Když dorazili do SGC, akorát potkali na chodbě Daniela. Jack se na něj ušklíbl a kývl na Daniela, aby se zastavil, pak řekl Sam, ať se zastaví – směřovala totiž do dámských šaten – a jde k nim. Udiveně k nim přešla.
„Takže Danieli, asi bys to měl vědět jako první, protože na tom máš tak trochu zásluhu…“ Sam po něm hodila udivený pohled, který říkal dvě věci: tou první bylo: vždyť na té noci neměl žádný podíl… a ta druhá: ty mu to chceš říct?!
„Plukovníku…“ Zašeptala. Jack však jen zavrtěla hlavou.
„On to ví, Sam, sice nevím jak, ale ví to.“
„Toho by si nevšiml leda tak slepý, Jacku,“ poznamenal Daniel, „na té planetě to z vás přímo vyzařovalo, každopádně gratuluji, i když se s tím asi těžko vyrovnám. Přijde mi to … zvláštní…“
„To mě taky, nejste sám, Danieli,“ poznamenala Sam a ušklíbla se na Jacka. Ten vytáhl nějakou obálku z bundy a podal jí Danielovi.
„Koukni na to.“ Vyzval ho. Sam se zarazila, jakmile zaregistrovala, co je v obálce. Vrhla na Jacka pohled. Ten jen pokrčil rameny a usmál se. Daniel to vytáhl z obálky a chvilku na to hleděl dost udiveně, než si uvědomil, co to je.
„To je…“ Začal koktat. Sam i Jack se usmívali, oba přikývli.
„Jo, jsem těhotná.“ Pozvedla obočí.
„Jak to vlastně chcete řešit?“ Zeptal se.
„To opravdu nevím, asi to přenechám na Jackovi,“ zasmála se. Danielovi to trochu zaskřípalo v uších, nikdy, co si pamatoval, Jackovi neřekla jinak než pane nebo plukovníku.
„No, to je tedy šok,“ poznamenal nakonec a vrátil jim snímek, Jack ho zase pozorně schoval. „Kdy to řeknete Hammondovi?“
„Až budu připravená,“ odpověděla Sam, „nevím ani, jak to řeknu tátovi, asi mě zabije,“ odmlčela se, jakoby váhala, „jsem v jiném stavu už dva měsíce, Danieli.“
„Dva?!“
„Jo, dva…“
„Tak to ses to Jacku dozvěděl brzy,“ Rozesmál se Daniel.
„Taky jsem si říkal, ale kdo by se mohl zlobil na ní?“
„Asi nikdo.“ Znovu se zasmál Daniel, „radši pojďte, za chvíli začíná porada, jo a už víte, co to bude?“
„Já ano.“ Odpověděla Sam, Jack na ni vyvalil oči.
„Co? Co?!“
„Kdo si počká, ten se dočká…“ Vychytrale odpověděla a odešla se převléknout.
„No, Jacku, řekl bych, že tě čeká dlouhý a velice zajímavý život plný dobrodružství.“
„Jak to myslíš?!“
„No, už dříve jsem si všiml, že je Sam pod povrchem krapet divočejší, no, ale až dneska jsem si v jejích očích všiml pořádné dávky temperamentu… Vážně, přeji ti pevné nervy…“ Rozesmál se a odešel. Jack za ním chvilku hleděl. Pak zavrtěl hlavou.
„Do čeho se to já ve svým věku ženu…“
„Až tak starý zase nejsi,“ poznamenal ženský hlas za ním, otočil se a spatřil proti sobě Sam, převlečenou.
„To si děláš srandu, že si už oblečená, ne?“
„Jacku, ženy jsou v tomhle pomalé jen tehdy, chtějí-li upoutat nějakého muže. To mě už zajímat nemusí, tebe ke mně poutá hodně věcí a jedna z nich je ještě hodně maličká, ale poroste, to ti slibuji.“ Usmála se a odolala pokušení pohladit ho po tváři, pak si to namířila do zasedačky, Jack se dal do klusu, aby stihl začátek.
     Porada začala jako obvykle přesně v devět hodin. Generál se pro tenhle čas rozhodl, když zjistil, že tenhle tým je mnohem vnímavější, když se probere, což bývá kolem deváté hodiny. Jakmile do místnosti vešla Sam, okamžitě si na ní všiml změny, nevěděl však, v čem je tak jiná.  Tak se tím přestal zabývat a jakmile se dostavil Jack, zahájil poradu.
     Přerušila je nepovolená mimozemská aktivace. Jelikož venku nebyl žádný tým a ani nikdo z jejich spojenců se neměl hlásit na návštěvu, všichni se sebrali a běželi do řídící místnosti.
„Kód Tok´rů, generále,“ oznámil jim Syler, Sam pojalo podivné podezření, spolu se zbytkem SG-1 sešla do místnosti s bránou, ta když se otevřela tak se chvilku nic nedělo, ale jen chvilku.
     Bránou vklopýtal z posledních sil nějaký muž, dle oblečení soudě Tok´ra, pak chvilku nic a pak oddíl Jaffů v čele s Goa´uldem, na základně se okamžitě vyhlásil poplach, brána zhasla a vzápětí se zase obnovila. Jaffové začali kolem střílet jako šílení, Tok´ru zasáhli asi desetkrát, než konečně padl k zemi.
„Sam!“ Zmiz odtamtud!!!“ Zařval Jack, jakmile prošli branou. Sam však byla příliš daleko. Jakmile je zbystřila, otočila se k útěku ale zasáhl jí výstřel ze zak´nak´telu. S bolestným výrazem padla k zemi, kde skončila na čtyřech. Jack k ní vystartovat. Dříve však u ní byl dotyčný Goa´uld. Chytil jí za krk a podíval se na Jacka, ten se zastavil. Čišel z něj vztek a nenávist. Goa´uld pomalu táhl sotva se hýbající Sam k bráně. Tam si otevřel kryt helmy.
„Anubis,“ zasyčel Daniel. Anubis se na něj zašklebil a namířil zak´nak´tel na Sam. Celý zbytek SG-1 se dal do pohybu, Jack zlostně zařval. Anubis vkročil do brány avšak ještě předtím kopnutím přivedl Sam k vědomí. Mdle se podívala na Jacka. Vzápětí se bezvládně složila k nohám Anubise. Projel jí druhý výstřel ze zak´nak´telu.
„Neé!!“ Jack zařval a vrhl se k nim. Sotva však byl metr od brány připraven do ní skočit, zavřela se. „Néé!!!“ Jack znovu zařval a klesl na kolena a vztekle pěstmi bušil do můstku. Nedbal na to, že mu krvácejí.
    Nevnímal, že k němu přiskočili Daniel s Teal´cem a táhli ho do brány. Nevšímal si toho, že u brány leželo přes deset mrtvých vojáků. Stále měl před očima jediný výjev: Sam, když jí projel druhý modrý záblesk. Pak zmizel i ten, upadl do neklidného spánku.
„Dala jsem mu dávku pro slona,“ tiše jim oznámila Janet, „bude spát minimálně dvanáct hodin.“ Její hlas byl zlomený zármutkem, sama měla co dělat, aby udržela slzy alespoň v tuto chvíli. Jack ležel na posteli v ošetřovně. Kolem něj stáli Daniel s Teal´cem, oba značně pomlácení od Jackových pěstí, generál Hammond a Janet.
„Sakra,“ vztekle zavrčel Daniel, v očích měl slzy a měl zaťaté zuby i pěsti. Začal barvitě nadávat, nikdo na něj však nehleděl divně, všichni měli podobné pocity. „Proč zrovna teď? Proč zrovna ona?“ Danielovi se z oka vykutálela slza, otočil se a odešel. Ještě slyšeli jak řekl poslední slova. „To vůči nim není fér.“
„Doktorko,“ začal tiše generál, „je nějaká šance, že by major Carterová mohla žít?“
„Po druhém výstřelu ze zak´nak´telu?“ Její hlas byl stále plný zármutku, už se to ani nesnažila skrývat, začala plakat. „O žádné nevím…“ Zašeptala a rychle odešla pryč.
„Panebože,“ Hammond tiše zamumlal a pohlédl na Jacka. Jakoby věděl, proč ho popadl amok. Otočil se na Teal´ca. Ten stál u Jackovy postele s kamenným výrazem, ve kterém se zračila napůl šílená nenávist a napůl smutek ze ztráty. Generál se naposledy podíval na Jacka a odešel pryč z ošetřovny, kam začali nosit raněné.
     Když se probudil, pocítil strašnou bolest hlavy, vzápětí se mu vrátily všechny vzpomínky. Ztuhl a roztřásl se. Naprosto přestal vnímat svět a dokolečka si přehrával její poslední okamžiky. Na pozadí toho všeho byl její smích, když se bavili u lékaře o dítěti. Všiml si, že k němu přistoupila Janet, viděl na jejích očí, že jsou úplně rudé od pláče. Byla strhaná, unavená a smutná.
„Chcete něco na spaní, plukovníku?“ tiše bez jakéhokoliv zájmu se ho zeptala. Zavrtěl hlavou a postavil se, ani mu nebránila. Pokrčila rameny a vrátila se ke svému stolu. Jack i z té dálky viděl, že na něm má postavenou fotografii Sam, sebe a Cassandry. Zřejmě nad ní přemýšlela, jak to Cassy řekne. Jak jí řekne, že Sam, žena, která ji neopustila, ani když hrozilo, že Cassandra vyhodí do vzduchu protiatomový kryt, je mrtvá.
     Vyslovil to. Ve svých myšlenkách to vyslovil. Je mrtvá. Dvě slova. Pak se opravil a v očích se mu objevily slzy. Jsou mrtví. Žena, kterou jsem tolik miloval a naše nenarozené dítě. Oba.
     Bezcílně bloumal ztemnělými chodbami SGC. Jen občas někoho potkal. Vždy se setkal se soucitným pohledem. Všichni mu jen říkali: je nám líto, že jste přišel o člena svého týmu. Nikdo neřekl: je nám líto, že jste ztratil ženu, se kterou jste čekal dítě, kterou jste tolik milovat. Nikdo to nevěděl. Nikdo, kromě Daniela nevěděl, jak to mezi nimi skutečně bylo.
     Skončil pochopitelně v její laboratoři, zastavil se však jen ve dveřích, nedokázal tam zůstat. Tolikrát ji tady viděl, tolikrát ji tady navštívil, každá věc v téhle místnosti jí připomínala. Na každé po ní zbyly stopy. A jemu nezůstalo nic, jen vzpomínky, které s postupem času vyblednou. Stalo se to znovu, přišel o další ženu a dítě. O ženu, která mu z části pomohla překonat ztrátu Charlieho. Zavrtěl hlavou. To už bylo dávno. Tohle je teď.
     Zhasl tam. Zhasl v sobě. Cítil jak plamínek života, který zažehla, když mu vstoupila do života, pomalu umírá.

„Můžeme jen doufat, že ji nechali nadobro zemřít,“ zamumlal Teal´c, zbytek SG-1 seděl v zasedačce, Jack na něj vrhl vzteklý pohled, Teal´c si ho však nevšímal… v opačném případě by z ní mohli udělat hostitelku.“ Odmlčel se, „potom by tady má služba skončila, nedokázal bych bojovat proti ženě, která mi tolikrát pomohla, je jedno, že vím, že už by to nebyla ona.“
„Modleme se za to,“ přikývl Hammond. Jack sklopil oči, pak se podíval na bránu. Stále doufal, že se otevře a že ona jí přijde.
    Nikdo však nepřicházel.

     Dny, týdny, později měsíce běžely jako voda. Vše se vracelo do starých kolejí. Přesto tam však byla zející prázdnota. Chyběla jim na každém kroku. Až teprve teď si mnozí uvědomili, jak byla důležitá a kolik toho znamenala.
     Jack ráno vstal a odešel do práce, tam udělal, co se od něj očekávalo a vrátil se domů. Trpěl daleko víc, než si byl schopen představit i Daniel. A všechno to v  sobě dusil. Daniel si začal uvědomovat, že se Jack propadá do propasti, do které padal, když mu zemřel syn. Teď však cítil, že je to mnohem horší-už netruchlil jen pro jednoho. Truchlil pro tři, které miloval nade všechno.
     Teal´c se na několik týdnů vrátil domů. I na něm však byly patrné stopy smutku a ztráty blízkého člověka.
     Daniel. Jeho denní náplní se stalo hledání Anubise. Chtěl ho zabít. Chtěl ho vyrvat z hostitele a pomalu ho smažit na rozpáleném oleji. Věděl však, že je to temný povznesený, o to těžší měl vymýšlení způsobů, jak ho zabít.
    
     Uplynulo pět měsíců od chvíle, kdy na základnu vtrhly Jaffové a Anubis. Bezpečnostní opatření byla až šíleně znásobena. Byly vytvořeny nové vysílače. Na základě Saminých výzkumů vytvořeny nové technologie. Pro mnohé se již stala téměř mýtem.
     Přesně pět měsíců, když brána na SGC přinesla Jacoba. Jeho výraz napovídal, že už o smrti své dcery ví. Stejně jako Jack byl přímo pohlcen zármutkem. Nedával to však tak znát. Jack se mu nedokázal podívat do očí. Nedokázal pohlédnout do očí člověku, který byl jejím otcem.
     Nedokázal už ani vyslovit její jméno. Všude však i po těch měsících cítil její přítomnost. Cítil ji v celé SGC, jakoby by byla její matkou. S ironickým úsměvem si uvědomil, že jí vlastně byla. Byla to svým způsobem ona, kdo ji vytvořil.

pokračování příště…