Daniel seděl ve své laboratoři a zamyšleně listoval jakýmsi silným sešitem. Vlastně to vypadalo jako kniha. Papíry byly sešité v pevných tmavých deskách a jednotlivé stránky se honosily hustým drobným ale přesto dobře čitelným rukopisem. Celé to působilo naprosto normálním snad až nezáživným dojmem, ale při bližším, či spíše chemickém prozkoumání, už na tom nebylo normálního vůbec nic. Silné desky, zažloutlé papíry i inkoust, který ale ve skutečnosti vůbec inkoustem nebyl, byly zhotovené z materiálů, které se nedaly přirovnat k ničemu, co se vyskytovalo na Zemi. Vypadalo to jako sešit, ale vlastně to se sešitem nemělo nic společného…
Doktoru Jacksonovi na tom však záleželo pramálo. Když tenhle deník našla na jedné planetě zhruba před dvěma týdny SG-6, nemělo to vzbudit skoro žádný zájem. Ta planeta byla neobydlená a nezáživná, jak by řekl Jack O’Neill. Všude kam jen oko dohlédlo a sonda dolétla se táhly husté neproniknutelné lesy. Nikde ani jediná stavba, tvor, vůbec nic. A právě proto bylo možná tak zvláštní, že jen několik metrů od brány nalezl major Berry tenhle sešit popsaný čistou a přesnou angličtinou.
Skončil stejně jako většina artefaktů v laboratoři, kde sice zjistili, že to žádný sešit není, ale jinak nic. Snad ho nějaký z těch mladých a žádostivých vědců i přečetl, ale faktem bylo, že to vlastně nikoho ani trochu nezajímalo. Daniel nechápal proč. Ta věc ho od počátku přitahovala, jako by někde v sobě měla zabudovaný magnet naladěný přímo na jeho vlny. Doslova jej uloupil ze skladu artefaktů, které měly být převezeny do Oblasti 51. Nikdo ho nepostrádal, takže s tím nebyl ani ten nejmenší problém.
Tenhle ale i tak poměrně odvážný kousek se mu podařil včera večer, kdy si ostraha, která sklad hlídala kvůli důležitějším kouskům, odskočila na kávu. Pokoušel se číst ještě včera pozdě v noci, ale byl už tak unavený, že se mu už po prvním slovech začaly řádky rozplývat před očima. Ke všemu musel neustále přemýšlet o generálu O’Neillovi a o nepochopitelné a zároveň přirozené proměně Sam. Měl o ni strach, bál se, že kvůli cizímu člověku zapomene na Jacka. Trpěla by. Věděl to. Kvůli tomuhle O’Neillovi koneckonců budou určitě trpět všichni. Z nepochopitelných důvodů si tím byl naprosto jistý.
Sam strávila celý dnešní den v laboratořích a jediný, kdo k ní měl přístup, byl překvapivě právě generál O’Neill. Znělo to šíleně, jindy Sam nemohla Jacka v laboratoři ani cítit. Ale teď trávila celé hodiny tím, že se s ním vybavovala a prakticky odmítala komunikovat s kýmkoli jiným. Daniel věděl, že se od něj snažila vyzvědět nějaké podrobné informace, které by podle předpokladů měly nastat v této realitě, ale O’Neill mlčel. A Daniel mu za to byl vyjímečně vděčný. Připadal si jako bájný prorok, ale tohle nebylo jen o proroctví. Četl totiž několik knih, které pojednávali o revoluci v čase, a které bezpochyby četla i Sam. Jen je pravděpodobně nebrala natolik vážně, jak by měla.
Šlo o to, že pokud by se teoreticky dalo cestovat v čase – a rozdíl mezi realitami určitě nepředstavuje žádnou odchylku, možná naopak ještě všechno více komplikuje – a ovlivňovat minulost i budoucnost, pak je velice pravděpodobné, že dojde k „celkovému zhroucení systému“. Daniel si už nevzpomínal na jméno autora jedné z těch knih, ale tenhle pojem ho natolik zaujal, že si jej zapamatoval. Jednoduše řečeno šlo o to, a Daniel sám to aspoň tak pochopil, že pokud někdo, kdo by tu vlastně vůbec neměl být, ovlivní stávající situaci či snad dokonce zvrátí běh událostí, mohlo by to znamenat katastrofu. Nemusí. Ale mohlo.
Ten deník byla jediná věc, která Daniela dokázala zbavit temných myšlenek a nechutě k přítomnosti generála O’Neilla. Byl si skoro jistý, že kdyby s teorií „celkového zhroucení systému“ vystoupil, odbyli by ho všichni do jednoho. A v prvé řadě Sam. A tak mu nezbývalo než doufat, že se nestane nic, co by nemělo.
Otevřel deník a přeskočil prvních pár stránek, které byly absolutně nečitelné. Sešit totiž podle SG-6 ležel otevřený právě na těchto listech a ty pravděpodobně nesákly vodu. Možná by měl navrhnout, aby ty strany ošetřili a pokusili se vzkřísit to podivné a nevysvětlitelné poselství. Zjistil, že číst může až zhruba na páté stránce. Pustil se do toho, ale nic nechápal.

… přestat myslet na všechno, co jsem musel podstoupit a co všechno se pravděpodobně stalo jen a jen mojí vinou. Nechci se obhajovat, kdybych měl příležitost plně bych se doznal ke všemu a přijal zodpovědnost. Pořád nemám dost sil se o tom všem tady rozepsat, ale snad se jednoho dne vzchopím natolik, abych dokázal na tyto stránky vepsat svůj příběh a varovat všechny ostatní, kteří by se mohli dopustit tak osudové chyby jako já.
Neustále musím myslet na Gabrielu. Jsem si skoro jistý, že je mrtvá. To pomyšlení na to je nesnesitelné stejně jako celý pobyt tady. Pokoušel jsem si postavit nějaké skromné obydlí, ale je to skoro jako hledat na Sahaře vodu. Stromy jsou vysoké, nedá se uříznout ani jediná větev, křoví jsou plná trní a v okruhu dvaceti mil, které se mi podařilo projít během tří posledních týdnů, není ani jediná skála, nic, kam by se dalo ukrýt před bouřkami, které jsou v poslední době stále častější a také silnější. Proč jsem se jen nenaučil, jak se zachází s tím prapodivným kruhem? Gabriela tehdy něco mačkala na podobném panelu, jako stojí tady jen několik metrů od kruhu, ale když jsem se pokoušel dělat to samé, nikam to nevedlo. Jsem přesvědčený o tom, že kombinací těch znaků je jen několik a trvalo by pravděpodobně stovky let, než by se mi podařilo najít byť jen jedinou…
Mám dojem, že už mi nezbývá mnoho času. Kdo by tohle mohl vydržet? Dost možná začínám bláznit.

Daniel v hlubokém zamyšlení a neskrývaném údivu obrátil na další stránku, když ho k jeho obrovské nevoli vytrhl z práce hlas z tlampače: „Doktor Daniel Jackson prosím okamžitě na ošetřovnu!“ Udiveně povytáhl obočí, ale rychle deník zavřel a okamžitě opustil svou kancelář.

O 30 minut zpět

„Neměl byste znovu zajít za doktorkou Fraiserovou?“ zeptala se Sam.
Jack k ní udiveně vzhlédl. „Proč myslíte?“
„Zdáte se unavený. Pane, nikdo z nás nemá ani tušení, co měly znamenat ty výboje na bráně, pořád můžete být v ohrožení.“
„Dělali mi už spousty testů a nic mi není,“ trval si Jack na svém.
„Ale přiznáváte, že jste vyčerpaný?“
Rezignovaně si povzdechl a opřel se o něco pohodlněji o opěradlo polstrované židle. „Moc jsem toho nenaspal. Je totiž poměrně nepříjemné, když jste někde a nevíte kde a taky nemáte ani tušení, kdy vám přiloží pistoli k hlavě vlastní lidé.“
Zamračila se. „Máte dojem, že toho pro vás snad děláme málo?“
Uvědomil si, že to nebyly právě nejšťastněji zvolené věty. „Jistěže ne!“ vyhrkl. „Jsem vám vděčný za všechno, co pro mě děláte… Ale asi uznáte, že to není příliš fér.“
Zachmuřila se. Tentokrát ještě víc. „Fér? Fér pro koho?“
Máchl rukou někam před sebe, čímž chtěl pravděpodobně naznačit velkou vzdálenost. „Pro něj.“
Povzdechla si a posadila se naproti jemu, aby tak od něj byla co možná nejdál. Jeho blízkost je drtila, tlačila skoro až úplně k zemi. Ať spolu kdykoli dělali cokoli, ještě nikdy necítila tolik citů, tolik touhy pořád a pořád vdechovat jeho vůni. Stával se pro ni drogou.
„Slíbila jsem, že napravím všechno, co budu moct.“
Jack neodpověděl. Konečky prstů si promnul oči. Nepříjemně ho pálily. Doufal, že je to pouze z nedostatku spánku. Začínalo mu být taky trochu horko, takže si povolil jeden knoflík u uniformy a trochu nervózně zatahal za límec trička. Měl dojem, že se začíná dusit.
Sam se začala přehrabovat v jakýchsi papírech, takže si toho nevšimla. „Na čem teď pracuje Carterová z vaší reality?“
Jack si odkašlal. „Nemám tušení. Moc se o práci nebavíme.“
„Stýkáte se, i když spolu už nepracujete?“ Okamžitě potom, co to vyslovila si uvědomila, že je to obrovská chyba. Chyba gigantických rozměrů.
„Nejsem si jist, jestli to chcete skutečně vědět.“
Tím ji zaskočil. „Prosím?“
„Jsou věci, které momentálně nemají nic společného ani s jedním z nás. Vlastně chápu, proč se na to ptáte, ale bude lepší, když vám neodpovím.“ Pohlédl na ni trochu zkroušeně, rty měl pevně stisknuté. Sam si všimla, že mu na krku naběhla žíla.
„Jste v pořádku?“
Neodpověděl, jen si znovu odkašlal. To horko začínalo být k nesnesení.
„Můžu…“ Zase zakašlal. „Můžu vás poprosit o sklenici vody?“
„Jistě!“ vyhrkl a okamžitě vyskočila, aby mu nalila vodu.
Sklenici vyprázdnil několika loky, ale úlevu nepocítil. Horko nemizelo a vzduch byl pořád těžší a těžší.
„Pane? Zavolám doktorku, nevypadáte dobře.“ Vrhla se k telefonu, Jack ji chtěl zadržet a ubezpečit ji, že mu nic není, ale z hrdla mu nevyšla ani hláska.

Byl pořád při vědomí a právě o to to bylo všechno ještě horší. Slyšel všechno, o čem mluvili, ale nemohl nic říct.
„Má vysoké horečky, generále,“ říkala právě Janet Hammondovi.
Jack cítil, jak mu těle stékají kapky potu. Bylo to nepříjemné, ale neměl sílu, aby se pohnul a nějak se jich zbavil. Viděl Samanthu, jak stojí vedle doktorky a bedlivě ji naslouchá, zatímco pohled soustředila pouze na něj. Chtěl se na ni povzbudivě usmát, ale nešlo to.
„Sucho v ústech, bolest hlavy a zduřené uzliny jsou jasným příznakem pořádné angíny. Ale vzhledem k tomu, kdo to je, čím prošel a v neposlední řadě také tím, že Jack O’Neill nikdy neměl ani chřipku… Prostě si nejsem jistá, co od toho můžeme čekat a zda to má s angínou vůbec něco společného.“
„Rozumím,“ kývl Hammond. „Zařiďte, aby byl okamžitě přemístěn do samostatného pokoje za přístupu pouze v ochranném obleku. Nemůžeme nic riskovat, takže nasadíme nejvyšší stupeň ochrany. Nesmí k němu v žádném případě nikdo, kdo by tam nebyl nezbytně nutný.“
Janet přikývla a rychlým krokem se vydala vykonávat vydané příkazy.
„Pane, tohle je přece absurdní!“ vyhrkla Sam po jejím odchodu. „Neměli bychom to tak přehánět, co když jde skutečně jen o angínu?“
Generál vrhl na Sam vyčítavý pohled a ona rozpačitě zmlkla. Zdálo se jí to nebo skutečně začínala ztrácet úsudek?
Generál bez jediného slova odešel a Samantha přistoupila k Jackově posteli. Vzdor rozkazům i rozpakům mu povzbudivě stiskla ruku. „Budete v pořádku, pane,“ zašeptala.
„Nic… mi… není,“ zachraptěl a zvuk jeho hlasu připomínal šum rozladěného televizního programu.
„Já vím,“ zašeptala. „Určitě nic vážného. Teď budu muset jít, ale slibuji, že se za vámi přijdu podívat, jak nejdříve to půjde.“
„Nedělejte to.“
„Cože?“
„Slyšel jsem… co říkali… nechci… aby jste… to chytla… pokud je… to nakažlivé.“
„Máte jenom angínu!“ pronesla odhodlaně.
Slabě se uchechtl. „Tomu přece… sama nevěříte.“
Chtěla něco říct, ale to už k nim přistoupila Janet a Sam nekompromisně vyhnala na chodbu.

„Co se stalo?“ zeptal se Daniel udýchaně, když přiběhl k ošetřovně, na jejímž prahu spatřil stát Sam. Vypadala nerozhodně, jako by nevěděla, co má dělat.
„Generál O’Neill má nějaké zdravotní komplikace,“ odvětila bezvýrazně.
„Jaké?“
„Stoupla mu teplota, bolí ho hlava a v krku. Doktorka se domnívá, že by to mohla být pouze angína, ale v jeho případě není nic jisté.“
Daniel chtěl něco říct, ale přerušily jej hlasité a ostré hlasy.
„Podívejte, senátore, ať už máte jakékoli postavení a jakékoli kontakty na jakýchkoli místech, tenhle komplex je pod mým velením! Nedovolím, aby se mi tu promenádovali nafoukaní panáci v oblecích a přikazovali mým lidem, co mají dělat!“
„Važte slova, generále Hammonde! Mohl byste litovat všeho, co teď říkáte! Ukázal jsem vám jasné vyjádření prezidenta v této věci, takže nevím, co bychom ještě měli řešit.“
„Ano, já vím. Nemyslete si, už jsem s ním mluvil. Ale to nic nemění na tom, že se tu chováte jako doma, na což nemáte právo!“
Zpoza rohu právě vyšel senátor Kinsley a hned za ním generál Hammond.
„O co vám vlastně jde, Georgi?“ pokračoval senátor a Daniela a Sam si zatím vůbec nevšiml. „Pokud by šlo o plukovníka, chápal bych to. Vždycky jste měl v povaze za každou cenu bránit své podřízené. Ale s tímhle O’Neillem nemáme nikdo z nás nic společného…“
„Je to přece člověk!“ vykřikla Sam bojovně a konečně tak upoutala Kinsleyho pozornost. Změřil si ji chladným pohledem a stejně ledově odpověděl: „Obávám se, že bohužel ani tím si nemůžeme být jistí, majore Carterová.“
Sam nenašla nic, co by mu mohla odpovědět, a tak útrpně mlčela. Daniel zrovna tak.
Senátor se znovu otočil na generála: „Chci ho vidět!“ prohlásil příkře.
„Není to bezpečné. Je v izolaci.“
„Snad se i do té izolace dá nějak nahlédnout a to tak, abych nebyl v bezprostředním nebezpečí, ne?“ ušklíbl se Kinsley a Hammond to pro tentokrát vzdal.
„Tudy,“ ukázal mu a oba společně zmizeli v jedné z místností, odkud bylo vidět do izolovaného pokoje.
„Měla byste si jít odpočinout,“ navrhl Daniel nesměle.
Sam zakroutila hlavou. „Musím přijít na to, jak ho odtud dostat,“ řekla spíše sama sobě. „Protože když to neudělám, zničí ho.“ Otočila se a odešla.

K půlnoci už mnoho nechybělo, když se Daniel znovu dostal ke své „neoficiální práci“. Už se nemohl dočkat, až se pohne dál. Bylo to jako napínavé čtení románu na pokračování, který ale představoval skutečnost.
Pořád musel přemýšlet nad tou jednou větou. Neznamenala ve své podstatě zhola nic, bylo to jen hloupé přirovnání. „… je to skoro jako hledat na Sahaře vodu…“ Ať už byl ten člověk kdokoli, znal Saharu, největší poušť na Zemi. Pochopitelně to mohla být náhoda, pouhá shoda jmen, ale Daniel tomu příliš nevěřil. Také zmínka o vodě jednoznačně ukazovala na poušť či suchou oblast. Copak je možné, že ten dotyčný pocházel odsud? Jak se ale potom dostal na druhou stranu? A kdy?
Daniel otevřel deník v místě, kde přestal a znovu se pustil do čtení. Z nějakého důvodu mu to připadalo skutečně důležité.

21.6. – sobota
Bouřky stále sílí, nechápu, jak je to možné. A taky nechápu, jak je možné, že je stále ještě přežívám. Například minulou noc uhodil blesk do stromu, který stál jen několik metrů ode mě. Začal hořet a když padal, musel jsem uskočit, protože jinak hrozilo, že se zřítí přímo na mě.
Už jsem se skoro vzdal myšlenky, že mi někdo přijde na pomoc. Je mi jasné, že nikdo takový neexistuje. Všichni jsou mrtví, jsem si tím jist. Ti tvorové bez svědomí zahubili celý můj lid, dozajista zničili můj domov. Měl jsem také zemřít. Není spravedlivé, že žiji. Ne, není. Každou minutu tohoto prachsprostého života cítím výčitky svědomí za všechny ty lidi, kteří přišli o život mou vinou. Dal bych cokoli za to, kdybych to mohl změnit. Vrátit čas. Ale podruhé bych asi do takové cesty nešel. Vracet se v čase přináší jen neštěstí a zkázu. Měl jsem věřit těm, kteří to tvrdili a zabít se, než jsem zničil je svou sobeckostí…

„Co to čtete?“
Daniel prudce a vyděšeně zaklapl knihu a vzhlédl.
Senátor Kinsley se na něj díval povýšeně, a tak Daniel rychle vstal, aby mu mohl čelit z očí do očí. Deník schoval rychle do jedné ze zásuvek.
Kinsley si toho všiml, ale neřekl na to nic.
„Není trochu pozdě?“ zeptal se Daniel.
„Viděl jsem světlo, a tak jsem si řekl, že si s vámi promluvím tak trochu neoficiálně. Koneckonců, je to i ve vašem zájmu.“
„V mém zájmu?“ užasl Daniel.
Senátor přikývl a klidně se posadil, jako by byl, jak už dnes řekl Hammond, doma.

Pokračování příště…