmělý, zkoumavý, později vášnivý s veškerou touhou a láskou, kterou v sobě ukrývali tolik let….
Chutnal ještě lépe, než si představovala ve svých snech. Dotýkala se jeho tváře, vlasů, napjatých svalech na krku a hrudníku. Musela se ujistit, že se jí to nezdá, že je skutečně s ní. Někde na hranici vědomí uslyšela zip – dlouhé, pomalé otevírání. Pak už byl Jack s ní. Poslední bariéra ve formě spacího pytle, padla. V okamžiku, kdy se jí dotkl, její tělo roztálo…
V návalech vášně myslela na nejhorší. Určitě to zničí jejich přátelství a nejen to jejich, zlomí ji to srdce, nezůstane na kameni kámen…
Ne, nemysli, Sam. Alespoň ne teď, nech se jen unášet…

Časně z rána začaly do jeskyně pronikat první sluneční paprsky. Bylo nádherné ráno a po včerejší bouři zbyly jen kapky vody, kapající z vysokých stromů na čerstvou, nádherně zelenou trávu. Sluneční světlo neúnavně lechtalo Jackův obličej až nakonec otevřel oči… Nejprve nechápal, co se děje a kde vůbec je. Pomrkával po stěnách jeskyně a oči si před sluncem zakrýval dlaní. Pohled mu utkvěl na Sam, ležící vedle něj (nebo spíš na něm) a v tu chvíli se mu všechno vybavilo… Panebože! Tak to nebyl sen! Tohle nebyl sen, jaký se mu zdával prakticky každou noc. Tohle byla skutečnost… A bylo to to nejnádhernější, co ho mohlo potkat… Nebo si to zatím myslel.

Omámeně pozoroval Saminu tvář a stále tomu jaksi nemohl uvěřit. Opravdu spolu strávili noc? Skutečně se v té bouři milovali? Ano, bylo to tak! Vychutnával si její teplo vůni, dech i jen pouhý dotek. Ležela mu v náručí, napůl oblečená do jeho košile a on pocítil strašnou chuť ji políbit. Vždyť kolikrát si představoval, že se vedle ní jednoho dne probudí a bude ji moci smět probudit polibkem? Tisíckrát? Milionkrát? Nedalo se to spočítat. Naklonil se a jeho rty se dotkly jejích… Protože se neprobouzela, přidal na intenzitě a také vášnivosti… Po chvilce se začala pomalu hýbat. Jack přerušil svou činnost a s úsměvem se zadíval do jejích modrých, pomalu se otevírajících, očí…

Samin pohled byl zprvu nechápavý… Když si ale uvědomila, co všechno se stalo během minulého večera, změnil se ve zděšený. Proboha, jak jen to mohla dopustit?

Jack se nakláněl k dalšímu polibku… Ona se od něj však odtáhla, jak jen to spacák dovoloval.

„Co se děje, Sam?“divil se, ale úsměv z tváře mu nezmizel. „Bojíš se, že tě ukousnu? Po včerejší noci snad víš, že se nic takového nestane…“šeptal a opět se k ní přiblížil.

Svými slovy Sam ujistil, že to, co se stalo v noci, nebyl v žádném případě sen. Jak jen to mohla dopustit? Jak mohla dovolit, aby si zničili kariéry…? A skutečně si je zničili? K čertu s tím! Tohle se přeci tak jako tak nemělo stát!

„Pane, prosím…,“zaúpěla a znovu se odtáhla.

Pane? Řekla mu pane? Po tom, co se mezi nimi stalo? Narovnal se, jeho smyslný úsměv byl ten tam.

„Sam?“

Rozplakala se.

„Sam?“opakoval znovu. „Co to má zna…“ V tom mu to konečně došlo. Ztěžka polkl. „Ty… ty toho lituješ?“

Odpověď už ani nepotřeboval. Samina ramena se roztřásla mohutnými vzlyky. Chvíli tam ještě jen tak seděl a stále se na ni mlčky díval. Uvědomil si, že ani on nemá daleko k pláči… Zvedl se, nasoukal se do bot a kalhot a zmizel venku…

„Odpusť mi to…“vzlykala Sam, když už byl pryč a dlaněmi si zakryla obličej…

Zhruba za půl hodiny se Jack vrátil. Sam už byla oblečená do svých, překvapivě suchých, šatů a balila si věci. I Jack začal všechno chvatně házet do krosny, na ni se ani nepodíval a co bylo nejhorší: mlčel! Oči měl smutné, poražené, ale jinak byl jeho výraz chladný, uražený a až přehnaně neosobní.

„Kam půjdeme?“zeptala se plaše.

„Předpokládám, že se budeš chtít vrátit…,“zavrčel.

„Pane…,“přivřela oči a zhluboka se nadechla. „Mohl byste mi začít vykat?“

Tím přilila olej do ohně. Jack se narovnal, s očí mu sršely blesky.

„Ale jistěže, MAJORE! Omlouvám se,“pronesl ledově. Poté si hodil krosnu na záda a odešel.

Sam se za ním dívala s podivně skleněným pohledem… poté popotáhla a otřela si oči, které hrozili dalším přívalem slz.

„Nedokážu to. Nedokážu mu říct, ať se pokusí na tu noc zapomenout… Vždyť to nedokážu říct ani sama sobě!“

Protože šli z kopce, trasu znali a Jacka navíc popoháněl vztek, postupovali poměrně rychle. U jezera byli už kolem poledne. Sam se chystala, že si alespoň na chvíli odpočine, ale Jack ani nezpomalil, natož aby zastavil… A ona mu nedokázala nic říct. Cítila se příliš provinile, a tak ho bezmyšlenkovitě následovala… Takhle postupovali celý den. Bez odpočinku, jediného slova.

Večer, když už slunce skoro zapadlo, se Jack zastavil uprostřed lesa. Sedl si na padlý kmen a vytáhl sušenku. Sam se vyčerpaně posadila vedle něj a udiveně se zeptala:

„To přenocujeme tady?“

„A kdo říká, že budeme spát?“odpověděl otázkou.

„Ale… Přeci nepůjdeme celou noc?“

„Přesně tak,“kývl a zmačkal obal od sušenky. „Stejně nemáme pod čím spát a i kdyby…“ Konec věty nechal naschvál viset ve vzduchu. Taky se na ni poprvé po dlouhé době podíval. Při tom pohledu Sam mrazilo. Byl chladný, možná i nenávistivý.

„Pane, měli bychom si promluvit…“

„Už není o čem, Carterová. Debatu ohledně spaní jsme vyřešili.“

Protože se od ní už zase odvracel, chytla ho za ruku a otočila zpět k sobě. Jack cítil, jak ledy, které se v něm během dne vytvořily, v její blízkosti pomalu tají… Proboha, tolik ji miluje! A ona ho nechce, nemiluje ho…, ale proč by s ním jinak strávila tak nádhernou noc? Když si na to vzpomněl, cítil jak mu tělem prochází vzrušení. Byla tak vášnivá! Tolik dávala a tolik brala, že nebylo možná, aby k němu nic necítila, aby… aby to byly jen pudy. To, co bránilo tomu, aby mu odevzdala tělo i duši, byla jen ta jejich zatracená práce! Ty předpisy a nařízení… Jen kvůli nim a kariéře odmítala být šťastná s ním.

„To, o čem se chcete bavit, už stejně nemá žádný smysl…,“zašeptal a vymanil svou ruku z její. S podivným pálením v očích, které si ale odmítal přiznat, se vydal na další cestu…

Brzy ráno se dostali na útes. Byla z něj vidět vesnice a dokonce i Hvězdná brána. Oba se zastavili a mlčky shlíželi dolů.

„Za chvíli jsme doma,“pronesl po chvíli zamyšleně Jack.

Kývla. Už, už se nadechovala, že řekne, že ji mrzí, že to dopadlo takhle, jenže ji zcela nečekaně zastavil zvláštní zvuk. Jako kdyby ji nad hlavou přelétl vysavač…

Oba se zmateně podívali nad sebe a to, co uviděli jim doslova vyrazilo dech. Přímo nad nimi přelétla goaldská mateřská loď a mířila k vesnici.

„To není pravda! To se mi snad jenom zdá! Sakra, sakra, sakra…,“nadával O’Neill. Ani on totiž nemusel moc dlouho přemýšlet nad tím, že na společenskou návštěvu určitě nepřiletěli.

„Ale to přece…,“koktala Sam. Pak si však taky ulevila. „K sakru, to je přeci šílená náhoda, že z milionu planet, museli zrovna sem!“

„Jo, náhoda a my jsme v prdeli!“

Sam se na něj podívala trochu zmateně. Sprostě nemluvil často.

„Co budeme dělat?“

O’Neill chvíli mlčel. Nejspíš sám nevěděl, co by bylo v téhle chvíli nejlepší. Podíval se na Sam a jeho pohled se střetl s pomněnkově modrýma očima. Ty oči byly zmatené, snad trochu vyděšené, ale hlavně plné očekávání. Najednou měl pocit, že je tak bezbranná a on že ji musí chránit. Přál si nenávidět ji, ale nešlo to.

„Musíme se dostat k těm zbraním, co jsem si schoval u Sola.“

Sam souhlasně kývla.

„Tak za čtyři hodiny budeme dole, potom uvidíme co dál,“pokračoval s pohledem upřeným na hodinky. A tak se vydali na cestu. Oba byli zmatení. Jednak svými city a jednak nastalou situací, která jim vůbec nic neusnadňovala…

Za necelé čtyři hodiny byli skutečně u vesnice. Skrývali se v houští, na okraji lesa.

„Musíme počítat s tím, že Bránu hlídají,“šeptal O’Neill.

„Je to zvláštní, pane…“

„Co?“

„No,… nikde nevidím žádné hlídky.“

„Jo, ale ani žádné lidi. Když tu nejsou lidi, nemusí tu být ani hlídky, ne? Neměli by koho hlídat…“

„Mám špatné tušení. Myslím, že o nás vědí.“

„Jak by o nás mohli vědět? Myslíte, že Solo…“

„Ne, ne,“přerušila ho. „Solo je hodně upovídaný, ale nemyslím si, že by nás prozradil…“

„Ty zbraně! Myslíte, že je našli?“

„Je to možné…“

„Máte oba naprostou pravdu!“ozvalo se jim za zády. Hlas jako z repráků se jim zaryl hluboko do morku kostí a oni na moment úplně zdřevěněli… Po pár vteřinách se ale odvážili otočit se. Skupinka Jaffů jim mířila tyčovými zbraněmi na prsa…

Jaffové je pomocí svých zbraní dostrkali až do řídící místnosti lodi a donutili je pokleknout před zjevně výše postaveným Jaffou, který si hověl v křesle.

„Co tu děláte, plukovníku?“zeptal se naoko mile. Ironie z toho ale čpěla skrz naskrz.

„Ty mě znáš?“

„Kdo by neznal velitele slavné SG-1?“

„To je taky fakt,“chvástal se Jack. Chvíli přemýšlel nad tím, jestli si někdy odpustí tyhle poznámky… Pak mu došlo, že ne. „Když už znáš ty mě, co abych i já věděl, s kým mám tu čest?“

„Jsem vrchní velitel části Anubisovi armády Kenár!“oznámil Jaffa pyšně.

„Kenár? To zní jako komár… nebo kanár,“zavtipkoval Jack… Vzápětí dostal tyčovou zbraní do zátylku. Omráčen dopadl z pokleku na zem. Z nosu mu okamžitě začala téct krev. Zůstal nehybně ležet…

Sam se k němu vrhla, ale Jaffa, který stál za ní ji v tom zabránil. Nechápala, proč to udělala. Nikdy se takhle nechovala…

„Ale, ale, majore Carterová,“zašeptal Kenár úlisným hlasem. „Nemáte o O’Neilla nějaký strach?“ Během těchto slov se zvedl z křesla a došel k O’Neillovi. Kopl do něj…

„Nechte ho být,“zařvala na něj Sam a snažila se vyprostit z Jaffova sevření. Kenár ji ale nevnímal.

„Jak to, že jste jen dva? Kde je Teal’c a Daniel Jackson? A proč na sobě máte tohle nezvyklé oblečení?“

„Trochu moc otázek najednou, ne?“odsekla Sam. Uvědomila si, že to ani tak nebyla ona, kdo promluvil. Tohle byla Jackova slova… Vzápětí i ona ztratila vědomí.

„Však oni promluví. Anubis tu bude za pár hodin.“

„Auu,“zaúpěla Sam a opatrně otevřela oči. Posadila se a, se stále ještě trochu rozmazaným zrakem, se rozhlédla kolem sebe. O tom, že je ve, pro ně speciálně upraveném, vězení ani na okamžik nezapochybovala. Na opačné straně místnosti spatřila Jacka. Ležel nehnutě…

„Pane?“vypravila ze sebe a měla při tom pocit, že ji snad pukne hlava. Doplazila se k němu po čtyřech. Hlava se jí motala, musela dostat opravdu velkou ránu. Chvílemi se jí úplně zatmívalo před očima. Přesto všechno ji ale k Jackovi hnal pocit, že on je na tom hůř…

Když se na něj podívala zblízka, vyděsila se. Vypadal jako mrtví. Z koutku úst a nosu měl zaschlé pramínky krve, v obličeji byl celý bílý… Napadlo ji, že skutečně mrtví je… V tom okamžiku, kdy ji to napadlo, ucítila příšernou vnitřní bolest…

„Jacku! No tak, Jacku!“ Začala s ním cloumat. Věděla, že se chová jako šílenec a ne jako někdo, kdo je na takovéhle situace vycvičený. „Jacku!“opakovala dokola stále hysteričtěji. Z oka se jí vykutálela slza, za ní další. Neprobíral se, všimla si ale, že dýchá. Najednou ji napadla šílenost. Nahnula se nad něj a políbila ho… Na ústa, jako tehdy večer. Pociťovala zase to mravenčení a příjemné teplo po celém těle… Ani si neuvědomila, že ji její polibky opětuje… Po chvíli se ale přeci jen zarazila. Pomalu se zvedla a ještě pomaleji otevřela oči. On ty své už otevřené měl. Zkoumavě se na ni díval a škodolibý úsměv Sam ujistil, že ji dostal přesně tam, kam chtěl…

Zrudla, odvrátila se od něj, otřela si slzy a nevěděla co dělat dál…

Jack se posadil. Pocítil jakýsi pocit sebeuspokojení, ale šťastný nebyl. Jak by taky mohl? Leží tu jako mrtvola, ale vůbec se tak necítí, zaschlá krev na něj taky nepůsobí zrovna příjemně, Goaldi všude okolo a žena, kterou miluje, tu sedí k němu zády…

„Proč jste to udělala?“zeptal se. Přistihl se, že ji to nemíní usnadnit, naopak.

„Myslela jsem, že jste mrtví nebo v bezvědomí…,“zašeptala.

„A tohle mělo být umělé dýchání?“ušklíbl se.

Mlčela.

„Mohla byste se otočit, když mluvíte s nadřízeným, majore?“ Tímhle tak trochu zavařil sám sobě. Jakmile se totiž otočila a pohlédla na něj těma svýma modrýma očima, byl v koncích.

„Proč mi tohle děláte?“otázala se a oči se jí začaly lesknout.

„Dělám CO?“ Neslevil.

„No,… jak se chováte…“

„Chovám se stejně jako vy.“

„Ale já se takhle nechovám.“

„Fajn… A to chcete, abych skákal metr vysoko potom, co jsme se spolu vyspali a vy mě vzápětí odkopla?“

Sam zalapala po dechu. Nečekala, že to na ni vybalí tak přímo… Chvíli se rozhostilo ticho.

„Vůbec jste mě nepochopil…,“zašeptala.

„Nepochopil?“zvolal rozhořčeně. „Myslím, že jsem to pochopil výborně. Zkrátka jste chtěla povyražení na jednu noc a až příliš pozdě jste si uvědomila, že já jsem asi nebyl ten pravý, protože se vám nehodím na žebříčku zvaný kariéra…“ Vzápětí ucítil palčivou bolest na tváři. Facku… Dala mu facku. Pak se rozplakala…

„Myslíte, že s muži spím jenom kvůli kariéře?“zařvala na něj.

Teprve teď si uvědomil, co vlastně řekl. Tohle neměl dělat… Chytil ji za zápěstí.

„Sam,… já…,“ koktal provinile.

Vytrhla se mu a vstala. Udělal to samé. Hlava se mu prudkým pohybem zatočila a on musel na chvíli zavřít oči, aby našel rovnováhu.

Sam mezitím přešla na druhou stranu místnosti a uraženě se otočila. Přešel k ní a otočil ji zpět k sobě.

„Tak proč?“zeptal se náhle úplně jiným tónem. Pomalu a jemně ji tlačil ke zdi, dokud se o ni úplně neopřela. On sám se o zeď opřel dlaněmi a zamezil tak, jejímu útěku.

Sam se cítila jako v pasti. Utápěla se v jeho čokoládových očích a nemohla nic dělat…

„Co proč?“snažila se dělat nechápavou.

Jack se přestával kontrolovat. Obličej k ní přiblížil ještě víc…

„Proč jsi se semnou milovala? Proč jsi do toho dávala takovou vášeň a lásku? A byla to vášeň i láska, nenamluvíš mi, že ne. Cítil jsem to…“ Všechna tahle slova ji šeptal do ucha a rukama ji hladil po bocích… „Sam…,“vydechl její jméno. „Chci to slyšet. Možná tu zemřeme. Bude se mi umírat mnohem snáz, když mi to řekneš…“

„Myslím, že nebudete muset umírat, O’Neille.“

Jack s sebou škubl a polekaně od Sam odskočil.

„Cože?“vyjekl… Vzápětí spatřil Thora na jeho oblíbeném křesle. Vlastně jeho hologram…

„Thore! Kamaráde, co tu děláte?“ vzpamatoval se.

„ Ve vašem slovníku, O’Neille, jsem vám přišel zachránit zadky. Říkáte to tak, ne? Doufám, že neruším…,“dodal a pátravým pohledem přejel z Jacka na Sam, která byla červená jako rajské jablíčko a viditelně nesvá.

„Jasně, že ne. Jste asi naše jediná naděje. Bez vás se odsud nedostaneme.“

„Přesně tak,“kývl šedivý mužík hlavou. „Ale měli byste vědět, že nemůžu nijak otevřeně zasáhnout.“

„Co? A proč? Bojujete přece proti Goaldům stejně jako my…“

„To ano, ale… Plukovníku, vy sám dobře víte, stejně jako tady major, že Goaldi sice jsou naši nepřátelé, nikoli však úhlavní – to jsou Replikátoři. Vlastně by se dalo říct, že každý máme své problémy a neměli bychom si nijak pomáhat nebo se dokonce spojovat. K tomu už ale několikrát došlo a to oboustraně…“

„stále nechápu to, že nemůžete zasáhnout,“skočil mu O’Neill nevychovaně do řeči.

Thor si ho od hlavy až k patě změřil pronikavým pohledem a Jack raději zmlkl.

„Měli byste vědět, že Asgardi jsou proti mé přítomnosti zde,“pokračoval. „Já mám ale pocit, že vám dlužíme až příliš na to, abychom vás nechali v takovéto situaci bez pomoci… A k tomu, že nesmím zasáhnout: Asgardi uzavřeli s Goaldi jistou smlouvu. Oni se nebudou plést do našich záležitostí, my naopak do jejich a nebudeme na sebe útočit.“

„Mohl byste nám tu smlouvu více přiblížit?“ozvala se poprvé za tu dobu Carterová.

„To je něco, do čeho vám už opravdu nic není… Důležitý je pouze fakt, že ta smlouva existuje a já tedy nemohu otevřeně zasáhnout.“

„V tom případě nevím, jak nám chcete pomoc,“zavrčel Jack.

„Takto,“řekl Thor a ukázal kamsi za ně.

Oba se jako na povel otočili. Na zemi se tam objevila jakási skříňka, dvě další, ale menší, dva zat’nik’ately a vysílač kódu… Zatímco Sam se vydala blíže to prozkoumat, Jack se otočil na Thora a opět se tvářil nechápavě.

„Co je to?“

„To je ve vašem slovníku bomba… Jednoduše řečeno.“

Ve chvíli, kdy Thor pronesl tuhle větu se Sam té největší skříňky dotkla. Jakmile ale uslyšela, že je to bomba, instinktivně stáhla ruku zpět.

„Ty dvě menší krabičky jsou ovladače, zat’nik’ately a vysilač vám snad představovat nemusím,“pokračoval Thor.

„Bomba, ovladače,“opakoval O’Neill.

„To jsou prostředky k vašemu útěku. Pokud vše vyjde podle plánu, víc už potřebovat nebudete.“

„Ale…“

„Pokud chcete podotknout, O’Neille, že jim bude divné, kde jste vzali bombu, tak věřte, že je to nestihne ani napadnout… Ta bomba je totiž více než účinná.“

„A ty ovladače?“

„Jeden je na odpálení bomby. Časové odpočítávadlo jsme jednak nestihli zabudovat a jednak bychom ani nedokázali odhadnout za jak dlouho se bezpečně dostanete na Zem. Bomba se dá samozřejmě odpálit i přímo a to tím červeným tlačítkem na bombě, ale to se vás netýká. A tím druhým simúžete otevřít jakékoli dveře zde na lodi… A teď vám povím celý plán! Pomocí ovladače na otevírání dveří se musíte dostat co nejrychleji k bráně. Neměli byste narazit na žádné hlídky. Nepočítají s tím, že uprchnete a nikoho jiného hlídat nepotřebují, kdyby ale přeci jen nastali menší komplikace na jejich vyřešení budete mít zat’nik¨tely. Až se dostanete k Bráně, zadáte adresu a pošlete kód. Těsně před tím, než projdete bránou, zmáčknete ovladač na odpálení bomby. Časová prodleva mezi stisknutím tlačítka a výbuchem je 4 sekundy, další 3 sekundy trvá než se oheň a tlaková vlna dostanou k Bráně… Máte tedy přesně 7 sekund na to, abyste prošli Bránou na Zem. Pokud to nestihnete, Brána bude zničena, červí díra deaktivována a vy skončíte hůř než kdysi Teal’c – kdesi uprostřed cesty červí dírou a na rozdíl od Teal’ca, bez JAKÉKOLI šance na návrat.“

Oba na něj jen zděšeně pomrkávali a snažili se vstřebat nové informace. Jacka náhle něco napadlo.

„A co ostatní? Solo a jeho lid?“ Jeho hlas zněl sklíčeně.

„Je mi to líto, plukovníku, ale odvlekli je na své planety. Tato pro ně není nijak zajímavá, ale otroky potřebují vždycky… Je už zachránit nemůžete, ale sebe ano… Budu muset jít. Anubis dorazí přibližně za hodinu. Aby byl výbuch skutečně užitečný, musíte jím zničit i jeho. Doporučuji vám, vyrazit tak za 20 minut, abyste nevyvolali zbytečně nějaké zmatky předem. A nevyrážejte ani déle, ať máte dostatek času. Hodně štěstí…,“dodal a zmizel stejně rychle a záhadně jako se objevil. Ani nepočkal na poděkování.

Jack a Sam stáli jako zkamenělý a zírali na místo, kde ještě před chvílí mohli Thora vidět. Poté Jack zaklepal hlavou jakoby snad chtěl zahnat tu podivnou otupělost a přešel k ležícím zat’nik’tely. Jeden si strčil za opasek. Cítil se tak jistěji…

„Připadám si provinile,“řekla Sam a udělala to samé.

„Proč?“

„Jde nám o život a nejen nám, celé Zemi a my se tu bavili o hloupostech a nesnažili se to nijak řešit.“

O’Neill na ni vrhl naštvaný pohled.

„Považujete náš vztah za hloupost?“

Samantha si uvědomila, jak nešikovně to řekla. Takhle to přeci vůbec nemyslela…

„Ne, já…“

„Můžete mi tedy říct, za co to všechno považujete?“ Vypadal, že je čím dál víc naštvaný. Ano, tvářil se rozzlobeně, ale v jeho očích viděla Sam jen bolest a zklamání. A přesně takhle se teď určitě cítil. Jeho oči totiž vždycky všechno prozradily, ať už se přetvařoval, jak chtěl…

Jenže ani tentokráte se mu nedostalo odpovědi. Dveře za nimi se otevřely a vstoupily tři Jaffové. O’Neill zareagoval bleskurychle. Došlo mu, že pokud by Jaffové objevily tu bombu, byli by v koncích. Vytáhl zpoza opasku zat’nik’tel, aby se vzápětí první Jaffa skácel k zemi… To už jednala i Sam a zasáhla druhého… A pak se to stalo! Všechno se seběhlo tak rychle, že si Sam ani Jack později neuvědomovali, jak se to vlastně přihodilo, ale… Třetí Jaffa stihl použít tyčovou zbraň! Přesně ve chvíli, kdy vystřelil, do něho ale vrazil zasažený Jaffa, padající k zemi a rána, mířená na Samin hrudník, prolétla ve výšce jejich lýtek kolem ní… To už ale Jack zasáhl i třetího. Do každého vpálil ještě dvě rány, dokud nezmizeli. S úlevným oddychnutím se otočil na Samanthu, která klečela na zemi, k němu zády,

„Dělejte! Musíme odsud, určitě je budou postrádat…!“

Sam se ale nehýbala jen mlčky zírala na cosi na podlaze.

„Sakra, Carterová! Co tam děláte?“ Obešel ji, aby se také podíval na to, kvůli čemu se odmítala pohnout. „Co je to?“ zeptal se při pohledu na černou hromádku popela z níž se kouřilo.

„Ptejte se spíš, co to bylo…“

Jack přejel očima všechny věci, které měly na zemi, když si toho konečně všiml…

„Ne, to snad ne…,“zaúpěl.

 Plukovník znovu přejel pohledem po podlaze, aby se ujistil, že to není jen hodně špatný vtip… Ne, vážně nebyl! Hromádka černého, a teď už i nepříjemně zapáchajícího, popelu byl skutečně ještě před pár minutami ovladač na dálkové odpálení bomby! Cítil, jak ho zevnitř něco svazuje. Něco, co ho nenechávalo ani klidně dýchat. Pociťoval najednou strašnou úzkost, možná i strach… Mlčky přešel na druhou stranu místnosti a zadíval se kamsi do dálky… Skutečně má povinnost udělat to? MUSÍ to udělat? Asi ano…

„Pane?“

Sam k němu tiše přišla a jemně se dotkla jeho ruky… Trhl s sebou a tak trochu zmateně se na ni podíval.

„Pane, já vím, že vás to mrzí, ale dostat se odtud můžeme i bez té bomby. Nebude to poprvé, kdy nám něco nevyjde…“

Zavřel oči, kterého začínaly nepříjemně pálit.

„Pane, co je to s vámi?“

„Vraťte se domů, Sam.“

Zamračila se. Nic nepochopila.

„Ano, jistěže se vrátím! My oba se vrátíme a…“ Zarazila se. „Tak moment! Co to tu vlastně říkáte?“zeptala se zděšeně.

„Říkám, abyste se vrátila domů,“zašeptal a konečně na ni pohlédl.

Bylo to snad poprvé, kdy nedokázala z jeho pohledu nic vyčíst. Ještě nikdy u něj takový výraz neviděla… I tak ji ale začalo všechno docházet. Se slzami v očích na něj začala chrlit věci, které jakoby najednou ztrácely všechen smysl…

„Vrátíme se oba, jasné? Všichni tam na nás čekají…“

„Na mě nečeká nikdo.“

„Jacku, to přece není pravda! Daniel, Teal’c, generál a… a já. Já vás přece taky potřebuju! Celá SGC vás potřebuje a čeká na vás!“

Smutně se pousmál.

„Tak proč už to konečně neřeknete nahlas?“zakřičela náhle. „Řekněte, že tu chcete zůstat a odpálit to ručně!“

Vyděšeně se na podíval. Teprve teď, když to vyslovila, si uvědomil, jak strašně to zní… Neodpověděl.

Rozplakala se.

„Musím to udělat, Sam…“

„Ne, nemusíte a vy to víte. Je to sobecké!“

„Sobecké? Snažím se zachránit celou Zemi a je to SOBECKÉ?“

Náhle udělala něco, s čím nepočítal… Vrhla se mu kolem krku. Její slzy mu promáčely košili… Na okamžik zůstal stát jako kamenná socha… Socha, které ale divoce tlouklo srdce. Pomalu zvedal ruce. Pomalu a snad každou setiny vteřiny váhal… Jemně se dotkl jejích ramen než ji k sobě pevně přitiskl. První slzy se mu vykutálela z oka a on měl snad poprvé v životě pocit, že se za ní nemusí stydět…

„Prosím, prosím…,“opakovala stále dokola. „Není to přeci nutné…“

„Možná není, ale já cítím že ano,“zašeptal ji do vlasů.

Najednou se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí.

„Je to snad nějaká msta vůči mě?“zeptala se zděšeně. Jestli ano, tak… tak… Nestojím za to!“

Jack se opět tak zvláštně usmál… Tak smutně, tak poraženě.

„Ne, není to pomsta. A i kdyby byla… Vy za to stojíte.“

„Co mám udělat, abyste to nechal být a odešel se mnou?“zaprosila zoufale.

„Nic, nedělejte nic… Vždycky jsem byl voják a jako voják taky umřu… Kolikrát se nám naskytla takováhle příležitost zabít Anubise? Jednou? Dvakrát? Ani jednou jsme ji nedokázali využít naplno. Teď máme obrovskou šanci jednou pro vždy ho zneškodnit. Když ji nevyužijeme, on zničí za týden nás. Je to jako zákon přírody, jen v meziplanetárních měřítkách… A teď tu nejde jen o mě nebo o vás, jde o celý svět. Jeden mrtvý proti zničení celého světa je v porovnání nic.“

Po celou dobu, kdy mluvil, se díval kamsi za ní. Vypadal zamyšleně, nepřítomně… Jakoby ani nevěděl, co říká. Jakoby se ho to ani netýkalo…

Samantha pozorovala Jacka s očima otevřenýma dokořán. Skutečně teď mluvil plukovník O’Neill? Není tohle jen nějaký sen, ze kterého se za chvíli probudí? Cítila, jak se jeho ruka pomalu a váhavě sune po jejím rameni a krku než dorazila ne tvář, kterou jemně pohladila… Na malinkou chvilinku zaváhala než udělala to samé. Přivřela oči a přiblížila svůj obličej k jeho. Pohlédla na něj. Nedělal nic, jen stál… Ona ale věděla že, ať už by teď udělal cokoli, v tom, aby ho políbila, by jí už nedokázal nezabránit… Udělala to! Sama a protože to chtěla… On ji ale polibky neopětoval…

Odtáhla se od něj a mlčky se mu podívala do tváře. Byla zoufalá, nechtěla ho ztratit… A teď si to uvědomovala víc, než kdykoli před tím.

I Jack ji chvíli jen tiše pozoroval a pak… pak ji k sobě přitáhl a vášnivě políbil.

„Zůstanu s tebou,“zašeptala Sam po chvíli líbání a horké slzy se jí už zase kutálely po tvářích.

„Ne, to nedovolím,“řekl překvapivě pevně a poodstoupil od ní.

„Nechci se vrátit bez tebe!“

„Sam! Nemá cenu, abychom tu umřeli oba,“skoro křičel zoufale. „Ty pro Zemi a celý ten projekt SGC strašně moc znamenáš… a ta práce strašně moc znamená pro tebe! Tvůj mozek je cennější než můj. Já jsem nahraditelný, ty ne…“

„To přece není pravda!“rozvzlykala se.

„Co není pravda? Že jsi chytřejší než já?“

„To zní skoro jako výčitka.“

„Ne… To je úcta. Úcta, kterou jsem nikdy nevyslovil nahlas…“ To už i on plakal. „Vojáků jako jsem já je spousta. Proč to vlastně děláš? Proč mě tu nechceš nechat?“zeptal se náhle tiše a rukávem si otřel slzy.

„Protože… protože… Vždycky nás učili, že své lidi neopouštíme!“

Zase se tak zvláštně pousmál.

„A… a… Protože tě miluju!“

Ticho. Všude se rozhostilo takové ticho, že by bylo slyšet i ono pomyslné spadnutí špendlíku.

S Jackem se rozhoupala podlaha. Řekla to? Skutečně to vyslovila nahlas? Čekal na tuhle větu tak dlouho… Tolikrát si tenhle okamžik představoval a najednou nevěděl, co má dělat…

„Ty mi nic neřekneš?“vzlykla.

Probral se.

„Taky tě miluju… Strašně moc,“šeptal a opět k ní přistoupil, aby ji políbil. Tenhle polibek, ale chutnal jinak. Byl oproštěný od všech lží a přetvářek, byl upřímný a plný opravdové lásky…

„Vrať se domů… Já udělám, co musím.“

„Ne, já…“

„Sam,“přerušil ji. Už nevěděl, jak ji má přesvědčit, aby se vrátila do bezpečí domů, že řekl první věc, která ho napadla. „Ty musíš zpět! Co když… co když nosíš pod srdcem moje dítě?“

Zarazil se, když si uvědomil, že by to mohla být pravda…

I Samantha na něj koukala nejprve dost překvapeně, ale pak… Instinktivně si sáhla rukou na břicho a zasněně se usmála. Nebyla to špatná představa. Spíš naopak… Jenže se jí znovu vybavila momentálně vážnější věc.

„Nemůžeš po mě chtít, abych tě tu nechala… UMŘÍT!“křičela s mokrými tvářemi od dalších a dalších přívalů slz.

„Vrať se… PROSÍM! Svět tě potřebuje a možná, že i…“ Větu nedokončil, místo toho ji pohladil po břichu.

Neměla slov. Vrhla se mu kolem krku a pevně ho objala. Udělal to samé… Za jejími zády se podíval na hodinky. Čas neúprosně letěl kupředu a on ho nemohl zastavit…Zavřel oči. Musí to udělat! Musí… Zachrání svět, sebe zabije a Sam… Možná měla pravdu. Vůči ní to sobecké bylo. On ale nemohl volit jinak. Věděl od začátku, že pokud chce pracovat v těchto podmínkách, musí být práce na prvním místě. Vždycky to věděl a vždycky na to byl připravený. Nebo si to alespoň myslel…

Naposledy se naklonil, aby jí políbil. Naposledy… Uvědomil si, jak strašně to slovo zní! Prsty jí vjel do vlasů a v posledních pár vteřinách se snažil vzít si to, co mu bylo celou dobu odepíráno… Pohladil ji po jemné pleti, nadechl se její vůně… S největším sebezapřením od ní pak odstoupil.

„Tak běž,“řekl a snažil se nebrečet. To by jí nepomohlo.

„Ne… ne,“kroutila hlavou, skoro až hystericky plakala, křičela…

Jackovi bylo strašně. Nadechl se. Nesmí brečet, nesmí! Přešel k ovládači na otevírání dveří, který ještě stále ležel na zemi a zmáčkl ho. Dveře se otevřely.

„Jdi!“zařval.

„Jacku…,“vzlykala.

„Sam, prosím…“

Udělala krok ke dveřím.

„Sam, proboha, jdi! Utíkej! Musíš do bezpečí! Nesmíš tady zůstat…“

Další dva kroky ke dveřím. Plakala. Natáhla k němu ruce. Snad doufala, že se k ní vrhne a nepustí ji nebo… nebo odejde s ní. Neudělal to. S tím největším sebezapřením, ale neudělal.

„Běž!“zakřičel znovu.

Otočila se a vyběhla… Přes clonu slz skoro neviděla. Ocitla se na chodbě, otočila se zpět… Jack se za ní díval a zrychleně dýchal. Chtěla se za ním rozběhnout, na všechno se vykašlat, ale pak… „Co když nosíš pod srdcem moje dítě?“ Opět si sáhla na břicho. Dokonce se na něj i podívala, jakoby snad mohlo být něco vidět… Zvedla pohled k Jackovi. Stáli od sebe pár metrů, ale jí to připadalo jako milióny světelných let.

„Vyřiď, prosím tě, Danielovi, že jsem to prokoukl ještě ten den, kdy odešel, a že se na něj nezlobím…,“zhluboka se nadechl. „…, že jsem mu za to vděčný.“

Sam jen stála a dívala se na něj. Bylo jí jedno, že tomuhle vzkazu vůbec nerozumí. Jediný význam, který pro ni tahle věta měla byl, že se Jack skutečně nemíní vrátit…

„Jacku…“

Dveře se začaly zavírat a vytvářet tak mezi nimi definitivní hranici.

„20 minut. Máš 20 minut na to, aby ses vrátila…“

„Jacku!“křičela bolestně. Dveře byly zavřené už víc než z poloviny.

„Miluju tě, Sam.“

Ozvalo se cvaknutí a pak…

„Jacku! Jacku! Jacku…,“řvala jako raněné zvíře. Vrhla se na zavřené dveře, bušila do nich pěstmi… Brzy ji ale začaly docházet síly. Nemohla už křičet, všechno upadalo do zvláštní mlhy. Svezla se podél zdi na zem… „Svět tě potřebuje a možná že i…“ Znovu, jakoby z velké dálky, uslyšela jeho slova.

„Musíš, Sam… MUSÍŠ! Ne kvůli sobě… Kvůli němu!“šeptala. Pokusila se vstát. Cítila se hrozně slabá. Nohy snad ani necítila. Zakopla a upadla… Ale nevzdalo to! Hlava se jí točila, ztratila orientaci… Doslova doklopýtala na jakási rozcestí uliček. Opřela se o stěnu, snažila se vydýchat a trochu zorientovat. Pokusila se vybavit si, jak to v takových lodích vypadá. V hlavě ale měla podivně prázdno… Náhle se jí ale vybavila jakási vzpomínka a ona si byla jistá, že musí doprava…

…Ani netušila jak, ale už za chvíli dýchala svěží venkovní vzduch. Přišlo jí divné, že za celou dobu nikoho nepotkala, ale na druhou stranu za to byla vděčná. Mrkla na hodinky. Z 20 minut zbývalo už jen 7… Snažila se přinutit nohy k rychlejšímu běhu, ale šlo to jen ztěžka. Cítila se jako svázaná.

Když doklopýtala k bráně, zbývaly 4 minuty. Skrčila se v houští. Bylo jasné, že bránu bude určitě někdo hlídat… Stáli tam 4 Jaffové. Vytáhla zat’nik’atel. Ruka se jí třásla, ale mířila překvapivě přesně a jednala rychle. Všichni leželi během chvíle na zemi, aniž by si vůbec uvědomili, co se děje… Znovu se podívala na hodinky, zbývala minuta a půl. Přeběhla k ovládacímu panelu a jak nejrychleji to šlo, zadala adresu a poslala kód… Zbývalo pouhých 18 sekund. Nedokázala ale projít hned. Rozhlédla se po krajině. Po té nádherné krajině, která už za chvíle nebude… Stejně jako… jako Jack. Třesoucí se rukou si otřela oči. V tom zaslechla opět ten zvuk. Zvuk letícího vysavače… Nenáviděla ho teď víc než kdy jindy. Zvedla pohled k nebi. Přilétala další mateřská loď – Anubis!

„Miluju tě, Jacku!“zakřičela. Ozvěna ji však vracela jen vlastní slova, žádnou odpověď…

Otočila se a udělala poslední krok. Poslední krok od Jacka… jejího Jacka.

Zbývalo 8 sekund.

„Co se děje, poručíku?“ptal se generál.

„Kód SG-1, pane,“odpověděl poslušně a jako šílený něco psal na klávesnici.

„Mají se vrátit až zítra,“řekl namísto generála Daniel, který právě přibíhal.

Hammond na to nic neřekl, ale vypadal znepokojeně.

„Otevřete iris,“přikázal.

Všichni hleděli na aktivní červí díru s předzvěstí něčeho zlého. Chvíli se nic nedělo, ale pak vyběhla Sam… Hned, jak ji spatřili se utvrdili v tom, že se skutečně něco stalo. Byla potlučená, špinavá a hlavně… SAMA!

Samanthu ale nic z toho příliš nezajímalo. Když vyšla z brány, okamžitě se otočila a dívala se na stále ještě aktivní červí díru. Jakoby snad přemýšlela o tom, že se vrátí… To bylo ale nemožné, což jako člověk, který to objevil, dobře věděla a navíc… náhle se vše kolem zatřáslo jako při zemětřesení, bránou projely elektrické výboje a červí díra se deaktivovala…

„Nééé!“křičela a v zoufalství si skoro rvala vlasy.

Jenže pak její tělo podivuhodně zlehklo, všechno utichalo a opět se utápělo do té podivné mlhy… Zaslechla dusot nohou a nějaké hlasy. Nerozuměla jim. Nechtěla jim rozumět. Nohy se jí podlomily a ona se v mdlobách skácela na zem…

„Sam! No tak, Sam!“

Ucítila bolest na tvářích. Někdo jí dával facky?

Pomalu otevřela oči. Násilník přestal.

„No sláva! Už jsme si mysleli, že vás neprobereme…,“ozval se nad ní známý hlas.

Zamrkala, aby trochu zaostřila. Nebyl to žádný násilník, ale Daniel. Klečel na zemi, její hlavu měl položenou v klíně… Na zemi? Co proboha dělala na zemi?

„Co se stalo, majore?“zeptal se další známý hlas.

Sam tím směrem pootočila hlavou. Jen velmi matně rozeznala generála. Co se stalo? To by taky ráda věděla! Okolo ní stál hlouček lidí. Kromě generála a Daniela, taky Teal’c a spousta dalšího personálu… Ale kde byl plukovník? Zamrzelo ji, že ho nikde nevidí… Vždycky ji ty jeho hnědá očka dokázala zahřát. Najednou, ani nevěděla proč, ji napadlo, že ty oči už nikdy neuvidí… Ale proč? Proč ji to přišlo na mysl? Vždyť je to hloupost! Nebo ne…? Přinutilo ji to přemýšlet… Začaly se jí vybavovat určité části vzpomínek. Nejprve nedávaly žádný smysl, ale postupně začaly utvářet souvislý obraz… Vzpomněla si! A právě v tu chvíli si uvědomila, jak blažená byla její nevědomost… Zakryla si dlaněmi obličej a rozplakala se. Tak srdcervoucně, že se náhle chtělo plakat i ostatním, ačkoli nevěděli proč…

„Sam,“změkl i generál, „co se stalo? Potřebuji to vědět, abych věděl kam a proč mám poslat záchranný tým…“

Něco uvnitř mu ale říkalo, že kdyby tu byla ještě nějaká šance, neležela by tu v slzách.

„NENÍ kam a ani proč…,“zašeptala.

Byla to opravdu sotva slyšitelná věta, ale měla účinek jako rána z děla.

„Všichni jsou mrtvý!“ Rozvzlykala se ještě mohutněji a obličej zabořila do Danielovi náruče. Jakoby se chtěla před vším a všemi schovat…

Daniel ji pevně objal, ale nic uklidňujícího říct nedokázal. Sám to potřeboval…

Sam se probudila na ošetřovně. Tentokrát už nemusela po ničem pátrat v paměti…

„Dobré ráno, Sam,“pronesla doktorka s rozpačitým úsměvem.

Ani se na ni nepodívala, natož aby odpověděla… Skleněným pohledem zírala do stropu.

„Sam, řeknete mi, co se stalo?“

Nic

„Potřebuji to vědět, abych vám mohla pomoc…“

Opět žádná reakce.

„Sam…,“chytla ji za ruku.

Ta na ni najednou vrhla zvláštní pohled a vyhrkla:

„Jsem těhotná?“

„Cože?“

„Jestli jsem těhotná?“

Doktorka Fraiserová se tvářila šokovaně.

„Nechápu… vlastně… nevím,“koktala překvapeně. „Neprováděla jsem vyšetření s tímto zaměřením.“

„Udělejte to!“

„Ale…“

To už se ale Sam opět nepřítomně dívala do stropu. Janet to vzdala. Stejně už ji zase nejspíš nevnímala.

„Dobře,“vzdychla, sebrala nějaké papíry a odešla. Ve dveřích se srazila s Danielem.

„Tak co?“vyhrkl.

„Vůbec nevím, co si mám myslet,“povzdychla si bezradně.

„Ale…“

„Psychicky je úplně na dně,“nenechala se přerušit. „Vůbec ale nekomunikuje, nevím, jak ji pomoc.“

„Neřekla vůbec nic?“

„Vlastně ano… Ptala se mě, jestli je těhotná.“

„Opravdu?“

„Ano… Ať už se stalo cokoli dost ji to… ehm… zamotalo hlavu.“

„To si myslíte jen proto, že se vás ptala, jestli je těhotná?“zeptal se, ale nedíval se na ni, nýbrž na Sam.

„Je to přinejmenším zvláštní…“

„Myslíte? Mě to tak nepřijde…,“odpověděl. Stále pozoroval Sam a očividně o něčem přemýšlel. „Mohla byste mě s ní nechat chvíli o samotě?“

Ani nečekal na její odpověď a rozešel se k Samině posteli…

„Ahoj,“pronesl rozpačitě a přisunul si k její posteli židli. Posadil se.

Ani na Daniela však Sam nijak nereagovala.

Nevzdával to. Chytil její ruku a pevně stiskl…

„Sam, já vím, jak vám je, ale nepomůžete si tím, že nebude mluvit…“

Podívala se na něj, ale neřekla nic.

„Jak myslíte, že by teď bylo Jackovi, kdyby vás takhle viděl? Vždycky ho hrozně bolelo a mrzelo, když jste ležela, tady, na ošetřovně. Jak myslíte, že by mu bylo teď?“

Znovu na něj pohlédla. Tentokrát to byl ale jiný pohled. Už ne tak apatický. Po tváři ji tekla slza… Pro Daniela to bylo, bohužel jen na jednu stranu, dobré znamení… Neměl z jejího pláče radost, ale muselo to z ní ven.

„Mě to taky bolí… strašně moc!“zašeptala.

„Já vím, já vím…,“objal ji. „Chce to čas. Neříkám, že to přestane bolet úplně, ta bolest bude už navždy někde ve vás, ale přijdou věci, které ji zmírní…“

Odtáhla se od něj.

„Jaké věci?“

„Na to si musíte odpovědět sama… a časem, ne teď. Protože teď máte pocit, že vás netěší vůbec nic… a už nikdy nic těšit nebude. Je to tak?“

Kývla.

„Věřte, že v tomhle vám dobře rozumím… Řeknete mi, co se tam stalo?“

„…a než jsem prošla bránou, uviděla jsem přilétat Anubise… To statní už víte.“

Danielovi oči se leskly... Ale nechtěl brečet! Už kvůli ní…

„Chápu vás a…“

„Jak mě můžete chápat? Nevíte nic!“skočila mu do řeči.

„Vím toho dost… Možná víc, než vůbec tušíte.“

Zamračila se na něj. Nic nechápala. Náhle si však na něco vzpomněla.

„Mám vám od něj vyřídit vzkaz.“

„Od Jacka? Vzkaz? A jaký?“

Zamyslela se.

„Mám vám říct, že… že to prokoukl ještě ten den, co jste odešli a že se na vás nezlobí…, že je vám za to vděčný.“

Daniel se musel, navzdory situaci, usmát.

„Rozumíte tomu?“zeptala se a otřela si mokré tváře.

„Ano, myslím, že rozumím.“

„A můžete mi to vysvětlit?“

„No, vlastně… MUSÍM vám to vysvětlit.“

„… po tom prášku jsem měl horečku a modlil se, abyste vy nic nepoznala.“

„Ale proč jste to udělal?“

„No… já… chtěl jsem, abyste spolu zůstali sami a…,“rozvzlykal se. „Panebože, Sam… Ani netušíte jaké mám kvůli tomu výčitky! Kdybychom… kdybychom tam zůstali všichni čtyři, mohlo to dopadnout jinak…“ Tentokrát to byl on, kdo skrýval tvář do dlaní. Brýle měl už celé zamlžené. „Nikdy si to neodpustím,“vzlykal jako malé dítě.

Samantha chvíli váhala. Viditelně to pro ni byl tak trochu šok. Zkoušela říct něco povzbuzujícího, uklidňujícího, ale… nešlo to. Seděla tam a jen se na něj dívala. Jenže při tom si začala uvědomovat některé věci…

„Danieli!“objala ho. „Vy za to přece nemůžete! Slyšíte?“zatřásla s ním.

Podíval se na ni. Tohle nečekal.

„Vy… já… Myslel jsem, že mě budete nenávidět.“

Zakroutila hlavou.

„Byla to dovolená, Danieli. Neměli jsme u sebe zbraně. Bylo by úplně jedno, jestli by nás tam bylo o dva víc. Jack by tam stejně zůstal…“

„Jack?“pousmál se přes slzy a odtáhl se od ní, aby ji viděl do tváře.

Sklopila pohled a nervózně si začala hrát s lemem přikrývky. Chvíli bylo ticho, ale potom zvedla odhodlaně hlavu.

„A já bych neprožila… tu… tu nejkrásnější noc v životě!“dodala a opět jí otřásly vzlyky.

„Prý jste se doktorky ptala na… ehm… na těhotenství?“

„Jack už nejspíš nevěděl, jak mě odtamtud dostat, tak mi řekl, že jsem třeba těhotná…“

Daniel jen kývl hlavou.

„Můžu vás poprosit o… víte, chtěla bych být sama…“

„Nic mi není!“bránila se Sam tak hlasitě, že to bylo s ošetřovny slyšet až na chodbu, po které zrovna kráčel generál.

„Psychicky na tom nejste dobře,“stála si za svým doktorka.

„To nebudu ještě dlouho… Chci odsud! Jsem tu už týden, nevydržím to věčné zírání do zdi! Neustále se mi to všechno jen vrací, na nic jiného nemůžu myslet… UŽ TO NEVYDRŽÍM!“

„Myslím, že má pravdu, doktorko,“ vmísil se do hovoru generál. „Major je už také potřeba jinde… A to, že si bude mezi čtyřmi zdmi pořád všechno připomínat ji nepomůže.“

„Na vaši zodpovědnost, generále!“zavrčela Janet. Vážně nesnášela, když se jí někdo míchal do práce…

Byl studený večer, když Sam vyšla z komplexu ke svému autu. Zhluboka se nadechla a schoulila do kabátu. Na řasu ji dopadla sněhová vločka… a za ní další a další. Za okamžik už docela slušně sněžilo. Vzpomněla si na slova jedné písně:

Když vzduchem zakrouží pár vloček sněhu,

nastav tváře, ten dotek má něhu.

Vyloudí úsměv, utopí bolest a zlost,

tak ať vloček je dost…

Vytáhla ruku z kapsy a otřela si oči. Proč jí ty vločky nevyloudily na tváři úsměv? Proč neutopily bolest? Podívala se k nebi. Jack zimu miloval… Nechápala proč. Ona nesnášela mrazy, sníh, led… Kvůli němu by se jí ale určitě naučila milovat. Kvůli němu by dokázala všechno… Tak proč k tomu nedostala příležitost? Každopádně Vánoce, které budou za tři týdny, budou ty nejhorší v jejím životě…

Domů dorazila až za tmy. Třesoucí rukou odemkla domovní dveře a rozsvítila… Lépe řečeno se o to pokoušela. Několikrát cvakla vypínačem, ale nic se nedělo. Vyhlédla oknem ven. U sousedů i na ulici se svítilo, takže to muselo být v domě. Neměla ale chuť jít něco provádět s pojistkami. Vyčerpaně si sedla do křesla a dívala se před sebe. Za moment ji ale začala být strašná zima. Všimla si, že ji dokonce stoupá od úst obláček páry. Zvedla se a přešla k radiátoru – byl vypnutý. Snažila se otočit kohoutkem, ale neměla vůbec sílu. Byla unavená a vyčerpaná, přestože poslední dny strávila na ošetřovně… Rozhodla se, že alespoň zatopí v krbu. V momentě se po pokoji rozlila jemná záře a teplo. Přisedla si k ohni a zadívala se do jeho rudých plamenů. Bylo to podobné jako tu první noc tam… Vlastně ne! Nebylo to podobné vůbec. Tam s ní byl Jack, cítila se v bezpečí a krásně… Tady seděla sama, cítila jen neutuchající vnitřní bolest a bála se… Bála se snad i sama sebe. Oči se jí zaleskly a v záři ohně to bylo znát daleko víc než na denním světle…

Z gauče si stáhla polštářek a deku a ustlala si přímo na zemi, u krbu.

„Jak to mám bez tebe všechno zvládnout, Jacku?“zašeptala a sáhla si na břicho. „Vlastně… Jak to máme všechno zvládnout bez tebe…,“opravila se a rozplakala se do polštáře. To, že skutečně bude mít miminko se od Janet dozvěděla dnes.

…A takhle to šlo i následující týden. Skoro vůbec nespala, i když věděla, že by kvůli tomu maličkému měla… Usnula většinou až k ránu a to jen únavou a vyčerpáním. V myšlenkách prožívala každou misi a rozhovory s Jackem znovu a znovu. Viděla před sebou neustále jeho tvář… a nedokázala se toho zbavit. Čím víc si přes den v práci snažila hrát na hrdinku, tím horší byly noci.

To se projevovalo i na práci. Dalo by se říct, že vlastně nepracovala vůbec. Nedokázala se soustředit, všude a ve všem viděla jen a jen Jacka. V každé chodbě, v každé místnosti… V zasedačce vůbec nevnímala, o čem se mluví, jen zírala na prázdné místo vedle sebe a snažila se nevnímat soucitné pohledy ostatních. V kantýně nebyla schopná pozřít ani sousto a doslova hypnotizovala dveře. Stále se nedokázala zbavit naděje, že se v nich nečekaně objeví… S nikým se nebavila, jen občas prohodila pár slov s Danielem a Teal’cem a odříkávala nutné fráze před vyššími důstojníky…

Uvědomila si, že to nebyly reaktory a podobné přístroje, na co se sem vždycky těšila… Jen to, že ho zase uvidí, uslyší jeho hlas, ji nutilo chodit sem a denně nasazovat život… Bez něj to tu pro ni najednou ztrácelo smysl.

Bylo pondělí, což byl den, kdy Sam přinášela generálovi hlášení a nejnovější poznatky z minulého týdne… Pravidelně nosila pět až sedm silných složek. Tentokrát nesla jen jednu. Hodně, hodně tenkou… Dnes k němu šla ale i z jiných důvodů. Přemýšlela nad tím celou noc a nakonec se rozhodla, že to udělá… Zaklepala.

„Dále,“ozvalo se zevnitř.

S bušícím srdcem vešla. Bude těžké to všechno skončit… Ale Jackova smrt ji v lecčem otevřela oči!

„Pane,“zasalutovala.

„Dobrý den,“odpověděl přátelsky a natáhl ruku pro složku, kterou mu podávala. „Posaďte se, majore,“pokynul ji poté a otevřel spis.

Sam se mlčky posadila. Byla opravdu nervózní, ruce se jí potily, ale… svým rozhodnutím si byla jistá! Dost ji ale překvapilo, že generál nedal ani mrknutím oka najevo ubohost jejího hlášení. Došlo jí, že to nejspíš čekal…

„Chcete mi k tomu něco říct?“otázal se a složku zaklapl.

Zakroutila hlavou a sklopila oči. Tak trochu se styděla…

„Dobře… Sam, vím, že to co se dělo v poslední době vás hluboce zasáhlo a… Zkrátka chci říct, že, jak víte, od té… události uběhly už více jak dva týdny, což byla doba potřebná k tomu, abych… abych mohl plukovníka prohlásit za… za mrtvého.“

Poslední slovo už jen skoro neslyšně vydechl.

Sam přikývla. Vypadala, že je s tím už vyrovnaná, ale… uvnitř ní to všechno křičelo bolestí.

„Zítra tedy bude oficiální rozloučení…,“dodal generál a vypadalo to, že i jeho stojí sebeovládání dost sil.

Uvědomila si, že teď přišla její chvíle.

„Pane, já… chtěla bych vám říct, že se zúčastním už jen toho…,“odmlčela se, aby se mohla zhluboka nadechnout, „rozloučení a potom chci… chci podat rezignaci.“

Hammond se na ni zadíval pronikavým pohledem. Ale ani tentokrát nevypadal nějak zvlášť překvapeně.

„Jste si jistá?“

Nervózně si třela dlaněmi stehna.

„Ano, pana, jsem.“

„Sdělíte mi důvod?“

Mlčela. Přestože si tenhle rozhovor nacvičovala snad tisíckrát, nebyla najednou schopná říct ani slovo…

„Je to kvůli Jackovi?“naléhal.

„Taky…“

„Sam, řekněte mi ten důvod, prosím.“

„Já…,“ Náhle se v ní něco zlomilo. Bariéra, kterou si v sobě snažila vybudovat se najednou zřítila od základů. Horké slzy ji tekly po tvářích. „… už nemůžu, pane! Šla jsem studovat na univerzitu. Milovala jsem matematiku a fyziku od dětství, chtěla jsem být vědcem… Vědcem, ne člověkem, který denně zachraňuje lidi, aby další den jiné zabil. Ano, šla jsem do armády, takže mi teď nejspíš řeknete, že jsem s něčím takovým měla počítat, ale… Do armády jsem nastoupila proto, protože jsem doufala, že tak budu více nápomocná, důležitější, že se dostanu k věcem, o kterých lidé žijící normálně ani nesní… to všechno se splnilo, takže bych teď měla být vlastně šťastná, že? Ale nejsem, pane! NEJSEM! Stále častěji si teď říkám, že by bylo lepší být tím člověkem, co žije normálně! Myslela jsem, že ty osudové, životní chyby a omyly existují jen ve filmech, ale ne… já jsem jich dopustila taky! Netušila jsem, že kvůli tomu všemu budu muset zapírat sama sebe a netušila jsem, že budu muset zapírat i vlastní city! Celé roky jsem žila sama, bez lásky a to jen proto, že toho, koho jsem milovala, jsem prostě nemohla mít! Obětovávala jsem vlastní štěstí a lásku na úkor jiných a byla hloupá, když si říkala: Jednou snad… Teď už žádné jednou ani snad nebude! Ne nadarmo se říká, že člověk neví, co má, dokud o to nepřijde…“ Skoro křičela. To, co v sobě poslední dobou dusila najednou vyplouvalo na povrch.

Generál se na ni díval soucitně a snad i chápavě. Vstal, obešel stůl a vzlykající Sam objal. Ani on nejspíš neměl daleko k slzám… Pochopil, o kom Sam teď mluvila.

„Je mi to líto, Sam. Je mi líto, že zrovna vy jste našla svoje štěstí ve vyšším důstojníkovi… Zasloužila byste si nic neskrývat, prožívat lásku otevřeně ale…“

Sam se od něj odtáhla. Cítila se tak trochu trapně a rychle si otírala slzy.

„Nechte mě odejít, pane… Prosím! Já už tu nedokážu být…“

Hammonnd věděl, že by se měl snažit zabránit ji, tohle udělat, ale připadala mu tak zraněná, že měl pocit, že kdyby to udělal, ublížil by jí ještě víc…

„Přijmu vaši písemnou rezignaci zítra.“

„Děkuji, pane.“

„Můžete jít, majore.“

Otočila se a kvapně odcházela, ale po pár krocích se zastavila a opět pohlédla Hammondovi do očí. Měl by vědět celou pravdu… Zaslouží si to! Vždyť kdo ji vždycky podporoval v jejích šílených nápadech? Kdo za ní vždycky stál po každém průšvihu? Kromě Jacka samozřejmě. Generál má její důvěru už dávno, tak proč něco zatajovat?“

„Pane?“

„Ano?“

„Měl byste vědět všechno. Já… stejně bych musela dřív nebo později odejít… Budu… budu totiž mít miminko.“

Podíval se na ni zvláštním pohledem. A tentokrát se už nedalo říct, že by ten pohled nebyl, alespoň trochu překvapený… Pak se ale jeho rty roztáhly do rozpačitého úsměvu.

„Přeji vám jen to nejlepší, Sam…“

„Díky,“ pokusila se i ona o úsměv. Měla ale pocit, že to byl spíše jen bolestný škleb. Potom odešla…

Tu noc nespala Sam vůbec. S kapesníkem v ruce chodila, ve stále potemnělém domě, od okna k oknu. Jednou vyhlížela na zahradu, poté na ulici… Pozorovala hustě padající sníh. Už za týden! Už za týden budou Vánoce… Svátky klidu, míru, pohody a… a lásky. Nedokázala se vyrovnat s tím, že už zítra se definitivně rozloučí s Jackem. Uvědomila si, že dokud nebyl pohřeb, stále ve skrytu duše doufala, že se jednoho dne objeví… Někde, někdy. Zítra ji život vezme i tu poslední, maličkou naději… Naději? O jaké naději to tu vlastně mluví? Možná o té, že ho neviděla na vlastní oči zemřít… Jenže jaké měl šance na přežití? Žádné…

Ona se tomu ale musí postavit! Musí… Rozhodla se tak kvůli tomu maličkému. Nosí přece v sobě kousek jeho. Nechal ji tu kus sebe… Přála si, aby mělo oči po tátovi. Ty nejkrásnější oči na světě! Za to maličké bude bojovat třeba s celým světem. Klidně i vesmírem!

Časně z rána si oblékla svou slavnostní modrou uniformu. Naposledy… Pociťovala nad tím jakousi nostalgii, ale rozhodně ne lítost. Napadlo ji, že časem… jednou by se třeba mohla vrátit. Ale už určitě ne jako voják! Lítost možná nepociťovala proto, že tuhle událost zastiňovaly dvě větší – smrt Jacka a miminko. Alespoň jednou se neohlíží na práci…

Do komplexu přijela poměrně brzy, ale i tak potkávala hodně lidí slavnostně oblečených… I když tohle žádná slavnost být neměla. Čím blíže byla místnosti s bránou, tím více bylo lidí kolem. Někteří nosili dokonce květiny… Nevydržela to. Opřela se o zeď a už zase plakala. Slíbila si sice, že se bude ovládat, ale nešlo to…

„Sam?“

Zvedla hlavu. Před ní stál Daniel – v obleku.

„Jste v pořádku?“

Ne!!! Chtělo se jí zařvat, ale… Ovládej se, Sam! Musíš být co nejvíce v klidu! Kvůli miminku…

„Ano, ano… Jistěže jsem v pořádku,“vykoktala a rychle se snažila upravit. Daniela ale nepřesvědčila.

„Ne, nejste v pořádku! Jak se můžu tak hloupě ptát… Pojďte odvedu vás na ošetřovnu. Doktorka vám dá určitě něco na uklidnění.“

„Ne, nepotřebuju to!“bránila se, leč marně. Daniel ji už doslova vlekl na ošetřovnu…

„Sam!“zděsila se Janet, když ji spatřila.

Ta z rychlosti mrkla do zrcadla, okolo kterého zrovna procházela. Ano, vypadala vážně hrozně. Tváře bílé jako papír, modré, jindy tak zářící, oči, působily dojmem věčné zasněnosti, možná až apatie… Jako loutka se nechala dovést k jedné z postelí, na kterou ji posadili.

„Sam, musíte být teď opatrná! Pamatujte, že nejde jen o vás…“

Na doktorčiny rady jen mlčky kývala… Přišlo ji nespravedlivé, že to říká. Ona to přeci věděla. Jen chovat se tak… to bylo těžší.

„Vy jste skutečně v jiném stavu?“zeptal se náhle Daniel. Očividně mu mnoho věcí došlo teprve teď.

Sam opět jen přikývla. Nechtěla slyšet, žádné výčitky ani gratulace, byly ji nepříjemné i uhýbavé pohledy lidí okolo, natož tohle.

„Dám vám něco na uklidnění, ano?“ozvala se znovu doktorka.

„Ne!“ohradila se Sam prudce. „Nechci žádné prášky. Zvládnu to sama…“

I když se jí oba snažily přesvědčit, nepodařilo se jim to. Na jednu stranu obdivovali její odvahu a vůli, ale na stranu druhou…

„Sam, jestli nechcete, tak tam nemusíte chodit,“pronesl nečekaně Daniel.

Vyskočila jako čertík s krabičky.

„Ne! Ovšem, že tam půjdu! Musím tam jít…“

„Tak dobře, tak dobře…,“bránil se. Její výpad ho překvapil. „Generál mi řekl, že se máme sejít v zasedačce, takže… Půjdeme?“

„Ano, půjdeme.“

V zasedací místnosti už seděli Hammond s Teal’cem. Každý na opačné straně stolu a očividně se oba zabývali vlastními myšlenkami… Na Sam to působilo ještě více sklíčeně.

„Posaďte se, majore,“vybídl okamžitě generál pobledlou Sam.

Celkem ochotně ho poslechla a prakticky se skácela do koženého křesla.

„Až bude vše přichystané, major Davis pro nás přijde,“oznámil Hammond.

Sam ho chvíli pozorovala. I on vypadal jako někdo, kdo se loučí s někým blízkým… Ale měla pocit, že nikomu nebude Jack chybět tak, jako ji. Nosí jeho dítě a ona ani nedostala šanci mu to říct… Náhle se jí udělalo špatně od žaludku, až musela zalapat po dechu. Ostatní si toho všimli.

„Sam?“strachoval se generál.

„To je dobré… Janet říkala, že takovéhle nevolnosti teď budou normální.“

„Ach, ano…,“pokýval hlavou, ale vypadal ustaraně. „Možná by bylo lepší, kdybyste tam nechodila… Určitě by se mi podařilo nějak vás omluvit.“

Daniel čekal, jak Sam zareaguje na stejnou výzvu, ale od Hammonda. Ve svém odhadu se nezmýlil…

„Pane, CHCI tam jít.“

Přikývl. Očividně se nechtěl hádat a něco uvnitř mu říkalo, že by stejně nevyhrál, ani kdyby ji to dal rozkazem.

Opět se rozhostilo ticho. Těžké, dusivé ticho…

Generál si prohlížel zbytek SG-1… Znělo to strašně – zbytek… Ale byla to pravda.Byly jako čtyři nejdůležitější věci pro život člověka: voda, oheň, země a vzduch. Tvořili celek, který potřebovalo lidstvo k životu… Vždyť nebýt jich, stejně jako těch čtyř elementů, Země ani lidé by už nebyli… Co se bude dít teď? Ze čtyř ostanou jen dva… Vybavil se mu rozhovor, který vedl včera se Sam. Většina z věcí, které říkala, byly možná pravda, ale ne úplně a neodchází jen kvůli nim. Odchází hlavně kvůli O’Neillovi… Měl pocit, že pro SGC to bude, jakoby tam zemřeli oba.

Daniel se podíval na Sam. Seděla nepřirozeně strnule, byla bílá jako papír, červené, uplakané oči upírala před sebe do prázdna. Chtělo se jí vlastně plakat pořád, ale už nemohla… Připadala si prázdná a vyprahlá jako poušť. Pohled na ni byl snad bolestivější než cokoli jiného, co se teď dělo. Daniel se vůči ní stále nemohl zbavit určitého pocitu viny… Je to kvůli němu? Nebo měla Sam pravdu a stalo by se to i tak, nezávisle na tom, kolik by tam bylo lidí?

„Pane, vše je připraveno,“zasalutoval major Davis. Ani jemu nebylo očividně příliš lehce.

„Dobře,“přikývl Hammond a vrhl tázavý pohled na SG-1. Stejné gesto učinil i Davis.

Nikdo z týmu se však ani nepohnul. Generál kývl hlavou a Davis odešel.

„Měli bychom jít,“vybídl je tiše.

Všichni tři se jako na povel zvedli. Pohled na ně byl vážně příšerný… Každý z nich se očividně zabýval jen vlastními myšlenkami a snad i vzpomínkami. Pomalu kráčeli ke dveřím, když… když v tom se to stalo! Ani jeden ale nebyl schopen v tu chvíli říct, co se vlastně stalo… Následující události se seběhli tak rychle, že ani nikdo nevěděl jak…

Ozvala se obrovská rána a pak už jen řinkot rozbíjeného skla. Všichni, včetně Hammonda, se polekaně otočili, ale neviděli víc než převrhnutý servírovací stolek a pár střepů. Zbytek byl za stolem…

Stáli jako přimrazení, i když by v tu chvíli měli dělat cokoli jiného než tohle. Jít se tam podívat, spustit alarm nebo alespoň začít ječet… Nic, jen tam stáli a snad ani nedýchali.

Nedostali však moc času na přemýšlení a stala se další poměrně nečekaná věc. Na druhé straně místnosti se objevil Thor ve svém křesle. Hloupě stojící čtveřice si ale nevšímal.

„Jste v pořádku, plukovníku?“

PLUKOVNÍKU?? Zalapala Sam po dechu… A poté co uslyšela odpověď se jí doslova podlomily nohy.

„Hloupá otázka,“ozvalo se zpoza stolu.

Poznala ten hlas! Poznala by ho mezi milióny! Najednou jí přestával stačit vzduch…

„Omlouvám se, ale ta věc tam při mé poslední návštěvě nebyla,“pokračoval Thor.

Tentokrát už nikdo neodpověděl. Jen se na stolu objevily ruce a ozval se zvuk křupajícího porcelánu… Pak se vynořila lehce prošedivělá hlava a hnědé oči, ty nejkrásnější oči na světě…

Teď už se Sam držela na nohou opravdu jen ztěží. Chtěla udělat krok, ale nemohla, chtěla promluvit, ale nešlo to. Jack! Její Jack… Není to jen nějaký hloupý vtip či snad halucinace? Měl na sobě ty samé roztržené džíny, tu samou košili umazanou od krve, která teď navíc vsakovala i krev čerstvou. Byl totiž pořezaný na rukou i obličeji… Ne, nebyl to vtip. Na to působil až moc opravdově!

„Plukovníku,“zmohl se konečně generál na pár slov, „já nevěřím svým očím.“

„Ani já ne,“zašeptal O’Neill, ale nemluvil k Hammondovi. Jeho pohled spočíval na jediné osobě – na Sam. Připadala mu tak krásná, snad krásnější než kdy jindy… I přesto, že byla bílá jako stěna a upírala na něj nevěřícné, uplakané oči.

Samanthe divoce bušilo srdce a ve spáncích tepala krev. Zrychleně dýchala. Stále nemohla uvěřit tomu, co vidí. Jack… je mrtvý. Nebo ne… Chtěla k němu udělat krok a dotknout se ho, jestli nesní… Avšak ve chvíli, kdy vykročila ji podbřiškem projela strašná bolest… Zasténala a rukou se instinktivně chytila za břicho. Čekala, že bolest přejde, ale byla stále větší a tupější… Nedokázala už stát. Náhle pocítila, jak ji po vnitřní straně stehen stéká pramínek krve…

Jack k ní stačil přiskočit a chytit ji než se definitivně sesunula na zem.

„Sam? Sam, co se stalo?“koktal.

„Ne, Jacku… to ne!“sténala.

„Co ne? Sam, slyšíš?“

Neodpovídala. Už se mu jen v bolestech svíjela v náručí.

„Na co, sakra, všichni tak čumíte?“zařval neurvale na Hammonda, Teal’ca a Daniela. „Zavolejte Fraiserovou!“

Jackson se konečně, alespoň trochu, probral a zvedl sluchátko…

„Nechápu, jak jste se tu mohl tak nečekaně objevit! Ani netušíte, co se mohlo stát…,“spílala O’Neillovi doktorka.

„Nemohl jsem to přece vědět,“pokoušel se bránit, ale sám by si nejraději nafackoval. „Takže… panebože!“povzdychl si a prsty si mnul kořen nosu. Vypadal unaveně. „Málem jsem zabil vlastní dítě!“v očích se mu objevily slzy.

Janet to očividně obměkčilo a došlo jí, že to přehnala.

„Plukovníku, já… omlouvám se. Nemohl jste to vědět, máte pravdu.“

„Ano, ale…“

„Za nic nemůžete,“přerušila ho a povzbudivě mu stiskla paži.

„Prosím vás, řekněte, že budou v pořádku! Prosím…“

Už, už chtěla říct, že to zaručit nemůže, ale když ho tak viděla…

„Ano, budou v pořádku.“

Jackovi se trochu ulevilo.

„Bude spát dlouho? Chtěl bych tu s ní zůstat.“

„Dala jsem jí něco na uklidnění. Nejspíš bude spát celou noc…“

„Zůstanu tu.“

„Dobře, ale měl byste se jít převléknout…“

„Ne, ne… to je dobré,“skočil ji do řeči.

„Plukovníku! Jak myslíte, jak se zachová až vás zase uvidí? A ke všemu v tomhle zakrváceném a roztrhaném oblečení?“

Polevil.

„Fajn, za pět minut jsem zpátky.“

Už vybíhal na chodbu, když ho doktorka zastavila.

„Pane?“

„Ano?“otočil se.

„Jsem ráda, že vás vidím…“

„Díky,“usmál se.

Bylo okolo jedné v noci. Všude panovalo ticho a klid. Jen Jack rázoval po ošetřovně sem a tam a nedokázal odpočívat ačkoli byl hrozně unavený. Vždyť jak dlouho se pořádně nevyspal? Nešlo to, protože se mu hlavou už pár týdnů honily nejrůznější představy a myšlenky… Chtěl, aby se Sam probudila, ale zároveň se toho děsil. Co mu řekne? Nemůže od ní přece očekávat, že ho zlíbá, vzdá se práce a bude vychovávat dítě jako v nějakém filmu… Nebo může? Co od ní vlastně může očekávat? Měl strach… ale jiný strach než měl třeba v situacích, kdy byli obklíčeni goaldy. Teď měl lidský strach! Bál se, že ztratí někoho, koho miluje víc než svůj život… Potom by už nic nebylo jako dřív… VŮBEC NIC!

Byl sotva pár kroků od Sam, když zaslechl jakési zašustění. Cítil, jak ho polévá horko. Otočil se… Ano, byla vzhůru! Zrovna se posadila a zmateně se rozhlížela kolem. Jack stál za ní, takže ho neviděla… Najednou, jakoby si uvědomila, alespoň něco z toho, co se stalo před tím, si sáhla na břicho a vyplašeně se zeptala:

„Moje dítě! Co je s miminkem? Co se stalo s mým dítětem?“

Jack ztěžka polkl. Když se před ní ukáže, tak jak zareaguje teď? A když se neozve, určitě vyleze z postele a může si ještě víc ublížit… Bude to muset risknout.

„Tak je tu někdo? Co se stalo s miminkem?“ Hlas jí začínal hystericky přeskakovat.

„Je v pořádku, Sam. Doktorka říkala, že to bylo o fous, ale je úplně v pořádku.“

Sam zmlkla jako když utne. Zaslechla kroky, které se zastavily u její postele. Neodvažovala se ale otočit hlavu tak, aby viděla příchozímu do obličeje. Měla strach, že tam nikdo stát nebude…

Jack se mlčky posadil na okraj postele. Jednou rukou ji chytil za její a pevně stiskl, druhou vzal sam za bradu a jemně ji přinutil otočit hlavu tak, aby mu hleděla přímo do očí.

Chvíli bylo ticho.

„Jacku…,“vydechla Sam a oči se jí zalily slzami. Vrhla se mu kolem krku. Nemohla uvěřit tomu, že je tu s ní, že se ho dotýká…

Pevně ji objal a zavřel oči. I on začal být najednou nějak na měkko…

„Já… myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“odtáhla se do něj a zadívala se mu do očí. Náhle se přes slzy nádherně usmála, až se Jackovi rozhoupal žaludek a pak… ho políbila! Na ústa a s veškerou láskou. Když se mu znovu zadívala do tváře, očka jí jen svítila. „Přijde mi to neuvěřitelné… Jacku, co je s tebou?“všimla si náhle jeho zvláštního výrazu.

„Nic, nic…,“odpověděl vyhýbavě a odvrátil pohled.

Tentokrát to byla ona, kdo uchopil jeho bradu a otočil ji k sobě.

„Co se stalo, lásko moje?“

Pod jejím pohledem doslova roztál. A jak mu řekla – lásko moje… Usmál se.

„Myslím, že už nic.“

Nechápavě se zamračila.

„Bál jsem se, že mě nebudeš chtít,“dodal na vysvětlenou.

„Jak sis něco takového mohl myslet?“

„Já nevím… Snad, že tady je všechno jiné než tam… Třeba bys chtěla na všechno zapomenout a zase se věnovat práci.“

Pohladila ho po tváři a rozpačitě se usmála.

„To by nešlo, ani kdybych chtěla… a já nechci!“

Uchopila jeho ruku a položila si ji na břicho. Očividně se zarazil a ona se zatajeným dechem čekal na jeho reakci…

Oči se mu rozsvítily jako dvě žárovky a bříško ji pohladil… Byl najednou tak dojatý, že ani nemohl mluvit.

„Nejsi rád?“zeptala se, i když na něm viděla pravý opak.

Polkl a zamrkal, aby zadržel slzy.

„Já… jsem ten nejšťastnější člověk na světě!“

„A co teprve já…,“objala ho. „Jsi tu se mnou… v nic takového jsem už nedoufala. Ani netušíš, jak mi ty poslední týdny bylo. Jediné, co mě drželo nad vodou, bylo to maličké. Měla jsem pocit, že jsi mi tu nechal kus sebe, živou vzpomínku…“

Cítil, jak se mu na rameni promáčí tričko… a mokro měl i na svých tvářích. Maličko se od ní odtáhl, aby mohl utřít svoje i její oči.

„Jacku, ale… řekni mi, jak ses z toho dostal?“

Tak trochu záhadně se usmál.

„To Thor… Pamatuješ, jak mluvil o té sedmisekundové prodlevě. Během ní mě přenesl. Neodletěl, ale hlídal si nás ze své lodi… Viděl, že něco nevyšlo…“

„Ale proč ti, proboha, tak dlouho trvalo, než ses vrátil?“

„Majore, majore…,“špásoval, „kde jsou vaše astrofyzické znalosti? Nějakou dobu trvalo, než jsme se dostali do naší oběžné soustavy.“

„Astrofyzické znalosti?“smála se. „Říká se, že láska prochází žaludkem… U mě to bude mozkem.“

„Je jasné, že nemělo cenu mě vysazovat na nějaké planetě s bránou, když jsem neměl vysílač kódu… Tohle je historický okamžik!“

„Jaký?“nechápala.

„Plukovník O‘Neill poučuje majora Carterovou.“

„Ty…!“vyprskla jako kočka a začala ho lechtat.   

„Hej, hej! Majore! Neměla byste být v klidu? Jste v jiném stavu…“

Přestala a zvážněla.

„Jen si ze mě dělej srandu… Ono tě to přejde, až budeš muset snášet moje nálady, nevolnosti, chutě a…,“vypočítávala na prstech.

Přerušil ji polibkem… Tentokrát mnohem delším a intenzivnějším.

„Miluji tě, Samantho Carterová… a mile rád budu snášet cokoli,“vydechoval mezi polibky, „jen když budeš šťastná.“

„Já jsem šťastná, Jacku… a taky tě miluju. Víc než svůj život…“

s líbáním nečekaně přestal a hluboce se jí zadíval do očí.

„Vezmeš si mě?“zašeptal.

Jestli před tím byla šťastná, tak teď štěstím přímo překypovala…

„Ano, vezmu…,“přikývla oči jí zářily jako dvě hvězdy.

Znovu se k ní naklonil…

Někde v hloubi duše oba dva věděli, že to nebude tak jednoduché, jak si to teď představují… Věděli, že přijde mnoho komplikací ba přímo překážek, ale… důležité bylo vědomí, že na to všechno budou dva a jejich láska… A ta, jak známo, hory přenáší.

Jack si zul boty a, aniž by přestal v líbání, vlezl si k Sam do postele. Nemilovali se, protože kvůli Sam nemohli, ale oni to nepotřebovali… Nepotřebovali se milovat, aby věděli, že milují. Pevně se k sobě přitiskli a brzy usnuli. Unavení, ale šťastní…

Daniel se vytratil stejně rychle jako se objevil. Nešmíroval a ani s tím úmyslem nepřišel, jak by se mohl leckdo domnívat, jen nemohl spát… Stále cítil na svém svědomí jakési břímě, kterého se nemohl zbavit, dokud ty dva neuvidí zdravé, šťastné a spolu. Na ošetřovnu přišel, alespoň s tím úmyslem, že si promluví s Jackem. Ten totiž, od té doby co se objevil, odmítal s kýmkoli mluvit, zajímala ho jen a jen Sam… A tak nikdo nevěděl, jak a proč to vlastně přežil. Hammond byl až překvapivě ohleduplný a nechal Jacka být s tím, že si promluví až ráno… Danielovo svědomí ale do rána čekat nevydrželo. Na ošetřovnu vešel ve chvíli, kdy Sam Jackovi odpovídala „Ano, vezmu…“ Daniel nemusel dlouho uvažovat nad tím, na jakou otázku to byla odpověď a v tu chvíli ucítil, jak se mu, někde uvnitř, ulevilo… Všechno bude v pořádku. Bude to sice ještě nějakou dobu trvat, to věděl, ale… důležité bylo, že to věděli i oni, že se společně chtějí postavit všemu a všem, co jim budou stát v cestě…

Otočil se a zase potichu z ošetřovny vypochodoval. Připadal si tak nějak lehčí a klidnější…