Ty kroky se neustále přibližovaly, byly blíž a blíž. A i když si Jack byl téměř jist, že ho stejně jako tolikrát před tím, minou, musel zkrátka doufat. Doufat a věřit. Že je to záchrana, pomoc, někdo, kdo mu řekne, že tohle všechno je jen hloupý vtip… Chtěl se posadit, ale vyděsilo ho, že k tomu skoro nemá síly. Byl tak unavený, nespal tak zatraceně dlouho.

I když za to v hloubi duše prosil, stejně ho překvapilo, že kroky se skutečně zastavily u jeho dveří. Byla to taková úleva…

Přinutil se sednout si. Hlava mu třeštila a on se musel přidržet matrace, protože jinak mu hrozilo, že i ze sedu půjde rovnou k zemi. Přivřel oči a pokoušel se získat ztracenou rovnováhu a taky klid.

Dveře se otevřely dříve, než na to byl vůbec připravený. Pomalu vzhlédl, každého rychlého pohybu se bál. Co to s ním, sakra, bylo? Už přece v životě zažil horší věci, než je dva dny nespát. Jenže tady šlo o něco jiného a on si to už konečně musel přiznat.

Do jeho skromného „obydlí“ vstoupila postava. Jackovi chvilku trvalo, než zaostřil. Světlo s chodby ho uhodilo do obličeje, jako něčí pěst. Před očima mu několik vteřin tančily roje barev… Pak to stejně nečekaně, jako to přišlo, taky přestalo a on uviděl mezi dveřmi stát Daniela a doktorku Fraiserovou, jenž za sebou zrovna zavírala dveře a vzápětí rozsvítila v místnosti. Jackovy oči tak dostaly další ránu, ale naštěstí už ne tak razantní. Místo toho se Jackovi rychle rozběhlo srdce. Jednak proto, že si na přítomnost Janet ještě stále nějak nemohl zvyknout a pak taky proto, že se oba tvářili tak… zvláštně. Vlastně se tak tvářili naprosto běžně v situacích, kdy se něco stalo. Něco nemilého. Tudíž se nemohl uklidnit, ani kdyby chtěl.

„Děje se něco?“ zeptal se O’Neill a vyděsil ho vlastní zvuk hlasu i ta absurdita otázky, kterou právě vyslovil.

Daniel si odkašlal a poškrábal se na nose. Očividně se chystal promluvit, ale doktorka byla rychlejší a šla ihned k věci.

„Dokončili jsme všechny vaše testy, pane,“ řekla. Od určitého okamžiku, kdy na ní, zřejmě v návalu zoufalství, vyjel kvůli hodnostem, se naučila říkat mu pro všechny případy pane. „Jsou negativní a to ve všech směrech, ve kterých jen mohou být. Nenašli jsme ve vás žádné stopy po jakékoli chemikálii nebo mimozemském zařízení…“

Jack si prohrábl rukama vlasy a nakonec schoval do dlaní obličej. Přemýšlel, jestli se má rozesmát nebo rozplakat. Ne, nemohl si dovolit nic z toho…

„Říkal jsem vám to celou dobu,“ zamumlal a jeho hlas zněl spíš přetaženě než vyčítavě.

Konečně se dostal ke slovu i Daniel.

„Měl byste to pochopit, generále. Pokud jste kým, za koho se vydáváte, pak musíte chápat naše obavy z možných rizik. Náš Jack je už druhým týdnem na Edoře, mysleli jsme, že se mu nějakým způsobem podařilo vrátit se. Když jsme ale zjistili, že vy vlastně Jack nejste, nemohli jsme tušit, co dalšího za tím vězí, kdo jste a co vlastně chcete…“

Jack O’Neill prudce vzhlédl a ruce spustil pomalu z obličeje dolů. Pokud mu chtěl kdy Daniel ublížit, právě se mu to povedlo. To, co řekl, bylo tak… ponižující. Snažil se vymyslet nějakou odpověď. Stejně kousavou, která by ranila stejně jako to, co řekl Daniel, ale najednou se mu prostě nedostávalo slov. V krku se mu vytvořil knedlík a i když polykal o sto šest, ne a ne se ho zbavit.

Připadal si tak strašně sám. Jestli se mohl kdy na někoho opravdu spolehnout, byl to Daniel. To on se z něj vždycky snažil udělat něco lepšího, ždímal z něj jednu laskavost za druhou, aby se pak mohl cítit líp, mohl s ním mluvit o čemkoli a i když zrovna nemluvili, Daniel mu rozuměl i beze slov.

Chtěl se přinutit přiznat si, že tohle není Daniel Jackson. Nebo aspoň ne ten, kterého on zná. Ale při pohledu do jeho modrých, a náhle taky tak chladných, očí za sklíčky kulatých brýlí, to šlo ztěžka. Vlastně to nešlo vůbec.

Tolik mu chtěl vpálit nějakou peprnou odpověď, ale neměl na to síly. Jindy by to udělal, tím ji byl jist, ale teď mu to podrazilo nohy víc, než si byl ochoten přiznat. Dobře viděl, jak je Daniel připraven na jeho slovní výpad, ale nedočkal se…

Jack uhnul očima, pootočil hlavu a pohled zavrtal do zdi naproti něj, kam tak bezútěšně zíral už tolik hodin před tím.

V místnosti se rozhostilo ticho. Možná překvapené, možná zděšené, možná prostě jen trapné. Jack slyšel, jak si Janet odkašlala. Zřejmě ve snaze zahnat tuhle trapnou chvilku. Jack už ovšem neměl ani tušení o jejím vyčítavém pohledu, jímž Daniela po jeho výstupu propálila. Ten jen pokrčil rameny a otočil se k odchodu.

Janet ho ovšem pohotově chytla a prsty mu skoro až bolestivě stiskla paži. Pohlédl na ni, ale hned zase oči odvrátil. V obličeji byl lehce červený a doktorka poznala, že i on pochopil, že to přehnal. Ale i přesto se chystal odejít. Nedovolila mu to. Pevně svírala jeho bundu a pomalu zakroutila hlavou. Jen těžko mohla uhádnout, co se archeologovi honí hlavou, ale ať už chtěla nebo ne, na jednu stranu nacházela pro jeho chování omluvu. Bylo toho na ně na všechny teď moc…

Daniel zůstal rozpačitě stát a pár vteřin mlčky zíral do podlahy. Pak jakoby se odhodlal…

„Omlouvám se, Jacku,“ zašeptal a konečně zvedl hlavu, aby mohl pozorovat O’Neillovi reakce. „Tohle jsem neměl říkat.“

Jack se na něj ani nepodíval, dál civěl do zdi. Zoufalství a strach z neznámého se v něm mísil z panikou a zklamáním. Nedokázal pochopit, co se stalo a proč tu je, ale jedno věděl jistě – tyhle lidi tady nezná. Jsou pro něj naprosto cizí.

Po nekonečně dlouhé odmlce otočil k Danielovi hlavu.

„Kdo, sakra, jsi?“ zeptal se tichým, leč naprosto zřetelným hlasem.

Místnost vyplnila další vlna ticha. Daniel se zdál být touhle otázkou zaskočený a taky zraněný. Ovšem pak se v jeho očích blýsklo něco, co tam Jack ještě nikdy neviděl. Domníval se, že je to nenávist.

„Ptám se na to samé,“ ucedil skrze zuby. Pak se otočil a odešel.

Janet se mu v tom už ani nepokoušela zabránit. Chvilku mlčela, protože to vypadalo, že generál potřebuje alespoň trochu získat zpátky ztracenou rovnováhu.

„Zkuste ho omluvit, pane…,“ odhodlala se po několika vteřinách.

Nevěřícně na ni pohlédl, ale neřekl nic.

„Víte, je toho na ně teď moc. Od doby co jste zůstal… tedy plukovník, na Edoře, nedělají nic jiného, než že se odtamtud pokoušejí dostat, celé noci skoro nespí. Musíte pochopit, že jste pro ně, vlastně pro nás pro všechny, docela šok.“

Jack se usmál, ale na tom úsměvu nebylo nic veselého. Vlastně to byl jen takový unavený úšklebek.

„Pořád tu mě někdo chce, abych někoho chápal,“ začal tiše. „Napadlo tu ale taky někoho, že by se měl někdo snažit pochopit mě?“

Janet nic neřekla, ale možná se zatvářila maličko provinile.

Jack se na to znovu jen bolestivě zašklebil.

„Nikdo mě tu nepovažuje za právoplatného člověka, mám pravdu? Jsem přítěž, omyl, možná nebezpečí… A v tom případě neumějí lidé udělat nic jiného, než „ten problém“ někam zavřít a dělat, že neexistuje. Nikdo se tu nebude zabývat tím, jak mě vrátit tam, kam patřím.“

Doktorka se zamračila, ale Jack si toho během své rozčílené řeči nejspíš nevšiml. Když skončil, Janet vypadala rozzlobeně.

„Podívejte, pane, nevím, kdo jste a tím méně odkud a jak jste se sem vlastně dostal, ale pokud jste Jack O’Neill ze Země a pokud se už nějakou dobu pohybujete v tomhle všem, měl byste vědět jednu věc – my své lidi neopouštíme!“

Jack vypadal na vteřinku zahanbeně, ale pak na tváři vykouzlil další smutný úsměv.

„Jenže já nejsem jeden z vás, Janet. A Daniel mi to dal právě patřičně najevo…“

„Pane, říkala jsem vám, abyste se ho pokusil omluvit. Byl stejně jako všichni ostatní přesvědčení o tom, že se vrátil plukovník. Nikdo z nás nemá ani tušení, jestli plukovník ještě žije a členové jeho týmu jsou prakticky mrtví strachy…“

„Co to říkáte?“ rozesmál se Jack neupřímně a ten smích nebyl ani trochu veselý. Zněl jako šustění suchého listí. Ale potom, co uviděl doktorčin výraz, přestal, jako když utne.

„Pane, pokud je pravda, že jste se sem dostal z jiné reality, což je jedna z verzí našich vědců, a ta realita je o několik let dopředu před tou naší a vy jste už na Edoře byl, pak… Proboha, copak vás nikdy nenapadlo zamyslet se nad tím, co všechno asi musejí pociťovat lidé, kterým na vás záleží, když jste někde a oni nevědí kde, ani co s vámi je?“

Jack vypadal zmateně.

„O čem to mluvíte?“

„O lidech, kteří vás mají rádi, generále…“

Jack se nadechoval, chtěl něco říct, ale přerušilo ho zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřely a dovnitř nakoukl vojín.

„Doktorko, volají vás z ošetřovny,“ informoval. „Major Carterová se probrala.“

„Konečně!“ vydechl Jack úlevou za zády Janet a poprvé za celou tu dobu zněl jeho hlas alespoň trochu klidně a spokojeně.

„Už jdu,“ kývla doktorka a vojín zase odešel. Pak se otočila na Jacka, chtěla se rozloučit, ale on byl rychlejší.

„Vezměte mě s sebou!“ zaprosil úpěnlivě. „Musím Sam vidět…“

„Pane?“ povytáhla doktorka překvapeně obočí.

O’Neill zvedl ruce a přerušil jí ještě dřív, než stačila pokračovat.

„Já vím, na co se chcete zeptat, ale… můžu vám říct jen to, že jsem z jiné doby, z doby, která teprve přijde.“

Doktorka touhle odpovědí nebyla zrovna uklidněna.

„Omlouvám se, pane, pokud to, co se teď chystám říct, bude nezdvořilé a navíc impertinentní k vyššímu důstojníkovi, ale… uvědomujete si, že „tahle“ Sam, není „vaše“ Sam?“

Zamračil se.

„Jistěže si to uvědomuji. Potřebuji její pomoc! Jsem si jistý, že jedině ona mi může pomoc.“

„Plukovníku… generále, nemůžu vás vzít s sebou na ošetřovnu. Faktem je, že jste ve vazbě a…“

„Janet, prosím!“

„Budu z toho mít problémy.“

„Už jste přece prokázala, že nejsem nebezpečný…“

„Není to ale stoprocentní.“

Prosebně se na ni zadíval.

„Prosím, zkuste mě pochopit,“ řekl tiše. „Poprvé tu někoho prosím, aby mě pochopil, Janet. Já sem nepatřím, musím odtud. A jedině ona mi může pomoc, cítím to!“

Janet Fraiserová se zkoumavě zadívala do jeho hnědých očí. Sakra, tenhle chlap jí vždycky dokázal něčím uchvátit…

„Děsím sama sebe,“ zamumlala nakonec a kývla na něj, aby jí následoval.

Na ošetřovně bylo ticho, byla to snad jediná místnost na základně, kde bylo ticho prakticky zákonem. Doktorka vešla dovnitř s Jackem a dvěma muži s ostrahy v závěsu a zamířila rovnou k jedné z postelí, na níž seděla Sam.

„Proboha, majore, to si snad děláte legraci!“ zaúpěla. „Okamžitě si zase lehněte, musíte odpočívat!“

„Už mi nic není, Janet,“ ozvala se Sam, sedíc k příchozím zády. „Musím vstát a zase jít něco dělat. Plukovník je v pořádku? Vlastně jsem čekala, že bude tady, až se probudím…“

Janet s Jackem konečně došli na tu úroveň, že je Carterová mohla spatřit. Když uviděla O’Neilla, překvapeně vykulila oči a zčervenala.

„Pane? Uch… Nevěděla jsem, že jste tady.“

Jack otevíral pusu k odpovědi, ale Janet ho přerušila. Přešla k Sam a začala ji měřit puls.

„Vážně mi už nic není.“

„To posoudím já! Teď si lehněte, udělám vám pár testů… Generále, mohl byste počkat venku? Bude to jen chvilka.“ Ani si neuvědomila, co vlastně řekla. Snad poprvé se jí podařilo, oslovit ho hned napoprvé správně a to zrovna v tu nejméně vhodnou dobu.

Sam zalapala po dechu a prudce se vymrštila z lehu, do kterého jí doktorka před chvílí takřka násilím přinutila.

„Generále??“ zopakovala šokovaně.

Janet zatěkala pohledem z jednoho na druhého a nakonec si povzdechla.

„Dobrá, nejlepší asi bude když si vy dva nejdříve promluvíte. Vrátím se za chvíli…“ S těmito slovy odešla z ošetřovny pryč a po cestě při tom kývla na muže z ostrahy. I když se jim to moc nelíbilo, poslušně jí následovali.

Po jejich odchodu nastalo dlouhé ticho. Z Jackovy strany určitě. Sledoval Saminy bledé tváře a oči vytřeštěné překvapením. Všechna radost a taky nadšení, které v nich viděl, když přišel, zmizely. Najednou ho strašlivě zabolelo, že ji musí říct pravdu, že tu vlastně stojí někdo, koho vůbec nechtěla, někdo, kdo je tu omylem.

„Pane?“ dožadovala se vysvětlení. „Proč vám doktorka říkala generále? Stalo se něco, o čem nevím?“

„Tolik se toho teprve stane a ty o tom nic nevíš, miláčku,“ řekl si v duchu a všechno se v něm přitom sevřelo. Vypadala jako jeho Sam… Ty vlasy, ty oči, ta ústa. Byla to ona a vlastně nebyla. Vybavil si všechno, co se stalo ten večer, než měl projít Hvězdnou bránou. Její rty, když ho poprvé políbila, tu pečlivě ukrývanou touhu a taky vyděšenost, jež se jí zračila v očích, a kterou jí nemohl v žádném případě vyčítat. Tu noc se jí zeptal, jestli by si ho vzala… Odpověď nedostal a už možná ani nikdy nedostane.

Najednou bylo zatraceně těžké ovládat se. Na vteřinu zavřel oči, nemohl se na ni dívat.

„Pane?!“ naléhala.

Povzdechl si a zase oči otevřel. Okamžik pravdy.

„Nejsem ten Jack O’Neill, kterého byste si tu teď přála mít.“

Ta věta zněla podivně jednoduše, ale pro Sam postrádala jakýkoli smysl.

„Prosím?“ vypadlo z ní po několika vteřinách ticha, kdy si pokoušela ujasnit význam těch slov.Ten pohled, jakým se na ni díval, ji z nepochopitelných důvodů přiváděl do rozpaků. Pozoroval ji tak… jinak.

Jack si znovu povzdechl a přisunul si k její posteli židli, na kterou se pak posadil. Položil hlavu do dlaní a Sam si teprve teď všimla, jak vyčerpaně vypadá. Opustila proto alespoň na chvíli od svého naléhání a starostlivě se zeptala:

„Jste v pořádku, pane?“

Prudce vzhlédl a rychle si protřel oči, aby zaplašil únavu.

„Ano, jsem…,“ vykoktal. „Ale dlouho jsem nespal. A pak… říkali mi, že to bude nejspíš těmi elektrickými výboji, které procházely skrze mě. A taky tvrdili, že se při průchodu bránou muselo moje tělo rozložit jinak, než je normální. Zřejmě to má nějaké menší následky…“

Zamračila se.

„O čem to tu vlastně celou dobu mluvíme, pane?“

Hypnotizoval jí pohledem, možná jí to bylo až nepříjemné…

„Kdybys jen věděla, jak moc tě toužím obejmout…“

„Nejsem plukovník Jack O’Neill, Sam,“ řekl pomalu. „Jsem generál Jack O’Neill a jak to tak vypadá, jsem z jiné reality…“

Smutným pohledem sledoval její tvář, přes kterou přeběhla dobrá desítky výrazů. Překvapení, zklamání, bolest, zaujetí…

Polkla a pak se soustředěným hlasem zeptala:

„Prošel jste kvantovým zrcadlem?“

Zakroutil hlavou.

„Prošel jsem bránou,“ řekl smutně a prsty si začal pohrávat s lemem její přikrývky. „Netuším, jak jsem se sem dostal… Měl jsem projít z SGC na jinou planetu, ale už tehdy bylo něco špatně. Bránou procházeli elektrické výboje. Jenže mi bylo řečeno, že to mají pod kontrolou, a že můžu jít. Takže jsem šel… Jenže místo na té planetě mě to šílenou rychlostí vyhodilo zpátky do SGC – sem. Jenže tady je všechno špatně. Aspoň na moje poměry…“ Mluvil pomalu, jako by vážil každé slovo. Rozhodl se, že o ostatních okolnostech, které to všechno doprovázely, jí prozatím nic říkat nebude. Znal Sam dobře. Až moc dobře… Byl si jistý, že by jí to přivedlo do rozpaků. Stačilo, že se s tím najednou musel potýkat on…

„To je zvláštní,“ pronesla Sam a Jack dobře viděl, jak to v její krásné hlavičce šrotuje. Byla tím nadšená, ovšem pouze z hlediska vědeckého. Po všech ostatních stránkách byla zklamaná a zoufalá a on musel poprvé v životě bojovat s bolestí, která ho zaplavila jako lavina. Skutečnost, že ho nevidí ráda, že by tu raději měla někoho jiného, i bez ohledu na to, že by to byl vlastně on, ho zasáhla jako jedovatý šíp, jehož jed se rychle šíří…

„Brána nemůže fungovat jako kvantové zrcadlo, zabývala jsem se výzkumem v tomto směru několik měsíců.“

„Já vím, Sam mi to taky kdysi říkala.“ Potom, kdy tohle vyslovil, by si nejraději nafackoval, protože na něj upřela tázavý pohled.

„Ehm… Carterová. Chtěl jsem říct Carterová.“

Zčervenala, zatímco on pomalu ale jistě blednul.

„Chtěl jsem říct, že… je mi to líto. Už jsem mluvil s Danielem a Janet, pak mě tu celé dlouhé hodiny vyslýchali, protože si mysleli, že jsem nějaká nebezpečná hračka nastrčená Goa’uldy. Pochopil jsem, že byste byli všichni raději, kdybych to byl já a přesto někdo jiný…“

„Ne, to si nesmíte myslet, pane,“ řekla Sam rychle a uklidňujícím hlasem, až překvapeně zamrkal. „Máte problém stejně jako my, musíme se pokusit, všechno to společně vyřešit…“

Tohle tedy nečekal. Byla první, kdo ho tu podpořil, kdo se ho zastal, i když měla vlastních problémů nad hlavu. Ale měl to čekat… Přece právě proto ji tak miloval. Protože byla tak jiná.

„Ne, nemiluju ji, miluju Sam! Svoji Sam…“ Bylo ale tak těžké dívat se na ni jinak.

„Ta vaše realita… Je nějak shodná s tou naší?“

Pochopil, kam tím míří a znovu ucítil ostré bodnutí. Pokusil se ho potlačit, na tohle neměl právo. Souhlasně přikývl a pak tiše řekl:

„Jack O’Neill je v pořádku, můžete mi věřit.“

Slyšel, jak vedle něj úlevou vydechla, ale nenašel odvahu, aby se na ni podíval. A poprvé od té doby, kdy se vrátil z Edory, se kvůli NÍ cítil jako ten největší parchant na světě. Sam na něj čekala, bála se o něj, celé noci nespala, jen aby ho odtamtud dostala a on? Laira…

Srdce mu bušilo jako zvon. Pořád neměl dost odvahy k tomu, aby zvedl hlavu. Nenáviděl se…

„Opravdu je v pořádku? To jsem moc ráda…“ Její hlas zněl jako zpěv skřivánků a jeho stravovala nesnesitelná vina. Nedokázal nic říct, pořád zíral do země. Nakonec si povzdechl a obličej schoval do dlaní. Nemohl si pomoc.

„Generále, co se děje? Vy jste byl na Edoře taky, ne? Kdysi… Jestli jsem to dobře pochopila, tak vaše realita je časově vpředu.“

Nic neříkal a to jí děsilo.

„Pane, stalo se na Edoře něco? Možná byste mohl…“ Zarazila se uprostřed věty a z úst jí unikl tichoučký výkřik.

Pochopil, že jí to došlo. Rychle zvedl hlavu, chtěl jí nějak utěšit, možná se jí i omluvit, snad to popřít, ale byla rychlejší. Než stihl otevřít ústa, promluvila ona sama zdrceným hlasem.

„Ta žena, že? Laira!!“

Pokračování příště…