Titul: Seven days
Autor: Ehlana
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Charakter-smrt
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Výlet do hor se může stát snem...nebo noční můrou?

__________________________________________________________

„Je to jen sedm dní, pane. Navíc jsem si jistá, že tam určitě někde bude nějaká voda, kde bude plavat pár ryb.“ Znovu zamrkal a když otevřel oči, která ho prosila každým milimetrem. Natož ty oči! Prostě psí… Nebo taky Saminy. Měl chuť zaškrtit sebe i jí.
„Slibujete?“ Povzdechl si. Vidina 7 úžasných dní na břehu rybníka v Minessottě se mu rázem rozplynula jako pára nad hrncem. Její místo vystřídala vidina 7 dní plných šplhání po horách. Jediným příjemným aspektem byla skutečnost, že měl být s Carterovou po celou dobu sám.
„Jistě.“ Zářivě se usmála a otočila se ke svému autu.
„Carterová?“ ozval se, jen co si sedla a chtěla zabouchnout dveře. Zvedla k němu oči. „Proč vlastně zrovna já?“
„Protože Daniel i Teal´c neměli čas… Pane.“ Omluvně se na něj usmála. Jack pozvedl obočí a zavrtěl hlavou.
„Tu otázku beru zpět. Lepší to neslyšet.“ Obešel svoje auto provázen Saminým jiskřivým smíchem a nasedl. Pak jí jen nepřítomně zamával a odjel. Kdyby se ohlédl, viděl by Sam, jak se potěšeně usmívá.

„Za hloupost považuju už jen to, že mě vyzvedáváte vy, Carterová!“ Naoko poníženě klesl na sedadlo spolujezdce terénního auta, které Sam zaparkovala před Jackovým domem.
„Ale plukovníku.“ Rozesmála se a nastartovala. Vyjela na cestu a pustila rádio. „Aspoň teď mě nechejte „velet“, pane… Přeci jen, do cíle tady trefím jen já.“ Skrytě po něm mrkla, aby se ujistila, že nepřestřelila. Když ale spatřila výraz, jaký se mi na tváři usadil, nekontrolovatelně se rozesmála.
„Carterová, nevzala jste si ráno něco?“ Napůl kysela a napůl pobaveně zareagoval na její smích.
„Já… Promiňte.“ Přidušeně odpověděla a dál se smála. Jack jen zavrtěl hlavou.
     Šťouchanec? Ne, to přece ne… Ale že by… Šťouchanec!! Jack zamrkal a vztyčil se, vzápětí ho prudce stáhl bezpečnostní pás zpět na sedadlo. Poklepal hlavou a rozhlédl se. Nic. Tma. Promnul si nechápavě oči. Tohle byla vážně divné. Pak se odněkud ozval tichý smích. Otočil se a vyjekl. Překvapeně. Jen pár centimetrů od jeho tváře byla „ona“. A zase se smála. Znovu zamrkal.
„Carterová…?“
„Mrzí mě to, nejspíš jste čekal nějakou příšeru, co? Jsme tady, pane…“ Pobaveně mu oznámila. Neubránil se zívnutí.
„Tak brzy?“
„Prospal jste skoro deset hodin… Sice nechápu jak, ale prospal…“ S úsměvem rozsvítila. Bolestně přimhouřil oči.
„Deset?! Blbost. Carterová… Kde to jsme?“
„jak jsem řekla.“ Úsměv se jí rozšířil. „V cíli. Dneska přespíme tady v hotelu a zítra ráno vyrazíme pěšky nahoru.“ Odepnula si pár a vystoupila. Jack následoval jejího příkladu. Teprve teď si všiml, že stojí na malém parkovišti u nevelkého domku a kolem je podle všeho neproniknutelný les.
„Hezké.“ Na tváři se mu objevil úsměv. Sam zaškubaly koutky a vyrazili k hotelu.
„Jestli vám to nějak vadí, pane, můžu se vyspat v autě.“ Zamumlala, když Jack už několik minut nerozhodně stál vprostřed ložnice – jejich pokoje. Jack se na ni nervózně usmál.
„Mělo by? Neblbněte přece, Carterová. V autě byste se těžko vyspala.“ Zavrtěla hlavou ač jeho rozum vykřikoval, že zešílel, pokud s ní chce spát v jedné manželské posteli.
„Tak fajn.“ Sam s úsměvem shodila krosnu a protáhla se kolem Jacka, aby mohla zavřít dveře. „Máte hlad? Protože dole už mají asi zavřeno, něco bych vám skočila udělat do kuchyně…“ Jack překvapeně povytáhl obočí.
„Vy sem asi jezdíte často, že jo, Carterová?“ Sam se usmála.
„Jen když mám čas. Tak chcete něco?“
     Sam se převalila a otevřela oči. Hodiny ukazovaly třetí ranní. Zívla a otočila se na druhou stranu. Neubránila se úsměvu. Spal, tváří k ní a na rtech mu pohrával drobný úsměv. Natáhla ruku a opatrně, aby ho nevzbudila, mu prsty prohrábla prošedivělé vlasy. Pak se tiše zvedla a odešla do koupelny.
     Probudila ho známá vůně ranní kávy. Posadil se a protahujíc koukal po místnosti. Sam však nikde neviděl. Pouze na stolku u postele stál tác se snídaní. Najedl se, osprchoval a začal být nervózní. Takže, když těsně před půl osmou vešla Sam do pokoje, značně se mu ulevilo. Pozvedl obočí - na sobě měla lehké, ale teplé plátěné kalhoty, pohorky, sportovní bundičku a pod ní upnutý top. Při tom pohledu těžce polkl.  To, co viděl, se mu líbilo daleko víc, než bylo dobré.
„Dobré ráno, pane.“ Kývla na něj. „Věci jsem snesla dolů, takže pokud tady ještě něco nechcete, měli bychom vyrazit.“
„Fajn.“ Souhlasil a rozhlédl se, aby se ujistil, že tady nic nenechají.
     Blížilo se k polední. Sam s úsměvem klesla na kámen a s našpulenými rty se ohlédla na Jacka.
„Carterová, můžete mi vysvětlit, jak tyhle nálože dokážete na zádech táhnout při každé misi?!“ Udýchaně se jí zeptal a shodil vedle ní svou bagáž. Sam se ušklíbla.
„Už jsem si zvykla. Přeci jen, tahám se s tím už pár let.“ Odmlčela se a věnovala mu dlouhý pohled, „myslela jsem, že víte, co já i Daniel taháme na zádech, když nás protahujete těma svýma „zkratkama“…“
„Fajn, bod pro vás.“ Obrátil oči v sloup. Všiml si tak, že se Sam stále vesele usmívá. „Kam máte dnes v plánu dojít?“
„To záleží na vás, jestli chcete spát pod širákem nebo v jeskyni.“ Zasmála se a vyskočila na nohy, pak i přes jeho protesty, vytáhla na nohy i Jacka.
„Spaní pod širákem je náhodou fajn.“ Poznamenal Jack a přitáhl si bundu blížeji k tělu. Seděli u ohně, zády se opírali o strom a tiše pozorovali praskající centrum světla a tepla, které Jack založil.
„To sice jo, jen je to o trochu lepší, když na vás neprší.“ S kyselým úsměvem mu naznačila, ať se podívá vzhůru. Jack už dopředu ublíženě zasténal a pak zvedl oči. Černé praky už hvězdnou oblohu skoro zakryly, kam až dohlédl. Jeho toulajícího ducha do těla stáhla zpět Sam, když se soukala ze spacáku. Jackovi to na rtech vykouzlilo široký úsměv. Sam se na něj zašklebila a vytáhla ze své krosny celtu. Tu pak společně natáhli mezi stromy tak, že jim vytvořila malý, skromný úkryt před deštěm.
     Kapky na voděodolnou látku začaly bušit asi minutu po tom, co Jack zalezl za Sam pod celtu.
„Proč jste vlastně nezvala stan?“ Zeptal se jí chvíli po tom a zavrtěl se. Stále nemohl najít místo a polohu, ve které by se dalo alespoň trochu ležet, aniž by ně něj nepršelo, nebo by ho někde netlačil kořen stromu.
„K čemu? Je to těžká zbytečnost.“ Pokrčila rameny a se zájmem dál sledovala jeho snažení. Po chvilce se na něj trochu zklamaně usmála a přerovnala krosny. Vzápětí se pohodlně natáhla a poklepala na místo vedle sebe.
„Kruci, Carterová!“ Zavrčel po hodině mlčení Jack. „Proč mám pocit, že ze mě od začátku děláte totálního blbce?!“
„Pane?!“ Překvapeně se posadila a pohlédla mu do očí.
„Prostě mám pocit, že sotva jsem vlezl do vašeho auta, neustále se objevuje něco, co je pro mě problémem a pro vás zpestřením dlouhé chvíle…“
„Ah, plukovníku…“ Zašeptala a zavrtěla hlavou. „Je mi to líto, jsem už taková… Divím se, že jste se mnou vůbec v SG-1 vydrželi tak dlouho… Nejspíš proto se mi dlouhodobé vztahy vyhýbají…“ Tiše dodala sama pro sebe. Jack to však slyšel celkem jasně.
„A co ten… Pete?“
„Pete.“ Povzdechla si s hořkostí v hlase.
„Carterová?“ opatrně jí oslovil. „Je mezi vámi všechno v pořádku?“
„Ne tak úplně,“ zavrtěla hlavou a podívala se do tmy. „Vlastně je všechno úplně špatně. Rozešli jsme se. Je to pár dní.“
„Rozešli?“ Překvapeně zopakoval, „vypadal, že je do vás blázen… Proč?“
„Z toho samého důvodu,“ nostalgicky se pousmála, „proč jste na mě před chvílí vyjel…“
„Omlouvám se.“ Zamumlal. Sam jen pokrčila rameny.
„Vždyť je to jedno. Máte právo se zlobit. Zvorala jsem to. Vždycky to zkazím já.“ Proti své vůli Sam zívla a tak si lehla, čelem k Jackovi.
„Když víte v čem je chyba, proč s tím něco neuděláte?“ Natáhl se vedle k ní.
„Protože bych musela zahodit všechny ty roky, které jsem věnovala programu Hvězdné brány i všem svým projektům.“ Sam se odmlčela. „A odejít z armády, z SGC. Jiný způsob není…“
„Asi bych teď měl říct, udělejte to a buďte šťastná,“ zamyšleně, ale upřímně odvětil, „to bych si však musel utrhnout hlavu, protože celé SGC je postaveno na vás a vašich znalostech.“  Sam se potěšeně pousmála.
„Je to začarovaný kruh. Oni se zkrátka nikdy nedokázali vyrovnat s tím, že pracuji prakticky furt. Že jsem naprosto nezávislá…“ Zavrtěla se. Byla jí pořádná zima. Ač hlásili, že bude teplo, počasí jakoby se zbláznilo.
     Jack jí zkoumavě pozoroval. Než se po pár minutách definitivně rozhodl, posadil se a rozepnul na boku svůj spacák. Všiml si, že ho Sam pozorovala zvědavýma očima. Neubránil se drobnému úsměvu, když se natáhl i po jejím zipu a rozepnul ho. Pak, jak Sam odhadovala, zapnul spacáky do jednoho.
„Nebo chcete zmrznout?“ Usmál se na ni , všiml jsem si, že se klepete zimou…“ Dopnul jim spacák až hlavě a pak se položil vedle ní. Když po pár vteřinách ucítila jeho ruce, jak jí objaly kolem pasu, klidně usnula.
     Probudil ho tichý zpěv lesních ptáků. Okamžitě se mu vybavil včerejší rozhovor. Natáhl se pro hodinky. Bylo už po osmé. Překvapeně zamrkal, touhle dobou už obvykle bývala Sam dávno na nohou. Náhle mu došlo, proč mu tak brní ruka. Sklopil oči a usmál se. Ležela, přitulená k jeho tělu. Opatrně, aby jí nevzbudil, jí prsty jemně zajel do vlasů. Pak, bez sebemenšího zaváhání jí políbil na špičku nosu. Usmála se a zavrtěla sebou. Spala však dál. Už dávno věděl, že se jen tak lehce neprobudí. Proto jí dal ruce kolem pasu a ještě pevněji ji k sobě přitiskl. Takovýchhle okamžiků bylo jako perel. Byly tak vzácné, že když nastaly, odmítal se jich vzdát.
„Pane?“ Nic. Jen se spokojeně převrátil na bok a dál si nechával zdát o majitelce tohoto hlasu. „Pane?!“ Tohle bylo divné – blesklo mu hlavou a otevřel oči. V tu chvíli na něj jako blesk dolehl podtón jejího hlasu a on si uvědomil, že ho nečeká nic dobrého. V ten samý okamžik jeho se jeho obličej vykoupal v pořádné dávce ledově studené vody. Jakoby někde v dálce slyšel její hlas křičící „prosím…né!“ Když jí chytal za pas a v příštím okamžiku se kutáleli po svahu dolů mezi stromy. Jen zázrakem se jim žádný kmen nepřipletl do cesty.
     S bolestným zaskučením oba dopadli na břeh malé říčky. Oba obalení hlínou, která se pomalu měnila na bahno, jak jejich oblečení nasakovalo vodou.
„Pane…“ Těžce vydechla a zahýbala nohama. „Nemůžu dýchat.“ Poklepala mu na záda a naznačila tak, že by nebylo od věci, kdyby se z ní odvalil.
„Ou, promiňte.“ Zamumlal, i on měl vyražený dech. Nadzvedl se na loktech a pobaveně zpozoroval, jak se Sam zhluboka nadechla. Tahle pozice se mu velice líbila a protože mu to stále nepřipadalo jako vhodná odplata, chytil po dechu lapající blondýnku za boky a prudce jimi trhl, oba se tak skutáleli do vody.
     Jasně jí na očích viděl, jak má sto chutí na něj pořádně zařvat, ale neudělala to. Jen mu hleděla do očí naprosto neschopná čehokoliv. Voda je mrazila, ale oni si toho nevšímali. Byli jako v transu. Ani skutečnost, že začalo znovu pršet, je neprobudila. Do reality ho vrátilo až teplo jejího dechu, které ucítil na tváři. Pohnul hlavou a jejich nosy se téměř srazily. Celý svět se s ním zatočil, když se jeho ruce ocitly na jejím těle, které na něm leželo, a jeho rty se přitiskly na ty její a spojily se v jeden dlouhý, vášnivý polibek.
     Náhle to skončilo. Do očí se mu vrátil zrak, viděl, jak má hlavu lehce natočenou a hledí stranou. Jemně se dotkl její tváře a donutil jí tak, aby se mu dívala do očí.
„Tohle se nemělo stát.“ Zašeptala.
„Sam, proč? Protože to zakazuje armáda? Odejdu, stačí abys řekla jediná slovo.“ Tiše řekl, „když jsi mi nabídla, abych s tebou strávil těchhle sedm dní, váhal jsem, protože jsem věděl, že být ti tak blízko a nesmět se tě ani dotknout… To byla představa rovná pobytu ve vězení s možností úniku, ve kterém by mi bránil jen obyčejný papír…“
„Jacku… Prosím.“ Vydechla a oči jí zářily. Pak rozhodně zadržela jeho ruku, která jí jemně hladila po těle a drala se pod oblečení. „Tímhle si jen zničíme všechno, co jsme po léta budovali…“ Přerušila jejich oční kontakt a opatrně z něj slezla. Posadila se vedle jeho hlavy. Podíval se na ni. Mokré vlasy se jí lepily na tvář. „Navíc, já si už nejsem jistá, zda-li dokážu znovu překonat další zklamaní… A už vůbec nechci abys to byl ty, kdo mi řekne sbohem.“ Vrávoravě se postavila. „Zapomeň na to, co se před chvílí stalo. Prosím, kvůli nám oběma.“
„Sam…“
„Jacku, prosím.“ Otočila se a pomalu začala šplhat zpět k jejich věcem. Cestou děkovala za déšť, který skryl její slzy.
     Blížil se čtvrtý den. Seděli mlčky u ohně, najednou nevěděli, co říct. Už dva dny sestával jejich rozhovor maximálně z pěti slov denně. Sam se bála, že mu příliš ublížila a Jack, že řekl až moc.
     Podívala se na nebe. Bylo jasné. Černou oblohu ozařovaly pouze miliardy hvězd a jediný měsíc. Musela se znovu usmát při myšlence, že může po těch hvězdách kráčet. Ač se jim to stalo běžnou denní rutinou, stále jí to připadalo jako zázrak. Zvedla se, aby se přesunula do jejich úkrytu na noc, když v tom ničím nerušené ticho prořízl ostrý výstřel. Oba ztuhli a podívali se na sebe.
„Že by-?“ Začal Jack, Sam ho však umlčela zavrtěním hlavy.
„Lov je tady přísně zakázán, můžou to být jedině pytláci.“ S tvrdou tváří se sehnula a vytáhla z krosny revolver. Jack pozvedl obočí. Zachytila jeho pohled. „Bylo by šílenství sem jet beze zbraně.“ Jack přikývl a když i on vytáhl zbraň, neubránila se úsměvu. „Radši ten oheň uhaste, pane.“ Jack nahrnul do ohniště vlhkou hlínu, která byla kolem. Okamžitě se všechno kolem nich ponořilo to temnoty.
„Myslíte, že se přiblíží i k nám?“ Po pár minutách se zeptal. Kdyby chtěl, mohl by si to zjistit sám, ale správně odhadl, že Sam tohle už tady zažila a nejspíš i dobře zná jejich cesty. S těmi slovy dopnul svou krosnu. Všechny věci měli sbalené.
„Je to možné,“ váhavě přikývla, její další slova však zanikla v dalším výstřelu. Už mnohem blíže k nim. „Je to jisté.“
     Její odhad se splnil přibližně po dvaceti minutách. Asi deset metrů od Sam se z tmy vynořili tři muži. Jeden za sebou táhl mrtvého jelena a zbylí dva měli pušky a baterky. Jack na Sam zamával, aby se přikrčila. Ani jeden z nich nechtěl riskovat střet. Věděli sice, že ti tři by proti speciálně cvičeným vojákům neměli šanci, ale náhoda je pes. Oba se tak tiše jako stíny skrčili v temnu stromů a vyčkávali, jak se situace vyvine.
„Neměli bychom se vrátit, Dave? Tady poblíž jsme přece minule potkali šerifa… Už si určitě pořídili novýho.“ Sam se otočila na Jacka. Tohle zřejmě nebyli jen obyčejní pytláci.
„Nevyšiluj!“ Tvrdě ho okřikl muž s puškou vpředu a posadil se na kmen padlého stromu jen pár metrů od Jacka. „Zbavil jsme se kvůli těmhle kecům už jednoho chlapa, takže pokud ho nechceš následovat po zem, držel bych bejt tebou hubu.“
„Dave,“ oslovil ho třetí muž, ten co táhl „kořist“. „někdo tady ještě před chvíli byl.“
„Cože?“ Ten, zvaný Dave, vyskočil na nohy a odjistit zbraň. To udělali i Sam s Jackem.
„Může to být nanejvýš půlhodina, co tady hořel oheň.“ Dave přivřel oči. „Nemůžou být daleko.“
„Jsou stále tady.“ Zavrčel Dave. Všichni si začali přeměřovat do noci ukryté okolí, v doufání, že něco uvidí. „cítím je tady. Ale jsou dobře schovaní.“ I přes tu tmu Sam jasně viděla Davův obličej. Zle se šklebil, když se natahoval pro něco, co měl upevněné na zádech. V dalším okamžiku tam stál s vojenským automatem a jeho prst nemilosrdně držel spoušť.
„Sam, pryč!“ Zařval Jack a vrhl se z kopce dolů. Jeho hlas zanikl v hlučné salvě střelby.
„Myslíš, že jsme je dostali?“ Pochybovačně se zeptal jeden z Davových mužů.
„Pokud to nebyly vycvičený krysy tak určitě.“ Přikývl. „Tahle salva by stačila i na to, aby z nich udělala cedník.“ Odmlčel se a vzal provaz, na kterém měli mrtvé zvíře. „Radši vypadneme, tohle mohlo upoutat něčí pozornost.“
     Jack bolestně zasténal a sáhl si na temeno hlavy. Na prstech mu ulpěla krev. Zvedl hlavu a rozhlédl se. Bylo už jasné světlo a on ležel pod prudkým svahem. Přesněji řečeno, kdyby ho nezastavil strom, asi by skončil někde pod útesem a rozhodně by teď nevrčel kvůli bolavým zádům.
„Carterová?“ zavolal a s obtížemi se posadil, čekal, že Sam bude někde poblíž, protože když zařval ať skočí, byla těsně vedle něj. Znovu si sáhl na temeno. Rána pomalu přestávala krvácet. Alespoň něco. Náhle na něj dopadl včerejší večer. Vždyť musel být v bezvědomí víc jak šest hodin! Proč ho nevzbudila? A kde vůbec je?! Jack se vyděšeně rozhlédl kolem sebe. Sam nikde neviděl… Začala se ho zmocňovat panika. „Carterová?!“ s námahou se vyškrábal na nohy a znovu se rozhlédl. Zamotal se s ním svět, že se sotva stačil chytit stromu, aby se neskácel zpět k zemi. „Sam!!!!“ Zoufale zařval a začal se škrábat nahoru. Ani omylem si nechtěl přiznat, že by mohla být také dole pod srázem. Cestou si začal uvědomovat, co se stalo potom, co se vrhnul dolů. Sám se začal divit, že ještě žije.
     Když se vyškrábal nahoru, sotva popadal dech. Sykl, když se dotkl hrudníku. Uvědomil si, že náraz mu zřejmě polámal pár žeber. Udýchaně se rozhlédl, na jejich věcích i okolních stromech byly jasně patrné stopy střelby.
„Sam?!“ Zakřičel, žádné odpovědi se mu ale nedostalo. Hlasitě zaklel a belhal se k místu, kde se v noci skrývala.
     Zarazil se. Na pár vteřin se z něj stala kamenná socha. Vzápětí se mu z úst vydralo bolestné zavytí a nedbajíc na bolest na prsou se rozběhl. Po pár metrech skončil na kolenou a jeho ruce se rozklepaně dotkly rozcuchaných blonďatých vlasů. Zrak mu spočinul na jejích prsou. Nedýchala. Pomalu po ní klouzal pohledem hledajíc nějaká zranění. Až je našel. Srdce se mu téměř zastavilo.
     Ucítil, jak se mu do hlavy hrne krev. Zaskučel jako zraněné zvíře a položil si hlavu na její hrudník. Po chvíli se zvedl a pohladil jí po studené a bledé tváři. Znovu jí přejel pohledem. Ležela v tratolišti krve. Pak ucítil na tváři letmý dotek kapek. Znovu začínalo pršet. Bez jakékoliv naděje jí sáhl na krk a znovu jím projela ostrá bolest. Zrak se mu zamlžil a on cítil, jak pomalu klesá k zemi. Stále se však díval na její tvář, otočenou k němu. Měla zavřené oči. Na čele velký krvavý šrám, který jí zbarvil pár pramínků vlasů do ruda. Klesl na mokrou zem, jeho ruka se přesunula k jejím vlasům a prsty jí do nich zajel. Pak se jeho oči zavřely.

„Měl by se už probudit…“ Světlo. Nic víc. Jen ostré světlo. A hlas. Ale čí? Neznal ho a ten hlas se stále přibližoval… „Ta rána do hlavy sice je vážná, ale tak dlouhé bezvědomí…“ Pokusil se otevřít oči, aby zjistil, jestli je skutečně mrtvý. „Probouzí se…!“ Pootevřel oči, to prudké světlo se mu zarylo do očí a celým jeho tělem projela ostrá bolest. Po chvíli je znovu otevřel. Před očima viděl rozmazané tmavé stíny, které se postupně zostřovaly v postavy. Zamrkal. Poznal ten hlas, ale nepoznával okolí.
„Jacku!“ Daniel k němu přiskočil. „Co se proboha stalo?!“ Jack otevřel ústa, aby se zeptal, kde je Sam, nemohl ze sebe však vydat ani hlásku. Daniel se otočil ke nějaké tmavovlasé dívce. Ta mu podala sklenici s vodou. Daniel jí přidržel Jackovi u úst a dovolil mu jeden doušek.
„Kde… Kde je Sam?“ Zachrčel Jack, jakmile získal kontrolu nad svým hlasem. V tu chvíli mu po těle přejel mráz. Danielův výraz se totiž náhle změnil na zoufalý. A když zavrtěl hlavou a otevřel ústa, aby něco řekl, sebral v sobě Jack dost síly na to, aby zvedl ruce a, možná dětinsky, si je přitiskl na uši. Nechtěl to slyšet. To, že je skutečně mrtvá. Nechtěl se s tím smířit. V tu chvíli mu v hlavě znělo jen jediné: „proč žít, když už není pro koho“.
      Daniel si povzdechl, zavrtěl hlavou a odešel. Teprve, když za sebou zavřel dveře, mu po tvářích začaly téct slzy. Zavzpomínal na předchozí dva dny. Volal mu majitel zdejšího malého hotelu, že Sam Carterová a Jack O´Neill byli nalezeni v lese. A když pak dorazil… Když jí viděl… Když viděl tu krev… v tu chvíli si uvědomil, že neztratil jen jednoho milovaného člověka, ale dva. Věděl, že nic už nebude stejné.

Konec