______________________________________________________________

     Prošli bránou a Sam okamžitě začala štrachat v báglu po měřících přístrojích., kterých bylo příliš mnoho, než aby je mohla nést v ruce. Pár vteřin po ní prošel jako poslední Jack a málem o ní zakopl.
„Carterová! Tohle není příliš vhodné místo pro vybalování…“
„Promiňte pane, ale musím změřit pár údajů.“ Nepřítomně odvětila, zrovna sledovala hodnoty, které jí ukazoval vyndaný přístroj. „Schyluje se k bouři, pane. Neměli bychom se příliš vzdalovat od brány, nevíme, jak zdejší bouře vypadají a moje přístroje nám to neřeknou.“
„Jak myslíte.“ Přikývl Jack a rozhlédl se, „tak to zkusíme třeba od tamtoho lesa, co vy na to?“
     Na tuto planetu se vydali, aby vyzvedli přenosnou výzkumnou laboratoř, kterou zde zanechala SG-2. Našli ji asi po hodině v lesíku, kde začali. Laboratoř s kamerou zde byla jeden týden, během něhož natáčela hvězdnou oblohu, místní slunce…
„To je úžasné…“ Rozplývala se Sam s Danielem nad záběry a o něčem nadšeně hovořili. Jack se znuděně procházel po okolí a Teal´c hlídkoval.
     Najednou začaly Saminy přístroje blikat na poplach. Sam vyskočila a chtěla zavolat na Jacka, nikde ho však neviděla. Pohlédla na přístroje a oči se jí rozšířily zděšením.
„Danieli, Teal´cu, začněte balit, blíží se sem tornáda!“ Křikla na ně, začali bleskově balit, když bylo vše zabaleno, znovu se podívala na přístroje, rozhlédla se po okolí a zaklela. „Běžte k bráně, jděte domů a podržte nám bránu, jdu najít plukovníka!“ Zakřičela, aby jí slyšeli přes silný vítr, který se zvedl. Oba chtěli protestovat, ale Sam je utnula a poslala k bráně, pak se rozeběhla směrem, kde naposledy Jacka viděla.
     Daniel s Teal´cem aktivovali bránu a zamračeně pohlédli na oblohu, byla pokryta černými mraky a foukal velice rychlý a studený vítr.
„To se mi příliš nelíbí.“ Poznamenal Teal´c, když Daniel začal vytáčet adresu domů.
„Ani mě ne,“ přikývl Daniel, „pošleme ty přístroje napřed a počkáme na ně tady, co říkáš?“
„Měl jsem to v úmyslu.“ Přikývl Teal´c. Vyťukali přístupový kód a poslali přístroje napřed, pak držíc v bráně tyčovou zbraň, stáli před ní a snažili se něco vidět v přívalových deštích.
„Je to čím dál horší, Teal´cu!“
„To a-“ Teal´cova slova zanikla, když oba naráz pohlédli na sever, kde se k nim blížilo obrovské tornádo, směřovalo přímo na bránu.
     Když bylo jen pár metrů od nich, Teal´c se zoufale rozhlédl, strčil Daniela do brány a skočil za ním. Co se dělo potom na planetě už nevěděli, vypadli totiž na Zemi hlavou napřed hledíc vyděšeně na zavírající se bránu.
     Sam kličkovala mezi stromy, hustý déšť jí ztěžoval vidění a vítr jí neustále strhával zpět. Byla na Jacka neuvěřitelně naštvaná, i když tuhle situaci tak napůl předpokládala. Málokdy na její varování dbal. Letmo se otočila a strnule se zastavila. V dálce viděla svítící bránu a u ní dvě postavy, ty v mžiku zmizely za bránou, a bránu o pár vteřin později pohltilo obrovské tornádo a mračna prachu s deštěm.
     Něco jí strhlo k zemi. Bleskově vytáhla zat´nik´tel a namířila ho před sebe. Vzápětí prudce vydechla a upřela na Jacka hodně nasupený pohled.
„Carterová, co tady děláte?!“
„Hledám jistého plukovníka, který se musel vydat na procházku!“ V odpověď zakřičela, vytáhla ho na nohy a otočila se k tornádu, to se teď otočilo jejich směrem.
„Carterová, že to…“
„Pryč! Utíkejte!“ Vykřikla a rozeběhla se stranou do hloubi lesa, Jack jí překvapeně následoval.
     Běželi lesem jako o život, často zakopávali a padali, neustále se ohlíželi a tornádo bylo stále blíž a blíž. Pak, když vběhli na malou mýtinu se pod nimi propadla zem a oni spadli asi deset metrů pod povrch. Přímo do velice hlubokého jezera s ledovou vodu z ledovce.
     Trvalo jim několik vteřin, než se pod vodou zorientovali a vyplavali na hladinu, pak drkotajíc zuby plavali ke břehu, když se vysoukali na souš, pohlédli k povrchu, přímo nad nimi se prohnalo tornádo. Avšak jeskyni, do níž spadli se, vyhnulo.
„Jste celá?“ Zadrkotal zuby Jack. Shazoval ze sebe výzbroj. Sam dělajíc totéž jen mlčky přikývla. Oba měli promodralé rty i konečky prstů. Sam ze sebe stáhla bundu a se zamračeným pohledem se hrabala v batohu, po chvilce vytáhla pár briket ve voděodolném obalu. Nosil je sebou pro jistotu každý člen všech SG týmů. Jack ze sebe také shodil bundu a vytáhl svoje „dělače tepla“.
     Rozdělali si malý oheň a vytáhli z batohu, ve kterém kupodivu zůstalo několik věcí, které byly vprostřed suchých, jednu suchou deku.
„Tak, a co budeme dělat teď?“ Zamumlal Jack a rozhlédl se. Byla to uzavřená jeskyně o čtyřech stěnách a jezeru, do kterého voda tekla asi z dvoumetrové výšky, tam byla nějaká chodba.
„Nejdřív uschneme,“ kysele odvětila, „pane, a pak se odsud zkusíme dostat.“
„Kde je Teal´c s Danielem?“
„Poslala jsem je domů, doufám, že prošli dřív, než se přes bránu přehnalo to tornádo, bůh ví, jestli tam ještě vůbec stojí.“
„Aha, proto jste tak rozohněná?“ Pohlédla na něj tvrdým pohledem, pak změkla a zavrtěla hlavou.
„Jenom netuším, jak se odsud dostaneme, pokud to tornádo bránu skutečně odneslo.“
„No, můžeme jí zkusit najít…“ Pokusil se jí povzbudit.
„Jo,“ ironicky se pousmála. „Viděla jsem, jak dopadl hodně velký kámen na DHD, nemám sebou nic, čím bych mohla bránu aktivovat.“
„Tak ručně?“
„Stejně potřebuje nějaký zdroj energie,“ zavrtěla hlavou. „Před odchodem jsem si prohlížela záznam z průzkumného letounu. Asi dvacet mil od brány byla malá vesnice, můžeme se tam zkusit podívat…“ Povzdechla si a natáhla ruce blíže k ohni, nevědomky se klepala zimou. V jeskyni se od ledové vody šířilo chladno do každého koutu.
     Jack se na ni podíval, opětovala pohled. Poposedl si těsně vedle ní a oba zabalil do suché deky. Pod dekou si ji přitáhl a položil jí ruku kolem ramen. Upřela na něj pohled a s povzdechem si položila hlavu na jeho rameno.
„Určitě to dopadne dobře.“ Snažil se jí povzbudit. „Vy vždycky něco vymyslíte a dostanete nás domů, ne?“
„Jo, jasně.“ Zamumlala a přitáhla si kolena k tělu.
     Když ráno otevřela oči, Jack jí stále pevně držel kolem ramen, oheň stále hořel, takže se o něj zřejmě staral.
„Spal jste, pane?“ Zeptala se a až po chvilce dodala to pane.
„Chvíli, nebyl jsem unavený.“ Pokrčil rameny, nervózně se od něj začala odtahovat, usmál se.
„Nechte toho, nebo zmrzneme.“ Znovu se na ni usmál. Ač by ho ani ve snu nenapadlo myslet na něco takového v danou chvíli, opět si všiml, jak je jeho podřízená hezká. Byly chvíle, kdy mu bylo líto, že jsou v armádě a že se nepotkali dřív. Vzpomněl si na doktorku Carterovou z alternativní reality. Přemýšlel, jestli existuje realita, kde oba žijí spolu a žádní Goa´uldi je nerozdělili. Vzápětí si uvědomil, na co myslí, prudce zamrkal, aby myšlenky zahnal a mrknul na Sam, hleděla do ohně a ve tváři měla zamyšlený výraz, který byl pro ji tak typický. „Uschlo to už na vás?“ Zeptal se jí po chvíli. Na okamžik se soustředila a pak přikývla.
„Krom bot, samozřejmě.“ Dodala a pohlédla dírou, kterou dovnitř spadli, ven. Bylo tam zataženo, ale nepršelo ani nefoukal vítr. „Měli bychom se zkusit dostat na povrch.“ Vyskočila na nohy a s rukama v bok se podívala na chodbu, kterou dovnitř vtékala voda. „To teče určitě z povrchu, nese to i čerstvý vzduch.“
„Tak fajn, pojďte,“ Jack přikývl, rozpřáhl se a hodil jejich bagáž dál do chodby nahoře ve stěně, nad jejich hlavami. „A teď vy.“
„Co?“
„Pomůžu vám nahoru, bude to rychlejší.“ Pomohl jí vyšplhat nahoru a pak se vydrápal za ní. Oba to trochu zmáčelo, protože stáli v přitékající vodě. „Tak vzhůru, majore.“
     Trvalo jim asi hodinu, než se před nimi objevilo sluneční světlo a východ. Stěny jeskyně byly u východu zdobeny vytesanými runami zřejmě zdejšího národa.
„Škoda, že tu není Daniel,“ povzdechla si Sam, „zřejmě by z těchhle run byl naprosto nadšený.“
„To asi ano,“ odbyl ji a rozhlédl se po okolní krajině, vylezli uprostřed nějaké louky. Na obloze byla spousta mraků, ale místní slunce začínala své paprsky dostávat skrz. Všude byla ohromná spoušť po tornádu. Stromy byly vyvrácené a všude se válelo spousta větví, dokonce kusy všelijakých věcí, zřejmě z vesnice. „Kde myslíte, že je brána a ta vesnice?“
„Brána je tam,“ ukázala za sebe, „no a ta vesnice, odhaduji, že asi na západ.“ Kývla nalevo.
„Takže asi k bráně, že?“
„Správně, musíme zjistit, zda-li tam ještě vůbec stojí a má-li nějaký smysl, zabývat se čímkoliv, co by dodalo bráně energii. Bylo by to trochu zbytečné, kdyby tam už nestála, ne?“
„To asi ano,“ přikývl a pousmál se. Zavrtěla hlavou, otočili se a šli na sever, směrem, který Sam určila.
     Dostat se k místu, kde byla plošina s bránou jim nedalo žádnou práci. Kromě toho, že na cestě, tedy spíš jejích zbytcích, po kterých šli, byly malé kameny s označením brány, určila Sam směr naprosto přesně.
     Horší už byla jenom skutečnost, že na místě, kde předtím stála brána nyní nebylo nic. Ani památky po tom, co zde stálo předtím. Jen pár zbytků po DHD.
„Bože,“ Sam si povzdechla, shodila bágl na zem a sedla si na nejbližší kámen. Jack se na ni podíval, hodil svou bagáž vedle její a klesl na batoh.
„Takže, jak dlouho myslíte, že by Tok´rům trvalo se sem dostat?“
„Pravdu?“
„Uvidíme.“
„Pokud budou mít volnou loď v naší blízkosti, mohli by tu být do týdne, ovšem ta druhá možnost, s pravděpodobností devadesáti devíti procent je ta, že poblíž nejsou a volnou loď a agenta také nemají, takže se tu asi budeme muset na pár měsíců zabydlet…“
„Radši si něco vymyslete,“ nadhodil a mrkl na ni. Sam však jen nasupeně hleděla do dáli. „No tak, Carterová, není to až tak zlé. Já už přežil tři měsíce na cizí planetě, tak to zvládnem, ne?“
„Jo, jasně,“ odpověděla s ironickým podtónem, „pane.“ Dodala po chvíli. „Radši pojďme najít tu vesnici. Stejně se k ní nedostaneme dřív jak zítra.“
„To vážně?!“
„Samozřejmě, tahle planeta je velká, v hodně osamělé galaxii hodně vzdálené od té naší.“ Pousmála se, posbírala věci a vyrazili na cestu.
     Byli asi v půli cesty, když se začalo stmívat, protože byl terén dost nevypočitatelný a každou chvíli nacházeli nějakou tu propast, byli nuceni se utábořit.
„Kolik nám ještě podle vašeho odhadu zbývá do cíle?“ Zeptal se jí, když seděli u ohně a naslouchali okolním zvukům.
„Možná deset mil,“ pokrčila rameny, „můžeme se jen modlit, aby z té vesnice po tom tornádu něco zbylo.“
„Možná, že když budete trochu krotit ten svůj smysl pro pesimismus, něco tam i  najdeme…“ Pohlédl na ni, v očích mu plály jiskřičky veselí. Usmála se a zavrtěla hlavou.
     Následujícího dne dorazili do vesnice, už z dálky bylo patrné, že se jí tornádo nevyhnulo. Několik domů bylo zbořených, několik poškozených… Trochu je udivila vylidněnost vesnice, ovšem jen do chvíle než zjistili, že celá vesnice právě pořádá pohřeb. Využili toho a trochu se po vesnici porozhlédli. Podle všeho to byli lidé méně vyspělí než pozemšťané.
    Počkali na ně před vesnicí, když si jich obyvatelé všimli, pomalu se k nim vydali. Vpřed vyšel nějaký postarší muž, dle oblečení soudě to byl zřejmě vůdce vesničanů.
„Smím se vás zeptat, odkud jste k nám přišli?“
„Přišli jsme tím velkým kruhem na jihu.“ Odpověděla opatrně Sam.
„Pak jste tedy bohové.“ Uctivě zašeptal, oba se pousmáli.
„Ne, nejsme. Jsme lidé, stejně jako vy. My je  umíme procházet bránou.“ Zavrtěl Jack hlavou.
„A proč vlastně přicházíte sem k nám? Ta vaše brána je odsud daleko…“
„Víte, něco jsme na vaší planetě zapomněli, po poslední návštěvě,“ začala Sam, „no a to tornádo, bránu odneslo…“
„Jaksi,“ dodal tiše Jack. Vůdce se na ně chvíli díval bez výrazu.
„Je mi líto, že jste zde uvízli,“ řekl po chvíli, ostatní lidé přikývli, „je nějaká naděje, že byste se mohl dostat domů?“
„Snad ano, za několik měsíců…“ Poklesle odpověděla Sam.
„Pak tedy doufám, že vás neurazí, když se vás zeptám, zda nechcete do té doby žít tady s námi. Můžeme si být navzájem prospěšní… My vám dáme přístřeší, jídlo i šaty a vy se s námi můžete podělit o svou sílu a pomoci nám znovu vybudovat zbytek vesnice… Co říkáte?“ Navrhl. Pohlédli na sebe.
„Budeme vám vděční.“ Jack přikývl.
     Dny a později i týdny plynuly. Pomáhali místním s budováním nových domů. Sam přihodila několik návrhů ohledně stavby a ty se ukázaly jako velmi prospěšné. S místním obyvatelstvem si rozuměli velmi dobře, přesto každý den vzhlíželi k obloze, zda-li nepřilétá pomoc.
„Jak dlouho už tady vlastně jsme? Ztratil jsem přehled…“ Zeptal se Jack Sam, seděli na břehu jezera a vyhřívali se na slunci. Na sobě měli místní šaty. Pro Jacka to byly kalhoty a košile z hrubšího materiálu v hnědé barvě a pro Sam dlouhé, pohodlné šaty z lehké šustivé látky barvy letní oblohy.
„Pozítří to bude přesně patnáct týdnů, pane. Skoro čtyři měsíce,“ po chvilce odpověděla a prohrábla si vlasy. Měla je upravené na krátké zvlněné mikádo protkané copánky s korálky.
„Ještě doufáte v záchranu?“
„Naděje umírá poslední,“ pousmála se. Na chvilku se odmlčeli.
„Asi bych si dokázal představit, že tady strávím zbytek života, není to ani tak děsivá představa, co?“
„Možná,“ pokrčila rameny a lehla si do trávy, hleděl na ni.
„Co vás tak děsí na tom, že tady možná zůstaneme navždy?“
„Nevím, možná skutečnost, že se již nikdy nevrátíme do původního života, pane.“ Pokrčila rameny a zamhouřila očima. Slunce povylezlo zpod mraku a zasvítilo jí přímo do očí.
„Poslyšte, mám dojem, že jsme tady už příliš dlouho na to „pane“, hm?“ Navrhl po chvíli.
„Nevím, to záleží na vás…“ Upřela na něj pohled, pak zavřela oči a protáhla se. Položil se vedle ní.
„Berte to jako rozkaz, Sam.“
„Když už to „Sam“, tak by bylo vhodnější „ber“, ne?“ Zamumlala, usmál se a poklepal jí na rameno, aby upoutal její pozornost. „Hm?“ Ani neotevřela oči. Jack se pousmál, letmo se ohlédl přes rameno na jezero. Vzápětí vytáhl překvapenou Sam na nohy a hodil ji do jezera.
„Na oslavu zahození vojenských předpisů.“ Ušklíbl se, když se vynořila nad hladinu totálně promočená a stále ještě překvapená. Když jí pak chtěl pomoct z vody, přesně jak předpokládal, ovšem v nestřežený okamžik ho stáhla do vody a perlivě se zasmála.
      Když pak leželi na louce a sušili se, oba mlčky hleděli na oblohu.
„Stejně se mi stýská po domově, ač je tu nádherně.“ Povzdechla si po chvíli.
„Neříkám, že mě ne, ale když už jsme tady, tak proč to nevyužít, přeci jenom, mohou se zjevit naprosto kdykoliv, ne?“
„To jo,“ usmála a obrátila k němu hlavu. „Nechápu, jak jste-“
„Jsi.“
„Fajn, dokázal vydržet těch sto dní tehdy na té planetě, tady jsme alespoň dva, ale tehdy…“
„Pokoušel jsem se na to nemyslet, věřil jsem ve vaše schopnosti, ty jsou ovšem teď tady se mnou.“  Zarazil se, „síla zvyku,“ poznamenal, vracejíc se k „vaše“.
„Hned to asi neodpadne po těch letech.“
„To ne, Sam.“ Ušklíbl se, „nejdeme si zaplavat?“
„Radši ne, budu ráda, když to do večera uschne.“ Zavrtěla hlavou. „Je fajn, že už je vesnice celá, i když teď nevím, co budeme celé dny dělat…“
„Můžeme tady ležet, případně se sházet do jezera, co říkáš?“
„Fajn, Jacku,“ upřela na něj pohled, „ty první.“ Vzápětí se oba rozesmáli.
     Byl to svět, kde nevládli ani muži a ni ženy, o vše se dělili a rovnoprávnost byla daleko lepší než na Zemi. Žili zde pouze rodiny s dětmi, ať už dospělými nebo ještě malými. Neexistovali zde tábory pro ženy a pro muže zvlášť jako na hodně jiných světů.
     Přidělili jim malý domek na okraji vesnice, který postavili, ale již se do něj nikdo nenastěhoval, budoucího majitele totiž ranila mrtvice.
     Byl to dům o třech místnostech: kuchyni, ložnici a koupelně, ač název to trochu zveličoval. Byla to spíš malá místnost se záchodem a dřevěnou bednou, která sloužila jako vana. Místo umyvadla tam byla porcelánová mísa a velký džbán vody.
„Pokud vám to nebude velikostně vyhovovat,“ říkal jim starosta, když jim dům předával, „až se narodí děti, přistavíme prostory-“
„Eh, děti?“ Zopakovali oba najednou a překvapeně na sebe pohlédli.
„Ovšem, to se většinou mezi manželi stává,“ pousmál se. „Měli jste nám to říct hned na začátku, nemuseli byste spát odděleně,“ jen na něj vykuleně hleděli, „až před pár dny jsem si všiml, jak na sebe hledíte. Soudím, že když nemáte potomky, jste svoji teprve chvíli, že?" Oba zamrkali, Sam už  chtěla říct, že svoji nejsou, ale Jack se rozmluvil.
„Víte, chtěli jsme se vzít po návratu domů, ale, jak jste si všimli, zůstali jsme zde.“ Jack se na Sam vítězně usmál, jak z toho vybruslil. Sam však pochytilo nepříjemné podezření.
„Ale tak to je ještě lepší! Můžete se vzít v naší vesnici!“ Zaradoval se, „jdu rozhlásit, že se bude konat svatba, vždy je to velká sláva a lidem jen pomůže, když zapomenou na hrůzy, které se zde staly.“ Nadšeně vyběhl z domu. Sam se podívala na Jacka.
„Uch, to mi trochu nevyšlo, že?“
„Jo, trochu.“ Přikývla a zavřela dveře od domu. „Takže?“
„Takže byste-bys si asi měla ušít nějaké šaty, Sam.“
„Co?!“
„Sama jsi to slyšela, ti lidé nemají žádné důvody k radosti a oslavám, zdá se, že mi jim ho dáme.“ Zkoumavě se zahleděl na její vyděšený výraz. „Tedy pokud jste si zde ale někoho našla, majore…“
„Ha ha, Jacku, myslela jsem, že je to jasné.“ Pohlédla jinam, Jack se zarazil a pak přikývl.
„Řekl bych, že v případě jakéhokoliv jiného muže a ženy by to asi nešlo, ale my…“
„Stejně se domů asi už nedostaneme.“ Zvedla k němu oči a pousmála se.
„Kdyby ano, už bychom byli doma.“ Přikývl a zamyšleně na ni hleděl. Usmála se a pokrčila rameny,
„Udělej to, jestli chceš. Nikdy jsem k tomu nestačila nic říct.“ Vyvalil na ni oči.
„Ta smyčka, ty to víš?“
„Nic si nepamatuji, ale tvé pohledy řekly vše. Měla jsem chuť tě zabít.“ Oba se rozesmáli a Jack ji chytil v pase, pak na ni šibalsky mrkl a políbil ji.
     Poprvé za tu dobu, co byli zde na planetě, se cítili spokojeně a šťastně. Docela přestali vzpomínat a doufat v návrat. Bylo jim dobře tam, kde byli.
     Svatbu jim začali připravovat ještě ten den, kdy dostali dům. Celá vesnice rázem jakoby ožila. Jediný, kdo se o to nijak nestaral byli oni dva. Jak předpověděli, trávili celé dny nicneděláním u jezera. Jen se tak vyvalovali na slunci nebo si šli zaplavat. Stále však v podvědomí mysleli na návrat domů. Co by kdyby…
     „Velký den“ se uskutečnil asi po dalším měsíci. Ovšem oni dva se viděli naposledy před týdnem, to vyžadoval místní zvyk. Celá vesnice byla vyzdobena letními květinami, slunce hřálo a foukal příjemný letní větřík. Na nebi nebylo jediného mráčku. Od jejich příchodu uplynulo pět měsíců. Pomalu přestávali i podvědomě doufat v návrat. Svoje staré věci zakopli pod postel. Jednoho dne po společné dohodě vypnuli i vysílačky.
     Čekal na ni společně se všemi z vesnice u malého jezírka ve skalách, kde stál místní chrám nedotčený časem nebo přírodou. Náležel jejich bohům, ne Goa´uldům, za což byli velmi vděční, těžko by totiž vysvětlovali, proč ten chrám chtějí zničit.
     Objevila se, když nad stromy vyšlo slunce. Měla na sobě světle fialové šaty z lehké látky podobné hedvábí. Tvář měla zakrytou průsvitným závojem. Hleděl na ni smutným pohledem, který se zračil i v jejích očích. Přesto však byli šťastní, jen se jim stýskalo po domově.
     Když před starostou a knězem slíbili věčnou věrnost jeden druhému a neutuchající lásku, poprvé ji veřejně políbil. Pak se na sebe usmáli a otočili se na své sousedy.
     Svatební hostina se protáhla na neuvěřitelných šest dní. Oni dva však zmizeli již první večer. Procházeli se mlčky po břehu jezera.
„A co když se přeci jen domů vrátíme? Za měsíc to bude už doba, kdy by sem dostali, i kdyby čekali na nějakou loď od Tok´rů.“ Prohodila.
„No, můžeme dělat, že tu nejsme, nebo se vrátit domů.“
„A doma co? Dobře víš, že tohle je u nás zakázané.“
„Udělají výjimku?“ Zkusmo nadhodil.
„Těžko, navíc nejspíš ani neuznají naši svatbu zde, jsme přeci ze Země, ne z Mikaneshe.“ Jak se dozvěděli do starosty, zdejší lidé nazývali tento svět Mikanesh.
„Pak nezbývá doufat, že se neobjeví.“ Přitáhl si ji, začalo se ochlazovat. „Taky je můžeme požádat, aby nikomu neprozradili, že žijeme.“
„A způsobit tolika lidem tolik bolesti?“ Povzdechla si.
„Stejně většina z nich nevěří, že ještě žijeme.“
„Jistě, když to bylo schopno zničit bránu…“ Neochotně přikývla.
„Pojďme domů.“ Vyzval jí a podal jí ruku. Naposledy pohlédla ke hvězdám a pak se vydali do nového domova.
     Dosud spali odděleně. Střídali se, jeden spal v ložnici a druhý v kuchyni na lavici. Dnes to však bylo jiné. Od svatby uplynulo asi deset dní. Tehdy se Jack v kuchyni při vaření pořádně spálil. Střídali se o vše. Ač v kuchyni o tom Jack dost remcal.
„Proboha Jacku!“ Vztekle zasyčela, když seděli u stolu a ona mu ošetřovala ruku. „Já ti nebudu každý den opakovat, že na to nemáš šahat!“ Všiml si, že je skutečně docela dost vzteklá. Trochu se zastyděl, měla důvod. Denně mu připomínala, že zdejší hrnce nemají ucha z jiného materiálu jako ty na zemi. Teď na to doplatil. Byla neuvěřitelně vzteklá. Zabouchla dveře do ložnice a skočila do postele. Tam stále naštvaně hleděla z okna. Zaklepal a vešel, otočila se na něj. Pak si sedla, posadil se vedle ní a položil jí ruku kolem ramen.
„Promiň, tohle mi prostě nejde.“ Zamumlal, přikývl a položila mu hlavu na rameno.
„Nevím proč, ale poslední dobou myslím na domov, asi bych chtěla být doma.“
„Tak to jsme dva, víš, že generál má za týden narozeniny? Slíbil jsem mu, že v ten den mu připravím takovou oslavu, že na ni dokonce života nezapomene.“
„Moje neteř slavila před dvěma týdny.“ Usmála se. Políbil jí do vlasů. Měla je už k ramenům a zdejším vlhkým klimatem zvlněné. Pohlédla na něj. Jejich oči se střetly. Políbil ji na rty a začal ji pomalu pokládat na záda. Pak ji začal svlékat, jen na chvilku se zarazila, aby se usmála.
     Další dny plynuly. Pomalu se z nudy začali zapojovat do práce a pomáhat místním. Byl to přesně dvoustý den, když si Sam všimla pohybu na obloze. Známého pohybu.
„Jacku!“ Zakřičela a běžela pro něj na pole. Ukázala na nebe. Nyní bylo už jasně vidět, jak přistává nákladní loď Tok´rů.
„Už jsem přestal chtít.“ Povzdechl si a pohlédl na ni. Stáli velmi blízko vedle sebe, za zády se drželi za ruce. Z peltaku vystoupili tři osoby. Daniel, Teal´c a Jacob/Selmak. Ostatní lidé z vesnice se zvědavě a zároveň vyděšeně shlukli kus za Sam s Jackem.
„Sam! Jacku!“ Daniel se k nim rozběhl. Oba se usmáli, pustili a odstoupili od sebe.
„Danieli,“ Sam ho objala a rozesmála se, „trvalo vám to.“
„Neměli jsme tam vaši hlavu, takže to šlo ztěžka, část tornáda totiž pronikla i na základnu a trochu nám to tam poničila, chvíli trvalo, než se vše zase nahodilo. Venku jste v tu dobu byli jen vy dva.“
„Teal´cu.“ Jack podal svému příteli ruku a pak se chlapsky objali, ovšem Teal´covi neunikla změna  jejich chování a i z většiny předstíraná radost z jejich příchodu.
„Tati,“ Sam se šťastně usmála a objala ho.
„Zlato, jak jsi se měla?“
„Fajn, tati, fajn.“ Přikývla, „pojďte, představíme vám zdejší obyvatelstvo.“
     Sam v závěsu s Danielem a Jacobem šla rovnou k starostovi. Jack zůstal v pozadí s Teal´cem, který ho zadržel.
„O´Neille, co se děje? Ve vašich tvářích jsem viděl smutek, když jsme sem přišli…“
„Stalo se příliš věcí Teal´cu a jen se ti to zdálo…“
„Ne, O´Neille, něco se stalo s tebou i majorem Carterovou. Pokud to může ohrozit naše životy, musíš mi to říct.“
„Ne, změnilo to jen nás dva, Teal´cu, vám nic nehrozí,“ skrytě se pousmál. Tehdy se na něj Sam otočila. Věnoval jí láskyplný úsměv, oplatila mu ho. Pak zanechala Daniela a Jacoba se starostou, který z nich byl nadšen a šla přímo k Jackovi.
„O´Neille,“ Teal´c si odkašlal, „myslel jsem, že vztah mezi důstojníky ve stejném oddílu je na Zemi zakázán.“ Jack na něj pohlédl.
„Ano, je Teal´cu. Ale Země je daleko.“ Tehdy se Jack rozhodl, když k němu Sam došla, okamžitě ji objal a vášnivě políbil. Když ji pustil, zasmála se. Za nimi stáli s otevřenou pusou Daniel i Jacob.
„Nikdy od sebe nejsou déle jak pět minut,“ usmál se starosta, „svatba byla již před několika týdny, ale stále se nemají k tomu, aby v naší vesnici přibyl další obyvatel.“
„Sam?“ Jacob na ně pohlédl, neusmíval se.
„Je to tak, tati.“ Tvrdě na něj pohlédla, slova se ujala Selmak.
„Gratuluji,“ starosta vyvalil oči, „zajímalo mě, kdy si vy dva konečně připustíte, že k sobě patříte, říkala jsem to i Jacobovi, ale nevěřil mi.“
„Ehm, Jacku,“ Daniel si diskrétně odkašlal, „co chcete říct doma?“
„Pravdu?“ Odpověděla místo něj Sam. Daniel postřehl, jak Jack kolem jejích ramen položil ochranitelsky ruku.
„No,“ ozval se Jacob,  „pokud jste se rozhodli…“
„Rozhodli.“ Oba přikývli.
„V tom případě tě Jacku varuju,“ Jacob na Jacka přísně pohlédl, Sam se na otce zaškaredila, „jestli mi Sam jen naznačí, že jsi jí něco provedl, vytrhnu ti srdce z těla, jasné?“
„Nedám jí důvod k tomu, aby ti něco musela říkat.“ Přikývl, hodil si ji na ruku, zaklonil a políbil, nejdřív se bránila, ale pak mu ovinula ruku kolem krku.
„Z tohohle George trefí šlak.“ Zavrtěl Jacob hlavou, ale při pohledu na ně se usmíval.

Konec!!