Jack na ni nevěřícně zíral. Vážně řekla to, co slyšel? Aniž věděl proč, měl pocit, že tu zřejmě stráví hodně dlouhou dobu, která navíc nebude příliš příjemná. Jakoby se to už jednou stalo…
„Carterová, dostanete nás odsud?“ Zeptal se jí napjatým hlasem.
„Jak jsem řekla,“ pokrčila rameny, „bez kapalného naquadahu s námi ani nehnu…“
„Takže budeme dělat, co?“ Zapojil se Daniel.
„Měli bychom prozkoumat tuto planetu, třeba tu přeci jen najdeme něco, s čím by mohla major Carterová bránu opravit.“ Navrhl Teal´c.
„Je velice pěkné, že mi všichni tak věříte, ale nejsem čarodějka, nestvořím naquadah jen tak ze vzduchu.“ S ironickým úsměvem si odfrkla. Pak se zarazila. Sáhla do kapsy a vytáhla černou krabičku od generála Hammonda.
„Co je to?“ Zeptal se Jack.
„Nevím, to mi dal generál, než jsme prošli, říkal, abych to otevřela, až to bude akutně nutné, ne dřív. Já ale nevím, ani co v tom je…“ Rozhodila bezmocně ruce. Jack chvilku zamyšleně hleděl do prázdna.
„Mě se tohle tedy zdá, jako akutní situace. Vám ne?“ Řekl nakonec. Všichni přikývli, Sam trochu pochybovačně, byla si jistá, že to klidně mohlo být ještě horší. „Tak to otevřete, Carterová.“ Sam si povzdechla a začala krabičku pomalu otevírat. Když viděla dovnitř, prudce vydechla. Chvilku na obsah hleděla s vykulenýma očima. „Co je v tom?“ Napjatě se jí Jack zeptal.
„Kapalný naquadah a adresa nějaké brány…“ Odpověděla a pozorně si prohlížela symboly napsané na papírku, byla si naprosto jistá, že je to generálův rukopis, ale ani v nejmenším netušila, co to má znamenat.
„Takže bránu dokážete opravit?“
„Ano,“ zamračila se, pak si najednou něčeho všimla. „Těch symbolů je jen šest, toho naquadahu také není zrovna hodně, budeme mít obrovské štěstí, jestli to vydrží jen dva symboly…“
„Danieli, Teal´cu, Carterová, znáte nějakou planetu se šesti symboly?“ Všichni zavrtěli hlavou.
„Víte, pane, před nedávnem jsem zkoušela teorii ohledně planet se šesti symbolnou adresou. Pravděpodobnost toho je hodně velká…“
„Jak by to ale mohl vědět Hammond?!“
„Nevím, možná je to něco jako tehdy s rokem „69“…“ Zavrtěla hlavou. „no tak to tedy zkusíme…“ Zamumlala a vytáhla z krabičky malou lahvičku stříbřité tekutiny. „Ustupte prosím, ještě nikdy jsem s kapalným naquadahem nepracovala bez pomůcek, netuším, jak to dopadne…“
„Carterová!“ Přerušil ji šokovaně Jack, „chcete říct, že ze sebe chcete udělat pokusného králíka?!“
„Nikdo jiný to nemůže udělat, plukovníku.“ Tiše odpověděla a vytáhla z batohu silné rukavice. Pak se na ně otočila. „Řekla jsem ustupte.“ Uskočili, ač neochotně. Odzátkovala lahvičku a pomalu začala opravovat rozbitý zámek.
     Skončila asi po hodině. Celou dobu jí napjatě sledovali. Zdálo se, že ona sama si není příliš jistá tím, co dělá.  Když pak prudce vydechla, zvedla se a stáhla si z rukou rukavice, viseli na ní očima.
„No, snad to vydrží,“ zamumlala a otočila se na ně, „zkuste zadat tu adresu,“ podala Danielovi papírek se symboly. Daniel přešel k ovládacímu panelu a začal zadívat adresu.
„Vážně nechceme raději domů?“ Zeptal se ještě předtím.
„To že tam je ta adresa má nejspíš nějaký důvod, nemyslíš?“ Odpověděl Jack. Daniel pokrčil rameny, ale stále ještě nic nedělal.
„Můžeme skončit bůh ví kde…“
„Danieli, tak co po nás tedy chceš?“
„Ale nic,“ povzdechl si a podíval se na nebe, přicházela pořádná vichřice, Jack si všiml, že Sam oblohu zamračeně pozoruje už delší dobu.
„Co je, Carterová?“
„Tady zůstat nemůžeme v žádném případě,“ řekla po chvíli, „to je magnetická bouře, zřejmě je to tady docela častý jev, proto byla poškozená brána, a proto kolem není živé duše…“
„Ale zvířata…“
„Viděl jste snad nějaká? Není tady ani jediný brouk…“
„Ale stromy a tak…“
„Nejsou to podobně živé organismy jako my, nemají stavbu jako zvířata a lidi…“ Odpověděla a nervózně pohlédla na bránu, „měli bychom jít.“
„Tak fajn, stačí ti to, Danieli?“ Zeptal se Jack.
„Ale proč nejdeme na Zemi?“ Rozfoukal se vítr. Sam náhle zavrčela.
„Protože rozbitý byl pátý zámek a ještě je v háji symbol Země, toho jsem si všimla až teď…“ Odpověděla a sama sebe si postavila na kobereček. „Sakra, promiňte.“
„Nikdo si toho nevšiml, Carterová, takže Danieli zadej tu adresu a dělej!“
     Daniel rychle „vytočil“ adresu a jakmile se brána otevřela, bouře se začala snášet na zem, všichni se rozeběhli a do brány přímo skočili.
     Protože do brány vlétli po hlavě, po hlavě z ní i vylétli. Tentokrát to ale trochu předpokládali a proto se snažili svůj pád zmírnit. Stejně ale všichni popadali na jednu hromadu. Nejhůř na tom byl Teal´c, který na zem dopadl jako první, na něj vlétl Jack, na tom přistála Sam a všechno završil Daniel. Když se odvalili, chvilku se snažili nabrat dech. Tedy kromě Sam, ta seděla a rozhlížela se zvědavě kolem. Už měla dokonce i vytáhlé přístroje.
„No, podle pár měření tady poblíž nejsou známky po nějaké civilizaci…“ Řekla, když se začali zvedat. „Zřejmě to bude neobydlená planeta-“ Zarazila se, upřeně pozorovala vzdálenější kout louky. „A nebo ne.“
„Cože?“ Snažili si zjistit, na co se dívá.
„Támhle je malý náhrobek, ten mohla vyrobit jedině lidská ruka, ovšem je tam taky pořádně stará stopa po výstřelu z tyčové zbraně.“
„Takže předpokládáte, že je to tu obsazené Goa´uldy?“
„Ne, spíš bych řekla, že před pár stovkami let odsud Goa´uldi odtáhli potomky sem dotažených lidí ze Země, někam jinam.“
„To je velice pravděpodobné,“ přikývl Teal´c. „Na zadávacím panelu jsou stopy po Goa ´uldech, ovšem velice staré. Nemyslím, že by sem ještě kdy chtěli vracet.“
„Poslyšte, co kdybychom se prostě sebrali a odešli domů?“ Navrhl Jack, otočili se a strnuli. „To snad ne.“
„Ale jak to…“ Zamumlal Daniel.
„Ta magnetická bouře zřejmě vnikla do červí díry a tohle je následek…“ Upřeně pozorovala bránu, tedy spíše to, co z ní zbylo. Všechny symboly a zámky byly zničené. DHD také. „Tak proto jsme se nemohli vrátit na Zem, zničili bychom si bránu…“
„Ale jak to mohl Hammond vědět?!“ Zavrčel Jack.
„Myslím, že to je docela jedno, nás by teď spíš mělo zajímat, jak se odsud dostaneme.“
„Přeci pro nás někdo přiletí, ne?“
„Ani nevíme, kde jsme, plukovníku, navíc pochybuji, že by se Tok´rové nebo Asgardi okamžitě vzdali svých povinností a letěli zachránit tři lidi a jednoho Jaffu z naprosto prázdného světa, kde se mohou jedině nudit…“ Odpověděla, „já osobně bych tipovala, že pro nás někdo přiletí, nejdřív za tři měsíce. A to ještě tipuji naši galaxii, kdyby to totiž byla jiná, tak si to vynásobte…počtem galaxií, které nás dělí od naší…“
„To myslíte vážně?!“
„Zcela.“ Zvedla se rozhlédla se, „mohli bychom si to tu zatím prohlédnout, co říkáte? Brána je naprosto nefunkční, sem už ani nikdo přijít nemůže, pro druhou stranu to bude, jakoby žádná taková brána neexistovala, nebo celá planeta…“
     Planeta nebyla příliš velká. Celou se jí jim podařilo přejít asi za patnáct dní. Cestou si vyhlédli několik míst, blízko brány, kde by se mohli usadit na delší dobu. Nakonec to vyhrálo místo u malého jezera. Ze tří stran bylo obklopeno lesy a ze čtvrté byla skála s prostornou jeskyní. U brány nechali vzkaz pro příchozí (pochopitelně v šifrách, které jsou schopni rozluštit jen lidé, Tok´rové a Asgardi), kde je najdou. Pak začali stavět, nejprve jen stany, s postupem času, protože se stále víc a víc nudili začali budovat obydlí. S jídlem také starost neměli, les byl plný fauny i flory.  O to se staral Teal´c, Jack s Danielem tu byli pro manuální práci, Sam jim říkala jak to mají dělat, aby jim to pak nespadlo na hlavu, případně se věnovala dalším důležitým drobnostem, protože zbytek SG-1 byl tvořen muži a ona moc dobře věděla, že pro tyhle drobnůstky nemají pochopení, ale přesto se bez nich neobejdou.
     Na planetě už strávili celý měsíc. Daniel si to ze začátku psal do notesu, ale nakonec vše překreslil na strom: „abychom tomu dali trochu robinsonovský ráz…“ Dodal k tomu. Problém ovšem nastal asi týden po tom, co dostavěli svoje obydlí (nakonec z toho vzešel takový středně velký dům s teráskou nad jezírkem a několika místnostmi). Začali se totiž nudit, trávili tedy celé dny povalováním po domě a vzájemnému vtipkování, které se ovšem po prvním dni zvrhlo v krapet urážlivé vtípky. Začali se proto jeden druhému vyhýbat. Daniel to řešil tím, že se zavíral ve své „komůrce“ a něco si tam psal, nebo studoval knihy, které si přinesl ze Země a Teal´c trávil celé dny v lese. Jack chytal na terase ryby a Sam se věnovala svým studiím. Nakonec spolu už pomalu ani nepromluvili. Naštěstí, jak už bylo řečeno, tam byla alespoň jedna rozumná bytost-s ženským myšlením, tudíž prostě řečeno Sam. Kterou to  jednoho dne tak dopálilo, že si je všechny lstí přitáhla do jedné místnosti a tam jim dala co proto. Přeloženo: každému povyprávěla maličko odlišný příběh o tupém, do sebe zahleděném chlapovi a následcích. Okamžitě pochopili, jak hloupě se chovali. Omluvně se na sebe všichni usmáli a vzápětí Jack hodil Sam do jezera, Daniel však nezůstal po zadu a strčil Jacka, ten se ho však zachytil, Daniel hmátl po Teal´covi a velice rychle byli mokří všichni. Smáli se tomu pak asi dvě hodiny… Jednoduše řečeno byli rádi, že už nemusí být zavření po jednom…
     Toho večera pak Teal´c sdělil Danielovi, že na odlehlém konci planety našel zřejmě pozůstatky nějakého chrámu, no a protože to Daniela pochopitelně obrovsky nadchlo, chtěl tam vyrazit okamžitě. Jelikož však mělo jejich koupání následky v podobě pořádné Jackovy horečky, musel Daniel vyrazit jen s Teal´cem. Sam totiž prohlásila, že s ním někdo zůstat musí. Domluvili se, že se uvidí asi za týden. Pak si sbalili pár věcí a odešli.
     Jackova teplota večer stoupla. Ač mu Sam každou chvíli měnila obklady a dávala mu léky, které měli v lékárničkách, stejně se jí nedařilo teplotu srazit. Pomalu začala být nervózní. Strávila tak u Jackovy postele celou noc, neustále ho kontrolujíc.
     Pochopitelně nad ránem usnula vyčerpáním skroucená na židli. Jack se probudil těsně před úsvitem, bylo mu mnohem lépe. Jakmile si všiml, že spí u jeho postele, matně si vzpomněl, že se o něj celou noc starala. Vypadala unaveně a ztrhaně. Napil se vody a vstal, pak ji jemně vzal na ruce a položil do postele. Když zpod ní pak vytahoval ruce, pootevřela oči. Zadívala se na něj zvláštním pohledem, očividně přemýšlela, co se to právě děje. Pak si uvědomila, že měl horečku, otevřela oči a chtěla něco říct, přiložil jí však prst na rty. Spolkla slova a čekala, co se bude dít. Tělem se jí začal rozlévat zvláštní pocit. Cítila srdce až v krku. Zvedla hlavu a opřela se o lokty. Stále si hleděli do očí. Jack se posadil na okraj postele. Nebyli od sebe víc jak deset centimetrů. Přihlížející by řekl, jak měli oba stažená hrdla. Jack se k ní pomalu přiblížil, prsty jí zajel do vlasů a jemně si ji přitáhl. Nesetkal se s žádným odporem. Políbil ji. Ze začátku jí líbal jen on, pak se ale zapojila i ona. Nejprve jí líbal něžně a trochu opatrně, pak se to pomalu změnilo ve vášnivou bouři.
     Něžně ji hladil po celém těle. Cítil, jak oba pookřávají a poddávají se tomu. Uvědomil si, že o téhle chvíli snil dlouho a ještě déle ji považoval za nemožnou. Tahle žena, kterou právě teď tak vášnivě líbal a která mu to stejně vášnivě vracela, ho již tak dlouho šíleně přitahovala. Pak ho napadlo, že už déle je to víc než jen obyčejná přitažlivost. Cítil, že je v tom něco víc. Nejen z jeho strany.
     Zajel ji rukama pod tričko a lehce jí ho přetáhl před hlavu. Nepřestával jí dával polibky. Pevně ji k sobě přitiskl. Pak ji pomalu položil na postel. Nebylo místa, kterého by se nedotkl. Cítila, jak napětí, které mezi nimi v poslední době rostlo pomalu opadalo. Pochopila, že oba v podvědomí trpěli tím, jak málo se vídali a málo spolu komunikovali. Nejen na této planetě, ale hlavně předtím, když ještě chodila s Petem… Uvědomila si, že myšlenkami zabloudila jinam a proto trochu polevila, okamžitě to  však začala napravovat s ještě větší intenzitou. Brala si od něj s takovou divokostí a vášní, jakou nepřekvapovala jen Jacka, ale i samu sebe. Dávala však vše zpátky i s úroky…
     Podíval se jí do očí a setkal se v nich se zvláštním výrazem, který značil jen jedno, lásku. Zároveň také viděl v jejích pomněnkově modrých očích svoje, které říkaly naprosto to samé. Znovu jí začal líbat a pak začal pomalu rukama klouzat po jejím těle. Cítili tep i dech toho druhého, jeho teplo, uvědomili si, že je v tom daleko víc, než by kdy mohli tušit. S vášní se tomu poddali…
     Probudil ho zvuk kapek dopadajících na střechu. Otevřel oči trochu se podivil nad tím, že je tma. Zavřel oči, aby si trochu vzpomněl na ten nádherný a až překvapivě živý sen. Pak však vedle sebe ucítil pohyb. Okamžitě otevřel oči a natočil hlavu. Vykulil oči. Tak on to nebyl sen! Skutečně se to stalo! Samantha Carterová, žena, kterou tak dlouho tajně miloval skutečně ležela vedle něj a dokonalé nahé tělo jí kryla jen přikrývka od pasu dolů. Ležela na boku, přitisknutá k němu.
     Nevěřícně se jí dotkl, aby se ujistil, že to není přelud. Prsty jí jemně klouzal po nahém těle. Když dojel k bokům, dvěma prsty chytil přikrývku a lehce jí táhl nahoru. Pak natočil hlavu a zabořil ji do jejích bohatých světlých vlasů. Ucítil vůni jejích vlasů. Pohnula se. Sklopil oči. Viděl, že je má otevřené a na rtech se jí objevil spokojený úsměv. Uvědomil si, že jí stále na boku spočívá jeho ruka. Ucukl, jakoby se bál, že to skončí. Ona k němu však zvedla oči. Neodolal ani vteřinu a okamžitě jí políbil. Přitiskl si ji k sobě a vychutnával její teplo. Ani jeden si nevšiml, že se venku ochladilo a déšť jim bubnuje na střechu. Znovu se milovali, akorát s větší něžností než předtím.
     Probudili se současně. Tedy lépe řečeno je probudil v tutéž dobu nějaký zvuk. Oba okamžitě otevřeli oči a posadili se. Oba měli ve tváři ostražitý výraz. Sam si kolem prsou držela přikrývku a pozorně se rozhlížela. Pak uslyšeli hlasy. Sam okamžitě vyskočila z postele a ve zlomku vteřiny zmizelo všechno její oblečení i ona. Jack se natáhl pro své a oblékl se. Za necelou minutu se znovu setkali na chodbě. Jemně se dotkli prsty a Jack ji políbil na rty. Pak sešli dolů. Do domu právě vešel Teal´c v závěsu s Danielem. Oba byli promočení.
„Jste nějak brzy zpět,“ poznamenal Jack a on i Sam si dávali obrovský pozor, aby na nich nic nebylo znát.
„Začalo pršet, jakmile jste tam dorazili, a jelikož ty mraky vypadají poněkud bezedně, radši jsme se obrátili a šli zpátky.“ Odpověděl Daniel, „už vypadáš mnohem lépe, koukám, že se o tebe Sam dobře starala, co?“ Zasmál se, oba ztuhli. Jen na zlomek vteřinky, takže si toho nikdo kromě nich nevšil. Bleskli po sobě pohledem.
„Pokud mě omluvíte, tak jsem strašně unavená, půjdu si lehnout.“ Oznámila jim Sam.
„Běžte spát i vy,“ Jack zívl, Sam poznala, že to bylo jen hrané zívnutí. Také ale dobře viděla únavu ve tvářích příchozích. Ti přikývli, odložili svoje věci a odebrali se po schodech do svých pokojů. Sam i Jack tam stáli, dokud neslyšeli dvojí klapnutí zavíraných dveří. Vzápětí jí Jack uchopil za pas a přitáhl si ji. Usmála se a smyslně na něj pohlédla. Začal ji líbat, bylo to však oboustranně trochu strnulé, protože měli našpicované uši a byli připraveni při jakémkoli zvuku od sebe uskočit nejmíň dva metry. Nic se však neozývala, za pár minut zhasly i světla v jejich pokojích, dům se tak ocitl zahalený tmou. Jack ji uchopil za boky a pevněji si ji přitáhl. Pak se ruku v ruce vydali tiše po schodech nahoru. Zamířili ale do Samina pokoje. Věděli, že tam Teal´c ani Daniel nevtrhne bez zaklepání a následného vyzvání.
     Tohle se odehrávalo každou noc. Sice jim to ze začátku připadalo zábavné, ale s postupem času je to začalo otravovat. Začali polevovat v obezřetnosti, ale přesto jim odhalení nehrozilo. Protože spolu však chtěli strávit celý den, rozhodli se, že vyrazí na výlet.
     Vyrazili asi dva týdny po tom, co se mezi nimi prolomily ledy. Daniel byl ponořen do svých studií a Teal´c se potuloval někde u chrámu, kde Danielovi obkresloval všelijaké znaky. Oni dva se vydali pochopitelně opačným směrem, kde se nacházelo malé jezírko, ukryté v lese na malé mýtině. Vysvětlili to jako menší průzkumnou misi, jelikož Sam potřebuje něco změřit no a pochopitelně, aby se nepotulovala sama... A také aby to vůbec unesla… Musel někdo přirozeně jít, no a jelikož se Jack celé dny nudil… :-)
      Na místo došli ještě téhož dne, tedy na sklonku, jednoduše krátce před půlnocí. Jelikož byli pořádně unavení, zmohli se akorát na postavení tábora, rozdělání ohně a uklizení Saminých věcí. Pak padli na spacáky a asi deset minut jen tak leželi. Pomaličku se jim začali vracet síly. Natrvalo dlouho a Jack v temnu zašmátral rukou vedle sebe. Po chvilce narazil na Sam. Usmála se a otočila na něj hlavu.
„Copak?“ S nevinným výrazem se ho zeptala a obrátila se na bok. Bez jakéhokoli výrazu jí položil ruku na bok a pak ji k sobě trhnutím přitáhl. Rozesmála se. V očích mu poskakovaly jiskřičky veselí. Pomalu jí začal svlékat a zcela se věnovat jejímu tělu…
     Ráno ji probudil šílený šramot a hlasy asi padesát metrů do stanu – vzhledem k tomu, že byli v lese tak se zvuk nesl až na překvapivou dálku. Otevřela oči a zaposlouchala se. Uvědomila si, že to je Teal´cův a Danielův hlas. Ztuhle si uvědomila, že s Jackem leží nazí v objetí. Tiše vypískla a začala se v rychlosti oblékat, přitom strčila do Jacka a rychle mu tiše řekla, aby se oblékl, že mají návštěvu. Jack vyvalil oči, zaklel a v pěti vteřinách na sebe všechno natáhl. Pak si oba sedli na kraj stanu a předstírali, že si povídají, chviličku potom se objevili jejich přátelé.
„Konečně jsme vás našli,“ usmál se Daniel, opětovali úsměv, i když byl pořádně nucený. „Uvědomili jsme si, že se musíte cítit strašně osaměle, tak jsme se rozhodli jít za vámi, akorát jsme nepočítali s tím, že půjdete tak daleko. Vážně Sam, vás dá docela práci stopovat.“ Pousmál se na Sam, ta se sice usmívala, ale v očích měla trochu divoký výraz, i když si ho Daniel všiml, rozhodl se, že se o tom prozatím nebude zmiňovat. Pojalo ho malé podezření…
     Jelikož se k nim připojil i zbytek SG-1, nezbylo nic jiného, než se Sam musela skutečně zabývat prací. Ovšem chvilku jí trvalo, než Danielovi vlastně vysvětlila, co sem přišla měřit a zkoumat. Lépe řečeno jí chvilku trvalo než vymyslela, co by se tady na to místě vůbec dalo dělat…
     Nakonec jim netrvalo ani dva dny a vrátili se zpět do domu. Nutno říci, že Teal´c a Daniel byli nadšeni výletem, Sam a Jack naopak krapet (krapet víc…) otrávení.
„Takhle to přece nejde dál, Jacku,“ tiše mu Sam řekla jednoho večera. Na planetě už byli přes dva měsíce. Sam už docela ztratila pojem o čase. Nechtěla to vědět. „Nemůžeme se přece pořád schovávat a vídat se jen v noci, když ti dva spí. Už mě nebaví mít našpicované uši a oči…“
„Máš snad nějaký nápad?“ Podíval se na ni, oba se tvářili vážně. Věděli, že mají dvě možnosti.
„Ano, mám. Já-“ Jejich rozhovor byl náhle přerušen.
„Haló?!!“ Slyšeli to, nejprve si říkali, že je to jen halucinace, ale když se to opakovala a oni poznali ten hlas. Ztuhli. Podívali se na sebe a vzápětí vyskočili na nohy. Sam běžela do džungle přivítat návštěvníka a Jack šel upozornit Daniela s Teal´cem.
„Tati!“ Zavýskla Sam, jakmile mezi stromy zahlédla známou otcovu tvář. Jacob se usmál a rozpřáhl ruce, skočila mu do náruče a Jacob ji pevně objal.
„Holčičko moje, jak ses tu měla s těmi barbary?“ Zažertoval. Sam se zasmála a pohlédla za otce. Stála tam SG-3 a Janet Fraiserová. Usmála se na ně. V nitru však cítila, že z jejich příjezdu není zase až tak nadšená, jak dává najevo.
     Dovedla je k domu. Tam na ně čekal zbytek SG-1. Všichni se pozdravili se všemi a pozvali je dál.
„Tohle, Jacku, že jste postavili?! To je neuvěřitelné! Divím se, že vám to nespadlo na hlavu…“ Podotkl Jacob, když jim vyprávěli, co se stalo.
„To díky Sam,“ pousmál se Daniel, „kdyby to nedirigovala, asi byste nás teď tahali zpod trosek.“
„To mě mohlo napadnout,“ zasmál se Jacob, políbil Sam do vlasů, ta seděla vedle něj a opírala se o něj. Nespouštěla však oči z Jacka. Bylo to vzájemné. Oba si však dávali pozor, aby si toho nikdo nevšiml.
     Přesto to jednomu člověku neuniklo. Daniel zachytil jejich pohledy, když všichni vstávali a šli se uložit ke spánku. Připadalo mu to, jakoby si dávali sbohem. Až pozdě v noci pochopil, co tím sbohem bylo myšleno. Uvědomil si, že armáda by nikdy nepřipustila jejich vztah. Ač by se milovali jakkoli silně. Náhle mu duši sevřela lítost a soucit. Litoval je, protože věděl, co cítí jeden k druhému a protože věděl, že na Zemi je jiný než pracovní vztah nepřípustný. Té noci si slíbil, že pokud by byla nějaká šance, jak jim pomoci, udělá pro to všechno.
„Připadáte mi nějak smutná, Sam.“ Poznamenala Janet, když se ukládali ke spánku. Sam ji ubytovala jako jedinou ženu mezi sebou.
„Vážně? To nic není…“ Mávla ad tím rukou a dál se věnovala svým myšlenkám, Janet na ještě chvíli hleděla. Zřetelně viděla i v té tmě její ustaranou tvář, která byla osvícena měsícem.
     Protáhl se dveřmi tak, aby nebylo slyšet jediného vrznutí. Proplížil se kolem Janet a položil dlaň na Saminy rty. Vyděšeně otevřela oči, ale neměla popud křičet, oči se jí pak roztáhly do překvapeného výrazu. Jack si přiložil na vlastní rty dva prsty a rukama pod ní zajel, pak ji zvedl a přenesl ke dveřím. Dával dobrý pozor, aby nevzbudil Janet nebo kohokoli jiného. Za dveřmi ji pomalu spustil na zem a zavřel za nimi dveře jejího pokoje. Chtěla něco říct ale znovu jí na rty přiložil prsty. Zadusila to v sobě a čekala na vhodnou příležitost.
     Protože si všiml, že nemá boty, znovu ji zvedl a snesl ze schodů, pak, přes její udivené pohledy, ji nesl ven. Pokračoval dál do lesa ještě asi patnáct minut. Tam ji spustil opatrně na zem. Podívala se na něj. Musel se pousmát, vytáhl ji z postele jenom v krátkém triku a ještě kratších kraťasech. Tvářila se víc jak nechápavě.
„Co to má být, Jacku?“ Zeptala se ho po chvilce, kdy se vzpamatovávala.
„Stýskalo se mi, tobě ne?“ Tiše odpověděl a vztáhl k ní ruku. Podala mu svou, chvilku si hrál s jejími prsty a pak si ji přitáhl těsně k tělu.
„Moc.“ Zašeptala. Objal ji ještě těsněji, pak ji hladově políbil. Cítil, jak mu v náručí roztává. Cítil její lehce se chvějící tělo. Neměla na sobě nic kromě nočního „úboru“. Zajel jí rukama pod oblečení a vychutnával si teplo jejího těla. Jemně a opatrně ji položil na trávou porostlou mýtinku. Stále si vychutnával chuť jejích rtů, celé její tělo.
     Ráno začalo šílené balení, všichni se už těšili domů. Tedy skoro všichni. Do domu se vrátili těsně nad ránem. Dokud neměli na dohled dům, šli mlčky a drželi se za ruce. Sam, pravda, trochu poskakovala, protože šla bosá… Vrátili se do postelí tiše jako stíny. Nikdo nepostřehl, že odešli.
„Takže máte všechno?“ Zeptal se SG-1 Jacob, stáli sbalení před domem a hleděli na něj s jakousi melancholií, všichni tady přivykli. Každý nový příchozí byl navíc obdarován spoustou drobností, které tady nasbírali.
      Na louce u brány stál zamaskovaný peltak. Jakmile byli na dohled, Jacob vyslal signál a zviditelnil ho. Naházeli dovnitř věci a SG-1 se šla naposledy podívat ven. Pak, když byli vevnitř  všichni, peltak vzlétl a zamířil do vesmíru.
„Stejně si tady byl brzy, táto.“ Poznamenala Sam, oba seděli na můstku, zbytek si povídal nebo podřimoval vzadu.
„Právě jsem totiž dokončil úkol, když přišla zpráva z SGC, že jste zmizeli. Nevím sice, kde tu adresu Hammond vzal, ale podle ní jsme vás našli. Jen mě udivilo, že má šest symbolů…“
„To i nás,“ přikývla, „přesto nechápu, jak mohl vědět, co budeme potřebovat…“
„Sam, dobře přece víš, že jsme ještě ani zdaleka neodhalili všechna tajemství brány…“
„To ano,“ rozesmála se. Pak se otočila dozadu, téměř všichni spali, přeci jen už byli na cestě víc jak dvanáct hodin. Nespali ale všichni. Oči jí utkvěly na Jackovi. Usmál se na ni. Opětovala úsměv a otočila se zpět.
     Na zemi přistáli přibližně za deset hodin, všichni byli nevyspalí, jelikož podlaha peltaku není příliš měkká… Vysoukali se z peltaku ven a zamířili do hangáru. Jacob loď zamaskoval. Všichni se odebrali do SGC.
     Tam je přivítal generál Hammond, Sam po něm okamžitě vrhla pohled s přímo křičenou otázkou. Naznačil jí, že si promluví až později. Jakmile SG-1 podala předběžné hlášení, byli rozpuštěni a mohli jít konečně domů. Sam se však ještě zdržela, aby se rozloučila s otcem.
„Sam, nějakou dobu budu teď mimo dosah,“ řekl jí, když se chystal vrátit se zpět na letiště, „mám nový úkol, který mi asi zabere trochu víc času, předpokládám tak deset měsíců, půjde-li vše hladce a nenastanou-li větší komplikace.“
„Co se děje?“
„To není důležité, Sam,“ políbil ji na čelo a usmál se na svou dceru, „jsem opravdu rád, že tě vidím, dítě.“
„Já taky, tati.“ Usmála se. Ač se snažila jak nejvíc dokázala, nedokázala v hlase úplně potlačit jistou melancholii.
„Dej si vše do pořádku, Sam,“ upřel na ni pohled, trochu ho štvalo, že mu nechce říct, co jí trápí, „až se vrátím, tak si vyrazíme na dovolenou, co říkáš?“
„Fajn, ráda,“ přikývla. Jacob se otočil a odešel. Sam si povzdechla, na patě se obrátila a zamířila k dámským šatnám.
     Když dorazila před svůj dům, chvilku ještě seděla v autě a přemýšlela. Vlastně celou cestu domů byla ponořena do svých myšlenek. Uvědomovala si totiž, že ten večer, kdy ji na rukou vynesl z domu a když se pak milovali v lese, byly asi poslední, které spolu prožili. Chtělo se jí brečet, ale zatlačila slzy, vystoupla, zamkla auto a šla domů. Tam se rozhlédla, jakoby se ujišťovala, že tam nikdo není, a sesunula se k zemi, kde se nekontrolovaně roztřásla a z očí se jí začaly valit slzy.

pokračování příště…