______________________________________________________________

     Uslyšela kroky. Zvedla oči a snažila se potlačit tu šílenou bolest hlavy, která ji stále neopouštěla. Stejně jako onen pocit prázdnoty a všudypřítomného strachu. Stále jí před očima probíhalo to peklo. Ta událost, která jim všem změnila životy víc, než by si kdy přáli.
     Když uviděla jeho tvář, jak na ni hledí, rozhostil se v ní klid. Koutky se jí mírně zvedly.
„Pane, slyšela jsem, že už jste na nohou.“ Zlehka ho kývnutím pozdravila. Jack přikývl. Byl vděčný, že už nemusí ležet, teď když… Už se ani neměl s kým žertem hádat o to, zda musí být dále na ošetřovně…
„Jo. Pořád jsem trochu pochroumaný, ale prý už můžu domů.“ Zamumlal a dál ji pozorně sledoval. Působila dojmem, který mu nemilosrdně utahoval smyčku kolem krku.
„Měl jste štěstí, že vás ten výstřel trefil tam, kam měl. Ty nové vesty jsou opravdu dobré.“ Zamrkala. Jasně cítila, jak ji pálí oči.
„Ale Fraiserové moc nepomohly.“ Suše poznamenal a zahleděl se jí do očí.
„Ne.“ Hlesla a klid, který jí jeho přítomnost dala, byl náhle pryč. Zmizel jako s fouknutím větru. Všechna bolest a smutek ze ztráty na ni plně dolehla. A ten strach…
„Jak je Cassie?“ Zeptal se Jack a na chvíli ji tak vytrhl z myšlenek, které se zmocňovaly její mysli.
„Je silná, zvládne to, víte?“ Sam kývla a vší silou se v sobě snažila zadusit pocity, které ji začaly ovládat.
„Jo. Budete mluvit na obřadu?“ Přikývl a položil další otázku. Náhle mu výraz změkl. Sam se v očích objevily slzy. Už to nedokázala dále skrývat…
„Pane, já jen chci říct,... Když jste tam ležel. Jsem opravdu ráda, že jste v pořádku.“ Tichým hlasem řekla, tolik jí to bolelo. Tak strašně moc ji Janet chyběla a stejně tak moc si byla vědoma strachu a úzkosti, které jí ochromily, když před jejíma očima Jacka zasáhla tyčová zbraň a on klesl k zemi. Když se nehýbal… Neodpovídal… Kousla se do rtu a naposledy se pokusila zahnat slzy, ale nedokázala to… Jack k ní udělal jeden krok a soucitně se na ni podíval. Ten pohled se mu vryl do mysli. Ta bolest jakou měla v očích… Ten smutek a strach…
„Pojďte sem.“ Zašeptal. Sam zavzlykala a pomalu mu ovinula ruce kolem těla. Silně ji k sobě přitiskl. Sam se rozplakala a ještě pevněji ho objala. Jack ztěží potlačujíc vlastní emoce jí zabořil tvář do vlasů. Nenáviděl se za to, že byl jednou z příčin, která ji dohnala k slzám.

Příliš to nevnímala. Až do chvíle, než byla vyzvána, aby vystoupila z řady. Měla pronést řeč k uctění Janet. Zvedla bradu a aniž by se na někoho podívala pomalým krokem vyrazila po rampě k bráně, kde byly smuteční věnce. Tam se zastavila a otočila na přítomné. Ve všech tvářích viděla totéž. Smutek a bolest ze ztráty bližního. Janet byla přítelkyní mnoha lidem v SGC. Mnoho lidí si jí vážilo. A ti všichni tady teď stáli a vzdávali ji hold.
     Sam se nadechla a rozhlédla po místnosti. Viděla Daniela stojícího opodál, trochu stranou ostatních, jak nepřítomně hledí před sebe a je ztracen ve vzpomínkách. Věděla o zvláštním vztahu těch dvou. O jejich mimořádném přátelství, věděla, jak moc si vážili jeden druhého… O okamžiku, kdy byl Daniel vedle Janet, když zemřela…
     Zrak jí spočinul na Teal´covi. Málokdy jeho tvář vyzařovala emocemi tak, aby to lidé kolem něj rozpoznali. Oni čtyři si však ale byli už tak blízcí, tak dokonale se znali, že mu jasně ve tváři viděla smutek z obrovské ztráty. Měl vůči Janet respekt a ona to věděla, vážila si toho. 
     Jack… Pohlédla na něj a jejich oči se střetnuly. Viděla v nich porozumění a zároveň otázku, která se do ní bolestně zaryla: „proč ona, matka a ne já, starý veterán žijící osamělý život?“
     Pokusila se o úsměv, ale nedokázala nic. Jen tam stát, v očích mít slzy a hledět na přítomné. Zhluboka se nadechla, naposledy pohlédla na Jacka, který na ni povzbudivě kývl a začala mluvit… Hlas měla zastřený potlačovaným pláčem, ale mluvila odhodlaně…
„Janet Fraiserová byla neuvěřitelná žena. Byla milá, zábavná a talentovaná. A nade vše byla odvážná. Ať se snažím, jak chci, nemohu najít slova, která by jí dostatečně uctila. Která by zhodnotila její život. Naštěstí tu mám pomoc. Když nestačí slova, jsou tu jména, která snad stačit budou. Často mluvíme o těch, kteří pokládají životy ve službě vlasti a i když Janet Fraiserová udělala přesně tohle, její život nebyl jen o tom. Následující jména patří těm mužům a ženám, kteří nezemřeli ve službě, a kteří nyní žijí díky Janet; Major Samantha Carterová, doktor Daniel Jackson, plukovník Jack O'Neill, Teal'c, seržant Connie Smith, major Ian Hewles, seržant Simon Wells…“

„Jak je vám?“ Proč otevírat oči, když tma je tak krásná… Osvobozující… Nenutí vás vidět to, co vás obklopuje.
     Poznala, kdo to je ještě dřív, než promluvil. Vytušila jeho přítomnost, jako vždy, když se ocitla v jeho blízkosti. Zkousla si spodní ret a podívala se na něj. Stál u dveří do dámských šaten – přesně proti ní.  Zavrtěla hlavou a prsty si přejela po modré slavnostní uniformě. Neodvažovala se vzít za kliku a vejít dovnitř. Tolik jí to tam připomínalo Janet. Kolikrát si tam spolu povídaly i mnoho hodin. Smály se vtipům… Jedna druhou utěšovala, když je osud zasáhl bolestnou ranou…
     A teď byla pryč. Navždy. Už nikdy jí nemělo být dovoleno slyšet její smích, její nesmlouvavý tón, když se pokoušeli dostat z ošetřovny… Už nikdy neuvidí Janet na očích obavy o své pacienty… Neuvidí v nich radost z Cassandry… Dítěte, které ztratilo celou rodinu… Zůstalo opuštěné na celé planetě a Janet se ho ujala… Stala se jí matkou a teď byla pryč.
     Do očí jí vhrkly slzy. Pomyšlení na Cassandru jí sráželo do kolen. Dobře si pamatovala, jak jí říkala, že je její matka mrtvá…
„Sam?“ Zašeptal Jack a starostlivě se dotkl jejího ramene. Podívala se na něj a znovu zavrtěla hlavou.
„Panebože… Proč se to stalo? Proč musela zemřít? Zachránila nás všechny tolikrát a…“ Zvedla ruce a přitiskla si je na obličej, ucítila, jak jí tváře i dlaně máčí slzy. „A Cassie… Tolik bolesti… Znovu!“ Jack jí vzal za ramena a otevřel dveře dámských šaten, pomalu ji odvedl dovnitř a když se ujistil, že jsou sami, vešel a zavřel za nimi dveře. Jako na povel se k němu Sam v tom okamžiku zoufale přitiskla a rozplakala se. Stále a stále viděla Janetin bledý obličej… Její zranění, které jí vzalo život. Cassandřiny oči, když se dozvěděla, co se stalo…
     Netušil, jak dlouho tam stál a držel jí. Bylo mu to jedno. Vše na čem mu záleženo byla ona. Tolik si přál, aby mohl alespoň trochu zmírnit její bolest, ale nenacházel slov, která by toho byla schopna. Tak ji prostě jen pevně objímal. Jestli někdo vejde dovnitř, jestli je někdo uvidí…? To vše se rozplynulo s jejími slzami…
     Dlouho přemýšlel. O jejích slovech… *„Pane, já jen chci říct,... Když jste tam ležel. Jsem opravdu ráda, že jste v pořádku.“* Která mu řekla těsně před obřadem. Do mysli se mu vkradla i jiná vzpomínka… Když se probral na ošetřovně, zaslechl hovor dvou mužů povídajících si o incidentu, který se odehrál těsně po té, co se vrátili z toho pekla. O tom, jak byla Sam až hystericky nepříčetná… Nechápal proč, dokud mu jedna ze sester neprozradila důvod toho, že zde Janet není…
     Samin utišený vzlykot Jacka po chvíli přesvědčil, že je načase opustit šatny. Proto jí od sebe jemně odtáhl, objal ji kolem pasu a tak Sam podepřel. Pomalu se s ní vydal do kantýny. Měl v úmyslu do ní dostat alespoň nějakou kávu.
     Dalo by se to počítat na hodiny. Seděli u malého stolku úplně v rohu místnosti. Před nimi stály dva šálky a termoska s kávou. Nemluvili. Nebylo třeba slov. Jack věděl, nač Sam myslí a také věděl, že ji nejprve musí nechat, aby si sama vše urovnala. Ještě nebyla připravená o tom mluvit a on to chápal. Cítil se podobně.
     Malá ručička na hodinách se přesunula o pár milimetrů a dala tak jasně najevo, že jsou dvě hodiny ráno. V kantýně byla úplně prázdno. Ani personál zde už nebyl. Pouze oni dva tam stále seděli.
„Děkuju.“ Zamumlala a Jack zamrkal. Podíval se na ni ospalým pohledem. Byl unavený, ale nechtěl ji zde nechávat samotnou.
„Za co?“ Mírně zívl a Sam se smutně pousmála. Jack přikývl. Pak se pomalu rozhlédl. „Jestli se vám nechce domů, tak bychom alespoň mohli změnit podnik na nějaký, kde mají čerstvou kávu. Co vy na to?“ Sam mu věnovala drobný úsměv a zavrtěla hlavou. „Tak jo,“ zamumlal, „vstávejte, odvezu vás domů.“
„Proč… Proč vlastně Cassie nebyla na vzpomínkovém obřadu?“ Tiše se jí zeptal asi po pěti minutách cesty a koutkem oka se na ní podíval. Hlavu měla opřenou o sklo a ospale pozorovala temnou krajinu.
„Protože si ji chce zapamatovat takovou, jakou jsme ji všichni znali… Ještě není připravená přijmout holá fakta.“ Odpověděla mu, aniž by jakkoli změnila polohu. „Doufám, že už spí.“ Zamumlala, když Jack zastavil před jejím domem.
„Je u vás?“ Se zájmem se zeptal.
„Ano, je to tak nejlepší…“ Smutně řekla a povzdechla si. „Já… Já vůbec netuším, co mám dělat…“ Zavrtěla v zoufalství hlavou. „S tímhle nikdo z nás ani ve snu nepočítal… My chodíme denně do akcí, denně nasazujeme životy, ale Janet… Janet byla tou, kdo naše životy střežil…“ Její hlas se vytratil, podívala se na Jacka. Chápal ji. Vždycky jí rozuměl.
     Oči jí sklouzly na dům. V jednom okně se rozsvítilo a vzápětí se otevřely dveře, ze kterých vyběhla Cassandra. Na první pohled bylo jasné, že pláče. Sam se kousla do rtu a sklopila hlavu, aby zakryla vlastní slzy. Jack otevřel dveře a vystoupil. V tu chvíli mu padla Cassie do náruče. Pevně ji objímal stejně jako před pár hodinami Sam. Otočil se na ni. Pozorovala je a po tvářích jí stékaly slzy. Mlčky odepnula pás a také vystoupila, obešla auto a pohladila Cassie po vlasech. Jack se na obě podíval a zvedl Cassie na ruce, Sam beze slova vytáhla klíčky ze zapalování, zamkla auto a následovala Jacka do domu.
„Už spí.“ Zamumlal a posadil se do křesla proti Sam. Ta přikývla. Stále na sobě oba měli slavnostní uniformy. „Nejste utahaná? Odešel bych…“ Zvedla bradu.
„Ne, kdepak, nejsem, pane.“ Zavrtěla hlavou, „nechcete něco?“
„Jeden úsměv.“ Odpověděl. Sam ztuhla, tvářil se naprosto vážně. „Nechtěla by, abyste vy nebo Cassie takhle trpěly…“ Řekl a Sam pokrčila rameny.
„Já vím… Přesto je to něco, co je zatím příliš čerstvé na to, abych to mohla splnit.“ Sam zaklonila hlavu a zavřela oči. „Půjde se převléknout…“ Po chvilce vstala, „udělejte si pohodlí.“ Pokusila se o úsměv a odešla. Ve skutečnosti potřebovala být alespoň na pár minut sama. Byla ráda, že je tady, ale přesto se potřebovala volně nadechnout.
     Když se vrátila, musela se usmát. Skutečně usmát. Po dlouhé době se v tom úsměvu neskrýval smutek. Přešla místnost až k Jackovi. Seděl-ležel na gauči a hlavu si podpíral rukou. Natáhla se pro deku a jemně ji přes něj přehodila. Pak se váhavě kousla do rtu. Pravou rukou se zlehka dotkla jeho tváře a špičkami prstů ho pohladila. Děkovala za tuhle chvilku. Za tento okamžik, který jí z mysli vytěsnil všechno. Všechno kromě jeho. Narovnala se a zavřela oči. Začínala být unavená. Otočila se k odchodu, když ji náhle zadržel dotyk. Otočila. Jeho oči na ni hleděly s city, po kterých tak strašně toužila. Jemně ji k sobě ještě přitáhl a donutil ji tak, aby klesla vedle něj na pohovku. Druhou ruku jí položil kolem ramen. Sam si povzdechla a opřela se o jeho hruď. Když ucítila jeho tvář ve svých vlasech, po dlouhé době se cítila bezpečně a možná dokonce i šťastně.

„Jedeme na pár dní do L.A… Neptala jsem se Daniela na podrobnosti, takže nic nevím.“ Na krátký okamžik zavřela oči. Seděla u Jacka v jeho křesle a vedle ní stála Cassie. „Zkusím to nějak urychlit… Vrátím se co možná nejdřív.“ Pohlédla na Cassandru. Ta zamyšleně hleděla do zahrady. „Zvládneš to, Cass?“
„Mám tu přece Jacka, ne?“ Pousmála se na ni.
„Cassie, pro tebe je to-“
„No tak, Sam.“ Cassie nahnula hlavu a dlouze na sebe se Sam hleděli, než si Jack odkašlal.
„My to zvládnem, nebojte. Postarám se o ni.“ Sam přikývla a zvedla se.
„Musím už jít, nebo mi uletí letadlo…“ Políbila Cassandru na čelo a vydala se s Jackem ke dveřím, Cassie se zase vrátila k zamyšlenému pozorování zahrady,
„Jak jste na tom?“ Tiše se jí Jack zeptal, když za nimi zavřel dveře a oba byli venku.
„Jde to.“ Nadechla se. Zpříma na něj pohlédla. „Díky vám.“ Jack se mírně zamračil naznačujíc tak, že ji tak úplně nepochopil. „Těch několik posledních dní, které uplynuly od Janetiny smrti pro mě i Cass byly hodně těžké… A vy jste byl s námi… Stále. Co si pamatuju, všude jste byl se mnou… Děkuji za to. Znamená to pro mě víc, než tušíte.“ Zamumlala a prsty si prohrábla vlasy. „Tolik bych si přála…“ Hlas jí vypověděl službu. Přesto její přání vyčetl z jejích očí.
„Tak nejezdi pryč.“ Zašeptal.
„Nemám na vybranou. Musím.“ Zavrtěla hlavou. „Moje přání nikdy nemohou být splněna… Já to vím, vy to víte také…“
„Vždycky máme na vybranou, Sam.“ S očima hluboko ztracenýma v jejích natáhl ruku a jejich prsty se propletly. Oběma projela vlna čiré energie. Sam udělala váhavý krok vpřed, nyní se jejich těla dotýkala.
„Tolik bych si to přála…“ Řekla a položila mu hlavu na hruď. Dřív by jí ani nenapadlo, že by se kdy mohlo stát to, co se děje nyní. Ale mnoho věcí se změnilo a ona to jasně cítila. Za posledních pár měsíců se změnila především ona. Od těch dnů, které strávila na Prometheovi, věděla přesně, po čem touží. Po „kom“ touží.
„Tak to udělejme.“ Navrhl. Cítila, jak jeho hrudník vibruje, když mluvil. Neubránila se úsměvu. Ovinula mu druhou ruku kolem pasu a netrvalo dlouho, než kolem svých boků ucítila jeho.
„Nesmíme.“
„Ale ano, Sam.“ Nesouhlasil s ní, mírně ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do očí. „Mám dost téhle frašky. Toho předstírání, že nejsme normální lidé. Janetina smrt mi otevřela oči. Tak rychle spolu s ní skončilo i tolik jiného. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby se to samé stalo i tobě. Skončeme to Sam. Začněme žít.“
„Nevím, jestli to dokážu.“ Odvětila a znovu se k němu přitiskla. Náhle jakoby čas neexistoval.
„To nevím ani já. Můžeme se to naučit společně.“ Zvedla k němu oči.
„Jak moc jsem po této chvíli toužila… Už tak dlouho…“ Odmlčela se, „proč lidé tolik váhají, než přiznají co doopravdy cítí? Musí snad nejprve ztratit blízkého člověka, aby dokázali dát průchod jinému citu?“ Hleděl na ni. Věděl, že po něm nechce odpověď, proto dál mlčel a užíval si tuto chvíli. Cítil, jak celým jejím tělem prostupuje smutek ze ztráty Janet. A také onen strach, který ji uchvátil, když ho zranili a kterého se nedokázala zbavit. Sama ne.
„Je čas, Sam.“ Zamumlal. Přikývla a odtáhla se. Podívala se na své auto a jediným pohybem ruky ho zase zamknula. Pak vzala Jacka za ruku, znovu propletla jejich prsty a společně se vrátili zpět do domu.

     Vítr ovál příjezdovou cestu barevným listím a zašuměl ve větvích stromů. Jedna část skončila a začala nová.

KONEC