Sam zabouchla dveře od domu a ušklíbla se. Začalo pršet. Seběhla těch pár schodů, co měla u domu, k autu a nasedla. Stále myslela na včerejší rozhovor s Petem. Pohádali se. Moc si nepřipouštěla, že to bylo víc…

„Víš, Sam, něco bych ti chtěl říct…“ Začal, jejich společný večer právě začínal.
„Do toho,“ s úsměvem ho Sam vyzvala. Doufala, že by jí mohl říct něco moc pěkného jako třeba-
„-jsem ženatý,“ přerušil tok jejích myšlenek. Zatmělo se jí před očima. „S Alex máme dvě děti. Miluju ale tebe!“
„Žiješ s nimi?“ Zeptala se neutrálním hlasem, ač to v ní přímo vřelo.
„Děti přece nemůžou vyrůstat bez otce…“ Odpověděl, pak se mu rozezvonil mobil, jelikož ležel na stole, snadno zahlédla, že na displayi bliká jméno „Alex“. Ironicky se pousmála a odvrátila od něj hlavu. Přijal hovor a poodstoupil od stolu, kde seděli. „Alex, ahoj.“ Zašel do vedlejšího pokoje. V Sam mezitím rostlo napětí. O to větší byl potom její vztek, když zaslechla jediných pět slov. „Dobrou, Alex, taky tě miluju.“
     Když se vrátil do obývacího pokoje, nikde ji neviděl. Až po chvíli si všiml, že stojí ve stínu u okna. Ruce měla založené a ve tváři naprosto nečitelný výraz.
„Sammy?“ Opatrně ji oslovil.
„Vypadni.“ Tiše řekla aniž by se na něj otočila.
„Prosím?!“ Vykoktal.
„Řekla jsem vypadni!“ Zakřičela a otočila se na něj, nyní byl v její tváři víc než patrný obrovský vztek. „Zmiz mi ze života a už se nikdy neodvažuj tady ukázat!“ Její hlas přidal na intenzitě. Rukou ukázala nekompromisně ke dveřím. „Dělej.“
     Když se pak za ním zabouchly dveře, s pláčem se sesunula k zemi. Cítila se tak podvedená, tak zrazená. Poprvé, za velice dlouhou dobu našla někoho, koho snad i mohla svobodně milovat…

     Stále ponořena v myšlenkách zaparkovala. Vystoupila z auta a automaticky zamířila známou trasou do komplexu. Když pak zamyšleně procházela chodbami k dámským šatnám, narazila na Daniela.
„Sam! Dobré ráno!“ Zvesela ji pozdravil, nepřítomně mu kývla a pokračovala v cestě. Víc jak udiveně se za ní díval dokud mu nezmizela za rohem.
     Jakmile se ujistila, že je v šatnách sama, zuřivě nakopla dveře. Pak něco neslyšně zasyčela na Petovu adresu a otočila se ke své skříňce. V rychlosti se převlékla a podívala se na hodinky, za pět minut měla být v zasedačce na poradě. Zavrčela. Měla sebou přinést několik dokumentů a ty všechny byly v její laboratoři. Štvala ji skutečnost, že poprvé za svou kariéru přijde pozdě na poradu bez pádného důvodu…
     I když celou cestu běžela, stejně dorazila do zasedačky s desetiminutovým zpožděním. Všichni již seděli a hleděli nedočkavě ke dveřím. Okamžitě si všimla úsměvu na O´Neillově tváři. Pozdravila je a zapadla do svého křesla proti Jackovi. Ten se na ní díval a neslyšně formuloval větu, „kde jste se zasekla?“ Sam na to jen mávla rukou a naznačila, že jindy. Jack však na ní zaregistroval jistou změnu. Jeho přirozená zvědavost ho pak celou poradu žrala.
     Na konci porady si generál Hammond odkašlal a Sam vypnula promítačku, pak se posadila.
„Takže shrňme si to: SG-1 se bude zítra ráno v devět hodin hlásit u brány a půjde na průzkumnou misi na P3X 469. Je všem jasné, co mají dělat a nedělat?“ Dodal s pohledem upřeným postupně na každého člena SG-1. Mlčky přikývli. „Tak tedy rozchod!“ Zavelel, postavili se a Hammond odešel do své kanceláře. Sam, stále poněkud mimo, se otočila a šla do své laboratoře. Teal´c jim oznámil, že dnes ještě neprovedl svůj rituál a proto se musí vzdálit.
„Nevíš, co to s Carterovou je?“ Udiveně se Jack zeptal Daniela. Ten zavrtěl hlavou.
„Nevím, když jsem ji ráno potkal, skoro si mě ani nevšimla, vypadala smutně a vztekle zároveň… Vážně netuším, co se jí honí hlavou. Můžu ti říct jen jedno, Jacku, dnes bychom se od ní asi měli držet dál, vypadá skutečně jako načasovaná bomba.“ Jack přikývl, ač přímo hořel zvědavostí.
     Když odpoledne odcházeli domů, Jack se trochu zdržel, proto se u výtahu potkal se Sam. Stále vypadala úplně stejně jako ráno. Stejně vražedně. Dokonce si odpustil i svoje obvyklé vtípky. Mlčky vyjeli výtahy na povrch a tam se beze slova rozešli. Jakoby naschvál několik minut hledal klíče, proto Sam vyjela z komplexu jako první. Když nastoupil, zamračil se. Samino auto se za bránou zastavilo a ona vystoupila. Čekal tam na ni nějaký muž. Začali na sebe křičet. Jack nastartoval a pomalu jel k bráně. Když byl na doslech, stáhl si okénko.
„Řekla jsem ti, abys mi zmizel ze života!“ Trhl sebou, ani ve snu si nedokázal představit, jak pronikavý hlas může Sam mít. Pak mu zatrnulo, právě projel branou. Muž, na s kterým na sebe křičeli se z ničeho nic napřáhl. Křik ustal. Spustil ruku a začal se omlouvat. To však Jack už vystartoval z auta a hrozivě se k nim blížil. Sam se opírala o auto a jednou rukou si zakrývala rty. V očích měla slzy. Když uslyšela blížící se kroky, otočila se a přivřela oči, pak zavrtěla hlavou. Jack se kolem ní prohnal, chytil Peta za límec a surově ho vrazil do Petova otevřeného auta, pak mu zabouchl dveře a nekompromisně ukázal na cestu. Pete na něj chvilku zuřivě hleděl, ale když Jackovi tvář ztvrdla ještě víc a napjaly se mu svaly, Pete se odvrátil a nastartoval, v rychlosti odjel.
     Jack se otočil na Sam, hleděla do země a sotva znatelně se klepala. Přiblížil se k ní. Zvedla k němu skelné oči. Jack se na ní soucitně podíval a vzal ji za ramena. Okamžitě se k němu zoufale přitiskla.
     Nakonec její auto zůstalo zaparkované na parkovišti před komplexem SGC. Další problém nastal, když Jack zastavil před jejím domem. Jakmile se na něj podívala, nevědomky se oklepala a ve tváři zbledla. Jack nečekal ani dvě vteřiny a odjel.
     Už byla tma, když zastavil před svým domem. Chvilku mlčky seděli v autě. Sam se nepřítomně dívala do tmy a Jack zamyšleně pozoroval Sam.
„Půjdeme?“ Po chvilku se jí zeptal. Mlčky přikývla a rozhlédla se, jakoby do této chvíle nevěděla, kde jsou. Vystoupil z auta, přehodila si přes rameno koženou bundu a čekala, dokud Jack nezamkne auto. Pak šli ke dveřím domu. Vešli dovnitř a Jack rozsvítil. Omluvně na ni pohlédl, „netušil jsem, že budu mít návštěvu, tak je tu trochu bordel…“
„Já se omlouvám, neměla jsem v úmyslu vás do toho vůbec zatahovat…“ Poprvé promluvila. Stáhl jí z ramen bundu a odvedl jí do obýváku. Za pár minut jí přinesl pořádný hrnek horkého čaje. Jakmile ho položil na stůl, podíval se na Sam. Seděla s nohama přitaženýma k tělu. V mysli jí litoval a proklínal toho parchanta. Nikdy si nedokázal představit, že by se tohle stalo někomu, koho zná. Sedl si vedle ní.
„Není vám zima?“ Zeptal se jí a aniž by čekal na odpověď, natáhl se ke křeslu a přehodil jí přes nohy deku. Vděčně se pousmála.
„Děkuju,“ po chvilce řekla, „ani netušíte, jak strašně moc jsem vám vděčná.“ Sam zvedla oči a podívala se mu těch jeho. Okamžitě jí na očích spatřil obrovský smutek a obrovské přemáhání, aby udržela slzy.
„Nemáte za co, Sam,“ zavrtěl hlavou a položil ji ruku kolem ramen. Po chvilce si o něj opřela hlavu a zavřela oči.
     Seděli takhle asi půl hodiny, když se Sam rozvibroval mobil v kapse u džín. Když se nehýbala a ani se nijak nesnažila mobil vzít nebo vypnout, naklonil se a podíval se jí do tváře. Na první pohled poznal, že usnula, měla ve tváři konečně klidný výraz. Protože nechtěl, aby se vzbudila a zase se něčím trápila, pomalu a opatrně vsunul ruku do její zadní kapsy a mobil lehce vytáhnul. Pak Sam opatrně nechal a odešel do vedlejší místnosti, tam se podíval, kdo jí tak urgentně shání. Na displayi na něj zablikalo jméno Pete. Okamžitě si vzpomněl, že mezi křikem toho muže oslovila Pete. Zamračil se a nerozmýšlel se dlouho, než hovor přijal.
„Sammy odpust mi, nechtěl jsem, vážně-“ Začal aniž by čekal na nějaké slovo.
„Co po ní ještě chceš ty parchante?“ Zavrčel Jack do telefonu.
„Kdo je to?“ Ozvalo se po chvilce překvapeného mlčení.
„Něco ti poradím, přiblížíš se k ní a slibuju ti, že se už nepostavíš na nohy.“ Jack tiše vrčel do telefonu. „Věř tomu, že to udělám bez váhání.“
„Vy mi vyhrožujete?!“ Šokovaně se ozvalo v telefonu.
„Ne, já ti to slibuju.“ Odvětil a zavěsil, pak mobil vypnul a vrátil se do obývacího pokoje. Mobil tam položil na stolek, jemně vzal Sam do náručí a opatrně jí přenesl do ložnice. Cestou si mimoděk všiml, jak je lehká. Opatrně, aby se neprobudila, jí položil do postele, pak jí jemně přikryl peřinou a zhasl. Potom se vrátil do obýváku a sám si ustlal na gauči. Nešel však hned spát, nejdřív vylezl na střechu a chvilku pozoroval hvězdy. Přemýšlel o tom, co Sam ten chlap musel udělat, že ho poslala k čertu. Každopádně mu bylo jasné, že v tom hraje roli nevěra, jen si nebyl jistý, zda-li on zahýbal Samanthě, nebo zda-li zahýbal sice také on, ale někomu jinému se Sam. Ohledně Sam si byl totiž naprosto jistý, že ona by nikdy nedokázala někoho takhle podvést.
     Asi po hodince mu začala být zima, proto se sebral a vrátil do domu, uložil se a okamžitě usnul.
     Ráno se probudil asi hodinu před tím, než měl nařízený budík – v ložnici. Vstal, protáhl se a po špičkách se vplížil do ložnice, aby sebral nenáviděný budík… Zarazil se však, jakmile se na ní podíval. Připadala mu tak dokonalá, když spala… Pak se pohnula, Jack čapnul budík a skoro z ložnice vyběhl.
     Ukázala se asi za deset minut, ve tváři měla nervózní výraz. Pomalu si k němu přisedla a podívala se na něj.
„Je mi líto, že jste mě tady musel snášet, vážně.“ Zamumlala. Pousmál se a přistrčil k ní hrnek s kávou.
„Sam, s tím si hlavu nelamte.“ Zavrtěl hlavou. „Nepustil bych vás domů, ani kdybyste chtěla. Nebo mi u hlavy držela revolver.“ Pousmála se a vděčně přijala hrnek kávy. Pak se rozhlédla, hledajíc hodiny. Když je našla, udivilo jí, že je teprve půl páté. „Co byste chtěla k snídani?“ Zeptal se jí po chvíli.
„Nic, děkuji.“ Zavrtěla hlavou. Jack se na ni upřeně podíval.
„Tak za prvé, majore Carterová, jdeme na misi a já vás nechci cestou někde chytat,protože bude omdlévat hlady. A za druhé, nechcete se nám přece úplně ztratit, ne? Už takhle jste dost štíhlá… Zase to nepřehánějte vždyť-“
„Dobrá!“ Přerušila ho s nepatrným úsměvem, dobře věděla, že by byl schopný jí o tom kázat minimálně hodinu. „Dejte mi co chcete, pane.“
„Vida, jak to jde.“ Spokojeně se usmál a zvedl se. Pak zmizel v kuchyni. Sam si  mezitím pozorně prohlížela obývák. Na stole si všimla svého mobilu. Zamračeně ho zvedla a zapnula, ještě udivenější byla, když zjistila, že nemá žádný nepřijatý hovor. Jen tak, pro kontrolu zajela do registru, našla tam přijatý hovor od Peta kolem desáté. Začala mít menší podezření. Rozhodla se to však přejít, ať mu Jack řek cokoliv, očividně to zabralo a on jí snad dá už nadobro pokoj… Odložila mobil zpátky na stůl a zvedla z něj místo toho nějaký časopis, který si Jack četl, když přišla.
     Objevil se asi za deset minut, nesl, tedy spíš se o to pokoušel, několik talířů s hromadou jídla. Když si ho Sam všimla, hlavně tedy toho, že hrozí, že mu všechno vypadne z rukou, vyskočila na nohy a polovinu mu hladce odebrala.
„Kam to dáme?“ Zeptala se. Jack se naklonil a podíval se z okna, Venku pomalu svítalo a teploměr také ukazoval příznivou teplotu.
„Ven?“ Navrhl. Přikývla a Jack se rozešel ke dveřím vedoucím na terasu. Otevřel je a stoupl si do nich, aby mohla Sam projít. S úsměvem kývla a šla ke stolu, Jack ji následoval. Rozložili tam všechno a posadili se.
„Máte tu opravdu krásně.“ Řekla, když dojedli, umyli nádobí a nyní se vyhřívali na slunci, konec konců, bylo šest, jim bohatě stačilo, když do práce vyrazí tak v sedm-osm.
„Mám nápad,“ odvětil po chvilce s úsměvem na tváři, „až se vrátíme z téhle mise, vezmu vás na jednu chatu v severní Minnesotě. Tam se vám bude určitě líbit. Jenom lesy, žádná civilizace, ryby…“ Zasnil se. Sam se rozesmála.
„Ale plukovníku, já mám hrozně moc práce…“
„Ta počká, navíc, přece neodmítnete nadřízeného, hm?“
„No,“ nadechla se, stále s úsměvem na tváři, „uvidíme.“
„Beru to jako ano, majore!“ Odvětil a podíval se na hodiny, blížilo se k sedmé. „Je čas pomalu vyrazit do SGC, za dvě hodinky máme odchod.“ Sam přikývla a oba se zvedli. Uklidili zbytek věcí do domu a šli k autu.
      Do SGC dorazili kolem půl osmé. Jack si cestou div negratuloval, jak se mu podařilo zlepšit Sam náladu, ta se naopak stále zaobírala etickou stránkou toho, co pro ni udělal. Nemohla na tom však najít žádnou mouchu, takže se nakonec uklidnila a přestala na to myslet, začala se soustředit na práci.
     V devět stál celý tým SG-1 před bránou a s tlumeným úsměvem naslouchal Jackovu vtipkování. Čekali na Hammonda, který jim chtěl ještě něco předat.
     Hammond se objevil o pár minut později, nesl jim nějakou malou černou krabičku. Mlčky jí předal Sam a kývl na Sylera, aby začal se zadáváním adresy. Pak si Sam odtáhl trochu stranou.
„Neotvírejte to dřív, než to bude nutné, majore.“ Začal jí tiše říkat.
„Prosím?“ Udiveně se ho zeptala. Brána se otevřela.
„Dejte na sebe pozor.“ Nahlas jim všem řekl, upřel na Sam pohled, otočil se a odešel do řídící místnosti, Sam ještě pár vteřin po tom, co ostatní prošli zmateně hleděla do řídící místnosti na Hammonda, pak se ale otočila a prošla bránou. Ta se, jakmile prošla, uzavřela. Generál ještě dlouho hleděl na uzavřenou bránu, pak si povzdechla odešel do své kanceláře.

     Něco nebylo v pořádku, to jí bylo jasné, jakmile se dotkla brány. Uvědomila si to však příliš pozdě. Brána ji obrovskou silou vtáhla dovnitř. V dalším okamžiku po hlavě vylétla z brány na druhé straně a tvrdě dopadla na zem. Když zvedla hlavu, všimla si, že Daniel s Jackem ještě leží na zemi, Teal´c si zamračeně prohlížel bránu. S bolestným syknutím si sáhla na bok. Mezitím se na nohy vyhrabal Jack, hned se přemístil k Sam a tahal jí na nohy, Daniel se vyhrabal o pár vteřin dříve.
„V pořádku?“ Zeptal se Jack míříc na každého člena SG-1.
„Jo,“ zabručel Daniel, Teal´c nepřítomně kývl a stále zamračeněji studoval bránu.
„Jo,“ hlesla Sam a znovu se dotkla pravého boku, právě ji totiž napadlo, že tam bude mít pořádnou modřinu, a když pořádnou, tak skutečně pořádnou… Vzápětí však vystartovala k bráně. Ač jí Teal´c prohlížel už pár minut, Sam našla závadu okamžitě. Taky to náležitě pojmenovala. Jack s Danielem sebou škubli, ještě nikdy jí neslyšeli mluvit sprostě. Napadlo je okamžitě totéž: něco je na tom hodně špatně.
„Carterová, co se děje?“ Zeptal se Jack a pro jistotu se už bál dopředu.
„No, plukovníku, ten výlet asi budete  muset odložit,“ odmlčela se a přejížděla prsty po pátém zámku, „tohle je totiž nadlouho.“
„Co je s bránou?“ Ozval se Daniel.
„Pátý zámek je poškozený, a to skutečně vážně, docela se divím, že nás to pustilo sem, zase na druhou stranu by to vysvětlovalo, pro jsme z brány vylétli po hlavě…“
„Carterová, k věci.“ Přerušil ji Jack.
„Jednoduše řečeno, pokud nenajdeme jinou bránu, nebo nějaký reaktor s roztaveným naquadahem, tak se domů hned tak asi nedostaneme.“

pokračování příště…