Janet postávala u postele Anise a nastavovala různé monitory a hadičky, které křižovaly přes tělo jejího pacienta. „Trpí těžkou dehydratací a podvýživou, mám tu také očividné důkazy o nedávno léčeném zranění.“  Oznámila jim.

„Bude v pořádku?“ Zeptal se Daniel, když se celá SG-1 a Hammond vtěsnali na ošetřovnu, snažíc se, ačkoliv neúspěšně, moc nepřekážet.

Janet pohlédla na Daniela a pokrčila rameny. „Vpravila jsem do ní nějaké tekutiny, ale ze všeho nejvíc potřebuje odpočinek. Obě ho potřebují.“

„Kdy myslíte, že bude schopná s námi mluvit, doktorko?“ Zeptal se Hammond, stojící za Danielem.

„Nejsem si jistá, dám vám vědět, jakmile se probudí, pane.“

„Dobře, protože potřebujeme pár odpovědí. Mezitím, co jste zjistila, Majore?“ Obrátil se Hammond na Sam, která nenápadně postávala u dveří

Sam v rukou držela desky a zamumlala. „Umm… podle toho, co jsem byla schopná určit, pane, tak ten krystal zřejmě obsahuje vzorec jedu, který zabíjí symbionty.“

„Jed na symbionty?“ Překvapeně se Jack zeptal. „Proč by to sem přinášela?“

„Zřejmě si myslela, že je třeba to před někým ochránit,“ odvětil Daniel, vzpomínajíc na zoufalá slova, která jim na rampě řekla předtím, než zkolabovala.

„Máte představu, před kým by to mohlo být?“ Zeptal se Hammond.

„Nebo, bůh odpusť, před čím?“ Dodal Jack.

Jack automaticky pohlédl na Sam, ale ona jen zavrtěla hlavou a řekla, „Ne, pane.“

Všichni čekali, že se vyjádří ke svému stanovisku, ale zdálo se, že žádné další informace už nepřijdou.

Daniel si pročistil krk hledíc ze Sam na Hammonda, „Pak hádám, že budeme muset počkat, dokud se Anise nevzbudí, aby nám to řekla.“

„Souhlasím,“ přikývl Hammond, dlouze si Sam měříc pohledem, než se otočil zpět k Janet. „Dejte mi vědět, až se vzbudí, doktorko.“

Předtím, než Hammond opustil ošetřovnu, otočil se k Jackovi. „Plukovníku? Nechtěl jste se mnou o něčem mluvit?“

Daniel si nemyslel, že by si kdy dokázal představit, jak by se v místnosti mohla tak rapidně změnit atmosféra.

Nikdo na to však nic neřekl. Jack jen znovu strnule přikývl, zatímco se pilně snažil nedívat na Sam, předtím než následoval generála ze dveří.

Daniel se pokusil zachytit Samin pohled, ale ona jen zamumlala cosi o nějaké práci v laboratoři a pak také zmizela ve dveřích.

SG-1 a generál Hammond se na ošetřovně sešli ani ne za dvě hodiny. Anise byla stále připojena na spoustu monitorů, ale její postel byla mírně zvednutá a měla otevřené oči.

„Anise, Freyo,“ pozdravil Hammond. „Jsme rádi, že již vypadáte lépe.“

Anise unaveně přikývla, hlava se jí mírně zvedla z polštáře. Její oči cestovaly po místnosti, než nakonec spočinuly na Sam a tvrdě se na ni zahleděly.

„Je to v bezpečí,“ řekla Sam, chápajíc Anisino znepokojení. „A co jste přišla, nikdo zvenčí nás nekontaktoval.“

Anise se v posteli očividně uvolnila. „Děkuji,“ jemně zašeptala.

„Potřebujeme, abyste nám řekla, co se stalo,“ tiše Hammond řekl. „Před kým se snažíte ten vzorec skrýt?“

„Je to dlouhý příběh… kterého jste se měli účastnit, kdybychom byli dost chytří na to, abychom poslechli radu Selmak.“ Povzdechla si Anise a zavřela oči. „Tomuhle všemu se dalo vyhnout…“

„Prostě začněte od začátku,“ řekl Daniel, nabízejíc jí sklenici vody.

Anise přikývla a zhluboka se nadechla. „Byli jste si vědomi rostoucího napětí mezi Selmak a radou a samozřejmě Tok´ry a Tau´ri. Co však nevíte je, že mezi dvěma skupinami Tok´rů se rozšířila propast. Starší Tok´rové a mladší generace se neshodli v tom, jak postupovat ve válce proti Goa´uldům. Selmak byla postupně vytlačena ze své vlivné pozice. Tvrdili, že se tomu stalo, protože byla příliš ovlivněna svou slabinou, hostitelem z Tau´ri… ale když se ohlížím zpět, museli Selmak a Jacoba vidět spíše jako hrozbu.

„Tak moment,“ přerušil ji Daniel, „Co myslíte tím „mladší generace“? Měl jsem dojem, že díky těm jemným odlišnostem, se „noví“ Tok´rové nenarodili už skoro dva tisíce let, co byla Egeria zajata Raem.

Anise pomalu přikývla. „Je pravda, že náš počet je velice omezen a že Tok´rové byli po dlouhou dobu vymírající rasou. Loňská ztráta Egerie se zdála být umíráčkem pro náš lid. Ale místo toho nám nabídla nové, netušené šance. Předtím, než Kelmaa, Egeriina poslední hostitelka, zemřela, odhalila nám, že v Egeriině mysli zjistila, že existuje další Tok´erská královna, dcera Egerie. Jmenuje se Petra a stala se poslední nadějí pro přežití našeho lidu.“

„Fajn, pokračujte,“ řekl Jack pobízejíc jí rukama. „Nikdy jsem tak docela nechápal tuhle celou „královskou“ věc.“

„Symbionti jsou neodmyslitelně bezpohlavní, pane, a neschopní reprodukce,“ odvětila Sam, dávajíc tak Anise chvilku na odpočinek. „Pouze Královna dokáže produkovat potomstvo, takže bez Egerie Tok´rové dosáhli kritické hranice své populace, která by nikdy nemohla být znovu obnovena.“

„A odkud se berou Královny?“ Zeptal se Jack, snažíc se nevypadat rozrušeně z diskuse o hadím rozmnožování.
 
Daniel jako člověk, který o tomto věděl nejvíc, stál poblíž s pobledlým výrazem ve tváři. Tohle nebyla vzpomínka, jejíž vybavení by si užíval.

Sam zavrtěla hlavou. „Nemám tušení.“

Jack pozvedl jedno obočí v odpověď na Saminu blazeovanou odpověď a pak se otočil k Anise.

„Produkce Královny je výjimečná a při vytváření potomstva vyžaduje její plně soustředěnou pozornost. Každá Královna smí plodit pouze jednou za celý život. Bylo to navlas, protože, jak věříme, Egeriino rozhodnutí zplodit svou nástupkyni vedlo nakonec k jejímu zajetí. Během procesu byla slabá a zranitelná, ale byla si vědoma toho, že Tok´rové by bez další Královny nikdy neměli šanci rozvinout naše ideály a pokračovat v boji.“

„Takže někde tam venku je druhá Tok´erská Královna,“ vydedukoval Daniel.

„Ano,“ se mdlým úsměvem Anise řekla. „Byla umístěna do podobné stáze jako Egeria na jedné z Raových planet. Před rokem jsme se jí vydali hledat a našli ji.“

„Páni, to je… úžasné,“ s úctou Daniel řekl.

„Jo, úžasné,“ sarkasticky ho Jack napodobil. „Takže, co přesně má tohle dělat s tím, že jste vypadla z naší brány polomrtvá?“

Daniel obrátil oči v sloup z jeho netrpělivosti, ale Anise se jen bledě usmála a na chvíli se položila zpět na postel, únava na ní byla jasně znát.

Jack se do toho vložil. „Myslím, že tohle už stačilo. Měli bychom ji nechat odpočinout, pane.“

Ale Anise zavrtěla hlavou. „Ne, …tohle potřebujete vědět. Jakmile jsme Petru našli, přiměli jsme ji k produkci tuctů a tuctů nových symbiontů, všichni se rodili s porozuměním pro působení Tok´rů. Měli jsme najednou takovou naději. Rychle jsme hledali ochotné hostitele, ale tak, jako vždy, to bylo těžké. Během následujících šesti měsíců jsme pomalu dokázali novým dětem najít hostitele.“

„Co se stalo s inkubační dobou?“ Okamžitě se Sam zeptala. „Symbiontům trvá roky dospět do bodu, kdy mohou přijmout hostitele.“

„Ano,“ přikývla Anise. „To byla nejspíš naše první chyba. Byli jsme tak netrpěliví, že jsme s pomocí nano-technologie vyvinuli cestu, jak symbiontům pomoct mnohem rychleji dospět. Ale ačkoliv byli dost silní, aby mohli přijmout hostitele, stále tu bylo mnoho odmítnutí. Pouze polovina spojení byla úspěšná.“ Krátce se rozhlédla po šokovaných výrazech, které ji obklopovaly. „Musíte pochopit, jak zoufalou se naše situace stala. Nemohli jsme přemýšlet o nějakém jiném způsobu, který by nám pomohl jako lidu přežít.

„Co se stalo?“ Jemně se Daniel zeptal.

„Mladí měli velmi odlišné názory ohledně vedení války s Goa´uldy. Byli netrpěliví, impulzivní a neuvažovali o tom, že jsme již dost udělali. Nejprve to byla jen filozofická debata, ale jak jejich počet rostl… Věřili, že bychom měli dělat všechno při získávání hostitelů Petřiným dětem, ale takhle to Tok´rové přeci nedělají.

„Říkáte, že si chtěli …násilně brát hostitele?“
Anise smutně přikývla. „Stydím se to přiznat, ale ano. Také nevěřili, že  skryté pozorování a podvracení Goa´uldů je dostatečné, chtěli nás zatáhnout do otevřené války.“ Na chvíli se odmlčela, nepřítomně si mnouc spánek. „Jsou tak mladí… zdálo se, že přijali víru Tok´rů, ale neporozuměli ničemu z moudrosti.“

„Nemohu uvěřit tomu, že s tím ostatní mohli vůbec souhlasit,“ zděšeným hlasem řekla Sam.

„Rada o tom velmi dlouho diskutovala, debaty primárně obsahovaly vysvětlení starších, proč žádný výsledek nemůže dostatečně ospravedlnit takovéto jednání. Jak je vidno, mladším Tok´rům nakonec došla trpělivost a vzali věci do svých rukou. Museli zinscenovat nějaké nepřátelské převzetí. Stále si nejsem tak úplně jistá, co se stalo, vím jen, že mnoho Tok´rů bylo zabito a mnoho jich bylo uvězněno. Nikdo z nás nikdy nepomyslel na to, že by mohli zajít tak daleko. Podařilo se mi sabotovat počítačové systémy a zničit všechny informace o výzkumu. Vzala jsem si jednu kopii jedu na symbionty a zmizela do pouště. Nedokážu si ani představit, co by mohli provést s takovou zbraní! Použití, jaké už navrhli…“ Ke konci dlouhé a znepokojivé řeči Anise těžce dýchala a monitor nebezpečně pípal.

Janet nenuceně odstrčila SG-1 z cesty a snížila hlavu Anisiny postele. „Ššš… je to dobré. Jen zhluboka dýchejte.“ Přiložila Anise na tvář kyslíkovou masku a vstříkla něco do její kapačky. Anise se viditelně uklidnila, oči se jí pomalu zavřely.

„Fajn,“ prohlásila Janet svým nekompromisním hlasem, „všichni ven. Žádné další povídání se nebude konat, dokud si neodpočine. Hodlám jí dám sedativa, abych spala alespoň den. To by mělo dát dost času Anise i Freye na zotavení.“

Všichni poslušně přikývli a vyrazili ke dveřím místnosti, když si Anise unaveně strhla masku z tváře. „Majore…“ tiše řekla.

Sam přistoupila k její posteli a naklonila se k Anise.

„Váš otec… On a Selmak byli na misi. Nevím, co se s nimi stalo. Je mi líto…“

Sam něco nesrozumitelného zamumlala a stiskla ženino rameno. Anisiny oči se opět pomalu zavřely.

„Chtěl jste mě vidět, pane?“ Zeptala se Sam studeným, profesionálním tónem, když o hodinu později strčila hlavu do Jackovy kanceláře.

Jak vzhlédl a mávl na ni, postavila se do pozoru před jeho stůl a svýma očima se vyhýbala jeho pohledu.

Jack si pro sebe povzdechl a pohlédl zpět na složku před ním. Hammond mu doporučil, aby udělal přesně to, o čem uvažoval, ale jak to měl říct Sam?

Musel být potichu příliš dlouho, protože Sam řekla, „Předpokládám, že jste informoval generála Hammonda o incidentu na Pangaru, pane.“

„Ano,“ odpověděl Jack, neschvalujíc její netečný tón.

„A?“ Pobídla ho Sam.

Jack zaklapl desky. Fajn, jestli chce jít přímo k věci, on může taky. „Byla jste uvolněna z aktivní služby, dokud vám jak doktor MacKenzie, tak doktorka Fraiserová nepovolí se vrátit.“

„Janet?“ Zeptala se Sam, jakoby tohle byla jedná zajímavá věc z toho všeho, co právě řekl.

„Ano. Na té planetě se zdálo, že vás ta noha stále trápí.“

Letmo se mu podívala do očí, přikývla a postavila se ještě více do pozoru, o čemž si Jack nebyl jistý, zda-li je to vůbec možné.

„Rozumím, pane. Mohu pracovat v laboratoři?“

Jack potřásl hlavou. „Hammond chce, abyste si vzala nějaké volno, než se tohle vyřeší, Carterová. Ne, abyste se pohřbila pod prací.“

Očekával, že bude protestovat, vysvětlovat, kolik času tím ztratí, hlavně teď, když se ocitli uprostřed krize Tok´rů. Ale namísto toho mohl přísahat, že vypadala… uvolněně.

„Chápete, že vás uvolňuji ze služby, že ano?“ Nakonec se Jack zeptal, snažíc se v hlase skrýt podráždění.

Sam se při jeho tónu mírně zavrtěla, nicméně přikývla. „Je to nejspíš to nejlepší řešení, pane,“ odpověděla.

Jack nemohl udělat nic jiného, než na ni jen dlouhou chvíli zírat. Nejspíš to nejlepší řešení? Co to k čertu mělo znamenat? Na někoho, kdo pravděpodobně miluje svou práci, kdo jí dává všechno, mluvila až příliš moc klidně. A tohle Jacka pořádně naštvalo. Stále byl napůl překvapený, když se na ni utrhl.

„Kravina,“ vykřikl a tvrdě udeřil dlaní do stolu.

Sam ucouvla a sklonila hlavu, nic však neřekla.

Sklonila hlavu? Co to k čertu…? Ta Sam Carterová, kterou Jack znal, by mu nikdy nedovolila s ní takhle mluvit. Sice mohl být jejím vedoucím důstojníkem, ale ona si nikdy od nikoho nenechala házet svinstvo na hlavu.

A přesto tady byl důkaz dokazující opak a stál přímo před ním, zírajíc si na palce u nohou.

Jack věděl, že by se měl bál nebo s ní mít soucit, ale měl v sobě pouze hněv, který se drásal ven. Co to s ní k čertu bylo? Opřel se zpět do židle, dávajíc si ruce za hlavu. Chtěl jen, aby se na něj podívala, pro boží smilování.

„Takže, co? Takhle to bude?“ Uštěpačně se jí zeptal. „Prostě to vzdáte?“

Sam neodpověděla a dál zírala na své boty, jako kdyby byly tou nejzajímavější věcí v galaxii.

„Končíte,“ nakonec ji tiše obvinil a uvědomil si, že se dívá na člověka se všemi symptomy někoho, kdo chce utéct z boje, který už dál nedokáže snášet. A ona prostě jen  potřebovala někoho, kdo by jí k tomu dal svolení.

Někde hluboko očekával, že se kvůli tomuhle obvinění bude zlobit. Stále si byl tak jistý, že se na něj podívá těma svýma blýskajícíma očima a řeknu mu, ne zrovna slušně, aby si šel vylízat jen za ten návrh. Místo toho se mu nakonec podívala do očí a přes její tvář přeběhl skličující pohled rezignace, ze kterého se Jackovi udělalo zle.

„To je všechno, pane?“ Bylo vše, co mu Sam na to odpověděla.

Dlouhou chvíli zírali jeden na druhého, než se Jack odvrátil. Věděl, že oni dva nikdy nebyli opravdoví přátelé, že mezi nimi bylo příliš mnoho, aby spolu kdy mohli sdílet různé důvěrnosti, jako tomu bylo s Danielem nebo Janet. A přesto ve skutečnosti doufal, že v situaci, jakou byla tahle, s ním bude mluvit. Ona ale místo toho dál stála v pozoru a čekala, až ji její velící důstojník uvolní. A to bolelo víc, než by mělo.

„Fajn,“ rezignovaně a s povzdechem řekl. „Rozchod.“

Sam se okamžitě otočila na patě a zamířila ke dveřím. Tam se ovšem překvapivě zastavila. Zády k němu, s rukou položenou na klice a vypadala, jakoby mu něco chtěla říct. Po chvíli se ale znovu dala do pohybu.

To však pro Jacka bylo dost a zavolal na ni. „Carterová,“ řekl. „Kdybyste si chtěla promluvit…“

Byla to od něj velká nabídka a i přesto, že věděl, že ji odmítne, se stejně zeptal. Konec konců to byla Carterová.

Právě když si byl jistý, že vyjde ze dveří, se její tělo náhle otočilo jako labutí peruť, která ztratila vítr.

„Nějak nemohu zapomenout…“ přiznala tichým hlasem.

Neřekla nic dalšího, tohle stačilo. Jackovi to otevřelo dveře. „Alfa základna?“ Jemně se zeptal.

Mírně naklonila hlavu v odpověď a Jack se nemohl ubránit vzpomínce, jak dřepěla před super vojákem, čekajíc na smrt a téměř vypadajíc, jako by ji vítala. S potížemi tuhle myšlenku zatlačil zpět a zaměřil se opět na ženu před ním.

„Noční můry?“ Zeptal se.

Sam jen pokrčila rameny. Noční můry nebyly pro nikoho z nich novinkou. Oba to věděli.

„Stále se to vrací?“ Jakmile tato slova opustila jeho rty, konečně si uvědomil, co se v tom temném tunelu ve skutečnosti stalo. Myslela si, že je zpět na té zatracené planetě a že je znovu štvanou zvěří. A on vkročil přímo do toho.

Samina hlava lehce narazila do dveří, jak se proti nim pohnula stále otočená k Jackovi zády, jakoby se na něj nedokázala podívat. „Mohla jsem vás zabít,“ tiše řekla. „A příště by to mohl být Daniel nebo Teal´c. A nebo nějaký nevinný kolemjdoucí.“

Jack na to neměl co říct, věděl, že má pravdu. Když se vojákovi vrací vzpomínky na traumatickou událost, vždy to s sebou přináší příliš mnoho rizik. Nemohla se do pole vrátit v tomhle stavu. Tiše sám sebe vyplísnil. Měl vědět, že ještě není připravená. Nikdy neměla chodit na Pangar, coby první misi. Ale on, jako každý, byl přesvědčený, že Sam Carterová dokáže všechno. Byla neochvějná. Nic ji nedostalo. A teď byl přinucen si uvědomit, že je to jen žena, která prožila mnohem víc, než by kdy měl prožít kdokoliv jiný. Tohle si měl uvědomit v okamžiku, kdy ji před ním viděl to vzdát. Ale on jen chtěl na tohle nervy drásající setkání upřímně zapomenout.

Samin hlas přerušil jeho dumání. Konečně se k němu otočila a pohlédla na něj, její oči ho prosily o porozumění. „Přemýšlel jste někdy o tom, že byste tohle už nemohl dál dělat?“

Bylo to jen nejasné sdělení, ale Jack přesně věděl, co tím myslí. Posledních sedm let nepřetržitě žili s proudícím adrenalinem v krvi. Neustále přemýšlejíc, jestli zemřete, nebo hůř, jestli budete muset sledovat umírat vaše přátele. Nikdy jste nevěděli, jestli se můžete zastavit, protože by nějaká nová hrozba mohla právě ohrožovat Zemi. Bylo to těžké břímě, obrovské břemeno. A on by lhal, kdyby řekl, že nebyla rána, kdy se vzbudil a chtěl se na všechno vykašlat. A nejenom kvůli ní.

Ale nebyla to ani tak její otázka, jako spíš tón, co ho trápilo. Zdálo se, jakoby… rezignovala. A to ho pekelně vyděsilo.

Ačkoliv okamžitě věděl, že je to špatný nápad, uvědomil si, že o ní stále přemýšlí a její jméno mu vyklouzlo ze rtů. „Sam…“

Avšak dříve než mohl kterýkoli z nich reagovat, ozval se skrz reproduktory známý zvuk. „SG-1 do kontrolní místnosti, SG-1 do kontrolní místnosti.“

Předtím, než vyběhl do chodby s vědomím, že mu Sam bude za patami, si Jack krátce povzdechl.

Hammond na ně s Danielem a Teal´cem čekal v kontrolní místnosti.

„Plukovníku,“ řekl. „Prometheus právě objevil na oběžné dráze Goa´uldskou nákladní loď.“

Jack rychle pohlédl na Sam. Teď co? Tohle bylo to poslední, co potřebovali. Goa´uld. „Nějaké tušení, co by tam nahoře mohlo být, pane?“ Zeptal se Jack.

Než stačil Hammond odpovědět, Walter ho přerušil. „Přijímáme vysílání z Goa´uldské lodi, pane.“

Obrazovky náhle vyplnila známá tvář Jacoba Cartera. „Tady Jacob Carter, žádám o povolení přistát na Zemi.“

Uběhla jen krátká pauza, než další hlas odpověděl. „Tady plukovník Pendergast z pozemské lodi Prometheus. Máte povolení přistát, generále.“

Jacob se očividně uvolnil a předtím, než se vysílaní ukončilo, přeběhla přes jeho tvář únava.

Za méně než dvacet minut záblesk světla vyplnil místnost s bránou a ze vzduchu se zhmotnil Jacob.

Sam k němu doběhla jako první. „Tati,“ řekla a okamžitě ho objala. „Tolik jsme se báli.“

Jacob ji jemně stiskl a poodešel, aby mohl Hammondovi potřást rukou. „Hádám tedy, že už jste o tom slyšeli.“

„O tom malém povstání Tok´rů?“ Zeptal se Jack. „Jo, tak o tom jsme slyšeli.“

Jacob se unaveně usmál.

„Anise nám to řekla,“ odvětil Daniel. „Prošla k nám dnes časně z rána.“

„Skutečně?“ Překvapeně se Jacob zeptal. Chvíli vypadal velmi zamyšleně a pak řekl, „Jsem rád, že se zvládla dostat bezpečně pryč.“

„Stále je hodně slabá, ale Janet očekává, že se plně zotaví.“ Řekla Sam.

„Dobrá, dobrá,“ roztržitě Jacob řekl.

„A co ty, tati?“ Zeptala se Sam a kriticky pohlédla na jeho propadlou tvář.

„Jsme v pořádku, jen unavení. Byl jsem na misi, když se tohle všechno stalo. Pokusili se mě napadnout ze zálohy, jakmile jsem dorazil k místu vytažení, nicméně se mi podařilo jim ukrást loď a dorazit až sem.“ Unaveně pokrčil rameny. „Upřímně, nevěděl jsem, kam jinam jít. Zdálo se, že aniž bych vůbec věděl o nějakém boji, už stačili vyhrát.“

Hammond přistoupil ke svému starému příteli a položil mu ruku na rameno. „Jak víš, zde jsi vždy vítán. Co takhle si poslechnout zbytek zprávy a pak by tě major Carterová mohla odvést domů, odpočinout si. Možná, že řešení se samo časem ukáže.“

Jacob jim věnoval unavený úsměv. „To zní dobře.“

Jacob se pomalu vydal z místnosti s bránou, ale Jack mu položil ruku na rameno a zastavil ho. Zmateně se na něj usmál a ukázal dozadu přes své rameno. „Briefingová místnost je tamtím směrem, Jacobe.“

Jacob se tiše zachechtal a přejel si rukou přes tvář. „Lidi… Jsem asi utahanější, než jsem si myslel.“

Jack se usmál. „O to se nebojte,“ řekl, směrujíc ho správným směrem.

„Cože? Žádné sarkastické poznámky o mém věku, Jacku?“

„To by mě ani ve snu nenapadlo, pane,“ řekl Jack s falešnou upřímností. Pak, mnohem vážněji, řekl, „prostě je jen dobré, že jste zase zpátky.“

A otočil se na Sam, která se na oba usmívala.

Hlášení jim zabralo pouhých třicet minut a většinu z tohoto času informovali Jacoba o všem, co zjistili od Anise. Sam také poměrně lépe zvládla udržet pozornost – ne jako při několika posledních poradách – ale stejně většinu času pozorovala svého otce a byla vděčná, že je v pořádku. Snažila se moc nepřemýšlet nad tím, jak mu vysvětlí, že nemusí být v práci.

Možná si nevšimne. Jo, to určitě, Sam.

Jakmile se porada konečně přiblížila ke konci, vzala si otce stranou. „Jen dojdu zamknout laboratoř a pak tě můžu zavést domů.“

„Fajn. Možná bych si mezitím mohl zajít do kantýny na kafe,“ řekl Jacob.

„Tolik k vzdání se kávy, huh? Selmak to nebude vadit?“ Pobaveně řekla Sam, vzpomínajíc, jak byl nevrlý, když musel přestat pít kávu, protože ji Selmak neměla ráda.

„Oh, jo,“ roztržitě řekl Jacoc. „Myslím, že pro jednou mi to odpustí. Byl to dlouhý týden.“

Sam přikývla, „Jo… to byl.“ Riskujíc, že by ji tenhle vlak myšlenek, kterým by se raděj vyhnula, vcucl, se Sam vydala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme v mé laboratoři, ano?“

„Jistě,“ řekl Jacob s malým úsměvem. „To zní dobře.“

Jak Sam procházela chodbou, nemohla si pomoct a musela přemýšlet o tom, že poslední věc, kterou by právě teď měla udělat je jít domů a ´odpočívat´. To, co se stalo Tok´rům zasáhlo každého, kdo byl zatažen do boje proti Goa´uldům. A ačkoliv si ani Jacob, ani Anise nemysleli, že by v tuto chvíli existovalo něco, co by se dalo udělat, Sam přemýšlela o tom, že by měli alespoň ´něco´ zkoušet.

Sam stiskla ve výtahu tlačítko jejího podlaží a byla si sotva vědoma toho, jak se do něj dostala. Předtím, než se dveře pomalu zavřely, vkročil do nich Jack a proklouznul dovnitř.

Musel jí sledovat už z porady, ale ona si toho nevšimla. Nakonec na něj pohlédla a zjistila, že ji pozoruje. Přibližně poté, co minuli tři podlažích, promluvil.

„Vždycky tu něco bude, Carterová. Nemůžete čekat na chvilku klidu, kdy by zrovna galaxie nebyla ohrožena, protože ta chvilka nikdy nenastane. A vy to víte.“

Sam se ani neobtěžovala tím být nervózní, že nějak poznal, na co myslí. Měl pravdu a ona věděla, že ji má. Protože ačkoliv se cítila dobře, ne skvěle, ale dobře tady v těch chodbách, stále musela myslet na to trapné šílení na Pangaru a věděla, že to už nemůže riskovat. Riskovat jeho. Měla by jít domů, se vším se smířit a rozhodnout se, jestli je skutečně připravená tohle všechno opustit. Šlo totiž o víc věcí, než jen její prácí, které milovala.

Výtah zazvonil a upozornil tak Sam, že jsou na jejím podlaží. Vystoupila a otočila se zpět, když zjistila, že ji Jack nenásleduje.

„Díky,“ řekla a stále se cítila podivně, jakoby to nebylo dost za to všechno porozumění, které jí dal, nicméně to bylo vše, co mohla nabídnout.

A možná to bylo přesto dost, protože se Jack usmál a řekl, „kdykoliv, Carterová,“ a dveře se pomalu zavřely.

„Jacku,“ řekl Daniel a strčil hlavu do Jackovy kanceláře. „Jdu se podívat na Anise, nechceš se přidat?“

„Chceš mít s sebou zálohu?“ Poškádlil ho Jack. Ani jeden z mužů nezapomněl na Anisin a Freyin sklon  k různým návrhům v ty nejpodivnější chvíle.

„Jak víš, víc lidí, víc bezpečí,“ nestydatě Daniel odpověděl, „a navíc Sam s Jacobem už odjeli.“

Tohle bylo svědectví Jackova odporu k úředničině, protože pokrčil rameny a řekl, „Jasně, proč ne?“

Jack si byl vědom Danielových postranních pohledů jeho směrem, když mířili na ošetřovnu. Normálně by to Jack prostě ignoroval, protože ho v tom nechtěl víc podporovat, ale dnes jeho trpělivost přetekla. „Ven s tím, Danieli,“ s povzdechem řekl.

„Skutečně jsi uvolnil Sam ze služby?“

Jack odolal pokušení obrátit oči v sloup a místo toho přikývl.

„A domníváš se, že to bylo skutečně nezbytné?“

Jack se zastavil a otočil na Daniela. „Podívej, Danieli, řeknu to jenom jednou. Něco se s ní děje a tím nás všechny uvrhuje do nebezpečí. Nemohl jsem udělat nic jiného. Ona to taky ví.“

Daniel byl chvíli zticha, obočí se mu pokrčilo, jak zpracovával to, co mu Jack řekl. „Co se stalo v tom tunelu, Jacku?“

Jack odsunul nejbližší ´stěnu´ a aniž by se obtěžoval odpovědět, pokračoval dál chodbou.

Daniel si povzdechl a pomalu ho následoval akceptujíc, že z něj dostal vše, co mohl. Po chvíli dorazil k ošetřovně, kde už Jack mrzutě postával u postele Anise.

„Myslel jsem, že doktorka říkala, že jí touhle dobou bude líp,“ poznamenal Jack.

Daniel přistoupil k posteli a pochopil, o čem Jack mluvil. Doopravdy vypadala ještě hůř, pokud to vůbec bylo možné, než včera. Ve skutečnosti, pomyslel si Daniel, když se ještě víc naklonil, zdálo se, jakoby sotva dýchala. Instinktivně jí na krk přiložil prsty, aby ucítil puls. Trvalo to hodně dlouho, než vůbec ucítil slabý a až neskutečně pomalý tlukot.

„Janet!“ Zvolal.

Janet obešla roh a stačil jí jediný pohled na jejího pacienta. Okamžitě vykřikla rozkazy. Brzy byla malá postel obklopena sestrami.

„Proč jsou tyhle monitory vypnuté?“ Dožadovala se Janet odpovědi.

Sestry se podívaly jedna na druhou, Janet si netrpělivě povzdechla a okamžitě nad situací převzala kontrolu. Napojili Anise na kyslík a Janet stále vrtěla hlavou. „Má příliš nízký puls.“

Pištění monitorů je upozornilo, že Anisino srdce začíná selhávat. „Defibrilátor!“ Poručila si Janet. Po dvou šocích naplnil pokoj pevný, ale pomalý tlukot.

Jack s Danielem stáli nehnutě u zdi a sledovali probíhající drama. Janet se mračila na Anisin diagram a něco si mumlala.

„Co se děje, Janet?“ Nakonec se Daniel zeptal.

Janet zavrtěla hlavou. „Vedla si tak dobře, nedokážu vysvětlit, proč se to tak rapidně změnilo. Nechci nikoho plašit, ale kdyby jste si toho bývali nevšimli…“

„Mohla zemřít?“ Překvapeně se Daniel zeptal.

Janet jen přikývla a znovu si prošla ony údaje. „Skoro to vypadá, jakoby jí někdo podal špatné léky nebo tak něco.“

Jack se mezitím rychle odsunul z cesty rychle kmitající sestry a vyrazil k malému odpadkovému koši. Tiše klejíc prohrábl nepořádek. Dřív jak se do toho mohl vůbec pořádně pustit, jeho oči zachytily dvě věci. „Doktorko,“ hlasitě zvolal.

Janet poklekla vedle něj a pohlédla dolů na injekční stříkačku a prázdnou lahvičku, které byly mezi odpadky jako pěst na oko. „Žádná sestra by tohle nevyhodila do koše,“ tiše poznamenala a vzala lahvičku do ruky v rukavici. Jack sotva stihnul pohlédnout na slovo ´Lidocaine´, které na sobě lahvička nesla, než ji Janet vhodila zpět a ze rtů jí unikla působivá kletba.

„Doktorko?“ Zeptal se Jack a sledoval, jak efektivně intubuje svého pacienta.

„Pročišťuji jí vzduchové cesty. Někdo jí do oběhu přidal obrovskou dávku Lidocainu. Kdyby byla člověk, okamžitě by zemřela, takhle ji od toho dělil jen kousek.“

„Říkáte nám, že se ji někdo pokusil zabít?“

„Abych pravdu řekla, nedokážu si to představit, pane, ale nemám žádné jiné vysvětlení. Nikdo by přece nemohl být takhle hrubě nedbalý. To nemohla být nehoda. A muselo se to stát před chvílí. Maximálně během posledních čtyřiceti minut.“

„Kdo by ji mohl chtít ublížit?“ Tiše se Daniel zeptal a nevěřil, že by kdokoliv na základně mohl být tohohle schopný.

Jack se obrátil na tmavovlasou sestru, která pomáhala Janet. „Vy jste tady byla, když jsem přišel. Kdo tu byl na návštěvě během posledních čtyřiceti minut?“

Sestra trochu ucouvla před Jackovým ostrým tónem a tvrdým pohledem. „Nikdo, pane,“ řekla a pomalu zavrtěla hlavou. „Než jste přišel, nikdo tu nebyl.“

„Ne, Katie,“ řekla jiná sestra. „Jeden návštěvník tu před vámi byl.“

„Kdo?“ Zeptal se Jack.

„Generál Carter.“

Pokračování příště…

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*