Titul: Dvojí život
Autor: Eulalije
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack, Amanda/Richard
Hodnocení: Děti
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: alternativní 8.řada
Stav: Kompletní
Synopse: Před kamerou, za kamerou ať je to ten nebo ten stejně se mají rádi.

__________________________________________________________

„Carterová, co jste to sakra vyváděla? Celá hora se otřásla v základech.“ Jack ječel na Sam, držel ji za ramena a třásl s ní, aby jí probral z její letargie.
Podívala se na něj. „Pane … já jsem jen, …no…testovala přístroj a… pak…“ koktala zatímco za ní se pár vojáků snažilo uhasit doutnající zbytky její laboratoře.
„Jo, bum. Je mi to jasný. Jste v pořádku?“
Podívala se na své třesoucí ruce. „No asi ano, snad. Byla jsem v … jiné části místnosti.“
Tuhle odpověď nebral jako dostačující. „Jděte okamžitě na ošetřovnu, ať vás doktorka prohlédne. Promluvíme si potom. Poručíku,“ kývl na jednoho ze snaživých hasičů, „doprovoďte podplukovníka na ošetřovnu.“
Sam jen kývla a vydala se daným směrem i se svým doprovodem. Jack založil ruce na hrudník a rozhlédl se po té spoušti. „Potřebuje to vymalovat.“

***
„Stop. Dobrá, bereme. Pro dnešek konec.“ Rick rozpřáhl ruce ke stropu v děkovném gestu a otočil se ke dveřím, ze kterých vykukovala Amanda: „Konec?“
„Ano!“ smál se na ni. Byl rád, že ho po čase zase čeká volný víkend. „Miluju tuhle práci, ale někdy jsem rád, že je pátek.“
Když přišla blíž, začal si z ní utahovat: „Ty ale vypadáš, takhle nepůjdeš ven, že ne?“ Byla celá umazaná od simulovaného výbuchu. Amanda ho žertovně uhodila do ramene: “Ty, měl by sis raději dát pozor, abys tak neprskal když řveš nebo si budu muset pořídit na obličej stěrače.“
Rick zvážněl, postavil si ji proti sobě a pomalu jí přejel dlaní přes obličej od čela až po bradu čímž jí rozmazal veškerý make-up. „Lepší?“ Oba se rozesmáli. Pak ji přátelsky objal kolem ramen a společně si to namířili pryč.
Než však stihli opustit scénu, ozval se za nimi známý hlas. Byl to výkonný producent a spoluautor v jedné osobě Brad Wright. „Hej vy dva, kam si myslíte, že jdete?“ Oba se zarazili a otočili. „Nezapomněli jste, doufám, na naši schůzku.“
Richardova reakce byla rychlejší: „Ne, samozřejmě. Chtěli jsme se jen převléct.“
„Dobře, takže za půl hodiny v zasedačce“ a ukázal směrem k části studia, která v seriálu sloužila právě tomuto účelu. Oba pokývali a opět se otočili k odchodu. Rick ještě prohodil: „Taky jsi na to zapomněla?“
„Jako na smrt,“ ušklíbla se Amanda.

Za půl hodinky vešla Am do ´zasedačky´. Rick seděl ze zvyku v čele stolu. Po jeho levici si nepřítomně něco čmáral do bloku režisér Peter DeLuise a na druhém konci stolu stál Brad Wright. Evidentně se čekalo jen na ni. Zaujala tedy své tradiční místo po Richardově pravici.
„Takže už jsme všichni, můžeme začít“ pronesl Brad a otočil se čelem k nim.
Amanda se podívala na Ricka, ale ten evidentně také neměl ani nejmenší tušení proč jsou tady.
Brad tedy začal: „Půjdu rovnou k věci. Vzhledem k tomu, že ty“ ukázal na Ricka „chceš ze seriálu odejít“ Rick jen přikývl a Brad pokračoval: „a ty“ ukázal na Am „si chceš vzít chvíli volno“ i Amanda jen kývla „musíme vymyslet nějaké řešení.“ Oba protagonisté se ošili ve svých křeslech – odtud tedy vítr vane. „Zadali jsme tento oříšek scénáristům a ti se na jeho řešení vzácně shodli. Dáte se dohromady.“
„Cože?“ vypadlo okamžitě z Ricka. Amandin výraz pokládal stejnou otázku, ale na slova se nezmohla. Zato Richard měl nastartováno: „Snad jsme se dohodli a to není nic proti tobě“ otočil se na Am „že zůstane jen u jiskření a na akci nikdy nedojde?“
Brad se mezitím posadil vedle Peta, kterého ani tato vášnivá debata nevytrhla z jeho klidu. „Já vím,“ řekl Brad „ale situace se mění. A podle scénáristů je to nejlepší možnost. Jack rezignuje a Sam si vezme volno na rozmyšlenou nebo tak něco.“
„Snad jsem ještě výkonný producent a mám do toho co mluvit.“
„Jistě, proto vám to také oznamujeme. Hele, Ricku, já vím, že jsi chtěl, vy oba, ukázat, co je člověk schopen pro lidstvo obětovat, ale tohle je opravdu nejlepší řešení. Mě se taky moc nelíbí, že to skončí happy endem, nejsme žádná telenovela, ale je to nejlepší. Nechceš přece, aby Jack umřel. To by ses už nemohl nikdy vrátit, kdybys chtěl. Takhle budeš mít dveře otevřené a navíc lidi to chtějí.“
„Cože?“
„Neříkej, že o tom nevíš. Podívej se na diskuse na internetu. Spekulují o tom, kdy se Jack a Sam dají dohromady už minimálně od čtvrté série. Uznej, že si to za tu vytrvalost i trochu zaslouží.“
Rick se vyčerpaně opřel do křesla a podíval se na Am. Připadal si, že bojuje sám. Ta sledovala své ruce sepnuté na stole a tvářila se, že o tom i přemýšlí.
„Ty s tím souhlasíš?“ zeptal se překvapeně.
„No, je pravda, že je to prosté, snadné a levné řešení. A fanoušky by to potěšilo.“
„Neříkej, že jsi nezabrousil párkrát na síti na nějakou diskusi,“ přihříval si Brad svou polívčičku.
„Na to už mi nezbývá čas, sotva stíhám aktualizovat své stránky a odepisovat na e-maily. Ale Amanda mi podává pravidelně hlášení. Jen o tomhle se nějak zapomněla zmínit“ podíval se vyčítavě na svou sousedku.
To Am trošku naštvalo a okamžitě se ohradila: „No promiň, ale říkala jsem ti to nejméně 3x nebo jsem se o to aspoň pokoušela, ale tahle přání fanoušků se ti vždy nějak příčila.“
„No, já … to je jedno, prostě …“
„Prostě si to necháme všichni projít hlavou,“ přerušil ho Brad.
„A pak?“
„Pak to natočíme,“ ozval se poprvé v této diskusi DeLuise. Oba hlavní hrdinové se na něj udiveně podívali. „No co, stejně nám nic jiného nezbude.“
Brad vycítil, že je pravý čas to skončit. „Tak, všichni máme o víkendu o čem přemýšlet a jak se říká – ráno moudřejší večera. Takže se sejdeme zase v pondělí a uvidíme.“
Rick chtěl ještě něco říct, ale Brad naznačil Petovi, že je nejvyšší čas zmizet a oba se rychle vytratili. Nechali tam sedět ty dva o samotě. Oba přemýšleli, hleděli před sebe než se Rick zvedl: „No, tady už dnes asi nic nevykoukáme, takže to rozpustíme, ne?“
Amanda se také zvedla, byla stále trochu zamyšlená. „Co budeš dělat o víkendu?“ vytrhla ji z myšlenek Rickova otázka. Společně kráčeli mezi kulisami směrem k východu ze studia. „Ještě nevím, ale určitě budu s dcerou.“
„A co Alan, jak se mu vede?“
„Má teď hodně práce. A co ty a víkend?“ vyhla se své odpovědi otázkou.
„Já určitě podniknu něco s Wylie. Mám na ni málo času, ale to se teď změní.“
„Jak se jí daří? Už se s tím smířila?“ Am okamžitě viděla, že ťala do živého. Rickův obličej potemněl a zamračil se. Byl to už skoro rok, co jeho přítelkyně a matka jeho dcery zemřela při autonehodě.
„Znáš děti, vyrovnávají se se vším mnohem lépe než dospělí.“
„A co ty, jsi v pořádku?“
„Budu. Vždycky, když jsem s ní, je to jako by s námi byla i April. Ona je jí tak podobná … Ale už toho nechme. Musím propustit paní na hlídání.“ Smutně se usmál. „Užij si víkend a uvidíme se v pondělí.“ S těmi slovy se s ní na parkovišti rozloučil. Am se za ním dívala dokud nenasedl do svého auta a neodjel. Poté i ona nastoupila do vozu a vydala se k domovu, kde na ní čekala její malá dcerka a snad i manžel, který se měl na víkend vrátit z práce.

Alan ale opět nesplnil, co slíbil. A tak se Amanda rozhodla strávit slunečné sobotní odpoledne procházkou v parku. Když pomalu vezla kočárek po cestičce, uviděla Ricka s Wylie na houpačkách. Chvíli je pozorovala, ale rozhodla se pokračovat - nechtěla je rušit. Ale Wylie ji zahlédla, zamávala jí a rozeběhla se k ní, že jí ani Rick nestačil. „Ahoj, můžu se podívat,“ a nadšeně, ale přesto opatrně se snažila nahlédnout do kočárku. Amanda jen přikývla. Když je došel Rick, pozdravili se. „Tati, já tam nevidím,“ podívala se na něj smutně Wylie a tak ji Rick zvedl a nechal jí nahlédnout do kočárku se spící Olivií. Amandě přišla ta situace docela k smíchu, když se podívala, jak Rick drží Wylie nad kočárkem jako letadlo. On její úsměv zaregistroval: „Co je?“
„Nic, jen jsem nevěděla, že taky chodíte do tohohle parku.“
„Jasně, mají tu nejlepší houpačky a ty si nemůžeme v tomhle nádherném počasí nechat ujít.“
Jeho zmínka o houpačkách zaujala Wylie. Tu už pohled na spící miminko trošku nudil, tak donutila Ricka, aby jí pustil a rozeběhla se zpět k houpačkám.
„A co ty tady? Nechceš se na chvíli posadit?“ a ukázal na blízkou lavičku s výhledem na houpačky, na kterých se Wylie snažila překonat zemskou přitažlivost. „Tati, koukej!“ Amanda nabídku vděčně přijala.
„Vím, že je sobota, ale už jsi přemýšlel o Bradově návrhu?“
„Od včerejška nemyslím na nic jiného,“ odpověděl Rick, ale stále sledoval svou dceru.
„Co ti na tom vlastně tak vadí? Bojíš se postelové scény se mnou?“ žertovně ho dloubla do žeber.
Rick se rozesmál, přestal sledovat Wylie a podíval se na Am: „Ne, ale pořád si myslím, že o tom ten seriál není.“
„Ale vždyť Brad neřekl, že tam nějaká taková scéna bude. Řekl, že Jack odejde a Sam si vezme volno. Zbytek může zařídit fantazie fanoušků.“ Rick váhavě pokýval hlavou.

Procházeli se parkovými cestičkami. Amanda vezla kočárek, Rick kráčel vedle ní a Wylie pobíhala kolem – idylka. Oba mlčeli, dokud Am neprohodila: „Ať si říká kdo chce co chce, já si tyhle scény užívám.“
„Cože?“ Rick se na místě zastavil.
Amandě pohrával na tváři šibalský úsměv. „Jo, umíš skvěle líbat.“
„To jsi mi nikdy neřekla,“ dal se Rick znovu do kroku.
„A proč myslíš, že jsme tu 7vteřinovou scénu z Grace opakovali 14x.“ Oba se rozesmáli a Rick ochotně přistoupil na její hru: „A co teprve ta naše nejslavnější.“ Jemně ji uchopil, položil si ji do náruče a napodobil tak scénu z dílu Window of opportunity. Až na to, že vynechal polibek, ale byli tak blízko. Cítil přesně to samé, co tenkrát při natáčení, ale sám nevěděl, co přesně. S lehkým zakašláním a úsměvem vrátil překvapenou Amandu zpět na nohy. Opět se chopila kočárku a pokračovali za Wylie, která kousek před nimi seděla na bobku a pozorovala něco v trávě. Am se ještě pro jistotu rozhlédla, jestli tu předchozí scénu nikdo neviděl.

Marně. Přesvědčila se o tom hned v pondělí ráno, stejně jako Rick. Právě s Wylie snídal, když přišla paní Johnsonová – paní na hlídání, výpomoc v domácnosti atp. a položila před pana Andersona, jak mu s oblibou říkala, noviny – bulvár. „Tohle leželo přede dveřmi“ a namířila si to do kuchyně.
Rick udiveně rozbalil noviny a hned na titulní straně na něj vykoukl titulek: Je to ještě sci-fi? a pod ním hezky vedle sebe dvě fotografie. Na jedné byla známá scéna z dílu Window of opportunity a na druhé její docela zdařilá napodobenina ze sobotní procházky parkem. Rick vyprskl kávu, které se právě napil a ještě ji nestihl polknout.
„Co je tati?“ vzhlédla Wylie od svého ranního müsli.
„Nic zlato, jen mi zaskočilo.“ Okamžitě se vrhl po svém mobilním telefonu a jal se vytáčet Amandino číslo. Doufal, že to ještě neviděla a když ano, chtěl se omluvit. Byla to jeho vina, on si začal. Amanda mu ale telefon nezvedla. Alan se přeci jen vrátil o víkendu domů a v jejich domě právě bouchly dveře, což ukončilo zuřivou hádku vypuknuvší kvůli jednomu bulvárnímu plátku, který se jako náhodou ráno povaloval přede dveřmi.
Rick se okamžitě chopil bundy, oznámil paní Johnsonové, že odjíždí, políbil Wylie na čelo a v chvatu opustil svůj dům. Mířil do studia a doufal, že se to ještě moc nerozkřiklo. Takovouhle reklamu opravdu nepotřeboval.

Namířil si to přímo do improvizované kanceláře Brada Wrighta. Zarazil se však ještě před zaklepáním těsně za dveřmi. Zevnitř se ozýval hluk. Brad evidentně někomu spílal. Rick se zhluboka nadechl, nechal své kloubky dopadnout na dveře a pomalu vstoupil, aby mohl zjistit, že tím nešťastníkem v Bradových spárech je Amanda. Měla to přece jen z domova blíž, a tak tu teď stála se sklopenou hlavou jako opařená.
„A tady je druhý, no jen pojď dál“ zahrál Brad přátelský tón.
„Takže jsi ty noviny už viděl?“ zeptal se Rick s nadějí, že ten humbuk je kvůli něčemu jinému. Brad jen pohlédl na stůl, kde ležel zmiňovaný důkazní materiál.
„Já ti to vysvětlím,“ začal situaci zachraňovat Rick. „Amanda za nic nemůže, je to moje vina. A neviděl bych to zas tak černě. Kolik se takového braku může prodat? 10 000 výtisků?“ snažil se zažertovat. Ale jeho pokus o humor zůstal bez odezvy. „Ehm … stejně to nikdo nečte,“ dodal už velmi potichu. Zdálo se mu, že Brad už docela dlouho mlčí. Chudák Am, asi to schytala z první vlny i za něj.
Brad se opřel o stůl a mnohem tišším hlasem pronesl: „Nejhorší na tom je, že mi od rána volají lidé, a nepřejte si vědět jak vysoko to až sahá, a ptají se mě jak to s vámi vlastně je.“ Oba na něj zůstali koukat s vyvalenýma očima. „Ptají se mě, kdy jsi se rozvedla,“ Amandě spadla čelist „kdy jste to dali dohromady a proč o tom nikdo neví. Že bychom to mohli využít v reklamní kampani.“
„Ale my jsme to neto,“ koktal překvapeně Richard. „To byla jenom to … legrace. Potkali jsme se náhodou a trochu jsme, tedy já jsem … že jo?“ Amanda přisvědčila.
Brad se odpoutal od stolu, založil si ruce na hrudníku a vážně pronesl: „Tak ty se mi tady zuby nehty bráníš, aby se Sam a Jack dali dohromady, rušíš mi tím koncepci a pak v parku děláš legraci, jo?“
Rick zabořil provinile pohled do podlahy. Cítil, že by to měl nějak odčinit. „No, tedy, já jsem o tom tak nějak přemýšlel …“
Wright povytáhl obočí „A?“
„A myslím, že si ten scénář aspoň přečtu než se rozhodnu.“
Brad cítil, že ho má tam, kde ho chtěl mít: „Výborně, nic víc jsem nechtěl. Bude na tebe čekat ve tvé šatně.“ Rick souhlasně přikývl.
Brad se otočil: „A teď už běžte, za chvíli začínáme natáčet. Nesmíme těm pisálkům dát nejmenší záminku, aby mohli rozvíjet své pochybné teorie.“
Oba se pomalu vytratili z Wrightovi kanceláře. Až teď si Rick uvědomil, že Amanda celou dobu neřekla ani slovo. „Volal jsem ti.“
„Já vím, promiň. Něco jsem měla.“
„A je všechno v … pořádku?“ větu skoro nedokončil, protože její adresátka si to namířila mílovými kroky do svého karavanu, jehož dveře za sebou prudce zabouchla.

***
Sam se řítila chodbou, zpoza rohu za ní vyběhl Jack: „Carterová!“ Žádná reakce. „No tak, podplukovníku, kam tak rychle?“ Jack se zastavil. Poté co bez jediného slova vyběhla ze zasedačky, kde řešily jejich současnou nepříznivou situaci, se jí snažil dohonit. Bez úspěchu. „No tak, CARTEROVÁ!“
Zastavila se, nasupeně se otočila: „Musím do své laboratoře“ a opět se dala do kroku.
„Myslíte, do toho co z ní zbylo“ Jack se dal znovu do běhu, vypadala nějak divně. Když jí konečně dohnal u výtahu, stoupl si proti ní. Byla evidentně nervózní, ale ne tak jako jindy, když jim hrozil zánik. „Podplukovníku, co se s vámi děje?“
„Nic.“ a nadále sledovala jak se přibližuje výtah.
Jacka už její chování začínalo přivádět k šílenství. „Nic, pane!“
Sam se na něj konečně podívala: „Co prosím?“ Zůstala na něj nechápavě koukat.
„Pane … to se tak v armádě říká, když má někdo vyšší hodnost než vy, podplukovníku!“
„Jistě, generále!“ Její odsekávání ho burcovalo k stále většímu sarkasmu. Chtěl z ní tuhle náladu doslova vytřást, ale naštěstí to neudělal. Raději se zhluboka nadechl, aby se zklidnil a zkusil to znovu a klidněji: „Carterová? Možná jste se ještě dostatečně nezotavila z toho nedávného výbuchu. Možná byste si měla dát chvíli pohov.“
„Je mi fajn. Jen se snažím znovu zachránit svět a vy my nepomůžete tím, že mi budete házet klacky pod nohy, pane!“
„Vidíte tu nějaké dřevo, podplukovníku?“
Jeho ironie jí vytočila k nepříčetnosti. Obličej dostal nasupený výraz, v očích se jí blýskalo. Naštěstí se ovládla a místo do něj praštila několikrát do ovládacího panelu výtahu.
Jack na ni udiveně pohlédl. Takhle ji neznal. „Sam?“ snažil se ji uchopit za ramena.
„Netykejte mi, PANE!“ byla jak papiňák před výbuchem.

***
Rick se pomalu otočil směrem k režisérovi. Byli už hodně mimo předepsaný scénář a improvizovaný vývoj tímto směrem nebyl zrovna žádoucí. Jako odpověď na jeho tázavý pohled se ozvalo: „Stop. Co se sakra děje?“ Oba se podívali na Amandu, která si stále držela nasupený výraz. Podívala se na Ricka, pak na režiséra a najednou jako by se probrala: „Promiňte“ začala se omlouvat „já … je to moje vina … potřebovala bych chvíli …“
„Pět minut pauza“ rezignoval režisér.
„Díky“ pípla tiše Am a rychle si to namířila ke svému karavanu.
„Hej hej hej, počkej.“ Rick ji jen stěží dohnal. „Co je s tebou?“
„Promiň, já … to nic, to se zpraví.“
„Ano, zpraví, až si s někým promluvíš a dostaneš to ze sebe.“ Rozhlédl se kolem – široko daleko se k nim nikdo neblížil. Stáli sami před studiem. Rozpřáhl ruce v tázavém gestu „Takže?“
Am si jen povzdechla. „Jsem naštvaná na Alana. Ráno jsme se trochu chytli a málem jsi to odnesl ty, promiň.“ Chtěla odejít.
„To ty noviny?“
Otočila se a lehce pokývala hlavou: „Jo.“
„Takže je to přece jen moje vina.“
„Ne, snažila jsem se mu vysvětlit, že jsme se potkali jen náhodou a že to byla legrace, ale on mi nevěřil.“
„Chceš, abych si s ním promluvil?“
„Ne,“ reagovala okamžitě „to raději ne. Já to zvládnu. Jen mi dej minutku, hned se vrátím“ a zmizela ve svém voze. Rick se pomalu otočil a trochu neochotně se vracel do studia.

***
„Odcházím“ vydechl unaveně Jack.
„Cože?“ vytřeštila na něj Sam oči.
„To … proč?“ koktal Daniel.
„Vskutku?“ Teal´covo obočí už nemohlo být výš.
Všichni seděli v zasedačce, kde je Jack po poradě zdržel, aby jim jako prvním na základně oznámil nastalou situaci.
„Chtěl jsem, abyste to věděli jako první“ podíval  se při tom na Sam. „Oficiálně to oznámím zítra.“
„Musíš?“ zeptal se smutně Daniel.
„Ne, i když vlastně…“ Zamyslel se a všichni ostatní na něj nevěřícně hleděli. „Ne,“ rozhodl se konečně. „Převeleli mě.“
„Co? Kam?“ Daniel byl evidentně jediný schopný slova.
„Velitelství si myslí, že jsem ještě nepopsal dost papírů a převeleli mě do Washingtonu. Něco s domácí bezpečností, myslím.“ Ti tři tam seděli jak opaření. „Nebojte, svět můžete zachraňovat i beze mě.“
„A co bude s SGC?“ vzpamatoval se Teal´c.
„Dostanete nového velitele. Je to skvělý chlap, sám jsem ho doporučil. Určitě to povede lépe než já.“ znovu se trochu pousmál a ještě jednou je všechny přejel pohledem. „No, co jsem chtěl říct jsem řekl, takže …“ rozpřáhl ruce: „Rozchod!“ Sebral ze stolu pár papírů, které zbyly po poradě a chystal se zmizet ve své kanceláři dříve, než se někdo z nich vzpamatuje. Než prošel dveřmi, ještě se na ně otočil. Pořád tam všichni seděli jako opaření, asi nejvíc překvapená byla Samantha. Právě jí patřil jeho poslední pohled a letmý úsměv než definitivně zmizel ve svém útočišti.

Druhý den zvonila Sam u Jackových dveří. Otevřel značně překvapený: „Podplukovníku?“
„Generále.“
„Co pro vás mohu udělat?“ ptal se zatím co ji pouštěl dovnitř.
„Nezajdete na skleničku?“
Jack se trochu zarazil. Že by se Sam dala na alkohol? Trochu se zachmuřil a založil ruce na prsou. Pak si ji přeměřil pohledem a na tváři se mu rozlil široký úsměv.
Ach bože, jak mi tohle bude chybět, pomyslela si Sam.
„Tak o co jde, ven s tím.“
Sam se cítila přistižená. Zabořila pohled do podlahy. „Měla jsem vás dostat na oslavu, kterou zorganizoval Daniel u O´Mallyho.“
„Aha, no to je tedy nesmíme nechat čekat“ a jal se štrachat bundu. „Doufám, že bude dort.“
Sam ho zarazila: „Pane, ve skutečnosti máme ještě chvíli čas. Můžeme si promluvit?“
Jack se zarazil a znejistěl. „Jistě, ehm pojďte dál.“ Bundu, kterou žmoulal v ruce pověsil zpět na věšák a následoval ji do obývacího pokoje. „Dáte si něco?“
Sam si uvědomila, že ji najednou nějak vyschlo v krku. „Vodu“ zachraptěla „děkuji.“
Jack si to po přikývnutí namířil do kuchyně. „Tak o čem jste chtěla mluvit?“ zavolal z kuchyně.
Sam počkala, až se vrátí do obýváku. Podal jí sklenici vody. Sam se jen trochu napila a pak sklenici odložila z dosahu svých třesoucích se rukou. Zhluboka se nadechla: „Pane, chtěla jsem vám něco říct.“
„Já vím“ přikryl její chvějící se ruce svou dlaní a jemně je stiskl.
„Nevíš,“ ohradila se.
Zvedl ji bradu, aby se jí mohl podívat do očí: „Copak jsem slepý?“ Pohladil ji po tváři a pak ji objal. Nebránila se. Zabořil obličej do jejích vlasů.
Sam se k němu přitiskla: „Neměl jsi to vědět.“
Znovu se jí zadíval do očí a jeho pohled skoro křičel ´Proč?´
„Nebylo to správné,“ odtušila.
Pousmál se: „A teď už je?“
Po chvíli zaváhání kývla a políbila ho. Nejprve lehce, zkoumavě a vlastně poprvé. Ale tento první váhavý polibek se brzy změnil v mnohem hlubší při němž se vzájemně oddali jeden druhému.
Když jim došel vzduch, opět se objali a Sam mu zašeptala do ucha: „Měli bychom jít, budou na nás čekat.“ Ještě jednou ji letmo políbil a pak se vydali ke dveřím. Mezi dveřmi se Jack s úsměvem zeptal: „Nechceš se mnou o víkendu na chatu?“ Sam se zastavila na zápraží a sledovala ho jak zamyká dům: „Ráda, ale musíš mi něco slíbit.“ Objal ji kolem ramen.
„Cokoliv budeš chtít.“ políbil ji.
„Daniela a Teal´ca necháš tentokrát doma“ šibalsky se usmála a namířila si to k autu.
Jack jen pokýval hlavou a vydal se za ní: „To budou určitě naštvaní.“

Zastavili na parkovišti před barem. Sam už chtěla vystoupit, ale Jack ji zarazil. „Chceš jim o tom říct?“ sledoval svou ruku, která uchopila tu její. Sam se také podívala na jejich propletené prsty a pak do jeho očí. Četla v nich to samé, co si myslela i ona. „Až nastane čas, dozví se to jako první“ usmála se. Jack jen pokýval hlavou a úsměv ji opětoval. Oba vystoupili.
Jack podržel Sam dveře: „Podplukovníku.“
Sam s úsměvem prošla: „Pane.“
Jack vplul do baru za ní. Zevnitř se ozvalo hlasité „Překvapení!“

***
„Takže vám, jako už každý rok, děkuji za spolupráci. Užijte si volno a s některými z vás zase brzy nashledanou.“ ukončil Wright svůj závěrečný projev po poslední klapce této sezóny. Při posledních slovech přelétl pohledem právě tu část místnosti, kde stáli Richard a Amanda, se kterými se po přestávce asi hned tak neshledá. Štáb byl dočasně rozpuštěn a tak se jeho členové začali pomalu vytrácet. Někteří začali rozebírat scénu, balit vybavení a mezi tím vším stála skupinka známá fanouškům jako SG-1. Richard, Amanda, Michael Shanks a Christopher Judge „Nebude se ti po tomhle stýskat?“ podíval se kolem sebe Michael.
„Neumírám Miku, jen nebudu hrát.“ usmál se na něj Rick. „A až se mi po vás začne stýskat, tak se prostě zastavím.“ Michael jen přikývl. Potřásli si pravicí i s Chrisem a rozešli se. Rick šel spolu s Amandou ke svým autům, která stála na parkovišti vedle sebe. Ještě než nastoupili, zůstali stát a koukat na sebe. „Takže?“ začal Rick.
„Takže… Loučit se nebudeme. Vždyť jsi sám řekl, že se zase uvidíme.“ Chvíli oba mlčeli.
„Co plánuješ na dovolenou?“ zeptali se oba současně, načeš se oba rozesmáli.
„Mám nějakou nabídku od National Geographic, ale chci vzít Wylie sebou, takže ještě nevím, jestli to dopadne. A ty?“
„Já? Asi zajedu s Olivií k našim a pak se uvidí.“ Rick jen pokýval hlavou a zase mlčeli.
„No takže, asi pojedu.“
„Jo, já taky,“ Amanda se otočila ke svému autu, ale hlavu opět otočila k Richardovi. Ten se na ni chvíli díval a pak řekl jen „Pojď sem.“ Objali se. Přitiskli se k sobě a chvíli jen tak stáli. Pak se ještě podívali jeden druhému do očí a rozešli se – tentokrát už definitivně – každý ke svému vozu.

O tři měsíce později

Amanda přešlapovala v přestávce nedaleko scény. Byl to její první natáčecí den po přestávce, která však nebyla tak dlouhá, jak by si původně přála. Doma to nefungovalo, jak by si představovala, a tak se raději vrátila do práce. Byla nervózní. Čekala už docela dlouho.

Režisér k ní přistoupil s poznámkami: „Je to jednoduché. Půjdeš po chodbě, zhruba na prostředku – vidíš tu značku?“ Am jen přikývla. „…se srazíš s Danielem,“ pokračoval DeLuis a ukazoval na prostředek chodby z jejíhož druhého konce na ně vesele mával Michael Shanks připravený na svůj další výstup. „Omluvíš se mu a budeš chtít pokračovat. On tě však zastaví a budete pokračovat v dialogu, jasné?“
„Jasné“ přikývla Amanda, ale nějak cítila, že to zas tak jednoduché nebude. Neměla dnes svůj den. Byla roztržitá a nervózní. Snažila se tedy maximálně soustředit a na režisérovo „Akce“ vyrazila chodbou vstříc srážce s Michaelem.

***
Sam šla zamyšleně po chodbě se sklopenou hlavou a přemýšlela o obsahu složky ve své ruce.
Náhle jejím tělem otřásla srážka s jinou osobou. Nepřítomně se omluvila a chtěla pokračovat.
„Nic se nestalo, podplukovníku!“ Ten hlas přece zná. Sice ho tady vůbec nečekala, ale poznává ho jasně. Na místě se otočila a překvapeně, doslova s otevřenou pusou, hleděla na jeho majitele: „Co tu děláš?“
„Jsem tu jen na skok, podplukovníku“ a nervózním pohledem okolo sebe ji naznačil, že jedno ´pane´ uprostřed konverzace by neuškodilo.
Sam okamžitě pochopila „… ehm. Jistě, pane. Jak se vám vede?“
„Dobře, děkuji“ a oblažil ji svým nejširším úsměvem. Chvíli na sebe hleděli. Sam stále nevěděla, co má říct.

***
„Stop. Pěkné děcka, to se nám povedlo“ usmíval se spokojeně režisér a poplácával oba hlavní aktéry této scény po zádech. Amanda stále pozorovala Ricka jehož obličej pořád zdobil široký úsměv. Jeho plán evidentně vyšel.
„Co tu pro boha děláš?“ probrala se konečně Amanda.
„Překvapená?“
„Jo.“
„Jen jsem se stavil, podívat se, jak vám to jde.“
„A tohle?“ ukázala kolem sebe.
„Nemohl jsem odolat.“
„Ty jsi ale…“ objala ho. „Ráda tě zase vidím. Co jsi dělal celou dobu?“ zeptala se Am a stále zůstávala v jeho ne už tak blízkém, ale přece jen v objetí.
„Znáš to …“ větu nedokončil. Odkudsi se  vynořil Alan a okamžitě se k nim vrhnul. „Nech mou ženu na pokoji.“ Rick lehce odstrčil Amandu, ale sám už uhnout nestihl. Alanova pěst mu přistála přímo v obličeji. Sotva se Am vzpamatovala, vrhla se k Rickovi „Ježíši, jsi v pořádku?“
„Jo, bude to dobrý. Ještě, že už mám dnes dotočeno“ s úsměvem si tiskl tvář, která se mu začínala pod okem zbarvovat do rudomodra.
Po zjištění škod se Amanda okamžitě vrhla na Alana, kterého mezitím zneškodnili přihlížející členové štábu. „Zbláznil jsi se? Co tu děláš?“ a snažila se ho vyvést ze studia.
„Nebudu přihlížet, jak se mi nějaký frajer naváží do manželky.“
„Alane, je to jen kamarád.“
„Proč se na tebe teda tak lepí.“ Hádali se před studiem.
„Nějakou dobu jsme se neviděli. A objala jsem ho já.“ Am si všimla přihlížejících čumilů a snažila se tuto trapnou situaci co nejrychleji ukončit. „Nemám ti co vysvětlovat. Je to jen práce a teď prosím tě odejdi.“
„Nikam nejdu, nenechám tě tady oblejzat kdejakým takovým“ a pohodil hlavou ke studiu.
„Alane, prosím. Promluvíme si doma.“ Stále ho strkala směrem k parkovišti. Konečně kapituloval „Ale dnes přijdeš včas!“ Am mu chtěla připomenout všechny ty měsíce strávené na projektech po celých státech jen ne tam, kde byla ona nebo jejich dcera. Nakonec ji přemohla chuť dostat Alana co nejdál odsud a tak jen přikývla. Alan se s jejím souhlasem spokojil a odcházel. Am ho ještě sledovala, dokud nenastoupil do vozu a definitivně neopustil studiové parkoviště. Pak se otočila a namířila si to rovnou ke svému karavanu.
Richard celou tuto scénu sledoval ze stínu studia. Nechtěl jí přidělávat problémy, ale jeho touha vědět co se stalo byla silnější. Šel za ní do jejího karavanu. Zaklepal a na její vyzvání vešel dovnitř. Amanda seděla u malého stolečku s hlavou v rukách. Rick si sedl proti ní. Chvíli ji jen tak pozoroval než se odvážil k otázce: „Co se děje?“
Amanda se mu dlouze zadívala do očí: „Nic.“
„Mě nemusíš lhát, nejsem slepý.“
Amanda odpoutala jednu ruku od své tváře a položila ji na jeho v místě, kde se mu pomalu začínala rýsovat modřina: „Bolí to moc?“
„Ne a nezamlouvej to.“ Amanda jen zakroutila hlavou. „Nesnaž se mi namluvit, že tvůj manžel jen tak chodí a mlátí každého, kdo se na tebe jen podívá.“
„Ne, tohle ještě nikdy neudělal.“
„Fajn, zase jsem v něčem první. To potěší.“
Am se jen pousmála: „Ty s tím nikdy nepřestaneš, viď?“
„Přestanu, když mi řekneš, co se tady sakra děje.“
Am se zahleděla na své ruce složené na stole mezi nimi. Chvíli přemýšlela, pak se na něj opět zahleděla a spustila: „Alan hodně dlouho pracoval mimo město.“
„To mu nedává právo mlátit lidi.“
„Ty to nechápeš. Nebyl tady, když se Olivie narodila ani prvního půl roku jejího života. A teď, když dostal zase práci tady, snaží se všechno vynahradit.“
„Já se jen bojím, aby ses mu jednou do rány nedostala ty.“
„Ne“ reagovala okamžitě „to by Alan nikdy neudělal.“
„No,“ Rick jen pokrčil rameny. Vyrušilo je zaklepání na dveře. Byla to asistentka režiséra: „Promiňte, budeme moct pokračovat v natáčení?“
„Jo. Viřiďte, že už jdu.“
„Ty chceš ještě pokračovat?“
„Jo, je to moje práce“ a zvedla se od stolu.
„Tak jo.“ Rick jen pohodil rameny a následoval ji ven z karavanu.
Amanda se na něj ještě otočila: „Možná by sis tam měl dát něco studeného. Budeš mít pěknou modřinu.“
„Aspoň budu vypadat jako tvrďák“ nahodil zamračený výraz. Am se jen zasmála. Jak to, že ji vždycky dokáže zvednout náladu.
Rick sledoval celý zbytek natáčení a nakonec navrhl Am, že ji odveze domů.

Amanda se nejdřív bránila. Nechtěla riskovat jeho další setkání s Alanem, ale nakonec souhlasila. Byla vyčerpaná a vděčná, že nemusí řídit. Před domem Am vystoupila a Rick okamžitě odjel, jak slíbil. Na zpáteční cestě mu zazvonil telefon, byla to Amanda. Udiveně to zvedl. Zněla dost rozrušeně: „Není tady.“
„Kdo kde není?“
„Nikdo.“
„Jak nikdo?“ Rick raději zastavil u krajnice.
„Doma nikdo není. Ani Alan ani Olivia. Nikdo!“
„Hned jsem tam.“ Otočil vůz a vracel se k Amandině domu. Seděla na schodech a doslova hypnotizovala svůj mobilní telefon. Rick zastavil a pomalu k ní přišel a přidřepl si. Uchopil ji za rameno, aby ho vnímala a zeptal se co se děje. „Nezvedá mi telefon. Zvoní, ale nikdo ho nezvedá. Zdržela jsem se jen chvíli.“ Rick na ni nevěřícně koukal. Amanda se na něj konečně také podívala: „Slíbila jsem, že přijdu včas, abychom si promluvili.“
„To přeci není důvod, aby odvezl dítě,“ podivil se Rick. „Tak dobře, budeme přemýšlet. Kam by mohl jít?“
Amanda se na něj podívala, ale její pohled jako by jím prostupoval někam daleko za něj: „Byla jsem špatná matka.“ Svěsila hlavu.
Rick si sedl vedle ní a objal ji. „To není pravda a ty to víš. Jsi skvělá máma. Olivie má štěstí, že tě má.“ Amanda se rozplakala a obličej schovala v jeho rameni: „Sebral mi moje dítě.“
Rick ji objal o něco pevněji: „Zkus přemýšlet, kam tady ve městě mohl jít? Má tady nějaké kamarády, známé, kolegy?“
Amanda kroutila hlavou: „Zná jen pár lidí z práce, ale s těmi se mimo dílnu nestýká. Není nikdo, ke komu by šel.“ Jejím tělem otřásaly vzlyky. Ale to se najednou změnilo. Její tělo v Rickově náruči jakoby ztuhlo a pomalu se napřímila. Rick se ji podíval do obličeje. Dívala se na něj uplakanýma očima, ale za nimi bylo vidět, že na něco přišla: „Restaurace.“ Zvedla se a začala se rozhlížet.
„Cože?“ napřímil se i Richard.
„Dostal tu práci při rekonstrukci jedné restaurace. To je to jediné místo ve městě, které Alan zná jako své boty.“
„Jedeme.“ Rick se rozeběhl k autu. Amanda ho chvatně následovala.
Rick se řítil nočními ulicemi k místu, kam ho navigovala Amanda. Její nálada se značně změnila. Nebyla už ublížená, teď z ní byla lvice, které někdo sebral mládě. Byla odhodlaná ke všemu.
Když dorazili na místo, byla všude tma. Jen v jedné místnosti vzadu bylo vidět světlo. Amanda se okamžitě vrhla ke dveřím, Rick ji skoro nestačil. Bylo zamčeno. Začala bušit na prosklené dveře a sledovala, jestli se vevnitř něco hýbe. V přední místnosti byla jen hromada pracovního materiálu. Musela ještě jednou zabušit, než se objevil Alan: „Co tu chceš?“
„Kde je Olivie?“
„Má se dobře, bez tebe.“
„Okamžitě otevři a pusť mě dovnitř.“
Rick se rozhlédl kolem, kde se začaly zastavovat a poohlížet lidé. Alan už si toho také všiml a tak raději odemkl dveře. Am je rozrazila a vletěla dovnitř jako vichřice.
Alan byl nastalou situací překvapen a postavil se jí do cesty: „Kam si myslíš, že jdeš?“ Amanda se mu vyhnula a namířila si to do zadní místnosti, kde našla sedačku se spící Olivií „Vzbudíš ji,“ sikl Alan. Amanda si ho vůbec nevšímala. Jen zkontrolovala, jestli je malá v pořádku, vzala sedačku a odcházela. Alan se ji snažil zastavit. Chytl ji za ruku. „Je to i moje dítě.“
Am na něj vrhla vražedný pohled: „Udělám všechno pro to, aby se to změnilo. Jsi blázen,“ a pokračovala v odchodu.
Rick jistil celou situaci ode dveří. Když Amanda vyšla, ještě zkontroloval, jestli se Alan k něčemu nechystá a následoval ji ke svému autu. Ten za nimi vyběhl a zakřičel: „A já se postarám, abys s tím svým Romeem neměla ani chvilku klidu.“
Amanda položila sedačku s Olivií na zadní sedadlo Rickova auta a otočila se na Alana: „Nic jsi nepochopil.“ Nasedla dovnitř. Rick si sedl za volant a vyrazil pryč.
Cestou zpět k Am domů je ještě párkrát zkontroloval pohledem do zpětného zrcátka. Jednou se jejich pohledy setkali. Viděl, že teď už je Am klidná. Pozorovala spící Olivii a konečně se i usmála.
Ale při dalším pohledu do zpětného zrcátka Rick zjistil, že se za nimi řítí auto. Snažilo se je předjet v nepřehledné zatáčce, ale protijedoucí auto mu v tom zabránilo. A to ho aspoň na chvíli zastavilo.
„Připoutej se.“ Křikl Rick dozadu na Amandu.
„To je Alan. On se snad úplně zbláznil.“ Její klidný výraz se opět změnil.
Když přijeli k Amandě před dům. Am vystoupila, ale Olivii nechala na zadní sedačce: „Vím, že už jsem ti přidělala dost starostí, ale mohla bych tě poprosit ještě o něco?“
„Jistě.“ Rick zůstával sedět v autě.
„Mohl bys nás odvést do hotelu?“ Jen přikývl a trochu se usmál. „Sbalím si jen pár věcí a hned jsem zpátky. A kdyby se tady objevil Alan, nevšímej si ho.“
„Ale…“
„Prosím. Nestojí za to.“ Opět jen přikývl. Amanda se vydala k domu. Sotva v něm zmizela, přiřítil se před dům Alan a okamžitě zmizel vevnitř. Rick křečovitě sevřel volant. Chvíli bylo ticho. Otočil se na Olivii, která spokojeně spala ve své sedačce: „Víš, že tvůj táta je idiot?“
Vytáhl mobilní telefon a vytočil číslo domů: „Paní Johnsonová, to jsem já. Trochu jsem se zdržel. Wylie už spí?“
„Chtěla na vás počkat, ale už jsem jí uložila“
„Jste skvělá. Brzo budu doma. Můžete u nás ještě chvíli počkat?“
„Jistě, počkám než se vrátíte.“
„Vy jste můj poklad.“ Slyšel, jak se paní Johnsonová pousmála. Najednou zaslechl ránu a tak se prudce otočil. „Zatím nashle,“ zavěsil.

Byly to dveře, které za sebou zabouchla Am. Vyšla z domu rychlým krokem s velkou taškou. Dveře se opět otevřely a z nich vyběhl Alan. Rick opět křečovitě sevřel volant a jednu ruku položil na otvírání dveří. Byl připraven okamžitě vyrazit Am na pomoc.
Mezitím se před domem rozhořela ostrá hádka. „Kam si myslíš, že jdeš?“
„Co nejdál od tebe. Jsi blázen.“
„Já jsem blázen, jo. Ty se nestaráš o své dítě a já jsem blázen.“
„Já se nestarám …“ Amanda se jen ušklíbla a pokračovala v cestě. Nehodlala s ním ztrácet další čas. „Ty jsi odvezl naše dítě uprostřed noci na staveniště. Chápeš to?“
„Kdybys přišla včas domů, nic z toho by se nestalo.“
„Takže za všechno můžu já? Věděla jsem, že ti vadí, že jsem herečka, ale myslela jsem, že jsme to vyřešili.“
„Jediným řešením by bylo, kdybys s tím bláznovstvím skončila.“
„Bláznovstvím? V téhle debatě nemá cenu pokračovat. Odcházím.“ Am došla až k autu. Tašku hodila dozadu na zem a sedla si vedle sedačky se spící dcerou. Kývla na Ricka. Ten nastartoval a chtěl odjet, ale Alan mu skočil přímo před auto: „Nenechám tě odjet.“
Rick se otočil: „Drž se“ a začal couvat noční ulicí. Po pár blocích to otočil a pokračoval pryč. Ve zpětném zrcátku viděl Alana stát před domem. Poté pohlédl na Amandu. I ta koukala zpět. Pak se otočila a jejich pohledy se opět setkaly. Amanda si zhluboka oddechla. „Odvez mě prosím do nejbližšího hotelu.“ Unaveně se opřela a zadívala se z okna. Za chvíli usnula.

Probudila se, když Rick zastavil před svým domem. Rozhlédla se, ale žádný hotel neviděla. Naopak. Vystoupila z auta. Rick už byl taky venku a bral ze zadního sedadla její tašku.
Amanda byla zmatená: „Co to má znamenat? Chtěla jsem do hotelu.“
Rick rozpřáhl ruce a široce se usmíval: „Vítá vás hotel Anderson. Má sice jen 3 hvězdičky, ale rodinná atmosféra je zaručena.“
Am se na něj usmála: „Díky, ale …“
„Žádné ale. Nenechám tě bydlet v nějakém zapadlém hotelu, když mám volný pokoj pro hosty.“ A vydal se s její taškou ke dveřím. Amanda vzala sedačku s Olivií a odevzdaně ho následovala.
Sotva vešli, řítila se ze schodů Wylie „Tatíí!“ a skočila mu do náruče.
„Nemáš už dávno spát?“ pokáral ji otcovsky.
Podívala se na něj a lehce se dotkla modřiny, která se mu vyrýsovala vedle oka: „Co to máš?“
„To byla menší nehoda. Nic to není.“
„Hm mm“ uznala znalecky Wylie. Stále se ho držela kolem krku: „Co tu dělá Amanda?“
„Am má doma problémy a tak tu bude chvíli s námi i s Olivií. Souhlasíš?“
„Bezva, můžu se na ni podívat?“ Rick ji spustil na zem. Amanda přikývla. Wylie zkontrolovala spící Olivii.
„Ale teď už půjdeš spát, je pozdě.“ Podíval se na ni Rick přísně. Wylie smutně svěsila hlavu a pomalu se vydala ke schodům. Rick ji ještě lehce plácl přes zadek: „Tak upaluj, za chvíli za tebou přijdu.“ Wylie zrychlila a na schodech si notovala „A-man-da tu zůs-ta-ne. O-li-vi-a ta-ky.“ Oba se s Amandou rozesmáli.
Během této scény přišla z kuchyně paní Johnsonová: „Tak už jste doma, to je dobře. Tak já už taky půjdu.“ Rick je navzájem představil s Amandou a nabídl ji odvoz. „Oh ne, děkuji. Už jsem si zavolala taxi. Bude tady každou chvíli. Dobrou noc a v kuchyni máte pár sušenek, kdyby jste měli hlad.“
„Paní Johnsonová, vy jste poklad.“ Rick ji letmo políbil na tvář až se chůva začervenala a doprovodil ji před dům, kde už čekalo taxi.
Richard usadil Am i s Olivií na pohovku, nabídl ji sušenky a šel uspat Wylie.
Když vešel do jejího pokoje, ležela Wylie v posteli, ruce za hlavou, široký úsměv na tváři a vůbec nevypadala, že by měla brzy usnout. Rick si přisedl na kraj postele a pořádně ji přikryl.
„Tati?“
„Ano?“ podíval se do jejích chytrých očí.
„Amanda tu zůstane už na pořád?“
„Ne, jen než si vyřeší nějaké problémy.“
„Škoda.“ Wylie zastrčila obě ruce pod deku a zavřela oči.
To Rickovi nedalo: „Proč?“
„Líbí se mi,“ definitivně se zavrtala pod deku.
Rick se jen pousmál: „Dobrou noc.“ Dal jí pusu na čelo, zhasl lampičku a odešel. Při cestě do obýváku však nemohl nemyslet na to co řekla. Když scházel ze schodů, sledoval Amandu, která kontrolovala Olivii v její sedačce. „Už spí?“ pronesl, když přišel blíž a sám se tím jakoby vytrhl ze snění. „Vydržíš ještě chvíli, připravím vám pokoj pro hosty.“
„Můžu ti pomoct, bude to rychleji,“ usmála se. Copak by tomuhle úsměvu mohl odolat.
Při povlékání se několikrát nevyhli vzájemnému dotyku, který pokaždé umocnil příjemné napětí v místnosti minimálně na dvojnásobek. Když je vše hotovo, chystal se Rick odejít, ale vlastně se mu nechtělo. Ani Amanda nechtěla, aby odešel. Ráda by tu s ním zůstala ve vzájemném objetí celou noc. Tolik jí pomohl. Rick hledal záminku proč ještě zůstat, ale nic nenašel. Takže se nakonec rozhoupal k odchodu. Stáli kousek od sebe, když ji Rick popřál „Dobrou noc.“ Ale ani jeden se nepohl. Dívali se navzájem do očí, pak se jejich obličeje začali přibližovat. Na poslední chvíli ji Rick políbil na tvář: „Uvidíme se ráno,“ a okamžitě odešel. Amanda se posadila, posléze položila na postel a zhluboka se nadechla: „Skvěle holka, jen tak dál.“

***
Daniel zaklepal na dveře pracovny generála Godknowse a na jeho „Dále“ vešel.
„Seržant mi říkal, že se mnou chcete mluvit“ stál nervózně u dveří.
„Ano, posaďte se“ generálův výraz tváře mu na klidu nepřidal.
„Co se stalo?“ sedal si na židli proti generálovi.
„Mám špatné zprávy. Před chvílí mi volali, že generál Hammond byl převezen do nemocnice se srdečními potížemi.“
„Infarkt?“
„To se ještě neví, ale nevypadá to dobře.“
Daniel se opřel ve své židli a přemýšlel. Hlavou se mu točila spousta věcí. Vyrušil ho opět generálův hlas: „Snažil jsem se sehnat O´Neilla i podplukovníka Carterovou, ale ani jeden nebere mobil. Volal jsem i k O´Neillovi do práce, ale vzal si volno a prý odjel. A doma to taky nebere. Nechal jsem mu vzkaz, ještě se neozval.“
Daniel se stále díval do prázdna: „Sam má volno. Myslím, že letěla za bratrem, asi je ještě v letadle a Jack? Zajedu tam, mám stejně volno.“ S těmi slovy se pomalu zvedal.
„Volal jsem do nemocnice, dají nám hned vědět, až se něco dozví. Zavolám vám.“
Daniel jen kývl a jal se opustit kancelář. Ve dveřích se ještě zastavil a otočil: „Mohl byste dát vědět Teal´covi?“
Generál Godknows kývl: „Zařídím to.“

Daniel se nemýlil. Jack stál na verandě svého domu a právě zapaloval gril. ´Ještě, že jsem nejel zbytečně´ pomyslel si Daniel. Přišel blíž a pozdravil: „Ahoj Jacku.“
„Danieli?“ Jeho překvapený výraz přičítal svému neohlášenému příjezdu. „… co tu …?“
„Nebereš telefon. Nesu špatné zprávy. Generál Hammond je v nemocnici.“ Jack se v tu chvíli zarazil a nevěřícně na Dannyho koukal.
Najednou z domu vyšla Sam: „Nemohu najít otvírák, nevíš kde …. je? Ahoj Danieli“ vydechla překvapeně.
Daniel nebyl ani schopen odpovědět. Tohle opravdu nečekal. Kmital pohledem z ní na Jacka a zpět, brada mu spadla do půlky hrudníku a v hlavě mu to šrotovalo než si dal dvě a dvě dohromady.
„Je na stole“ pronesl Jack aniž by se pohl a pořád upřeně hleděl na Daniela. „Co se mu stalo?“
„Infarkt. Cestou jsem ještě mluvil s generálem, je to potvrzené. Leží ve vojenské nemocnici. Navštívit ho můžeme nejdřív zítra.“
„Kdo?“ divila se Sam.
„Generál Hammond“ odpověděl Danny, protože Jack nebyl evidentně schopen slova.
Pak si odkašlal: „Dáš si pivo, přinesu ho“ a zmizel v domě. Sam vrazila Dannymu do ruky neotevřené pivo, které předtím sama přinesla a s omluvou také zmizela v domě. Danny si sedl ke stolu vedle grilu, našel na něm i hledaný otvírák a s chutí ho použil na své pivo.

Sam mezitím našla Jacka v kuchyni. Držel nové pivo a něco hledal: „Nevíš, kde je otvírák?“
Sam se odlepila od futer, o která se až do teď opírala a přišla k němu. „Je venku na stole, aspoň jsi to před chvílí sám říkal.“
Jack sklopil hlavu a začal si pohrávat s etiketou. Sam stála jen kousek od něj, uchopila jeho hlavu do dlaní a zvedla ji, aby mu viděla do očí „Co se děje?“
„Já nevím. Generál je v nemocnici. Nedokážu si to představit. Pořád ho vidím, jak stojí v řídící místnosti a povoluje nám odchod. Myslel jsem, že to tak bude už napořád“ usmál se, ale v očích měl slzy. Sam ho objala. Jack položil pivo a pevně ji k sobě přitiskl. Nechtěl brečet.
„Bude to dobré, uvidíš“ šeptala „Generál je silný, zvládne to.“ Chvíli takhle stály v objetí, dokud Sam necítila, že se Jack uklidnil. Pak se mu schoulila v náručí a nechala se ještě chvíli objímat. „Teď tu ale máme trochu jiný problém.“
Jack se na ni podíval a pak sledoval její pohled na verandu, kde seděl Daniel. „Myslíš, že nastal čas mu to říct?“
„Myslím, že není hloupý a přišel na to sám“ usmála se. „A i kdyby ne, tak se rozhodně nehodlám stěhovat z tvé ložnice.“
„Dobrá“ řekl Jack a lehce ji políbil. Vzal Sam za ruku, do druhé uchopil pivo a s hlubokým nádechem se vydali k verandě.

Sedl si proti Danielovi, Sam se posadila vedle něj. Stále se drželi za ruce. „Můžeš tu přespat“ nabídl na začátek.
Daniel se usmál: „A máš volný pokoj pro hosty?“ Podíval se při tom na Sam.
„Chtěli bychom ti se Sam něco říct“ objal ji kolem ramen a přitáhl si ji blíž.
„Šetři dechem Jacku. Nejsem včerejší. Je mi už úplně jasné, proč Sam poslední dobou netráví svá volna na základně.“
Sam se jen usmála. „Půjdu vám připravit pokoj.“
Jack ji jen velmi nerad pustil ze své náruče. Odkašlal si, zvedl se a začal se opět věnovat grilu. Byl rozpálený akorát, takže na něj hodil první kus masa až to zasyčelo. Daniel ho pozoroval, a když před něj Jack položil hotovou porci masa nedalo mu to a zeptal se: „Jak dlouho?“
„Co?“ snažil se Jack nahnat trochu času na odpověď.
„No ty a Sam, jak dlouho jste …. spolu?“
Jack se zadíval do dálky: „Od té doby, co jsem odešel.“
„Cože?“ vyjekl Danny.
„Pamatuješ ten tvůj večírek pro mě na rozloučenou?“
„Jo?“
Jack se jen široce usmál.
„Tam?“
„No, vlastně to bylo už předtím u mě doma.“ Danny vyvalil oči ještě víc.
„Co tu probíráte?“ vmísila se do hovoru Sam. Prosmýkla se kolem Jacka, dala mu letmou pusu, sedla si naproti Dannymu a schroupla kousek zeleniny z talíře. Daniel si raději nacpal do pusy kus masa.
„Daniel se diví, že nás neodhalil už dávno.“ Za což si od něj Jack vysloužil pěkně ošklivý pohled.

Po skvělé, tradičně spálené, večeři seděli tiše a přemýšleli. Jack objímal Sam, ta měla hlavu položenou na jeho rameni a Daniel je nenápadně pozoroval. Vzpomínal na dobu, kdy je viděl sedávat vedle sebe na mimozemských misích. Vždycky tušil, že to mezi nimi jiskří, ale nikdy si je nedokázal představit spolu. A teď je to tady. Sedí proti němu ve spokojeném obětí. Jen události běžného života rušily tuhle skvělou idylku. Sam se najedno pohnula: „Jsem unavená, půjdu spát.“ Dala Jackovi pusu, popřála jim oběma dobrou noc a odešla do ložnice.
Jack zachytil Danielův pohled: „Co?“
„Nic, … no.“
„Tak co je?“
„Závidím ti.“
„Cože?“
„Jsi konečně šťastný.“
„Jo, to jsem. My oba.“
„Přeju ti to, vám oběma.“
„Víš co mudrci, půjdeme už radši taky do hajan. Zítra nás čeká dlouhý den.“
Danny přikývl a oba se zvedli.

***
Amanda vešla do svého karavanu přistaveného nedaleko místa natáčení a svezla se na pohovku. Z malého stolku zvedla otevřenou obálku a vyndala její obsah. Četla ho už po třetí. Najednou někdo zaklepal. Schovala papíry opět do obálky a vyzvala návštěvu, aby vešla. Byl to Richard: „Jsi v pořádku. Zdála jsi se mi nějak napjatá.“
Opět vyndala obálku, kterou předtím ukryla za sebou a zamávala s ní ve vzduchu: „Přišli mi papíry k rozvodu.“ Rick jen zvedl obočí a z úst mu uniklo něco jako zahouknutí. Přisedl si k ní. „Jak je?“
„No, bylo i hůř.“
„Myslím, že to tak bude lepší.“
Amanda jen pokývala hlavou. „Ale i přes to mě to mrzí. Kvůli Olivii. Nezaslouží si, aby žila jen s jedním rodičem.“
Rick ji objal. „Vsadím se, že to zvládneš. Jsi totiž skvělá máma.“ Amanda se mu podívala do očí a trochu se usmála. Pak se mu schoulila v náručí. Potřebovala teď cítit, že je tu někdo s ní.
Vtom někdo zaklepal a vešel. Byl to Michael Shanks: „A vy jste tu oba, neruším?“ Cítil se trapně.
„Ne“ špitla jen Amanda a okamžitě se vymanila z Rickova objetí. Ten se také postavil. „Potřebuješ něco?“
„Režisér chce kousek scény zopakovat, tak … ehm.“
„Budeme tam za chvíli“ reagoval Rick a naznačil mu, že by měl odejít.
„Jo“ kývl Michael a pomalu couval k východu.
Rick si postavil Amandu proti sobě a chytil ji za ramena: „Zvládneš to?“
Amanda kývla, vrhla se mu do náruče a objala ho kolem pasu. Ani jeden z nich si nevšiml Michaela, jehož zvědavá hlava vykukovala zpoza dveří a na jehož tváři se rozlil široký až šibalský úsměv.
Když Am a Rick společně opouštěli její karavan Am ještě pronesla: „Začnu si shánět nějaké bydlení. Už ti brzo uvolním pokoj pro hosty.“
Rick se na chvíli zarazil v chůzi. Něco ho napadlo, ale o tom si promluví až v klidu. Doma.

***
Druhý den se dopoledne vydali do nemocnice. Před vchodem na ně čekal Teal´c. Pozdravili se.
„Jak jsem mluvil s generálem Godknowsem, říkal že ošetřujícím lékařem je doktor Andrews. Asi bychom měli začít u něj“ řekl Daniel, když procházeli vchodem do nemocnice.
Jack měl opět špatnou náladu, tak jen přikývl. Sam ho držela za ruku a Teal´c je tiše následoval.
Namířili si to rovnou k sestře na příjmu. Ta je nasměrovala do druhého patra, kde najdou jak pacienta, tak jeho ošetřujícího lékaře. Když vystoupili z výtahu, šel Daniel hledat doktora. Ostatní čekali na chodbě. Jack byl stále víc nervózní. Neměl nemocnice rád a představa, že zde leží generál Hammond ho moc neuklidňovala. Daniel se vrátil za chvíli s mužem v bílém plášti.
„Pacientovi se daří vcelku dobře. Byl to jen slabší kolaps. Můžete ho navštívit, ale raději jen na pár minut a rozhodně se nesmí rozčilovat.Takže žádná práce, žádné špatné zprávy ani nic, co by ho rozrušilo.“ Daniel se významně podíval na Jacka a Sam. Jack si jeho pohledu všiml a pak přikývl doktorovi na souhlas. Poté jim doktor Andrews pokynul směrem k pokoji, v němž generál ležel. Do pokoje vstoupil první Daniel, za ním Jack a Sam a nakonec Teal´c. Generál Hammond byl vzhůru: „Špatné zprávy se šíří rychle, jak vidím.“
„Jak se vám daří, pane.“ Sam se odpoutala od skupinky přešlapující u dveří a vydala se ke generálově posteli. Ostatní ji následovali.
„Vzhledem k okolnostem vcelku dobře. Koukám, že člověk musí skončit v nemocnici, aby vás viděl pohromadě.“
Jackovi se viditelně ulevilo, když viděl generála v dobré náladě. „To víte Georgi, tihle tři pořád někde lítají. Ale co vy? Co se vlastně stalo?“
„Už to není co to bývalo. Rozčílil jsem se při poradě a probral jsem se na zemi. Tohle už pro mě není.“
„Ale no tak, generále“ odrazoval ho Daniel od chmurných myšlenek „vy máte síly za tucet generálů.“
„Ne, ne doktore Jacksone. Tohle bylo první varování.“ Generál se trochu zachmuřil, ale opět se rozzářil, když změnil téma: „A co je u vás nového. O co jsem přišel?“
Daniel se podíval na Jacka a potom na Sam. Neměl ani tušení kdo o jejich vztahu vlastně ví.
„Všechno je při starém, generále“ usmál se Jack. Sam se vedle něj jen zarděla.
„A v nejlepším pořádku, jak vidím. Takže červen platí?“
„Samozřejmě, generále.“ Jack si vyměnil pohled se Sam. A Daniel byl momentálně úplně mimo diskusi.
Nálada v pokoji byla oproti začátku hodně uvolněná, když tam vešla sestra, aby je všechny slušně vyprovodila. Pacient potřeboval klid. Jen co se za nimi zaklaply dveře, Daniel si nemohl ušetřit otázku: „Generál o tom ví?“
„O čem?“ trápil ho Jack.
„O tobě a …. Sam.“ Slyšel, jak se Sam uchychtla a že Teal´covo obočí vylétlo k nebi si nemusel ani představovat.
„Jistě“ odpověděl mu Jack se širokým úsměvem na tváři.
„Jak…“
Jack se zarazil a s ním celý průvod. „Danieli, je to můj nadřízený.“ Pokračoval v cestě a s ním i Sam a Teal´c.
Daniel se trochu pozapomněl vzadu. „Jo, no jasně“ řekl si, když mu to všechno došlo a doběhl své přátele. „A co se děje v červnu?“
„Neboj, všechno se včas dozvíš.“ Jack si jeho nevědomost vyloženě užíval. „Nezajdeme na oběd?“ zeptal se, když opustili nemocnici a chytil Sam za ruku. Měl evidentně lepší náladu, než když do budovy vstupovali. Sam jen s úsměvem přikývla. Daniel s Teal´cem je následovali.

***
Večer, zrovna když připravovali společně večeři, dal Rick Amandě návrh: „Mám pro tebe řešení tvého bydlení.“
Amanda se na něj překvapeně podívala.
„Zůstaň tady.“
Po téhle nabídce ji spadla čelist o pár čísel a už vůbec nevěděla, co mu na to má říct. „Já, já jsem… ne… teď…víš?“
Richard se rozesmál: „Nenavrhuji ti, abys tady zůstala se mnou. I když…“ odmlčel se. „Chci se s Wylie vrátit do Ameriky a tenhle dům jsem chtěl vrátit realitce. Jestli chceš, mohla bys převzít nájem a zůstat tady. Aspoň bych měl vždycky kde přespat, pokud bych se zastavil“ usmál se.
Amanda pomalu zavřela pusu, zakroutila hlavou a pousmála se. „Ty jsi prostě ten nejhorší chlap na světě.“
„Co?“
„Myslíš jen na sebe a na své pohodlí. Ale umíš si to zařídit, to je pravda.“ Šibalsky ho šťouchla do žeber a začaly se pošťuchovat. Nakonec mu padla kolem krku: „Děkuju.“ Chvíli ji jen tak držel a pak se vrátili k přípravě večeře.

Po večeři Rick uložil Wylie a sedl si s lahví piva na pohovku. Natáhl si nohy a opřel hlavu.
Amanda uspávala Olivii. Za chvíli se i ona objevila v obývacím pokoji, sedla si vedle Ricka a udělala si pohodlí. Chvíli oba mlčely.
„Ještě jsem ti ani pořádně nepoděkovala. S tím domem to byl skvělý nápad. Děkuju.“ Zahleděli se jeden druhému do očí.
„Nemáš za co. Jak jsi řekla, bylo to ode mě tak trochu sebestředné.“
„Tady máte s Wylie vždycky dveře otevřené. Jsi jako můj anděl strážný a ty si člověk musí chránit nebo jednoho dne zmizí“ usmála se. „Mám ještě dotaz. Necháš mi tu číslo na paní Johnsonovou“
„Cože? Na mojí paní Johnsonovou?“
„Nemáš na ní žádná vlastnická práva,otrokáři“ usmála se opět Amanda.
„No dobře. U tebe bude v dobrých rukách“ podíval se na ni Rick a taky se usmál.
„Díky, že mi tak pomáháš a jsi tu, když někoho potřebuju.“
„Vždycky budu.“
Beze slova na sebe hleděli, byli tak blízko. Jejich obličeje se začaly pomalu přibližovat, když v tom celým domem otřásla rána. Rick se prudce otočil a hned mu bylo jasné, od kterým dveří se klepe celý dům. „Sakra“ Podíval se zpět na Am.
Amanda mu pomohla „Běž za ní.“
„Promiň, nikam nechoď, hned se vrátím.“
Schody do prvního patra bral po dvou. Vešel do dětského pokoje, Wylie byla schovaná pod dekou. „Wylie, zlato,“ pomalu odkryl deku.
Ona se ale nedala: „Nechci s tebou mluvit,“ a přitáhla si deku zpátky.
„No tak, zlatíčko.“
„Ne, zapomněl jsi na mámu.“
Konečně mu dovolila sundat deku a on pod ní uviděl jak svírá fotku April. Podíval se na ni a pak si Wylie přitáhl do náruče: „To není pravda. Na tvoji mámu nikdy nezapomenu. Dala mi tebe a ty mi ji budeš vždycky připomínat.“
„Ale byl jsi s Amandou,“ zavzlykala mu v náruči.
Zarazil se, nevěděl co má dělat. Nebyl na to připravený, ale rozhodl se jí říct pravdu: „Ano. Myslel jsem, že se ti líbí?“
„To jo,“ přiznala zdráhavě Wylie.
„No vidíš, mě taky.“
„Ale já nechci jinou maminku.“
„Ale zlato“ usmál se a stále ji houpal v náruči „tvoji maminku ti nikdo nenahradí. Je jen jedna jediná, ale můžeš mít přeci novou kamarádku.“
„Hm“ souhlasila a utřela mu svůj uslzený obličej do trička.
„Víš co, teď si hezky lehni, vyspi se na to a promluvíme si ráno. Ano?“
Wylie jen pokývala hlavou a uložila se do postele. Rick jí dal pusu na čelo a ještě chvíli ji pozoroval, než se vrátil do obývacího pokoje.
Amanda seděla netrpělivě na pohovce: „Tak co?“
Richard si sedl unaveně vedle ní, opřel si hlavu a nabídl jí svou náruč. Vděčně ji přijala a schoulila se mu na rameni. „Bude to dobrý, snad.“
V tom se jim za zády ozval hlásek: „Tati?“ Oba se překvapeně otočili. Wylie stála opět v pyžamu pod schody.
„Co je zlato?“ Rick okamžitě vystartoval z gauče a přiklekl si k ní.
Wylie se trochu styděla, že je opět vyrušila: „Zapomněla jsem dát Amandě dobrou noc.“
Rick se zmateně podíval na Am. Ta se pomalu zvedla z pohovky, šla k nim a klekla si vedle Ricka. Dala Wylie pusu na tvář a popřála ji: „Dobrou noc.“ Wylie s úsměvem vyhopkala po schodech do svého pokoje a Am a Rick se vrátili na gauč do vzájemného objetí.
„Co budu dělat, až bude v pubertě?“ povzdechl si Rick.
Amanda udusila smích v jeho rameni: „Myslím, že to zvládneš. My oba.“

***
Jako každé pondělí vešel jednoho červnového rána generál O´Neill do své kanceláře. S lehkým úsměvem na tváři prošel kolem své sekretářky, pozdravil ji a zavřel za sebou dveře své kanceláře. Sedl si za stůl a opřel o něj lokty. Zahleděl se na svou levou ruku na jejímž prsteníčku se blýskal prstýnek. Byl to jediný svědek událostí minulého víkendu. Ten nic neprozradí a všichni budou moci jen hádat co se stalo minulý víkend, kdy se Jack a Sam stali mužem a ženou.