Bohužel Saminy výsledky už tak skvělé nebyly. Amali sice získala pár pravděpodobně účinných teorií, ale protože se vyskytl další problém, vše se zkomplikovalo. Janet totiž dodělala poslední testy Saminy krve. V normálním stavu by to nebylo nic výjimečného a nebezpečného, ale takhle… Ukázalo se, že Sam trpí akutní chudokrevností, která vyžaduje přímo transplantaci. Jediné štěstí bylo, že vhodným dárcem se hned napoprvé ukázal Jacob. A ony problémy? Jolinařin odkaz stejně jako transplantace vyžadoval okamžitou pomoc. Amalin lék však sebou nesl další problém – nesměl být podán osobě s nemocnou nebo cizí krví, která se ještě nestačila vmísit… Tudíž to nemohlo být provedeno dřív, než transplantace, ale ta byla zároveň v jejím stavu riskantní. Podle lékařských odhadů měla 15% šanci na přežití…
„Probuď se, kotě…“ Jemně ji Jack hladil po tváři, unaveně otevřela oči. Přemýšlela o své diagnóze.
„Jacku,“ zašeptala a políbila ho zlehka na rty. Pousmál se, aby skryl smutek.
„Tvůj táta nedá Claire z rukou…“ Úsměv se mu rozšířil. „Myslím, že se pokouší narvat ty dva měsíce do dvou dnů…“
„To dělal vždycky,“ slabě se usmála. „Když už něco vynechal nebo na něco zapomněl, vrátil nám to pak i s úroky.“ Úsměv jí pohasl. Podívala se mu do očí, skryl smutek, její modré oči, dříve plné života, byly nyní smutné, ztracené v hlubinách.
„Jak si se tedy rozhodla?“
„Podstoupíme tu transplantaci,“ sešpulila rty, „pak, pokud budu mít ještě sílu bych začala s tou Amalinou léčbou.“
„Jsi podivně klidná,“ zamumlal. Ironicky se usmála.
„Jacku, hůř než je mi teď mi už asi nebude.“ Odvětila, „navíc si myslím, že pro Claire bude daleko přijatelnější, když jí řekneš, že jsem se pokusila přežít.“ Jack ztuhl. Do této chvíle si myslel, že už jí to přešlo.
„Já… Sam…“
„Proboha, miláčku,“ jemně ho pohladila po tváři, „život stejně není věčný…“ Jack se zvedl, protože jí právě zabrala nová dávka sedativ a ona usnula. Objevila se u něj Janet, vyděšeně se na ni podíval.
„Zase básnila o smrti?“ Tiše se ho zeptala. Vykulil oči.
„Jak…?“
„Plukovníku, je z těch sedativ úplně mimo. Neberte vážně, co říká. Strašně to zveličuje.“ Stále na ni hleděl s nevěřícným výrazem.
„Ale vždyť v jednu chvíli mluvila úplně normálně a vážně…“
„Účinek je vždy okamžitý, často si změny nikdo nevšimne do doby, než dotyčný něco řekne nebo udělá.“ Odmlčela se, „zmínila se už o té léčbě?“
„Řekla že to udělá, nejdřív tu transplantaci, pak tu léčbu, se kterou přišla Amali.“
„Tak fajn,“ přikývla, „zajdu pro Jacoba, že je čas.“
„Chcete to dělat už teď?“ Překvapeně se jí zeptal.
„Není důvod, proč to odkládat, plukovníku, čím dříve, tím lépe. Nemáme zrovna času na zbyt.“
„Kolik jí dáváte?“ Tiše se zeptal, když se otočila k odchodu. Soucitně se na něj zahleděla.
„Nanejvýš týden.“ Upřímně odpověděla. „I tak to bude riskantní, nové buňky v jejím těle a cizí DNA potřebují několik dní na přizpůsobení… Musíme doufat, že to vyjde.“
„Můžu s ní před tím ještě mluvit?“
„Bude lepší, když to uděláme pod sedativy, jaké má teď, nesmíme to s nimi přehánět…“

     Míhali se kolem něj lidé jak na běžícím pásu. Mnozí se zastavili a optali na Sam. Nic jim však neodpověděl. Nic nevěděl. Matka jeho dítěte už byla tři hodiny v péči lékařů a o nic nevěděl. Byl vykázán naprosto ven. Hammond a zbytek SG-1 zůstal v místnosti nad sálem, ale Jack… Nechtěl to vidět. Nyní v náručí držel Claire. Dívala se na něj Saminýma očima, jakoby ho chtěla utěšit a uklidnit. Říct mu, neboj, všechno bude dobré. Políbil ji na čelo. Na okamžik zavřel oči, vybavujíc si krásné chvíle, které se Sam prožili. Až teď si uvědomil, že podíval-li se zpátky, ona skutečně od narození Claire nebyla šťastná doopravdy. Ač se smála, její oči plakaly.

     Usmála se a jemně mu Claire odebrala. Pak ji uložila do postýlky a jemným dotekem Jacka vzbudila. Vyskočil na nohy. Usmála se na něj.
„V pár chvílích nás sice potrápila, ale jinak je vše v pořádku, teď už záleží jen na ní, zda-li její tělo přijme novou tkáň a zda-li to dokáže dostatečně rychle.“ Janet se na něj znovu povzbudivě usmála. Podíval se za ni. Jeho Sam ležela připojená na desítkách hadiček a spala.
„Kdy se probere?“
„Asi ráno,“ odpověděla a zívla, „promiňte, ale asi si budu muset na chvilku zdřímnout…“
„Běžte,“ tiše přikývl a přesunul se k Sam. Té pak z tváře odhrnul zlehka zacuchaný pramen vlasů a políbil ji na rty. „A ty sladce spi.“

     Vše probíhalo bez sebemenších komplikací, Samino tělo vše přijalo během šesti dnů a nasazení Amaliny léčby tak proběhlo bez potíží sedmý den po operaci. Ona léčba však už vůbec nebyla tak příjemná. Díky  všelijakým lékům a injekcím které do ní Amali vpravovala však nebyla schopná se na jídlo ani podívat a Janet proto trvala na zavedení umělé výživy. Takže vezmeme-li to stručně, byla víc jak otrávená. Zato zbytek přímo zpíval štěstím. Začínala se uzdravovat. Dokázala už i trávit chvilky bez sedativ.
„Amali říká, že by to mělo být bez jakýchkoli následků…“ Utěšoval jí Jack, vyslovila totiž nahlas svoje skryté obavy.
„Jacku, co říká a co si myslí je něco zcela jiného…“ Zavrtěla hlavou. „Ať už se nám to líbí nebo ne, je tu ta možnost, že bych už nikdy nemusela mít další děti…“
„Budeš jich mít ještě deset,“ políbil ji na čelo. „O to se rád postarám…“ Sam se rozesmála.
„To jsem ráda, že kvůli tomu nebudu muset prosit u cizích dveří…“ Zažertovala, Jack se ušklíbl, nechtě si musel přiznat, že jeho krásná astro-fyzička má i veliký smysl pro humor… i když občas trochu černý humor… Zarazil se, letmo si všiml, jak silou vůle potlačila slzy, které se jí draly do očí. Tentokrát jí věnoval vášnivý polibek na rty.
     Její stav se s postupem času stále zlepšoval, i když byla stále slabá, dokázala se už sama pohybovat po základně, či se chvilkami starat o dítě. Přesto nedokázala přestat myslet na to, co před pár týdny řekla Jackovi. Nyní už věděla, že to byla hloupost a že by se za ní měla omluvit, ale nedokázala najít ta správná slova. Právě proto s ním nedokázala normálně mluvit a už vůbec ne být v jedné místnosti o samotě. Aby se tak vyhnula nepříjemným setkání, mizela pokaždé, když zaslechla jeho hlas za rohem.
     Na základně pochopitelně nebylo člověka, který by si Samina chování nevšiml. Nikdo to však nekomentoval. Nikdo to nebral vážně. Tedy skoro nikdo. Jen pár lidí si všimlo, že je něco v nepořádku.
„Danieli, takhle to přece nemůže pokračovat, ona… je jak vyměněná.“ Zamračila se Janet a usrkla horké kávy. Daniel zachmuřeně přikývl.
„Jen vědět, co se mezi nimi stalo.“
„To neví nikdo.“ Povzdechla si a odevzdaně se zahleděla do prázdna. Někdo to však věděl, někdo, kdo je ode dveří pozoroval. Někdo, kdo právě přišel domů navštívit své dítě.
     Jacob se na patě otočil a namířil si to k místu, kde předpokládal, že Jack je. Nemýlil se. Bez zaklepání vstoupil dovnitř a našel ho zamračeně sedícího a hledícího do monitoru počítače. Zřejmě chtěl psát nějakou zprávu pro generála.
„Jacobe,“ vzhlédl a podal mu ruku. „Co tě přivádí zrovna sem? Mluvil jsi se Sam?“
„Nemluvil,“ zavrtěl hlavou, „ale zaslechl jsem v kantýně, jak si doktorka povídala s Danielem, že s vámi dvěma je něco v nepořádku…“ Jack si povzdechl.
„Nechápu to, čím víc je jí lépe, tím víc se ode mě odtahuje. Jacobe, neviděl a nemluvil jsem s ní už týden! Pokaždé, když se ocitnu někde poblíž, zmizí jako stín.“ Znovu si povzdechl, „jen vědět, proč.“
„Napadlo tě třeba,“ Jacob se odmlčel, „že by to mohlo mít souvislost s tím, co ti řekla, když byla…ehm…mimo?“
„Máš na mysli ty její řeči o sebevraždě?“ Naprosto klidně se ho zeptal. Jacob mlčky přikývl. „O tom jsem neuvažoval, ale i tak nechápu, proč se mnou nemluví.“
„Třeba neví, co ti má říct, možná cítí, že ti něco dluží… Přeci jen, co řekla, nebylo pěkné…“
„S tebou ale mluví.“
„Jsem její otec, ne přítel. Navíc, já ji neviděl už deset dní, Jacku, třeba mě taky vyhodí.“
„Lepší vyhazov, než mlčení,“ ušklíbl se a pak se zvedl. „Běž za ní, ať víme, na čem jsme.“
„Claire je u ní, předpokládám…“ Jack zavrtěl hlavou.
„Právě teď si s ní hraje Cassandra u generála v kanceláři…“
„To si děláš srandu, Jacku!“
„Kupodivu ne.“
     Svou dceru našel pochopitelně na ošetřovně, kde ji Janet ubytovala, protože jí odmítla spustit z očí, dokud Amali neskončí léčbu. Sam k němu seděla zády na posteli a už ze zvření jejích zad uhodl, že je pořádně napjatá a myšlenkami úplně jinde. Posadil se vedle ní a políbil ji na čelo, překvapeně se na něj otočila, pak se provinile usmála.
„Ahoj, tati,“ zašeptala, pohladil ji po vlasech, tvářil se vážně.
„Samy, mluvil jsem s Jackem.“
„Ach,“ zarazila se, pak zavrtěla hlavou, „to jsem čekala.“
„Víc mi k tomu neřekneš?“
„Není žádné víc, táto. Já a Jack, to je minulost…“ Povzdechla si, nedokázala z hlasu vytlačit smutek. Konečně vyslovila to, co měla na jazyku už delší dobu.
„Proč?“ Prostě se zeptal.
„Protože jsem mu ublížila, hrozně moc.“ Zašeptala se slzami v očích, „to, co jsem mu řekla se nedá odpustit.“
„Zlato, Jack ví, že nezáleží na slovech ale na činech a citech.“
„Přesto-“
„Žádné přesto,“ objal ji kolem ramen, „miluje tě, ty miluješ jeho a máte tří měsíční dceru, už v tomhle věku ji chceš připravit o jednoho rodiče? Sam, uvažuj. Víš dobře, že Jacka miluješ příliš na to, abys ho opustila…“
„Právě proto, že ho tolik miluju, bychom se měli rozejít.“ Utřela si mokré tváře.
„Co chceš dělat pak? Vychovávat ji jako svobodná matka? Odejít z armády? Vzdát se práce? Nebo ji přenecháš Jackovi? Ať se stará on? Tak co, Sam?!“
„Přestaň!“ Vykřikla, palčivě si uvědomila, že mluvil pravdu. „Nedokážu se mu po tom podívat do očí!“
„Tak se mu do nich nedívej, prostě mu řekni, co cítíš.“
„Expert na lásku se ozval.“ Uštěpačně odvětila.
„Stále jsem tvůj otec, Samantho.“ Sykl na ni. Ušklíbla se.
„Mám dítě, tati.“
„Já vím, právě kvůli Claire jsem tady.“
„Lžeš.“
„Možná trochu.“ Odmlčel se, „asi trávím příliš mnoho času s Jackem-“ Zarazil se, protože se jeho dcera usmála. „Co je?“
„Líbí se mi, že si spolu rozumíte… Toť vše.“
„Nebo bych možná dokonce dostal Claire já, co?“ Ryl do ní dál. Obrátila oči v sloup.
„Děláš mi to ještě horší…“
„Zlehčuju ti to, dítě.“ Oba vstali, Jacob jí přes ramena přehodil bundu. „Běž za ním, je u sebe.“
     Chodbami se ploužila rychlostí, která je rovna šnečímu tempu. Ruce měla složené na prsou, oči zabořené do špiček bot a hlavu plnou myšlenek, z nichž však nezachytila ani jedinou. Když se pak ocitla před jeho dveřmi, překvapeně se zarazila a rozhlédla. Oddechla si, když se ujistila, že poblíž nikdo není. Zlehka zaklepala, ozvalo se dále. Vešla a zavřela.
     Nejprve si jí nevšiml, až teprve když bouchly dveře a udělaly drobný průvan ucítil závan květin. Neotočil se, dobře věděl, kdo tam stojí.
„Jacku,“ po chvilce zamumlala, teď se na ni otočil, zabořil se do kožené židle a zpříma na ni pohlédl. Povzdechla si. „Asi bychom si měli promluvit.“
„Asi ano.“
„Nebuď tak nepříjemný.“
„Sam.“
„No dobrá, zasloužím si to.“ Znovu protočila oči, Jack se v duchu usmál, od doby, kdy spolu žili převzala Sam pár jeho zlozvyků.
„Proč si tedy přišla?“
„Proč asi,“ odsekla, pak mávla rukou, „vždyť je to jedno, prostě ti to řeknu, „vzdorně mu pohlédla do očí. „Vím, že to, co jsem ti řekla před časem ode mě bylo pořádně sobecké a kruté, tudíž pochopím, pokud… mě už nechceš vidět.“ Jack na ni vyvalil oči a zvedl se.
„Zbláznila ses?!“
„Jacku…“ Prosebně na něj pohlédla.
„Ježíš Sam, zabil bych tě, kdybys mě opustila…“ Usmál se na ni.
„To myslíš vážně??!“
„Smrtelně, kočko.“ Mrkl na ni, nervózně se ušklíbla.
„Takže… je vše v pořádku?“
„Něco ještě ne…“ Zavrněl, odtáhl se od ní a přešel ke dveřím, pak zamknul. Sam se na tváři objevil úsměv, natáhla k němu ruce.
„Pravda,“zapředla, „už je to pár měsíců…“
„Byl jsem jak na poušti…“ Políbil ji na krk, rozbušilo se jí srdce.
„No, už si našel oázu.“ Smyslně se na něj usmála, pak se ale zarazila. „Jacku, já ale už pár měsíců nic neberu…“
„No tak budeme mít druhé dítě… No a?“
„Zkus si ty děti rodit sám…“ Ušklíbla se, „vůbec to není příjemná věc.“
„Máš devět měsíců na to, to zapomenout…“ Usmál se.
„Jacku…“ Zaúpěla, rozesmál se.
„Tak si dáme pozor… ale stejně tomu neunikneš.“
„Čemu?!“
„Už jako malý kluk jsem chtěl mít deset dětí…“ Zasněně odpověděl a po očku pozoroval její tvář. Okamžitě zbledla a zděšeně se mu podívala do očí.
„Jacku, proboha, nestačí ti jedno?!“ On se ale jenom rozesmál, pořádně ji objal a dlouze a vášnivě políbil. Už to byla zase ona. Konečně byli rodina. Bez překážek, bez lží a zatajování.

Konec!!