______________________________________________________________

„Danieli…?“ Nic. „Danieli!“ Hlasitě se ozval silný hlas ve stísněné laboratoři mladého doktora.
„Jacku,“ Daniel sebou škubl a polekaně vzhlédl. Jack si povzdechl při pohledu na hromady papírů po celé laboratoři svého přítele. „Potřebuješ něco?“ Zeptal se ho a znovu sklopil oči ke své práci. Brigádního generála náhle přepadl stesk po starých časech. Po časech, kdy Daniela otravoval při práci, Teal´ca učil pozemskému životu se vším všudy a stále nutil Sam trochu vysadit od práce… „Jacku vnímáš mě?!“ Daniel s ním zatřásl, Jack se probudil z myšlenek a zmateně se na něj podíval. Náhle si nemohl vzpomenout, proč sem vlastně přišel.
„Promiň, Danieli, jsem poslední dobou zavalený prací…“ Znechuceně zavrčel Jack a posadil se do druhého křesla. Daniel si odfrkl.
„To nejsi sám. Jen se rozhlédni, tohle všechno jsou záznamy z posledních dvou planet, kde se podle dochovaných artefaktů zdržovali Antikové. A není to zdaleka všechno…“
„Neviděl si Carterovou? Nějak se od posledního hlášení, které bylo před čtyřmi dny míjíme…“
„Viděl,“ zamračeně přikývl. „Dneska si ale vzala volno, podepisoval jsi jí to, Jacku.“ Daniel se na něj podíval zkoumavým pohledem. „Víš, mám pocit, že se poslední dobou všechno zhoršuje. Já i ty jsme zavaleni papíry, Teal´c běhá z jedné planety na druhou a shromažďuje Jaffy… A přesto se mi zdá, že jsme na tom oproti Sam ještě dobře. Jacku, má toho moc. Denně jí do laboratoře nosí nové a nové vynálezy, technologie antiků z navštívených planet, navíc ještě musí dohlížet na konstrukce reaktorů, stará se o bránu…“
„Vypadá spokojeně.“ Jack pokrčil obočí. Daniel měl pravdu.
„Možná, ale stejně to není dobré, včera v poledne jsem ji našel jak spí nad prací… Jacku, pochop už konečně, že na práci, kterou tady děláme je nás zatraceně málo. A práce neubývá, ale naopak.“
„Proč si vlastně vzala to volno?“ Se zájmem Jack změnil zničehonic téma.
„Rozešla se s Petem, copak si zapomněl?“
„Nezapomněl.“ Kysele se na něj podíval dožadujíc se odpovědi.
„Říkala, že musí ještě vyřídit pár věcí. Stěhuje se, to víš? Koupila si dům na okraji města. Je to tam trochu zapadlé, ale má tam klid na práci, na každém kroku jí nedusí vzpomínky a je tam vážně nádherně. Pomáhali jsme jí s Teal´cem to tam zařídit…“ Daniel se smutně pousmál. „Víš mám dojem, že stále ještě hrozně trpí ztrátou Jacoba. Ač to na sobě nedává znát, je jí to vidět na očích. Ani si o tom nechce promluvit a to je hodně špatné. Co kdyby si s ní zkusil promluvit ty?“
„Já? Danieli, měj rozum, spíš bych to ještě zhoršil…“
„Rozmysli si to, Jacku,“ Daniel se natáhl pro papír a něco na něj načmáral. „Tady máš adresu.“ Jack mlčky přikývl a tiše odešel z Danielovy kanceláře. Smutně si to namířil k sobě. Čekala na něj hromada práce a mezi jiným i rozpis akcí pro SG týmy… Rozpis se jmény, o nichž si byl jistý, že některá bude jistě psát naposled. Taková byla realita posledních měsíců. Z každé větší akce, kde došlo k vážnější přestřelce se vždy vrátil někdo přinejmenším těžce zraněný, mnohem častější však bylo, že se vrátili jen tři přeživší členové SG týmu nesoucí svého padlého přítele.
     Jack zaparkoval kousek od velkého domu a zamyšleně pozoroval okolí. Najednou mu do mysli vklouzla vzpomínka stará pět měsíců. Byl to docela teplý den. Griloval si na verandě spolu s Kerry maso, když se objevila Sam. Litoval, že tam tehdy Kerry byla, kdyby ne, vše by jistě bylo jinak… Pak Sam zavolali z SGC a v tom okamžiku jakoby se ztratil kousek z ní. Smutně si vzpomněl i na to, jak mu řekla, že dlouho seděla před jeho domem v autě a rozmýšlela se, zda vůbec přijít. Pousmál se. Nyní dělal přesně totéž. Náhle zavrtěl hlavou a odehnal vzpomínky. Pak vystoupil z auta a vydal se k domu, který se před pár dny Sam rozhodla nazývat domovem.
     Zaklepal, ale odpovědi se mu nedostalo. Zamračil se a nakoukl za roh domu. Okamžitě mu výraz ve tváři změkl. Ležela v houpací síti na terase, na břiše měla položenou rozečtenou knihu a celkem očividně spala. Popošel blíž a pousmál se. Vypadala tak nádherně, když spala. Náhle se trochu oklepal, s blížícím se večerem se vzduch začínal ochlazovat. Jemně zašeptal Samino jméno a dotkl se jejího ramene. Pomalu otevřela oči a zrak jí spočinul na jeho tváři. Znovu ho málem srazily do kolen její oči. Dívaly se na něj zvláštním pohledem.
„Generále?“ Zašeptala a opatrně se posadila. „Co tu děláte?“
„Daniel mi dal adresu, tak jsem si říkal, že se stavím…“ Pokrčil rameny a obrovsky se soustředil na to, aby to vyznělo nevzrušeně a vesele. „Mohla jste se zmínit, že se stěhujete, třeba bych byl taky k něčemu dobrý…“ Pousmál se.
„Nechtěla jsem vás s tím obtěžovat,“ odmlčela se, „teď, když jste velitelem SGC máte „trochu“ víc práce, ne?“
„Zdá se že ne tolik jako vy, podplukovníku,“ zabručel a posadil se do křesla vedle sítě. „Mají o vás strach… A já vlastně taky, strašně moc pracujete, Sam.“
„Práce je jediné co mám,“ povzdechla si. „Dáte si něco k pití? Mám tu vodu… A možná by se v lednici našlo i pivo…“
„Proč ne,“ pokrčil rameny, mlčky přikývla a lehce seskočila ze sítě. Pak kolem něj ladně prošla. Oči mu na ní znovu ulpěly. Měla na sobě průhlednou světlounce růžovou halenku a černou saténovou sukni. Vypadala dokonale. Jemu připadala dokonalá v každé chvíli. Smutně se rozhlédl po okolí. Trochu mu to připomínalo jeho vlastní domov. Všude byla spousta stromů. Dokonce zde tekl i čistý a docela silný potok. Dům byl alespoň zvenku prostorný. V přízemí byla velká terasa a v patře, jak si všiml od příjezdové cesty, byl také o něco menší balkón. Vrátila se za pár minut, nesla mu láhev piva a sobě jen sklenici vody. S úsměvem si všiml, že chodí bosá. Znovu si vylezla do sítě a pohodlně se opřela. Upřela na něj pohled.
„Tak proč jste zde? Nevěřím, že to byla náhoda, tímhle směrem nic není…“
„Říkal jsem, že mě zajímá jak si teď žijete v novém domě…“ Zamumlal, byl si naprosto jistý, že Sam ví, že jí lže. A že i nejspíš tuší, ba možná ví, proč je zde ve skutečnosti. Podívala se na něj pevným pohledem. Nervózně polkl. „A-a taky, Daniel o vás má starost, prý vás včera našel spící nad prací…“
„Ach,“ v jejím hlase byla nepatrná stopa zklamání, Jack jí však, i přes velkou Saminu snahu to skrýt, zaznamenal. Sam sklopila oči a nastalo nevyhnutelné ticho. Oba se ponořili do svých myšlenek.
     Sam se zavrtěla a ohlédla se. Vytoužená deka však na terase nebyla. Povzdechla si a přehodila jednu nohu přes okraj sítě.
     Jack polekaně vzhlédl. Z myšlenek ho vytrhl zvuk rozbíjeného skla. Viděl, jak se Sam zamotala do sítě a prázdná sklenice jí vypadla z ruky. Viděl, jak rychle a neúprosně padala na k zemi. Jeho smysly zbystřily. Padala přímo na ostré střepy. Těsně před tím, než k ní vyletěl z křesla, jí v očích zahlédl zděšení.
     S bolestným výkřikem oba dopadli na zem. Jack stačil zareagovat a zachytit svou podřízenou dřív, než se ošklivě pořezala o střepy. Už to však nestačil vybrat a tak oba dopadli tvrdě na zem. Po chvíli si uvědomil, že mu ten pád vyrazil dech. Zamrkal, aby se zbavil mžitků před očima. Obraz se mi zostřil. Sam mu ležela na hrudi a ztěžka dýchala. Náhle k němu zvedla oči, jakoby vytušila jeho pohled.
„Pane… Promiňte…“ Vykoktala a během chvilky od něj odskočila, jakoby jí pálil. Najednou nevěděla, co s očima.
„To je dobrý, Carterová…“ Zamumlal a také se postavil, pak, aby přerušil trapné ticho, které nastalo, se podíval na hodinky a zamračil se. „Ten čas letí, musím jít, Carterová, je už dost pozdě…“ Mlčky přikývla, „uvidíme se zítra na poradě.“ Znovu jen přikývla, Jack se pak na patě otočil a skoro od ní utekl. Utíkal od něčeho, co se dralo na povrch. Co se probudilo k životu ve chvíli, kdy ji držel v náručí. Utíkal od citů, o nichž si byl jistý že tam jsou, ale na povrch je pustit nesměl.
     Sam se rozhlédla po zasedací místnosti  a unaveně si prohrábla vlasy. Pak, reagujíc na blížící se kroky, s nadějí pohlédla ke dveřím. Už deset minut čekala se svým týmem na Jacka O´Neilla.
„Teal´cu,“ ticho prolomil Daniel, „určitě si tady dnes ráno Jacka viděl?“ Jaffa mu věnoval nic neříkající pohled. Doktor se omluvně ušklíbl.
„Ano, viděl, Danieli Jacksone. Dnes ráno se ve své kanceláři hádal s plukovníkem Petraševským. Nebylo možné ho přehlédnout.“ Sam si povzdechla a znovu se podívala na hodiny, pak si znuděně podepřela bradu a zahleděla se do prázdna. Vadilo jí, že tady takhle musí čekat. Měla práce až nad hlavu, takže jí byla každá minuta drahá.
     Z ospalé nálady je probudil až nezaměnitelný zvuk a hlas z intercomu. Celá SG-1 zbystřila a vzápětí se rozeběhla do řídící místnosti. Venku totiž byly tři týmy, z nichž se ani jeden už dva dny neozýval.
     Sam okamžitě zaujala svoje místo u monitoru. Všichni napjatě hleděli na obrazovku a čekali, zda se objeví identifikační kód. Po chvíli naskočil kód SG-6.
„Otevřít iris!“ Rychle se ozvala Sam. Siler zareagoval okamžitě. Za pár vteřin se před nimi rozhostil onen fascinující jev. Trvalo jen chvíli, než bránou vpadlo šest lidí. Na první pohled byli unavení, zranění a vyděšení… Sam se rozšířily oči, když na ní plukovník Douglas zavolal, ať zavřou iris. Vždyť by venku mělo být ještě šest lidí! Jakoby vytušil, na co myslí, těsně před tím, než se svalil na zem, zavrtěl smutně hlavou. Sam prudce vydechla a okamžitě iris zavřela.
     Právě včas. Jen pár okamžiků potom všichni jasně uslyšeli několik tupých nárazů. Teal´c mezitím přivolal zdravotní tým. Sam se naštvaně podívala do prázdna. O´Neill nepřišel ani když uslyšel tohle? Kde sakra trčí! Na patě se otočila a namířila si to do jeho kanceláře. Byla pořádně naštvaná a chtěla, aby to věděl. Chtěla mu to dát velmi jasně najevo, bez ohledu na následky.
     Vrazila do jeho kanceláře bez zaklepání. Jakmile ale vkročila dovnitř, vztek jí zcela opustil. Tiše zavřela dveře a přistoupila ke stolu. Pak natáhla ruku a váhavě prsty prohrábla prošedivělé vlasy svého velitele. Sklonila se a podívala se mu do tváře. Jemně se pousmála. Spal v hromadě rozházených papírů. Smutně se podívala směrem k bráně a povzdechla si. Náhle si vzpomněla na předešlý večer. Dejavu. Jen ho tentokrát budila ona…
„Generále…“ Zašeptala a lehce s ním zatřásla. Jack se zavrtěl a pootevřel oči. Unaveně na ni pohlédl.
„Carterová, neříkejte, že je už ráno…“ Zamumlal a zívl.
„Je něco po půl desáté, pane…“ Odpověděla a rychle od něj ustoupila.
„Po…půl desáté?!“ Překvapeně vykřikl. Pak se na ni omluvně podíval. „Ehm, porada…“
„Nekonala se,“ zavrtěla hlavou, na tváři se jí objevil smutný výraz, „před chvílí se bránou vrátil plukovník Douglas s pěti vojáky…“
„Pěti?! Vždyť jich bylo dvanáct!“ Zděšeně zavrtěl hlavou. „Už víte, co se stalo?“
„Ne, je to asi pět minut…já…šla jsem pro vás…“ Vykoktala, náhle si připadala hloupě, že byla tak naštvaná. Mlčky přikývl, pak se zvedl a krátce pohlédl na svůj „stůl“. „Nepotřebujete s tím pomoct, pane?“ Tiše se ho zeptala. Pousmál se.
„Carterová, sama toho máte tolik, že domů chodíte už jen zalévat kytky…“ Zavrtěl hlavou a společně opustili jeho kancelář.
„…byla to past. Čekali na ně.“ Zachmuřeně řekla Sam a posadila se do volného křesla v Danielově laboratoři.
„Jak ale o nich mohli vědět? Ani Tok´rové nevěděli o téhle akci…“ Zeptal se Teal´c.
„Naše vztahy se s Tok´ry poměrně ochladily po…po smrti mého otce…“ Váhavě Sam odpověděla. „Naše aliance s Tok´ry a Jaffy se rozpadá…“
„Všichni jdeme svou cestou…“ Zavrčel rozmrzele Daniel, „ač ke stejnému cíli.“ Teal´c se náhle podíval na Sam.
„Jste v pořádku podplukovníku Carterová?“ Zeptal se pozvedl svým typickým způsobem obočím. Sam se na něj unaveně usmála.
„Jen jsem unavená, Teal´cu. Nic to není…“
„Měla byste se jít vyspat, Sam, alespoň na pár hodin, než odejdeme na P4X-937…“ Přerušil jí Daniel. Přikývla.
„Asi bych měla…“ S povzdechem se zvedla a při odchodu těm dvěma zamávala.
„Je nešťastná…“ Zamumlal Daniel a smutně zavrtěl hlavou. Teal´c se zvedl a přešel k Danielovu akváriu.
„Poslední dobou se nestalo nic, proč by měla cítit opak, Danieli Jacksone.“ Konstatoval.
„Já to vím, Teal´cu. Přesto mám pocit, že by se jí už konečně měla vrátit chuť do života…“
     Daniel se podíval na hodinky a nervózně přešlápl na druhou nohu. Podíval se na Teal´ca se Sam. Jak předpokládal, ani jeden neměl na tváři přívětivý výraz. Sam se tvářila jak bouřkový mrak a dokonce i Teal´c vypadal mírně naštvaně. Jejich odchod na P4X-937 se zpozdil už o 15 minut. A to jen proto, že čekali na Jacka.
„Tak a dost,“ vybuchla Sam, kývla na Silera. „Odcházíme a je mi naprosto jedno, kolik tím porušíme předpisů!“ Siler váhavě kývl a spustil vytáčení adresy na jejich planetu.
„Sam, tohle není dobrý nápad.“ Upozornil jí Daniel.
„Nikde není psáno, že smíme odejít až s požehnáním velitele, Danieli,“ lhostejně odvětila, „o tom rozhoduje především rozpis a velitel týmu.“
„Co se stalo se Sam Carterovou?“ Neslyšně Daniel zašeptal, když Sam vkročila s Teal´cem po boku do červí díry. Pak se za nimi rozběhl.
„Odešli?! Jakto?!“ Vztekle se Jack zeptal Silera.
„Generále, podplukovník Carterová je můj nadřízený, to ona vydala rozkaz…“ Nervózně se Siler bránil.
„Krucinál! Co si ta ženská myslí? Nemá právo-“
„Má.“ Jack vykulil oči a jako blesk se otočil za hlasem. „Je v jejích pravomocích vydat rozkaz k otevření brány a odvedení svého týmu… Zvlášť je-li to v rozpisu akcí a akce je schválena.“
„Generále Hammonde.“ Překvapeně Jack vydechl při pohledu na svého starého přítele, nyní oblečeného v  civilu. „Co tu děláte?“
„Říkal jsem si, že se podívám, jak si zde vedete…“ Pokrčil rameny a rozhlédl se. Pak na Jacka upřel pohled. „Řekl bych, že tady asi něco není v pořádku…“
„Všichni toho máme moc, generále.“ Zachmuřil se Jack a společně se vydali k jeho kanceláři. Cestou se podíval zkoumavě na Hammonda. „Vážně k tomu má pravomoc?“
„Sam? Ale jistě, měl jste je i vy.“ Přikývl. „Viděl jsem je odcházet, Jacku… Tvářili se pořádně naštvaně. Všichni.“
„Já vím,“ povzdechl si Jack a zapadl do černého křesla. „Pokaždé, když vyrazím buď na poradu, nebo k odchodu nějakého týmu mě z každé strany oblehne tuna papírů… Jak jste to proboha zvládal?“ Hammond se pousmál.
„Především jsem toho neměl tolik, jako teď vy. Jistě jste si už všimli, že se vyostřuje i situace v Pentagonu…“
„Jo, všimli. Podle další tuny papírů, která mi přišla na stůl…“ Rozmrzele přikývl. „Kdyby jen to. Prací jsou tady zaveleni všichni. Každý dělá minimálně za několik dalších… Viděl jste laboratoř Daniela nebo Carterové? Nechápu, jak se tam ještě sami vejdou…“
„Kdy se mají ohlásit?“
„Asi za devět hodin…“ Jack zamyšleně pohlédl na bránu.
„Jacku, lituješ, že jsi přijal velení SGC?“ Jack se na něj upřeně podíval.
„Ano. Lituju toho.“ Pak se odmlčel a váhavě se nadechl. „I když mnohem víc lituju toho, že jsem neudělal nic, co by jí řeklo, jak…“ Nedokončil. Zavrtal oči do stolu a tlumeně praštil pěstí do desky.
„To jí tak moc nevěříš?“ Položil Hammond další otázku. Moc dobře věděl o zvláštním vztahu těch dvou. A také věděl, jak je na tom Sam v poslední době… Ostatně, i Jack.
„Ale věřím, jen… Jen bych je radši měl na očích… Na nic se nedokážu soustředit, když je-jsou někde tam venku a já sedím tady za stolem…“ Zavrčel a otráveně se zabořil do křesla.
„Tak proč jí to neřekneš?“ Prostě se Hammond zeptal. Jack na něj upřel nevěřícný pohled. Generál v penzi se na něj laskavě usmál. „Právě si mi řekl, že tě tahle práce nebaví, že lituješ že jsi ji přijal. Tak co ti brání v tom, odejít do důchodu a říct jí konečně, co k ní cítíš?“
„Těžko říct,“ pokrčil rameny, „možná nejistota, svým způsobem i strach. Ještě před pár lety, jsem si byl téměř jistý tím, co ke mě cítila… Ale teď… Vždyť se skoro vdala.“
„Důležité není to slovo „vdala“ ale „skoro“, Jacku. Nepřemýšlel jsi o tom, proč se tak náhle, jen pár dní před  svatbou, rozhodla to vše zrušit a rozešla se s ním?“ Jack na něj vyvalil oči.
„Proč, proč ale něco neřekla…?“
„Zemřel jí otec, Jacku. Byli si bližší, než by kterýkoliv z nich kdy přiznal.“ Hammond se odmlčel a krátce se usmál, „v životě by mě nenapadlo, že to budu právě já, kdo ti bude říkat: poruš všechna pravidla.“ Jack se pousmál.
     Sam se rozhlédla po okolí. Bylo zde ticho. Takové ticho, které až nahánělo hrůzu. Náhle ji přepadl podivný pocit a po zádech jí přeběhl mráz. Podvědomě zbystřila smysly a připravila si zbraň k okamžité reakci.
„Sam?“ Zašeptal jí do ucha tázavě Daniel. Neotočila se na něj a dál si pozorně prohlížela krajinu, kde se vynořili z brány. Byla to malá louka obklopená hustým a prastarým lesem. Nikde nebylo slyšet ani jediný pták nebo hmyz…
„Teal´cu, Danieli, radši bychom měli jít dál od brány…“ Řekla jim Sam. Ten zvláštní pocit ji stále neopouštěl. Ač její podvědomí křičelo, aby se okamžitě sebrala a utekla domů, hrdost jí to nedovolila.
     Náhle se kolem nich přehnal chlad a Sam ztuhla. Vycítila jejich přítomnost a poznala důvod, proč jí ze zdejšího okolí běhal mráz po zádech. Vrhla pohled na své dva přátele. I oni je již vycítili. I oni se cítili mizerně a bezmocně. Vzápětí ucítila na zátylku tupou bolest, která se jí začala rozlévat do celého těla. Svět jí zmizel před očima.
     Jack se na majora Woodse pousmál a předal mu ono zařízení, které SG-1 zapomněla na základně.
„Do dvou hodin to budou mít u sebe, generále.“ Woods zasalutoval a Siler aktivoval bránu. SG-7 vyrazila po stopách SG-1.

„Prošli jsme bránou, aniž by jsme cokoliv tušili. Vše se zdálo bát v pořádku, dokud jsme se neobjevili na druhé straně. Okamžitě mi došlo, že něco není v pořádku. Bylo tam až hrobové ticho. Nikde jsme neslyšeli jediné zvíře. Jediný zvuk. Netrvalo nám dlouho, než jsme našli stopu SG-1. Vydali jsme se za nimi téměř během. Všichni jsme chtěli co nejrychleji zmizet z P4X-937…“

„…Majoru Woodsovi se to od začátku nelíbilo. Ale všichni jsme cítili, že něco není v pořádku, když jsme SG-1 ani po dvou hodinách nenašli. Přeci jen, vyrazili jsme ani ne půl hodiny po nich a celou cestu na P4X-937 jsme běželi. Při normální situaci by jsme našli maximálně do hodiny. Mělo nás to napadnout už u brány. Jejich stopy byly jen tam. Podle nich jsme určili směr a dál se stopami už ani zabývat nemohli, protože převážná většina cesty byla v trávě nebo nízkém lesním podrostu…“

„Nečekali jsme to. Navzdory všem příznakům jsme na to nebyli připraveni. Proto, když nás obklíčili, bylo už pozdě… Začali jsme skládal zbraně. Tenhle scénář jsme znali. Každý SG tým ho zná. Každý upadl jednou nebo víckrát do jaffského zajetí. Tohle ale nebylo normální. Dokonce jsme jim ani nevlezli do pasti. Prostě jsme se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě… Okamžitě na nás namířili svoje zbraně a začali střílet. Mitchell s Lindsayovou neměli šanci. Svým způsobem jim vděčíme za život. Protože stáli přímo před námi, když se začalo střílet, dali nám tím šanci abychom s poručíkem Browsem opětovali palbu. Pak už si pamatuji jen to, že mě zasáhli a když sem padal k zemi, zahlédl jsem SG-1. Drželi je v nějaké kleci. Doktor Jackson i Teal´c vše vnímali. Ale pokud vím, podplukovník Carterová při vědomí nebyla…“

„…Jakmile majora zasáhli, došlo mi, že je načase zmizet, vzal jsem ho na záda a dal se do běhu v naději, že nás netrefí. Také jsem SG-1 viděl. Byl jsem jim blíž než major Woods. Chtěl jsem je osvobodit, ale nebylo možné se k nim dostat. Byli při vědomí. Kromě podplukovníka Carterové. Ležela na zemi a doktor jí podpíral hlavu. Pokud vím, byla těžce zraněná. Kolem ní bylo spousta krve…“

„…Byl to Baal. Znovu nás chytili asi sto metrů před bránou. Přišel dokonce osobně. SG-1 však s ním už nebyla. Řekl nám, ať předáme generálu O´Neillovi vzkaz.“
„Jaký vzkaz?“
„Tvůj tým, Jacku O´Neille, za pozemskou chaapa´ai.“

     Jack zachmuřeně vypnul video a celá místnost se ponořila do tmy. Díval se na tenhle záznam už snad podesáté. Byl natočen včera večer, krátce potom, co ti dva dorazili do SGC. Jakmile pak Woods absolvoval operaci a byl uložen na ošetřovnu vedle Browse, objevil se u nich major Davis.
     Pomalu a odhodlaně se natáhl pro červený telefon. Byl připravený obětovat cokoliv pro to, aby je dostal domů. Za každou cenu.
„Už víte jak to dopadlo?“ Vztekle se Jack zeptal Hammonda, který se v SGC objevil asi hodinu po té, co se mezi „zasvěcenými“ roznesl onen Baalův „vzkaz“.
„Já s tím nic nenadělám Jacku. V porovnání s mými nadřízenými jsem jen pěšák.“ Upřeně se na něj zahleděl. „Víš dobře, že se tohle dalo čekat. Pentagon, ač často brojí proti našemu programu, ve skutečnosti bránu považuje za velmi užitečnou. Nikdy by se jí nevzdal.“
„Stejně jako se jí nikdy nevzdám těch tří. Jako…“ Jack zaváhal, „jako nikdy nepřestanu milovat Samanthu.“ Hammond mlčky přikývl.
„Existuje ještě jedna možnost.“ Jack mu pohlédl překvapeně do očí. Pak přikývl. Ano. Tohle byla možnost. A to možnost taková, která mohla změnit vše, co léta budovali.
     Jack odložil pero na stůl a sněhově bílý list papíru vložil do obálky. Tu pak zalepil a opřel o lampu, která stála na jeho stole. Naposledy se rozhlédl po své kanceláři. Pak s jistým nostalgickým povzdechem zhasnul a odešel do zasedací místnosti. Oči mu spočinuly na bráně. Snažil se vrýt si do paměti každý milimetr z tohoto místa. Neuběhlo ani pět minut, když ho ozářilo bílé světlo a on zmizel.

     Generál Hammond tiše vyšel ze stínu a popošel ke sklu. Pak pohlédl do místnosti s rampou. Na místě, kde vždycky stávala brána, bylo jen prosté nic.

     Jack zajistil svoji zbraň a vyšel z místnosti, kam se spolu s ním přenesla brána i nemalý arzenál všemožných zbraní. Namířil si to rovnou k cíli.
„O´Neille.“
„Díky.“ Jackovi se ve tváři objevil vděčný výraz.
„Dlužíme vám toho mnohem více, O´Neille. Už tolikrát jste nás se svým týmem zachránil…“
„Tímhle svůj dluh považujte za vyřízený, Thore.“
     Jack nepřítomně hleděl před sebe. Před sebou viděl svoje vzpomínky. Vracelo se mu vše. Chvíle, když poprvé poznal Daniela. Poprvé spatřil Sam. Když si uvědomil, že tu krásnou doktorku miluje. S jistým překvapením si i uvědomil, že ona byla vždy s ním. V jakékoliv situaci. Nikdy ho neopustila.
„O´Neille.“ Thorův tichý hlas ho vyručil ze vzpomínek. Vrátil se do tvrdé reality. „Blížíme se k planetě, o níž se domníváme, že práce na ní má Ball svou základnu.“ Jack přikývl, Thor na něj hloubavě pohlédl. „Obáváš se o život majora Carterové?“ Jack znovu přikývl. Nesnažil se nic skrývat. Už mu to bylo jedno. Jediné co chtěl, bylo, aby žila. „Moje senzory ukazují, že je planeta opuštěná až na malé území, kde se podle všeho vyskytuje velké množství jaffů.“
„Kdy si nás všimnou?“
„Jakmile nás odmaskuji.“ Jack mlčky přikývl a zhluboka se nadechl.
„Udělej to Thore, nemůžeme dál čekat.“
     Pak už vše probíhalo jako zlý sen. Přibližně pět minut poté, co je obklíčila flotila mateřských lodí k nim promluvil Baal. A Jack nevtipkoval. Snad poprvé v životě to celé bral vážně. Nenechal se vyprovokovat. Nedával znát svoje emoce. Jen Baalovi ukázal bránu a pak požadoval svůj tým. Setkání a výměna měla proběhnout na planetě, na jejíž oběžné dráze se nacházeli.
     Jack stál na mýtině, kterou vybral k setkání. Na planetě byl už několik hodin. Pozorně si prohlédl celé okolí a připravil se na nejhorší. Podle domluvy měl Thor, jakmile mu Baal vrátí jeho tým, přenést bránu na planetu.
„Jsem skoro až zklamán,“ výsměšně ozvalo se mezi stromy ve chvíli, kdy Jack pohlédl k nebi, „že jsi mě poslechl na slovo a o nic se nepokusil.“ Pak se objevil. Jackovi se v žilách rozproudila krev jakmile Baala jen zahlédl.
„K čemu vlastně chceš naši bránu? Můžeš si ji odkudkoli vzít a na nic se neptat, tak proč?“
„K čemu? K ničemu. Jen vás to, jak předpokládám tak bohužel jen dočasně, odřízne od zbytku vesmíru a já si budu moct v klidu vyřídit svoje záležitosti. A to aniž by se mi do všeho pletly tvoje týmy.“
„Kde jsou?“ Tvrdě se Jack zeptal. Celou dobu totiž očima pozorně zkoumal okolí a hledal ty tři. Hledal jí.
„A kde je chaapa´ai?“ S ironickým úsměvem se Baal zeptal. Jack mu věnoval neurální pohled. Baal si povzdechl a pak se rozesmál. „O´Neille, ty to bereš nějak vážně!“ Vzápětí se otočil na své jaffy a něco na ně křikl v jazyce, kterému Jack nerozuměl. Šest jaffů se okamžitě otočilo a zmizelo v lese. Jack zkřižil ruce na břiše a mlčky čekal. Celou dobu Baala i okolí pozorně sledoval.
     Jaffové se vrátili asi za půl hodiny. Napůl nesli, napůl táhli SG-1. Jack si s úlevou všiml, že je Sam při vědomí. Vypadala však, jakoby se chystala v nejbližší době vědomí ztratit. Nemohl si nevšimnout tržné rány, kterou měla na čele. Vlasy měla slepené krví a na první pohled měla zlomenou ruku. Přesto všechno však na Jacka její oči hleděly se zvláštním výrazem.
„Nepokoušej se mě podrazit, O´Neille. Všichni jsme opatřeni technologií, která zabraňuje přenesení asgardskou technikou. Takže mi dej vaši chaapa´ai a uvidíme, co bude dál.“ Jack se zachmuřil, schválně se nepodíval ani na jednoho ze svých přátel. Věděl, že by s tím, co právě dělá, nikdy nesouhlasili. Dal Thorovi znamení a během několika vteřin se bráně objevila za Jackem. Baal spokojeně přikývl. „Teď se asi očekává, že dodržím svou část dohody, že?“ Jackovi se pod oblečením napjaly svaly. Přesně tohle čekal. V duchu se Baalovi vysmál.
„Thor si ji může kdykoliv vyzvednout zpět a zmizet odsud tak rychle, že ho ani tvých deset flotil nezadrží.“
„No dobrá, zahraju si jednou na dobrodince a dám ti tvé tři přátele.“ Baal se ušklíbl. „Stejně nevím co bych s nimi dělal. Hostitele momentálně žádné nepotřebuju, otroci by z nich dobří taky nebyli… Tak si  je klidně vem. O pár vteřin později jaffové sejmuli z SG-1 zlaté náramky skrývající onu technologii. V tutéž chvíli připevnili podobné zařízení na bránu. V zápětí se Jack i s SG-1 ocitl v bílém světle.
     Všechno to pozorovala nesouhlasným pohledem. Přesto, když je obklopilo bílé asgardské světlo, oddechla si. Když se pak objevili na palubě Thorovy lodi, únava a bolest ji přemohli a ona omdlela. Jediné co v tu chvíli vnímala, byla Jackova typická vůně a jeho dotek, když ji včas zachytil a jemně vzal na ruce.
     Pohnula hlavou. Chtěla otevřít oči ale víčka byla příliš těžká. Jako blesk jí projela ostrá bolest. Tiše zasténala a ruka jí instinktivně vystřelila směrem k centru bolesti.
„Nechte to.“ Zaslechla nad sebou a pak pod prsty ucítila tenký obvaz. A znovu ona bolest, teď už jí ale neochromila tak jako předtím. Zavrtěla se a po chvilce se jí podařilo otevřít oči. Viděla však jen rozmazaně a bílé světlo všude kolem jí mátlo. Pokusila se zvednout. „No tak, Sam!“ Tenhle hlas přece zná! „Zůstaňte laskavě ležet, jste zraněná, pokud jste zapomněla.“ Ochotně si lehla zpět, až nyní ucítila, že má zlomenou ruku. Pomalu se jí začalo všechno vracet.
„Generále?“ Tiše zamumlala. Měla strašnou žízeň. „Kde to jsme?“
„Na Thorově lodi a přesněji řečeno na oběžné dráze Země. Docela jste si pospala.“ Pak, aniž by musela cokoliv říct, jí podal vodu. „Daniel mi řekl, co se tam stalo…“ Sam se zarazila a podívala se na něj. Chvilku trvalo, než se s ní přestal houpat svět. Jeho pohled a výraz ve tváři jí zmátl. „A ještě něco, už nejsem generál.“
„Cože?“ Překvapeně vykřikla a posadila se. „Zatraceně,“ zavrčela, když se jí zatočila hlava. Jack jí chytl za ramena a pomohl jí opřít se o stěnu. Upřela na něj nechápavý pohled. „Jakto?“
„Podal jsem rezignaci, napsal jsem jí těsně před tím, než jsem i s bránou zmizel na Thorovu loď.“
„Ale proč? Tohle by vám přece prezident odpustil… Sice možná ne bez trestu, ale…“
„Protože mě to už nebaví, Sam.“ Povzdechl si, „a mám toho dost. O tuhle práci jsem nestál. Nikdy jsem nebyl stvořený pro papírování."
„Jen protože nemáte rád papírování, jste podal rezignaci?!“ Nevěřícně se zeptala. Jack se mírně pousmál a zlehka se dotkl jejího čela. Mírně jí prosakovala krev zpod obvazu.
„Lehněte si,“ tiše jí přikázal, uposlechla bez námitek, ze sezení se jí stále točila hlava. „Ne, vlastně jsem ji podal z naprosto jiného důvodu. Z důvodu, který by nejspíš ani prezident neobhájil. A i tak, pochybuji, že má ještě stále takovou moc, jak jsme si mysleli.“ Sam na něj soustředěně hleděla. Pousmál se. Líbil se mu její výraz, když byla zamyšlená a soustředěná. Přiložil jí na čelo další tenkou vrstvu bílého obvazu. „Konečně jsem si totiž dokázala přiznat, že to, co mě v SGC drželo mi zmizí, pokud s tím něco neudělám.“ Sam se rozšířily oči. Napadlo jí tisíc možností. „Uvědomil jsem si, že byla obrovská chyba přijmout velení SGC. To, že jsem vás tři opustil si nikdy neodpustím. Kdybych býval s vámi, nemuselo se stát spoustu věcí… Neříkám, že bych všechno zachránil. Říkám jen, že to byla moje chyba.“
„Podle vás jsem teda špatný velitel?!“ Naštvaně se zeptala. Jak zavrtěla hlavou. Sam se nadechla, aby mu na rovinu řekla, co si  něm v tuto chvíli myslí. Ten chlap jí neskutečně štval. Stále nechápala, proč se vzdal práce, kterou tolik miloval. Stejně jako před časem nechápala, proč opustil SG-1. Proč opustil ji. Ve chvíli, kdy souhlasil s povýšením, jakoby kus něho zmizel. Předtím byli stále spolu. Vždy si našli důvod, proč se vidět i mimo práci. Teď však bylo vše pryč. Do očí jí vstoupily slzy.
„Sam…“ Jack jí jemně pohladil po tváři. Zvedla k němu oči. Nedokázala zadržet slzy. Tím, že si definitivně přiznala, že tohohle muže miluje, v sobě uvolnila všechny zábrany a naplno jí zasáhla bolest ze ztráty otce. Ze ztráty Jacka. „Proč jsi mě opustil?“ Zašeptala a slzy jí zmáčely tváře.
„Protože jsem byl slepý hlupák, který ani nevěděl, co cítí…“ Tiše odpověděl. Palcem jí otřel slzy. Smutně se usmála.
„Proto?“
„Ano i ne. Také proto, že jsem doufal, že tak lépe překonám tu bolest.“
„Pete.“ Prostě konstatovala. Přikývl.
„Nemusím, doufám říkat, že jsem ho nikdy vlastně nemilovala…“ Zavrtěl hlavou. Kývla směrem k Zemi.
„Oficiálně už nejsem v armádě, Sam.“ Pokrčil rameny. „Podle všech zpráv…jsi byla mrtvá… Byl jsem pevně rozhodnutý vás dostat zpátky a už se k SGC nikdy nepřiblížit. Proč? Protože jenom pomyšlení na to, že bych tě už nikdy neviděl, nikdy se tě nedotkl, nikdy ti… to neřekl, mě obíjelo.“ Zavrtěla hlavou. Sam se pousmála. V očích měla stále slzy. Jack si jí přitáhl a pevně ji objal. Rozplakala se. Z části kvůli tomu, co jí právě řekl a z části, protože byla už unavená tímhle životem. Životem plným odříkání, nesplněných přání a tužeb. Nenaplněnou láskou.
„Neřekl… co?“ Odtáhla se od něj a pohlédla mu do očí. Smutně se usmál a políbil ji do vlasů.
„Že tě miluju.“

     Sam se usmála a zamrkala, aby z očí dostala slzy. Ta slova jí stále zněla v uších. Přitiskla se k Jackovi a zavřela oči. Pokud to byl sen, už se nikdy nechtěla probudit.
„Sam…?“
„I já tě miluju.“ Znovu se odtáhla, ovšem jen pro to, aby vzápětí ucítila na rtech ty jeho. Zasmála se. „Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že jsem tady, u tebe…“
„Ani já, ale je to realita…“ Pousmál se, vzal její tvář do dlaní a zasmál se. Od srdce. „Nic nenamítej, Sam…“
„Budu, Jacku,“ zavrtěla hlavou, „nelíbí se mi, co právě děláš. No, spíš neděláš…“ Jack se šelmovsky usmál a svou chybu okamžitě napravil.

Konec