Cesta domů proběhla z většiny v tichosti, protože se Sam snažila vymyslet, jak Jacobovi vysvětlí svoji prodlouženou dovolenou. Dřímal na vedlejším sedadle, takže si raděj vsugerovala ho nerušit. Vypadal, že si potřebuje pořádně odpočinout.

Zdůvodňování se stalo novým nejlepším přítelem Sam Carterové.

O dvacet minut později zastavila na své příjezdové cestě a něžně otce vzbudila.

„Jsme tady, tati.“

Jacob na ni chvíli zíral, než se vzpamatoval a usmál. „Skvěle. Zdá se, že jsem unavenější, než jsem myslel.“

Sam ho odvedla do domu. „Mám teď pár týdnů volno, kdybys chtěl odjet na dovolenou, pryč od toho všeho.“ Připravila se na hromadu otázek, o kterých si byla jistá, že na sebe nenechají čekat. Proč si vzala volno? Nevšimla si snad, že tam venku zuří válka?

Ale Jacob se jen usmál. „Skutečně? Tak to zní skvěle. Kam chceš jet?“

Sam se posadila na gauč vedle svého otce, škádlivě se na něj podívala a přemýšlela, jestli tu náhodou není něco, co jí neřekl. Třeba něco jako lobotomie, kterou, jak se zdálo, prošel. Ale Sam nebyla ten typ, který by se díval darovanému koni do huby, takže jestli bude její otec takhle vstřícný, přizpůsobí se. „Mohli bychom na pár dní zajet do San Diega.“ Navrhla.

Jacob přikývl. „Jistě, to zní dobře. Bylo by fajn strávit nějaký čas s Markem a Jessicou.“

Jeho slova do Sam vrazila jako vichřice a překvapilo ji, že neudělala nic víc, než že zamrkala a úsměv jí zmrzl na tváři. „Možná bychom mohli vzít děcka do Mořského světa,“ podotkla a zvedla se z gauče. „Zavolám Markovi a zjistím, co mají v plánu.“

Sam sotva zaregistrovala, jak Jacob zamítavě mávl a natáhla se po telefonu v kuchyni. Srdce jí tlouklo až v krku, jak jí jeho slova hlasitě zněla v uších. Bylo by fajn strávit nějaký čas s Markem a Jessicou. Markem a Jessicou. Problém ovšem byl v tom, že Samina švagrová se jmenovala Jenny, ne Jessica. A Jacob Carter tohle věděl tak dobře, jako by to bylo jeho vlastní jméno.

Takže zbývala jediná otázka: kdo to k čertu seděl v jejím obývacím pokoji?

Sam zdvihla telefon a automaticky začala vytáčet Jackovu bezpečnou linku. V půli ji však zastavila Jacobova ruka.

„Pěkný pokus, majore.“ Neznámým hlasem řekl a tiše položil telefon zpět. „Jacob je pěkně prohnaný lišák. Hádám, že jsem měl vzít v úvahu, že byl hostitelem Selmak. Pěkně mi podstrčil jméno Jessica místo Jenny.“ Zavrtěl hlavou. „Ale to nevadí. Mám to, pro co jsem přišel.“

Sam sotva vnímala jeho slova, byla příliš zaměstnaná přenášením váhy. Bez jakéhokoli varování vrazila loket otci do tváře. Zaječel a chytil si nos. Sam ho odstrčila, ignorujíc, že teď měla krev po celé kuchyni a namířila si to do ložnice, kde měla svoji zbraň.

Nezvládla to však příliš daleko. Jakmile minula jídelní stůl, zasáhl ji zezadu nějaký paprsek. Její tělo ochablo, vrazilo do stolu a všechny věci, které na něm byly, se rozlétly do všech stran. Těžce dopadla na podlahu.

Víčka jí víc a víc těžkla a poslední, co viděla, byl muž, který celkem jistě nebyl její otec, jak mluví do malého komunikačního zařízení. A pak přišla tma.

Jackovy prsty neoblomně bubnovaly o přední desku a kdyby situace nebyla tak vážná, Daniel by byl v pokušení mu je zlámat, jen aby se zbavil toho iritujícího rytmu. Ale neudělal to, protože různé telefonáty každé osobě ze Samina telefonu nepřinesly nic jiného, než nekonečně vyzvánění a neosobní hlasové zprávy.

Chtěl věřit, že všechno bude zase v pořádku, že zaklepají na Saminy dveře, ona jim otevře a bude na ně naštvaně zírat, protože jí do domu vrazili jak naprostí šílenci. Ale něco v zuřivém výrazu Jackovy tváře mu řeklo, že se to nestane.

„Zatraceně. Měl jsem to vědět,“ zamumlal Jack. „Choval se tak divně.“

„Dokonce ani major Carterová si nevšimla ničeho neobvyklého v jeho chování, O´Neille. Není to tvá vina.“ Řekl Teal´c, který seděl na zadním sedadle.

Daniel mu dal bod za pokus, ale Jacka to sotva uklidnilo.

„Jeď rychleji,“ byla Jackova jediná odpověď.

Když vjeli na příjezdovou cestou, Samin dům byl obklíčen místní policií.

Jack silně zaklel a okamžitě vyskočil z auta. Daniel ho následoval jen několik kroků od rozladěného policisty, který jim stěží stihl ustoupit včas z cesty. Jakmile vešli do domu, Jack odkráčel pryč, aby si promluvil s mužem, který zde velel, zatímco Daniel čekal v Samině předsíni a sledoval hrůznou scénu přímo před ním. Z obývacího pokoje byla hromada trosek, křesla převrácená a na zemi ležela rozbitá váza. Ale ta nejvíc děsivá věc byla sprška krve, která pokrývala linoleum v kuchyni.

Daniel se nedokázal pohnout. Mohl pouze zírat na tenhle strašidelný výjev.

Pak se vedle něj objevil Jack a taktéž hleděl na odpornou skvrnu. „Ona tady není, Danieli.“

Daniel si pomyslel, jak divné to bylo, když v tom, co Jack řekl, zaslechl jisté uvolnění a najednou si to uvědomil. Jack mu řekl, že tady není žádné tělo. Sam tady někde neležela v další louži krve. Zněl uvolněně, protože „zmizelá“ zní lépe, jak „mrtvá“.

Mohli by ji dokázat dostat zpátky. Už jednou se jim to povedlo. Ale rozhodně by se nedokázali vypořádat s její ztrátou.

Daniel odvrátil oči od kuchyně a kývl na Jacka, dávajíc mu tak na srozuměnou, že rozumí.

Jack mu jemně stiskl rameno. „Poldové tvrdí, že je tu nějaký svědek, sousedka nebo co. Mohl by jsi zjistit, co přesně viděla?“

„Jo, jasně,“ řekl Daniel a byl rád, že má něco jiného, na co by se mohl soustředit.

Daniel se ze sousedního domu vrátil po dvaceti minutách a našel Samin dům naprosto vyčištěn od nearmádních lidí. Pokusil se ignorovat tým laborantů, kteří právě odebírali vzorky z krve v kuchyni.

Jack s Teal´cem seděli u Samina jídelního stolu a před sebou měli rozložené mapy.

„Nemohl se dostat moc daleko,“ řekl Jack.

„Ve skutečnosti, Jacku,“ přerušil ho Daniel, „mohl.“

„Co máš, Danieli?“ Zeptal se Jack a odstrčil od sebe netknutý šálek kávy.

„Právě jsem měl velice zajímavou rozmluvu s paní Finkelmannovou odvedle. To je ta, která zavolala  policii. Zdálo se jí, že slyší střelbu a pak nějaký kravál. A když se podívala z okna…“ Daniel protáhl poslední slovo a znepokojeně přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Tak co?“ Netrpělivě Jack vyštěkl.

Daniel si odkašlal. „Um, dobrá, říkala, že viděla „velkou zlatou vesmírnou loď“ přistát na dvoře těsně předtím, než „velký zelený muž“ popadl Sam, strčil ji dovnitř a pak ta loď zase odlétla, skoro jakoby zmizela ve vzduchu.“

Jack a Teal´c na Daniela chvíli zírali.

„Je šílená?“ Zeptal se Jack.

Daniel si představil malou starou paní s nosem permanentně přitisknutým na okno, špehujíc tak svoje sousedství se sklenkou skotské v ruce. Policista, který tam byl s Danielem obrátil oči v sloup, když jim dopovídala svůj příběh.

„Celkem určitě,“ odvětil Daniel a věděl, že se nemusejí bát, že by kdokoliv jejímu příběhu uvěřil, „ale také nakreslila tohle.“ Položil na stůl malý náčrt.

Nebyla to ta nejpřesnější kresba, co byla kdy vyrobena, ale bylo naprosto jasné, že na starém kousku papíru je načrtnuta Goa´uldská nákladní loď.

„Zatraceně.“ Zaklel Jack.

Nalezení Sam se právě stalo mnohem obtížnějším.

První věc, kterou si Sam uvědomila, byla chladná, tvrdá podlaha na jejích ramenech. Jakmile se pokusila změnit tuhle nepohodlnou polohu, uvědomila si, že má svázané ruce. A to nebyla zrovna ta nejpříjemnější metoda, jak nabýt vědomí.

Převrátila se na záda, posadila a zjistila, že její otec klidně sedí naproti ní v něčem, co docela jistě vypadalo jako nákladní prostor Goa´uldského Tel´taku.

Usmál se, přešel přes místnost a nabídl jí pomoc. Sam trhla rameny dál od jeho rukou, ujišťujíc ho, že nechce, aby se k ní přibližoval.

Lítostivě si povzdechl. „Velice se omlouvám, že jsem vás musel omráčit, Majore. Byl bych upřímně raději, kdybyste se mnou šla ochotně, ale zabralo by příliš mnoho času vám vysvětlit mou pozici.“

Sam nevěřícně pozvedla obočí. „A co vás ujišťuje v tom, že bych s vámi někam dobrovolně šla?“

Na jeho tváři se znovu objevil úsměv, něžný a chápající. „Nejsme zase tak rozdílní, vy a já, majore. Oba chceme totéž.“

O tom Sam tedy skutečně pochybovala. „A kdo tedy přesně jste?“

„Ah, samozřejmě, jak hrubé to ode mne bylo. Mé jméno je Keren.“ Mírně naklonil hlavu, jako kdyby to bylo nějaké formální diplomatické gesto.

„Jste Goa´uld.“ Obvinila ho.

Hněv se na krátkou chvíli mihl Kerenovou tváří, než znovu dokázal nasadit svoji uhlazenou fasádu. „Jsem Tok´ra,“ klidně řekl.

„Skutečně,“ nevěřícně Sam řekla. „Tak proč mě pak nenecháte promluvit s mým otcem?“

Keren zavrtěl hlavou. „Promiňte, ale to nemůžu. Tohle je nutné. Pochopíte, až to skončí.“

Sam zauvažovala, jestli náhodou není tak trochu šílený. „Vnutil jste se do hostitele… tohle z vás snad nedělá Goa´ulda?“ Vyprskla Sam a nestarala se o následky.

Keren k ní hrozivě přistoupil a zhluboka se nadechl, aby se znovu uklidnil. „Prominu vám to, protože vím, že jste to stále ještě nepochopila. Ostatní si nemyslí, že byste nám mohla pomoct, ale já ano. Dlouho jsem vás sledoval; vím, že máte pochopení pro Tok´ry i pro to bezpráví namířené proti nám. Cítíte agónii naší vězněné královny.“

„Sledoval mě?“ Nevěřícně zopakovala. Keren neodpověděl, ale ona to nepotřebovala. Když  se vedle ní posadil na podlahu a pozoroval ji, ucítila mráz, který se jí plazil po páteři. Něco tak známého, že ji to vyděsilo natolik, aby si nebyla schopná uvědomit, kdy naposled cítila tentýž pocit.

Sam zavřela oči a nechala hlavu narazit do trupu lodi. „Byl jste na Pangaru, sledoval mne.“ Vzpomněla si na nepříjemný pocit, jakoby něco prostě nebylo v pořádku. Na pocit, že ji někdo v temnotě sleduje a na stoupající paniku ze vzpomínek.

Sam se nemohla rozhodnout, jestli se uklidnit tím, že měla pravdu nebo se rozzlobit, že si nevěřila dost na to, aby o tom někomu řekla.

Samina hlava vystřelila ode zdi, jak si něco uvědomila. „Tak moment. Pokud jste byl na Pangaru… Oh můj bože. Pangar nenapadli Goa´uldi, že? To jste byl vy!“ Samin žaludek se odporem zvedl, když si vzpomněla na tváře zmizelých, zdemolované město. „Proč? Proč jste to vůbec udělal?“ Zoufale se zeptala.

Keren se odvrátil od Sam, ale ta stačila jasně zahlédnout v jeho očích lítost a smutek. „Měli jsme mnoho důvodů a všechny měly pro Tok´ry své odůvodnění. Věřte mi, Sam,“ řekl a s upřímností se k ní znovu otočil, „nikdy bychom nikomu nevzali život, kdyby to nebylo absolutně nezbytné.“

Sam byla na moment chycena jeho pohledem. S mrazivým strachem si uvědomila, že on naprosto věřil všemu, co právě řekl. To nebylo šílenství, to byla nezměrná víra. Pod jeho lítostí byla spalující jistota, že to tak prostě mělo být.

Keren se přitiskl k Sam, téměř jí šeptajíc do ucha. „Goa´uldi musejí být zastaveni, Sam, za každou cenu.“

TBC

Sam zavřela oči. „Zabili jste ty lidi… unesli členy jejich rodin a přinutili je být hostiteli… zpustošili celou planetu.“ Pomyslela na Anise, když jim prolétla bránou. „Dokonce jste nelítostně zabili vaše vlastní lidi. Jak něco takového vůbec můžete omlouvat?“ Otevřela oči a pohlédla na Kerena. „Jak můžete přehlížet, že se nestáváte ničím lepším, než jsou Goa´uldi?“

Sam očividně musela překročit nějakou neviditelnou hranici, protože Kerenova ruka náhle odnikud vystřela a surově se střetla se Saminou tváří. Samina hlava sebou trhla vzad a předtím, než se vůbec mohla vzpamatovat, držel Keren její hlavu ve svých rukou, prsty jí svíral čelist a jeho tvář se tlačila na tu její s planoucím přesvědčením v očích. „To bylo naposled, co jsi mne nazvala Goa´uldem.“

Sam ztuhle přikývla a ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Keren se postavil na nohy a odstoupil od ní, přejíždějíc si dlaněmi přes tvář. „Tohle není třeba, Sam,“ jemně řekl. „Pomůžeš mi obnovit, co bylo ztraceno a společně můžeme zničit Goa´uldy jednou pro vždy. Tehdy nic z tohoto nebude mít význam,“ vážně řekl a kývl k jejím svázaným rukám, krvácející tvář a myslíc tím také všechny ty vraždy.

Sam potrápila svůj mozek, snažíc se přijít na to, k čemu by mu ona mohla dát přístup. Pak si vzpomněla. Anise Tok´rům ukradla výzkum symbiontího jedu, největší zbraně Tok´rů proti Goa´uldům. Očividně ji chtějí zpátky.

„Neřeknu vám ten vzorec,“ řekla Sam s tak pevným rozhodnutím, jaké jí její třeštící hlava povolila. Nemohla si pomoct, hlas se jí třásl. Tolik k pevnému rozhodnutí.

„Vzorec?“ Zmateně Keren odpověděl. „Proč si myslíte, že bych chtěl, či se staral, o nějaký vzorec?“

„Ale Anise…“ slabě Sam řekla a cítila, jak její malý krámek jistoty pomalu mizí.

Keren se zasmál. „Předpoklady, majore, vždycky ústí do špatné situace. Vy byste to měla vědět nejlépe.“

Sam nechala ramena klesnou a věděla, že má pravdu. „Co chcete?“ Sotva poznávala ten patetický hlas, kterým to řekla.

Keren si vedle ní znovu klekl a jednou rukou jí vjel do vlasů. „Tam venku je něco ohromně podivuhodného a velkolepého, něco, co porazí Goa´uldy navždy. A vy my pomůžete to nalézt.“

Sam zavřela oči a opřela se znovu o trup lodi, chlad jí prostupoval kůží. Pokusila se dát dohromady poslední zbytky síly a odhodlání, ale byla až do morku kostí vyschlá.

Pospěšte, kluci, zoufale si pomyslela a věděla, že neexistuje žádný způsob, jak by se z tohohle dostala sama.

Nějaká malá část jí byla touto myšlenkou překvapena, protože věděla, že to k ní nesedí. Ale Sam byla už příliš unavená bojem. Pomalu se položila na zem a necítila nic víc, než jen bolest v noze a jedinou soužící myšlenku.

Kam se poděl major Sam Carterová?

Desky dopadly přímo před Jacka na stůl. „Není Samina.“ S úlevou Daniel řekl.

Jack pohlédl na zprávu, která jasně říkala, že krev v kuchyni Sam je ve skutečnosti Jacoba Cartera.

„Bojovala s ním,“ řekl Jack a prsty podvědomě opisoval slova.

„Jo,“ tiše Daniel odvětil.

Oba muži na desky ještě chvíli zírali. Fakt, že Sam dokázala velmi pěkně praštit svého útočníka, naplnil Jacka trochou úlevy. Od jejího zmizení byl schopen myslet jen na to, jak stála v jeho kanceláři, ramena svěšená a přiznávala, že už možná nemá na to, aby cokoliv z toho mohla dělat dál.

Byla zranitelná, slabá. A byla naprosto sama.

Jack ze stolu smetl desky v překvapujícím výpadku jeho sebekontroly. 

Daniel zamrkal nad tímto pohybem místo toho, aby Jackovi pohlédl do očí. „Najdeme ji.“

Hodinu předtím NORAD ohlásil malé plavidlo, které se krátce objevilo na okraji prostoru okolo Země, než skočilo do hyperprostoru a zmizelo. V tuto dobu může být kdekoliv.

„Doufám, že máš pravdu, Danieli,“ odvětil Jack a chtěl mu věřit.

Jediným problémem bylo, že nevěděli, kde s hledáním začít.

Trvalo jim víc jak dva dny, než dorazili k jejich konečnému cílu. Keren se několikrát pokusil Sam přesvědčit o důležitosti své mise, ale protože Sam nikdy neudělala nic jiného, než že předstírala spánek jakmile vešel, vždy ji zase opustil. Odpočívala tak moc, jak mohla a připravovala sama sebe na vše, co Keren plánoval.

Planeta, na které přistáli, byla hustě zalesněná a vzduch byl těžký a vlhký, připomínal Sam tropy. Opustili loď a zamířili do džungle.

Keren se svým pilotem se drželi stále blízko Sam, jeden z nich byl vždy za ní s ohromující zbraní, která vypadala konstrukčně naprosto cize. Sam přemýšlela, které rase ji ukradli; přesně jako jejich Goa´uldské protějšky (ne, že by Sam byla tak stupidní, aby to vyslovila nahlas) si brali věci a užívali je bez nezbytného porozumění jim.

Planeta se náhle změnila bez jakéhokoli varování. Po hodině stoupání, jim stezka odhalila velkou strukturu napůl zarostlé džungle. Byla pokryta něčím, co vypadalo jako modrý kámen a nebylo podobné ničemu, co kdy Sam viděla. Rozhodně to nepocházelo od Tok´rů.

Nalevo stála hvězdná brána, byla obklopena velkou skupinou techniků. Podivně kontrastovala s mimozemskou architekturou. Byl to očividně nový přírůstek, bez pochyby ukradený. Sam si uložila lokaci brány do mozku; vždy bylo dobré vědět, kde je nejbližší brána.

Musela se zřejmě příliš dlouho na bránu dívat, protože ji Keren strčil do zad, vybízejíc jí tak k chůzi.

Interiér struktury byl jako nekonečný labyrint chodeb, které byly očividně postaveny pro menší lidi. Byly sotva sedm stop vysoké a Sam měla absurdní pocit, že je každou chvílí přimáčknou k zemi. Vzdala snahu si zapamatovat cestu poté, co v pár minutách už asi po patnácté zahnuli. Tohle místo bylo zřejmě novou hlavní základnou Tok´rů, protože po cestě viděla aspoň tucet Tok´rů spěchajících mnoha směry.

Nakonec skončili ve velké kruhové místnosti s vědecky vypadajícími zařízeními podél zdí. Ve středu místnosti stálo velké kovové křeslo s nějakým kulovitým výmyslem, který se nad křeslem vznášel. Vypadalo to skoro jako mimozemská verze těch vlasových sušáků, ve kterých Sam vždy vídala postarší dámy, když se nechávala ostříhat, tohle bylo však trochu hrozivější.

Nic ze zařízení nevypadalo konstrukčně na Tok´ry a Sam v té chvíli upřímně nechtěla vědět, k čemu tohle křeslo slouží.

Jako kdyby jí Keren četl myšlenky, mávl na dva mohutné Tok´ry, kteří je následovali.
„Umístěte ji do stroje.“

Sam ustoupila a zírala na tu ukázku svalů, která se k ní blížila. „Ani omylem,“ řekla.

„Nedělejte scény, majore,“ unaveně řekl Keren.

Sam ho ignorovala a vynaložila ze sebe to nejlepší, co svedla se svázanýma rukama. Větší z tmavých dvojčat zavětřil potíže a to Sam nabídlo trochu útěchy, i když byla brzy bezpečně umístěna do hrozivého výmyslu.

„Co mi to k čertu děláte?“ Zakřičela Sam, když se kruh začal snižovat k její hlavě. „Myslela jsem, že chcete mou pomoc!“

„Také, že ano, majore. S pomocí tohoto stroje,“ pevně odpověděl, věnujíc jí soucitný pohled, který však Sam nepříjemně zvedl žaludek.

Začala znovu bojovat a těžké řemeny se jí zařízly do kůže.

Keren stiskl několik tlačítek na blízkém panelu a Sam zaslechla tiché vrnění stroje, jak se zahříval. Pak přešel místnost, položil ruku na její paži a tiše jí zašeptal do ucha. „Mohu tohle udělat s i bez vaší spolupráce, Sam. Nicméně vás ujišťuji, že to bude mnohem méně bolestné, pokud se uvolníte a přestanete s námi bojovat.“

Zněl odhodlaně i zarmouceně a to Sam neuvěřitelně naštvalo.

„Nechovejte se, jakoby vás k tomuto někdo nutil, Kerene. Tohle je vaše volba,“ připomněla mu v poslední naději, že by to přehodnotil.

Ale Keren se jen smutně usmál a jemně ji pohladil po tváři. „Kdyby to šlo nějak jinak… Ale my oba víme, že nadvláda Goa´uldů musí skončit. Obětování jednoho tváří v tvář záchraně miliónů nevinných lidí je něco, co si můžeme dovolit.“

„Obětování?“ Překvapeně Sam vydechla a předtím, než mohla požadovat vysvětlení, Keren tu podivnou věc zapnul.

V první chvíli si Sam myslela, že to nebude tak zlé. Cítila v hlavě slabé brnění a jemný tlak. Temnota obklopila Sam, i když si byla jistá, že má otevřené oči. Jasné barvy náhle naplnily prázdný prostor a vířily neskutečnou rychlostí.

Tehdy začala bolest.

Řezavá, drásavá. Uvnitř ji trhala na kusy.

Nebylo to podobné ničemu, co kdy zažila, jakoby každá buňka v jejím těle byla rozervána napůl.

Nejasně přes nepřetržitou bolest zaznamenala prchavé obrazy, některé známé, jiné ne, tváře lidí jí vířily hlavou alarmující rychlostí. A někdo stále křičel.

Nikdy si nebyla jistá, jak dlouho v tom křesle seděla. Jakoby čas nebyl podstatný.

Každý den po víc jak týden, byla znovu tažena do té zpropadené laboratoře s Kerenovým soucitným úsměvem jako jediným společníkem. Nikdy jí neřekl, co hledá nebo co by ten stroj měl dělat. A ani její osamělé hodiny v cele jí nic nenabízely.

Při pátém sezení si uvědomila, že jí Keren lhal. Nezáleželo na tom, co Sam udělala, invazivní a drásavé vnikání bylo nevyhnutelné, naplňovalo každou její buňku agónií. Nic by se nezměnilo, kdyby se uvolnila nebo bojovala a nebo se pokusila předstírat, že se to nestalo. Nebylo úniku.

Sam neznala účel tohohle mučení, ale věděla jednu věc.

Ten stroj ji rval mysl napůl.

Křičela a křičela, žebrala o pomoc, o záchranu.

Ale nikdo nepřicházel.

 
Týden po zmizení Sam se konečně probudila Anise. Byla rychle zasvěcena do všeho, co se stalo, zatímco byla v bezvědomí. Únos Jacoba vzala mnohem hůř, než fakt, že se ji někdo pokusil zabít.

„I se vším, co jsem kdy viděla, stále jsem doufala…“ Její hlas se vytratil a unavenýma rukama si přejela po tváře. „Nemohu uvěřit tomu, že zašli tak daleko.“

Jack s Anise soucítil, skutečně, ale v tuto chvíli na něj tlačilo něco jiného. „Máte nějakou představu, proč by chtěli Carterovou? Nebo kam ji vzali?“

Anise pomalu zavrtěla hlavou. „Nedokážu si vysvětlit, proč prošli tímhle vším jen proto, aby unesli majora Carterovou. Ačkoliv, má neuvěřitelně technickou mysl, možná kvůli něčemu potřebují její odborné znalosti.“

„Tušíte, kde by ji mohli držet? Nějaký bezpečný dům Tok´rů, nebo planeta, která by sloužila jako alternativní místo pro základnu?“

„Je mi líto, ale nikdy jsem nebyla zasvěcována do těchto věcí. Jsem vědec, ne agent. Nechodila jsem na mise a ani neseděla na schůzích rady. Obávám se, že jsem naprosto zbytečná,“ řekla a pohlédla na své ruce.

Daniel ji soucitně položil ruku na rameno. „Nic z toho není vaší chybou, Anise.“

„Možná,“ tiše řekla, „ale co mám teď dělat?“

Vypadala tak ztraceně, že se Jack musel otočit. Tiše odešel z ošetřovny, jeho poslední naděje právě zmizela.

Týmy stále chodily ven, dotazovaly se na vše, nač mohly, ale den po dni se vracely jen se soucitem.

Jack nikdy neodcházel ze základny, stále čekal na nějaký zázrak. Byla hluboká noc, když zrovna seděl v kantýně a smetával imaginární smítko z hrnku kávy.

Sotva si všimnul, že se někdo posadil proti němu. Když vzhlédl, překvapeně si uvědomil, že tady sedí Anise, oblečená do standardní uniformy. Bylo to přinejmenším docela bizarní.

„Neměla byste být na ošetřovně?“ Zeptal se.

„Již jsem se zotavila,“ řekla s pokrčením ramen.

Upadli do nepříjemného ticha a Jack začal přemýšlet, že by mohl přihodit nějaký další nevhodný dotaz. Zrovna se chystal vymyslet nějakou omluvu pro svůj útěk, když promluvila.

„Vy jste válečník, plukovníku.“

Nebyla to otázka, ale Jack přesto přikývl.

„Chtěla jsem se zeptat… kdybyste se nacházel na mém místě, co byste jako válečník udělal?“

Jack na ni chvíli zíral a uvědomil si, že je naprosto upřímná. „Nejsem si tak úplně jistý, co tím myslíte.“

„Kdyby vaši lidé byli zrazeni vlastními, kdyby vaše způsoby byly odsouzeny.. a vaši přátelé zavražděni… co byste dělal?“

Jack si vzpomněl, jak byl Hammond jednou lidmi z NID odvolán ze své pozice a jak v té době šel do krytí, aby zachoval důvěru mocných spojenců v Zemi. Představil si, že by jeden z jeho týmu byl zrazen nebo zabit.

„Vše, co by bylo třeba,“ upřímně odpověděl.

Anise na něj dlouhou chvíli zamyšleně hleděla a pak přikývla. „Prošel byste vším, abyste ji dostal zpět, že?“

Jack se chvíli neklidně vrtěl, než se přes stůl setkal s jejíma očima. „Ano.“

Něco v Anisině výrazu se změnilo a ona najednou vypadala klidněji a mnohem více jistá sama sebou, než v posledních dnech. „Tak, jak jsem si myslela,“ řekla a vstala. „Děkuji.“

Jack sledoval, jak odchází z kantýny a stále si nebyl tak úplně jistý, co se právě stalo.

Když další ráno vkročil do kontrolní místnosti, nalezl Hammonda a Daniela, jak mluví k Anise, která byla znovu v oděvu Tok´rů a byla ozbrojena zatem a nožem. Právě Walterovi ukazovala adresu na počítači.

„Uh…,“ Jack začal raději bezeslovně. „O co jde?“

Hammond se otočil na Jacka. „Anise se rozhodla nepřijmout naši nabídku azylu.“

„Co?“ zeptal se Jack.

„Odchází, aby se pokusila najít své lidi,“ vysvětlil Hammond. „Říká, že potřebuje vědět, kolik dětí Egerie přežilo. Nejsem v pozici, abych ji mohl zastavovat.“

Na druhé straně místnosti právě Daniel dával Anise GDO. „Tohle bude třeba, jakmile budete připravená se vrátit.“ Zdál se být potěšený faktem, že se může vrátit kdykoli bude chtít.

Anise to musela pochopit, protože se na Daniela usmála a řekla, „Děkuji, doktore Jacksone,“ pak odešla dolů do místnosti s bránou, aby se postavila rotujícímu kruhu.

Jack ji následoval a postavil se vedle ní na začátek rampy. „Tohle nebylo přesně to, co jsem tím mínil.“

Anise se na něj neotočila. „Všichni děláme, co musíme, plukovníku. Nemohu sedět zde, v bezpečí schovaná pryč od všeho, zatímco moji lidé bojují za způsob našeho života proti našim vlastním.“

„Víte vůbec, kde začít hledat?“ Odevzdaně se jí Jack zeptal.

„Mám pár nápadů,“ odvětila Anise.

Se vší upřímností, Jack nemohl odsuzovat její rozhodnutí, protože věděl, že by udělal to samé. Přesto stále cítil vinu, že ji do toho možná natlačil. „Alespoň nám dovolte s vámi poslat tým. Nemusíte tam chodit sama,“ řekl.

Myslel si, že zahlédl na chvíli malý úsměv, ale ona po chvíli studeným hlasem odvětila, „Ano, musíme tam jít samotné, plukovníku. Bude velmi obtížné projít územím Tok´rů. Vy byste nás pouze zpomalovali a… zkomplikovali situaci.“

Jack se nebránil jejímu vysvětlení, rozuměl této situaci. „Nejste voják,“ tiše jí připomněl.

Pokrčila rameny předtím, než sklopila hlavu. Pak promluvila Freya.

Dívala se na něj rozšířenýma očima s nejistotou a ty se pak náhle zchladily. „Tak moc, jak se Anise tváří odvážně, tak moc by bylo šílené přiznat, že jsem vyděšená. Vím, že jsme nebyly nikdy ničím víc než vědci.“ Její hlas na chvíli zakolísal. „Ale tohle musí být uděláno.“

„Nemusíte to dělat,“ řekl Jack, překvapený jejím přiznáním, „můžeme najít jinou cestu.“

Freya se na Jacka unaveně usmála. „Neexistuje žádná jiná cesta a vy to víte.“ Narovnala ramena a otočila tvář k čekající červí díře. „Mezi mým lidem se nese jedno pořekadlo. Nikdy doopravdy nepoznáte sami sebe, dokud nebudete podrobeni testu nástrah vašich nejhorších obav.“

Otočila se na Jacka. „Je čas se podívat, z čeho jsme stvořeni, jak by Jacob řekl.“

Jack nenacházel slova, kterými by jí odpověděl, ale zdálo se, že to Anise nevadí. Vyšla po rampě a zastavila se na konci u horizontu události.

„Najdu vám ji,“ řekla. „Slibuji.“

Pak prošla do červí díry a zmizela.

Sam ztratila ponětí o dnech a sezeních v tom stroji. Ale dnešek byl naprosto jiný, než ty předchozí dny, protože se něco hodně pokazilo. Poslední mučení musela zanechat nějakou trvalou škodu na mozku Sam. Když se znovu probudila, jen stěží dokázala hýbat levou částí těla. Její víčka byla těžká a cítila napětí ve rtech. Její vnímání bolesti bylo stále docela funkční, protože cítila stálou agónii kdesi za očima.

Začala přemýšlet, kolik toho její tělo ještě snese.

Ze zkušenosti už věděla, že jí nechají odpočívat minimálně den, než to budou zkoušet znovu. Byla poměrně překvapená, když uplynuly tři dny a nikdo nepřišel. Jídlo a voda byly stále donášeny, ale Sam se nepokoušela vstát z postele. Levá ruka byla stále nepohyblivá a pochybovala, jestli s tím vůbec pohne, když se o to pokusí.

Sam nechala dny plynout ve stavu podobném kómatu z letargie a jedinou společnost jí dělaly bolesti hlavy. Začala uvažovat, že smrt by byla vysvobozením. Možná by mohla prostě jen usnout a už se neobtěžovat vzbudit.

Po nějakém čase byla Sam se svého neklidného odpočinku vyrušena čímsi neznámým.

Hlasy.

Někde v dáli je sotva vnímala a na chvíli tomu sama nevěřila. Ale pak se její oči otevřely a uviděly studené modré zdi, které jí obklopovaly a všechno se vrátilo. Vězení. Mučení.

„Chceš odborný názor?“ Ozval se vedle Sam hlas.

S obrovským vypětím se Sam otočila.

Janet seděla na kraji postele. Sam několikrát pomalu zamrkala a Janet na ni prsty zamávala.

Samina hlava padla zpět na polštář. „Jasně,“ řekla. „proč ne?“

„Dobrá,“ odvětila Janet a překřížila si nohy, „umíráš.“

„Přišla jsi až sem, jen abys mi řekla tohle, huh?“ Zamumlala Sam.

„Jo, no, jen jsem myslela, že to budeš chtít vědět, zvažujíc, jak moc se na to těšíš.“

Sam se nelíbilo, jak to znělo. „Já se na to ne…“ začala, ale pak utichla. Moc zajímavá diskuse s výmyslem vlastní představivosti. „Bolí to,“ jednoduše nakonec Sam řekla bez dalšího vysvětlení.

Janet si neelegantně odfrkla. „Myslíš, že jsi jediná, která kdy trpěla?“

„Je v bolestech,“ zmínil Daniel, který se bezděčně opíral o dveře.

„Jo, mít mimozemskou kudlu v ramenech taky není zrovna procházka růžovým parkem,“ nabídl Jack stojící vedle.

„Pravda,“ řekl Daniel. „Nepřipomínajíc nemoc z ozáření, to taky není slast.“

„Ha!“ řekla Cassie a posadila se na postel vedle matky. „Já sledovala celou mou planetu umírat. Ale jí jsem věřila, když řekla, že mě neopustí.“ Věnovala Sam odmítavý pohled. „Tolik k tomu, řekla bych.“

Sam chtěla dodat, že jestli to měl být nějaký uklidňující hovor, tak jim to moc nejde. Ale nechtěla vydávat energii na to, aby se obtěžovala je přerušovat.

Objevil se Teal´c, seděl se zkříženýma nohama u nejbližší zdi a měl zavřené oči. „Sdílení symbionta s někým jiným po několik dní také není příjemný zážitek. Ale udělal jsem to, takže jsme mohli žít a doufat v záchranu od našich přátel.“

Sam na něj mohla pouze šokovaně zírat. „Nerozumíte,“ zašeptala.

Jack přišel blíž a klekl si k její posteli. Přísahala, že skoro mohla cítit jeho ruku dotýkající se té její. „Ale ano,“ jemně řekl. „Končíte.“

Ta slova zapůsobila na její tělo. Zavřela oči před davem iluzí. „Prosím,“ unaveně řekla, „nechte mě být.“

„Jasně, Sam, žádný problém,“ vesele řekl Daniel. „Užij si smrt.“

Sam udělala, co mohla, aby je ignorovala a sotva zaregistrovala, že opouštějí její celu.“ Přes tu vzdálenost zaslechla Jacka říkat, „Vždycky jsem věděl, že na to nemá.“

A pak už bylo jen prázdné ticho.

Když se znovu probudila v nějakou neurčitelnou dobu, otevřela oči a našla ve své cele dvě nové postavy. A obě vypadala přesně jako Sam.

„Co řekneš na to, jak se dostaneme odsud?“ zeptala se první Sam, oblečená v BDU s pruhem munice přes hruď.

„No,“ odpověděla ta druhá Sam oděná v dlouhém bílém laboratorním kabátu s rukama v kapsách. „Mohla bych překonfigurovat silové generátory. Pokud jsou to standardní konfigurace krystalové technologie, mohla bych zařídit výbuch kinetické energie.“

Sam-voják se zatvářila zmateně.

„Vybuchne to.“ Řekla Sam-vědec.

„A to je to o čem mluvím!“ Sam-voják vykřikla a uznale kývla na svou společnici.

Skutečná Sam obrátila oči v sloup a přemýšlela, že ty minulé iluze byly možná lepší. Otočila se na stranu a zachytila pohledem třetí Sam, tahle seděla tiše v rohu oblečená do květované sukně a světlého svetříku. Pozorovala Sam a naprosto ignorovala ty další dvě.

„Nikde pro nás nepřijde,“ tiše řekla a opřela si čelo o zkřížené paže.

Sam přikývla, věděla, že ta záchrana, na kterou čekala, nikdy nepřijde.

„Ale vždycky budeš mít nás,“ pokračovala další Sam.

Sam přejela pohledem dvě Sam, které právě debatovaly, zdali- jim nail file může pomoct v útěku. Očividně jim vůbec nevadilo, že sebou ve skutečnosti nic takového nemají.

Sam pohlédla zpět na Sam v rohu. „To není dost,“ měkce řekla.

„Ale ano, je,“ odvětila ta druhá s jemností. „Musíš si jen znovu vzpomenout.“

„Vzpomenout na co?“

„Jak nám věřit. I mně.“

„A kdo, přesně, jsi ty?“

Imaginární Sam se záhadně usmála. „Na tom nezáleží. Prostě jen odpočívej. Brzy nastane čas, kdy se budeš muset rozhodnout a bude třeba, abychom byly připravené.“

„Rozhodnout?“

„Jestli je a nebo není skutečně čas, abychom to vzdaly,“ řekla, zvedla ruku a jemně prsty Sam pročísla vlasy. „Ššš… bude to v pořádku. Odpočiň si.“

Sam nemohla odolávat hypnotickému dotyku její ruky ve svých vlasech a oči se jí pomalu zavřely. Zdálky slyšela tiché šeptání písně, kterou nemohla zařadit, ale nějak jí pomohla k tomu, že se cítila o trochu lépe.

Tři týdny.

Jack pěstí udeřil do boxovacího pytle.

Byly to tři týdny, co byla Sam unesena z vlastního domu někým, kdo se vydával za jejího otce. A oni se dnes k jejímu nalezení neblížili víc, než ve chvíli, kdy zmizela. Jediné, co mohli dělat, bylo mít jednoduše otevřené oči všemu možnému pokaždé, když prošli bránou. A získat pomoc zvenčí bylo stále těžší.

Spojenci Tau´ri slábli.

Asgardi byli v utajení. Dokonce i kdyby byli někde kolem, co by mohli udělat? Nemyslel si, že by vlastnili nějaký zázračný hledač ztraceného majora. Slíbil si, že nebude naštvaný ani když se ukážou a přiznají, že vložili vesmírnou kopii Jacka do všech členů SG-1, pokud by je to dovedlo k Sam.

Ale tomuhle Jack nevěřil.

Tak jako Tok´rové byli ze všech možných důvodů ztraceni. Egeriiny děti, které přežily, se ztratily ve větru a křižovaly galaxii skrývajíc se před vlastními lidmi. Nejenom, že nemohly nabídnout pomoc, ale byly navíc za tenhle bordel zodpovědní.

Jack nenáviděl to, že s nimi měl nakonec pravdu. Neměli jim věřit.

A teď mu sebrali další věc. Věc, o které si myslel, že je nemožné ji ztratit.

Nepřítomně si setřel pot z očí a pokračoval ve frustrovaném mlácení do pytle.

Anise byla pryč dva týdny, aniž by se ozvala. Nemohli si ani být jistí, jestli je stále naživu, natož, že by nějak mohla najít Sam.

A touhle dobou by Sam mohla být také mrtvá.

Byla to jen otázka času, než bude Hammond přinucen prohlásit Sam za zmizelou. Hledání bude odvoláno a SG-1 se vrátí zpět do práce. Možná s nějakým mladým vojákem se zářícíma očima jako náhradou.

Ale Jack to nevzdával. Stále měl poslední kousek naděje a nezáleželo na tom, jak dlouhý čas už uběhl.

Tak dalece, jak bych schopen to přiznat, Anise a Freya byly stále někde venku a pátraly po informacích.

Takže nakonec opět vkládá veškerou důvěru v Tok´ry.

Jack tiše zaklel a vrazil tělem do pytle. Osud měl celkem jistě divný smysl pro humor.

Těžký otřes ji vyhodil z postele. Těžce dopadla na podlahu a zatřásla hlavou ve snaze vytřást podivnou mlhu, která jakoby se usadila na jejím mozku. Pokusila se zvednou na kolena, ale její levá ruka pod tlakem klesla a poslala jí skrz ruku šílenou bolest.

Oh ano, vzpomněla si s úšklebkem, poranění mozku, šílený Tok´ra, mučení. Hrozná bolest se vrátila se vzpomínkami. Sam nehybně ležela na břiše a cítila, jak skrz podlahu k ní jdou podivné vibrace. Dělo se očividně něco divného a Sam se pokusila dát dohromady.

Nějaká malá část jejího mozku doufala, že je to záchrana, ale ta zbylá věděla, že to je nepravděpodobné. Pomyslela si, že tohle celé místo možná pěkně vybouchne. No, aspoň skončí ta bolest.

Několik Tok´rů proběhlo kolem její cely, nikdo jí nevěnoval pozornost. Pochytila sem tam pár slov. Útok. Evakuace. Samo destrukce. Vězení.

Zajímavé.

Goa´uldi očividně vypátrali jejich základnu a přišli si pro malou pomstu za nedávné útoky, nonšalantně si Sam pomyslela. Možná by si mohla najít nějaký úkryt, dřív jak se někdo rozhodne pro ni přijít, protože tohle místo vybouchne.

Ale její oči se začaly pomalu zavírat, pocítila nějaký jiný otřes, tentokrát mnohem blíž. Silový štít, kryjící dveře cely Sam na moment zablikal a pak tiše spadl.

Sam dlouho zírala na prázdný prostor.

„Čas se rozhodnout,“ bezmyšlenkovitě si zamumlala. Všechny tváře jejích halucinací se jí míhaly hlavou. Vzdává to?

Trvalo jen minutu, než odpověď naplnila její mysl.

„K čertu, ne,“ zavrčela a použila svou pravou paži, aby se zvedla z podlahy. Trvalo to dobrých deset minut, než se dostala jen na kolena. Už teď těžce dýchala, ale zvládla se dostat do postele a s Herkulovským úsilím svoji pravou nohu pod sebe. Vlna marnosti jí vyrazila dech, ale nějak se jí podařilo zůstat v klidu, přála si, aby nebyla tak moc líná jíst během posledních čtyř dní. Levá noha se jí podivně vrtkala, ale první zkušební krok dokázal, že by to mohlo jít. Takže si nepoužitelnou ruku přitlačila k tělu a velké překvapení, Samantha Carterová pomalu odcházela ze své cely.

Víc než jednou se za svou cestu chodbami musela vrhnout do temnoty jiné, protože panikařící Tok´rové pobíhali sem a tam. Přibližně po dvaceti minutách cestování vešla Sam do místnosti, která vypadala jako laboratoř. Byly tam blikající konzole podél zdí a ve středu místnosti stála velká nádoba s jedním symbiontem.

Sam začala couvat, protože nechtěla být kdekoliv v blízkosti další laboratoře, natož symbionta, když ale za sebou zaslechla hlasy. Byla nucena vejít do místnosti a rychle se schovat za nejbližší věc, která vypadala jako zástěna.

„Musíme stáhnout tyhle informace a pak zničit vybavení. Rychle!“

Sam na chvilku rychle vykoukla ze svého úkrytu a uviděla dva Tok´ry, jak pracovali na různých strojích.

„A co Selmak?“ zeptal se ten druhý Tok´ra.

„Není čas, budeme ji tu muset nechat.“ Nezněl, jakoby mu to bylo nějak líto.

Další výstřel poničil místnost. „Fajn, máme to. Každou chvílí tady budou Jaffové.“

Sam uslyšela známý zvuk zatů následovaný malými výbuchy a pach pálícího se železa. Očividně zničili vybavení.

Později ti dva Tok´rové odešli.

Sam okamžitě opustila svůj úkryt a pomalu se přesunula k nádobě ve středu místnosti.

Budova se znovu otřásla a Sam narazila hlavou na studené sklo kontejneru, zírajíc na to uvnitř. Byl si symbiont vědom toho, co se kolem děje? Bude cítit bolest, až bude budova v plamenech? Nebo prostě jen prospí vlastní smrt?

Samin dech začal zamlžovat sklo a ona stále jen zírala a pěknou chvilku čekala.

Skutečně ji tu hodlá nechat zemřít?

Zděšení nad volbou, do které se právě tlačila, jí na chvíli zatemnilo před očima a Sam si byla jistá, že omdlí.

Zdálky zaslechla výstřely z tyčových zbraní. Jaffové byli na základně. Už nebude zbývat moc času, než samo destrukce vybuchne.

Sam se okamžitě rozpohybovala.

Nedovolila si myšlenky „co kdyby“ a podivné vzpomínky na Jolinar, které jí občas budily hrůzou ze spánku vprostřed noci. Vypnula stázi a nechala kontejner zřítit se na zem. V dálce slyšela blížící se kroky a hlasy.

Pak všechny myšlenky zmizely a Sam natáhla ruku k nepořádku, definitivně se rozhodujíc.

Pokračování příště…

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*