Sam věděla, že by měla dávat pozor. Konec konců, Daniel jim právě sděloval důležité informace o jejich dnešní misi. Její první misi po víc jak měsíci. Z nějakého důvodu Sam cítila, že se nedokáže soustředit. Část jí si byla vědoma toho, že šlo přesně o ten druh rozptýlení, který vás může dostat v poli do problému.

Tahle myšlenka Sam donutila neklidně se zavrtět v křesle a zasyčet, když ucítila křeč v noze. Skoro jakoby se jí snažila upomenout na hrozící nebezpečí. Musela vydat nějaký slyšitelný zvuk, protože Jack pohlédl jejím směrem. Sam ze sebe vynutila úsměv a rychle upřela pohled na Danielovo čelo, dokud se Jack zase neodvrátil.

Tak moc obezřetně, jak to jen bylo možné, si Sam pod stolem třela svoje protestující svaly. Byl to víc jak měsíc, co byla zraněna, ale stále ji to sužovalo mnohem víc, než byla ochotna přiznat svému týmu, natož Janet. Nebylo to sice jako to nejhorší zranění, které kdy měla, ale z nějakého důvodu tohle setrvávalo a Sam došla k závěru, že je těžké se vrátit zpět k normálu tak, jak to dělala vždy předtím.

Dokonce i sny zůstávaly déle, než tomu obvykle bývalo. Budila se příliš často těžce dýchajíc a cítíc potřebu uniknout super vojákovi, o němž s absolutní jistotou věděla, že by ji nikdy nepřestal pronásledovat.

Když její sny nebyly naplněny beznadějí ze zvířecího lovu, obracely se k jejímu otci, kterého už tak dlouho neviděla. Byla sotva při vědomí, když jí přišel říct sbohem, vysvětlujíc, proč musí zůstat s Tok´ry a pokusit se napravit jejich spojenectví se Zemí. Již několik týdnů neslyšeli naprosto nic od jejich dřívějších spojenců, co změnili umístění své základny. Mezi těmito dvěma národy neexistoval naprosto žádný kontakt a Sam se děsila toho, že by ji její otec mohl potřebovat a ona by se to nikdy nedozvěděla. Nebo hůř, že by tam někde venku mohl umírat a nikdo by se neobtěžoval jí to říct.

Netřeba dodávat, že se v posledních dnech Sam vyhýbala spánku. Byl tam další druh budících nočních můr, které jí v myšlenkách pronásledovaly a které byly zaměřené především na muže, který seděl vedle ní a sem tam se na ní ve skrytu letmo podíval. Měl starost a ona přesně věděla proč. Na té zatracené planetě se super vojákem ze sebe vydala všechno, aby mu unikla, přestože věděla, že on se nikdy neunaví. Také si ale byla vědoma toho, že se musí pokusit. Utíkala, skrývala se a plánovala, snažíc se najít nějaký způsob, jak se zachránit, ačkoliv energie z ní unikala s každou kapkou krve. Její poslední nadějí byla ta střela. A když ta věc povstala ze špíny, naprosto nezraněna, ne víc jak deset stop od místa, kde Sam odpočívala, udělala něco neodpustitelného.

Vzdala to.

Byl to jen okamžik, zlomek vteřiny, ale přesto dost dlouhý. Takže kdyby se Jack a Teal´c neukázali tak, jak se stalo, byla by mrtvá.

Nejhorší ze všeho bylo, že on to věděl. Po tom všem se vedle ní posadil, rukou ji objal kolem ramen a ona věděla, že viděl její odevzdanost. A to ho vyděsilo tak moc, jako to vyděsilo ji. Sam se snažila nemyslet na ten pocit bezpečí, když ji držel, cítíc jeho strach, jak se jí jeho prsty téměř bolestně zarývaly do ramene.

Byl uvolněný, naštvaný, vystrašený a stále ještě je. Připadalo jí, že cítí, jak to všechno z něj vyzařuje. Když tehdy konečně opustila ošetřovnu, v tichosti ji odvezl domů a znovu ho viděla až po dvou týdnech.

Podle Peta jí Jack přišel jednou navštívit během její vynucené dovolené. Po zaslechnutí klepání na dveře se Sam pomalu o berlích belhala z pokoje jen aby našla Peta v obývacím pokoji. Když se ho zeptala, kdo byl za dveřmi, jen se na ni usmál a řekl, „tvůj plukovník“. Sam pak skoro zakopla o kraj koberce a Pete přispěchal, aby ji zachytil. Potřásl hlavou, zamumlal si pod vousy něco o ´obrovské chybě´ a odešel do kuchyně udělat šálek horké čokolády.

Sam zavřela oči při vzpomínce na Peta už se netrápíc předstíráním, že Daniela poslouchá. Když uvízla na té planetě, nikdo se neobtěžovat s tím Petovi zavolat a během toho týdne, který strávila na ošetřovně, Sam neuvažovala o tom, že by to někomu připomněla. A když se konečně dostala domů, našla od něj na záznamníku hromadu vzkazů a okamžitě se cítila neskutečně vinna. Napovídala sama sobě, že prostě není zvyklá mít někoho, ke komu by se vracela, ale znělo to příliš neupřímně, dokonce i jí samotné.

Pete k ní okamžitě přijel, krátce na ni pohlédl - byla úplně bílá, zesláblá, měla stehy na čele a nohu v dlaze – a řekl, „Nemyslím, že tohle můžu dál zvládat, Sam.“

Sam jen přikývla, pokoušejíc se ignorovat rostoucí pocit selhání. Skutečně ho nemohla oklamat.

Klekl si před ní, rukou jí něžně prohrábl vlasy a držel ji, když se rozplakala. Z nějakého důvodu neměla nikdy problém před Petem plakat. Možná protože cítila, že mu nemusí nic dokazovat.

Povídali si v tichosti několik hodin, když se Pete konečně rozhodl přiznat, „víš, tohle není jen kvůli tomu všemu nebezpečí, ve kterém stále jsi. Občas mám pocit, jako bys se mnou nikdy úplně nebyla.“

Chvíli na něj Sam jen zmateně hleděla, právě když jí nezvané vzpomínky na Jackovu ruku okolo jejích ramen probleskly hlavou. Ale tohle bylo něco, o čem nebyla dokonce ani ochotná přemýšlet, natož aby to přiznala svému již pěti minutovému ex-příteli.

Předtím, než promluvil, na ni Pete dlouhou chvíli zíral, „Vždy křičíš jeho jméno, když máš noční můry.“

Sam cítila, jak její tvář mění barvu, když odpověděla, „Netuším, o čem to mluvíš.“

Pete na ni netlačil, prostě jen se smutkem v hlase řekl, „Opravdu ne, že?“ Poté vstal, položil jí kolem ramen deku a přinesl pohár zmrzliny.

Zůstal s ní ještě jeden a půl týdne. Zásobil jí filmy, zmrzlinou a vařil. V noci spal v pokoji pro hosty a opatrně se vyhýbal tématům, které Sam brala za tabu, především tedy věcem, které měly co do činění s jejím CO.

Když se zbavila berlí, sbalil si věci a řekl jí sbohem. U dveří ho Sam objala a do ucha mu zašeptala „Děkuji“.

„Za co?“

Za to, že se o ni staral, že tu pro ni byl, že byl tak chápající. Její seznam pokračoval dál a dál.
„Za to, že jsi, Pete,“ bylo nakonec vše, co řekla.

Vřele se na ni usmál, políbil ji na tvář a donutil jí slíbit, že se mu jednou za čas ozve.

Zírajíc na jeho záda, když odcházel, Sam pocítila podivnou směsici smutku a úlevy. Rychle se ten úlevný pocit pokusila zahnat.

Tichý povzdech jí unikl ze rtů dřív, než si Sam mohla vzpomenout, kde právě je. Ucítila na sobě znovu tytéž oči a pokusila se opět zaměřit na Daniela, když si uvědomila, že místnost se mezitím vyprázdnila.

„Carterová?“

Jeho zájem byl skryt v mírně ironickém tónu. Všiml si, že nedávala pozor a přemýšlel, jestli je skutečně připravená vrátit se do pole. Věděla, na co myslí, protože přemýšlela o tom samém.

V tu chvíli ji to iracionálně rozzlobilo, to jak spolu vždy mluvili v podtextu, že každé slovo neslo otázky a starost, které mohly být, bůh odpusť, někým špatně pochopeny, kdyby je vyslovili nahlas.

Mírně se před ní zatvrdil, připomínajíc jí tak, že jí dokáže prokouknout lépe, jak kdokoli jiný. Chtěla ten vztek zahnat pryč, věděla, že on si tohle nezaslouží.

Z hluboka se nadechla a střetla se s jeho očima, nutíc ze sebe úsměv. „Promiňte, pane. Pozornost se mi musela někam zatoulat.“

Hleděl na ni o chvíli déle, než nejspíš zamýšlel. „No,“ slabě řekl, „Danielova hlášení mají tendenci tohle způsobovat. Pěkné vědět, že jste také člověk jako my ostatní.“

*Ah*, pomyslela si Sam, jemně si připomínajíc moc na sebe netlačit. „Hádám, že jsem prostě jen trochu vypadla z praxe. Nemělo by to trvat dlouho, zase vklouznout do starých kolejí, pane.“

Usmál se a ona věděla, že dostal její zprávu. *Jen se potřebuji vrátit do pole, pak bude všechno zase fajn.*

Odstupujíc od stolu si protáhl záda. „Dobrá, nechcete se zotavit s nějakým tím koláčem a kávou?“

Sam přikývla a věnovala mu nefalšovaný úsměv, pravděpodobně první od doby, co to všechno začalo. Když ho pak ale následovala ven z briefingové místnosti, něco v skrytu její mysli na ni naléhalo. Jack přijal její vysvětlení, věříc tomu, že zná své hranice. A ona jen doufala, že mají oba pravdu.
Daniel si naposledy upravil svůj batoh. Byla to především jeho omluva pro obezřetné sledování zbytku týmu. Byl rád, že je zpět s nimi poté, co byl přiřazován k různým týmům během posledních pár týdnů.

Jeho pozice člena v neblaze proslulé SG-1 a fakt, že on jako první zprovoznil bránu mu propůjčila v SGC jistou prestiž. Dokonce se mu podařilo získat respekt v očích vojáků (Hlavně tehdy, když se konečně naučil všechny ty ruční signály, které používali. Hej, byl přece lingvista!). Ale tak nějak, nezáležíc na tom všem, se Daniel v jiných týmech cítil jako outsider, jako někdo, s kým mají armádní nadřízení spíše problémy.

Chybělo mu Jackovo rozzlobené porozumění, Teal´cova uklidňující společnost a Samina vřelost. Bylo to trochu jako návrat domů, mít je zase všechny pohromadě. Ale pokud se měl držet analogie slova ´domov´, něco bylo přeci jen trochu mimo ve vedení jejich malé rodinky.
Mohl použít ´rodičovskou´ analogii, ale tak nějak byl přesvědčen, že by Sam poznala, na co jen pomyslel a ošklivě ho zranila.

Jack se o Sam bál, tolik Daniel mohl říct. Stále ji skrytě pozoroval, čehož si Sam byla vědoma, ale rozhodla se to ignorovat. Daniel měl jasný dojem, že tahle první mise, která měla být procházkou růžovým sadem (minerální průzkum neobydlené planety), byla vybrána právě z tohoto důvodu.

Daniel věděl, že si Sam během posledního měsíce prožila své. Její zranění, rozloučení s otcem a jak mu pak nakonec přiznala, rozchod s Petem. Ale stále to byla Sam a on mohl jen těžko věřit tomu, že by mohlo existovat něco, co by nezvládla.

Jeho vlak myšlenek byl náhle vykolejen rotací brány a vytvořením červí díry.

„Neautorizovaná mimozemská aktivace.“ Zazněl Walterův hlas a iris se efektivně uzavřela.

Jack pohlédl úkosem na Waltera, zatímco se místnost zaplnila vojáky. Walter zavrtěl hlavou.
„Nepřijímáme žádný identifikační kód, pane.“

Jack se automaticky otočil k Sam, která vyběhla schody, aby viděla, co se to děje, když byli náhle všichni zmraženi tím nejvíc nenáviděným zvukem v SGC: tupým nárazem na iris.

Červí díra zablikala a zhasla. Daniel v následujícím zděšeném tichu pohlédl na Sam. Její tvář byla popelavá, jak strnule sledovala ono místo.

„Majore,“ oslovil ji Jack a Daniel si všiml, že Sam také pozoroval. „Zjistěte, co to bylo.“

Sam hbitě přikývla. „Ano, pane.“

I na tu vzdálenost mohl Daniel slyšel Sam volat radiologický tým, aby analyzovali stopu na iris.

„Skutečně doufám, že to nebyl nějaký člověk,“ tiše Daniel zamumlal k Teal´covi.

„Vskutku.“

„Pangarané,“ prohlásila Sam v kontrolní místnosti s konečnou analýzou v rukou.

„Um… ne nějaký živý Pangaran, doufám.“ Se škubnutím řekl Jack.

Sam se pomalu usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, ale radioaktivní podpis souhlasí s tím, který obsahovala skříňka, co jsme jim dali.“

„Nerozdali jsme jich náhodou tucty? Jak víme, že to jsou oni?“

„Protože Sam navrhla pro každou z nich unikátní podpis, takže poznáme, kdo je kdo.“ řekl Daniel s přehnanou trpělivostí.

„Ah, jistě,“ odvětil Jack se speciálním pohledem, který měl rezervovaný jen pro Daniela. Pak si zamumlal něco o neinformování.

„Nejsou Pangarané ti, jež vyvinuli tretonin?“ Zeptal se Teal´c.

„Jo, Teal´cu,“ roztržitě Sam odpověděla. „Přemýšlela jsem, co by mohli chtít? A proč nás prostě nekontaktovali rádiem?“

„No, existuje jediný způsob, jak to zjistit. Generále?“ Řekl Jack otáčejíc se na Hammonda.

Generál přikývl. „Pošlete skrz MALPa“

Nikdy z nich nebyl připraven na to, co spatřili. MALP přenesl snímky okázalých sutin a věží temného kouře v dálce. U brány byly tucty schoulených lidí, mnoho z nich vážně zraněných.

Jeden muž se posléze oddělil od malého davu, aby mohl promluvit do MALPu.

„Zdravím, tady je generál Hammond ze Země. Obdrželi jsme vaši zprávu.“

Muž vypadal naprosto vyčerpaně, ale dokonale uvolněně, že je slyší. „Generále, děkuji za tak rychlou odpověď. Jsem Ovron, seniorský ministr zemědělství.“

„Co se stalo?“ Zeptala se Sam. „A kde je Dollen? Nebo Tagar?“

Mužova tvář se na chvíli zdála plná vrásek. „Nejsem ji jistý. Neobjevili se mezi přeživšími. Obávám se, že jsem jediný seniorský člen vlády, který zbyl. Oni… Nepřišlo žádné varování…

„Ovrone,“ laskavě Hammond řekl, „řekni nám, co se stalo.“

„Napadli nás z oblohy. Továrny a ministerské budovy byly zasaženy jako první. Neviděl jsem ani jediného nepřítele, ale slyšel jsem zprávy o tom, že vyplenili Národní muzeum a Chrám. Také… zdá se, že mnoho lidí bylo uneseno.“

„Uneseno?“

„Ano, malý kluk, který se skryl v nedalekých křovích tvrdí, že viděl naše lidi hnané skrz Velký kruh lidma se svítícíma očima. Ale je velmi mladý a byl vyděšený, nemůžeme si být jistí.“

Daniel si vyměnil pohled se Sam. Goa´uldi.

„Máme nebezpečně nízké zásoby medicíny a jídla. Nenávidím tuto otázku, ale bychom neskonale vděční za jakoukoli pomoc, kterou můžete poskytnout.“

„Samozřejmě,“ řekl Hammond. „Brzy se s vámi opět spojíme.“

Ovronova ramena se zdála klesnout úlevou. „Děkuji,“ řekl s hlubokou úklonou.

Červí díra se zavřela a Hammond naznačil SG-1 ať ho následují do briefingové místnosti.
„Vaše postřehy?“ Zeptal se, když se všichni usadili.

„Tento útok se nezdá typickým postupem Goa´uldů,“  přednesl Teal´c.

Sam souhlasně přikývla. „Jo, proč vybrakovali město, vzali si pár otroků a pak odešli? Není pro ně spíš typické prohlášení planety za svou?“

„Je možné, že to byl méně důležitý Goa´uld s omezenými zdroji, který jednoduše potřeboval zásobu lidí,“ připustil Teal´c.

„Něco hledali,“ s jistotou Daniel řekl. Všichni se otočili a pohlédli na něj. „Ovron řekl, že  v Chrámu a Národním muzeu byly pozemní jednotky. Možná ta destrukce byla jen zástěrka na odvedení pozornosti Pangaranů.“

„A co ten únos?“ Zeptal se Hammond.

Daniel pokrčil rameny. „Otroci? Stará dobrá zlomyslnost? Kdo ví? Vsadil bych se, že na té planetě bylo něco, co chtěli.“

Hammond pohlédl na Jacka, který právě mávl rukama v gestu ´dostal jsi mě´.

„Dobrá, SG-1, shromáždíme zásoby a pošleme je skrz. Vaším úkolem bude zjistit, co na té planetě Goa´uldé tolik chtěli. A vezměte s sebou lékařský tým a SG-3 jako zálohu.“

„Ano, pane,“ odpověděl Jack, široce mávajíc na svůj tým. „Tak do toho.“

S Ovronem se setkali blízko předměstí, kde venku sídlila provizorní nemocnice.

Jack rychle zhodnotil situaci. „Fajn, SG-3, vy zůstanete s lékaři. Pomozte všude, kde budete moct. Danieli, Teal´cu, zkontrolujte muzeum. Zjistěte, co chybí a podívejte se po nějakém vodítku, které by nám řeklo, co ti hadi chtěli. Carterová a já se podíváme do chrámu.“

Všichni přikývli a vydali se svým směrem. Sam následovala Jacka a Ovrona. Chrám byl blízko hvězdné brány, mimo doutnající město. Patnácti minutová cesta proběhla v tichosti, jen Jack se občas otočil na Sam. Její oči hleděly na tu zkázu, kterou míjeli a on uvažoval, jestli si je vůbec vědoma toho, že si nevědomky tře stehno. Otevřel pusu, aby se jí zeptal, jestli jí to nějak trápí, ale uvědomil si, že by mu to stejně neřekla. V duchu si slíbil, že si s ní bude muset promluvit, až se vrátí zpět do SGC. Říct jí, že není super-žena.

Když konečně došli k chrámu, Jacka překvapilo, když viděl, že jen pár lidí se pohybuje po hlavní síni. Kolem chrámu vyrostlo malé město stanů a zaplavilo tak místo, které kdysi bývalo procesní cestou nějakého nafoukaného Goa´ulda.

„Co tohle všechno je, Ovrone?“ Zeptal se Jack, mávajíc jednou rukou na shromážděný dav.

Ovron se neklidně ušklíbl a jeho pohled byl téměř rozpačitý. „Lidé jsou neuvěřitelně vyděšení. Nic takhle obrovského naši planetu nepostihlo po mnoho století. Pevně se chytají všeho, co by jim mohlo nějak ulevit.“

Mezitím vstoupili ho hlavní síně a spatřili tak to, o čem jim Ovron pověděl. Kolem byly tucty lidí, mnoho z nich se zastavovalo, aby položilo zapálenou svíčku k zadní stěně. Stěna sama byla pokryta obrazy mužů, žen a dětí. Mrtvých a pohřešovaných, jak si Jack otřeseně uvědomil. Bylo to jako nějaká improvizovaná svatyně, zem byla pokryta květinami a malými symboly. Poblíž nich několik lidí klečelo, hlavy skloněné, jak se modlili.

Sam přešla blíž k oné stěně, natahujíc jednu ruku, aby se dotkla obrázku smějícího se dítěte.

„Někteří lidé začali věřit, že to byl trest za odvrácení se od našich starých bohů,“ smutně Ovron vysvětlil.

Jack ucítil, jak se mu útroby sevřely vztekem. „Goa´uldi nejsou bohové,“ tichým hlasem, který se nesl síní, mu připomněl.

„Ano, vím,“ klidně řekl Ovron, „oni na to vzpomenout také, doufám. Možná až tahle temná doba pomine.“

Na to Jack nic neřekl, věděl, že bude trvat dlouho, než tahle temnota přejde.

Sam konečně odvrátila zděšené oči od obrazů, které se zdály, jakoby na ně v problikávajícím světle zíraly. Krátce se dotkla Ovronova ramene. „Je mi to tak líto, Ovrone.“

Ovron se nepatrně usmál a poklepal jí na ruku. „Ano, všichni jsme si již prošli utrpením, že?“

„Ano,“ tiše Sam řekla a Jack sledoval, jak se pokusila skrýt úšklebek a ruka jí přitom škubla směrem k její noze. To Jacka ujistilo v tom, že až se vrátí, rozhodně si popovídají. Chtěl věřit tomu, že se jen potřebovala vrátit do toho celého kolotoče, ale byl si jistý, že je tu něco, co ji trápí. A pravděpodobně se o to nebude chtít podělit s ním. Možná by mohl donutit Daniela, aby si s ní o tom promluvil. Teď však musí zjistit, co ti zatracení Goa´uldi chtěli.

„Carterová, mrknete na tyhle tunely? Já to vezmu tudy,“ řekl a mávl kamsi za sebe.

„Ano, pane,“ pevným hlasem řekla.

Tunely se vinuly v temnotě, příležitostně se otevíraly v malých síních. Zdi byly pokryty Goa´uldskými texty a narýsované postavy představovaly bohy. Samino váhavé světlo z baterky jakoby ty obrazy přivádělo k životu a ona se zachvěla hrůzou. Tmy se nebála od svých dvou let, ale tady na tom místě bylo něco špatně…

Cítila se podivně od chvíle, kdy vkročila na tuhle planetu. Přesvědčila samu sebe, že si to pouze představuje, že prostě vypadla ze cviku. Červí díra si po tak dlouhé době nejspíš jen pohrála s jejím organismem. Ovšem tak úplně si nevěříc, neobtěžovala se s tím, aby o svém neklidu řekla ostatním.

Nyní ten divný pocit přerostl do nepříjemného chvění v zadní části jejího mozku. Bylo to povědomé, ale nějak to nedokázala zařadit, ne tady v téhle temnotě se zrychleně bušícím srdcem jako jediným společníkem. Uvědomila si, že začíná panikařit a její noha se rozhodla, že tohle bude vhodný okamžik pro připomenutí bolesti. Náhle toho bylo příliš moc, zády se přitiskla k nejbližší zdi a rychle zdvihla svou zbraň.

Její pronikavé dýchaní naplnilo malý prostor a ona byla definitivně přesvědčená, že ji někdo sleduje. Něco ji v temnotě pronásledovalo. Otočila se doleva a její baterka ozářila prázdnou chodbu. Obracejíc se na druhou stranu skoro upustila svou zbraň, když na ní z temnoty vyskočila ďábelská tvář. Ale byla to jen zeď pokrytá tváří démona, jehož oči se ve světle rudě zaleskly.

Panika jí sevřela hrdlo, ale přinutila svoje nohy k pohybu, zády klouzajíc po zdi. Nevysvětlitelná nutnost jí tlačila dál, i když ji každý krok víc a víc naplňoval strachem. Musí se přes to dostat… za každou cenu.

Dokonce nezaslechla ani hlas v rádiu.

„Carterová, no tak, tady O´Neill.“

Jedinou odpovědí mu bylo statické zapraskání.

„Carterová!“ Znovu zavelel. „Sakra,“ tiše si pod vousy zaklel, než přepnul rádio tentokrát na jinou frekvenci. „Danieli, Teal´cu.“

„O´Neille,“ Teal´cova odpověď přišla velmi rychle.

„Ztratil jsem spojení s Carterovou. Šla zkontrolovat nějaké tunely. Půjdu se po ní podívat.“

„Rozumím, O´Neille. Setkáme se v chrámu.“

Jack procházel tiché chodby skoro patnáct minut, když si všiml záblesku světla. Zvýšil tempo a vstoupil do malé síně, která byla sotva větší jak zásobovací místnost. Vzadu stála Sam s jednou rukou přitisknutou na zeď.

Jack měl sotva čas si všimnout jejích třesoucích se prstů a těžkého dýchání, když se najednou otočila s divokýma očima a zbraní namířenou přímo na něj.

„Carterová!“ Zvolal a srazil jí zbraň ke straně. Dvě kulky se zabořily do zdi vedle jeho hlavy.

Jack jí vytrhl z rukou zbraň. „Proboha, Carterová! Co to k čertu vyvádíte?“

Sam několikrát zamrkala, než konečně zaměřila svůj pohled na něj. Ruce jí zděšeně vylétly k ústům. „Oh, můj bože…,“ zašeptala, těžce se znovu opírajíc o zeď.

Jack ji opatrně sledoval, stále po oku sledujíc vstup za nimi. „Co se stalo, Carterová? Je tady něco?“

Nebyl absolutně připravený na tichý a rozrušený smích, který vyšel ze Samina hrdla. Stále se třásla, hruď se jí zvedala, ale potřásla hlavou. „Ne… nic tady není.“ Smích náhle přestal, když se rukou dotkla Jackovy paže. „Co se mi to stalo?“ zašeptala.

Jack byl víc jak nesvůj z jejího chování; strach byl něco, co jen ojediněle viděl u Sam Carterové, dokonce i tehdy, když pro to byl dost pádný důvod. Vzal její ruce do svých a všiml si, jak ledově chladné má prsty. „Carterová…“ začal.

„O´Neille,“ zapraskal Teal´cův hlas v rádiu.

Jack odolal chuti zaklít na účet úžasného Jaffského načasování a pustil Saminy ruce ze svých. „Mám ji, Teal´cu,“ odpověděl, sledujíc Carterovou, jak ustoupila a nejistě od něj o pár kroků poodešla. „Už se vracíme.“

„Rozumím.”

V tu chvíli se k němu Carterová otočila zády, její tvář byla znovu skryta za nepřístupnou maskou. „Čekám na vaše rozkazy, pane,“ řekla studeným, formálním hlasem.

Jack ji znal dost dobře na to, aby viděl pod její přísným postojem pokleslá ramena znamenající porážku. Dnes překročila hranici, což ani jeden z nich nemohl jen tak přejít. Vrácení se zpět k protokolu se pro ni zdálo jako ta nejsnazší cesta, pomyslel si.

Jack si znovu povzdechl, rukou si prohrábl vlasy a podal Sam její P-90. Viděl, jak se jí na chvíli překvapeně rozšířily oči, kráčejíc ode zdi k němu, aby si ji vzala.

„Vypadněme odsud,“ unaveně Jack řekl. Když opouštěli místnost, viděl, jak se zastavila a ještě jednou se otočila, očividně se chvějíc. Zbytek jejich cesty proběhl v naprosté tichosti.

Daniel s Teal´cem na ně čekali v hlavní síni, pozorujíc různé oltáře a truchlící lidi.

Jack přešel k nim, vědom si toho, že Major se tiše pohybovala stále za ním. „Co jste, chlapci, zjistili v Muzeu?“

Předtím, než Daniel mohl promluvit, ho Sam přerušila.

„S vaším dovolením, pane, počkala bych u brány,“ řekla Sam pevným, ale mrtvolně tichým hlasem.

Daniel byl překvapen, když viděl, že se Saminy ruce třesou a všiml si, že se vyhnula pohledu do Jackových očí.

Předtím, než přikývl, to Jack dlouho zvažoval. „Dobrý nápad, Majore,“ nevrle řekl. „Budeme tam do deseti minut.“

Sam znovu přikývla a opustila chrám.

Jack pohlédl na Teal´ca, který naklonil hlavu a tiše Sam následoval. Jack je z povzdálí sledoval a jednou rukou si frustrovaně prohrábl vlasy.

„Co to k čertu bylo?“ Zeptal se Daniel.

„Kéž bych to věděl, Danny,“ unaveně Jack odvětil a potřásl hlavou. „Kéž bych to věděl.“

Teal´c si stále nebyl jistý, co přesně v tom chrámu proběhlo mezi Sam a Jackem, ale bylo očividné, že cokoliv se stalo, oběma to otřáslo. Po návratu na Zem prošli všichni obvyklou po-misijní prohlídkou a jemu neušlo, jak si Jack vzal na chvíli Janet stranou. Neunikl mu ani fakt, že Sam prošla mnohem důkladnější prohlídkou než ostatní.

A teď všichni seděli okolo briefingového stolu, vysvětlujíc generálu Hammondovi to málo, které byli schopni zjistit.

Právě začali projednávat Muzeum a fakt, že bude trvat několik dní, než zjistí, co přesně chybí, když se rozezvučel alarm. Jejich debata byla rychle přerušena, jak se všichni jako jeden muž přesunuli do kontrolní místnosti.

„Přijímáme identifikační kód Tok´rů, pane,“ řekl Walter.

„Skvělé, teď co?“ Zareptal Jack do éteru, když scházel dolů k bráně.

Červí díra se několik minut tiše čeřila, ale nic nepřicházelo skrz. Jakmile si byli všichni jistí, že se nejspíš nic nestane, skrz horizont událostí prošla jediná postava a vzápětí klesla s měkkým žuchnutím na rampu.

Červí díra zableskla a oni vyběhli po rampě, kde ležela Anise. Tvář měla popelavou a její tělo se třáslo. Sam si klekla vedle ní, dotýkajíc se prsty ženina krku. „Má nepravidelný puls, pane.“ 

Se zvukem Samina hlasu, se Anisiny zastřené oči projasnily. S překvapivou sílou popadla Saminu ruku a vtiskla jí do dlaně malý krystal. „Držte ho v bezpečí,“ zašeptala. „Nikomu nevěřte!“

S tímto zašifrovaným varováním se jí oči obrátily v sloup, zanechávajíc tak Sam v náručí bezvědomou Tok´ru a tajemný krystal.

Teal´ ca z toho všeho zachvátil špatný pocit.

Pokračování příště…

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*