______________________________________________________________

     Když vyšli z brány, oslepilo je jasné sluneční slunce. Sam z batohu vytáhla měřič slunečního záření a kývla na Jacka, že je  vše v pořádku.
„Nevypadá to, že by tu někdo žil.“ Poznamenal Jack.
„Průzkumná sonda ale prokázala opak, pane,“ zavrtěla Sam hlavou, „asi pět mílí odsud by měla být vesnice.“
„No tak tedy nač čekáme…“ Ironicky jim pokynul, aby šli první. Teal´c si nechápavě povzdechl a vyrazil v závěsu s Danielem a Sam, Jack jejich malou kolonu uzavíral.
     Cesta jim ubíhala a slunce začalo k jejich smůle zapadat. Jack s pozvednutým obočím zaklepal Sam na rameno. Ta se otočila na rtech s omluvným úsměvem.
„Zdá se, že jsme narazili na den, kdy slunce oběhne planetu za pár hodin. Bývá to jen jednou za několik století, nenapadlo mě to předvídat…“
„No fajn, Teal´cu, jak daleko myslíš, že to bude do té vesnice?“ Zavolal do předu.
„Asi tři míle, do západu to rozhodně nestihneme.“ Otočil se a zastavil.
„Takže to vypadá, že budeme spát pod širákem, k sakru, já si nevzal pyžamo…“ Oznámil jim Jack a sešel z cesty. „Támhle je docela pěkná houština, co kdybychom tu ubytovnu zřídili tam?“
„Jak myslíte, pane,“ pokrčila Sam rameny s nenápadným úsměvem. Houština, jak nazval Jack vysoké křoví, které mělo vprostřed místo asi o velikosti tři krát tři metry, jim poskytla dokonalé útočiště. Měli odtamtud výborný výhled jak na cestu, tak na širší okolí. Zároveň však k nim vidět nebylo.
„Budeme si brát hlídky po dvou pro případ, že by jeden usnul. Normální postup, po čtyřech dvou hodinách. Já s Carterovou budeme první,pak vzbudíme vás, takže vám vřele doporučuji…“
„My to chápeme, Jacku.“ Obrátil Daniel oči v sloup a vyhrabal z batohu svůj spacák. Teal´c se usadil stranou od nich a začal provádět svou pravidelnou meditaci. Daniel měl v úmyslu si ještě chvilku číst, ale jakmile slunce zapadlo zcela, krajina se ponořila do neprostupné tmy. Tudíž to vzdal, kysele popřál Sam a Jackovi dobrou noc a zahrabal se až po uši do spacáku.
     Sam seděla znuděně na okraji jejich houští a zády se opírala o kmen stromu, hleděla do prázdna, když jí zrak upoutal nějaký vzdálený pohyb. Tiše se zvedla a odplížila k Jackovi, stále nespouštěla ono místo z očí.
„Pane, asi tu nebudeme sami.“ Tiše mu oznámila a kývla oním směrem. Znovu tam zbystřila nějaký pohyb, Jack také.
„Zůstaňte tady, zatím je nebuďte, třeba je to jen králík.“
„Králík…?“
„Nechme toho, jdu se tam mrknout, dávejte pozor.“
„Jistě, pane.“ Přikývla a sledovala jak se plíží do lesa ke zdroji pohybu. Na okamžik ho ztratila z dohledu. Zahlédla ho až když se objevil na místě, kde zahlédli onen pohyb. Zasignalizovala mu malým červeným, těžko viditelným, pokud o něm nevíte, světýlkem. Odpověděl jí stejně.
     Ač byly její smysly na plné otáčky ve střehu, neznámého člověka si nevšimla. Až tehdy, když se otočila a vzápětí po těžkém úderu do týla omdlela.
     Jack zahlédl náhlé klesání červeného světélka. Měli ho oba připnuté na bundě. Proto se ho zmocnil neblahý pocit a tiše se vrátil do tábora. Teal´c byl stále hluboce ponořen v kelnoreem a Daniel tvrdě spal. Když chtěl projít kolem jejich „vchodu“, o něco zakopl. Shýbl se a oči se mu rozšířily. Byla to Samina neprůstřelná vesta, její zbraně a bunda. Něco ho zastudilo na dlani. Posvítil si na věci baterkou. Dlaň měl rudě zbarvenou. Zřejmě od krve. Saminy krve…
     Zburcoval k plnému vědomí Teal´ca a Daniela. Okamžitě na ně vyštěkl, že Sam zmizela a že je se vší pravděpodobností zraněná. Věci na spaní a vše, co nepotřebovali tam nechali, všichni se ozbrojili a doplnili zásobníky. Pak vyrazili na „lov“. Teal´c mohl lehce stopovat. Na zemi sem tam nacházeli kapky krve a stopy po tažení a boji. Podle stop museli být neuvěřitelně rychlí.
„Nerozumím tomu, O´Neille, podle stop tudy prošli někdy v době, kdy jsme vyráželi. Ale to bylo už víc jak před dvěmi hodinami a od doby, kdy zmizela nemohlo uběhnout více jak pět minut…“
„Kterým směrem byla ta vesnice, o které se Carterová zmiňovala?“
„Tímhle směrem.“ Přikývl Daniel a znovu vyrazili. Obloha začínala blednout.
     Někdo s ní tvrdě praštil o kmen nějakého silného stromu. S bolestným syknutím se pokusila nabrat znovu dech. Zvedla ruku a sáhla si na hlavu. Byla tam krev. Spousta krve. Pohlédla na svoje dlaně. Její rána ještě stále krvácela. To bylo zřejmě příčinou její nevolnosti a malátnosti. Vzápětí si uvědomila, že to zřejmě nebude jediná rána. Jakmile si to uvědomila a spatřila další příčinu, ovládla ji bolest. krev jí prosakovala i z pod trika. Měla poraněný bok. Rána byla hluboká. Pokusila se zastavit krvácení, rozhlédla se kolem. Nikde nebylo ani živáčka.
     Ležela na zemi, už neměla sílu se zvednout. Rána na týle se už zastavila, ale ta na boce krvácela stále velice silně. Cítila, jak se pod ní zem nasakuje krví. Pokusila se nadechnout. Dýchalo se jí těžce. Byla velmi slabá, ztráta krve příliš velká…
Pokračování příště…

„Teal´cu, blížíme se už alespoň?!“ Zakřičel O´Neill.
„Stopy jsou hlubší a jiné. Zdá se, že ten kdo ji nesl začíná ztrácet síly a…“ Zastavil se a sehnul. Na zemi ležel obrovský střep. Pohlédl nahoru. Kolem jednoho stromu vedly jakoby bodlákové ploty ze skla. Jedna část byla zlomená, a od krve. „Zdá se, že si toho nevšiml a buď on, nebo major Carterová do toho narazil.“ Začal dál sledovat stopu. „Ten dotyčný silně krvácí, takhle dlouho nevydrží-“ Proběhli kolem dalších stromů a asi padesát metrů před sebou něco zahlédli. Doběhli k tomu. Na zemi ležel s promodralým obličejem nějaký muž v černém oděvu. V dlani svíral něco, co všem zastavilo krev v žilách. Samanthinu známku s identifikačním číslem. Na první pohled byl mrtvý. Krvavé stopy však vedly dál. Bylo tu více stop…
„Zdá se, že on přišel odtamtud, jakoby se vracel. Tady na něj někdo číhal.“
„Ale kde je Carterová?“
„Jacku, Teal´cu!“ Zakřičel Daniel, byl někde vpředu. Běželi k němu. Daniel se skláněl nad Sam a ruce měl přitisknuté na jejím břiše. Jack si všiml krvavého cáru látky, který Daniel držel. Klesl na kolena vedle nich a opatrně Sam nadzvedl triko. Rána byla na boku. Byla hluboká a velká. Pohlédl jí do tváře a nazvedl jí hlavu. Byla v bezvědomí.
„Ztratila moc krve, Danieli, drž jí hlavu nahoře.“ Poručil a začal si ze svého oblečení odtrhávat pruhy látky, které přikládal na její bok, aby zastavil krvácení. to se mu po pár minutách podařilo. Trochu s ní zatřásl. „Carterová, no tak, proberte se! Hej, Carterová! Tohle nám nedělejte! Sam!!“ Zakřičel, pohnula se a otevřela slabě oči.
„Je mi to líto.“ Zašeptala a trochu zakašlala - krev, pak opět upadla do bezvědomí.
„Danieli, Teal´cu, okamžitě běžte k bráně a sežeňte pomoc!“ Zařval na ně Jack. Oba se na patě obrátili a utíkali k bráně. Jack jemně nadzvedl Sam a dal se do běhu, snažil se jí přesunout co nejblíže k bráně.
     Její rána však začala znovu silně krvácet, Jack neochotně zastavil a prohlédl si zranění, pak hodně sprostě zaklel. Sam se pohnula.
„Plukovníku?“ Zašeptala a s přemáháním vůle otevřela oči.
„Sam…“ Jack se k ní sklonil a znovu si pořádně prohlédl ránu na boku, znovu tiše zanadával a pak urval další kus látky, který jí na ránu přiložil. Sykla bolestí. „Vydržte, Daniel s Teal´cem běželi pro pomoc…“
„Já, já už nemám sílu,“ zašeptala po chvilce. „Ztratila jsem příliš mnoho krve,“ řekla, pak se zarazila, a tiše, jakýmsi smutným tónem, dodala: „pane.“
     Jackovi zeskelnatěly oči. Pevně jí ovázal ránu a i když slabě protestovala, zvedl jí ze země a znovu se dal do běhu k bráně.
     Když doběhli k místu, kde měli tábor, Jack viděl jen pozůstatky, něco nebo někdo jejich tábor dost zuřivě zničil. Všechno bylo rozervané na kousky nebo rozbité. Zaslechl podivné zavití někde  dálce za nimi. Ale přibližovalo se. Pochytilo ho podezření a podíval se na zem. Zavrčel. Zůstávala po nich krvavá stopa a ať už to zavilo cokoli, rozhodně to Saminu krev cítilo a hledalo její zdroj. Přiložil jí na ránu další vrstvu látky a běžel k bráně. Tehdy si ale uvědomil, že u sebe nemá vysílač kódu…
„Zatracená práce,“ zavrčel a položil Sam na zem. Vytáhl zat´nik´tel a pistoli. Pak se posadil vedle Sam a upřeně pozoroval směr, ze kterého vytí přicházelo. Bylo blíž a blíž. Jedno mu však bylo jasné. Rozhodně to nebylo zvíře, které by znal, nebo které by se dalo lehce vyplašit. Také si byl dobře vědom toho, že pokud Sam nedostane do pár minut transfuzi, pravděpodobně zemře. Pak ho něco napadlo. Zašmátral po kapsách až našel tenkou trubičku a dvě jehly. Děkoval za to, že to mají v povinné výbavě. Zároveň děkoval, že jeho krevní skupina je 0. Lihem, který měl v druhé kapse jim oběma vyčistil malé místo v předloktí a pak si tam zabodl jehlu, nechat pár kapek skápnout na zem, pak jehlu opatrně zasunul Sam do žíly. Vzápětí opět držel v ruce zat´nik´tel a obezřetně se rozhlížel. Vytí se neúprosně blížilo. Zaklel. Nechápal, co Danielovi s Teal´cem tak dlouho trvá.
     Pak se brána začala otevíral, opatrně, aby nepřerušil tok krve, Sam zvedl a přesunul oba na bezpečnější místo dál od brány, pro jistotu je ukryl v nedalekém houští, podobném tomu, kde měli tábor. Když se brána otevřela, dlouho nikdo nevycházel. Zatrnulo mu však, když se objevili dva Jaffové.Tehdy se na pláň vyřítila ta „věc“, která je pronásledovala. Jaffové bez mrknutí oka namířili tyčové zbraně na zvíře a zabili ho. Jackovi se ulevilo alespoň v tomhle. Zvíře bylo totiž velké jako hříbě a zuby ani drápy nemělo rozhodně příliš krátké.
     Tiše pak dál pozoroval, jestli z brány ještě někdo vyjde. Ale už nevyšel. Jaffové něco položili na zem, brána se zavřela, za okamžik na pláň přišli dva jiní Jaffové, sebrali si náklad a zase odešli, tamti dva zadali adresu a odešli. Jackovi se trochu zatočila hlava. Podíval se na Sam. Začala se jí vracet barva do tváří. Přerušil transfuzi a jehly vytáhl, pak oběma obvázal ranky. Vzápětí jeho pozornost upoutala brána, znovu se otevírala. Tentokrát z ní však vyšel Daniel, Teal´c a dva zdravotníci. Jack na ně hvízdnul. Zdravotníci a Daniel k nim okamžitě přiběhli. Teal´ca však upoutalo zvíře. Ostatní s všimli, že tam není teprve tehdy, když svou tyčovou zbraní střelil zvíře. Jack na něj od Sam pohlédl.
„Co to děláš?!“
„To zvíře v sobě mělo Goa´ulda.“ Odpověděl Teal´c, když se k nim připojil cestou k bráně. „Zvíře bylo sice mrtvé, ale Goa´uld ještě přežíval.“
„Viděl jsem,“ Daniel mezitím začal zadávat adresu domů, „jak ho zastřelili dva Jaffové…“
„To je možné, ten Goa´uld mohl být třeba jen vyvrženec, nebo nějaký, který ještě neměl genetickou paměť.“
„Myslíš, že tady mají takový rybník jako na tamté planetě?!“
„Možná,“ Teal´c přimhouřil oči před zářící bránou, pak společně s Danielem prošli. Jack se podíval na Sam a společně se zdravotníky, kteří ji nesli na nosítkách prošli bránou.
     Probudila se kolem půlnoci. Na boku cítila nesnesitelnou bolest, zlehka se boku dotkla prsty, tiše vyjekla bolestí. Zamžourala očima a rozhlédla se po ošetřovně. Všimla si, že sestra se právě věnovala nějaké práci u stolu. Jinak na ošetřovně nikdo další neležel.
„Dobré ráno,“ ozval se jí hlavou hlas, poplašeně se otočila a zadívala se do očí Jacka O´Neilla. „Jak je vám?“
„Fajn, díky, pane.“ Zamumlala, tišící léky, které dostala, jí ještě nechtěly nechat na pokoji… Sestra zvedla oči od práce a tázavě se podívala na Jacka, ten jí posunkem naznačil, že se nic neděje.
„V jednu chvíli jsem měl dojem, jako byste to chtěla vzdát.“ Tiše jí řekl. Sklopila oči. Pak se na něj ale podívala znovu, tentokrát v jejích očích bylo ještě něco jiného.
„Zachránil jste mi život, děkuji vám.“ Zašeptala.
„Víte, že bych to udělal pro každého.“ Pokrčil rameny, přesto však cítil, že tentokrát do toho dával víc.
„To jistě,“ lehce přikývla a na okamžik zavřela oči. Když je otevřela, Jack na ní hleděl s podivným výrazem ve tváři.
„Pamatujete si, co se vlastně stalo?“ Zeptal se jí po chvilce mlčení.
„Ne, všechno se seběhlo příliš rychle, pamatuji si jen, že když jsme narazili na tu past, těžce ho to zranilo, běžel ještě chvíli, pak jsem ztratila vědomí, dál si vzpomínám až na to, že jsem se probudila pod tím stromem, všude bylo hrozně moc krve…“ Její oči hleděly do prázdna, Jack v jejím hlase vycítil, že se jí o tom moc nechce mluvit, ale vycítil také, že se skutečně bála.
„Už je to v pořádku,“ uklidňujícím tónem jí řekl a po chvilce váhání jí položil svou dlaň na její ruku. Sam se na něj otočila. Proč to dělá? Zeptala se sama sebe. Copak neví, že mě tím jen trápí a oba nás uvrhuje do velice nepříjemné situace? Zapomněl snad na tu přísahu, že se nikdo nic nedoví a že i my na to zapomeneme? „Sam, jste v pohodě?“ Zeptal se jí, tvářil se znepokojeně.
„Co se děje?“ Vykoktala.
„Byla jste trochu mimo…“
„Jen jsem se zamyslela…“ Zavrtěla hlavou, stále cítila jeho dotek na své ruce.
„Nepotřebujete něco?“
„Ne, jen jsem trochu unavená…“
„Tak se prospěte, počkám, než se zase probudíte, ano?“ Sam mlčky přikývla a zavřela oči. Jack jí stále ještě držel, snad nevědomky, za ruku. Hleděl, jak pomalu usíná a v mysli mu běželo tolik obrazů, vzpomínal, jak mu její život už tolikrát unikal mezi prsty. Uvědomil si, že ji stále přivádí do nebezpečí, ženu, kterou… „Je možné, že bych ji miloval?“ Nehlasně zašeptal a překvapeně na ni hleděl. Nebo je spíš nemožné nemilovat ženu tak krásnou a tak skvělou, jakou je Sam? Nejlepší by bylo jí říct, že by už nikam neměla chodit, ale copak by mě poslechla? Copak bych jí měl vůbec právo něco říkat?
„Pane?“ Její hlas ho vytrhl ze zamyšlení, zamrkal a uvědomil si, že na něj Sam hledí, zřejmě na sobě jeho upřený pohled cítila. „Děje se něco?“
„Ne, nic,“ pustil její ruku, jako by se o ní měl spálit, Sam se cítila, jakoby jí někdo právě kopl ho hrudníku. „Omluvte mě, majore, musím jít.“ Zvedl se a odešel. Nemůžu nám, hlavně jí, přece zkazit kariéru jen kvůli něčemu, čím si nejsem jistý u sebe, natož u ní. Je krásná, bylo by divné, kdyby neměla nějakého přítele. Jseš starej hlupák, Jacku. Zapomeň na ni, už přeci nedokážeš cítit lásku, jen bys jí zničil…
     Sam za ním ještě dlouho hleděla, ve tváři měla ublížený výraz. Cítila se mizerně a navíc jí bylo příšerně špatně. Zavřela oči a upadla do bezesného spánku. Předtím měla jen jediný kratičký sen. Zdálo se jí, že se Jack někoho ptal, zda-li je možné, že by miloval… Přála bych si aby to byla pravda a zároveň ne, Jacku, já vím, že svůj život bys položil okamžitě za každého člověka. Proto už nedokážeš milovat, život ti sebral tuto schopnost a já nevím, zda-li bych ti ji mohla vrátit… Nebo zda-li bys mě vůbec nechal…
     Druhého dne jí přišel navštívit Daniel, dokonce jí přinesl květiny, které ho, dosti očividně nutili z ruky nepouštět kapesník. Měl alergii. Usmála se, když kýchl, zatímco jí je předával.
„Jak je vám?“ Zeptal se a postavil se co nejdál od těch květin.
„Mnohem lépe, díky,“ znovu se usmála, pak se nakrátko odmlčela, „kde je plukovník?“
„Viděl jsem ho v ubikacích asi před hodinou, mám dojem, že od té doby co jsme se vrátili doma ještě nebyl.“
„Od jaké doby?“ Podmračeně se ho zeptala.
„Sam,“ s úsměvem začal, „byla jste v bezvědomí tři dny.“
„Cože?“ Vyjekla Sam.
„Jo, ztratila jste hodně krve, kdyby vám Jack nedal v tom lese transfuzi tak byste… no zemřela…“
„To vysvětluje ty mlhavé vzpomínky, příliš si nepamatuji, co se tam stalo…“ Dodala na vysvětlenou. To to se mnou asi muselo být hodně špatné, když mi dal svou krev.  Ale stále nechápu, proč odešel.
„Mám mu říct, aby přišel?“ Zeptal se po chvíli Daniel.
„Ne, ne.“ Příliš rychle ze sebe vysoukala, „to přece není nutné. Danieli, promiňte, jsem strašně unavená… Ale děkuji za květiny!“
„Dobrou noc,“ řekl na rozloučenou a odešel. Neuniklo mu, jaký měla výraz v očích, kdykoli přišla řeč na Jacka, stejné to bylo i s ním, když s ním mluvit ráno v kantýně. Jeho dřívější podezření se začalo pomalu potvrzovat. Konec konců, oba jsou přeci jen lidé. Přesněji řečeno on je správnej chlap a Sam je nádherná ženská… Dobře, vím, že armáda tohle nepovoluje, ale když by o tom nevěděla… Zatraceně to je zlá situace! Kdyby byla Sam alespoň hodnostně stejně vysoko! Jak jim mám pomoct, jak jen…
     Sam se pomalu oblékala za zástěnou, kterou jí tam doktorka Fraiserová postavila. Sice jí generál Hammond nutil vzít si dovolenou, ale to rozhodně odmítla. Sice nemůžu chodit do akcí, ale alespoň jim můžu pomáhat ze Země. Protože jsem zraněná ještě nemusím být úplně blbá, ne snad?
„Sam?“ Sam zbystřila, ten hlas znala, moc dobře ho znala. Přetáhla si přes hlavu triko s krátkými rukávy, zapnula opasek a vyšla zpod zástěny se širokým úsměvem na tváři. Proti ní stál Jacob. Šťastně svou dceru objal.
„Tati, copak tady děláš?“
„Moje holčička je přece zraněná,“ odpověděl, „nic by mě nezadrželo. Ani tisíc Goa´uldů.“
„Mám tě ráda.“ Přitiskla se k němu ještě silněji. Cítila se strašně zrazená. Od chvíle, kdy tehdy Jack odešel ho neviděla. Bylo jí smutno.
„Copak je s tebou, děvčátko?“ Zeptal se jí, všiml si, že na něco myslí a že ve tváři nemá šťastný výraz.
„Nic, jen mě to trochu bolí, to nic. Brzy se to zahojí.“ Zavrtěla hlavou a společně s Jacobem, který jí podpíral, šla do své laboratoře. Tam se spokojeně vrhla do svého křesla a oddechla si. Ta cesta ji docela zmohla.
„Měla bys ještě ležet.“
„Už jsem v pořádku, táto.“ Řekla, Jacob se zamračil, stále se tvářila strašlivě smutně.
„Proč jsi tak smutná, Sam? A nezapírej, čiší to z tebe na všechny strany…“
„To nic není, tati,“ odpověděla, „prostě je to něco, s čím nic neudělám, ani kdybych chtěla. Je to něco, co nemůžu ovlivnit.“ Dobrovolně jsem se přece kvůli kariéře vzdala osobního života. Dobře víš, že si nemůžu dovolit manžela ani děti. Nemohla bych jim do očí lhát o tom co dělám, nebo proč tak často odjíždím a když by mě zabili, co by se jim řeklo? Při výkonu služby… Ne, tati, já se rodiny vzdala, tak proč se nelze vzdát i schopnosti milovat? Cítit lásku?
„Rád bych ti pomohl,“ zamumlal, „ale cítím, že to jde celé vedle mě, mám takový pocit, jako bys něčím trpěla.“
„To je jen klamný pocit,“ vynutila ze sebe úsměv. „Kdy se máš vrátit?“
„Jakmile zjistím, že jsi v pořádku a zdráva.“
„Tati?“ zeptala se ho ještě, když se otočil k odchodu. „Miloval jsi hodně mou matku?“
„Ano, nade vše.“ Přikývl, „proč tě to zajímá?“
„Jen tak, měj se pěkně a dávej na sebe pozor.“
„Ty taky a řekni někomu, až budeš chtít někam jít. Jsi ještě příliš slabá.“ Sam se jen usmála a zamávala mu. Kam bych chodila, mé místo je tady, navíc bude lepší, budu-li Jacka vídat co nejméně.

Pokračování příště…

Za tři měsíce

     Samino zranění se již úplně vyléčilo, takže nyní celá nadšená stála před bránou s ostatními z SG-1 a čekala, až se otevře brána.
„Carterová?“ Ozval se Jack z druhé strany místnosti. Otočila se na něj, něco za sebou táhl, pochopila a šla mu pomoct. Brána se mezitím otevřela. „Danieli, Teal´cu, na chodbě je ještě jedna bedna, vemte ji a přijďte za námi.“ Daniel přikývl a šli s Teal´cem na chodbu. Sam a Jack mezitím prošli branou. Daniel zaslechl, jak se po pár sekund později brána zavřela. Doběhl do řídící místnosti s Teal´cem v patách.
„Generále, co se děje?!“
„To nevíme, Silere?“
„Já nevím pane, je to podobné tomu, jako když je zničena brána, nechápu, co se stalo.“
„Zkuste znovu zadat adresu!“ Siler přikývl a adresa se začala zadávat.
„První zámek-zapadl! Druhý zámek-zapadl! Třetí zámek-zapadl! Čtvrtý zámek-zapadl! Pátý zámek-zapadl! Šestý zámek-zapadl! Sedmý zámek… nezapadl!“
„Zkuste to znovu!“ I když to zkusili ještě třikrát, na tuto planetu se brána neotevírala. „Silere, máte tušení, co jiného by to mohlo být?“
„Ano pane, major Carterová nedávno říkala něco o tom, že teoreticky by se mohl blížit čas, kdy pár planet změní svou pozici, tudíž se jim změní symbol. Říkala ale, že jen na pár týdnů. Údajně to mělo co dělat s několika hvězdami, někde to má v záznamu, mám se po tom podívat?“
„Samozřejmě! A vy dva si zatím můžete pomáhat prohledat majorovy poznámky.“
     Jakmile prošli bránou, okamžitě se zavřela. Oba na to udiveně zírali. Pak Sam zaklela. Jack na ni vykulil oči. Ještě nikdy jí neslyšel mluvit sprostě.
„Co se děje?“
„Na tohle jsem zapomněla.“ Zavrčela, zdálo se, že je naštvaná sama na sebe a tak ho příliš nevnímá.
„Na co, Carterová?“
„Dělala jsem výzkum ohledně změny poloh planet. Mělo k tomu dojít někdy teď, nevěděla jsem však, kterých planet se to bude přesně týkat. Pak přišla ta tříměsíční pauza a já na to úplně zapomněla! Kruci! Doufám, že si na to Siler vzpomene…“
„Určitě jo, je to takový váš záznamník.“ Snažil se zavtipkovat, vrhla na něj pohled, který říkal jediné. Nepleť se do toho, čemu nerozumíš! Díky bohu, že to neřekla nahlas. „Takže co budeme dělat?“
„Čekat až vypočítají polohu planety! Nebo až se vrátí na své původní místo!“ vztekle zavrčela.
„No tak co vás na tom tak štve?“
„Taková malá drobnost, že se Siler nemá čeho chytit. Tudíž mu to vypočítat bude trvat přibližně týden, pokud ovšem najdou moje poznámky…“
„A ta planeta se vrátí…“
„Nejdřív za deset let.“
„Kruci.“
„Jo, kruci.“
     Začalo se stmívat, doteďka seděli u brány v doufání, že se Sam pletla. Když jim ale nebe začalo věstit bouři. Usoudili, že asi bude lepší si najít nějaký úkryt před deštěm. Zvedli se a šli něco hledat.
     Netrvalo to ani dvě hodiny, než objevili starý zchátralý chrám. Bylo načase. Z nebe v tu chvíli začaly padat kroupy o velikosti vlašských ořechů… Zaběhli dovnitř. Jacka však okamžitě po tom, co zmizel pod rámem dveří, zarazil výkřik. Otočil se, Sam byla těsně za ním, zatáhl ji do bezpečí. Byla neuvěřitelně bledá.
„Co je, Carterová?“ Zeptal se. Zlehka se dotkla ramene. Jack zaklel, opatrně jí pomohl svléknout bundu. Zarazil se, ještě ho dělilo tričko s dlouhým rukávem. Zatahal jí za druhou ruku, „pojďme radši od toho vchodu…“ Přikývla, když se doplížili do místnosti, která ještě měla jakžtakž střechu. Postrčil ji ke zdi, aby se na ní posadila. „Carterová, bolí to hodně?“ Tiše se jí zeptal a prsty se zlehka dotknul jejího ramene. Škubla sebou a tvář se jí zkřivila bolestí.
„Jo, to teda bolí.“ Zavrčela. Jack jí zatahal za tričko.
„Musím se na to podívat… Ale to triko, asi budu muset roztrhnout.“
„Pro mě za mě…“ Lhostejně odsekla, to rameno jí příšerně bolelo. Nedokázala tu bolest vytlačit z hlavy. Jack přikývl a vytáhl z pouzdra na pásku nůž, pak chytil látku u jejího krku a opatrně se začal prořezávat. Po chvilce nakrčil nos. Upřeně zíral na obrovskou modřinu na jejím rameni. Měla ho už pomalu celé modré.
„No, to se nedivím, že to bolí.“ Zamumlal, „asi to rameno máte i vykloubené…“
„Jo, to je docela možný…“ Stále hlasem zamlženým bolestí odpověděla. Podíval se jí do očí.
„Sam, věříte mi?“ Upřela ně něj pohled.
„Proč?!“
„To rameno se musí narovnat…“
„Ale nee,“ povzdechla si, pak vážně přikývla. „Jenom vás poprosím o jedno… Až budu padat k zemi, zkuste mě nenechat si udělat něco dalšího…“ Jack se usmál. Byl rád, že to bere s humorem. Věděl, že tohle ji musí přímo pekelně bolet. Sam si povzdechla a podívala se na druhou stranu, na rameni ucítila jeho prsty. Vzápětí jí ochromila šílená bolest a v uších jí zaznělo pořádné křupnutí. Pak jen temno…
„Sam? Carterová!“ Někdo jí zlehka plácl přes tvář. Otevřela oči. Rameno ji sice stále bolelo, ale už s ním mohla hýbat. „Žijete?“
„V rámci možností…“ Zasyčela, pomohl jí vstát. Podívala se na svoje rameno. Modřina stále tmavla a její centrum bylo jasně podlité krví. „Ach joo, tohle bude zas na pár týdnů…“ Zažertovala, potřebovala myslet na něco jiného. Usmál se.
„Postavil jsem nám takový provizorní domek… Zatímco jste byla v bezvědomí…“
„Jak dlouho?!“ Vyjekla.
„Pár hodin to bude,“ ušklíbl se, „mohla jste mě varovat, že máte ve zvyku být takhle dlouho v bezvědomí…“
„Fajn, jen si to užijte,“ zamumlala, pak se neubránila zívnutí.
„Nepůjdeme spát? Vypadáte jako někdo, kdo nespal celé týdny…“
„Taky že jo…“ Kysele připustila.
„Carterová, ani z legrace mi neříkejte, že jste zase trávila volno v laboratoři?!“
„Kdyby?“ Rozpustile se usmála, vzápětí zasténala, to rameno jí vážně bolelo. Zavrtěl hlavou a odvedl ji ke spacákům. Oba usnuli během pár minut.
     Ráno ho probudil pohyb. Otevřel oči a podíval se na ni. Seděla strnule a upřeně zírala na svoje rameno. Pozvedl obočí a zívl, na chvilku rozespale zavřel oči. Pak je znovu udiveně otevřel. Očima sklouzl přes její boky k prsům a posléze k rameni. Viděl jen roztržené triko a její bělostnou pleť. Po modřině ani stopy.
„Carterová, co to je?“ Podezřívavě od ní uskočil, podívala se na něj. Na chvilku se mu zdálo, že jí zažhnuly oči. Pak se mu ale podlomila kolena a on ztratil vědomí.

Pokračování příště…

     Zamrkal, vzápětí pevně stiskl víčka. Ucítil vedle sebe pohyb.  Chtěl se ohnat po jejích nohách a srazit ji k zemi, ale nedokázal se ani pohnout. Zápěstí i kotníky měl pevně svázané. Alespoň že nedostal roubík. Pár vteřin se pokoušel o rozvázání, ale pouta byla příliš pevná.  Rozhodl se, že je načase přiznat barvu a otevřel oči. Překvapením zamrkal. Nikdo tady nebyl. Vztekle zaklel a tvrdě se vyšvihl tak, že se dokázal posadit.
„Carterová?!“ Zařval a zaposlouchal se, zda-li neuslyší nějakou odpověď, pohyb… Nic mu však k uším nepřicházelo. Rozhlédl se kolem sebe, hledajíc cokoliv, co by mu mohlo pomoct zbavit se pout. Po chvilce rentgenování jeskyně našel, co hledal. Znovu si lehl na záda a začal se pomalu kutálet směrem ke skále. Ten malý výčnělek už na dálku vypadal víc jak ostře a přímo volal po tom, aby se o něj někdo pěkně pořezal. Posadil se k němu zády a pomalými, plynulými pohyby začal o skálu třít pouta ze silného provazu.
„Vážně, upřímně doufám, že je tohle jen špatný pokus o vtip.“  Znovu zavrčel, když se mu podařilo přeříznout pouta na rukou, okamžitě se mu ruce přesunuly k nohám a i ty byly během pár minut zbaveny překážky.
     Vyškrábal se na nohy a znovu se rozhlédl. Všechny jejich věci tady byly. Dokonce i jejich zbraně zde zůstali. Ale… Zásobníky byly pryč a stejně tak i jejich nože. Jack se zamračil, i kdyby to byl jen vtip, nevzala by mu jedinou obranu proti divokým zvířatům. Sklonil se a prsty se dotkl stop v písku. Během vteřiny byl ve vchodu jeskyně a mířil ven do lesa, stopujíc otisky bot.
     Hodiny běžely, les ve směru, který mu naznačovaly stopy, prošel už křížem krážem a po Sam ani stopa. Jakoby se propadla do země. Místo ní však objevil něco jiného. Něco, co mu jasně dokázalo, že se stalo přesně to, co viděl předešlého večera.
     Přímo před ním, přišpendlená ke stromu jen kousek od jeskyně, byla mladá žena. Podle vzhledu a oblečení tipoval, že pochází ještě ze starého Egypta. Zřejmě ale ani tisíce let, které chodila po světě jí nezachránily před tím, aby spadla to staré pasti. Takže teď visela bezvládně na stromě, jejím břichem procházel dlouhý kůl. Symbiont očividně přežil, ale pro hostitele naděje nebyla… Proto ho v příhodné chvíli opustil a vzápětí si našel nového. Našel si Sam.
     Aniž by se namáhal ženu jakkoliv sundat ze stromu, vrátil se do jeskyně. Cestou si nasbíral několik dlouhých a silných klacků. Rozhodně nehodlal zůstat neozbrojený  na opuštěné planetě, kde mu jedinou společnost dělal goa´uld, a ještě navíc volně pobíhající po okolí.
     Dny běžely. Po Sam ani stopa. Dokonce nikde nebyla ani zmínka, že by tu byl někdo jiný než on. Jakoby ani nepotřebovala jíst. Usoudil, že nejspíš sedí někde poblíž brány a vyčkává na chvíli, kdy se někdo objeví. Kdokoliv.

„Jacku?! Sam!!“ Ty výkřiky ho probraly k vědomí. Uvědomil se, že usnul. V sedě za zákrytem jeskyně, s našpičatělými klacky v rukou. Vyskočil na nohy a zasténal, když jeho záda zaprotestovala. Vyhlédl z jeskyně a opatrně vyšel ven. Ty hlasy přicházely ze severu, ze směru, kterým byla brána. S nadějí se tam rozeběhl.
     Když dorazil na malou louku, kde se tyčila brána, nedokázal se ubránit úsměvu. Přímo proti němu stál peltak a kolem něj pobíhalo pět lidí. Zbytek jeho týmu, Jacob, doktorka Fraiserová a ještě jeden Tok´ra. Přidal do kroku. Sam potřebovala pomoc a to hezky rychle.
„Jacku!“ S úlevou se rozběhl Daniel ke svému příteli. „Díky bohu, že jste v pořádku, kde je Sam?“ Jack sklopil oči. S tou otázkou na něj pohlédli o ostatní.
„Jacku…?“ Jacobův hlas se ozval nebezpečně blízko. Dovolil si jeden pohled. Samin otec stál přímo před ním.
„Je z ní goa´uld.“

„Ale…Ale jakto? Co se stalo?!“ Vykřikl Jacob, když se vzpamatoval z prvotního šoku a Jack jim řekl, kdy se to stalo.
„Podle toho, co jsem našel, tady zřejmě těsně před námi uvízl i jeden goa´uld. Zřejmě se ale chytil do nějaké lovecké pasti, co zde kdysi dávno nastražili původní obyvatelé na divoká zvířata. Ta hostitelka visí v lese kousek od sud přišpendlená ke stromu. Had zřejmě přežil a když zjistil, že se v jeho okolí objevili dva živé objekty, hostitelku opustil. Carterová si ten večer těžce poranila rameno a když jsem se ráno probudil, měla ho úplně zdravé a… zableskly se jí oči… to je poslední, co si z toho rána pamatuji, probral jsem se až o několik hodin později a to už byla pryč. Od té doby jakoby se po ní slehla zem-“ Jack se nechápavě podíval na oba Tok´ry, mezi kterými, zatímco on mluvil, probíhala tichá konverzace beze slov. Pokrčil obočí a odkašlal si. „Uniklo mi něco?“
„Jistým způsobem, je to pro nás dobrá šance…“ Váhavě odpověděl Jacob.
„Cože?! To že je v hlavě vaší dcery ten odpornej had? Tomu říkáte šance?!“ Vykřikl Jack naštvaně. Jacob mírně zavrtěl hlavou.
„Myslíme, že jsme objevili nový způsob, jak zbavit hostitele nechtěného symbionta…“
„Ale…?“ Na rovinu se zeptal. Byl si jistý, že je tam nějaké to „ale“.
„Ale podle našeho prvního a zároveň posledního pokusu to zabije symbionta, proto jsme neměli možnost to testovat. V principu je to vlastně jakási látku, která symbionta vypudí z těla. Ovšem k tomu je nutné, aby se vstřebala i do něj… u Symbionta vyvolá celkem přímé reflexy k opuštění hostitele,  po pár minutách však na vzduchu umírá. To ale znamená, že nevíme, jestli to nějak nepoškodí hostitele…“
„Kruci! Přestaňte o ní už konečně mluvit jako o hostitelovi! Je to přece vaše dcera, ne?“
„Jacku.“ Jacob na něj pohlédl s všeříkajícím výrazem. „Já vím, že je to má dcera. A taky vím, že by radši zemřela, než aby byla hostitelkou, natož Goa´uldí.“    
     V Jackovi kypěla krev. Měl pocit, že mu každou chvílí všechno uvnitř hlavy exploduje. Ani trochu se mu nelíbila představa, že by Sam mohla zemřít, ale stejně tak nedokázal snést myšlenku, že by zůstala Goa´uldem.
„Co jste to teda objevili?“ Odevzdaně se zeptal.
„Je to látka zvaná Menafin. Musí se vpravit do krevního oběhu. Po jejím zavedení symbiont během několika minut opustí tělo.“ Vysvětlil Jacob a vytáhl z kapsy, kterou měl přes rameno, drobný předmět s velmi ostrým hrotem. „Stačí to přiložit na kůži a aktivovat tímto spínačem. Vysune se malá jehla a ta do oběhu zavede látku. To proběhne během pár sekund.“
„Je to snadné.“ Povzbudivě na něj kývl Daniel. „Brzo jí budeme mít zpátky.“

     Jack se přikrčil za ústím jeskyně a zaostřil na vzdálený kout lesa. Připadalo mu, jakoby tam zahlédl nějaký pohyb. Po pár vteřinách se však ukázalo, že to je jen obyčejný zajíc. Zklamaně odvrátil oči a rozhlédl se po okolí. Musel se hodně snažit, aby ty tři našel; Teal´c seděl tiše ve větvích jednoho listnatého stromu asi 30 metrů od něj. Jacob ležel tiše v trávě nalevo od Jacka a byl ukrytý tak dokonale, že Jack pouze odhadoval, že je to on. Daniela viděl naprosto zřetelně, postával poblíž Peltaku a něco si četl. Vypadal tak přirozeně, že si až Jack myslel, že se skutečně zapomněl a čte si něco „ohromně“ zajímavého ve svých poznámkách. Mrkl na hodinky a nervózně našpulil rty. Už to byly víc jak čtyři hodiny, co předstírali, že odešli na průzkum okolí a Daniela „zanechali“ na hlídce. Byli si celkem jistí, že goa´uld přílet peltaku jistě zaregistroval a stejně tak dobře věděli, že si rozhodně nenechá ujít šanci se ho zmocnit, dostat se odsud a jít vesele terorizovat celý vesmír.
     Poposedl si, začínalo mu slušně brnět v kolenou. Za celý týden mohl naspat jen pár hodin na nerovné a kamenité zemi, takže se sám sobě divil, že ho bolí jen kolena. Když asi po minutě konečně našel vhodnou polohu, kdy se mu trochu uvolnil tlak v nohou, spokojeně si oddechl a pátravě se rozhlédl po okolí.  Stále však nikoho neviděl, možná to bylo i tím, že se okolí před pár minutami zahalilo do tmy.
„Jacku?“ Zapraskalo to ve vysílačce, Jack se ušklíbl.
„Danieli, jestli „tohle“ ještě jednou uděláš, asi tě rovnou zaškrtím, protože takhle jí sem nedos-“
„Ztichněte vy oba!“ Okřikl je třetí hlas ve vysílačce, byl Jacobův. „Vidím ji…“
     Jack se přikrčil ještě více k zemi a očima pátral po okolí. Stále ji neviděl. Podle signálů od Teal´ca a Jacoba přicházela z druhé strany, než počítali.  Daniel se proto nenápadně přesunul na druhou stranu, kde na něj Jack daleko lépe viděl, tam se usadil na zem, zády se opřel o peltak a dál si s pomocí baterky četl. I když četl by asi nebylo příliš vhodné slovo, protože ve skutečnosti napjatě naslouchal okolí a pozoroval stíny, které vrhalo světlo. Byl až podivně nervózní. Nejspíš proto, že žena, kterou léta považoval za svou přítelkyni a kolegyni v boji i práci, se nyní kradla tiše jako stín k němu s úmyslem získat peltak za jakoukoliv cenu.
     Vycítil její přítomnost. Přeci jen, znal Sam už několik let. Vždy poznal, když mu byla nablízku. Zbystřil a přesně podle plánu se zvedl a zaklapl deník. Pak, aniž by se snažil nějak krýt, vytáhl zak´nak´tel a otočil se.
      I když byl připravený, její zářící oči ho zamrazily. Přesto nezaváhal ani na minutku a vystřelil. Modrý záblesk ochromil její tělo a ona klesla se zasténáním na kolena. Jacob vystartoval ze svého úkrytu a běžel k Danielovi, který na Sam stále mířil. Ta se začínala pomalu zvedat. Těžce přitom dýchala.
„Ani se nehni!“ Tiše řekl Jacob a převzal od Daniela zat´nak´tel. Namířil na blondýnku, které se znova zableskly oči. Jack se zamračil, už to konečně chtěl mít za sebou. Chtěl vylézt ze svého úkrytu, jenže stále čekal na Jacobův signál. V žádném případě nechtěli ohrozit Sam.
„Jsi hlupák, pokud i myslíš, že mě dokážeš zajmout. Nic ti neprozradím. Uděláš lépe, když padneš na kolena a budeš prosit svého boha o odpuštění.“ Zahřměl mechanický hlas goa´ulda a Jackovy rysy ztvrdly. Čím dál tím víc toužil po tom toho hada roztrhnout v půl. V duchu si přísahal, že z ní tu „věc“ dostane ven, i kdyby to měla být poslední věc, kterou v životě udělá.
„Říkám ti zůstaň na místě!“ Zařval Jacob, Daniel v jeho hlase rozpoznal stopu nervozity, goa´uld totiž začal krok po kroku ustupovat dozadu. Mířil přímo k místu, kde byl ukrytý Jack. Ležel přímo u vchodu do jeskyně, která by v případě chyby poskytla goa´uldovi jedinečnou šanci na útěk. A on o té možnosti věděl, proto tam mířil.
     Byl necelých pět kroků od Jacka, když Jacob zašmátral v kapse a napřáhl ruku.
„Jacku, chytejte!“ Zakřičel a hodil mu onu věcičku s Menafinem. Goa´uld se nechápavě otočil po směru, kam Jacob hleděl a Jack vyskočil na nohy, aby to tak mohl zachytit. Ve chvíli, kdy mu jediná Samina šance přistála v rukou však ucítil tvrdý náraz a pak už slyšel jen poplašené výkřiky. Prudce zamrkal a svět kolem něj se mu přestal ztrácet. Uvědomil si, že sedí vedle skalní stěny a Sam tady nikde není. Vyskočil na nohy nedbajíc závratě, která na něj dolehla po tak prudkém pohybu, a otočil se na Jacoba.
„Utekla?!“ Křikl na něj. Jacob přikývl, ale nepohlédl na Jacka. Ze tmy k nim přiběhl Teal´c a také se hned sklonil. Jack nechápal. Nechápal, dokud se nepodíval na zem, kde v bezvědomí a s krvácející ránou na čele ležel Daniel.
„Najděte ji Jacku, dřív než se nám v podzemí ztratí nadobro.“ Zvedl k němu Jacob oči, to už však byl Jack několik metrů od nich a mířil do temna jeskyní.
     Vytáhl z kapsy baterku a ruka mu sjela k boku. Pocítil úlevu, když pod prsty nahmatal zak´nak´tel. Vytáhl ho z pouzdra a začal si svítit na cestu. Už si neviděl ani na špičku nosu. Byl vděčný za to, že se chodba zatím nijak nevětvila.
     Uběhla přibližně hodina, když mu světlo zablikalo, zesláblo a zhaslo. Zaklel. Náhradní baterky sebou nikdy nenosil. Nepotřeboval je. Věděl, že Sam jich u sebe má mnohem víc, než by sama spotřebovala za týden. Při té vzpomínce ho zabolelo u srdce. Zastavil se. Nebyl hlupák, bylo mu jasné že beze světla je hloupost pokračovat. Jediným protihlasem byla skutečnost, že goa´uld světlo neměl od začátku, tudíž nemohl být příliš daleko od něj. Pokud ovšem neběžel a neriskoval tak neustálé srážky s krápníky a převisy. Musel od něj být jen pár metrů-“
„Ah!“ Jack bolestivě zasténal a aniž by si to uvědomil, ocitl se na zemi. Poklepal hlavou. Před očima měl mžitky. Nechápavě se kolem sebe rozhlédl, až po pár vteřinách mu došlo, že to je absurdní, že v téhle tmě stejně nic neuvidí. Zašmátral kolem sebe rukama a v té chvíli si uvědomil, že něco postrádá. Ruka mu ihned sjela k boku a posléze na zem, kde seděl. Nebylo to tady. Nikdo to tu nebylo! Zvedl bradu. Ovanul ho jemný závan. Vždycky ho poznal. Kdekoliv. Vyškrábal se na nohy, měl co dělat, aby se udržel při vědomí. Prsty se zlehka dotkl svého zátylku. Sice nekrvácel, ale bolelo to jako čert. Už teď se mu tam začala tvořit pořádná boule.
     Nešlo to přehlédnout. Ty zářící oči, které od něj byly pouhý metr… Zašmátral v kapse, okamžitě našel co hledal. Stačil jeden krok a jedno natáhnutí pravé ruky.
„Vy lidé jste tak slabí.“ Posměšně se před ním ozvalo. V uších se mu rozlehlo známý zvuk. Jeho zat´nak´tel se uvedl v život a pravděpodobně teď mířil přímo na něj. Vystartoval. Nemohl už dál čekat. Rozhodně nechtěl znovu vyzkoušet ten pocit, když jím projde výstřel ze zatu.
     Výstřel ho minul jen o vlásek. Zato on byl přesný. Srazil ji k zemi a snažil se jí sebrat zak´nak´tel. A v té chvíli si uvědomil, že udělal obrovskou chybu.
     Jen málokdo ho dokázal takhle zranit. Pokaždé, když chtěl goa´ulda nějakou mírnou ranou omráčit a příliš tak neublížit Sam, dostal několik ran, které rozhodně byly mířeny tak, aby způsobily co nejvíc bolesti.
„No tak, Sam! Vím, že mě slyšíš!“ Zaskučel, když ho goa´uld kopl do rozkroku. Ta bolest jím ostře projela a přinutila ho se schoulit do klubíčka. Smích, který mu v tu chvíli zazněl nad hlavou ho však probral. Přesvědčil se, že lahvičku s Menafinem drží hrotem ven a napřáhl se. Chytil Sam za boky a stáhl ji dolů. Znovu se začala rvát jako divoké zvíře. Upoutalo ho, že upustila zak´nak´tel. Stačila však malá nepozornost a ona toho využila, přesně tak, jak ji kdysi učil. Obkročmo se mu posadila na boky a chytla ho za hlavu. Pak se pousmála  a natáhla se pro velký kámen s ostrou hranou. Jackovi se rozšířily zorničky. Tohle nebylo dobré! Vyprostil ruku ve které držel Menafin a v tutéž chvíli, kdy prudce hrot zabodl do jejího stehna ucítil na prsou ostrou bolest. Pak už jen rozmazaně viděl, jak z jejího těla vylezl goa´uld, který během pár vteřin zemřel. Její tělo se mu sesunulo na prsa. Pokusil se zvednout, ale něco mu v tom bránilo. Nebyla to ale Sam. Bylo to něco jiného. To něco ochromilo každý jeho sval a on nedokázal pohnout ani prstem.

     Slabě zasténala a rukou se dotkla tváře. Vzápětí bolestivě zasyčela a její prsty se stáhly pryč. Uvědomila si, že na něčem leží. Prsty ohmatala zem kousek od sebe a v další minutě už ležela na zádech na studené zemi. Nechápala. Netušila kde je, ani proč je zde taková tma. Ani proč se cítí jakoby jí právě někdo pořádně zbil.
     Najednou se zarazila. Něco bylo špatně. Zadržela dech a zaposlouchala se. Byla si naprosto jistá, že pár metrů od ní teče nejspíš nějaká voda. Ale bylo tu ještě něco. Naklonila hlavu a natáhla ruku. Pod prsty ucítila hrubou látku. Okamžitě se posadila, když její prsty narazili na něco, co znala velice dobře. Na vestu, kterou ona sama měla na sobě. Bylo na ní však ještě něco. Něco, co jí hřálo na prstech a zanechávalo na nich stopu. Zaklela, dala by všechno za-
„Světlo! No jistě!“ Zavrčela, že jí to nenapadlo dřív! Zašmátrala v jedné kapse a vytáhla drobnou kapesní baterku, cvakla a rozsvítila. V tu chvíli to považovala za nejhloupější věc jakou kdy udělala. Prudké světlo jí naprosto oslepilo. Když si na něj začala přivykat a konečně přišla na to, co se už přes minutu slepě dívala, vyděšeně začala couvat. „Kruci… Kruci… Kruci!“ Zašeptala, když narazila na stěnu jeskyně. Pohlédla vzhůru, byl to velice těsný prostor, vysoký asi dva metry a šířku odhadovala tak na metr, možná dva. Náhle se zarazila. Tohle nebylo všechno. Kužel světla, které vrhala její baterka jí ukazoval ještě něco. Přesunula se na všechny čtyři a naklonila se blíž. Symbiont byl očividně mrtvý, ale ta krev, ve které ležel rozhodně jeho nebyla. Sklonila hlavu a málem se jí zastavilo srdce, když si uvědomila, že její vesta i bunda jsou nasáklé krví. Začala se zběsile osahávat, ale nikde nemohla nalézt ani jediné zranění. Když jí náhle vše došlo. Přišlo to jako blesk z čistého nebe… Odfouklo to mlhu na vzpomínkách… Výraz její tváře se změnil na čirou hrůzu, když se jí vybavila scéna, kdy seděla na nohou svého nadřízeného, na Jackových nohou a v rukou držela velký ostrý kámen… A pak, jak jím s veškerou silou které byla schopná zasáhla cíl. Vytřeštila oči, ten kámen byl přímo před ní. V tratolišti krve. S hrůzou se začala pomalu otáčet a jakmile světlo dopadlo na to, co jí dosud tma skrývala, jen chlad a šok jí udržely při vědomí.

„O můj bože… můj bože, co jsem to udělala!“ Vykřikla a z očí jí začaly proudem téct slzy. Sebrala sílu, která jí zbývala a pohnula se směrem k Jackovi. Roztřesenými prsty se dotkla jeho bundy a druhou rukou si zakryla rty, aby zabránila bolestnému zasténání. Všude bylo tolik krve…
     Obě ruce položila váhavě na jeho hrudník…okamžitě je však stáhla zpět a rozvzlykala se. S hrůzou hleděla na své ruce, ze kterých teď odkapávaly kapky krve na zem. Její oči zamlženě pozorovaly jeho tělo… Zbytky jeho vesty, ve které teď byla obrovská díra, pod níž viděla jen krev… Rudou a horkou… Odnášející život z těla… Z jeho těla… Z těla muže, kterého vždy viděla silného… Bojovného… V jehož očích, pokaždé, když se na ni podíval, hrály jiskřičky šibalství. A možná i něčeho, co nedokázala přiznat ani sama sobě… A přesto v tuto chvíli nedokázala najít jediný důvod, proč by neměla…
„Ne…ne…NE! Ty mi nemůžeš zemřít! Prostě nesmíš!“ Vztekle vykřikla a prsty si zoufalstvím zajela do vlasů. Bylo jí jedno, že jí je zbarvila jeho krev… „No tak! Probuď se!“ S pláčem ho chytila za ramena a zatřásla s ním, nedbajíc na hlubokou tržnou ránou na jeho prsou, která byla zodpovědná za to, že všechno kolem ní pokryla krev… „Prosím… Řekni něco… Cokoliv…“ Zavzlykala a čelo si opřela o jeho. Stále měla prsty zaryté do jeho bundy a její tělo se otřásalo pláčem. Ač její jedno já ovládající mysl křičelo „je mrtvý! MRTVÝ!“ její druhé já to nemohlo přijmout… Nemohlo tomu uvěřit… Tomu, že už se na ni nikdy neusměje, nikdy na ni nepromluví, nikdy na ni nepohlédne… Nikdy se jí kvůli jeho blízkosti nepodlomí kolena a nezpotí dlaně... Nikdy se jí nerozbuší srdce tak, jako bilo, když byla s ním.
     Mírně nadzvedla hlavu a přes clonu slz v očích pohlédl na jeho tvář. Byla pokrytá prachem, který zmáčely její slzy. Co jí však přinutilo k dalšímu přívalu zoufalství, strachu a beznaděje byl jeho výraz, který měl ve tváři. Překvapení. Údiv. Strach.
„Udělám cokoliv… Dám ti třeba svůj život, když mě o to požádáš, ale pro všechno na světě žij!“ Zašeptala a uvolnila sevření rukou. Pak mu prsty zlehka přejela po sevřených rtech. „Tolik let, tolik citů a tolik bariér.“ Z úst jí vyšel bolestný sten. Sklopila hlavu a zavřela oči. Nikdy v životě po ničem netoužila tak strašně moc, jako v tuto chvíli. Přála si být mrtvá… Když nežije on, proč by měla ona…
     Povzdechla si. Slzy jí stále tekly po tvářích a dopadaly na tu jeho. Pokusila se vstát, ale nedokázala to. Sotva přenesla váhu na pravou nohu, podlomila se jí kolena a ona dopadla zpět na zem. Znovu se bolestně rozvzlykala a pěstí praštila do země.
„Tohle přece není správné…“ Zamumlala a sklonila se k němu. Znovu se opřela o jeho tvář a snažila se zastavit slzy. „To není spravedlivé!“ Zavřela oči  a zhluboka se nadechla. Ale ty křišťálově čisté symboly jejího zoufalství a smutku jí z očí téct nepřestaly. Znovu a znovu dopadaly na jeho tvář a v prachu si tvořily cestičky. Prsty se dotkla okraje proříznuté vesty a podívala se na „příčinu“ tohohle všeho. Vše okolo ní jakoby náhle přestalo existovat. Oči jí přikryl temný závoj zoufalství a ona se natáhla pro zakrvácený kámen, zvedla ho nad hlavu a vší silou s ním praštila.
     Znovu a znovu. Po každém zásahu zůstala v písku stopa. Hluboká rýha. Nakonec kamenem vší silou mrskla dál do chodby a zuřivě pohlédla na svoje dílo. Zvedl se jí žaludek. Na tu „věc“ co kdysi bývala goa´uldem nebyl pěkný pohled.
     Otočila se na něj. Byla tak bezradná jako nikdy v životě. Mlčky pozorovala krev, jak si hledá cestičky pískem a kameny…
„Můj bože!“ Vykřikla, když jí došel význam toho, na co hleděla. *Tekoucí krev*. Vrhla se k jeho tělu a sklonila hlavu. Prsty mu přiložila na krk a zadržela dech. Bylo by to až příliš úžasné… Kdyby to byla pravda… A přece byla. Slabá a nepravidelná, přesto zde byla…
     S horlivostí a nadějí přitiskla svoje rty na jeho a vydechla. Pak znovu a znovu, dokud neucítila, že se jeho hrudník začíná mírně pohybovat sám. Její zorničky byly rozšířené a v žilách jí pulsovala krev. Byla jak smyslů zbavená. Ta nová naděje ji do žil vlila novou sílu… A najednou na ní dopadla realita. Krev. Tekoucí pískem a beroucí mu jeho život…
„Co teď, co teď?!“ Šeptala a cítila, jak se jí znovu zmocňuje bezradnost. Otočila se na baterku, která ležela v rohu a mírně osvětlovala část chodby, ve které byli. Na stěny vrhala děsivé stíny a Sam se znovu propadala na dno. Pevně sevřela rty a zavřela oči, aby uklidnila rozběsněnou mysl a dokázala tak uvažovat. Děsilo ji, jaký kolem vládl klid a ticho. Ticho, které narušoval pouze sípavý a slabý dech muže, kterého vlastníma rukama málem připravila o život.
     Servala ze sebe vestu a během chvilky i bundu. Pak mu opatrně rozepnula vestu a jen ztěží zadržela slzy při pohledu na ránu. Kousla se do rtu, aby potlačila zasténání – měl několik zlomených žeber a nejméně jedno z nich mu poranilo plíce… Unikající krev v sobě měla malé bublinky vzduchu… Nešťastně přivřela oči.
     Sykla a vytřeštila oči. Otočila se směrem, kterým přišli a zaposlouchala se do ticha. Skutečně to slyšela nebo to byl jen výplod její fantazie? Halucinace stvořená její touhou?! Nic však nepřicházelo… Jen neproniknutelné ticho… Zklamaně se otočila na Jacka. Stále byl v bezvědomí, do kterého se propadal čím dál tím víc. Zavrtěla bezmocně hlavou a vytáhla z pouzdra nůž, pak pár řezy rozpárala svojí bundu a pruhy jemně přitiskla na zranění.
     Trhla sebou. Tohle už nemohl být přelud. Bylo to příliš… Skutečné. Automaticky se natáhla ke stěně jeskyně. Věděla, kam zak´nak´tal hodila, když jí strhnul k zemi. Namířila ho a v zhasla baterku. Druhou rukou stále držela Jackovi na hrudníku provizorní obvaz.
„Sam!“ Ostré světlo jí zasáhlo jako blesk a hlavou jí projela bolest. Zavřela oči a zaklela. Sklonila zak´nak´tel a zamžourala. Všimla si, že světlo už svítí kamsi na stěnu za ní. Přímo proti ní stál Teal´c s Jacobem a Danielem. Ti všichni hleděli s hrůzou na výjev, jaký se jim naskytl. Nebylo možné nevidět, že jsou oba od krve… Spousty krve. Jacob udělal dva kroky a ocitl se přímo vedle Jacka. Jemně Sam odstrčil stranou a podíval se na jeho ránu. Na tváři se mu usadil znepokojený výraz. Tohle nebylo dobré.
„Teal´cu, pomozte mi.“ Požádal aniž by se otočil, mezitím Jackovi začal obvazovat s pomoci obinadla, který vytáhl Daniel, hrudník. Teal´c se sklonil a spolu s Jacobem bezvládného Jacka zvedl. Jacob se náhle otočil na Sam. Přivřel oči a starostlivě se na ni pousmál. „Dokážeš vstát?“
     Sam mu opětovala pohled a rozhlédla se. Chytila se výčnělku a vytáhla se na nohy. Náhle se jí však zatmělo před očima a kolena se podlomila. Avšak dříve než dopadla, ucítila, jak jí zachytily silné ruce. Pak se s ní svět zhoupl a ona omdlela.

    Jediným zvukem, který na ošetřovně bylo možné slyšet bylo pípání přístrojů. Místnost jen slabě osvětlovala lampička na Janetině stole, na kterém bylo několik rozložených deset, nevypitá káva a otevřené pero ve spěchu odhozené do kouta. Sam se přetočila na bok a dál nechala slzy volně stékat po tváři. Uběhlo několik hodin od jejich návratu na Zem a ona v hlavě měla stále stejnou myšlenku; „málem jsem ho zabila. Zklamala jsem.“
     Prudce zamrkala a posadila se na okraj postele. Stoupla si na zem, myšlenkami byla v jiném světě. Ledové podlahy si její bosé nohy ani nevšimly. Tiše přešla ošetřovnu tak jak byla – jen v nemocniční košili a octila se u otevřených dveří ven na chodbu. Rozhlédla se vyšla ven. Chodby byly prázdné. Cítila se podivně. Jakoby byla duch, který pouze přihlížel cestě jejího těla.
     Ani se nenadala a ocitla se na operačním sále. Stálo tam pět lidí. Hlavy měli skloněné a mlčeli. Vprostřed místnosti, na operačním stole, pod bílou plachtou někdo ležel. Rozešla se tím směrem a natáhla ruku. Pak pomalu stáhla plachtu stranou a odkryla tak obličej.
„Proč si mi nepomohla? Dal jsem ti přece svou krev…“ Řekla vyprahlá ústa a matné oči se zaryly do jejích. Vyděšeně začala couvat a nebyla schopná slova. Vystrašeně se rozhlédla kolem sebe. Lidé se kolem ní začali seskupovat. Nyní jich však bylo daleko víc. Viděla kolem sebe Teal´ca, Daniela, Janet, generála, personál z ošetřovny, zbylé SG-týmy. Znovu pohlédla na stůl. Na něj…na Jacka a jakmile jí došlo, co vidí, zbledla a z úst se jí vydral výkřik. Otočila se a vrazila do Daniela.
„Proč si ho nechala umřít? Proč, Sam?!“ Nevěřícně a zároveň vyplašeně se ho pokusila obejít, ale do cesty se jí postavil Teal´c.
„Byl to můj nejlepší přítel… Zachránil mi život, dal mi svobodu, kolikrát zachránil i vás… dal vám svou krev a vy… jste nedokázala ani to.“ Sam znovu vytřeštila oči a aniž by si to uvědomovala, z očí jí začaly téct slzy. Vedle Teal´ca se objevil generál Hammond s Janet. Sam se k nim vrhla s pláčem. Když však otevřela ústa, aby promluvila, zjistila, že to nedokáže… Pohlédla jim do tváří a co uviděla ji podrazilo nohy. Začala couvat. Pak do něčeho narazila a otočila se. Z hrdla jí vyšel sten. Byl to příruční stolek s operačními nástroji a spoustou zkrvených obvazů. Vše se s třeskotem rozletělo po místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Krok po kroku se k ní začali přibližovat s hrozivými výrazy. Otočila se a stanula přímo proti němu… Oči měl úplně bílé a v rukou držel transfůzní hadičku. Sam se podlomila kolena a ze rtů jí unikl výkřik. Výkřik plný bolesti. Obklopila jí temnota. Přijala ji s otevřenou náručí. Jako matka své ztracené dítě…

      Prudce se posadila a zalapala po dechu. Ucítila něčí ruce na zádech. V mysli se jí objevili obrazy lidí seskupujících se kolem ní. Vyděšeně vykřikla a odtáhla se. Vyskočila z postele a začala vystrašeně couvat, když do něčeho narazila. Další vzpomínka. Zpanikařila a otočila se. Další obraz. Začala se třást. Náhle ucítila jemné štípnutí na paži a vzápětí se s ní rozhoupal svět. Do žil se jí vlilo teplo a ona znovu upadla do bezesného spánku…

„Něco je špatně. A já nevím co.“ Tichý hlas doktorky Fraiserové se nesl ošetřovnou. Seděla u svého stolu a stěnu vele ní se opíral Daniel. „Když se vzbudila, byla vyděšená jako malé dítě, které právě zažilo něco příšerného… Vůbec nebyla schopná se uklidnit… Mám strach, co se stane, až se probudí.“
„To bude kdy?“
„Za hodinu, dvě…“ Pokrčila Janet rameny a pohlédla na Daniela. „Netušíte, co se mohlo stát, že jí to tak strašně vyděsilo?“ Daniel zavrtěl hlavou.
„Nemluvila třeba ze spaní…?“
„Ne, kéž by alespoň to.“
„Jak je Jackovi?“ Daniel kývl k posteli jen pár metrů od Saminy.
„Dostane se z toho, ztráta krve byla sice obrovská, ale bude v pořádku.“ Janet se kousla do rtu a podívala se na Daniela. „Popravdě řečeno, ta ztráta byla obrovská, připadá mi to jako zázrak, že vůbec žije. Navíc to zranění… Zajímalo by mě, co se stalo.“
„Dáte mi vědět, až se jeden nebo druhý probere?“ Zeptal se jí a narovnal se. Janet přikývla a kývnutím hlavy se rozloučila. Daniel se zamyšleně při odchodu podíval na Sam. Tvář měla samou modřinu, ale to nebylo to, co ho tak děsilo. Byl to výraz její tváře. Ten čirý strach a zoufalství. Bezmoc.

„Vítejte mezi živými, plukovníku.“ Otevřel oči a přivítal ho její úsměv. Takže to nebyl jen zlý sen. A bolest na prsou mu to dokazovala. „Nehýbejte se.“ Stále s úsměvem ho okřikla, když se pokusil posadit. Zamrkal a podíval se jí do tváře.
„Jak…jak dlouho-“
„Jste byl v bezvědomí?“ Zeptala se a aniž by čekala na jeho reakci, klidně mu odpověděla: „Dva dny. Když vás ti tři přinesli…“ Hlas se jí vytratil.
„Tak doktorko.“ Jack na ní upřel oči a náhle se zamračil. „Jak to myslíte, že „nás“ ti tři přinesli?!“  Janet na něj upřela překvapený pohled.
„Co si pamatujete?“
„Jen, jen že v sobě Carterová měla toho goa´ulda… Pak se tam objevil Jacob s těma dvěma a dali mi nějakou protilátku… Pak tma… S někým jsem bojoval… Potom už jen ta bolest na prsou.“ Jack se odmlčel a opětoval Janet její upřený pohled. „Co víte vy? Co mi tajíte? A kde je vůbec Carterová?!“ Jack se prudce posadil a jen silou veškeré vůle potlačit bolestné zasténání. Vzápětí ucítil na ramenech silný dotek. Zavřel oči a potlačil náhlou nevolnost. „No tak, doktorko, odpovězte mi!“ Podíval se na ni a nechal se znovu položit na postel.
„Je tamhle.“ Kývla na druhou stranu ošetřovny, kde stála trochu v osamění jedna postel se závěsy. Jack se zamračil.
„Proč je na ošetřovně? Co ten goa´uld? Dostali jste ho ven?!“
„Měl byste odpočívat.“ Znepokojeně se podívala na monitor, kde se jí zobrazovat jeho srdeční puls.
„Až mi řeknete, co s ní je. Proboha Janet, tak přestaňte zatloukat!“
„Já to nevím.“ Povzdechla si Janet. „Nikdo tady pořádně neví, co se vlastně stalo… Teal´c mi jen řekl, když utekla do té jeskyně, běžel jste za ní s Menafinem… Našli vás pak asi po  víc jak hodině. Vy jste silně krvácel, ale očividně jste jí stačil vpravit látku do těla, protože ten goa´uld byl mrtvý. Rozcupovaný na kousky… Oba máte po těle navíc spoustu podlitin… Předpokládám tedy, že se při zavádění Menafinu bránila… Přesto mi to nevysvětluje vaše zlomená žebra, propíchnutou plíci a tu obrovskou tržnou ránu na prsou. Musela vás-“
„Praštit tim zatraceným šutrem.“ Doplnil ji Jack, tohle se mu jasně vybavovalo… Jakoby byl znovu v té jeskyně, znovu mu seděla na bocích a znovu viděl její zářící oči těsně před tím, než jí do nohy zabodl ten jed a ona mu vší silou vrazila ten kámen do prsou. „Na nic jiného si už nevzpomínám…“ Jack přivřel oči. Při té vzpomínce znovu cítil tu bolest a ten tlak na prsou. Zhluboka se nadechl a pevně sevřel čelist. Pak se odhodlaně podíval na Janet. „Tak co je Carterovou?“
„Já nevím,“ Janet bezmocně pokrčila rameny. „Už dva dny jí musím držet v umělém spánku… Když se poprvé probudila byla úplně mimo… v životě jsem ji neviděla tak vyděšenou… Jakoby místo nás viděla něco jiného… co mi dělá další starost je skutečnost, že jsem na jejím EEG nenašla nic neobvyklého… Její testy jsou jako vždy… Podle všeho nezanechal Menafin žádné v jejím těle žádné stopy, byl bez vedlejších účinků…“
„Co si myslíte *vy*?“ Zeptal se jí Jack s důrazem na poslední slovo. Janet našpulila rty a začala prsty poklepávat na jeho postel.
„Myslím, že to má příčinu v jejím podvědomí… Muselo se tam stát něco, co jí hluboce otřáslo… Mám teď strach jí znovu probudit. Poprvé když se probrala sama jsem myslela, že je to jen chvilkové, jenže když se to stalo i po vyprchání sedativ…“ Jack přikývl, pochopil a zavřel oči. Chtěl být sám. „Odpočiňte si.“ Tiše Janet řekla a odešla z ošetřovny. Jedinou další osobou tam byla mladá sestra, která seděla ve vedlejší místnůstce. Jack se rozhlédl a ujistil, že tomu tak skutečně je. Pak se pomalu posadil. Už to šlo mnohem lépe, než poprvé.
     Pomalu spustil nohy na zem a váhavě se postavil, jak očekával, okamžitě se musel zase posadit, protože se mu před očima objevilo černo. Na okamžik zavřel oči a snažil se vnitřně uklidnit. Uvědomil si, že místnost, ve které už tolikrát ležel na něj dýchá i něčím jiným, než jen nemocničním pachem desinfekce. Zemřelo tady mnoho lidí a každý z nich jakoby zde zanechal svou část. Znovu otevřel oči a s odhodláním se postavil. Pak se dal do pohybu. Pomalým a těžkopádným krokem se blížil k posteli s oponou. Prsty jemně odhrnul jednu část a protáhl se dovnitř.
     Zasáhlo ho to jako blesk. Její andělská krása, která mu vždy rvala srdce byla pryč. Na tváři měla obrovskou modrou podlitinu a roztržený ret. Ve vlasech jí pak ještě prosvítala úzká čerstvá jizva. Sklopil oči, když si uvědomil, že to byl on, kdo jí to udělal. Zavrtěl nad tím nechápavě hlavou a posadil se do křesla u její hlavy.
„Sam, vím, že mě slyšíš.“ Tiše začal nevěda, co jiného říct. „Chci aby ses probudila a byla jako dřív… Aby ses znovu smála, kdykoli plácnu něco hloupého… Abys to prostě byla ty-“ Zaklel a skoro vyskočil na nohy. Uvědomil si totiž, že zatímco mluvil, otočila se k němu a s rozšířenýma očima na něj hleděla. „Carterová! Kruci!“ Zašeptal. „Jak dlouho jste vzhůru?“ Zeptal se a ruku si nevědomky přiložil na hrudník. Sam ho pozorovala prázdnýma očima.
„Několik hodin.“ Mdle odpověděla a obrátila hlavu na druhou, tak, aby jí neviděl do tváře.
„Carterová, co je to s vámi?“ Nechápavě položil ruku na její rameno. Sam sebou však trhla jakoby jí projel elektrický výboj a otočila se na bok, zády k němu.
„Nechte mě být.“ Zašeptala a rychle si z tváří otřela slzy. Obličej pak zabořila do polštáře, aby v sobě zadusila vzlykot. Zadržela dech a za okamžik ucítila, jak jí jeho ruka pomalu sklouzla z ramene. Beze slova odešel a vrátil se do své postele. Nemohl tomu uvěřit, když se jí dotkl, byla napjatá jako struna… Jakoby se ho až bála… ale proč? Co se tam stalo? O čem neví?
     Ošetřovnu opustila následující ráno. Skoro odtamtud vyběhla. Připadala si tam jako v kleci. Byla mu tak blízko a přesto se cítila najednou strašně vzdálená… Postavila mezi nimi bariéru… Ze strachu, ze sebeobviňování… Nedokázala se mu podívat do očí, natož být v jedné místnosti. Co mu měla říct? *Promiňte pane, vy jste mi dal svou krev aby jste mi zachránil život a já vám za to zpřerážela žebra a udělala díru do prsou? Způsobila obrovskou ztrátu krve a nedokázala ji pak nahradit? Vždyť je to krucinál moje vina! Neměla jsem dovolit aby mě ten goa´uld ovládl… Mohl umřít… Kvůli mně… Jenom kvůli mně a mojí rukou!* Se skelnýma očima zavřela dveře svojí laboratoře a přešla ke stolu. Zapnula laptop, ale dál si ho už nevšímala. Dlaněmi si podepřela hlavu a zahleděla se do tmy. Jediným světlem bylo v místnosti záření obrazovky jejího laptopu. Ozařoval její tvář a dodával mu tak ještě víc bledosti. Zároveň v místnosti vytvářelo hrozivé stíny… Toho si však ona nevšímala. Byla ztracená ve svých myšlenkách.
„Sam…?“ Škubla sebou a pohlédla ke dveřím, stál v nich Daniel. Ruce v kapsách a na rtech mu pohrával úsměv. Strojený. Znala ho až příliš dobře. „Kdy jsi naposledy vylezla z tohohle tvého úkrytu?“ Pousmála se. Stejně strojeně. Povzdechla si a pohlédla mu do očí.
„Co se děje, Danieli? Proč si přišel?“ Na rovinu mu položila otázku a i s křeslem se k němu otočila. Daniel v duchu zasténal, viděl jí v očích tolik nevyřčených vět, otázek, bolesti. Bylo tam totéž, co viděl na očích Jackovi, když se poprvé setkali. A pochopil, stejně jako tehdy. Dávala si vinu za to, co se stalo.
„Sam,“ upřel na ní oči, ona však jen zavrtěla hlavou. Daniel si povzdechl a přešel k věci. „Janet právě propustila Jacka z ošetřovny… říkal něco v tom smyslu, že udělá jakýsi večírek na oslavu jeho propuštění z *vazby*.“ Daniel se pousmál. „Má to být zítra večer…“
„Díky, Danieli.“ Přikývla a kousla se do rtu. „Už odešel?“
„Ne, zrovna je u Hammonda. Proč?“
„Jen tak, omluv mě prosím.“ Sam vyskočila na nohy, protáhla se kolem Daniela a rozeběhla se chodbou pryč. Daniel si znovu povzdechl a rozhlédl se po její laboratoři. Pak mlčky zhasnul, zavřel dveře a odešel.
     Začala couvat. Tohle nečekala. Doufala, že se jejich rozhovor protáhne na několik minut. Jestli skutečně o něco nestála, bylo to setkání s *ním*. Zmizela za rohem a zadržela dech. Slyšela, jak se generál s Jackem loučí a jak ten nastupuje do výtahu. Pak jen vzdalující se kroky. Prudce vydechla a vyšla na chodbu. Oči měla sklopené a hleděla na zem, po které kráčela. Když ucítila, jak jí přeběhl mráz po zádech.
     Nervózně zamrkala a zvedla bradu. Věděla, kdo před ní stojí. Přesto se mu nepodívala do tváře a dál hleděla kamsi za něj.
„Je načase si promluvit, majore.“ Sam bolestně stiskla rty a nechala se vtáhnout do výtahu. Byla jako hadrová panenka. Ani tam se na něj nepodívala. Dál zaujatě pozorovala špičky svých bot.
     Když vyšli na povrchu, Jack vykročil k parkovišti, když si však uvědomil, že jde sám, otočil se, natáhl ruku a jemně jí vzal za loket. Neochotně ho následovala. Cítila, jak se jí v žilách tuhne krev a houpe se s ní svět. Byl tak strašně blízko! Muž, kterému nepomohla i když mohla… Stačilo jen chtít… A ona nedokázala ani to! Tolik se jí zalíbilo ve vlastním světě že zapomněla na všechno okolo a ublížila mu. A všech na ta krev… Na její bundě… Na jejích rukou, vlasech, tváři… Jeho krev…
     Ucítila jak se jí do očí derou slzy. Nedokázala být v jeho přítomnosti už ani o minutu déle. Vytrhla se mu a chtěla se rozeběhnout zpět, ale on byl rychlejší. Překvapivě silně jí chytil za pas a zrychlil tempo. Když došel ke svému autu, mlčky jí otevřel dveře a nesmlouvavě jí pokynul aby nastoupila. Pak sám auto obešel a nastartoval. Řídilo se mu ještě hůř, než jak očekával. Daniel mu sice nabízel, že ho odveze, ale byl rád, že to odmítl od chvíle, kdy jí zahlédl na chodbě k výtahům… Kdy zahlédl její ústup… Bylo kruté, jak jí překvapil, ale ona už konečně musela vědět, co cítí. A on potřeboval vědět, co to s ní je. Co je s *jeho* Sam. S tou ženou, ke které cítil tolik věcí…

     Branou projel beze slov, vojáci na něj jen kývli a nechali je projet. Slunce začalo pomalu zapadat. Nebe bylo černé a plné mraků. Oblohou sjel blesk následován hromem, který roztřásl zemi a okna ve strážnici zazvonila. Ve zpětném zrcátku uviděl několik blikajících aut. Pak vše zmizelo za zatáčkou a zbytek pohltila tma. Kolem nich byly jen temné stromy a na přední okno Jackova auta začaly dopadat kapky vody velké jako hrách.
     Náhle vedle sebe uslyšel vzlyk. Otočil se a co spatřil ho přinutila dupnout na brzdu. Náhle přestal vnímat bušení deště na střechu, kapotu a sklo. Jeho smysly vnímaly jen jediné. Její pláč.
„Sam… stalo se něco?“ Jemně se jí zeptal a natáhl k ní ruku. Mírně ho přitom zatahalo na prsou. Sice na ošetřovně strávil dva týdny, ale rána se stále hojila.
     Když se jí dotkl, zažil pocit deja vu. Byla tak napjatá. Tak chladná… Tak moc se třásla.
„Sam?!“ Zoufalým hlasem jí oslovil a chytil za ramena, pak jí k sobě prudce otočil a přinutil tak, aby mu pohlédla do očí. Poprvé od té chvíle, kdy se probudil na ošetřovně v péči doktorky. Když jí tehdy v noci oslovil, bylo to naposledy co jí do viděl. Až do dnes. Jakoby se mu vyhýbala. Věděl to. Byl si tím jistý. „Sam, no tak, řekni mi co s tebou je!“
„Ne.“ Hlesla a přiložila si dlaň na rty v marné snaze zadržet pláč. „Nemůžu, nesmím, nedokážu to… Proboha, jak…jak vás můžu ještě zajímat po tom, co jsem udělala!“ Zakřičela, silou, jaká překvapila i jí samotnou se mu vytrhla ze sevření a vyběhla ven z auta do deště. Bez rozmýšlení vběhla do lesa.
„Sam!“ Zařval Jack a běžel za ní. Dýchalo se mu těžce, ale strach o ni ho poháněl dál a dál. „Sam, zastav se-“ umlkl, když kousek před sebou zaslechl tlumenou ránu. Zastavil se a rychlým krokem se k tomu místu rozešel. Když ji pak spatřil, málem se mu zastavilo srdce.
     Seděla na zemi a rukama si objímala kolena pevně přitažená k tělu. Byla úplně promočená a Jack si záhy uvědomil, že i on je. Nedbajíc na protest kolenou si vedle ní přidřepl a dotkl se její tváře. Podívala se na něj uplakanýma očima.
„Běžte domů.“ Zaštkala. „Nechte mě tady… Stejně nestojím ani za zmínku… Nenávidím se. A vy mě nenávidíte taky tak proč tady teď jste? Proč nejste na cestě domů? Proč mi prostě na rovinu neřeknete, že jsem nedokázala vůbec nic? Ani dát tu proklatou krev… Proč jste mě tehdy nenechal umřít?! Nemusel jste teď mít na prsou tu jizvu… Nemusel jste bojovat o vlastní život! A to jen a jen kvůli tomuhle!“ Zničehonic odněkud vytáhla nůž a dřív než stačil zareagoval jí ze zápěstí vytryskla krev. Zatmělo se mu před očima. Náhle všechno pochopil. Vyrazil jí z ruky nůž a prsty pevně obemknul její zápěstí. Ona sebou však začala škubat a pokoušela se mu vyrvat. Držel však pevně a rozhodně neměl v úmyslu jí pustit. Natáhl druhou ruku a chytil ji ramena, pak si ji k sobě přitáhl a pevně ji objal. Ještě se pár vteřin bránila, než její tělo zesláblo a ona se k němu přitiskla jako malé vystrašené děcko. Nervózně pohlédl na krev, která mu skapávala mezi prsty na zem.  Naklonil hlavu a zakousl se do košile v místě ramene. Pak trhl. Ozval se škubavý zvuk párané látky. Volnou rukou okamžitě rukáv utrhl a ovázal jí ho kolem zápěstí. Pak jí k sobě znova přitiskl. Nebyl schopen slova. To, jak si bez sebemenšího zaváhání podřízla žílu na zápěstí jím hluboce otřáslo. Stále před očima viděl jak jí z kůže vytryskla temně rudá krev a okamžitě jí zbarvila bílou halenku… A vše jen kvůli… kvůli krvi kterou jí před pár měsíci daroval. Bolestně přivřel oči a pohladil ji po mokrých vlasech. Pomalu se od ní odtáhl, pak se zvedl a na nohy vytáhl i ji. Byla zesláblá. Krvácení sice zastavil, ale šoku, který utrpěla z té rychlé ztráty většího množství krve, zabránit nedovedl.
     Odvedl ji k autu a položil na zadní sedadlo. Třásla se zimou. Oči měla zavřené a promodralé rty lehce pootevřené. Dýchala zrychleně. Nastartoval a rozjel se k sobě domů. Celou cestu nedokázal přestat myslet na to, co mu řekla.
*„Nechte mě tady… Stejně nestojím ani za zmínku… Nenávidím se. A vy mě nenávidíte taky tak proč tady teď jste? Proč nejste na cestě domů? Proč mi prostě na rovinu neřeknete, že jsem nedokázala vůbec nic? Ani dát tu proklatou krev… Proč jste mě tehdy nenechal umřít?! Nemusel jste teď mít na prsou tu jizvu… Nemusel jste bojovat o vlastní život! A to jen a jen kvůli tomuhle!“*
Sevřel pěsti až mu zbělely klouby a šlápl na plyn. Takhle to nesmí skončit. Proč jen proboha to všechno nabralo tenhle směr?! Daroval jí svoji krev aby jí zachránil život. Nešlo mu přece o to, že ji od ní bude chtít jednou zpět. Oba přece věděli, že Sam mu nikdy nebude moct tohle vrátit kvůli jiné krevní skupině. Copak to nechápala? Ona?! Teoretická astro-fyzička… Jednička na poli vědy nechápala tuhle prostou a přirozenou věc?
     Vytáhl ji z auta a postavil na nohy . Kdyby neměl stále zlomená žebra, byl by jí vzal na ruce, ale momentální stav to nedovoloval. Měl rozum, věděl, že by s ní na rukou neušel ani dva kroky. Podepřel jí a pomalu vedl k domu.
     Uvnitř ji položil na gauč a šel zamknout autu a zavřít dveře. Venku stále vytrvale pršelo. Ale jemu to bylo jedno, ať si prší.
     Klekl si vedle její hlavy a prsty jí přejel po obličeji. Oči měla pevně zavřené, ale věděl, že nespí. Třásla se zimou a rty měla úplně modré. Vzal do dlaně její levou rukou a natáhl se ke skříňce vedle gauče, kde měl uloženou lékárničku. Z ní vytáhl obvaz. Opatrně jí odvázal svůj rukáv ze zápěstí a okamžitě svými prsty pevně stiskl její zápěstí dřív, než mohla krev znovu začít téct. Pak jí opatrně ruku obvázal a zhasnul světlo.
„Sam.“ Zašeptal.
„Řekni to.“ Plačtivým hlasem zamumlala.
„Co mám říct?“ Nešťastně se jí zeptal.
„Už konečně řekni, že mě nenávidíš a strhej mi z ruky ten obvaz… Třeba konečně umřu.“ Pohlédla na něj. „Nezasloužím si žít, ne po tom, co jsem nedokázala udělat.“
„Sam, no tak. Otevři přece oči! Ty za to nemůžeš! Nemůžeš za to, že do tebe vnikl goa´uld, nemůžeš za nic, co jsi udělala, když tě ovládal! A už vůbec nejsi vinna tím, že si mi nedala krev, když jsem ji potřeboval! Sam… Nepomohlo by mi, kdybys jí dala… Zachránilas mi život tím, že si mě neopustila… Sam, ještě teď jasně cítím, že si mě přivedla k životu. Vdechla si mi ho do plic! Proboha stále cítím tvé rty na svých!“
     Oči měla úplně černé. Její zorničky se rozšířily tak, že úplně skryly jasnou zář modrých duhovek. Rty se jí přestaly třást a do tváří se jí začala vracet barva. Skutečně řekl, to co jí teď opakovaně znělo hlavou?!
„Sam, prokristapána… Copak nechápeš? Viníš se z něčeho, co ti nikdo nikdy za vinu dávat nemůže… Dokonce ani ty…“ Odmlčel se a roztřesenými prsty se dotkl její tváře. Dál ho jen mlčky sledovala. „Slib mi…slib mi že už nic takového nikdy neuděláš… Že už se nikdy o nic takového nepokusíš… Slib mi to, Sam.“ Pohlédl na svou druhou ruku, dotkl se její pravé a váhavě propletl svoje prsty s jejími. Stejně jako to sledoval on, i ona to upřeně pozorovala. „Slib to.“ Zopakoval. Sam cítila, jak se jí do očí hrnou slzy… Aby je zastavila,  kousla se do rtu tak silně, že jí vytryskla krev.
„Slibuju.“ Zašeptala a sklopila oči. Tolik toho muže milovala… A stejně tak moc si byla vědoma všech pocitů, které cítila od chvíle, kdy ho porazila v té  jeskyni na zem. Nenávisti. Vzteku. Smutku. Bezmoci. Strachu. Lásky, když zareagoval na její pokusy ho vrátit mezi živé.
„Podívej se na mě, Sam.“ Zamumlal a prsty se dotkl jejích rtů, zvedla k němu oči. Až bolestně jí zasáhlo, jak si byli blízko. Stačilo se pouze mírně pohnout a jejich rty by se setkaly. „Chceš snad, abych ztratil to jediné, co mi zbylo? To jediné, co mi dává důvod žit?! Ztratil tebe…?“ Ucítil, že zadržela dech. Pohnul se a bez jediného slova přitiskl svoje rty na její. Okamžitě ucítil chuť krve, která jí ulpěla na rtech.
     Stiskla sevření jeho ruky a pak vypletla prsty, přesto se však nedotáhla a když ucítil, jak se dotkla jeho tváře. Položil si dlaň na její břicho a vnímal pouze teplo, které z ní sálalo.
     Náhle ucítila jeho jazyk na svých rtech, okamžitě je pootevřela a vášnivě polibek přijala. Cítila jeho ruku na svém břiše. Jen jí hřál a vychutnával si ten okamžik, přerušila polibek a na chvilku zavřela oči. Když je znovu otevřela, viděl v nich to, co už dlouho ne. Vřelost. Něhu. Všechno, co se jí z očí ztratilo v ten den, kdy zmizela a málem zemřela. Tehdy to nahradila nejistota a později vina se strachem…
„Já…“ zašeptala, přerušil jí však jeho dotek, když si položil prst na její rty a políbil ji na špičku nosu.
„Buď tiše, Sam.“ Ucítila, že se usmívá. „Ještě jsem neskončil…“
„Ani já.“ Jemně ho kousla do rtu a vzápětí láskyplně políbila. „Byla jsem šílená strachy… Tak moc jsem se bála, že tě ztratím… Že ti nikdy neřeknu, co jsem měla už kdysi…“ Znovu ji umlčel.
„Bože Sam, miluju tě,“ políbil ji, „miluju.“ Ucítil, jak ho něco zastudilo na rtech, otevřel oči a spatřil, že jí po tváři stéká křišťálová slza. Okamžitě ji na to místo políbil a uvědomil si, že se znovu začala třást. Mírně se od ní odtáhl. Její mokré oblečení studilo i jeho. „Pojď, dám ti něco na sebe.“ Zamumlal a vytáhl ji na nohy. Ona ho však objala.
„Stačí, když mě budeš dál držet.“ Zašeptala a zvedla bradu, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Miluju tvoje oči,“ dotkla se zlehka jeho obočí a prsty přejela po malé jizvě, „tvoje rty,“ přitiskla mu svoje horké rty na jeho, „a miluju tebe,“ vydechla mu do úst.

     Netušila, kdy jeho prsty vklouzly pod její bílou halenku a začaly ji hladit na zádech. Věděla však jedno, že v tu chvíli, kdy jí začal rozepínat knoflíčky a líbat na prsou, svůj život zcela odevzdala do jeho rukou. Konečně pochopila, že on tím, že jí daroval krev nezachránil život jen jí, ale jim oběma a otevřel tak další etapu života. Etapu, kdy oba skutečně začali žít.