Sam and Jack

Titul: Jen mi věř, nic víc
Autor: Ehlana
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Strach
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Občas se blízkým lidem stane něco, co se nemá stát nikomu, a je na jejich přátelích, jestli jim dokáží pomoct.

__________________________________________________________

Před měsícem…

Hlava jí klesla na stůl a ona se s trhnutím probudila. Vzápětí z ní vylétlo několik pořádných nadávek. Přiložila si dlaň na ústa a zívla. Byla strašně ospalá. Už tady seděla dvacet hodin a práce neubývala, spíše se zdálo, že přibývá.
„Takhle to dál nejde,“ zamumlala si sama pro sebe a malátně zvedla. Přešla ke skříňce a otevřela jí. Když po chvíli zjistila, že hledaná věc se tam nenachází, zklamaně si povzdechla a vydala se k Janet na ošetřovnu.
„Ale Sam, vám pomůže jedině pořádných pár hodin spánku…“ Neochotně se jí snažila doktorka přemluvit.
„Jenže to je právě to, co já nemám. Čas.“ Zavrtěl blonďatý major hlavou. Moc dobře věděla, že má Janet pravdu, ale čím dřív to dodělá, tím dřív se půjde pořádně vyspat.
„Tohle vás jednou zničí…“ Odevzdaně si povzdechla a vyndala ze skříňky malou krabičku. „Neberte víc jak tři denně, Sam. Jsou hodně silné.“
„Díky, Janet. Jste poklad.“ Usmála se Sam a strčila si bílou krabičku do kapsy, pak se na doktorku vděčně usmála a odešla zpět do své laboratoře.
Pilulka zabrala během chvilky a vlila jí do žil novou energii. Sam spokojeně položila prsty na klávesnici svého laptopu a po chvíli bylo slyšet už jen tiché klapání.

Před třemi týdny…

„Carterová?!“ Ozval se ode dveří známý hlas. Znaveně se otočila.
„Pane,“ kývla na pozdrav a vzápětí se opět zadívala do monitoru.
„Nejste tady nějak brzo?“ Jack sklopil oči k hodinkám, „vždyť je teprve pět ráno..“
„Spíš pozdě…“ Nepřítomně zamumlala a pokrčila rameny.
„Už zas…“ Odevzdaně odvětil Jack a posadil se na volnou židli. „Carterová, vážně, aspoň kytky byste si mohla jezdit domů zalévat, ne?“
„Jezdím,“ s úsměvem mu odpověděla.
„Ale no tak…“ Zahleděl se na ni, s povzdechem otočila hlavu a zadívala se mu do dlouze očí.
„Tak co je, plukovníku?“
„Už to přeháníte, nezdá se vám? Když odcházím domů i se vracím do SGC, jste zalezlá v téhle své díře… Carterová, to že je Daniel na měsíc mimo kvůli té své operaci a my máme volno od mimozemských akcí neznamená, že ten všechen čas trávíte nad „tímhle“.“
„Je to moje práce. Plukovníku, já nemám v náplni jen chození na průzkumné mise.“
„Ale i tak… Nenapadlo vás třeba, že existuje nějaký okolní svět? Něco kromě SGC a vašeho domu??“
„Tak pane,“ pousmála se. „Já tohle dělám ráda…“
„Ale ničí vás to, víte o tom…?“ Odevzdaně zavrtěl hlavou. „Podívejte se na sebe, Carterová, za další dva týdny z vás bude kostra, už teď jste pomalu poloviční…“ Tady už neměla čím argumentovat. Tohle byla pravda. Od té doby, co Daniel nastoupil na rehabilitace a ona se začala věnovat svým projektům, pomalu přestala jíst a to nezůstalo bez následků. Oblečení jí bylo volnější o několik centimetrů a váha taky klesla.
„To je v pořádku, pane…“ Zamumlala a zavrtala oči do země.
„Teď se mnou pěkně půjdete na pořádnou snídani, Carterová, protože jinak vás u Janet přivážu k posteli a donutím jí, aby vás pořádně nadopovala něčím, co vám vrátí zdravý rozum. Je to jasné?!“
„Až moc,“ zavrčela, „pane.“ Tiše pak dodala.
     Vykulila oči, když před ní začal skládat všechny talíře. Od každého vzal sice trochu, ale i to vyšlo na to, že obsadili celý stůl pro čtyři osoby.
„Pane?“ Nevěřícně vykoktala.
„Dobrou chuť, Carterová.“ Spokojeně se na ni ušklíbl a vytáhl si z té hromady hroznové víno. Sam na něj nenávistně pohlédla, ovšem jakmile jí ke rtům přitiskl jablko, bylo jí jasné, že ji nenechá odejít, dokud to vážně všechno nesní. Už teď si byla jistá, že po téhle „snídani“ se nehne minimálně týden.
     Nakonec, jak si uvědomila, to bylo vlastně celkem v pohodě. Strávili v kantýně sice asi dvě hodiny, ovšem Jack, snad nevědomky, spořádal celou polovinu. Takže celkem vzato to bylo pěkné ráno, kdy si „pěkně“ popovídala se svým nadřízeným. Celé dvě hodiny se totiž nakonec hádali o naprosté hlouposti.
„Danieli…?!“ Tichý hlas se donesl až k uším mladého doktora, ten otevřel oči a zamrkal. Zívl a s úsměvem pohlédl na Jacka, který se na něj poťouchle šklebil. „Jak ti je?“
„Celkem vzato dobře, Jacku.“ Pokrčil Daniel rameny, „co se děje, že tě to přivedlo až sem…?“
„Nic, jen mě zajímalo jak ti je…“
„Jacku, asi takhle; jsem už v naprostém pořádku, ale jistá doktorka si usmyslela, že si mě tu nechá ještě dva týdny, s čímž, jak jsem už zjistil, bohužel nehnu… A přitom to byl jen zásah tyčovou zbraní…“ Jack se musel usmát, když se Danielovi ve tváři objevil prosebný výraz. Byl to jakýsi pud celého jeho týmu, ať už on, Daniel, Teal´c nebo Sam leželi na ošetřovně, vždycky dělali všechno proto, aby mohli odejít nejlépe ještě z operačního stolu…
     Zároveň však věděl, že většinou, ač tohle přiznat se mu vůbec nechtělo, má Janet Fraiserová pravdu. V tomhle případě si tím byl jistý. Jasně před sebou ještě viděl ten okamžik, kdy Daniel vyšel z chrámu a okamžitě ho zasáhl výstřel z tyčové zbraně přímo do nohy. Dobře si pamatoval, jak před dvěma týdny Janet na sále bojovala o jeho život.
„Zeptám se ti,“ pousmál se na něj, poplácal ho po rameni a tiše odešel, na Janet cestou jen mrkl.
     Sam vztekle praštila do stolu. Už to zase nevyšlo. Už přes deset hodin se snažila přijít na to, jak tenhle nový typ reaktoru zprovoznit s pomocí naquadrie. Stále jí však něco stálo v cestě. Zamrkala a zívla, znovu jí začínala přepadávat únava. Nepřítomně se natáhla po své tašce, z ní pak vylovila onu bílou krabičku, která jí v poslední době tolik pomáhala. Dva prášky si vložila na jazyk a přivřela oči. Chtělo se jí tolik spát…

Před dvěma týdny…

„Sam, jsi v pořádku?“ Trhla sebou a otočila se ke dveřím, stál v nich Daniel, tedy stál… Spíše se opíral o své berle – právě byl na rehabilitační procházce s Janet. I ta se na Sam dívala se zájmem. Její vnitřní hlas jí našeptával, že něco není s její přítelkyní v pořádku, ale stále nedokázala přijít na to, co.
„Jo, jistě že sem... Proč?“
„Jen tak… Vypadáš unaveně… A Jack mi před týdnem říkal, že nějak moc pracuješ…“
„Mám toho hodně, Danieli, to je všechno… Strašně moc práce se mi tu hromadí, když chodíme do akcí… Nemám na ně pak tolik času…“
„Jděte se vyspat, Sam.“ Kývla Janet a upřela na ní oči, když se Daniel otočil a začal se belhat zpět k ošetřovně. „Nic kromě spánku vás nezbaví únavy… Všechno ostatní je jen klam…“
„Já vím.“ Pousmála se na ní Sam, Janet jí úsměv opětovala a vydala se za Danielem.
„Aspoň že si na ty prášky nezvykla…“ Tiše si povzdechla. „To by bylo hodně špatné…“
Sam vykoukla ze dveří a když si byla jistá, že se ani jeden nevrátí, vytáhla telefon a vytočila číslo.
„To jsem já… Annie… Ano, potřebuju další, šlo by to dnes večer? Přijedu, skvělé, dík…“ Položila mobil na stůl a nervózně se posadila k práci.
Jack se zamračeně otočil k odchodu, ani trochu nechápal tenhle Samin rozhovor. O čem to mluvila? Co tak životně potřebuje? Co se to s ní vůbec poslední dobou děje?

Před týdnem…

     Sam se spokojeně usmála. Právě se jí do žil vlila nová síla. S úsměvem si sedla k práci a opět se do ní zabrala. Náhle vyskočila jako čertík a podívala se na hodinky. Bylo za pět minut osm.
„Sakra! Porada!“ Vjela si rukou nervózně do vlasů. Úplně na to zapomněla. Daniela včera Janet konečně propustila a dnes se konala první porada po měsíci, kdy měli probrat na akci na K4P-593, kterou zrušili kvůli Danielově zranění.
„Omlouvám se…“ Udýchaně vydechla a klesla do svého křesla vedle Jacka. Ten se na ni zvědavě podíval. Bylo nezvyklým jevem, aby major Sam Carterová chodila někam pozdě. Sam se rozhlédla a oddechla si při zjištění, že tady Hammond ještě není.
„Co vás zdrželo?“ Se zájmem se jí zeptal.
„Práce, co jiného.“ Pousmála se a rychle pohlédla jinam. Jack se zarazil. Vážně s ní něco bylo. Jakoby nebyla ve své kůži.
     Nečekali ani dvě minuty, když se ve dveřích s vážným výrazem objevil Hammond.
„Děje se něco, generála?“ Zeptal se Jack.
„Nic týkající se SGC, plukovníku,“ pousmál se, Jack chápavě přikývl.
„Takže,“ Hammond pohlédl do složky, „vaše mise na K4P-593 měla být týdenní, pokud se nemýlím… Proto hned v úvodu vám musím oznámit, že na průzkum budete mít dva dny.“
„Cože?“ Vyhrkla překvapeně Sam. Všichni čtyři se na ni udiveně otočili.
„Majore?“ Hammond pokrčil obočí.
„Chci jen říct, proč nám zkracujete už tak šibeniční dobu… Za dva dny přece nemůže ani omylem prozkoumat celou planetu. Máme přece důkazy, že by se tam měly nacházet nějaké antické předměty. To znamená antická technologie, generále…“ Teal´c pozvedl obočí. To bylo snad poprvé, co slyšel, že Sam zvedla na nadřízeného hlas. Tedy, Jacka nepočítaje, to, že se ti dva o něco stále hádali, bylo téměř na denním pořádku.
„Majore Carterová…“ Pokoušel se ji klidným hlasem Hammond uklidnit. „To nebyl můj nápad, jen prostě nemáme na vybranou, ten měsíc co byla SG-1 mimo službu nás uvrhl do pořádného skluzu.“
„Ale co s tím máme společného my? Jak máme u všech všudy dělat dobře svoji práci když k tomu nemáme žádný prostor?! Za dva dny se nestihne vůbec nic, sotva se tam rozkoukáme a můžeme se zase kopat do zadků směrem k bráně!“ Daniel nadskočil a jak si všiml, tak rovněž i ostatní. Na svou přítelkyni a kolegyni teď všichni zírali s vyvalenýma očima. „Mám toho po krk, generále! Stále nám tu někdo hází klacky pod nohy… Tohle vážně nemáme zapotřebí.“ Náhle utichla, tvářila se přímo ledově. Pak se na patě otočila a odešla. Beze slova.
„Páni…“ Po chvíli vydechl Jack. Trochu s obavami pohlédl na generála. Čekal, že bude zuřit, on se ale místo toho tvářil, jako by právě viděl mimozemšťana (dobře, to asi není vhodný přirovnání, ale jak to mam, kruci, nazvat, když tady je možný už úplně všechno :-) počínaje mimozemšťanem, konče duchem…).
„No, domnívám se, že major se zřejmě už nevrátí…“ Po chvilce zamumlal Hammond. „Takže vám dám jen stručné informace, zbytek máte ve složkách. Odchod bude zítra ráno v 7.00. Rozchod.“ Generál se zvedl a vzal si složky, ty pak poklepáním o stůl zarovnal. Mezitím, Daniel i Teal´c odešli. Oba ještě dost zaražení. Jack nerozhodně popošel k Hammondovi.
„Generále…?“
„Jacku,“ Hammond k němu zvedl hlavu, „hodlám to přejít. A zároveň doufám, že ať už za její náladu může cokoliv, že to odstraníte.“ Našpulil rty.
„Asi to bude z přepracování… Řekl bych, že už i ty kytky jí doma chcíply…“
„Snad se teď, když už je Jackson na nohou, všechno spraví a vrátí do starých kolejí.“ Jack přikývl a obrátil se k odchodu. Namířil si to přímo do Saminy laboratoře.
     Ani se nenamáhal s klepáním. Vešel dovnitř. Okamžitě ho překvapila tma, ve které byla celé místnost ponořená. Zamračeně rozsvítil a rozhlédl se. Nikdo tu nebyl. Překvapeně zamrkal a přejel očima Samin stůl, který byl přímo zasypán všelijakými nákresy a výpočty. Zavrtěl hlavou a odešel. Po pár vteřinách se ve dveřích ještě objevila jeho ruka a zhasla. Pak zavřel dveře a odešel.
     Prudce vydechla a zamrkala. Pomalu vstala, byla v rohu, přímo za dveřmi… Přešla ke stolu a posadila se na židli, pak složila hlavu na ruce a položila se na stůl.
„Co se to se mnou děje?“ Zašeptala, cítila, jak jí pálí oči od slz…
     S našpulenými rty a povzdechem zaklapla lap top a zhasla lampičku. Pak úplnou tmou přešla ke zdi, kde rozsvítila hlavní světlo. Dokázala se tady pohybovat už i v naprosté tmě… Znala ve své laboratoři každý centimetr… Posbírala si pár drobností a trochu rozladěně se vydala k výtahu. Už bylo hodně po půlnoci. Chtěla se aspoň jednou zajet vyspat, když už zítra vyráží na akci.
     Skočila do postele a peřinu si přitáhla až ke krku, vzápětí odevzdaně otevřela oči, protože si uvědomila, že zapomněla zhasnout. Obrátila oči v sloup a vylétla z peřin, zhasla a během vteřiny byla zpět v posteli. Zamrkala a zahleděla se kamsi do stropu. Chvilku jen tak ležela a dívala se do prázdna. Pak se otočila na bok a zavřela oči. Po několik minutách s tichým zavrčením znovu skončila na zádech.
„Zatracená práce…“ Zavrčela a natáhla se k nočnímu stolku. V šuplíku měla nějaké tablety na spaní. Dvě si vzala, v koupelně zapila vodou a vrátila se do ložnice. Posadila se na postel a rozhlédla se. Přemýšlela, co bude dělat, než ty prášky zaberou.
     S výkřikem se posadila. Tváře měla mokré od slz a cítila, jak jí škrábe krk, byla úplně ochraptělá. Rukama se objala a mírně se začala houpat sem tam. Vyděšeně se klepala a oči jí nervózně klouzaly po místnosti. Na nahou kůži na nohou jí padaly slzy… Ten sen byl tak skutečný…
     Asi po deseti minutách se dokázala uklidnit natolik, že si opět lehla. Usnout však už znovu nedokázala. Pokaždé, když zavřela oči se jí před očima znovu a znovu zjevovaly útržky vzpomínek. Vzpomínek na nejhorší chvíle jejího života… Na matčinu smrt… Na utrpení, jaké zažila Jolinar… Na ty chvíle, které se staly v tom výtahu, tehdy v krytu, když v sobě Cassandra měla bombu…
     Podívala se na budík. Byly čtyři hodiny a venku začínalo blednout slunce. Protože už bylo léto, vycházelo velmi brzy. Vymotala se z peřin a postavila se. Dalo jí hodně práce se udržet na nohou - tak se jí zamotala hlava. Malátně se odplížila do koupelny, kde se pro jistotu opřela o umyvadlo. Zvedla hlavu a zadívala se na sebe do zrcadla. Tu osobu v odraze však nepoznávala. Byla pohublá, bledá a s tmavými kruhy pod očima. I ty oči, dříve jasné a plné života, byly nyní unavené a prázdné.
     Do SGC nakonec dorazila těsně po páté. Stále trochu omámená zapadla rovnou do své laboratoře, kde se svalila na židli. Připadla si jako po obrovském flámu… Rozhlédla se. Hledala svoji spásu. Vyšťouchala z poloprázdné krabičky čtyři prášky a během vteřiny je měla v sobě. Tak šíleně jí třeštila hlava, že si skoro přála radši smrt…
„Carterová?!“ Až moc známý hlas se ozval těsně jí za hlavou. Škubla sebou a zvedla se. Zvedla se?! Překvapeně si uvědomila, že tady na dvě hodinky usnula. Někdo s ní jemně zatřásl, otočila se. Přímo proti ní stál Jack a s obavami si jí prohlížel. „Neříkejte, že jste zase strávila noc tady…“
„Ne… Byla jsem doma, jen jsem nějak nemohla spát…“ Zavrtěla hlavou a zívla.
„Tak radši už mazejte k Fraiserový a nezapomeňte, že odchod je v 8.00.“
„Jako vždy.“ Tiše si ironicky dodala sama pro sebe. Ovšem Jack, ač už byl na odchodu, to zaslechl. Pozvedl obočí, ale neřekl nic.
„Sam? Je vám dobře?!“ Janet se na ni podívala s vykulenýma očima. Takhle zničenou svou přítelkyni snad ještě neviděla.
„Jo, jen jsem dnes nemohla usnout…“ Přikývla Sam. „Ani ty zatracený prášky na spaní nezabraly…“
„V kolik jste si je vzala?“ Zeptala se nepřítomně Janet.
„Asi v jednu.“ Pokrčila rameny Sam a podívala se jinam. Nijak zvlášť jí netěšil pohled na to, jak jí Janet zabodává jehlu do žíly a odebírá krev.
„Ach jo, Sam. Copak nevíte, že tohle by jste si neměla brát míň jak dvanáct hodin před odběrem? Mate mi to pak výsledky…“
„Nějak jsem nemyslela… Vážně mi večer nebylo nejlíp…“ Janet mávla rukou.
„Vždyť je to jedno,“ odmlčela se a na chvilku s krví někam odběhla. Když se vrátila, tvářila se trochu nerozhodně. „Sam, máte v krvi vážně látky z těch tablet, když mi ještě navíc říkáte, že vám není dobře… Neměla bych vás pouštět…“
„Ale Janet, to nic není.“ Usmála se na ní Sam a seskočila z lůžka, natáhla si bundu. „Už musím, nechci přijít zas pozdě…“ Janet kysele kývla a zavrtěla hlavou.
     Sam vylétla z ošetřovny jak šipka. Začal se jí zvedat žaludek. Oči jí náhodou padly na hodiny. Za patnáct minut měla být u brány. Zamračila se a rozeběhla se k šatnám.
     Před bránu dorazila na poslední chvíli, cestou si ještě všechno připínala. Šlo to o to hůř, že měla žaludek jak na vodě a celá byla nějak zesláblá. Došla k Jackovi a Danielovi, Teal´c právě přicházel z druhé strany.
„Dobré ráno,“ kývla na ty dva a podívala se na Jacka. Zamrkala, na chvilku se jí zdálo, jakoby ho viděla dvakrát. Rychle pohlédla jinam. Generál na ně právě zamával a začalo odpočítávání.
„…Sedmý zámek zapadl…start!“ Silerův hlas se nesl prostorem před bránou a zanikl v šumu otevírané červí díry. Znovu se otočili na Hammonda. Přikývl a do mikrofonu jim popřál hodně štěstí. Teal´c s Danielem prošli bránou. Sam se náhle zarazila. Šíleně se jí zhoupl žaludek a měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena, proto troch zrychlila a když došla až k bráně, zhluboka se nadechla. Jack, který šel stále za ní, jí upřeně pozoroval…
     Do brány skoro spadla. Kdyby na druhé straně nezůstal Daniel stát přímo před bránou, sletěla by na zem z pořádné výšky - brána byla na podstavci. Vrazila do Daniela, čímž se jí trochu vrátilo vědomí. Okamžitě se sehnula a shodila ze zad batoh. Daniel s Teal´cem už pomalu scházeli ze schodů. Jack stál tiše přímo za Sam. Na světě byl už hodně dlouho a tohle znal až příliš dobře. Až příliš moc jeho přátel skončilo špatně kvůli „tomuhle“. Sevřel čelist a sehnul se k Sam. Ani si ho nevšimla, dál roztřesenýma rukama hrabala.
„Carterová.“ Ostře jí oslovil, zareagovala jen tichým zavrčením nelichotivé poznámky o jeho osobě. „Dejte sem ten batoh.“ Rozkázal. Zvedla k němu oči. Ten pohled mu málem zlomil srdce. Její zorničky jasně dokazovaly abstinenční příznaky. Vytrhl jí batoh z rukou a hned v první kapse našel, co hledal. „Sam…“ Nevěřícně zavrtěl hlavou, vstal, rozpřáhl se a bílé drobounké prášky se v mžiku rozletěly do všech stran. Sam byla na nohou až neuvěřitelnou rychlostí. Jack v tu chvíli děkoval bohům, že Daniel s Teal´cem jsou v nedohlednu. Chytil Sam pod krkem a přitiskl jí ruku na ústa, aby utlumil její křik. Pevně jí sevřel, dokud sebou nepřestala mrskat. Po pár minutách ucítil, jak mu dlaň máčí slzy. Uvolnil sevření. Protočila se mu v náručí a se vzlykotem se k němu přitiskla. Vzápětí se jí podlomily nohy a Jack, protože na to nebyl připravený, jí sotva udržel, oba tak klesli na zem.

„Sam, co jste si myslela…?“ Zvedla k němu oči. Bylo mu jasné, že ho vůbec
nevnímá. Byla naprosto omámená bolestí. Jak psychickou, tak fyzickou.

„Plukovníku?! Co se stalo?!“ Hammond se víc jak překvapeně objevil u brány, jakmile se jen trochu rozkoukali. Na první pohled to vypadalo, že Sam podpírá Jacka, který měl tvář zkřivenou bolestí. Ve skutečnosti však Jack držel Sam na nohou.Podařilo se mu přivést ji alespoň do stavu, ve kterém byla schopná chodit, vnímat a mluvit.
„Chytlo mě koleno, generále…“ Zavrčel Jack, naoko naštvaně.
„Mám zavolat doktorku Fraiserovou?“
„Ne, to nebude nutný, s tím ona už nic nenadělá… Postačí mi pár dní v klidu…“ Hammond zachmuřeně přikývl. Náhle se Sam podlomila mírně kolena, nebýt Daniela, který jí za zady chytil za batoh a vrátil jí ztracenou rovnováhu, omdlela by na místě. Jack se na doktorka překvapeně podíval. Daniel však zavrtěl hlavou.
„Tak tedy rozchod, tentokrát si vezměte všichni dovolenou,“ zadíval se upřeně na Sam, nezdálo se ale, že by si něčeho všiml „a vy majore máte speciálně zákaz vstupu do SGC, jasné?“ Jack šťouchl do Sam, ta zamrkala a pousmála se.
„Jistě generále.“ Hammond se pak otočil, aniž by čekal na jakýkoliv pozdrav.
„Danieli, Teal´cu,“ sykl Jack na své dva přátele. Daniel zachmuřeně přešel k Sam a nenápadně jí podepřel, pak ji rychle odvedl, Jack, předstíraje kulhání je pomalu následoval podpírán Teal´cem.
„Jacku, co to má znamenat?“ Tvrdě se Daniel zeptal Jacka, když Sam položil na postel. Blonďatá doktorka byla skoro v bezvědomí.
„Má to znamenat skutečnost, že to naše milá Carterová přehnala s povzbuzujícími léky. Zřejmě se domnívala, že za ten měsíc, kdy si ležel, musí udělat všechnu práci za uplynulých pět let a nejlépe ještě na dalších pět let dopředu…“
„Takže…“
„Takže, pokud sis nevšiml, právě prožívá pěknej absťák.“ Podle Jackova hlasu bylo jasně poznat, že má pořádný vztek. Teal´c s vážným výrazem pohlédl na Sam.
„Co chceš dělat, O´Neille?“
„Měl bys jí předat Fraiserový…“ Zamumlal Daniel.
„Danieli, kvůli jedný kravině, kterou udělala nejspíš poprvé a naposled v životě jí přece nezničím kariéru a tím i celý zbytek života!“
„No, to by asi nebylo nejlepší řešení. Takže?“
„Takže potřebuju, abyste mi pomohli jí dostat ze základny ke mně domů.“
„Jacku, víš jistě, co děláš?“ Pochybovačně se ho Daniel zeptal. „I když je to Sam, uvědom si, že v tomhle stavu příliš nevnímá a ona není tak slabá a bezbranná jak vypadá... To doufám víš.“ Jack mlčky přikývl.
„Zvládnu jí.“ Odmlčel se. „Dostanu z toho Carterovou i kdyby to byla poslední věc, kterou udělám. Už jen proto, abych jí mohl pořádně seřvat, za tuhle pitomost.“
     Podle dohody se setkali na parkovišti asi za hodinu. Jack si mezitím pro větší věrohodnost zavázal koleno a nacvičil si napadávání na jednu nohu. Daniel s Teal´cem pak přenesli Sam ven z SGC. Prvním problémem se ukázalo to, že Sam už není vůbec schopná chodit, natož někoho vnímat, proto ji Teal´c vzal na ruce a Daniel dělat předvoj. Pak, pokaždé, když je někdo míjel, vzali mezi sebe Sam a předstírali, jak ohromně se nad něčím baví...
     Nahoře, na parkovišti Sam položili na zadní sedadlo a přikryli dekou od hlavy k patě. Jack se s nimi rozloučil a pomalu vyrazil k závoře. Projel bez problémů. Všichni ho už znali, proto nebylo třeba ho kontrolovat. Přeci jen, jezdil tudy už téměř osm let.
     Netrvalo to ani půl hodiny, než dorazili k Jackovu domu. Zaparkoval a otočil se na Sam. Cestou jí odkryl tvář, aby mohla dobře dýchat. Na očích se mu usadil starostlivý výraz. Z čela jí stékaly krůpěje potu, byla příšerně bledá a třásla se zimou. Po pár vteřinách se objevil u zadních dveří a opatrně jí tahal ven. Vzal si jí na ruce a nohou kopl do dveří. Pal ji odnesl do domu, kde ji uložil do své postele a vrátil se, aby zamkl auto.
„Jacku…?“ Tenhle tichý hlas přecházející téměř do šepotu ho popohnal a on se přehnal jako bouřka do ložnice. V mžiku seděl na kraji postele, kde schoulená ležela. Vypadala jako když jí opouštěl. Náhle k němu však zvedla oči.
„Carterová…“ Pousmál se na ní, byl rád, že opět začíná přicházet k rozumu.
„Proč to děláte…? Mohl jste mě přece předat Janet a byl by konec…“ Zeptala se ho, na první pohled jí stále nebylo dobře a mluvila jen z posledních sil.
„Spráně, byl by konec.“ Zopakoval. „Kvůli jedné vaší pitomosti vás přece nenechám zničit si život-“ Náhle se Sam s bolestným zaskučením prohnula a z očí jí začaly téct slzy.
„Proboha radši mě zabijte!“ Zavrčela a zlostně na něj pohlédla.
„Sam…“ Zašeptal, pohladil jí po vlasech a odešel z ložnice, jakmile zavřel dveře, uslyšel ránu a vzápětí třeskot skla. „Váza od Daniela, no budiž…“ Na patě se otočil a vrazil zpět do ložnice jako bůh pomsty. Stála proti němu, vzteky bez sebe.
„Pusťte mě okamžitě odsud!“ Zaječela. Jen se jí vysmál. Pak začal systematicky odnášet všechny ostré a pro ni nebezpečné předměty. Celou dobu na něj zírala s podivným jiskřením v očích. Když se pak vrátil, aby se naposledy rozhlédl, jestli ještě nezapomněl, vrhla se na něj jako smyslů zbavená.
„Carterová! Sam! Dost!“ Snažil se jí ze sebe strhnout, nikdy by nevěřil, že má tak ohromnou sílu. Praštila s ním o zem a rvala se jak o život. „Sam!!!“ Zvýšil ještě hlas. S ní to ovšem ani nehnulo. Dál mu zarývala nehty do těla. Jack sebou bolestně škubl, když ucítil, jak mu po rukou stékají drobné pramínky krve. „Krucinál, tak dost.“ Zavrčel, pevně jí sevřel a otočil je tak, že teď Sam ležela pod ním. Zaškubala sebou v posledním doufání, že by ho shodila, ale byl příliš těžký a příliš velký. Odevzdaně se uvolnila a vzpurně na něj pohlédla. „Budeš už hodná?“ Zeptal se, po chvilce přikývla, odvalil se z ní a bez jediného slova odešel.
     Sam se vyškrábala na nohy a namířila si to do nejvzdálenějšího koutu ode dveří, kde podél zdi sklouzla na zem. Pevně si k sobě přitáhla nohy a bradou se opřela o kolena. Doslova hypnotizovala dveře. Věděla, že jí tady zamkl.
„Jacku, tak co?“ Ozvalo se sotva si přiložil telefon k uchu.
„Taky tě rád slyším, Danieli.“ Kysele neodpověděl.
„No dobře: Ahoj, Jacku, jak se máš? My dobře, jak se vede Sam?“ Odříkal Daniel s ironickým tónem.
„Kde já u všech všudy beru takovýhle přátele…“ Zabručel si sám pro sebe, ovšem dost nahlas na to, aby to Daniel mohl dobře slyšet. „Zatím je to ještě docela dobrý, když teda pominu, že jsem se s ní před půl hodinou pořádně porval.“
„Ještě žije?“ Sarkasticky Daniel odvětil.
„Danieli.“
„Fajn!“ Odmlčel se, „nemáme přijet?“
„Myslím, že bude lepší, když kolem sebe bude mít lidi, kteří ji mají rádi…“
„Tak fajn, za dvacet minut tam budem… A Jacku, dej na ní do tý doby pozor, ano?“
„Jak jinak.“ Jack zavěsil. Zarazilo ho to hrobové ticho. Zamračeně šel k ložnici a otevřel dveře. Zabolelo ho u srdce, když jí viděl v tom rohu. Bylo nad nebe jisté, že příšerně trpí. „Sam…“ Prošel ložnicí a klekl si před ní – tedy, ne že by se to neobešlo bez bolesti v kolenou.
„Pomozte mi… Prosím.“ Zašeptala, oči měla zarudlé. Zřejmě od pláče, jak usoudil. Povzdechl si a natáhl k ní ruce, pak si ji přitáhl jako hadrovou panenku a pevně jí objal.
„Pomůžu ti, Sam, i když ne tak, jak bys chtěla.“
     Bylo těsně po poledni, když dorazil Daniel s Teal´cem. Jack v tu chvíli vyšel z ložnice.
„Přivezli jsme něco k jídlu, protože, Jacku, bez urážky, ale ty tu míváš málokdy něco jedlýho.“ Daniel si to namířil do kuchyni, Jack jen s bolestným výrazem stoupil z cesty.
„Ach jo, jestli tohle začneš dělat už i ty, Teal´cu, asi vás vážně všechny zastřelim.“
„O to se nemusíš obávat, O´Neille. Jak se cítí major Carterová?“
„Špatně.“ Odmlčel se, „díky, že jste přijeli.“
„Je to i naše přítelkyně, Jacku,“ řekl mu Daniel za zády. „Jdu udělat něco k obědu, měla by něco sníst.“
     Pochopitelně nesnědla vůbec nic. Jediné, čeho Daniel dosáhl tím, že jí to nutil bylo, že mu to hodila za triko.
„Radši jí nech, nají se, až jí bude dobře…“ Ozval se ode dveří Jack. Daniel zavrtěl odevzdaně hlavou a odešel do kuchyně. Jack dál hleděl na Sam. Stále seděla v tom „svém“ rohu. Otočil se k odchodu.
„Kam jste je dal?“ Její tichý hlas se mu donesl jako zvon k uším. Otočil se.
„Nedám vám je, Sam.“
„Nenávidím tě.“ Zasyčela.

„Já sebe taky.“ Zašeptal a odešel.

„Mami?“ Samin tichý hlas nebyl skoro slyšet. Venku zuřila bouřka a byla už naprostá tma. Vedle v pokoji byly slyšet akorát hlasy tří mužů.
„Sammy,“ vysoká světlovlasá žena se posadila na kraj postele a podala Sam ruku. Ta jí nevěřícně přijala a posadila se vedle ní. „Vyrostla jsi, holčičko.“
„Co tady děláš?! Vždyť jsi mrtvá…“
„Ale zlato, prosím tě, neříkej takové ošklivé věci,“ políbila Sam na čelo. Ta se odtáhla.
„To ale není možné!“ Vykřikla.
„Tiše, Sam, nebo nás uslyší…“ Sam se zamračila.
„Co tu chceš?“
„Jen tě pozdravit… Nic víc.“ Rozhlédla se. „Dívala jsi se už všude, Sam? Přeci jen je to ložnice, někde tu musí mít schované přinejmenším prášky na spaní.“
„Cože…?“
„Nedělej hloupou a běž hledat, děvče, zkus prádelník. Nevím, proč, ale často je tam lidé schovávají…“ Sam se zvedla a tiše přeběhla místnost ke skříni, otevřela šuplík a váhavě do něj pohlédla. „Nebuď směšná, Sam.“ Ozvalo se jí za zády. Sama pro sebe si přikývla a začala se v tom hrabat jak šílená, přičemž všechno vyhazovala ven. Po chvíli se zarazila a rozklepaně se přikrčila, pak vytáhla malou krabičku. Zadívala se na ni přímo jako na spásu. Vítězně se otočila k posteli a-
     -nikdo tam nebyl. Poklepala hlavou. Nakonec to prostě vypustila z hlavy. Její pozornost se plně soustředila na ony bílé tabletky. Roztřesenými prsty vytáhla jedno plato a vysypala si na dlaň hned několik prášků. Pak je rychle spolkla a divoce se rozhlédla, kam by ten zbytek schovala.
     V tu chvíli uslyšela, jak někdo odemyká. Jako blesk skočila do postele, a krabičku ukryla pod peřinu. V tu chvíli se dveře otevřely.
„Generále…?!“ Vykoktala, nemohla uvěřit svým očím. Hammond přikývl a zase za sebou zavřel. „On… Plukovník vám to řekl?“
„Nemusel, poznal jsem to sám.“ Odpověděl a posadil se vedle ní. Sam začala panikařit, stačil by jeden pohyb a odkryl by její malé tajemství. Těžce polkla a vynutila ze sebe úsměv.
„Jak se cítíte?“
„Fajn,“ vysoukala ze sebe.
„Takže to nebudeme muset hlásit, že?“ Mile se na ni usmál. Opětovala mu jen vynucený úsměv.
„Generále… Já…“
„Sam, jste příliš cenná pro celý program, než abych si mohl dovolit vás ztratit.“ Začala mít mžitky před očima. Že by si těch prášků vzala moc?
„Děkuji… Generále.“ Mdle odpověděla. Najednou byla strašně unavená.
„Jen mi, Sam, slibte, že už se nikdy k tomu svinstvu nepřiblížíte.“
„Slibuju, vážně, přísahám.“ Přikývla. Položil jí ruku na její zaťaté pěsti.
„To jsem rád. Protože v opačném případě bych vás už nemohl krýt.“ Zvedl se z postele. Slabě se na něj usmála a v duchu zajásala. Potřebovala být sama, aby ty prášky mohla lépe schovat… „A promiňte, trochu sem vám to tu pomuchlal.“ Rozverně se na ni usmál a zvedl peřinu, aby jí urovnal. Pak se zarazil.
„Ne, generále, to není tak jak myslíte!“ Zaječela v čirém zoufalství. „Prosím! Dejte mi ještě šanci! Generále!“
„Ne, Sam. Nedám. Jednu jsem vám dal a tu jste hloupě hodila za hlavu.“ Na patě se otočil a odešel.
„Néé! Prosím! Vraťte se!“ Znovu hystericky zaječela. „Prosím! Vážně slibuju…. Přísahám! Už to nikdy neudělám! Vyhodím je! Podívejte-“ Otočila se k posteli. Byla už skoro u dveří. Náhle se zarazila.Udiveně k posteli přešla. Nikde nebyla ani stopa po tom, že by s peřinou někdo hýbal, nebo že by tam snad dokonce byla nějaká krabička s prášky. Vykulila oči a stáhla peřinu z postele, pak ji hodila za sebe. Nikde nic. Rukou si prohrábla vlasy. Otočila se. Skříň byla naprosto netknutá. Pomalu vysunula jeden šuplík a prohrabala ho, nebylo tam nic jiného, než Jackova trička.
     Identický rachot ve dveřích. Trhnutím vrátila šuplík na původní místo a během chvíle se opět tiskla ke svému rohu. Dovnitř vešel Jack. Tvářil se starostlivě.
„Sam, proč jste křičela? Co se stalo?“ Tiše se jí zeptal a zavřel dveře.
„Vy nejste skutečný.“ Rozklepaným hlasem tiše řekla. „Jen další přelud, další halucinace.“
„Sam…“ Jack k ní pomalu došel. Bolelo ho, když ji takhle viděl. Očividně trpěla halucinacemi. „Něco jsem vám přinesl, měla byste po tom usnout…“ Vytáhl z kapsy malou skleněnou lahvičku s modrými pilulkami. Samin výraz se vzápětí změnil z vystrašeného na rozzuřený. Široce mířenou ranou ho praštila do ruky, tiše zapraskalo sklo..
„Chcete abych si to vzala?! Ty parchante jak mi to můžeš nabízet!“ Zaječela a Jack stihl jen tak tak uhnout, pak se na ni smutně podíval a odešel. Za dveřmi rozevřel dlaň. Po prstech mu stékala krev. Z ruky se mu vysypaly modré pilulky a střípky skla. Namířil si to do koupelny. Tam si opatrně vytáhl z dlaně zbylé střepy a ruku si ošetřil. Ty prášky dostal od Janet, když jí řekl, že jeho přítel má tyhle problémy. Nebyly návykové a pomáhaly.
     S pláčem se svezla podél dveří k zemi. Tak příšerně jí bolelo celé tělo. Hlava jí třeštila jakoby se měla rozskočit a Sam se modlila za cokoliv, co by jí toho zbavilo. Třeba i za smrt.
     Když asi ve tři hodiny ráno vešel do ložnice, překvapeně se zarazil. Sam ležela schoulená kousek ode dveří. Zřejmě se jí přeci jen podařilo na chvilku usnout, i když na první pohled ne zrovna klidným spánkem. Něco si mumlala a tváře měla vlhké od slz. Tiše k ní přešel, vzal jí na ruce a odnesl do postele. Tam otevřela oči.
„Nejsou návykové, že…“ Zavrtěl hlavou. „Dáte mi je…?“ Znovu zavrtěl hlavou.
„Vyhodil sem je. Sama jste to tak chtěla, Sam.“ Zamumlal. Nevěřícně na něj pohlédla a odtáhla se.
„Ne,“ zaskučela a zaryla se mu nehty do rukou. „Lžete! Dejte mi je!“
„Nemám je Sam! Spláchl jsem je do záchoda!“ Vymanil se z jejího sevření.
„Zmizte! Vypadněte! Dejte mi už konečně pokoj!“ Hystericky zaječela. Jack se s povzdechem a slzami v očích obrátil a odešel. Namířil si to rovnou do koupelny, tam z kapsy vytáhl drobný igelitový pytlíček s těmi prášky a tentokrát je skutečně spláchl. Předtím je jen sesbíral a schoval.
     V obýváku chvilku hleděl tiše na ty dva. Oba spali v křeslech nad nedohranou šachovou partií. Tedy oba… Daniel spal a Teal´c byl ponořen v Kel´No´Reem. Jack potichu přešel k Danielovi a vytáhl mu ze sevření láhev s pivem. Nestál o další nehodu. Tiše vklouzl do kuchyně. Už nevěděl co dělat. Spát nemohl, protože se neodvažoval nechal Sam bez dozoru.
     Seděl a mlčky hleděl na hodiny. Pozoroval vteřinou ručičku jak obíhá stále dokola. Když začalo po dvou hodinách svítat, šel vzbudit Daniela.
„Podívej se na ní, já si skočím pod sprchu. Mám dojem, že mě by neviděla ráda.“ Daniel zívl a přikývl. Tiše vstal a prošel kolem Teal´ca. Ten si právě četl v nějakém rybářském časopise. Očividně ho to příliš nezajímalo, ale nic lepšího nenašel.
    Odemkl a tiše nakoukl dovnitř. Zůstal jen překvapeně stát. Celý pokoj byl rozházený, jakoby se jím prohnala vichřice. Sam ležela na posteli rozcuchaná a na první pohled ztrhaná únavou. Už chtěl odejít, když mu v tom zabránil její tichý hlas.
„Danieli…“
„Sam?“ Vešel dovnitř a šel se k ní posadit. „Jak je vám?“
„Jakoby mě přejel parní válec… Několikrát.“ Pousmála se a podívala se mu do očí. „Jste tady všichni?“ Přikývl.
„Teal´ c právě usíná nad Jackovým rybářským časopisem a Jack je ve sprše.
„Děkuju.“ Zašeptala. Daniel jen pokýval hlavou.
„Sam, máme vás rádi, proto jsme tady.“ Na tohle se jen usmála. Hleděl na ni se spokojeným výrazem. V očích už neměla totéž co včera. Opět se v ní probouzela ta stará Sam. I ona věděla, že ještě bude chvíli trvat, než se z toho zcela dostane, ale už nyní byla na velmi dobré cestě. „Asi byste se chtěla umýt, co?“ Pousmál se na ni, „půjdu Jacka vyhodit, vydržte chvilku.“
„Je vzhůru?“ Překvapeně se Jack zeptal, když to na něj Daniel všechno vychrlil. Zrovna stál už umytý před zrcadlem a holil se.
„Je, a vypadá mnohem líp…“ Daniel zívl. „Asi už pojedeme Jacku, zvládneš to tu sám?“
„Teď už jo, dík že jste tu byli.“
„Není za co, Jacku. Vážně.“ Daniel se rozloučil a společně s Teal´cem odjeli domů se pořádně vyspat. Jack se doholil a nerozhodně se vydal za Sam. Ta seděla/ležela v posteli a dívala se z okna na vycházející slunce. Když vkročil dovnitř, jejich oči se setkaly.

„Carterová,“ po chvilce kývl hlavou na pozdrav a přerušil tak jejich oční kontakt. V jejích očích se odráželo všechno, co právě cítila. Bolest, smutek, strach… „Pojďte, horká sprcha vám pomůže…“ Natáhl k ní ruku. Sam si ho přeměřila pohledem, jako před pár hodinami v noci, tentokrát však v jejích očích nebyla nenávist. Pouze nerozhodnost. „Sam…?“
„Jistě.“ Usmála se a pomalu vylezla zpod peřiny, pak přijala jeho nabízenou ruku, pevně ji sevřel, znovu se usmála, teď skutečně potřebovala cítit jeho blízkost. Jacka však její úsměvy nezahřály tak jako dřív. Chyběla v nich ta laskavost a veselost, které ho srážely do kolen.
„Dal jsem vám tam čistý ručník a čisté oblečení… Sice vám bude velké, ale lepší než tohle, ne?“ Kývl na její olivově zelené kalhoty a černé triko – tedy neformální uniformu. Mlčky přikývla, Jack stiskl kliku a jemně jí šťouchl do zad, když zůstala váhavě stát ve dveřích. Překročila tak práh a ocitla se v koupelně, když za ní Jack zavřel, vyděšeně se otočila. Tak trochu čekala, že uslyší i zarachotění klíčů, když se zamyká. Nic takového se však nedělo. Klíč byl na její straně dveří. Ustoupila ode dveří a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala příšerně. Dříve černě nalíčené oči byly nyní rozmazané a na tvářích měla černé proužky. Samotné oči byly úplně rudé. Rozsvítila a hlavou jí projela ostrá bolest. Okamžitě zase zhasla. Prudké světlo jí rozhodně nedělalo dobře. Pomalu se svlékla. Další odvahu pro to, aby se na sebe podívala do zrcadla však nenašla. Se slzami v očích vkročila do sprchy a pustila na sebe příjemně horkou vodu.
     Kapky vody kapaly na zem, kde se tříštily na stovky dalších. Nehnutě stála, ruce měla pevně přitisknuté k tělu. Po chvíli si tiše povzdechla a rozhlédla se. Natáhla se pro velkou bílou osušku a zabalila se do ní. Pak znovu pátravým pohledem prozkoumala místnost. Zrak jí padl na bílou skříňku. Vzápětí se však jen za tu pouhou myšlenku nenáviděla ještě víc. Pak konečně našla onu hromádku s čistým oblečením. Na první pohled to bylo Jackovo oblečení. Jeho oblíbená košile a domácí kalhoty. Natáhla to na sebe a rozčesala si mokré umyté vlasy. Pak posbírala svoje oblečení i mokrou osušku a vylezla z koupelny. V tu chvíli se málem srazila s Jackem, který právě něco nesl do ložnice.
„Oh, promiňte, pane…“ Zamumlala, jeho očím se vyhýbala.
„Carterová… Vida, vypadáte mnohem líp.“ Povzbudivě jí řekl a podíval se na hromádku, kterou nesla. „Ukažte, něco s tím udělám.“ S úsměvem si to od ní vzal. Druhou ruku jí položil kolem ramen. „Udělal jsem vám něco k snídani, máte to v kuchyni…“ Přikývla a šla do kuchyně. Tam se posadila ke stolu, na jídlo ale neměla ani pomyšlení. Když pak Jack po pár minutách přišel za ní, otočila se na něj.
„Je mi to líto, pane…“ Zašeptala. „Je mi to strašně líto… Nenávidím se za to, co jsem udělala…“ Dlaněmi si zakryla obličej, ale neplakala. „Jsem tak šíleně pitomá!“ Vykřikla, aniž si všimla, že k ní Jack přešel, takže když jí jemně stiskl rameno, polekaně sebou škubla a v mžiku stála, přitisknutá k němu. Překvapeně jí objal. Nic však neříkal, nebylo toho třeba. Ona nepotřebovala něco slyšet. Potřebovala cítit něčí blízkost.
     Po pár minutách se od něj odtáhla a s mokrými tvářemi mu pohlédla do očí.
„Měla bych jet domů… Tohle asi není nejvhodnější…“ Zamumlala a ještě víc od něj ustoupila. Jack však zavrtěla hlavou.
„Ne Sam, jste sotva na začátku, teď by nebylo úplně nejlepší, abyste někam jezdila-“ Umlkl, protože se Sam s tichým zaskučením a rukama pevně přitisknutýma k hlavě, svezla k zemi. „Sam! Poslouchejte mě!“ Zakřičel, když se jí po tvářích začaly kutálet slzy. Měla pocit, že se jí rozletí hlava. Bušilo jí v ní tak, jako nikdy v životě.
     Pak to přestalo, zamrkala a váhavě nechala svoje ruce sklouznout k zemi. Uvědomila si, že ona i Jack sedí na zemi. Podívala se na něj s vytřeštěnýma očima. Jack však nic neřekl, jen jí vzal na ruce a odnesl do postele.
„Chci aby byl konec.“ Zašeptala, když jí přikryl dekou.
„Brzy to přestane, Sam, vaše tělo se musí očistit od všech těch látek, to sice chvíli potrvá, ale vy to zvládnete.“ Usmál se a pohladil ji po tváři. Povzdechla si a zavřela oči.
„Nemám sílu na to zvládnout to sama.“ Znovu je otevřela a uzamkla jeho oči ve svých. „Sama ne…“
„Pomůžu vám,“ vážně přikývl, stále její tvář měl ve své dlani. Pak tam jen tak seděl a hleděl na ni, když ji přemohla únava a víčka jí klesla, sehnul se a políbil ji na čelo. Posadil se do křesla u okna a zachmuřeně hleděl ven. Nic na světě by ho teď nedokázala přimět, aby jí nechal o samotě. „už nikdy.“ Zašeptal a otočil se na Sam. „Už nikdy tě nenechám samotnou.“

     Tři dny utekly jako voda. Ač nerad, přiznal si Jack, že to pro něj byly jedny z nejtěžších chvil života. Špatně snášel pomyšlení na to, co snad nevědomky udělala.
     Pro Sam to byla jedna nekonečně dlouhá noční můra. V noci nemohla spát, stále měla před očima výjevy z minulosti, výplody její fantazie… Vše se mísilo a utvářelo její nejhorší obavy. Byly to noci plné utrpení, pláče a bolesti. Většinu dne zase proseděla na posteli. Jídla se ani netkla. Jen při pomyšlení na něj se jí zvedl žaludek.
„Víš, Danieli,“ Jack se smutně napil kávy, jeho dva přátele seděli v křeslech na terase proti němu. „Za tyhle tři dny jsem ji poznal tak, jak bych nikdy nemohl. Myslel jsem si, že ji znám, ale tak moc jsem se mýlil… Když v noci křičela ze spaní, jen těžko jsem mohl uvěřit… Byly to útržky rozhovorů… Prožila toho tolik a strašná spousta byla zlem…“ Zvedl k nim oči. „Neměla tak lehký ani příliš snadný život jak jsme si mysleli…“ Umlčel Daniela pouhým pohledem. „Ano, věděli jsme, že s otcem příliš nevycházela od smrti matky a že Jolinar jí vše rozhodně neulehčila, ale… Její bolest sahá mnohem hlouběji a řekl bych, že na většinu z toho všechno už ve svém podvědomí zapomněla, dokud jí to tenhle zatracený absťák nevrátil.“
„Jak je na tom teď?“ Zeptal se Daniel. Stále plně nedokázal uvěřit tomu, že to udělala.
„Už mnohem lépe… Uvidíme, pokud bude ještě dnes v noci tak strašně neklidná, asi by bylo lepší, kdyby si vzala volno…“
„To když tak zařídíme.“ Přikývl Daniel a mírně se usmál. „Její podpis zfalšovat umím.“
„To snad ne, Danieli.“ Promluvil za rohem unavený hlas. Za okamžik se jim zjevila i majitelka. Stála tam, byla rozcuchaná a na první pohled unavená. Přesto se mírně usmívala. A byl to „ten“ úsměv. Nenutila ho ze sebe. Náhle sklopila oči. „Jsem vám třem vděčná daleko víc, než myslíte… A jsem si také jistá tím, že to nikdy nedokážu odčinit… Ani vám to nijak nahradit…“
„To přece po vás nechceme, Sam.“ Daniel se s úsměvem zvedl a objal ji. Pak ji posadil vedle Jacka a sám zapadl do svého křesla.
     Na Jackově tváři se objevil úsměv. Konečně i zde začalo vycházet slunce.
„Mimochodem, mluvil jsem s Hammondem, na K4P-593 vyrazíme znovu…“ Pousmál se, „zřejmě na něj posledně zapůsobila vaše řeč, Sam, takže usmlouval, že tam zůstaneme ten původně slíbený týden.“ Sam se však zatvářila trochu váhavě.
„Asi jsem to trochu přehnala…“ S našpulenými rty zapřemýšlela.
„Trochu víc, ale myslím, že už na to zapomněl… Má vás rád, Sam, odpustí vám nejspíš všechno…“ Usmál se Jack. Vzápětí se Sam zvedla.
„Chci jet domů, odvezl byste mě někdo?“ Prosebně se na ně podívala. Daniel přikývl.
„Už jsme se taky chystali…“ Pohlédl na Teal´ca, i ten se zvedl. Sam se ohlédla na Jacka, Daniel s Teal´cem jí obešli a šli rovnou k autu. Popošla k němu blížeji.
„Děkuji.“ Prostě odpověděla a zvedla k němu bradu. Nyní si hleděli do očí. Stáli tak blízko sebe, že by stačil jen nepatrný pohyb, a jejich těla by se dotýkala.
     Jack váhavě zvedl ruku a pomalu ji ovinul kolem jejího pasu, pak k ní přistoupil a druhu rukou jí prsty zajel do vlasů. Vnímal jen jí. Její třpytící se oči.
„Musíte…?“ Nedokončil. Nemusel. Věděla, co chtěl říct, proto přikývla, pak udělala krok dozadu a přerušila tak jejich blízkost. Naposledy si zoufale povzdechla, otočila se a z jeho domu skoro utekla.

Současnost…

„Carterová, hoďte sebou!“ Zařval Jack a nervózně pohlédl na modrou vířící hladinu za kterou už zmizel jak Daniel tak i Teal´c.
     Jakmile byla Sam na dotek, obrátil se a prošel bránou, právě proto nemohl vidět, co se v té setině sekundy, která ho dělila od podřízené, stalo.
     Vyběhl z brány a oddechl si. Byl rád, že jsou z toho pekla pryč. Byly na té planetě jen pár desítek hodin, když se z nebe sneslo několik Goa´uldských mateřských lodí, vezoucích tisíce Jaffů. Nikoho z nich ani na okamžik nenapadla myšlenka tam déle zůstávat, proto se začali rychle, přesto obezřetně vracet k bráně. Věděli, že jsou sledováni, proto ještě zrychlili. Pak, u brány je přepadl pocit bezpečí. Konečně Jaffům unikli dostatečně daleko, aby v klidu mohli odejít domů.
     Mimoděk mu v uších zasvištěl vzduch, když se brána zavřela. Mrkl na Teal´ca s Danielem, kteří se otočili a pomalým krokem se vydali pryč. Při tom se dohadovali o tom, co se na té planetě stalo. Jack se otočil. Stála proti němu.
     Že je něco v nepořádku si uvědomil, když jí pohlédl do očí. Byly tak prázdné. Zvedla k němu ruku, začala mu před očima klesat. Uvědomil si, že padá k zemi. Vytřeštil oči a když se svezla k zemi, okamžitě si k ní klekl a nechápavě se dotkl její tváře. Jakoby z dálky slyšel, že Hammond zavolal lékaře.
     Nervózně na ni promluvil. Nereagovala. Roztřesenou rukou jí sáhl na krk, aby se ujistil, že jí stále bije srdce. Koutkem oka zahlédl Daniela s Teal´cem, stojící těsně vedle něj. Zajel jí rukama pod hlavu a nadzvedl jí. Ticho kolem něj prořízl ostrý Danielův výdech. Na svých prstech ucítil teplo. Zvedl si k očím jednu ruku, druhou jí stále podpíral.
     Nevěřícně zíral před sebe. Ani nevnímal, že mu po prstech stéká krev a máčí rukáv jeho bundy. Nechápal, co se stalo. Nevnímal, když mu ji z rukou vzal tým lékařů a odvezl ji pryč. Nevnímal svět, když na něj Daniel mluvil, když ho Teal´c tahal na nohy. Stále a stále cítil to příjemné teplo na svých prstech, viděl tu zářivě rudou krev, která mi stékala po ruce. Viděl to místo, kam dopadla. Viděl tu krev, prokapávající mřížkou na zem. Viděl Saminu krev. Její součást, kterou tak moc potřebovala pro život. Jak si jen tak teče. A nezajímá jí, že ji někdo potřebuje, aby žil…

    Život je ve své podstatě krátký. Žijeme jen pár let, ve srovnání s tím vším, co nám žít dovoluje. Nevnímáme, že všechno kolem nás je miliardy let staré a přesto stále mladé. Co je pár desítek let oproti tomu? Proč vlastně vůbec bylo člověku dovoleno žít? Na co je život, když je tak krátký…? Existuje snad něco, pro co žít? Ach možná. Možná láska. Možná je to přátelství.A možná je to prosté potěšení ze života. Miliardy lidí to prožívají, tak proč tenhle jeden osud má pokračovat dál?
     Protože je milován. Protože s jeho ztracením by se ztratilo vícero jiných. Jeden člověk by zemřel žalem spolu s ní. Jiným by to vzalo kus života. Ale i to je součást života. Smrt, pro jedny konec, pro druhé začátek.

    Bezcílně bloudil po chodbách SGC. Všechno bylo tak šedé. Jakoby ztracené v mlze. Nedokázal tam sedět a dívat se, jak bojují o její život. Nedokázal tam být a sledovat, jak jim pod prsty uniká její život. A on nemohl nic dělat.
     Nevnímal nic. Lidé kolem něj procházeli, ale on je neviděl, neviděl nic. Jen prázdno, jaké měl v duši. Snažil se představit si život bez ní. Snažil se si představit, jak by vypadaly porady, kde by nebyla ona. Kde by ho nedržel její úsměv a její oči. Přemýšlel o každém dni, kdy ji potkal, kdy ji viděl, kdy ji vedle sebe cítil. Před očima se mu míhal den za dnem. Chvilka za chvilkou. Každý okamžik, který strávil s ní; když jí nepřímo řekl, že ji miluje, když se dotýkal svými rty jejích… Když byla blízko… a přesto tak daleko. Nikdy mu nemělo být dovoleno být s ní. Ale všechno může mít své řešení. On ho znal, věděl, co by mu ji dalo. Už nyní věděl, že to udělá, ať svůj boj se životem prohraje nebo vyhraje. Nebyl důvod, aby tu zůstával dál, když by tu nebyla ona.
      Ani nevěděl jak, ale ocitl se u svého stolu. Vytáhl z jedné poličky popsaný list papíru a posadil se. Pak, stále ztracen v šedých mlhách zármutku, se dolů podepsal a papír vsunul do obálky. Tu pak položil doprostřed stolu a zvedl se.
„Jacku?!!“ Ten hlas k němu přicházel z velké dálky. Jen další představa. Další sen. „Jacku!!“ Mlha se mu začala rozplývat před očima. Věci, lidé, místnosti se mu začaly odhalovat. Spatřil Daniela, jak k němu běží. Byl vyděšený a očividně na pokraji sil. Mimoděk pohlédl na hodiny. Už to bylo přesně deset hodin, co naposledy viděl ji. Sam. „Tady jsi! Jacku, musíš jít se mnou… Něco se stalo.“ Chytil ho za rukáv a otočil se, táhnul ho s sebou. Jackovi se oči zalily slzami. Dokud byl v tom podivném stavu, kdy nic nevnímal. Nic necítil… Bylo mu dobře. Teď na něj naplno dolehla ta prázdnota a strach. Nedovolil jim však vyplout na povrch. Silou vůle slzy zatlačil a zamrkal. Byly na ošetřovně. Přímo proti nim stála skupinka lidí. Byla tam Janet, Teal´c, generál i Samanthin otec, Jacob. Ti všichni na něj hleděli. Cítil se, jakoby ho v hodili do ledové vody. Nemohl dýchat, nemohl se ani hnout. Byl ochromený strachem. Na svých zádech ucítil něčí ruku, zvedl oči a spatřil Jacoba.
„Já… Je mi to líto… Nedokázal jsem jí dostatečně ochránit.“ Zavrtěl hlavou Jack, když se jeho hlas vytratil. Podíval se mu do očí. Do očí člověku, který dal život té ženě, kterou tolik miloval.
     Přiznal to. Ano. Miloval ji. Skutečně. Ač si vždy myslel, že tyto city dávno odešly se smrtí jeho syna a ona ho pouze přitahovala, nyní si byl jistý tím, že mu vrátila život. Vrátila mu chuť do života. Vrátila mu schopnost cítit něco k druhému člověku. Znovu ho naučila milovat.
„Jacku, tohle nebyla vaše chyba, nemohl jste vědět, co se stalo v té chvíli, kdy jste ji ztratil z očí.“ Zavrtěl Jacob hlavou a pomalu vykročili k ostatním.
„Ale-“
„Měla svoji hlavu, nikdy by vám nedovolila, abyste jí hlídal příliš. Tohle byla chyba. Nikdy po mě neměla zdědit tuhle vlastnost.“ Mírně se na něj pousmál a minuli skupinku jejich přátel. „Děkuji vám, Jacku.“
„Cože?!“ Jack zkameněl a zpříma pohlédl na Jacoba. Ten zvážněl.
„Vždycky jsem věděl, že jste dobrý chlap. A také jsem věděl, že smrt vašeho sny, odchod manželky… Že to vše vás poznamenalo. Litoval jsem vás, protože mě když zemřela žena, odešla ta část schopná milovat s ní. Děti byli to jediné, co mě drželo při životě. Když jsem vás pak poznal, cítil jsem, že se něco změnilo. Cítil jsem to zvláštní napětí, který bylo mezi vámi a mou dcerou. Všechny ty roky jsem se díval, jak vás postupně měnila. Jak vám vracela úsměv na tvář. Jak vás držela při životě.
     Nyní jsem pochopil, na co jsem se celá léta díval. Pozoroval jsem muže a ženu, milujících se tak moc, jak je člověk schopný jen jednou za život. Jacku, Sam nepotkala žádného muže, který by jí dal tolik co vy pouze jediných pohledem. Prožila tolik smutku a ztrát, že si to jen těžko dovedeme uvědomit. Nedovolte, ať to zažije znovu. Už ne.“ Jack si uvědomil, že se zastavili v rohu místnosti. Pomalu mu začalo docházet, co mu Jacob právě řekl. Začala v něm hořet jiskřička naděje. Přesto však stále neviděl tu, která ji zapálila.
„Tati.“ Bylo to jako závan větru, přesto se mu ten hlas rozlehl v uších jako zvon, otočil se. Na posteli úplně na konci řady ležela ona. Mírně se usmívala na svého otcem který jí pevně držel za ruku a druhou jí hladil po tváři.
„Musím už jít holčičko.“ Políbil ji na čelo.
„Proč?“ Smutně se zeptala. Toužila být s ním alespoň pár hodin.
„Je načase se vrátit. A,“ kývl na Jacka, „je tu někdo, kdo se o tebe dokáže postarat daleko lépe, než já. Někdo, kdo se o tebe bude starat po zbytek života, pokud to dovolíš, pokud konečně svolíš k tomu, být milována.“ Pustil její ruku, usmál se na ni a odešel. To však Sam nevnímala. Její zářící oči viděly jen jedno.
     Otevřel ústa aby něco řekl, ale nenacházel slova. Pevně sevřel rty a pohlédl na ni. Stále nemohl uvěřit tomu, co mu právě bylo řečeno. Tomu, že se na něj Sam dívá bez jakýchkoliv lží a zábran. Že její oči září jen pro něj. Nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou a sklopil oči. Pak se otočil, skupinka jejich přátel tam stále stála a pozorovala je. Jen Jacob se na Jacka usmíval. Jen on totiž věděl, co se teď mezi jeho dcerou a Jackem děje.
„Jak… Jak je vám?“ Tiše se zeptal a popošel blíže k její posteli.
„Hrozně.“ Unaveně se usmála a zavřela oči. Překvapeně zamrkal, zřejmě usnula. Otočil sek odchodu, když ho ale zadržel jemný dotek. Obrátil hlavu zpět. Dívala se na něj přimhouřenýma očima a její prsty se zlehka dotýkaly jeho dlaně. „Prosím, nechci tu být sama.“ Zašeptala, pak sklopila oči, „já… zdálo se mi, jak si říkal, že už mě nikdy neopustíš… Že mě nikdy nenecháš samotnou…“ Vydechla a pak k němu znovu vzhlédla, „byla to pravda?“
     Jack na ni dlouho hleděl a nic neříkal. Jasně viděl, jak se jí zlehka třesou rty. Byla přímo vystrašená z jeho odpovědi. Mlčky se ohlédl a natáhl pro židli. Tu si pak postavil vedle její postele a posadil se.
„Ano, slíbil jsem to. Byla to pravda. Nikdy tě už nenechám samotnou.“ Sam vydechla a s úsměvem pohlédla na ostatní. Janet se na ni povzbudivě usmála. Začali se rozcházet. Jen její otec jí ještě věnoval poslední úsměv, než s Jackem osaměla.
„Proč?“ Tiše se ho zeptala. Jack se pousmál a vzal jí za ruku. Ucítila příjemné teplo na dlani, když ji tam políbil. Stále se jí však nedostávalo odpovědi. „Proč jsi to řekl? Proč si na mě tak hodný, tak…“ Nedokončila, protože jí jeho prsty umlčely, když jí je přiložil na rty.
„Ššš,“ usmál se na ni a přejel jí palcem po rtech, pak se ohlédl, jen tyhle nevinné doteky dokázal skrýt před kamerou. Víc nic. Děkoval za to, že zaznamenávají pouze černobílý obraz. „Řekl jsem to proto, že je to pravda. Ať se stane cokoliv, Sam, nikdy tě neopustím. I když mě od tebe něco odtrhne, vždycky ti budu na blízku.“ Náhle zpanikařil. Objevily se jí v očích slzy,
„Ale proč?“ Zašeptala hlasem, který jasně naznačoval, že nemá daleko k pláči. „Prosím, řekni to.“ Jack na ni dlouze hleděl se zatajeným dechem, než jí stiskl dlaň oběma rukama a zhluboka se nadechl.
„Miluju tě. Víc než svůj život. Víc než bych si kdy dokázal představit.“ Zamumlal, Sam se zasmála a po tváři jí ztekla slza.
„Ach bože, řekl jsi to.“ Vydechla, v celém těle jí najednou pulzovala vařící se krev. Byla tak šťastná, že myslela, že se rozskočí. Cítila, jak se jí do tváří hrne krev, jak jí stále a stále zalévají vlny euforie. Nedokázala uvěřit, že se to stalo. Kolikrát si i ve snech přála, aby to řekl, ale nestalo se… A nyní…
„Sam já,“ přerušil tok jejích myšlenek, do reality jí vrátil jeho vážný hlas.
„Ne, Jacku, alespoň teď ne… Neříkej, že je to nemožné… Dnes ne… Nech mi alespoň chvíli.“ Zaprosila a spodní ret se jí třásl od potlačovaného pláče. Vlil jí jedinou větou tolik štěstí do těla a teď, jakoby jí přeťal žíly.
„Sam, ne, tohle jsem říct nechtěl.“ Rychle zavrtěl hlavou. Ona však zavřela oči, aby zadržela slzy, i když marně. „Miluji tě a nic na světě mě nedonutí abych se tě vzdal… Rezignuji…“
„Cože…“ Vykoktala.
„Moje rezignace leží v bílé obálce na mém stole. Je adresována generálovi. Určitě ji už někdo našel.“ Odmlčel se, znovu se ohlédl na kameru, pak zpět na Sam. Ležela v posteli. Byla bledá a rozcuchaná, přesto nadpozemsky krásná. „K čertu se vším.“ Zamumlal, její oči se rozšířily, když se naklonil a přitiskl svoje horké rty na její.
     Přivřela oči a volnou rukou mu zajela prsty do vlasů, aby si ho ještě více přitáhla. Tak strašně nechtěla, aby tahle chvíle skončila. Aby se od ní odtáhl, aby už necítila jeho rty na svých. Zvedla hlavu a jemně ho kousla do rtu, ucítila, jak jí jazykem jemně zatlačil na zuby. Okamžitě se mu podvolila a oddala se tomu polibku.
„Bože, jak moc tě miluju…“ Zašeptala, když přerušil jejich polibek, aby se mohli nadechnout. „Tak strašně moc.“
     Jack se usmál a políbil ji na špičku nosu. Pak si ruce složil na kraji její postele a opřel se o ně bradou.
„Spi, jsi ještě slabá… Až se probudíš, budu tady… Nikam neodejdu, přísahám…“ Sam se pousmála a natočila k němu hlavu, jejich nosy se skoro dotýkaly. Mírně se nadzvedla a políbila ho. Pak usnula. Usnula s vědomím, že muž, který miluje ji a ona jeho, bude už navždy vedle ní. Že tu bude jen pro to, aby jí stále miloval.

Konec!!!