Titul: Duchové
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Jaké to asi je být neviditelný a moci prakticky cokoli?

______________________________________________________________

 „Kristepane, já mám ale hlad…,“ zanaříkal plukovník O’Neill už poněkolikáté.
Daniel toho měl očividně právě tak akorát dost a vzteky praštil kladivem, kterým si pokoušel prokopat cestu ven, o zem.
„Jo, my víme! A taky máš žízeň, bolí tě hlava z toho nedostatku kyslíku, což nás mimochodem taky, ale z tebe, a o víkendu jsi chtěl jít na ryby… Vynechal jsem něco? Ne? No, tak když jsme si to všechno takhle pěkně shrnuli, co kdybys zvedl ten svůj zadek a šel nám pomoc?“
Jack po něm sice vrhl vražedný a značně ublížený pohled, ale už bez jakéhokoli dalšího slova vstal a došel až ke zbytku svého týmu, klečícího na zemi u hromady sutin. V chrámu, kde je už zhruba před třemi hodina zasypalo kamení, panovalo šero a vzduchem vířil prach, který se ne a ne usadit.
„A tímhle si chceš jako prokopat cestu ven, jo?“ zeptal se posměšně a nohou lehce kopl do kladívka, které teď díky Danielově vzteku leželo na zemi.
„A čím jiným?“ ozvala se smířlivě Carterová, když viděla, jak se ti dva do sebe začínají pouštět. „Nic jiného nemáme…“
O’Neill se na ní pátravě zadíval a pokrčil rameny, jakože bere na vědomí, ale že si stejně myslí svoje.
„Podobný baráky měly vždycky nějaký plán B, ne?“ zeptal se po chvilce, kdy začal procházet po obřadní síni, která i po stovkách let, kdy nebyla používána, působila velice velkolepě.
Chtěl ještě něco dodat, ale všiml si, že kromě Daniela se začíná tak trochu vražedně tvářit i Teal’c… A to už bylo co říct!
„Pane, tohle jsme už přeci zkoušeli. Nic jsme tu nenašli…“
„Třeba jsme nehledali dost dobře!“
„Prolezli jsme to tady centimetr po centimetru, tak co ještě chceš, Jacku?“ ozval se značně podrážděně Daniel. „Nic jsme nenašli! Budeš schopen to akceptovat?“ optal se kousavě.
Jack na to nijak nereagoval a ostřížím zrakem znovu vše pečlivě prozkoumával.
„Sakra, Jacku! Tímhle způsobem se odsud nedostaneme!“ zařval Daniel na O’Neilla přes celou místnost, protože Jack už byl poměrně daleko. „Tak pomůžeš nám nebo ne?“ Vypadalo to, že Jackova lhostejnost ho dráždí k úplné nepříčetnosti. Měl toho tady už dost a co teprve s ním…
„S tím tvým náčiním na ožďubování zdí se stejně ven nedostaneme, tak nevím, proč bych se namáhal.“
Vzápětí mu něco prosvištělo kolem hlavy. A znovu.
Daniel se zvedal ze země a rychlými a soustředěnými kroky mířil přímo k němu. Oči mu vzteky skoro svítily a po cestě sbíral ze země kameny velikosti sevřené pěsti, které poté skoro poslepu házel po Jackovi.
„Hej, co blbneš?“ nechápal O’Neill a pokoušel si zakrýt hlavu rukama. Čím blíže ale Daniel byl, tím mířil přesněji a Jack se nakonec rozhodl pro strategický ústup. Schoval se za nějaký kamenný oltář…
„To mu v tom nikdo nezabráníte?“ dožadoval se plukovník pomoci. „Teal’cu! Carterová!“
Ti dva se na sebe tázavě podívali. Pak se ale jako na povel zase otočili, dál se věnovali svojí práci a předstírali, že nic nevidí. Jednak proto, že kdyby se toho zapletli, mohli by taky nějakou chytit a jednak proto, že jim Jack už jako Danielovi lezl na nervy…

Daniel se po několika útrapách nakonec přeci jen k O’Neillovi dostal. Přimáčkl ho ke zdi zřejmě za účelem lehčího přidušení…
„Už mi s těmi svými kecy lezeš na…“ Danielův hlas nečekaně přerušila dutá rána. Pak už bylo jen ticho.
Teal’c i Sam se okamžitě otočili.
„Lezeš mi na nervy,“ dodal tiše Daniel sám k sobě, poněvadž Jacka už nikde vidět nebylo.
„Kde je plukovník?“ vyptávala se Sam a pomalu kráčela k místu, kde se ještě před chvilkou oba nacházeli.
„Zmizel ve zdi,“ konstatoval Daniel spokojeně. „Konečně bude klid…“ Pak se ale nečekaně zarazil, jako by mu teprve teď všechno došlo. „Ježiši! On… on zmizel ve zdi!“ zakvičel šokovaně. Okamžitě se vrhl k jedné z chrámových stěn, na kterou ještě před chvilkou Jacka tak láskyplně tiskl a rukama jí začal zkoumat. Sam se k němu celá vyděšená přidala, jen Teal’c postával opodál s typicky pozvednutým obočím a ty dva pozoroval jako nějaké šílence…

Snad pět minut dlaněmi a prsty prozkoumávali onu podivnou zeď, ale nenaráželi na nic víc než na hrubou omítku.
„Danieli!“ popadla ho nakonec Sam za límec a vypadala vážně hrozivě. „Teď mi přesně řeknete, co jste s plukovníkem dělal, než zmizel… Nebo ne! Předvedete to na mě!“
„Ale Sam, vy jste přeci jenom žena…“
„Danieli!“ zahrozila Sam a stiskla svoje sevření tak, až se doktůrkovi orosilo čelo a zamlžely brejličky.
„Tak dobře, dobře…,“ vykoktal.
Sam ho tedy spokojeně pustila s tím, že dosáhla svého. Ale než se nadála, držel Daniel pod krkem ji.
„Takže jsem ho takhle chytil,“ komentoval svá počínání Daniel. „Takhle s ním zatřásl,“ pokračoval a zároveň vše názorně předváděl na Sam, která velice litovala toho, jak nepřesně se před několika vteřinami vyjádřila. „… a pak takhle přimáčkl na zeď.“
Sam přistála tvrdě zády na oné zdi. Ve chvíli, kdy si myslela, že má vyražený dech, se stěna prostě vypařila, Danielovy ruce jí už nedržely a ona udělala kotoul vzad…

„Nazdárek, Carterová!“ uslyšela nad sebou ještě dříve, než si stačila uvědomit, co se vlastně stalo. „Jdete na kafe?“
Jen něco zavrčela o hloupých poznámkách v nevhodných okamžicích a zvedala se ze země. Z vlasů a oblečení si při tom vyklepávala chuchvalce prachu… Kýchla.
„Zdravíčko,“ zazubil se O’Neill. „Jste v pořádku?“ zvážněl.
Nechápala, co tím myslí.
„Tady,“ naznačil Jack na svém krku, „máte modřinu…“
Sáhla si tam a kůže jí pod dotykem prstů zabolela. Chtěla mu vysvětlit její původ, ale když se na něj zadívala trochu pozorněji, uviděla tu samou modřinu na jeho krku.
„Daniel má zřejmě pevný a přesný stisk,“ pousmála se při vzpomínce na potícího se Daniela, který se pokouší dát průchod svému vzteku.
„Co?“ ohlédl se na ni a vzápětí ho krk zabolel. Pochopil. „Neříkejte, že ten brejloun sáhl taky na vás?“ zděsil se upřímně.
Sam jeho strach a zájem o její osobu potěšil, ale pak ji napadlo, jestli to spíš nebude sporem mezi Jackem a Danielem… Chtěla vysvětlit, jak to bylo, a že to Danielovi vlastně přikázala, protože nechtěla, aby to mezi nimi vyvolalo další konflikt, ale vzápětí se zeď znovu „otevřela“ a na zemi přistál doktor Jackson.
„O kom se mluvívá, nedalo bývá, že Danieli?“ zeptal se Jack a pokoušel se při tom vypadat co možná nejvíce hrozivě. Nakonec to ale skutečně skončilo pouze u pokusu, poněvadž se musel rozesmát. Daniel totiž nikdy neuměl padat inteligentně, a tak na rozdíl od něj a od Carterové, zabořil ksicht do té ohromné vrstvy prachu, kterou byla pokryta stovek let nepoužívaná podlaha…
Ve chvíli, kdy Daniel zvedl hlavu se rozesmála zvučným smíchem i Sam. Doktor Jackson totiž vypadal jako zarostlý tuleň s brýlemi pro pradědečkovi, které už pamatují veselejší časy. Díky pádu, mu na nose spíše viseli než seděli a jedna nožička se nějakým záhadným způsobem ohnula tak, že vypadala jako anténa vysílající z posledních sil volání o pomoc…
Daniel sám si ale z jejich smíchu nic moc nedělal a ze svého zevnějšku už vůbec ne. Nadšeně vyskočil na nohy, ani se nenamáhal očistit a vyhrkl:
„V té zdi jsou kamenné dveře na otočném pantu!“
Jackův úsměv zmrzl.
„A na to jsi přišel sám?“ ušklíbl se ironicky.
Daniel si ho změřil opovržlivým pohledem a jal se tak naznačit, že on vůbec nemůže pochopit, jakými vědeckými myšlenkovými pochody dospěl k tomu závěru, a jak ta mozková cesta byla složitá…
O’Neill nad tím jen máchl rukou.
„A co Teal’c?“ optal se.
Daniel otevřel ústa k odpovědi, ale nebyla nutná. Kamenné dveře ve zdi se otevřely tentokrát pomalu a elegantním krokem vplul Teal’c.
Jack tím vypadal absolutně znechucen.
„To nemůžeš někdy někam taky VLETĚT?“ zeptal se Teal’ca zklamaně.
„Vletět? Nemám přeci křídla, O’Neille,“ opáčil Jaffa chladně.
Jack otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Zvedl obě ruce v gestu, kterým naznačoval, že protentokrát má už všeho dost…
„Jdeme odsud,“ zavelel a palcem ukázal za svoje záda, kde byla v jednom z rohů tajné místnosti probořená zeď. Otvor o něco větší než střešní okno… Ovšem zatímco řešil s Teal’cem létání, druhá polovina týmu se mu mezitím rozprchla a jala se prohledávat tajemnou komnatu. Nic extra tam sice nebylo, ale Daniel a Carterová si vždycky dokázali něco najít…
„Hej, co tam máte?“ křikl na ně. Nacházeli se přesně na opačné straně místnosti, než na kterou chtěl zamířit on a vypadnout odsud.
Daniel trošku poodstoupil a Jack pochopil, že nalezená věc je Samina záležitost. Povzdechl si. O to to bude horší… Jí se mu ne říkalo vždycky hůř než Danielovi.
„Tak Carterová! Co je?“
Nebýt jeho jasného a autoritativního hlasu nejspíš by ho vůbec nezaregistrovala.
„Nevím, co je to, pane,“ zamrkala Sam jako vytržená ze snu a přímo očarovaně hleděla na jakýsi kamenný oltář, na kterém byla položená zvláštní truhlička… Tedy jako truhlička to připadalo všem ostatním, Jacka napadlo, že to vypadá jako mikrovlnka. Hodně starodávná ale mikrovlnka… Velikostně to nebylo o moc větší ani menší než monitor počítače a stejně tak dobře to možná připomínalo i právě ten monitor. Nebo televizi… „Krabice“ byla vyrobena z podivného materiálu barvy hodně zašlého stříbra. Zhruba uprostřed pak byla podivně se lesknoucí černá obrazovka o rozměrech asi dvacet krát dvacet centimetrů, pod níž bylo několik tlačítek a jakési točivé kolečko jako by určené k ladění programů, u kterého byly jednotlivé zářezy se zvláštními znaky.
„Televize,“ pronesl unešeně Jack a mrkl na hodinky. „Skvělé, za deset minut jdou Simpsonovi. To zkouknu a pak jdeme domů…“ Pochopitelně to myslel všechno ironicky. Proto také tak vyděšeně vyjekl, když k té věcičce vztáhla Sam ruce.
„Sakra, nesahejte na to! Právě jste řekla, že nevíte, co to je…“
Carterová jen velmi nerada přiznávala, že neví… Ale pochopitelně by to nebyla ona, kdyby to vědět nechtěla. Ve chvíli, kdy plukovníka zavelel nekompromisně k odchodu, k němu prosebně zvedla psí oči. Jako vždycky to zabralo…
„Ne, Carterová!“ vyhrkl, aniž by se na cokoli zeptala.
Nespouštěla z něho oči a Daniel s Teal’cem pobaveně sledovali, jak to s ním Sam umí. Ještě, že k těm dvěma stál zády, protože by jinak asi explodoval vzteky, kdyby viděl, jak si z něj podřízení dělají obyčejnou švandu.
„Kruci, Carterová, zdá se vám, že těch problémů máme dneska málo? Ještě se povlečeme s nějakou krabicí, u které ani nevíme, k čemu je…“
Sam stále mlčela, a tak to mohlo působit dojmem, že Jack trpí samomluvou. Ve skutečnosti s ním jen Carterová hrála léty secvičenou hru… Byli doby, kdy by si nic takového nedovolila, ale poslední dobou se začala nějak otrkávat. Jen těžko říct, jak na to pohlížel Jack…
„Ježiši, no tak si to vezměte, no!“ zaúpěl nakonec O’Neill a nečekaně se ohlédl. Spatřil Daniela, který se tam neskrývaně dusil smíchy… Když si všiml, že ho Jack pozoruje, pokoušel se přestat, ale nešlo to. O’Neill ho zpražil pohledem, který jasně říkal jediné: „Těš se!“
Carterová se okouzlujícně usmála a ani tentokrát nic neřekla. Na místo toho vyslala k těma dvěma přihlížejícím čumilům vítězný pohled a jasný rozkaz k tomu, že tu bednu povlečou oni… Především Danielovi zmrzl úsměv na rtech. A to ve chvíli, kdy si pohledem přeměřil velikost díry ve zdi, svojí vlastní výšku a objemnost té věcičky… Vrhl zoufalý kukuč na Jacka ve snaze přimět ho gestikulací ke změně rozkazu. Že se potáže s nepořízenou, ale věděl už předem… O’Neill sice rovněž nadšený z nečekaného zavazadla nebyl, ale pokud to má jen trochu zkomplikovat život Danielovi, tak proč ne? Poslal mu jen škodolibý úsměv a sám bez problémů prolezl otvorem ve zdi…

„Carterová?“ vtrhl Jack do Saminy laboratoře. „Carterová!“ zvýšil hlas i navzdory tomu, že ji v místnosti našel. Byla ale tak zahloubaná do své práce, že ho vůbec nevnímala…
„Ano, pane?“ vyskočila od svého stolu jako kachnička na gumičce a papíry, položené na okraji pracovní plochy, se jí rozsypaly po zemi.
„Copak straším?“ zeptal se Jack tak trochu nevrle a sehnul se, aby jí lejstra pomohl sesbírat.
„Pro… prosím?“ vykoktala ještě stále trochu mimo.
„No, že se mě tak lekáte…“ Podal jí poslední papír a oba ve stejný okamžik vstali. Ovšem tak nešikovně ohnutí, že ve chvíli, kdy se chtěli oba narovnat, se jejich hlavy za doprovodu tupé rány srazily…
„Au!“ zasténali oba a Sam se začala chvatně omlouvat.
„Promiňte, pane, já nechtěla…“
„To je dobré…,“ zamumlal a dlaní si třel místo střetu na svém čele. „Je s vámi něco?“ zeptal se a stále předstíral, že má největší práci s tím, masírovat si hlavu. Vlastně to využíval jako prostředek k uhýbání… Poslední dobou se jí nechtěl dívat zpříma do očí.
„Nic se mnou není,“ vykoktala a nechápala, proč se jí na to ptá. „Proč myslíte?“
„Nevím…,“ pronesl zamyšleně a konečně nechal čelo čelem. Do tváře jí ale stejně nepohlédl… Místo toho se rozešel po laboratoři a prohlížel si všechny ty povalující se věcičky. „V poslední době mi připadáte taková… zvláštní. Někdy zmatená a roztržitá, jindy průbojná a neoblomná. Nebývala jste taková…“
Zůstala na něj zmateně civět. Nikdy jí nenapadlo, že si jejích pocitů všimne, tím spíš, že o nich bude chtít mluvit…
Všiml si jejího výrazu a začal couvat. Došlo mu, že došel dál než bylo zvykem…
„Už jste přišla na to, k čemu je ta krabice?“ stočil řeč rychle jinam a přešel k „mikrovlnce“ ležící na jejím pracovním stole. „Měl jsem ohledně té věcičky poměrně dlouhý hovor s generálem. Moc se mu nelíbilo, že jsme přivlekli něco bez povolení…“
„Jsem si toho vědoma, i se mnou měl generál rozhovor… Mrzí mě, pane, že jste kvůli mě měl takové problémy.“
Překvapeně zamrkal. Mrzí jí to? A co jí vlastně mrzí? Sakra, co to s ní je?
„Nevím, k čemu to slouží,“ pokračovala Sam. „Vlastně jsem s tím ještě nic nezkoušela, právě jsem se k tomu chystala…“
„Můžu se mrknout?“ zeptal se Jack a založil si ruce na prsou, jako že očekává tu největší senzaci.
Carterová nedala ani mrknutím oka najevo, jak jí tenhle jeho nečekaný zájem překvapil. Přistoupila ke svému stolu a zamyšleně se na tu bedýnku zadívala. Co by s ní tak mohla provést? A neměla by počkat, až jí Daniel přeloží ty nápisy? Jackovo nervózní zakašlání jí ale přinutilo jednat. Nasnášela, když ho měla takhle za zadkem… Takže prostě zatočila s tím kolečkem a pak zmáčkla jedno z tlačítek. Ve skutečnosti nic velkého nečekala, vlastně nečekala vůbec nic, ale černá obrazovka se náhle rozzářila oslepujícím světlem. To zářivé světlo pohltilo celou místnost a Sam ani Jack chvilku neviděli nic víc než záplavu zlaté barvy všude kolem sebe… Jenže takto zářivou barvu najednou vystřídala úplná temnota.

„Pane!“ uslyšel Jack a vzápětí ho někdo popleskal po tváři. Věděl, že by měl otevřít oči, ale nechtělo se mu…
„Plukovníku!“ naléhal ten kdosi a O’Neillovi došlo, že chtě nechtě ty oči bude muset otevřít. Rozhlédl se kolem sebe a všiml si, že leží na zemi. Sam klečela u něj a Jacka napadlo, že vypadá jako anděl…
„Jste v pořádku?“ zeptala se.
O’Neill neodpověděl a pomalu se posadil. Cítil něco neuvěřitelně nepříjemného… Celé tělo mu jakoby vybrovalo a klepalo se, ale když se zadíval na svoje ruce, nezatřásla se mu ani jedna. I přesto měl pocit, jako by mu v těle běhalo tisíce mravenců…
„Taky je vám tak divně?“ zeptal se Carterové a poškrábal se v domnění, že to přejde.
„Myslíte ty podivné vibrace v těle? Ano, cítím to… Nejhorší to bylo, když jsem se probudila, ale už to skoro odeznělo.“
I Jack musel přiznat, že to začíná být snesitelnější a že ten pocit pomalu mizí. Postavil se na nohy a zahleděl se na tu podivnou skříňku… Vypadala stejně nudně jako před tím, co si s ní začala Carterová hrát.
„Co to, sakra, bylo?“ zeptal se a z jeho hlasu zazníval odpor.
„Netuším, ale každopádně je to velice zajímavé… Omluvte mě, donesu Danielovi tyhle papíry, potřebuji, aby mi přeložil ty nápisy.“ Zamířila si to ke dveřím, když jí Jack zarazil.
„Počkejte, půjdu s vámi, musím s ním taky mluvit…“

Dorazili k Danielově pracovně v dusném tichu. Každý byl v myšlenkách očividně jinde… Takže si ani jeden z nich nevšiml, že vojíni nezdraví své nadřízené jako obvykle. Naopak! Chovali se, jako by Sam a Jack byli vzduch…
„Danieli?“ zaklepala Carterová na otevřené dveře Danielovi pracovny. Jack stál těsně za ní a ona už ho začínala mít plné zuby…
Ona i O’Neill dobře viděli, že Daniel sedí za svým stolem a listuje nějakou knihou, ale na jejich zaklepání ani oslovení nijak nereagoval. Ani na opakované…
„Co to s ním je?“ zavrčel Jack podrážděně a protáhl se okolo udivené Sam až do místnosti. „Danieli!“ zařval tak nahlas, až s sebou Sam trhla… S Danielem to ovšem ani nehnulo. O’Neill se otočil zpátky na Carterovou a očividně se dožadoval nějakého vysvětlení.
Sam byla ale myšlenkami mimo. Náhle jí ale zřejmě něco napadlo, protože zděšeně vyvalila oči a zadívala se na svoje ruce. Sice na nich neviděla nic neobvyklého, ale…
Jediným skokem byla u Jacka a chňapla ho za ruku.
„Carterová, co blbnete?“ koktal Jack úplně vykolejeně. Byl tak zmatený, že se zcela neschopen jakéhokoli protestu nechal vláčet chodbami SGC jako malé dítě. Vzpomněl si při tom, že takhle nevybíravě ho za ruku vodila jen jedna holčička ve školce. Pochopitelně i ona stejně jako teď Carterová byla o mnoho chytřejší a nikdy neopomenula, dát mu to najevo… Zhnuseně zatřepal hlavou, tyhle vzpomínky zrovna nemiloval. Místo toho se už zase věnoval Sam… Trochu probrán z prvotního šoku se zkusil Carterové vzepřít. Při myšlence, jak nemožně asi musí vypadat major vláčející plukovníka za ruku, se otřásl… Carterová však držela až příliš pevně.
„Majore, přikazuji vám, abyste mě okamžitě pustila!“ zařval. V ten okamžik minuli vojína… Jacka překvapilo, že ten jim nevěnoval ani pohled. A O’Neill byl přesvědčen, že by stáli za víc než za pohled…
„Kruci, Carterová, vždyť tohle se dá považovat za sexuální harašení…,“ namítal zuřivě, když si všiml, že se dostali do zóny ubikací.
Sam ho ale ani v nejmenším nevnímala a dál vlekla jako hadrového panáka. Jako tornádo společně vtrhli do Saminy ubikace, kde ho Carterová konečně pustila.
Jackovi se v tu chvíli honilo hlavou spousta myšlenek. Proč ho sem přitáhla? Co mu chce? Snad znásilnit? Vzpomněl si na dobu, kdy Sam začala taky zčista jasna vyšilovat… Jak se na něj vrhla tehdy v těch šatnách. V okamžiku, kdy uvažoval o tom, že tentokrát by se už nejspíš nijak nebránil, ho Sam bez povšimnutí minula a zamířila ke své skříni.
O’Neillův úsměv pohasl, ale pak ho napadlo, že mu Sam chce ukázat nějaké hezké oblečení… Byl tak mimo a zaslepený svojí vlastní fantazií, že si neuvědomoval ani zlomek z toho, co se skutečně děje…
Carterová otevřela skříň, na jejíž dveřích bylo zrcadlo… Snad jinde na základně se zrcadlo v této podobě sehnat nedalo. Zadívala se do něj a zděšením otevřela ústa.
O’Neill její reakce nechápal, ale už mu došlo, že znásilnit ho nechce… Pak si všiml, že Sam má v očích slzy. Zjihl.
„Sam, co se děje? Jste úplně bílá…“
Na místo odpovědi ho znovu čapla za ruku a postavila před zrcadlo. Natolik se nemiloval, že by na sebe musel zírat do zrcadla, ale… zčista jasna si uvědomil, že v tom zrcadle nikoho nevidí. Uchopil dveře skříně a zahýbal s nimi… Za normálních okolností by se v tom kusu skla měl vidět a stejně tak by tam měl vidět i Sam, která stála těsně za ním… Jenže teď tam neviděl nic víc, než Saminu postel stojící na druhé straně pokoje. Tak jak hýbal s dveřmi a tím pádem i se sklem, se pohyboval i odraz Saminy postele… Ale on ani Carterová nikde.

„Co… co to je?“ vykoktal Jack zděšeně a začal od zrcadla couvat, jako by se o něj mohl snad spálit. Vrazil tak do Sam, o kterou zakopl a měl co dělat, aby to ustál.
„Ptejte se spíš, co to není,“ zašeptala Sam a zoufale si vjela prsty do vlasů.
„Co… co to není? Snad kdo to není!“ slovíčkařil O’Neill a vypadalo to, že nemá daleko od psychického šoku. Oči měl úplně vytřeštěné a na rozdíl od Sam, která byla nečekaně apatická, nastalou situaci prožíval až neuvěřitelným způsobem…
Carterová si sedla na postel, zatímco Jack začal kráčet po místnosti, jako rozzuřený tygr po své kleci.
„Jsme neviditelní? Je to vůbec možné… Nevidím se v zrcadle! Ne, že by mi chyběl ten můj ksicht, ale… Ježiši, vždyť já nejsem vidět! A podle toho, jak se choval Daniel, nejsem ani slyšet…“
„Pane!“ pokoušela se Sam přerušit tok jeho hlasitých a zmatených úvah.
„To je neuvěřitelný! Určitě za to může ta krabice…“
„Pane!“
„… ale jak je možné, že Carterová mě vidí? A slyší? A já jí taky vidím a slyším…“
Sam toho měla právě tak akorát dost.
„JACKU O’NEILLE, BUĎTE UŽ ZTICHA!!!“ zaječela úplně neuvěřitelným způsobem a jako by svůj tón chtěla potvrdit, vyletěla z postele jako čertík z krabičky a práskla dveřmi, které před tím zapomněli zavřít…
Jack zděšeně zamrkal a už ani necekl. Tak tohle fakt nečekal… Tentokrát to byl on, kdo se jako spráskaný pes raději posadil na postel, aby nepřekážel rozzuřené Sam.
„Musíme to probrat absolutně v klidu a s rozvahou… Možná jsme neviditelní, dobře, ale musíme přijít na to, proč a jak.“ Vypadalo to, že Carterová se ovládá z posledních sil, aby zase nezačala ječet. Pokud tu teď byl někdo, kdo na rozdíl od vlastních slov, hysterčil, byla to ona.
„Carterová, uklidněte se, ano?“ zkusil to Jack vyjednávacím tónem, který za ty roky pochytil od Daniela. „Vždyť vás může někdo slyšet…“
Ani nedomluvil a Sam ho propálila zdrcujícím pohledem. O’Neill si odkašlal a nervózně si prohrábl na krátko střižené vlasy.
„No jo, máte pravdu… Nikdo nás neuslyší,“ zabrblal si pro sebe, aniž by Sam cokoli řekla.
Po další tři minuty bylo v pokoji už jen hrobové ticho, přerušované jen Jackovým nervózním chrutí se na posteli a Saminými ráznými kroky.
„Co budeme dělat?“ odvážil se po chvilce Jack. Snad ještě nikdy v životě neviděl Sam v takovémto stavu a tedy absolutně netušil, co si může a co nemůže dovolit… I když si byl vědom, že vzhledem k hodnostem by měla mít respekt ona k němu, tahle nečekaná a neobvyklá situace způsobila, že se cítil maličký jako blecha. Něco se v jeden určitý zlomový okamžik změnilo a on nabyl dojmu, že teď je úplně jedno, jestli on je plukovník a ona major… Teď jsou prostě jen dva lidé, kteří jsou nedopatřením tam, kde jsou.
„Co budeme dělat?“ zopakovala po něm Sam vztekle a podívala se na něj.
Instinktivně s sebou cukl a malinko se odtáhl, jako by očekával přílet nějaké rány. V ten okamžik si Carterová uvědomila, že tohle vůči svému velícímu důstojníkovi fakt přestřelila. Tatam byl její navztekaný výraz. Zčervenala studem a sklopila hlavu…
„Omlouvám se, plukovníku… Nechtěla jsem na vás křičet, já…“
„To je v pořádku,“ oddechl si Jack. S pocitem, že má zpátky tu klidnou a logicky uvažující Sam, by jí odpustil snad všechno.
„Opravdu jsem to tak nemyslela, ale…“
„Už to nebudeme řešit, Carterová! Radši rozveďte další ze svých teorií a pokuste se mi vysvětlit, co se vlastně stalo?“
Na okamžik se opět rozhostilo ticho. Zřejmě horoucně přemýšlela bůhví o čem a Jack… Jack se nečekaně zprudka nadechl.
„Carterová?“ zeptal se vyděšeným hlasem. „Je možné, že… že jsme mrtví?“
Podívala se na něj a O’Neill i bez odpovědi poznal, že ta možnost tu je. Se zavytím zraněného zvířete se ze sedu přemístil do pohodlnější polohy a to tak, že si na Saminu postel lehl… A zatímco Carterová celá nesvá poposedávala na jejím okraji, labužnicky se rozvalil na měkké dece a ruce si dal za hlavu. Jestli má být mrtvý, tak aspoň ať má pohodlí.
„Pane?“ uslyšel nad sebou Sam. „To je moje postel!“
Překvapeně se na ni podíval.
„No a?“
„Rozvalujete se tu v mé posteli, když máme na starosti momentálně jiné věci?“
Už chtěl začít protestovat, ale když si všiml, že Sam lesknou v očích slzy, raději se zase rychle posadil vedle ní… Chvilku tam jen dřepěli s rukama v klíně a O’Neill se sebou očividně sváděl menší boj. Objat ji, neobjat ji? Nakonec v něm zvítězilo to citlivější já, které k téhle ženě vždycky cítilo něco víc a on si k ní přisedl trošku blíž. Jednou rukou ji objal kolem ramen a ona se mu vzápětí zhroutila se vzlykotem do náruče… Byl z toho úplně vedle, netušil, co má dělat.
„No tak, Sam,“ začal ji neohrabaně hladit po jemných blonďatých vlasech vonících růžemi. „Přeci to nebude tak zlé… Byli jsme už v horších šlamastykách,“ pokoušel se jí uklidnit.
„V horších?“ popotáhla a vymanila se z jeho náruče. Rozpačitě uhnula jeho pohledu, protože si nejspíš uvědomila, že takhle rozbrečet se před ním nechtěla. „Co může být horšího, než že jsme neviditelní a to ještě v tom lepším případě, protože jak říkáte, můžeme být taky klidně mrtví? Nikdo nás neslyší, nikdo nás nevidí, nikdo nás necítí… Ke všemu ani v nejmenším netušíme, jak se nám to stalo a tím pádem ani jak to zvrátit.“
„Jak to že netušíme, jak se nám to stalo? Může za to přece ta bedna, ne?“
„A co z toho?“ zvolala ublíženě. „Nevím, na jakém principu to funguje, ani co jsem s tím provedla… Prostě jsem jen zatočila kolečkem a zmáčkla knoflík.“
„Sam, vy na to přece přijdete,“ pronesl chlácholivě.
„Jak to můžete, krucinál, tak vědět?“ zařvala ublíženě a O’Neill s sebou znovu polekaně trhl. Vyskočila z postele a jemu náhle připadala neuvěřitelně velká a děsivá. Byla očividně rozčílená a on ani v nejmenším netušil proč… Co zase řekl špatně?
„Už mě nebaví ty vaše řeči o tom, že vždycky na všechno přijdu a jak na mě pořád ve všem spoléháte!“
Z jeho obličeje zmizel překvapený výraz. Místo toho jeho tvář teď připomínala jen jakousi kamennou masku…
„Nikdy by mě nenapadlo, že na mě a na mou důvěru k vám pohlížíte takhle,“ pronesl ledově a nespouštěl z ní při tom oči. „Ano, spoléhám na vás, protože jsem si vždycky myslel, že to tak v týmu má být… Nevím, co to s vámi v poslední době je, ale tohle už skutečně přeháníte. Jestli jsem vám něco udělal, tak mi to řekněte a vyřešíme to hned teď a tady.“
Zůstala na něj mlčky civět. Proboha, co mu to jen řekla? Co to s ní je?
„Nic jste mi neudělal,“ zašeptala a najednou se neuvěřitelně styděla. Nikdy na něj nechtěla křičet a tím spíš mu říct to, co řekla… Jenže najednou byla úplně v šílené situaci, do které se normální člověk nedostává – byla neviditelná! Skončila kdesi neznámo kde s člověkem, se kterým se nedá rozumně promluvit. Alespoň teď jí to tak připadalo… Cítila se zoufale sama, přestože byla obklopena spoustou lidí. A měla pocit, že Jackova „přítomnost“ tenhle pocit nemůže smazat. Otočila se na patě a utekla ze svého pokoje pryč…

Strávila dlouhé tři hodiny ve své laboratoři v naprostém tichu a osamění. Celou tu dobu nedělala nic jiného, než že zkoumala ten podivný přístroj a snažila se při tom zahnat myšlenky na plukovníka O’Neilla. Nechtěla na něj myslet, ale jeho překvapený výraz, který nasadil, když na něj křičela, se jí neustále vkrádal na mysl… Pořád před sebou viděla jeho hnědé oči plné úžasu a nepochopení. Ne, skutečně ji nepochopil… Chtěla mu toho už dávno tolik říct, ale nikdy nemohla. Ani teď nemůže a cosi v ní už explodovalo… Nějak to z ní prostě muselo ven, ale proč zrovna křik? Možná to bylo i touhle podivnou situací, ale ať se snažila seč mohla, dostatečnou omluvu nebo výmluvu pro své předchozí chování nenacházela. Toužila po tom, říci mu alespoň „Promiň“, ale děsila se pouhého okamžiku, kdy mu bude muset pohlédnou do očí, natož aby na něj promluvila…
Na té „krabici“, jak říkal právě plukovník, nenašla nic zajímavého. Nápisům u otáčivého kolečka nerozuměla, a jak si domyslela, bez nich se nepohne dál… Jediného, čeho si všimla a co ji přinutilo ke zvýšené pozornosti, bylo, že kolečko, kterým před tím otáčela, nedotočila až k dalšímu znaku… Zbývaly dva či tři milimetry, možná zanedbatelná věc, ale byla tam. Zkusila kolečko dotočit, ale nic se nestalo. Snad to nemělo na výsledek žádný vliv a nebo bylo už pozdě dokonávat něco, co před tím dokončeno nebylo.
Zrovna přemýšlela nad tím, jak by mohla dát Danielovi nějakou zprávu, když se on sám objevil ve dveřích… Zaklepal na otevřené dveře a nakoukl dovnitř.
„Sam?“ zeptal se a rozhlédl se po laboratoři, která byla rádoby prázdná. Přešel ke stolu a zadíval se mezi různě poházené papíry, zda mezi nimi snad nenajde nějaký vzkaz. Občas to tak se Sam dělali, protože základna byla velká a oni se často míjeli. Žádný tam ale nebyl… Povzdychl si a zamířil zase ke dveřím.
Samantha, která po celou dobu jeho přítomnosti v místnosti seděla jako ochrnutá, se nyní probrala.
„Danieli!“ zavolala. Marně.
Daniel se už ani neohlédl a zmizel na chodbě.
Vyskočila na nohy a rozběhla se za ním. Dohonila ho během pár vteřin… Kráčela mu po boku a pokoušela se různě navázat kontakt.
„Danieli? Kruci, přece mě musíte slyšet!“ zamávala mu rukou před obličejem.
Nic.
„Danieli!“ Pokusila se do něj šťouchnout loktem, ale její snaha přišla úplně v niveč. V okamžik, kdy by se ho za normálních okolností dotkla, jím prostě proletěla. Neočekávala podobnou věc a tak dala do rány, kterou chtěla Danielovi uštědřit, všechnu sílu a energii. Tím pádem se už nedovedla zastavit, prošla jím a narazila do zdi, po níž se vzápětí s hvězdičkami před očima, svezla k zemi. Chvilku tam jen tak seděla a nevěděla, jestli se má rozplakat nebo se zase začít vztekat… Najednou se ve výšce jejího obličeje objevila něčí ruka.
„Vstávejte, Carterová!“ ozval se nekompromisně Jack a pomohl jí na nohy. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se ledově.
„Chtěla jsem nějak kontaktovat Daniela,“ zamumlala a neodvažovala se zvednout oči a pohlédnout mu do tváře.
„No, to se vám fakt povedlo,“ pronesl kousavě. „Skvěle jste se zkontaktovala se zdí…“
Prudce zvedla hlavu a udiveně na něj pohlédla. Očividně se zlobil…
„Vykoumala jste něco s tou věcičkou?“ zeptal se.
Zakroutila hlavou.
„Nerozumím těm znakům, potřebovala bych pomoc Daniela.“
Povzdychl si a ona si v ten okamžik uvědomila, že toho má dost stejně jako ona. O to jí víc jí to všechno mrzelo…
„Napadl vás nějaký způsob?“ zeptal se.
Sam měla menší problémy s konverzací… Jednak proto, že se ještě stále trochu styděla za svoje předchozí chování a jednak taky proto, že hovor s vyšším důstojníkem vedla na chodbě jen v nezbytných případech. Speciálně s plukovníkem totiž často mluvili o věcech, které nebyli určeny pro uši obyčejných vojínů motajících se po SGC… A najednou tu prostě stáli na jedné z nejfrekventovanějších chodeb a žhavě diskutovali o něčem, o čem neměl nikdo jiný tušení. Vojíni, důstojníci, lidi v civilu, ti všichni je míjeli bez povšimnutí, bez pozdravu nebo jen pohledu… Samantha se cítila neuvěřitelně podivně, jen těžko se dá vyjádřit, jak se asi cítí člověk, kterému se zčista jasna obrátí život naruby. Stála tu s Jackem… S Jackem. Zvláštní… Možná by se to dalo považovat za osud. Zadívala se do jeho očí a najednou jí ještě víc než před tím mrzelo, jak na něj křičela. A on se teď zlobil… Tolik si přála být s ním někdy sama a teď, když se to konečně stalo, se s ním hádá. Nechtěla, aby se na ní mračil, ale nenašla v sobě ani za mák odvahy, aby se mu za to omluvila…
„Ne, nenapadl… Snad jen jeden dost primitivní – prostě jim zkusit napsat.“
„Napsat…,“ opakoval po ní Jack zamyšleně a díval se někam do výšky jejího pasu. Zamyšleně si při tom mnul bradu a Sam si po dlouhé době uvědomila, že ho zase jednou vidí o něčem přemýšlet… Nebo že by se umazala na obědě od hořčice? Pohlédla na svoje břicho a s úlevou zkonstatovala, že špinavá není.
O’Neill si zřejmě toho pohledu všiml a uvědomil si tak svoje vlastní zírání. Přinutil se zvednout hlavu, ale do tváře se jí z nepochopitelných důvodů nepodíval. Najednou to vypadalo, že je to on, kdo o něčem přemýšlí a neví, jak něco říct.
„Děje se něco, pane? Myslíte, že je to špatný nápad?“ zeptala se Carterová opatrně.
Trhl s sebou.
Poznala, že o něčem skutečně přemýšlel… S úsměvem ji napadlo, že je to podivný úkaz, a že to zneviditelnění zřejmě dělá svoje – jak u ní, tak u něj.
„Ne, jistěže to není špatný nápad! Měli bychom něco zkusit…“
Mlčky mu to odkývala. Přestože to vypadalo, že rozhovor je zdánlivě ukončen, oba se ne a ne rozejít každý svou cestou… Prostě tam dál tiše stáli a nervózně sledovali jeden druhého.
Sam trhla hlavou, když si Jack nervózně odkašlal a nadechl se očividně k nějakému dalšímu hovoru. Všiml si ale jejího podivného výrazu v obličeji, který mohl znamenat strach stejně jako tichou prosbu… Cítil něco zvláštního a nevěděl, jak to dát najevo. A zda by to vůbec měl dávat najevo… Nakonec neřekl nic a rozešel se opačným směrem, než kterým byla laboratoř Sam. Neměl žádný cíl a i když si byl vědom toho, že ona je teď jeho jediná společnost, nebyl si jist, jestli právě po její blízkosti touží.

Toulal se po celé základně a minuty pro něj měli podobu hodin. Všechno se neuvěřitelně vleklo a samota ho ubíjela… Někdy miloval dlouhé a nekonečně hodiny ticha. Po těch zážitcích, které se mu stávali na misích, se nebylo co divit a on častokrát vítal prázdnotu svého domu… Ale jindy se cítil zoufale sám. Stárnul a neviděl při tom vyrůstat svoje děti, stával se stále více zahořklejší a pesimističtější a žádná žena, kterou miloval, ho nepoškádlila a s úsměvem mu neřekla, ať nebručí…
Bylo to k uzoufání, protože tím, že je najednou skutečně sám a od toho, aby se nezbláznil ho drží pouze přítomnost Sam… Bylo to zvláštní, že v takovéhle situaci zůstali oni dva. A dá se to jen těžko označit za náhodu či osud… Prostě to bylo bůhví co.
Ač, jak si myslel, stárnul, něco se v něm probouzelo. Něco nového, něco mladého, něco, co mu do nohou vlévalo energii a do hlavy teplo. Chtěl si zase zablbnout jako malé dítě, chtěl dovádět, chtěl udělat něco, co jako padesátiletý chlap v armádě udělat nemůže… Cítil, že dostal jedinečnou příležitost, která se už nebude opakovat. Může dělat, co si zamane a nikdo mu neřekne: „Tohle ne a támhleto ano!“ Ne, tohle nebyla náhoda, že v tom uvízl se Sam! Ale co s tím?

„Carterová?“ vešel do její pracovny bez klepání. Nějak si při tom nevšiml, že ona tam sice je, ale rozhodně ne sama.
Sam seděla za stolem, v ruce tužku a psala na kus papíru. Kousek dál stál Daniel, Teal’c a generál Hammond. Všichni tři vypadali značně zaskočeně a šokovaně…
„Takže už to vědí?“ zeptal se O’Neill neobvyklým tónem hlasu.
Přestala psát a zvedla hlavu… Neunikl jí jeho zklamaný tón.
„Ano, pane,“ odpověděla.
Jack si všiml, že skupinka jeho spolupracovníků v čele s velitelem fascinovaně hledí nikoli na Sam, ale na pero, které přestalo momentálně psát. O’Neillovi došlo, že to je zřejmě to jediné, co vidí… Odkašlal si a přešel až k nim. V klidu si sedl na stůl, což by si normálně v přítomnosti generála asi nedovolil a s úsměvem, kterým jasně značil určitou výhodu z nevýhody se zadíval na Daniela, Teal’ca a Hammonda. Mohl si to dovolit, nikdo z nich ho neviděl…
„A kam už jste se dopracovali?“ zeptal se.
„Napsala jsem Danielovi, co se stalo a dala mu to na stůl… Chvilku sice trvalo, než to našel a zpočátku si myslel, že je to vtip a jako blázen mě a vás hledal po celé základně dobrou půlhodinu, ale pak se ráčil uznat, že to fór není a zavolal generálovi.“
„Aha!“ usmál se zamyšleně Jack a vstal. Přešel k Hammondovi a rukou mu zamával před obličejem… Měl ohromnou legraci z toho, že generál na to nijak nezareagoval. Smál se a rošťácky dloubl do Teal‘ca. Tady ovšem trochu pozapomněl a na předchozí incident Sam s Danielem a on náhle pocítil, jaké to je, projít člověkem… Otřásl se a úsměv mu zmizel s tváře. Bylo to podivný, nepopsatelný pocit. Jakoby na vás někdo vylil kbelík vřelé a pak hned ledově studené vody.
„Zvláštní pocit, že?“ zeptala se Sam, když si všimla jeho rozpoložení.
Kývl.
„Je to jako by na vás v jeden okamžik sáhla smrt i život…“
„Sam, jste tu?“ ozvalo se náhle. „Nebo proč nepíšete?“ Generál Hammond se celý nesvůj rozhlédl kolem.
Carterová urychleně odtrhla pohled od Jacka a začala rychle psát. O’Neill jí nakoukl přes rameno… Prvních pár řádků jen zběžně přelétl pohledem a zaměřil se na informaci, kterou se Sam pokoušela sdělit teď.
„Omlouvám se, ale právě dorazil plukovník O’Neill, měli jsme menší debatu…,“ četl a pak pozoroval, jak Sam natáčí papír blíže ke generálovi, Danielovi a Teal’covi, který na něj jen nevěřícně zírali… Uchechtl se. Jen ztěží si totiž uměl představit, a to i přes to všechno, čím si už prošel, jaké to je, dívat se na tužku, která rádoby sama píše na papír a vědět při tom, že další dva lidé, o kterých sice ví, ale nevidí je, ani neslyší, jsou v místnosti s ním…
„Jack je tady taky?“ optal se užasle Daniel, který měl zřejmě s písmenky ty největší zkušenosti a tím pádem jako první ukončil svoje čtení Samina vzkazu.
„Ano,“ odpověděla Carterová, ale vzápětí se plácla do čela. Nikdo jí přece neslyšel…
Daniel si založil si ruce na prsou a rošťácky se usmál. O’Neill v ten okamžik pochopil, že se tím vším nejspíš výborně baví. Trochu ho to navztekalo, ale zároveň taky utvrdilo v tom, že to sice je opravdu nemilá situace, ale nikoli tragická, která by se nedala využít…
„Jacku?“ pokračoval Daniel a oči mu svítili. „Jestli tady jsi, mohl bys mi to nějak dokázat? Víš, nějakým způsobem, který je ti vlastní…“
O’Neill se zadíval na Carterovou a v jednu jedinou vteřinu se oba dva naráz rozesmáli… Jack pak přešel za Daniela. Vzal jednu židli, která pro kohokoli jiného než pro něj a Sam, letěla vzduchem a než se Daniel nadál, byl dost nekompromisním způsobem přinucen sednout si na ni. O’Neill ji totiž postavil přesně za něj a pak jí ještě trochu přirazil tím způsobem, že Danielovi doslova podlomila nohy a on si na ni kecl jako na nočník… Zatímco on vyjekl překvapením, Sam a Jack se znovu rozchechtali a společně s nimi i generál a Teal’c se dokonce usmíval!
O’Neill si spokojeně zamnul ruce a slavnostně pronesl:
„Počítej s tím, že tě budu strašit, Jacksone!“
Bylo jenom dobře, že ho Daniel neslyšel, protože jinak by se mu určitě orosilo čelo.

„Stejně je to všechno zvláštní,“ pronesla Sam zamyšleně, když spolu s Jackem kráčeli směrem ke kantýně. Oba měli šílený hlad, ale skoro se děsili toho, co se bude dít, až budou jíst. „Jak je třeba možné, že dokážeme projít člověkem a zdí ne?“
O’Neill jen pokrčil rameny a s rukama furiantsky zastrčenýma v kapsách kalhot vypadal znovu velice zamyšleně…
„Ale Daniel slíbil, že se mrkne na ty nápisy a pokusí se s tím co nejdříve něco udělat, takže… nám nezbývá nic jiného čekat.“
„Hmm,“ zabručel Jack a ani tentokrát ze sebe nedostal nic víc.
Sam už to nevydržela a zastavila uprostřed chodby… Vzápětí jí prošla kapitán Hillová. Carterová se otřásla a raději ustoupila více ke zdi, kde byla menší pravděpodobnost podobné „srážky“.
„Pane, co se děje?“ zeptala se. „Chováte se podivně, je vám dobře?“
Kývl.
„Tak… tak je to mnou? Pořád se na mě zlobíte? Plukovníku, moc mě to mrzí, nechtěla jsem na vás křičet…“
„Carterová, mlčte,“ zaúpěl zoufale.
„Ale proč? Pane, co je s vámi?“ Její tón zněl skutečně starostlivě a se stejnou starostí si i Jacka prohlížela… Každý její pohled ho lechtal v žaludku a nutil k šílenostem.
„Carterová, jestli nebudete mlčet, tak…“ Zarazil se. Už se otáčel a chtěl rychle odejít, když ho Sam chytla za ruku a zabránila mu tak v útěku… A problém byl, že vůbec nic nechápala.
„Moc mě mrzí, že jsem na vás tak vyjela, vy víte, že… že vás mám ráda, nemyslela jsem to zle, bylo to jen chvilkové, bylo to…“ Nic dalšího už neřekla, protože nemohla. Nebylo jí to dovoleno… Jackovy rty nekompromisně umlčely ty její a ona se vteřinu či dvě vůbec nedovedla ani pohnout, natož jakkoli reagovat.
O’Neill se už chystal přestat, protože se nesetkával s žádnou odezvou, ale náhle cítil, jak Saminy ruce míří k jeho hlavě. Dotýkají se jeho vlasů a vzápětí se ho přitahují ještě blíže… Usmál se a polibek ještě prohloubil.
„Pane… Pane, co to děláme?“ zašeptala Sam po chvilce a odtáhla se od něj. Panebože, to by jí v životě nenapadlo, že se bude s Jackem líbat přímo na chodbě SGC.
„Já nevím…,“ odpověděl jí tiše. „Jen vím, že mě k vám něco děsně táhne a to že jsme najednou tak sami…“ Nedomluvil a znovu se na ni vrhnul. Hladově se přisál na její ústa a donutil jí couvnout až úplně ke zdi… Opřel jí o ni a rukama objal kolem pasu.
Jedno její já křičelo radostí, druhé plakalo bolestí… Neřekl ji, ani že jí má rád, jen že ho přitahuje. Kruci, tohle přeci nikdy nechtěla…
„Plukovníku, prosím vás…,“ zašeptala a jen s velkým vypětím ho od sebe odstrčila.
Nevypadal překvapeně ani dotčeně jen… velmi nadšeně, rozjařeně, z očí mu svítilo něco, co tam Sam snad ještě nikdy neviděla. Byla to obyčejná radost ze života, chuť opřít se do všeho naplno…
„Sam,“ vydechl radostně, „uvědomujete si, co všechno se nám otevírá za možnosti? Můžeme si dělat, co chceme, teď nejsme v armádě, teď jsme jen sami dva v našem vlastním světě… Sam, copak vy té šance nechcete využít?“
„Myslíte… myslíte nás dva?“ zeptala se nervózně.
„Nás dva, naše okolí, naše životy, naše přání… Teď nás nic nesvazuje! Sam, jsme volní jako ptáci!“ Náhle zvážněl a natáhl před sebe ruku. „Jdete do toho se mnou? Neptejte se do čeho, já sám to nevím…“
Podívala se na jeho napřaženou ruku a pak znovu na něj. Najednou věděla, že by s ním šla kamkoli… Váhavě stiskla jeho nabízenou ruku, která jí vzápětí pevně sevřela a strhla Jackovi do náruče. Jako malý kluk zavýskl, zvedl jí ze země a jako mladý zamilovaný muž se s ní bláznivě zatočil…
 „Carterová, tak polezte!“ povzbuzoval plukovník svou podřízenou a natahoval k ní ruku. Málem při tom spadl, jak se jí snažil pomoc…
„Zvládnu to,“ pronesla Sam a nabízenou ruku pohledem odmítla. Pevněji se chytla naqudahového kruhu a nohy vsunula do mezer, které byly mezi jednotlivými znaky na Hvězdné bráně. Především ona si dnes všimla i trochu jiné struktury na tom úžasném kruhu, skýtající mnohá tajemství… Nikdy ji nenapadlo vylézt na něj. Nikdy… Ale dnešní den byl vyjímečný, v žádném případě nemohl zapadnout do pojmu obyčejný a pokud nebyl obyčejný, neplatilo u něj ani slůvko nikdy. Cítila se úžasně… Všechny starosti minulých let z ní spadly, najednou si připadala zase jako malá holka, která chce létat. Dobře ví, že to nejde, ale protože je dítě, chce o tom alespoň snít… Tak přesně takhle se cítila Sam.
I Jacka překvapila její proměna. Najednou hloupla a oči jí svítili šibalstvím… Byla pro každou ničemnost a nezbednost. To jí napadlo prostě jen tak vylézt na Hvězdnou bránu… Pochopitelně by to nebyl on, kdyby se toho nechytil a díky tomu teď byli tam, kde byli. Jenže to vymyslela ona! Krásná, ale častokrát až příliš vážná doktorka věd, chytla praštěného plukovníka za ruku a místo toho, aby se vydali do jídelny, kam původně mířili, rozběhli se do prostoru s bránou…
Nikdo je neviděl, nikdo ani nezaregistroval, že se dveře sami od sebe zavírají… A pokud ano, nedal to na sobě nijak znát, protože generál rozhlásil, co se stalo, a pokud někdo uvidí nějaké podivné úkazy, nemá si toho všímat – to jsou jen plukovník O’Neill a major Carterová… Tak právě tahle slova se rozléhala chodbami, když Jack a Sam kráčeli k bráně. Když to slyšeli, začali se oba bláznivě smát… A právě v ten okamžik Samantha pochopila, že nemá cenu plakat. Jack měl přeci pravdu! Mohou si dělat, co chtějí a nenajde se ani jeden člověk, který by jím to dovedl zakázat. Dostali v životě alespoň na pár hodin nový život, novou šanci. Byli by blázni, kdyby toho nevyužili… Následky možná budou děsivé, ale kdo by na to teď dokázal myslet?
Sam se konečně dostala až na nejvyšší bod kružnice v podobě Hvězdné brány. Vzápětí vydechla úžasem…
„Páni…“ Pohledem plným překvapení a nadšení  se rozhlédla kolem sebe. Znala to tu už tolik let, ale z tohohle pohledu nikdy. Všechno najednou vypadalo úplně jinak… Hlavy měli s Jackem ve výši řídící místnosti. Dívala se teď přesně na Silera sedícího u svého počítače a generála Hammonda, který s ním o něčem diskutoval. Chvilku je pozorovala, ale pak sklopila pohled a zadívala se na to, co se dělo dole pod nimi před a na rampě vedoucí k bráně… Právě se tam seskupovala SG-6, která se očividně chystala vyrazit na misi. I oni se společně se svým velitelem o něčem živě bavili… Sam jim ale nerozuměla.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se dá brána použít i k podobnému účelu,“ zamrkal na ni rošťácky O’Neill a opatrně si poposedl směrem k ní. Nedělilo je teď víc než dvacet centimetrů…
Očarovaně na něj pohlédla.
„Je to tu děsně zajímavé… Příště lezu první já!“
„Pokud bude chtít, aby nějaké příště bylo…,“ zašeptal a přisunul se ještě blíž. Teď už se Sam dotýkal… Jenže tu tenhle nečekaný kontakt překvapil a ona s sebou trhla. Vrazila do Jacka. Ten vyjekl a  zabalancoval… Šířka naqudahu nebyla nijak valná a na sezení ne zrovna pohodlná. Už skoro padal dozadu, když ho Saminy ruce strhly zpět…
„Sakra, co blázníte?“ obořila se na něj. „Chcete vyzkoušet v praxi, jestli vážně nejsme mrtví?“
„Já? Vy jste do mě strčila…“
„Proč bych do vás měla strkat? To si myslíte, že vás chci zabít?“
„Sam…“
„Proč bych to, kruci, měla dělat? Nemůžu za to, že jste se ke mně tak nasunul…“ Najednou se zarazila, protože si uvědomila, že ji řekl křestním jménem. Překvapeně zamrkala…
„Ano?“ zeptala se tiše a úplně Jackovi roztávala před očima.
„Už zase na mě křičíte…“ Řekl to káravým ale velice jemným tónem a z jeho hlasu sálalo jakési teplo. Nezlobil se na ni, spíš mu to dělalo radost.
Nervózně se ošila.
„Nekřičím,“ řekla slabým hlasem a sklopila hlavu. Sakra, proč na něj v poslední době musí být tak vysazená? Měl přece pravdu – už zase křičela. Ale nezdálo se, že by mu to vadilo…
„Křičíte,“ trval si na svém a usmál se. Ona však jeho úsměv neviděla… A Jack chtěl, aby ho viděla. Uchopil ji za bradu a přinutil jí tak jemným a nenásilným způsobem zvednout hlavu.
Nečekala, že jeho tvář bude tak blízko… Hnědé oči byly sotva pár centimetrů od jejích a ona najednou nemohla dělat vůbec nic. Úplně ztuhla a jen odevzdaně čekala, co se bude dít…
Původně nechtěl, aby se cokoli dalšího dělo, ale její odevzdanost mu podlomila kolena… To, co se stalo tam na té chodbě, byla jen směsice emocí. Náklonnost k ní se v něm mísila s touhou zacpat jí pusu, aby na něj už nehulákala. Jakkoli… Veden emocemi jednal zbrkle a neuváženě. Pokud to samé ale udělá teď a tady, už to nebudou emoce, už se nebude mít nač vymluvit. Pak si už bude muset sám sobě přiznat, co se to tu vlastně děje…
Její rty byly od těch jeho sotva pár milimetrů, vlastně se už skoro dotýkaly, když náhle a naprosto nečekaně prolomilo ticho zadávání adresy. Část brány se pootočila a z reproduktorů se vzápětí ozvalo:
„První zámek zapadl!“
Ozval se ten samý zvuk, opět se část brány otočila a pak zase cvaknutí.
„Druhý zámek zapadl!“
Jack s Sam od sebe odletěli jako na pérkách. Pokud dovedou projít člověkem a zdí ne, rozhodně se nedá očekávat, že tu budou v době, kdy je brána aktivní, v bezpečí.
„Třetí zámek zapadl!“
„Carterová lezte! Rychle!“ To bylo to první, co O’Neilla napadlo – okamžitě pryč.
Sam se okamžitě otočila směrem, kterým sem před tím vylezli. Levou nohu přehodila k té pravé a rukama se pevně chytla výstupků na bráně. Už chtěla začít lézt dolů, když si uvědomila, že to prostě nejde… Škubla pravou nohou a cítila, jak jí něco drží.
„Carterová, co se děje? Proč nelezete?“ houkl na ní Jack, očividně připravený začít co nejrychleji ručkovat dolů.
„Já nevím, asi se brána pootočila a zahákla mi nohavici.“
„Čtvrtý zámek zapadl!“
O’Neill vteřinu přemýšlel co teď, ale jedno věděl jistě – že ji tady nenechá!“
„Která noha?“ křikl na ni a začal slézat k ní.
„Pravá!“
Na to už Jack nic neřekl. Slezl až k ní… Pokud se jí ovšem chtěl dostat až k noze, musel si lehnout na ni.
„Sorry, Carterová, jinak to nepůjde…“ Opřel se o ní a rukama uchopil vnitřní kruh brány. Tímhle způsobem se pak co nejrychleji přesunul až k jejím nohám. Když byly jejich obličeje ve stejné výšce, zamumlal:
„Příště budeme dělat to, co vymyslím já!“
„A co to bude?“ pokusila se o úsměv.
„To ještě nevím,“ zamumlal.
Ve chvíli, kdy byl u její pravé nohy, ozvalo se:
„Pátý zámek zapadl!“
Jackovi začal docházet čas. Brána Sam skřípla slušný kus nohavice a ať se snažil, jak chtěl, po dobrém prostě nechtěla jít ven… Nakonec to vzdal a jediným mocným trhnutím jí nohavici rozerval. Bohužel nejen nohavici, ale vůbec celé kalhoty… Roztrhly se podél švů odshora až dolů a Sam tam najednou visela jen v kalhotkách.
„Šestý zámek zapadl!“
„To si snad děláte srandu!“ zaječela Sam. „To jste mi ty kalhoty musel roztrhnout celé?“
O’Neill ji však nevnímal. Urychleně zručkoval ještě asi o metr níže a pak už musel jednat… Určitě neměl v plánu zkoušet, co by to s nimi udělalo, kdyby v příštích několika vteřinách zůstali tam, kde jsou… Strhl si Sam za nohu do náručí a pak skočil. Ještě nikdy neměl takový pocit, že letí někam do neznáma. Cítil, jak ramenem narazil do rampy před bránou… Dokonce si byl jistý, že i vykřikl. Ta bolest ho úplně ochromila, chvilku nic neslyšel ani neviděl… Kutáleli se po rampě napříč a Jack měl v hlavě jediné – že z té rampy musejí okamžitě pryč! Už nic neslyšel z reproduktorů, netušil kolik času jim zbývá, ztratil pojem o okolním světě… Jen nepustit Sam a rychle pryč! Kutáleli se a O’Neill, který byl ten okamžik vespod, najednou cítil, že pod ním už nic není… Ten pocit trval setinu vteřiny. Pak už zapracovala zemská přitažlivost. Rampa skončila a pod nimi nebylo vůbec nic. Spadli dolů zhruba z metru až dvou…
V příštím okamžiku místnost ovanul podivný chladný vzduch – červí díra byla aktivní.

Pokusil se pohnout, ale měl pocit, že ho bolí snad všechny kosti v těle. Uvědomil si, že všechny ty pády a nárazy vlastně odnesl sám… Cítil, jak mu Sam leží na prsou a zhluboka oddechuje. To ho uklidnilo… Pokud dýchá, žije! O nic víc mu nešlo. Ještě chvilku jen tak ležel, ale pak mu to nedalo. Proč se nehýbe?
Otevřel oči… Lehce se mu zatočila hlava, ale hned to zase přešlo.
„Sam?“ Prsty se zlehka dotkl její tváře.
Měla zavřené oči.
„Sam, nestalo se vám nic?“ naléhal a oddychl si, když na něj konečně pohlédla. To, co ale spatřil, ho vyděsilo… Měla oči plné slz.
„Vy pláčete? Bolí vás něco?“ vykoktal zmateně a začal si ji prohlížet, zda někde neuvidí krev. Neviděl…
„Mě? Jestli něco bolí mě?“ zavzlykala. „Sakra, vždyť jste se málem zabil!“
S úlevou vydechl. Jestli jde jen o tohle… To ještě ovšem netušil, co to znamená pro ní. Stále mu ležela v náručí a on cítil, jak mu její slzy promáčí tričko. Nechtěl se zvedat… Už jen proto, že ji měl takhle u sebe.
Zvedla hlavu a podívala se na něj.
„Není vám nic?“ zeptala se roztřeseným hlasem.
V tu chvíli odlétly všechny příjemné pocity, které cítil, když ji měl v náručí… Jako na povel se ozvala ostrá a bodavá bolest v rameni. Ale on jí to nemohl říct…
„Nic mi není, buďte klidná…“ Aby skutečně klidná byla, usmál se na ni a jemně pohladil po tváři.
Rozpačitě tomuto gestu uhnula a chtěla vstát.
Jack jí ovšem zadržel… Chytl jí za ruku a nedovolil jí tak zvednout se. Zatímco on stále ležel, ona u něj zůstala tiše sedět a dívala se na něj.
Chvilku mlčeli oba, ale Jack se po chvíli odhodlal k prvnímu slůvku…
„Sam?“
„Ano?“ netrpělivě pohlédla na jeho rty a čekala, co řekne.
Už se nadechoval, chtěl něco říct, ale najednou si všiml, že je od pasu dolů prakticky nahá… Po bůhví jak dlouhé době si uvědomil, že se nejspíš červená.
„Nechtěl jsem vám zničit ty kalhoty,“ řekl omluvně a uhnul pohledem, aby se na ni nemusel dívat a upadat tak do stále větších rozpaků.
Zklamaně vydechla. Kruci, musela si přece přiznat, že zrovna tohle slyšet nechtěla… Jack ji ale připomněl to, jak to dopadlo s jejími kalhoty, na které v tom návalu emocí skoro zapomněla. Najednou si uvědomila, že tu u něj klečí jen ve spodním prádle…
O’Neill se začal s bolestivým sykáním zvedat ze země a dával si zvláště pozor na to, aby o Sam nezavadil ani pohledem…

Poslední člen SG týmu právě prošel bránou a červí díra se za ním téměř vzápětí zavřela. Jack se zadíval do míst, kde ještě před chvilkou byli a nevěděl, jestli se může začít smát… Potřebu by měl, ale jestli k tomu byla ta nejlepší příležitost, tak o tom vážně pochyboval. Všiml si, že tam, kde by měly viset Saminy kalhoty, čouhal ze škvíry jen malý kousek zelené látky… Nebylo mu při tom pohledu moc lehko. Pokud to „spolklo“ ty kalhoty, ani na okamžik nezapochyboval o tom, že oni by dopadli lépe. Bolestivě naražené rameno se znovu ozvalo, ale Jack v tom náhle uviděl jisté pozitivum – pokud cítí bolest, nemůže být mrtvý!
Ohlédl se na Sam, která se právě všemožným způsobem snažila stáhnout si tričko skoro až na kolena, aby toho bylo co možná nejméně vidět… Působila při tom neuvěřitelně komicky a zároveň taky roztomile. Usmál se.
„Asi byste se měla jít obléknout…,“ pronesl tónem, kterým se snažil naznačit, že je mu úplně jedno, jak je či není oblečená. Tak lehce se mu to ovšem neříkalo… Měla na sobě saténové, červené kalhotky a pokud nechtěl dát najevo svůj zájem, stálo ho to mnohem víc sil, než kdy čekal.
Jen s velkým přemáháním se otočil a zamířil pryč. Carterovou tam nechal jen tak stát… Tohle asi nepůsobilo zrovna galantně, ale jemu to bylo momentálně úplně jedno, protože měl práci se svými vlastními kalhoty.

Toulal se po základně a opět se děsně nudil. Byl se najíst v kantýně, ale nic neobvyklého se při tom nestalo, jak původně čekal… Jídlo mu nepropadlo žaludkem, ani nezůstalo viset ve vzduchu. Vlastně kdyby na něj, nebo vlastně spíš na pohybující se vidličku, nezírali ostatní strávníci, cítil by se úplně normálně v úplně normálním dni.
Jenže lidé čuměli, šeptali si a Jacka brzy hlad přešel. Pokoušel se vše snášet, ale ve chvíli, kdy k němu přistoupila jedna mladá a krásná astroložka a zeptala se ho: „Major Carterová?“, měl všeho tak akorát dost.
Vidlička, kterou právě mířil do úst se zastavila uprostřed své cesty a u okolních pozorovatelů to vyvolalo jen údiv a místností se rozlehl další šum.
„Ježiš, no co!“ zabrblal Jack vztekle. „Vidlička visí ve vzduchu! To jste to nikdy nikdo neviděl?“
Doufal, že když se slečna nedočká žádné odpovědi, prostě se sebere a odejde, ale opak byl pravdou. Doktorka zřejmě dobře věděla, že ať by jí odpověděl cokoli, ona to neuslyší, a tak si „ticho“ vyložila po svém… Přisedla si k Jackově stolu a s kapsy vytáhla blok a tužku.
„Sam, doufám, že jsi to ty… Vzpomínáš si na ten rozhovor ze včerejška? Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli už jsi mluvila s plukovníkem O’Neillem?“
Jack užasl. Jeho počáteční nezájem se najednou změnil v bystrost a netrpělivost. O čem by s ním Sam měla mluvit a týkalo se to téhle doktorky?
Na papír napsal jen: „Ano…“
„No skvělé,“ zajásala doktorka a Jack si uvědomil, že ani neví, jak se žena jmenuje. „A co říkal? Půjde se mnou?“
O’Neillova zvědavost rostla každou vteřinou. Nechtěl se prozradit a zároveň toho z ní chtěl co možná nejvíce dostat…
„Neřekl na to nic, ale chce vědět podrobnosti,“ odepsal.
„Jaké podrobnosti?“ nechápala astroložka a Jacka v ten okamžik napadlo, že se nevydal tím nejlepším směrem. „Ty myslíš něco bližšího ohledně toho plesu?“ pokračovala slečna. „No, já nevím, vždyť o tom přeci určitě ví. Jsou pozvané všechny týmy…“
O’Neillovi to docvaklo. Tak odtud tedy vítr vane! Jistěže o tom plesu věděl… Velká slavnost k osmému výročí zprovoznění brány a SGC v Bílém domě. Netěšil se tam, neměl takovéhle oslavy v oblibě a tím spíš, když  se mělo taky tančit… Klevetění ještě přežíval, ale kroutit se na parketu a pokoušet se nevypadat hloupě a neztratit tak autoritu, to už na něj bylo vážně moc. A ona ho tam tahle slečinka chtěla pozvat? Copak se je to maturitní ples, aby tam chodili v párech? Jenže pak si vzpomněl… Zhruba před měsícem mu generál sdělil, že bude vhodné, aby všichni vyšší důstojníci měli po boku partnerky. Prskal kvůli tomu tehdy a protestoval, jenže generál si trval na svém… Jenže čas běžel a Jack to prostě pustil z hlavy. Netušil, že se ho tu někdo pokouší uhnat… A tím spíš, že toho „někoho“ se mu snaží dohodit Sam… Vlastně nejednou přemýšlel o tom, že by na ten ples pozval ji.
Zamyslel se… Kdy že ten ples má být? Příští týden? Ano, příští sobotu! Teď už je to asi stejně jedno, pokud Daniel na něco nepřijde, nepůjde na žádný ples ani on ani Sam. Takže… jak se zbavit té dívčiny?
„Víš, Sam, samozřejmě pochopím, pokud na ten ples půjde s tebou…“
Jackův zájem opět stoupl.
„Proč by tam měl jít se mnou?“ zeptal se Saminým jménem.
„Ale no tak, Sam!“ pronesla doktorka rádoby káravým tónem a usmála se. „Snad každý člověk na základně ví, že pro tebe má slabost, a že ty pro něj taky… Nebylo by divné, kdyby pozval tebe.“
O’Neill, kterého mezitím zase čapla chuť k jídlu, se teď zakuckal a málem udusil bramborem… Celá základna ví, že má pro Sam slabost? A ona pro něj?
„Jak jsi přišla na to, že mám slabost pro plukovníka?“ napsal a nedočkavostí skoro nadskakoval na židli.
„Jak jsem na to přišla?“ zeptala se slečna užasle. „Sam, copak chceš zapřít ten rozhovor, co jsme vedli včera? Přece jsi mi sama řekla, že bys byla strašně ráda, kdyby tě na ten ples pozval, ale že se nechceš ani v nejmenším vnucovat.“ Doktorka náhle zmlkla, rozhlédla se kolem, jako by se chtěla ujistit, že je nikdo nepozoruje ani neslyší a pak ještě pro jistotu ztišila hlas. „Sam, obě víme, že ti na něm záleží… Ty sama jsi mi to včera řekla. Přiznala jsi mi, že to jen kvůli němu jsi poslední dny tak podrážděná…“
Jack cítil, jak se mu divoce rozběhlo srdce… Bylo to zvláštní, tenhle pocit už nezažil hodně dlouho. Tváře mu hořely jako v horečce, ale on se přesto cítil báječně. Prudce vstal ze židle a ta s rachotem spadla na zem… Všichni se překvapeně ohlédli, ale už neviděli nic víc než kus pochroumaného plastu, ze kterého byla židle vyrobená. Pak se rozletěl jako vítr z kantýny…
Doktorka jeho činy nechápala, ale co poznala bezpečně, bylo, že teď už sedí u stolu sama. Bylo jí to při nejmenším podivné, ty Saminy reakce vůbec neodpovídaly jejímu stylu jednání… Vzala do ruky papír, na který ještě před chvilkou Jack roztržitě čmáral svoje výzvědné věty a pořádně si jej prohlédla… A právě v ten okamžik si uvědomila, jak velkou chybu udělala. Jak mohla být tak hloupá, že si nevšimnula, že tohle písmo není Sam? A pokud tohle nebylo písmo Sam, nebyla ani ta osoba tady Sam. A pokud to nebyla Sam, nemohl to být nikdo jiný než plukovník O’Neill… Doktorka zděšeně polkla a vzápětí si umínila, že se bude Sam co možná nejvíce vyhýbat, protože jinak je z ní mrtvý člověk.

Teď se Jack coural chodbami a nevěděl co by… První, co ho napadlo, bylo, že chce a musí okamžitě za Sam. Jenže tu jednak nemohl nikde najít a jednak ho nějak opustila odvaha. Vždyť co by jí měl říkat?
Nakonec se rozhodl, že zajde za Danielem a pokusí se zjistit, jak je na tom s tím překladem. Jak předpokládal, doktor historie seděl ve své kanceláři a zadumaně listoval jakousi knihou… Jacka si pochopitelně vůbec nevšiml… O’Neill se usadil na židli naproti jeho a chvilku tam jen tak zamyšleně seděl. Ovšem by to nebyl Jack, kdyby tuhle činnost vydržel nějak extra dlouho. Brzy ho to začalo nudit a poté co Daniel svou knihu položil na stůl a hlavu podepřel do dlaní, začal mu s poťouchlým smíchem obracet listy…
Daniel to zpočátku nebral na vědomí a vždy list obrátil bez protestů a narážek zpět. Jenže ho to brzy přestalo bavit…
„Sakra, copak je možný, aby tady byl průvan?“ zaklel nahlas a vydal se zavřít dveře. Pak se vrátil zpět na své místo a znovu začal číst… Ovšem „foukání“ a obrácení listů nepřestalo. Uběhlo ještě pár minut, než Danielovi došlo, jak se věci mají. Vyčíhal si ten správný okamžik a pak knížku nečekaně sklapl… Žádné bolestivé zasténání se pochopitelně neozvalo, ale Daniel si byl jistý, že to zabralo.
„Tak co, Jacku? Bolí to?“ ušklíbl se spokojeně. Pak už jen pozoroval, jak si neviditelná ruka bere jeho poznámkový blok a tužku. Vzápětí se na kostičkovaném papíře objevilo velkými písmeny: „JO, BOLÍ TO!“
„To jsem rád!“ zasmál se Daniel. „Potřebuješ něco?“
„Jak si na tom s tím překladem?“
„Počítám, že do večera to budu mít, není to nějak zvlášť složité… Pak budu ovšem potřebovat mluvit se Sam. To ona si asi bude umět poradit s tím strojem…“
„A co jsi už zjistil?“
„Podle všeho je to stroj nějaké vyspělejší civilizace… Dokáže přenášet z místa na místo. Museli jste něco udělat špatně a ten stroj vás nedovedl přenést. Zůstali jste jako by uvěznění někde mezi…“
„Neviděl jsi Sam?“ zjevilo se na papíře a Jack tak odbočil od tématu.
„Takže za prvé: Jak to, že ji říkáš Sam? To jste se tak sblížili? A za druhé: Nevíš asi, jak bych ji mohl vidět?“
Chvilku se nic nedělo a Daniel poznal, že Jack přemýšlí co odpovědět.
„Nepíšu Carterová proto, že je to delší než Sam a za to druhé se omlouvám… Promiň, ale je to poměrně nezvyk, pokud si to dovedeš vůbec představit.“
„Jistě že si to dovedu představit… Pokud si vzpomínáš, byl jsem jednou v podobné šlamastyce.“
Okamžik se opět nic nedělo a pak se na papíře objevilo:
„Zval jsi někoho na ten ples?“
Daniel užasl.
„Jacku, ty jsi v takovéhle situaci a přemýšlíš nad nějakou trdlovačkou?“
„Tak zval?“ trval si na svém Jack.
Daniel váhal, ale nakonec přiznal barvu…
„Jo, zval… Ale neptej se koho, stejně ji neznáš.“
„Myslíš, že bych mohl pozvat Sam?“
„No jo, proč by ne…“
Tentokrát nastala skutečně dlouhá pomlka. Pak se na papíře velmi pomalu objevovalo:
„Myslíš, že mě má Sam ráda?“
Doktor Jackson zmlkl. Snad úžasem, snad zděšením…
„Teda já tě nechápu!“ pronesl poté. „Myslíš, že teď je ten nejvhodnější okamžik tohle řešit?“
„Když ne teď, tak kdy? Danieli, copak to nechápeš? My dva dostali neuvěřitelnou šanci…“
„Jakou šanci?“
„Šanci vytrhnout se z normálu a pravidel…“
Daniel mlčel, ale pak chápavě přikývl.
„Jo, myslím, že tě má ráda!“

Jack už slušnou dobu bloudil chodbami SGC a začínal mít všeho právě tak akorát dost… Nutně potřeboval mluvit se Sam, ale jakmile se nad tím zamyslel hlouběji, už nedokázal přijít na to, co jí vlastně tak neodkladného potřebuje sdělit. Připadal si jako trouba…
A nejvíc ho rozčilovalo, že ji prostě nemůže najít… V laboratoři, v kantýně, ba ani v šatnách nebyla, kam se odvážil po půl hodině přemlouvání strčit hlavu. Ještě teď, když si na to vzpomněl, musel začít bublat smíchy. Když tam vešel, u skříněk nebyla ani noha… Ale dobře slyšel ze sprch šum tekoucí vody. Tehdy poprvé poznal, jak chutná svoboda… Škoda jen že ta slečinka ve sprše nebyla Sam.

Deptalo ho to, že ji nemůže nalézt… Nakonec mu zbývala už jen řídící místnost. Trochu byl sám na sebe naštvaný, že ho tohle nenapadlo už dřív, ale pak si zase říkal, co by tam měla Sam v „tomhle stavu“ dělat? Ale aby měl obchůzku kompletní, přeci jen tam zašel… To, co spatřil, ho vyvedlo z míry.
Major Samantha Carterová seděla u jednoho z počítačů a čile ťukala do klávesnice. Jejími rameny při tom otřásal smích… Chechtala se jako malá školačka, která právě vymyslela odvetný plán na svoji matikářku, která ji dala špatnou známku za to, že mluvila, kdy neměla…
Nikdo jiný v místnosti nebyl. Tedy až na Silera, který měl (ostatně jako skoro pokaždé) službu… Jack nechápal, jak si tenhle chlap mohl pořídit manželku a udělat si dvě děti, když je prakticky pořád tady. Na jednu stranu se mu obdivoval… Rád by věci také tak zvládal.
Sam právě s vítězným zavýsknutím zmáčkla Enter a vyskočila ze židle… Začala si nahlas prozpěvovat jakousi písničku a dokonce se i vlnit do rytmu.
Tak tohle Jacka skutečně zaujalo. Přikrčil se za ovládací panel plný barevných knoflíků a čekal, co přijde teď…
Sam vypadala neuvěřitelně spokojeně a šťastně. Zpívala si a i když Jack nerozuměl všem jejím slovům, pochopil, že zpívá o lásce a o muži, který jí nechce… O’Neill si pomyslel, že chlap, který by nechtěl tohle rozkošné stvoření by musel být naprostý idiot.
Pak uslyšel pípnutí a vzápětí se monitoru Silerova počítače rozblikala červená obálka – nově příchozí email. Siler se pochopitelně zachoval jako profesionál zvyklý tak na pět emailů za minutu a čtyři odpovědi za třicet sekund… Po židli na kolečkách se bleskurychle přesunul k počítači.
Jack si všiml, že Sam přestala zpívat i tančit, a že se s očekáváním zaměřila na příchozí email. Poznal, že v tomhle něco bude… I on zbystřil a natáhl krk tak, jak jen mu to šlo. Zároveň si ale dával pozor na to, aby nebyl prozrazen či spatřen. Siler by ho pochopitelně ani neucítil, ale Sam dokázala být často nevypočitatelná a nikdo nemohl předem odhadnout, kam a kdy se jak podívá. Naštěstí ji pro tuto chvíli zajímal skutečně jen Siler a jeho počítač…
Poručík otevřel email, ve kterém ale O’Neill neviděl žádný text. Už jen to zavánělo něčím nekalým… Siler, očividně zmaten, email důkladně prozkoumával, ale nikde nic. I kolonka, kde mělo být napsáno jméno odesílatele, byla prázdná.
Náhle a naprosto nečekaně se na obrazovce objevil hrůzostrašný obličej, který příšerně zařval. A díky tomu, jak se Jack i Siler zaměřovali na email samotný a nic podobného tak nečekali, příšerně se lekli. Ani jednoho by zřejmě nenapadlo, že se podobný žertík objeví tady na základně a šok byl díky tomu dvojnásobný… Poručík zařval jako když ho na nože berou a odrazil se na své židli od stolu takovou silou, až to nezvládla zemská přitažlivost a Siler skončil na zemi nohama vzhůru.
I na Jacka to mělo takřka zdrcující následky. Protože klečel na bobku, neměl šanci celou situaci ustát. Kecnul si na zadek a ani on se nedokázal ubránit vyděšenému vyjeknutí…
Díky čemuž ho už zběsile se chlámající Sam, nemohla přehlédnout. Od smíchu skoro brečela, a tak když se udiveně otočila směrem, odkud přišel tak trochu neočekávaný zvuk, utírala si slzy.
„Plukovníku, co tam děláte?“ škytala smíchy a sama se jen stěží držela na nohou.
„Do prdele!!! Co to bylo?“ ozvalo se z rohu peprné zakletí, které Sam vyburcovalo jen k dalšímu smíchu. Jackův upřímný výbuch jí jen potvrdil, že i on si možná cvrnknul do kalhot…
„Jen takový prográmek…,“ pronesla nevinně. „Trošku jsem se nudila!“
„Trošku?“ pronesl Jack šokovaně a jen s vypětím sil se hrabal na nohy. Když už zase konečně stál a zvedl k Sam hlavu, všiml si, jak je najednou krásná… Smála se a od toho smíchu až plakala. Takhle jí ještě nikdy neviděl… Neuvěřitelně jí to slušelo a jemu další slova uvázla kdesi v krku.
Chtěl za každou cenu odpoutat svou pozornost od ní, protože už za svoje chování pomalu ale jistě přestával ručit, a zaměřil se na Silera… I ten, zatímco se válel na podlaze, vypouštěl jednu neslušnou kletbu za druhou. Mnohé z nich slyšel Jack poprvé.
„Asi bychom odtud měli vypadnout…,“ pronesl a začal se dávat na ústup. „Než mu dojde, kdo to udělal…“
„Stejně nám nemůže nic udělat,“ zasmála se Sam.
Jack se zarazil.
„Tak moment! Fajn, máte pravdu, nemůže nic udělat, ale co jste myslela tím slůvkem nám? Já takovou kravinu nevymyslel…“
Samantha se znovu rozesmála a čapla Jacka za ruku.
„Ale vymyslel byste ji! A dokonce i zrealizoval, jen kdybyste to uměl…“
Rozběhla se pryč a jeho vlekla za sebou. Její jasný a zářivý smích se rozléhal chodbami a Jacka cosi šimralo u srdce.
„Počkejte…“ Pokoušel se jí zastavit, ale smíchu se už taky nedovedl ubránit. „Kam mě to vlastně vlečete?“
Zastavila se až na jedné z hlavních chodeb, kde ho taky pustila… Vypadala zamyšleně. Nebo aspoň tak chtěla vypadat.
„Zahrajeme si na schovávanou,“ vyhrkla pak a oči se jí rozzářily.
„Cože?“ zeptal se Jack překvapeně.
„Na schovávanou… Copak vy nevíte, co to je?“
„Ale… ale jasně, že vím, co to je, ale vy to chcete hrát se mnou? A tady?“
Horlivě přikývla a vzápětí ho svým nadšením nakazila. Usmál se…
„Kdo hledá první?“
„Vy!“ ukázala na něj a rozběhla se dlouhou chodbou pryč.
„A co dostanu, když vás najdu?“ křikl ještě za ní.
Zarazila se uprostřed kroku. Tu tichou a nevyslovenou otázku, vnímala až moc dobře… Chtěla ho, ale nesměla to dát najevo. Ale pokud se to nějak vyvine… Proboha, zahrávala si s ohněm a bylo už předem jasné, že se spálí.
„Ještě jste mě nenašel!“ houkla na něj a zmizela za rohem.

Jediné co ho nutilo vytrvat, byla vidina odměny… Po několika hodinovém snažení najít Carterovou v tomhle bludišti ho pomalu ale jistě začínaly bolet nohy. Zpočátku to vypadalo vážně napínavě, ale teď už to byla nuda… Měl dojem, že Sam se snad propadla ještě hlouběji, než je i to nejspodnější patro tohohle „blázince“ a proto ji on nemůže najít.
A co ho štvalo nejvíc, bylo to, že nemá ani v nejmenším šanci jakkoli podvádět… Nikoho se nemůže zeptat, jestli Sam viděl nebo ne, nemůže zajít do řídící místnosti a nechat si ji zavolat interkomem. Prostě nic! Začínala to pro něj být nesnesitelná představa… Chtěl ji nalézt už jen pro ten pocit z vítězství. O té odměně nemluvě…

Šmírovala ho na každém kroku a měla strašnou radost z toho, že ho nikdy nenapadlo ohlédnout se za sebe dozadu… Kdyby to totiž udělal, už dávno by jí nejspíš přistihl, jak ho drze pronásleduje.
Pochechtávala se jako malá holka, když otvíral každé dveře a s očekáváním nakukoval dovnitř. Nejvíc se svým smíchem bojovala, když dorazil ke sprchám… Do dámské nakoukl úplně automaticky a Sam zalapala po dechu. Došlo jí, že už tam určitě byl! Měla by si dávat pozor… U pánských sprch ale očividně zaváhal a Sam zprvu nemohla přijít na to proč? Vždyť tam přece může vejít bez výčitek. Ale ona pochybovala, že nějaké měl, i když vcházel do těch dámských… Pak jí to došlo! On přemýšlí nad tím, jestli je ona tak drzá, aby se schovala do pánských sprch!
„No počkejte, plukovníku!“ usmála se pro sebe škodolibě. Dostala neuvěřitelnou chuť něco mu provézt… Jenže co?
Jak tak přemýšlela o tom, co mu vyvede, zatočila se jí hlava a dokonce zvedl žaludek… Opřela se zády o zeď a zhluboka oddechovala. Myšlenky na všechny nezbednosti jí jako mávnutím proutku přešly. Místo toho se pokoušela s vypětím sil udržet na nohou… Doufala, že ta malátnosti ji zase brzy přejde. Ale minuty běžely a jí byla stále velice špatně. Netušila proč, nic špatného přeci nesnědla! Cítila, jak jí po zádech stéká studený pot a uvědomila si, že má nejspíš horečku – úplnou zimnici. Hlava jí třeštila a oči pálily…
Najednou slyšela z dálky:
„A mám vás, Carterová!“
Chtěla mu říct, že to neplatí, ale místo toho se svezla podél zdi na zem…

Jack se k ní přiřítil, jako by mu hořelo za patami. Zprvu si sice myslel, že je to zase jen nějaký vtip nebo nějaká dobře nastražená past, ale jakmile se dostal k Sam trochu blíž, pochopil, že tady všechna legrace končí…
Třásla se a po čele jí stékal pot. Netušil, jestli je v bezvědomí nebo ne… Vypadala a chovala se velice divně.
„Sam?“ pokoušel se na ni promluvit.
Nevnímala ho a O’Neill pochopil, že je nejspíš skutečně v bezvědomí. Netušil, co má dělat a zároveň si uvědomoval, že on je vlastně jediný, kdo jí může nějak pomoci… Pochyboval o tom, že když ji vezme na ošetřovnu, někdo jí bude schopen ošetřit. Nikdo jí nevidí, nikdo jí neslyší…
Pochopil ale, že tady nemůže zůstat ležet… Vzal jí do náruče a odnesl do své ubikace. Opatrně ji tam položil na postel a chvilku se na ni bezradně díval. Co má, proboha, dělat? Sáhl jí na čelo. Horečku měla bezpochyby vysokou… Čím to mohlo být? Pak si vzpomněl na pár věcí ze zdravotnictví. Vždycky je potřeba srazit vysokou teplotu!
Nezaváhal už ani na chvilku a vrhl se ke své skříni. Vytáhl z ní tři froté ručníky a pak se dlouhou chodbou rozběhl do umýváren. Měl pocit, že mu to trvá strašně dlouho a on ji nechtěl nechávat samotnou…
Vrátil se za několik málo minut s kýblem, který našel pod jedním umyvadlem. Tato provizorní nádoba byla plná ledové vody, ve které se už máchaly ony ručníky. Přešel ke svojí, nebo teď spíš vlastně její, posteli… Hbitě jeden z ručníků vytáhl a vyždímal. Už se s ním natahoval k Sam, když mu náhle klesla brada.
Zůstal nad ní nahnutý a studená voda z ručníku pomalu odkapávala na jeho botu… Došlo mu, že ji bude muset svléknout!
Prudce se zase napřímil a zamračil se.
„Kruci!“ zaklel tlumeně a kousek od ní poodstoupil. „Co teď?“
„Co by, ty troubo!“ odpověděl po chvilce sám sobě. „Seš jediný, kdo jí může pomoct, takže… to budeš muset nějak zvládnout!“
Znovu k ní přistoupil a začal ji neohrabaně soukat tričko nahoru… Pokoušel se to vydržet, ale nakonec raději zavřel oči.
O to víc ale teď vnímal její hebkou pokožku pod svými prsty… Začal zrychleně dýchat a taky sám sobě nadávat.
„Jacku, ty seš takový prase!“ pokoušel se nějak zadržet tok svých emocí i myšlenek nadávkami. „Jí jde možná o život a ty tady přemýšlíš nad takovými kravinami!“
Zabralo to. Alespoň na chvíli. Přetáhl jí tričko přes hlavu a odhodil kamsi na druhou stranu postele… Téměř vzápětí ale skoro přestal dýchat. Ač se snažil, seč mohl, její krajková podprsenka ve stejné barvě jako byly před tím u brány i její kalhotky, ho prostě uzemnila…
Pokoušel se vymyslet, jestli jí má sundat i tu a nebo jí ji raději nechat. Jeho vlastní kalhoty ho ale přesvědčily o tom, že bude lepší to nedělat…
Lehce ji nadzvedl, aby pod ní mohl položit jednu suchou osušku… Původně měl v plánu jen si ji přidržet, ale ona se mu se zasténáním stočila do náruče a ruce obtočila kolem jeho ruku.
Cítil, jak proti jeho hrudi zrychleně dýchá a pochopil, že je na tom nejspíš skutečně zle…
Chtěl jí položit zase zpátky, ale ona se ho náhle držela jako klíště. Začala s sebou neklidně šít…
„Pane… pane, on tam zůstal!“ začala koktat v horečce. „Nechci ho tam nechat… Generále… to nesmíme…“
Měla halucinace. Křečovitě se ho držela a on jí začal neobratně hladit po vlasech…
„Sam, uklidněte se,“ pokoušel se jí utišit, ale zřejmě ho ani v nejmenším nevnímala.
„Nemůžeme… to udělat… Generále! Já… ho mám… ráda!“
Tentokrát si jí Jack přitáhl ještě blíž, na místo toho, aby se jí snažil uložit zpátky do postele… Opřel si její hlavu o rameno a znovu ji jemně pohladil po vlasech a po tváři.
„Já tě mám taky rád…,“ zašeptal pak tichoučce.
Snad mu rozuměla nebo upadla do hlubšího spánku, ale najednou její tělo zlehklo a uvolnilo se z křeče. Její hlava se mu svezla na hrudník a ruce ho konečně pustily… Nezaváhal a uložil ji do postele.
Vzápětí její rozpálenou kůži zakryl mokrými ručníky. Obalil ji doslova od hlavy až k patě a pak ještě přikryl dekou… Věřil, že udělal správnou věc, protože se už definitivně přestala třást a po jejím křečí zkřiveném obličeji se rozlil blažený výraz. Spokojeně se zachumlala do studených zábalů a usnula.
Jack se vysíleně, jako by za sebou měl při nejmenším maratón, svezl podél postele k zemi, kde s úlevou vydechl… Začínalo to všechno být dost náročné. A to za sebou neměl ještě ani čtyřiadvacet hodin od té doby, co se stal neviditelný.
Pootočil hlavu, aby viděl na Sam a pohodlně se opřel o svůj noční stolek. Měl o ní šílený strach… Netuší, co je jí, ani co se jí stalo a dobře si byl vědom toho, že on je ten poslední, kdo ji dovede pomoc.
„Co mi to děláš?“ zeptal se smutně a natáhl se, aby jí pohladil po tváři… Stále ještě byla teplejší než normálně, ale přeci jen už to bylo o něco lepší.
Jako by vycítila, kdo se jí dotýká, podvědomě natočila svou hlavu tak, aby ještě její tvář ještě více přilnula k jeho dlani…
„Jacku…,“ zašeptala.
Trhl s sebou a ruku rychle strhl zpátky. Začala se neklidně vrtět a stále dokola opakovat jeho jméno… Poznal, že zase blouzní. Vrátil svou ruku tam, kde byla před tím a pokoušel se jí uklidnit.
„Klid, Sam… Jsem tady, ano? Neodejdu, nemusíš se bát…“
Jeho hlas, stejně jako dotyk, jí zřejmě uklidnily a ona zase klidně usnula.

Tak spala už přes hodinu a Jack vytrvale seděl na zemi u její postele a držel ji za ruku. Při tom jí nezapomínal pravidelně vyměňovat ledové obklady a taky se nepřestával mračit… I když horečka klesla, rozhodně nemohl tvrdit, že jí dokázal srazit. Stále blouznila, zoufale volala jeho jméno a koktala nesmysly, které ovšem smysl dostávaly, pokud si k nim něco domyslel… Netušil, jestli dělá správně, ale brzy se jí přestal pokoušet umlčet a uklidnit. Stejně ho moc nevnímala a dál ze spaní zoufale křičela. Jackovi to rvalo srdce, měl dojem, že prožívá nejhorší okamžiky svého života v nějakém děsivém snu znovu a znovu a on ji nemohl pomoci.
Nakonec se rozhodl, že si na chvilku odběhne za Danielem. Musí ho pořádně popohnat, aby s tím překladem pohnul… Sam musela co nejdříve k doktorovi!

Vtrhl do Danielovi kanceláře a bez jakéhokoli otálení vytrhl jeden papír z jeho poznámkového bloku a popadl tužku.
Daniel, který zadumaně listoval svými poznámkami, s sebou vyděšeně trhl… Rozhodně se mu nestávalo každý den, aby někdo, koho navíc nevidí, vtrhl bez klepání či pozdravu do jeho kanceláře a klidně mu začal škubat blok.
„Sakra, Jacku!“ vydechl. „Nemůžeš přijít trochu kultivovaněji? Dostanu z tebe infarkt…“
Vzápětí mu byl podstrčen pod nos papír s roztržitým písmem.
„Na infarkt není čas, jak jsi na tom s tím překladem?“
Daniel se kysele ušklíbl.
„Na infarkt není čas, jo? A to se mám jako kvůli vám dvěma zbláznit? A vůbec! Já myslel, že si to náramně užíváte…“
Trpělivě počkal, než se na papíru objevila další zpráva.
„To jsme si taky užívali… Ale Sam je na tom špatně. Má horečku, zimnici a blouzní. Danieli, ty přece víš, jaký já jsem doktor… Musí co nejdřív dostat profesionální péči, tak jak jsi na tom, prosím tě, s tím překladem?“
Danielův obličej ztuhl.
„To myslíš vážně? Co se jí stalo?“
„Jistě, že to myslím vážně, o tomhle se nežertuje… Nevím, co se jí stalo. Prostě najednou omdlela.“
Daniel se zamyslel a pak dost peprně zaklel.
„Co je?“ objevilo se na papíře, ale Daniel papír odstrčil a začal listovat jednou zvlášť tlustou knihou…
„Ten překlad mám prakticky hotový, ale už pár hodin se tu potím nad jednou větou… Obsahuje slova, která mají často dvojí význam a ať jsem to překládal, jak jsem chtěl, nikdy mi to nedávalo smysl. Myslím, že Sam mi to pomohla vyřešit…“
Jack by jistě rád konstatoval, ať ho Daniel ušetří podrobností, ale byl líný to psát, a tak jen poslouchal.
„Všechno, co je napsané na tom stroji, má asi tenhle význam: Ta krabice funguje jako jakýsi transport mezi dvěma místy – mezi místem, kde se nachází osoba, která přístroj používá a jakýmsi „rájem“, doslovně přeloženo… Bohužel něco se stalo, něco Sam musela udělat špatně a vy jste uvízli někde mezi.“
„Sam se mi zmínila, o tom, že to kolečko, kterým točila, nedotočila až úplně k tomu následujícímu znaku,“ neváhal napsat Jack.
„To je ono!“ vyjekl Daniel a vyskočil ze židle. Několika dlouhými kroky překonal místnost a stanul u stolu, na kterém se povalovaly různé „krámy“, jak by bezpochyby řekl Jack… Mimo jiné tem ležel i onen přístroj.
Daniel si posunul brýle na nose a zadíval se na kolečka zblízka.
„Sam se musela později pokusit to kolečko dotočit,“ pronesl zamyšleně. „Pak je ovšem divné, že jí to tedy nepřeneslo pryč… Moment!“
Vrhl se zpátky ke stolu a začal se zuřivě prohrabovat hromadou papírů… Po chvilce očividně našel to, co hledal.
„Myslím, že už jsem to konečně přeložil kompletně… No jasně, takhle to konečně dává smysl!“
Začal přecházet po místnosti sem a tam a stále si papír pročítal.
Jack už toho měl tak akorát dost. Popadl první knížku, která mu přišla pod ruku a mrštil jí po Danielovi. Netrefil se a krásně vázaná kniha přistála na zdi… Jindy by asi Daniel nadával, ale takhle se ani nepodíval po tom, čím se Jack pokoušel na sebe upoutat pozornost.
„Jo, promiň… Pokud vím, Sam ten přístroj zkoumala přibližně v devět večer. V tuhle roční dobu je v tu hodinu západ slunce… Pokud se Sam pokusila dokončit ten proces později, už to nešlo, protože ten přístroj funguje pouze za úsvitu a při západu slunce… Taky tady píšou, že pokud proces nebude z jakéhokoli důvodu dokončen, postihne toho, kdo pracoval se strojem kletba Simelius ufeo moresaa… Zřejmě se nedá přesně říct, co ta kletba má představovat, protože přístroj je navržen tak, aby ho mohla použít jakákoli rasa a každý typ jedince reaguje na všechno jinak. U Sam se to zřejmě dopadlo takhle…“
„A co s tím? Dá se to vyléčit?“
Daniel očividně zaváhal.
„Dá… Ale pouze za čtyřiadvacet hodin opět za západu slunce. Všechno se musí vrátit, kolečko otočit zpátky, myšlenky, city… Cokoli co se vám stalo během těch čtyřiadvaceti hodin si nebudete pamatovat, protože se vlastně nic nestalo.“
Jack pohlédl poplašeně na hodinky… Pouze za čtyřiadvacet hodin? Tak to už nemají ani půl hodiny!
„Musí se to stát přesně na tom samém místě a musí to udělat ten samý člověk,“ pokračoval zamyšleně Daniel, zatímco Jack už v rychlosti čmáral na papír:
„Máme necelou půl hodinu! Doběhnu pro Sam, ty přines ten krám do její laboratoře…“
Otočil se a byl pryč…

„Sam…,“ prosil zoufalým hlasem a lehce popleskával bledého majora po tváři. „Sam, musíte se probrat a jít se mnou… Slyšíte mě? Máme jedinou šanci na záchranu. Mě je jedno, co se stane se mnou, když to bude nutné, klidně takhle zůstanu až dokonce života, ale vy se musíte zachránit…“
Otočila k němu hlavu a otevřela oči. S úlevou vydechl… Dokonce to i vypadalo, že jí trochu klesla horečka.
„Co se stalo?“ zeptala se slabým hlasem.
„To je na dlouhé vyprávění… Budeme muset jít. Chci, abys byla v pořádku…“
Už se zvedal z kleku, když jí jeho ruka zarazila. Byl to lehký a velice slabý dotek a on by se mu lehce vysmekl, ale nechal se stáhnout k ní na postel.
„Dopadlo to všechno jinak, než jsme asi oba chtěli, viď?“ zašeptala.
„Je úplně jedno, co chci já… Vlastně teď si jen z celého srdce přeji, abys byla zdravá. Pokud nepůjdeš teď hned se mnou, můžeš… můžeš zemřít, Sam.“
Opět se chtěl postavit, ale ona ho znovu zadržela.
„Neutíkej přede mnou… Nesnaž se to loučení urychlit.“
„Sam, já se s tebou přeci neloučím!“ vyjekl.
„Ale ano, loučíš… Vím, že mě postihla ta kletba, vím, že se oba můžeme zachránit pouze teď za západu slunce a taky vím, že si ani jeden z nás potom nebude nic pamatovat.“
„Jak… jak to víš?“ vykoktal překvapeně.
„Nevím, prostě to vím… Je to zvláštní. Po celou tu dobu, kdy jsem byla v bezvědomí, jako by mi v hlavě někdo přehrával ty největší bolesti života… a najednou jsem prostě věděla tohle.“
„Moc mě bolí, že si těch úžasných čtyřiadvacet hodin nebudu pamatovat… Byl to ten nejkrásnější den v mém životě,“ zašeptal.
„Pro mě také… Jacku?“
Zvedl k ní konečně hlavu, což se po celou tu dobu, kdy spolu mluvili, nepodařilo.
„Ano?“ zeptal se pohnutým hlasem.
„Ten… ten polibek na té chodbě… Byl upřímný? Myslel jsi to vážně?“
Chvilku se na ni jen díval, ale pak se jeho rty roztáhly do smutného úsměvu…
„Pochopitelně že jsem to myslel vážně…,“ řekl potichu.
„A když jsme byli tam nahoře, na bráně… Tam jste mě chtěl taky políbit, že?“
Opět několik vteřin mlčel.
„Vždycky jsem to chtěl udělat, jen tam nahoře a v té chodbě to najednou bylo silnější než já… Miluju tě. Ty to přece už dávno víš…“
V očích se jí zaleskly slzy.
„To je to nejkrásnější, co jsem si kdy v životě přála slyšet… Proč si to nesmím pamatovat?“
„Možná to tak má být, Sam,“ řekl tiše a pohladil ji po tváři. „Snad není důležité to, že jsem ti to teď řekl… Ať už nám ten stroj vymaže z hlavy jakékoli vzpomínky, tady,“ ukázal jí na srdce, „budeš vždycky vědět, že tě miluju…“
„Já vím…,“ zašeptala. Možná chtěla ještě něco říct, ale pak usoudila, že činy promluví za vše… Objala Jacka kolem krku a přitáhla si co možná nejblíže.
„Taky tě miluju,“ řekla tichounce. „A ty to taky budeš vždycky vědět…“
Pak ho políbila.

Do laboratoře jí přinesl v náručí, ještě stále byla příliš slabá na to, aby byla schopná jít… Zabouchl za sebou dveře, aby Daniel poznal, že už jsou tam. Stál tam jako jediný, nikdo jiný v místnosti nebyl… Na Samině stole stál onen stroj.
„Fajn, Jacku, Sam… Teď jdu, protože tu musíte být v daný okamžik sami. Všechno jsem si zjistil – přesně za…,“ odmlčel se a pohlédl na hodinky, „za tři minuty musí Sam otočit tím kolečkem zpátky.“
Na žádný další signál už pak nečekal a jednoduše odešel. Dveře za sebou zavřel…
Sam a Jack osaměli. O’Neill ji pustil z náručí a postavil ke stolu. Opřela se o něj a zadívala se na něj.
„Co když to nechci?“ zeptala se.
„Co?“
„Co když nechci všechno vrátit do starých kolejí?“
„Sam, to nesmíš,“ zděsil se Jack. „Když to neuděláš, tak umřeš… To bych nepřenesl přes srdce, nesnesl bych to!“
„Raději bych umřela ve tvém náručí, než tě zase jen denně potkávala na chodbách a nesměla vůbec nic…“
„Takhle nesmíš mluvit,“ zaprosil zoufale a přistoupil k ní. Vzal její obličej do dlaní a z blízka se jí zadíval do očí… Po tváři mu stékala slza. „Dal bych cokoli za to, abys žila, nedovolím, aby si kvůli mně zemřela!“
Podíval se na hodinky… Zbývalo rovných třicet sekund.
„Miluju tě,“ řekl a políbil ji. Líbal ji a nechtělo se mu přestat… Ale věděl, že bude muset! Na jeho hodinkách zapípal budík.
Sam věděla, co to znamená a co musí udělat, poslepu nahmatala rukou knoflík a bez toho, aniž by se od sebe z Jackem odtrhli, jím otočila…
Všechno kolem nich se zatočilo a taky lehce zatřáslo. Jack držel Sam v náručí, když se po laboratoři rozlilo tentokrát zářivě rudé světlo…
Pak cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Najednou si uvědomil, že už ani nedrží Sam… Podlaha se s ním naposledy zhoupla a pak opět všechno zčernalo…

„Pane?“ Na své tváři ucítil nekompromisní facku, která ho přinutila otevřít oči. „Jste v pořádku, plukovníku?“
Nad ním klečela Sam a jemu se zdálo, že vypadá jako anděl.
„Jo, myslím, že mi nic není,“ hekl a posadil se. Za krkem ho až vražedně bolelo. „Co to bylo?“
„Myslím, že asi na okamžik vypadla elektřina, pane… Zkoumala jsem tu reaktor, když jste přišel. Zřejmě jsme oba dostali menší ránu.“
Jack se rozhlédl kolem sebe a z jakéhosi podivného vnitřního popudu se zaměřil především na stůl. Jako by tam čekal bůhví co, ale neleželo tam nic víc než ta reaktorová hlavice… Zakroutil hlavou a pustil ty podivné úvahy z hlavy. Postavil se na nohy a nervózně vykoktal, že se půjde najíst… Nechápal proč, ale najednou byl skutečně nějaký nesvůj.
Sam na to kývla a bez řečí se vrátila zpátky ke své práci.
O’Neill vyšel na chodbu, ale neudělal ani pár kroků, když si na něco vzpomněl a vrátil se zpátky do laboratoře. Mezi dveřmi si nervózně odkašlal a zašoupal botami o betonovou podlahu…
„Ehm… Carterová?“
„Ano, pane?“ překvapeně se ohlédla.
„Víte… Nevím, jestli se vám o tom generál zmiňoval, ale za týden je ten ples v Bílém domě a… vyšší důstojníci mají mít stálý doprovod. Pokud… Chci říct, že… Kdyby vás to nějak neobtěžovalo…“ Zatraceně O’Neille! Přestaň koktat jako puberťák, který zve krásku školy na maturiťák.
„Prostě: Byl bych moc rád, kdybyste tam šla se mnou…“
Chvilku bylo jen ticho a Jack si už začínal zoufat. Co když odmítne?
Ona se ale nádherně usmála a v Jackovi tak znovu vzbudila dojem, že vypadá jako anděl…
„Půjdu moc ráda, pane.“
„Skvělé!“ usmál se a otočil se na patě, aby se šel konečně v klidu najíst. Cítil se naprosto báječně, i když si tak úplně nebyl jistý tím, proč…