Noc se právě přehoupla do temné hodiny býka, když reflektory Samina auta matně a tak trochu strašidelně osvětlily jednu z klidných ulic rodinné čtvrti, ve které Jack O’Neill bydlel. Všude bylo ticho, pravidelný chod motoru se v nočním klidu vyjímal nepatřičně a působil skoro až děsivě. Jako by Sam narušila nějaké teritorium…
Možná taky proto zastavila, vypnula motor, klíčky vytáhla ze zapalování a zůstala dál mlčky sedět. Snad nebyl nejlepší nápad jezdit sem takhle pozdě v noci… Vlastně ani nevěděla, co ji k tomu vedlo. Třeba to bylo tím, že se cítila provinile. Jack kvůli ní celé odpoledne uklízel a vařil a ona mu pak nedokáže ani zavolat. Faktem bylo, že na to zapomněla. Jenže to nebyla omluva… Ale má šanci něco napravit nebo dokonce změnit, když se sem přiřítí v půl jedné v noci?
Když byla ještě s Petem, stávaly se takové věci poměrně často. Něco si domluvili a ona vzápětí nepřišla. Co bylo ale s podivem, necítila žádné výčitky svědomí. Zcela automaticky upřednostňovala svou práci a ani jí nenapadlo, že by to bylo jinak. Tedy napadlo, ale necítila potřebu něco měnit… Až teď. Jede za Jackem a nesplnila slib, který mu dala. Kvůli práci. Cítila se mizerně a to byl přesně ten důvod, proč tu teď byla.
Vystoupila z auta. Ticho pak prořízlo zabouchnutí dveří, krátké hvízdnutí a zablikání reflektorů a potom už jenom její kroky. O mnoho tišší než byly všechny ty předchozí zvuky, ale přesto jasně a dobře slyšitelné. Nejspíš právě proto se taky snažila jít rázným a vyrovnaným krokem, protože pravidelný a ostrý klapot jejích podpatků jí dodával kuráž.
Už, už sahala na zvonek, když se zarazila. Nechtěla ho vzbudit, pokud už spal… A tak se nakonec uchýlila k něčemu, co za posledních deset let, kdy se znali, udělala snad jen jednou nebo dvakrát. Zaváhala jen na kratičký okamžik, ale pak zašmátrala v kabelce a vyndala klíče. Odemkla a vešla do předsíně. Byla tam tma, ale z obývacího pokoje sem pronikalo matné světlo, díky němuž nezakopla o Jackovy boty a deštník opřený o botník.
Že by ještě nespal?, ptala se sama sebe a klíče spolu s kabelkou odložila na poličku. Po krátkém zaváhání si sundala i bundu, kterou pověsila na věšák, a zula boty, aby se tak mohla pohybovat co možná nejtišeji. Napadlo jí, že se chová jako někdo, kdo sem neodmyslitelně patří a tohle dělá denně.
Potřásla hlavou, aby se teď takovýchto myšlenek zbavila, a její blonďaté vlasy se rozlétly na všechny strany. Unaveně si je prohrábla dlouhými štíhlými prsty a snažila se je vytvarovat do něčeho, co by mohlo alespoň vzdáleně připomínat účes. Vydala se chodbou dál do domu a vzápětí vešla do obývacího pokoje, kde svítila malá lampička. Místnost byla uklizená, na stole stála váza s květinami, ale její kručící žaludek zaujala nejvíc vůně linoucí se z kuchyně. Nos tuhle líbeznost okamžitě rozpoznal – kuře! Se zeleninou!
Skoro se až zastyděla, když to v jejím žaludku znovu zakuňkalo. Potlačila nutkání vydat se přímo do kuchyně a zamířila doprostřed obýváku. Že by si Jack šel lehnout a nechal rozsvěceno?
A pak ho spatřila. Před tím ho neviděla, seděl totiž na gauči pod lampičkou, ale protože usnul a ve spánku se tak nějak zkroutil, mohla si ho všimnout, až když přišla blíž. Určitě na ni čekal, protože na sobě měl plátěné kalhoty krémové barvy a bílou košili. Na pohovce musel před tím sedět, číst si a trpělivě čekat, ale teď poloseděl-pololežel, knížka spadla na zem a hlava mu padala na pravé rameno.
Ten pohled jí skoro vyrazil dech. Ještě nikdy ho takhle neviděla a ještě nikdy tak intenzivně nepociťovala, že je vlastně její. Že ho miluje, a že má tolik štěstí a on miluje ji… Tvář měl ve spánku prakticky bez vrásek, skoro jí to až zaskočilo. Vypadal tak nevinně, nikdy jí nenapadlo, že zrovna Jack O’Neill by mohl vypadat jako nevinnost sama.
Možná to byl právě ten důvod toho, proč se v příští vteřině naklonila a přitiskla své rty na jeho. První opravdový polibek, blesklo jí hlavou…
K jejímu obrovskému překvapení se neprobral. Jen se trošku pohnul, něco zamumlal ze spánku a taky se pousmál. Ale spal dál. Pobavilo jí to. Asi musel být pořádně unavený. Většinou totiž stačilo vedle Jacka jen mrknout a on už byl na nohou… Tohle pro ní bylo něco nového. A vyprovokovalo jí to k něčemu odvážnějšímu. Znovu se sehnula a protože Jack byl teď hlavou natočený mnohem příznivěji, nespokojila se tentokrát s pouhým krátkým polibkem. Spojila jejich rty jemným ale zároveň nekompromisním způsobem. A v ten okamžik ucítila, jak ztuhl. Byl vzhůru. Ovšem zaváhal na skutečně krátký okamžik. Nedočkavě pootevřel rty, až jí to pobavilo. Poprvé se líbali. Poprvé od doby, kdy jsou a vlastně nejsou spolu…
Cítila, jak jí jeho ruce chytly kolem pasu a chtěly stáhnout k sobě. Znovu zazmatkovala a chtěla se mu vymanit. Bylo to tak krásné, tak příjemné, ale… Pokoušela se narovnat, ale on jí držel a stále neuvěřitelně něžně líbal. Nechtěl ji ublížit. Přesto se postavila, doufala tak, že přestane. Ale on vstal beze slova s ní a nepouštěl ji. Najednou jí to přišlo k smíchu.
„Nemusíte kvůli mně vstávat, pane,“ rozesmála se, když jí konečně pustil a o několik málo centimetrů se od ní vzdálil. Po tváři se mu rozlil blažený výraz.
„Tohle bylo to nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažil,“ mrkl na ni, a aby ji nepřiváděl do dalších hloupých rozpaků, kvůli kterým sama sebe nesnášela, od ní konečně ustoupil a začal se protahovat.
„Ale jinak se asi rozpadnu…,“ zanaříkal. „Sakra, jak jsem mohl usnout na gauči? Čekal jsem na tebe a…“ Zarazil se. „Proboha, kolik je vlastně hodin?“
Rázem se začala tvářit provinile. Pozorovala ho, jak se zmateně rozhlíží a očividně pátrá po něčem, díky čemuž by zjistil čas.
„Bude půl jedné,“ řekla nakonec sama.
„Fakt?“ otočil se zpátky na ní a nijak neskrýval své překvapení. „Ale co se… Proč jsi…“
Už se nadechovala, že to všechno vysvětlí, když si sedl zpátky na gauč a než se stačila rozkoukat, obtočil svou pravou ruku okolo jejího pasu a konečně jí stáhl k sobě, jak se o to marně pokoušel už před chvílí. Překvapilo jí to, a tak mu zcela bez odporu dosedla na klín.
Nezbedně jí ukazováčkem crnkl do nosu a usmál se na ni.
„Práce, co?“
Zaskočil jí a on to věděl. Tohle zkrátka nečekala. Copak ho tak špatně zná? Nikdy by jí to nedovedl vyčíst…
„Je mi to líto, bylo to nečekané. SG-9 se vracela z mise a bránou při tom začaly procházet elektrické výboje a…“ Zmlkla, protože jí položil prst na rty. Zatvářil se vážně.
„Tohle jsou tajné informace, neměla by jsi…“ Ani ona jeho nenechala domluvit. Přitulila se k němu a hlavu si opřela o jeho hruď. Přibližně do míst, kde měl srdce. Slyšela jeho pravidelný tlukot a najednou si uvědomila, jak strašně je unavená.
„Když to nemůžu říct tobě, tak komu?“ zamumlala do jeho košile. „Jsi moje všechno…“ Řekla to dřív, než si to stihla uvědomit. Dobře cítila, jak se jeho svaly napjaly. Trvalo to chvilku, ale jí to i tak stačilo k tomu, aby se začala bát, že něco pokazila. Když se ale zase uvolnil a ještě pevněji ji k sobě přitiskl, uklidnila se… S ním se přeci nemá čeho bát.
„Vypadla část systému, vyhořely některé obvody,“ pokračovala. „Museli jsme to dát všechno znovu dohromady. A stejně doteď nevím, co a proč se s tím vlastně stalo…“
„Ty na to přijdeš,“ zašeptal jí do vlasů.
„Teď a tady je to ale mnohem lepší,“ zamumlala. Oči se jí začínaly klížit.
Usmál se.
„Nemáš hlad?“ staral se. Jeho uším totiž neuniklo zoufalé volání jejího žaludku.
„Strašný!“ přiznala upřímně a dál schovávala obličej do jeho ramene. „Ale jsem tak utahaná, že nepolknu ani sousto. To papírování mě zabije a pak ještě ty elektrické výboje…“
„Vidíš?“ zasmál se. „A ty a Daniel jste se mi vždycky pochlebovaly, co může být na papírová tak těžkého…“
„Daniela to nepustilo, jen si vyhlédl nový objekt.“ Zvedla ruku a palcem ukázala na sebe. Pak jí ruka pomalu klesla dolů.
„Vždyť tady usínáš!“ pronesl Jack. „Pojď, půjdeš si lehnout…“
„Ne, počkej!“ zarazila ho. „Chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat. Zítra ráno vyráží SG-1 na misi. Jdeme na planetu, kde je nějaký přístroj vyrábějící elektřinu. Podplukovník Mitchell nejde a já… jsem mluvila s generálem. Nemá nic proti tomu, abys šel s námi.“
Sebrala všechny svoje síly a odtáhla se od Jacka, alespoň na tu vzdálenost, aby mohla vidět jeho reakce.
Vypadal zaskočeně a zmateně. Což ostatně čekala.
„Ale já… Proč bych vlastně měl jít?“
„Já nevím…,“ pokrčila rameny. „Prostě jen tak. Zrovna Daniel mi dneska říkal, že tě už dlouho neviděl. Myslela jsem, že by to bylo fajn… Jako za starých časů,“ dodala s nervózním úsměvem.
Jejich pohledy se střetly a jí bylo jasné, že Jack pořád na něco čeká. Nakonec to vzdala.
„Chybíš nám!“ vyhrkla pravdu. „Pořád si nemůžu zvyknout na to, že tam už nejsi, když se scházíme před bránou, pořád v hloubi duše čekám na tebe, když bránou procházíme, mám dojem, že nám něco nebo spíš někdo chybí…“
Tváře jí planuly rozrušením, Jack si všiml, jak si nervózně pohrává s lemem trička. Musel si přiznat, že něco tak upřímného nečekal. Nevěděl, co na to říct. Nakonec jí k sobě beze slov přitiskl a pevně jí objal.
„Taky mi to všechno chybí, Sam, ale takhle je to asi lepší,“ zašeptal jí do ucha.
„Tak půjdeš?“ zeptala se prosebným hlasem.
„V kolik vyrážíte?“
„V osm.“
Zaváhal. Snad se s tou poradou, co má v devět, bude dát něco udělat. Cítil, že by měl jít. Je to její přání.
„Dobře, půjdu,“ přislíbil. A pak už jen cítil, jak se v jeho náruči uvolnila. Spokojeně se stočila do klubíčka a zavřela oči…
Chvilku nic neříkal. Nevěděl, jestli… jestli to má udělat, jestli se zeptat. Ještě nikdy nebyla tak skvělá příležitost jako teď.
„Sam?“ řekl tiše. „Vzala by sis mě?“ Zatajil dech.
Žádná odpověď ale nepřicházela, vlastně se ani nepohnula. Naklonil se, aby jí viděl do tváře. Usnula. Spokojeně spala v jeho náruči a vůbec nevěděla o světě. Natož pak o jeho otázce… Nezbylo mu nic jiného, než se usmát. Vypadala jako andílek.
Opatrně z pohovky vstal, z náruče jí ovšem nepustil. Opatrně si jí nadhodil, aby mu nespadla a pak s ní zamířil po schodech do své ložnice. Když jí položil do měkkých peřin, zastavil se mu nad tou krásou dech. Přikryl jí dekou a pak ho něco napadlo. Zul si boty a vklouzl k ní do postele. Přitáhl si ji znovu k sobě a ona se k němu instinktivně přitulila. Usnul během několika minut.
Zdálo se mu, že nespal ani hodinu. Když mu ale v půl šesté zazvonil u hlavy budík, realita byla jasná. Bleskově se otočil, aby to Sam nevzbudilo, protože netušil, v kolik chce vstávat ona a budík zacvakl. Když se ale obrátil zpátky k Sam, hleděla na něj dvě modrá rozespalá očka.
„Dobré ráno,“ usmál se a naklonil se, aby jí mohl políbit. Kupodivu mu vyšla vstříc, což ho potěšilo.
„Ahoj,“ oplatila mu úsměv. „Kolik je hodin?“
„Dost málo na to, abys už musela jít…,“ lišácky se vyhnul odpovědi a znovu se k ní naklonil. Včera večer si to ani pořádně neuvědomil, ale faktem bylo, že měl Sam Carterovou v posteli.
„Jenže já mám dneska poradu už v půl sedmé,“ zamumlala ještě než ji přitlačil do peřin a polštáře. Jeho rty vyhledaly její a nenasytně se do nich vpil. Napadlo jí, že od včerejška nějak zdivočel… Nemohla si pomoc, ale musela se tomuhle nápadu začít smát.
Přestal.
„Co je?“ zamračil se na ni nechápavě.
„Nic…,“ škytla znovu smíchy. „Promiň, ale já budu muset vážně jít. Jinak to nestihnu a tahle mise bude asi důležitá. Mohlo by to úplně převrátit vývoj pozemské energetiky a…“
Znovu na ni skočil, ale tentokrát jí nezačal líbat, nýbrž lechtat. Zavýskla. Pokusila se mu vymanit, ale držel pevně.
„Pusť… Jacku…,“ hekala mezi záchvaty smíchu.
Nepřestával.
„To tak! Přece si nemyslíš, že si nechám dávat přednášky i ve své vlastní posteli?“ smál se.
Sebrala v sobě veškeré síly a zabrala. Nečekal to a doslova od ní odletěl na druhý konec postele. Zapadl do peřin, jen to žuchlo… Celá rozesmátá rychle vstala a vyběhla z ložnice. Její smích se rozléhal po celém domě a Jack v tu chvíli nechápal, jak mohl tak dlouho snášet to ticho. Okouzleně se za ní díval, když mu u hlavy zazvonil telefon…
Mlčky seděla v jeho kuchyni a pomalu usrkávala černou kávu, kterou si sama uvařila. Už když slyšela zvonit ten proklatý telefon, věděla, že její naděje na „staré časy“ byly v trapu… Ale přeci jen doufala, že to bylo něco nedůležitého, něco, co jí ho nevezme… Ale i tohle tiché doufání vzalo za své, když ho spatřila stát ve dveřích kuchyně – byl oholený a oblečený v uniformě. A tvářil se skutečně nešťastně.
„Promiň, Sam, je mi to vážně líto,“ pokrčil zoufale rameny. „Původně jsem měl na programu jednu malou poradu v Pentagonu, ale myslel jsem, že by to šlo zrušit. Předběhli mě. Před chvilkou volali, že pro mě posílají soukromé letadlo, a že musím být do hodiny na místě. Zřejmě tam budou i zástupci z NID. Musím tam být…“
Přikývla, jako že bere na vědomí, ale zdrcený pohled skrýt nedokázala. Oči upírala do tmavé tekutiny v hrnku a z hrůzou zjistila, že se jí do očí hrnou slzy… Ne, to mu nemohla udělat! Vždyť ani on nedělal včera žádné scény. Prostě je to už nejspíš jejich osud. Práce, pak dlouho nic a pak teprve něco nebo někdo další…
Ale ani tak se na něj nedokázala podívat. Jen slyšela, jak zamířil k ní a jak jeho nablýskané polobotky klapou o dlaždice v kuchyni. Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů. Nemohl si nevšimnout, jak zklamaná je.
„Přísahám, že se pokusím vyřídit to všechno co možná nejrychleji a vrátit se zpátky. A možná že už kolem poledne bych mohl být u tebe…“
Překvapeně vzhlédla.
„Myslíš to vážně?“ Oči se jí rozzářily.
„Smrtelně,“ přikývl. „Už jsem volal generálovi. Prý není žádný problém, abych vyrazil až několik hodin po vás. Prostě až přijdu, tak můžu jít za vámi.“
Vyskočila ze židle a nadšeně ho objala. Příjemně ho to zaskočilo. Takovou radost nečekal.
„Už budu muset jít.“ Jen nerad jí pouštěl.
Přikývla.
„Tak… ahoj.“
„Ahoj.“ Nakonec ale přeci jen neodolal a ještě jednou jí něžně políbil. Snažil se ale nepodlehnout, protože věděl, že jinak by nejspíš neodešel… Nakonec od ní raději takřka utekl a zavřel za sebou domovní dveře.
„P9X-199 je poměrně hostinná, i když neobydlená, planeta,“ zakončoval svůj výklad plukovník Andrews, velitel SG-9. „Ten přístroj tam musela zanechat nějaká vyspělá civilizace…“
„Proč by to ale dělali?“ zamračil se Daniel.
Plukovník se po něm ohlédl a pokrčil rameny.
„To netuším, pane. Možná pro dřívější obyvatele té planety…“
„Našli jste nějaké známky života? Ať už současného nebo minulého?“ pochyboval Daniel.
„To ne, pane. Máte pravdu – vlastně to je svým způsobem divné,“ souhlasil Andrews.
„Co jste zjistili o tom stroji samotném?“ vložila se do hovoru Sam.
Tentokrát se plukovník otočil na ni. Tvářil se trochu provinile.
„No, ve skutečnosti vlastně vůbec nic, podplukovníku.“ Otevřel složku, která před ním ležela a vyndal z ní několik fotografií, na nichž byla zachycená podivná kupolovitá stavba, která mohla pozemšťanovi dost dobře připomínat hvězdárnu. Podal je Sam a ta se na ně zvědavě zadívala.
„Naše přístroje vykazovaly v okolí toho stroje lehce zvýšenou radiaci, ale nic zdraví škodlivého. A pak především vysoký elektrický náboj. Všechno je tam vlastně nabité elektřinou – stejně jako jsme pak byli i my.“
„Dostali jste nějakou větší ránu? Od čehokoli?“
„Ne, podplukovníku. Myslím, že tím, že jsme pak byli vlastně nabití taky, toto nebezpečí nehrozilo.“
Sam zamyšleně přikývla. Začínalo jí to zajímat čím dál tím víc.
„A ten přístroj?“ zeptala se znovu, protože si uvědomila, že plukovník vlastně tak trochu odbočil od tématu.
„Nenašli jsme žádný vstup nebo něco takového, čím bychom se mohli dostat dovnitř. Bylo nám řečeno, že se o to ani nemáme pokoušet, protože tam pak půjdeme znovu spolu s vámi.“
„Dobrá. Myslím, že můžeme vyrazit, pane,“ promluvila Sam k až doposud mlčícímu generálovi.
„Máte zelenou.“
Sam dorazila do prostoru s bránou jako poslední. Ovšem ospravedlňoval jí poměrně objemný vozík, který za sebou táhla. A další už čekal dole po rampou.
„Opravdu toho potřebujeme tolik?“ zašklebil se Daniel a vydal se Sam na pomoc.
„Obávám se, že ano,“ oplatila mu veselý obličejík.
„Začínám zadávat adresu!“ ozvalo se z reproduktorů. Vzápětí se dal kruh a jeho zámky do pohybu.
„Plukovníku Andrewsi!“ promluvil pak také generál a oslovený se otočil, aby na něj do řídící místnosti viděl.
„Ano, pane?“
„Rád bych vám připomněl, že navzdory hodnostem této misi velí podplukovník Carterová.“
„Jistě, pane,“ přikývl plukovník. Na Sam ani nemrkl a ta se nemohla zbavit dojmu, že tohle jí charismatický plukovník jen tak neodpustí. Ale dělat s tím nemohla nic.
Za vydatné Danielově pomoci dotlačila vozík s různými přístroji až k tomu prvnímu, když se červí díra aktivovala.
„SG-1 a 9, přeji hodně štěstí,“ dodal generál.
Všichni zamířili po rampě k bráně, když se najednou stalo to samé co včera. Kruhem začaly procházet drobné červené elektrické výboje, byly stále větší a silnější. Všichni se zatvářili zděšeně, jen Sam vypadala, že s tím počítala. Obrátila se zpět a s klidem informovala generála.
„To je zřejmě způsobené energií na té planetě produkovanou tím přístrojem. Poručíku, zvyšte kapacitu obvodů asi o třicet procent, to by mělo stačit.“
Zřejmě se tak stalo, protože elektrické výboje téměř ustaly. Nezmizely sice úplně, ale ustaly…
Sam na okamžik zaváhala, ale pak si uvědomila, že to musí udělat. I když bude po překvapení.
„Poručíku, to samé udělejte, až za námi půjde generál O’Neill.“
„Rozkaz, podplukovníku,“ ozvalo se v odpověď.
Sam si byla dobře vědoma Danielova a Teal‘cova upřeného a hlavně překvapeného pohledu. Než se jí ale stačili na cokoli zeptat, utekla jim. Přes celou galaxii…
Před Jackem se otevřely těžké opancéřované dveře. V místnosti s bránou kromě něj nikdo nebyl a on teprve teď plně pochopil význam včerejších Saminých slov o „starých časech“. Ve své klasické zelené uniformě s výstrojí se cítil mnohem pohodlněji než v upjatém modrém kvádru s kravatou.
A taky ho potěšilo, jak ho tu všichni přivítali. Nedalo mu to a pár lidí obešel. Všichni ho viděli očividně rádi a on si aspoň na chvilku dovolil ten luxus a myslel si, že sem znovu patří.
„Šestý zámek zapadl,“ ozvalo se z reproduktorů, když stanul dole před rampou. Zhluboka se nadechl, skoro měl dojem, jako by právě nabral druhý dech.
„Sedmý zámek zapadl a start!“
Očarovaně, jako by to snad viděl poprvé v životě, pozoroval vlnu, která se vyvalila z brány a pak se před ním už otevřela ta modrá hladina. Jenže něco ten dojem zkazilo, něco, co tam nemělo co dělat… Přes bránu a taky červí díru běhaly červené výboje. Otočil se na poručíka a generála, který ho přišel taktéž vyprovodit a zamračil se.
„Co to je?“ zeptal se.
„To je normální, generále,“ odpověděl poručík. „Alespoň pro tuto planetu. Je na ní totiž přístroj, který produkuje velké množství energie a ta se určitým způsobem přenáší i proti proudu.“
Jack pokrčil rameny. Když je to normální, tak je to normální… Vydal se po rampě nahoru.
„Zvýšil jste kapacitu těch obvodů, jak vám řekla Carterová?“ zeptal se generál, když viděl, že výboje neustaly stejně jako před tím. Naopak. Zdálo se, že narůstají a sílí.
„Ano, pane, přesně o třicet procent.“
Generál se zamračil, tohle se mu nezdálo.
A ostatně Jackovi taky ne. Těsně před horizontem událostí se zastavil a prstem rozčeřil hladinu, jenž teď křižovaly ty divné výboje. Pak se stalo něco, co nečekal. Prostě ho to vtáhlo dovnitř. Měl dojem, že mu to ten jediný prst utrhne… A pak taky hlavu, ruce, tělo, nohy. Zdálo se mu, že ještě před tím slyšel poručíka něco vykřiknout. Ovšem co, to už si nestačil uvědomit.
Na druhé straně ho to vyhodilo takovou rychlostí, až udělal kotrmelec. Kutálel se po rampě dolů a každým úderem ho všechno bolelo… Moment! Po rampě?!
S vypětím sil se zvedl ze země a rozhlédl se kolem. Všechno se s ním točilo, připadal si jako po flámu. Co se to, sakra, stalo?
„Plukovníku O’Neille?“ uslyšel někde nad sebou. Zcela automaticky se otočil tak, aby viděl do řídící místnosti. Stáli tam Teal’c, Daniel, Sam a generál Hammond. A pak se otevřely dveře a do místnosti vpadla s celou armádou zdravotníků Janet Fraiserová. A tahle nevypadala ani trochu jako mrtvá…
Pokračování příště…