Sam měla strohé a brutální záblesky vědomí.

Byly tam dlouhé, nízké chodby a nepříjemně blízko byly slyšet výstřely ze zbraní. Spalující agónie na její straně. Občas viděla červí díru. Ale pod tím vším bylo hrozné porozumění, že nad tím nemá kontrolu. Tam, v pozadí, byl šepot, ale Sam mu nemohla porozumět. Byla příliš zaneprázdněná křičením; obviňováním sama sebe, že byla tak stupidní, aby padla do naprosto jasné pasti Tok´rů. Křičela a křičela, brutálně si vědoma, že nemá žádný hlas, který by následoval vnitřní velení.

Byly tam chvíle, kdy se čas zdál zastaven na nekonečnu a pak tam byly další, kdy roky utíkaly jako v mžiku oka. Sam se po několikáté označila za blázna, nekonečný běh přerušil její vnitřní dialog  a pak byla jen tma. Sam probudilo jemné, tiché mumlání a někdo zašeptal její jméno.

„Samantho.“

Sam se pokusila pohnout, rozhlédnou se okolo po zdroji toho hlasu a úzkost, že nebude moc ovládat své tělo, znovu vyplula na povrch.

„Ššš… Samantho.“

Ale Sam byla všechno, jen ne uklidněná, jak hlas dál plnil její hlavu. Nemohla si vzpomenout. Proč se nemůže hýbat? Kde to je?

Co se to k čertu děje?

„Musela jsem převzít kontrolu. Panikařila jsi a bylo jen velmi málo času na únik. Byla jsi zmatená, dezorientovaná. Já… neviděla jsem jiné východisko.“ Hlas bez těla jí odvětil.

„Selmak?“ Sam se konečně dokázala vzpamatovat a pokusila se ignorovat, že její ústa nebyla ta, kdo zformoval ta slova.

„Ano, Samantho.“

Sam cítila lítost, která se mísila s něčím, co mohla popsat jedině jako vděčnost a zalíbení. Nebyl to zrovna ten nejpříjemnější zážitek; Saminy city byly už tak dost rozbouřené samy o sobě. Sam se mentálně zhluboka nadechla a soustředila se na odpočinek. Přinejmenším si byla jistá, že to je Selmak. Bylo nemožné se mýlit a lhát na této úrovni intimity.

„Jestli se cítíš lépe, s radostí ti předám kontrolu,“ nabídla Selmak.

Sam přikývla a s absurdním záchvěvem úlevy cítila, že se její hlava skutečně pohnula. Rozhlédla se okolo a spatřila, že leží v malé chatrči vystavěné z něčeho, co vypadalo jako bláto a větvičky. Svítání vnikalo skrz vchod a ona byla na okamžik chycena pozorováním prachových zrnek kroužících ve zlatém paprsku.

„Děkuji,“ jemně Selmak řekla, přivádějíc Sam k přemýšlení zpět o této situaci.

Sam se nemusela Selmak ptát, za co děkovala. Jasně si teď vzpomínala na strčení ruky do horké vody kontejneru se Selmak, ten obraz se vkrádal do popředí její-, ne, jejich mysli.

Jejich mysli.

Bez přemýšlení si Sam slabě sáhla dozadu na krk. Snažila se jak nejvíc mohla, aby o tom nepřemýšlela, aby nevzpomínala, ale nezvané pocity bezmoci, vzteku a dokonce nechuti vybublaly na povrch.

Saminy nehty se zaryly do masa, jakoby chtěly toho vetřelce, o němž věděla, že je usazený okolo její páteře, vytáhnout ven.

A pak znovu, pocit lítosti proplul její myslí a ona věděla, že to jsou pocity Selmak.

„Je mi to líto, Selmak,“ řekla Sam, cítila se vinná za svou reakci. Ani Jolinar ani Keren nebyli Selmačinou chybou. Snažila se přinutit své chvějící se prsty si to také zapamatovat.

„Nemusí. Vím, co tě tohle stojí. A ačkoliv to oceňuji, musíš vědět, že tě jednou opustím. Nezůstanu tam, kde nejsem chtěná a nezáleží na tom, na co přijdeš.“

Obrazy její otce dívajícího se něžně dolů na ní se sympatií, která se odrážela v jeho tváři, vyrostla v její mysli. Ale to nebyl on, bylo to ono monstrum, která se skrývalo za jeho rysy.

Sam okamžitě zatlačila všechny myšlenky o Kerenovi stranou, nechtěla přemýšlet ani o něm, ani o jeho stroji. Místo toho se zaměřila na svou situaci, na vymyšlení způsobu, jak se dostat domů.

Pokusila se nadzvednout na lokty, aby se mohla lépe rozhlédnout, ale to ji nebezpečně roztřáslo a ona se musela položit zpět na podlahu.

„Opatrně,“ poradila Selmak. „Tvé tělo je stále velmi slabé.“

A tehdy si Sam vzpomněla, jak je její levá strana slabá. Zvedla svou ruku a pokrčila prsty.

„Byla jsem schopná napravit poškození mozku, ale trvalo to velmi dlouho a já už nebyla schopná zabránit dočasné slabosti tvých svalů.“

Sam zaregistrovala slabost v Selmačině hlase. Léčení jí muselo stát hodně.

„Děkuji ti,“ řekla Sam, věděla, že Selmak jí zachránila život ve více způsobech, než jen jednom. Sam vážně pochybovala o tom, že by byla schopná se dostat sama z té budovy nebo najít bezpečné místo na vzpamatování se. „Kde to vlastně jsme?“

„S velkou skupinou lidí, kteří sami sebe nazývají Binghi. Strávila jsem s nimi již nějaký čas v minulosti a věděla tak, že s nimi budeme v bezpečí.“

Sam se rozhodla její slovo přijmout, protože se jí opět začaly zavírat oči. Jen pár hodin spánku, umínila si, a pak může vymyslet, jak se dostat domů.

Usnula za zvláštního zpěvu ptáků a Selmačina broukání. Když pak znovu nabyla vědomí, v malé chýši s ní seděla žena. Mohla vidět jen siluetu jemného záhybu jejích zad v pruhu světla, ve kterém očividně na něčem pracovala, zcela zaměřená na pohyby svých rukou.

Sam se neklidně zavrtěla, bylo trochu víc jak jen mírně nervózní z probuzení v přítomnosti cizinky. Slamník pod ní zašustil a žena na otočila k Sam, odhalujíc tak tvář středního věku s tmavýma očima kávové barvy. Pohnula se, aby u Sam poklekla a tehdy si Sam všimla, že žena nosí jen něco jako ručník uvázaný okolo pasu a nechává tak odhalený hrudník všem na odiv. Dlouhé černé vlasy jí spadaly skoro do pasu.

Žena se na Sam mile usmála a přiložila jí studenou ruku na čelo, aby zjistila, jestli má horečku. Pak otevřela pusu a promluvila k Sam. Byl to jeden z nejpodivnějších zážitků, jaké Sam pamatovala. Jedno za druhým jí všechna slova zněla naprosto beze smyslu. Trhaný jazyk doprovázený různými gesty rukou. Ale přitom v ten samý čas tam byl nějaký druh okamžitého vnitřního překladu a tehdy si Sam uvědomila, že to způsobila Selmak.

„Jsem potěšena, že jsi vzhůru. Musíš být hladová,“ zdálo se, že ta žena říká.

Sam mohla v odpověď pouze přikývnout a její žaludek si ten moment vybral pro hlasitý souhlas.

Ta žena, jejíž jméno Selmak rychle podala jako Aroona, se tiše zahihňala a pak se zvedla na nohy a opustila chýši.

„Aroona je koradji, léčitelka,“ vysvětlila jí Selmak. „Pečovala o nás během našeho pobytu.“

S ohromným pocitem úlevy se Sam podařilo dostat do sedící pozice, nohy pod sebou. Na chvíli ji přepadla závrať a ona přemýšlela, proč se cítí, jakoby si právě vyšla na rande s ošklivou chřipkou.

„Jak dlouho jsme tady?“ Zeptala se Sam, protahujíc si záda a cítíc, jak její svaly proti tomu protestují.

„Něco málo přes dva týdny.“

„Dva týdny!“ poplašeně zvolala Sam. Rychlé kalkulace jí řekly, že ze Země je pryč minimálně pět týdnů, plus mínus pár dní v delíriu. Každý musí panikařit, přemýšlet, kde je. Nebo hůř. Je pět týdnů dost na to, aby ji prohlásili na mrtvou? Hledají ji ještě vůbec?

Pět týdnů. Jak pokračuje válka s Anubisem? Pracuje vytáčecí program dobře, když tam není? Existuje stále SGC?

Sam odsunula stranou ty rušivé myšlenky a místo nich se přinutila dostat nohy zpod sebe, jednou rukou se přidržujíc nepevné stěny. Musí se do toho zase dostat. Hned.

„Samantho,“ varovala ji Selmak. „Prosím, buď rozumná. Mohu tvoje svaly zrehabilitovat, pokud mi dáš pár dní. Potřebuji jen trochu odpočinku. Pak se můžeš vrátit na Zem.“

Ale Sam byla přesvědčena, že je rozumná. Co nebylo rozumné, byl dotazování se jí na několik dalších dní tady. Ona se musí dostat zpět. Najít nejbližší bránu a jít domů.

Zvládla jeden vratký krok a pak další, ignorujíc řvoucí protesty jejích nohou a  světélka tančící na okrajích jejího vidění. Jeden další krok a byla venku, mrkajíc proti prudkému světlu.

Sam obtočila prsty okolo něčeho, co vypadalo jako výhonky révy a viselo to u vchodu do chýše a netrpělivě čekala, než její oči přivyknou. Pomalu, jak se její nohy pod ní začaly až nebezpečně třást, země se jí najednou objevila před očima.

Tak dalece, jak mohla vidět, temně rudý písek byl v každém směru, pouze výjimečně byl přerušen malou formací skal. Na moment si Sam myslela, že je zpět na K´Tau, kde se slunce nebezpečně blížilo k výbuchu. Ale pohled nahoru, na otevřené modé nebe, tak zářivé, až bylo skoro bílé, Sam řekl, že tohle je něco jiného. Tohle byla rozhodně rudá písečná poušť.

Proti obrovitosti oblohy a nekonečnosti pouště se Sam cítila jako to nejmenší smítko prachu.

Další věc, co do Sam udeřila, bylo vedro a ona skoro tála pod pařícím sluncem. Nechala své tělo pomalu sklouznout na zem, zády se unaveně opírajíc o venek chýše. Cítila, jak se jí horkost povrchu vpíjí do masa. Blízko se nacházelo několik další chýší a ona mezi nimi sem tam zahlédla pohyb.

Po své pravé straně Sam mohla vidět malou skupinu stromů, která těžce kontrastovala s panoramatickým výhledem. Zpěv cizích ptáků přicházel odtamtud a Sam si představila, že slyší zvuk padající studené vody.

„Hvězdná brána?“ Slabě se Sam zeptala.

„Kus cesty odtud,“ odvětila jí Selmak.

Samina hlava klesla zpět a ona přivřela oči před zářícím sluncem.

„Jen pár dní,“ ujistila ji Selmak.

Sam zvedla hladu a upřeně podléhla na vzdálené stromy a studený stín, který nabízely, přemýšlejíc o vzdálenosti. „Když to zvládnu k těm stromům, odejdeme.“

„Samantho-“ začala Selmak, ale pak musela vycítit Saminu neochvějnost, protože nechala svůj hlas vyprchat a výtku nevyslovenou.

Sam se ze zranění předtím dostávala i bez pomoci symbionta. Teď by to mohlo být taky tak. Zvládne to ke stromům, krok za krokem a pak půjde domů. „Ty si odpočiň, Selmak,“ řekla Sam, „a já se postarám o svoje svaly.“

Jedinou Selmačinou odpovědí bylo ticho.

Když se Aroona konečně vrátila a řekla Sam, že její kůže je příliš křehká pro pobyt na slunci, Sam ji tiše nechala pomoct jí s návratem do chýše, vděčně přijala misku plnou jídla a neobtěžovala se zeptat, co v ní je. Stejně na tom nezáleželo. Jediné, na čem záleželo, bylo dostat zpět svoji sílu. Snědla by cokoliv.
Znovu si lehla na slamník, aby si na chvíli odpočinula, než ráno podnikne svoji první zkušební cestu ke stromům. Po jídle strávila nějaký čas protahováním svalů, uvolňovaním křečí, které získala díky několika týdennímu ležení. Tma padla na kemp v době, kdy skončila a slabý zvuk hlasů a nočních aktivit postupně slábl. Aroona seděla v rohu, její prsty znovu pracujíc nad něčím za světla poblikávající lucerny. Chvíli ji sledovala s žaludekem uspokojivě plným a očima ztěžklýma únavou. Podivné zvuky a vůně mátly její smysly, ale nepříjemné to nebylo.

„Měli bychom si promluvit o Kerenovi,“ prohlásila Selmak, rušíc Samino přemítání.

Všechna spokojenost rychle odlétla při zmínce jména toho Tok´ry. „Co s ním?“ Ostražitě Sam opáčila.

„Pro začátek by mě zajímalo, proč prošel tolika problémy, aby se dostal k tobě.“

„To nevím,“ odpověděla Sam. „Nikdy se mnou tohle nesdílel, jen něco o potřebě zničit Goa´uldy jednou pro vždy. Jak mu v tom pomohlo moje mučení, to netuším.“

„Nikdy ti neřekl, co hledá?“

„Ne,“ zavrtěla Sam hlavou.

Najednou se její mysl naplnila vzpomínkou, která nebyla její. Jacob byl připoutám v křesle a nad ním se stál muž, kterého Sam nepoznávala. „Máme skvělé plány, Selmak,“ říkal ten muž, přecházejíc sem a tam po místnosti. „Ty jsi toho mohla být součástí, kdybys jen viděla naše pohnutky.“

Najednou se otočil, pohlédl Jacobovi do očí a Sam okamžitě věděla, kdo to byl. Mocný záblesk přesvědčení se zrcadlil v jeho očích jako horečka a Sam věděla, že tohle byl Keren, než ukradl tělo jejího otce.

„Najdu Egeřiin odkaz,“ pokračoval. „Vyhraji svobodu pro nás všechny. Pak uvidíš, že toto byl jen nezbytný krok ku vznešenému cíli. A až ten den nadejde, tohle vše bude zapomenuto a bude záležet jen na tom, že jsme vyhráli.“

Pak místnost naplnil tichý hlas Selmak. „Buď opatrný, Kerene, bojím se, že jsi sešel z cesty.“

Keren se však nezdál, že by slyšel její slova. Jen se  k nim sklonil, úsměv s porozuměním mu hrál na tváři. „Ne, díky tobě jsem svou cestu právě našel.“

Pokynul několika neviditelným postavám. Držely nástroje, které Sam nepoznávala, ale právě kvůli těm se ve vzpomínce Selmak otřásla hrůzou. „Jacobe,“ zalapala po dechu.

Vzpomínka náhle skončila, přerušujíc se v půli myšlenky a Sam se znovu ocitla v temném interiéru chýše. Selmak byla potichu a Sam byl stále vykolejená z intenzity pocitů, které provázely Selmačinu vzpomínku. Ve skutečnosti nikdy moc nepřemýšlela o vztahu Selmak s jejím otcem a teprve teď si konečně uvědomila tu nesnesitelnou agónii, kterou musela prožít, když byla násilně vyrvána z Jacoba, neschopna tomu zabránit.

Selmak milovala Jacoba, to bylo jasné. Nebyl to druh lásky, který by Sam dokázala definovat nebo dokonce porozumět. Nebyla jednoduše romantická nebo platonická. Bylo to pouto, kterému Sam sotva rozuměla. Tak životně důležité, že věc jako ztráta Jacoba a nalezení sama sebe v sterilním laboratorním kontejneru, osaměle plavajíc, muselo být jako rozervání se ve dví.

Sam ucítila tvořící se slzy a nebyla si jistá, jestli patřily jí, nebo Selmak.

„Co chceš vědět?“ Opatrně se Sam zeptala, chtěla pomoci, pokud to bylo možné.

„Potřebuji, aby sis vzpomněla, co ti udělal.“

Sam ucítila, jak její srdce začala silně tlouct a na čele jí vyrazil pot. „Nemůžeš si je prostě jen vzít?“

Selmak jakoby si povzdechla. „Tohle je tvoje mysl, Samantho, musíš vědět, že bych ti takovou věc nikdy neudělala.“

Sam si otřela upocené ruce o nohy a přála si, aby její dýchání zůstalo v klidu. Ale nezdálo se, že by to fungovalo. Začínala cítit, jak se úponky paniky kroutí okolo jí a zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že bych tohle mohla udělat, Selmak.“

„Prosím. Jen to zkus.“

Pro Jacoba.

Ta poslední část byla nevyslovena, ale Sam ji slyšela tak jasně, jako kdyby byla vykřiknuta.

Přijímajíc porážku, Sam zavřela oči, zhluboka se nadechla, aby zklidnila svoje dýchání a pokusila se zaměřit na okamžik, kdy poprvé viděla ono zařízení.

Do místnosti byla vedena a upoutána na křeslo dvěma muži. Jeden z nich měl jedno oko černé. Sam ucítila chvilkový záblesk uspokojení, věděla, že to ona mu ho uštědřila. Ale pak tam byl náhle Keren, nosíc tvář jejího otce, vášnivě k ní mluvíc a všechna slova se zdála být pokroucená.

„Soustřeď se, Samantho,“ ozval se z dálky Selmačin měkký hlas.

Sam znovu zaměřila svou mysl a poslední Kerenova slova jasně prolítla místností.

„Oběď jednoho tváří v tvář zachránění milionů nevinných lidí je něco, co nemusí být zvažováno.“

Ta Sam ve vzpomínce něco zašeptala, ale slova byla znovu ztracena, protože zvuk zahřívajícího se stroje naplnil její mysl. A tehdy začalo mučení.

Obrazy se míhaly alarmující rychlostí a Sam nemohla zaregistrovat nic jiného, než rychle vířící barvy a bodající bolest, která zahalovala její tělo.

„Zpomal to. Ty nad tím máš tady kontrolu, Samantho, ne on. Tohle tě už nemůže zranit.“

Ale co znamenala tahle slova, když její mysl byl rvána na půl? Obrazy kolem ní proplouvaly ještě rychleji, emoce vířily spolu s nimi jakoby v nějakém odporném tanci. A ona se v tom topila. Křik, který vybublával v jejím hrdle byl jen odezvou Sam ve vzpomínce.

„Samantho!“ Prudce Selmak řekla. „Tohle není skutečné!“

Na krátký okamžik Sam cítila, jak ztrácí kontrolu nad svým tělem.

Sam matně cítila tvrdou podlahu pod svými zády a dlaně zaryté do čela. Na tváří se jí mísily slzy s potem a její tělo se třáslo. Aroonina vyděšená tvář zastínila její. Hnědé oči doširoka otevřené.

„Prosím,“ zlomeně Sam žebrala,“ prosím, nenuť mě na to vzpomínat.“

Arooina jejím slovům nerozuměla a pokračovala s jemným omýváním Saminy tváře, tiše jí uklidňujíc. V pozadí Sam cítila, jak Selmak ustupuje z jejích vzpomínek. Její slova zazněla jakoby z dálky.

„Jak si přeješ.“

Sam pomalu zavřela oči a snila o hřejivých pažích, které ji podržely a povědomých prstech zarývajících se do jejího ramene s úlevou a strachem. A v dálce, ten nejtišší povzdech a téměř neviditelný záblesk zázvorových kadeří.

V slabém zablikání falešného úsvitu Sam donutila své rozbalavělé tělo vstát z postele a ujít dva kroky ke vchodu do chýše. Na krátkou chvilku tam jen postála, snažíc se setřást z těla i mysli spánek.

Obraz před ní jí vzal dech. Poušť, jejíž úsvit nebyl ničím jiným než jen fialovou šmouhou v temně modré černotě noční oblohy. Několik tvrdohlavých hvězd však stále mírně zářilo. Vzduch byl osvěžující a chladný a Sam cítila, jak jí jemný vánek z ospalé kůže odnáší žár.

Zhluboka se nadechla, otočila se zády k úsvitu a namísto toho se soustředila na malý shluk stromů. Jediné, co musela udělat, bylo dosáhnout jich a všechno bude zase v pořádku. Bude schopná jít domů, zpět do SGC. Najde cestu k záchraně Jacoba.

Daniel. Ten by byl schopný na něco přijít. Možná by věděl o něčem z dob, kdy byl Antikem. Nebo Teal´c. Třeba by on věděl o nějakém rebelském Jaffovi, který někde Jacoba zahlédl.

A nebo Jack. Ten by rozuměl. Jednoduše věděla, že by jí chápal.

„Chybí ti,“ tiše Selmak podotkla.

Více než otázka to bylo prohlášení a Sam musela zkousnout hluboce zakořeněný instinkt  nevinně se zeptat „kdo?“. Mít symbionta, který mohl číst vaše myšlenky bylo sakra nepohodlné.

„Jacob si myslel totéž,“ se smutnou laskavostí se Selmak mírně zasmála.

Sam se pokusila ignorovat Selmačin pokračující dialog a zaměřila se na další krok. Ale ona Tok´ra jí tohle nedopřála, protože se očividně cítila mírně sadisticky takhle brzy po ránu.

„Chybí ti jeho velení. Poslední dobou byl jedinou osobou, která ti skutečně rozuměla, dokonce i když ty sama jsi nerozuměla sama sobě. Je to... jednodušší... mít někoho, koho můžeš následovat, někoho, kdo ti dá odpovědi. Stále od něj napůl očekáváš, že tě zachrání.“

V jejím hlase nebylo žádné obvinění, jen porozumění. I tak to ale Sam stále toužila popřít, zrudnout rozhořčením a vyštěknout, že Samantha Carterová nepotřebuje nikoho a nic, děkuji pěkně. Nicméně lhaní sobě samotné není ani trochu snadné, když máte okolo páteře omotanou starou duši.

„Tohle nejsem já.“ Nakonec Sam odvětila, neschopna to popřít.

„A kdo přesně to tedy je?“ Pobídla ji Selmak.

Ještě před pár měsíci by Sam našla snadnou odpověď na tuhle otázku. Ale nyní vzpomínka na to, jak se choulila na podlaze chýše a žebrala o pomoc, byla v její paměti příliš čerstvá. Vše na co mohla myslet, byla ona třetí Sam, která se zjevila v její halucinaci. Ta, která seděla v rohu a kolena si tiskla k hrudi.

Jak tohle mohla nadále vědět?

„Je to pro tebe tady venku těžší,“ tiše s ní Selmak soucítila. „Pro tvého otce to bylo ze začátku úplně stejné. Žádná pravidla, žádné role, které by se daly hrát. Jsi ponechána jen sama se sebou. Upínal se ke starému způsobu života tak dlouho, jak jen mohl, ale nakonec si stejně uvědomil, že na ničem z toho už ve skutečnosti nezáleží.“

Sam se zarputila přinutila k chůzi, snažíc se ignorovat slova Selmak. Nechtěla tuhle pravdu přijmout. Téměř ve spěchu zakopla o kámen a jasně ucítila, jak se její svaly roztřásly únavou. Ačkoliv ušla víc kroků, než si představovala, že by první den mohla, studené vody jezírka byly stále vzdálené. Sam byla náhle zaplněna zoufalou potřebou ten prostor překonat.

„Vím, že tě to děsí,“ pokračovala Selmak, odmítajíc Saminu ignoraci.

Samina levá noha se mírně vyvrátila, odmítajíc další kroky. Z jejího místa v prachu mohla Sam jen zírat na svůj nejasný cíl, přinucená akceptovat dnešní porážku. V dáli se zjevila Aroona, připravena pomoci ji zpět do chýše a Sam na ni zamávala, aby přišla blíž. Známé trnutí v noze z jejího několik měsíců starého zranění se znovu ozvalo.

Sam si promnula ono místo na noze a v hrudi jí zahořela zlost nad Selmačinými slovy a pozicí, ve které se nacházela. Nevrle přemýšlela, co je tak skvělého na tom mít v sobě symbionta, když přitom ani nedokázal spravit její nohu!

„S tvojí nohou není nic v nepořádku, dítě,“ slabě řekla Selmak. „Nikdy nebylo.“
           
To na krátký moment Sam ohromilo a přinutilo ji se koncentrovat na pocit Arooriných silných rukou uchopujících jí za paže a zvedajíc z prašnaté země.

Samozřejmě, že něco s její nohou bylo špatně, pomyslela si popudlivě. Zlobilo ji to měsíce. Přeci si to jen nevymýšlela!

„Krom malé slabosti jsi perfektně zdravá,“ zopakovala Selmak.

„Ale...“ slabě Sam zaprotestovala. Zamyslela se nad každou dobou, kdy ji to bolelo. Porada, na Kerenově lodi... v chrámu na Pangaru. A nyní, když ji Selmak tlačila...

Vím, že tě to děsí.

A jako záblesk osvícení náhle Sam viděla všechnu tu bolest v pravém světle. Fyzické zobrazení jejího strachu. Zprudka se zasmála, děsíc tak zapomenutou Aroonu. Kdesi po cestě ze sebe Sam nechala udělat případ pro cvokaře. Možná to bylo oprávněné, že byla uvolněna ze služby.

Ale proč? Proč teď? Po tom všem, čím prošla, proč to byla tahle bolest, co ji pronásledovalo? Proč to teď byla doba, přes kterou se jednoduše nemohla dostat? Co s ní k čertu bylo špatně?

„Alfa základna,“ promluvila Selmak, očividně čtouc něco, co se Sam podvědomě snažila ignorovat.

Nezvané obrazy super vojáka se objevily v její mysli. Sam cítila, jak se jí v hrudi probouzela panika. Jak se její ruce natahovaly po neexistující zbrani.

„Část tebe to chtěla,“ vydechla v úžasu Selmak, jak vzpomínky proplouvaly jejich myslí.

„Chtěla co?“ Zeptala se Sam, ačkoliv část jí odpověď už znala.

„Chtěla zemřít.“

Sam téměř zakopla, když se ona bolest znovu probudila k životu. Tvrdohlavě odmítla sáhnout po své noze, promnout to neexistující zranění. Namísto toho slabě zagestikovala Arooně, aby ji nechala jít a skácela se k zemi, když jí žena neochotně pustila.

Vím, že tě to děsí.

„Tohle nejsem já,“ přiznala nahlas Sam obklopující poušti, klesajíc na kolena do rudého prachu.

Poušť pro ni však žádnou odpověď neměla.

Každé ráno během záře před úsvitem a každý večer poté, co poslední paprsky slunce zmizely za horizontem, kráčela Sam tak dlouho, jak jen mohla směrem ke stromům. Stalo se to pro ni posedlostí. Během vřavy dne odpočívala a v noci ležela zírajíc na strop chýše.

Nikdy v noci nespala, nějak vědoma, že v temnotě by ji její mysl mohla pronásledovat, posměchovat se její slabosti. Strašit jí sny o jejím selhání, o tom, jak se vzdala. O zklamání a strachu v Jackových očí. O jejím otci neslyšitelně křičícím uvnitř jeho vlastního těla. O Danielově hrubém mrtvolném hlase, „Užij si smrt, Sam.“

A o její vlastní tváři, hledící zpět na ní, mluvící v hádankách. „Přinejmenším máš stále nás.“

Bylo to ve čtvrtý den, kdy Sam dokázala přejít celou cestu až dolů k okraji stromoví, konečně tak získávajíc pro sebe trochu vody. Opatrně klesla na kolena do jemné řeky písku a zajela prsty do chladné vody.

Slyšela ptáky, jak se jemně svolávali mezi stromy na okraji této pouštní oázy a z vody pohyby nějaké neviditelné bytosti deroucí se k hladině.

Selmak byla od jejich diskuze během prvního rána nezvykle potichu a Sam téměř scházela její společnost.

Téměř.

Sam ucítila, jak se jí do končetin vrací energie a věděla, že Selmak vyzískala zpět svoji sílu a i teď pracovala na jejích svalech, posilovala je. Připravovala Samino tělo na cokoliv mělo přijít.

Nicméně dosažení jejího cíle neposkytlo Sam mír a klid, který si představovala. Protože jak se její jednomyšlenková obsese tímto místem začala projasňovat, Sam musela čelit faktu, který celou dobu ignorovala.

„Nemůžu jít zpátky.“

Sam ta slova vyslovila nahlas, potřebujíc tu myšlenku, která tančila po okrajích jejího vědomí udělat víc skutečnou, zapojit ji do této reality.

Selmak se zahýbala v pozadí její mysli. „Pouze ty můžeš tohle rozhodnout,“ měkce jí řekla.

Správně. Samino rozhodnutí. Vždycky se to vrací k ní.
 
Její mysl automaticka začala recitovat protokol. Její kódy k iris byly už zrušeny před dlouhou dobou a to by jí bylo stejně k užitku jedině tehdy, měla-li by GDO. Plán B pro ztraceného vojáka byl se okamžitě hlásit na Cimmerii, kde byl připraven malý balíček pro přežití s rádiem. Vytoč Zemi z bezpečné pozice a vyčkej na záchranný tým. Jednoduché, snadné a efektivní.

Pokud jste tedy neměli Tok´ru jako spolujezdce.

Ty samé bezpečností ochrany, které Cimmerii učinily bezpečnou zónou před Goa´uldy jí ale také učinily nepřístupnou pro Sam, protože by buď musela Selmak zabít, nebo ji opustit na této planetě.

„Je tady osoba, která by byla ochotná mne přijmout,“ nápomocně nabídla Selmak, tón i emoce pečlivě neutrální.

Bylo to lákavé, to Sam nemohla popřít. Konec konců tohle byl problém Tok´rů a to ona nebyla a ani si nikdy nezvolila být jednou z nich. Zachránila Selmak život. To přece muselo být dost, ne?

„A co bys dělala potom?“ Zeptala se Sam, odsunujíc znepokojivé myšlenky stranou na moment. „Strávila zbytek svého života tady?“

„Ne,“ opatrně Selmak řekla. „Našla bych Jacoba a Kerena.“

Sam cítila Selmačinu odhodlanost, ale pod tím také beznaděj, kterou zcela před Sam nedokázala skrýt, ať se snažila, jak chtěla.

„Nemáš nejmenší tušení, kde začít s hledáním.“ Povzdechla si Sam.

Sam ucítila, jak se od ní náhle Selmak odtáhla, snažíc se něco ukrýt.

„Neospravedlňuji, co Keren udělal, to v žádném případě. Ale na druhou stranu, je tu možnost, že dokázal v tvé mysli najít, co potřeboval. Když bychom zjistily, co to je, mohly bychom být schopné ho najít.“

Sam se vyhýbala přemýšlení o Kerenovi a jeho stroji. Vybrala si namísto toho neoblomnou soustředěnost na jediný cíl: dostat se domů. Ale domov se stále vzdaloval a vzdaloval s každou chvílí. Protože nezáleželo na tom, jak moc bylo lákavé opustit Selmak. Sam nemohla ignorovat fakt, že ji Selmak potřebovala. Její otec ji potřeboval.

Sam věděla, že existují krom Cimmerie i jiné cesty zpět do SGC. Mohla je kontaktovat z jakéhokoli počtu planet. Ale po tom, co udělal Keren by nikdo v SGC neměl jediný důvod jí věřit. Nemohla zakrýt fakt, že v sobě měla symbionta a neexistoval žádný způsob jak prokázat, kdo je. A i kdyby tam přeci jen byl, trvalo by to. A oni neměli čas. Pokud měla Selmak pravdu, Keren měl před nimi tři týdny náskok.

Sam si povzdechla a promnula spánky. Logicky věděla, že by se jednoduše měla vrátit do SGC a vypořádat se s následky. Následovat protokol.

Ale Selmak měla pravdu. Věci se tady venku měly jinak a Sam byla taktéž jiná. A kdyby měla dost odvahy, možná by mohla zjistit trochu víc o téhle nové Sam, před kterou tak dlouho utíkala. Možná by se mohla přestat bát.

A ona se zoufale moc chtěla přestat bát.

„Nemůžu je nechat si myslet, že jsem mrtvá.“ Řekla Sam, rozhodujíc se a pomalu v mysli formulujíc plán.

Selmak trpělivě čekala na pokračování.

Zhluboka se nadechujíc Sam nakonec promluvila, „Takže mi raději řekni, proč Keren myslel, že mu mohu pomoct najít tenhle Egeriin odkaz. A také jak mi hodláš pomoct zjistit, jestli jsem to udělala.“

Logicky Sam věděla, že Selmak nemá vlastní tvář, ale ona mohla přísahat, že se na ni Selmak usmála.