______________________________________________________________

 
     Sam zvedla oči k nebi a kousla se do rtu. Zamrkala. Do očí jí začal padat sníh. Přitáhla si ruce pevněji k tělu, ale neudělala jediný krok. Ani na okamžik jí nenapadlo, že by se vrátila zpět dolů, do SGC. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Tolik představ, vzpomínek…
„Sam?“
„Řekni mi, Jacku… Proč se některé věci dějí?“ Otočila se a stanula tak proti muži v modré uniformě s hodností generála.
„Možná proto, aby se mohly dít jiné. Běž dolů, Sam, nastydneš a SGC bez tebe spadne…“
„Nemám chuť na žerty… Promiň.“ Odvrátila od něj oči a znovu zvedla hlavu k obloze. Stmívalo se, slunce už dávno zapadlo.
„Tak pojď domů.“ Pokrčil rameny.
„Domů…“ Povzdechla si.
„Sam, ty přece víš…že teď je vše jinak.“
„Ano,“ naklonila hlavu, ale nepohlédla na něj. „To vidím a cítím každý den.“
„Tak s tím skonči.“
„Tak jednoduché to není.“
„Může být.“
„Chceš *ty* abych toho nechala?“ Otočila se na něj a upřeně mu pohlédla do očí.
„Ne, Sam. Nikdy bych po tobě nechtěl, aby ses vzdala své kariéry a postavení v armádě.“ Na její tváři se objevil ironický úsměv.
„To už jsem kdysi slyšela.“
„To je možné. Nic jiného bych ti na tvou otázku říct nemohl.“
„Takže to je konec?“ Znovu se kousla do rtu, začínala jí být zima. „*Vy pane* jste v DC, my máme v SG-1 nového velitele, SGC nového generála… Jo, to je konec příběhu.“

„Sam-“
„Ne, Jacku… Tohle nemá cenu. V jednu chvíli jsem si myslela…že bych-bychom mohli, prostě *žít*…“ Ucítila na ruce dotek.
„Pojďme domů, Sam. Prostě pojďme a konečně se naučme žít, …a zapomeňme.“

konec