______________________________________________________________

„Tak pohněte Carterová!“ Zavrčel Jack. Už deset minut na ni čekali před bránou s výjimečně těžkou výzbrojí a výstrojí na zádech. Zakřičel to na ni, jakmile se vtrmácela do prostoru brány, za sebou táhla neuvěřitelně obrovskou a očividně i pořádně těžkou tašku. Teal´c se na Jacka ušklíbl a přiskočil k Sam, aby jí s tím pomohl. „Co v tom proboha táhnete?“ Zeptal se jí Jack, když to s Teal´cem dotáhla k bráně. Začalo zadávání adresy.
„No, to i tamto,“ rozpačitě odpověděla. Jack si povzdechl a jakmile se otevřela brána, prošli.
   Na druhé straně je Jack nenechal moc vydechnout a okamžitě vyrazili. Jack pořádný kus před nimi a Daniel s Teal´cem pomáhali Sam s obrovskou náloží. Stále jim však neřekla, co v tom je.
„Tak, Sam, co v tom je?“ Naléhal Daniel. Sam se podívala na Jacka, jakoby se ujišťovala, že je nemůže slyšet.
„Několik vědeckých stanic. Včera, když jsem plukovníkovi říkala, že bych je chtěla vzít mi to zakázal…“ znovu zrozpačitěla, „ale tohle je mimořádná planeta, tak…“ Daniel se rozesmál.
„Tak to jo, to vás chápu.“
„Co se to poslední dobou vlastně děje s plukovníkem?“ Ozval se Teal´c. Ukázal tak tím na to, na co všichni v podvědomí mysleli. Jack byl poslední dobou víc jak podrážděný, na každého bezdůvodně křičel a vyléval si zlost především na svém týmu.
„Nevím,“ zavrtěla Sam hlavou, na tváři se jí objevil ublížený výraz. Vzpomněla si na včerejší incident. Jakmile se ho totiž zeptala na ty výzkumné stanice, okamžitě na ni začal ječet dost nepěkné věci.
„Něco ho trápí,“ povzdechl si Daniel, „mám dojem, že mi kdysi říkal, že si Sarah někoho našla… Navíc na něj zřejmě znovu doléhá synova a Skaarova smrt…“
„Přesto by na nás nemusel být tak příkrý…“ Ušklíbla se Sam, včera měla v jednu chvíli dokonce pocit, že jí co nevidět vrazí. Bolelo jí to však mnohem víc, než by mělo…
„Prošel si velice těžkým období, Sam,“ odtušil Daniel, „věděli jsme přece, že to jednou přijde…“
„To ano,“ pochmurně přikývla. „Přesto ho to ale neopravňuje na nás být takový.“
„Ne, to ne.“

     Na večer se Jack rozhodl, že je načase založit tábor. Tedy „navečer“ bylo asi kolem půlnoci. Zbytek týmu se za ním už sotva vlekl a nebýt těžkého nákladu, složil by se na zemi a usnul. Jack nařídil postavit tábor. Dali se do toho a hnáni touhou po spánku ho měli v pár minutách hotový. Pak těžce dosedli na klády, které natahali kolem ohně a čekali, až se udělá večeře. Daniel se asi hodinu po večeři zvedl a zalezli s Teal´cem do prvního stanu. Sam zůstala rozpačitě a nervózně s Jackem o samotě. Trochu se ho dokonce poslední dobou i bála. To ji připomnělo něco, na co se už týden snažila zapomenout – bylo to přesně sedm dní od chvíle, kdy se rozešla s Petem. Ten večer se pohádali. Pete pak udělal něco, čeho zřejmě bude po celý zbytek života litovat, ale Sam ho tou chvílí začala nenávidět. Živě si vybavovala každý okamžik toho večera…

„Zítra mám volno,“ sladce poznamenala, když vešla do jeho kuchyně. Otočil se na ni, překvapeně. Zarazila se. V obývacím pokoji seděla nějaká žena se dvěma malými dětmi. A ta žena právě řekla, že by si je mohl brát častěji, že to přece jsou jeho děti. Pete se na ni vyděšeně otočil. Sam stála s otevřenou pusou a z rukou jí vypadli klíče od bytu, které jí před týdnem daroval.
     Na patě se otočila a rozeběhla se z bytu pryč, Pete za ní. Neplakala, byla rozzuřená. Vyběhl na ulici, tam ji Pete dohonil a prudkým pohybem jí zastavil a strhl k sobě.
„Au!“ Zavýskla, nepříjemně jí stiskl paži. Pustil ji, začala si ji mnout. Podívala se na něj, vypadal rozzuřeně a zároveň omluvně.
„Odpust, měl jsem ti to říct, ale žijeme odloučeně! Už měsíc…“
„Měsíc?“ Zaječela, chodil s ní přece už čtyři měsíce. „Jsi odpornej podrazák! Kolik ženskej míváš ještě v posteli?!“ Do tváře jí vstoupil odpor. Pete soptil.
„Co to meleš?!“
„Jen to, že jsi odpornej děvkař a hajzl!“ Zasyčela, nadechla se, aby na něj vysypala další nadávky, ale nedostala k tomu už příležitost. Na tváři jí přistála obrovská rána. Ztuhla a ustoupila od něj. Zlehka se dotkla rtu. Krvácel. Pete také ztuhl.
„Sam, Samantho, promiň mi to, miláčku…“ Začal, Sam z očí vyhrkly slzy, uskočila.
„Jdi ode mě ty bestie, už tě v životě nechci vidět!“ Zakřičela, pak se otočila a běžela k autu, naskočila do něj a prudce sešlápla plyn, pak se rozjela domů.

     Zlehka se dotkla rtu. Rána se jí už hojila. Prsty jí sklouzly k bradě, zlehka sebou škubla. Pořádně jí to zabolelo. Po Petovi jí totiž zůstala pořádná modřina na bradě, kterou však velice obratně každý den skrývala make-upem.
„Půjdu si také lehnout,“ zamumlala, Jack ji však neposlouchal, proto vstala a vlezla si do stanu. Při představě, že bude spát tak blízko něj jí naskočila husí kůže. Ta představa jí zároveň děsila a zároveň … velice… přitahovala… Poklepala hlavou. Tohle je přece blbost. Povzdechla si a zalezla si do spacáku. V tom okamžiku dovnitř vlezl Jack. Tvářil se neutrálně, ba se dokonce snažil nasadit přívětivý výraz.
„Natáhl jsem kolem tábora pár poplašných zařízení, takže hlídky držet nemusíme. Mám dojem, že jste je na svět dokonce přivedla vy.“ Poprvé po dlouhé době promluvit, němě přikývla. Sedl si proti ní a zadíval se jí do očí. Na chvilku se v nich ztratil. Viděl v nich však i něco, co se mu nelíbilo. Strach. Strach z něj. „Chci se vám omluvit, pár posledních týdnů nejsem ve své kůži,“ začal. Přikývla, stále mlčela. Jack najednou zbystřil. Zadíval se jí na tvář. Poprvé si všiml, že má roztržený ret a při pozorném zkoumání prohlédl i zbytek. „Sam! Proboha, co se vám stalo?!“
„To nic, pane,“ zamumlala a odvrátila od něj zrak. Zlehka jí vzal bradu do dlaně a otočil ji zpět. Vypadal odhodlaně. „Trochu jsem se pohádala s…“
„S tím chlapem, se kterým jste chodila?“ Tiše se zeptal. Snažil se na to nemyslet, nemyslet na to, že ona někoho má. Někoho jiného. Zarazil se. Proč na to myslel? Němě přikývla. „On vás praštil?!“ Váhavě to přiznala. Jasně viděla, jak Jack zrudl vztekem.
„Ale nic to není pane, vážně…“ Rychle ho ujistila, až příliš rychle. Jack ji vzal za loket, škubla sebou. Pojalo ho podezření, a ač se tvářila odmítavě, vyhrnul jí rukáv a zadíval se na pořádnou modřinu, kterou měla na lokti.
„Tak nic.“ Zopakoval. Trochu čekala, že na ni začne ječet, že je blbá, že s ním vůbec chodila, to však neudělal. Vyděsilo jí ticho, které nastalo. „Bylo to častějc?“ Neutrálně se zeptal. Zavrtěla hlavou. Najednou cítila, že se mu může svěřit.
„Rozešli jsme se. Navštívila sem ho totiž v době, kdy tam hostil svou manželku a… a dvě děti…“ Zamumlala. Do očí jí vstoupily slzy. Připomněl se jí strach, který jí ovládl, když jí Pete vrazil. Přiložila si dlaň ke rtům, aby zdusila vzlyk. Protože měla sklopené oči, nepostřehla, že se k ní Jack přiblížil. Ztuhla, když ji vzal kolem ramen a pevně objal. Zabořila mu hlavu do ramene a poprvé se od chvíle, kdy dorazila domů, rozplakala.
     Neobratně ji začal utěšovat. Po chvilce ji i pohladil po vlasech. Zíral na ni jako na zjevení. Vždycky byla tak plná života, plná energie, vždy se jevila jako silná osobnost, která přestojí leccos. Nyní měl v náručí zlomenou a uplakanou ženu, která už svou bolest nedokázala skrývat. Pochopil, proč na něj v poslední době hleděla s obavami. Po zážitku s Petem zřejmě přestala důvěřovat naštvaným chlapům. A on jí to jen připomínal. Sám by si nejradši hned jednu vrazil.
     Usnula mu v náručí asi po hodině. Ještě další hodinu jí držel a prohlížel si její již klidnou tvář. Když mu však začala víčka padat únavou, jemně ji položil na karimatku a natáhl se vedle ní. Převalila se na bok a stočila do klubíčka. Jack si povzdechl a přiblížil se k ní. Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji. Cítil, jak se třese. Přitiskl ji k sobě a zavřel oči. Pak ho vůně jejích vlasů ukolébala k spánku.
     Když se ráno probudil, ihned si vzpomněl, co mu řekla včerejšího večera. Pousmál se, stále ještě leželi a Jack ji pevně objímal. Všiml si, že má na tváři klidný a spokojený výraz. Chvilku ji ještě držel, než si všiml, že se začala probírat, jemně ji pustil a odkulil se ke vchodu do stanu, vlezl do bot a vylezl ven. Málem si venku vrazil za to, co v noci udělal. Tohle přece nejde! Je jejím nadřízeným a ne přítelem…
„Jsi v pořádku, Jacku?“ Probudil ho Danielův hlas, zvedl k němu oči a spatřil, že Daniel i Teal´c sedí u právě rozhořívajícího se ohně a hledí na něj. „Vypadáš, jako bys viděl ducha…“
„Jen sem se právě probudil…“ Zabručel v odpověď a sedl si mezi Daniela a Teal´ca, od Daniela si pak vzal kávu a napil se. Daniel se ušklíbl a vzal si jinou. V tu chvíli vylezla ven Sam. Daniel se na ni nechápavě podíval, ač se právě probudila, vypadala stejně dokonale jako celý den, přestože oni tři po probuzení vypadali, jakoby je ve spánku přejel traktor. Zavrtěl nad tím hlavou, Sam, která pochopila, proč se na ní dívá se jen pousmála a pokrčila rameny.
„Takže se sbalte a za půl hodiny vyrážíme, je to ještě daleko,“ řekl jim po chvilce Jack a vyhnul se pohledu na Sam. Ta se tvářila úplně normálně, Jack si uvědomil, že ona si zřejmě nic z toho, co mu v noci řekla nepamatuje, zřejmě ani to, že ji celou noc pevně držel. Sklopil oči a šel si zabalit.
     Jak moc se mýlil. Ani netušil, že celou noc cítila jeho blízkost a že si ji slastně vychutnávala. Sam se za ním smutně dívala, nechtěla, aby to věděl. Povzdechla si a poohlédla se po něčem k snídani. Nechtěla jim kariéry vyhodit z okna, navíc si už delší dobou nebyla jistá, zda-li k ní Jack stál něco cítí. Věděla, že před časem tomu tak bylo, ale už uplynulo mnoho vody…
     Na cestu vyrazili asi za dvacet minut. Sam si s pozvednutým obočím všimla, že Jack opět zaujal vedoucí pozici, která spočívala v tom, že šel asi dvacet metrů před nimi.
„Dostala jste z něj, co ho tak žere?“ Zeptal se tiše Daniel. „Doufali jsme, že byste mohla… Proto jsme vám ho přenechali na noc…“
„Milé,“ ostře odpověděla, pak našpulila rty a zavrtěla hlavou, „řekl jen, že se omlouvá za svoje chování, ale neřekl proč. Myslím, že to pořádně neví ani on sám.“
„Tak proč tedy o tom stále přemýšlí?“ Zeptal se Teal´c, Sam chvilku mlčela, než mu odpověděla.
„Protože si uvědomuje, že kdyby byl s námi, asi by to nedokázal vytlačit z hlavy a jen by na nás křičel, je lepší pro něj i pro nás, že se drží stranou.“
„To nebyla přímá odpověď.“
„Ne, to ne, ale odpověď to byla.“
     Jack se během dne opět vrátil do své pochmurné nálady. Opět začínal mít nepříjemné narážky a ti tři pomalu začínali uvažovat o tom, že ho svážou, dají mu roubík a nechají někde v lese. Zašli dokonce tak daleko, že Teal´c z batohu vytáhl lano a Sam ve stejnou chvíli černý šátek. Daniel se navzdory situaci musel rozesmát.
„Tak neblbněte, mě taky pořádně žere, ale tohle mu přece udělat nemůžeme…“
„Ne? A proč ne?“ Zeptal se Teal´c.
„Danieli, když ho nikdo nenajde, tak jak by se mohli dozvědět, že jsme to byli my?“ Krvelačně se ho zeptala Sam, vytřeštil na ní oči. Pak si všiml, jak jí zaškubaly koutky.
„To jste nemyslela vážně, že ne?“
„Jen napůl, myslela jsem, že bychom ho mohli omráčit a táhnout za sebou…“
„Sam!“
      Večer se opět utábořili. Cíl jejich cesty byl totiž prakticky na druhé straně planety. Rozlehlé planety… Daniel vychytrale mrkl na Sam a oznámil jí tím, že Jacka do stanu získává na celou akci. Nejprve trochu ztuhla a pak rozpačitě přikývla. Trochu se bála, podívat se mu do očí, po tom, co pro ni udělal minulou noc. Proto, jakmile povečeřeli a uklidili, zmizela na své stanoviště. Dnes v noci totiž vztyčili hlídky: Sam s Jackem, Daniel s Teal´cem. Asi po pěti minutách se objevil stín a ten se posléze proměnil v Jacka.
„Neusínáte?“ Neutrálně se jí zeptal. Zavrtěla hlavou a znovu se opřela o kmen stromu. „Zítra asi bude pršet…“ Pochopila, že se pokouší navázat řeč, ale proč se proboha baví zrovna o počasí?!
„Lepší zítra než teď v noci, to bychom neviděli vůbec nic.“ Odpověděla. Když ho zajímá počasí… Jack se nervózně zavrtěl.
„Klidně si běžte lehnout, můžu tu zůstat sám…“
„To je v pořádku, pane, stejně se mi nechce spát.“ Přiznala a povzdechla si. Začínalo se ochlazovat. Chvilku mlčeli a naslouchali hrobovému tichu. Pak se lesem rozlehl zvuk. Oba zbystřili. Někde někdo šlápl na suchou větev. Sam pochytila podivnou předtuchu, mráz jí přeběhl o zádech. Tiše odjistila zbraň. Jack si toho všiml a udiveně se na ní podíval, přiložila se prst ke rtům a pokrčila rameny, pak zmizela ve tmě. Jack nechápavě zavrtěl hlavou. On sám v tom neviděl nic neobyčejného, prostě nějaké zvíře šláplo na suchou větev. Otočil se, aby obešel tábor. Když došel ke stanům, krev v žilách mu zmrzla. Temnotou se rozlehl výkřik. Znal ten hlas. Patřil Sam. Podvědomě si všiml, že Teal´c s Danielem vyběhli ze stanu, oba se zbraněmi. Jack však už běžel do lesa.
     Popadla ho zvláštní zuřivost, když hledal místo, odkud křik vyšel. Běhal jako smyslů zbavený po lese několik minut, křik však už znovu nezaslechl. Pak o něco zakopl, Přistál na všech čtyřech a hlavou pořádně zabrzdil o jehličí. Něco vztekle zavrčel a ohlédl se, aby se podíval, o co to zakopl. Ztuhl.
     Na hromádce před ním ležela změť oblečení. Oblečení SGC patřící podle jmenovky Majoru Samanthě Carterové. Na hromadě ležely všechny její zbraně. Natáhl ruku a prohrábl se věcmi, v tu chvíli se přiřítil Daniel s Teal´cem, tvářili se zachmuřeně. Nadzvedl její bundu a zalapal po dechu. Byla mnohem těžší, než je obvyklé, naznačil jim, aby ustoupili, pro případ, že by v tom byla bomba. Za vteřinu ale pochopil, že tomu tak není. Z bundy něco kapalo. Natáhl druhou ruku, pak znovu zaklel. Byla to krev. Spousta krve.
„Jacku,“ ozval se Daniel, „viděli jsme Goal´uldský letoun…“
„Já se bez ní nevrátím,“ zaskřehotal Jack. Ve tváři měl podivný výraz, i přes tmu ho však Daniel rozeznal.
„Jacku, to není tvoje chyba, že ji unesli…“
„Je, nevěřil jsem jí, že něco slyšela a pošetile jsem ji nechal vejít přímo do pasti. Teď je už možná mrtvá. Jenom kvůli mojí pitomosti.“ Zuřivě se zvedl, bundu stále pevně svíral oběma rukama. Daniel postřehl, jak mu mezi prsty kape krev. Bunda jí byla přímo nasáklá.

„…zkouška DNA potvrdila, že je to krev majora Carterové,“ pochmurně jim sdělila Janet Fraiserová. Povzdechla si a opatrně na generála pohlédla.
„Jen mluvte, majore.“
„Víte, podle toho, co jsem viděla na té bundě musela ztratit opravdu hodně krve, já…“ Janet na něj hodila zoufalý pohled. Jack od nich odvrátil oči, Daniel v jeho tváři spatřil smutek a bolest. A vinu.
„Pokud by ji však včas dopravili do sarkofágu…“ Prohodil Teal´c.
„Radši by zemřela, než aby jí do něj zavřeli.“ Zabručel Jack.
„Promiňte pane, ale s touhle ztrátou krve pochybuji, že by byla při vědomí.“ Odporovala mu Janet. Jack se na ní nevěřícně podíval a odešel z kanceláře.
„Dáme vědět Tok´rům.“ Rozhodl generál. „I kdyby už nebyla šance, Jacob by to měl vědět.“
     Daniel Jacka našel asi po hodinovém hledání. Překvapivě ho našel v její laboratoři. Seděl na její židli a hlavu měl v dlaních.
„Jacku…?“
„Dej mi pokoj, Danieli.“
„Nemůžu, pokud si nevzpomínáš, tak to byla i má přítelkyně…“
„Proč o ní mluvíš, jakoby už byla mrtvá?“ Zvedl k němu oči. „Může přece ještě žít…“
„Ale jaká je naděje, Jacku? Nevíme, kdo ji unesl, proč a ani co po ní chce…“
„Tak na to přijdeme, Tok´rové mají přece ty svoje špicly všude…“
„To ale může chvíli trvat. Několik měsíců…“
„Lepší někdy než nikdy. Nemyslíš? A teď vypadni, chci být sám.“ Daniel udiveně vycouval ze dveří a zavřel za sebou. Nechápavě zavrtěl hlavou. I když byl také smutný a v jistém smyslu i zoufalý, takhle moc ne… Zase pravdou bylo, že Sam k Jackovi měla blíž než ke komukoli jinému z jejich týmu. A Jack to věděl. Dalším kamenem úrazu byla skutečnost, že Jack za její únos skutečně tak trochu mohl. Možná, že kdyby ji nepustil samotnou, nebo vůbec, byla by stále s nimi… A ne někde ukrytá, možná dokonce mrtvá…
     Opět si ukryl tvář do dlaní a ztěží zabránil zoufalému výkřiku. Cítil se víc jak mizerně. Hlavou mu vířily všechny vzpomínky na poslední dny. Vybavoval se mu každý rozhovor, každý pohled, letmý dotek… Vybavila se mu ona noc. Noc s několika okamžiky, které ho nyní naplňovali smutkem. Vše prořezával její výkřik. Cítil v něm bolest, strach, úzkost a volání o pomoc. Zoufalou prosbu. Vyskočil na nohy a kopl do nejbližší skříně, ta se s rachotem otevřela a vysypala tak svůj obsah na zem. Okamžitě si uvědomil, že to jsou Saminy zápisky. Posbíral je a položil před sebe na stůl, pak si rozsvítil lampičku na jejím stole a podíval se do prvního papíru. Byla to kopie nějakého hlášení starého asi rok. Musel se usmát, měla spisovatelský talent. Odsunul je stranou a přitáhl si blíž její note book, zvědavě ho otevřel. Se smutným úsměvem si všiml, že ho zapomněla vypnout i sundat z nabíječky, díky ní ještě šel… Uvědomil si, že ona byla vlastně roztržitější už delší dobu. Byly to však jen takovéhle maličkosti, proto se jimi nezabýval. Najel na dokumenty a bez zvláštního zájmu se díval, jaké tam má uložené soubory. Pak narazil na složku fotografie. Pokrčil obočí a klikl na ni. Za okamžik se mu otevřel soubor s asi třiceti fotkami. Otevřel první. Pousmál se a prohlédl si i ostatní. Převážně to byly fotografie ze všelijakých oslav narozenin. Zastavil se na jedné fotografii. Někdo tam vzal Sam z detailu. Usmívala se tam jen zlehka. Ve tváři měla spíš takový zasněný výraz a v očích jí bylo i na fotce vidět několik jiskřiček potlačovaného veselí.
     Hleděl na to několik minut, než se rozhodl a poslal si to do pošty. Pak note book definitivně vypnul, zavřel, vypojil ze zásuvky, zhasnul lampu a odešel, u dveří se ještě ohlédl na její stůl, jakoby ji tam viděl sedět a s úsměvem mu vysvětlujíc, na čem právě pracuje. Moc dobře věděl, že si byla vědoma toho, že polovinu z toho, co mu říká, stejně nechápe, ale ona ho stejně brala jako rozumově sobě rovného. Měla s ním trpělivost jako s dítětem. Znovu se pousmál a v očích mu pohaslo poslední světlo. Povzdechl si a zavřel dveře, pak šel domů.

Po čtyřech měsících…

     Jack se na sebe podíval do zrcadla, musel připustit, že opravdu vypadá trochu zpustle. Už se několik dní neholil a bylo to znát. Poslední dny pro něj byly těžkou zkouškou. Přijali totiž zprávu od Tok´rů, která jasně říkala, že po Sam není ani jediné stopy. Stále měl před očima Jacobovu tvář, když mu říkali, že zmizela a že je možná mrtvá, a pak, po čtyřech měsících, když jim oznamoval, že nic nenašli.
     Vyhýbal se mu. Bál se setkání s ním. Čím více času totiž uběhlo od jejího zmizení, tím více si to Jack vyčítal. Byl tím přímo posedlý. Před týdnem ho generál Hammond dokonce poslal na nemocenskou. Jestli se totiž někdo propadal stále hlouběji a hlouběji, byl to Jack.
     Sevřel ruku v pěst a v zápětí ohromeně pozoroval prýštící krev a sypající se sklo ze zrcadla. Druhou rukou se natáhl po lékárně a ruku si ovázal. Pak se po stěně svezl na zem k vaně a zahleděl se do země. Kromě Jacobovy tváře viděl každý den ještě jednu. Každou hodinu, sekundu měl před očima jí. V jednu chvíli se smála a v druhém okamžiku mu brečela v náručí. Složil si hlavu na kolena a přitiskl obvaz, aby zastavil krvácení, pak zavřel oči a snažil se všechno vyhnat z mysli. Venku se začalo rozednívat.

Po dalších osmi měsících…

     Jack znechuceně kráčel chodbami SGC k Samině laboratoři. Před několika měsíci ztropil příšerný skandál, když ji chtěli přidělit někomu jinému. Alespoň v tomhle mu ustoupili. No, na oplátku mu teď do týmu přidělili nového člena. Byl to mladý vědec, který v životě v rukou nedržel zbraň a to, co by Sam trvalo dvě vteřiny jemu zabralo půl dne.
     Vrazil do její laboratoře. Všechno tam zářilo čistotou, dohlížel na to, aby tam pravidelně uklízeli. Byl jako posedlý, nedokázal se smířit s myšlenkou, že je navždy pryč. Pečoval o všechny její věci, jakoby to byla svatá věc. Dokonce jí chodil domů i zalévat květiny.  Klesl na její židli. Sem chodil, když měl mizernou náladu. Nikdo se ho zde neopovážil navštěvovat, nikdo kromě Daniela s Teal´cem. Ti nyní slušně zaklepali a nečekajíc na vyzvání vešli. Tvářili se soucitně. Oba se však už dávno smířili s tím, že je pryč.
„Máme akci, Jacku.“ Poznamenal Daniel. Jack totiž naprosto sabotoval jakékoli porady. „P7X C45, prý neobydlená planeta před několika dny opuštěná Goa´uldy. Mohli bychom tam nalézt třeba něco zajímavého, co tam zapomněli… No, každopádně odchod je za hodinu.“ Jack sotva zřetelně přikývl, Danieli s Teal´cem se otočili a odešli. Jack tam ještě chvilku seděl, pak se šel mlčky připravit na akci. A na nového doktora…
     Hned po průchodu bránou si jejich nový člen vymknul kotník, když narazil o hranu bránu. Reakce ostatních byla ovšem na bodu mrazu, zpevnili mu to a oznámili mu, že pokud se na cestu necítí, může se buď vrátit, nebo na ně počkat u brány, oni, že pokračují dál. K jejich smůle se rozhodl pokračovat s nimi.
     Netrvalo jim ani půl dne, než narazili na zříceniny nějakého města. Jelikož se začínalo stmívat, rozbili u prvního domu tábor.
     Jakmile jejich přírůstek usnul po silném prášku na spaní, pečlivě ho ukryli a vydali se prozkoumat město. Brzy narazili na první stopu po goa´uldech. Tím bylo podzemní vězení. Obezřetně do něj vstoupili a odjistili si zbraně. Prohlížejíc každou celu, krčíc nos nad mrtvolami postupovali k jeho konci.
     Jack ztuhl, mráz jim přeběhl po zádech při tom pohledu. Zbraň mu vyklouzla z rukou a s tupým nárazem dopadla na zem. Cítil, jak se mu téměř zastavilo srdce, udělal dva kroky k poslední cele a jediným trhnutím otevřel mřížované dveře. Pak se pomalým krokem  přiblížil ke středu jejich očí. Klesl na kolena a natáhl k ní ruku. Ležela skroucená na zemi, připoutaná řetězy, blonďaté vlasy byly špinavé od hlíny a prachu, v dlouhých pramenech jí skrývaly tvář. Jack je rozklepanou rukou odhrnul a se skleněnýma očima se připravil na nejhorší. Čekal ho další šok. Pohnula se a slabě zasténala. Okamžitě jí vysvobodil z řetězů a vzal na ruce. Byla lehká jako pírko. Všichni tři se tryskem rozeběhli k východu a k táboru. Tam ji Jack jemně položil na pokrývky a natáhl se pro měch s vodou. Pootevřela oči a podívala se na ně. Zachytil jí na rtech slabý úsměv. Pak upadla do bezvědomí. Jack jí lehce smočil rty ve vodě a pak ji znovu vzal na ruce. Mezitím probudili mladého vědce a zanechávajíc tam všechny věci se rozeběhli k bráně.
     Běželi po celý zbytek noci. Brána od nich byl vzdálena asi deset mil. Jack ji celou cestu pevně svíral a neustále kontroloval, zda-li stále dýchá. Když dorazili k bráně, vyděšeným výkřikem je zastavil. Teal´c přeběhl k bráně a spolu s Danielem začali zadávat adresu a připravit se na vyslání kódu. Jack mezitím položil Sam na zem a začal jí hledat tep. Nic však nenacházel. Vyděšeně zaklel a začal jí uměle masírovat srdce, po chvilce se sklonil a dal jí umělé dýchání.
     Zopakoval to ještě asi třikrát, než se s kašláním probrala k životu. Brána už byla otevřená a Daniel s vědcem uvnitř svolávajíc lékaře. Jack s Teal´covou pomocí opatrně Sam pronesl bránou a na druhé straně jí až neochotně předal do péče lékařům. Ti ji okamžitě převezli. Všichni tři jim byli v patách.
     Zastavila je až doktorka Fraiserová. Příkrým pohledem je zmrazila u dveří a hned se přesunula k Sam. Ustaraným pohledem se na ni podívala a ruce se jí mezitím míhaly. Bojovali o její život.

     Jack seděl s hlavu mezi koleny na ošetřovně. Kousek za ním spal Daniel a Teal´c před ošetřovnou popocházel sem a tam. Sam ležela kousek od nich za závěsem, připojená na desítky přístrojů. Právě o ní pečovala Janet Fraiserová.
Když vyšla ven, Jack vyskočil na nohy a přímo na ní visel. Povzdechla si.
„Řekla bych, že Goa´uldi tu planetu opustili přibližně před deseti dny. Je hrozně dehydratovaná.“ Stiskla rty, „lepší smrt, než to, co zažila ona. Zřejmě ji tam celý ten rok jen udržovali při životě občasným jídlem a vodou.“
„Můžu k ní?“ Vybafl na ni, nespouštěl však oči z té křehké blondýnky kousek od něj. Janet se nesouhlasně ušklíbla. Všimla si však Jackova pohledu i, právě pobuzeného, Danielových posunků. Nakonec přikývla.
„Ale opatrně, stále je v kritickém stavu. Jdu ke generálovi…“ Otočila se na Sam, v očích měla smutek, „buď silná, Sam.“
     Pomalu prolezl závěsy a posadil se na židli vedle její postele. Poprvé se na ni pozorněji zahleděl. Za ten rok jí neuvěřitelně narostly vlasy. Splývaly jí nyní ve vlhkých pramenech po ramenech. Čeho si však všímal daleko víc byl zbytek jejího těla. Na rukou a odhadoval, že i na nohou, měla silně rozedřenou kůži od kovových pout. Všiml si i starých strupů. Celá byla příšerně bledá. Uvědomil si, že se mu nezdála lehká, ona byla jako lehký závan větru. Popadla ho šílená nenávist ke Goa´uldům za to, co provedli téhle nevinné ženě. Zlehka ji pohladil po ruce a opřel se do křesla, neměl v úmyslu ji opustit do doby, než bude schopná vstát.

Po týdnu…

     Právě odjel Jacob, po dlouhé době ho viděl se šťastným výrazem. Přesto byl smutný, že se svou dcerou nemůže zůstat. Odcházel do další akce.
     Jack právě s díky vrátil Danielovi tác s jídlem. Jak si slíbil, neopouštěl ji téměř ani na chvíli. Jen když potřeboval na záchod, nebo na jídlo… Dnes se však od ní odmítal jen pohnout. Měl takový zvláštní pocit. Nedokázal ho rozluštit, proto u ní raději zůstával non-stop.
     Otevřela oči. Nic. Bílo. Zavřela je. Po chvilce je znovu otevřela, začalo se jí rozjasňovat, obrysy začínaly dávat smysl. Tohle prostředí znala, srdce jí poskočilo. Byla doma.
     Po chvíli se rozhlédla kolem sebe. Vyvalila oči, když u své postele spatřila spícího Jacka. Hlavu měl položenou na její přikrývce a tvrdě spal. Pousmála se. Pohlédla si na ruce. Odvrátila od nich oči. Byla si vědoma toho, že musí vypadat příšerně, byla však vděčná za to, že žije. Nevzpomínala si na posledních několik dní v tom vězení. Neustále se snažila spát doufajíc, že smrt přijde ve spánku. Jedno však viděla čistě. Viděla něčí oči a pak cítila, jak ji někdo zvedá a odnáší. Ty oči znala, celý rok ji držely při životě. Patřily muži, který u ní spal. Zvedla ruku a bezmyšlenkově mu prohrábla šedivějící vlasy. Neklidně se zavrtěl. Pomalu zvednul hlavu. Když si uvědomil, že hledí přímo do nebesky modrých očí, které, ač toho tolik zažily, byly stále jako letní obloha brzy zrána. Prudce vydechl a usmál se. Opětovala mu úsměv. Uvědomil si, že už vypadá daleko lépe, než když ji odnášel z těch proklatých kobek.
„Dobré ráno,“ tiše řekl, aby na ně neupoutal pozornost, chtěl ji pro sebe. Alespoň na chvíli.
„Ahoj,“ zašeptala. Stále si hlasem nebyla příliš jistá.
„Myslíte, že mi někdy odpustíte, že jsem vás nechal jít samotnou?“ Zašeptal a sklopil oči.
„Není co odpouštět,“ odpověděla a pohladila ho po tváři, stiskl jí ruku a něžně se na ni usmál.
„Mysleli jsme, že jsem-jsme vás ztratili…“
„No, já v konec doufala.“ Po pravdě odpověděla a na okamžik zavřela oči, byla příšerně unavená.
„Spi.“ Zašeptal a zavřel jí oči, velice ráda ho poslechla.

Po dalších dvou týdnech…
 
     Gratulovala si. Už dokázala i sama chodit. Většinou jí však podpíral Jack. Ostatně, staral se o ní téměř bez přestávky. Ale vůbec jí to nevadilo. Naopak, byla ráda, že je to on a ne někdo jiný. Navíc byla doma. Jack jí oznámil, že se zabydlí na gauči a ať kdykoli křičí, když bude něco chtít. Nikdy toho však ještě nevyužila.
„Cítíte se už lépe, že?“ Zeptal se jí toho ráno u snídaně.
„Mnohem,“ usmála se a spokojeně se na sebe podívala. Jack si dával záležet na tom, aby jí opět dostal do předešlé formy, začal její postavou. Pomalu ale jistě se jí začaly vracet její ženské křivky. „Děkuju.“ Plaše na něj pohlédla. Celý rok hodně přemýšlela o svém dosavadním životě. Uvědomila si, že toho muže, který sedí jen kousek od ní a s úsměvem jí něco vypráví, skutečně miluje.
     Jack právě vyprávěl jednu svou oblíbenou historku z lovu ryb, mluvil však spíš podvědomě. Jeho já bylo zaměřeno na Sam. Vychutnával si každý kousek jejího těla, její přítomnost, vůni…
„Řekl bych,“ zamumlal, „že je načase, abyste mi začala tykat, ne?“ Navrhl, s pokrčením ramen přikývla a usmála se, vzápětí natáhla ruku.
„Sam.“ Usmála se.
„Jack, těší mě.“ Ušklíbl se. „Takže vidím, že je ti už mnohem lépe, takže, co kdybychom zašli třeba na večeři?“
„Ještě ne,“ zavrtěla hlavou, „možná za pár týdnů, ale necítím se dobře natolik, abych mohla mezi lidi.“
„Však nám to neuteče.“ Pousmál se a napil se kávy, věnovala mu kouzelný úsměv.

Po měsíci…

     Už se dokonale uzdravila. Až překvapivě rychle. Janet to odhadovala na odkaz po Tok´ře Jolinar. Až na poměrně delší vlasy vypadala jako dřív. Jen jí ve tváři stále zůstávaly chmury a vzpomínky na hrůzu, kterou zažila. Už jen trochu jí zbývalo, aby se dostala do své dřívější kondice, proto nevynechala jedinou příležitost si jí zlepšovat. Každé ráno Jacka donutila chodit běhat, nebo trávila hodiny v tělocvičně. Nikdo kromě Jacka netušil, kde bere takovou energii. On to však pochopil. Často v noci slyšel, jak se probudila s tlumeným výkřikem. Děsily jí noční můry. Denně si pak vybíjela vztek a šílenou nenávist cvičením.
     Spokojeně na ni hleděl, seděl na patníku v parku a oddechoval, s tázavě pozvednutým obočím se k němu vracela z těžce vedoucí pozice.
„Co je?“ Zeptala se ho a posadila se vedle něj.
„Jsem na tohle už trochu starý, nemyslíš?“
„Ne,“ zašeptala a sklopila oči. Všiml si, že lehce zčervenala. Náhle pochopil. Jemně uchopil do dlaně její bradu a otočil ji k sobě.
„Je tu něco, co ti chci říct. Už dlouho…“ Zadíval se jí do očí, byla tam otázka. Pochopila.
„Stále to trvá, Jacku,“ zašeptala, ale dál už nepokračovala. „Pojďme domů…“
„Dobrá,“ přikývl, „ale před časem jsem tě pozval na večeři, to pozvání stále platí a protože jsem na dnešní večer reservoval stůl v jedné italské restauraci, obávám se, že by sis asi měla vybrat něco pěkného na sebe…“ Sam se rozesmál a přikývla.
„Fajn, alespoň nebudeme muset vařit, přeci jenom, já to nikdy neuměla a ty taky nejsi zrovna výběrový kuchař…“
„Za války to stačilo…“ Zabručel.
„Jo, ale tam jste asi neměli troubu a sporák, že?“ Se smíchem se ho zeptala. Vážně na ni pohlédl, pak vyprskl smíchy a zavrtěl hlavou. „Radši poběžme…“
     Bylo půl sedmé večer. Stála před zrcadlem a právě si tmavou rtěnkou líčila rty. Když skončila, s povzdechem ji odložila a podívala se na sebe do zrcadla. Prohrábla si prsty dlouhé vlasy a vzala jeden pramen do dvou prstů. Přemýšlivě na něj hleděla, pak zavrtěla hlavou. Znovu se na sebe podívala do zrcadla. Měla na sobě krátké černé šaty s výstřihem do V s ramínky za krk. Kolem krku měla jen tenký zlatý řetízek bez přívěsku, na nohou měla černé páskové boty na vysokém podpatku. Oči měla temně orámované, rty se jí leskly a měly barvu tmavě rudého karmínu. Vlasy jí v hladkých pramenech splývaly po ramenech. Na uši si připnula náušnice, které byly v kompletu s řetízkem. Na okamžik zavřela oči. Přeběhl jí mráz po zádech. Pevně si objala ramena a snažila se to zahnat. Stále jí děsily vzpomínky na to vězení, kde strávila rok. Nakonec si povzdechla, silou vůle zatlačila do očí se deroucí slzy, obrátila se a odešla z koupelny do kuchyně.
     Přesně jak se domlouvali u jejího domu zastavil v sedm. Lehce se usmívala, když ho pozorovala skrytě z okna, jak jde ke dveřím. Na sobě měl oblek. Musela se široce usmát. Nevzpomínala si, že by ho kdy viděla v obleku. Maximálně tak ještě v uniformě.
     Když mu otevřela, zůstal ohromeně stát na prahu a nepokrytě na ní zíral. Lehce jí zrůžověly tváře a sklopila oči v potlačovaném veselí.
„Jdeme?“ Zeptala se ho a natáhla se pro tenký letní kabát. Mlčky přikývl, usmála se, vyšla ven a zamknula. Pak Jack vyrazil k autu. Pohlédla nahoru. Na hvězdy. Podzim už byl v plném proudu a přesto bylo ještě teplo. Slunce však zapadalo brzy a proto teď už byly vidět všechny možné hvězdy. „Je to nádhera.“ Vydechla.
„Obzvlášť, když víš, že na ně můžeš vstoupit.“ Poznamenal Jack, s úsměvem přikývla. Hrozně se těšila na nadcházející akci, zatím SG-1 doprovázela jen na jejich stanici alfa. Nyní však už byla opět v kondici a proto jí generál vrátil její postavení v SG-1. Za dva dny je čekal desetidenní pobyt na spřátelené planetě, kde měli vyjednávat o dalších podmínkách v utvrzení přátelství.
„Kéž už by to bylo tady,“ povzdechla si, Jack si v jejím hlase všiml strašné nedočkavosti, musel se znovu pousmát. Ač věděl, že galaktické cestování pro ní znamená celkem hodně, netušil, že by ho mohla až takhle milovat.
„Radši pojď, tu rezervaci nám nebudou držet do půlnoci.“ Vyzval ji, ušklíbla se a nasedli.
     Restaurace, kam ji vzal ji ohromila, jakmile vešli na zahrádku. Byla pod širým nebem, obehnána vysokou kamennou zdí na které rostl břečťan. Na zdích byly barevné světýlka. Bylo tam asi deset stolů pro dva, na každém hořel svícen.
„Nádhera,“ ohromeně vydechla, Jack se pousmál a řekl jméno číšníkovi, který se k nim tiše přiblížil. Odvedl je ke stolu, který stál maličko stranou ostatních. Vedle něj byl obrovský starobylý strom. Bylo to téměř u zdi. Sam se usmála.
     Když čekali na dezert, všimla si, že je Jack trochu nesvůj.
„Co je s tebou? Vypadáš, jakoby tě něco štvalo?“ Hned se ho zeptala. Oba už měli trochu svolnější chování, protože jim velice chutnalo víno…
„To nic,“ zavrtěl hlavou a kývl směrem k číšníkovi, „už to nesou.“ Na oko se usmála, ale kdyby jí hleděl do očí, spatřil by v nich nespokojenost a odhodlanost, dostat z něj pravdu.
     Když těsně po půlnoci opouštěli restauraci, šli jen tak - tak rovně. Oba se navzájem podpírali, tedy přesnější by bylo říct, že Sam podpírala krapet opilejšího Jacka. Ona sama měla sice také rozvernější náladu, ale stále byla rozumná, proto mu nenápadně ukradla klíče a u auta ho nasměrovala k sedadlu spolujezdce.
     Když dojela na křižovatku na okamžik se zamyslela. Tak jako tak, jeden z nich bude muset spát jinde. Pak se podívala na Jacka, vypadal jako někdo, kdo bude mít ráno příšernou opici, takže těžko sedne za volant. Zahnula vpravo k Jackovu domu. Cesta jí trvala ještě asi čtvrt hodiny. Jack jí mezitím pobaveně vykládal nějakou historku z lovu ryb. Dusila v sobě sice smích, ale nakonec to vzdala a rozesmála se, Jack se zarazil.
„Čemu se směješ?“
„Jacku, promiň, ale já to vážně nechápu; jezdíš na ryby už několik let a stále je ještě neumíš chytat? Co tam děláš celé ty týdny?!“ Se smíchem se ho zeptala, ušklíbl se a pokrčil rameny.
„Aspoň jsem na čerstvém vzduchu a nemusím trávit čas zavřený v nějaké místnosti u jaderného reaktoru.“ Suše poznamenal, obrátila oči v sloup a s úsměvem si povzdechla. Zdusila v sobě poznámku: aspoň to s ním, narozdíl od tebe, umím. Místo toho se jen zasmála a zastavila před domem.
„Vystupujem, pane.“ Ušklíbla se a mrkla na něj. Často spolu takhle žertovali, doba, kdy si tykali se jim zdála jako věčnost, jakoby to tak bylo od začátku. Proto jim to ze začátku v práci dělalo trochu potíže. A když ne tam, tak doma ale s opačným problémem…
     Když vešli do Jackova domu, musela se trochu zamračit, protože podle vrstvy prachu usoudila, že Jack tady téměř nebyl, jen když potřeboval čisté oblečení, nebo se vykoupat… 
     Rozsvítila v domě a vydala se do kuchyně, uvařit jim kafe. Když se vrátila, Jack zaujatě koukal z okna do zahrady. Jakmile si jí všimnul, usmál se a přijal šálek kávy. Usoudila, že u něj opilost asi příliš dlouho netrvá. Odhrnula si z tváře neposlušné prameny a posadila se do křesla, proti němu.
„Omlouvám se, to víno bylo trochu silný…“ Zamumlal, mávla nad tím rukou. Ona ho stále v hlavě cítila. „Jo a dík za kafe, jsi velice důvtipná.“ Vysekl poklonu a přitom se trochu polil kávou. Sam se rozesmála, odložila svou a natáhla se pro několik ubrousků, pak přešla k Jackovi, posadila se vedle něj a přiložila mu je na stehno, kde tkvěla ona mokrá skvrna.
     Když se Jacka dotkla, maličko ztuhla a vzápětí ucukla, Jack si její reakce všiml, on sám sebou trhl, když se ho dotknula. Oba si odkašlali.
„Asi bych si měla zavolat taxi,“ vydechla, stále se mu však nepodívala do tváře. Právě se zvedala, aby se natáhla pro telefon, když jí zadržela jeho ruka.
     Vzal její bradu jemně do své dlaně a otočil ji k sobě. Zamrkala. Ruka mu sklouzla na její krk, jemně jí z ramene odhrnul vlasy a přiblížil své rty k jejím. Váhavě, jakoby jí dával na vybranou. Ona se však nehýbala, seděla strnule jako socha. V očích měla zvláštní výraz. Jack se jí zahleděl do očí. Vzápětí její ruce vylétly k jeho tváři, vzali ji do dlaní a její rty se přitiskly na jeho. Nejprve to byl jen lehký, zkoumavý polibek. Jack však uvolnil veškeré zábrany a dal do něj vášeň. Pak mu druhá ruka přistála na jejích zádech, přitiskl ji k sobě, ovinula mu ruce kole krku. Pak ji začal pomalu pokládat na pohovku. Stáleji vášnivě líbal. A když jí rozvazoval ramínka od šatů za krkem, věnovala mu jediný pohled. Byl plný chtíče a vášně. A taky lásky.
      Probuzení se stalo pro oba pořádným šokem. Mohl za to domovní zvonek, který se rozezvučel asi v půl sedmé ráno. Oba se trhnutím v posteli vzbudili a posadili se. Vzápětí se na sebe podívali. Jejich údiv nebral zpočátku mezí. Až po pár vteřinách si uvědomili, co se stalo. Jack se omluvně ušklíbl a vylétl z postele, aby se šel podívat, kdo to v tuhle ranní dobu zvoní. Sam, jakmile zaregistrovala nahého Jacka, polilo horko a odvrátila nenápadně oči. Přesto se jí na tváři objevil těžko potlačitelný vítězný úsměv. Jakmile vyskákal po jedné noze z ložnice, stále si oblékajíc kalhoty, vylezla z postele a začala se oblékat. Strnula, když zaslechla tři hlasy.
„…vidím, že tě budíme, Jacku,“ smál se Danielův hlas.
„Obvykle přeci vstáváš dříve, ne, O´Neille?“ Zeptal se Teal´cův hlas. Sam si povzdechla a posadila se do křesla za skříní.
„Trochu jsem zaspal…“ Říkal Jack právě, když si obouvala boty. Za okamžik vešel do ložnice a zavřel za sebou. „Povíme jim to?“ S úsměvem se jí zeptal a přešel k ní, aby jí mohl políbit. Usmála se, ale zavrtěla hlavou.
„Raději ještě ne, Jacku,“ stoupla si a políbila ho, pak si prsty prohrábla krapet rozcuchané vlasy. „Dejme tomu čas, vždyť ještě ani nevíme, jak se to vlastně mezi námi vyvine… Ne?“ Pokrčil rameny, stále ji objímal.
„To se odsud chceš vyplížit oknem a na silnici si stopnout taxi?“ Zeptal se po chvilce.
„Ani ne, spíš jsem přemýšlela o tom, že bys vyprovodil Daniela s Teal´cem, co říkáš?“ Sladce se na něj usmála. Zlehka jí políbil na špičku nosu, tiše se rozesmála.
„Pro tebe všechno, ale půjde to asi těžko, ti dva se totiž právě teď vracejí z nočního dobrodružství a přijeli sem taxíkem…“
„Takže, co kdybychom jim pak řekli, že i když mě viděli v autě, byla jsem jen přelud?“ S nadějí se ho zeptala, neměla nejmenší chuť se někomu svěřovat se svým vztahem k Jackovi. Prozatím.
„Pokud si myslíš, že tomu uvěří, zlato, tak proč ne…“ Ušklíbl se, políbila ho na rty. Přitiskl ji k sobě a dal jí velice jasně najevo, co má v plánu. Odtáhla se, zamrkal. Tiše přešla ke dveřím a otočila v zámku klíčem. Pak se na něj svůdně usmála a oči jí sklouzly k posteli. Jack se tiše rozesmál, vzal ji kolem pasu a položil na postel.
     Jack se v obývacím pokoji ukázal právě, když odbíjela sedmá. Daniel s Teal´cem ospale sledovali televizi. Zřejmě si ani nevšimli, že odešel. Tedy Daniel to na očích měl víc jak jasné. U Teal´ca si Jack nebyl jistý.
„Nepojedeme?“ Zeptal se jich. Oba přikývli, Teal´c s pozvednutým obočím mrkl směrem k ložnici. Jack snad poprvé v životě zčervenal. Daniel už byl na odchodu, když se zahleděl na zem.
„Ale to jsi nám mohl říct, Jacku,“ široce se Daniel usmál, Jack ztuhl, zapomněl schovat Saminy boty.
„Co…?“
„Že tu někoho máš… přece.“ Usmál se.
„To není někdo, Danieli Jacksone,“ přidal se Teal´c, Jack se zatvářil jako někdo, koho nachytali na cizím stromě.
„Známe ji?“ Dotíral dál Daniel.
„Známe,“ ozvalo se za nimi, otočili se. Stála tam se zkříženými rukama na prsou.
„Sam?!“
„Nehraj překvapeného, Danny,“ kysele zavrčel Jack.
„Tak jo,“ výraz mu sklouzl a nahradil ho jiný, potěšený. „Musím tedy říct, že vám to trvalo poměrně dlouho…“
„Taky bych řekla,“ rozesmála se. Jack se zatvářil ukřivděně. Přešla k němu, stoupla si na špičky a políbila ho na rty. „Nic si z toho nedělej, tohle je ještě fajn, oproti tomu, co nás čeká až to vyleze na veřejnost…“
„Myslíš, že mě přinutí si tě vzít?“ Zahrál zděšený výraz, pousmála se.
„No, Pentagon možná ne, ale můj otec je trochu staromódní. Jestli se dozví, že jsi spal s jeho dcerou, zabije tě.“
„Krásné budoucnost, rozsekaný na kousíčky u tvých nohou. Doufám, že mě nevyhodíš…“
„Jsi nechutný!“ Rozesmála se.
„O tohle si starosti nedělejte, prezident mi něco dluží.“ Široce se ušklíbl a políbil ji na krk. Potěšeně se zasmála.
„Radši pojďme, pozdní příchod ještě v kartě nemám…“
„Sam, víš, že tě zbožňuju?“
„Ano, řekl jsi mi to před chvílí.“ Zachichotala se a vklouzla do bot. Pak společně odešli k autu, oni dva držíc se za ruce.