Blížil se konec Samina čtvrtého měsíce. Bříško se jí pomalu, ale jistě a neúprosně zakulacovalo. Toho večera si uvědomila, že je načase jít s pravdou před otcem a Hammondem ven. Pochopitelně z toho byla notně nervózní, proto jakmile se otevřely dveře a vešel Jack, jen něco zavrčela a dál mu nevěnovala pozornost. Jack se zarazil. Úsměv z tváře mu sklouzl. Upozorňovali ho sice, že těhotné ženy mívají podivné nálady, ale byl si jistý, že v tomhle bylo víc.
„Děje se něco?“ Posadil se vedle ní a položil jí ruku na bříško. Měla na sobě jen krátké saténové šaty. „Vypadáš naštvaně.“
„Jacku,“ povzdechla si a opřela si hlavu o jeho rameno. „Je to už strašně dlouho a táta furt nikde. Nedokážu skrývat do nekonečna skutečnost, že jsem těhotná. Generál není slepý a i když mi Janet pomáhá, je to čím dál tím těžší. Jacku, vždyť mi v pase přibilo dobrých patnáct čísel!“
„Chceš to tedy Hammondovi zítra říct?“
„Já nevím,“ zavrtěla hlavou. „Především potřebuju mluvit s tátou.“
„Přinejhorším mu dáš do náruče hotovou věc.“ Zavtipkoval, ona však na žerty neměla náladu.
„Přestaň,“ zasyčela, „ta věc je z poloviny tvoje práce, takže si nemysli, že z toho vyklouzneš.“
„To jsem neřekl,“ ohradil se, začalo se kolem nich šířit dusno a očividně se schylovalo k hádce. Jack byl ale hrozně unavený. Proto se zvedl dřív než mu stačila něco odpovědět. „Jdu si lehnout, Sammy, můžem se hádat zítra, pokud budeš chtít…“ Sam vyvalila oči a zdusila v krku několik pořádně ostrých slov. Jen uraženě otočila hlavu na druhou stranu, než byl on. Jack se zvedl a odešel do ložnice. Sam si složila ruce na prsou a našpulila rty. Byla si moc dobře vědoma toho, že je v poslední době pořádně náladová. Taky věděla proč. Štvalo jí, že ztrácí postavu :-). Ostatně jako všechny těhotné… Nakonec si povzdechla a šla si lehnout. Rozhodla se, že to Hammondovi řekne a pokud se otec neukáže, tak ho pak postaví rovnou před hotovu věc. Nemůže na něj stále čekat. Málokdy přišel…
     Druhý den se probudila velice časně. Jack ještě spal a zbývala mu dobrá hodina, než zazvoní velice dotěrný budík. Vylezla tiše z postele a namířila si to do koupelny. Před zrcadlem se pozastavila a podívala se na sebe z profilu. Na druhou stranu se jí to bříško líbilo… :-) Umyla se, oblékla a udělala jim snídani. Pak letmým polibkem probudila Jacka. Bylo šest hodin ráno. Dnes jim porada začínala v osm. Trochu se jí děsila…
„Jacku,“ tiše se ozvala, když zvedl hrnek s kávou ke rtům, podíval se na ni. „Já, já chci to dnes říct Hammondovi. Už nemůžeme čekat, Jacku, končí mi čtvrtý měsíc, už to půjde strašně rychle…“
„Dobrá,“ Jack přikývl, souhlasil s ní. V duchu se zasmál. Porovnával právě její včerejší a dnešní já. Tady byla velice patrná těhotenská rozštěpenost osobnosti.
„Doufám, že mě v tom nenecháš.“ Zamumlala a s chutí se zakousla do jablka.
„Prosím tě, Sam…“ Upřel na ni oči, ušklíbla se a podívala se na hodinky. „Dělej za chvilku musíme jít, ráda bych to s ním vyřídila ještě před poradou…“
„Jak myslíš,“ přikývl a zvedl se do stolu, šel se obléknout, cestou mrkl na Sam. Znovu si musel připomenout, že je těhotná. Těžko dokázal uvěřit tomu, jak bravurně skrývá své těhotenství. Dnes na sobě měla černé šaty ke kolenům, pod prsy nařasené. Na nohou měla páskové sandále na podpatku. Přestože byl podzim, bylo venku ještě poměrně teplo, takže si mohla dovolit se takhle oblékat. Navíc taky moc dobře věděla, že si jí Jack velice všímá a hodně se otáčí po ostatních mužích, kteří se na ni otáčejí… Rozhodně se nedalo říct, že by se jí to nelíbilo:-)… Jen Jacka ta skutečnost poněkud štvala. Sám sobě se divil, že je najednou tak žárlivý. Přemýšlel nad tím od doby, kdy si všiml Samina úsměvu, který se jí objevil na tváři poté, co se zuřivě otočil na nějakého chlapa který se po ní lačně díval. Tehdy si uvědomil, že je to vlastně jenom taková její hra a ač se snažil uklidnit tím, že to nemyslí vážně, stejně žárlil… Zřejmě cena za to, že mám nádhernou ženu…
     Do SGC dorazili kolem sedmé. Jezdili každý svým autem, proto se většinou rozloučili před domem a střídali se v tom, kdo ještě chvilku počkal, než vyrazil, dnes byla řada na Sam. Zamávala mu a s úsměvem si sedla za volant. Sledovala hodinky a za pět minut nastartovala.
     Právě nastupovala do výtahu, když se jí rozezvonil mobil. Jack. Udiveně ho zvedla, jeho auto přece na parkovišti viděla.
„Ahoj, co je?“ Strnula, „cože? Víš to určitě? A kdy dorazí? Za hodinu?! Ježíši…“ Když domluvila, strčila mobil do kabelky a vystoupila z výtahu, aby přestoupila do druhého. „Tak, Sam, přání se ti splnilo – táta je tady.“ Tiše si mumlala, v dalším patře však přistoupil nějaký seržant, proto se zadívala do podlahy a hrála si na neviditelnou.
     Oba dva stáli kousek od Hammondovi kanceláře. Stáli tak, aby je generál nemohl vidět, za rohem… Oba byli očividně velice nervózní. Sam přešlapovala a neustále se prohlížela.
„Neboj, ta bunda to dokonale kryje.“ Ujistil ji, když si uvědomil, proč si tak často pohlíží na pas.
„To vím taky, ale stejně…“ Nešťastně odvětila. Pak prudce vydechla, zhluboka se nadechla a odhodlaně se podívala na generálovy dveře. „Tak, pojďme na to.“
„Nechceš počkat na Jacoba?“
„Myslím, že bude snazší, když o tom bude generál vědět. Možná pak tátovi zabrání, aby nás zabil…“ Zažertovala, byla strašně bledá.
„Je ti dobře?“ Starostlivě se jí zeptal.
„V pohodě, jenom jsem trochu vyděšená…“ Pousmála se, Jack se rozhlédl a když se ujistil, že se nikdo nedívá, stiskl jí ruku a vyrazili.
     Nerozhodně zaklepala na generálovy dveře. Vešli dovnitř, zvedl k nim oči, právě něco zapisoval a pokládal telefon. Usmíval se, takže usoudila, že asi mluvil se svými vnučkami. Byl to velice zvláštní úsměv.
„Majore, plukovníku, co potřebujete?“ Udiveně se jich zeptal. Podívali se na sebe a sotva znatelně přikývli. Začala Sam.
„Je tu něco, co byste měl vědět, generále.“ Mluvila tiše, skoro ustrašeně, ale hlas měla pevný a odhodlaný.
„Vyhodila jste snad do povětří nějaké atomové kryty, jak máte ve zvyku, majore?“ S úsměvem se jí zeptal, připomínaje jí tak poslední incident, kdy se celá SGC mohutně otřásla a spadl jim celý softwarový systém – do pořádku to pak dávalo deset lidí včetně Sam celý dlouhý den. Jack se na ní podíval, tohle nevěděl. Zřejmě se to stalo, když měl volno. Sam se rozpačitě pousmála a zavrtěla hlavou.
„Ne, posledně jste mi dal poněkud hlasitě najevo, že to už nemám dělat…“
„Tak proto je poslední patro nedostupné,“ zamumlal Jack, který si to právě uvědomil, „to jsi byla ty?!“ Sam se varovně ušklíbla, ale generál si všiml zvláštního oslovení. Obočí mu vyletělo vzhůru.
„Tak myslím, že je načase přejít k tomu, proč jste tady…“ S mírným svěděním jim oznámil. Měl takový zvláštní pocit.
„No víte, pane…“ Začala.
„Určitě jste si už všiml,“ skočil jí Jack do řeči, „že já a tady… major… jsme si vždycky dobře rozuměli, mno a…“ Generál vykulil oči. Tak hloupý přece nebyl, aby to nepochopil.
„Chcete mi říct že mezi mýma dvěma nejlepšími důstojníky je intimní vztah, který zakazuje asi sto předpisů?!!“ Vyskočil na nohy. Vypadal děsivě, ačkoli ho to tak moc nepřekvapilo, tedy před nimi dělal, že jo, ale… Sam sebou škubla.
„No a - a je tu ještě něco, pane.“ Hlesla a skousla si spodní ret. Pomalu si rozepnula bundu, Hammond na ni nechápavě hleděl. Jakmile si však přitáhla tričko blíže k tělu a upřela na něj nevinný úsměv, pochopil. Tohle přesně před pár lety udělala jeho dcera. Věděl, co ten úsměv a zvláštní lesk v očích znamená. Klesl na židli.
„A ještě spolu čekají dítě, hádám-li správně…“ Dořekl za nimi, oba přikývli. Generál si povzdechl a na několik minut se odmlčel. Jim to ovšem připadalo jako celá věčnost. „Jacob to už ví?“ Zeptal se na konec k jejich překvapení. Zavrtěli hlavou. „Tak to vám tedy přeji vše nejlepší, protože jak znám tvého otce, Sam, bude pořádně zuřit, bez urážky, Jacku, ale ty vážně nejsi typ chlapa, kterého by nějaký otec chtěl pro svou dceru.“
„Nikdo není dokonalý.“ Ušklíbl se Jack.
„Jak dlouho to trvá, Sam?“ Zeptal se jí.
„Obojí několik měsíců, asi deset.“ Po chvilce odpověděla.
„Deset? Obojí?“ Zamračil se.
„Když mě Goa´uldi unesli, nějak mi zastavili všechno v těle. Na čtyři měsíce. Kdyby se to nestalo, brzy bych měla termín, ale takhle to bude až za pět měsíců…“
„Jacob vás vážně přetrhne.“ Prostě konstatoval, ulevilo se jim, nevypadal naštvaně. „Obzvlášť, když jste se už několikrát viděli a jsem si jistý, že jsi už tehdy věděla, že jsi v jiném stavu…“ Mlčky přikývla. „No, Jacob má dorazit asi za hodinu, takže vám vřele doporučuji, abyste si našli nějakou dobře izolovanou místnost.“ Sam se ušklíbla. Věděla, co tou narážkou myslel. Přeci jen jí už znal docela dlouho, věděl, jak má pronikavý hlas. Taky věděl, že se určitě bude s Jacobem hádat.
„O jedné vím,“ pousmála se, pak ale zvážněla, „co s námi tedy chcete udělat?“
„Kdo to ještě ví?“
„Daniel, Teal´c a Janet Fraiserová.“ Odpověděla Sam.
„No, ty dva chápu, přeci jen s nimi jste pořád, ale Janet?“
„Je to doktorka, poznala to, jakmile jsem se vrátila.“ Pousmála se, Hammond zavrtěl hlavou.
„Bude to složité a asi se přitom bude hodně vytahovat na světlo samá špína, ale myslím, že si vás dokážu uhájit. Navíc řekl bych, že vám celý svět něco dluží. Přeci jen, už jste jej párkrát spasili…“ Pousmál se. „Nechejte to na mě, mám ještě pár přátel a taky toho trochu vím na každého, kdo něco znamená.“
„Díky,“ prostě odpověděla, nezajímaly jí podrobnosti. Hammond se na ní usmál.
„No, každopádně vám gratuluji.“ Jack i Sam se usmáli. Hammond si až teď všiml, že jí Jack už delší dobu drží kolem boků. Uvědomil si, že ti dva k sobě měli blíž, už od prvního setkání, než bylo vhodné. Mělo ho napadnout, že to dříve nebo později takhle skončí. Zkrátka si měl uvědomit, že ty dva to k sobě táhlo jako dva magnety. Pousmál se. „Radši běžte do zasedačky, za chvilku začíná porada.“
     Spokojeně si vykračovali k zasedací místnosti, když se rozezněl signál a vzápětí známá slova: nepovolená aktivace zvenčí!
     Oba se rozeběhli do řídící místnosti. Sam okamžitě přistála svém křesle vedle Silera.
„Máme někoho venku?“ Zeptala se ho.
„SG-4, 7 a 9, ale ti mají dorazit až za týden…“ Odpověděl, brána se otevřela, iris zavřela a za okamžik na obrazovce blikl kód Tok´rů. Sam se natáhla a otevřela iris. Za okamžik prošel Jacob s dalšími dvěma Tok´ry. Sam se sevřel žaludek. Jacob zvedl oči a zamával jí. Zlehka mu zamávala a otočila se na Jacka, stejně jako ona se tvářil poněkud nervózně.
     Společně šli uvítat Jacoba. U brány se také zjevil Daniel s Teal´cem, ti hodili pátravý pohled na Jacka. Ten zlehka přikývl. Daniel i Teal´c nasucho polkli. Jack se zašklebil a otočil se na Jacoba, který se právě objímal se Sam. Udivilo ho, jak klidně vypadá, jakmile však zachytila jeho pohled, uvolnila na okamžik oči a Jack v nich spatřil upřímnou hrůzu.
„Jacobe,“ Jack se přemohl a podal mu ruku, Jacob ji s úsměvem přijal.
„Rád tě vidím, Jacku,“ otočil se na Sam, „trvalo to trochu déle, promiň zlato.“ Sam se jen zlehka pousmála. Zachytila pohledem generála. Naznačoval jí, že se porada odkládá, dokud si nepromluví s otcem, ušklíbla se na něj. Pak se otočila k otci.
„Tati, chtěla bych s tebou mluvit,“ začala.
„Později, zlatíčko, teď je přeci porada…“
„Je to nutné, tati,“ tón jejího hlasu ztvrdl, Jacob se na ni překvapeně otočil. Sam ho nasměrovala do chodby, Jack vykročil s nimi. Jacob si ho všiml.
„Co mi vy dva zase chcete?“ Zvědavě se jich zeptal. Jakmile ho dostrkala do své laboratoře. Jack zavřel dveře. Pak si stoupl vedle Sam.
„Víš, tati, stalo se něco, co ty si vždycky odsuzoval,“ začala. Jacob chtěl něco říct, ale Jack mu naznačil, ať je zticha. Byl si dobře vědom toho, že Sam by se při prvním vhodném okamžiku vykroutila jako had a změnila téma. „Zkrátka, jak jsme tehdy uvízli na té planetě, já a tady Jack…“ zdůraznila jeho jméno, Jacobovi se zalesklo v očích podezření.
„Chceš mi říct,“ v hlase se mu objevil náznak nebezpečného tónu, zrak mu prudce sklouzl z dcery na Jacka, „že ses vyspal s mojí dcerou?!!“ Jack trochu ztuhl. Tahle situace se mu vážně nelíbila.
„Poslouchej mě tati, kruci!“ Zaječela na něj Sam, vadilo, jí jakým tónem mluvil s Jackem. „Můžeš být rád, že ti vůbec něco říkáme, ale koneckonců, tobě je to stejně jedno, nikdy tu nejsi, když cokoli prožívám! Nebyl jsi tu, když jsem se rozešla s Petem, nebyl jsi tady, když jsem zjistila, že jsem těhotná… nebyl jsi tady a já ti nemohla říct, táto, budeš děda…“ Do očí jí vstoupily slzy. Jacob na ni zíral neschopen slova.
„Ty s ním čekáš dítě?!“
„Vadí ti to?“ Vzdorně se ho zeptala.
„Ano, vadí, Samantho.“ Naplno odpověděl. Jack se podíval na Sam, tak trochu čekal, že se rozbrečí, ale to se ošklivě zmýlil. Vzpomněl si na Hammondova slova, že si mají najít izolovanou místnost. Uvědomil si, že za okamžik mu oba předvedou, proč.
     Sam se na otce rozkřičela bez sebemenšího varování. Vytknula mu všechno, co kdy provedl, připomněla bolestivé vzpomínky o smrti matky. Neopomněla ani jeho sobeckost atd. Jednoduše řečeno, Jack na ni hleděl s otevřenou pusou. I když věděl, že umí být temperamentní, tohle nečekal. Trochu ho zamrazilo při představě, že s touhle ženou bude žít po zbytek života.
     Ječeli na sebe asi půl hodiny. Pak mezi ně vstoupil Jack. Začínalo to totiž hrozit tím, že se na sebe vrhnou. Všiml si dokonce, jak se Selmak několikrát pokusila přebrat velení, ale Jacob ji vždy potlačil. Když je od sebe odtrhl, Jacob se na něj opovržlivě podíval. Jack ztuhl a věnoval mu ledový pohled.
„Tak dost, tohle už přeháníš, Jacobe. Je mi naprosto jedno, co si o mě myslíš, nebo že mě tu urážíš, ale co nepřejdu je to, že tady urážíš a ponižuješ vlastní dceru a ženu, kterou miluju a která je matkou našeho dítěte…“ Temně zavrčel.
„A já nepřejdu skutečnost, že moji dceru svedl a zbouchnul takovej prašivej pes jako si ty!“ Sam ztuhla, zírala na otce s otevřenou pusou. Chvilku bylo ticho. Pak Sam vydechla. Jack se na ní pozorně zahleděl. Viděl sice před sebou nyní stejné tělo, ale naprosto jiného člověka. V očích měla neuvěřitelné zklamání, odpor, znechucení a dvě slova - nenávidím tě.
     Hleděl na ni soucitným pohledem, spatřil, jak jen silou vůle zatlačila slzy. Přeskočil pohledem na Jacoba, i on vypadal zaraženě, spatřil mu v tváři pochybnosti, věděl však, že i kdyby teď před svou dcerou padl na kolena a odprosil ji, ona by ho neviděla.
     Zavrtěla hlavou. Její vědomí bylo prázdné. Bez emocí, bez myšlenek. Chvilku na něho ještě mlčky hleděla, pak k němu přistoupila a podívala se mu do očí.
„Takže jsem podle tebe děvka,“ tiše řekla, nebyla to otázka, „doufala jsem, že až jednou budu čekat dítě a budu zamilovaná, budeš na mé straně. Zřejmě jsem se v tobě velice zmýlila. Skutečně jsi jen bezcitný člověk, kterého vždycky zajímala jen práce. Člověk, který zabil mou matku.“ Zasyčela na něj, pak se na patě otočila a odešla z laboratoře. Jack, který ji ještě mohl zahlédnout za rohem spatřil, jak svěsila ramena, když si byla jistá, že jí Jacob už nevidí. Otočil se na Samina otce.
„Myslím, že už bylo řečeno vše, jasně jsi se své dcery zřekl, tudíž tě už nemusí zajímat ani ona ani naše dítě.“Temně řekl a odešel za Sam. Jacob tam zůstal stát. Chvilku se jeho tváře ještě držel rozzuřený výraz a ten po chvilce vystřídal smutek a lítost.
„Panebože, co jsem to udělal…“ Zašeptal se slzami v očích a odešel k bráně. Pak na domovskou planetu Tok´rů.
     Sam, jakmile se pohledem zpět ujistila, že ji Jack ani Jacob nemohou vidět, se rozeběhla chodbou. Nechtěla, aby jí někdo viděl brečet. Tryskem utíkala do dolních pater. Tam, když za sebou pečlivě zavřela dveře a pořádně do nich kopla se sesunula k zemi v hysterickém pláči, který se posléze vyvinul v pořádný vztek.
     Trvalo jí asi dvacet minut, než se dokázala uklidnit natolik, aby byla schopna normální komunikace. Přesto ale stále ještě pořádně zuřila, proto se vydala do tělocvičny zmasakrovat boxovací pytel. Rostoucí bříško a jeho nájemník tomu sice trochu překážely, ale…
     Jack ji nakonec viděl, až teprve, když dorazil k ní do domu. Hned od auta mu uši zaškubaly – v domě se ozýval třesk. Rozbíjeného nádobí. Zakroutil očima, nedokázal pochopit, proč všechny ženy, když zuří a rozbíjí nádobí. Tak trochu doufal, že to vybila v tělocvičně, protože se doslechl, že tam byla… No, doufal marně.
„Ahoj, Sam,“ opatrně zavolal do domu. Třesk utichl, trochu se zděsil, že na něj někde čeká s vázou, kterou mu hodí na hlavu. „Seš divnej?“ Zeptal se sám sebe a vešel dovnitř. Chvilku mu trvalo, než ji našel nasupeně sedící v ložnici na polštáři. Ve tváři měla divoký výraz. „Ahoj, zlato…“ Tiše znovu pozdravil. Jen na něj něco zavrčela.
„Ten bastard!“ Zaječela a rukou smetla sklenici z nočního stolku, ta se s třesknutím rozbila o stěnu. Jack sebou polekaně škubl. Vážně se jí bál!
„Samy, co kdybych dneska radši spal u sebe?“ Tiše se zeptal. Otočila se na něj.
„Ale, už jsem se ti taky dost nabažila?!“
„Nech toho!“ Okřikl ji, „já jsem přece na tvojí straně…“
„To já přece vím,“ protočila oči a nespokojeně mlaskla, pak se rozpačitě rozhlédla. „Nešlápl si někde na střep?“ Jack se rozesmál, sedl si k ní a objal ji.
„Zapomeň na něj, pokud tohle někdo dokáže říct, není tě hoden…“
„To si řekl moc hezky.“ Pousmála se a přitulila se k němu. „Přesto bych si přála, aby tu byl táta s náma…“
„Možná za čas, Sam, možná jednou dostane rozum…“

Pokračování příště…