Generál Jack O’Neill spolkl poslední zbytek hrdosti, která pro něj byla vždy tak charakteristická a s pocitem naprosté poraženosti, jakou v životě zakusil jen několikrát, sáhl po dece, která ležela na druhé straně palandy. Ruce se mu k jeho vzteku a taky zoufalství třásly. Nešlo s tím nic udělat, ať se snažil, seč mohl.
Zabalil se do přikrývky a kolena si přitáhl ještě těsněji k bradě. Nemohl se zahřát. A chtělo se mu spát. Ale měl dojem, že usnout by byla zásadní chyba. Nebo ne?
Co vlastně je chyba a co ne? Může si dovolit těm lidem tady věřit? Zná je celé dlouhé roky, ale najednou cítí, že jsou absolutně cizí. Co se to stalo? Co? CO?

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Probral se na ošetřovně. Ale v první chvíli vůbec netušil, že o ošetřovnu jde. Všude byla tma, nechápal, co se stalo. Pohnul se, vlastně to byl jen pokus o pohyb. Celé tělo měl zvláštně ztěžklé, jako by ani nebylo jeho. A proč byla taková tma? Na ošetřovně přeci nikdy nebyla úplná tma…
Všechny skutečnosti mu docházely pomalu, všechno to v hlavě sledoval jako zpomalený film. Viděl Sam. Líbal ji. Pak ho požádala, aby s ní šel na nějakou misi. Neuměl jí říct ne, ale šel za nimi až mnohem později. A pak ty zářivě rudé výboje. Procházely bránou, která ho nepochopitelným způsobem vcucla dovnitř. Ale neprošel na žádnou planetu, nýbrž… zpátky do SGC! Byl tam Hammond. A Fraiserová. Ne, Janet je přeci mrtvá! Ale byla tam… Píchlo ho v hlavě, přidušeným hlasem zasténal. Proč nic neviděl, proč byla všude tma?
Zaslechl vedle sebe pohyb.
„Jacku?“
Ten hlas zněl divně. Jack si ho nedovedl k nikomu přiřadit. Ale znal ho, tím si byl jist. Tma! Všude jen tma! Začal s sebou šít a zmateně se rozhlížet kolem. Natahoval krk, doufal, že odněkud spatří paprsek světla. Jen trošku světla, ta temnota ho děsila… Pokusil se posadit, ale něčí ruce ho chytly za ramena a přinutily zpátky si lehnout. Nechtěl, škubal s sebou, ale marně.
„Jacku! Jacku, uklidni se přece!“
Najednou to vzdal. Zčista jasna. Apaticky si zpátky lehl a pohled upřel někam před sebe. Najednou mu to došlo.
„Já jsem slepý…,“ zašeptal.
Hlas, který se ho až doposud pokoušel uklidnit, umlkl.
„Ano, O’Neille, jsi slepý,“ ozval se další hlas a Jack ho kupodivu okamžitě poznal – Teal’c. A ten druhý patřil Danielovi, už to věděl.
Daniel Jackson vrhl na Jaffu trochu roztěkaný pohled a gestem mu naznačil, že jemněji už to skutečně říct nemohl. Položil si prst přes ústa a dal tak Teal’covi najevo, ať teď raději mlčí.
„Jsi slepý, Jacku, ale jen dočasně. Mluvil jsem s Janet a ta říkala…“
Generál O’Neill s sebou při vyslovení doktorčina jména trhl, jako by na něj sáhl ledová ruka. Vzápětí zasténal. Jen netušil, jestli to bylo tím nepříjemným pícháním v hlavě nebo skutečností, že se jeho nejlepší přítel zbláznil.
„Co to, sakra, říkáš?“ zachraptěl a podvědomě natočil hlavu směrem, kde tušil, že Daniel stojí. Škoda jen, že neviděl, jak nechápavě si ho Daniel přeměřil.
„Jak, co to říkám?“ divil se.
Jack chtěl už, už odpovědět, ale hlavou mu projela další vlna bolesti, až ho to přinutilo přivřít oči. Když je pak ovšem znovu otevřel, spatřil nejasné obrysy dvou postav, stojících u jeho postele. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Byl skutečně na ošetřovně. Všechno vypadalo normálně, běžně, obvykle. Ale to byl jen první dojem, věděl to. Něco se stalo, on sem nepatří!
„Janet je přece mrtvá,“ řekl a obrátil se na Daniela s Teal’cem. Teď už jasně viděl, jak s sebou ti dva trhly. Tedy Daniel s sebou trhl, Teal’c jen udiveně povytáhl obočí.
„Ale… proč by… ona přece…,“ koktal Daniel, netušíc, co na tohle říct.
„Doktorka Fraiserová se těší neobyčejnému zdraví, O’Neille,“ konstatoval Teal’c.
Jack si je přejel oba pohledem. Zbláznil se on nebo oni? A pak si začal všímat i jiných zvláštností. Například Danielových vlasů…
„Co to máš na hlavě?“ zeptal se a Daniel mimoděk pohlédl vzhůru, jak by čekal, že mu bude ve vlasech přinejmenším hnízdit čáp. Pokrčil rameny.
„No, přece vlasy…,“ odpověděl pomalu a Jackovi došlo, že se na něj začíná dívat jako na cvoka.
„Jsou delší.“
Daniel vykulil oči a pak pohledem zapátral k Teal’covi, jako by u něj hledal nějaké vysvětlení Jackova chování.
„Vždycky jsem měl takovéhle vlasy, nikdy jsem nebyl úplně nakrátko.“
„Ale ano, byl,“ trval si Jack na svém. Zrak se mu postupně vracel, už viděl skoro normálně. Ale proč vlastně oslepl? A proč to tu vypadá, jako by se čas vrátil alespoň o pět let zpátky?
„Nebyl! O tom bych snad musel něco vědět, ne?“
Jackovi to v hlavě, navzdory šílené bolesti, šrotovalo na plné obrátky. Janet je naživu, Daniel má dlouhé vlasy…
„Kde je Sam?“ napadlo ho najednou a znovu se pokusil posadit. Tentokrát mu v tom už nikdo nebránil, takže se u to za krátkou chvilku povedlo. Ale díky tomu, že takhle bojoval sám se sebou, neviděl, jaké pohledy si Teal’c s Danielem vyměnili.
„Sam?“ zeptal se pak opatrně Daniel. „Odkdy jí říkáš Sam?“
Jack ztuhl. Obličej se mu teď proměnil takřka v kamennou masku. Co se, sakra, děje? A najednou dostal taky strach.
„Tak kde je?“ vyštěkl.
Daniel vypadal zmateně a nějak se neměl k odpovědi, takže se slova nakonec ujal Teal’c. Ukázal rukou na rukou stranu ošetřovny.
„Leží támhle, O’Neille.“
Jack tím směrem pohlédl. Ale byl v tak nešikovném úhlu, že neviděl nic víc, než peřinu a pod ní nějaké tělo.
„Co je jí?“ zeptal se a hlas mu zněl zděšeně.
Daniel se konečně probral, takže pokračoval.
„Když jsi prošel bránou, procházely tebou ty výboje. Zkolaboval jsi a všichni se tě báli dotknout, jediná ona k tobě běžela a chtěla ti pomoci. Jenže když se tě dotkla, dostala ránu…“
Ano, ty výboje, přemítal Jack. Ale ty přece procházely bránou, ne jím…
„Myslel jsem, že ty výboje byly jen v bráně. Ono to procházelo i skrze… mě?“
Daniel přikývl.
„Už několik hodin tady sedíme, generál Hammond čeká na nějaké vysvětlení. Vlastně na něj čekáme všichni. Co se stalo, Jacku? Brána se přetížila, je teď nefunkční, ty podivné výboje a to že ses vůbec vrátil…“
Jack se zamračil.
„Vrátil? A odkud? Vždyť já je přece odcházel…“
Daniel vytřeštil oči a pak nervózně přešlápl. Už mu bylo jasné, že tady něco nesedí. Kývl na Teal’ca.
„Teal’cu, jdi zavolat generála a řekni mu, že plukovník O’Neill je vzhůru.“
Tentokrát vykulil oči překvapením Jack.
„Plukovník??“

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Jackovi doslova třeštila hlava. Možná měl i horečku. A měl žízeň. Ale nechtěl nikoho volat, nechtěl aby se na něj zase tak divně dívali, jako by mu chtěli pohlédnout až do žaludku, jako by se dívali na něco odpudivého, co je může zničit. Věří, že jim přinesl zkázu. Nemohl se jim divit, vlastně byl jedním z nich a na jejich místě by určitě jednal stejně. Ale konečně taky věděl, jak se cítí bezbranné zvíře zahnané do pasti, jak se cítí člověk, který je sám mezi svými, který je mezi přáteli a přesto to jsou cizí lidé. A taky nechtěl, aby se dál vyptávaly. Měl dojem, že další otázka ho zabije. Kdyby aspoň tušil, co se stalo, a jestli s tím může něco udělat, jestli to může nějak zvrátit nebo změnit.
Vzdal veškeré svoje pokusy vytrvat i nadále v sedu a lehl si. Třásl se jako osika. Měl by se pokusit spát…
Kdyby aspoň u všech těch výslechů byla Sam. Cítil, že jedině ona by mu mohla pomoc, vlastně to věděl. Ale ona byla pořád na ošetřovně. Protože jí ublížil, zranil jí! Jen pomyšlení na to ho bolelo. Ublížil ženě, kterou miluje… Ale pak se mu vkradla na mysl neodbytná otázka – Je to ale skutečně ona?
Vzpomněl si na slib, který Sam dal. Že za ní přijde Té své Sam. Sam, kterou miloval, se kterou se tenkrát večer poprvé líbal, a které se zeptal, jestli si ho vezme, zatímco ona mu usnula v náručí. Proč se jí nezeptal to následující ráno? Proč? Možná už nedostane příležitost napravit tu promeškanou životní příležitost. Možná, že už nic nebude jako dřív…

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Generál Hammond vešel na ošetřovnu a okamžitě si to zamířil ke skupince lidí, stojících u jednoho z lůžek.
„Plukovníku,“ usmál se na Jacka. „Jsem rád, že jste zpátky.“
„Nejsem plukovník,“ ucedil Jack skrze zuby. Začínal toho mít tak akorát dost. „Jsem generál Jack O’Neill a ještě včera jsem byl v roce 2005,“ odříkával monotónním hlasem, protože to tu papouškoval už nejméně podesáté. „Tam je Janet Fraiserová po smrti a vy už dávno nejste u SGC. Velel jsem tam já, ale pak jsem taky odešel. Pracuju teď pro Pentagon. Co vám mám, sakra, ještě říct, abyste pochopili, že tady něco není v pořádku?“
Hammond šokovaně přejel pohledem ostatní účastněné. Očividně se dožadoval nějakého vysvětlení. Pak pronesl jedinou věc, která se logicky nabízela:
„Zbláznil se?“
Jack, který čekal nějakou podporu, byť tu nejmenší, zmučeně složil hlavu do dlaní.
„Ne, generále, myslím, že se nezbláznil,“ pronesla doktorka a přinutila se odtrhnout od Jacka pohled. Nebylo jí zrovna příjemné poslouchat O’Neilla, jak tu všem dokola opakuje, že je mrtvá. Sáhla pro několik desek a podala je Hammondovi, aby do nich mohl případně nahlédnout.
„Všechny jeho testy jsou naprosto v pořádku. Byl tu akorát ten menší problém se zrakem, ale to bylo způsobeno nejspíš tou elektřinou. Nebo co to bylo…,“ dodala rychle, když si uvědomila, že ty červené blesky moc elektřinu nepřipomínaly. „Ale každopádně plukovník už vidí.“
Jack zaúpěl. Ne, už ji nebude opravovat kvůli té pitomé hodnosti. Konec konců mu na tom ani v nejmenším nezáleželo, pouze se tím snažil připomínat, že je tu něco špatně.
„DNA, všechna zranění odpovídají tomu, že jde o Jacka O’Neilla. Snad jen pouze to, že má o několik jizev navíc a pak taky…“ Odmlčela, protože tak trochu pochybovala o tom, že to, co se právě chystá říct, bude dostatečně taktní. „Generále, pokud se na něj podíváte, všimnete si toho už od pohledu.“
Jack překvapeně vzhlédl a jeho oči se střetly s několika zkoumavými pohledy. Nechápal, o co doktorce jde. Teprve až potom, co odpověděl zadumaným hlasem Daniel, mu to došlo.
„Vypadá starší. Ne o moc a nijak zvlášť, ale… má víc prošedivělé vlasy a možná pár vrásek navíc.“
Janet přikývla a Jacka začalo štvát, že se tu o něm baví jako u kusu masa.
„Nejspíš máte pravdu, doktore,“ řekl pak generál. „Ale vysvětlí mi tu někdo, co se tedy stalo? Jacku, jak jste se dostal z Edory? A co měly znamenat ty výboje?“
O’Neill překvapeně zamrkal. Sem se s Danielem a Teal’cem nedostali.
„Z Edory?“ opakoval překvapeně.
Pak se tichým hlasem ozval Daniel. Každé slovo pronášel pomalu a jako by s rozmyslem, ale přesto měla jeho slova důraz a znělo z nich tiché šlehání bičem.
„Promiňte, pane, ale pokud můžu říct svůj názor, tak tenhle Jack O’Neill na Edoře nikdy nebyl. A pokud ano, tak už je to pár let zpátky…“

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Víčka se mu začala pomalu zavírat, ale spát se mu ve skutečnosti příliš nechtělo. Byl jen unavený. K smrti unavený. A pořád mu byla zima. Určitě by nepohrdl přikrývkou navíc, ale nechtěl se ponížit a prosit. Nechtěl od těchto lidí vůbec nic, neznal je. Čím déle tu byl, tím víc mu připadali cizí a chladní.
Když ho vyslýchali celé ty dlouhé hodiny, zdálo se mu, že mu vůbec nevěří. Ani slovo, ani slabiku z toho, co pustil z pusy. Byl pro ně riziko, nebezpečí, možná zkáza. Co když ho poslali Goa’uldi? Jako bombu? Jako past? Už několikrát to udělali, nebylo by to zas takové překvapení. A co na tom všem bylo nejvíc zvláštní a co ho nejvíc děsilo, bylo to, že si už přestával věřit i on sám. Ty vzpomínky, které měl, byly skutečnost? Nebo to bylo něco, co mu nasadili Goa’uldi do hlavy? Byl vlastně vůbec skutečný? Co když ti lidé tady mají pravdu? Co když opravdu představuje jen a jen zkázu?
Kdyby tu tak byla Sam. Potřeboval si s ní promluvit, potřeboval cítit její blízkost. Ale Daniel mu řekl, že je ještě pořád v bezvědomí. Kvůli němu. To mu sice neřekl, ale Jack věděl, že je to pravda… Ale i kdyby byla při vědomí, dokázala by mu pomoc? Byla by taková, jakou ji zná? Co kdyby se postavila proti němu? Nesnesl by to, tím si byl jistý.

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

„Chcete mi tím říct, že bych teď měl být na Edoře?“ zeptal se Jack chvilku potom, co místnost ovládlo ticho po Danielově přesvědčivém projevu.
„Takže víte, o co jde?“ zeptal se generál.
„Jistě, já… zůstal jsem tam uvězněný na několik měsíců. Asi před pěti lety.“
„Ne, myslím, že ty bys tam neměl být,“ vložil se do hovoru znovu Daniel. „Ty tam vlastně pořád jsi.“
Všichni se na něj podívali, ale Daniel vypadal duchem nepřítomný.
„Co tím chceš říct, Danieli Jacksone?“ zeptal se Teal’c.
„Chci tím říct, že tu máme vlastně dva O’Neilly.“
„Děláš si srandu?“ vybafl Jack.
„Vůbec ne. Generále, když jsme viděli Jacka procházet, mysleli jsme, že se vrací Jack. Náš Jack! Ale pokud se na to podíváte z praktického a bohužel taky reálného hlediska, tak Jack se nemá z Edory jak dostat, jediní, kdo mu může pomoc, jsme my. Byli jsme zaslepení, když jsme si mysleli, že se vrátil z vlastního přičinění. Jenže tady máme jasný důkaz, že to na ní pravda. Plukovník Jack O’Neill je pořád na Edoře a na nás pořád je, abychom ho odtamtud dostali. Generál Jack O’Neill je zde a nikdo neví jak ani proč. A je opět jen na nás, abychom ho dostali zpátky tam, kam patří…“

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

K téhle Danielově větě sahaly Jackovy vzpomínky, za které by mohl dát ruku do ohně, kterými si byl jistý. Všechno, co se dělo potom, mu splývalo a občas se taky utápělo do husté mlhy.
Vyslýchali ho a tahali z něj rozumy celé dlouhé hodiny. Snažili se zjišťovat detaily toho, odkud přichází, zajímali je drobnosti, báli se, že je pro ně nebezpečný a zároveň se snažili využít toho, že pro ně svým způsobem přicházel z budoucnosti, takže chtěli vědět, jak probíhaly mise, kam je lépe nechodit. Nebyl proti, všechno, na co vzpomněl, jim řekl, vlastně jim chtěl pomoc. Ale pochyboval, že se vrátil v čase. Netušil proč, ale prostě si byl jistý, že tak to není. A jediný, kdo mu na to mohl dát odpověď, byla Sam. Věděl, byl jsi tím jistý, že jedině ona může přijít na to, co se stalo a pomoci mu. Určitě v tom byly ty rudé blesky elektřiny a to, jak ho brána vtáhla dovnitř. Za celé ty roky, kdy byla brána v provozu ještě taková situace nenastala, ale… všechno je jednou poprvé.
Obrátil se na bok a pevně semknul víčka. Byl přesvědčený o tom, že by mohl konečně alespoň na několik hodin usnout. Jen chvilku.
„Sam, prober se! Prosím! Ty jediná mi můžeš pomoc, cítím to…“
Na chodbě se ozvaly kroky.

Pokračování příště…