Titul: Poslední šance
Autor: Ehlana
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: Devátá série
Stav: Kompletní
Synopse: Lidé dělají chyby, ale pokud je nenapraví včas, může se stát i to nejnečekanější...

__________________________________________________________

     Samantha pomalu zavřela dveře a zvedla levou ruku, ve které držela klíče, ty pak zasunula do zámku a váhavě otočila doprava. Uslyšela známé cvaknutí. Mimoděk přitom sebou lehce škubla. Pomalu vydechla a sehnula se. Do každé dlaně uchopila jednu velkou tašku a spolu s nimi se otočila. Zvedla bradu a na okamžik zavřela oči. Ucítila, jak jí na tvář dopadly studené kapičky vody. Pomalu otevřela oči a zvedla je k nebi. Sněžilo.
     Na rtech jí krátký okamžik pohrával úsměv. Pak ale zavrtěla hlavou a pohnula se k autu. Za uplynulý týden se stalo tolik věcí, že byla jen stěží ochotná uvěřit tomu, že je to pravda. Ale ona už dřív poznala, že osud a smrt jdou ruku v ruce a nevybírají si, koho nechají žít a koho ne.

     Zaparkovala na parkovišti před komplexem SGC a natáhla se na zadní sedadlo pro kabelku. Pal jí pohled utkvěl na prázdném místě vedle svého auta… *Tady vždycky parkovalo jeho auto… Vždycky.*

     Zamyšleně ukázala vojákům svoji identifikační kartu a nepřítomně kývla na jejich pozdrav. Věděla, že se teď znovu všechno změní a že je čas změnit i několik dalších věcí. Přesto jí však sžíraly pochybnosti a trochu i beznaděj. A bylo tam ještě něco, o čem věděla, ale odmítala si to přiznat… Byla to zloba, ublíženost a touha po pomstě. *Nikdy se nesmířím s tím, co se stalo. Nikdy.*

     Stále v hlubokém zamyšlení vešla do šaten a „probuzení“ na sebe nenechalo dlouho čekat; srazila se s Danielem a vyrazila mu z rukou obrovský štos s dobrou tisícovkou papírů.
„Ale ne! Danieli… Já…omlouvám se.“ S povzdechem klesla stejně jako on na kolena. Daniel k ní zvedl ublíženě oči.
„Nebyla jste na ceremoniálu, Sam.“ Jeho hlas jí připadal tak…obviňující.
„Já vím.“ Špitla a sklopila oči. „Nemohla jsem… Nedokázala jsem to.“
„Nebyla to vaše chyba,“ s důrazem okamžitě reagoval, pak jí váhavě položil ruku na rameno. Zvedla bradu a zhluboka se nadechla, pak na něj krátce pohlédla a znovu se odvrátila.
„Nikdy jsem to neměla dovolit. Je to moje vina. Danieli… Neměl s tím žádné zkušenosti.“
„Měla byste si vzít dovolenou, Sam.“ Zkoumavě se na ni podíval, prohlédl jí. „Ani obratně nalíčená tvář neskryje únavu a smutek.“
„Jsou věci, ze kterých se člověk nevyspí, Danieli.“ Natáhla se pro několik papírů, které vlétly pod skříňku. Když je vytáhla, obrátila je a podívala se na ně.
      To, jak vyskočila na nohy a utekla do koupelny, ho překvapilo. Než stačil zareagovat, papír se zlehka snesl zase na zem. Bolestně přivřel oči a zmuchlal ho. Pak zaklel a vydal se za Samanthou.

„Miloval jste ji…“
„Otázka nebo konstatování?“
„Otázka.“ Slabě se usmála a opřela si bradu o koleno.
„Ani nevím… Něco jsem k ní cítil… Přitahovala mě, ale zároveň…“
„Nebyla to Sha´re.“
„Přesně.“ Odmlčel se a zamžoural, na chvilku se mu zdálo, že na její tváři zahlédl slzy. V místnosti však byla naprostá tma a oni seděli na zemi, opření o skříňky, takže si nebyl jistý. Natáhl levou nohu a druhou si přitáhl blíže k tělu. „Jak se má Cassandra?“
„Stále je to těžké. Víte, Danieli… Mám pocit, že jí nikdy nedokážu nahradit Janet…“
„To po vás přece nikdo nechce, nahrazovat Janet… Ani Cassandra to nechce.“
„Proč to stále tak bolí?“ Pohlédla na něj, ucítil v jejím hlase úzkost.
„Sam,“ vydechl a dal jí ruku kolem ramen. „Možná proto, abychom se mohli těšit z těch krásných okamžiků…“
„Já ztratila všechno, Danieli… Nejdřív vás,“ slabě se pousmála, „pak Janet, tátu…“ Hlas jí selhal, kousla se do rtu. „A pak odešel bez jediného slova i on.“ Daniel přikývl, nemusela vyslovovat jeho jméno.
„Nemluvili jste o tom?“
„A o čem?“Bezradně zavrtěla hlavou. „Nebyla příležitost, čas…ani místo. A teď je pozdě.“
„Sam, já vím, že do tohohle mi nic není, ale jsou věci, na které nikdy není pozdě.“
„Tohle je ztracené Danieli. Nezvládla jsem to. Nezvládla jsem nic. Sotva odešel…“ Nadechla se, „sotva na nás, na mě, přestal dohlížet, zabila jsem dva členy svého týmu… Ztratila jsem je i jeho důvěru. Někdy už i naděje odejde.“

     Narovnala se v ramenech a zvedla k němu zrak. Nesetkala se však s tím, co čekala.
„Omluvíte nás na chvilku?“ Jeho tichý hlas se rozlehl místností. Všichni přítomní přikývli. Kývl ke kanceláři generála Landryho. Tiše a mlčky ho následovala. Když se za nimi zaklaply dveře, zatáhl žaluzie a postavil se přímo proti ní.
„Daniel mi řekl, co se stalo.“ Mlčela a nedala ničím najevo, že by to hodlala komentoval, proto pokračoval on, „Carterová, ať se tam stalo cokoliv, jsem si jistý, že *vy* jste to nemohla ovlivnit.“
„Neměla jsem jim dovolit tam jít,“ hlesla o otočila se k němu zády, pak začala přecházet po místnosti jako divoká kočka v kleci. „Měla jsem to vědět… Vždyť Mitchell a stejně tak Vala nebyli u SGC ani 5 měsíců!“
„Sam.“ Překvapeně se zastavila. Za celých osm let, co se znají, jí křestním jménem oslovil jen párkrát. Otočila se. „Chováte se jako já, víte o tom? Tohle bylo rozhodnutí jiných lidí, ne vaše. Stejně jako to, že přidělili velení vlajkového týmu úplnému zelenáči.“
„Nestála jsem o to.“ Zavrčela. Zvedl k ní oči. Tak *tohle* bylo ještě neobvyklejší, než když jí on oslovil *Sam*. „Bylo to vaše místo.“

„Omlouvám se.“ Zničehonic zašeptal. Nechápavě mu pohlédla do očí.
„Za co?“ Zašeptala.
„Že jsem odešel...“
„Tak to tady přece chodí,“ odfrkla si.
„…že jsem odešel od tebe, Sam.“ Oči se jí rozšířily a ona zalapala po dechu. „Omlouvám se, že jsem zmizel bez jediného slova, dopisu… Neměl jsem to dělat, vím to a těžce jsem za to těch 5 měsíců platil. „Chybělas mi, Carterová.“ Pousmál se. Ona však udělala krok zpět. Přikývl a úsměv mu ze rtů sklouzl. „Chápu, že ty jsi trpěla daleko víc… Odešel jsem ve chvíli, kdy jsi potřebovala kolem sebe mít podporu.“
„Nepotřebovala jsem podporu, Jacku.“ Zasyčela, „ale tebe! Zmizel si ještě tu noc, co jsme se vrátili od tebe z Minnessotty a ty jsi zavolal sotva jedinkrát a ani jediným slůvkem jsi se nezmínil o nás dvou! O tom…jestli ti třeba scházím…“
„Slíbil jsem ti, že tě neopustím a zklamal jsem. Máš právo mě nenávidět.“
„Jak bych mohla. Víš moc dobře, že to není možné.“
„Od lásky je to jen nepatrný krok k opaku, Sam.“
„Ne, pokud je to víc než láska,“ zavrtěla hlavou. „Rozhodni se Jacku, vzdala jsem se kvůli *nám* všeho. Tak mi buď dokaž, že to nebyla zbytečná ztráta, nebo mě nech jít.“ Povzdechla si a odešla z kanceláře, pak, aniž by řekla cokoliv dalšího odešla chodbou pryč a nechala ho tam stát ztraceného ve slovech, která mu řekla. Dala mu možnost. Poslední. A on ji nemínil ztratit, proto se pomalým krokem vydal za ní. Byl čas. Čas na život.