Patnáctiletá dívka s dlouhými blonďatými vlasy se zamyšleně podívala ven z okna. Pak znovu na hodiny a nervózně tužkou zaťukala o stůl. Rodiče tady přeci už dávno měli být… Ano, mívali sice zpoždění, ale takovéhle…? *Ne,…nemysli na nic špatného, prostě jen uvízli v zácpě.* Znovu vyhlédla z okna do zahrady a zamračila se. Nebe se zatahovalo. *Takže ze zítřejšího výletu zřejmě zase nic nebude… Minulý týden nemohl táta a teď za to může počasí… Kruci…* Zničehonic se obrátila v očekávání ke dveřím, ale znovu nic. Povzdechla si a obrátila oči v sloup. Vzdává to. Prostě jde k Sherry, tady to stejně nemá cenu… Nebude na ně jak hloupá čekat celou noc.
Náhle jí zrak utkvěl na bílé obálce na stole. *Jak to, že jsem si jí nevšimla dřív?* Po pár vteřinách poznala písmo. Rozesmála se.
V zámku zarachotily klíče. Pobaveně zvedla hlavu.
Ode dveří se ozval známý otcův hlas. Koutky rtů se jí znovu zvedly. Byla ráda, že jsou už konečně doma. Hlavně že se už máma konečně vrátila. „Sam?“ Ani zvláštní tón jeho hlasu ji nevaroval. Narovnala se v ramenech a s úsměvem se naklonila, aby viděla na dveře.
„Tady.“ Zavolala do chodby a chtěla se vrátit k rozbalování obálky, když do místnosti náhle vstoupil její otec. Tváře se mu leskly od slz a oči měl červené… Tak zoufalého a nešťastného ho ještě nikdy neviděla…
„Proč pláčeš?“ Udiveně řekla a naklonila hlavu na stranu. Něco bylo špatně. Něco bylo HODNĚ špatně. Jacob pevně sevřel rty a pokoušel se zastavit náhlý příval slz… Zbytečně. „Kde je máma?“ S čirou hrůzou v hlase se zeptala. Neodpověděl, jen na ni dál zoufale hleděl a ona náhle pochopila. Do očí jí vhrkly slzy. „Oh, bože.“ Uniklo jí ze rtů a ona se rozbrečela. Její matka byla mrtvá.

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

Seděla na posteli. Dlouhé vlasy měla sčesané dozadu. Na sobě měla prosté černé šaty a v rukou držela několik fotografií. Z té, kterou měla na vrchu se na ní usmívala její matka… Její. A teď je pryč… A všechno s ní… I tyhle časy… Kdy jsme se s tátou smáli a běhali po zahradě s modely raket…
Zvedla oči a spatřila svůj odraz v zrcadle. Už nedokázala… Nechtěla plakat. *Maminka by nechtěla, abych plakala…* Trhla sebou-
„Sam?“ Jacobův hlas se jí donesl chodbou k uším. Zalitovala, že nechala otevřené dveře. Jeho hlava se objevila ve dveřích. „Jsi už připravená?“ Povzbudivě se jí zeptal. Očima krátce mrkl na fotografie, které držela, bolestný výraz, který měl ve tváři se tím však jen prohloubil. Sam na něj pohlédla jen na tak dlouho, aby mohla hned odvrátit oči. Jacob si povzdechl a posadil se vedle ní na postel. „Můžeme si promluvit?“ Dotkl se jejích zad. Přivřela oči. „Sam, neřekla jsi ani slovo od...od té nehody.“ Odmlčel se, Sam napadlo, že nejspíš vzpomíná na to, co viděl těsně před tím, než přišel domů… Když zjistil, že je jeho žena mrtvá. „Tvůj bratr dal jasně najevo, co cítí.“ Bolestně dodal. Otočila se na něj a sevřela rty.
„Obvinil tě.“
Jacob zavrtěl hlavou a unaveně si povzdechl. „Viním sám sebe.“
„Tvoje práce byla vždycky důležitější než my.“ Opovržlivě z úst vypustila dřív, než o tom mohla popřemýšlet. Provrtal jí pohledem. Znovu odvrátila oči.
„Víš, že to není pravda. Nechci aby jsi mi odpustila. Nevím, jestli bych to mohl přijmout. Chci jen, abys pochopila.“ Znovu si povzdechl. Tolik si přál, aby neztratil i dceru.
„Měl jsi vyzvednout mámu. Opozdil jsi se.“ Obviňujícím hlasem zastřeným pláčem mu řekla. Jacob přikývl.
„Vzala si taxíka. Stala se nehoda. Chápu to. Nemohl jsem vědět, že se to stane. Ale máma je mrtvá.“ Sam se oči zalily slzami, ani se to už nesnažila skrývat… Stejně jako Jacob. On však mluvil dál, a ona plakala víc a víc. „Nic, co řeknu nebo udělám, to nezmění. Všechno co můžu udělat je, že zajistím, aby to, co milovala nejvíce, nezemřelo s ní. Sam, bez tebe a tvého bratra, můj život skončil. Není pro mě nic důležitějšího. Neodpouštěj mi.“ Pak se zvedl, a odešel, jeho slavnostní uniformu generála ozářilo slunce a Sam se rozplakala. Hlavu zabořila do polštáře a v duchu volala matku…

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Ne, Martoufe! Přestaň!“ Rozzlobený ženský hlas přilákal jeho pozornost. Ne ani tak to, že byl ženský a hlasitý, ale to, že patřil jí. Že patřil jeho podřízené… Majoru Samanthě Carterové.
„Samantho! Prosím… Řekni mi pravdu… Řekni mi o všem, co víš o Jolinar… O všem jejích vzpomínkách… Tak Samantho!“ I tenhle hlas bezpečně poznal. Patřil Tok´rovi jménem Martouf, jež byl hostitelem Lantashe.
Okamžitě mu bylo nad slunce jasné, že se ti dva hádají o ne zrovna neintimní věci. Za normálních okolností by býval odešel, ale nyní ho něco donutilo zůstat… Zůstat a poslouchat ač se to příčilo všem jeho zásadám…
„Martoufe… Nech mě odejít… Nech konečně i jí odejít… Už přestaň naléhat… víc nevím a ani vědět nechci! Je to jako bych byla v těle někoho úplně jiného… Najednou mám její pocity… vzpomínky a ty potlačují mou osobu, vyvolávají moje nejhorší vzpomínky… Prosím… Nech nás odejít, Martoufe…“
Ticho. Ještě nikdy mu nepřipadalo tak dlouhé a tíživé. Pak ho konečně přerušil Martoufův tichý sten.
„Sam, odpusť… Nevím, co se to se mnou děje… Od té doby…, co jsi zjistila, že máš vzpomínky Jolinar… Já…, jakoby znovu žila…a byla vedle mě.“

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*

„Carterová, kam letíte?!“ Jack zvedl ruku a jemně jí zaťukal na rameno, aby jí tak přinutil se otočit, ona však překvapeně nadskočila a obrátila se na něj s trochu polekaným výrazem.
„Pane?“ Udiveně vykoktala. Jack se ušklíbl.
„Ptám se, kam tak letíte… Do odchodu nám přece zbývají ještě tři hodiny.“
„Mám toho ještě hrozně moc na práci…“ Jack si mimoděk všiml, že nervózně podupává nohou, zatímco s ním mluví a každou chviličku sleduje hodiny. „Táta mě nenechal se k mým projektům ani přiblížit….“ Kysele se ušklíbla. Ve skutečnosti byla šťastná, že má u sebe otce už přes týden a zřejmě tomu tak ještě několik týdnů bude… A věděli to všichni. S očekáváním na něj pohlédla. Voják každým coulem… Jack přikývl a Sam se div nerozběhla ke své laboratoři. Hořce si uvědomil, že pro oba jsou pravidla a nařízení příliš důležitá… Co záleželo na tom, že si před pár dny v té zatracené místnosti vyznali lásku? Byla příliš zakázaná… Příliš chtěná a příliš riskantní… Pro oba. Nevěděl totiž, zda-li by byl schopný jí dát všechno… A hlavně sebe… Protože ztráta Charlieho a Sáry v něm zanechala hlubokou zející díru. A zda by ji vůbec mohl požádat o to, aby se všeho, čím nyní žila, vzdala.
     Mírným poklusem doběhl do místnosti s bránou, kde na něj již čekal jeho tým spolu s Jacobem, který je měl vyprovázet na planetu PXL-465. Když se oblékal, s úsměvem si vzpomněl, jak dlouho se o tuhle planetu Daniel a Sam přeli s generálem. Takové zaujetí jedinou planetou u nich už dávno neviděl… Přesto ho to neodradilo, ba naopak přímo magneticky přitahovalo ke generálovým dveřím právě ve chvílích, kdy tam ti dva bok po boku bojovali za jednu planetu… Což bylo výjimečné… Když už se ti dva hádali o planety, chtěl každý na jinou…
      Mrkl na Sam, která mu věnovala ztrápený pohled a tím ji donutil k úsměvu. Miloval, když její úsměvy způsobil on. Byly totiž takové… Něčím zvláštní, výjimečné… Možná i proto, že „takhle“ se usmívala jen na něj.
„Takže týme…, a Jacobe.“ S důrazem dodal a znovu se mu koutky úst nadzvedly. Narazil si hluboko do čela kšiltovku a zvedl k nim oči. „Vyrážíme.“ Právě ve chvíli, kdy sedmý symbol zapadl a z brány se vyvalila modrá vlna. Okouzleně a přitom s nezájmem sledoval celý ten proces… Vždycky ho fascinoval. A to tak moc, jako si dával záležet, aby to na něm nikdo nepoznal, a přesto měl pocit, že jedna osoba zná pravdu… Osoba, která ho pravděpodobně znala lépe než on sám sebe. A ta osoba před ním právě ladně prošla a vnořila se do brány. Nepřítomně zamával generálovi a vběhl do brány.
     Jediné co si pamatoval bylo, jak se noří do modré hladiny a v příštím okamžiku změť barev, křik, pach hlíny a bodavou bolest po celém těle. Několik prvních vteřin si myslel, že už nikdy nevstane… Jakoby mu někdo zlámal všechny kosti v těle. A když uvěřil tomu, že si nezlomí vaz, jakmile pohne hlavou, naklonil ji na stranu. Po své levé ruce viděl sténajícího Teal´ca, jak zpod sebe zhnuseně odhazuje nějaké klacky dříví, a po zemi se válejícího Daniela, nadávajícího jak špačka. Otočil se a uviděl vedle sebe Sam. Ležela na zádech, ruce měla přitisknuté k čelu, oči pevně sevřené a její rty jakoby něco tiše mumlaly. Zvedl ruku a jemně se dotkl jejího ramene. Škubla sebou a Jack se kašlavě rozesmál. Připomnělo mu to chvíli před pár hodinami.
„Jste v pohodě?“ Zeptal se jí a opřel se o lokty. Spustila ruce podél těla a pokrčila obočí.
„Jo… přinejmenším budu, pane.“ Vzápětí následovala jeho příkladu a vztyčila se na lokty, pak se pomalu posadila, najednou jí ale z tváře zmizela barva a ona s vytřeštěnýma očima pohlédla k nebi. Skoro se bál také podívat. A když to udělal, okamžitě zalitoval.

„Krucinál! Tak zadej tu adresu, Danieli!“ Naštvaně Jack zařval. Sam bylo skoro do pláče. Všechno se hroutilo… Nemohli domů… A hlavně nemohli pryč. Pryč z tohohle pekla. Jasně v Jackově hlase vycítila napětí a strach. Strach o svůj tým. Znovu k obloze zvedla oči. Odevzdaně, jako by jen čekala, kdy nějaký hořící meteorit slétle přímo na ně. Tenhle výjev už jednou v životě viděla… A to, co následovalo poté mohla s čistým svědomím nazvat jako jedny z nejhorších dní svého života… Ztratila totiž „jeho“… A 100 dnů nevěděla, jestli žije, jestli ho odtamtud vůbec dostane… Jestli Edora stále existuje… „Carterová!“ Tenhle hlas a hlavně jeho výše ji probraly z jejích myšlenek. Trhla hlavou a zamrkala. Hleděla přímo do očí svému nadřízenému, plukovníku O´Neillu. Přes tvář jí přeběhla nejistota a byla si jistá tím, že se jí v očích zračí totéž, jako tehdy… Když kolem ní prošel, jako by se nic nestalo a vběhl do náruče Laiře. Potřepala hlavou, jednak aby se zbavila zvonění v uších, které ji otravovalo od chvíle, kdy prolétli bránou a jednak proto, aby znovu a znovu zahnala tytéž myšlenky.
„Pane? Co se děje?“ Smířlivě se zeptala. Byla v jakémsi podivném oparu, vůbec nevnímala, co se kolem děje.
„Carterová! Co vám krucinál je?! Snad vidíte, že brána nefunguje!“ V jeho očích se zračilo víc. Nebyl tam jen vztek z nastalé situace… Jasně tam viděla i strach. Strach o ni…Tentýž strach, co cítila sama… Něco bylo špatně.

Pokusila se postavit. Náhle se jí zatmělo před očima a ucítila tupou bolest v bocích. Trhla hlavou a prudce zamrkala. Uši jí jakoby zdálky prořízl ostrý výkřik následován dalšími. Na tváři ucítila teplo, silné teplo…které se během několik vteřin změnilo na žhnoucí horkost.  A pak náhled chlad. Prostupující vším, zařezával se jí do morku kostí a ona náhle věděla, že se blíží konec.

„Jacku, vezměte jí!“ Jacobův hlas sotva přehlušil ten panický křik, který se kolem nich rozprostřel. Přesto však jeho tělo automaticky zareagovalo na rozkaz a on padl na kolena. Oči měl připoutané k jejímu bezvládnému tělu a vše kolem něj vypadalo jako zpomalený film. Stále a stále mu před očima běželo totéž. Samin vyděšený výraz. Její zastřené oči. Jak padla k zemi…všude samá krev… Rudá a horká.
Zamrkal a náhle jakoby procitl. Po těle mu přeběhl mráz. Kolem nich se rozpoutalo peklo. Kdysi zažil něco podobného, ale tentokrát to bude tisíckrát horší. Věděl to. Cítil to z hloubi duše.
Nesměl zaváhat a byl si toho dobře vědom. Prudce jí vzal na ruce a zvedl se. Daniel už byl několik desítek metrů před nimi. Teal´c s Jacobem stále čekali na Jacka. Zde pomoc nebyla možná. Kývl na ně. Otočili se a rozeběhli za Danielem s Jackem, nesoucím Sam v patách…

Všechno kolem ní se houpalo a třáslo. Bylo jí horko a zároveň zima. Cítila jak se jí tvář máčí studeným potem a rty modrají. Mdle pootevřela oči. Jen na tak dlouho, aby viděla tu apokalypsu.

Nebe hořelo. Bylo pokryté rudými mraky a na rozžhaveném slunci byly vidět obří sluneční erupce. Země se jim třásla pod nohama a praskala, vytvářejíc tak obrovské propasti do hloubi planety. Dávno vyhaslé sopky znovu ožily a nyní chrlily všude kolem sebe smrtící lávu. Ničily vše, co se dostalo do jejich blízkosti. Každý lístek, každá bytost, která se ocitla na dotek, nenávratně zmizela v útrobách rudé smrti.

Zvrátila hlavu a cítila, jak se jí znovu zavírají oči. Začala křičet, ale z úst se jí nevydral ani sten.

„Danieli, co se to tu děje?!“ Vztekle se Jack obořil na mladého archeologa. Ve skutečnosti však nebyl naštvaný… Jen se snažil skrýt svůj strach, své obavy a svou bezmocnost. Oslovený sebou však jen polekaně trhl a pohlédl na Jacka. Neodpověděl. Jen se rozhlédl kolem sebe… Byli v nevelkém ústí jeskyně, které se nacházelo několik metrů nad zemí. Všude byly nánosy popela a zem se stále divoce třásla. Kromě nich zde byli ještě místní lidé, ti se krčili v rozích. Mnozí plakali, mnozí se modlili a mnozí prostě jen seděli a snažili se nezešílet z toho rozpoutaného pekla. Daniel pohlédl ven. Nedával jim žádnou naději. Rudá obloha byla křižována padajícími meteority a ohnivým deštěm. Vše kolem hořelo. Nebylo cesty zpět. Neexistoval způsob, jak se zachránit… A on to věděl od chvíle, kdy spatřil na tváři Sam ten výraz. To zděšení, když spatřila hru světel a barev na obloze. Otočil se na Jacka a pohlédl mu do očí.
„Tohle je poslední den, Jacku. Tenhle svět a vše, na co zdejší lidé byli zvyklí končí. Jejich slunce umírá, ale to by ti líp vysvětlila-“ Věcně pohlédl k opačné straně jeskyně, kde ležela Sam. Dál však už mlčel, jen si povzdechl a otočil hlavu tak, aby viděl přímo na tu zkázu. Jack zaraženě přešel malou jeskyní k Sam a Jacobovi. Nevěděl, jestli je jen otupený těžkým a popelem znečištěným vzduchem, nebo je to skutečně tak. Všechno jak zlý sen. Všude šero, hluk, pláč, křik a smrt.
„Jak je na tom?“ Tiše klekl vedle Jacoba, ten k němu zvedl oči.
„Zle. Vůbec to nechápu. Krvácení jsme zastavili včas, přesto má horečky a je stále chladnější než by měla…“ Jack na Jacoba pozorně pohlédl. Podle výrazu jeho tváře mu byla jasné, že je to daleko horší, než mohou slova vyjádřit. „Jacku,“ tiše promluvil. Hnědé oči okamžitě našly Jacobovu tvář a usadil se na nich tázavý výraz. Nebylo však třeba dalších slov. Jack pochopil. Mlčky přikývl. Místo toho, aby se ale znovu zvedl a obcházel, jak tygr v kleci, jeskyni dokola se posadil vedle Jacoba a opřel se o stěnu. Nemohli nic dělat. Jen čekat. Čekat na rozsudek. Vše bylo ztraceno. Celou krajinu pohltila vroucí láva a zasypal popel. Slunce začalo vyhasínat a vzduch chladnout.