Sam na okamžik zavřela oči a zhasnula světlo v dětském pokojíku, kde právě usnula Claire. Trochu se jí zamotala hlava, přidržela se rámu dveří a když to přešlo, vydala se do kuchyně pro léky. Byla smutná. Jack už byl víc jak 14 dní na akci, na kterou ona nemohla kvůli Claiřiným horečkám. Dcera se sice již uzdravila, ale zato Sam něco chytila. Už deset dní brala antibiotika, ale stejně se stále cítila mizerně. Alespoň, že to nebylo nakažlivé. Janet si s ní však už několik dní nevěděla rady. Trápil jí Samin zdravotní stav od jejího porodu. Sam totiž neustále přepadala malátnost a deprese. Zatím to sice před Jackem úspěšně skrývala, ale zároveň sama věděla, že to asi bude chtít brzy prozradit.
      Lehnula si do studených peřin a zhasla lampičku. Oči jí sklouzly k hodinám na budíku. Byly dvě hodiny ráno. Sam si zívla a zavřela oči, tohle bylo dnes potřetí, co jí vzbudil Claiřin pláč. Usnula okamžitě, v posledních dnech byla vděčná za každou chviličku spánku.
     Ráno jí probudil telefon. Rychle po něm hmátla a aniž by věděla, kdo to je, požádala volajícího o pár vteřin strpení, zaposlouchala se, zda-li to nevzbudilo i Claire, a když se ujistila, že ne, spokojeně přikývla.
„…hm, Carterová, ano?“ S omluvným podtónem řekla do sluchátka a položila hlavu na polštář. „Janet, dobré ráno… Ne, nezabírají… Kdy?! Vážně?! To je báječné!“ Sam se šťastně usmívala, když po chvilce pokládala telefon. Její Jack se konečně vracel domů. Do SGC dorazila zpráva, že za dvě hodiny SG-1 dorazí. Vyskočila z postele, přemohla náhlou závrať a rychle se oblékla, pak se šla podívat, jestli už Claire nespí. Ta pochopitelně nespala, Sam ji nakrmila a vzápětí teple oblékla. Podívala se z okna, foukal tam silný vítr. Odhadovala, že léto už asi nadobro skončilo. Pohled se jí vrátil na Claire. Na její dvouměsíční dcerku. Byla tak podobná tátovi…
     Do SGC dorazili asi půl hodiny před plánovaným návratem SG-1. Všichni se kolem ní jako obvykle shlukli. Ostatně, neexistuje snad místo, kde by se známí neseběhli kolem matky a dítěte. Někdo však zůstal stát stranou, Sam se vynuceně pousmála. Janet jí úsměv oplatila a kývla směrem na chodbu. Pak odešla.
„Generále,“ Sam se otočila na Hammonda, „mohl byste mi ji na chvilku pohlídat?“
„Ale jistě.“ Nadšeně přikývl a vzal si od ní maličkou. Sam se děkovně usmála a následovala Janet na chodbu.
„Tak jak vám je?“ Starostlivě se jí doktorka zeptala.
„Mizerně, Janet,“ popravdě odpověděla, nebýt důkladného make-upu, poznala by to na ní na první pohled.
„Udělám vám nové krevní testy, Sam, tohle přece nemůže být normální, když nezabírají ani antibiotika ani anti-depresiva…“ Mávla rukou k ošetřovně, obě vykročily. Janet se na ni zkoumavě zahleděla, „Sam, neměla náhodou vaše matka po porodu někdy nějaké deprese, nebyla nostalgická?“
„To nevím,“ zavrtěla hlavou, stejně jako Janet věděla, že poporodní deprese bývají většinou dědičné. „Možná by to mohl vědět otec, ale jak víte, tak na tom nejsme zrovna nejlépe…“ Tiše dodala. Janet chápavě přikývla a kývla k posteli, aby se na ní posadila. Pak si přitáhla stolek s nástroji a vzala Sam krev.
„Co Claire, stále se jí nic nevrací?“
„Ne, myslím, že už se uzdravila.“ Usmála se Sam a podívala se na hodiny, Jack by tady měl být asi za čtvrt hodiny. „Na co ty testy chcete dělat teď?“
„Kompletně na všechno,“ pokrčila rameny, „nemá cenu, abych to hledala po jednom, sice to bude trvat déle, ale bude to kompletní. Snad už konečně zjistíme, co vám je.“ Sam přikývla a přitiskla si vatu na místo vpichu. Ta se okamžitě zbarvila do ruda. Janet jí po pár vteřinách místo přelepila náplastí.
„Půjdu.“ Poznamenala Sam a zvedla se, opět se jí zamotala hlava.
„Nechcete si raději lehnout?“
„Ne, ani ne.“
     SG-1 dorazila přesně podle plánu. Všichni byli na první pohled unavení, ale šťastní, že jsou doma. Z Jacka, jakmile zahlédl svou dceru v Samině náručí okamžitě únava opadla a rozeběhl se k nim, cestou se zbavil zbraně a výzbroje. Pak obě objal.
„Jacku,“ usmála se na něj Sam, snažíc se potlačit náhlou vlnu silné nevolnosti.
„Vidím, že moje dcera je už zase zdravá,“ právě se smál Jack na Claire, a proto si nevšiml, že Sam v obličeji neuvěřitelně zbledla. Byl tam však někdo, kdo si toho všiml.
„Jacku!“ Danielův hlas se rozlehl místností s bránou v okamžiku, kdy se Sam podlomila kolena. Jack bleskurychle zareagoval a zachytil Sam i dítě. Claire se okamžitě rozplakala, odebral jí bezvládné Sam a podal Teal´covi. Pak se Sam vyděšeně klesl na kolena.

„Co jí je?“ Tiše se zeptal Janet, už hodinu seděl na ošetřovně a čekal na doktorku. Sam ležela v bezvědomí v oddělené části ošetřovny.
„Já nevím,“ Janet bezmocně pokrčila rameny. „Trvá to už hodně dlouho, dělala jsem jí už snad desítky testů, ale stále nemůžu přijít na to, co jí je.“
„Jak dlouho?“ Ostražitě se jí zeptal. Janet se ošila.
„Skoro dva měsíce, začalo to přibližně týden po porodu. Malátnost, deprese…“
„Ničeho jsem si nevšiml…“ Rozpačitě přiznal.
„Ani já bych to nejspíš nevěděla, kdyby za mnou nepřišla.“ Jack najednou zbledl.
„Nemůže to být…třeba…leukémie…, jako měl Jacob, že ne?“
„Nemá v krvi nic, co by na to ukazovalo…“ Povzdechla si, „příznaky má jako někdo s těžkými depresemi, ale na to zabírají léky, které jsem jí dala. Navíc, tihle lidé neupadávají do kómatu.“
„Co tedy budeme dělat?“
„Myslím,“ našpulila rty, pohled měla už chvíli upřený na Sam, „že nejlepší by bylo spojit se s Tok´ry, případně s dalšími… Možná se s tím už setkali…“
     Trochu se mu příčilo, že má nechat Sam v tomhle stavu samotnou na základně, ale zároveň chtěl vědět, co odpoví Tok´rové. Políbil jí na rty a otočil se, aby se vydal k bráně, když zaslechl tiché a bolestné vydechnutí. V mžiku u ní klečel a pozorně se na ní díval. Za pár vteřin otevřela oči.
„Asi jsem ti měla říct dřív, viď?“ Tiše se ho zeptala a těžce polkla.
„To´s měla,“ přikývl a pohladil ji po vlasech, pak ji políbil na čelo, pousmála se, ač jí viděl na tváři, že jí to stojí spoustu sil. „Jdeme k Tok´rům. Možná vědí, jak ti pomoct.“
„Jacku,“ po chvilce se odhodlala, „řekni tátovi, že ho mám ráda a prosím, postarej se mi o Claire-“
„Sam!“ Jack ji vyděšeně, ale tiše okřikl, „no tak, miláčku, ty přece neumíráš…“
„Panebože Jacku,“ zesláble zašeptala, „cítím se jako topící se kotě na pokraji sil.“
„Spi,“ zlehka jí dlaní zakryl oči, když je odkryl, měla je skutečně zavřené.
„Miluju vás, Jacku,“ zašeptala, pak se znovu propadla do bezesného a hlubokého spánku nazývaného bezvědomí…
      Jack se proti své vůli zvedl, naposledy pohlédl na svou milovanou a odešel k bráně, cestou kývl na Janet, že se k ní může opět vrátit.

     Jakmile se ocitli na základně Tok´rů, Jack se nervózně ošil, Jacoba zatím nikde neviděl a byl za to svým způsobem rád, nebyl si jistý, co mu má říct. Okamžitě je dovedli k Tok´ře jménem Amali. Podle zvěstí, které o ní zaslechly, byla něco jako léčitelka… Její životní náplní se stalo hledání všelijakých léků na všelijaké choroby.
„Plukovník Jack O´Neill,“ zasmušile jí podal ruku, neměl náladu na nějaké vtipkování. Amali mu ji stiskla a posléze se seznámila i se zbývajícími členy SG-1.
„Jednou jsem se s majorem Carterovou setkala,“ odpověděla Jackovi cestou do své laboratoře, když se jí ptal, co o nich ví. „Je to ale už spousta let, bylo to krátce potom, co mezi nás přišel její otec.“
     Její laboratoř je ohromila. Nebyla jako ty, které už u Tok´rů viděli. Vypadala spíš, jako ze Země.
„Jaké má příznaky?“ Okamžitě, jakmile za nimi zaklaply dveře se na ně otočila.
„Janet mi to napsala,“ zahučel Daniel a vytáhl z kapsy papír, ten pak podal Amali.
„Malátnost, deprese, chudokrevnost, bezvědomí, od porodu,“ Amali našpulila temně nalíčené rty a zamračila se. „Major v sobě měla Jolinar, že?“
„Ano,“ Jack se také zamračil, „má to s tím něco společného?“
„Řekla bych, že ano…“ Přikývla a posadila se, pak jim vyvolala nějaký holografický obraz. „Tohle je vaše DNA, tohle je také vaše DNA, ale po spojení s námi.“ Byly tam změny. „Víte, mi Tok´rové nemáme děti z jediného důvodu – nesmíme a zároveň nemůžeme. Za ta léta odloučení od Goa´uldů mezi námi vznikly rozdíly. Do našich genetických kódů se dostal nějaký špatný odkaz, který nám sice umožňuje mít děti, ale na úkor vlastního života.“
Tak…?“ Jack zbledl.
„Podařilo se nám sice už téměř tu odchylku eliminovat u všech jedinců, ale Jolinar zmizela dříve, než jsme to stačili udělat u ní.“ Odmlčela se, „domnívám se, že major Carterová v sobě nosí víc než jen Jolinařiny vzpomínky a naquadah v krvi.“
„Takže…?!“ Jack po ní vyjel, „dokážete s tím něco udělat, nebo ne?!“ Amali před ním ucouvla, Daniel si uvědomil, že ona asi nikdy nežila život, jako ostatní Tok´rové, byla stranou všech útoků. Proto se jich bála, když zvýšili hlas.
„Tak dost,“ ozval se za nimi známý hlas, „radši mi řekněte, co tu chcete?!“ Otočili se, Jackovi po zádech přeběhl mráz, pak se také otočil a hleděl přímo do tváře Jacoba Cartera.
„Jacobe,“ objevil se vedle nich Daniel, Jacob mu přikývl na pozdrav a otočil se zpět na Jacka, nechápal, co zde dělají, ani proč tenhle muž není doma s jeho dcerou a vnučkou.
„Sam.“ Jack tiše řekl a pohlédl jejímu otci do očí. Spatřil v nich něco, co rozhodně nečekal po výstupu, který mu oba předvedli před několika měsíci.
„Co je s ní?!“ Rozklepaným hlasem se jich zeptal. Jack si uvědomil, že ta zlost ho již dávno přešla, že ho opustila ve chvíli, kdy mu Sam řekla sbohem.
„Jacobe,“ jeho ramene se zlehka dotkla Amali a zopakovala mu to, co před chvílí Sg-1.
„Víš, jak jí pomoct?“ Zeptal se jí, když skončila. Pokrčila rameny.
„Nejsem si jistá, tomuhle jsme se snažili zabránit takže jsem neměla možnost vidět na vlastní oči následky.“ Smutně zavrtěla hlavou.
„Určitě jsi ale dělala nějaký výzkum,“ v Jacobovi přebrala vedení Selmak, „Amali, nikdy jsi nic nenechala nedokončené…“
„Jak říkám, neměla jsem podle čeho něco vymýšlet…“ Selmak zavrtěla hlavou.
„Dokážeš na něco přijít?“
„Možná, ale potřebuji přitom ji i dítě.“

pokračování příště…