Titul: Návrat domů
Autor: Ehlana
Překladatel: -/-
Žánr: Drama/Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Sam, kvůli vážnosti svého zranění, musí být implantován symbiont. A ukáže se, že nejen ona by si přála raději svou smrt, než mít v hlavě hada.

______________________________________________________________

     Sam se otočila a prudce se nadechla. Jack stál na konci chodby a něčemu se smál, čemu, to se dozvěděla o pár vteřin později, když se k němu přiblížila a spatřila Daniela válejícího se na zemi – zřejmě zakopl. Sam mu však věnovala jen minimální pozornost, nenápadně si prohlížela Jacka. Sakra, nech toho! Proč to děláš? Zamrkala, jakoby se tím chtěla zbavit myšlenek na něj.
„Áá, dobré ráno, Carterová.“ Stále rozesmátý jí Jack pozdravil.
„Dobré, plukovníku.“ Tiše odpověděla a pokračovala dál v cestě. Byla jak v transu. Z něj… Možná proto si nevšimla, že když ho pozdravila s tak nepřítomným výrazem, že se za ní otočil a udiveně na ní hleděl, dokud nezmizela za rohem. Co to s ní poslední dobou je? Vždyť je jak vyměněná… Chová se, jako bych jí, snad nějak urazil nebo jí něco udělal… Jack nechápavě zavrtěl hlavou a natáhl ruku, aby Danielovi pomohl na nohy.
     Na poradě, právě když se Sam dostala k podstatě své přednášky, se rozlehlo upozornění na aktivaci brány. Zamračila se, odložila svoje poznámky a spolu s ostatními se běžela podívat, co se to děje.
     Jakmile na obrazovce Silerova počítače blikl kód Tok´rů, Jack si všiml, že se Sam zatvářila pozoruhodně odmítavě. A když pak z brány vyšel Jacob, znechucení na její tváři bylo jen těžko přehlédnutelné. Přesto se zdálo, že byl jediný, kdo si toho všiml. Proto se nehýbal, když se zbytek SG-1 a Hammond pohnul, aby ho šli přivítat. Zpříma na svou podřízenou pohlédl. Ta na něj však už hleděla, neuniklo jí, že má něco na jazyku a že se nehnal za jejím otcem.
„Carterová, vypadáte, jako byste si s otcem vjeli do vlasů…“ Začal. Nejprve měla chuť odseknout, že mu do toho nic není, nakonec to ale přemohla její touha se někomu vyzpovídat…
„Když jsem ho viděla naposledy,“ klidně odpověděla, už to ho dost překvapilo, „nabídl mi, abych se „prý vrátila“ k Tok´rům.“
„To jako, že by do vás dali tu věc?!“
„Jo, přesně,“ zasmušile přikývla a dál temně hleděla na otce, který stál stále u brány a o něčem se bavil s Hammondem. „Zřejmě se jim stýská po Jolinar.“
„Myslel jsem, že na tohle už nikdy nechcete přistoupit…“
„Taky že ne a otec to moc dobře ví.“ Odmlčela se a obrátila se k východu, Jack jí následoval, „stále mám v hlavě její vzpomínky, její city… všechno.“
„Bolí to hodně?“ Tiše a chápavě se jí zeptal. Neměl na mysli fyzickou bolest. Povzdechla si a našpulila rty.
„Kdyby mi to nevyvolávalo vzpomínky na matčinu smrt, snášela bych to lépe.“
„Víte doufám o tom, že si se mnou můžete kdykoli o čemkoli promluvit, že jo?“
„Vím, pane,“ pousmála se, „díky za to…“
„Vidím vám na očích, že máte na jazyku ještě něco,“ poznamenal, když chtěla odejít. Zarazila se pohlédla mu do očí. Přikývla, přistoupil k ní blíže.
„Poslední dobou mám pocit, jakoby uvnitř mě Jolinar stále byla…“
„Jak když ve vás byl ten had?!“
„Ne, cítím tam jen její přítomnost, jakoby se vracela… Nechápu to.“ Jack se na ni soucitně podíval. On sám tomu nerozuměl ani z poloviny tak, jako ona. Povzdechla si, „půjdu na oběd, nechcete se přidat?“
„Rád,“ přikývl.
     Nepotkat Jacoba se jí podařilo na jedničku. Asi po dvou hodinách odešel a Hammond těsně po jeho odchodu svolal SG-1 k poradě.
„Takže, svolal jsem vás protože nám Tok´rové předali jistou informaci.“
„Co chtějí tentokrát?“ Příkře ho Sam přerušila, Hammond na ni pohlédl, Jack si nejdřív myslel, že ji přede všemi vynadá, ale on jí věnoval jen chápavý pohled.
„Získali souřadnice jedné planety, kde by se podle všeho mohla nacházet jedna poměrně vyspělá civilizace, protože nemají dostatek volných lidí, požádali nás, abychom s nimi navázali kontakt my…“
„Ale…?“
„Ale zároveň nás upozornili, že Goual´dé se o tutéž planetu už delší dobu zajímají, proč, to zatím nevíme.“
„Převezli vás, generále,“ ironicky se usmála, „oni jen nechtějí ztratit své lidi, proto radši pošlou nás. Přeci jen, lidí je šest miliard a Tok´rů…“ Jack se na ni díval zamyšleným pohledem. Je vážně rozzuřená a taky… zklamaná. No, kdo by nebyl, kdyby mu tohle řekl u dělal vlastní otec. Chtěl bych jí pomoct…
„Generále, major má pravdu,“ zastal se jí, vděčně na něj mrkla.
„To asi ano, ale mohli by být velmi silnými spojenci…“ Odvětil, „proto máte nástup za dvě hodiny a oblečte se teple, je to studená planeta…“ Sam vyvalila oči, zbytek SG-1 na tom byl stejně.
„Generále,“ ostře se Jack ozval, „tohle je sebevražda…“
„Tak v tom případě je to přímo vaše parketa, vám se nevyrovná ani světový mistr v pokusech o sebevraždu…“ Upřeně se na něj zahleděl a odešel. Zůstali stát jako opaření.
„Vážně řekl to, co si myslím, že řekl?!“ Vykoktal Daniel.
„Řekla bych, že jo.“ Na Samině tváři bylo patrné skutečné zděšení. Daniel s Teal´cem sklesle odešli. Jack vzal Sam kolem ramen.
„Tohle zvládnem, Carterová, vždycky jsme to zvládli.“ Odmlčel se, „akorát po téhle akci se SG-1 nejspíš stane nepřátelským týmem v boji proti hadům…“
„Jo,“ pousmála se a vyrazili k šatnám, „nemám z toho ale dobrý pocit, jako bychom lezli přímo do pekla…“
     Její slova se stala skutečností, když prošli bránou, okamžitě byli sraženi k zemi mohutným výbuchem, který ozářil oblohu. Odplazili se do bezpečí, které skýtal blízký lesík. Chvilku nevěřícně zírali do údolí, kde dříve stávalo velkolepé město s neobyčejnou technikou. Domy vypadaly jako obrovské skleněné věže a vše bylo propojeno silnicemi, které byly v astronomických výškách.
     Teď se ale vše řítilo, celé město bylo v plamenech. Vládl tam zmatek, lidé pobíhali z místa na místo, všude vybuchovaly goual´dské zbraně… Jack zaklel a podíval se na bránu, právě nad ní přelétala letka nepřátelských letounů.
„Musíme se dostat k bráně, tady už nic nezmůžeme!“ Zakřičel na ně, přikývli, pak počkali než letka přeletí a vyběhli k bráně. Jakmile ale vyrazili z úkrytu zasypala je salva výstřelů. Byly na půl cesty k bráně, když je zastavil výkřik a zvuk pádu. Svorně se otočili a zastavili, Teal´c mezitím zastřelil tři jaffy a Daniel s Jackem zlikvidovali zbylé čtyři. Pak se vrhli k Sam.
     Zvedl její bezvládné tělo a zatřásl s ní, pootevřela oči. Jack sklouzl pohledem z její tváře na její hruď. Puch spáleného masa, který cítil mu jasně říkal, že je to špatné. Zlehka se dotknul místa na jejích prsou, kde byla obrovská rána. I když mu jeho rozum říkal, že je to smrtelné zranění, srdce křičelo jinak. Do očí mu vstoupily slzy. Zvedla pravou ruku a dotkla se jeho tváře.
„Sam, vy mi nesmíte umřít,“ zašeptal, smutně se pousmála.
„Není způsobu, jak mě zachránit,“ jemně zavrtěla hlavou, na okamžik zavřela oči, Jack se vyděsil, dokud na jejím krku nezahlédl jemný záchvěv tepny. Znám jeden způsob, jak tě zachránit, stejně tak dobře vím, že mě za to budeš nenávidět, ale budeš žít… Jack odhodlaně pod Sam vsunul ruce a zvedl ji, pak se ohlédl na Daniela.
„Zadej adresu k Tok´rům!“ Daniel se mlčky obrátil k DHD, myslel si své.
„O´Neille?“ Tiše se ho zeptal Teal´c.
„Udělám cokoli pro to, aby žila, Teal´cu, za jakoukoli cenu…“
     Když vyběhli na druhé straně, Tok´rové si jich všimli okamžitě. Výraz jeho tváře pochopili a vzali si ji od něj. Jack zdrceně dosedl na jedno krystalové křeslo. Daniel na něj hleděl s otázkou v očích a Teal´c hleděl do prázdna.
„Bylo to moudré, Jacku?“ Zeptal se ho Daniel.
„Nepřežila by.“
„Víš přece, že by radši zemřela, než aby se stala hostitelkou…“
„Bude to jen na chvíli.“
„…byť na pár okamžiků.“ Daniel se odmlčel, „tohle ti nikdy neodpustí.“
     Mezitím, co čekali na Tok´ry, dali zprávu Hammondovi o všem, co se stalo. Jacobovi se Jack vyhýbal, jak jen mohl. Nedokázal se na něj ani podívat. On dobře věděl, do čeho svou dceru posílá, nejspíš měl i v plánu, že ji zraní a rovnou jí tak nacpe do krku toho hada… Když přišli o několik hodin později Tok´rové, byl pořádně navztekaný.
„Tak co?!“ Vyjel po nich. Anise, která byla mezi nimi se na něj odmítavě podívala.
„Podařilo se nám ji zachránil, Kiasha jí dokázala vyléčit.“
„Kdy jí to odstraníte?“
„Proč bychom to dělali?“
„Proč?!!“ Zařval, „přeci protože v sobě tohle už nikdy nechtěla!“
„Zřejmě změnila názor, plukovníku.“ Zasyčela Anise.
„Chci s ní mluvit.“
„Ona s vámi ne.“
„Freyo,“ zasáhl Daniel, Anise uvolnila Freye místo.
„Mluví pravdu, Danieli, ona ho vážně nechce vidět, nikoho z vás…“
„Jen na pár minut…“ Freya si povzdechla, ale nakonec přikývla. Pak je odvedla do místnosti, kde našli v kožešinách zabalenou Sam. Oči měla zavřené. Na první pohled byla nahá a přes prsa měla převázaný silný obvaz. Jack si k ní přidřepl. Zbytek SG-1 ho následoval.
     Otevřela oči. Málem se mu zastavilo srdce, když se její oči zableskly.
„Zmizte,“ zasyčela Sam a odtáhla se od něj, nestarala se ani pramálo o to, že jí kožešina sklouzla po noze a odhalila ji až k boku. „Vypadněte!“
„Sam,“ Jack na ni bolestně pohlédl a natáhl ruku, aby se dotkl její. Trhla sebou a ještě se odtáhla, pohlédl na ni smutnýma očima. „Vím, že mě teď nenávidíte, ale vrátíme se domů, co říkáte?“
„Můj domov je tady.“ Zle se na ně usmála, pak se zvedla, Jack vykulil oči, kožešinu, kterou měla jako přikrývku si zlehka omotala kolem těla. „Jděte.“ Stále se zlým výrazem na tváři odkráčela pryč. Daniel pohlédl na Jacka, všiml si v jeho očích slz. Sklopil pohled a otočil se na Teal´ca.
„Měli bychom jít,“ tiše řekl. „Jacku, ona se vrátí… Dej jí čas.“

Pokračování příště…

Díl druhý

     Zamyšleně procházel chodbami SGC. Už uplynuly dva měsíce od doby, kdy naposledy viděli Sam. Pamatoval si každý okamžik z té chvíle. Bylo to několik dní po tom, co si ji Tok´rové vzali jako hostitelku. Stála ve vzdálené chodbě a mluvila s nějakým Tok´rou. Byla oděna v jejich klasický oděv. Jich si nevšimla a pokud ano, nedala to na sobě znát. Neřekli si jediné slovo. Odešli bez rozloučení. Podle zpráv, které od Tok´rů dostávali se Sam neměla k odchodu, oni to zdůvodňovali tím, že ještě nenašli jiného hostitele. Jack však v srdci cítil, že je to jinak. Že to ona se domů vrátit nechce.
„Au!“ Zasyčel Daniel, když oba dopadli na zem. Jack, jak v zamyšlení pádil k zasedací místnosti srazil Daniela k zemi, vzápětí o něj zakopl a natáhl se vedle něj. „Prosím tě, co tu zase pobíháš jak splašený kůň?“ Jízlivě se ho zeptal mnouce si pravý loket. Jack omluvně pokrčil rameny.
„Jsi v pohodě?“
„Jo, řekl bych, že jo…“ Přikývl, Jack se vyškrábal na nohy a pomohl nahoru Danielovi.
„Generál nás chce za deset minut v zasedačce…“
„Jo, vím, potkal jsem Teal´ca,“ odmlčel se, „ten mě na zem nesrazil…“ Zarazil se, všiml si Jackova nepřítomného pohledu. „Co je?“
„Před dvěma měsíci jsme se tady taky srazili, pamatuješ? Byl to ten den, kdy zranili Carterovou…“
„Jo, to teda pamatuju, ještě teď rovnám všechny ty papíry, co jsi mi tehdy vyrazil…“ Kysele odpověděl, pak se soucitně podíval na Jacka. „Hodně ti chybí, viď?“
„Komu ne?“ Znervózněl. Přeci jen, i když je pryč, tak se mu nehodlám svěřovat se svými city k ní…
„Jacku,“ Daniel se na něj upřeně podíval, „nedělej ze mě idiota, s ní si rozhodně neměl vztah, jaký máš se mnou nebo s Teal´cem…“
„No, z ní jsem si na záchodě legraci vážně nedělal…“
„Tak hele,“ zavrčel Daniel, „prostě to vem jako fakt, že nejsem slepý, ostatně ani Teal´c ne, on si toho všiml daleko dřív než já…“
„Nechci se o tom bavit, Danieli,“ zarazil ho, „ber tohle téma jako tabu.“
„Fajn, je to tvoje rozhodnutí.“

„Sachmet? Jsou o ní nějaké zprávy?“ Přehodila si nohu přes druhou a podívala se na Lastana, jednoho z nejvýše postavených Tok´rů.
„Ano, Kiasho, zdá se, že si opět vydobývá svou pozici…“ Zpříma pohlédl na vysokou blondýnku, která seděla proti němu. Stále tak docela dobře nechápal, proč nakonec Samantha Carterová svolila k ponechání si symbionta.
„Předpokládám tedy, že když mi to říkáš, tak se k ní mám asi dostat, že?“
„Předpokládáš správně, nezachytila jsi něco z Jolinařiných vzpomínek o Sachmet?“
„Jen mlhavě, myslím, že se s ní párkrát setkala, ale jsem s tímto hostitelem teprve pár týdnů, ještě nedošlo k úplnému spojení…“
„Dobrá, podrobné instrukce dostaneš dnes večer, buď u brány dvě hodiny po západu slunce.“ Zarazil se, „ještě něco Kiasho, majora Carterovou zná většina Goaul´dů, měla by jsi ji trochu změnit…“ Kiasha pokývla hlavou a odešla druhým východem. Když si byla jistá, že jí Lastan nemůže vidět, utvořil se jí na rtech škodolibý výraz.

„Nějaké zprávy od Tok´rů, generále?“ Zeptal se Jack, jakmile se Hammond objevil. Ti tři už pár minut seděli a netrpělivě na něj čekali.
„Ano,“ jeho tvář byla zasmušilá, „podle toho, co mi říkal Lastan se zdá, že se major Carterová rozhodla u nich zůstat… Dnes v noci odchází do akce.“
„To nemyslíte vážně!?!“ Vykoktal Jack. Hammond přikývl.
„Taky to nechápu, nikdy Tok´ry neměla v příliš velké lásce, navíc ten incident s Jolinar, to vše ji silně poznamenalo.“ Odmlčel se, „po pravdě řečeno se mi nezdá, že by tam byla dobrovolně.“
„K čemu nás to navádíte, generále?“
„K ničemu,“ pousmál se, „jen vám říkám, že byste si určitě vymysleli lepší využití času než to, co děláte tady na základně, což je u vás dvou,“ kývl na Jacka s Teal´cem, „nic.“ SG-1  momentálně tvořena třemi členy svorně přikývla. „Tak, tohle máme z krku, takže mám pro vás práci, pánové, planeta P7X 4S2, jejíž adresu máme ještě z abydoské kartuše, se ukázala jako vhodná k prozkoumání, mám dojem, že se major Carterová o ni před svým odchodem velmi zajímala…“

     Uběhlo pět dlouhých měsíců, které strávila jako tajná agentka u goaul ´da jménem Sachmet, což byla egyptská bohyně, která byla podle legend stvořena Raem, protože se lidé odvrátili od bohů. Měla je potrestat, ale zvrhlo se to v taková jatka, kterým nemohl přihlížet ani Ra. Proto ji lstí opil a posléze uvěznil.   
     Právě dokončila hlášení Lastanovi a chystala se předhodit další lži své „paní“. Získala u ní pozici její nejbližší rádkyně. Kiasha byla velice schopná… Vše se pomalu schylovalo ke konci - Sachmet se do Kiashiných osidel zamotávala čím dál tím víc. Co však Kiasha netušila bylo, že i mezi Sachmetinými zrádci je špeh. Neměla ani sebemenší podezření, že druhý Tok´ra ve skutečnosti pracuje pro Anubise… Neutušila, že s klecí, která spadne na Sachmet upadne do pasti i ona…

„Tak generále, už je to několik měsíců…“ Naléhal Jack na Hammonda, „proč na Tok´ry nepřitlačíte, aby nám řekli, kde je?“
„Protože mi to neřeknou, plukovníku,“ unaveně odpověděl. Jackovy  neustálé dotazy na Sam ho už notně otravovaly, chápal ho, ale to neměnilo nic na tom, že z něj začínal být unavený. „Podle toho, co vím, se vše už schyluje ke konci. Zdá se, že past, kterou připravila, začíná působit… Podle jejich odhadů by se měla vrátit do měsíce… Řekli mi, že až bude po všem a ona se bude vracet, dají nám vědět…“
„Chci tam být, až se vrátí, generále, možná už přišla k rozumu…“
„To není špatný nápad,“ odpověděl generál, Jack se zarazil, čekal zápornou odpověď, Hammond se pousmál.
„Tuším, nač myslíte, ale mě to opravdu připadá jako dobrý nápad.“

     Bylo pozdě v noci, alespoň podle našich měřítek. Pro Kiashu to však nemělo žádný význam, vracela se domů, na domovskou planetu Tok´rů. Její společník odpočíval na druhém křesle a ona se věnovala řízení. Byla spokojená sama se sebou, jak dobře zvládla Sachmet obalamutit a pak tak rozkošně zabít. Hrozně moc se jí líbilo, jak jí utáhla tu hedvábnou šňůrku kolem krku a držela ji tam, dokud Sachmet naposledy nevydechla. Dokud se tělo té krásné rusovlásky nesesunulo k zemi, aby se už nikdy znovu neprobudilo k životu. Pousmála se, ač před několika měsíci byl tento úsměv krásný, plný dobroty a lásky, nyní byl naprosto pohlcen neskutečným pohrdáním vůči Sachmet. Nikdy jí nezapomněla, jak jí, Jolinar, tak sprostě podvedla a zhatila dokonalý plán… A zabila tak jejích několik dobrých přátel…

„Popravdě řečeno, se toho setkání trochu bojím,“ poznamenal Daniel, když čekali před bránou na zapadnutí posledních třech zámků. „Přeci jen, když jsme s ní mluvili naposled, byla krapet nabroušená…“
„Krapet nabroušená?“ Nevěřícně se ho zeptal Jack, „Daniela, Carterová byla vzteky naprosto nepříčetná…“
„No, možná-“ Pousmál se Daniel a přimhouřil oči, když se brána otevřela. Prošli na druhou stranu a zamířili k Tok´rům.

     Peltak, v kterém se vracela přistál několik hodin před svítáním. Její společník okamžitě zmizel v chodbách. Zavrtěla nechápavě hlavou a šla se ohlásit Lastanovi. Cestou ji pozdravilo několik Tok´rů. Ač se tvářili, jakoby byli dobří přátelé, vůbec je nepoznávala. O hodinu později seděla v krystalovém křesle a znuděně zírala do zdi.
     K bdělosti jí přivedl silný výbuch, který otřásl zdmi a vzápětí křik rozléhající se chodbami. Říkal jediná dvě slova: Anubis útočí!
     Vyběhla ven, srazila se s Lastanem, poručil jí, ať jde k bráně, že se přesunují na Zem. Přikývla a rozeběhla se tam. Sice vůbec netoužila potom znovu vidět tváře lidí žijících tam, ale daleko víc nechtěla umřít. Zvýšila tempo.
     Před otevřenou bránou byl zmatek, viděla jak SG-1 střeží druhý vchod a pálí salvy do ní. Zřejmě odtamtud přicházeli Jaffové. Pak to uslyšela. Na patě se otočila.
     Ztratila nad vědomím kontrolu. Poprvé za celou dobu od spojení převzala vládu nad svým tělem skutečná majitelka. Vyběhla směrem k „tok´rovi“, který s ní pracoval šest měsíců u Sachmet. Právě mířil tyčovou zbraní na SG-1.
     Otočil se, zaslechl prudký pohyb. Ztuhl, nějaká tmavolasá žena – Tok´ra se právě rozeběhla k jinému, ten držel tyčovou zbraň a mířil - přímo na něj. Otočil se a přikrčil aby ho zneškodnil, to už ale Tok´ra vystřelil.
     Minul jen o vlásek. Jackovi se zatmělo před očima. Pak uslyšel známý hlas a posléze výkřik. Pohlédl k Tok´rovi. Ten nyní bezvládně ležel na zemi s nožem v srdci a k němu se právě kácela ta Tok´ra. Poklepal hlavou. Asi se mu ten hlas zdál. V duchu se modlil, aby si Sam, která se měla vrátit až za několik hodin, včas všimla nebezpečí a zmizela z dohledu mateřských lodí.
„Jacku, rychle, všichni už jsou tam!“ Zařval na něj od brány Daniel, Jack nechápal, jak se tam ti dva dostali aniž by je zaregistroval. Přikývl a vyrazil, náhle si vzpomněl. Obrátil se a rozeběhl se přímo ke zraněné Tok´ře, která mu zachránila život. V rychlosti jí vzal na ruce a prolétl bránou.

     Když dopadal na rampu, všichni uskočili stranou. Dal všechen svůj um do pokusu Tok´ru ještě víc nezranit. Dopadli poměrně tvrdě. Když se mu opět ustálil zrak, poprvé se na ni podíval. Okolo něj pobíhali plně zaměstnaní lékaři a zbytek SGC. Nikdo si jich nevšímal.
     Ztuhl, když jí z tváře odhrnul pramen kaštanově hnědých vlasů. Tu tvář znal. Znal ty rty, kterých se zlehka dotkl, znal ty oči, které se právě otevíraly a hleděly na něj. Nevěřícně jí pozoroval.
     Těžce se nadechla a zakašlala. Tehdy si uvědomil, že něco není v pořádku. Rychle očima sklouzl nížeji. Když to uviděl, málem se mu zastavilo srdce. Stejně, jako před osmi měsíci. Identické zranění, jenže tentokrát tady byli doktoři.
„Sam,“ zašeptal, pousmála se, pak se zarazila, její výraz v očích se změnil na zděšený. Vzápětí se mu obrátila v rukou a začala silně kašlat. Jackovi se tvář zkroutila odporem. Když mu opět spadla do klína, ležel před nimi mrtvý symbiont. Pohlédl na ni. Jasně viděl, že se drží z posledních sil.
„Doktorko!“ Zařval, Janet se zarazila a nasupeně k němu přiběhla.
„Co-“ Zůstala stát jako opařená. „Sam?!“ Vykřikla a okamžitě k ní klesla, vše se událo tak rychle, že si ani pomalu nevšiml, že mu ji vzali z náručí a odvezli na operační sál. Stále hleděl na mrtvolu hada. Když se pak zvedal, s pomocí zac´nac´telu se ujistil, že ten had už nežije a žít nebude. Nechápal, proč opustil její tělo. Možná doufal, že si najde jiné, které by nebylo tak těžce zraněné… To však Jackovi bylo jedno, byl šťastný, že ji má doma. Byl si jistý, že bude žít. Že bude všechno zase tak, jak bylo dřív…
     To se ale ošklivě mýlil, protože to, co Sam od nich odvedlo, nebyla Kiasha. Bylo to něco jiného, staršího. Temnějšího. Něco, co v ní dosud přebývalo a  co se jí nehodlalo vzdát bez boje…

Pokračování příště

Díl třetí

     Rozběhl se na ošetřovnu, uvědomil si, že je strašně nervózní, když ji nemá u sebe. Stále myslel na ten okamžik, kdy se ohlédl a spatřil ji. Uvědomil si, že mu zachránila život, když zabila toho Tok´ru, který jí posléze tak těžce zranil. Skoro dala svůj život za jeho… Pak se mu myšlenky stočily na její tvář. Byla tak krásná, a přitom tak smutná. Její oči, které ho vždy přitahovaly jako magnet… Musel se pousmát. Vypadala úplně jinak. Měla bledou pokožku a tmavé vlasy dlouhé pod ramena.
     Doběhl před ošetřovnu, jedna sestra ho tam rázně zastavila a i přes jeho rozkazy ho dál nepustila. Pak mu zabouchla dveře před nosem. Uraženě se posadil na zem ke dveřím a čekal, co se bude dít…
     I když si říkal, neusnu… neusnu… Stejně usnul. Po pěti hodinách ho probudil letmý dotek a doktorčin hlas.
„Plukovníku…“ Otevřel oči, vesele se na něj usmívala, i když měla ve tváři starosti.
„Co se děje?“
„Nic, jen že byste si mohl jít radši lehnout do postele…“
„Co je s Carterovou?“
„No, operace to byla dlouhá, ale podařilo se nám dát ji do pořádku, teď už je jen otázkou času, kdy se probere… tedy…“ Odmlčela se.
„Tedy?!“
„Tedy pokud přežije dalších 24 hodin…“
„Kdy se vzbudí asi nevíte, co?“
„Sedativa by měla vyprchat za pár hodin,“ zamyslela se, „vlastně jí už tlumí jenom bolest, nejspíš by se probudila, kdyby se na ní promluvilo… Ale nechte ji spát, potřebuje klid.“
„Chtěl bych ji alespoň vidět.“
„Plukovníku, se vší úctou-“
„Se vší úctou, doktorko, já na tom trvám.“
„Víte přece, že tady mám já-“
„No tak,“ bolestně se na ni podíval, „jen pár minut…“
„Tak,“ natáhla, „tak dobrá, ale běda vám, jestli ji vzbudíte!“ Usmál se a vešel na ošetřovnu, na druhém konci místnosti, v rohu, byla plachtami oddělená část, kde na přístrojích ležela ona. Zlehka ji pohladil po vlasech.
„Vítej doma,“ zašeptal, ještě chvilku na ni pak hleděl, než tiše odešel. Když se k ní však obrátil zády, otevřela oči. Ty ho pozorovaly, dokud nevyšel ven. Byly plné zlosti a nenávisti.
„Je to vážně úžasné…“ Nadšeně drmolil Daniel na ranní poradě o 14 dní později. Kompletní SG-1 seděla u stolu a znuděně ho poslouchala. „Podle všeho tam přežívají potomci Keltů, udržující jejich zvyky a obyčeje. To je prostě neuvěřitelně úžasné!“
„Jestli ještě použiješ slovo „úžasné“, Danieli, „ozval se Jack, „utrhnu ti hlavu.“ Teal´c i Hammond se pousmáli a Daniel se zatvářil naoko ublíženě. Jen jediný člověk v místnosti se Jackovu vtipu nesmál. Sam seděla jako přibitá a očividně byla myšlenkami úplně jinde. Tmavé vlasy měla spletené do copu a zavinuté do vrkoče. Vítr jí však venku pár pramínků vytrhal a ty jí teď volně splývaly podél obličeje. Jack na ní zíral jak zhypnotizovaný.
„Neměli bychom se podívat na novou planetu Tok´rů?“ Ozvala se. Jack zapřemýšlel, kde sebrala tenhle zvláštní tón hlasu. Postrádal svou obvyklou přívětivost a hřejivost.
„Proč pak? Snad se vám po nich nestýská?“ Podivil se Teal´c.
„Copak tomu můžete rozumět? Jste přeci jenom Jaffa…“ Odpověděla, Jack v jejím hlase zaregistroval opovržení. Zamračeně se na ni podíval. Opětovala mu pohled. Možná proto si nevšimla, že sebou Daniel škubl a vyděšeně se na ní na chvilku díval. Tuhle větu už kdysi slyšel a v příštích dnech nepřinesla nic příjemného.
„Ehm,“ generál Hammond si odkašlal, pohlédli na něj, „nevidím důvod, proč byste se na tu planetu nemohli podívat, kdyby nic, tak bychom alespoň mohli doplnit svoje znalosti o Keltech…“
„Rozhodně,“ horlivě Daniel přikývl a s očekáváním se otočil na své druhy. Teal´c měl kamenný nic neříkající výraz, Jack se snažil tvářit zdvořile, ale bylo na něm jasně vidět, že by byl raději někde jinde. Sam ho překvapila, i když obvykle neměla pro jeho nápady takové nadšení, jaké předstírala, takhle odmítavě se nikdy netvářila. Rozhodl se tím však prozatím nezabývat. Doufal, že to je jen chvilkové trauma, které jí zasáhlo po prožití těch posledních osmi měsíců…
     Na pár dní jim bylo dokonce dovoleno si myslet, že tomu tak skutečně je. Jakoby se vrátila ta stará Sam. Milá, oddaná práci… Pak ale přišel den, kdy měli vyrazit na onu planetu. Její já, které jim dala poznat po svém návratu se začalo vracet…
„Doufám, že se tam nechcete s těma lidmi patlat příliš dlouho, Danieli…“ Ozvala se, když prošli bránou a ozářilo je jasné slunce. Ohlédl se na ni, trochu překvapen tímhle tónem.
„Nevím, jak dlouho to bude trvat, Sam, zrovna vy byste ze všech lidí měla vědět nejlépe, že tohle může trvat chvíli, ale taky pěkně dlouho…“ Ušklíbla se a vydali se k vesnici. Cestou se trochu zdržela, aby ji Jack mohl dohnat, nechala tak Daniela s Teal´cem v popředí asi dvaceti metrů.
„Carterová,“ usmál se na ni. Opětovala úsměv, po kterém se mu málem podlomila kolena.
„Pane,“ tiše odpověděla. Její pohled by víc jak jasný. Překvapeně na ni hleděl. Tohle u ní ještě  životě neviděl. Takovou touhu…
„C…co potřebujete?“ Vykoktal. Znovu se svůdně usmála, pak mu ovinula ruku kolem pasu a donutila ho tak, aby se jí postavil čelem.
„To je přeci jasné, ne?“ Zašeptala a vášnivě ho políbila. Jack nevěřícně vyvalil oči, ale odtrhnout se od ní nedokázal. Už po ní toužil tolik let, že ani kdyby chtěl, jeho tělo by ho neposlechlo.
     Když ho po pár vteřinách vtáhla do křoví poblíž cesty, vybavoval si později, že Danielovi, který je volal vysílačkou, odpověděl, že jsou za chvilku u něj. Pak už vnímal jenom jedinou věc. Saminy polibky, které ho pálily po celém těle. Vztyčil se a serval z ní bundu. Pak si ji k sobě přitisknul a donutil ji tak, aby od něj odtrhla rty. Hned na to ji políbil a převzal iniciativu. Cítil, že když jí líbal, usmívala se.
     Zajel jí rukama pod tričko a s čirým potěším jí přejížděl po horké kůži. Mezitím hladově hltal její polibky a snažil se z ní stáhnout další část oděvu. Ani nevěděl jak, ale on sám už byl jen ve spodkách. Odtáhla od něj svoje rty a spokojeně zavrněla. Podíval se na ní, zlehka se dotkl jejích zad a vzápětí její triko odletělo asi o dva metry stranou. Pak se na ní neskrývaně zadíval. Líbil se mu ten pohled, o to víc, když se zvedla a rychlým pohybem si stáhla kalhoty, pak se znovu usmála a posadila se mu na boky. Zvedl ruce a pohladil ji po bocích. Ucítil, jak jí projel záchvěv vzrušení, když prsty dorazil až k okraji její černé krajkové podprsenky. Ještě si s ní chvilku hrál, než jí zbavil dalšího kousku překážejícího oblečení. Stále si ještě plně neuvědomoval, co se to děje… Stále byl ještě v jakémsi oparu překvapení…
„Bože, Sam,“ zaúpěl, když trochu zahýbala boky. Ucítila na svých stehnech příjemný tlak. Na rtech jí pohrával úsměv. Sklonila se a on jí začal okamžitě líbat. Přitom jeho prsty klouzaly po nahých zádech až k okraji krajkových kalhotek, tam se zastavily jen na dobu potřebnou k jejich stažení. Mezitím ho Sam zbavila posledního kusu látky, který je od sebe dělil. Stále ji velice vášnivě líbal na rtech. Pak, pomalu, velice pomalu se začal přesouvat. Zavzdychala, když jí jemně kousl do ušního lalůčku. Potom, co ji chvilku trápil, jí jedním pohybem shodil a nalehl na ni… „Sice nevím, co může za tu změnu,“ zašeptal jí do ucha mezi polibky, „ale vůbec mi to nevadí…“
„To bych tedy řekla,“ zamumlala mu do úst, úplně pohlcena těma jeho. Když jí začal jazykem cestovat po celém těle, zaryla mu nehty do zad a prohnula se. Jednou rukou jí mazlivě přejel po celém těle.
„Jacku… Sam?“ Ozvalo se ve vysílačce. Sam po ní zuřivě hmátla.
„Danieli,“ těžce zadržela vzdech, „jsme tam za chvíli…“ Vzápětí ji odhodila stranou. Jack něco vztekle zamumlal, pak mu ale výraz ve tváři změkl a opět se začal věnovat jejímu tělu. Znovu ji uvěznil ve spalujícím polibku a pak začal rytmicky pohybovat boky. Slastně se k němu přidala. Když oba dosáhli vrcholu, pohlédl jí Jack do očí, jakoby tam na chvilku zahlédl dvě osoby. To mu však nepřišlo důležité, proto ji radši okamžitě políbil s neskrývanou vášni a touhou.
„Asi bychom měli jít,“ řekla po pár minutách, stále na ní ležel a stále byl ještě v ní. Zlehka ho plácla po zádech. Usmál se a opatrně se od ní oddělil. Pak se začal shánět po svých věcech. Sam ho napodobila. Jakmile se oba oblékli, otočil se na ni, chtíc jí políbil. Vzápětí vykulil oči, byla už na odchodu.
„Sam?“ Doběhl jí.
„Ano,“ otočila se, „pane?“
„Co to má znamenat?!“ Udiveně se jí zeptal, zarazil ho její nepřístupný výraz ve tváři.
„Coby, to, co jste tolik chtěl, nebo se mýlím?“ Pokrčila lhostejně rameny.
„Sam, spali jsme spolu proto, že jsi se na mě vrhla…“ Pokusil se o úsměv a smířlivý tón. Ušklíbla se.
„No to nepopírám, stejně jako nepopírám, že jsem o to nestála. Popravdě jsem po sexu s tebou přímo prahla, ale…“
„Ale?“
„Ale už se stalo, je po všem.“ Nechápavě se na něj zadívala. „Proč tě to tolik zajímá?“
„Sam!“ Šokovaně vykoktal její jméno.
„Plukovníku,“ zdůraznila oslovení, „tohle bylo poprvé a naposledy, zapomeňte na to, nebo ne, jak chcete…“ Odmlčela se, „vím, oč vám jde, takže ode mě bude férové, když vám na rovinu řeknu, že já k vám necítím nic víc. Mám vás ráda, to ano, ale jako nadřízeného a přítele.“ Hleděl na ni s čirou hrůzou.
„Takže, to, že jste se,“ také zdůraznil, „se mnou vyspala, byly jenom pudy a chtíč?!“
„No ovšem,“ zasmála se, „co jiného?“ Zahleděla se na jeho tvář, „ou, Jacku, snad sis vážně nemyslel, že bych tě mohla milovat? Myslel?! Ach Jacku, to je tak sladké…“ Poplácala ho po tváři a se smíchem odešla. Na vyprahlou zem dopadla čirá slza, plná smutku, zklamání a beznaděje.

Pokračování příště…

Díl čtvrtý

     Dohnal je těsně předtím, než dorazili do vesnice. I když ho to, co řekla, ranilo, a to hodně, zapřel se a slíbil si, že na to zapomene. Že bude žít dál, jakoby se nic nestalo. Přesto se na ni ale nedokázal podívat, aniž by mu přes záda nepřejel mráz z přemáhání se k ní nerozběhnout a neudusit jí polibky. Byly chvíle, kdy si připadal jako někdo, komu odpírají vzduch.
     Daniel byl očividně úplně mimo ze setkání s Keltskou civilizací. Byli u nich přijati poměrně zdvořile a pohostinně. Vůdce (nebo jak se mu u Keltů říkalo…) vesnice  jim okamžitě přidělil menší domek na kraji vesnice a vzal Daniela na obhlídku. Teal´c zůstal se Sam i nezvykle zamlklým Jackem.
„Co se stalo, O´Neille, že jsi dnes tak potichu?“ Zeptal se ho po chvilce Teal´c. Ač to nedával znát, měl o svého přítele starost, takhle se nikdy nechoval. Zato Sam vypadala, jako by byla spokojena sama se sebou.
„Nic, Teal´cu. Jen mě ve lese přepadlo nějaký hnusný stvoření.“ Věnoval ji krátký pohled. Se zadostiučiněním si všiml, jak zbledla vztekem.
„Jaké stvoření?“ Se zájmem se zeptal.
„Hmyz Teal´cu, odporný a protivný hmyz.“ Odpověď si řádně vychutnal. Sam se posléze zvedla a s tváří bez jakéhokoli výrazu je opustila.
„Aha,“ Teal´c pozvedl obočí, všiml si totiž napětí, které měla Sam v ramenech, když kolem nich procházela. Pak si však jen povzdechl, zavřel oči a posadil se do tureckého sedu. Jack se s vítězným pocitem natáhl na postel. Bylo to od něj pořádně hnusné, to věděl. Ale od ní to jiné nebylo…
     Nasupeně si to šinula napříč vesnicí. Měla šílenou chuť ho popadnout za krk a zakroutit mu s ním. Vběhla do lesa, kde, když si už byla jistá, že ji nikdo neuslyší, se opřela zády o strom a do ticha vykřičela několik „pěkných“ kleteb a nadávek. Jakmile tak upustila trochu páry, vydala se zpět. Cestou však potkala nějakého muže. Hleděl na ni s hladovým výrazem. Široce se usmála a nechala se přitisknout k dalšímu stromu. Začal ji nenasytně osahávat. Znechuceně se zašklebila a chytila ho za hlavu. Pak se zle usmála a jediným prudkým pohybem vyhasl v jeho očích život. Sesunul se po jejím těle k zemi. Odfrkla si, oprášila ze sebe jehličí a kousky kůry ze stromu. Pak naposledy pohlédla na mrtvého muže.
„To si neměl dělat, zlatíčko.“ Zašeptala s úsměvem na rtech, sklonila se k muži a zlehka mu zatlačila oči. Pak se rozesmála a namířila si to zpět do vesnice.
     Daniel se vrátil až na večer, měl na tváři zachmuřený výraz. Posadil se ke stolu, kam jim před chvilkou přinesli jídlo. Zbytek na něj pohlédl. Sam jen z povinnosti.
„Co se děje, že se tváříš, jak kdyby ti ulítly včely?“ Zeptal se Jack. Mezitím se spolu se Sam stačili ještě třikrát urazit, než dorazil Daniel a Teal´c se probral.
„V lese našli náčelníkova syna (já vím, ale vůdcova, zní divně :-))… Mrtvého. Někdo mu zlomil vaz.“
„Budou z toho nějaké problémy?“
„Neměly by.“ Zavrtěl hlavou, „akorát se tady asi budeme muset zdržet o chvilku déle, protože teď budou mít smutek. Takže asi nic extra nezjistíme a navíc by nemuselo vypadat dobře, kdybychom narychlo odešli…“
„Jdi k čertu se svou diplomacií, Danieli,“ zavrčel Jack, ani trochu se mu tady nechtělo zůstávat.
„To dost dobře nemůžu, někteří z místních se domnívají, že jsme ho zabili my.“
„To je přeci nesmysl, Danieli Jacksone.“ Ozval se Teal´c.
„Mě to říkat nemusíš, já vím, že ho nikdo z nás nezabil.“ Odmlčel se, aby se mohl napít vody, „nabídl jsem ji naši pomoc při vyšetřování.“
„Jsme nadšeni, Danieli.“ Zabručel z kouta, kam se usadil, Jack. Daniel se zamračil, všiml si totiž nevraživých pohledů, které Jack posílal Sam. Ta se ale stále tvářila velice spokojeně.
„Odmítli.“ S kamenným výrazem Daniel dokončil, „takže teď, pokud se tu beze mě nesežerete bych si šel lehnout, padaj mi oči…“ Na patě se otočil a šel si lehnout. Jen pár vteřin po něm se zvedl i zbytek a odkráčel do svých pokojů.
     Otevřela oči a zaposlouchala se, byla si jistá, že už všichni spí. Usmála se a vylezla z postele. Z pokoje vyšla tak jak byla – v kalhotách, tílku a bosá. Namířila si to do místnosti, kde se už Danielovi podařilo nastřádat pár drobností. S našpulenými rty vzala do ruky jednu malou sošku.
„Tuhle ti jenom půjčili, viď?“ Pousmála se, „to se divím, pro jejich společnost je poměrně důležitá, asi ti nepoděkují, až jim jí vrátíš po kouskách.“ Tiše se zasmála a sevřela kolem sošky dlaň. Ucítila uspokojivé křupnutí. Opatrně ji postavila zpět. S úsměvem se vrátila do postele.
     Ráno je probudil poplašený výkřik a peprné zaklení. Vyskočili z postele a běželi se podívat, proč zase Daniel tak vyvádí. Jack okamžitě po prvním pohledu vztekle něco zavrčel. Teal´covi ze rtů uniklo drobné „sakra“. A Sam se rovnou sklonila, aby ze země posbírala kousky malé sošky.
„Jak se vám to povedlo, Danieli?“ Zeptala se, když to pokládala na stůl.
„Nevím,“ zmateně se posadil, „vzal jsem ji do ruky a ona se okamžitě rozpadla… Nechápu to. Ještě včera jsem si s ní div neházel…“
„Bude z toho nějaký problém, Danieli?“ Zeptal se Jack. Daniel těžce polkl, Jack si povzdechl.
„Byla jenom půjčená, Jacku, má pro ně poměrně velký význam…“ Povzdechl si.
„Třeba to půjde slepit.“ Povzbudivě se na něj usmála, podíval se na ni. Zarazilo ho, že i přes vážnost situace se tvářila, jako by se nic nedělo. Jakoby jí to ani nepřekvapilo…
„To těžko, Sam, spáry by byly vidět…“
„Tak je zakryjeme.“ Navrhla a znovu mu věnovala úsměv. Smutně jí úsměv oplatil a vytáhl z batohu vteřinové lepidlo.
„Snad.“
     Když jim sošku vraceli, rovnou se omluvili se slovy, že již musí jít, ale že se ještě určitě vrátí. Vůdce s nimi souhlasil. Podotkl, že se začíná stavět odboj proti cizincům, takže by je stejně brzy musel požádat o odchod. Rozloučili se s ním a odešli k bráně. Po průchodu podali hlášení generálovi a beze slůvka rozloučení se rozešli. Jack, stále ublížen tím, co mu řekla Sam. Daniel s podezřením, že to rozbil někdo z nich, Teal´c protože si všiml jejich nálad a Sam… Ta odešla, protože necítila potřebu s nimi být déle, než bylo nutné. Už delší dobu trpěla ponorkovou nemocí v jejich přítomnosti.
     SG-1 dostala týdenní volno. Jack se okamžitě po slově „dovolená“ sebral a odjel do Minnessoty, Daniel se spakoval a odjel domů, no a Teal´c požádal o povolení jít za svou rodinou. Na to se Sam ušklíbla, když je generál opustil.
„Budou jistě rádi, že vás taky jednou za uherský rok uvidí, že, Teal´cu?“ Kousavě se zeptala.
„Majore Carterová?“ Zmateně se na ni otočil.
„Nechápu, že si ještě říkáte otec a manžel, když jste se na ně takhle vykašlal…“ Zasadila mu ránu přímo do živého, pak si ho pohrdavě přeměřila a odešla. Teal´c bránou prošel se slzami v očích.
     Seděla v laboratoři nad svými věcmi a zamyšleně hleděla do prázdna, když vešla Janet. Usmívala se a něco nesla. Za okamžik jí sdělila, že to jsou fotografie z oslavy Cassyných narozenin.
„Janet, co to odložit?“ Rovnou se jí zeptala. „Nemám na tohle náladu ani čas.“ Janet vyvalila oči, ale přikývla.
„No, dobrá, já jen, že vám tam Cass napsala vzkaz, tak si to prohlédněte, až budete… chtít.“ Sam se ušklíbla a Janet se pomalu otočila k odchodu. Ještě než ale za sebou zavřela, všimla si, jak Sam shodila celý balíček fotografií do koše.
     Prohrábla si rozpuštěné vlasy a kriticky se zadívala na blednoucí barvu, už jí prosvítala blond. Vzápětí si vlasy namočila a znovu přebarvila na temně hnědou. Až skoro černou. Když si je pak sušila před zrcadlem, spokojeně se obhlédla ze všech stran. Byla ráda, že našla aspoň pár použitelných kousků oblečení. Tahle černá mini sukně a bílý sametový korzet se jí obzvlášť líbily. Rozčesala si vlasy a otráveně vyrazila do práce. Jejich týdenní volno skončilo.
     Hned po příchodu jí oznámili, že přišel její otec a ještě několik Tok´rů. Nadšeně se rozběhla do zasedací místnosti. Cestou se ale ještě stavila v šatně, aby se převlékla. Když pak dorazila do zasedačky, usmála se a otce šťastně objala. Se zářícíma očima přivítala i zbylé Tok´ry.
„Sammie,“ otec jí pohladil po vlasech, „rád tě vidím.“ Jeho tvář zvážněla, „slyšel jsem, že Kiasha zemřela…“
„Ano, ale opustila mne dřív, než zemřela, nic z jejího života si tudíž nepamatuji…“
„To je škoda,“ poznamenala Anise, „to byl totiž jediný důvod, proč jsme přišli…“
„Anise,“ okřikl ji Jacob a otočil se zpět a svou dceru. Ač se mu líbilo, že Tok´ry tak nadšeně přivítala, něco mu říkalo, že je něco v nepořádku. Selmak přímo křičela na poplach. „Vypadáš jinak, miláčku.“
„Jo, znají mě po celém vesmíru,“ usmála se, „Kiasha se musela nějak obrnit…“
To jsem neměl na mysli, Sam,“ zavrtěl hlavou, v tu chvíli tam vešel i zbytek SG-1 a generál Hammond. „Ty se i chováš jinak. Jako bys byla někdo jiný.“
„To nám říkejte,“ zavrčel Daniel, velení přebrala Selmak, hlas si ale ponechala Jacobův.
„Sam, mohla abys prosím tě na chvilku vzít Anise do laboratoře? Něco ti přinesla…“ Sam otráveně přikývla a v patách s Anise odešla. „Takže,“ Selmak si vzala vlastní hlas. „Máme tu problém.“
„Vážně?“ Ironicky se Jack podivil.
„Tohle není sranda, plukovníku,“ zarazila ho. „Takhle, jako se chová major Carterová se chovala jediná osoba v celém vesmíru. Výraz v jejích očích patří někomu jinému…“
„Jak to myslíte?!“
„Tak docela to nechápu, ale vypadá to, jakoby ji Jolinar nikdy neopustila…“
„To je přece blbost, nemůžu v ní být snad dva hadi, ne? Viděl, jsem, jak ten druhý z ní vylezl a pak umřel…“
„Říkám, že to tomu nerozumím, ale zkrátka…“ Odmlčela se. Daniel najednou prudce vydechl.
„Co se děje?“ Otočil se na něj Jack.
„Pamatuješ, jak před pár dny řekla Teal´covi, že je jenom Jaffa? To přeci řekla před několika lety i Jolinar… Navíc ta její samolibost… a škodolibost…“
„Když jsem odcházel domů, řekla mi něco velice nepříjemného…“ Ozval se Teal´c.
„A ona jediná věděla, že je ta soška jen půjčená a jak je důležitá…“ Daniel vykulil oči.
„A vyhodila Cassandřiny fotky i dopis do koše,“ ozvala se ode dveří stále smutně Janet. „Vyhodila mě. Jen tak.“ Otočili se na Jacka, na něm bylo nejvíc patrné, že je poslední dobou jako vyměněný.
„Dobrá,“ přikývl, „i mě něco řekla…“
„Mám takovou teorii,“ zamumlala Selmak, „zdá se, že někteří lidé, po tom, co v nich zemře symbiont a získají jeho vzpomínky, si uchovají část symbiontovy povahy… Ta se zřejmě probudí po spojení s jiným symbiontem…“
„Z toho vyplývá ale co? Vždyť divně se chovala už hned po tom, co jste do ní strčili tu druhou…“ Ozval se Jack.
„Víte, znala jsem Kiashu už velice dlouho, měla jsem si to uvědomit, hned jak vás vyhodila. Kiasha milovala lidi a nikdy by Sam nedovolila takhle jednat…“
„Takže…?“
„Takže ji už od spojení ovládala Jolinar. Sam i Kiashu. Tu později těsně před smrtí z těla vytlačila, aby tam nezůstalo i něco po ní…“
„Co tedy chcete dělat?“ Zeptal se jich Hammond. „Podle toho, co tu říkáte, v ní už žádný symbiont není…“
„Zřejmě v ní přeci jen něco málo zůstalo…“ Zamyšleně odpověděla Selmak. „Měli byste asi provést několik rentgenových snímků… Případně se připravit na operaci. I když je mi to proti srsti, tohle už není Jolinar, jakou jsme znávali… Zřejmě v Sam zůstalo její horší já…“

pokračování příště

Díl pátý

     Snímky potvrdili jejich nejhorší obavy. Před ní však zatím vše tajili. Báli se, co by mohla udělat, kdyby se dozvěděla, že ji odhalili… Tiše začali připravovat zákrok, který by zbytky Jolinar odstranil natrvalo… Zůstal tam po ní malý kousek napojený přímo na mozek… Dobře skrytý, ale prokazatelně živý…
     Nic ale nejde skrývat věčně. Jolinar na to přišla, když náhodu zaslechla jejich rozhovor v zasedačce. Byli tam všichni, Jacob, Hammond, Janet i zbytek SG-1. Rozzuřeně vlétla dovnitř a všechny si nenávistně přeměřila.
„Ale, tak vám se to nelíbí?“ Zasyčela na ně. Vzápětí srazila jednoho vojáka k zemi a sebrala mu zac´nac´tel. Namířila na ně. Pak se sladce usmála a pohodila vlasy.
„Proč tohle děláš, Jolinar?“ Zeptala se jí Selmak.
„Stýskalo se mi, takže když přišla šance v podobě té husy Kiashy, neváhala jsem ani chviličku.“ Ušklíbla se. Každého si přeměřila. „Musím tedy uznat, že byla jedna chvíle, kdy jsem ztratila kontrolu.“
„Tehdy, když Carterová zabila toho zrádce, toho Tok´ru, že ano?“ Zeptal se Jack, byl bledý jako stěna.
„Přesně, byla bych radši, kdyby se do toho tehdy nepletla, já nevím, proč, ale najednou měla sílu mě odstrčit a zachránit vám život…“ Odmlčela se, „mám dojem, že jsem vám to splatila i s úroky, že?“ Jackovi ztvrdla tvář potlačovaným hněvem. „Vám všem,“ otočila se na Janet, „tedy, vy jste se připletla náhodou, ale jistě jste si už stačila všimnout, že jestli něco nesnáším, tak jsou to děti. Obzvlášť takové, které mohly zabít mého budoucího hostitele…“ Rozesmála se.
„Co chceš dělat?“ Zeptal se jí Jacob, v očích měl slzy.
„No, protože se mi tohle tělo vážně líbí, tak uvažuju, že tady zůstanu, není to tu až tak špatné… Všimla jsem si, že se po mě otáčí spousta mužů…“ Znovu se usmála. Jackovi se do tváře nahrnula krev.
„Ty mrcho! To bys musela nejdřív zabít mě, abys z ní mohla udělat děvku!“ Vyskočil na nohy, Jolinar zívla a přikývla.
„Když chceš…“ namířila na něj a jednou vystřelila, klesl k zemi, život mu zachránily dvě věci. Jednak, to že ho za stolem neviděla a také to, že se do místnosti tiše vplížil velitel SG-2 a jednou ranou poslal Jolinar do říše snů.
„Bože,“ zašeptal Jack, když jí svazoval ruce. Najednou už vše chápal. Když se pohnula, utáhl smyčku na jejích rukou. Za okamžik otevřela oči. „Už se tě brzy zbavíme,“ slíbil jí.
„Nikdy,“ zavrčela, jestli se o něco pokusíte, tak jí zabiju dřív, než stačíte mrknout.“ Jack se na ní zamračil a vzápětí jí Janet píchla dávku vyzkoušených sedativ.
„Ona to udělá.“ Zavrtěl Jack hlavou. „Takhle to nepůjde, musíme vymyslet něco jiného…“
„Nemáte něco vy?“ Zeptala se Janet Jacoba, otázku směrujíc na Tok´ry. Zavrtěl hlavou.
„Tohle je pro nás stále záhada…“
„Tak možná toláni?“ Zkusil Daniel. Jack zavrtěl hlavou.
„Kdepak, ti teď mají sami problémů nad hlavu… Možná noxové…“
„Ne, ti určitě ne, narušilo by to tu jejich „rovnováhu“…“ Vyloučil Teal´c.
„Takže zbývají Asgardi.“ Zamumlal Hammond. „Spojte se s nimi. Pokud mě paměť nešálí, tak nám toho ještě hodně dluží…“ Jack přikývl a zvedl se. Pak na okamžik zadržel dva vojáky, kteří se chystali odnést bezvládnou Jolinar/Sam.
„Opatrně, stále je naším důstojníkem…“ Přikývli. Jack se otočil na zbytek svého týmu. „Takže pánové, jdeme, nemáme moc času…“
     Vrátili se asi za pět hodin. Všem na tvářích hrál spokojený úsměv. Ostatní na ně čekali s nadějí v zasedací místnosti.
„Takže,“ začal Daniel, „bylo to rychlé.“ Usmál se. Slova se chopil Jack.
„Vysvětlili jsme jim, co se stalo a oni souhlasili, že jí toho zbaví.“
„Jenom tak?“ Podivil se Jacob.
„Ovšem,“ přikývl Teal´c, „nemělo to nic společného s Goaul´dy, takže je to nenutí porušovat žádnou smlouvu no a protože nám toho, jak jste již řekl, hodně dluží…“
„…hned souhlasili, Thor si ji tady vyzvedne asi za hodinu.“ Jackovi se na tváři utvořil úsměv. Otočil se na Hammonda, „chtěl bych požádat o povolení, jít s majorem…“
„I my, pane…“ Ozval se Daniel. Hammond přikývl.
„Nevidím důvod, proč by to nešlo, tedy pokud jste si to už dohodli…“ Pozvedl obočí, rozpačitě se usmáli.
     Přesně hodinu po jejich návratu se objevil Thor ve svém křesle. Oznámili mu, že půjdou čtyři a během vteřiny přenesl Sam z vězení a ty tři ze zasedačky. Na své nové lodi, kterou Asgardi, jak jim hned sdělil, pojmenovali “Earth“, všechny přenesl do jedné místnosti a Sam okamžitě uspal tak, aby spala ještě přinejmenším celý den. Sedativa už totiž pomalu končila své působení.
„Díky, Thore,“ vážně na něj Jack pohlédl.
„Nemáte mi za co děkovat, plukovníku O´Neille. Alespoň vám splatím jeden ze svých dluhů.“ Thor se podíval na Sam. „Přenesu ji do jiné místnosti, kde mám vybavení pro tyhle případy… Mezitím si udělejte pohodlí, tohle není snadná práce.“ Vzápětí zmizel on i Sam.
„Takže, pánové, máte sebou někdo karty?“ Otočil se na ně Jack, Thorovi věřil. Už to považoval za hotové.
     Když je Thor přenesl do jiné místnosti, padal na ně spánek, proto, když pěkně tvrdě přistáli na zemi se pěkně vyděsili. Vzápětí je ale Jack okřikl, ať sklapnou. Oči mě upřené na ní. Ležela v podivném sklopeném křesle, i když měla zavřené oči, jasně z výrazu její tváře poznal, že je to zase Sam Carterová. Thor stál nad ní, v malé nádobce, kterou měl postavenou o kousek dál plaval na první pohled kus “hada“.
„Kdy se probere?“ Zeptal se tiše Jack.
„Za hodinu, za dvě.“ Pokrčil Thor rameny.
„Jak jste to z ní dostal, Thore?“ Ozval se Daniel, „vždyť vypadá stejně jako předtím…“
„Přenosem,“ odpověděl Thor, „problém byl se zaměřit jen na to, proto to trvalo tak dlouho, samotný přenos pak trval asi jen hodinu…“
„Jolinar si toho nevšimla?“
„Ne, nebylo jak.“ Thor se s přimhouřenýma očima podíval na spící Sam. „Zřejmě, když majora Carterovou ovládala ta Tok´ra, tak se musela stát něco hrozného, protože jakmile jsem ji toho zbavil, naprosto se zhroutila, proto jsem ji uspal. Jinak by byla při vědomí.“ Jack se zamračil. I když jim Jolinar provedla pěkně vydařené a odporné věci, takhle by to Sam přece nedostalo…
„Takže si pamatuje, co Jolinar dělala?“ Zeptal se Jack.
„Ovšem, celou dobu byla přítomna, jen nemohla nic dělat.“ Thor se odmlčel, „už asi, předpokládám chcete zpět na Zem…“
„Thore,“ ozval se Jack, nemohli bychom tu zůstat, alespoň než se probere? Bude to pro ni dost těžké, takže si myslím, že by bylo lepší, kdybychom byli tady…“
„Ale jistě.“ Thor přikývl a jediné dveře v místnosti se otevřely. „Budu v řídící místnosti.“ Rozešel se pryč. Daniel zbystřil.
„My taky, Jacku, zajímalo by mě ještě pár věcí.“ Zamumlal, Teal´c vzal „skleničku“ s Jolinar a následoval je s očima upřenýma na zbytek hada. Jack se posadil vedle Sam. V tu chvíli se dveře opět zavřely.
„Až se probudíš, tak ti chci něco říct.“ Zašeptal a odhrnul jí z tváře temné prameny vlasů. Vypadala tak klidně…
     Že usnul si uvědomil ve chvíli, kdy se probudil. Tedy spíš ve chvíli, kdy ho probudil její výkřik. Okamžitě mu pohled sklouzl na ni. Seděla a rukama si objímala kolena, z očí jí tekly proudy slz. Ve tváři měla zděšení a hrůzu. Položil jí ruku na rameno. Trhnula sebou, když ucítila jeho dotek, podívala se na něj. Rozbrečela se ještě víc.
„No tak,“ zamumlal a pohladil jí po vlasech.
„Ach Jacku,“ vykřikla a přiložila si ruku na rty. „Je mi to tak líto…“
„Sam, to jsi nebyla ty, to byla Jolinar.“ Přitáhl si ji a objal ji. Okamžitě ucítil, jak se mu promáčelo rameno od slz. „Na to všechno se dá zapomenout… Sammy…“
„Ale jak ten člověk zapomene,“ odtáhla se od něj a podívala se mu do očí, „že je jeho syn mrtvý?!“
„To jsi byla t-…Jolinar?!“ Vyvalil oči chápajíc, na co narazila.
„Bože,“ zaúpěla a poodešla od něho. „Šla se projít do lesa, strašně jste ji rozzuřil tím, co jste řekl…“ Odmlčela se, Jack by se nejradši praštil, „cesto zpět ho potkala, svedla ho,“ ztišila hlas, spatřil v její tváři odpor. „Pak, když se na ní vrhnul, mu zlomila vaz. Jako nic.“ Otočila se na něj. „Chladnokrevně zemřel mýma rukama…“

přešel k ní, znovu jí objal, třásla se. „To všechno byla Jolinar, ne Sam Carterová…“
„Jistě, ale využila mě k tomu všemu, měla jsem jí v tom zabránit…“
„To jsi přece jednou udělala…“ Připomněl.
„To byla náhoda, trochu uvolnila soustředění…“ Zavrtěla hlavou, pohlédla mu do očí. „To, co se stalo… myslím… mezi námi…“ Přiložil jí na rty prst.
„Nepočká to? Nemusíš vše říct na jednou…“ Ve skutečnosti se však bál, co by mu řekla, i když získal naději potom, co se dozvěděl o Jolinar, stejně v něm bylo semínko pohybností…
„Musím, Jacku,“ zašeptala. „Já, chci ti jenom říct, že chápu, že mě teď za to nenávidíš… Cítila bych to stejně…“
„To není pravda,“ začal ji jemně hladit po vlasech, „cítím k tobě všechno, kromě nenávisti…“ Oči jí bleskly do jeho.
„T…to myslíš vážně? Jak… všechno?!“ Dožadovala se odpovědi.
„Vždyť to přece víš,“ usmál se, „že tě miluju od chvíle, kdy jsi mi vstoupila do života.“
„Jacku,“ vydechla, „přes to všechno, co se stalo?“
„Díky jedné věci,“ šibalsky na ni mrkl, „jsi mi dala naději. Sam, i když tě ovládala Jolinar, všechny její nápady ohledně toho, jak nám znepříjemnit život pramenily z tvých citů… nebo se mýlím? Ty bys přece věděla, jak nám ublížit ze všech nejvíc…“ Mlčky přikývla.
„Je mi to ale stejně strašně líto, Jacku. Danielovi jsem splnila noční můru, Teal´covi jsem řekla nahlas to, co si myslel, ale co se bál přiznat, odvrhla jsem Cassandru, zabila člověka,“ odmlčela se, „a ublížila tobě… Sprostě tě využila a jen kvůli mé slabosti…“
„Jsem rád, že tady ta slabost je, Sam.“ Přitáhl si její tvář blíž. „Takže teď doufám, že mě nehodíš přes celou místnost, když tě políbím…“
„Možná, to bude záležet i na tobě.“ Pousmála se, to už však měla jeho rty na těch svých. Dobře věděl, že z šoku, který jí utržila Jolinar se nikdy nevzpamatuje. Doufal však, že nebude mít příliš velké následky…
     Na Zem se vrátili asi tři hodiny po Samině probuzení. Všichni byli pochopitelně nadšení, jen jediná osoba se nedokázala usmát. I přese všechno, co jí Jack řekl v sobě měla pochybnosti. Ať jí Jolinar ovládala nebo ne, to Sam v hlavě vyklíčily všechny ty myšlenky. To ona a ne Jolinar věděla jak na ně. To její ruce zbavili člověka tak chladnokrevně a bezdůvodně života. To její tělo svedlo Jacka a její rty mu pak tak příšerně ublížily… Byla tam. Stále tam byla. Mohla tomu zabránit, ale nebyla dost silná… Byla to její vina, ať říkali co chtěli… Cítila tu vinu tak palčivě, že skoro nevnímala okolní svět…

Pokračování příště

Díl šestý

     Že byli všichni šťastní bylo slabé slovo. Konečně se vysvětlilo její zmizení u Tok´rů, její nepřátelské chování a také její náhlá láska k tok´rům. Přesto se však zdála jiná. Jakoby poznamenaná všemi událostmi, který jí v krátké době prošly životem…
„Co je ti?“ Pohladil ji po holém rameni Jack, seděli spolu v zasedačce a čekali na ostatní, právě se vrátili z jedné poměrně teplé planety, takže byli zaprášení a upocení v tílkách a kalhotách písečné barvy. Zálibně ji pozoroval. Hnědá barva se jí už z vlasů definitivně vymyla a Sam je hned druhý den po návratu nechala ostříhat do původního vzhledu. Tedy krásně pocuchaného, ale elegantně kratšího střihu. (pro přehled - účes z Chimery. Pozn. autorky:-)
„Nic,“ škubla sebou, neměla ráda, když tohle dělal na veřejnosti, ještě nebyla připravená čelit zbytku světa ohledně jejich vztahu.
„Jsi smutná, Sam, už hodně dlouho…“ Odmlčel se, „dokonce bych řekl, že i naštvaná, co tě ještě trápí? Vím, že jsi mi neřekla zcela všechno…“
„Nechtěla jsem být egocentrická, Jacku,“ tiše odpověděla, Jack ztuhl, pochopil.
„Jsi naštvaná, protože jsem tehdy přikázal, aby ti dali symbionta, viď? I když jsem ti kdysi slíbil, že to nikdy neudělám…“
„Jo,“ hlesla, otočila se na něj. „Víš, Jacku, já se bála, že se něco stane a ono stalo…“ Zahleděla se mu do očí, „přísahej mi, že už to znovu neuděláš, protože jestli ano, tak spolu my dva nadobro skončíme. Radši bych se zabila, než abych měla znovu symbionta, Jacku.“ Její ledově klidný hlas ho ujistil, že to myslí smrtelně vážně. I když by jí nejradši zalhal a řekl že ano, na rovinu jí přísahal. Věřil tomu, že teď by se i symbiontovi vzepřela za jediným účelem… „Díky.“ Plaše se na něj usmála, „tak a teď toho nechme, řekla bych, že my dva jsme celkem vyrovnáni…“
„Sam,“ usmál se, „nemáš pocit, že já z toho vyšel o trochu líp?“
„Ani ne, můj milý,“ žertovně ho poplácala po tváři a zvedla se. Zahlédla totiž generála.
     Jakmile jim dal po hodině rozchod, namířila si to celá SG-1 s úlevou do sprch. Pak dostali na zbytek dne volno a jelikož byl pátek, měli i volný víkend...
     Spokojeně si to rázoval k její laboratoři, když se celá základna otřásla. Nemusel být vědec na to, aby poznal, odkud to přišlo. Na patě se otočil a rozběhl se k výtahu. Tam se pochopitelně srazil s Dannym, Teal´cem, Hammondem a Janet. Ti všichni nebyli hloupí…:-)
„Co ta holka zas vyvádí…“ Bručel si Hammond, když sjížděli do posledních pater, kde byli kryty. Jakmile se dveře otevřely, zmocnily se jich obavy, všude byl kouř. Naopak však osoba, o kterou se tak strachovali se zdála být naprosto v pořádku. Tedy, jak se to vezme. Sam zuřila. Takhle rozlícenou jí ještě neviděl. Byla spolu se třemi vědci a ječela na ně. Doslova. „Majore?“ Hammond se jí s opatrným tónem zeptal. Otočila se na něj. Z očí ji metaly blesky.
„Tihle…tihle idioti to tu málem vyhodili do vzduchu!!!“
„Cože? Pomaleji prosím…“ Ozval se Daniel.
„Před chvilkou jsem nahoře potkala tady Bella, sdělil mi, že odstartovali ten pokus, který jsem jim výslovně zakázala odstartovat bez mojí kontroly… Chtěla jsem tolik?! Ono to měla svůj důvod, „doktore“ Belle, přeci jen mi asi dáte za pravdu, že s reaktory mám poněkud víc zkušeností než vy tři dohromady!“
„Co se tedy stalo, Sam?“ Zeptal se jí smířlivě Hammond.
„Zapomněli na jednu drobnůstku, pane, zřejmě je ve škole neučili nic jiného, než že jsou stupně Celsia, ale takový Fahrenheit jim nic neříká!!!“
„Oops,“ uniklo Jackovi, dokonce i on o tomhle něco věděl.
„Přesně, oops,“ vztekle zopakovala a znovu pohledem sjela všechny tři. „Málem to tu vyhodili celé do vzduchu…“
„Jak „málem“?“ Zeptala se podezřívavě Janet. Tušila, že v tom ještě něco je.
„No,“ Sam zlostně zbledla, „někdo to musel trochu zkrotit, než to bouchlo…“ Neochotně zvedla pravou ruku. Janet něco zavrčela, Jack byl v tu chvíli vděčný, že ji neslyšel, protože generál zbledl. Zato pochopil, proč to řekla. Samina ruka byla celá od krve a pěkně popálená.
„Takže pánové,“ Hammond jim věnoval ledový pohled, „váš úkol do doby, než rozhodneme s majorem Carterovou o vaší budoucnosti je, že to tady celé uklidíte.“ Všichni tři se zděšeně rozhlédli. Z dvou krytů zbyly jen trosky… „A my, majore, jdeme na ošetřovnu.“ Sam otráveně přikývla, ale než odešla, věnovala ještě těm třem pořádně rozzuřený pohled.
„Tak řeknete mi konečně, jak jste přišla k tomuhle, Sam?“ Zeptala se jí na ošetřovně Janet, všichni stáli kolem ní.
„Protože si spletli stupně, byla tam „trochu“ vyšší teplota než by měla, takže logicky hrozil i větší výbuch, na jaké tyhle kryty nejsou stavěné, takže jsem musela trochu přenastavit teplotu. Jenže už bylo trochu pozdě… Takže ten reaktor,“ Jack se zamračil, „byl krapet teplejší…“
„Podle všeho jste to ale zvládla a zachránila tuhle základnu, majore.“ Otřeseně se Hammond pousmál. Pozvedla obočí.
„Za tohle ty tři zabiju…“ Zavrčela si ještě pro sebe, když jí doktorka čistila rány a patlala na ně ledově chladnou mastičku. Hammond jí ještě řekl, aby se za ním pak stavila a odešel.
„Měla jste pořádné štěstí,“ poznamenal Daniel při pohledu na její ruku a vzpomínce na spodní patro.
„Spíš bylo štěstí, že major zasáhla…“ Odvětil Teal´c.
„Hlavně byla blbost, že na to šahala holýma rukama,“ zavrčel Jack, vůbec se mu nelíbilo, že takhle riskovala. Sam se ale jen usmála se.
„Budu v pořádku, pane, jen co jim dám malou přednášku…“ Všichni si všimli zvláštního zajiskření v jejích očích a děkovali bohu za to, že nejsou v kůži těch třech vědců, kteří jí neposlechli. Stačila jim malá ukázka rozsahu jejího hlasu.
„No, Sam,“ zamumlal Daniel, „slíbil jsem Teal´covi, že ho vezmu na víkend do pár muzeí, takže pospícháme…“
„Klidně běžte, vždyť tady neumírám,“ zasmála se. „Užijte si to.“ Oba přikývli, rozloučili se a odešli. „A ty nemáš, co na práci?“ Zeptala se Jacka, když si Janet odskočila pro další obvaz.
„Vlastně jsem myslel, že bychom mohli jet konečně do Minnessoty, co říkáš?“
„Ale Jacku,“ bolestně se ušklíbla, „vždyť přece víš, že tady mám strašně moc práce, když jsem byla pryč, všechno mi tu leželo ladem… Asi tu budu muset strávit pár týdnů navíc, než to dám dohromady…“
„To nemyslíš vážně!“ Zaúpěl, po očku stále sledoval Janet, jestli už nepřichází.
„Jeď sám,“ usmála se, „určitě to zvládneš i beze mě, jako vždycky…“
„Sam, no tak, jen na dva dny…“
„Jacku,“ ztišila hlas – Janet se vracela, „až to dodělám tak třeba na týden, ano?“
„Hm,“ nespokojeně zavrčel. Sam se musela usmát. Choval se jako malé dítě, kterému berete oblíbenou hračku. „Víš, už hodně dlouho jsme spolu nebyli sami, Sam…“
„Jacku, Janet,“ zasyčela aniž by pohnula rty, nespokojeně se zavrtěl na židli.
„Po pravdě od té doby, jsme se vrátili z té Keltské planety…“ Dodal, když se Janet vrátila. Sam se na něj otočila.
„Takže vlastně nikdy. To mi chcete naznačit, pane?“ Podle jejího tónu jasně poznal, že se dostal na tenký led.
„Mno, myslím, že radši půjdu, Carterová, přeji pěkný víkend!“ Rozpačitě vycouval z ošetřovny. Janet se nestačila divit.
„Co to s ním vyvádíš, Sam?“ Zeptala se kamarádky, jakmile docela osaměly.
„Vůbec nic, Janet.“ Pokrčila s úsměvem rameny. Pak jí úsměv trochu povadl.
„Tak mluv.“ Dloubla do ní Janet, zatímco jí upevňovala druhý obvaz. Sam našpulila rty.
„Víš, když tu byla Jolinar, stalo se hodně věcí. Některé byly opravdu hodně zlé… Třeba jako ten člověk na té planetě, kterého Jolinar zabila…“
„Četla jsem Danielou zprávu,“ přerušila ji, „takže to byla ona?“
„I já, záleží na tom, jak se na to díváš…“
„Takže Jolinar, Sammy, ty teď pokračuj.“
„Ale jedna věc, krátká věc, byla krásná…“ Zasněně se usmála. Za tohle Jolinar svým způsobem děkovala. To ona mezi nimi zbořila ty hradby a zábrany.
„Něco s plukovníkem, co?“ Zamrkala na ni Janet. Sam zrůžověla. Janet se rozesmála. „Tak jo, nebudu se ptát. Prozatím…“
     Popálená pravá ruka jí sice vše zkomplikovala, rozhodně však ne natolik, aby se nemohla věnovat své práci. Takže jakmile uprosila Janet a ta ji pustila si to namířila do laboratoře a sedla ke svým pracím. Byla odhodlaná tady strávit celý víkend. Děkovala v duchu Janet za to, že přišla, když se jí snažil přemluvit, aby s ním jela. Bála se, co by se tam stalo. Ač ho milovala, vědomě s ním ještě nespala a popravdě se toho i bála. Necítila se připravená zajít takhle daleko.
     Byla asi půlnoc, když se tam objevila Janet, Sam vzhlédla od note booku a usmála se na příchozí.
„Víš, něco ti nesu,“ Janet jí podala album. Sam vyschlo v krku.
„Janet…já…“
„Sam, chápu, jak to bylo. I Cass to chápe. Napsala ti nový dopis.“ Janet se usmála. „Odepiš jí, můžu ji přivést až tak za týden… dám jí to zítra, ano?“
„Jo,“ Sam se na ni vděčně usmála a ihned album otevřela. Bylo to staré asi deset měsíců. Smutně si uvědomila, že zameškala skoro rok Cassandřina života. Byla to oslava u Janet. Byli tam všichni. Ona, ty dvě, Jack, Daniel, Teal´c i generál Hammond a ještě pár známých z SGC.
     Pak přišel na řadu dopis. Rozechvělými prsty roztrhla obálku a vytáhla dopis.
Ahoj Sam,
Vím, že je to strašně dlouho, co jsme se neviděly, proto ti píšu. Stýská se mi. Strašně bych tě chtěla vidět. Víš, když jsi tehdy odešla, cítila jsem se, jako bys mě zradila a potom, když ses vrátila a my se neviděly… Bylo to ještě horší. Proto jsem děkovala bohu, že to byla Jolinar, co tě ode mě odvedlo a ne ty. Teď ale něco veselejšího. Víš jak mi kdysi Jack chtěl dát toho psa, ale tys mu to zakázala? Dal mi ho! Sice jiného, ale já mám psa! Často ho se mnou chodil venčit, víš měla jsem pocit, že se mi tě snaží nahradit. Věděl, že jsi za mnou často jezdila. Takže vlastně převzal tvoji roli. Vážně mezi vámi nic není? Protože mě přijde, že jo. Vím, za tohle mě asi pěkně praštíš J ale musela jsem to říct. No, je mi jasné, že právě teď pracuješ, takže tě nebudu dál zdržovat. Janet říkala, že mě vezme do SGC tak za týden. Těším se na tebe!
Zatím se měj, Cassie
     Sam se usmála a uložila si dopis do šuplíku. Pak, než se znovu vrátila k práci, s fotky znovu prohlédla. Přemýšlela nad tím, co jí Cassandra napsala. Co napsala o Jackovi.
     Víkend utekl jako voda. Stačila dát dohromady sotva pětinu toho, co měla na stole. I tak to ale bylo úctyhodné. Jacka potkala zrovna, když se vracela ze sprch do laboratoře.
„Sam,“ tiše jí pozdravil a šel s ní. Jakmile se pak zabouchly dveře, vášnivě ji políbil.
„Jacku,“ se smíchem ho od sebe po chvilce odtrhla. Byla vděčná za to, že před časem omylem hnula s kamerou, takže ta teď na dveře neviděla. A Jack to věděl.
„Byla´s vůbec doma?“
„Ne, proč?“ Udiveně se ho zeptala, znovu ji políbil.
„Já nevím, obvykle, když má člověk dům nebo byt, tak tam po práci chodí…“
„Ale Jacku,“ rozesmála se, pak se koukla na hodinky. „Porada začíná za deset minut, takže radši pojďme…“
„Když chceš…“ Pokrčil rameny a otevřel jí dveře. Vyrazili k zasedačce. Cestou si neodpustil jí nevyprávět o ohromně nudném víkendu o samotě. Sam však z jeho hlasu jasně poznala, že dělal všechno, jen se nenudil. „Sam?“ Otočil se na ni, když se usadili, zase tam byli jako první.
„Hm?“ Otočila se k němu a usmála se.
„Chci ti něco říct.“
„Do toho,“ znervózněla ani nevěděla proč. Po zádech jí přeběhl mráz z výrazu jeho očí.
„Nebude se ti to líbit.“

pokračování příště

Díl sedmý

„Jacku, nech toho.“ Zlehka ho praštila přes nos, když mu na rtech začal pohrávat úsměv.
„Tohle je vážné, Sam.“
„Jo? Tak spusť…“
„Chytil jsem jen jednu rybu… Někdo mi je tam asi krade.“ Se zcela vážnou tváří odpověděl. Sam se rozesmála tak, že málem spadla pod stůl.
„Jacku, jezdíš tam už velkou spoustu let. Těch ryb tam asi není nekonečno, nemyslíš?“
„Sam, v naší dvojce si realistka ty… Takže ne, nemyslím…“ Věnoval jí úsměv, po půl minutě pak přišel i zbytek, který se měl účastnit porady.
     Celá SG-1 kráčela chodbou k bráně. Všichni ospalí a rozlámaní. Porada se protáhla na tři hodiny. Tři hodiny bezduchého klábosení o věcech, které buď dávno znali, nebo na ně sami již před dávnou dobou přišli a nebo o věcech naprosto zbytečných.
„Takže týme,“ začal Jack, jakmile se dostali z doslechu generála i ostatních „přednášejících“, „moc rád bych se vás zeptal na pár věcí ohledně té „přednášky“…“
„Ach?“ Probudil se Daniel k vnímání. Teal´c byl stále v jakémsi oparu ospalosti a Sam se jen potácela, nenápadně podpíraná Jackem.
„Především: pamatujete si někdo, o čem to bylo?“
„Nebuď blázen, Jacku,“ ušklíbl se Daniel. „Tohle bylo válečné tažení proti SG-1 a musím říct, že úspěšné…“
„Zaslechla jsem,“ Sam zívla, „že je poslal sám „pan senátor Kinsley“…“
„Vážně?“ Podivil se Jack, „tak tohle od něj byla podpásovka…“
„Toť novinka.“ Znovu zívla, pak se protáhla. Dorazili do místnosti s bránou. „Já se tu od vás oddělím, mám nahoře nějakou práci.“ Kývla k počítačům ovládajícím bránu. Jack přikývl.
„Já se asi půjdu probudit do sprchy…“
„Já si teda jdu lehnout.“ Oznámil jim Daniel a přešel k druhým dveřím, cestou se ale zastavil u jednoho seržanta a vzal si od něj nějaké papíry. Teal´c pokračoval beze slova chodbou do svého pokoje.
„Uvidíme se večer?“ Zeptal se jí tiše. V tu chvíli děkovala všem svatým, že kolem nich bylo šera a tudíž neviděl, jak zbledla.
„Jacku, jsem unavená, nevím…“ Odmlčela se, „ještě si o tom promluvíme později, ano?“
„Když chceš,“ pokrčil rameny a usmál se na ni. „Ani nevíš, jak moc toužím po tvých rtech.“ Pak se otočil a odešel. Jemně se usmívala, když pak stoupala po schodech do řídící místnosti.
     Podupával před dámskými šatnami už pět minut. Nakonec se dohodli, že půjdou všichni na večeři. Daniel s Teal´cem vyrazili na vzduch ven a Jack ještě čekal na Sam. Pro něj div světa nebyly pyramidy a spol., ale čas, který ženy potřebovaly pro upravení se.
     Když pak vyšla ven, věnoval jí ztrápený pohled. Jen se na něj usmála a vyrazila k výtahu. Zálibně se na ní zadíval. Měla světlounce modré šaty s nenápadným květinovým vzorem, které měly ramínka kolem krku. Na uších se jí houpaly překrásné náušnice… (opět viz. Chimera :-))
,,Sluší ti to,” objal ji ve výtahu kolem pasu a zašeptal do ucha, natočila hlavu a usmála se.
,,Něco jsi mi ráno slíbil, Jacku…”
,,Vážně?” Zamračil se sousředěním, po chvilce si všiml výrazu na její tváři, široce se usmál, pak se podíval, kolik jim zbývá pater. ,,Asi už vím…” Políbil jí. Vášnivě a jemně zároveň.
„Jacku,“ po chvilce se od něj odtáhla, akorát, když si prohrábla vlasy, aby jim zajistila původní tvar, se otevřely dveře a přímo před nimi stáli znuděně se tvářící Daniel s Teal´cem a zírali na ně.
„Přestaňte nás už trápit a pospěšte.“ Zaprosil Daniel cestou k Jackovu autu.
„Chápu Danieli, že máš hlad, ale tady Carterová se přece musela obléct, ne?“ Jack se na Sam zašklebil. Ušklíbla se a vlezla si na přední sedadlo, kam jí Daniel pokynul. On sám se usadil dozadu s Teal´cem.
„Takže k O´Maillemu, předpokládám,“ pousmál se Jack.
„Kam jinam, Jacku,“ zasmál se Daniel, „tam nás mají rádi…“ Sam se rozesmála, Jack nastartoval a vyjel z komplexu Cheyenské hory míříc do oblíbeného baru.
     Už byli po jídle. Jako obvykle to byly obrovské porce, takže teď zničeně seděli a usrkávali svoje pití. Sam se zavrtěla.
„Odskočím si, tak mi tu colu pohlídejte,“ požádala je, pak si je přeměřila ostrým zkoumavým zrakem, „jestli mi tam kdokoli z vás nasype sůl, pepř nebo tomu podobné, strčím vám hlavu do plazmy…“ Pohrozila jim. Zklamaně si povzdechli, ale přikývli. S úsměvem zavrtěla hlavou a odešla na záchod.
     Cestou zpět ji zarazila něčí ruka, která se jí ocitla ve výši prsou. Otočila se. Přímo vedle ní stál nějaký vysoký muž.
„Přejete si?“ Snažila se o příjemný tón, ale měla chuť mu vrazit koleno do rozkroku a pokračovat dál.
„Tebe, zlato.“ Zašeptal. Tvář ji sevřel ledový výraz.
„Zapomeň, radši se vrať zpět ke své lahvi, ano?“ Vyrazila pryč. Hrubě se po ní natáhl a chytil ji za loket.
„Tak poslyš krásko-“ Začal.
„Ty radši poslouchej mě,“ ozvalo se vedle nich, vzápětí neznámý muž narazil bokem o barový pult. Otočila se, byl to Jack. „Drž se od ní dál.“
„Díky, ale zvládla bych to.“ Zamumlala cestou zpět k jejich stolu.
„To vím, jenže nikdy nevíš, odkud na tebe vyskočí dalších deset chlapů… Dělej, že s někým si, když můžeš…“
„Fajn rada.“ Usmála se a sedla si na své místo. Daniel ani Teal´c si ničeho nevšimli. Zaujatě hleděli do svých sklenic. „Co jste tam dali?“ Unaveně se jich zeptala. Daniel se ušklíbl.
„Uchutnejte.“
„Ani omylem, Danieli.“ Odstrčila od sebe sklenici a objednal si novou. „Vážně jste jak malé děti…“ Rozesmála se.
     Domů vyrazili asi kolem jedenácté. Už před odjezdem z SGC se dohodli, že přespí všichni u Jacka, aby k O´Maillemu nemuseli více auty… Do jeho domu dorazili asi o půl hodiny později. Ti tři, kteří neřídili – což byla pánská část, cestou už trochu usínali. Za to Sam byla plná života. Neodpustila si proto cestou všelijaké narážky.
„Jsme tady, pánové“ oznámila jim, když zajela Jackovým autem před jeho dům. Nic se neozvalo. Otočila se dozadu. Daniel s Teal´cem spali jak dřeva. A co týče Jacka vedle ní, ten na tom byla úplně stejně. Pousmála se a znovu se otočila, aby se ujistila, že ti dva vzadu skutečně spí. Pak se naklonila přes řadící páku a zlehka Jacka políbila. Po chvilce otevřel oči a přitáhl si jí zpět. Zachichotala se. „No tak, nejsme sami…“ Jack se ušklíbl a  otočil se…
„Do pozoru!!“ Zařval, Sam sebou škubla a rozesmála se. Daniel s Teal´cem polekaně vyskočili a řádně se praštili do hlavy o střechu. Vzápětí Jacka krásně pojmenovali.
     Daniela s Teal´cem ubytoval na rozkládacím gauči – vážně prostorném – a Sam věnoval pokoj pro hosty. Jakmile se ale vrátili s peřinami do obýváku, Daniel i Teal´c už spali tak jak byli. Sam se usmála a jemně přes ně přetáhla peřiny, pak jim nad hlavy hodila dva polštáře.
„Dáš si něco?“ Tiše se jí zeptal a zamířili do kuchyně.
„Kafe, stačí, dík,“ přikývla a zavřela dveře. Za pár minut sobě i jí naservíroval kávu.
„Nevypadáš unaveně…“ Poznamenal a usrkl horkého nápoje.
„Ani nejsem,“ pokrčila rameny, Jack se zvedl a přešel k ní. Objal ji kolem pasu a políbil na klíční kost. „Jacku,“ zašeptala, „nedělej to, prosím…“
„Proč?“ Tiše se jí zeptal a donutil jí, aby se zvedla, pak si jí posadil na klín, ovinula mu ruce kolem krku.
„Nejsem si tím jistá…“ Přiznala. „Víš, mám z toho strach. Předtím jsem to nebyla tak docela já, vždyť to, Jacku, víš…“ Zamumlala s očima upřenýma do země.
„Sam,“ políbil ji do vlasů, „nemusíme se spolu milovat, pokud nechceš, ale mě se už klíží oči, tak si pojď alespoň lehnout, ano?“ Vděčně se  mu podívala do očí a zvedla se.
„Tak pojď,“ usmála se, vzala ho za ruku a odvedla do jeho ložnice. Tam se svalila na postel a zavřela oči, vzápětí ucítila, jak se postel zhoupla pod Jackovým tělem. Pootevřela oči, „Jacku…“ Zavrněla, „zamknul si?“
„Sakra, ne,“ zaslechla jak se zasmál, „to by se nám asi vysvětlovalo špatně, kdyby tě tu našli, co?“
„Možná.“ Usmála se a natáhla k němu ruce. Za okamžik byl u ní. Pevně se k němu přitiskla. „Bože, jsem s tebou strašně šťastná,“ zašeptala a nechala se políbit.
„Vztahuje se to tvoje “ne“ i na drobné pomazlení?“ Zašeptal jí do ucha. Usmála se.
„Myslím, Jacku, že bychom to měli nechat na ráno, vážně se mi najednou chce strašně spát…“ Zívla, pak se na něj podívala, „slibuju, že ráno ti to vynahradím.“
„Tak jo,“ přikývl a stáhl ze sebe svetr, kalhoty a ponožky, pak si vlezl pod peřinu, zadíval se na ni, „klidně si ty šaty sundej, Sam, takhle si je zmuchláš. Slibuju, že se nebudu dívat…“ Rozesmála se. Vzápětí její šaty přelétly postel a skončily na zemi vedle Jackových věcí.
„Klidně se dívej.“ Pošeptala mu, přitáhl si ji a zavřel spokojeně oči. „Dobrou, Jacku.“ Místo odpovědi ji políbil do vlasů a během chvíle usnul. On s nádherným pocitem, že má v náručí milovanou ženu. Ona s tajemným klidem a pocitem bezpečí v náručí muže, kterého bezmyšlenkovitě milovala.

Pokračování příště

Díl osmý

     Ráno se probudil asi dvě hodiny před šestou, svítat mělo až za hodinu, takže v duchu pořádně zanadával, že se vzbudil tak brzy. Vzápětí však vše odvolal. A to, když si uvědomil, co mu tím bylo dáno.
     Ležela vedle něj. Přitisknutá k němu, objímajíc ho kolem pasu. On sám měl jednu ruku položenou na jejím boku a druhou pod její hlavou. Zlehka a opatrně, aby ji neprobudil, ji pohladil po vlasech. Zamilovaně se na ni zadíval. Peřina jí zakrývala asi jen po boky, takže její dokonale štíhlé tělo mu byla dáno na odiv. Druhu rukou jí zlehka přejel po hedvábné kůži od okraji smetanově bílých kalhotek z hedvábí k stejné podprsence. Zavrtěla se. Okamžitě ustal. Po pár vteřinách s úsměvem otevřela oči a podívala se mu do těch jeho. Znovu ho zarazila hloubka jejích očí. Pohladil ji po tváři a přivítal do nového dne polibkem. Zhluboka se nadechla a protáhla jako kočka. Fascinovaně se na ni zahleděl. Tiše se rozesmála.
„Proč se na mě tak díváš, Jacku?“ Znovu se k němu přitulila.
„Protože jsi mi včera něco slíbila.“ Usmál se na ni.
„Pravda,“ přikývla, vzápětí se odtáhla a dopadla s úsměvem na druhý polštář. „Tak si se mnou dělej, co chceš.“ Vyzývavě se na něj podívala. Jack si však všiml, že v jejím pohledu chybí „ono vyzvání“. Proto raději zůstal jen u toho, že si s jejím tělem po zbytek rána hrál.
     Mohlo to být přibližně o dvě hodiny později, když zaslechli z obýváku rachot. Zklamaně se podívali jeden na druhého. Pak oba vylétli z postele a začali se oblékat. Sam pak vyšla druhými dveřmi na terasu, kde se usadila, předstírajíc, že se tam už nějakou dobu slunní. Jack pak jakože nic vešel do obýváku a zamířil na terasu druhým vchodem…
„Hm,“ Sam po jeho příchodu okamžitě zbystřila. „Jacku, asi půjdu trochu rozhrabat tu svoji postel… Jestli tam někdo vejde, asi mu neunikne, že je netknutá…“
„Třeba si bude myslet, žes už ustala.“
„Jsi sladký,“ krásně se na něj usmála a odešla. Po chvilce se objevili rozespalí Daniel s Teal´cem.
„Vážně nechápu, jakto že jste vy dva tak plní energie, takhle po ránu.“ Zavrčel Daniel, podráždil ho pohled na živou Sam, když kolem něj energicky prošla do své ložnice.
„Nevyspáváme do poslední chvíle, Danieli,“ odpověděl po pravdě Jack. Daniel se ušklíbl a usadil se do křesla, Teal´c zapadl mezi ně. „Jdu udělat něco k snídani, máte speciální přání?“
„Kafe.“ Zavrčel Daniel.
„Teda s tebou je po ránu ale řeč…“ Vešel do domu, ovšem namířil si to jinam, než do kuchyně.
     Tiše vklouzl dovnitř a hned za sebou zamkl, pak se k ní po špičkách připlížil, jednu ruku jí dal přes pusu, aby nevykřikla a druhou ji pevně objal kolem pasu. S potěšením ucítil, jak sebou škubla leknutím.
„Jacku!“ Šokovaně zašeptala, „tohle mi nedělej, málem si mě vyděsil k smrti…“
„Jak to mám napravit?“ Šibalsky se na ni usmál.
„Tím, že mi uděláš kafe,“ políbila ho na špičku nosu a dokončila úpravu postele. Jack tedy musel uznat, že v kamuflování byla mistr, zřejmě tohle nedělala poprvé… Sotva se udržel při představě, že tahle Sam v noci utíkala a ráno pak, těsně před Jacobovým příchodem, rozhrabávala postel… Aby zakryl úsměv, otočil se a odešel do kuchyně.
„Jacku?“ zamumlal Daniel, seděli už asi čtvrt hodiny na terase a snídali.
„Co zase, Danieli?“ S úsměvem se ho Jack zeptal. Díky jedné krásné ženě, která mu seděla po boku, měl po dlouhé době skvělou náladu.
„No fajn,“ Daniel se zarazil, „tu tvoji nadšenost takhle po ránu prozatím přejdu, ale zajímá mě,“ odmlčel se, aby se napil kávy, „jestli se ještě vídáš se Sarah… Před pár dny jsem ji totiž potkal…“ Ticho, které se tam rozhostilo by se dalo krájet. Samina ruka zvolna sklouzla z Jackovi nohy a její oči se zavrtaly v očekávání odpovědi do jeho tváře. Jack se na Daniela zašklebil – tohle mu náladu pokazilo.
„Už jsem ji neviděl přes rok, Danieli,“ po pravdě odpověděl. „Oba si už dlouho žijeme vlastní život, copak jsem ti neříkal, že se asi před dvěma lety vdala?“
„To´s vynechal…“ Zavrtěl hlavou.
„Já to věděla,“ zamumlala Sam, překvapeně se na ni podívali. Všichni…
„Jak, proboha?“ Udiveně se Jack zeptal. Trochu se zavrtěla.
„Asi měsíc před tou svatbou, dřív než vám to řekla,“ začala a dala si dobrý pozor na vykání, „za mnou přišla. Chtěla vědět, jak to budete zvládat, měla o vás obavy…“
„To snad nemyslela vážně.“ Zavrčel Jack. Sam na něho varovně pohlédla.
„Musela jsem jí slíbit, že vám to neřeknu, takže bych ocenila, kdybyste můj slib neporušil tím, že jí to hned vyklopíte… Pane.“ Jack se zamračil a po několik dalších minut tam nastalo hrobové ticho. Nikdo se neodvážil ani cinknout skleničkou nebo příborem.
„Mě už tahle komedie štve!“ Jack vztekle praštil pěstí do stolu, všichni nadskočili. Sam po něm vrhla vyděšený pohled. „Tihle dva to neprozradí, Sam…“ Upřel na ni pohled, vydechla.
„To já přece vím…“
„Co… neprozradíme?“ Ozval se Daniel, Teal´c jen pozvedl obočí.
„Řekl bych, že to bude něco důležitého…“ Zamumlal, všiml si totiž, že Jack Sam na stole stiskl ruku.
„Je to důležité, alespoň pro nás dva…“ Podíval se odhodlaně na Sam. „Asi jste si už všimli, že mezi námi byl vždycky trochu opatrný vztah…“
„Jo,“ Daniel přikývl, „tak docela jsem nechápal, proč, dokud mi to Janet trochu neosvětlila…“ Sam pozvedla obočí. Tak Janet!
„Takže vám řekla, co?“ Ozvala se Sam.
„Jen to, že to mezi vámi vždycky jiskřilo…“ Neochotně vysypal, tyhle věci nikdy neprobíral rád.
„Každé opravdové jiskření jednou přejde v plamen…“ Pousmála se, Jack ji položil ruku kolem pasu. Daniel přikývl.
„Tohle jsem předpokládal…“ Odmlčel se, „předpokládám, že tehdy na té planetě, Jackovi Jolinar něco řekla, co? Proto byl tak nasupený a ona tak samolibá…“
„Jo,“ Sam přikývla, „tohle nebyla moc slavná kapitola mého života…“
„Nemysli na to, Sammy,“ tiše jí řekl, pousmála se.
„Ne na všechno můžeš zapomenout…“
     Do SGC dorazili asi hodinu před začátkem ranní porady. Tentokrát to už byla porada ohledně nadcházející akce. Byla to jedna z planet, po které Sam toužila už několik měsíců před svým odchodem k Tok´rům. Konečně na ni vyšla řada. Byla to planeta…
„…s pěti slunci a měsíci.“ Nadšeně jim ukázala polohu planety. Zbytek týmu a Hammond seděli přičemž nevěřícně sledovali její zápal. „Dnes večer by tam mělo dojít k naprosto ojedinělému zatmění všech hvězd. Všech pět měsíců dokonale zatmí těch pět sluncí…“
„Takže šance, že bychom vás přemluvili, abychom šli raději jinam, je mizivá…“ Jack zívl, protože Saminým přednáškám příliš nerozuměl, nudily ho. Sam ho sjela pohledem.
„Tohle nastává jednou za několik tisíc let, přesněji řečeno asi sto padesát… Nemyslím, že by v našem životě ještě bylo možno tohle spatřit…“ Ostře odvětila. Hammond se na ni zadíval, překvapovalo ho, jak Sam, vždy úcty plná vůči nadřízeným, takhle zpříma odpověděla svému velícímu.
„Plukovníku,“ skočil mezi ně, „o téhle misi bylo už dávno rozhodnuto a protože o ni tady major Carterová jeví zájem už přesně rok a půl… proč jí to nedopřát… Obzvlášť, když je tam teď to zatmění sluncí…“ Sam se na něj zářivě usmála.
     Na planetu dorazili asi kolem poledne. Ihned jim do očí zasvítilo pět sluncí, Jack se radoval, že byly alespoň všechny u sebe. Sam ho vzápětí počastovala přezdívkou „malicherná citlivka“. To jí ovšem vyneslo pořádné vyválení v trávě. Daniel s Teal´cem tomu s úsměvem přihlíželi z povzdálí…
     Sama planeta byla už stovky let neobydlená. Takže tam stálo už jen pár polorozbořených domů. V jednom se usadili, rozložili si spacáky a náčiní, které bylo potřeba k vyfotografování a natočení onoho úkazu. Daniel s Teal´cem se pak ztratili s druhým foťákem na střechu jiného domu, Sam to chtěla mít z víc pozic. Takže než jim vysvětlila, že to budou naprosto rozdílné pohledy, byly čtyři hodiny…
„Kdy že to má začít?“ Znuděně se jí Jack zeptal. Leželi ve skrytu polorozbořené zdi na střeše. Nahoru si kvůli většímu pohodlí přitáhli už i spacáky, na kterých teď leželi. Sam mu ležela v náručí a Jack ji jemně lechtal na krku.
„Má to jedinou výhodu, že jsme jim to řekli,“ místo odpovědi odvětila.
„Jakou?“ Podíval se na ni.
„Že tu teď můžete dělat to, co právě děláme…“ Pousmála se, pak se mu pomalu vytrhla a šla se podívat na přístroje. Chvilku tam něco ťukala do klávesnice připojeného note-booku.
„Co tam nastavuješ?“ Zeptal se jí, zahlédl totiž jenom, že zajela do nastavení.
„Automatické fotografie po dvou sekundách, takhle mám jedině jistotu, že to půjde tak jak má.“ Vysvětlila a vrátila se k němu na vyhřáté místečko. Obloha pomalu začínala rudnout.
„Kdy to tedy bude?“
„Už brzy, to víš, než zapadne pět sluncí, chvíli to trvá, tahle planeta je obrovská. Třikrát větší, než je Země…“ Přerušil jí, když jí políbil. „Jacku.“ Na rtech se jí objevil úsměv. Obrátila se na břicho, teď si viděli do tváře. „Vážně tě mám strašně ráda.“
„To já přece vím,“ políbil ji na čelo, rukou jí přejížděl po zádech, po chvilce neomylně zamířil k okraji trička. Zajel prsty pod něj. Blaženě se usmála a přinutila ho, aby jí políbil. Rukama ho pevně objala kolem krku a přitáhla si ho blíž.
          Obloha se začala barvit do sytě rudé.
      Zlehka jí přes hlavu přetáhl tričko a odhodil ho stranou. Ona dlouho neváhala a udělala totéž, jen na krátkou dobu přerušili spojení svých rtů prahnoucích po tom druhém. Jemně jí rozepnul pásek a začal líbat na krku, pak, pomalu se přesouvajíc k jejím prsům, jí kalhot zbavil úplně. Začal jí celé tělo pokrývat horkými polibky, kroužíc kolem míst, které jí halila krajka.
          Měsíce se objevily na obloze, každý zaujal své místo.
     Pomohl jí, aby mu stáhla kalhoty a vzápětí jí opět zaměstnal rty. Cítíc její sametové ruce, když mu kroužila po zádech, jí začal líbat znovu na krku, pak, když se dostal k okraji podprsenky, vklouzl jí rukama pod záda a rozepnul zapínání. Pak jí zbavil předposledního kousku oblečení. Začal ji nenasytně líbat na prsou, jazykem kroužíc po její rozpálené kůži.
          Zlatavé červánky pomalu mizely z oblohy a měsíce
          započaly svou cestu.
     Pomalu jí začal zbavovat kalhotek. Velmi ho zaujal a rozpálil jejich tvar – bokovky. Stáhl jí je a znovu započal cestu líbání od rtů až dolů. Dobře si uvědomoval, že ji tím dohání k šílenství. Její obratné ruce mu sklouzly k okraji trenek a se zručnou šikovností ho jich během chvilky zbavily. Jemně ho odstrčila, pak se na něj usmála. Paralyzován se na ní zahleděl. Rudá slunce jí na vlasech vytvářela překrásnou symfonii. Vzápětí ucítil velice příjemný pocit na celém těle. Převzala iniciativu a trápila ho svými rty po celém těle. Nakonec mu odhodlaně pohlédla do očí.
„Miluju tě, Jacku.“ Zašeptala a oči se jí zaleskly slunečními paprsky. Pohladil ji po tváři, přivřela oči.
„Já miluju tebe,“ odpověděl jí a ihned ji políbil. Přitom ji k sobě jemně přitisknul…
          Měsíce dokončily svou dráhu a zakryly slunce ve
          chvíli, kdy se jejich těla stala jedním a projela 
          jimi vlna nekonečné rozkoše a lásky.
     Zašeptala mu do ucha jeho jméno a on ji v odpověď zamilovaně políbil na krku. Pak, ponechávajíc si ji v náručí se zahleděli na zatmění, které zatemnilo široké okolí a naskytlo jim jedinečný pohled. Pět měsíců se zlatou svatozáří putujíc po obloze… Kde se po pár minutách rozdělily, aby putovaly po tisíciletí každý svou cestou.

Pokračování příště

Díl devátý
     Usnula mu v náruči asi po hodině. Celou dobu ji zamilovaně hladil po celém těle. Když slunce definitivně zašla a přestaly je hřát sluneční paprsky, zapnul jejich spacáky do jednoho. Pak ji láskyplně políbil na rty a zavřel oči. Takhle šťastný byl snad v životě jen jednou. Brzy se nechal ukolébat k spánku zpěvem nočních ptáků…
     Ráno je probudily tiché hlasy. Jack otevřel oči a ihned je zase bolestivě zavřel. Ač byla ta slunce večer velice krásná, takhle po ránu mu vadilo i jedno, natož pět. Zaposlouchal se. Byli to Daniel s Teal´cem, kteří v dolním patru podle zvuků něco vařili… Oči mu sklouzly k ženě, kterou tolik miloval, a která spala vedle něj. Tedy teď nespala. Prohlížela si ho jasnýma očima a na rtech jí pohrával úsměv.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ Tiše se jí zeptal.
„Asi dvě hodiny.“ Usmála se a těsněji se k němu přitulila.
„Dvě?“ Podivil se a políbil ji. „Proč si mě nevzbudila?“
„Nechtěla jsem,“ znovu se usmála, „líbí se mi, když spíš…“ Ohlédla se ke schodům a dožadujíc se dalšího polibku ho šťouchla do stehna. Ihned ho dostala. „Asi bychom už měli vstát. Ti dva nám to nebudou tolerovat věčně a dřív nebo později by nás šli vzbudit. Zřejmě se tady zrovna nebaví…“
„Myslíš, že něco tuší?“
„Jacku, Daniel není hloupý a Teal´c… tak ten je to samé v bledě modré… Řekla bych, že stále tak docela nechápe náš armádní systém co se vztahů týče…“ Políbila ho na špičku nosu a rozepnula spacák, trochu se zatřásla. Přeci jen na vzduchu nebylo ani zdaleka takové teplo jako ve spacáku s Jackem… Ten si ji zasněně prohlížel. Zavrtěla se pod jeho pohledem a rychle se oblékla. Pak se posadila na okraj střechy a vyzývavě se na něj podívala.
„Co je?“ Nervózně se usmál.
„Hoď sebou, zaslechla jsem Daniela, jak říkal, že nás asi půjde vzbudit…“
„Nechápu, jak můžou být tak čilí…“
„Oni totiž usnuli ještě asi před západem… Štěstí, že Daniela napadlo nastavit automatické spuštění…“
„Jacku?!“ Tohle Danielovo zvolání ho okamžitě přeneslo do reality, vyhnalo ze spacáku a donutilo v pár vteřinách k obléknutí. Když se nahoře objevila Danielova hlava, stál tam dech zadržující Jack v kalhotách a tričku… Sam pobaveně seděla proti a hlavu si podpírala lokty. „Co jste večer dělali, že vstáváte takhle pozdě?“
„Carterová se ještě musela v něčem hrabat…“ Zamumlal. Sam pozvedla nenápadně obočí. Daniel se na ni zvědavě otočil.
„Pár výpočtů, nebránila jsem plukovníkovi, aby šel spát, díval se dobrovolně…“
„To věřím,“ ušklíbl se Daniel a mrkl na Jacka. Sam se na něj zamračila, když si byla jistá, že se Daniel nedívá.
„Jdu si dolů najít něco k jídlu,“ oznámila jim a bleskurychle zmizela.
„Tak výpočty?!“ Danielovi se rozšířil úsměv. Jack jen něco zavrčel a natáhl si ponožky.
     Na základnu se vrátili těsně po poledni. Čekalo tam na ně malé překvapení v podobě Jacoba a Cassandry. Samin otec nebyl dvěma členy SG-1 přijat ani omylem s otevřenou náručí. Cassandra se zato bouřlivě objala s mužskou částí a se Sam na sebe jen rozpačitě hleděly.
„Můžete mi podat hlášení hned nebo později?“ Zeptal se jich Hammond, aby přerušil trapné ticho, které nastalo.
„Klidně okamžitě, pane,“ hbitě Sam odpověděla, na patě se otočila a namířila si to generálovy kanceláře. V patách s Jackem, který se letmo objal s Cassandrou a udiveným zbytkem týmu.
     Hlášení jim netrvalo ani hodinu, po něm se rozešli v doufání dlouhé sprchy… Danielovi s Teal´cem se to splnilo. Sam s Jackem uvízli v osidlech návštěvy… Cassandra si hbitě odtáhla Jacka stranou a Sam tak zůstala s otcem o samotě.
„Sam,“ tiše ji oslovil, věnovala mu tvrdý pohled. Na okamžik smutně sklopil oči. Pak si povzdechl, „já vím, že byla chyba se o tom před tebou jen zmiňovat… Ale přišlo mi to jako dobrý nápad… Asi jsem mezi Tok´ry již příliš dlouho…“
„Nejspíš.“ Ostře s ním souhlasila.
„Je mi líto, co se stalo… Nejspíš i já zčásti mohu za to, co plukovník udělal… Že jsem to Tok´rům dovolil, přestože jsem stejně jako on věděl, že bys to nikdy nedovolila…“ Odmlčel se, „dokážeš mi někdy odpustit?“ Podívala se mu do očí. I když v nich viděla skutečnou lítost, nedokázala mu odpustit úplně.
„Tati,“ nerozhodně začala, „když jsi s tím poprvé přišel, ťal si hodně hluboko. Tak, že to nikdy nebudu moct zcela odpustit. Nezapomenout…“
„Zavrhneš mě tedy?“ Zamumlal a podíval se na svou dceru, v očích se mu zaleskly slzy.
„Ne, jsi můj otec a přes to všechno tě mám ráda. Říkám jen, že to nikdy nezapomenu a nikdy zcela nedopustím…“ Vynutila si na rtech povzbudivý úsměv. Jacob ji však znal už odmala, poznal, že to nebyl úsměv ze srdce. Němě přikývl.
„No, chtěl jsem si ještě o něčem promluvit s Jackem a řekl bych, že se na tebe chystá Cassandra…“
„S J-plukovníkem?“ Vykoktala, když se otočil. Podíval se na ni.
„Jo, proč? Vadí ti to snad?“
„Ne, proč by mělo…“ Příliš rychle odpověděla a vytratila se mu z dohledu. Nechápavě zavrtěl hlavou, až později zalitoval, že její nervozitu nepochopil.
     Když je hledala, srazila se cestou s Janet. Ta ji s úsměvem zatáhla do kanceláře.
„Povídej,“ vybídla ji, Sam vykulila oči, „hele děvče, nejsem slepá…“ Úsměv se jí rozšířil. Sam ucítila, jak se jí do tváří hrne krev. Janet se rozesmála. „Nebuď jak malá, Sam…“
„Janet,“ zaprosila.
„Bez šance.“ Zavrtěla hlavou a donutila ji se posadit. Sam se při tom tvářila jak když jde na popravu. Nakonec si zoufale povzdechla.
„Co chceš slyšet?“
„To, že jste se spolu vy dva vyspali je mi jasné,“ Janet zajiskřilo v očích, Sam zrudla ještě víc, „podrobnosti, holka…“
„Uch, Janet… Tohle je soukromé…“ Snažila se dostat pryč, když v tu chvíli vešla rozesmátá Cassandra, Sam se vítězně usmála a Janet si zklamaně povzdechla :-)…
„Sam,“ Cassie zastavila se, když si všimla blonďaté kamarádky.
„Cassandro,“ Sam se nervózně usmála, přešla k ní a objala ji, v tom okamžiku se Cassandra rozesmála a přitiskla se k ní.
„Chyběla si mi…“
„Ty mě víc.“ Usmála se Sam a zahleděla se jí do tváře. „Proč si se smála, když si sem přišla?“
„No, povídal jsme si s Jackem-“
„Plukovníkem.“ Přerušila ji otráveně Janet.
„Jackem,“ zdůraznila Cass, „když přišel Jacob, tvářil se vážně a říkal, že s ním nutně potřebuje mluvit… Nevím proč, ale Jack se hrozně vyděsil.“ Rozesmála se. Sam zbledla.
„Kam šli?!“
„Do Jackova pokoje…“ Udiveně se ohlédla za Sam která kolem ní sprintem proběhla… „Co jí je?“
„Až budeš starší, pochopíš…“ Pousmála se Janet a vrátila se k práci.
     Běžela chodbami a div se udržela na nohou. Tak šíleně se jí klepaly kolena. Proboha, táta něco tuší?! Co když Jackovi něco udělá? Bože a co Jack?!
     Do Jackova pokoje vtrhla bez zaklepání celá udýchaná a vyděšená. Když si všimla, že se před chvílí oba něčemu smáli, zdrceně se zarazila.
„Sakra,“ zamumlala a rozšířenýma zorničkami hleděla na oba zaražené muže.
„Sam, děje se něco?“ Zeptal se jí Jacob.
„Nne…“ Vykoktala a začala couvat ze dveří… „Já jsem jen myslela…“
„Sam?“ Jacob šel za ní. Jack vytřeštil oči, náhle pochopil, proč sem tak vlétla.
„Sakra,“ uklouzlo mu, Jacob se na něj otočil, Jack se kolem něj prosmýkl a ocitl se vedle Sam. Jacob se na ně zamračil.
„Můžete mi říct, co se to tu děje? Proč se Sam přihnala jako splašená bez zaklepání do ložnice svého nadřízeného?“ Sam ztuhla. Nevinně se na otce usmála.
„Spletla jsem si dveře…“ Zkusila. Zamračil se na ni ještě víc.
„Sam, sice dokážeš lhát bravurně, ale ne tomu, kdo tě to naučil…“ Jack je oba fascinovaně pozoroval. Tak od něj se naučila těm svým vytáčkám…
„Já…“ Vyschlo jí v krku. Ucítila na ruce Jackův dotek, tělem jí projel příjemné zachvění. Otočila se na něj, náhle zapomínajíc, že je tu její otec.
„Sam…“ Jacob vytřeštil oči. Vše mu začalo zapadávat dohromady… Jejich pohledy, její výraz, když je spolu našla, když se dozvěděla, že s ním chce mluvit…
„Tati…“ Nervózně si skousla ret. Vzápětí ucítila, jak ji Jack nenápadně přejel prsty po zádech. V prvních chvílích začala panikařit, pak ale pochopila, že se ji jen snaží uklidnit. „Prostě jsem jen chtěla mluvit, tady s plukovníkem…“ Dál se snažila vše zamluvit. „Jde o něco, co řešíme už delší dobu… Je to taková malichernost…“
„To bych ti i býval uvěřil, kdybys nebyla tak nervózní…“ Odvětil.
„Taková drobná sázka…“ Přidal se Jack, Sam do něj povzbudivě strčila. „Tady Carterový jde o hodně…tak…“
„Sázka?“ Jacob pozvedl obočí. „A já si myslel, že po tý jedný v Pentagonu jsi toho nechala…“ Zničehonic Sam zbledla a vzápětí zčervenala jako růže… Jack na ni hodil tázavý pohled. Rychle sklopila oči a dělala, že ji strašně zaujala podlaha.
„Co se to stalo?“ Zvědavě se obrátil na Jacoba, ten se vesele usmíval.
„To by vám, Jacku, měla asi říct snad radši sama… O tomhle totiž pak mluvil celý Pentagon…“
„Carterová?!“ Zoufale naléhal, Sam ale jen oněměle zavrtěla hlavou. Jacob se rozesmál.
„Radši vás nechám, tohle znova vážně slyšet nemusím…i když tvou verzi jsem ještě neslyšel, zlato…“ Poplácal Sam po tváři a protáhl se kolem nich. „Slíbil jsem Georgovi, že se ještě stavím, tak se zatím mějte…“ Stále smějící se odešel. Ti dva zapadli dovnitř a zavřeli za sebou.
„Bože, tohle…byl…trapas…“ Ušklíbla se Sam.
„Povídej…“ Vyzval ji a stáhl ji na postel, tam si oba lehli a přitulili se k sobě.
„Jacku…“ Zaškemrala. Polechtal ji na nose.
„Ani omylem, chci to slyšet.“ Na tváři se mu objevil široký úsměv. „Jinak se neznám…“
„Tohle je skutečný návrat domů.“ Povzdechla si Sam a místo odpovědi mu věnovala vášnivě výmluvný polibek.

Konec !!