Vše se začalo vracet do starých kolejí, ranní porady, mimozemské akce, výzkumy… Jen se stále nedokázala podívat Jackovi do očí. Ostatně ani on ne. Hned druhý den po návratu, když se střetli na chodbě si pohlédli do očí. Obou se zmocnil zvláštní pocit a měli co dělat, aby potlačili touhu dotknout se toho druhého. Jack si tehdy uvědomil, jak strašnou bolest tím nepůsobí jen sobě, ale hlavně jí. Pokaždé, když ji někde potkal, viděl jí na očích utrpení, jen co ho zahlédla. Nakonec se sobě začali vyhýbat, jak to jen šlo.
     Daniel pozoroval, jejich neustálé vzdalování s rostoucím vztekem na armádní předpisy. Každý den oba vídal ztrápené a po noci nevyspalé. Když pak jednou zahlédl Sam, jak se přidržuje stěny a snaží se zabránit hysterickému pláči, rozhodně se otočil a zamířil do generálovy kanceláře. Nikoho tam však nenašel. Trvalo mu ovšem jen chvilku, než generála našel. Seděl v kantýně u oběda, přisedl si k němu a spustil. Ovšem nic konkrétního.
„Generále, zajímalo by mne, co se stane s lidmi od armády, když se do sebe zamilují a rozhodnou se spolu žít…“ Začal, generál na něj vykulil oči.
„Proč se ptáte?“
„Čistě z teoretického hlediska,“ hladce odpověděl.
„No, pracují-li na jiném místě a mají-li přibližně stejnou hodnost, pak v tom žádný problém není, ten nastává, jsou-li na jednom pracovišti a poměr vznikne mezi nadřízeným a podřízeným. Většinou je jim dána upomínka, případně jsou dáni k soudu.“
„Co výjimky?“
„Málokdy.“ Upřel na něj pohled, „co je za vašimi otázkami, doktore?“
„Nic, generále, ale děkuji.“ Chtěl odejít, když se zarazil, na něco si vzpomněl, „a ještě jedna věc, myslíte, že bychom mohli dostat volno? Teal´c se zmiňoval o tom, že již dlouho neviděl svoji rodinu a myslím, že i my jsme zralí na dovolenou, přeci jenom, ty dva měsíce tam byly pořádně náročné.“  
„Dobře, že jste mi to připomněl, taky mě napadlo, že si asi chcete na pár týdnů, řekněme dva, odpočinout, všiml jsem si, že plukovník s majorem nejsou od návratu nějak ve své kůži…“
„Díky,“ usmál se Daniel a zvednul se. Generál si dokašlal, Daniel se na něj zvědavě otočil. Hammond však nic neřekl, jen mlčky přikývl, v očích zvláštní výraz.
     Spokojeně si to rázoval do pánských ubikacích, protože věděl, že zrovna tam teď Jack je. Vrazil tam a posadil se na kraj jeho postele.
„Generál nám dal na čtrnáct dní volno.“ Oznámil mu. Jack něco zabručel. „Můžeš jet třeba na ryby… Co říkáš?“ Jackovy se rozsvítily oči. Podíval se udiveně na Daniela, ten se usmál. „Běž se jí zeptat, asi bude v laboratoři, mířila tam…“ Jack se překvapeně nezmohl ani  na slovo, ale nenechal se dvakrát vybízet, vystartoval a běžel za Sam.
     Našel ji skutečně v její laboratoři. Jakmile se objevil ve dveřích a zavřel je za sebou. Objevil se jí na tváři vyděšený pohled. On se však usmíval, s úlekem si uvědomila.
„Co se děje?“ Pak jí trklo, „pane?“
„Co kdybychom vyrazili na ryby, Sam?“ Zeptal se nadšeně. „Generál nám dal dvoutýdenní volno, celé SG-1.“
„Vážně…?“
„Tak?“ Poprvé, po dlouhé době se musela usmát. Ujistila se, že je nikdo neposlouchá.
„Myslíš to vážně, Jacku?“
„Proboha ano, Sam.“ Zasmál se, byl v ohromném pokušení jí obejmout a už nepustit. „Kdy jedem?“
„Já nevím…“ Stále s úsměvem rozhodila ruce, pak ale zvážněla. „Víš doufám, že to pak bude jenom horší, Jacku? Už takhle nás to oba mučí…“
„Kašlu na nějaké armádní zákony, během těch dní, kdy jsem tě nemohl ani dotknout, ani se na tebe podívat jsem si uvědomil, že nedokážu dál žít, aniž bych tě neměl po svém boku…“ Měl na jazyku ještě něco. Nedokázal to však říct. Nedokázal jí říct, že jí miluje.
„Asi si tím ale zničíme kariéru, Jacku,“ našpulila rty. Myslela na otce.
„Nezničíme,“ ubezpečil jí, „už tolikrát jsme téhle planetě zachránili kůži, že myslím, máme právo na to, být taky šťastní.“
„Asi jsem se zbláznila, že ti říkám ano.“ Ironicky se zasmála, ale přikývla.
      Vyrazili ještě téhož dne. Cestou tam bylo jen málo okamžiků, kdy se nedotýkali. Když pak dorazili na místo, několik hodin seděli venku na terase malého domku a nedokázali od sebe odtrhnout oči.
     Stalo se to těsně před západem. Prudce se s ní všechno zahoupalo a udělalo se jí špatně. Jack, který naštěstí seděl těsně vedle ní ji zachytil dřív, než se svezla na zem. Vyděšeně se na ni díval a stále dokola se jí ptal, co se stalo.
„Jacku, panebože já nevím,“ trochu naštvaně odvětila a sáhla si na čelo. Strašně jí bolela hlava. „Asi jsem si ještě nezvykla na zemské podnebí.“ Jack se však tvářil dál ustaraně. Vzal ji a odnesl do chaty, položil ji na postel a zavřel dveře. Venku začalo zapadat slunce, slabě Sam ozařovalo pobledlou tvář.
     Poklepala na postel vedle sebe. Posadil se k ní. Zatahala ho za rukáv a přinutila ho tak, aby si k ní lehl. Objal ji, přitulila se k němu a mlčky pozorovali západ slunce.
     Postřehla, že Jack usnul krátce potom, co si lehnul, ona však dokázala upadnout do říše snů až těsně nad ránem. Na nic přes noc nemyslela a přesto nedokázala usnout. Alespoň jí bylo ráno (kolem jedenácté :-), když se vzbudila) mnohem lépe. Hlava už jí tak netřeštila a i se s ní přestal točit svět. Toužila však po jedné věci.
      Jack k ní stál zády a něco tvořil k obědu. Pozorovala ho dokud neskončil, pak se k ní otočil, zřejmě, aby jí probudil. Ležela stále v posteli, ale na rtech jí pohrával smyslný úsměv a v očích jí spatřil něco, co ho přimělo okamžitě nechat vaření a šel se věnovat raději té krásné blondýnce v jeho posteli.
     Domů se vrátili po deseti dnech. Z obou vyzařovalo zároveň štěstí a spokojenost, ale i obavy a nerozhodnost.
„Nechme to ještě Jacku, možná se později naskytne lepší příležitost, to oznámit světu.“ Požádala ho, když zaparkoval před komplexem, dnes ji vezl do práce.
„Víš to jistě?“ Pochybovačně se jí zeptal.
„Stačí mi, když budu vědět, že jsi nablízku, a že se dnes večer uvidíme i jinde.“ Usmála se. Tenhle úsměv zároveň miloval a zároveň nenáviděl. Vždy se mu při něm podlomila kolena.
„Ne že mi utečeš, odvezu si tě pěkně sám,“ upozornil jí, rozesmála se a vystoupili.
      Změnu na nich zpozoroval okamžitě. Stačil mu jediný pohled. Dokonce si při tom gratuloval, jak to skvěle zvládnul. Potěšen sledoval, jak se oba smějí a vtipkují, dělají svou práci a přitom nikdy nejsou od sebe příliš daleko, na příliš dlouho.
     První problém nastal téhož večera, oba se cestou k Jackovi hodně smáli a škádlili. Nemohli se sebe dočkat, ta dovolená je zkrátka navykla na to, že pokaždé, když si vzpomněli, měli tam toho druhého.
     S vykulenýma očima zírali před sebe, těsně potom, co Jack zaparkoval před svým domem. Na kapotě svého auta seděla Sarah. Jackova exmanželka. Sam se na něj podívala se zatajeným dechem.
„Asi si zavolám taxi,“ poznamenala.
„Neblbni, zjistíme, co chce a pak…“ Schválně nedokončil,ona se však nedokázala usmát.
„Pak mě odvezeš domů, Jacku, dnešek tedy nezačal zrovna dobře.“ Vystoupil z auta.
„Sarah,“ pozdravil jí Jack. Sam zůstala stát na druhé straně auta. Sarah na ni chvilku hleděla. „Potřebuješ něco?“
„Promluvit si, Jacku,“ tiše odpověděla a kývla na Sam, „nepředstavíš nás?“ Jack se otočil na Sam, na očích měla jediné: neříkej jí o nás nic.
„Majore, to je Sarah, moje exmanželka.“ Začal, už jen tím, že Sarah představil první dal Sam na vědomí, že je pro něj důležitější, mnohem. „Sarah, major Carterová.“ Bylo jasně vidět, že uvnitř Sarah přímo zuří boj. Její ženská intuice jí říkala, ba přímo křičela, že mezi těmi dvěmi je něco daleko většího a silnějšího, než jen pracovní vztah. Vztekle si uvědomila, že má Jack na očích i ve tváři opět radost a štěstí.
„Myslím ale, že to počká,“ řekla po chvíli, vzdala se. Jasně viděla, i když je pevně rozhodnutá, dát mu druhou šanci, že Jack miluje jinou ženu. Krásnější, možná i trochu mladší ženu. Rozhodně velice krásnou.  „Mějte se.“ Nastartovala a odjela.
„Co to mělo být?“ Zeptal se Jack sám sebe, když odjela.
„Odvezeš mě teda domů?“ Otočila se na něj Sam. Zavrtěl hlavou.
„Ani náhodou, na to rovnou zapomeň.“ Překvapeně se na něj podívala. Vzápětí jí pevně chytil a odvedl do domu. Cestou se přes vážnost a nevhodnost situace musela smát.
     Zvedla se z postele, jakmile usnul. Oblečená jen do jeho košile běžela do koupelny. Znovu se jí udělalo špatně. Držela to však, dokud neusnul, nechtěla, aby o tom věděl. Poslední dobou jí bylo častokrát hodně zle. Nemohla se však odhodlat s tím něco dělat. Nechtěla si potvrdit podezření ač věděla, že je to téměř jisté. Vynechala před měsícem, včera podruhé. Byla si jistá, že se to stalo tehdy poprvé. Opláchla si obličej a podívala se do zrcadla. Pak se podívala do velkého zrcadla na dveřích. Zamkla dveře a nechala ze sebe spadnout Jackovu košili. Přejela si prsty přes bříško. Ještě nebylo nic vidět. Alespoň to ji uklidňovala. Vůbec si totiž Jackem nebyla jistá. Milovala ho, to ano, ale nebyla si jistá tím, co cítí on k ní. Nikdy si neřekli: miluju tě. Kromě toho jí děsila představa okamžiku, kdy mu bude sdělovat, že je s ním těhotná.
      Už dávno nabyla dojmu, že si Jack přísahal, že se už nikdy nezamiluje a nikdy nebude mít dítě. Dokonce se mu to i nějakou dobu dařilo. Pak jsi ale musela přijít ty, napadlo ji. Tohle je konec, co budu asi tak dělat, když mi oznámí, že o to dítě nestojí a už mě nikdy nechce vidět? Byla z toho strašně vyděšená, když však setřásla jemný oblak myšlenek, uvědomila si, že tam stále stojí a ruce má přiložené na, zatím, plochém bříšku. Zavrtěla hlavou a sehnula se, aby zvednula Jackovu košili, zlehka do ní vklouzla a vrátila se zpět do postele. Tentokrát si však vedle něj lehala s pochybnostmi…
      Ráno ji probudil jemným šimráním na celém těle. Když otevírala oči, kouzelně se usmívala. Když je otevřela, všimla si, že u ní sedí a čeká až se na něj podívá. Vzápětí jí vášnivě políbil. V tu chvíli se rozhodla pro malý průzkum.
„Jacku, měl jsi vůbec někoho po tom, co ses rozvedl?“ Opatrně se zeptala. Zdálo se, že si ničeho zvláštního nevšiml.
„Ne, slíbil jsem si, že už nikdy nebudu skutečně milovat nějakou ženu, stejně…jako… že už nikdy nebudu mít další dítě…“ Pomalu ze sebe vysoukal.
„A co jsem tedy já?“ Tiše se zeptala.
„Ty jsi žena, se kterou žiju v jiném, daleko lepším, světě.“ Odpověděl a políbil ji. Pomyslela si, že nevědomky se tak bravurně vyhnul odpovědi, kterou chtěla slyšet. Usmála se a otočila se, aby sesbírala svoje oblečení. Jackovi úsměv pohasl, věděl, ač to na sobě nedal znát, že chtěla slyšet něco jiného, on se však bál. Nechtěl znovu prožít to, co prožil se Sarah… Zároveň však věděl, že dříve nebo později bude muset vyložit karty, jinak by ji mohl ztratit. Oblékli se mlčky, oba trochu zaskočeni rozhovorem. Otočil se na ni ve chvíli, kdy si zapínala podprsenku, jemně se dotknul jejího ramena, otočila se na něj a dopnula ji. Náhle se rozhodl. Její oči ho přinutily. Viděl v nich ukrývaný smutek. Vzal si její obličej do dlaní a pohlédl jí do očí. Znovu se pozastavil nad jejich hloubkou a čistou barvou. Zašeptal pak dvě slova, která by slyšela, i kdyby kolem nich burácel svět.
„Miluju tě.“
     Ta dvě slova způsobila, že mu úplně roztála v rukou, rty se jí roztřásly, když mu zamilovaně řekla, že ho také miluje. Přitiskl ji k sobě a něžně ji políbil. Zlehka ho odstrčila, překvapeně se na ni podíval. Na očích jí jasně viděl, že mu chce říct ještě něco. Pojalo ho však podezření, jakmile se s rozšířenými oči zvadla a běžela do koupelny. Sledoval ji strnule jako socha. Když se pak znovu otevřely dveře. Oba měli široce rozevřené oči.
„Ty…ty jsi…“ Nejistě začal.
„Vadí ti to?“ Vzdorně se ho zeptala a automaticky jí ruka zajela ochranitelsky na bříško. Chvilku se nic nedělo, pak se mu tváří začal rozlévat přihlouplý výraz a šťastný úsměv. Sam se usmála, vzala ho za ruku a tu přitiskla ke svému bříšku. Vydechla, z obou spadlo příšerné napětí.
„Bože, vážně je to pravda?“ Tiše se zeptal.
„Nejspíš ano,“ odpověděla, „ještě jsem si nedělala žádné testy, ale všechno nasvědčuje tomu, Jacku, že naše první noc nám přichystala dárek.“
„Počkej, to bys ale…“
„Byla těhotná dva měsíce? Ano, přibližně…“ Přikývla, „nezlob se, do před včerejška jsem si nebyla jistá.“
„Teď jsi?“
„Ne na sto procent,“ přikývla. Jack odběhl do ložnice, vrátil se za pár vteřin a v rukou nesl všechno jejich oblečení, podal jí triko a bundu a  sám se navlékl do svého. „Co se děje?“ Zeptala se ho udiveně.
„Pojedeme to zjistit.“
„Ale co?“
„Přeci jestli ze mě uděláš tátu nebo ne.“ Usmíval se, když se na ni otočil, usmála se a zavrtěla hlavou. Pak běžela k autu za ním.
     Doktor potvrdil Samino podezření, přesně i s odhadem stáří plodu. Jack si ho dokonce nechal vyfotografovat. To Sam natolik rozesmálo, že jí trvalo několik minut, než se uklidnila, aby se snímek mohl udělat.
„Přijdeme pozdě,“ řekla, když se oblékala.
„Však to přežijí,“ stále se usmíval, zničehonic jí políbil. „Ani netušíš, jak moc pro mě znamenáš.“ Věnovala mu krásný úsměv.
„Ten snímek si radši schovej, těžko bychom ho vysvětlovali.“
„Dřív nebo později to na tobě stejně začne být vidět…“ Upozornil ji.
„Zatím ještě času dost.“ Mrkla na něj a dopnula si bundu. „Hoďme sebou, za hodinu máme být na poradě.“

pokračování příště…