Zvuk alarmů vrazil do Jackova brlohu. Jeho vrtkavá poloha ho skoro shodila ze židle, když se zmateně odstrčil z nepohodlného polštáře, který se ukázat býti jedním z Danielových pradávných šutrů. Tázavě z předmětu otřel slinu a rozhlédl se po Danielovi. Našel ho s hlavou zabořenou v novinách na jeho stole, naprosto nevědomého klaksonů.

Jack vyskočil na nohy, protáhl si záda a rozhodl se zanechat Daniela dál v jeho krásném odpočívání. Šance byly takové, že tenhle alarm bude jako všechny ostatní za poslední tři týdny: plané naděje. Daniel bez toho pár hodin přežije.

Jack prošel prázdnými, brzce ranními chodbami, vyrovnaným tempem a ani ho nepřekvapilo, když se k němu na 28.patře přidal Teal´c. Poslední dobou všichni drželi tyhle noční hlídky.

V době, kdy dorazili do místnosti s bránou, byla hladina Hvězdné brány již vytvořena a tři postavy se zhmotňovaly z modrého povrchu. Jack nepoznával první dvě osoby, ale rychle je zařadil dle jejich oděvů mezi Tok´ry. Třetí, menší postava, která stála bůhví proč za těmi dvěmi, se zdála mnohem víc povědomá.

Jackovo tempo se zrychlilo a posledních pár kroků běžel, než se dostal k okraji rampy. Netrpělivě vzhlížel k té ženě a srdce měl až v krku.

Anise se k němu otočila, na tváři malý úsměv.

„Našla jsem ji.“

Za méně jak 24 hodin byli Jack, Teal´c a Daniel spolu s třemi Tok´ry v Goa´uldské nákladní lodi, která zůstala po „Jacobovi“ a mířili na Promethea. Planeta, kterou Anise a její společníci označili za domov rebelských Tok´rů se zdála být bez hvězdné brány, protože mnoho pokusů ji vytočit skončilo neúspěšně.Takže byli nuceni překonat vzdálenost lodí. Mělo to odhadem trvat 50 hodin.

Cesta byla víc jak nepříjemná. Všichni byli nervózní a chtěli se tam dostat jak nejrychleji bylo možné. A samozřejmě Jack nebyl jen netrpělivý, ale také znuděný, což byla nebezpečná kombinace. V době, kdy dorazili k planetě, byli Tok´rové v klidném bezpečí vpředu lodi a Daniela s Teal´cem zanechali vzadu s Jackem.

Ačkoliv se to zdálo jako celá věčnost, nakonec dorazili do cílové oblasti.

Bylo nad slunce jasné, že je něco špatně.

Jeden z kámošů Anise pracoval na skenu povrchu, soustředíc se na jižní okraj největšího kontinentu, o kterém si mysleli, že právě tam mají rebelové svou základnu.

„Nezaznamenávám žádné známky života,“ řekl blonďatý Tok´ra, jehož jméno se Jack ani neobtěžoval naučit. „Nýbrž něco na planetě by mohlo stát v cestě snímačům.“

„Vizuální obraz krajiny?“ Vybídla ho Anise.

Obrazovka přímo před nimi se náhle vyplnila obrazem povrchu. Jack na to chvíli jen nechápavě zíral, než jeho oči nakonec pochopily, že hledí na černý kráter.

Co se jednou zdálo být bujným pralesem, bylo teď rozeklanou a vypálenou dírou. Pouze nepatrné pozůstatky budov byly jedinými důkazy, že tam kdysi něco stálo.

„Zdá se, že nejsme jediný, kteří dosáhli tohoto stupně inteligence,“ poznamenala Anise klidným hlasem, který Jacka nutil s ní zatřást.

„Škoda se zdá být stará mnoho dní.“ Řekl další Tok´ra.

„Dostaň náš dolů.“ Zavelel tiše Jack

Nikdo ani nepomyslel na to, že by se s ním o tom přel.

Za deset minut loď přistála nedaleko trosek. Vzduch na planetě byl řídký a byl cítit pálícím se listím, nicméně děsivé ticho tohoto místa bylo daleko víc znepokojivé.

Jack s Danielem šli ke kraji kráteru, kráčejíc opatrně okolo rozervaných kusů oceli.

Teal´c mezitím přešel podél okrajů džungle, hlavu skloněnou na stranu, jakoby poslouchal, což bylo pro Jacka jasným signálem, že je něco nebo někdo sleduje. Jack vytáhl zbraň a pokynul Danielovi, aby to obešel zleva, zatímco on se vydal napravo.

Opírajíc se o kmen stromu několik metrů v džungli, byla žena. Měla na sobě typický oděv Tok´rů, ale byl celý zašpiněný černým prachem. Na boku měla karmínově rudou sečnou ránu a její tvář byla plná škrábanců a ran.

Když ji se zbraněmi namířenými na ni obklíčili, zalapala po dechu. Rukama si přikryla tvář. „Prosím, …neubližujte mi. Je mi to líto…nemyslela jsem…“ zlomeně blábolila velmi lidským hlasem.

Daniel automaticky vykročil vpřed, aby ženu uklidnil, ale Jack ho stáhl zpět, zbraň stále namířenou na ženu. „Nedělej to, Danieli.“

Anise vykročila vpřed, ignorujíc Jackovu nataženou ruku. „Je zraněná a očividně vyděšená. Pochybuji, že je pro nás hrozbou.“

Anise přistoupila k ženě, aby prohlédla její zranění, ale žena před jejím dotekem uhnula. „Neublížím ti,“ řekla Anise ženě, ale ta se stále neměla k tomu jí uvěřit.

„Je to Tok´ra, správně?“ zprudka se Jack zeptal, sledujíc Anise.

„Není.“

Ostrá odpověď nepřišla od Anise, nýbrž od té ženy. Její oči byly nyní zaplněny hněvem. „Jsem volná,“ řekla, odstrkujíc ruce Anise pryč a neúspěšně se pokusila postavit na nohy. „Nemůžete mi to udělat znovu.“

Daniel pozvedl obočí. „Mluvíme s hostitelem?“

„Zdá se, že ano,“ bezmyšlenkovitě Anise odpověděla.

„Zapomněl tady každý tak rychle na Jacoba?“ Vyštěkl Jack. „Nemůžeme věřit každému, kdo to říká.“

„Možná můžeme,“ řekla Anise, vytahujíc léčící zařízení z pouzdra u jejího pasu. Podržela to nad ženou. „Víš, co tohle je?“

Žena přikývla, stále však hleděla podezřívavě.

„Mohu to na tebe použít?“

Žena znovu uškubla, ale Daniel jí položil ruku na rameno. „Bude to v pořádku,“ ujistil ji.

Pohlédla na Daniela s pochybami, ale nakonec svolila. Anise podržela zařízení nad jejím krkem. Bílý paprsek obklopil ženinu hlavu a výraz Anise se změnil na soustředěný, když nakonec stáhla ruku zpět.

„Říká pravdu. Symbiont je mrtvý.“

Jack se nemohl přimět k lítosti nad mrtvým hadem. Místo toho pozoroval ženu s neustávající nedůvěrou. „Neměla by tedy být také mrtvá?“

„Symbiont si může zvolit obětování sám sebe, aby zachránil hostitele,“ připomněla mu Anise.

Jack si odfrkl.

„Řekl, že zde není důvod, proč bychom měli oba zemřít.“ Její oči byly nesoustředěné, jakoby viděla něco, co oni ne. „Pronásledovali nás několik dní… naháněli nás jako zvířata. Snažil se vyléčit má zranění, ale byl příliš slabý. Bylo mu to tolik… líto.“ Nevěřícně řekla a zvedla své ruce před tvář, na každou fascinovaně hleděla, hýbajíc prsty. „Nikdy bych si nemyslela, že budu schopná udělat to znovu…“ řekla a stále zírala na své prsty.

Jack s Danielem si vyměnili pohledy, přemýšlejíc o ženině duševním zdraví.

„Můžeš nám říct své jméno?“ Tiše se Daniel zeptal.

Otočila se a dlouhou chvíli na Daniela hleděla, jakoby ho ani opravdu neviděla. „Marat,“ nakonec řekla. „Pocházím z Pangaru.“

„Pangaru?“ Překvapeně Daniel zopakoval k Jackovi.

Ale byla to Anise, kdo mu odpověděl. „Ano, obdrželi jsme informaci, že to rebelští Tok´rové ve skutečnosti stáli za tím útokem. Sbírajíc hostitele se zřejmě vrátili k nějaké zapomenuté pomstě,“ řekla Anise s odporem.

„Prosím,“ zašeptala Marat, „přeji si vrátit se domů.“

Anise se posadila vedle ženy. „Slibuji ti, že se vrátíš, ale můžeš mi nejprve odpovědět na pár otázek, prosím?“

Marat pomalu přikývla.

„Co se tady stalo?“

Marat zavřela oči ve snaze se soustředit. „Bylo to tak zmatené… naprostý chaos, ale zdálo se, že někdo jménem Bastet nějak vypátral polohu základny. Byli přikvapeni. Zařízení bylo ve spěchu evakuováno, většina prošla skrz Chapp´ai, ale mnoho jich zde bylo zanecháno.“

„Hvězdná brána? Co Hvězdná brána?“ Zeptal se Jack a rozhlížel se po troskách.

Marat se zmateně rozhlédla. „Musela být pohřbena výbuchem.“

„Výbuchem?“ Pobídl ji Daniel.

„Ano,“ řekla a pomalu přikývla. „Bylo tu něco jako samo-destrukce. Nechtěli, aby Goa´uldi získali přístup k jakémukoli výzkumu nebo technologii.“

„Jaké technologii?“ Zeptala se Anise.

Maral zavrtěla hlavou. „Nejsem si moc jistá. Byla vytvořena nějakou mimozemskou rasou, která je již dlouho mrtva. Tohle místo bylo obklíčeno džunglí.“

Jack vyskočil na nohy, ztrácejíc trpělivost s touhle konverzací. „A co vězni? Samantha Carterová? Drželi ji tady?“

„Ta žena ze Země?“ Zeptala se Marat. „Ano, byla tady.“

„Byla evakuována s ostatními Tok´ry?“ Zeptal se Daniel.

Maratiny oči se odvrátily od Jackovy tváře, hledíc na zpustošené trosky. „Ne.“ Jemně řekla a její výraz se změnil. „Byla zanechána zde. Nebyla dále důležitá.“

Jask se odvrátil od jejího zarmouceného výrazu a pohlédl na Daniela. „Možná utekla během toho chaosu.“

„Ne,“ přerušila ho Marat. „Je mi líto, ale není možné, že by se dokázala sama dostat ven. Bylo tam… rozsáhlé psychické narušení. Nevěřili…“ utichla, jakoby byla neschopna pokračovat.

„Co?“ Ostře Jack řekl.

Marat ucouvla a v jejích očích se zaleskly slzy. „Udělali jí věci… hrozné věci. Její mysli. Byli si jistí, že se už nikdy nezotaví.“ Zhluboka se nadechla. „Nechali ji tady, aby zemřela.“

Překvapené ticho naplnilo spálenou paseku.

Jako první se probrala Anise. „Mohli ji Goa´uldi unést?“ Zeptala se, hledajíc jakékoli zadní vrátka.

„Ne,“ řekla Marat, odvracejíc oči od Jacka a pohlédla na Anise. „Jen několik Jaffů dokázalo před výbuchem utéct. Nebyl vůbec čas…“

Jack náhle odkráčel pryč od skupiny a zamířil přímo do doutnajících zbytků budovy, neschopen slyšet cokoli dalšího.

Mtvá.

To slovo mu pulsovalo hlavou s každým záchvěvem jeho srdce a jím projela zdrcující vlna závratě.

Několik tuctů stop od ostatních v troskách podřepl a zabořil prsty do spálené změti. Byl si vědom toho, že oči každého z nich jsou upřeny na jeho záda, ale pro jednou se o to nestaral. Jeho ruka se bolestivě sevřela okolo kusu spáleného železa a on ucítil, jak se zařízlo do masa.

Bolest však vše učinila ještě reálnějším.

„Carterová…,“ jemně zašeptal do tichých zřícenin a napůl doufal v nějakou odpověď.

Ale jeho jedinou odpovědí bylo ohlušující ticho a tísnivá přítomnost smrti.

Daniel sledoval, jak Jack odešel pryč a jeho vlastní uši se naplnily nezřetelným bzukotem. Cítil, že Anise je hned vedle něj a chystá se jít za Jackem. Rukou ji zastavil. „Nech ho.“ Tiše jí řekl.

Oči Anise sledovaly Jackovo zmizení a předtím než přikývla, obrátila svou pozornost zpět k Marat.

Daniel přinutil své oči se soustředit na onu ženu a informace, které jim dala, zatlačit pryč něčím jiným. Nemysli na to, nemysli na to…

Mohl cítit Teal´ca, jeho oči na něm, jeho zájem a žal. Odmítajíc se na něj podívat, zeptal se Marat, „Co víš o muži, který ji sem dovedl?“

„Kerren?“ Zeptala se Marat.

„Jak se jmenoval jeho hostitel?“

Marat pohlédla kamsi mezi Anise a Daniela. „Proč myslíte, že svých hostitelům dávali separované identity?“

Daniel se odvrátil od očividné zášti. „Víš… jmenoval se Jacob? Starší muž, skoro holohlavý?“

Marat nabyla na chvíli pohled, jako by se dívala do hodně zmatených vzpomínek. A nakonec přikývla. „Zní mi to povědomě.“

„Keren,“ zaprskala Anise, její nosní dírky se hněvem roztáhly. Daniel mohl cítit řádné rozhořčení, které vyzařovala z Tok´ry. „Bývaly doby, kdy jsem ho nazývala přítelem.“

„Byl tady… během útoku?“ Zeptal se Daniel.

„Marat zavrtěla hlavou. „Ne, odešel odsud mnoho dní před útokem. Když skončil s tou ženou. Když dostal, co potřeboval.“

Daniel byl chycen mezi vděčností, že Jacob uprchl a vztekem, že tenhle Keren unikl nezraněn. On měl být jedním z těch, co byli pohřbení pod troskami.

Zdálo se, že Anise se konečně probrala dost na to, aby se rozzlobeným hlasem zeptala, „víš, co chtěli od majora Carterové?“

Marat si položila hlavu do dlaní, tisknouc si prsty nos. „Je to tady… někde. Jen to nalézt.“

Daniel si povzdechl a podal ženě svou čutoru. „To je v pořádku… možná to přijde časem. Až budeš mít šanci si odpočinout.“

Marat dlouhou chvíli zírala na flašku s vodou, její čelo se krčilo přemýšlením. „Ne… je to tady, akorát na okrajích.“

Daniel vytáhl ze svých kapes obvazy a antiseptikum, aby je použil na Maratina zranění.

„Egeriin odkaz,“ nakonec Marat řekla tak tiše, že to Daniel skoro neslyšel.

„Egeriin odkaz?“ Zmateně zopakoval a vzhlédl. Pohlédl rychle na Anise, když zaslechl, jak se prudce nadechla, jakoby údivem. Zachytil, jak si ti tři Tok´rové vyměnili pohledy, ale nebyl si jistý, co to znamenalo. „Co to má být?“ otázal se.

Anise spěšně pohlédla jinam, ale Daniel zahlédl na její tváří zájem a překvapení. „Je to mýtus,“ řekla s tichým odhodláním. „Neexistuje to.“

„Keren si očividně myslel, že ano.“

„Je to šílenost,“ zatvrdila se Anise, „pohádka.“

„Zasvěť mě,“ naléhal Daniel.

Anise znovu pohlédla na ostatní Tok´ry a dostala od každého z nich malé přikývnutí. Pak se zhluboka nadechla, nepřítomně si hrajíc s lemem jejích šatů. „Egeriin odkaz… říká se, že je to poslední dar naší Královny. Něco, co zanechala svým dětem předtím, než byla chycena Raem.“

„Něco?“ S pochybami řekl Daniel. „Můžeš být trochu méně záhadná?“

Anise zavrtěla hlavou. „To je celé. Nikdo neví, co to je. Jen to, že by nám to mělo pomoci s bojem proti Goa´uldům.

„Nějaká zbraň?“ Zeptal se Teal´c, přerušujíc dlouhé ticho.

Anise jen pokrčila rameny a přejela si rukou přes bledou tvář. „Je to mýtus,“ unaveně zopakovala.

„A co když není?“ dožadoval se Daniel. „Co když to je skutečně nějaká zbraň a Keren ji bude nějak schopný nalézt, protože něco udělal Sam? Pak co?“

„Pak to dostaneme první,“ náhle řekl Jack zpoza Daniela a donutil ho tak překvapeně poskočit. Neslyšel ho se vracet. Daniel se otočil zpět a viděl, že jeho tvář byla teď neprostupnou maskou, odhalující pouze těžký chlad.

Daniel se otřásl.

„Tady je plán,“ řekl Jack, hledíc na všechny. „Nejprve najdeme Hvězdnou bránu.“ Pohlédl na Marat. „Předpokládám, že nám můžeš říct, kde byla.“

Marat přikývla.

„Dobrá. Najdeme bránu a vykopeme ji. Anise, ty a tvoji kámoši tady s námi projdete a zjistíme, co nám můžete říct o té věci s Odkazem. Nějaký spoj na Jacoba nebo něco.“

Anise pomalu přikývla, moudře zachovávajíc ticho.

„Danieli,“ obrátil se Jack na něj. „Ty se vrátíš zpět na Zem s Marat. Můžete podat hlášení Hammondovi společně předtím, než se vrátí na Pangar. Řekni Hammondovi, že tady chci pátrací týmy co nejrychleji to půjde.“

„Jacku….“ Začal pomalu Daniel, stále mírně vykolejen z náhlého Jackova návratu.

Ale Jack to nechtěl slyšet. Zamával rukou a řekl, „lodní senzory jsou mimo provoz. Neřekly nám ani o Marat, že? Takže budeme hledat. Mohla by být někde tady.“

O tomhle se Daniel přít nemohl.

Jack se podíval na vyčerpané tváře naslouchající mu s různými stupni lítosti a nevíry. 

„Do toho.“

Janet ošetřila ošklivě vypadající ránu v tichosti, opatrně vytahujíc něco, co vypadalo jako spálený popel z rozedrané řezné rány na Jackově ruce. Zranění bylo ignorováno příliš dlouho, rudá zanícení z ní vystřelovalo do celé jeho dlaně a dolů do zápěstí. Bylo příliš pozdě pro stehy, ale snad ne příliš pozdě pro silnou dávku antibiotik, aby se zahnala infekce.

Normálně by se zeptala, jak si to udělal. Mohla by mu dokonce věnovat panovačný pohled, připomenout mu, aby byl více opatrný v budoucnu, potrestat ho strávením noci na ošetřovně. Vynadat mu, že to nechal neléčené několik dní.

Ale ne dnes.

Protože dnes bylo Jackovi s okamžitou platností přikázáno, aby se bránou vrátil zpět, dokonce byli posláni dva vojáci, aby ho vyzvedli, silou, kdyby bylo třeba.

Daniel se na Zem vrátil tři dny předtím, s prázdnýma rukama a ničím jiným než nečitelným výrazem a ex-Tok´rou, která byla tak nervózní, jako on. Žena z Pangaranu mu stála po straně, on k ní tiše mluvil a jeho ruka se dotýkala jejího ramene.

Trvalo dvacet minut, než se oba uklidnili natolik, aby mohli podat hlášení. Jackův požadavek ohledně pátracích týmů byl splněn během hodiny, dokonce jakoby Hammond mluvil přímo za Jacka.

Ale Jack se na Zem nevrátil. Zůstával, řídil týmy při jejich pátrání, některé sám vedl.

Hammondova trpělivost a porozumění pro umíněného vojáka trvala přesně tři dny. Pak Jacka nechal přivést domů.

Janet čekala v místnosti s bránou, ačkoliv ji o to nikdo nežádal. Hammondovi to očividně nevadilo. Stáli společně a sledovali, jak Jack schází z rampy dolů a jeho doprovodné stíny jen několik kroků za ním.

Janet si nebyla jistá, co od něj očekávat. Hněv? Úlevu? Cokoliv jiného než naprostou apatii, která se zdála být přítomná v Jackově tváři. Normálně aktivní muž byl naprosto klidný. Jeho ruce se nehýbaly, když mluvil, jen pasivně ležely po stranách. Hlášení o nálezech pátracích týmů podal generálu Hammondovi tichým hlasem bez emocí.

Janet neslyšela jediné slovo popisující pátrání, která nepřinesla žádné ovoce. Nechtěla je slyšet. Místo toho se její oči zaměřily na špinavý hadr omotaný okolo Jackovy ruky.

„Plukovníku, vy jste zraněný,“ řekla a kývla k jeho ruce.

Jack pohlédl dolů na ránu.

„Synu, běžte raději s doktorkou Fraiserovou a nechte si to vyšetřit.“ Navrhl opatrně Hammond, jakoby si nebyl jistý, co Jack každou sekundou může udělat.

Na chvíli si Janet myslela, že se Jack chystá protestovat, řvát nebo něco, ale on se místo toho jen otočil na Janet a tiše přikývl. Jeho oči se střetly s jejími a Janet okamžitě ucítila, jak jí po zádech přejel mráz.

Dívala se do očí cizinci.

Takže teď o dvacet minut později sedí na posteli na ošetřovně a ona se s ním nesnaží mluvit, její slova se drží zpět v kombinaci toho, že nevěří svému hlasu a toho, že ve skutečnosti nezná toho muže, který tiše sedí před ní.

Jen začala odstraňovat první kus šrapnelu, když generál Hammond vešel na ošetřovnu. Cítila, jak jí pod prsty Jack ztuhl.

Janet si všimla, že Hammond vypadá jak nemocný, tedy tak, jak se ona cítila. Jakoby věděl, že je před ním něco hodně nepříjemného. Janet musela svůj instinkt nechat odplout a místo toho se raději zaměřila opět na ošklivou ránu.

„Odvolal jsem pátrací týmy, plukovníku,“ řekl Hammond hlasem plným vynuceného klidu.

Jeden z Jackových prstů vystřelil proti Janetině zápěstí, ale neřekl nic.

Hammond se zarazil, dávajíc jim čas vstřebat tu informaci, ale ten tichý moment nenesl žádnou úlevu, jen se bolestivě zaryl do Janetina srdce. Vzduch na ošetřovně zřídl a Janet chtěla Hammonda proklít za to, že to udělal na místě, které bývalo jejím útočištěm.

Hammond se zhluboka nadechl, vydechl a pak řekl v tak studeném a profesionálním hlase, o kterém si ani nemyslela, že by ho byl schopný: „změnil jsem status majora Carterová na Pohřešující, pravděpodobně mrtvá.“

Janet přemýšlela, proč se všechna světla náhle ztlumila.

Ale Hammond ještě se svými údery neskončil. „Vzpomínková slavnost bude tento pátek.“

Janet si uvědomila, že se Jackovi roztřásly prsty, ale když pohlédla dolů, zjistila, že to ona se třese. Jeho ruka opatrně objala tu její, snažíc se ji utišit.

„Kontaktuji rodinu, zařídím vše potřebné,“ Hammond stále něco říkal někde zdálky, ale vše, pro co měla Janet oči, byly její ruce jemně zakryté Jackovými.

Hammond se otočil, aby odešel, když jeho nechutná povinnost skončila a tehdy Jack konečně promluvil.

„Ne.“

Hammond ustoupil, jakoby to slovo bylo spíš vystřeleno, než tiše vydechnuto. „Synu,“ řekl, přejíždějíc si jednou rukou po tváři. „Všechny důkazy ukazují na fakt, že zemřela v té budově. Nemohu dále vyčerpávat naše zdroje, již tak ztenčené, na něco, co je víc jak možná ztracené. Je mi líto.“

Ta slova měla příchuť nacvičené řeči, jakoby se Hammond přinutil naučit tu studenou litánii.

Jackovy ruce se bolestivě na moment sevřely okolo Janetiny, čerstvá krev prosákla přes čistou látku.

„Já vím,“ řekl tichým hlasem.

Hammond očividně neočekávala takovou odpověď a to mu zlomilo ledovou masku, kterou měl. Janet musela odvrátit pohled od ztrápeného výrazu jeho očí. „Pak tedy co…?“ Řekl Hammond neuvěřitelně tichým hlasem, který učinil snadným zapomenout, že je generál.

„Já se postarám o všechny náležitosti,“ řekl Jack, studující krev, jak pomalu stékala po jeho prstech.

„Jacku, nemusíte-“ začal Hammond.

Jack ho přerušil, zvedají k němu hlavu, aby mu pohlédl do očí. „Ale ano, musím.“

Oba muži si dlouhou chvíli hleděli do očí, proběhl mezi nimi zvláštní druh komunikace. Nakonec Hammond přikývl, vědouc, že Jack má pravdu.

„Dejte mi vědět, jestli můžu nějak pomoci.“ Slabě Hammond řekl, než se na patě otočil a opustil ošetřovnu.

Janet slepě zírala na jejich spojené ruce, pak se otočila zpět ke svým instrumentům a vrátila se k dokončení práce na Jackově ráně. Připravila kapačku s antibiotiky, aby zastavila infekci, zavlažila  ránu a opatrně ji zakryla čistou gázou.

Když dokončila poslední záhyb obvazu, první slza se uvolnila z jejích očí a jemně se roztříštila na bavlně. Rozhlédla se po něčem na zafixování, po něčem, na co by se mohla zaměřit, ale Jackova ruka ji zastavila, když se dotkla jejího ramene.

Janet se zhluboka nadechla a dotkla se jeho ruky. Pak odstoupila. „Budete tady muset zůstat pár hodin, kvůli té léčbě antibiotiky.“ Řekla překvapivě klidným hlasem. „Snažte se trochu prospat.“

Jack přikývl a lehl si na postel, zavírajíc oči. Ale hned jak si to namířila do své kanceláře, zeptal se jí vážným hlasem, „Zůstane jizva?“

Chvíli na něj nechápavě zírala, než na ní zamával zavázanou rukou. Janet se kousla do rtu, bojujíc se slzami, které stále hrozily. „Ano.“ Dokázala odpovědět.

Zvedl ruku a zakryl si oči. „To je dobře.“ Odvětil.

Janet pomalu vydechla, cítíc, jak jí dech jemně klouzal přes rty. Cítila v prstech brnění a na bedrech tíhu. Tak nějak si přála, aby také měla viditelnou jizvu.

Ale neměla, takže odešla a tiše se posadila ve své kanceláři, zírajíc na zdi a snažíc se nemyslet na to, že její nejlepší přítelkyně je mrtvá.

Jack vkročil zpět do řady, nechávajíc se obklopit ostatními. Nechal klesnout ruce podél boků a postavil se vedle Janet. Cítil, jak její ruka jemně stiskla jeho paži. Jack zhluboka vydechl, vděčný, že zvládl mluvit s důstojností před těmito lidmi na Samině memoriálu. Jeho hlas byl pevný, ale ne bezbolestný a on zjistil, že je to mnohem snadnější, než očekával… Mluvit o tom, jak skvělým vojákem, vědcem a přítelem byla Samantha Carterová.

Ale teď, když se od něj všechny oči odvrátily a zbraně vystřelily k čistě modré obloze, byl Jack vděčný za svoje sluneční brýle. Jeho vlastní a osobní štít. V koutě oka viděl Cassie přijímajíc kondolence se slzami volně tekoucími po jejích tvářích.

V jistém smyslu jí Jack záviděl její citovou svobodu.

Krátce poté dav zmizel, všichni míříc do místní restaurace, kterou Sam mívala ráda. Jack odmítl Danielovu nabídku na svezení, potřebujíc chvíli pro sebe.

Takže nakonec zůstal jen Samin bratr, jeho rodina a další nepohodlně známé tváře.

Shanahan.

Jack vytřeštěně zíral na muže, který k němu mířil, jeho instinkty na něj křičely, aby utekl, ale on zůstával. Jack nemohl uvěřit tomu, že na tohoto muže zapomněl. Přítel. Pete pravděpodobně měl zařídit tyhle věci, všem dát vědět.

„Plukovníku O´Neille,“ řekl Pete, jakmile byl blízko.

„Shanahane,“ odvětil Jack s mírným pokývnutím hlavou.

„Mark říkal, že to vy jste vše zařídit,“ tiše Pete poznamenal. „Dobrá práce.“

Jack zíral na muže, nejist si, jestli byl upřímný nebo sarkastický. „Je mi líto, Pravděpodobně jsem vám měl zavolat. Nemyslel jsem.“

Petova obočí se překvapeně zvedla. „Zavolat mi?“ Zmateně se zeptal. A pak se jeho výraz náhle vyjasnil. „Ah. Ona vám to neřekla.“

„Neřekla mi co?“ zeptal se Jack trochu ostře, jeho emoce byly příliš čerstvé na hraní her se Saminým přítelem.

„Rozešli jsme se.“ Řekl pevně Pete, teď hledíc přes zelené pole. „Už před mnoha týdny. Ačkoliv nejsem moc překvapený, že vám to neřekla. Jen… spíš zklamaný, hádám.“

Jack nevěděl, co dělat a skutečně ani o nic nestál. „No, nebylo to nic, co by se mě týkalo.“ Řekl a rozhlédl se, hledajíc rychlou únikovou cestu.

Pete si odfrknul. „Vy dva jste si byli hodně podobní, že?“

Jack nedokázal přemýšlet o bezpečné odpovědi na tohle. Skoro si vyvrátil krk, jak se díval, jestli náhodou, nějakým zázrakem, není Daniel poblíž. Teď by ten odvoz rád vzal.

Pete se nakonec podíval zpět na Jacka. Ani jeden si nevšiml nebo se nestaral, že tomu druhému je tahle diskuse nepříjemná. „Já byl ten, který zbyl, víte,“ řekl, jeho oči teď byly plné lítosti. „Vrátila se s odřeninami, stehy a zraněnou nohou a já to prostě nedokázal zvládnout. Nedokázal jsem to zvládnout bez toho, aniž bych byl schopen to napravit, nebo být s ní, aby byla v bezpečí, nebo k čertu, alespoň vědět, co skutečně dělá den za dnem. Jsem policajt. Akce je moje parketa. Nemůžu jen tak sedět a čekat, přemýšlet, jestli se ještě vůbec vrátí zpět.“

Pete náhle přestal mluvit, zhluboka se nadechujíc, jakoby se snažil znovu uklidnit. „Nejsem si jistý, co za muže to ze mě dělá, ale to je něco, co si musím vyřešit sám.“

Jack zíral na své palce a pomalu přešlapoval z nohy na nohu, cítíc se velmi nepříjemně, když mu ten muž říkal své srdcové přiznání.

Pete se na Jacka mírně usmál. „Vím, že nechcete slyšet nic z tohohle, ale je to tak. Vy jste tam pro ni byl. Vím, že to nikdy neřekla, ale znamenalo to pro ni hodně. Vy jste pro ni hodně znamenal. A já prostě jen myslel, že byste to měl vědět.“

Pete natáhl ruku a Jack jí potřásl. Pak Pete odešel pryč, zpět k Markovi.

„Ale nebyl jsem tam, když to bylo nejvíce třeba,“ nečekaně Jack řekl. Nebyl si toho vědom, dokud nepromluvil.

Pete ta slova mohl slyšet, protože se na moment zarazil, ale Jack se již otočil na patě a vydal se opačným směrem, neobtěžujíc se ohlédnout.

Týden osobního volna strávil děláním přesně toho, co většina lidí očekávala. Pitím piva a sledováním televize. Necítil se na šachy a jeho emoce byly příliš vrtkavé na to, aby riskoval operu. Takže místo toho poslouchal nesmyslné komerční blábolení o tom, jak by si vylepšil život, kdyby si koupil lepší produkt.

Kdyby jen všechno bylo takhle snadné.

V poslední den jeho volna se Daniel předvídatelně objevil na jeho zápraží, víc než jasně aby zkontroloval Jackovy mozkové pochody.

Jack si byl již dobře vědom všech svých iluzí, konečně přijal fakt, že jeho pečlivě skrývané city k Sam nebyly skryty tak, jak myslel. Ve skutečnosti se ukázalo, že jedinou osobou, kterou byl schopen oklamat, byl on sám.

Ne že by na tom teď už nějak záleželo.

Daniel seděl naproti Jackovi a předstíral, že pije pivo. Jack si ale byl jistý, že právě teď pracoval na tom, jak se ho zeptat, co má v plánu.

Důchod.

To bylo to, co většina lidí očekávala, dokonce Daniel. Jack musel přiznat, že to byla docela jasná myšlenka. Mohl tak dobře zmizet: vytáhnout karavan, místo nadějně zbavené špatných vzpomínek. Nebylo to nikde tady, nikdo by ho nepronásledoval… Nic by mu nepřipomínalo, co nikdy nebylo. Co nikdy nemohlo být.

Takže důchod. Bylo by pěkné nebýt dál zodpovědný za cokoliv nebo kohokoliv.

Vážně.

Ale Jack se nechystal odejít do důchodu. Mohl to říct Danielovi, aby ho zbavil toho těžkého výrazu jeho tváře. Ale on neřekl, možná proto, že kdyby ano, Daniel by chtěl vědět, proč.

Jack by pravděpodobně mohl říct, že ještě není připravený skončit, že je tu stále ještě bitva, která potřebuje být vybojována.

Ale to by byla lež.

Upřímně. Už se dál nestaral o zatracené Goa´uldy. I když by mu nejspíš mohli nabídnout šanci, jak se nechat zabít ve výstřelu slávy. Ale to nebylo to, proč nechtěl odejít do důchodu.

Pomsta.

To bylo to, co Jacka nutilo obléknout uniformu, pohlédnout Hammondovi do očí a vzít nějaké vytřeštěné děťátko na Samino místo.

Ten jednoduchý fakt, že Keren pobíhal někde po galaxii, hledajíc Svatý grál Tok´rů s informací, kterou brutálně ukradl z mysli Carterové… A Jack by se raději propadl, než aby mu dovolil v tomhle uspět.

Jednou…, nějak…, někdo zaplatí za to, co se stalo Sam Carterové.

On na to dohlídne.

Generál Hammond sledoval novou SG-1 přicházet do místnosti s bránou. Kapitán Santos byl dobrým přírůstkem do skupiny, Dobrý voják a také tak trochu inženýrský guru. Sam mluvila velmi dobře o tomto mladém muži a Hammond si byl jistý, že její doporučení je lepší jak jakýkoli spis.

Dnes byla jejich první mise. Přesně po šesti týdnech od zmizení Sam. Nejvyšší rada Tuplo ze Země světla poslal osobní žádost, aby se mohl setkat s SG-1 a Jack myslel, že to bude dobrá mise, jak do kolotoče dostat Santose.

Dole u brány  Daniel mluvil k Santosovi, který přikyvoval jak absorboval rady od mnohem zkušenějšího muže. Ne mnoho vojáků přijímalo snadno rady od civila, ale Santos se zdál, že s tím žádné problémy nemá. K čertu, z toho, co Hammond zatím viděl, Santos dokonce nebyl ovlivněn ani velkým Jackem O´Neillem.

Ano, přes to všechno, Santos dobře zapadl, dokonce i když jeho přítomnost byla hořkou připomínkou toho, co bylo ztraceno.

Hammondovy oči se přesunuly na Jacka, studujíc plukovníkův odpočinutý výraz. Vypadal, jakoby bylo všechno v pořádku a on jen čekal, aby prošel bránou na další rutinní misi. Jako mnohokrát předtím.

Hammond přemýšlel, koho si k čertu ten chlap myslí, že tím obalamutí.

Generál nemusel vědět přesně, oč šlo v Jackově hlavě, ale nebyl ani stupidní. A jen doufal, že cokoliv se s Jackem děje, tak to neskončí něčí smrtí.

Pokračování příště