Daniel se prohnal bránou a letěl přímo k ubikacím, kde nyní Jack bydlel, do svého domu se nedokázal vrátit. Nedokázal se k němu ani přiblížit. Nikdo se ho neptal, proč. Nikdo, kromě Daniela, Teal´ca, Hammonda a Janet se k němu ani nedovážil přiblížit.
Na to však Daniel nemyslel, mysl měl teď plnou naděje.
Vtrhl do ubikací a našel Jacka jak němě sedí na posteli. Ten k němu s nezájmem zvedl oči. Daniel zabouchl dveře a klekl si před něj.
„Jacku, je tu naděje!“ Zašeptal. Nevnímal ho, „Jacku, je naděje, že by mohla žít!“ Jack se začal probírat. V očích se mu objevila naděje. „Jedná se o ty výstřely zak´nak´telem, když ty dva po sobě vystřelíš v určitém tempu, dotyčný nezemře, jen upadne do velice hlubokého bezvědomí. Jde o zlomky vteřin. Je možné, že Anubis tohle nevěděl. Ale i kdyby ano, Jacku, posloucháš mě? Sam možná žije!“
„To není možné, Danieli,“ řekl, „viděl jsem ji zemřít.“
„To jsem si myslel taky, Jacku, ale pokud si dobře vzpomínám, tak při průchodu bránou podle Samina programu prošly dvě osoby. Takže ještě musela žít.“
„Mohla přece zemřít hned potom,“ Jack se odmlčel, „Danieli, tohle bolí.“
„Jacku, ty hlupáku! Pro mě neposloucháš! Chápeš ty, vůbec co ti říkám?“ Zakřičel na něj, „Jacku, Sam a vaše dítě nejspíš žije!“ Odmlčel se, „a dítě se má brzy narodit, chceš, aby vyrůstalo mimo domov a bez otce?“ Jack zavrtěl hlavou.
„Ale jak ji najdeme?“
„Asi mám stopu.“ Usmál se Daniel. Poprvé po několika měsících. „v té vesnici, kterou jsme dnes navštívili, žila jedna stařena, říkala, že tudy asi před třemi měsíci procházela skupina Jaffů, nesli prý velmi krásnou ženu. Blondýnku.“
„To je vše?“
„Ne, měla modré oči, vlasy krátké, vysoká tak sto sedmdesát, na boku měla jizvu…“ Jack zbystřil, před deseti měsíci byli přeci na misi, kde Sam něco uneslo a ona málem zemřela na vykrácení z obrovské tržné rány no boku. Dal jí přece tehdy svou krev…
„Danieli,“ Jackovy se doširoka rozevřely oči. „Ona, ona žije!“
Jakmile to sdělili generálovi a dali vědět Tok´rům, aby přišel Jacob, rozběhli se záchranné akce. Jacob do SGC dorazil asi o hodinu později. Všude panoval zmatek.
„Co se děje?!“ Prudce se jich zeptal. Jasně na něm viděli, že se z toho nedokázal vzpamatovat. „Chystají snad Goa´uldi něco?“
„Ne, Jacobe,“ odpověděl Jack, náhle si uvědomil, že Jacob vlastně neví, že je jeho dcera těhotná… „Daniel si však myslí, že by mohla žít…“
Jacob na ně několik minut mlčky hleděl. Stále si ani plně neuvědomoval, že by jeho dcera měla být mrtvá. Nyní, když mu řekli, že by mohla žít, mu to zamotalo hlavu ještě víc. Trvalo několik minut, než si to uvědomil.
„C-cože?!“ Vykoktal. „Sam… ona… žije?!“
„Je tu ta možnost, Jacobe,“ odpověděl Daniel a zopakoval mu to, co před pár hodinami Jackovi, Jacobovi se v očích rozhořela naděje.
Pomalu se ploužila chodbami paláce. Na sobě měla lehké světlé šaty: přiléhavé tílko a bokovou sukni, boky jí navíc zdobily zlaté řetízky. Na nohou měla jen lehké sandále. Vlasy jí zakrývaly světlá ramena. V očích měla smutný výraz. Jednu ruku měla zlehka položenou na lehce zaobleném bříšku. Z bezvědomí se probudila teprve před měsícem. Dobře si pamatovala každou chvíli. Stejně tak i věděla, že je pryč už pět měsíců. Zastavili jí téměř srdce. Všechno v ní zastavilo, i růst jejího dítěte. Ač by mělo nyní být v sedmém měsíci, bylo ve třetím. Ono bylo jediným důvodem, proč z ní ještě neudělali hostitelku nějakého Goa´ulda. Stejně tak ale věděla, že jakmile to maličké porodí, stane se jí a její dítě bude vychováno a až dojde příslušného věku, také se stane hostitelem.
Měla chuť se zabít. Možná, kdyby pod srdcem nenosila to maličké, byla by to udělala… Modré oči jí přejížděly po pomalovaných stěnách jejího vězení. Bydlela v obrovském paláci na nějaké, Zemi neznámé, planetě. Jejími jedinými společníky zde byly Jaffové a lidští otroci. Anubis ji přijel navštívit jen jedinkrát, když se probudila, jen aby jí oznámil, co ji čeká… Povzdechla si. Tolik se toužila vrátit domů a stejně tak věděla, že je to nemožné. I kdyby se někdo o existenci planety dozvěděl, ona se stane dříve hostitelkou, protože nikdo neví, že přežila… Do očí jí vklouzly slzy, když se jí vybavila tvář muže, kterého milovala. Jedna slza jí sklouzla po tváři a spadla na zem. Rozprskla se na milióny menších kapiček. V každé byl odraz jejího zoufalství.
Jack už několik minut nervózně podupával před bránou. Čekal na zbytek svého týmu a Jacoba. Chystali se na planetu, na které byla viděla ona skupinka Jaffů. Chtěli tam ukázat Saminu fotografii a ujistit se tak, že to byla skutečně ona. Za několik minut dorazil i zbytek lidí a brána se jim otevřela. Jack i Jacob, kteří procházeli jako poslední, se na chvilku pozastavili. Pohlédli na sebe.
„Nevím, Jacku,“ začal, „co se stalo, když jsem nebyl přítomen, ale mám pocit, že si to stejně budeme muset vyříkat…“
„Nevím co, Jacobe…“
„Samantha.“
„Snažím se jen dostat zpět nejdůležitějšího člena mého týmu a celé SGC.“ Jack pokrčil rameny a rychle prošel bránou. Dal si dobrý pozor, aby v jeho hlase nebyl náznak čehokoli.
Planeta byla zalita slunečním světlem. Právě tam bylo poledne. Teplota byla příjemná a vše se tam zelenalo. Přesto tam byl ve vzduchu cítit napětí a strach. Okamžitě jim bylo jasné, že tahle planeta mívá často nevítané návštěvy se svítícíma očima.
Před bránou na ně čekali Daniel s Teal´cem, o něčem debatovali. Jakmile se však objevili Jack s Jacobem, kývli na ně, otočili se a vydali se do vesnice.
Stařena, kterou Daniel „objevil“, na ně čekala před vesnicí. Byla to na první pohled velice stará žena, přesto měla v očích neobyčejnou moudrost. Jackovi trochu připadala jako čarodějnice z pohádek. Žena se na ně usmála a odvedla je do své chalupy. To Jackovi ještě víc připomnělo pohádky.
„Vítám tě zpátky, mladý příteli,“ přivítala uvnitř Daniela a políbila ho na čelo. Daniel se usmál a představil ostatní.
„Takže,“ začal a podíval se na ženu, „tohle je Wanae.“ Pak se obrátil na ženu a vytáhl z kapsy Saminu fotografii, kde byl celý tým SG-1. Wanae na fotku chvilku hleděla, jakoby nedokázala uvěřit, že něco takového existuje, když překonala počáteční šok, podívala se na Daniela, co vlastně chce. „Wanae, je tohle ta žena, kterou si zde před pár měsíci viděla? Ta, jak ji nesli ti Jaffové.“ Wanae na ni chvilku zadumaně hleděla. Pak přikývla.
„Ano je, tady ale vypadá trochu jinak, když jsem ji viděla já, byla oblečena jako bohyně, vlasy měla dlouhé a i když měla otevřené oči. Byly prázdné, jakoby spala…“
„Víte jistě, že byla živá?“ Zeptal se jí přiškrceným hlasem Jacob.
„Ano, viděla jsem, jak dýchala. Chvilku se totiž u mého domu zdrželi. Přišli si od nás vybrat daně. A pak odešli velkým kruhem.“
„Takže jste si jistá, že je to ona?!“ Jack se ozval.
„Ano, pokud měla vaše přítelkyně na boku tu jizvu, pak je to ona.“ I když do teď váhali, Jacka utvrdila ta jizva. Dobře si ji pamatoval.
„Víte, kam odešli?“
„Ne to ne,“ zavrtěla hlavou, všichni kromě Teal´ca svěsili hlavu. Ten se však tvářil, jakoby ho něco napadlo.
„Jak často vybírají daně?“
„Každý měsíc, přirozeně.“
„Už tady byli?“ Ostatní zbystřili.
„Ne, měli by přijít tento týden.“
Otráveně se posadila před palácem do zahrady a pevně si k sobě přitáhla kolena. Seděla tak asi půl hodiny, než zaslechla, jak ji v paláci hledají. Zvedla se a vrátila se tam, i když měl zakázáno ji nějak ubližovat, dobře věděla, že mučit ji mohou i jinak.
Ukázalo se však, že ji jen chtěli zkontrolovat. Proto asi za deset minut opět korzovala zahradou. Užívala si chladného větříku. Bylo teplé dopoledne a slunce ji hřálo. Vlasy jí poletovaly ve větru a černá sukně se jí pletla mezi nohama. Odhrnula si z tváře prameny vlasů sahajících jí pod ramena a povzdechla si. Podívala se na sebe do odrazu vodní hladiny. Vypadala jinak. Za ty měsíce byla trochu štíhlejší, samozřejmě až na její bříško. Její vždycky opálená pleť nyní také zářila alabastrem. Byla oblečena do černé soupravy, skládající se z černé sukně několika průhledných vrstev a podobné podprsenky. Celé tělo jí zdobily zlaté řetízky. Rozhodně nevypadala jako klasický vězeň. Dobře si byla vědoma skutečnosti, že Goa´uldi nechtějí, aby byla příliš „poškozená“ až jí budou předávat nějakému zájemci o nového hostitele. Odvrátila od hladiny oči a pohlédla k nebi. Za čas strávený zde si udělala přibližný obrázek o tom, kde právě je. S určitostí věděla, že není ve sluneční soustavě, ale alespoň byla ve známé galaxii. Znovu si povzdechla a podívala se na západ. Slunce pomalu zapadalo. Vrátila se do paláce a odevzdaně čekala na další noc.
„Co od vás vlastně chtějí a na co?“ Zeptal se Wanae Daniel.
„Každý měsíc si přicházejí pro jídlo, látky, dřevo… Odnášejí to na nějakou planetu, kde je prý jakýsi palác – jedno z našich děvčat, jim tam jednou nějaký čas pomáhalo – slouží prý jako jakési vězení. Je to nějaká menší planeta se stejnými hvězdami. Víc nevím.“
„To je víc, než bychom mohli doufat.“ Poznamenal Jacob. Ostatní přikývli. „Oni k vám nepřicházejí vždy ve stejný den?“
„Ne, vždy je to první týden v novém měsíci, ale dny se mění, zřejmě záleží na tom, jak moc potřebují další zásoby…“
„Mohli bychom si tu někam uložit věci?“ Zeptal se jí Daniel, „rádi bychom na ně počkali…“
„S tím jsem počítala, milý Danieli,“ usmála se na něj a ukázala na zadní část domu. Daniel se nechápavě zamračil. „Připravila jsem vám tam jeden velký pokoj.Tam můžete bydlet, jak dlouho se vám zlíbí.“
„Děkujeme Wanae.“ Upřímně jí poděkoval Jacob. Zbytek přikývl. Jen nad tím mávla rukou.
„Dám vám vědět, až se velký kruh naplní vodou.“ Oznámila jim, „mělo by tomu být zítra nebo pozítří. Dnes už je pozdě, běžte spát. Probudím vás včas.“
„Výběrčí“ na sebe nenechali dlouho čekat, ukázali se hned druhého dne. Wanae, jakmile se dozvěděla, že se velký kruh naplnil vodou je okamžitě zburcovala. V rychlosti se ozbrojili a ukryli své věci. Pak odešli lesem k bráně, zatímco Jaffové byli ve vesnici.
Jakmile se přiblížili k bráně, tým zbystřil, pro všechny případy Daniel pozorně sledoval, jaké symboly budou zadávat, zatímco ostatní na ně číhali.
Když se brána začala otevírat a všechny symboly byly zadány, vystartovali na ně a během několika okamžiků leželi všichni Jaffové mrtví na zemi. SG-1 a Jacob se převlékli do jejich obleků a prošli bránou dřív, než se zavřela – Daniel ji držel.
Za bránou je překvapilo sluneční světlo. Byl tam očividně jeden z letních dní. Okamžitě je zarazila nádhera okolní krajiny. Každého z nich napadlo, že kdyby ji neobývali Goa´uldi, byla by takovým rájem. Posbírali zásoby a vydali se po cestě do lesa.
Šli několik hodin, než prošli celým lesem a vynořili se na jeho konci, tam je překvapil palác stojící několik stovek metrů od nich. Kolem něj byla úchvatná zahrada. Plná už méně úchvatných Jaffů. Goa´ulda však nikde vidět nebylo. Protože měli na hlavách Jaffské helmy, nikdo si nevšiml, že to jsou vetřelci. Vstříc jim vyšli několik jiných Jaffů, mlčky si od nich vše přebrali a oznámili jim, že se mohou vrátit do paláce. Ochotně poslechli.
Okny zahlédla, že se vrátili Jaffové, chodící pro zásoby. S jistým úšklebkem si připomněla i to, že polovina z nich jsou její osobní stráž. Přesněji její dozorčí. Srovnala si na černé sukni záhyby a nervózně přešla po pokoji. Při každém pohybu jí sukně odhalila štíhlé nohy až k bokům. I na to si už zvykla, ač stále jí to štvalo. Vadilo jí, jak ji tady nutí oblékat, rozhodně to však byl lepší, než tady chodit úplně nahá. Předklonila se a trochu si pocuchala vlasy. Pak rozladěně vyrazila ze svých pokojů a vyběhla z paláce.
Chvilku se jen tak procházela zahradami, než uznala, že už má skutečně hlad a něco by si k obědu přeci jen dala. Poslední dobou jedla velice málo. Snažila se své stráži vyhýbat jak to jen šlo. K otrokům se nesměla ani přiblížit. Proto taky trpěla pořádnou depresí, že si s nikým nemůže popovídat. I když totiž byla takový tišší a soběstačnější typ, občas se potřebovala vypovídat. Právě teď byla v dost neurčité náladě. Byla řádně vzteklá a zároveň toužila po společnosti. Proto se jak vichřice prohnala zahradou a vrazila do paláce. Jak bylo jejím oblíbeným zvykem tak přitom nezapomněla řádně praštit s dveřmi. Už dříve si totiž všimla, že když někdo v budově praští s dveřmi, slyší to všichni přítomní. Ach ta ozvěna…
Právě procházela kolem svých komnat. Když si všimla, že jsou pootevřené dveře. Zamračila se a zlehka se jich dotkla. Pomalu se začali otevírat. Oči se jí rozšířily. V její ložnici k ní zády stáli čtyři Jaffové. Jeden si zřejmě po chvilce všiml, že je někdo pozoruje a rychle se otočil zpět. S namířenou tyčovou zbraní. Už to ji překvapilo. Pak si uvědomila, že Jaffa zůstal stát jako přimražený a zíral na ni. Po chvilce se udiveně otočili i ostatní, taky jak sochy. Uvědomila si, že se něco děje. Pak si je pořádně prohlédla a strnula. Zkousla si ret a rychle se otočila. Zavřela dveře a zamkla je. Aspoň tohle jí umožnili. Pak se obrátila zpět a na tváři se jí pomalu začal objevovat úsměv.
„Tak si to už sundejte, vypadáte směšně.“ Poznamenala a prošla kolem nich. Omráčeně jí sledovali pohledem, ale masky si sundali.
„Dítě moje!“ Vykřikl Jacob a Sam se usmála, pak ji objal a dlouho ji odmítal pustit. Všimla si přitom, jak ji omráčeně pozorují ostatní. V tom pohledu byl obdiv. Okamžitě si uvědomila, proč na ni tak hledí. Přeci jen tu stála pouze v poloprůhledné sukni a podprsence, celá obalená zlatými řetízky.
„Takže,“ začala, „pokud byste byli schopni odtrhnout svoje oči od mého dekoltu a boků, ráda bych vám řekla, že vám to trvalo.“ Okamžitě se vzpamatovali a usmáli se na ni.
„Scházela jste nám,“ řekl Daniel a objal ji. Někdo zaklepal na dveře. Nesli jí oběd.
„Zalezte do šatníku,“ ukázala na obrovskou skříň. Jakmile byli uvnitř, otevřela a převzala od nich tác s jídlem. Opět byla polovina z toho naprosto nepoživatelná. Jí však myšlenky na jídlo docela opustily, znovu zamkla a šla je pustit ven. Šatník se totiž zevnitř otevřít nedal. Na to už také přišla, když tam zavřela jednoho obzvlášť otravného Jaffu. Pustila ho až druhý den, už ho potom neviděla, usoudila, že se asi přesunul na druhý konec planety.
„Takže, jak jste se měla?“ Zeptal se jí Daniel, když vylezli.
„Vcelku fajn,“ pokrčila rameny. Pak Daniel i Jack ztuhli, poprvé se k nim otočila bokem. Oba okamžitě zaregistrovali, že i když by měla mít břicho velké jako dům, měla ho jen lehce zvětšené.
„Ach, Sam, je to pět měsíců, že?“ Opatrně začal Daniel, Jacob to přeci jen stále nevěděl. Upřel na ni přitom pohled. Sam pochopila.
„Jo, pět, akorát při vědomí jsem asi měsíc. Ty dva výstřely ve vás všechno zastaví. Probudili mne až před měsícem.“ Vysvětlila. Přikývli. „Už víte, jak se odsud dostaneme?“
„Docela snadno, bránu přece nikdo nehlídá.“
„To se mýlíte,“ zavrtěla hlavou, „už jsem to zkoušela, ale cel lesy jsou silně střežené, asi jste si jich nevšimli, přehlédla jsem je totiž i já. Jsou jich tady stovky. Vymyslete něco lepšího.“
„Prostě se sebereme a půjdeme, vymyslíme něco cestou…“ Zakroužil Jack očima.
„Skvělý nápad, pane,“ chvilku jí trvalo, než dodala to pane. Jack se na ni pousmál. Vrátila mu to, jelikož bylo v pokoji šero, protože právě zatahovala černé závěsy, nikdo si toho nevšiml.
„Nic lepšího mne nenapadá, takže počkáme na tmu a pak půjdeme.“
„To bych nedoporučovala,“ sešpulila rty a otočila se na ně, „Anubis má dnes se západem přijít. Chce mě představit svému oblíbenému Goa´uldovi.“ S naprostým klidem jim oznámila, zírali na ni jako opaření.
„No co je? To se tu mám sesunout k zemi jenom proto, že má přijít?!“ Nevěřícně se jich zeptala. „Radši si oblečte ty svoje kouzelné kostýmky a měli bychom vyrazit, k bráně je to přeci jen docela daleko…“ Zírali na ni neschopni slova. Očividně se jí tady za tu dobu docela nabrousil jazyk. Jack si uvědomil, že je čekají asi zajímavé chvíle. Už jen proto, jak teď vypadá.
Vyrazili okamžitě. Cesta lesem jim zabrala asi tři hodiny, jelikož se nemuseli držet cesty. Přeci jen, Sam už to tady měla prochozené křížem krážem…
„Takže teď babo raď.“ Zavrčela a rozhlédla se, okamžitě si všimla asi deseti Jaffů, ukrytých mezi stromy. „Jsou všude.“
„Já je nikde nevidím,“ poznamenal Jacob.
„Já ano,“ poznamenal Teal´c. „Je jich vážně dost. Napadá někoho něco?“
„Ne,“ otráveně řekla Sam, „vlastně možná…“ Zamyslela se, „na chvilku odejdu, dejte mi tak pět minut a pak zadejte adresu, do té doby se vrátím.“ Obrátila se k západu, Jack ji zastavil lehkým dotykem. „Dám si pozor.“ Vzápětí se otočila a odběhla někam do lesa. Okouzleně sledoval, jak si jí vítr hrál s vlasy.
„Sledujete někdo čas?“
„Jo,“ odpověděl Daniel a nenápadně sledoval hodinky. Asi za dvě minuty se ze západu, asi pět set metrů od nich (přes silné křoví a stromy tam vidět skutečně nebylo ani náhodou) ozval křik. Docela hlasitý křik. Okamžitě zaregistrovali, jak se asi padesát Jaffů kolem nich zvedlo a vydalo se tím směrem.
„Odešli všichni,“ zašeptal Teal´c. „Měli bychom otevřít bránu.“
„Říkala přece pět minut, jsou to čtyři,“ poznamenal Daniel.
„Brána se chvilku ote-“ Začal Jacob, vzápětí ale přeběhl k bráně a zadal Adresu na Zem. Daniel okamžitě po otevření vyslal kód. Všichni přešli k bráně. Pak uviděli, co před chvílí Jacob. Až neuvěřitelně rychle k nim běžela Sam. Sukně jí vlála kolem celého těla a neustále se otáčela.
„Jděte!“ Nekompromisně na ně zakřičela. Přesnější by bylo zaječela. Hned si všimli proč, sledovalo ji totiž asi deset Jaffů, byli snad dvacet metrů za ní. Jack strčil do brány Daniela a Teal´ca, pak, když byla asi pět metrů od brány k ní natáhl ruku a Jacoba srazil také do brány. Začaly kolem nich létat výstřely z tyčových zbraní. Sam, ač to bylo neuvěřitelné, tehdy ještě zvýšila tempo, chytla se Jacka a oba prolétli bránou.
Jakmile dopadli na zem. Zavřela se iris. Pak několik dutých ran na ni. Jaffové. Jack se podíval na Sam, aby zkontroloval, že je v pořádku. Usmála se na něj a spokojeně se rozhlédla kolem sebe. Oči se jí rozšířily údivem.
„Vy jste našli moje náčrty?“ Udiveně se ho zeptala.
„Jo, všem se moc líbili, tak je dodělali a přenesly do skutečnosti.“
„To je skvělé!“ Nadšeně zvolala a postavila se. To už kolem ní ale byli všichni seskupení, včetně Janet Fraiserové a Hammonda.
„Vítejte doma, majore,“ dojatě jí Hammond řekl a objal ji. Rozesmála se.
„Taky jsem tady ráda.“ Stále v objetí se na Jacka usmála, v očích měla zvláštní příslib. Jack se pousmál a nechal ji, ať se přivítá se všemi, v tom pohledu byl jasný slib: „kdo si počká, ten se dočká…“.
„Vypadáte skvěle,“ řekla jí Janet, „Cassandra bude šťastná až vás uvidí,“ pak ji objala, trochu přitom však ztuhla, maličko se od ní odtáhla podívala se jí do očí. Sam pokrčila rameny.
„Později,“ zašeptala. Janet stále velice překvapená přikývla.
Přivítání se protáhlo asi na půlhodiny, než ji konečně propustili a teprve když jim přísahala, že je naprosto v pořádku, pustili ji domů. Chtěla se však ještě rozloučit s otcem. Jacob musel už jít, práce mu nemohla stát, chtěl oznámit radě Tok´rů polohu tamté planety i to, že se tam chystá Anubis.
Jack jí potkal na cestě k dámským šatnám, sám už byl převlečený. Na rukou jí nesl dlouhý kabát. Udiveně se na něj podívala. Pak přikývla.
„Asi jste mě prohlásili za mrtvou, předpokládám. Tudíž moje věci…“
„Máš je doma, Sam,“ přerušil jí a pomohl jí do kabátu. „Zapni se, tady je zima.“
„Aspoň mi to připomene, že jsem doma,“ zavrněla. „Když se k tomu furt nikdo nemá.“ Provokativně mu oznámila, šokovaně na ni pohlédl. „Jacku, pět měsíců je hrozně dlouhá doba…“ Upřela na něj vše říkající pohled, poprvé po spoustě let se začervenal. Kopl do výtahu, jakoby ho tak měl urychlit. Rozesmála se.
Protože to bylo k Jackovi blíže. Celkem jasně mu oznámila, že pojedou tam. Stále trochu zaraženě přikývl a nastartoval. Nervózně se na ni otočil, velice vyzývavým způsobem seděla vedle něho a pozorovala ho.
„Co je s tebou?“ Zeptal se jí. Trochu ho to znervózňovalo.
„Strašně moc se mi stýskalo,“ najednou změkla, divokost v jejích očích zmizela, objevila se tam něha a láska.
„Mě taky, asi na tobě vážně něco bude, protože když jsi tu nebyla a my mysleli, že jsi mrtvá, málem jsem udělal pořádnou pitomost…“ Neochotně přiznal.
„Ach Jacku,“ zavrtěla hlavou, „miluju tě.“ Usmál se na ni a trochu šlápl na plny. Svůdně se na něj usmála, zaregistrovala totiž, že zrychlili.
Když dorazili k Jackovi, vystoupili za auta, Jack ho zamknul, setkali se před autem. Chvilku si hleděli do očí. Pak jí divoce vzal do náručí a obratem to vzali do domu. Nějak se mu podařilo otevřít dveře, mezitím co ji vášnivě líbal a ztrhával z obou kabáty. Kopl pak do dveří, aby se zavřeli a prokličkovali do ložnice. Tam ji položil na postel a zvedl se. Vychutnával si pohled na ni. Neuvěřitelně ho v tom oblečení (jestli se to oblečením nazývat dá) přitahovala. Začal ji hladit na bocích. Okamžitě se po něm natáhla a stáhla ho na postel. Překvapilo to i je samé, s jakou divokostí a vášní se milovali.
Mohlo být kolem půlnoci. Leželi v posteli. Jack spal. Jednu ruku měl položenou kolem jejích ramen a druhá mu spočívala na jejím bříšku. Sam hleděla z okna a vychutnávala si sílu okamžiku. Měla chuť ho probudit, ale zároveň nechtěla narušit Okamžik. Zlehka ho políbila na rty a zavřela oči. Víc se k němu přitiskla a usnula.
Ráno ji probudilo bušení na dveře. Jack stále spal jako dřevo. Usmála a zavrtěla hlavou. Natáhla se pro jeho košili a poohlédla se po svých kalhotkách… Když je našla, hodila na sebe košili a potichu se vyplížila z ložnice, šla se podívat, kdo to je.
Za dveřmi stál Daniel s Teal´cem. Teal´c, jak si okamžitě všimla, měl ve tváři velice překvapený výraz, zřejmě mu Daniel teprve před chvílí prozradil, proč jedou za Sam k Jackovi. Sam s úsměvem zavrtěla hlavou a otevřela. Teal´cův údiv nebral konce. Daniel na ni vyvalil oči a rychle jí pohlédl do tváře. Přeci jen tam stála jen v napůl zapnuté Jackově košili a celkem jasně bylo vidět, že na sobě kromě toho nemá víc, než velice pěkné a přitažlivě působící, kalhotky.
„Tak jdete dál?“ S úsměvem se jich zeptala. Nijak ji netrápilo, co má na sobě. Mimoděk si uvědomila, že to bude nejspíš tím, co musela nosit na sobě v poslední době.
„Jo,“ váhavě přikývli a vešli. Daniel se na ni raději neotočil, „a Jack?“
„Mno,“ zamyslela se, „když jsem odcházela tak spal, takže pokud si uděláte pohodlí a omluvíte mě, podívám se, jak je na tom.“ Dobře si přitom všimla, jak jsou z ní nervózní. Proto, když se k nim otočila zády, musela se usmát. Namířila si to do ložnice a velmi dobře si uvědomovala, že na ni oba hledí trochu závistivě.
Když vešla, Jack ještě spal. Pousmála se a soucitně se ušklíbla. Rozhodně mu nechtěla připravit příjemné probuzení. Tiše se odplížila do koupelny a vzápětí nad ním stála s pořádnou sklenicí ledové vody. Stále se škodolibým úsměvem mu to vychrstla do tváře. Okamžitě se vzbudil a v příští sekundě ležela vedle něj a cítila, jak se jí máčí košile od mokré postele. Oba se smáli.
„Daniel s Teal´cem jsou tady,“ oznámila mu, když nabrala dech. Jack strnul a podíval se na ni.
„To jsi jim šla otevřít v tomhle?!“
„Tobě se to nelíbí?“ Nevinně na něj upřela oči. Obrátil je v sloup a zvedl se, pak se začala oblékat.
„Mohla´s zkusit aspoň trochu teplejší vodu…“ Usmíval se přitom. Ušklíbla se a natáhla se ke skříni, věděla, že tu před časem nechala nějaké oblečení. Nakonec vytáhla bledě modré šaty, které si koupila těsně před tím, než ji unesli, ani je na sobě ještě nikdy neměla. Natáhla je na sebe a svázala si vlasy do trochu rozcuchaného ohonu. Jack obdivně hvízdl, rozesmála se a vyrazil z ložnice, on si ještě natahoval kalhoty.
Jakmile se objevila v obýváku, zarazilo ji to ticho. S úsměvem si uvědomila, že nejspíš doteď tady fascinovaně seděli. Pak se lehce začervenala, nejspíš slyšeli, jak Jacka probudila.
„Dáte si něco?“ Zeptala se, „o víkendu lidé totiž občas snídají…“
„Ne, zatím ne, ale díky, Sam,“ zavrtěl Daniel hlavou, Teal´c to samé. Za chviličku se objevil Jack, rozhostilo se ticho.
„Tak,“ začala Sam, „trapné ticho, má někdo nějaký nápad, jak se ho zbavit?“
„No,“ odkašlal si Daniel, „napadlo mě včera, že bychom si mohli zajet někam do přírody, co vy na to? Máme všechno venku, záleží jen na vás, jestli se vám taky chce…“
„Ale my pojedeme moc rádi,“ přikývl Jack, „že jo?“ Otočil se na Sam, přikývla.
„No, tak jste nás zachránili od nudného víkendu stráveného,“ mrkla na Jacka, „v ložnici...“ Na plno to vyslovila, vyschlo jim v ústech, takhle ji neznali. Jack si uvědomil, že ji asi bude muset trochu zcivilizovat, než ji pustí zpět do SGC.
Strávili velice příjemný víkend v severní Minessotě, Jack si dokonce v neděli vzal Sam stranou a zeptal se jí, zda-li bude tak krásně divoká a upřímná nadále. Vysmála se mu do očí.
„Nebud´blázen, Jacku, nehodlám nás hodit rovnou před soud.“ Rozesmála se, „jen mám prostě dobrou náladu, ale vážně se nemusíš strachovat, jsem docela normální.“ Pak se odmlčela, „asi bychom si ale měli promluvit s Hammondem a mým tátou.“
„Jacob mě zabije,“ prostě konstatoval.
„Zabil by každého, kdyby se dozvěděl, že jsem těhotná,“ poznamenala, upřel na ni dlouhý pohled, ušklíbla se, „v tvém případě bude možná ještě trochu plamennější. Nejsi zrovna ten typ chlapa, kterého si vysnil jako otce svých vnoučat.“
„Dík za podporu.“ Kysele odvětil.
„Neboj, i tebe si za čas oblíbí, minimálně až se narodí dítě.“
„Právě jsem si uvědomil,“ s vychytralým úšklebkem začal, „že od té doby, co spolu spíme a nevykáme si, tak si začala být pěkně drzá, majore…“
„Oops,“ nevinně se na něj podívala, „no, plukovníku, asi si budete muset znovu vydobýt autoritu…“ Šokovaně se na ni podíval a rozhlédl se, Teal´c s Danielem byli okamžitě ponořeni v hovoru… Sam se okamžitě rozesmála, stoupla si na špičky a políbila Jacka na špičku nosu, pak se znovu zasmála, zavrtěla hlavou a odešla k vodě. Jack na ni hleděl se zadumaným výrazem.
V sobotu večer, před odjezdem z Minessoty všichni mlčky seděli kolem stolu nad večeří, kterou dělal Jack. Takže, my mlčky a s kamenným výrazem přejděme skutečnost, že jídlo bylo naprosto nepoživatelné. Že ryba se dala přirovnat k rybě v jezeru, akorát už tolik nevrtěla ocasem… Příloha, no… Radši to nerozebírejte…
Ale vraťme se. Mlčky seděli ze dvou důvodů, první už byl řečen a v jejich případě i viděn a cítěn. Druhým důvodem byla skutečnost, že se Jack se Sam před večeří pořádně chytili. Pořádně v jejich podání znamenalo, že to slyšeli pravděpodobně na každém břehu jezera…
Daniel s Teal´cem tak na sebe mlčky hleděli. Sam zarývala oči do klína a Jack hleděl s mírným odporem na stále živou rybu, která se jim plácala na táce uprostřed stolu. Ač byla bez šupin a dle Jackových slov uvařená…
„Tohle je směšně,“ zamumlal nakonec Daniel. Všichni se na něj podívali. „Nechápu, proč tady tak směšně sedíme… Kolem téhle „večeře“…“ Sam se ušklíbla, Jack na ni vrhl rozzuřený pohled. Nevědomky na ně začal chrlit svůj vztek.
„Tak si to dělejte sami!!!“ Zařval a zvedl se ze židle, přitom převrhl skleničku, která před ním stála, červené ví se vylilo na stůl, všichni uskočili, aby je nepokapalo. „Všichni se beze mě docela objedete! Pro všechny jsem jenom naprostej idiot, kterej by se nikdy neměl stát otcem!“ Zařval a vyběhl ven. Daniel s Teal´cem zůstali stát s otevřenými ústy. TOHLE byl důvod hádky se Sam. Jack si zřejmě uvědomoval, že se zítra vracejí do SGC a že je velice brzy čeká návštěva Jacoba. Odhadovali také, že se Sam nenechá obskakovat a rázně to Jackovi zamítla. Zřejmě jí těhotenství nepřipadá tak fantastické a až „zázračné“ jako Jackovi, který, jak si všichni všimli sobotního rána, byl jak zběsilý.
Sam chvilku nerozhodně postávala a pozorovala, jak krvavě rudé víno kape na podlahu. Asi po minutě zvedla oči ke dveřím a dala se do pohybu, prošla kolem Daniela a Teal´ca jako stín. Oni, pohrouženi do vlastních myšlenek si ani nevšimli, že odešla.
Chvilku jí trvalo, než ho našla – seděl mezi rákosím na břehu jezera a pozoroval klidnou hladinu, na které nebyla jediná vlnka, kterou by stvořilo i letmé pohlazení rákosí rozhoupaného třeba jen v mírném vánku.
Zřejmě si vůbec nevšiml, že vedle něj stojí, dokud se nesklonila a neposadila se vedle něj. Tehdy se na ni otočil. Ve tváři měla přímo vepsanou lítost a soucit. Jenže právě o to on nestál. Už se chtěl zvednout, chytila ho ale za rukáv a prudkým trhnutím ho srazila zpátky k zemi. Udiveně a zároveň naštvaně se na ni podíval. Byla na ní na první pohled vidět naprosto mimořádné odhodlání. Proto se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Byl si naprosto jistý, že by udělala i nemožné proto, aby tady zůstal sedět a vyslechl si ji. Vzdal to dopředu. Znal jen pár jejích metod a rozhodně se mu nelíbili. Navíc moc dobře věděl, že na něj vždycky používala jen to nejmírnější. Ani ves nu si nedokázal představit, čeho by tahle krásná blondýnka čekající jeho dítě mohla být schopna.
„Takže, Jacku,“ tiše začala, „můj otec ti starosti dělat nemusí. Není mu naprosto nic do našeho vztahu.“ Odmlčela se.
„Je to tvůj otec, Sam.“
„Ano a já ho vážně zbožňuje,“ kousla se do rtu, „kdyby mě postavil před volbu, zda jeho nebo tebe…“ Odmlčela se, sklopil oči, jakoby cítil, že by zvolila otce. Neslyšně si povzdechl, „Jacku, vážně tě miluji,“ začala po chvilce, jen ztěží udržoval slzy, „nikdy bych se tě nevzdala kvůli nikomu.“ Po chvilce zdůraznila. Zvedl k ní oči.
„To myslíš vážně?!“
„Smrtelně, Jacku,“ vážně přikývla a vzala jeho dlaň do svých. „To dítě nás spojí tak silně, že to pouto nepřetrhne nikdo, pokud doteď váháš…“
„Váhám nad čím?“ Zeptal se, „jestli tě nemám náhodou opustit? Ne Sam, žádné pouto nemůže být silnější než to, kterým sis mě k sobě připoutala už dávno ty…“
„Ach, Jacku,“ usmála se a položila si hlavu na jeho rameno. Zlehka se začal usmívat, Druhou ruku jí položil na lehce zvětšené bříško a blaženě se usmál. „Tak co, je už vše v pořádku?“
„Hm,“ kývl, ač ho trápilo ještě spoustu věcí. Měl však počítat s tím, že Sam jen ztěží oblafne.
„Jacku,“ zasyčela mu do ucha, uvnitř sebou škubl, „dobře mě poslouchej. Žádný chlap nikdy nedokáže lhát příliš dlouho a někteří to nesvedou vůbec. Ty myslím, patříš do druhé skupiny, takže si tu přestaňme něco nalhávat a řekni mi, co ti leží v krku!“ Vyvalil na ni oči. Uvědomil si, že se vážně strašně změnila. Také si ovšem byl vědom toho, že částečně to má na svědomí její těhotenství.
„Tak jo,“ otráveně kývl, „trochu mi vadí, že vše musíš dělat sama a s ničím si nenecháš pomoct…“
„Tušila jsem to,“ našpulila rty a zamyslela se, „Jacku,“ stále hluboce zamyšleně ho oslovila, „já si nikdy nenechala příliš pomáhat a i když vím, že to budu brzy pomáhat, tak starých zlozvyků se jen tak nezbavíš… Navíc já se necítím zatím na to, aby musela být chovaná v bavlnce. Vážně, Jacku, nejsem na smrtelné posteli, jsem jen těhotná. To je úplně normální…“
„Mě se to tak normální nezdá.“
„Pročpak?“
„Protože to dítě čekáš se mnou…“
„Pravda,“ přikývla, ani jeden se neusmíval. „Myslíš snad, že to byla chyba?“ Tahle otázka jí už dlouho vězela v hlavě. Byla si sice jistá, že jí miluje, ale s dítětem si tak jistá nebyla. Navíc, když mu tvrdila, že chlapi neumějí lhát, měla pravdu jen napůl, to moc dobře věděla. Jack byl jednou z výjimek potvrzující pravidlo. Dokázal se velice dobře přetvařovat.
„Mám jen strach, že si jednou uvědomíš, že ti to dítě zabavilo veškerý čas, který nyní věnuješ své práci. Že už v životě nemáš tak jasno jako teď.“
„Mám jasno ve třech věcech, Jacku.“ Pokývla hlavou, „chci se dál věnovat své práci, jak jen budu moct. Chci být se svým dítětem každou chviličku, která přijde. A za třetí tě chci mít u sebe už navždy.“ Jackovi vyschlo v krku. „Jacku, ať se ti hlavou honí cokoliv, chci abys věděl, že nikdy bych si nedokázala představit život, ve kterém by si nehrál žádnou roli. Vždycky jsem tě viděla kolem mě.“ Odmlčela, „sice nikdy ne tak blízko, ale…“ Rozesmáli se.
Byli na cestě už asi dvě hodiny, Daniel s Teal´cem si vzadu tiše povídali a Sam s Jackem, který řídil seděli mlčky. Daniel to nelibě pozoroval.Přemýšlel,c ose zase stalo. Teal´c mu to nakonec prozradil.
„Včera jsem procházel kolem jejich ložnice, neměli zavřené dveře, takže jsem nevědomky něco zaslechl a zastavil se. Majo-Sam říkala něco v tom smyslu, že by bylo vhodnější to říct nejprve jejímu otci a pak až Hammondovi. O´Neill pak řekl něco, co jsem neslyšel. Zaslechl jsem potom už jen jak říkala, že by se asi neměli tolik vídat do návratu Jacoba. Prý to může chvíli trvat a oni nechtějí vzbudit žádné podezření… Pak jsem uslyšel kroky a někdo zavřel dveře, nevšimli si mě ale, stál jsem opodál ve stínu…“ Daniel zamyšleně přikývl, tak už to chápal, mlčeli, protože si vlastně neměli co říct, vše bylo řečeno o včerejší noci. Daniel si přiznal, že asi bude ještě chvíli trvat než seberou odvahu a promluví spolu. Jen doufal, že to nebude trvat příliš dlouho. Hlavně se modlil za brzký příchod Jacoba. Moc dobře totiž věděl, že za pár týdnů začne Sam bříško nezadržitelně růst a málokdo si toho asi nevšimne.
Když dojeli do města, Sam tiše Jackovi oznámila, aby jí odvezl domů. Ten mlčky přikývl, zřejmě ani jeden z nich spolu nechtěli zůstat o samotě. Sam před domem vystoupila, s úsměvem se rozloučila s Danielem a Teal´cem a Jackovi, jakmile zabouchla dveře, poslala vzdušný polibek. Smutně se na ni usmál a odjeli. Jack pak odvezl Teal´ca na základnu a Daniela do jeho bytu. Pak se pomalu rozjel k sobě domů. Jakmile vešel, jeho nos zareagoval na Samin parfém. Poznal, že jsou v něm cítit vodní květiny. Pousmál se a šel si vzít pivo. Když se pak večer chystal, že půjde spát a vešel do ložnice. Nostalgicky si povzdechl. Na židli viselo volně hozené oblečení, které nosila na neznámé planetě. Znovu si ji v tom vybavil. Musel se usmát. Sesbíral všechno její oblečení včetně tamtoho a uklidil ho na místo, které si vybrala v jeho skříni. Pochopitelně bylo takové, které jí umožňovalo nejlepší pohled. Jack jí vždycky pobaveně pozoroval, když se oblékala a vybírala, co si na sebe vezme. Zavrtěl hlavou a lehl si do postele, pak zavřel oči a usnul. Jeho poslední myšlenka patřila jí.
Jakmile se auto rozjelo, zkroušeně si povzdechla a obrátila se ke svému domu. Zalil jí zvláštní pocit. Najednou jí připadalo, jakoby Jacka neviděla celou věčnost. Uvědomila si, jaká to byla hloupost, tohle navrhnout. Použila na svou osobu dost „pěkné“ výrazy. Pak do vesmíru zasyčela malé doporučení tátovi (jaké asi než že se má ukázat hodně, hodně brzy).
Druhý den do práce se celá trojka – Daniel, Jack a Sam – sešla na parkovišti ve stejný okamžik. Oba nadšeně pozdravili Daniela a na sebe se jen usmáli. Oba cítili, že ledy tají a to se jim zrovna příliš nehodilo. Vzali doprostřed řady Sam a Daniel od nich maličko poodstoupil, zase ale ne tolik, aby to vypadalo podezřele.
„Copak jsi dělala celou noc?“ Tiše se jí zeptal.
„Spala jako malé dítě,“ pousmála se, „a zdálo se mi o nás a našem dítěti.“
„Doma jsem našel tvůj úžasný mimozemský kostým, někdy se pro něj stav.“ Sam byla v pokušení se rozesmát.
„Bože, Jacku, nech toho.“ Doporučila mu a prošli kontrolním zařízením. Dole se rozdělili. Sam si to namířila do dámských šaten a oni dva do pánských, tam pochopitelně, aby to bylo kompletní, potkali Teal´ca.
Sešli se jako každé pracovní ráno v zasedačce. Jako vždy neměl Jack ani páru o tom, co se bude probírat dnes. Pochopitelně se potom, jakmile zjistil obsah porady se to uvnitř něj poněkud rozhořelo.
„Takže, pánové,“ do místnosti vešla Sam, za ní šli dva vojáci a nesli obrovskou bednu. Jack obdivně zaznamenal, že na ní není ani v nejmenším vidět, že je těhotná. Přemýšlel, jak to dělá, proto zachytil až poslední větu jejího stručného obsahu poradu. „…takže i když se spustí prudká střelba, tento přístroj nám může velice pomoct.“
„Nám?!“ Probudil se Jack. Sam se na něj ušklíbla a hodila po něm zlobný pohled.
„Ano, plukovníku,“ odpověděl mu Hammond, „dnes je obsahem porady vaše příští mise na planetu P9X 452. Protože však víme, že tam Goa´uldi u brány nechali zařízení, které se spustí při aktivaci, čekali jsme, dokud někdo nepřijde s něčím, co by nám umožnilo prozkoumat planetu a projít kolem toho. S návrhem této „krabice“ přišla major Carterová asi před dvěma dny.“
„Před dvěma?“ Zarazil se Daniel, to byli totiž už v Minessotě u jezera, druhý den.
„No,“ Sam se omluvně pousmála, „měla jsem sebou note book, byla jsem ve spojení se základnou…“ Trochu se začervenala. Zbytek SG-1 na ni hleděl s otevřenými ústy. Nechápali, kde si našla čas ještě na tohle. „No, vraťme se,“ zamumlala a zapnula promítačku. Objevilo se tam několik dost divokých náčrtů, všichni, kromě spokojeně se tvářící Sam, na to hleděli s široce rozevřenýma očima a víc jak nechápavým výrazem, když se na ně pak otočila od obrazu, trochu jí poklesly koutky rtů a obočí se zlehka pokrčilo. „Kruci.“ Tiše zašeptala. To zachytil jen Hammond. Omluvně na ni pohlédl.
„Je nám líto majore, ale to nám budete muset asi vysvětlit jako prvňákům.“ Její náčrtek totiž neobsahoval jediný vzorec, jedinou značku, kterou by znali. Bylo to totiž kompletně napsáno v nějakých „runách“. Alespoň tak to těm čtyřem připadalo. Jako z jiné planety. Jediné, co poznali, bylo asi pět čísel.
„Nestačí vám prostě ujištění, že to funguje?“ Zklamaně se jich zeptala.
„Myslím, že jo, ale aspoň stručně nám řekněte, co máme čekat…“ Ozval se Jack, se škubnutím si uvědomil rozsah jejích znalostí v oblasti vědy. S ještě větším trhnutím si uvědomil, jaký zlomek z toho co ví ona ví on. Na druhou stranu trochu zpychnul z toho, jak úžasně chytrá je matka jeho nenarozeného dítěte, možná dětí, napadlo ho… Trochu se pousmál.
„Takže,“ pomalu začala hledajíc vhodné výrazy, „řekněme , že před průchodem bránou zařízení aktivuji, iris bude pochopitelně spuštěná, bude přímo před ní. Musí totiž být zapnuté, když se iris otevře, pak si stoupneme kolem toho, vezmeme to za ty postraní popruhy a projdeme branou. Nevšímejte si toho, co se bude dít kolem vás a v žádném případě se toho nepouštějte. Co brání té zbrani však uvidíte až na druhé straně. Tam se ochranný kruh kolem nás zabarví, protože je tam ve vzduchu přítomno zelené barvivo. Od toho, hm,“ hledala vhodný výraz pro ně pochopitelný, „té bubliny se budou odrážet ty střely, jakmile projdeme bránou a ta se zavře, zařízení se samo vypne. Můžeme tam pak odložit naší zbraň a vydat se kam srdce táhne.“ Spokojeně se usmála, zřejmě to na ně zapůsobilo a hlavně to pochopili!
„A jak jste na to vlastně přišla?“ Zvědavě se jí zeptal Daniel.
„No, vlastně mě to napadlo už na tamté planetě, ale zrealizovat to jsem mohla teprve tehdy, až budu mít přístup ke svému počítači.“
„Určitě to funguje?“ Pochybovačně se jí Jack zeptal, ani náhodou se mu nechtělo někam, kde by jí mohlo hrozit byť sebemenší nebezpečí.
„Jo, už jsem to zkoušela.“
„Cože?“ Vyhrkl. Hammond na něj upřel udivený pohled, Jack se trochu uklidnil a pokrčil rameny, Hammond se zahleděl do nějakých desek. Sam se na Jacka zašklebila, pokrčila rameny a taky se ušklíbl.
„Takže, odchod máte zítra v 9.00. Vše je vám jasné?“ Přikývli, Hammond se zvedl a odešel do své kanceláře.
Akce proběhla přesně podle Samina plánu. Tentokrát dostala vedení SG-1 ona, protože byla jediná, kdo je tam i zpět mohl dostat živé. Navíc jí tak Hammond chtěl odměnit za ten přístroj. Ukázala se jako překvapivě velice dobrý velitel.
„Jsi dobrý učitel, miláčku,“ poznamenala, když na to Jack poukázal. Právě tábořili v hlubokém, velice starém lese. Ihned po průchodu zjistili, že Goa´uldi původní obyvatele všechny vyvraždili a planetu zapečetili, protože patřila pod ochranu Asgardů. Ti se tak měli domnívat, že ji zničila živelná katastrofa. Hloupé, ale očividně to zabralo. Daniel s Teal´cem galantně odešli na průzkum blízkého okolí, aby jim tak poskytli trochu soukromí. Sam se na ně za to kouzelně usmála a zamávala jim. Oba se zasmáli, otočili a zrychlili.
Nyní oba leželi ve vchodu do stanu. Jack měl položenou rukou na jejích bocích. Tiše si povídali. Víc nepotřebovali, v danou chvíli jim to stačilo.
Daniel s Teal´cem se vrátili asi za čtyři hodiny. Byli úplně zmáčení.
„No, venku prší,“ udiveně řekl Daniel, když se jich Sam zeptala, co se jim stalo, stále byla u Jacka. Nyní ale seděli u jednoho stromu, Jack jí k sobě něžně tisknul.
„Prší? „Venku“? Danieli!“
„No fakt, ty stromy mají tak husté větve, že je to stejné, jako když si v lese stoupnete pod bohatě listnatý strom, když prší, taky zůstanete suší…“ Sam si povzdechla a zavrtěla hlavou. Pak si ji opřela o Jacka a podívala se mu s úsměvem do očí. Vyžadovala polibek. Okamžitě se jí ho dostalo. Daniel se na patě otočil a dělal, že něco hrabe v batohu.
„Danieli,“ ozval se mu za zády po chvilce její hlas, otočil se. Zaznamenal, že Teal´c se právě vynořil z druhého stanu. Proti němu stála Sam. „Pokud ti to vadí, otáčej se, ale pokud ne, pak není k tomu důvod…“ Zašeptala. Daniel se zahleděl do jejích pomněnkově modrých očí. Dobře chápal, proč se do ní Jack zamiloval. Její oči to v sobě zkrátka vzbuzovaly, nebyl-li člověk na ně připravený. A to Jack tehdy nebyl. Stále ho tížila smrt Charlieho a to, že ho Sarah opustila. Ostatní muže přitahovaly jen její boky a poprsí. Samozřejmě také hezká tvářička. Jack však, ač si toho byl dobře vědom jako ostatní muži, na ní viděl ještě něco.
Daniel s úsměvem přikývl na její otázku a podíval se vzhůru, přestože nebylo vidět oblohu, bylo v lese světlo. I to však pomalu sláblo. Blížil se západ slunce.
„Takže na kdy plánujete odchod na Zem?“
„Nevím, zůstaneme tady asi tři dny, jak se předpokládalo,“ pokrčila rameny a zívla. Z nějakého důvodu byla strašně unavená. Jack lehce pokrčil obočí.
„My si půjdeme lehnout, Danieli, ostatně, vy byste taky už měli jít…“ Oznámil jim Jack, Daniel se podíval na Teal´ca, ten jen lhostejně pokýval hlavou. Jack se na Daniela ušklíbl.
„Dobrou noc.“
„Vám taky,“ zamumlal Daniel a i když mu byla jasné, že to rozhodně nebylo určeno pro něj, zachytil pohled, který věnovala Sam Jackovi. Byl celkem jednoznačný. Daniel se obrátil na patě a spolu s Teal´cem se ubytovali v jednom stanu. Stál trochu stranou od Jackova…
Trvalo jí strašně dlouho, než si uvědomila, že dneska neusne ani náhodou. Lejce natočila hlavu aby viděla na Jacka, spal. Opatrně se vysoukala z jeho pevného objetí, oblékla se a vylezla ze stanu. Venku seděl Teal´c. Trochu jí to zarazilo, přeci jen byla hluboká noc a nebylo důvodu, proč držet hlídku. Přisedla si k němu a natáhla ruce k ohni. Byla celkem zima. Teal´c otevřel oči a podíval se na ni.
„Nemůžete spát?“
„Ne, Teal´cu,“ povzdechla si, necítila se na téhle planetě příliš dobře. „Už abychom byli doma...“
„Domníval jsem se, že jste rádi, že jsme na opuštěné planetě…“ Zarazil se.
„Jack je,“ zavrtěla hlavou, „ale já se tady cítím tak nějak divně, všechno jakoby se tu kolem mě stahovalo…“ Oklepala se, vážně jí byla zima.
„Vraťte se do stanu, Sam,“ zdůraznil oslovení, „těhotné ženy vnímají poklesy teplot mnohem důrazněji.“ Sam se na něj usmála a přikývla. Pak udělala něco, s čím nepočítal. Naklonila se k němu a políbila ho na tvář.
„Dobrou noc, Teal´cu.“ Aniž by se na něj obrátila se vrátila do stanu. Jakmile se její hlava dotkal země, víčka jí ztěžkla a ona upadla do bezesného spánku. Teal´c ještě chvíli po tom, co odešla, hleděl na místo, kam se posadila. Začalo mu docházet, jak moc byla teď šťastná a že on právě získal daleko víc, než si kdy mohl představit. Už neměl jen přátele, nyní měl i rodinu. Dva bratry a sestru. Děkoval skutečným bohům za jejich laskavost, že mu tyhle lidi, kteří dokáží prožívat své city naplno, přihráli do cesty.
Pokračování příště…