______________________________________________________________
„Adresu planety 7X9-459 jsme získali ze starých nálezů, které byly opětovně zkoumány až v tomto roce.“ Začal Jonas své vysvětlení, proč stáhnul všechny ze své dovolené. „Mimo jiné tam bylo také zmíněno, že se na oné planetě nachází velmi cenná soška, kterou musíme získat.“
„Jediný rozumný důvod, proč.“ Ozval se O´Neill. Sam se pro sebe lehce pousmála, udiven na ni pohlédl.
„Pane, ta soška by podle Jonase měla obsahovat kromě nějakého velmi nezvyklého prvku i adresy nějakých planet, kde Antikové zanechali svá díla.“
„Už i vy?“ Otráveně zamumlal.
„Prosím, pane?“ Pozvedla obočí.
„To nic, opravdu po těch adresách tolik toužíme?“
„Ano, plukovníku, obávám se, že ano.“ Ve dveřích se objevil Hammond, „informoval jsem o tom prezidenta a ten vám dal své požehnání.“
„Což se rovná přímému rozkazu, chápu, pane.“ Ironicky se Jack pousmál. „Takže, kdy vyrážíme?“
„Nejprve tam pošleme sondu, pane,“ jemně mu Sam připomněla, „nechceme přece skončit neznámo kde.“
„Major Carterová má pravdu, O´Neille.“ Poznamenal Teal´c.
„Á dobrá, dobrá, nemusíte si tu ze mě všichni hned utahovat!“ Rozhodil Jack ruce.
„Tedy, nenastanou-li potíže, kdy myslíte, že budete moci vyrazit, majore?“ Zeptal se Hammond Sam.
„No,“ zamyslela se, „za pár hodin, řekla bych, tak dvě tři.“
„Dobrá, tak tedy do práce, ať se můžete vrátit ke své činnosti.“
Zkouška proběhla pod velením Sam úspěšně, na planetě bylo normální pozemské ovzduší i tlak a nikde v dosahu sondy nebylo nic podezřelého, pouze džungle. Rozkaz aby se připravili přišel téměř v zápětí. V 16.00 celý tým stál připravený před bránou a právě se zahajovalo zadávání adresy.
„Tak hodně štěstí, SG-1,“ kývl jim Hammond a oni zmizeli v bráně.
„Vlhkost vzduchu je zde trochu větší než na Zemi,“ poznamenal Jonas, jakmile se ocitli na druhé straně červí díry, kolem nich byl hustý prales, jen velmi staré známky po nějaké stezce.
„Ve skutečnosti o víc jak čtyřicet procent,“ poznamenala Sam při pohledu na přístroje, „teplota je tu kolem 29°C, rozhodně nám tu zima nebude.“
„Takže jdeme, nemá smysl tady postávat.“ Zavelel Jack a ujal se vedení, za ním šla po uzoučké cestičce Sam, Jonas a skupinu uzavíral Teal´c.
„O´Neille, možná by si měl zvolnit tempo,“ ozval se zezadu Teal´c, „zdejší terén je dost nepravidelný a instinkt mi říká, že není zcela bezpeč-“
„Pane!“ Ozval se rachot, zaklení a vzápětí na to Samin výkřik a její pád k zemi, Teal´c s Jonasem okamžitě přiběhli. Sam ležela na zemi a držela za ruku O´Neilla, který visel ze srázu a zatím se jen díky Sam houpal na útesu, místo toho, aby dole plaval.
„Vydrž O´Neille,“ zakřičel Teal´c, odložil tyčovou zbraň klekl si vedle Sam, té pomalu začínala pod tělem ujíždět mokrá hlína.
„Carterová, takhle spadneme oba!“ Ozval se O´Neill.
„Když sebou nebudete mrskat, tak ne, pane!“ Odvětila.
„Nechci vás rušit,“ ozval se Jonas, „ale máme problém.“ Teal´c se otočil a zaklel, okamžitě se natáhl pro zbraň, tím však přestal držet Sam.
„Teal´cu!“ Ozvala se, ale už bylo pozdě, O´Neillova váha jí nemilosrdně stáhla za ním, ještě chvilku se snažili vyškrábat, ale marně. Za pár vteřin oba padali dolů do jezera, nahoře už jen zahlédli pár záblesků Teal´covy zbraně a zacnactelu.
„Co to bylo zač?“ Zeptal se Jonas, jakmile se zbavili posledního.
„Nevím, ale určitě nás sem nepřišli uvítat, Jonasi Quine. Musíme najít O´Neilla a Carterovou.“
„Půjdeme za nimi tudy?“ Nevěřícně ukázal na útes, odkud oba spadli.
„Jiná cesta dolů zdá se nevede, tak tedy do toho.“ Vybídl ho a s rozběhem skočil dolů.
Proud je unášel neuvěřitelnou rychlostí. Mezitím však měli co dělat, aby se zbavili výstroje, která je táhla ke dnu. Jakmile se ocitla na hladině, zběsila se otáčela po O´Neillovi. Když ho nemohla najít ponořila se zpět pod vodu, tam ho zahlédla. Zdálo se, že se zamotal do postruhů. Během vteřiny byla u něj a pomáhala mu se dostat na hladinu. Jeho přezky na výstroji se zasekly. Začínal mu docházet vzduch. Sam naposledy zaškubala za přezky, pak se odrazila ode dna a vyplavala nahoru, stále se ho držela, aby jí proud neodnesl. Zhluboka se nadechla a vrátila se pod hladinu, tam ho chytila a ústy předala trochu kyslíku. Pak z postraní kapsy na svých kalhotách vytáhla nůž a opatrně přezky přeřezala. Na hladinu oba vyplavali už se značně prázdnými plícemi.
„Carterová, chyťte se!“ Zničehonic zařval a drsně jí chňapl za bundu, pak ji přitáhl, pevně se zdržel jedné větve. Pomalu se vydrápali na břeh. „V pohodě?“
„Jo,“ byla hodně zadýchaná, „a vy?“
„Taky,“ přikývl, na chvilku se odmlčel, „díky.“
„Není zač.“ Jen se pousmála, ještě trochu povylezli, tam klesli na zem. Oba ze sebe začali stahovat oblečení, v tu chvíli se Sam zarazila. „Sakra, oblečení dolu, pane!“ I O´Neill se zarazil a jakmile se Sam ozvala, už byl na půli cestě k tomu samému. V rychlosti ze sebe všechno strhali a vzápětí od hromady oděvů oskočili. Hromady se totiž celkem hodně vrtěly. Za okamžik z nich vylezli malí tvorové. Na svou velikost měli hodně dlouhé drápy a zuby a po celém těle žlutou kresbu. „Nepřibližujte se k nim, pane, určitě nebudou takhle zbarvení pro nic za nic.“
„To by mě ani nenapadlo,“ horlivě přikývl, ještě je chviličku pozorovali, pak se tvorové zklamaně podívali na oblečení a vrátili se do vody. Carterová pohlédla na Jacka.
„Myslím, že se už můžeme zase obléknout.“ Poznamenala a bleskově sáhla po nejbližším kusu svého oblečení. Oba tam tak nějak stáli jen v tričku a spodním prádle.
„Dobrý nápad,“ přikývl, ale přesto na ni koutkem oka pohlédl. Pak se pousmál.
„Plukovníku?“ Pozvedla obočí, samozřejmě jí to neušlo.
„Co, udělal jsem něco?“ S nevinným výrazem opětoval pohled. Významně na něj pohlédla.
„Ale no tak, Carterová, vždyť se nemáte, vůbec, za co stydět.“ Vzápětí musel rychle k zemi, aby se vyhnul dobře mířené ráně nasáklou bundou.
„Raději bychom měli jít najít Teal´ca a Jonase, pane.“ Ozvala se po chvíli.
„Máte alespoň malou představu o tom, jak daleko nás to odneslo?“
„Jo, přibližně dva kilometry do té zátoky, ovšem jakmile jsem se pro vás vracela pod hladinu, ztratila jsem přehled, nevím, snad dva tři další.“
„To nás čeká dobrý pochod neznámo kam.“
„Eh…no proti proudu…, pane.“
„Carterová, co kdyby vám občas něco uniklo a nebyla jste tak zatracenej šprt…uch… zatraceně chytrá.“
„Kdybych to udělala tak bychom tu pravděpodobně nebyli, plukovníku.“
„Už zase máte pravdu, člověk si pak vedle vás připadá jak totální blb, zkuste vysadit.“
„Je to rozkaz?“
„Chcete-li.“ Pokrčil rameny a pohlédl proti proudu, řeku lemovaly velmi pěkné a vysoké útesy, „vzhůru na výstup, Carterová.“
„Ano, pane,“ ušklíbla se a vyrazili.
Teal´c vytáhl prskajícího Jonase z vody. Stačili vylézt ještě dřív, než řeka zmizela v zatáčce, kde jim z očí zmizela Sam a Jack.
„Takže, takže teď kam, Teal´cu?“
„Po proudu přirozeně, někde vylézt museli.“
„Nejspíš už budou na cestě zpět… a možná taky na půli cesty k tomu chrámu…“
„Zkusíme vysílačku, třeba ji neutopili.“ Vytáhne ji z kapsy. „O´Neille? Majore Carterová? Slyšíte mě?“
„Teal´cu?“ Překvapeně se mu ozve Sam.
„Jste oba v pořádku? Kde jste?“
„Jsme snad tři míle od té zátoky, kde jste vy?“
„Jdeme po proudu-“ Teal´c se otočil na Jonase, který mu poklepal na rameno hledíc na přístroje, chvíli s ním o něčem diskutoval. „Jonas tvrdí, že by jste se měli nacházet někde v blízkosti toho chrámu, co kdybychom se sešli tam? Máte to asi míli na sever.“
„Dobrá,“ místo Sam odpoví Jack, „občas se ozvěte, kde jste.“
„Takže, podle vás jsme teď asi tak kde?“ Po hodině chůze se Jack otočil na Sam.
„Ten chrám bude někde tady kolem.“
„Vážně? To jste tvrdila už před půl hodinou…“ Skepticky odvětil. Pozvedla obočí.
„Taky jsem se nemýlila.“ Kývla před ně. Poklesla mu čelist. Před nimi se tyčila zřícenina gigantického chrámu.
„Kruci, Carterová, na tom šestým smyslu asi něco bude, co?“
„Spíš ženská intuice a smysl pro orientaci, pane.“ Pousmála se a vyrazila k chrámu, pohlédla na slunce. „Řekla bych, že Jonas s Teal´cem dorazí nejdřív před západem slunce. Džungle je poměrně neprostupná z jejich strany…“
„Takže…“ Usadil se na blok kamenu, když zastavila přibližně uprostřed komplexu a usadila se na trávu. „Máte něco k večeři?“
„Maximálně tak autogram těch malých potvůrek,“ kysele odpověděla a vzápětí prostrčila prsty skrz bundu, vykulil oči.
„Co je od těch „žab“?“
„Joo, plukovníku.“ S úsměvem přikývla a zahleděla se do polorozpadlých prostor chrámu, „támhle asi bude vstup do podzemí, to by podle měření mělo být neporušené.“ Zamumlala, Jack se na ni zahleděl. Líbila se mu ta změna, která se s ní udála. Především její nenucenost, co se týče ironického vtipkování, které jí občas uklouzlo. Tak docela nechápal, co tu změnu způsobilo. Náhle si uvědomil, že na něj rozpačitě hledí. Nechápavě pozvedl obočí, k jeho překvapení zlehka zrůžověla a odvrátila pohled. Uvědomil si, že na ní zřejmě celou dobu upřeně zíral. Rychle pohlédl jinam. Nastala chvilka trapného ticha.
„Asi bychom měli najít nějaké dříví a něco k večeři,“ poznamenal náhle Jack, až příliš rychle přikývla a vyskočila na nohy.
„Večeři nechám na vás, já seženu to dříví…“ Ani nečekala na odpověď a zmizela mu z dohledu. Jack si povzdechl, zvedl se a odkráčel do džungle doufajíc, že objeví něco, co by se dalo sníst.
Sešli se těsně před západem. Jack už zdálky slyšel tři známé hlasy. Zbytek jeho týmu zřejmě už dorazil a Sam taky, jelikož slyšel praskání ohně. Došel k nim a shodil na zem tři mrtvé králíky. Sam mu věnovala zděšený pohled. Byli přece tak roztomilí!
„Ale no tak, Carterová.“ Zašklebil se na ní a vytáhl svůj nůž, zhnuseně se od králíků odtáhla. Teal´c vytáhl svůj nůž a pustil se do druhého králíka, Jonas jim zvědavě přihlížel.
„Myslím, že už nemám hlad,“ po chvíli ze sebe vysoukala.
„To tvrdíte jenom proto, že jste ještě neochutnala mou kuchyni.“ Odvětil s úsměvem Jack a natáhl se pro klacek, králíka na něj pak upevnil a vytvořil jakýsi rošt, kam pak položili všechny ušáky.
I když je oba bavilo přihlížet Jackovu škádlení Sam, brzy Teal´c i Jonas uznali, že jsou příšerně unavení. Zanechali proto ty dva v handrkování o králících a šli se uložit do blízké místnosti se střechou. Jackův a Samin je hlas je provázel až do říše snů.
„Já toho králíka nebudu jíst,“ už pořádně vztekle od sebe připálené zvíře odstrčila.
„Carterová, jste jak malé dítě,“ jemně ji okřikl, ušklíbla se. Z toho zvířete se jí zvedal žaludek. Nenáviděla králičí maso. „Proč to proboha nechcete?“
„Nemám ráda králičí.“ Zamumlala.
„To jste měla říct hned!“ Pousmál se, „chytil bych vám nějakého ptáka…“
„To je v pořádku, pane, já nemám hlad…“ Zavrtěla hlavou. „Navíc Jonas s Teal´cem přece něco málo přinesli…“
„To jo, jenže hlavní nálož jsem na zádech nesl já…“ Zabručel. Zasmála se.
„Tady kolem je očividně hodně zvířat, co se nebojí lidí, takže bych řekla, že si to můžete vynahradit tím, že je chytíte… jen, už ne králíky…“
„Jelena?!“ Nadšeně se zeptal.
„Ach, nemyslím,“ rozpačitě zavrtěla hlavou. „Přeci jen, jelen je trochu velký na váš…ech… rožeň…“ Jack se ušklíbl a nedobrovolně přikývl.
„V tom asi něco bude.“ Musela se usmál, znovu si hrál na totálního hlupáka. Pak rukou zalovil v kapse, vytáhl dvě nádherná jablka. Hladově na ně pohlédla. Usmál se a podal jí je.
„Cco-proč?“ Vykoktala, ale vzala si je.
„Carterová, za ty roky, co se známe jsem si už všiml, že se vyhýbáte králičímu masu, proto jsem vám našel tohle…“
„A to jste mi je nemohl dát dřív?“ Vděčně se do prvního zahryzla. Bylo skvělé.
„No, popravdě jsem vás chtěl trochu potrápit…“
„To teda nevím proč.“ Zavrtěla hlavou a náhle si uvědomila, že tím zapadla do jeho nachystané pasti. Teď už s ním musí hrát jeho hru… :-) Jack se vychytrale ušklíbl. Všiml si její tváře: nejprve nechápavá, pak zděšeně překvapená a nakonec připravená k odvetě.
„Znám jednu perfektní hru, co vy na to?“
„Že pokud to není o to, kdo najde lepší místo na spaní, tak vás odmítnu.“ Pousmála se, pak se zvedla, popřála mu dobrou noc a odešla si lehnout k ostatním.
„Tohle bude chtít pár inovací,“ zamumlal si pro sebe Jack, když pozoroval, jak odchází. Myslel při tom na svůj dokonalý plán s názvem: Jak potrápit u vést Carterovou do rozpaků…
Ráno ji probudily kapky deště dopadající na střechu chrámu. Podívala se z něčeho, co kdysi bývalo oknem, venku začínala blednout obloha. Rozhlédla se kolem. Teal´c provozoval svůj rituál, Jonas chrápal a Jacka nikde neviděla. Zvedla se a vyšla ven. Jack právě přicházel od džungle.
„Dobré ráno,“ usmál se na ni a zamával, „pokud se chcete vykoupat, než se tamti dva probudí, což bude tak za hodinu, asi dvě stě metrů odsud je pěkné malé jezírko bez těch potvor z řeky…“ Ušklíbl se, „klidně běžte…a když tak křičte.“
„Budu,“ slíbila s úsměvem a nadšeně se tam vydala, přestože hustě pršelo, bylo strašné teplo. Nejprve se domnívala, že by to mohla být předzvěst bouřky, ale ve vzduchu nebyl žádný náboj, tak se bezstarostně vydala vykoupat…
Ohromilo ji to tam. Bylo to malé, čiré jezírko s tichým vodopádem, v písku na plážičce ještě byly Jackovi stopy. Okamžitě se rozhlédla kolem, jenom z ostražitosti a vzápětí ze sebe už trhala šaty. V dalším okamžiku se ladnou šipkou ponořila pod hladinu. Bylo přesně tak hluboké, jak očekávala.
Zamyšleně hleděl na její spacák a nepřítomně hryzal jablko. Ti dva vypadali jako by hodlali prospat celé dopoledne. Ostatně, chrám našli neuvěřitelně rychle, tudíž měli skoro den čas. Podíval se na oblohu, nelíbilo se mu, jak zčernala. Napadlo ho, že by to mohla být blížící se bouřka. Uvědomil si, že ona je ve vodě a mezi stromy. Vyskočil na nohy a rozběhl se k jezírku.
Rachot rozhrnovaného křoví uslyšela asi deset vteřin před tím, než Jack doběhl na dohled. V tu chvíli děkovala bohu, že jí nenechal si svléknout i spodní prádlo. Jejich pohledy se střetly.
„Pane?“ Nervózně se ho zeptala, Jack se na patě otočil.
„Nebude náhodou bouřka, majore?“
„Do večera ne, pane,“ široce se usmívala, došlo jí, proč přiběhl. „Klidně se můžete otočit, nejsem snad až tak ošklivá…“ Ušklíbla se, zahájila protiútok. Dobře viděla napětí v jeho ramenech… A on, protože na sobě nechtěl nic znát se tedy otočil, přesto raději hleděl někam nad její hlavu. „Je tu vážně pěkně.“
„Jo…“ Zamumlal a přikývl, „nechám vás v klidu, určitě si chcete užívat chvilku klidu…“
„Nevadí mi společnost,“ odvětila a zamrkala, aby z očí vyhnala kapky deště. Ten zesílil. Jack už byl promočený na kůži. „A já myslela, že jste se už koupal…“ Jack se ušklíbl a v okamžiku, kdy se podívala jinam, sehnul se, nabral si plnou hrst bahna sočil do vody, vzápětí jí to napatlal na obličej. Celou dobu na něj prskala, ale protože byl Jack jasně silnější, nemohla dělat nic. Když po několika vteřinách přestal, jemně ji zatlačil pod hladinu, kde se chvilku zmítala, ale když se opět vynořila, měla na bahno upomínky jen ve vlasech. Zuřivě se na něj podívala. Rozesmál se a povolil sevření, to se mu ale stalo osudným, v tu chvíli se totiž vyšvihla a ladným pohybem mu skočila na záda a potopila ho pořádně hluboko.
„Car-Carterová…“ Prskal, když mu dovolila vynořit se, Sam se smála tak, že se skoro utopila. „Tohle…byla…pod pásovka…“ chytal dech, Sam se usmál, „ale fakt se vám povedla, máte moje uznání.“
„Bez toho bych asi nepřežila,“ ušklíbla se a zmizela pod hladinou, aby si vymyla zbytek bahna. Za okamžik ucítil, jak se kolem něj prosmýkla a plavala směrem ke břehu. Když se po půl minutě objevila na hladině, zamávala na něj. „Začíná se ochlazovat, asi bychom měli jít…“ Nadhodila, přikývl a plaval směrem k ní. Sam mezitím doplavala na břeh a sebevědomě vylezla z vody. Protože k němu byla otočená zády, neviděl její úsměv ale jen její dokonalé tělo. A průsvitné spodní prádlo… Posadila se na kámen a natáhla se pro vlhké kalhoty, které měla i se zbytkem oblečení schované pod křovím. Všimla si Jackova upřeného pohledu. Mírně pod ním zčervenala. Vylezl také na břeh a posadil se na kámen vzdálený od ní asi pět metrů. I když se přemáhal jak chtěl, nedokázal z ní odtrhnout oči. Seděla tam jen v bílém, vodou zprůhledněném, spodním prádle s elegantní krajkou a snažila si obléct na mokré tělo kalhoty. Prameny mokrých vlasů jí přitom padaly do obličeje.
Po chvilce jeho pohled nevydržela a opětovala mu ho, rozpačitě uhnul očima. Znovu jí zrůžověly tváře. Byla vděčná za to, že díky dešti a stromům bylo šero. Natáhla se pro triko a vzápětí se zaklením ztuhla. Jack se na ní udiveně podíval. Hned na to zbledl a pomalu se k ní začal přibližovat, cestou vytahoval z pouzdra svůj nůž. Sam místo na něj však s čirou hrůzou v očích hleděla na dvoumetrového hada, který se jí plazil přes ostatní věci a kolem nohou.
„Nehýbejte se,“ zašeptal Jack, jakmile byl od půl metru, oči měl upřené na očividně poměrně nebezpečném hadovi. Za pár vteřin stál přímo u ní, jednu ruku jí ovinul kolem pasu. V tom okamžiku postřehl, že se celá chvěje. Pevně ji stisknul a druhou rukou pevněji sevřel nůž. V dalším okamžiku nůž prolétl kolem Sam, která v dalším okamžiku byla zvednuta a odtažena stranou. Nůž přeťal hala v místech, kde měl krk. Ocas se ještě škubal.
Sam dýchala přerývaně, oči měla stále vyděšené, teď už ji Jack pevně držel v náručí, během okamžiku se mu v rukou protočila a zabořila tvář do jeho ramene. Zlehka jí přejel po nahých zádech. Rozpršelo se ještě víc.
„Už je to fajn,“ zamumlal a znovu se jí neobratně pokusil uklidnit. Náhle si uvědomil, že se netřese jen tak pro nic za nic, pořádně se ochladilo, natáhl se pro její oblečení, které hadova krev naštěstí nepotřísnila a pomohl jí se obléct, stále byla bledá a k smrti vyděšená. Pak ho trklo, proč se tak tváří: nenáviděla hady, měla z nich panickou hrůzu a ona ji musí přepadnout zrovna takováhle anakonda… „Tak co, půjdeme?“ Tiše se jí zeptal a objal ji kolem ramen, mlčky přikývla. Náhle se v ní něco hnulo a unikl jí tichý vzlyk. Jack se na ni soucitně podíval a okamžitě ji znovu silně objal. Uvědomil si, že se k němu tiskne jako malé vyděšené dítě.
„Já…se…moc…omlouvám…“ Mezi vzlyky zašeptala.
„To nic,“ zavrtěl hlavou a pohladil ji po mokrých vlasech, „už je to v pořádku, je to pryč… No tak, Sam…“ Na to, že vyslovil její jméno reagovala jen dalším přívalem slz, vzápětí se od něj hrubě odtrhla a ustoupila.
„Nic není pryč, všechno trvá… věčně…!“ Zuřivě vykřikla a rozeběhla se směrem k chrámu. On tam zůstal stát jako opařený a nechápavě za ní hleděl.
„Věčné je jedině to, že tě miluju,“ zašeptal po chvilce do deště a šouravým krokem ji následoval.
Byla vděčná za to, že Teal´c s Jonasem už vstali a šli se podívat po chrámovém komplexu, hodila sebou na svůj spacák a hystericky se rozplakala. Asi po třech minutách se vzchopila a utnula svůj nával emocí. Otřela si mokré tváře a sklesle se natáhla pro suché oblečení. Už se přeci jen delší dobu klepala zimou…
Na oběd se všichni sešli v místnosti, kde spali, tam rozdělali poměrně skromný ohýnek a opekli pár konzerv, co ještě měli.
„Žádné problémy?“ Zeptal se jich Jack, „žádní Jaffové, svítící oči…?“
„Ani noha,“ zavrtěla spokojeně hlavou Jonas, „tam dole je to perfektní, měli byste se tam oba podívat. Fakt nechápu, čím se tady nahoře bavíte…“
„Půjdu tam teď s vámi,“ ozvala se Sam, po tom svém „výstupu“ s Jackem nechtěla být o samotě.
„Fajn, určitě se vám to tam bude líbit,“ zazářil Jonas. Sam si trpce připomněla, jak moc jsou si s Danielem podobní.
Hned po sklizení oběda se ti čtyři sbalili a s potřebnými nástroji vyrazili dolů do chodeb. Nenechali tam po sobě ani stopu, byli připraveni strávit dnešní noc v tunelech.
„Hlavně si vezměte dostatek pochodní,“ upozornil je Teal´c, „je poměrně nepříjemné, když vám dole vyhoří a vy nemáte náhradní…“
„Díky za radu,“ ušklíbl se Jack, ale každému podal po čtyřech. „Proč jste vlastně nevzali baterky?“
„Protože nám došli baterie a náhradní měla v batohu jenom major Carterová...“
„Nepředpokládala jsem, že si hned půjdu zaplavat do řeky…“ Pokrčila rameny a usmála se na ty dva, Jacka ignorovala. Ač jí to trhalo srdce…
Tunely se hned po prvním pohledu ukázaly jako neuvěřitelně rozlehlé. Brzy došli na místo, kde se rozdvojovaly… Jonas se ušklíbl.
„Jacku, Teal´cu, víte co máte hledat?“
„Ani omylem, Jonasi.“ Zavrtěl Jack hlavou, Teal´c se omluvně ušklíbl, Jack hodil udivený pohled na Sam, pak kývl a Jonase. Ten se široce usmál.
„Ukázalo se, že major Carterová se zapomněla zmínit o tom, že jeden čas pomáhala doktoru Jackosonovi s výzkumem…“
„Jednoduše řečeno rozumím těm symbolům tady po chrámu…“ Povzdechla si, modlila se, aby se nerozdělili.
„Takže je to jasné, já s Teal´cem budeme pokračovat doprava, kudy jsme šli ráno, vy to vezměte vlevo, doporučuji vám ale, abyste si tu cestu značili…“
„Zapněte si vysílačky,“ doporučil jim Jack, uposlechli. „Takže zatím…“ Jack se obrátil a vydal se do levé chodby, Sam se zatvářila nešťastně, ale protože se už všichni rozešli, nikdo to neviděl.
Pokračovali dál chodbou, brzy však došli na další křižovatku, Jack si hodil mincí… Sam protočila oči a načmárala něco na zeť.
„Nejste unavená?“ Zeptal se jí asi po hodině.
„Ne, v pohodě, pane, díky.“ Dala mu stručnou odpověď, náhle se zastavil, vrazila do něj. „Ech, promiňte, plukovníku… Co se děje?“
„Mno,“ jeho hlas zněl poměrně přiškrceně. „Zřejmě jsem právě šlápl na nějaké čidlo.“
„Ou,“ uniklo jí ze rtů, podívala se dolů, protože stále stála velice blízko u něj a nohy měla mezi jeho, stáli na tom oba. „Pro začátek se asi nebudeme hýbat…“
„My?!“
„No, řekněme, že na tom stojíme oba…“
„Když jste do mě vrazila…“
„Jo, přistála jsem na tom taky.“ Ušklíbla se, „docela by mě zajímalo, co se stane, až z toho slezeme…“
„No, můžeme to zjistit třeba tak, že skočíte co nejdál ode mě, co vy na to?“
„Jo, ale vy máte vysílačku,“ kysele odvětila, nebyla ani trochu zvědavá na tyhle řeči. Jackovi uniklo uchechtnutí. „Co je?“
„Jen mě fascinuje, jak na vás působím, ty roky, co se známe vás asi nakazily mojí povahou…“
„Nebo s vámi, pane, možná jenom ztrácím trpělivost…“ Zavrčela. Hleděla mu přes rameno, kde jí spočívala zlehka pravá ruka někam do dáli před něj.
„Vidíte něco?“
„Jo, asi účinek té pasti,“ sešpulila přemýšlivě rty.
„Nelíbí se mi, jak se tváříte.“ Nervózně se ozval. V její tváři se totiž poměrně jasně zračil ďábelský plán… „Co to je?“
„Řekněme, že když se kdokoli z nás pohne, tak nás během vteřiny probodne pár oštěpů… Předpokládám, že otrávených.“
„Nadějné vyhlídky…“
„Četl jste to?“
„Cože?!“
„No tu knihu, Nadějné vyhlídky…“
„Carterová, nepraštila jste se náhodou někde do hlavy?!“
„Jen se ptám…“
„Radši mi řekněte ten svůj plán rovnou…“ Vybídl ji.
„No tak jo.“ Po chvilce přikývla, pak kývla doleva, „tam dolu je to asi pět metrů…“
„Carterová, já chápu, že jste mladá a tohle skočíte levou zadní, ale přeci jen, já už zrovna nejmladší nejsem…“
„Nesmysl,“ zamyšleně odpověděla, „jste přece v nejlepších letech, ne?“ Usmála se, cítil její úsměv, protože se k sobě tiskli.
„Má váš plán ještě nějaké pokračování?“
„Ovšem,“ zahihňala se, nedokázala to zadržet, Jackovy vlasy jí lechtaly na nose. Ublíženě na ní otočil hlavu, nevinně na něj pohlédla, pak zvážněla. „Až řeknu, tak okamžitě skočíte dolů, žádné kroky nebo pohyby navíc, mohly by být vaše poslední. Zatím by jsme se asi měli přesunout k okraji té desky…“
„Fajn plán, ale když si zlomím vaz, postaráte se mi o rybičky?“ Na to se jen usmála, znala to riziko, ale snažilo si ho nepřipouštět a protože Jack její napětí cítil, snažil se to zlehčovat vtipkováním.
Pomalu, hlemýždím tempem se posunuli jak nejvíc to šlo, pak se oba zhluboka nadechli a jakmile se rozezněl chodbou Samin hlas říkající teď, oba současně skočili do propasti, oba si všimli oštěpů, jež je minuli jen o vlásek. Pak už padali dolů.
Let byl fajn. Dopad byl mírně řečeno šílený. Jack vztekle vrčel, když dopadl a Sam, které to vyrazilo dech se zmohla jen na bolestné vzdechnutí. Jak ale mohla posoudit, neměla nic zlomeného, přesto se nemohla ni pohnout. Zpanikařila.
„Klid,“ ozvalo se nad ní, přivřela oči, aby zaostřila, skláněl se nad ní Jack, na čele měl pořádnou podlitinu. „Radši se nehýbejte…“
„Co se to-“ Nabrala dech. Jack ji přiložil dva prsty na rty, umlkla, vykulila oči, ruku měl od krve, ale nikde nekrvácel. Náhle si začala uvědomovat okolí. Tělem jí projela ostrá bolest. Málem omdlela.
Když Jack dopadl, pořádně se praštil o skálu. Přesto měl štěstí, spadl těsně vedle malých nabroušených kůlů. Vyděšeně a nevěřícně hleděl vedle sebe. Ona už takové štěstí neměla. Ač spadla přesně do mezery, jednomu neunikla. Procházel jí přímo levou stranou břicha. Když si všiml, že se pohnula a nadechla, okamžitě se k ní přesunul…
Klečel u ní už asi minutu, snažil se zjistit, co všechno ten kůl mohl uvnitř poškodit.
„Sam,“ okřikl ji, „mluvte na mě, hlavně nesmíte usnout, jasné?“
„I když to vím, tak to stejně k ničemu není,“ zašeptala a přivřela oči, „radši běžte najít cestu odsud dřív než sem ti dva spadnou taky…“
„Co tím naznačujete?!“ Vyděšeně se zeptal.
„Jen svoje šance na přežití s tou věcí ve mně…“ Ironicky se pousmála, vzápětí se rozkašlala, když sundala dlaň ze rtů, všiml si, že je od krve. Všechno v něm se sevřelo, znovu očima sklouzl k jejímu zranění, krvácelo jen trochu, ale to byl jen další důkaz toho, že krvácí uvnitř a že když by ji z toho sundal, vykrvácela by okamžitě a na místě. Zašmátral po vysílačce. Děkoval bohu, když zjistil, že funguje.
„Jonasi, Teal´cu, ozvěte se,“ řekl a poslouchal.
„O´Neille, co se děje, ztratili jste se?“ Odpověděl mu Teal´c.
„Ne, ale Carterová je těžce zraněná, potřebuju, abyste okamžitě přišli…“
„Co se stalo?!“
„Později, jdete už?!“
„Dobrá, značili jste cestu?“ Jack pohlédl na Sam, ta němě přikývla a převzala od něj vysílačku.
„Jonasi,“ tiše začala, znovu zakašlala. Krev. „Psala jsem to na stěny bílou křídou v chrámových značkách…“
„Chytré,“ zamumlal Jonas, „běžíme za vámi.“
„Ještě moment,“ ozval se Jack, „za poslední křižovatkou, začíná asi desetimetrový sráz dolů, jsme tam, dál nechoďte, jsou tam pořádný pasti a při slézání opatrně, jsou tady nabroušený kůly.“ Chvilku vyděšené ticho.
„Sam…“ Teal´cův hlas.
„Pospěšte, slábne.“ Položil vysílačku a obrátil se k Sam, měla zavřené oči, vystrašeně s ní zatřásl. „Sakra, proberte se!“
„Pane, prosím.“ Pootevřela oči, měla je skelné, „stejně to ze mě nedostanete, aniž byste…“
„Pšt,“ znovu ji umlčel, otřel ji z čela studený pot a přiložil obvaz na ránu. „Už jsme přece zvládli beznadějnější situace, ne? Tak mi neříkejte, že vás porazí jeden malý kůl…“ Hlas se mu zadrhl. Ten malý kůl jí právě teď bral život a on s tím nemohl nic dělat. Nejraděj by ho hned vzal a vyrval z jejího těla. Místo toho mohl jen sedět a sledovat, jak žena, kterou už tolik let bezmezně miluje umírá…
Znovu se jí začaly zavírat oči, vzal její hlavu do rukou, otevřela je a unaveně na něj pohlédla. Povzbudivě se na ni usmál.
„Povídejte mi o něčem, těm dvěma to bude nejspíš chvilku trvat…“ Vybídl ji, pousmála se a olízla si suché rty. Jemně jí je navlhčil vodou. Napít jí raději nedal.
„O čem třeba?“ Tiše se zeptala.
„Já nevím, cokoli vás napadne, třeba něco o vás…“ Zamyslel se, „třeba co jste dělala před tím, než jste se stala členkou SG-1, hm?“
„Vždyť to víte, pracovala v Pentagonu…“
„Podrobnosti, ale spíš ze života, práci znám…“ Protáhl s drobným úsměvem, opřel se o zeď a položil si její hlavu do klína, mírně zasténala, když se pohnula.
„Moc toho není, žiju svou prací,“ odvětila.
„A toho jste nikdy nelitovala? Třeba když vaše kamarádky chodily na večírky a vy jste se něco učila?“
„Ani ne, bavilo mě to.“ Usmála se. „Vždycky jsem byla jiná, než ostatní…“
„Uteklo vám dětství, že?“
„Jo, s máminou smrtí jsem přestala být dítětem…“ Smutně přikývla, na okamžik se jí tvář bolestně zkřivila, všiml si, že dýchá jen velmi těžko. „Jsem strašně unavená, nemám sílu na to, mluvit…“ Zašeptala.
„Máte jiný nápad, jak vás udržet při vědomí?“ Zeptal se, to ho však už neslyšela, upadala do říše snů.
Náhle ji probudil dotek, jaký už dlouho nezažila. Tak sladký dotek. Pootevřela oči a spatřila Jackovy. Jeho tvář byla od její jen pár centimetrů, téměř se dotýkali nosy. Věděla, že ji právě políbil. Oči jí slabě zajiskřily na rtech se objevil vysílený úsměv. Jack se znovu sklonil a znovu ji jemně políbil.
„Jacku,“ vydechla po chvilce, pohlédl na ni.
„Omlouvám se-“
„Není proč,“ přerušila ho, „jen se chci zeptat, jestli to tímhle pak nebude ještě horší…“
„Sam, ty neumřeš. To nedovolím.“ Prohrábl jí vlasy.
„Chytíte smrt za hábit a nabodnete na kůl?“ Ironicky se usmála. „Není v lidské moci ani umění mi nějak pomoct…“ V tu chvíli se za nimi ozvaly známé hlasy, Jack zvýšil hlas a vykřikl jejich polohu. Za pár minut u nich byli udýchaní Teal´c s Jonasem, oba nevěřícně hledíc na Sam klesli na kolena vedle Jacka.
„Vida,“ zamumlala, „poslední rozloučení…“ Odmlčela se, „chtěla bych zemřít bez té věci, Jacku, prosím.“ Upřeně se na něj zahleděla. Pak se silně rozkašlala.
„Sam, ne!“ Přitiskl se její tvář k té své. „Ne! Udělám cokoli, jenom když budeš žít…“ Jonas se udiveně podíval na Teal´ce, ten jen smutně přikývl. Jonas sklopil oči, pochopil, oč větší je Jackova bolest.
„Jacku, no tak,“ pohladila ho po tváři. Jeho tvář dostala kamenný výraz, otočil se na ty dva.
„Okamžitě tady udělejte nějaká nosítka!“ Přikázal, oba vyskočili na nohy a zmizeli ve tmě. „A ty neplýtvej energií, ještě ji budeš potřebovat.“ Do očí jí vstoupily slzy. „Sam, tohle bude bolet.“ Tiše řekl a uchopil do obou rukou kůl. „Bude to hrozně bolet, ale nesmíš omdlít, Sam, rozumíš mi?!“ s pláčem přikývla, přihnali se ti dva, nesli dvě dlouhé dřevěné tyče, mezi které okamžitě natáhli plachtovinu a upevnili. Z dáli zaslechla, jak generál Hammond skrz vysílačku mluvil s Teal´cem-zřejmě otevřeli bránu. Teal´c ho okamžitě informoval. Hammond rychle skončil a začal připravovat výjezd na planetu v čele s doktory. „Sam,“ Jack se jí hluboce podíval do očí, „nesmíš za žádnou cenu omdlít, mysli na něco, co ti to nedovolí…“ Přikývla, Jack jí pohladil po vlasech a nedbajíc na pohledy Jonase a Teal´ca se k ní sklonil a láskyplně jí políbil. Pak jí do úst vložil kus látky, stiskla ji zuby. „Miluju tě,“ zašeptal, když skončil, vzápětí jí během vteřiny vytáhl z těla dřevěný kůl. Celou dobu pozoroval její tvář. Smrtelně zbledla a zaryla zuby do látky. Z očí jí plynule stékaly slzy. Jonas bolestně odvrátil oči, Teal´cův pohled zmatněl. Jack na ni upřeně hleděl, když pevně tisknul obvazy na silně krvácející ránu. Oči měla zavřené, ale viděl, že dýchá, plakala bolestí. Vytáhl jí kus látky z pusy a silou vůle zatlačil vlastní slzy.
Asi za pět minut, když jí kolem pasu uvázal silný obvaz jí s pomocí položil na nosítka. Byla bledá z velké ztráty krve. Když se ocitli na světle, mile je překvapilo svítící slunce. Položili ji na zem, Jack se začal hrabat v baťozích, za okamžik vytáhl lékárničku, kde byla i souprava pro transfuzi krve. Děkoval své rodině, že zdědil 0. Oběma vyčistil malá místečka na předloktích a do žil píchl jehlu, pak uvolnil západku a nechal krev volně téct z jeho těla do jejího.
Předal jí necelý litr. Dal by i víc, kdyby ho Jonas taktně neupozornil, že i s ním se táhnout nebudou. I přesto však její tvář už nabrala trochu barvy. Vzali nosítka a vyrazili na cestu džunglí.
Bylo těsně pře půlnocí, když se setkali s SG-6, doktorkou Fraiserovou a ještě několika zdravotníky. Ti okamžitě ošetřili Sam, dali jí další krev a společně vyrazili k bráně…
Celý zbytek noci proseděl za sklem pozorujíc její operaci. I když jí dávali jen malé šance na přežití, věděl, že ona chce žít. Dokázala mu to tím, že přežila až doteď. Nehnul se od ní ani když jí přesunuli do postele. Umístil si do rohu místnosti židli a pozoroval ji, čekal až se probudí.
„Jacku,“ o pár hodin později ho probudil známý hlas, rozhlédl se kolem, ale nikde nebylo ani živé duše, zrak mu spočinul na lůžku uprostřed místnosti. Jeho oči se setkaly s letní oblohou. Vyskočil ze židle a přistál u její postele.
„Jak se cítíš?“ Zašeptal a vzal její dlaň do své.
„Mnohem lépe, než když si ze mě vytahoval to dřevo,“ omámeně odpověděla, „copak tě rodiče neučili, že k ženám máš být jemný a citlivý?“
„Na to asi zapomněli,“ šťastně se usmál, když byla schopná si z něj dělat srandu, asi si dávala naději. Zvážněla.
„Jacku, tam dole,“ odmlčela se, „jsi mi něco řekl…“
„Lituješ toho?“
„Můžeš…to…zopakovat?“ Vydechla. Rozšířily se mu oči.
„Myslíš to vážně?!“
„Jinak bych to neříkala… Zdá se mi hloupé, říct ti, že tě miluju a pak se dozvědět, že jsem měla jen halucinace.“ Pousmála se a pohladila ho po tváři, lehce si ho přitáhla.
„Miluju tě, Sam, a rád ti dokážu, že to halucinace nebyly a ani nejsou.“ Zašeptal a vášnivě ji políbil. Polibkem protkaným láskou, která neměla naplnění po dlouhou dobu. Láskou, která nyní směla naplno propuknout navzdory všem překážkám…
Daniel se pousmál a opustil místnost. Naposledy se na ně otočil a pak zmizel v zavíření průvanu. Ovanul je jarní větřík. Žehnal jim.
Konec!!!