______________________________________________________________

     Oči se jí štěstím rozzářily a ze rtů uniklo nadšené zvolání. Znovu se podívala na tu drobnou věc, která ji udělala nejšťastnějším člověkem na světě. Stále nemohla uvěřit svým očím. Ale byla to pravda. Ano. Major Samantha Carterová bude matkou…

     Vesele, stále ještě v opojení jakési euforie si to šinula chodbami SGC. Mířila přímo za generálem Hammondem, aby mu oznámila tu skvělou novinu. Konec konců, byla přeci vdaná, takže se dalo počítat s tím, že dřív nebo později otěhotní… Vzpomněla si na včerejšek. Na tváři se jí objevil úsměv. Právě oznamovala svému manželovi, Davidovi Cloneymu, že budou mít miminko. Stále měla před očima ten jeho šťastný výraz, když mu to řekla. To upřímné štěstí a radost…
     Zaklepala na generálovu kancelář a vešla, právě pokládal telefon s blikajícím světýlkem – hovor zvenčí. Zvědavě se na ni podíval.
„Copak potřebujete takhle po ránu, majore?“
„Jen bych vám, generále, chtěla říct,“ s úsměvem začala, sedajíc si na jeho kývnutí do křesla, a ani nepostřehla, že se někdo objevil ve dveřích. „Že s manželem čekáme dítě…“ Co už však zaregistrovala byl rychlý pohyb. Když se však otočila, nikdo tam nebyl.
„Majore?“ Hammond ztuhl, on Jacka zahlédnul, pak se na ni usmál, „to mě těší. Gratuluji, asi vám jde o službu, že?“
„Hm,“ přikývla.
„To radši proberte s doktorkou…“ Odmlčel se, „tedy záleží jen čistě na vás, zda-li budete chtít chodit nadále do akcí i s dítětem pod srdcem…“
„Toho bych se nedokázala vzdát, pane…“ Zavrtěla hlavou. Pak se na něj podívala a začala se zvedat, „půjdu za doktorkou…“
„Dobrý nápad.“ Přikývl a usmál se, „odchod, majore.“ Sam zasalutovala a namířila si to k ošetřovně. Cestou opět propadla sladkému snění a tak si nevšimla, že ji Jack po jejím odchodu z Hammondovi kanceláře smutně sledoval.
     Pobrukujíc a s rozzářenýma očima vešla na ošetřovnu. Janet si jí všimla ani za pět vteřin a nadšeně ji přivítala.
„Sam!“ Usmála se na ni, „mám pro tebe jednu novinku… Cassie si našla jak se zdá vážnou známost…“ Úsměv se jí ještě rozšířil. Sam se usmála a posadila se do druhé židle.
„I já mám jednu novinku.“ Záhadně se usmála. Janet vykulila oči.
„Povídej…nenapínej…přeháněj!“ Rozesmála se. Pak se na ni pozorně zahleděla. Sam se ve tváři zračil jemně okouzlující výraz. Měla tak něžné oči…
„Konečně se to povedlo.“ Pokrčila s úsměvem rameny. „Jsem těhotná…“
„Sam!“ Janet nadšeně vykřikla a objala svou přítelkyni. Byla šťastná, když se před třemi roky dozvěděla, že si Sam našla přítele. Že se konečně dokázala odpoutat od jednoho muže. A když pak, o rok později, oznámila, že se bude vdávat, děkovala za Davida bohů. Ještě nikdy ji neviděla tak moc šťastnou… Byla si jistá, že ji David miluje. A Sam, ta že skutečně miluje svého manžela… „Kdy jsi to zjistila?!“
„Před třemi dny,“ usmála se, „už jsem byla i na krevních testech, abych měla jistotu,“ úsměv se jí rozšířil.
„Je to báječné.“ Janet zavrtěla hlavou. „Konečně se ti splní vše, oč jsi tolik stála…“ Odmlčela se, „víš doufám o tom, že za pár měsíců už nebudeš moct chodit do akcí, že?“
„Taky proto jsem zde…“
     Posadila se do svého křesla proti Jackovi. Usmála se na něj. Přikývl a začal si čmárat do nějakých papírů. Lhostejně pokrčila rameny a otočila se ke dveřím. Vzápětí všichni vyletěli na nohy a pozdravili generála.
„Takže,“ začal Hammond, „protože již jistě všichni víte o majorově stavu, myslím, že můžeme začít s poradou týkající se nadcházející akce.“ Sam se usmála. Daniel nemohl uvěřit svým uším, když mu to říkala a Teal´c ji dokonce objal…
     Poradu moc nevnímala, byla myšlenkami o pár měsíců napřed. Tak moc se těšila, až Davidovi dá do rukou jejich první dítě. Panebože! Stále nemohla uvěřit tomu, že bude mít dítě! Byla tak šťastná, že viděla svět růžovými brýlemi…
„Ou!“ Vylétlo z ní, když do někoho vrazila. Opět byla ponořena v jiném čase… Podívala se před sebe, aby zjistila, koho to málem srazila na zem. Oči se jí rozšířily. Byl to Jack. Hleděl na ni jak na zjevení. „Promiňte, pane, neviděla jsem vás…“
„To jsem si všiml,“ kysele podotknul. Jeho sebeovládání bylo napnuto až k prasknutí. „Měla byste se vrátit před akcí na zem… Mohli by to skončit špatně, kdybyste se uprostřed palby zasnila…“
„Jistě…“ Zamumlala. Věděla, že má pravdu a přesto jí ta výtka štvala.
„No,“ zamumlal, pálilo ho několik otázek. Nevěděl však, zda-li je dokáže vyslovit. Nebál se ani tak toho je říct, bál se odpovědí. „Co na to váš manžel?“
„David?“ Oči se jí znovu rozzářily, když jí na mysli vytanula jeho tvář. „Byl nadšený… Myslím, že tak šťastného jsem ho ještě neviděla…“
„Aha,“ krátce přitakal, už neměl sílu pokračovat. „No já běžím… Sherry mě pozvala na večeři…“ Zamumlal, přikývla, usmála se na něj a odešla. Jack si povzdechl a odebral se do šatny. Sherry sice byla krásná a mladá. Ale byla pravým opakem ženy, které on miloval. Nejspíš proto se nedokázal odpoutat a začít žít jiný život s Sherry. Ne, když stále miloval ji. Ženu, která mu kdysi nepřímo řekla, že ho miluje… Ženu, kterou vídal denně a nesměl se jí ani dotknout… Ženu, která se před třemi roky zamilovala do jiného. Ženu, která nyní čekala dítě s mužem, který mu ji ukradl…

+++++++++++++++++++++++++++++
„Tak Sherry, tohle vážně není nutné…“ Jack se unaveně vysoukal z Sherryina objetí a podíval se jí do očí. „Jsem unavený, co kdybychom šli spát?“
„Ale Jacku,“ Sherry se zaleskly oči, „za ty měsíce, co jsme spolu by si už mohl vědět, že bez jisté události neusnu…“ Smyslně se kousla do rtu. Jack se přinutil k úsměvu. Přeci jen před ním stála asi třicetiletá žena s dlouhými černými vlasy, zářivě šedýma očima a plnými rty. Byl to tip ženy, kterou si přál každý muž. Krásná, smyslná… Ale nedokázal ji milovat. Proto jen lehce zavrtěl hlavou.
„Dnes budeš muset, zlato,“ pohladil ji po tváři a unaveně zívl, „já jsem vážně strašně ospalý…“
„Ale Jacku,“ vytrhla se z rukou, „vždyť dobře víš, že zítra ráno odlétám do Belize!“ Jack ztuhl. Měla pravdu, asi před měsícem mu řekla, že pojede pracovně na několik týdnů do Mexika…
„Sherr, promiň,“ Jack ji políbil, zamračila se, „až se vrátíš tak ti všechno vynahradím, to slibuju… Kdy odjíždíš?“
„Hned,“ ostře mu odpověděla, „odlétá mi to brzy ráno a musím si ještě sbalit…“
„Tak, Sherry, nebuď naštvaná.“ Otráveně ji požádal, mrkla po něm očima.
„Nejsem, Jacku, jsem jen trochu smutná, že si na to zapomněl. Doufám ale, že svůj slib dodržíš…“
„Přece bych nemohl odmítnout tak krásnou ženu, jako jsi ty, ne?“ Přitáhl si ji a políbil, pak ho objala. Nejspíš by se jí vše na světě zhroutilo, kdyby v tom okamžiku viděla do jeho tváře. Viděla by v jeho očích stesk a na jeho rtech jemně se formulujíc jedno jméno. Sam.
     Sherry odmítla jeho nabídku, že jí odveze na letiště, takže teď seděl ve ztemnělém obýváku a v pravé ruce svíral dosud neotevřenou láhev piva. Hleděl do tmy a myšlenky měl rozeběhnuté do všech koutů. Myslel na Sherry a myslel na Samanthu. Oběma jim chtěl říct pravdu. Ani jedna by ji však nepřijala. Sherry, o které si byl jistý, že ho miluje, by se nejspíš zhroutila a Sam. Tahle slova by mu zřejmě zničila i to křehké přátelství, které se jim podařilo, po její svatbě s Davidem, udržet. Pohyboval se tak po křehkém můstku přes propast, kde sebemenší pohyb na jakoukoli stranu znamenal jistý pád do hlubin…

     Sam se protáhla a znovu se nadšeně sklonila nad reaktor. Od trávení volných dnů ji nemohl odtrhnout ani manžel. Tomu řekla, že pracuje v laboratoři na výzkumu přísně tajných věcí, o kterých nesmí mluvit. A David to chápal. Chápal i to, že svůj čas dělila mezi něj a svou práci. Svým způsobem to byl dokonalý manžel. Miloval ji. Miloval jejich nenarozené dítě a dával jí to jasně znát. A ona mu za to byla vděčná, možná ne tak, jak doufal, ale když byla doma, snažila se mu to všelijak nahradit.
„Sam?!“ Zazněl ode dveří překvapený výkřik. Otočila se a stanula přímo proti svému otci. Vytřeštila oči.
„T-tati! Co tady děláš?! Jak ses… sem…?!“ Překvapeně vykoktala.
„Bránou přece, dítě.“ Usmál se na ni a objal ji. Šťastně se k němu přitiskla. Znovu se usmál. „Děje se něco? Takhle šťastnou jsem tě už dlouho neviděl…“
„Mám jednu malou novinku.“ Odtáhla se s širokým úsměvem. Nechápavě se na ni zamračil. Políbila ho na tvář a šibalsky zamrkala. „Brzo dostaneš další vnouče…“
„Copak Mark zase s-“ Stále nechápavě zamumlal, v tom se zarazil a vytřeštil na svou dceru oči. „Sam?! Ty jsi těhotná?!“
„Ano, tati, čekáme s Davidem miminko…“ Přimhouřila štěstím oči. Jacob se rozesmál a silně svou dceru objal.
„No konečně!“ Nadšeně zvolal a políbil ji do vlasů. Neubránila se zachichotání.
„Tati, no tak…“ Jacob se jí podíval do očí, úsměv se mu však z tváře už vytratil.
„Víš Sam,“ neobratně začal, „než sis vzala Davida, měl jsem pocit, jakoby ses nechtěla zamilovat… jako bys milovala někoho jiného…“ Sam sklopila oči. „Kdy jsi ho přestala milovat, Sam? Vím, že si k Jackovi něco cítila…“
„Nevím,“ zamumlala, „asi tehdy, když jsem poznala, že jsem s Davidem šťastná…“
„A Jack?“ Jen pokrčila rameny.
„Myslím, že se jeho přítelkyně jmenuje Sherry, viděla jsem ji jen jednou, asi před půl rokem…“
„Na to jsem se neptal, zlato.“
„Tati,“ tiše zaúpěla, „já nevím, doufám, že už ke mně nic necítí… že miluje tu Sherry, nechci mu ubližovat…“
„Jak myslíš,“ neslyšně zformulovaly jeho rty, když se opět sklonila k reaktoru.
     Mířil si to chodbou rovnou do zasedačky, měl dobrou náladu. Ač ho trápilo hodně věcí, dokázal se do nich na čas odpoutat, rozhodl se to nechat být, alespoň než se vrátí Sherry a jemu začne nový „turnaj“. Hvízdal si a vesele všechny kolem zdravil. Do zasedačky se tak vřítil v poměrně rozverné náladě, kterou mu trochu zkazila jen skutečnost, že tam se Sam byl Jacob. Prostě Tok´ry rád nikdy neměl, rád je nemá a nikdy mít nebude… Konečně se s tímto faktem smiřte.
„Ach, Jacobe,“ trochu mrzutě mu podal ruku a pozdravil ho. Zarazilo ho, jakým pohledem si ho Jacob přeměřoval. Jakoby by zkoumal jeho duševní stav…
„Jacku,“ přikývl, pozdravili generála, pak se posadil vedle Teal´ca s Danielem. Sam s Jackem zaujali svoje místa. Porada se protáhla na tři hodiny. Ke konci tam už i dokonce Sam začala klimbat. Jack, ač byl ještě na začátku pln energie, otevřeně spal s hlavou složenou na rukou. Danielovi padala stále hlava, dokud se nenápadně neopřel o opěradlo a neusnul. Jacob zíval a víčka mu klesala. A co že to vlastně poslouchali? Přednášku od jednoho úředníčka z Pentagonu. Proto bylo pochopitelné, že po třech hodinách se generál otráveně zvedl a beze slova odešel brzy následován ospalým Jacobem a Danielem. Teal´c se vytratil jen pár vteřin po nich. Sam se otočila na Jacka. Ten stále spal s hlavou položenou na stole. Pousmála se a jemně se dotkla jeho ramene. S trhnutím se vzbudil.
„Pane,“ pousmála se, ignorujíc vyjeveně zírající úředníka, který zřejmě ještě tak docela nepochopil, proč všichni odešli. Otevřel oči a podíval se na ni. Jasně uviděla ten výraz smutku, který se na nich usadil, když ji poznal. Povzdechla si, beze slova se zvedla a odešla.
+++++++++++++++++++++++++++

„Davide?!“ Zabouchla dveře. Překvapilo ji, že je David dnes doma. Obvykle totiž v týdnu pracuje a dopoledne doma nebývá. „Miláčku?“ Svlékla si bundu a pověsila ji na věšák. Měla na sobě hladké černé šaty ke kolenům, které byly pod prsy nařasené a měly dlouhé zvonovité rukávy. Nádherně se jí pod nimi rýsovala její dokonalá postava a mírně zvětšené bříško, které symbolizovalo jediné.
„Sam, ahoj,“ vynořil se z kuchyně, políbil ji do vlasů, otíraje si přitom ruce do utěrky. S pozvednutým obočím, se na něj zahleděla. Měl na sobě stál ještě oblek, ale bez saka, a přes to měl přetáhnutou dlouhou červenou zástěru.
„Mám jen jedinou otázku, Dave,“ našpulila rty, „co to děláš s mojí kuchyní?“ David se rozesmál, odhodil utěrku a zamilovaně ji objal.
„Víš, že tě vážně miluju?!“ Nadšeně zvolal. Rozesmála se a přikývla.
„A za pět měsíců nás budeš muset milovat dvě.“ Zašeptala mu do ucha, připomínajíc tak skutečnost, že vyhrála sázku, zda-li to bude děvče nebo kluk.
„Já vím, Sam…“ Naoko si povzdechl. Pak mu zazářily oči, „uvařil jsem ti oběd, budeš překvapená…“
„To rozhodně.“ Vykulila oči a hodila po jeho zádech zoufalý pohled. Nikdo nebyl dokonalý. Davidovým nedostatkem a věčným bitevním polem byla právě kuchyně… Odevzdaně protočila oči a vydala se za ním, aby se pokochala zbytky své kuchyně. Rozhodli se žít v Samině domě. David pochází původně z Toronta, kde sídlí jeho firma a kde si stále udržuje byt. Kvůli nové rodině, kterou založil se Sam se však rozhodl založit i zde, v Colorado Springs, pobočku své firmy.
     Šli spát až pozdě v noci, jelikož David pracoval na účetnictví své firmy a Sam se rovněž zabývala zavřená v pracovně svým projektem. Když pak zhasnuli světlo v ložnici, netrvalo dlouho a vedle ní už bylo slyšet jen pravidelného oddechování. Ona však nedokázala usnout. Nemohla zavřít oči, aniž by jí nepřeběhl mráz po zádech v neblahé předtuše…
     Podařilo se jí usnout kolem třetí hodiny ranní, kdy ji už únava a touha po spánku přemohly a zahnaly veškeré myšlenky. Ráno se však ozvalo jen o dvě hodiny později. Sam vztekle srazila budík na zem a zalezla pod peřinu. Vůbec neměla náladu kamkoli chodit.
„Sam, ale no tak,“ zasmál se David a stáhl z ní peřinu. Otráveně se natáhla po druhém polštáři a přehodila ho přes sebe, vůbec se jí totiž nelíbilo, jak jí ovanul první letní větřík. Pronikl pod její kraťásky i tílko a studeně jí polechtal po celém těle. „Vstávej, říkala si přece, že musíš být dnes v práci dřív. Ne snad?“ Políbil ji na tvář. Pootevřela oči, překvapilo jí, že je David už kompletně oblečený.
„Už jdeš?“ Zívla a protáhla se. Zlehka jí prsty přejel po prsou a zastavil se na bříšku. Usmála se.
„Musím,“ přikývl, pak se na ni omluvně podíval. „Odlétám dnes do Toronta a měl bych se vrátit nejdřív za tři dny…“
„A to mi říkáš teprve teď?“ Překvapeně vyjekla.
„Teď mi volali, miláčku…“
„Teď?! Vždyť přece jsme právě vstali, ne?“
„Sam,“ shovívavě se pousmál, „budík nám zvonil asi před hodinou… Je šest hodin…“
„Šest?!“ Vyletěla z postele a podívala se na hodiny, vzápětí něco zavrčela a rozeběhla se do koupelny. David se usmál a šel za ní. V koupelně jí těsně předtím, než skočila do sprchy políbil a odešel.
     V rekordním čase  se osprchovala, nalíčila a oblékla, takže přesně podle plánu seděla ve čtvrt na sedm v autě a startovala. Když pak vyjela na cestu, spokojeně si oddechla.
     Jack rázoval rychlým krokem k bráně, podíval se na hodinky, už měl pár minut zpoždění. Ušklíbl se, už viděl, jak se na něj ti tři otráveně šklebí, že jde zase pozdě. O to větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že tam ještě nikdo není a z řídící místnosti na něj udiveně hledí jen seržant Siler. Nechápavě se na něj podíval. Siler se naklonil k mikrofonu.
„Plukovníku, odchod je dnes přece v 9,15…“ Jack se praštil do čela. Na konci porady, kterou příliš nevnímal slyšel generála říct jenom v devět… Těch patnáct minut mu zřejmě uniklo… Zašklebil se a opřel se o zeď. Alespoň tu bude jednou první.
     Její smích poznal na dálku. Narovnal se a podíval se na hodinky, v duchu zaklel. Nedokázal pochopit, jak se ti tři vždycky tak perfektně načasují a dorazí přesně a společně. Zapřemýšlel, co se asi děje, že to Sam tak rozesmálo. Když se však ti tři objevili, pochopil. Daniel měl v rukou dvoje rozbité brýle, tudíž měl na nose něco, co se nazývalo brýlemi snad ve středověku…
„Danieli?“ S pozvednutým obočím a neskrývaným úšklebkem se na něj podíval. Daniel se jen znechuceně zašklebil a poodešel od nich. Jack se otočil na zbytek svého týmu. Sam se ještě stále otřásala smíchem, tak se otočil na Teal´ca. „Tak co se stalo?“ Nedočkavě se ho zeptal a kývl na generála se Silerem, že jsou připraveni.
„Právě, když doktor Jackson zavíral dveře své kanceláře, vrazil do něj kapitán Perrys…“ Teal´covi se rozšířil úsměv. Jack se zmateně otočil na Sam, která začala popadat dech.
„Když se ti dva srazili, přistál Daniel na dveřích, tak si rozbil první brýle, no tak z kapsy vytáhl druhé a šli jsme sem. Jenže cestou ještě zakopl na schodech a dřív než jsme ho mohli chytit mu druhé brýle spadly dolů a pochopitelně se rozbily…“ Sam se znovu rozesmála, zadal se šestý zámek. „Pak odněkud vylovil tohle…“ Kývla na Danielovu ozdobu na očích. Byly to vlastně dva spojené kroužky se skly tlustými jak dna od sklenic s okurkami, na mnoha místech byly poslepované izolepou…
„Danieli, to nemyslíš vážně…“ Rozesmál se Jack, poplácal ho po rameni a  všichni čtyři vyrazili k otevřené bráně. Čekala je rutinní mise… Ale to si jen mysleli, nikdo z nich ještě ani netušil, že se stane něco, co změní životy nejen jim…
+++++++++++++++++++++++++++++

     Jakmile prošli bránou, okamžitě si všimli, že je něco v nepořádku. Všude bylo ticho a klid. Pak vše prořízl ostře známý zvuk, při kterém jim ztuhla krev v žilách. Přeběhli k blízkému skalnímu převisu a skrčili se pod ním. Všichni pevně svírali svoje zbraně oči upírajíc k nebi. Netrvalo dlouho a nad nimi přeletělo několik goaul´dských letounů. Jack zaklel.
„No tak to je přímo úžasný…“ Zavrčel Daniel. Teal´c se prudce nadechl. Otočili se na něj, kývl na jih. K bráně přicházel zástup jaffů.
„Zřejmě jsou z mateřské lodi…“ Poznamenala Sam. „Asi bychom si měli najít vhodnější místo k úkrytu…tady jsme poměrně dost na očích.“
„Taky bych řekl,“ přikývl Jack a rozhlédl se, asi metr od nich byla možnost, poskytující jim snadnou cestu k úniku. „Tam.“ Ukázal a jeden po druhém se proplížili do relativního bezpečí nedalekého křovinatého lesa.
„Takže co budeme dělat teď?“ Ozval se Daniel, jakmile si našli vhodnou pozici pro dobrý rozhled po okolí, skýtající jim ovšem také úkryt.
„No, můžeme počkat, až se to u brány trochu vyjaffuje…a pak se pokusit projít na Zem…“ Zamračeně odpověděl Jack pozorně očima prohledávajíc okolí.
„Nebo?“
„Věděl jsem, že se zeptáš.“ Zašklebil se, „nebo se můžeme trochu porozhlédnout po okolí, a třeba zjistit, co tu dělají…“ Zrak mu spočinul na Sam. Pak si trpce připomněl. Těhotné Sam. „Ale když je Carterová v jiném stavu…“
„Takže když jsem teď těhotná,“ zasyčela na něj, „znamená to, že jsem naprosto neschopná, rovnající se možná tak někomu připoutanému k posteli?!“
„To sem říct přece nechtěl, Carterová,“ omluvně zamumlal, popravdě se o ni bál. Připadala mu teď strašně zranitelná. Když teď nosila pod srdcem dítě… Dítě muže, kterého si vzala a kterého milovala. Muže, kterým on nebyl. Zavrtěl hlavou a znovu se pozorně rozhlédl. „Nechte to plavat, Carterová, nic jsem tím nemyslel…“ Sam si jen odfrkla. Pak také začala očima pátrat po okolí. Zrak jí spočinul na blížících se jaffech. Bylo jich asi deset. Dva nesli malou zlatou skříňku.
„To jsou mláďata Goaul´dů.“ Řekl jim Teal´c, když ho na to Sam upozornila. „To znamená, že tady poblíž někde bude mateřská loď. Tyhle výpravy nebývají příliš malé…“
„Co tedy chcete udělat, plukovníku?“ Zeptala se Jacka Sam.
„Najít mateřskou loď a zjistit, čí je…“
„To ti O´Neille mohu říct hned,“ ozval se Teal´c, právě si očima hlídal jinou skupinku jaffů. „Jsou Anubisovi.“
„To nám tak trochu hraje do noty…“ Zabručel Jack, „ještě o nás neví…“
„Ale je jich čím dál tím víc, pane, nebude trvat dlouho, než se o naší přítomnosti zde dozvědí…“ Připomněla mu Sam. Přikývl, přikrčili se, když kolem nich prošla ona skupina se symbionty.
„Tady nemůžeme zůstat navždy, takže jdeme týme,“ tiše zavelel, když byli jaffové dostatečně daleko. Pak, skryti ve stínu stromů a keřů se vydali směrem, odkud jaffové přišli.
     Než dorazili k velké mýtině, kde kotvila mateřská loď, mohla uběhnout nanejvýš hodina. Slunce se už vyhouplo na svou nejvyšší polohu, oznamujíc, že je poledne.  Přikrčili se a skryti ve vysoké trávě pozorovali dění dole v údolí. Jaffů byly stovky. Mateřská loď byla obrovská, Sam pohlédla k nebi. Jak očekávala, byla tam celá flotila.
„Tohle asi bude něco víc, než jen přeprava Goaul´dích mláďat,“ zašeptala. „Přece by se Anubis tolik nenamáhal pro několik Goaul ´dů, navíc, když chce přeci vládnout jen on sám…“
„To můžeme zjistit jen jediným způsobem,“ zamumlal Jack v odpověď, „počkáme až se setmí a pak slezeme dolů.“
     Když se setmělo, ruch v údolí se mírně zklidnil, odhadovali, že jaffové již zaujali svoje pozice. Flotila se dokonce vzdálila na oběžnou dráhu planety. Tiše se posbírali a začali sestupovat z mírného svahu dolů do údolí. Všech se zmocnila úzkost, když pohlíželi na množství jaffů, kterým se museli obratně vyhýbat. Bez jediného zakopnutí se proplížili až k mateřské lodi. Nehlučně se zbavili dvou jaffů střežících vchod, pak na ně třikrát vystřelili ze zat´nik´telu a zmizeli v temné chodbě mateřské lodi.
„Moc by mě zajímalo, co tu Anubis chce…“ Zamumlal Jack k Danielovi. Ten přikývl. Vzápětí je oba popadl Teal´c a všichni zapadli za nejbližší stěnu. Jack s Danielem na Sam s Teal´cem hodili udivený pohled. Ti si přiložili prsty ke rtům a zavrtěli hlavou. Pak všichni napnuly uši. Netrvalo dlouho a ti dva pochopili, proč se ocitli tady. Druhou chodbou se k nim blížil velký počet jaffů.
„…Jsme poctěni, že si náš velký pán Anubis konečně vybral svou družku…“ Slyšeli říkat jednoho muže v černé dlouhé kápi. Teal´c se zamračil a Jack pozvedl obočí, pak zahýbal rty ve smyslu, „co to má znamenat“. Teal´c se na něj podíval a naznačil, že to vysvětlí později. Sam mezitím naslouchala dál. „…už jen zbývá vybrat novou vhodnou hostitelku pro naši paní Bastet…“ Sam se zamračila. Na tohohle Goaul´da neměla Jolinar dobré vzpomínky. Jack se na ni tázavě podíval, zahlédl, jak jí přes tvář přeběhl stín. Rty mu naznačila Jolinařino jméno. Chápavě přikývl. Počkali, než skupina přešla.
„Tak se zdá, že záhada je vyřešena…“ Poznamenal Daniel. Ostatní přikývli.
„Podle všeho se Bastet po té konferenci někam ztratila,“ přikývla Sam, „Už víme proč.“
„Takže co máme v plánu?“ Ozval se Daniel. „Podle všeho je Anubis tady…“
„Zabijeme ho, jednoduché.“ Zamumlala Sam. Všichni na ni překvapeně pohlédli. „A to jste snad neměli v plánu?!“
„No měli, ale…takhle surově, Carterová…“ Jack pozvedl obočí. „Takže, tohle bude zřejmě další z našich oblíbených sebevražedných misích, víte o tom doufám všichni…“
„Víme, plukovníku,“ přikývli a Sam zamumlala. Jack se na ní zvláštně zahleděl.
„Carterová, vy byste tu být neměla…“
„Cože?!“ Nevěřícně se ozvala. Jack nasucho polkl, v očích měl zvláštní výraz, směs něžnosti, strachu a odpovědnosti.
„Sam,“ tiše začal, výraz jí změkl, pohlédla ně něj laskavým pohledem, „čekáte přece dítě…“
„To já vím,“ tiše přikývla.
„Měla byste být raději doma…“ Zašeptal. Jemně zavrtěla hlavou.
„Ne, nikdy bych vás tady nenechala…“ Nekompromisně odvětila. Jack mlčky přikývl.
„Takže tedy, doufám, že je vše jasné-“ Přerušil ho jasně známý zvuk vzlétající lodi. Poplašeně sebou škubli a na tvářích se jim objevil překvapený výraz.
„Ale ne.“ Zamumlal Daniel. „Tohle asi bude problém…“
„Nebude,“ zavrtěl Jack hlavou. „To je problém.“
++++++++++++++++++++++++++++

„Takže,“ zhluboka se nadechla a podívala se na ostatní, „podle lodních záznamů, které jsem našla v jednom panelu, by Bastet měla být ubytována na druhém konci mateřské lodi…“ Tiše Sam vysvětlovala, všichni se v jedné opuštěné místnosti skláněli nad provizorní mapou lodi, kterou vytvořila Sam. „K ní by nemělo být těžké se dostat. A co se týče Anubise, tak to předpokládám, že ten bude na peltaku…“ Podívala se na ostatní. „Bylo by lepší, kdybychom se rozdělili a nějak se zkoordinovali a vyvolal zmatek na obou stranách lodi.“
„To je dobrý, plán, Carterová,“ přikývl Jack, „takže Teal´cu, ty a Carterová se zbavte tý… Hastet…?“
„Bastet.“ Zavrčel Daniel. Jack pokrčil rameny.
„To je fuk, Bastet. Já s Danielem se půjdeme podívat po Anubisovi. Přelaďte si všichni na kanál 13.“ Všichni se na chvilku začali vrtat ve vysílačkách. Pak se na něj podívali. „Fajn a cestou se dívejte, jestli tu náhodou není třeba taková brána… Takže, ještě seřídit hodinky… Já mám právě 12:03…“ Přikývli.
„Doporučovala bych to nejdřív za hodinu, ať máme čas rozmístit i C4…“ Ozvala se Sam. Jack přikývl, pak se váhavě rozhlédl, jestli poblíž není nějaký jaffa. „Takže buďte opatrní, přesně za hodinu se buď zbavte svého Goaul´da, nebo jděte do nákladních prostorů. Sejdeme se tam. Je všechno všem jasné?“ Přikývli, každý si byl vědom obrovského rizika, které tím podstupuje. Jack mlčky přikývl, Teal´c vykoukl na chodbu, vzápětí zapadl zpět. Mlčky jim naznačil, že se právě blíží hlídka. Přitiskli se ke zdi a div nezadrželi dech.
     Sam na sobě ucítila dotek. Zlehkla natočila hlavu, aby mu viděla do očí. Ty hnědé oči byly plné obav. O ni. Jemně se usmála a zavrtěla hlavou.
„Zvládneme to.“ Naznačily její rty. Přikývl, po chvilce na ně Teal´c mávl, že je čas vyrazit. Sam s Teal´cem zamířili do srdce mateřské lodi a Jack, s posledním ohlédnutím se vydal s Danielem na peltak.
„Mělo by to být támhle,“ zašeptala Sam a kývla k jedněm z dlouhé řady zlatých dveří. To se jim za okamžik potvrdilo, když jinou chodbou přišlo několik jaffů a ve středu vedli mladou ženu zahalenou v černých závojích. Ta vešla dovnitř a kolem dveří se rozestoupili jaffové.
„Tohle se ale může ukázat jako problém.“ Zamumlal Teal´c, přikývla.
„Přinejhorším můžeme do vzduchu vyhodit ty C4, co jsme rozestavěli po celé lodi…“ Zašeptala. „Tak jo, jsou čtyři, to by snad šlo…“ Oba vytáhli zac´nac´tely a po krátkém odpočítání oba vylétli z úkrytu a plynule bez jediného hlásku se jaffů zbavili. Pak je odtáhli do jedné skladové místnosti a tiše se proplížili do Bastetiných komnat.
     Jack se zamračil na Daniela. Ten se právě málem skácel k zemi, jak bojoval s kýchnutím. Daniel se jen omluvně ušklíbl a vytáhl kapesník. Pak se nehlučně vysmrkal. Jack mu rukou naznačil, co má v plánu. Sice na něj Daniel chvilku zíral jak na zjevení, ale na potřetí to pochopil. Oba stáli skrytí za panelem těsně u peltaku. Právě poslouchali Anubisovy výlevy a kletby sesílané na Zemi a SG-1. Vůbec se jim ale nelíbila skutečnost, že celý peltak byl plný jaffů. Na to by potřebovali nejméně celý tým, natož polovinu. Jack se znovu zamračil a vytáhl pár posledních C4, ty pečlivě rozmístil v místech, kde na druhé strany stěny byl „Anubisův trůn“. Pak pokrčil rameny a oba tiše vycouvali do bezpečnějších míst. Jack se po chvilce podíval na hodiny, Zbývalo do akce jen několik vteřin, vytáhl si dálkový spínač a s očima upřenýma na hodinky ho po chvilce stiskl. Ozval se výbuch a vzápětí panický křik.
„Tak jo, Danieli, jdeme…“ Zamumlal a strčil do něj, oba se rozeběhli na místo srazu.
     Vyděšeně očima zakroužila po místnosti. A poloha ve které se teď nacházela se jí ani trochu nelíbila. Tvář se jí zkřivila bolestí a nenávistí. Bastet se nad ní zasmála. Hrubě jí držela za hlavy a u krku jí držela dýku. Sam zamrkala, když Bastet lehce přitlačila ostří, ucítila, jak jí po kůži stéká horký pramínek krve. Vzápětí zaslechla nepříjemně známý zvuk výstřelu z tyčové zbraně. Pak tupý dopad. Sevření se uvolnilo, vyskočila na nohy, ruku si přitiskla ke krku a podívala se na Bastet.
„Trvalo ti to, Teal´cu.“ Zamumlala.
„Omlouvám se, ale ten průchod, kterým jste prošla byl trochu užší, než jsem předpokládal…“ Sam se pousmála a odtáhla ruku, oči se jí zarazily na krvi, která jí ulpěla na prstech.
„Radši pojďme…“
     Když vešli do skaldové místnosti, Jack s Danielem tam už byli. Jack k ní okamžitě vystartoval. Oči mu ulpěly na tenké ráně na krku. Zvedl oči k jejím.
„Co se stalo?“
„Nechala jsem se chytit, abychom jí dostali…“ Pokrčila rameny, Jack jí vzal za ramena a zlehka s ní zatřásl.
„A to, že vám málem podřízla krk, je co?!“ Zavrčel, Sam se nebezpečně stáhly zorničky.
„Jinak to nešlo, co vy?“ Vytrhla se mi ze sevření.
„Nastavili jsme tam C4, ale bylo tam příliš moc jaffů… Blíž jsme nemohli…“
„No, Bastet je mrtvá celkem určitě.“ Zamumlal Teal´c. „Teď už zbývá jen jediné…“
„Jak se odsud dostaneme, Jacku?“ Doplnil do Daniel. Jack se zachmuřil a pokrčil rameny.
„Až Carterová opět vymyslí nějaký dokonalý plán a dostane nás odsud živé.“ Sam vydechla, nečekala, že by jí někdy složil poklonu ohledně jejích zásluh v tomhle oboru.
„Pane, tohle je víc jak beznadějné, vůbec netuším jak se odsud dostat, proletěli jsme i hyper-prostorem, let na Zemi by nám trval bůh ví jak dlouho ani nemluvě o tom, že vůbec netušíme, kdy jsme-“
„Ale tušíme.“ Ozvalo se ode dveří, naráz se otočili s připravenými zbraněmi. Sam se rozesmála.
„Tati,“ objala Jacoba, „co tu děláš?“
„Momentálně vám gratuluju k úspěšnému zbavení se Bastet a ještě úspěšnějšímu rozzuření Anubise, hledá vás po celé lodi…“
„Víte, jak nás odsud dostat, Jacobe?“ Zeptal se ho Jack. Jacob přikývl.
„právě teď se nacházíme na oběžné dráze jedné málo vyspělé planety, jejíž obyvatelé jsou, no řekněme na úrovni upalovačů čarodějnic… Přenesete se dolů kruhy a odtamtud bránou domů…“
„A brána je kde, tati?!“
„No, tak to nevím…“ Přiznal, „vím jen, že je to v okruhu asi dvaceti mil od místa, kam vás přenesou kruhy…“
„Tak radši pojďme…“ Zamumlal Jack, přikývli a Jacob je vyvedl na chodbu, pak je provedl bludištěm tunelů k místnosti s kruhy. Jack za sebou prozřetelně zavřel.
„Zdá se, že nám funí na paty…“ Zamumlal Daniel s očima upřenýma na pomalu se otevírající dveře. „Jacobe, dělejte!“
     Vše se odehrálo během několika sekund, Jacob je všechny nahnal na určené místo, dveře se otevřely, dovnitř se vehnalo pět jaffů a všichni vystřelili. Jeden neminul. Kruhy se aktivovaly a přenesly je do chvilkového bezpečí.
„Tati!“ Sam vyděšeně vykřikla a okamžitě slétla na kolena k otci. Jacob měl velkou ránu v oblasti prsou.
„Klid, Sam,“ zamumlal a bolestivě přivřel oči, „Selmak to má pod kontrolou, podle ní by brána měla být na severu. Tok´rové se o nás pak postarají, radši pojďme.“ Sam mu pomohla vstát, Jack přiskočil a po celou cestu k bráně jí ho pak pomáhal podpírat.
     Než dorazili k bráně mohla uběhnout nanejvýš hodina. Byli si jistí, že Anubis už se svou lodí přistála teď je hledá. Nemohl však vědět, kam se přenesli. Jacob Danielovi nadiktoval adresu nynější domovské planety Tok´rů a po dlouhém přesvědčování Sam, že to zvládne sám, prošel na druhou stranu.
„Tak a teď domů,“ zamumlala Sam a usmála se, tahle mise byla úspěšná už jen proto, že se alespoň zbavili dalšího Goaul´da a připomněli Anubisovi, že se jich tak snadno nezbaví.
„Manžel se na vás už jistě těší,“ vynutil ze sebe Jack úsměv. Sam s úsměvem pokrčila rameny.
„Teď je na služební cestě.“ Odvětila a podívala se na něj. „Jak se má Sherry?“
„Taky je pryč,“ pousmál se, „v Belize.“
„Tam je krásně.“ S úsměvem přikývla a dál sledovala Daniela, jak zadává adresu domů.
„Už víte, co to bude?“
„Ne, David je sice jak malé dítě a chce to vědět, ale mě je to jedno, takže se necháme překvapit.“ Zasmála se, Jackovi se zablýsklo v očích. Tolik si přál, aby mohl být na Davidově místě. „Někdy mám pocit, že by byl nejradši, kdybychom těch dětí měli alespoň deset.“
„Asi má rád velké rodiny…“
„Jo, to teda jo-“ Stále se usmívala, pak už si jenom pamatovala klesající obraz toho, co viděla. Pak černo a Jackův poplašený výkřik „Pozor!“

+++++++++++++++++++++++++

„Carterová?…Sam?“ Někdo s ní třásl, ze rtů jí uniklo bolestivé zasyknutí. Otevřelo oči a sáhla si na zátylek, další krev… Někdo hold má dneska štěstí…
„Plukovníku? Co se stalo?“
„Zdá se, že nás zajala banda krvežíznivých chlápků, co si myslí, že jsme ďáblové, či co to blábolili…“
„Takže nás teď logicky chtěj upálit,“ zavrčel ode zdi Daniel, zatímco Jack pomáhal Sam se posadit.
„Předpokládám, že kvůli bráně,“ zamumlala, Jack přikývl a zlehka se dotkl nového zranění. Zasyčela na něj, ať na to nešahá. Ucukl a omluvně se ušklíbl. „Takže už jste něco vymysleli?“ Daniel váhavě přikývl.
„Máme takový malý nápad, podle toho, co jsme zaslechli, že tě považují za naši „kněžku“…“
„Co?!“
„No, to je logické, Sam. Jsi mezi námi jediná žena a takhle vyspělí lidé i na Zemi věřili, že jedině žena je vyslankyní pekel… Muži byli jen svedení na špatnou cestu…“
„Takže se mám nechat upálit a oni vás pak pustí?“ Nevěřícně se usmála.
„Spíš jsme mysleli na nějakou ukázku naší techniky…“ Sam se rozesmála a přikývla. Jack na ni celou dobu hleděl. Ač na sobě nedával nic znát, měl v duši smutek, který ještě víc prohlubovala její zlehka položená dlaň na bříšku…
     Plán jim vyšel perfektně. Sam, při cestě na hranici, skrytě aktivovala malé zařízení, které se okamžitě divoce rozblikalo a přeneslo do středu náměstí Thorův hologram, tedy hologram jeho pozemského zobrazení… Jak předpokládali, lidé se rozprchnuli. SG-1 neváhala a zmizela v lese směr brána.
     Doma je přivítal generál Hammond se zachmuřeným výrazem. Sam se zmocnila podivná předtucha, jakmile na Hammondově tváři zahlédla smutek. Jack už chtěl podat vysvětlení, proč byli pryč o dva dny déle, ale nedostal se ke slovu. Než stačil říct jediné slovo, zarazil ho Hammondův pohled na Sam a její vyděšená tvář.
„Co se stalo?“ Zašeptala.
„Váš otec, Sam… Je tady…“ Jen krátce odpověděl, „na ošetřovně…“ Sam mlčky přikývla a rozeběhla se tam, cestou vrazila jednomu vojákovi svou zbraň a vestu.
„Co se tu děje?“ Zeptal se Hammonda Jack.
„Asi před pěti hodinami přišel Jacob,“ smutně začal, „říkal, že byl zraněn na Anubisově lodi…“
„Ano to byl, ale také říkal, že ho Selmak s Tok´ry dají dohromady…“
„Nedají,“ Hammond si povzdechl, „Jacobovo zranění je příliš vážné, on i Selmak umírají…“
„Copak ho Selmak nemůže…?“ Vmísil se jim do hovoru Daniel.
„Ne, ona je to jediném, co ještě drží Jacoba naživu, ani její smrt by mu nepomohla…“
„Bože,“ zašeptal Jack a pohlédl směrem, kterým Sam utekla. „Kolik mu Fraiserová dává času?“
„Moc ne, maximálně několik dní…“ Zavrtěl Hammond hlavou, „je dobře, že jste zpátky, že je Sam zpátky…“
     Vzala jeho dlaň do své a z její slzy dopadaly na bílé prostěradlo. Zamlženým pohledem sledovala jeho tvář a ze rtů jí unikalo tiché vzlykání. Jacob otevřel oči, jeho pohled byl měkký, když spatřil svou dceru.
„Tati,“ vzlykavě ho oslovila (pokud jste viděli Pána prstenů, tak ve Dvou věžích, když Arwen odpovídala na Elrondův dotaz, zda ho má také ráda, tak takhle pozn.autorky), „co se to děje?“
„Sammy, neplač dítě moje,“ pohladil ji po tváři.
„Vždyť umíráš, to se mám smát?!“
„Sam, nebýt Selmak, zemřel bych už před několika lety… Jsem neuvěřitelně vděčný za to, že mi byla dána šance žít dál. Vidět tě šťastnou, vidět tě, když jsi se vdávala, když jsi mi říkala, že čekáš dítě…“
„Ale tati,“ přerušila ho a rozplakala se ještě víc. „Co mám bez tebe dělat? Copak nevíš, jak moc tě mám ráda?“
„Sam,“ znovu jí prsty přejel po tváři, „máš Davida, brzy budeš mít své první dítě. Máš tuhle práci…“ Odmlčel se, aby nabral síly. „Sam, máš své přátele… Ty nikdy nebudeš sama, vždycky tu bude někdo, kdo tě bude milovat tak jako já… Vždycky.“
„Proč to proboha vzdáváš?!“ Rozzuřeně vykřikla.
„Sam no tak!“ Mírně ji okřikl, „nebuď hysterická… Já to nevzdávám, jen vím, že mě ani Selmak už nic zachránit nemůže, Sam, já i ona jsme těžce zranění od toho výstřelu tyčové zbraně…“
„Táto, prosím…“ Hlava jí klesla na jeho rameno, které se okamžitě zmáčelo od jejích slz. Jacob chvilku svou dceru jen hladil po vlasech, než si všiml, že nejsou sami. Vzhlédl a spatřil u dveří stojícího Jacka s Danielem a Teal´cem, za nimi byl ještě Hammond. Povzbudivě se na ně usmál. Hammond se prudce nadechl a dál je zachmuřeně pozoroval. Daniel měl ve tváři smutek a soucit. Teal´covi se jen v očích zračila bolest. A Jack. Ten je pozoroval s nečitelným výrazem. Byla v něm směsice lítosti, smutku, soucitu a bolesti. Jacob na něj kývl, aby přišel blíž. Jack ho váhavě uposlechl.
„Jacku,“ chroptivě na  něj Jacob kývl, těžce se mu dýchalo. Cítil, že se blíží konec. „Vím, že my dva jsme spolu niky nevycházeli, ale chci abys věděl, že já i Selmak jsme si tě vážili…“ Jack mlčky přikývl. Stále upřeně pozoroval Samina otřásající se ramena. „Chci, abys mi něco slíbil.“ Odmlčel se, Sam zvedla oči a nechápavě se na oba podívala. Jack přikývl. „Dohlédni na to, aby moje dcera byla šťastná, Jacku, prosím.“ Sam se na otce nevěřícně podívala, cítila, že se něco děje. Do očí se jí vkradly obavy.
„Tati, proč to říkáš?“ Tiše se ho zeptala.
„Sam, ty přece víš, že Davidovi nejspíš nikdy nebudeš moct říct pravdu o svém životě… Takže asi nikdy nepochopí některé tvoje pocity… Jack ale žije tenhle život také…“ Jacob se rozkašlal, Sam se zúžily zorničky, na polštáři se objevilo několik kapek krve.
„Táto…“ Vystrašeně ho oslovila, Jacob vzal její tvář do svých dlaní a přitáhl si jí, pak ji láskyplně políbil.
„Chci aby si věděla jedno, Sammie, vždycky jsem vás miloval, vždycky…“
„Tati!“ Sam vyskočila na nohy a hrubě otce uchopila za límec košile, pak zatřásla s jeho nehybným tělem. Naprosto hystericky se rozplakala, odmítajíc skutečnost, že její otec zemřel. „Tohle mi nedělej, tati! Prosím, nenechávej nás tady!!!“ Jack násilím potlačil slzy a zlehka se jí dotkl.
„Sam…“ Ode dveří se ozval několik tlumených povzdechů. Hammondovi zeskelnatěly oči. Daniel ani tekoucí slzy neskrýval. Teal´c upřeně sledoval Jacka se Sam, ve tváři měl neutuchající smutek.
     Pravou rukou srazila poličku se všelijakým sklem. Na střepech, které se rozprostřely po podlaze ulpěla krev. Znovu se vrhla k otci.
„Tati! Prosím!“ Už zašeptala. Položila dlaně na jeho hrudník a složila si na nich hlavu, „ne, prosím, tohle ne…“ Zavzlykala a ramena se jí otřásla. Pak se po jeho těle svezla k zemi, zády se opřela o stěnu a červenýma očima se zahleděla do stropu. „Tati…“ Překryla si dlaní rty, pak se naprosto nekontrolovatelně roztřásla v dalším návalu pláče. Jack obešel Jacobovu postel a přidřepl si k ní, zlehka jí prsty projel rozcuchané vlasy, pak se natáhl pro obvaz, který jí jemně přiložil na krvácející dlaň.
„No tak, Sam…“ Zamumlal, zvedla k němu uslzené oči. Byly plné zoufalství. Smutně a se soucitem jí pohled opětoval. Zkousla si spodní ret, aby zadržela bolestný vzdech. Jack si povzdechl a přitáhl si ji. Pak ji pevně objal. Přitiskla se k němu jako malé, k smrti vystrašené dítě. Po tváři mu stekla slza. Pevněji ji k sobě přitisknul. Její pláč zintensivnil, mlčky jí zabořil bradu do vlasů a naslouchal jejímu nářku s bolestí v srdci.

++++++++++++++++++++++++++++++++++

„Smrt nebude nikdy pochopena. Rodina, přátelé, kolegové… Ti ji nikdy nepochopí. Pro někoho je to jen další cesta. Pro jiné je to neutuchající utrpení a prázdno. Generál Jacob Carter byl muž, který nám přinesl mnoho dobrého. Byl to muž, který nám přinesl utvrzení spojenectví s Tok´ry. Byl to muž, který pro tento svět udělal víc, než kdy budou jeho obyvatelé vědět. Byl to ale také otec a dědeček. Zanechal zde rodinu, která ho navždy bude milovat. Doufejme, že jeho snaha udělat vesmír lepším, nezůstane nenaplněna.“
    Sam se na Jacka smutně usmála. Byla to nádherná řeč. Byla mu za ní vděčná. Ač uběhly už dva dny, stále se nedokázala přenést ani přes počáteční šok. Protrpěla si každou vteřinu stejně, jako tu první, když zjistila, že je její otec navždy mrtvý. Že ji už nikdy neobejme, že jí už nikdy neřekne „moje malá holčičko“, že už ho nikdy neuvidí, neuslyší jeho hlas, nebude při tom, když světu představí svoje dítě… Zamrkala, aby zaplašila další slzy, deroucí se jí do očí. Rozhlédla se. Všichni přítomní na ni po očku hleděli. Byli zde lidí, kteří ho znali a měli rádi. Odehrávalo se to, jak bylo zvykem, v místnosti s bránou. Znovu se na Jacka podívala. Děkovala bohu, že měla tak skvělého přítele. Tohle byl případ, kdy se Davidovi svěřit nemohla. Ač by chtěla. Proto tady byl on. On ji chápal, rozuměl její bolesti.
„Carterová,“ tiše jí oslovil, právě jí vyjádřil soustrast poslední člověk. Otočila se na něj. Ve tváři sice měla výraz odhodlání, ale na očích jí viděl únavu a stále přetrvávající bolest. „Jak se držíte?“
„No, řekla bych, že přesně tak, jak bych se asi držet měla dva dny po smrti mého otce…“ Suše odpověděla. Ač to nechtěla a mrzelo jí to, nedokázala být na nikoho milá. Obrnila se nepřístupností.
„Co David, už se vrátil?“ Tiše se zeptal nebraje její tón na vědomí. Chápal to. Zavrtěla hlavou.
„Měl by se vrátit zítra.“ Sklopila oči, hrozně se na něj těšila. Stýskalo se jí po jeho pevné náruči a konejšivém hlasu. Sladkých polibcích…
„Radši bych vás měl odvézt domů, co říkáte…“ Zamumlal. Byl si dobře vědom toho, že v tomhle rozpoložení by se v autě mohla leda tak zabít. Nepřítomně přikývla, Jack si povzdechl, objal ji kolem ramen a pomalu se vydali přes šatny na povrch.
     Cestou oba mlčeli. Sam si pohrávala s vázáním svých černých šatů a očima hleděla do prázdna. Jack hleděl střídavě na ni a ne cestu. Chyběl mu na její tváři ten krásný úsměv, který vždy pohrával na rtech. Zvedla k němu černě orámované oči. Byly tak hluboké… Tak prázdné a zároveň plné smutku.
„Proč to děláte?“ Zamumlala, stále na něj upírala pohled. Nemusel se jí ptát, o čem mluví, věděl to.
„To je zbytečná otázka, řekl bych.“ Odpověděl, mlčky přikývla. Pomalu se blížili k jejímu domu. Parkovala před ním dvě auta. Její a ještě jedno. Davidovo. Ze rtů jí unikl vzlyk, otočil se na ni. Pak zaparkoval, z domu vyšel dobře naladěný muž. Sam vyskočila z auta a s pláčem se k němu rozeběhla. Davidův výraz se změnil na překvapený. Vletěla mu do náruče, neschopná říct jediné slovo. Začal ji konejšit. Ještě než ji odvedl do domu, pohlédl s otázkou v očích na Jacka. Věděl, co k sobě kdysi cítili a nebyl si tak úplně jistý, jestli je to už pryč. Jacka zabolelo u srdce, sešlápl plyn a odjel domů.
     Ač jim generál Hammond nutil dovolenou, nikdo si ji vzít nechtěl. Jack nechtěl trávit celé dny sám doma, Daniel by stejně dělal totéž co v práci, Teal´c také tak a Sam, ta nedokázala být se svými myšlenkami. Proto se radši zaměstnávala prací. Ve zbylém čase se upínala k dítěti.
     Vzduch se zavířil, když druhý den po pohřbu brána přinesla Tok´ry se zprávou, že na ně Anubis útočí. Nebyly však přijati vstřícně. Na základně už nebylo jediného člověka, který by s nimi trochu více sympatizoval. S Jacobovou smrtí odešlo i přátelství a zůstala jen smlouva. Kvůli smlouvě proto Tok´rům přislíbili pomoc. Hammond správně rozpoznal, že SG-1 k Tok´rům dobrovolně nepůjde, proto vyslal SG-2 až 6…
„Jsem si naprosto jistý, že by to mohlo být ono…“ Nadšeně jim Daniel vykládal, zatímco na stěně blikaly všelijaké fotografie z Egypta třicátých let.
„Danieli,“ přerušila ho Sam, „knihu mrtvých lidé hledají už stovky let… Řekla bych, že celý Egypt je už prozkoumaný…“
„To je sice, pravda,“ váhavě přikývl, „ale SG-12 mi z jedné mise přinesla několik svitků, které naznačují, kde by kniha mohla být. Jisté je, že je to tady na Zemi a v Egyptě.“
„Danieli, k věci.“ Zabručel Jack. Daniel se na něj zamračil. Sam se na rtech vytvořil malý úsměv. Věděla, že jde život dál a tak snažila se přese všechno přenést. Zatím neúspěšně.
„Stručně řečeno si myslím, že bychom tu knihu měli najít dřív my, než Anubis. Mohla by obsahovat nějaké odkazy na Antiky a především, také určitě návod na používání dalších antických „fontán života“.“
„Je mi jasné, že doufáš, že tam bude odkaz na Ztracené město Antiků, Danieli, ale je to tak strašně nepravděpodobné…“ Ozval se Jack. Daniel se zašklebil a pohlédl na Hammonda. Ten přikývl.
„Nevidím důvod, proč by jste tam jít nemohli. Popravdě se domnívám, že major Carterová by neměla chodit do nebezpečných akcí, takže vás tam pošlu velice rád-“ Přerušil ho známý hlas „nepovolená aktivace zvenčí!“ Všichni se okamžitě rozeběhli do řídící místnosti. Identifikační kód se ukázal jako SG-2.
„…Pane, jsme napadeni, potřebujeme posily! Je to tady plné jaffů…“ Po chvilce rozpoznali hlas velitele SG-2. „Máme tady tři mrtvé a pět zraněných, generále…“
„Vydržte, hned vám posílám posily.“ Rychle Hammond odpověděl, náhle byl signál přerušen.
„Můžeme jít my, generále,“ ozval se Daniel, Sam rozhodně přikývla, Jack se na ni podíval.
„Carterová, tady půjde o život.“ Generál mezitím začal svolávat všechny SG týmy, které byly přítomny na základně.
„To já přece vím,“ přikývla, „půjdeme tam, všichni.“ Jack se podíval na Hammonda.
„Je to jen vaše rozhodnutí, nebudu to nikomu z vás dávat rozkazem…“
„Takže jdeme…“ Zamumlala Sam, Jack přikývl, rozeběhli se pro výbavu.
     Jakmile prošli bránou, všechny je ozářila hořící obloha. Všude by kouř a oheň, křik a poblíž vybuchovaly granáty. Jaffové v útočných letounech bombardovali povrch. SG-1 se rozeběhla k pravému pásu lesa, SG-8 a 9 se vydali druhou stranou. Brzy našli první mrtvé. Byli to dva členové SG-6, které znali víc než dobře, s tímto týmem trávila SG-1 nejvíce času.
„Ach můj bože,“ Sam smutně klesla na kolena vedle své přítelkyně, kapitána Anne Davisové – byla sestrou majora Davise.
„Carterová,“ zamumlal a nervózně se rozhlédl, nacházeli se na místě, kde je mohl kdokoli snadno zahlédnout. „Musíme odsud pryč… Musíme najít raněné a odnést je domů…“
„Já vím,“ přikývla, zatlačila Anne víčka a zvedla se, „podle stop budou někde hlouběji v lese, to ukazoval i jejich poslední signál…“
     Trvalo jim asi hodinu, než našli velitele SG-2, plukovníka Travise, ještě žil, ale byl na tom hodně špatně. Pravou nohu měl roztrhanou na cáry a měl přinejmenším několik zlomených žeber. O pohmožděninách ani nemluvě.
„Travisi,“ Jack se k němu sklonil, „kde je zbytek?“
„Poručík Matthews je asi sto metrů ne sever, zbytek mého týmu je mrtvý…“ Travisovi se zamlžily oči. „Co je se zbytkem SG týmů nevím… Ztratili jsme se, když se to strhlo… Jsou jich stovky, plukovníku…“ Jack se prudce nadechl a zapnul vysílačku.
„Simonsi, našli jste někoho?“
„Ano, pane. Máme čtyři raněné… Hledáme už jen plukovníka Travise a poručíka Matthewse… Zbytek je mrtvý…“
„Travise máme a poručík by tu měl být také někde… Vydejte se k bráně a buďte opatrní…“
„Ano, pane, končím.“ Jack se zachmuřeně rozhlédl.
„Teal´cu, běžte se s Danielem podívat po Matthewsovi…“ Oba přikývli a zmizeli, za pár minut se vrátili, podpírajíc Matthewse, podle všeho měl zlomenou nohu a otřes mozku. „Tak fajn, lidi, jdeme domů a nezapomeňte, dávejte zatraceně dobrý pozor…“ Vážně přikývli. Sam přejala od Teal´ca Matthewse a spolu s Danielem mu pomáhala jít. Teal´c zvednul Travise a vydali se k bráně, krytí Jackem.
     Nacházeli se asi dva kilometry od brány, když je přepadla skupinka jaffů. Okamžitě se spustila palba. Jejich první rána měla cíl. Zabila přímou ranou do srdce Matthewse.
„SG-1, co se děje?“ Ozvalo se v jejich vysílačkách, Jack kývl na Sam.
„Jsme přepadeni, Matthews je mrtvý, kde jste?“
„U brány, majore, máme ji držet otevřenou?“
„Ano, zůstaňte jak dlouho bude možné… Sakra!“ Sam úplnou náhodu spustila oči z třech jaffů a sklouzla pohledem ke své straně. Upustila vysílačku a zvedla se na nohy, pak se rozeběhla směrem, kde se skrýval jaffa a mířil přímo na ty tři, jeho rána by byla jistá a smrtelná. „Néé!“ Vyšlo Sam ze rtů, Jack se poplašeně otočil ve chvíli, kdy se Sam přihnala k jaffovi. Po zádech mu přeběhl mráz, když uviděl, jak jaffa otáčí tyčovou zbraň na Sam. Ta se k němu mezitím dostala a bodla mu dlouhý nůž přímo do krku. On, ještě v posledním záchvěvu ji přetáhl tyčovou zbraní. Jaffové padli. Jasně uslyšeli, jak něco křuplo, když se Samino tělo setkalo s násadou tyčové zbraně. Teal´c ho okamžitě zasáhl ohnivým výstřelem. Jack se vyděšeně rozeběhl k Sam. Zasténala, když jí nadzvedl hlavu.
„Carterová! Bože! Co jste to vyváděla?!“
„Kdo by se pak měl tahat s Travisem? Já? Neblázněte, plukovníku…“ Tiše zašeptala. Příšerně ji bolelo celé tělo. Špatně se jí dýchalo. „Asi mám zlomených pár žeber…“
„Můžete vstát?“ Zeptal se jí, Teal´c znova zvedl Travise. Zavrtěla hlavou.
„Ne, myslím, že ne…“ Na okamžik zavřela oči, aby uklidnila třes ve svém těle. Jack přikývl a zasunul po dní ruce. V tu chvíli Sam otevřela oči hledíc za ně. Byly plné hysterického strachu.

­­­­­++++++++++++++++++++++++++

„Panebože!“ Vykřikla. Daniel s Teal´cem se otočili, očekávajíc armádu jaffů. Nikdo tam však nebyl. Jack však věděl, proč je tak vyděšená. Upřeně hleděl na místo, kde před chvílí ležela. Byla tam krev. Stejná, jaká jí zmáčela látku kalhot na stehnech. Jack se okamžitě rozeběhl k bráně. Popoháněl ho její zoufalý pláč a tiché prosby. Celou cesty jí pevně tisknul k nohy k sobě. Bál se o ni. Bál se o její dítě…
     Bránou proběhl nedbajíc na polekané volání zbytku svého týmu a Travise, kteří jim kryli záda, když jako smyslů zbavený utíkal napříč bitevním polem, které se rozhostilo před bránou. Na druhé straně už bylo všem jasné, že je zle, jen co vkročil do SGC s k smrti vyděšenou Sam v náručí.
„Plukovníku!“ Zvolala Janet, když její pomocníci přistavili nosítka a Jack na ni opatrně položil Sam. „Co se stalo? Kde je zbytek?“ Místo odpovědi na druhou otázku se bránou přiřítil Teal´c s Danielem a Travisem. Podívala se na něj a pak na Sam.
„Jeden jaffa ji silně přetáhl přes břicho…“ Vysvětlil rozklepaným hlase. Janet se rozšířily oči, hned na to si všimla Saminých do ruda zbarvených kalhot.
„Panebože, rychle ji odvezte!“ Zavelela. Jack ještě dlouho smutně hleděl na svoje prázdné ruce. Hleděl na krev, která na nich ulpěla.
     Zachmuřeně procházel chodbami SGC. Věděl, že se marně snažili dovolat Saminu manželu, ale ten byl podle všeho právě na nějaká bezvýznamné poradě.
„Jacku!“ Někdo zavolal jeho jméno. Otočil se. V tu chvíli dotyčný hlas nepoznal, až když spatřil tvář majitele hlasu, uvědomil si, že je to Daniel. Byl bledý a ve tváři měl smutek.
„Co se děje?!“ Přiklusal k němu. Daniel si zarmouceně povzdechl.
„Doktorka Fraiserová s tebou chce mluvit…“ Odmlčel se, „je to vážné, Jacku…“ Nerozmýšlel ani vteřinu a okamžitě se rozeběhl na ošetřovnu, cestou ho zastavil vyzvánějící mobil. Vztekle hovor přijal.
„Co je?!“
„Jacku…?“ Ozval se překvapený hlas jeho přítelkyně.
„Sherry, teď není vhodná doba…“ Snažil se jí jemně zbavit.
„A kdy bude?“ Zasyčela, „dneska se vracím, nechala jsem ti doma asi tucet vzkazů a neodpověděl si mi na jediný…“
„Sherry, jsem v práci…“ Povzdechl si. „Máme tu pár problémů, uvidíme se zítra, co říkáš?“ Předtím, než to položila, ještě tiše zavrčela pár nadávek. Jack se rozběhl k ošetřovně.
„Fraiserová!“ tiše zašeptal, když vběhnul na ošetřovnu. Janet právě zatahovala závěsy kolem jedné postele. Pravděpodobně Saminy. „Co se děje? Stalo se něco?!“
„Ano stalo, plukovníku,“ smutně přikývla. „Měl byste sehnat jakýmkoli způsobem Davida.“ Jackovi vyschlo v ústech, zíral na ni jako na zjevení. Nevěřícně přikývla a na okamžik zavřela oči, aby potlačila slzy. „Ta rána, kterou Sam utržila tou tyčovou zbraní do břicha byla příliš silná. Sam právě přišla o dítě…“
„Cože?!“ Jack vykoktal a oči mu zabloudily ke skryté posteli.
„Plukovníku, tím, že jste ji přinesl tak rychle jste jí zachránil život, má ještě pár vnitřních poranění, ty se ale zhojí… To dítě bylo odsouzeno k smrti ve chvíli, kdy se jí ta zbraň dotkla…“
„Jak je na tom?“ Zeptal se, náhle měl až ledově klidnou tvář.
„Spí, ještě to neví…“ Neochotně Janet přiznala. „Vůbec nevím, jak jí to mám říct…“
„Nechali mu několik vzkazů, ať se okamžitě ozve… Můžu jí vidět?“
„Já nevím, pane…“
„No tak, doktorko…“ Janet si povzdechla a mrzutě přikývla, pak se odešla věnovat Travisovi a dalším zraněným.
      Prsty se dotknul závěsu a lehce ho odhrnul, aby mohl prolézt dovnitř. Pak ho zase pečlivě vrátil do původní polohy. Otočil se na Sam. Ležela klidně. Hlavu měla natočenou na stranu a vlasy jí padaly do očí. Odolával nutkání jí je odhrnout a dotknout se tak její hedvábné tváře. Posadil se na židli, která stála u její postele.  Přemýšlel, co se teď asi bude dít.
     Pomalu otevřela oči a první co uviděla, bylo jasné bílé světlo. Zamrkala, vzápětí si všimla prošedivělé hlavy, jak na ní s obavami hledí. Zmocnil se jí podivný pocit. Cítila se tak prázdná. A netušila proč.
„Carterová,“ vynutil ze sebe úsměv, když si všiml, že se probouzí. „Tak jste se k nám vrátila, to je hezké…“
„Co se to děje?“ Podezřívavě se ho zeptala. Díky té spoustě let, kterou se znali zachytila v jeho hlase napjatost a nervozitu.
„Sam,“ začal, oči mu nevědomky sklouzly k jejímu bříšku. Nebyla hloupá, poznala, že se stalo něco vážného. Cítila se jinak. Normálně. Ne tak, jak by se měla cítit těhotná žena. Oči se jí rozšířily náhlým poznáním.
„Řekněte cokoliv, jen ne, že jsem přišla o malé…“ Vysoukala ze sebe. Jack sklopil oči a vzal ji za ruku.
„Je mi to hrozně líto, Sam. Tohle se nemělo stát.“
„O můj bože!“ Vykřikla a z očí se jí vykutálely první slzy. Přitiskla si obě ruce k bříšku. Začínala se jí vracet citlivost do všech částí těla. Ucítila prudkou bolest v podbřišku, která jasně potvrzovala Jackova slova. „Tohle ne…!“ Zavzlykala a pravou rukou si zakryla rty. „Řekněte mi někdo, že to není pravda, že je to jen noční můra, prosím…“ V mezeře závěsů se objevila Janetina hlava. Zaslechla Samino vyděšené zvolání. Popošla ke své přítelkyni.
„Je mi to líto, Sam. Ani netušíš, jak moc.“ Sam se jí vrhla okolo krku a rozplakala se. „Plukovníku,“ zašeptala Janet, zvedl k ní oči, „přitáhněte sem Davida třeba v řetězech, ale chci ho tady…“ Jack mlčky přikývl, naposledy pohlédl na Sam a opustil ošetřovnu.
„Tak jsi jí udělil další životní ránu,“ tiše zašeptal, když kráčej chodbou, „nejprve si jí sebral otce, teď nenarozené a tolik vysněné dítě. Copak už netrpěla dost? Nech ji v klidu a lásce žít s Davidem… Ať už udělala cokoli, nic není omluvou pro tohle…“ Šeptal do větru, když seděl ve svém autě a jel pro Samina manžela.

++++++++++++++++++++++++

     Seděli mlčky. Hleděla z okna do deště a na nic nemyslela. Jen pozorovala kapky vody padající z šedé oblohy. Jakoby neplakala jenom ona, ale celý svět. Zlehka se dotkla studeného skla, pohlédla dolů. Prsty jí jemně spočívaly na podbřišku. I když věděla, že už žádné dítě není. Žádné dítě nedá za pět měsíců Davidovi. Věděla, že stačil jeden krátký okamžik. A ten jí změnil život. Připravil ji o dítě. O kus života. Smutně se podívala na muže, který seděl za volantem. Na muže, kterému před dvěma lety řekla ano. Kterému měla dát první dítě… Jen se tiše soustředil na cestu. Od chvíle, kdy mu řekla, že je jejich dítě mrtvé, že potratila, s ní nepromluvil jediné slovo. Jen smutně sledoval svět a dění okolo nich.
     Zastavil před jejich domem. Mlčky zaparkoval, pak se na ní otočil a poprvé na ni promluvil.
„Měla by sis jít lehnout, Sam, jsi ještě hodně vyčerpaná…“ Zamumlal, „já mám ještě nějakou práci v Torontu, vrátím se za tři dny, v pátek, ano… zlato?“ Sam na něj pohlédla. Nemohla uvěřit tomu, že den poté, co ona potratila jejich dítě ji nechá samotnou v Colorado Springs a pojede do Toronta… Samotnou jen se svými výčitkami a myšlenkami…
„Ale Davide…“ Zašeptala, cítila, jak jí pálí oči od zadržovaných slz.
„Sam, promiň, ale tohle je důležité, musím tam… Zavolám ti večer, ano?“ Ač mluvil tichým a milým hlasem, cítila v něm podtón, který se jí nelíbil. Byla tam odtažitost…
     Zadíval se na ni. Chvilku na něj jen nechápavě hleděla, než pochopila, že odjíždí, aniž by šel domů si třeba jen něco sbalit. Se skrývanými slzami v očích vystoupila do prudkého deště. Vzápětí jí v uších zasvištěl zvuk kol a Davidovo auto zmizelo v dáli.
     Stála tam ještě několik minut, než jí došlo, co se právě teď stalo. David odjel, aby utekl před problémy. Před ní. Oba si potřebovali srovnat myšlenky. Ale ne takhle. Z očí jí začaly stékat slzy. Pohlédla k nebi a její ramena se roztřásla. Přiložila si ke rtům dlaň, aby v sobě utišila bolestný výkřik, který se dral ven. Nevšímala si toho, že jí už déšť zmáčel vlasy i oblečení na kůži. Že tam stála mokrá, plačíc a zoufalá. Věděla jen jedno. Že je sama.
     Z nostalgie ji neprobudilo ani zaskřípění brzd a troubení. Ani rychle se blížící kroky. Dál jen stála uprostřed silnice a zoufale plakala. Déšť jí stékal po tváři a obloha byla stále temnější…
„Sam…?“ Ozvalo se jakoby z dálky. Ucítila na svých ramenech teplo. Někdo ji vzal za ramena a odváděl k domu. Vzepřela se. Nedokázala vkročit za branku, natož dovnitř. Zoufale se otočila na člověka, který ji odváděl ze silnice. První, co uviděla byly ty oči. Tolik let do nich hleděla, že by je poznala kdekoli. Vrhla se mu do náruče. „Sam, chcete jet jinam?“ Zeptal se jí Jack a dál na ní vystrašeně hleděl. Byla to úplná náhoda, že měl cestu kolem jejího domu. Když pak vjel do její ulice a uviděl uprostřed silnice stát známou postavu, srdce se mu rozbušilo jak o závod.
     Odvedl ji do auta, mezitím mu déšť promáčel košili. Posadil ji na místo spolujezdce a bleskově oběhl auto a usadil se na své místo za volantem. Pohlédl na ni. Byla mokrá, jak kdyby právě vylezla z jezera. Oči měla rudé od pláče a spodní ret se jí stále třásl. Sešlápl plyn a vyrazil.  Jel k sobě, nevěděl, kam jinam by ji měl odvést…
     Když před svým domem parkoval, déšť ještě zesílil. Temnou oblohu, kterou již slunce opustilo, ozařovaly jen blesky. Vystoupil z auta a obešel ho, aby Sam otevřel dveře, ta hned na to malátně vystoupila a upřela na něj svoje oči. Bolestně si v nich uvědomoval strašný smutek. Rychle za ní zabouchl dveře, zamkl auto a opět ji vzal za ramena, pak ji nasměroval na dům a oba vykročili.
     Jakmile se ocitli uvnitř. Trochu se musel oklepat, byla mu zvenku strašná zima. Pohlédl na svou košili – nebyla ani z poloviny tak promáčená, jako Sam. Lehce se zamračil a odvedl tu nešťastnou blondýnku do obýváku. Hned na to mu zazvonil mobil, Sam se na něj poplašeně otočila, strašně se lekla. Naznačil jí, ať se posadí, pak vytáhl z kapsy u džín mobil.
„O´Neill…“ Odmlčel se, „včera si říkala, že to letadlo uletělo, ale že přiletíš už dnes ráno… Za týden? Sherry, prosím tě co tě tam tak zaujalo?“ Během hovoru se přesunul do kuchyně, aby Sam uvařil čaj. Pár minut ještě mluvil se svou přítelkyní, než se nakonec rozloučil, osladil čaj a vypnutý mobil položil na kuchyňskou linku. Pak se vrátil do obýváku. Sam seděla na gauči s koleny přitaženými těsně k tělu. Měla na sobě černou sukni pod kolena a béžové tílko. Oboje naprosto promáčené. Postavil před ní čaj a kriticky se na ní zadíval.
„Není vám trochu zima?“ Jen pokrčila rameny, všiml si však, že se třásla. „Tak jo, něco vám přinesu…“ Zatím se natáhl ke křeslu pro deku a podal jí ji. Rozklepala ji a přikryla se s ní. Pak šel do ložnice. Nejdřív sice uvažoval o tom, že ji půjčí něco Sherryino, ale to vzápětí zavrhl ze dvou důvodů. Jednak proto, že Sherry zde nic neměla, protože si všechno odvezla do Belize a jednak proto, že by to asi nebylo nejvhodnější. Zašmátral ve své skříni. Po chvilce vytáhl bavlněné triko a tepláky.
     Rozhlížela se po jeho obýváku a usrkávala čaj. Byla vděčná za každou trochu tepla. Oči jí padly na fotku Charlieho. Povzdechla si a znovu se napila. V tu chvíli se vrátil Jack, povzbudivě se na ni usmál.
„Doufám, že vám to bude stačit… Sice v tom asi budete trochu plavat, ale alespoň je to suché…“ Podal jí oblečení, pousmála se.
„Díky.“ Zamumlala a odhrnula deku, pak si stoupla. „Kde si to můžu převléct?“
„Třeba v ložnici…“ Pokrčil rameny. Přikývla, obešla ho a namířila si to do ložnice. Jack s úsměvem a povzdechem pohlédl na mokré místečko, kde před chvilkou seděla.
     Vrátila se asi za pět minut, v pravé ruce nesla balíček mokrého oblečení, z kterého voda přímo kapala. Byla zamyšlená. A stále smutná. Převzal od ní oblečení a usadil ji tentokrát do křesla - suchého. Pak přes ni přehodil jinou deku – také suchou a šel jí vyždímat a rozvěsit oblečení. Sam se mezitím natáhla pro svůj čaj a znovu začala očima klouzat po fotografiích.
     Mlčky věšel v koupelně její sukni a přemýšlel, co se asi stalo. Byl přeci u toho, když jí David odváděl z ošetřovny do auta… A pak, o hodinu později ji našel před jejím domem uplakanou a samotnou. A mokrou, trpce si připomněl, když se z tílka vymotala její podprsenka, také mokrá jak houba… Chvilku na ni hleděl jak na zjevení. Nenapadlo ho, že by se mohla svléknout až „takhle“… vzápětí zalitoval, na co že to myslí, rozvěsil zbytek oblečení a vrátil se k ní. Usmál se. Spala. Měla klidnou tvář a v ruce držela nějaký rámeček. Lehce jí ho vzal a podíval se na něj. Byla to fotografie jeho bývalé rodiny a na rámečku byla ještě Samina fotografie… Odhadoval, že nebyla ani týden stará… Sam na ní byla s Davidem. Oba se šťastně smáli a David jí objímal… Stále nechápal, co se to stalo.
     Blesk ozářil ztemnělou místnost a hrom zaburácel, tak že se roztřásly skleničky v policích. Sam se poplašeně vzbudila a oči jí spočinuly na Jackovi, který klečel kousek od ní a v rukou držel svůj rámeček a její fotografii. Při pohledu na ní se jí oči zalily slzami…

+++++++++++++++++++

„Řeknete mi, co se stalo?“ Tiše se jí zeptal a fotografii položil na stůl tak, aby na ní neviděla. Přikývla. „Proč jste tam stála uprostřed silnice úplně mokrá a tak strašně smutná? A kde je váš manžel?“
„V Torontu.“ Krátce odpověděla. Nebylo třeba více slov. Pochopil. Mlčky přikývl, domem znovu otřásl hrom. Světla zablikala a zhasla. Oba se rozhlédli. „Vypadala vám elektřina.“ Tiše poznamenala. Poznal z jejího tónu, že se usmívá.
„Jo, jenže já si na svíčky moc nepotrpím, takže nevím, jestli vůbec nějaké mám…“
„Nebude vám vadit, když tu dnes přespím?“ Náhle se ho zeptala. Zavrtěl hlavou. S malým úsměvem na rtech přikývla a už se neubránila zívnutí. Přeci jen tady už pár minut usínala. Jack se zvedl a rozhlédl se, pak se pomalu a opatrně, aby něco nenakopl vydal do ložnice. Vrátil se asi za deset minut, nesl si peřinu a polštář, ty si rozhodil na gauč a podíval se na Sam. Spala schoulená do klubíčka v křesle. Tiše k ní došel a zasunul pod ní ruce, pak ji lehce zvedl a opatrně přenesl do ložnice, tam ji uložil, naposledy se zadíval na její tvář a šel také spát.
     V noci ho vzbudil výkřik. Vztyčil se a zaklel – tohle pro jeho záda nebylo dobré… Chtěl vstát, ale byl zamotaný do peřiny, chvilku tam s ní bojoval, než se mu podařilo se dostat z povlaku. Jen v trenýrkách a tričku se rozeběhl do ložnice. Cestu mu ozařovaly stále zuřící blesky venku na černé obloze. Vklopýtal do ložnice a zrak mu spočinul na ní. Seděla vprostřed postele, peřinu k sobě měla silně přitisknutou a klepala se jako vystrašené kotě.
„Ale ne,“ zamumlal a přešel k ní, posadil se vedle ní na postel, zlehka se dotkl jejího ramene, obrátila k němu uslzené oči. „Sam, co se děje?“
„Furt to před sebou vidím…“ Zavzlykala, „jak se na mě ten jaffa dívá, jak na mě dopadá ta tyčová zbraň, jak cítím, že jsem najednou sama – bez dítěte, David, jak odjíždí do Toronta, po tom všem…“
„Sam, no tak…“ Snažil se jí utěšit, ačkoli věděl, že je to beznadějná, byla zraněná příliš hluboko. „Sam, vyplač se…“ Zamumlal, „jsem tu, nejsi sama… Sam, posloucháš mě?“ Dlouze vydechla a zničehonic se k němu přitiskla, ovinula mu ruce kolem krku a tvář zabořila do ramene. Neobratně ji začal hladit po vlasech.
     Trvalo jí asi pět minut, než se její pláč začal tišit. Venku stále zuřila bouře. Když Jack ucítil, že začíná usínat, snažil se vymanit z jejího sevření. Otevřela oči a pohlédla na něj.
„Prosím… Nechci tu být sama…“ Zašeptala, oči měla stálé skelné. Mlčky přikývl a posunul se k ní na postel, trošku povolila sevření, kterým ho držela a položila si hlavu na již vychladlý polštář. Jack spadl vedle ní. Leželi přímo proti sobě a hleděli si do očí. „Díky.“ Zašeptala a zavřela oči.
„Vždycky tady pro tebe budu,“ stejně tiše jí řekl. Znovu otevřela oči a smutně se usmála. Pohladila ho po tváři.
„Jacku,“ váhavě ho oslovila, „možná teď mám s Davidem problémy, ale miluji ho…“
„To já vím, Sam.“ Přikývl a v srdci ho přitom bodaly tisíce malých jehliček. Unaveně zamrkala a ovinula mu ruce kolem pasu. Pevně se k němu přitiskla a spokojeně vydechla. Netrvalo dlouho a Jack si uvědomil, že se její dech změnil. Usnula.
     Ráno se probudil těsně před svítáním. Venku stále pršelo, jen bouřka už přešla… Ucítil na prsou tlak. Sklopil oči. Uviděl rozcuchané blonďaté vlasy. Pousmál se. Zajel jí rukou do vlasů. Pohnula se, protáhla se jako kočka.
„Dobré ráno,“ zamumlal. Zvedla k němu oči a pousmála se.
„Dobré,“ podívala se z okna, vyhovovalo jí, že stále prší. Byl to vlastně zhmotněný obraz její nálady. Uvnitř stále plakala a věděla, že už navždy pro své dítě plakat bude. Znovu si položila na jeho hrudník hlavu a zavřela oči. „Ještě pár minut…“
„Ale no tak, Carterová,“ pousmál se Jack, „času máte dost, Hammond dal SG-1 přeci volno…“ Sam ztuhla, zvedla k němu hlavu.
„Já nepotřebuji volno.“
„Sam, předevčírem jste přece přišla o dítě…“
„To já vím,“ připustila, „ale nemůžu doma jen tak sedět a nic nedělat, chci se něčím zaměstnat…“
„Ale no tak, Carterová,“ Jack se vrátil k formálnějšímu oslovení, to, kde s ním právě teď byla s ním dělalo divy, ale zároveň ho to šíleně bolelo, protože věděl, že je to žena někoho jiného, někoho, koho miluje. „To nedokážete vysadit ani na jediný den?!“
„V čem by ten den měl být tak zajímavý?“ Zívla, ač na ní podvědomí křičelo, dál ležela v Jackově posteli k němu přitulená. Nevěděla proč. Ale cítila se tak bezpečně, klidně… Zatím se snažila nepřemýšlet o tom, jak se k ní bude chovat po téhle noci.
„Co třeba ryby?“ S nadějí se jí zeptal.
„Vždyť v tom rybníku stejně žádné nejsou…“ Znovu zívla. Jack se ušklíbl a pokrčil rameny, „je spousta míst, kde ještě aby jsou, to mi věřte, Carterová…“
„Věřím,“ pousmála se, pak se odhodlaně zvedla a protáhla. „Je tu někde moje oblečení?“
„V koupelně.“ Odpověděl, stáhl z ní peřinu a přetáhl si ji přes hlavu. Sam se tiše zasmála. Byla mu vděčná, že se jí snaží rozveselit. Vylezla z postele a namířila si to do koupelny. Celou cestu přemýšlela. Ne o svém životě. O Jackově. Nikde neviděla jedinou známku toho, že by zde jeho přítelkyně, Sherry, bydlela. Nechápavě zavrtěla hlavou, i ona, když u někoho přespávala tam mívala minimálně jedinou drobnou věc… Tady ale nebylo nic… Vešla do koupelny a musela se pousmát nad pečlivě rozvěšeným prádlem. Přetáhla si přes hlavu Jackovo tričko a natáhla se po svých věcech…
„Něco k snídani, než pojedem do SGC?“ Odevzdaně se jí zeptal. Utvrdil se v tom, že bude lepší, když ji tam odveze a bude jí moct hlídat… Zvedl k ní oči. Vypadala už daleko lépe, než včera. Zahleděl se na ní, když se začala pohybovat po kuchyni hledajíc si něco k snídani. Začínalo na ní být vidět, že už není těhotná. Povzdechl si, jasně jí stále v očích viděl hluboce potlačovanou bolest. Zbystřil. V předsíni se rozezvonil mobil. Samin mobil. Na okamžik ztuhla, než se pro něj vydala.
„Carterová…“ Zaslechl, jak se automaticky představila, doteď mu vrtalo hlavou, proč si nechala svoje jméno. „Davide… Ne, nebyla… Kdy? Za půl hodiny? Dobře, budu tam…“ Do kuchyně se vrátila stále ještě s mobilem v ruce a na tváři mírně překvapeným výrazem.
„Děje se něco?“
„David se mnou chce mluvit, prý se v noci vrátil, ale když jsem tam nebyla, odjel k jednomu kolegovi… Bude na mě za půl hodiny čekat doma…“
„Tak to asi SGC bude muset počkat, pojďte ať to stihneme.“ Zvedl se, přikývla a vyrazili k autu, celou cestu pak jen mlčky poslouchali rádio.
     Před Samanthiným domem zaparkoval a podíval se na ni. Rozhlížela se, hledajíc Davidovo auto.

Ten dům byl plný vzpomínek…
„…Davide, ne, tohle mi nedělej…“ Zněl domem její smích.
„Tak pojď sem Sam!“ Trvalo mu jen několik minut, než se mu podařilo jí najít. Schovávala ze v kuchyni a tvář měla červenou od potlačovaného smíchu. Skočil k ní a objal ji, pak s ní zatočil tak, že oba srazili pár věcí z okolních polic. Rozesmála se ještě víc. „Vážně, jak chceš vybrat jméno, když ani nevíme, jestli to bude kluk nebo holka?“
„Protože jsem si jistá tím, že to bude děvče…“ Znovu se rozesmála…
     Povzdechla si. Pochmurná nálada se jí vrátila i do tváře. Posadila se do křesla čekajíc s napětím na Davidův příchod. Oči jí přitom klouzaly po fotografiích, které měla na policích. Některé byly z jejich svatby, jiné z různých dovolených, pár bylo vyfocených i krátce po tom, co zjistili, že se jim narodí dítě… Dítě, které teď už nežilo…
     Silou zatlačila slzy. Nechtěla plakat. Alespoň ne do doby, než se s Davidem zase usmíří. Strašně se jí stýskalo. Toužila po jeho objetí, jeho polibcích… Jeho přítomnosti… Ztichlým domem se nesl zvuk klíče rachotícího v zámku. Zbystřila a napjatě pohlédla k chodbě. Dveře se pomalu otevřely a v nich stála tolik známá postava. Postava, po které tak strašně toužila.
„Miláčku,“ zašeptala a zvedla se, rozeběhla se a padla mu do náruče. Spokojeně se k Davidovi přitulila. „Máš zpoždění, víš to?“ Zašeptala, měl tady být už před čtvrt hodinou.
„Promiň, ale měl jsem nějaké problémy v práci…“ Zamumlal a pohladil ji po vlasech. „Nemohl jsem tady být dřív, než jsem vyřídil ten telefonát, bylo to příliš důležité.“
„Důležitější, než tvoje manželka?“ Smutně se zeptala. „Která před pár desítkami hodin přišla o dítě? Davide… Co je to s tebou?“ Odtáhla se a podívala se mu do očí.
„Sam,“ povzdechl si, „ty přece víš, že jsem neměl šťastný život. Víš, že už jsem jednou ženatý byl…“
„Ano, vím i to, že tvoje žena také potratila…“ Tiše přikývla a zkousla si spodní ret, pak sklopila oči. „Nikdy jsi mi však neřekl, proč jste se rozešli…“
„Sam, prostě to vyprchalo…“ Odpověděl. Ona však v jeho hlase rozpoznala nervozitu. Odpověď přišla příliš rychle. Přeběhl jí po zádech mráz. „Chtěla to ukončit, tak se stalo.“
„Ty mě nikdy neopustíš, že ne?“ Napjatě se ho zeptala. Pohlédl jí do očí. Měla je doširoka rozevřené. Vážně jí pohled opětoval.
„Sam…“ Zašeptal a pohladil jí po tváři. „Vždyť víš, že tě miluju.“ Mlčky přikývla a dál ho pozorovala. Po chvilce se otočil a šel si do kuchyně pro něco k pití. Její oči byly stále doširoka rozevřené. Plné slz. Odpověděl.

+++++++++++++++++++++++++++++

     Povzdechla si a jemně ze sebe setřásla Davidovu ruku. Pak se na něj podívala zamilovaných pohledem a tiše vstala z postele.
     Ani se nenamáhala s rozsvěcováním a vklouzla do kuchyně. Tam se dychtivě natáhla po ledové vodě. Pak se rozhlédla po ztemnělém domě. Myšlenky se jí náhle rozutekly do všech koutů. Až po pár minutách si uvědomila, že se její vědomí vrátilo ke vzpomínkám na předešlou noc, kterou strávila v Jackově domě-
„Sam?!“ Polekaně zamrkala a přimhouřila oči, aby zostřila pohled. Dívala se přímo do Davidovy tváře. „Co tu děláš?“
„Nic,“ zamumlala a sklopila oči, náhle jí přepadla vina, že na Jacka vůbec myslela.
„Nic? Jsou tři hodiny ráno… Pojď spát…“ Zívl, podívala se na něj. Unaveně se protahoval a oči měl zavřené.
„Jen jsem měla žízeň…“ Zamumlala a vrátila sklenici na pult, pak se otočila k Davidovi. Zarazil ji jeho pohled. Hleděl na ni dychtivě, ba až přímo hladově. Doslova očima hltal každý kousek jejího těla, oděného jen do průhledných sexy tepláků a tílka. Natáhl k ní ruce a přitáhl si ji. Nebránila se mu, ač vůbec neměla náladu ani pomyšlení na sex. Nechala se zatáhnout do ložnice a svléknout. Brzy jí však Davidovy doteky začaly silně vzrušovat. Poddala se tomu a on si ji okamžitě vzal. Bolestně při tom zavzdychala. Vůbec nebyl něžný jako vždy.
„Davide?“ Zašeptala, když už asi hodinu leželi v posteli a jen odpočívali. Ani si nepovídali, jen mlčky hleděli do tmy. „Slib mi něco, prosím. Slib mi, že ať nás ještě v životě potká cokoliv, nikdy mě neopustíš… Davide, miluju tě… Nedokážu si bez tebe představit život…“ Zašeptala, pak se na loktech nadzvedla a podívala se na svého manžela. Zklamaně sklopila oči. Spal. Odtáhla se od něj a schoulila se do klubíčka. Usnula během pár minut.
     Otevřel oči a otočil k ní hlavu. Nespal, jak si myslela, jen nechtěl odpovídat. Zamyšleně jí očima začal klouzat po nahých zádech. Nakonec se mu pohled zastavil na jejím boku. Pohnula se a přetočila se na záda. Jemně sebou stáhla peřinu a podvědomě si jí k sobě přitáhla. Natáhl ruku a jemně jí pohladil po nahé kůži. Prsty mu skončily na jejím břiše. Smutně si povzdechl a zavrtěl hlavou. Pak se převalil na bok, zády k Sam a upadl do říše snů.
     Když se probudila, hodiny ukazovaly asi pátou ranní. Ušklíbla se. Její obvyklá hodin pro vstávání, ať usnula kdykoliv. Vylezla z postele a na půl hodinky se zavřela do koupelny, pak se tiše oblékla do bokových džín a černého hedvábného trička. Ještě než si šla do kuchyně udělat snídani, políbila Davida na rty. S ním to však ani nehnulo, spal dál. Zavrtěla hlavou a s úsměvem zmizela ve vedlejším pokoji.
„Dobré ráno.“ Usmála se na něj, jakmile ho zahlédla mezi dveřmi ložnice. Něco zamumlal a zmizel jí z očí. Překvapeně zamrkala. Takového Davida neznala. Potřepala hlavou, doufala, že se jen špatně vyspal. „Dáš si něco?“ Pokračovala v konverzaci, když se objevil ve svém obleku v kuchyni. Nasadila tón, který naznačoval, že hodlá zapomenout na to, jak se před chvílí choval.
„Najdu si něco sám, nemusíš se starat.“ Zavrčel. Tohle už Sam vykolejilo. Zírala na něj s pootevřenými rty a doširoka rozšířenýma očima.
„Davide…?“
„Sam, prosím tě, mohla bys toho nechat? Nemám na tebe náladu…“ Zavrčel, než pronesl druhou větu, odmlčel se. Jakoby váhal, jestli to má říct. Nakonec to vyslovil, sebral si kufr a aniž by pohlédl na Sam, která tam seděla s rukou přiloženou ke rtům, odešel do práce.
     Ještě dlouho hleděla na zavřené dveře a zrychleně dýchala, než vztekle zavrčela a srazila Davidův hrnek od kávy na zem, kde se rozletěl na stovky kousků a káva se rozlila po podlaze. Pak se natáhla pro svou kabelku a vyrazila k autu. Byla smutná. Příšerně smutná. Jenže tentokrát se rozhodla, že to nedá znát. A její jedinou ulitou byl tak vztek.
     Rozrazila dveře své laboratoře a když je zavírala, nezapomněla do nich kopnout. Pak sebou praštila do křesla a zapnula note book. Hlavou jí stále vířila vzpomínka na to, co jí řekl. Vůbec nedokázala pochopit, proč se tak choval. Ani se už znovu do note booku nepodívala. Jen zamyšleně sledovala hodiny a podpírala si bradu. Okolí ani příliš nevnímala, proto si nevšimla, že k ní někdo vešel. Probudil ji až teprve dotek a hlas. Polekaně se otočila.
„Překvapil jste mě, plukovníku…“ Zamumlala a odhrnula si z očí neposlušný pramen.
„Promiňte,“ s úsměvem se omluvil. „Nad čím dumáte? Jen doufám, že ne nad něčím, co by mohlo vyhodit do vzduchu další slunce…“ Zažertoval. Slabě se pousmála.
„Ne, to nic není… Jen hlouposti…“ Zavrtěla hlavou ač její část přímo křičela, aby mu to mohla říct. Byla si jistá, že by ji pochopil. Nechtěla však, aby to zašlo příliš daleko. Nikdy nezapomněla na ta léta, kdy ho tak bezmezně milovala. Něco uvnitř jí však říkalo, že to stále někde hluboko v ní je…
„Každopádně vám generál Hammond vzkazuje, že porada dnes začíná o hodinu dřív… Takže za pět minut.“ Rozpustile se na ni usmál. „Stavil jsem se cestou k vám ještě na snídani… Takže jdu asi na poslední chvíli, co?“
„No to tedy ano.“ Zavrčela a vyskočila ze židle, jak zběsilá začala běhat po laboratoři a hledala všelijaké papíry, které si snášela na stůl. Jack na ni zíral s vyvalenýma očima.
„Sam,“ opatrně začal, „co je to s vámi? Viděl jsem vás už ráno, ale vy jste byla úplně mimo… A tenhle stav zdá se trvá…“
„Kruci, co to s vámi všemi chlapy dnes ráno je?!“ Zavrčela a dál se věnovala hledání. Jack zbystřil. Zřejmě se něco stalo mezi ním a Davidem.
„Proč myslíte?“ Opatrně se jí zeptal, nechtěl, aby se z toho vyvlékla.
„Proč asi…“ Stále naštvaným tónem odpověděla a hodila na stůl další spis. „Je u vás chlapů běžné se s ženskou vyspat, okamžitě usnout a ráno jí pak oznámit, že na ni nemáte náladu?!“ Jak její hlas začal nabývat na intenzitě, Jack ani vteřinu neváhal a zabouchl dveře. Bylo to venku, proto byla tak vzteklá.
„Pohádali jste se?“ Tiše se jí zeptal. Zarazila se a pohlédla na něj. Uvědomila si, že to v nepozornosti vyklopila. Zavrtěla hlavou.
„Nevím, je to mezi námi strašně napjaté od chvíle…“ Odmlčela se, oči se jí zahleděly do prázdna.
„Od té chvíle, co jste přišla o dítě?“ Tiše se zeptal. Přikývla a skousla si spodní ret.
„Mám pocit, jakoby mi to stále vyčítal.“ Odmlčela se, „vlastně na to má právo, byla to jen a jen moje chyba…“ Bolestně zavřela oči.
„Sam, tohle nemohl nikdo z nás vědět.“
„Měli bychom jít na tu poradu, pane, nechci přijít pozdě.“ Zarazila ho, sebrala ze stolu slušnou hromadu spisů a vyrazili k zasedačce.
     Seděla ve ztemnělém obýváku a hleděla oknem do tmy venku. Čekala, až se David vrátí. Museli si promluvit. Netrpělivě se znovu podívala na hodiny. Už bylo po půlnoci. Podívala se na telefon, vzápětí odvrátila hlavu a radši zas dál pozorovala tmu. Nechtěla mu volat.
     Když se na příjezdové cestě objevila světla auta bylo půl druhé. Odhodlaně se otočila ke dveřím. Seděla na gauči, kolena měla přitažené k tělu a hlavu položenou na rukou. Oči však měla naprosto jasné a pronikavě hledící ke dveřím. Když v nich zarachotil klíč, zvedla je a s neurčitým výrazem ve tváři čekala, až rozsvítí.
„Sam…?!“ To, že zde seděla a očividně na něj čekala ho víc než překvapilo. Doufal, že už bude spát. Neměl chuť si s ní povídat, ale ona byla očividně odhodlaná k opaku.
„To je milé, že jsi přišel.“ Ledově mu oznámila místo pozdravu.
„Myslel jsem, že už spíš.“ Odpověděl lhostejným tónem, když chce hrát tuhle hru, má ji mít.
„Tak to máš smůlu,“ zavrčela, „takže, když tu teď oba tak pěkně jsme, můžeme si promluvit. A můžeme začít třeba tím, co jsi mi ráno řekl.“
„A co bys chtěla slyšet? Mám tu před tebou padnout na kolena a prosit tě za odpuštění?! Proč bych to proboha dělal, Samantho?“
„Co se to s tebou, s námi, stalo?!“ Zničehonic se zeptala.
„Stalo se spoustu věcí. Ale tou nejdůležitější je skutečnost, že si potratila dítě.“
„Vyčítáš mi to.“ Tiše konstatovala.
„Pochopitelně! Doteď nechápu, jak si při své „ohromně zábavné“ laboratorní práci mohla přijít o naše dítě? Co jsi dělala? Zajišťovala si povýšení? Přes postel jak máš ve zvyku?!“
„Davide!“ Šokovaně ho přerušila, jeho slova jí vyrazila dech. „To si myslíš, že jsem ráda, že jsem přišla o dítě? Trpím tím úplně stejně jako ty, pochop to konečně! Akorát sobecky hledíš sám na sebe, od začátku jsi mi nedokázal být oporou, ničím, jen si mě opouštěl a pak se vracel jen z tobě známých důvodů. Jen kvůli sexu… Co jsem provedla, že jsem si tohle zasloužila? Jednáš se mnou jako bych byla něčím, co ti jen otravuje život, co si náhodou potkal…“
„A ne snad? Samantho, věděla si, že jsem rozvedený, věděla jsi, že moje první žena také přišla o dítě. Nedokázala pochopit, že mě to tehdy vzalo… Myslela jen na to, že je to moje vina a ty jsi úplně stejná! Myslíš jen na sebe! Zabila si naše dítě a to jen proto, že si se nechtěla vzdát své práce!“
„To nemyslíš vážně.“ Zašeptala. Už před ní nestál David, její manžel, muž kterého tak strašně milovala. Stál před ní naprosto cizí člověk.
„Myslím to smrtelně vážně holčičko. Byla chyba si tě brát, jsi jen další kariéristka, schopná zabít dítě, kdykoli potřebuje.“ Opovržlivě na ni pohlédl. Sam zavřela oči, aby se alespoň trochu uklidnila a začala racionálně uvažovat.
„Vypadni.“ Zašeptala. Přihlouple na ní pohlédl. „Řekla jsem vypadni, okamžitě se seber a zmiz z mého domu a z mého života!“ Zasyčela. „o své věci se neboj, pošlu ti je Toronta.“ Stále na ni zíral. „Proč tu pořád jen tak stojíš a tupě zíráš? Myslím, že už bylo vše řečeno; podle tebe jsem jen ubohá děvka, která leze do postele s každým důstojníkem, jen aby si zajistila povýšení. Jsem podle tebe jen ubohá kariéristka. Tak co tě tu ještě drží? Zmiz, Davide, už si udělal a řekl víc než dost.“ Odvrátila od něj oči, nechtěla, aby viděl, že jí do nich vstoupily slzy.
„Tak tedy, sbohem…“ Tiše řekl, pomalu mu začalo docházet, co právě udělal, i když byl rozzuřený, tohle jí říkat neměl. Zároveň věděl, proč to řekl. Nikdy se nedokázal přenést přes to, že mu Alison, jeho první žena, potratila dítě. Nikdy se s tím nevyrovnal. A pak přišla ona. Sam. Po dlouhé době se dokázal znovu zamilovat, prozářila mu život a pak přišla ta tragédie. Naprosto mu z mozku vytěsnila logické myšlení. Celé dny byl jak stroj. Až teprve její poslední slova ho probudila. Bylo však příliš pozdě. Byly zasazeny smrtelné rány. Otočil se a vydal se ke dveřím, u nich se zastavil a naposledy se na Sam ohlédl. Jasně viděl, jak se jí na tvářích třpytí slzy. Nenáviděl se za to, že za ně mohl on. Za to, že způsobil tolik bolesti téhle ženě.
     Slzy jí stékaly volně po tváři a studily ji i na krku. Nic přes ně neviděla. Zamrkala a škubla sebou, když se domem roznesl zvuk klíčů dopadajících na podlahu, pak bouchnutí dveří. Poslední, definitivní. Rozplakala se. Ztratila otce. Přišla o dítě a teď o manžela. Už neexistovalo nic, co by ji dávalo sílu do života.

++++++++++++++++++++++++++++++
„Carterová!“ Ospale se otočila a vrazila do Jacka. „Sakra, majore… Nečekal jsem, že se zastavíte hned.“ S úsměvem jí oznámil Jack, jakmile oba znovu pobrali ztracenou rovnováhu.
„Potřebujete něco, pane?“ Mdle se ho zeptala. Celou noc ani nezamhouřila oko. Celou noc její slzy máčely polštář. Nepodívala se mu do očí. Nechtěla aby viděl, jak je má od rudé. Zatím nebyla připravená o tom mluvit. Bylo to příliš čerstvé.
„Jen jsem vás chtěl pozdravit, když jsem vás zahlédl…“ Rozpačitě odpověděl. Něco na jejím hlase ho znepokojovalo. Navíc tu byla i skutečnost, že mu nepohlédla do očí. To u ní nebylo zvykem. Sam Carterová vždy hleděla do tváře tomu, s kým mluvila. „Sam…?“ Oslovil ji jménem. Už v sobě ty slzy nedokázala déle držet. Podívala se mu do očí. Zalesklo se v nich světlo. „Sam.“ Zašeptal, „pojďte sem…“ Přitáhl si ji k sobě, byla jako hadrová panenka, padla mu do náruče. Kde se zoufale rozplakala. Jack se rozhlédl a vzápětí ji jemně odtáhl do blízké místnosti. Byl to nějaký sklad. To ale ani jednoho nezajímalo. Jack měl jen jediné přání. Aby ta krásná žena v jeho náruči přestala plakat a aby už konečně byla šťastná. „Co se stalo, Sam…? No tak, proč pláčete? Víte přece, že mi to můžete říct… Sam…“ Nevědomky používal její křestní jméno. Za poslední týdny ji poznal tak, jako nikdy předtím. Přiblížila se mu víc, než kdy jindy.
„David.“ Vysoukala ze sebe a ještě víc se k němu přitiskla.
„Stalo se mu něco?“ Udiveně se Jack zeptal. Ani ho nenapadla možnost, že by se ti dva mohli rozejít. Pokaždé, když je viděl, si nedokázal představit zamilovanější a šťastnější dvojici.
     Pohlédla na něj nevěřícnýma očima. Pak se kousla do rtu a zavrtěla hlavou. Náhle se mu vytrhla z náruče a utekla pryč. Ještě několik vteřin nevěřícně hleděl na otevřené dveře a přemýšlel, v čem udělal chybu. V jednom však měl jasno. Sam teď potřebovala být sama. Alespoň na chvíli, než si urovná myšlenky a bude schopná zase normálně „dýchat“.
„Generále, tohle by mohl být velice důležitý objev. Pokud bychom skutečně nalezli knihu mrtvých, znamenalo by to převrat ve všem, co známe. Kdyby to mělo jen zlomek síly, jakou má sarkofág… Dovede si představit, generále, co by to znamenalo? Dokázali bychom velmi významným způsobem-“
„Doktore Jacksone!“ Hammond utnul Danielův příval slov. Ten rázem ukřivděně zmlkl. „Prezident na to má stejný názor jako vy, proto vaší misi do Egypta dává své požehnání.“
„To vážně?!“ Překvapeně vyhrkl Daniel a nadšeně se otočil na Sam. Ta se na něj povzbudivě pousmála. I když ten úsměv byl vynucený. Veškeré city v sobě potlačila. Nestála o soucitné pohledy svého okolí. Zatím ještě nikomu neřekla, že ji David opustil… A ani to v nejbližší době neměla v úmyslu.
„Takže se přeci jen pojedeme smažit do písku?“ Zklamaně se zeptal Jack a po očku pokukoval po Sam. Uběhly tři dny od chvíle, kdy se mu vytrhla z náruče a utekla. Od té doby s ním nepromluvila. Sotva pozdravila.
„Nezapomeňte si opalovací krém, plukovníku.“ S úsměvem se ode dveří ozvala Janet. Hammond se pousmál a vstal. Všichni ho okamžitě následovali.
„Podrobnosti dostanete během hodiny, zatím „rozchod“.“ Zasalutovali mu a on tiše odešel do své kanceláře. Cestou se však nenápadně otočil na Janet. Ta přikývla.
„Sam?“ Položila své přítelkyni ruku na rameno. „Pojď se mnou. Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit…“ Jack, který to zaslechl, se na doktorku tázavě podíval. Ona však jen zavrtěla hlavou. Pak vzala Sam kolem ramen a odvedla ji sebou. Pravděpodobně, jak Jack odhadoval, na ošetřovnu. Vkládal do té drobné ženy své naděje. Pokud existoval někdo, kdo by Sam dokázal utěšit, byla to ona.
     Jack popoběhl, aby dohnal Daniela s Teal´cem. Ti spolu právě o něčem celkem zaujatě debatovali. Zvědavě nastražil uši, ale vzápětí zklamaně zpomalil. Ti dva si povídali o „nudných“ překladech, na kterých společně pracovali. Nepřítomně se od nich oddělil a namířil si to do kantýny. Nohy ho však zavedly jinam. Ani nevěděl jak, ale náhle se ocitnul před ošetřovnou. Dveře nebyly zavřené a hlas, který se k němu tiše donesl ho na místě přimrazil. Postavil se za dveře, aby ho nebylo vidět a ač věděl, že to není správné, zaposlouchal se…
„…Byl naprosto nepříčetný… Obvinil mě ze smrti našeho dítěte… Řekl mi, že jsem jen ubohá kariéristka… Div mi nevyčetl i smrt svého prvního dítěte… Ach Janet, jak se jen člověk může zničehonic tak změnit?“ Zoufale se své přítelkyně zeptala, Jack nahlédl dovnitř. Seděli na jedné z postelí. Janet náhle Sam položila ruku okolo ramen. Blondýnce se zaleskly oči a pohlédla ke stropu. „Myslela jsem, že mě miluje… Když jsem ho poznala, doufala jsem, že on je ten pravý, že to on mi pomůže zapomenout na všechnu tu bolest, kterou jsem prožila… Že to on mi pomůže zapomenout na Jacka…“ Trhl sebou. „Zamilovala jsem se do něj a teď. Zlomil mi srdce… Tohle už nepřebolí…Jestli v životě každého člověka existuje jediný okamžik, který ho zlomí, tím mým byla chvíle, kdy mě David opustil…“ Jacka začaly pálit oči. Rychle se vytratil a cestou silou vůle zatlačil slzy. Tohle nečekal. Náhle se nenáviděl. On se uzavřel před světem kvůli bolesti, kterou sebou přinesla smrt jeho syna. Sam však i přesto všechno co prožila, se před světem neuzavřela… Žila dál. Ač „žila“, možná nebylo to správné slovo…
„Letadlo nám odlétá ve tři, Carterová.“ Jack se zády opřel o rám dveří její laboratoře. Právě si hrála s nějakými miniaturními přístroji.
„Dobře, díky, pane.“ Nepřítomně odpověděla. Jack si odkašlal, Sam zvedla hlavu v očekávání toho, co „chytrého“ jí zase řekne. Měla náladu pod psa. Smutek a pláč ji přešel… Prozatím… Nyní v ní kypěl vztek. Vztek, že byla tak hloupá a slepá. Tak slepě zamilovaná.
„Carterová, to je za dvě hodiny, měla byste se začít balit.“ Jemně jí připomněl a poklepal si na hodinky. Sam překvapeně pohlédla na svoje.
„Sakra. Nějak jsem zapomněla na čas…“ Zamumlala a omluvně na Jacka pohlédla.
„Odjíždíme odsud za hodinu. Hoďte sebou.“
     Zamyšleně hleděla z okénka letadla v kterém letěli. Bylo to spíš nákladní letadlo. Potřebovali se do Egypta dostat nepozorovaně. Proto těsně nad cílem byl výskok. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek… Ani si neuvědomila, že nastal „ten“ okamžik. Až ve chvíli, kdy s ní Daniel zatřásl se probrala a okamžitě si navlékla padák. Pak všichni čtyři přistoupili k již otevřeným dveřím. První vyskočil na Jackovo kývnutí Daniel a hned za ním Teal´c. Pak Jack kývl na Sam, přikročila k otvoru a udělala krok vpřed. Něco jí však zachytilo a rychlostí blesku jí smetlo na stranu.
     Před očima měla mžitky. Přesto však uběhlo jen několik vteřin. Hlava se jí točila do nárazu na zem, proto ani nepostřehla, že ji někdo chytil okolo pasu a vyhodil ven, aniž by ji pustil. Po chvíli už ucítila jen prudké trhnutí a pak houpavý let. Ztratila vědomí.
„Carterová?!“ Někdo jí přetáhl přes tvář. Škubla sebou a zamrkala. Oslepilo ji prudké sluneční světlo a naprosto ochromilo panující vedro.
„Bože.“ Zasténala a chytila se za zátylek. Ucítila jen bouli. Přesto takovou, která bolela přímo pekelně. „Co se stalo?!“ Otevřela oči a přimhouřila je, aby vůbec něco viděla.
„Měla jste roztrhnutý padák, všiml jsem si toho ve chvíli, kdy jste se chystala vyskočit.“ Zavrčel Jack a vztekle kopl do padáku, který ještě před chvílí Sam měla na zádech. „Zabiju ty parchanty, co to kontrolovali…“
„Možná by bylo lepší, kdybyste si toho nevšiml.“ Zamumlala a posadila se. Jack se zarazil. I Daniel s Teal´cem ztuhli a zděšeně se na Sam podívali. Jack spadl na kolena vedle Sam a vzal ji za ramena.
„Tohle už nikdy neříkejte, Carterová. Může člověka potkat cokoliv strašného… Může ztratit střed svého života, ale nikdy nesmí ztratit život. No tak, Sam… Copak už neexistuje nic, pro co byste chtěla žít?“ Pohlédla na něj. Oči se jí zaleskly. Pak mlčky sklopila hlavu a s Jackovou pomocí se postavila.
     Daniel se rozhlédl. Byli přesně na místě, kde být měli. Asi 400 metrů na západ od nich se rozprostíraly ruiny starého chrámu zasvěceného bohyni Esset. Daniel si  z kapsy vytáhl svoje poznámky.
„Dokonalé místo,“ zamumlal, „jsme dokonce velmi blízko vstupu do podzemních chodeb…“
„Tak už hlavně běž, Danieli, nebo se taky roztečeme…“ Zavrčel Jack a strčil do Daniela, ten se ušklíbl a skoro se k chrámu nerozběhl. Ač byl Essetin chrám na pokraji zhroucení a čas se na něm víc jak podepsal. Stále působil velkolepě. To, co dříve bylo cestou, byl nyní jen všudypřítomný písek, ze kterého vyrůstaly sloupy do obdivuhodných výšin. Tyčily se vysoko nad nimi a vrhaly kolem sebe stíny zapadajícího slunce. Pomalu se začínalo ochlazovat.
     Usadili se ve stínu jedné mohutné sochy, kterou už čas ohladil, takže nebylo poznat, co dříve představovala. Daniel mezitím hledal vstup do podzemních chodeb Essetina paláce.
„Mám to!“ Vítězný výkřik přišel odněkud z hloubi chrámu asi po dvou hodinách. Slunce se pomalu ale jistě blížilo ke konci své cesty. Unaveně se zvedli a následovali Danielův hlas. Vstup do chodeb byl téměř neviditelný. Byl to vlastně obrovský kus pískovcového kvádru, za kterým byl průlez široký sotva natolik, aby jím prošel mohutný muž. Vytáhli si z batohů baterky a Daniel se opatrně a s mírnými problémy protáhl dovnitř, po chvilce ho následovali i ostatní.
     Zdi zdobily prastaré kresby s výjevy ze života starověkých Egypťanů. Uvnitř byl chlad, který jimi prostupoval až do morku kostí. Podle všech známek sem lidská noha nevkročila již po několik desetiletí.
     Dlouhou a temnou chodbu ukončila malá komora s třemi východy. Jedním přišli… Zbývali dva.  Daniel beze slova označil ten, kterým přišli a pak s otázkou na očích pohlédl na zbylé členy SG-1.
„Bude to tak snadnější.“ Zachmuřeně Jack přikývl. „Carterová půjde se mnou… Třeba tím levým… Dejte si pozor a hlaste se každých 15 minut. Jasné?“
„Dokonale.“ Daniel přikývl a spolu s Teal´cem vyrazili. Jack se podíval na Sam.
„Nejste unavená?“
„Ne, měla bych?“ Pokrčila rameny, obloukem ho obešla a zamířila do druhé chodby. Jack si povzdechl a následoval ji.
     Vypadala to beznadějně. Po několikahodinovém bloudění labyrintem Essetiných podzemních chodeb se stejně nakonec sešli ve velké komoře hluboko pod zemí. Stěny zde byly zdobeny sochami a malbami. Zdi byly navíc popsány hieroglyfy, u kterých se Daniel zastavil.
„Vypadá to jako nějaký návod… Možná plánek k nalezení knihy mrtvých. Podle něj do komory s ní vede chodba přímo odsud.“
„Tady jsou ale jen dvě a ty jsme prolezli, Danieli.“ Mrzutě zavrčel Jack. Byl unavený a všudypřítomná tma ho už unavovala a začínala mu lézt na nervy. Daniel však neodpověděl, přeběhl na druhou stranu a napjatě se začetl do dalších symbolů. Jack se svezl podél zdi k zemi a otráveně si podepřel hlavu. Sam klesla na kolena a posadila se kousek od něj. Teal´c je brzy následoval.
     Z vteřin se staly minuty, z minut hodiny a Daniel stále unavenýma očima pročítal všechno, co bylo na zdech napsáno…
     Otřásl jimi mohutný náraz. Ze zdí na ně spadl déšť písku. Rozhostilo se ticho. Pak se k nim oběma chodbami donesl zvuk. Zvuk, který se postupně zformuloval do hlasů. Do křiku. Do příkazů. Do goaul´dštiny.
„Danieli pohni sebou!“ Zavrčel potichu Jack a vyskočil na nohy, stejně jako Sam s Teal´cem si připravil zbraň a napjatě pohlédl k ústí chodeb. „Za jak dlouho sem dorazí, Teal´cu?“
„Podle ozvěn odhaduji že jim to nezabere víc jak tři hodiny, O´Neille.“ Odpověděl zamyšleně a sklonil zbraň. „Ještě máme chvíli čas.“ Daniel přikývl a při pohledu na poslední sloupec znaků v jednom odstavci se mu rozšířily oči.
„Myslím, že to mám…“ Zamumlal a spadl na kolena, pak začal něco hrabat. Za pár minut se prohrabal až na kamennou podlahu. „To bude vstup do nižších pater. Ten vstup, kteří archeologové při vykopávkách neobjevili.“ Jack podal svou zbraň Sam a sehnul se, aby Danielovi pomohl odkrýt vstup. Za okamžik se skutečně ozval šoupavý zvuk posunovaného kamene a ovál je vzduch, který sebou přinášel tisíce let. Opatrně seskočili dolů a vyrazili chodbou, která mířila ještě nížeji. Jaffové se však přibližovali.
„Danieli, pospěš si!“ Nervózně se ozvala Sam. Tahle situace bez úniku se jí nelíbila. Byla pořádně nervózní a něco uvnitř jí říkalo, že se stane něco hodně špatného.
„Už jsme skoro tam-“ Daniel vyjekl a pak zahlédli jak se jim pomalu ztratil z očí. Brzy i oni ztratili pevnou půdu pod nohama a obklopila je temnota a prázdno.
„Car…terová?“ Ztěžka ze sebe Jack vysoukal a levou rukou si z očí setřel prach a písek. Zaslechl prskajícího Daniela a Teal´cův hlas, nerozuměl mu však. Zamračil se. Neodpovídala. Chtěl se nadechnout, ale něco mu tížilo hrudník. Protože je obklopovala úplná tma, zvedl rukou a opatrně se dotkl té „zátěže“.
     Jeho prsty se zabořily do jemných vlasů. Pomalu a vyděšeně jí prsty klouzal po krku, aby zjistil, jestli dýchá. Po chvilce si oddechl, když jí nahmatal tep a ucítil, že i pomalu začíná dýchat.
„Carterová…?“ Zopakoval a náhle si uvědomil, že nemůže hýbat pravou rukou. Měl ji zlomenou.
„Pane?“ Zasýpala a sklouzla z něj. Na zem dopadla se žuchnutím a bolestným vzdechem. Zlehka se dotkla hrudníku. Byla si jistá, že má zlomená minimálně dvě žebra. „Danieli… Teal´cu?“ Zavolala na ně a posadila se, ač to jí dýchání rozhodně neusnadnilo. Naopak.
„Jo… Jen mám asi zlomenej kotník…“ Zavrčel Daniel. Odhadla, že je nejspíš asi pět metrů od ní.
„Já jsem v pořádku.“ Ozval se Teal´c. Po chvilce štrachání se mu podařilo najít baterku, rozsvítil jí. Kužel světla dopadl na Sam. Přivřela oči. Ruka jí volně spočívala na hrudníku, snažila se nevnímat tu bodavou bolest.
„Asi bychom odsud měli zmizet dřív, než na nás spadne ta horda jaffů…“ Zabručel Jack a zvedl se, rozhlédl se. Teal´cova baterka jim přeci jen umožnila trochu světla. Po chvilce se sehnul a když se opět narovnal, držel i on svítící baterku. Podíval se na Sam. „Co je vám, Carterová?“
„Asi mám zlomených pár žeber, pane…“ Vydechla a obličej se jí zkřivil bolestí, když se pokusila zvednout.
„Podívám se vám na to, ale nejdřív musíme odsud zmizet… Vidíte někdo kudy?“
„Tady je nějaká chodba, Jacku…“ Zavrčel Daniel. Jack na něj pohlédl a když zjistil, že ho Teal´c podpírá, souhlasně přikývl. Připevnil si baterku a sehnul se. Pak zdravu rukou vzal Sam pod rameny a pomohl jí vstát. Zasyčela bolestí.
„Můžete chodit?“ Zeptal se jí po té, co se omluvil.
„Jo, to ještě zvládnu…“ Přikývla a pomalu následovali Daniela s Teal´cem. Neušli asi 200 metrů, když za sebou zaslechly výkřiky a klení. Už neměli náskok. Byli přímo za nimi.
„Rychle, zmizme odsud!“ Zavelel Jack a přidali na tempu. Brzy dorazili k obrovským zdobeným dveřím se spoustou symbolů… A zámků… „Danieli, víš jak to otevřít?“
„Ne, ale v tomhle textu budou kombinace… Potřebuju ale čas…“
„Ten ti dát nemůžu.“ Zavrtěla Jack hlavou. Sam se ho pustila a odjistila svoji zbraň. Všichni tři se otočili čelem k východu a namířili zbraně. Daniel už studoval nápisy…
     Jen co se objevily stíny, zjistili i jaffové, že zde nejsou sami. Okamžitě utvořili řadu a namířili tyčové zbraně. SG-1 zmizela za nejbližšími „úkryty“. Během několika vteřin se strhla přestřelka. Tady byli jaffové v nevýhodě, neměli se za co ukrýt. Proto jich asi pět padlo dřív, než se ostatní stačili vzpamatovat a couvnout do bezpečí.
„Mám to!“ Nadšeně zvolal Daniel. Rozhostilo se ticho. Danielovi se rozšířily zorničky. „Zatraceně.“ Uvědomil si, že jsou sice všichni dobře ukrytí, ale že pouze on zůstal u dveří. Zbytek byl na druhé straně vzdáleně asi deset metrů. „Jacku…“
„Teal´cu, Carterová, jděte… Budu vás krýt.“ Teal´c přikývl a zvedl se, pak pomohl si stoupnout i Sam, oba se přikrčili za sloupem pozorujíc rozestavení jaffů. Pak Jack spustil palbu. Teal´c se rozeběhl také střílejíc do řad jaffů.
     Sam se otočila na Jacka a kývla na něj ať také vyběhne. Pak se otočila a i ona spustila palbu, aby se kryla.
     Srazil je k zemi mohutný otřes. Stěny začaly povolovat. Nápor energie a poškození, které bylo způsobeno při přestřelce nezůstalo bez následků. Začaly se hroutit stropy i stěny. Podlahy se propadávaly. Přicházelo to od chodeb. Jaffové neměli šanci. Daniel zpanikařil a rychlým pohybem dokončil zadání kombinací do zámků. Dveře se pomalu začaly otevírat. Upřel pohled do škvíry a napjatě čekal, co se za ní objeví. I Teal´c tam hleděl.
„Sam!!!“ Tenhle výkřik jimi otřásl. Otočili se. Zhmotněná energie rychlostí blesku proletěla komorou a s jistotou zasáhla svůj cíl. „Néé!“ Jack se nedbajíc o okolí rozběhl k Samanthě. Pomalu se kácela k zemi. Výstřel jí zasáhl do břicha. Zachytil jí těsně před tím, než mohla tvrdě dopadnout na zem.
     Daniel to celé pozoroval zděšeným pohledem. Přesto však neodolal a pohlédl do otevřeného sálu. Byl obrovský a na konci byl mohutný podstavec se sochou boha Usireva. Strážce mrtvých. Prolezl dveřmi a ocitl se uvnitř. Cítil, že je blízko svému cíli. Jakoby najednou přestal okolní svět existoval… Byl hnán svým podvědomím…
     Jack s ní slabě zatřásl. Ve tváři měl bolest a zoufalství. Teal´c stál opodál a pevným zrakem se ujišťoval, že všichni jaffové zmizeli hluboko v propadlištích chodeb. Trhlina se zastavila těsně před ústím do síně.
„Sam…“ Slabě Jack zašeptal. Pohnula hlavou. S nadějí jí zvedl hlavu, aby mohla lépe dýchat. „To bude v pořádku, jen buď silná… Dostaneme se odsud… Slibuju. Všichni.“ Pohladil ji po vlasech a tváři. Zamrkala a její hluboké modré oči se na něj podívaly. S bolestným výrazem zavrtěla hlavou. Pravá ruka jí spočívala kousek od rány, která doutnala.
„Ne…“ Zašeptala. „Běžte odsud, nechte mě tady… Tohle zranění je smrtelné. Víme to oba, Jacku.“ Ztěžka se nadechla.
„Sam… Nikdy…tě tu nenechám…“ Jackovi do očí nevědomky vstoupily slzy.
„Ale ano, zachraň se…“ Pohlédla mu do očí. „Buď šťastný alespoň ty, když mě to osud nepřál…“
„Nemůžu být šťastný.“ Zoufalým hlasem si ji k sobě přitáhl. „Pokud tě nebudu mít u sebe… Sam, dokázal jsem po tvé svatbě dál žít jen díky tomu, že jsem tě každý den mohl vídat…“
„Jacku… Prosím…“ Z očí jí začaly stékat volně slzy.
„Prosím tě, Sam… Nevzdávej to. Nenech si život proklouznout mezi prsty…“
„Nemám na tomhle světě už nic,“ odmlčela se, cítila, jak jí klesají víčka, „přišla jsem o všechno… Nač žít dál?“
„Na světě existuje láska, Sam. Žij pro tu…“
„Proč?“ Plačtivě se ho zeptala. Jack na ni vážně pohlédl. Po tváři mu stékaly slzy a padaly do Saminých vlasů.
„Protože tě miluju.“ Zašeptal a přitiskl jí své rty na čelo. Sam se rozplakala a z posledních sil ho pohladila po tváři.
„Snažila jsem si nalhávat, že moje láska k tobě je pryč… Ale ve skutečnosti tomu tak nikdy nebylo… Stále…tě…miluju…promiň mi…“ Tiše a přerývaně vydechla poslední slova a hlava jí bezvládně klesla. Jack jí k sobě s bolestným zaskučením přivinul. Hlavu jí zabořil do vlasů a rozplakal se jako malé dítě. Ztratil to jediné, co na tomto světě ještě miloval…

+++++++++++++++++++++++

„Ano!!!“ Celým systémem chodeb se roznesl vítězný smích. Jack nevěřícně vzhlédl a šokovaně se otočil za hlasem. Byl to Danielův hlas. Vycházel z oné tajemné síně, kvůli jejíž nalezení přišla Sam o život. Teal´c se na Jacka soucitně podíval a na patě se otočil, pak proběhl pootevřenými dveřmi dovnitř. Měl v úmyslu Daniela umlčet „jakýmkoliv“ způsobem.
     Vybelhal se s pomocí Teal´ca do chodby, kde stále Jackovy slzy máčely Saminy vlas. Byl bledý a oči měl nevěřícně vytřeštěné. Nemohl uvěřit tomu, že ta krásná žena, která byla po mnoho let jeho kamarádkou a skoro i sestrou, byla nyní mrtvá. Jen na ni zíral a pěsti měl křečovitě sevřené. Pod levou rukou nesl v černé kůži zabalený předmět. I když ještě před pár minutami byla tahle věc středem jeho vesmíru, nyní na ni naprosto zapomněl.
„Jacku…“ Tiše Daniel vydechl a pohlédl na svého přítele. Bylo to poprvé, co vypustil svoje emoce ven. Už mu bylo všechno jedno… Můžou si říkat cokoliv utěšujícího… Jí to ale život nevrátí.
    Jemně zasunul ruce pod její tělo a lehce jí zvedl. Pak, opatrně obcházející zející díru do hlubin, začali stoupat na povrch. Jack celou dobu šel mlčky. Oči měl upření před sebe a Samino tělo nesl až s posvátnou úctou. Šli pomalu. Nikam nespěchali. Nebylo kam spěchat…
     V SGC na ně čekalo ticho, smutek a jakási prázdnota. Samozřejmě to všichni věděli. Byla z Egypta poslána expresní zpráva… SGC to vědělo jen 5 minut po tom, co Daniel odeslal zprávu.
     Hammond se smutně podíval na Jacka. Měl propadlou tvář, smutné oči a jakoby zestárl o 10 let. Unaveně se posadil do křesla a podíval se na generála s očekáváním dalšího přání soustrasti… V duchu si odfrkl… Zdálo se, že každý na základně věděl, co ti dva k sobě cítí… A stejně tak očividné bylo i to, že ti dva o tom pomalu ani nevěděli… Tak moc se to snažili potlačit a vsugerovat si, že to bylo jen krátké vzplanutí. Nepřítomně si všiml, že Hammond začal mluvit, Jack ho však neposlouchal. Byl myšlenkami o několik let zpět. Přesně o devět… Ten rozhovor si pamatoval jen matně. Byl tehdy na pokraji smrti…
„Nevyšlo to, že?“ Zklamaně se zeptal.
„Je mi líto.“ Sklopila oči a nešťastně si povzdechla.
„Nemůžete za to.“ Zavrtěl hlavou.
„Nechápu, proč to nefunguje!“ Zoufale vykřikla.
„Kapitáne. Plán B. Jděte.“ Jack se odmlčel.
„Ne, pane.“ Zděšeně na něj pohlédla.
„Sam. Umírám. Splňte rozkaz,... prosím.“ Tiše jí řekl.
„Pane.“ Ještě se pokusila…
„Prosím.“
„Ano, pane.“ Se slzami v očích přikývla.
Až s odstupem času si uvědomil, že v ten okamžik, kdy mu řekla  „ne“, se na ni začal dívat jinak. Cítil v tom jediném slově tolik citů. Ano. I před tím ho velice přitahovala… Tohle však bylo jiné. Neobětovala by život pro nadřízeného, ale pro něj. Pro něj, jako pro muže.
     Ta bolest a strach, které ho ochromily, když se Samanthy zmocnila Jolinar se ničemu nemohla rovnat. A když ji pak našel polomrtvou na zemi v cele… Kolem srdce se mu sevřela ledová pěst…
     Bylo tolik krásných a zároveň děsivých a smutných okamžiků, které spolu prožili. Žili jeden vedle druhého devět let. Devět let se vídali téměř denně. A teď je konec. Podíval se na hodiny. Za pár minut to bude přesně jeden den od chvíle, kdy naposledy vydechla. Ten čas se mu vryl do kůže. Její poslední slova mu stále zněla v uších a před očima měl obraz její tváře. Do mysli mu vklouzla vzpomínka na jeden rozhovor…
„Carterová? Co se děje?“ Překvapeně se Jack podíval na Sam, která omámeně vešla do místnosti.
„Mohli byste nás nechat chvíli o samotě? Díky.“ tiše se Sam otočila na dva vojáky, nedbajíc na Jackův dotaz.
„Carterová, sundejte mi tu věc. Co je?“ Požádal jí Jack a Sam mu okamžitě z čela stáhla pásek, který mu držel hlavu na místě.
„Nejsme Za'tarcové.“ Tiše odpověděla.
„Jak to víte?“ Vykulil na ní oči.
„Ten přístroj si myslí, že máme falešné vzpomínky, ale to není pravda. Lhali jsme.“
„Já nelhal.“ Zatvrzele odvětil
„Dobrá, něco jste tedy vynechal.“ Pokývala hlavou a zahleděla se mu do očí. Pokusil se uhnout, neúspěšně.
„Ne, nevynechal.“ Přesvědčeně zopakoval. Sam si povzdechla.
„Pane, když jste mne nechtěl opustit,...jste si jistý, že tady není něco jiného, co si nechcete připustit?“ Zašeptala. Stále na něj upírala svoje modré oči.
„O čem to mluvíte?“ Nechápavě se jí zeptal.
„Něco, co nemůžeme přiznat kvůli našemu pracovnímu vztahu a vojenským hodnostem?“ Vydechla.
„Aha. Aha, tohle.“ Jack smutně přikývl.
„Pane, neřekli jsme celou pravdu,...a proto si ten přístroj myslí, že jsou naše vzpomínky falešné.“
„Skutečně?“ Pozvedl obočí. Sam se narovnala a podívala se na Anise.
„Otestujte ho znovu.“ Požádala Tok´ru.

„Major Carterová byla uvězněna za silovým polem.“ …řekla Anise.
„To je pravda.“ Jack přikývl a přenesl se do vzpomínek.
-„Pane, nemáme už čas.“ Zoufale zakřičela Sam.-
„Slyším zvuky.“ Řekl Jack, stále hleděl na Sam, která stále vedle Anise.
„Udělal jste vše, co jste mohl?“ Tok´ra položila další otázku.
„Ano.“ Temně přikývl.
„Nemohl jste ji zachránit?“ Znovu se zeptala.
„Ne.“ Smutně odpověděl. Jeho oči stále hleděly do těch Saminých.
„Ale mohl jste stále zachránit sebe?“
„Asi ano.“ Pokrčil rameny.
-„Pane...“ Sam do očí vhrkly slzy.-
-„Já vím, já vím!“ Jack vykřikl a zahleděl se jí do očí. Najednou se mu překvapeně rozšířily zorničky náhlým poznáním, Sam se kousla do rtu, aby zadržela vzdech.-
„A co se stalo potom?“
-„Pane, běžte!“ Zakřičela Sam a otočila se za zvuky.-
-„Ne!“ Pevně vykřikl a dál bezmocně mlátil do štítu.-
„Jak jste se cítil?“
„Jako někdo, kdo má umřít.“
„Pane…“ Ozvala se Sam. Přístroj stále svítil. Jack neřekl vše. S očekáváním na něj pohlédla. Jack se nadechl.
„Neodešel jsem...protože bych raději umřel, než abych ztratil Carterovou.“
„Proč?“
„Protože mi na ní záleží… O trochu víc, než by mělo.“ Tiše odpověděl a byl konec. Sam sklopila hlavu, aby skryla do očí se deroucí slzy.
     Někdo s ním zatřásl, zamrkal a náhle hleděl do tváře Hammondovi. Ten se na něj díval starostlivým pohledem. I když také trpěl, nedával to na sobě znát.
„Jacku, co se děje?“ Zeptal se svého přítele. Jack však jen zavrtěl hlavou.
„Promiňte pane, můžu už jít?“ Zvedl se a nečekajíc na odpověď odešel. Hammond si povzdechl a vytáhl ze stolu fotografii. Byl na ní Jack, Daniel, Teal´c a Sam. Byla pořízena těsně před tím, než Sam poznala Davida…
     Daniel seděl ve své laboratoři a nohu měl položenou na židli. Byla pochopitelně v sádře. Celá jeho pozornost se soustředila na tu knihu vázanou v kůži. Roztřesenými prsty začal rozvazovat její šněrování…
     Kam míří si uvědomil ve chvíli, kdy tam došel. Díval se přímo na Janet, která stála u postele přikryté bílým prostěradlem. Drobná žena na sobě pocítila pohled a zvedla svoje uslzené oči. Setkaly se s Jackovými. Zavzlykala, pak se na patě otočila a s pláčem odběhla pryč. Jack sklonil hlavu a odešel. Směřoval k místu, kde bylo Samino tělo.
     Otevřel dveře a vešel dovnitř. Ten pokoj byl osvětlený pouze stovkou svíček. Ležela o zdi. Její tvář byla bledá a smutná. Omyli z ní krev i prach a oblékli do slavnostní uniformy. Pomalu k ní došel a natáhl ruku. Zlehka se dotkl její tváře. Chladná. Jako led. Tiše zavyl jako zvíře a klesl na kolena…
     Danielovi se rozšířily oči. Že by to přeci jen nebyla pouhá legenda?! Vyskočil na nohy a vzápětí klesl s bolestným výkřikem k zemi. Kotník se připomněl.
„Jacku!!!“ Daniel vpadl do svíčkami osvícené místnosti a pohled, který se mu naskytl mu zasadil pořádnou ránu. Jack, vždy tak silný, odhodlaný, nyní seděl na zemi. Na první pohled to byl muž zlomený žalem, který ztratil tu poslední chuť do života, která mu zbyla.
„Nech mě být, Danieli, už si udělal dost…“ Zavrčel a zlostně na něj pohlédl. Daniel vkulhal dovnitř, obrovskou knihu táhl sebou. „Jak sem můžeš tenhle krám tahat?! Jack vztekle vyskočil na nohy a nenávistně Danielovy knihu vytrhl. „Nebýt tohohle, ona by žila!“
„Ale Jacku!“ Daniel polekaně vykřikl, když Jack knihou mrštil přes celou místnost, cestou smetl kolem dvaceti svíček. Daniel se vyděsil skočil po knize, aby uhasil hořící rohy. „Ty idiote!“ Zařval na svého starého přítele. „Málem jsi spálil jedinou věc, která by jí mohla vrátit život!“
„C-cože?!“ Vykoktal Jack.
„Slyšíš správně! Už od začátku jsem říkal, že Kniha mrtvých je něco jako sarkofág… Proč si myslíš, že ji tak goaul ´di chtějí získat?!“ Jackova ruka mu klesla zpět k tělu. Daniel si oddechl. V jednu chvíli už přímo viděl, jak letí přes celou místnost a kniha ho následuje v plamenech.
„Ty-ty jí můžeš…ty můžeš udělat, aby zase žila…?“ Nevěřícně se zeptal.
„Ta kniha to říká,“ váhavě přikývl. Jack ustoupil od Sam, Daniel si mimoděk všiml, že celou dobu jí Jack, snad nevědomky, chránil. Mlčky k ní přiskákal na jedné noze a knihu jí položil na břicho. I jeho zarazil ten prázdný výraz, jaký měla ve tváři. Nalistoval poslední stranu. Jack vykulil oči. Strany byly ze zlata a byly v nich otisknuty všelijaké, jemu neznámé, znaky. Daniel se na Jacka ohlédl s otázkou na očích. „Uvnitř se praví, že znovuzrozený musí projít temnem a ukázat svou sílu a odhodlanost. Mát o být jakási zkouška. Test, zda-li se s mí vrátit mezi živé.“ Jack mlčky přikývl a postavil se vedle Daniela. Pak vzal Saminu ruku. Jen silou vůle zadržel slzy, když místo obvyklé teplé kůže znovu ucítil ten ledový chlad.
     Daniel se zhluboka nadechl a zavřel oči. Pak se zlehka dotkla Saminých víček. Vzápětí mu z úst vyšlo podivné slovo následované dalším. Už jen z těch slov na Jacka dýchalo tajemné starodávno a pocítil úctu, k tomu, kdo tuto knihu stvořil. Rytmus řeči byl melodický a přesto nepravidelný…
„Erus atachus… imeriu sel… tekato… anthapos…“ Jen pár slov dokázal Jack zachytil. Daniel mluvil rychle a přirozeně, jako kdyby se narodil se staroegyptštinou jako rodným jazykem. Tomu poslednímu ale rozuměl zcela jasně. Nepotřeboval překlad. „Atuachos, te huimo de vie!“

     Ten pohyb si pamatoval po zbytek života. Ten okamžik, kdy se celá místnost ponořila do tmy - svíčky zablikaly a zhasly. Zaslechl, jak se vedle něj Daniel vyčerpáním skácel. On však vnímal jen jedno.
     Stojící vzduch pročísl hluboký nádech. Jackovi se rozšířily oči nadějí. Prsty nahmatal její tvář. Už nebyla tak chladná. Získávala pomalu svou teplotu. Ucítil, jak se chvěje. Tělem mu projelo chvění. Uvnitř ho zahřálo. Skoro nemohl dýchat, když prsty klouzal po její tváři a cítil, že žije. Sklonil se a objal ji kolem pasu. Její ruce se mu ovinuly kolem krku, zvedl jí a vzal do náruče. Pevně ji objal. Přitiskla se  němu a rozplakala se. Teprve nyní si Jack vzpomněl na Danielova slova… „Uvnitř se praví, že znovuzrozený musí projít temnem a ukázat svou sílu a odhodlanost. Má to být jakási zkouška. Test, zda-li se s mí vrátit mezi živé.“ Očividně to nebylo jen něco jako varování. Uvědomil si, že nikdy v životě nedokáže pochopit to, čím Sam musela projít, aby se směla vrátit mezi živé… Ještě více  ji k sobě přitiskl a svezl se k zemi. Posadil si jí mezi nohy. Zabořila mu hlavu do ramene. Chvěla se zimou.
„Sam…?“ Váhavě jí oslovil.
„Jacku…“ Tichým a nejistým hlasem zašeptala jeho jméno. Z očí mu slzy tekly proudem. Prohrábl jí vlasy a šťastně se usmál.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ Zašeptal a zasmál se. Ucítil, že i ona se usmívá. Poprvé, po dlouhé době, to byl úsměv od srdce.
„Jacku…?“ Ozvalo se kousek od nich.
„Danieli, děkuju.“ Tyhle slova stačila. Vložil do nich všechno. Daniel přikývl a zvedl se, pak dokulhal ke dveřím a otevřel. Dovnitř vniklo světlo z chodby. Pohlédl na ty dva. Oba mu opětovali úsměv. Seděli, objímajíc se, na zemi. Daniel pustil kliku a odešel chodbou…
     Sam pohlédla Jackovi do očí.
„Stále… Stále jsou tvá slova pravdivá?“ Váhavě se ho zeptala. Jack přikývl.
„Tak, jako tenhle polibek.“ Pak ji políbil. S veškerou láskou, něhou a vášní. S její smrtí odešel i její osud a její prokletí. Když se podruhé „narodila“, bylo jí určeno, že si osud bude psát sama…
„Bože miluju tě, miluju tě víc než cokoliv v celém vesmíru…“ Zašeptal jí Jack do vlasů, pousmála se a nastavila mu rty pro další polibek.

Konec!!!!