Návrat byl připraven na třetí hodinu odpolední, Amali si mezitím potřebovala sbalit několik svých pomůcek. Jack mezitím bezcílně bloumal základnou, zatímco Daniel s Teal´cem pomáhali Amali. Překvapeně se zastavil, když si uvědomil, že se octl před pokojem Jacoba. Než se stačil otočit a rychle odejít, dveře se otevřely. V nich stál stejně překvapený Jacob. Vzápětí ustoupil a vyzval Jacka, aby šel dál.
„Asi bych se měl omluvit,“ začal po pár minutách rozpačitého mlčení. „Vám oběma.“
„Třem.“ Opravil ho Jack, Jacob se pousmál, celé ty dva měsíce ho šíleně užírala touha spatřil svou vnučku.
„Nechápu, co mě tak strašně popadlo.“ Odmlčel se, „když jsem stejně mezi vámi dvěma vždycky něco cítil. Svým způsobem jsem to věděl dřív, než jste mi to řekli. Bohužel, moje armádní minulost mi zatemnila mozek.“
„Jacobe,“ začal Jack, stále myslel na Samina slova, když odcházel. „Sam chtěla abych vám řekl, že vás stále miluje…“ Jacobova tvář se zkroutila do bolestného výrazu.
„Je na tom tak špatně?“ Jackovi do očí vstoupily slzy.
„Ona, ona říkala, že to cítí, že přišel její čas, Jacobe! Ona snad chce umřít!“
„Radši pojďme,“ zamumlal nevěda, co mu na to odpovědět, „když Amali popoženeme, mohli bychom být doma už za chvíli.“
 
     Jakmile dorazili na základnu, okamžitě je zarazila nostalgie, která plula celou základnou. Jack se zamračil a rozběhl se na ošetřovnu, něco se mu skutečně nelíbilo. Jeho podezření a obavy se ještě rozrostly, když rozrazil dveře ošetřovny a našel tam několik pobíhající lidí, Janet, Cassandru i spící Claire. Sam však nikde nebyla. Zamával na doktorku, okamžitě se k němu přiblížila. V její tváři se mísil vztek i strach.
„Kde je?“ Zeptal se jí dřív, než se stačila vůbec nadechnout.
„Nevíme, před hodinou někam zmizela. Usnula, tak sem jí nechala na chvilku o samotě, když jsem se po pár minutách vrátila, byla tady jenom Claire… Už jsme prohledali snad celou základnu, nemůžu ji nikde najít.“ Zoufale rozhodila ruce a rozhlédla se do stran, jakoby se Sam měla někde objevit. Jack oněměle přikývl. Přesunul se ke své právě vzbuzené dceři a vzal ji na ruce. Neplakala ale ani se neusmívala, jenom se na něj dívala těma svýma temně modrýma očima, které ho tak fascinovaly na Sam. Políbil dcerku na čelo a podal jí Janet, ta se okamžitě po doteku dítěte uvolnila a začala se věnovat jenom Claire. Jack si povzdechl a rozeběhl se do řídící místnosti, aby jim oznámil, že Sam zmizela, pak měl v úmyslu se vytratit a jít jí hledat sám. Přeci jen, znal jí lépe než kdokoliv jiný.
     Jak předpokládal, Jacob i zbytek jeho týmu se okamžitě zapojil do hledání. Jack je po chvilce nepozorovaně opustil a sjel výtahem do úplně posledního patra, kde se nacházely protiatomové kryty. Před časem úplnou náhodou zjistil, že tam poměrně ráda tráví volné chvilky. Bylo tam ticho. Přímo božské ticho.
     Nemýlil se. Našel jí asi po hodině. Seděla v koutě, hlavu měla položenou na složených rukou a kolena měla přitáhnutá k tělu. Dlouhé prameny světlých vlasů jí tvář zakrývaly, takže neviděl její výraz. Oddechl si a pomalu se k ní přiblížil, pak se vedle ní posadil.
„Sammy?“ Tiše se k ní naklonil. Nereagovala. Zamračil se a zlehka se dotkl její tváře. „Sam?!“ Zvedla k němu oči. Vyděsil se. Byly plné slz a bolesti. Viděl v nich takové utrpení. Z oka jí stekla první slza a sjela jí po alabastrově bílé pleti až ke krku, odkud spadla přímo do výstřihu. Jack ji pozoroval, dokud mu nezmizela, pak jí palcem otřel tvář a pevně ji objal. „Co se to děje, miláčku? Proč už nemůžeme jenom šťastně a spokojeně žít?“
„Jacku?“ Odtrhla se od něj a podívala se mu do očí. Znovu si bolestivě všiml výrazu, který na nich měla.
„Ano, zlato?“ Jemně se na ni usmál. Ona mu však, jak očekával, úsměv neopětovala.
„Jacku, já… hrozně to bolí… už… já… nemůžu dál…“ Vykoktala ze sebe po chvilce. Jack se na ni šokovaně zahleděl.
„Sam, proboha, jak to myslíš, že už nemůžeš dál? Přivedli jsme pomoc. Sam! Oni ti pomůžou!“ Zlehka s ní zatřásl, jen s pláčem zavrtěla hlavou.
„Jacku, v hlavě mi už dva měsíce příšerně třeští, nedokážu se už na nic soustředit, ani na naši dceru… Jacku, já… už prostě nechci-“
„Tohle neříkej!“ Ostře jí přerušil a rychle políbil na spánek. „Já ti to nedovolím, ani kdybys mi pod krkem držela nůž, ne Sam, já ti nedovolím, aby sis vzala život, nikdy Sam.“ Podívala se mu odhodlaně do očí. Jack se zděsil, ale dobře to skryl. Měla v obličeji stejné odhodlání to udělat jako on jí v tom zabránit.
„Jestli mě miluješ tak jak tvrdíš, tak mě necháš.“ Zašeptala a prohrábla si vlasy, pak vstala. Jack na ni fascinovaně hleděl. Ač před několika hodinami sotva mluvila, nyní se na nohou držela, jakoby jí nic nebylo.
„Samy,“ vstal a chytl ji za ruku, „to je jen další Jolinařin „dárek“. Tok´rové měli nějaké problémy s genetikou, ale u většiny se to podařilo nedávno odstranit, Jolinar však zmizela dřív, než se to mohlo stát i jí. Sam, ta Amali ti pomůže!“ Sam němě přikývla, že chápe, co jí říká.
„Slyšela jsem o tom, Jacku, takže vím, že s případem jako jsem já se ještě nesetkali. Jacku, možná mi třeští hlava a mám deprese, ale nejsem hloupá.“
„To jsem nikdy netvrdil.“ Objal ji kolem pasu. „Chceš snad nechat Claire bez mámy? Jen si vzpomeň, jaké to bylo pro tebe bez matky vyrůstat.“ Jack se jí touhle poznámkou zahryzl hodně hluboko. Sam se zavrtěla. Tohle ji opravdu bolelo. „Zkus si představit, jaké by to bylo, kdyby se tvoje máma místo toho zabila dva měsíce po tvém narození. Sam, když už nic jiného, tak mysli alespoň na svou dceru.“ Tvář mu ztvrdla, jak se ze sebe snažil dostat ještě jednu poznámku. „Když ti Amali nepomůže, tak si dělej, co chceš.“ Sam ztuhla. Takhle ostrý k ní ještě nikdy nebyl. Otočila se na něj.
„Jacku, proboha, já vím, že umírám. Stejně jako vím, že tahle smrt nebude nic příjemného a rychlého.“
„Když to tak dobře víš,“ zvedl ji na ruce, „tak se teď vrátíme na ošetřovnu a ty se necháš od Amali prohlédnout.“ Sam mu na to nic neodpověděla, jen si povzdechla a přitiskla si v zoufalství obě dlaně na čelo. Jack se na ni vyděšeně podíval. Stále se ještě nedostal z toho, co mu před chvílí řekla.
     Když se s ní objevil na ošetřovně, všichni si pořádně oddechli. Uložil ji a když jim Janet oznámila, že Amali se jí bude věnovat až za několik hodin – tedy po té, co se podívá na Claire, píchla jí pořádnou dávku sedativ, aby jí zmírnila bolesti a pomohla skutečně usnout. Jack u ní seděl, dokud si nebyl skutečně jistý, že spí. Pak se vydal najít Jacoba.
     Našel ho v Samině laboratoři. Ze zvláštního důvodu chodili všichni, kteří se o ni strachovali, nebo se jim po ní stýskalo, právě tam. Jacob k němu vzhlédl od jejich společné fotografie, kde byl on, Sam, Mark i jejich matka. Hned vedle ní stál obrázek Cassandry a Sam, a nakonec Jacka se Sam a malou Claire.
„Jacku, slyšel jsem, že si jí našel,“ smutně poznamenal Jacob.
„Proč si se na ní nešel podívat?“
„Nedokázal jsem to.“ Oba chviličku mlčeli. Pak to Jack konečně vyklopil.
„Jacobe, ona… Sam… ona mi znovu řekla, že… že už nechce… dál žít.“ Jacob se na něj podíval. Tvářil se zděšeně.
„Cože?!“
„Tam dole mi řekla, že ví, že umírá. Že nechce zemřít v bolestech.“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Strašně trpí a já nevím, jak ji utěšit.“
„Co si jí na to řekl?“
„Že pokud se bude chtít zabít, bude muset nejdřív zabít mě.“ Jeho slova zazněla temně ve ztichlé místnosti. Temně a odhodlaně. Znovu se na chvilku odmlčel. „Co Amali, přišla už s něčím?“
„Nevím, ještě jsem s ní nemluvil, vím jen, že je právě teď s Claire.“ Jacka náhle něco napadlo.
„Viděl jsi ji už vůbec?“ Jacob se smutným úsměvem zavrtěl hlavou. Jack ho poplácal po rameni.
„Pojď, půjdeme alespoň za Sam, možná tam bude i Claire…“
     Tuhle noc přečkala vcelku pokojně, stále myslela na svá a Jackova slova. Bylo jí tak strašně zle. Nebýt Janetiných sedativ, kterými ji dopovala, nejspíš by se zmítala v křečích. Nyní ležela klidně a snažila se nehýbat. Na rtech jí přese všechno pohrával úsměv. Vedle ní ležela v postýlce její malá dceruška a natahovala k ní pěstičky. Sam zvedla ruku, na okamžik zavřela oči, aby zahnala ostrou bolest a dotkla se dítěte. Znovu se usmála. Uvědomila si, že kvůli tomuhle tvorečkovi by vydržela cokoliv. Slabě se ušklíbla, když si uvědomila, že tohle Jack dobře věděl. Věděl, že by své dítě nikdy neopustila na příliš dlouho. Natož napořád. Po chvilce si položila ruku zpět a povzdechla si. Dnes ráno jí bylo ještě hůř než včera. Pak si u dveří všimla pohybu. Otočila se. Stál tam Jacob, mimoděk si všimla hodin, vedle dveří. Byly čtyři hodiny ráno. Natáhla ke svému otci ruku. V mžiku u ní seděl a držel jí za ruku.
„Sam, holčičko, jak se cítíš?“
„Fajn,“ zalhala. Jacob se na ni zamračil. „Dobrá, už mi bylo líp.“ Pak se jeho oči stočily na Claire.
„Smím?“
„Jistě.“ Pustila ho a pozorovala, jak si do náruče bere svou vnučku.
„Je překrásná.“
„To ano,“ tiše se usmála a otočila se zpět ke dveřím, stála tam nějaká žena, soudě podle oblečení odhadla, že to bude ona Tok´ra.
„Amali,“ Jacob ji také zpozoroval. „Jak jsi na tom?“
„Ještě zbývá vaše dcera,“ soucitně se usmála na Sam, ta na ni vyvalila oči. Tahle tok´ra očividně vůbec nebyla jako ostatní. Pak se otočila zpět na otce. Všimla si jeho pevně sevřených rtů. Pochopila, že mu to Jack zřejmě řekl. Sklopila oči. Přiznala si, že to včera trochu přehnala, ale protože ještě nebrala tyhle sedativa, jaké má teď, cítila se skutečně mizerně. Byla na dně jak fyzicky, tak psychicky.
„Kde je Jack?“ Tiše se jich zeptala.
„Přímo tady.“ Ozvalo se ode dveří, pousmála se a zvedla hlavu očekávajíc polibek, kterého se jí hned dostalo.
„Ráda bych konečně provedla nějaké testy.“ Zamumlala Amali, mrzelo ji, že musela přerušit tuhle dojemnou rodinnou chvilku. „Nicméně musím přiznat, že podle Claiřiných výsledků to vypadá slibně.“