„Tak co, Lairo, kdy to začne?“
„Už brzy, buď trpělivý…“
„Jsem trpělivý, to je moje silná stránka… Kdy to začne?“
„Je takový vždycky?“
„Vždycky.“
Jackovi se ta slova vybavila v mysli nečekaně a při vzpomínce na ně se mu sevřel žaludek. Jak dlouho už na ni nemyslel? Jak dlouho si na ni ani nevzpomněl? Jak dlouho mu nepřidala už ani trochu důležitá? Celé roky… Věděl to. Jenže najednou byla tu. Zase. Bez varování.
V prvním okamžiku, v první vteřině téhle absurdní situace, dostal chuť všechno popřít. Předstírat, že žádná Laira nikdy neexistovala, že žádnou ženu takového jména nezná. Ale bylo to zbytečné. A zbabělé k tomu. Jenže stejně jako nedokázal všechno zatlouct, nenašel ani síly k tomu, aby to Sam všechno potvrdil. Sledoval její šokem lehce pootevřená ústa, jimiž se snažila tiše a nenápadně lapat po dechu a dokořán vytřeštěné oči, které na něj upírala v zoufalé prosbě. Ne, nemohl… Nemohl ani jedno, ani druhé.
A tak tu jen tak seděl na židli vedle její postele a poprvé v životě pocítil velkou část bolesti, kterou tehdy musela cítit Sam, když ho s Lairovou viděla. Připadal si jako zrádce jejich lásky a výčitky z toho neuváženého vztahu, kterému dovolil spatřit světlo světa, se objevovaly až teď. Po tak dlouhé době, kdy bylo vlastně všechno pryč… Nebo nebylo. Samantha Carterová tu teď před ním seděla a jen ztěží skrývala překvapení a zklamání, které se té jeho Sam tehdy podařilo před ním ukrýt. Anebo to všechno možná jen nechtěl vidět. Tenkrát si prostě nechtěl připustit, že udělal něco špatně, že ji ublížil…
Uvědomil si, že vydržela jeho pohled obdivuhodně dlouho, ale nakonec zřejmě podlehla emocím, které před ním nechtěla ukazovat a sklopila hlavu. Začala si nervózně pohrávat s hadičkou od kapačky, jenž měl napíchnutou v ruce.
„Není to fér…,“ zamumlala po chvilce tak tiše, až chvíli váhal nad tím, jestli si to jen nevysnil. Ale ani teď v sobě nenašel dost odvahy k odpovědi. Jakékoli.
Pořád před sebou viděl obličej Sam. Ale neviděl, tuhle nýbrž tamtu. Viděl ji, jak se směje, jak pláče, jak ho líbá… A potom to pochopil. Nikdy s ní o Laiře nemluvil. Nikdy! Nikdy jí nevysvětlil, že ona byla omyl, něco, co se nemělo stát, že ji vlastně ani trochu nemiloval. Laira byla dávno pryč! Nebo on si to aspoň tak myslel. Ale nejspíš právě ona byla jedna z překážek, které mezi ním a jeho Sam pořád stály. Byla to jedna z barikád, která je pořád držela v uctivé vzdálenosti od sebe… Proč jen jí to nikdy nevysvětlil?
Sam náhle prudce vzhlédla a tváře jí plály rozrušením. Čekala do poslední chvíle na nějakou jeho odpověď, na něco, čím vyvrátí její domněnku. Ale to něco nepřicházelo a mlčení se vždycky dalo vykládat jako souhlas.
„K vám můžu být upřímná, že?“ zeptala se. „Nejste on, nejspíš za pár dní zase zmizíte a už se nikdy neuvidíme…“
„Kéž bys měla pravdu…“
Vyčkávavě na ni pohlédl. Věděl, že teď přijde pravda. Nekompromisní realita, kterou by mu jeho Sam nejspíš nikdy do očí neřekla, protože navzdory tomu, jak moc jí ublížil on, ona ho až příliš milovala, byla až příliš šlechetná na to, aby mu to chtěla oplatit. Dozví se, jaký je… Sam měla pravdu. Jsou dva cizí lidé a pokud to jen trochu půjde, už nikdy víc se neuvidí.
„Poslouchám,“ zašeptal a zastřenost vlastního hlasu ho nepříjemně překvapila. Takhle rozrušený a nervózní nebyl už hodně dlouho. Ale nejspíš mu to patřilo. Určitě si to zasloužil.
„Proč?“ zazněla zdánlivě jednoduchá otázka. Avšak i při tom jediném slovu Sam zradil hlas. „Zatraceně proč?“ vzlykla. S přívalem slz ale stále statečně bojovala.
Díval se na ni a už předem věděl, že ať už řekne cokoli, nezmírní to nic z toho, co teď cítí. Ale měl vůbec právo něco zmirňovat? Zmirňovat tady? Tady je přece jiný o’Neill, jiný O’Neill, který to podělal. Jenže ať už chtěl nebo ne, jedno jeho já se chtělo omluvit. Říct, že to byla pitomost…
„Bude to znít divně, ale tuhle otázku si po těch letech kladu taky,“ odpověděl tiše a statečně se snažil snášet její vyčítavý pohled. Bylo to pěkně obtížné. Povzdechl si. „Sam, je zatraceně těžké pokoušet se něco vám tady vysvětlovat. My dva jsme úplně cizí lidé, neznáme se. Nemůžu vám říct, co bych rád řekl, protože by to nepatřilo vám. Chápete mě? Všechno, co se kdy odehrálo mezi mnou a Lairou, byla hloupost, ale co se mě týče, je to stará záležitost. Je to už celé roky pryč… Pro mě je ona minulost, zatímco tady je přítomnost. Nemůžu nic z toho, co cítím, říct vám, protože vám to nedlužím. Pochopte…“
Rozhostilo se několikavteřinové ticho. Čekal, co udělá, jak zareaguje a… překvapila ho. Trvalo to dlouho, ale nakonec se usmála. Upřímně, tím úsměvem nebylo myšleno něco ironického. Prostě se jen usmála a rukou si rychle otřela oči a několikrát popotáhla. Pak se na něj podívala a jemu se zdálo, že vypadá stejně, jako když vešel na ošetřovnu.
„Máte naprostou pravdu, pane,“ řekla. „A moc se vám omlouvám. Vy mi nemusíte nic vysvětlovat a vlastně to nemusí dělat ani plukovník. Jsem hloupá…“ Po dobu, kdy mluvila se dívala všude možně jen ne na něj. Jako by se o tom, co říkala, pokoušela přesvědčit i sebe samu.
A on udělal něco, o čem ani příliš nepřemýšlel. Uchopil ji za bradu a donutil ji tak pohlédnout na něj. Pomalu zakroutil hlavou…
„Jak si jen, proboha, může myslet, že je hloupá?“
„Možná je to ode mě divné a dost možná i neslušné, ale… dám vám jednu radu – jednoho dne, ne až se vrátí a ne za rok, ani za dva, ale jednoho dne po něm žádejte vysvětlení. Zeptejte se jeho „Proč?““
Dívala se mu do očí a díky tomu, že ji pořád držel za bradu, byly jejich tváře skoro až nebezpečně blízko.
„Vypadá jako ona! Tolik mi scházejí její rty…“
Vyškubla se mu. Rychle a poplašeně jako vyděšené zvířátko. A právě včas… Nervózně si odkašlal, pustil ji a odtáhl se do bezpečné vzdálenosti. Ale asi se pořád cítil dost blízko, takže nakonec vstal i ze židle a začal přešlapovat na místě. Pak udělal pár kroků doprava, potom doleva…
„Můžete ještě jednou přesně popsat, co se dělo, při vašem průchodu bránou? Abych se mohla pokusit vám nějak pomoc, musím znát i ty nejmenší, pro vás možná nepodstatné, detaily.“
Nasadila čistě profesionální tón a on si oddechl. Možná až příliš nahlas, ale to už mi bylo jedno… Sedl si zpátky na židli k její posteli a všechno jí znovu odříkal.

„… a pak jsem se probral tady na ošetřovně. Nic jsem neviděl. Dost mě to zmátlo a taky trochu vyděsilo. Začal jsem zmatkovat. Naštěstí u mě stáli Daniel a Teal’cem, nejspíš dostali příkaz mě hlídat, jinak bych provedl nějakou pitomost. Nejdřív jsem nepoznával ani hlasy, všechno mi začalo docházet až po chvíli. Netušil jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že něco není v pořádku. To, že mi říkali plukovníku a taky, jak pořád mluvili o mém návratu. A přitom jsem vlastně teprve odcházel… To už jim taky došlo, že tu něco nesedí. Zavřeli mě a pak celé dlouhé hodiny vyslýchali. Vlastně jsem se jim nemohl divit, udělal bych asi to samé.“
Zadumaně přikývla a čekala, jestli ještě bude pokračovat.
Odmlčel se, jako by se ještě o něčem rozmýšlel a nakonec dodal:
„Je mi moc líto, že jste dostala tu ránu,“ řekl a hlavou kývl k její obvázané levé ruce, kterou musela mít určitě ošklivě popálenou. „Slyšel jsem, že jste se mi jako jediná snažila pomoc.“
Lehounce zčervenala a pak jen pokrčila rameny, jako že o nic nejde. Rychle se vrátila zpátky k předchozímu tématu.
„Říkáte, že bránou procházely červené elektrické výboje, a že vám řekli, že to mají pod kontrolou?“
Přikývl.
„A že si myslíte, že to bude tím strojem na té planetě, na kterou jste měl jít?“
„Nic jiného mě nenapadá. Vlastně je to podle mě úplně jasné.“
„Co mi o tom stroji můžete říct?“
Zatvářil se zmateně.
Usmála se.
„Pane, já vím, že jste na poradách v tomhle směru nebyl nikdy moc ve střehu, ale jako generál byste měl vědět, o co jde, ne?“ To, jak se tvářil ji vážně zarazilo.
„Pane?“
„Sakra, vždyť já jí to ještě neřekl…“ Prohrábl si rukou vlasy a v tu chvíli ho mimoděk napadlo, jako moc by potřeboval pořádně horkou sprchu. Zhluboka se nadechl.
„Sam… Carterová,“ opravil se, protože tak nějak cítil, že by se to hodilo. „Já už nejsem u SGC.“
Lehce sebou trhla. Vypadala zaskočeně. A pak, úplně nečekaně, zrudla. A on poznal, že jí nejspíš „všechno“ došlo. To, že se občas neuhlídá, a osloví ji křestním jménem, to, že jí tu skoro políbil a teď, jako vykřičník, který bije do očí, přiznal, že už nepracuje v SGC. Takže se tomu nakonec stejně nevyhnul. Kdoví proč, ale tak nějak nechtěl, aby tu kdokoli věděl o jeho vztahu se Sam. Prostě se to sem nehodilo… A ze všech ostatních se to pak dozví zrovna ona. Tak tomu se říká hříčka osudu.
Odkašlala si a pak začala koktat něco o tom, že to je škoda.
„Uch… Ale stejně byste přece měl vědět, o co šlo.“ Na vteřinu zmlkla, ale pak jako by jí to nedalo a ona se zeptala: „Nic mi do toho není, pane, ale… když už nejste u SGC, proč jste vlastně někam chodil?“
Tahle otázka byla nasnadě.
„Oni… Požádali mě o to. Chtěli jsme zavzpomínat na staré časy.“ Lhal. Polovičně, ale lhal. Neřekl, že to byla pouze a výhradně Samino přání. A pak, snad aby se dostal trochu někam jinam, snad aby řekl konečně všechno, dodal: „Měl jsem ale neodkladnou poradu, takže SG-1 razila beze mě. Byli jsme domluvení, že za nimi přijdu později.“
„Poradu?“
„Ehm… V Pentagonu. Pracuji teď v Pentagonu.“
Kývla, jako že bere na vědomí, ale situace se zdála být nečekaně trapnou.
„Takže vám prostě jen vytočili adresu a vy jste šel… Takže předpokládám, že adresu té planety neznáte. Hodně věcí by nám to usnadnilo,“ řekla s nadějí v hlase.
Zakroutil hlavou. A pak promluvil jako by spíš sám k sobě.
„Celou dobu, co jsem tady, přemýšlím nad tím, jestli jsou oni v pořádku. Možná se jim stalo to samé, možná jsou na tom stokrát hůř než já… Můžou být kdekoli.“
„Měl byste věřit, že jsou v pořádku,“ řekla povzbudivým hlasem. „Kdyby měli nějaké problémy už před tím, nenechali by vás projít.“
Pokrčil rameny.
„Řekl bych, že vůbec netušili, co se se mnou stalo. Prostě jsem prošel… Museli na to přijít až o několik hodin později, kdy mě SG-1 sháněla, protože jsem pořád nešel.“ Jeho hlas zněl zkroušeně a smutně a Sam si znovu uvědomila, jak unavený musí být. A jak unavená je vlastně ona.
„Pane, slibuji vám, že…“
„Tak to by stačilo!!“ ozval se hlas ode dveří plný nečekané autority.
Sam s Jackem se překvapeně ohlédli a spatřili tam stát Daniela, Teal’ca a Janet. Ten hlas před tím patřil pochopitelně doktorce Fraiserové…
„Už tady mluvíte skoro hodinu. Generále, musím majoru provést ty testy a taky by měla odpočívat… A pokud se tady vy zdržíte ještě o pár minut déle, budu z toho mít zatraceně velké problémy.“
Sam se zamračila.
„O čem to mluvíte, Janet?“
„To je v pořádku, vždyť už jdu,“ pronesl chlácholivě Jack, protože to začínalo vypadat, že se tady strhne pořádná výměna názorů. Když navíc spatřil Danielův podrážděný pohled, usoudil, že je skutečně nejvyšší čas vyklidit bitevní pole. Teď a tady mu už stejně nikdo nepomůže…
„Ne, to není v pořádku,“ řekla Sam kousavým tónem a pohledem propálila především Daniela s Teal’cem. „O co tady vlastně jde?“
„Jde tu o to, že generál měl být zavřený ve vazbě a ne tady pobíhat po ošetřovně a ještě ke všemu bez dozoru,“ konstatoval Daniel a svou pozornost věnoval pouze Sam, jako by tam snad Jack ani nebyl.
„Tak počkat! Chcete mi tím říct, že generál O’Neill je náš vězeň? Rukojmí? Nebo snad válečný zajatec?“
Ráznost, s jakou Sam mluvila, zaskočila všechny bez vyjímky. Nikdo nečekal, že se O’Neilla takto otevřeně zastane.
„Nic přece neprovedl, jen byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Proč bychom ho měli někde zavírat?“
Daniel překvapeně zamrkal, Teal’c povytáhl svým charakteristickým způsobem obočí a Jack jen sledoval překvapeným pohledem dění okolo. Janet se do debaty nezapojovala, namísto toho se věnovala své práci, protože Sam právě nabírala krev.
„Mám stejný názor, majore Carterová,“ promluvil pak nečekaně Teal’c a všichni se potom mimoděk otočili na Daniela.
„Co je?“ vyhrkl doktor Jackson. „Koukáte na mě, jako kdybych o něčem takovém rozhodoval já.“
Měl pravdu. Což míval Daniel poměrně často.
„Promluvím s generálem Hammondem,“ řekla na to Sam a bez ohledu na to, že se jí Janet právě chystala změřit tlak, vstala z postele a bez nějakého dalšího vysvětlování šla pryč.
„Majore, to si snad ze mě děláte legraci?!“ zvolala Janet rozzlobeně, ale Sam jí už nevnímala. Zmizela na chodbě a na ošetřovně zavládlo šokované ticho. Po chvilce se Daniel obrátil na Jacka, ale tentokrát nebyl v jeho očích žádný hněv nebo podráždění. Spíš vypadal úplně vykolejeně.
„Co’s to s ní provedl?“ zeptal se.
Jack jen pokrčil rameny.
„Nemám tušení…“

Generál O’Neill kráčel po jedné ze stovek chodeb v SGC s pocitem relativní svobody. Už se nemusel krčit v tom tmavém kumbále pohroužen do depresí a chmurným myšlenek. Teď mohl konečně něco dělat, účastnit se aktivně dění okolo. A hlavně se mohl volně pohybovat po základně… To všechno mu zařídila Sam.
Major Carterová, která teď kráčela po jeho boku a vytrvale se ptala na další a další věci, týkající se jeho průchodu bránou a Jack si uvědomil, že se oba až křečovitě vyhýbají jakékoli zmínce o „jeho Sam“. A nejspíš to bylo dobře.
„Zadala jsem našim technikům, aby se pokusili vypočítat, jaké planety bychom měli při normálním postupu navštívit v roce 2005, možná by nám to mohlo pomoci.“
„Tak o tom dost pochybuji,“ řekl Jack smutně. „Za ty roky se plány dost často měnily, chodili jsme z těch nebo oněch důvodů tam a zase jinam.“
Pokrčila rameny. Očividně to nevzdávala.
„Zkusit to můžeme.“
Na to nemohl nic jiného než kývnout.
Mezitím došli až k Samině laboratoři a před jejími dveřmi se takřka srazili s Danielem. Tvářil se podivně.
„Sam, mohl bych s vámi chvilku mluvit?“
„Jistě, proč ne?“ Otevřela dveře a pokynula oběma mužům, aby vešli. Daniel ji však zarazil.
„Rád bych s vámi mluvil o samotě.“ Tvářil se skutečně zvláštně. „Pokud by ti to nevadilo,“ obrátil se pak na Jacka a pokusil se nasadit grimasu lítosti.
Jack ale pochopil, že mu to není líto ani v nejmenším. Nechápal, co proti němu má? Co udělal špatně? Daniel byl přece k jeho prohřeškům vždycky více než shovívavý. Teď se ale zdálo, že Jacka skoro nenávidí… Bylo to tím, že ho tohohle Daniela vůbec neznal? Bylo tu tolik věcí, které byly úplně stejné. Jen on zjevně stejný nebyl…
„Docela mi kručí v žaludku, skočím si do kantýny na jídlo,“ vycouval takticky a začal se dávat na ústup. Bylo mu jasné, že Sam by ho nejspíš začala opět bránit a on opravdu neměl ani trochu chuť být tu nějakým semenem zla. „Vrátím se později…,“ zamumlal a už byl pryč.
Sam ho po očku sledovala a jen co zmizel za rohem, obořila se na Daniela:
„Co to do vás, ksakru, v poslední době vjelo? Nikdy jste se takhle nechoval a už vůbec ne k plukovníkovi O’Neillovi…“
Daniel kolem sebe divoce zamával rukama a vypadal skoro jako v nějakém afektu.
„Sam, tohle NENÍ plukovník O’Neill!“
„Ale kdysi jím byl! Teď je to generál, no a co?“
Daniel si povzdychl a zatlačil Sam do její laboratoře, protože na chodbě začínali hrát pěknou scénu. Ke všemu jen kousek od nich vyměňovali ventilaci a několik techniků montovalo obrovský větrák do ventilace ve stropě. Vypadalo to poměrně nebezpečně, ale skupinka mužů se jevila naprosto profesionálně.
Zavřel za sebou a za Sam dveře a obrátil se k ní čelem.
„Možná je na čase, abych vám řekl, co si já a vůbec většina lidí tady myslí…“

Jack dřepěl v kantýně už dobrou půlhodinu a jablkový koláč, na který měl vždycky takovou chuť, teď před ním ležel prakticky netknutý… Kousl do něj slovy jednou. Potom na něj už jen mlčky zíral a byl si jistý tím, že kdyby si kousl podruhé, žaludek by mu vypověděl službu. Z nějakého důvodu musel pořád přemýšlet nad tím, co se asi odehrává v Samině laboratoři. Být u něj doma, nikdy by se Danielem nenechal takhle odbýt, takhle vyhodit… Ale tady byl malý pán. Tady neznamenal vůbec nic. Byl pan Nikdo.
Déle už to nevydržel. Musel tam jít a zjistit, co se děje. Možná to má nějakou spojitost s ním. Odnesl zbytek jídla a rázným krokem se vydal k laboratoři Carterové. Přemýšlel nad vším možným. Prošel okolo skupinky techniků, kteří právě za pomoci jakéhosi stroje vyzvedali obrovský ventilátor do stropní šachty…
„Pozor na hlavy, hoši,“ pronesl žertem.
Usmáli se a pokývali hlavou. Aspoň někdo se tu na něj nedíval jako na katastrofu…
„Danieli, tohle je přece absurdní! Nic z toho, co tu říkáte, nedělám!“
Rozčílený hlas Sam doléhal k Jackovi až na chodbu i přes zavřené dveře. Zamrzl takřka uprostřed kroku a poslouchal. Ani v nejmenším ho přitom nenapadlo, jak to asi vypadá, když stojí jen několik metrů od těch techniků…
„Ale ano, Sam, děláte! A zrovna od vás bych něco takového nečekal…“
Teď už Jack slyšel i Daniela.
„Myslel jsem, že máte k Jackovi… trochu vřelejší… vztah,“ zakoktal se Daniel.
Nastalo ticho. Zřejmě zděšené. Pak promluvila Sam ostrým řezavým hlasem.
„Do toho vám vůbec nic není.“
„Zřejmě ne, máte pravdu. Ale mě se prostě protiví dívat se, jak už skoro týden neděláte nic jiného, než že se točíte okolo generála O’Neilla. Sam, slíbili jsem si přece, celá SG-1 si slíbila, že pokud teď budeme všichni na něčem dělat, bude to to, jak dostat Jacka z Edory…“
„Ale generál potřebuje pomoc…“
„Sam!! Plukovník Jack O’Neill potřebuje naši pomoc! To jemu dlužíme víc než komukoli jinému, to on nám vždycky zachraňoval zadky a to my ho vždycky zachraňovali jemu. Spoléhá na nás a je někde tam, Sam. Je sám, na cizí planetě a chce domů…“
„Možná, že nechce!“ vykřikla Sam pobouřeně.
„Prosím?“
„Má tam tu svoji Lairu, třeba se vůbec vrátit nechce.“
„To vám řekl O’Neill?“
„Nic takového mi neřekl! Jen přiznal, že něco mezi ním a Lairou bylo…“
„Aha, takže žárlíte,“ ozvalo se stručně.
Jack dostal v tu chvíli chuť rozrazit ty pitomé dveře a pořádně Danielovi jednu vrazit. Ale nemohl…
„Nežárlím! Zatraceně, Danieli, jak to se mnou mluvíte?! Nemůžu uvěřit tomu, že zrovna vy mi něco takového říkáte.“
„A já nemůžu uvěřit tomu, že zrovna vy byste nechala Jacka na holičkách…“
„Nenechala jsem ho na holičkách! Jen…“
„Ale ano, přesně tohle jste udělala.“ Danielův hlas zněl definitivně a pak se ozvaly kroky mířící ke dveřím. Jack zazmatkoval, nevěděl kam uskočit. A pak to osud vyřešil za něj…
Ve chvíli, kdy se ohlédl po nějaké možnosti útěku, mu pohled opět padl na skupinku techniků. Všechno to bylo dílem jen několika vteřin. O’Neill si všiml, že lano, na němž byl obrovský kovový ventilátor zavěšen, povážlivě zapraskalo. Ventilátor o několik centimetrů klesl, ale zatím stále visel na tenkém provázku několik metrů nad zemí… K Jackově hrůze si toho nikdo z mužů nevšiml.
Lano prasklo podruhé a Jack musel jednat. Křikl na techniky a rozběhl se k nim. Všichni až na jednoho, který zrovna něco vyplňoval do papírů, si padajícího ventilátoru všimli a taktak uskočili. Muž se složkou papírů však zůstal šokovaně stát, nemající ponětí o tom, co se děje. Jack ho strhl v poslední chvíli stranou. Papíry se rozletěly na všechny strany a pak už jen ucítili tvrdý náraz. Zlomek sekundy nato následovala obrovská rána. Ventilátor dopadl přesně na místo, kde ještě před několika minutami stál mladý technik.
Bylo to zatraceně rychlé. Jack si ani pořádně neuvědomil, co dělá. Najednou prostě ležel na zemi a rozhlížel se kolem sebe. Ze dveří laboratoře se v tom okamžiku vyřítila Sam a starostlivě se k nim vrhla, zatímco Daniel postával zdrženlivě opodál.
„Generále, není vám nic?“
„Jime, kam si, proboha, koukal?“
„No tak, vstávejte!“
„Počkejte, pane, pomůžu vám.“
„Jime, jsi celej?“
„Co se to tady děje?“
Jeden hlas překřikoval druhý, náhle byl všude okolo pěkný šrumec. Jack se postavil a sledoval, jak vstává technik, jehož nejspíš právě zachránil a jemuž říkali Jime.
„Au,“ sykl Jim a chytl se za ruku. Měl ji nepřirozeně zkroucenou. „Asi… to mám zlomené.“
„Odveďte ho na ošetřovnu,“ ozvalo se z davu.
Jima podepřely jedny paže a jeden z jeho kolegů s ním zamířil na ošetřovnu. Jim se však ještě otočil a pohlédl na Jacka.
„Mnohokrát děkuju, pane. Zachránil jste mi život…“
O’Neill se jen usmál. Na tohle prostě nešlo nic říct. Jim zmizel za rohem a Jack se rozkřikl do davu.
„No tak, lidi, rozejděte se, divadlo skončilo.“
Skupina lidí, kteří se tu nashromáždili, se dala do pohybu a každý se vydal svým směrem. Nakonec nestál na chodbě nikdo jiný než Jack, Sam, Daniel a zbytek techniků, kteří začali s reptáním sbírat zbytky drahého ventilátoru.
Rozhostilo se ticho.
„Pane, určitě jste v pořádku?“ zeptala se Sam.
Jako bez zájmu kývl, vzpomněl si na všechno, co slyšel před tím. Pohled mu zaletěl k Danielovi a najednou ho přepadla zase ta sžíravá bezmoc a samota. Je tu akorát na obtíž, ti lidé tady mají svoje životy…
„Omluvte mě,“ zamumlal. Otočil se na patě a prakticky utekl pryč. Najednou neměl síly tomu čelit. I na toho největšího hrdinu prostě někdy musí přijít slabá chvilka…

„Myslím, že nás slyšel,“ zašeptala Sam a s Danielem po boku sledovala Jackovu postavu mizející v dálce a později za ohybem chodby.
„Asi ano…“ Danielův hlas zněl provinile. „Tomu mladému technikovi zachránil život.“
„Možná bychom jeho přítomnost tady neměli brát jako něco negativního.“
Daniel se lehce usmál.
„Mám dojem, že vy to tak neberete od začátku, Sam.“
Major Carterová se otočila čelem k Danielovi.
„Musím mu pomoc, Danieli. Vy to přece musíte pochopit! Když vám tu slíbím, že pomůžu oběma, že tohohle O’Neilla vrátím tam, kam patří, a že našeho O’Neilla dostanu domů, tak…“
Mlčky jí položil ruku na rameno a ona zmlkla.
„Dělejte to, co myslíte, že je správné.“ Pustil ji, zastrčil si ruce do kapes a zamířil pomalým krokem pryč.
„Danieli?“ zavolala za ním.
Zastavil se a chvilku váhal, jestli se má otočit. Nakonec to udělal.
„Nechovejte se k němu tak, jak jste se choval dosud. Nezaslouží si to…“
Daniel se podivně pousmál, pak se otočil a během chvilky byl pryč.
Sam tam zůstala stát sama nad skupinkou techniků, kteří všichni do jednoho klečeli na podlaze a pokoušeli se sesbírat vše, co zůstalo z ventilátoru celé.
Vybavila si přitom znovu generála O’Neilla a jeho čin, jímž zachránil jeden lidský život. Jenže nevěděla, ostatně jako nikdo na základně, že za tenhle jeden život bude muset zaplatit celá Země…

Pokračování příště…