Noc se snesla rychle a s ní i na mnoho lidí vytoužený bezesný spánek. Jack však nespal. Stále hleděl otvorem ven a pozoroval, jak se mění do dnešního rána nádherná krajina v trosky. V popel a prach.

Ze zamyšlení ho probraly až blížící se kroky. Otočil se a kývl na pozdrav. Teal´c se posadil před něj a zadumaně si přejel dlaní přes hladce vyholenou hlavu. Pak tichým, sotva slyšitelným hlasem promluvil.
„Zdejší jeskyně jsou hluboké a podle vzduchu, který jsem v nich cítil, se domnívám, že se tam dostává z vody a hlíny, případně nějakých neprůchodných částí. Nebyla v něm cítit síra, ani popel. Přibližně 300 metrů od téhle se nachází jedna menší, kde ústí také malý pramen. Voda z něj je sice horká a se slabou příchutí, ale rozhodně je to voda.“ Jack přikývl. Nemělo smysl zůstávat zde. Náhle vedle sebe ucítil pohyb. Prudce se otočil. Věděl, že to byla ona. Jeho oči se střetly s jejími.
„Carterová, dobré ráno…“ S úsměvem jí pozdravil. Mírně a vysíleně mu úsměv opětovala. Byla tak unavená… Tak slabá… „Docela jste nás vystrašila… Už nehodláte zase usnout na celý den, že ne?“ Přivřela oči a zhluboka se nadechla, pak si olízla rty a očima prolétla jeskyni.
„Takže to nebyl sen.“ Odevzdaně zašeptala. Rty měla suché a popraskané, na jazyku ucítila krev. Jemně spodní ret stiskla mezi zuby a znovu se podívala do Jackových očí. Ten přikývl.
„Nevíme, jestli tam brána stále je… A i kdyby… není jak se k ní dostat, pokud si nechceme zaplavat v lávě.“
„To slunce…“ Vydechla, Jack zpozorněl. Mírně naklonil hlavu na znamení, že věnuje plnou pozornost jejím slovům. „Vyhasíná?!“
„Ano… Slábne, rychle. Hodně rychle.“ Zamumlal a na důraz svých slov přikývl. Sam se znovu rozhlédla a jakmile si všimla, že jeskyně je otevřená a ústí přímo do krajiny, zorničky se jí rozšířily.
„Pane, teď mě poslouchejte!“ Tiše vyštěkla, Jack se zarazil, tohle dělala jen zřídka kdy. „Musíme pryč… Dál to jeskyní… Co nejdál… To slunce velice brzy vyhasne a zůstane v něm jen špetka… Už bude pouze svítit, žádné teplo, vůbec žádné! Tahle planeta se noří do doby ledové! Zmrzneme, pokud tady zůstaneme!“ Zvedla se na loktech a nevědomky zvýšila hlas. Probudila tak několik lidí blízko sebe. Hleděli na ni s nedůvěrou… a bezmocnou odevzdaností osudu.
„Dobrá, dobrá!“ Zašeptal a jemně jí donutil, aby si znovu lehla. „Jakmile vyjde slunce, přesuneme se… Vy ale musíte odpočívat, jasné Carterová?! Jste jediná, kdo nás odsud dokáže vytáhnout, takže ne že před vyřešením někde odpadnete, protože jste teď nechtěla spát-“ Zarazil se. Uvědomil si, že ho přestala vnímat ve chvíli, kdy se jí dotkl, už když jí pokládal zpět na zem byla opět v bezvědomí. Něco s ní nebylo v pořádku, rty i konečky prstů měla stále promodralé a rozhodně to nemohlo být teplotou v jeskyni, její pot byl studený… Zorničky reagovaly jen velice zpomaleně. A on to už mnohokrát viděl. Na Zemi by to vyřešili jediným práškem. Ale zde, odříznutí od jakékoli civilizace, jen s tím, co dokázali posbírat, když utíkali k horám, nemohl dělat nic. Sam pomalu umírala na otravu krve a nikdo to nemohl zastavit, ač jim všem zachránila životy, když obětovala poslední síly na to, aby je varovala.

„Svítá.“

Jak prostá slova to byla a přesto vyvolala ve všech hrůzu a strach. Co když měla ta nemocná žena pravdu? Co když se skutečně jejich svět blíží záhubě?! Napjatě pozorovali, jak sluneční paprsky pomalu odkrývají pohled na to, co jim noc skryla. S každým metrem, který ozářilo slunce, naděje pohasínala. Spálená země. Samá vychladlá láva. Jeden kámen. Všude pusto a ticho. A přesto teprve, když slunce dopadlo na tváře přihlížejících, pohasla úplně. Ze slunečních paprsků zmizela hřejivost a to, co dávalo a udržovalo život. Teplo.
„Měli bychom jít.“ Zamumlal Jack k Teal´covi. Ten mlčky přikývl a zvedl se, pak přešel doprostřed jeskyně, aby tak upoutal pozornost všech. Teprve nyní si Jack uvědomil, že těchhle 20 lidí je se vší pravděpodobností posledními žijícími obyvateli téhle planety.
„Je čas jít hlouběji do jeskyní a pokusit se přežít tam. Tady venku brzy nastane velmi chladné období… Nesmíme se zde zdržet příliš dlouho, pokud nechceme zemřít. Dál v tunelech jsem objevil několik velkých jeskynních sálů, ve kterých přežít můžeme to nejhorší. Až se počasí tady venku ustálí, budete muset vyjít a naučit se žít v něm. Znovu dát život vašemu národu.“

Jack omámeně naslouchal Teal´cově řeči. Byla impozantní, dokud-

„Zešílel jste?!“Jack sebou trhl a udiveně se rozhlédl po shromážděných lidech, s otázkou ve tváři. Netrvalo dlouho, než mezi nimi rozeznal, kdo to vykřikl.
„Nelíbí se vám snad něco? Mám takový dojem, že nemáte moc na vybranou, pokud se ovšem s příchodem zimy nezměníte na sněžné medvědy.“ Sarkasticky Jack odvětil, nenechal nikoho ani nadechnout.
„Nemůžeme jít dál do jeskyní a ani vy byste neměli.“ O poznání tišeji Jackovi odpověděl jiný muž.
„Al-“Jack se nadechl k další sarkastické poznámce, ale byl přerušen tou nejnepravděpodobnější osobou.
„Soudě dle vašeho oděvu soudím, že jste náčelníkem tohoto lidu,“ klidným hlasem, nepoznamenaným panikou ani strachem z okolního dění, konstatoval, s varovným pohledem na Jacka, Teal´c. Jack mezitím s kyselým úšklebkem stiskl pootevřené rty.
„Nemýlíte se.“ Náčelník přikývl a s obavami pohlédl za Teal´ca dál do jeskyní. „Naše obavy pramení hluboko v minulosti. Zdejší jeskyně jsou místnímu obyvatelstvu uzavřené. Uvnitř nás očekává jedině smrt. Taková smrt, která neumožňuje posmrtný život, na který se celý život každý z nás připravuje.“
„Takže vaše víra vás učí, že pozemské žití je jen krátkou přípravou na skutečný život? Že je to jen zkouška, zda-li jste předurčeni k „pravému“ životu?“ Ozval se třetí hlas za Jackovými zády a Jack si zkroušeně povzdechl. Tohohle se bál. Toho, že se Daniel probere ze své melancholie a sebelítosti a zapojí se do téhle “debaty“.
„Ano, je tomu tak.“ Náčelník překvapeně přikývl. Nečekal, že u těchto cizinců nalezne pochopení.
„Jacku-“ Daniel se na patě otočil k veliteli SG-1 a oči mu zářily takovým nadšením, že to Jackovi bolestně připomnělo, že to všechno je nenávratně pryč. Protože se odsud nikdy nedostanou. „-tohle je přímo ohromné! Oni…oni  jsou potomky starověké egyptské civilizace! Jacku! Tohle…to je přímo průlom v dějinách!“ Jackovi se zachvěl spodní ret, jeho ruka vystřelila k Danielovi, čapla ho za rameno a odtáhla ke kraji jeskyně, který jim tak poskytl dostačující soukromí.
„Jistě a ten tvůj skvělý průlom v dějinách tady velmi brzy zmrzne, pokud je nedostaneme hlouběji pod zem!“ Zavrčel Jack a Daniel vytřeštil oči. To Jackovi jen potvrdilo, že byl Daniel několik posledních minut skutečně tak mimo, že nevnímal, co Sam nebo Teal´c říkali….Sam. Její tvář mu ulpěla před očima a on je na okamžik zavřel. Při vzpomínce na ni pocítil něco, co neměl… Strach. Strach jaký poznal jedinkrát v životě. Ve chvíli, kdy se z jeho domu ozval výstřel. Výstřel ze zbraně, která zabila jeho syna. Znovu pocítil starou bolest nad ztrátou. Musel ji však potlačit. Strádat a vzpomínat bude teprve tehdy, až tyhle všechny dostane do bezpečí. Především až svůj tým dostane dál do hloubi temných jeskyní.
„Hej lidi!“ Jack obešel Daniela a namířil si to přímo k hloučku. „Je načase vyrazit! Každá minuta je drahá… Teplota tady brzo začne pěkně rychle klesat!“
„Je-li to boží rozhodnutí, já a můj lid zde zůstaneme… Nic v celém vesmíru se neděje náhodou.“ Náčelník, šedovlasý muž odění v silně vlněné oblečení,zavrtěl hlavou. Byl pevně rozhodnutý.
„Ale no tak, žádný bůh by přece nechtěl, aby jeho lid umrzl jen kvůli tomu, že…“ Jack pokrčil čelo a pozvedl obočí, „kvůli čemu vlastně?“
„Už to říkal, Jacku.“ Tiše se ušklíbl Daniel. Jack se na něj ironicky ušklíbl.
„Měl jsem na mysli nějaký „normální“ důvod…“ Jackův hlas pomalu utichal, ne proto, že by už neměl co říct, ale proto, že si Daniel jemu za zády mumlal něco o naprosté demenci na Jackovu adresu. Za klasických okolností by se býval Jack otočil a výhružně mu naznačil, že jestli toho nenechá, prohodí ho horizontem událostí takovou rychlostí, že se pod rampu v SGC ocitne tak rychle, že nestačí ani hnout brvou.
     Místo toho se Jack nadechl a zpříma pohlédl na náčelníka.
„Já a moji lidé tady zmrznout nehodláme, stáhneme se dál do podzemí. Bylo by od vás v hodné, kdybyste svým lidem nabídl, ať se sami rozhodnou, jestli tady chtějí zmrznout nebo překonají ten svůj „strach“ a půjdou s námi. Nebo je snad chcete všechny odsoudit k záhubě sám?“ Jack naklonil hlavu na stranu a upřeně se na něj podíval. Už měl téhle hry akorát tak dost.
„Žádáte po mě hodně. Zradím tím celé generace našich předků... Naši víru-“
„-OK, udělám to sám.“ Obrátil oči v sloup a postavil se přesně doprostřed malého kroužku lidí, který se tam utvořil. „Takže, máme tu jeden problém. Brzo tady začne pořádně sněžit. A když říkám pořádně, myslím to vážně. Taky začne hodně mrznout a jedna moje známá právě před chvilkou věnovala poslední síly na to, aby mi řekla, že pokud se odsud rychle nedostaneme, budou z nás ledové sochy. No já nevím jak vy, ale mě se docela líbí dýchat a dělat…“ Ztlumil hlas a mírně si odkašlal, všichni na něj s očekáváním hleděli, pokusil se o úsměv, „všechny ty věci… Však víte…chození, spaní, okopávání záhonů, rybaření…“ Otočil se na Daniela s Teal´cem. Tvářili se, jako by kolem nich prošel generál Hammond v růžovém župánku. Ušklíbl se, „tím chci jen říct, že je načase vyrazit, že byste měli pro jednou zapomenout na svou víru a svoje obavy z těch jeskyní, protože tady Teal´c se odtamtud před chvílí vrátil a jak vidíte, je zdravý a očividně živý.“ Otočil se na Teal´ca a nahnul hlavu na stranu, „řekni něco… Usměj se.“ Procedil skrz zuby. Teal´c mu věnoval chladný, všeříkající pohled. „Uh, takže… Kdo jde s námi? Protože my už tady nehodláme dál sedět a čekat na mamuty… Na sníh…a mráz.“
      V „davu“ to zašumělo. Jackova slova vzbudila rozruch. Někteří se na něj mračili. Jiní se vraceli na svá místa, kde měli těch pár drobností, co zřejmě měli u sebe, když to celé začalo a několik z nich zůstalo rozpačitě stát. Jejich víra sice byla hluboká, ale zdravý rozum měl silnější hlas. Přesto se báli vyslovit své rozhodnutí nahlas. Věděli, že tak pohaní své předky a v mínění všech poklesnou až na dno.
     Možná se narodili a strávili celý svůj život na cizí planetě. Ale *byli* to lidé. Ti stejní jako v celém vesmíru, kteří cítí, prožívají… A lidská touha po životě, podvědomý reflex sebezáchovy… Láska k bytí. To všechno nyní promlouvalo v duších všech. Jen málo z nich ale tomuto hlasu naslouchalo. Jen někteří zvolili život pro sebe i pro své potomky.

    Cesta byla temná. Jediným světlem a jakousi nadějí pro ně všechny byla hořící louče, kterou držel vysoko nad hlavou, v čele jdoucí, Teal´c. Dobře si vybavoval ty zděšené pohledy lidí, když se začali nořit do hlouby skály. Nepokračovala s nimi velká část místních, kteří s nimi poslední noc strávili v jeskynní průrvě. Dál, svému strachu čelíc, šla jediná rodina.
     Hned za Teal´cem pomalu kráčel Jack a o něj ztěžka opřená Sam. Ač se to příčilo všem jeho zásadám o nemocných a zraněných lidech, nebylo jiného východiska. Nedokázal by ji pronést úzkými chodbami jeskyní. Šli spolu bok po boku. On s ustaraným výrazem a rukama pevně obtočenýma okolo jejího pasu a ramen. Ona sotva kladoucí jednu nohu před druhou, sotva vnímající okolní svět, sotva se držící při vědomí.
     Za nimi mlčky s ustaraným výrazem šel Jacob, připraven v případě nutnosti svou dceru zachytit. Jejich skromnou skupinku uzavírala ona žena s dvěma dětmi a jedním mladíkem. Pak už byla jen tma. Studená a neproniknutelná.

„Jsi si jistý, že jsme dostatečně daleko, Teal´cu?“ Pochybovačně se zeptal Daniel. Ostatně, jemu to všechno splývalo. Byl unavený a ta cesta z povrchu mu připadala, jakoby byla delší než jeho celý život. A přesto měl pochybnosti. A cítil strach, o sebe i o všechny přeživší…
„Jsem, Danieli Jacksone. Navíc toto je nejhlouběji umístěná přístupná jeskyně.“ Teal´c na Danielovu otázku odpověděl hlasem, jaký u něj bylo možné slyšet skutečně jen málokdy. I na něj začala padat únava. Posadil se do *odlehlejšího* rohu, kde sepjal ruce a zavřel oči. Vše kolem přestalo existovat, jak započal jeho rituál Kel´no´reem.

***********************************

„Tati?“ Slabým hlasem zašeptala a otevřela oči. Jacob se na svou dceru s mírným úsměvem otočil. Byl rád, že se probrala. S tím jediným slovem z něj odlehla obrovská tíha, která se zmocnila jeho útrob, když Sam krátce po doražení do cíle omdlela. Byl zázrak, že dokázala ujít tu cestu.
„Zlato, je dobré slyšet tvůj hlas.“ Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. Sam se nadechla, ten prostý pohyb ji však všechno uvnitř sevřel jako ledová pěst. Jen s vypětím všech zbývajících sil dokázala udržet všechny emoce a nedát tak nic znát. Rozhlédla se. Jeskyně byla slabě osvětlena několika loučemi. Snažila se nemyslet na tu tmu, která je pohltí, až vyhasne poslední. Zamrkala, aby se zbavila nepříjemných myšlenek a se zvědavostí se pokusila nadzvednout. Vstříc ji v tu samou chvíli vyšel Jacob. Pomohl jí se posadit a pak jí podal láhev s vodou.
     Ten výjev ní vzbudil několik pocitů. Viděla tu matku, jak pevně svírá své dvě malé, asi tříleté děti, a mlčky, ztracená ve vzpomínkách hledí do prázdna. Viděla, jak se mladá dívka choulí s tichým pláčem ke svému příteli, jemuž se na očích zračila bezmocnost. Tak čirá, že ji vyděsila. Uhnula pohledem a její oči se střetly s Danielovými. Seděl přímo proti ní. Kolena měl přitažená k tělu a pevně si je objímal rukama. Mírně naklonil hlavu. Nemuseli nic říkat. Oba pochopili. Sam pohnula hlavou a uviděla ho. Spal. Byl schoulený do klubíčka. I ve spánku měl ve tváři vepsanou únavu, kterou na něm viděla během cesty i během noci. Toužila se ho dotknout, schoulit se mu do náruče a zapomenout.
     Natáhla ruku, byl tak blízko, že se ho mohla dotknout. Jemně mu prsty prohrábla prošedivělé vlasy a lehla si na bok. Jejich čela se nyní dotýkala a Sam na okamžik zavřela oči. Jen na tak dlouho, aby mohla uklidnit zběsilý tlukot srdce. Když znovu vzhlédla k jeho tváři, setkala se s úsměvem. Unaveně úsměv opětovala a svět se s ní zahoupal. Ucítila dotek na své tváři, přivřela oči. Vzápětí ucítila, jak jí něčí ruce uchopily za pas. Trvalo jen pár okamžiků, než si uvědomila, že to jsou Jackovy ruce, které ji pomalu přesunují k jeho tělu. Unaveně si opřela hlavu o jeho rameno a ucítila, jak jí zabořil tvář do vlasů. Jeho ruce měla pevně ovinuté kolem těla. Vzdychla a zavřela oči. Chtěla spát. Ale nemohla. Ucítila, jak se propadá do temnoty… Pocit klidu a teplo Jackova těla zmizel. Její myslí projel ostrý výkřik. Ten hlas znala…

„Jacku!“ Jacob vyděšeně vyskočil na nohy. Jack polekaně zvedl hlavu, spánek ho okamžitě přešel. „Jacku, musíme něco udělat! Slábne dýchání i puls!“ Jackovy oči se rozšířily, po kolenou se doplazil k Sam, která ležela asi dva metry od něj. V obličeji byla bledá, vysoká horečka jí zmáčela tvář studeným potem a přerývavě dýchala. Bezmocně zašmátral v kapse y vytáhl několik balíčků s léky. Nic z toho ale Sam nemohlo pomoct. Vztekle zavrčel a vytáhl svůj nůž. Rozepnul Saminu bundu a vzal lem jejího trička. Jediným trhnutím ho rozpáral. Zranění, které jí předchozí noci provizorně ošetřil odkryl jediným pohybem. Na čele se mu vytvořila hluboká vráska, jak pokrčil obočí. Nevypadalo to dobře… Rána na jejím břiše hnisala čím dál tím víc a on neměl víc jak desinfekční prášek. Roztrhl jeden balíček s desinfekcí a začal jí opatrně čistit místa kolem řezného zranění. Bylo to zbytečné a on to věděl. Potřebovali pořádně silná antibiotika, ne desinfekci.

Pokračování příště…

*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*