Přemýšlela nad tím, jak jen to mohla říct a zda v tom bylo alespoň zrnko pravdy. Část jejího já si to musela myslet, protože by jinak něco takového v životě nepustila přes rty… Jenže její druhá půlka se už jen pomyšlení na to bránila. Zřejmě z principu.

Byla to nejspíš ironie osudu, protože tuhle zdánlivě záludnou otázku jí nepoložil nikdo jiný než podplukovník Mitchell. Protože to on Jacka nahradil… Tedy to ne! Ne, Jacka nemohl nahradit nikdo, jen… zaujal jeho místo. Které pro ni ale i tak zůstávalo neuvěřitelně prázdné. Je pryč a není šance, že by se vrátil a všechno bylo stejné jako dřív. Zvykala si na to těžko a stejně tak i na fakt, že by mohlo začít něco nového, možná ještě krásnějšího. Ale snad konečně udělala první krok od toho nepochopitelného strachu, který jí někde hluboko uvnitř drtil jako ledová pěst. Protože konečně někomu, a vůbec nezáleželo na tom komu, řekla, co cítí a co se dost možná konečně i děje. Když tomu muži, který se jen marně pokoušel nahradit někoho, kdo prostě nahradit nešel, řekla o tom, že se rozešla s Petem, a že „není tak docela sama“…

Samantha Carterová s tichým zaúpěním zasedla za svůj psací stůl, ale namísto toho, aby se věnovala už beztak nakupené práci, si lokty položila na desku stolu a tak trochu zasněně, což u ní nebylo obvyklé, si podepřela obličej do dlaní.

Co se to s ní v poslední době děje? Budí se uprostřed noci a vlastně neví proč, je schopná celé hodiny civět do prázdna a na nic nemyslet. A nebo naopak myslet až na příliš věcí najednou… Řekla mu, že není sama! Že někoho má! A má vlastně? Ano, vídají se, to nepopírá, a určitě více a jinak než by se vídali bývalí kolegové, ale… Mátlo jí to. On věděl, že ona ho miluje a ona věděla, že on miluje ji. Ale jinak nic. Chodili do kina, na večeři, na veřejnosti se začínali pomalu objevovat jako pár. Možná až příliš pomalu na to, že na sebe tak dlouho čekali… Dobře si všímala, jaké pohledy po ní vrhal Daniel, jakmile je někde uviděl spolu, což sice nebývalo zase tak často, ale přesto občas taková situace nastala. Jasně z toho jeho rádoby nenápadného pomrkávání pochopila, že si myslí, bůhví co se neděje. A faktem bylo, že se nedělo nic… Nespali spolu, jak se určitě domníval každý, kdo je spatřil jen koutkem oka, dokonce se ještě ani jedinkrát nelíbali. Těch pár pus, které jí dával na tvář, když se loučili, snad ani nemohla počítat. Nevysvětlitelným způsobem při nich vždycky zrudla a zrozpačitěla tak, že se Jack dal vždycky na ústup. Dost možná na tom byl stejně jako ona nebo jí prostě jen nechtěl vyděsit nebo něco zkazit. Kdyby alespoň našla dost odvahy k tomu promluvit si s ním o nich, ale… vlastně se chovala jako puberťačka. Byla vyděšená a v jeho přítomnosti nesvá. Najednou už to nebyl plukovník, nebyl to generál, byl to prostě jen Jack… Muž!

Věděla, že je to hloupé, ale tenhle nový poměr jejich vztahů prostě nezvládala tak, jak si vždycky myslela, že to bude zvládat. A co jí mátlo ještě víc, byl jeho postoj. V tomhle směru byl neuvěřitelně zamlklý, přestože jinak dokázal vykládat celé hodiny o všem možném. Nikdy by jí ani nenapadlo, o čem všem se dokázali bavit. Ale to zkrátka nemohlo zaplnit ten pocit prázdnoty, nejistoty a možná i strachu. A kdoví, jak to pociťuje on… V tomhle směru si byli možná mnohem vzdálenější nyní než tenkrát.

Někdo zaklepal na dveře. Trhla s sebou a dost možná, že i tak trochu nadskočila, čímž shodila hromadu papírů, ležících na jejím stole.

Daniel se na ni omluvně usmál.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.“

Nemohla se zbavit dojmu, že on přesně ví, na co myslela.

„Ne, to je v pořádku…,“ vykoktala a aby neviděl, jak ztrácí barvu v obličeji, okamžitě se vrhla na zem a jala se kompletovat své poznámky. Ruce se jí klepaly, papíry jí znovu a znovu vypadávaly, mačkala je a vůbec nevnímala, že je dává obráceně nebo naruby.

Daniel nad ní stál tak nějak rozhodně, obočí údivem povytažené nahoru.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Jistě!“ vyhrkla a konečně se zvedla z podlahy. Poznala, že tak ničemu neunikne. „Proč bych neměla být?“

Pokrčil rameny.

„V poslední době mi občas připadáte taková…“ Očividně zaváhal. „… roztěkaná,“ nalezl konečně ten správný výraz.

Ani se nesnažila vypadat překvapeně nebo cokoli předstírat.

„Buďte v klidu, Danieli, v práci mě to nijak neovlivní.“

Tak trochu ho to zaskočilo.

„Ovšem…,“ řekl pomalým hlasem a očividně při tom přemýšlel už nad něčím dalším. Pak se rozhodl. Nárazově. „A jak se má Jack? Dlouho jsem ho neviděl.“

Věděl, že jí touhle otázkou zaskočil, ale tentokrát ani nemrkla.

„Díky, myslím, že se má fajn.“ Nepodívala se na něj při tom, jen dál předstírala, že má ty největší starosti s urovnáváním papírů na svém stole. A pak se zčista jasna zarazila, jako by měla všeho právě dost. Spustila ruce podél těla a povzdechla si.

„Danieli, chtěl jste mi něco?“

Tentokrát to byl on, kdo se zatvářil jako někdo, kdo byl právě nachytán na třešních v cizí zahradě.

„Jo, jasně…,“ vykoktal. „Posílá mě za vámi generál. Mám vám vyřídit, že na P9X-991 razíme zítra ráno už v osm, porada se nám posouvá na půl sedmou a máme jí spojenou s SG-9, která by se z P9X-991 měla vrátit…,“ odmlčel se a pohlédl na hodinky. „Asi za čtyři hodiny. Měli by nám poskytnout nejnovější informace o tom stroji na té planetě. Vlastně se ozývali už před dvěma hodinami, ale moc toho ještě nevěděli. Jen že ten stroj nějak čerpá a vyrábí energii prakticky ze vzduchu… Osobně mi to zní jako nesmysl a generálovi nejspíš taky, takže chce, abyste tam zašla vy.“

Přikývla.

„A ještě něco – podplukovník Mitchell s námi nejde.“

Sam si nemohla nevšimnout jisté změny v Danielově tváři a taky hlase. Bylo to jen nepatrné a ten, kdo ho nezná, by nic nepostřehl, ale ona to zaregistrovala. Daniel se vždycky snažil vycházet s každým, ale… tohle bylo něco jiného. Aspoň si to myslela. Nejspíš ani pro Daniela nebyla Jackova absence tak snadnou záležitostí. A konec konců pro Teal’ca také ne. Jen to nikdy nikdo z nich nedal najevo. To by totiž byla známka slabosti, kterou si teď nemohl nikdo dovolit.

„A pak mi generál ještě něco říkal…,“ zamyslel se Daniel. „Jo, už vím! Prý jste na něj měla nějakou prosbu a odpověď prý zní ano.“

Zatvářil se zvědavě a jí se po tváři rozlil blažený úsměv. Očividně čekal, že to nějak vysvětlí, ale to neměla v plánu. Tohle mělo být překvapení. Jako za starých časů… Ke všemu to neznamenalo, že když jí to povolil generál, že to vyjde. Pak bude zklamaná ona a Daniel by byl určitě taky. Takže neřekne nic.

Což rychle pochopil.

„Neřeknete mi, o co jde?“ zašklebil se na ni ve snaze, že to zabere.

Spiklenecky se usmála a zakroutila hlavou.

Vypadal skutečně zaraženě, neměl rád, když nevěděl, co se chystá, ale nezbylo mu nic jiného než se smířit s tím, že teď a tady se už nic nedozví.

Zazvonil telefon. Sam po něm automaticky sáhla.

„Ano?“

„Ahoj, Sam, to jsem já,“ ozvalo se ve sluchátku.

Ztuhla a v příští vteřině se obrátila na Daniela se zoufalou prosbou v očích, aby odešel. Nepochopil. Nebo pochopit nechtěl.

„Ahoj, Jacku,“ pronesla nervózně, ale pak se uvolnila, když si všimla, jak se Daniel zatvářil rozpačitě a dal se na ústup.

„Takže… já jdu. Uvidíme se ráno,“ dostal ze sebe a pak rychlostí blesku zmizel.

Na tváři se jí objevil pobavený úsměv.

„Děje se něco?“ zeptal se Jack.

Proboha, jak jen to pozná? Vždycky ví, že se něco děje. A nemusí ji ani vidět.

„No, právě odsud vycouval rudý Daniel.“

V telefonu to zapraskalo. Jack se smál.

„Myslím, že si ho dokážu docela živě představit.“

Pak bylo na chvilku ticho. Rozpačité, možná trapné.

„Ehm… Jak se máš?“ zeptala se Sam.

„Fajn. Dneska už jsem kupodivu doma, zrušili poradu, takže… mám volno,“ dodal s podivným příslibem v hlase.

Usmála se. Cítila, že se začíná uvolňovat.

„Máš tím na mysli něco konkrétního?“

„Tak trochu,“ ozvalo se tajemně.

„Napjatě poslouchám,“ zasmála se celá šťastná a sedla si zpátky na židli. Usadila se pohodlně a sluchátko přitiskla ještě více k uchu. Jeho hlas jí tu strašlivě chyběl…

„Vlastně jsem tě chtěl pozvat na večeři.“

Znělo to skutečně jako obyčejné pozvání, ale ona ho znala až příliš dobře na to, aby z toho cítila něco většího.

„Máš dneska čas?“ dodal rychle, když neodpovídala.

„No, vlastně ano…,“ zaváhala a pohlédla na hromadu papírů před sebou. Ne, dnes už toho měla vážně dost. A stejně se na to vůbec nemohla soustředit. „Kde se sejdeme? Nebo mě vyzvedneš?“

V telefonu bylo ticho. Takřka hrobové.

„Děje se něco?“ nevydržela to už. Že by řekla něco špatně? Občas si sama sebou nebyla vůbec jistá.

„Ne, jasně že ne! Jen… jsem tě chtěl pozvat k sobě.“

Ztuhla. Tohle bylo něco nového! Za celé čtyři měsíce, co odešel od SGC, u něj nebyla ještě ani jednou. Kupodivu, ušklíbla se.

„Myslel jsem… Mám docela dost času, takže bych to tu mohl dát trochu dohromady, víš, že moc pořádný nejsem,“ zasmál se, aby prolomil ten slyšitelný šok a nervozitu. „No, a pak jsem myslel, že bych zkusil něco uvařit. Dlouho jsem to sice nedělal, ale byly doby, kdy se to docela dalo jíst. Takže se tě pokusím neotrávit, slibuji.“

Zasmála se. Nešlo to jinak.

„Takže přijdeš?“

„Dobře, budu tam. V kolik?“

„Řekněme v sedm?“

Už, už chtěla souhlasit, ale pak si vzpomněla, že akorát v sedm se má vrátit SG-9. Měla by si s nimi promluvit ještě dnes, aby zítra ráno na poradě věděla, o čem je vůbec řeč.

„Nešlo by to až v osm?“ zeptala se.

„Jasně, jak ti to vyhovuje. Takže v osm u mě!“ Nedal ani trošku znát, že by byl nějak zklamaný nebo rozhořčený. A to byl další důvod, proč ho tolik milovala a proč mu nechtěla nijak ublížit. Jack byl v jejím životě jediný muž, který kdy pochopil, jak moc je pro ni její práce důležitá, a že potřebuje vlastní prostor. Nikdy jí to nevytýkal, naopak měla často dojem, že jí to schvaluje, a že jí za to obdivuje.

„Dobře,“ souhlasila. Zaváhala. Ale jen na zlomek sekundy. „Jacku?“

„Jo?“

„Budu se těšit…“

V telefonu bylo vteřinové ticho.

„Já taky…,“ řekl pak tím tichým, vemlouvavým hlasem.

Zavěsila.

Bylo půl sedmé a Sam s definitivní platností zaklapla poslední složku s hlášením, které chtěla dnes dopsat. Měla toho všeho tak akorát dost. Pomalým, unaveným krokem, jako by za sebou měla jednu z nejnáročnějších misí, se vydala do šaten. Rozhodla se, že se převlékne, a že na hlášení SG-9 už půjde v civilu. Konec konců nešlo o nic oficiálního a ona věřila, že to generál pochopí.

Kráčela chodbami SGC, když si usmyslela, že si dá i sprchu. To stihne. Byla utahaná jako kotě, bolely ji oči. Nikdy Jacka nechápala, proč je pořád tak otrávený z toho papírování. Ovšem tenkrát ještě tak úplně nechápala, co to slovo „papírování“ znamená…

Už, už se viděla ve sprše, cítila, jak na ní dopadá horká voda, kliku od dámských šaten už téměř držela v ruce a pak… se ozval poplach. Chodbu okamžitě zaplnilo blikající červené světlo, vrhající na stěny děsivé stíny. A co teprve ten alarm. Měla dojem, že jí praskne hlava…

Pohlédla na hodinky. Na SG-9 bylo ještě brzy a nikdo jiný se už dnes vracet neměl. Takže tam nejspíš bude muset jít. S povzdechem se otočila na patě a přinutila se aspoň trochu popoběhnout. Horké vodě a voňavému mýdlu v duchu zamávala…

Už když vybíhala schody do řídící místnosti, pochopila, že se něco děje, a že něco není v pořádku. Slyšela zmatené pokřiky zásahové jednotky v prostoru s bránou a pak taky generálův rozčílený hlas.

„Generále? Co se děje?“ zeptala se okamžitě po svém příchodu. Zatím jí nenapadlo se otočit a podívat se na bránu.

„Něco se děje s bránou,“ odpověděl ji Daniel, jehož postřeh býval v oblastech mluvení nejrychlejší.

Ohlédla se. Červí díra byla aktivní, ale iris zavřená. A po celém obvodu obrovského kruhu běhaly elektrické barvy neobvyklé zářivě červené barvy. Zamračila se.

„Je to kód SG-9, pane,“ ozval se v tom okamžiku poručík.

Generál očividně váhal.

„Pane, musíme jim otevřít!“ naléhala. „Jinak…“

Generál jí přerušil.

„Jste schopná říct, co to je?“ kývl směrem za sklo.

V rychlosti mrkla na monitor počítače a bedlivě naslouchala hlášení poručíka, že brána je nabitá jakousi energií přicházejí z druhé strany o 10%, než je normál, pak 20%, 45%...

„Generále, musíme jim otevřít, jinak se zabijí!“

Generál se rozhodl v jediné vteřině.

„Udělejte to,“ kývl na poručíka a během vteřiny se iris otevřela. V následujících okamžicích byli svědky něčeho neobvyklého. Nejen že červené elektrické výboje jako by probíhali naquadahovým kruhem, ale také červí dírou.

„Brána se přetíží, pane!“ vykřikl poručík v okamžiku, kdy se z horizontu událostí vynořil první člen SG-9. Pak prošel druhý, třetí a nakonec i čtvrtý. Bylo to těsné jako málo co, protože jen co prošel poručík Newman, brána i část systému se zhroutila.

Na SG-9 byl skutečně legrační pohled, i když do smíchu teď nikomu nebylo. Všem totiž stály vlasy na hlavě, jako by právě dostali neuvěřitelně silnou elektrickou ránu. Ale jinak byli očividně v pořádku. Sam jen trochu zaraženě sledovala, jak k nim přibíhá, generálem přivolaný zdravotnický tým. Jeden ze zdravotníků přistoupil k veliteli SG-9 a jen co se ho dotkl, s výkřikem uskočil zpátky.

„Co se děje?“ zeptal se generál do mikrofonu.

Plukovník Andrews, který SG-9 velel, nechápavě pokrčil rameny.

„Nevím, pane, ale vypadá to, že jsme nabití elektřinou.“

Generál se otočil zpátky do místnosti a všechny přítomné přejel pátravým pohledem. Skončil u Sam.

„Je mi to líto, ale asi víte, co se od vás očekává?“

S vědomím ztraceného večera přikývla. Musí to tu dát dohromady a přijít na to, co se vlastně stalo.

„Hlášení mi podáte na ranní poradě.“ S těmito slovy se generál otočil a odcházel. Teal’c ho následoval, jen Daniel se ještě se soucitným výrazem ve tváři zdržel.

„Potřebujete s něčím pomoc?“ zeptal se.

Zakroutila hlavou. A s čím by jí asi zrovna on mohl pomoc?

„Ne, díky,“ pronesla nepříliš šťastným hlasem a zasedla k počítači.

Daniel pokrčil rameny a pak také odešel.

Ještě jí napadlo, že by měla zavolat Jackovi a říct mu, že se opozdí, ale pak na to úplně zapomněla…

Pokračování příště...