Titul: What was and what is
Autor: ehm, hledám :oD
Překladatel: Ehlana
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Trochu poeticky psané o vyrovnávání se se smrtí.

_______________________________________________________________

On je sluncem a zároveň mrazivým světlem na mé tváři. Ten okamžik mi vzal jeho vřelost a vysál mi život a energii z toho věčného plamene, co uvnitř mě plál. Zůstanu nakloněn ve větru… Na hladině vzpomínek držíc se zálivu na hodně dlouho…

„Jdi dál.“ Zlehka zamumlala.

„Nechci…“

„Já vím.“

Železná branka se zakývala v pantech nad vadnoucí trávou. Podruhé se zastavuji na začátku cesty. Mezi větry a kameny okolo vršku, kde je skrytá okolnímu světu pamětní deska.

Moje mysl je chycena ve víru a jako vzpomínky zasazené hluboko v mé mysli se dotýkám svého temnějšího…nejtemnějšího já. Dotýkám se jejího obličeje a cítím jemnost kontur tváře a brady. Můj nos zahořel, cítíc vůni nevinnosti ve větru. Zhluboka jsem se nadechl a začal stoupat po pěšině. Kameny a prach se šoupaly pod mými kroky a já se zarazil, jak se mi z toho všeho podlomila kolena.

Nechci, ale udělám to v každém případě.
Její teplo zastínilo slabé sluneční světlo. Hladíc má ramena stále mě za zády. Čekala tiše, ale mohl jsem slyšet její zrychlující se dech v naříkajícím větru. Úzkostlivý, vystrašený, hrdý? Napřimuji záda, skláním se a čelím žulovému ochránci.

Jsem tady.

Kámen je obdélný. Září, šedý mramor mě zasáhl po vlnách černých a hnědých záblesků, až skoro zlatých v záři slunce. Natáhl jsem ruku a dotkl se té skály chránící jeho ostatky. Chlad, bezcitný hlídač značící hranice mezi tím, co bylo a tím, co je.

Zvoní mi v uších, naprázdno vybírám poslední květiny a stopky svazuji dohromady. Sára tu byla. Dívajíc se na hrob, přemýšlejíc o životě… Pokouším se o úsměv, když se dotýkám obrázku zasazeného nad slovy.

Nenávidím se.

Hnusí se mi ten starý muž přikrčený v trávě. Všechny stupidity jediného okamžiku povstávají s plnou silou. Cítím, jak mi všechno uvnitř hlavy exploduje, vyhánějíc všechny vzpomínky v dusivém spěchu. Vyšel ze mě chrčivý vzdech a já sklonil hlavu. Shýbajíc se těžce nad kamenem, obrázkem…

Jeho obrázkem.

Chci plakat, ale za těchto okolností to nedokážu. Vzlykot mi stáhl hrdlo, vzduch mi unikal skrz rty v posledním vydechnutí. Osvobodil jsem část své duše obklopené ledovým vzduchem a slyšel jsem, jak se chvěje v krutém větru. Mizerný pán rozervaného peří a zničených kostí… Bez půvabu nebo krásy, protiklad čistoty.

Vzduch zaplavil moje prázdné plíce a já pohlédl nahoru, na tu azurovou pýchu nedělního odpoledne. Ona, ta která čekala dál, je nesporně částí života, který začal, když byl položen tento kámen. Někdy ji nenávidím. Je to nenormální zlost, kterou nedokážu pojmenovat ani kontrolovat. Ale stejně tak moc ji miluji. Za čekání…, za doufání, že mrak na mém srdci přejde zase pryč.

Sedám si zpět a pokládám svoje ruce nad písmena jeho jména. Plně si uvědomujíc, že sedím před posledním soudem mého mrtvého dítěte jen proto, že je tu ona. Nemůže být žádná budoucnost, pokud se znovu objeví minulost. Nemohu doufat, že jí oklamu, zatímco duchové budou žít. Nenutila mě být zde. Cesta nás sem zavedla před hodinami; slíbil jsem jí všechno a slíbil jsem vášeň v roustoucí lásce. Řídil jsem a smáli jsme se. Konverzace naplnila všechnu prázdnotu, co jsem cítil. V tuto jedinečnou chvíli, jsem poprvé za deset let dokázal zapomenout, co se v dnešní den stalo.

Ona ví, že se tento okamžik vzpomínek obnovil.

Nebyla třeba žádná slova, jen jemný dotek na mém předloktí a nepatrné přikývnutí. Řídil jsem auto zpustlou silnicí a na nerovném povrchu se dostal do protisměru. Motor zarachotil s horlivou zlostí. Hlasy utichly. Znovu nepromluvila, dokud jsme se nedostali zpět na hřbitov a já se váhavě nezastavil před brankou.

„Jdi dál.“

„Nechci...“

„Já vím.“

Tisknu svoje prsty na otisky let na náhrobku…stopy číslic a cítím tlukot svého srdce, které těžce tluče v mém sevřeném hrudníku.

Co bych ti měl říct? Víš, jak těžce jsem bojoval s tím, abych se nezbláznil, když jsem dlouho nemohl vidět světlo ve tvých očích? Tak hluboké oči, které jiskří důvtipem, inteligencí… Byl jsem tak prázdný. Ztracen pod závojem slz až mi hořely víčka. Co bych ti měl říct o mě a o tobě, teď, v tuto chvíli?

Stromy se mi chvějí nad hlavou; déšť krvavě rudé, žlutohnědé až zabarvený do zlaté. Vzhlížím, rychle mrkajíc proti nezadržitelnému svitu zapadajícího slunce.Odpověď leží všude za zatemnělou oblohou Země. V dotecích, pohlazení, vzestupu i pádu hor, ve víru oceánů…

Miluji tě, Charlie, ale musím jít dál. Promiň mi všechno, co jsi nemohl vidět a nemohl zažít. V duchu krásy je vždy část žalu, vzpomínka, že jsi tu byl a co jsem já ztratil v tom prchavém okamžiku. Nikdy nezapomenu.

Kámen pod mými prsty se zahřál. Iluze? Nebo dotek slunce pohladil studenou skálu? Možná víc než výplod mé fantazie je to realita mé zlomené duše? Vzpřímeně jsem stál a ruce položil navrch kamene. Než jsme odešli, zmocnila se mě na dlouhou chvíli tíseň. Ohnul jsem prsty, sevřely jen prázdný vzduch. Vím, co hledám a vím, kde to najít. Dlouho to vím… Nejistě jsem si povzdechl a stiskl rty. Nemůžu změnit, co si osud vybral a nemůžu žít dál s tím žalem.

Odpustil mi a já teď odpouštím i sám sobě. Otočil jsem se a skryl slzy. Znovu. Do mysli si vrývám ztracenou vzpomínku. Tak či onak, tíha je lehčí,
hlubiny méně černé…

Jdu zpět okolo ohybu cesty a sleduji její upřený pohled. Sedí na rohu, její pravá ruka si bezděčně pohrává se zpětným zrcátkem. Patrně sleduje, úzkostlivě čeká na toho muže. Nemá žádnou představu o tom, proč se k ní vrací. Přítel, milenec, duch muže, kterého poznává.

Jsem všechno a zároveň nejsem nic.

Jako zmenšuji odstup mezi námi tak i cítím její napětí a zkouším se usmát. Je to jen trochu víc než záchvěv rtu, ale to stačí. Povzdechla si a vzala mou ruku do své.

Konec !!