Daniel byl pevně odhodlán zamířit z jídelny ihned do své pracovny. Nejenže doufal, že konečně dokončí svou práci na jednom artefaktu, který mu ležel na stole již několik měsíců, ale také se upíral k záchranné myšlence, že jedině práce ho zbaví chmurných myšlenek a alespoň na okamžik vytrhne z reality.

Když ale nastupoval v patře, kde se nacházela kantýna, do výtahu, rozmyslel si to. Netrvalo dlouho a stejně zoufalým a prosebným hlasem se snažil přesvědčit doktorku Fraiserovou, aby ho ke generálovi O’Neillovi pustila.

Ta zřejmě ztratila mnoho ze své bojovnosti už včera, kdy se takovou dobu hádala se Sam, že už po několika minutách máchla rezignovaně rukou a po zdrcujícím pohledu, jaký na Daniela vrhla, odešla. Dnes byla vlastně už mnohem klidnější. Nejenže Jackovi přes noc výrazně klesla teplota, ale také po opakovaných testech nejevil generál žádné známky čehosi, co by nebylo v pořádku, takže se žádná nejistota a strach zatím nedostavili. Brzy ráno se probral a poměrně dobře komunikoval se svým okolím. Dokonce se zvládl i sám napít. Janet to sice možná trochu znepokojovalo, protože se jeho stav zlepšoval až podezřele rychle, ale faktem bylo, že jinak důvod k obavám neměla.

Vzhledem k tomu, že příkaz ohledně nošení ochranného obleku v Jackově izolované místnosti zatím zrušen nebyl, musel to Daniel přetrpět. Ačkoli ten děsivě těžký a nepříjemně svazující „pytel“ neměl nikdy příliš v lásce, dnes v něm žádné horko necítil. Když přistupoval k Jackově posteli, byla mu naopak zima. Sledoval rysy toho tolik známého muže a najednou nebyl schopen pochopit, jak se na něj mohl ještě včera dívat jako na úplně cizího člověka. Teď, když Jack O’Neill tiše spal a nejevil ani tu nejmenší známku života, v něm Daniel viděl prostě jen Jacka O’Neilla. A nedovedl si představit, že by mu dokázal vědomě ublížit nebo nechat ty ostatní, aby mu ublížili. Byl to přece O’Neill… A nezáleželo na tom, jestli je to generál nebo plukovník, jestli je z budoucnosti nebo patří současnosti, jestli ho zná roky nebo sotva pár dní. Jednou to zkrátka byl Jack O’Neill a ten nemohl být zase tak moc jiný.

A pak to pochopil. Nemůže to dovolit! Nemůže těm lidem dovolit, aby ho zabili! Musí tu přece být nějaká jiní možnost, třeba Eganova teorie vůbec neplatí! Jak mohl, proboha, třeba jen na chvíli uvažovat, že se k nim přidá? Copak je budoucnost tohoto světa opravdu závislá jen na jediném člověku? A proč zrovna na O’Neillovi? Copak je to spravedlivé? Celou tu dobu, co funguje SGC, byl Jack ten, který vyrážel do boje, to on zachraňoval Zemi a nejen tu. A poprvé stojí na opačné straně barikády, aniž by to sám chtěl. Poprvé Jack O’Neill není zachránce, ale zhouba…

Daniel mířil zamyšleně do své laboratoře. Pořád viděl před očima Jackův výraz. A stále se nemohl zbavit myšlenky na to, co by dělal on na jeho místě. Kdyby tam takhle ležel on a Jack by se měl rozhodnout, jestli ho obětuje, aby zachránil Zemi. Kdoví proč byl Daniel přesvědčen o tom, že by to udělal. Tím spíš, když by nebyl z jejich reality. Jack v sobě měl odjakživa hluboce zakořeněný pocit zodpovědnosti a to ne jen za sebe. Ano, on by to udělal. Ale Daniel byl naopak odpradávna poctivější, přímější a s čímkoli radikálnějším se vyrovnával jen ztěžka. A v případě rozhodování o životě či smrti druhých tuplem. Faktem bylo, že netušil, co má dělat.

Když dorazil ke dveřím své pracovny, někdo si stoupl vedle něj. Viděl na zdi vedle sebe stín a srdce se mu na okamžik zastavilo. Ale byla to Sam. Když jí pohlédl do očí, oddechl si, čehož si nemohla nevšimnout.

„Jste v pořádku?“ zeptala se nejistě a on si uvědomil, jak moc mu tahle věta začíná lézt na nervy.

„Jistě,“ řekl suše a chtěl vejít do kanceláře. Ona mu však zatarasila cestu.

„To povídejte někomu jinému! Viděla jsem vás dnes ráno v kantýně. Nejedl jste, nepil a ani nemluvil. Vlastně vypadáte, jako by jste alespoň týden vůbec nespal. A když jsem se před chvílí byla podívat na Ja… generála O’Neilla, řekla mi Janet, že jste tam už dnes také byl a nejméně půl hodinu jste na něj jen mlčky zíral. Tak co se děje, Danieli?“

Unaveným gestem si promnul oči a povzdechl si.

„Řekl jsem, že se neděje nic!“

„Danieli…,“ chtěla protestovat, ale on se na ni zčista jasna utrhl.

„A dejte mi, sakra, pokoj! Mám práci!“ Dost neuctivým pohybem ruky ji odstrčil ode dveří a vzápětí je za sebou s hlasitým prásknutím zavřel.

Sam zůstala jako omráčená stát na chodbě. Teď byla víc než kdy předtím přesvědčená o tom, že se skutečně něco děje.

Daniel seděl za svým psacím strojem, před sebou měl otevřený laptop a všude kolem se povalovala celá spousta knih, poznámkových bloků s nejrůznějšími čmáranicemi. Mladý archeolog byl ale od myšlenek na práci daleko. Zíral sice na monitor svého počítače, ale z informací, které zobrazoval, neviděl nic. Seděl jako na jehlách, sebemenší šustnutí ho děsilo. Proto také okamžitě zpozorněl a poznal, že přišla ta chvíle, když se asi o dvě hodiny později, otevřely bez zaklepání dveře a dovnitř vstoupil s výrazem poloboha Kinsley.

Proč ho odtud ještě nikdo nevyrazil?, zeptal se Daniel sám sebe, ale byla to zoufalá a zbytečná myšlenka. Senátor byl tady a on se mu musel postavit. Celé ty dvě hodiny vlastně strávil tím, že přemýšlel, co mu odpoví na jeho otázku. Pohyboval na příliš tenkém ledě a věděl, že každé špatně zvolené slovo může skončit katastrofou.

Kinsley se s klidným výrazem usadil stejně jako včera večer naproti němu a šel tentokrát rovnou k věci. „Nuže, doktore Jacksone?“

Daniel polkl. „Přemýšlel jsem o vaší nabídce a… chci říct, že… myslím, že něco takového nemůžeme udělat,“ začal chabě, jako by snad věřil, že senátora nějak přesvědčí. Ale copak vlastně něco takové vůbec šlo?

Kinsley zabubnoval netrpělivě prsty o desku stolu. „Tohle jsme snad jasně probrali už včera!“ odsekl. „Opravdu není čas ne to, debatovat o tom znovu.“

„Nemáme právo rozhodovat o životě a smrti druhých.“

„Cože?!“ zařval Kinsley, až s sebou Daniel trhl. Senátor vstal ze židle a začal přecházet po místnosti. „A to mi říkáte vy? Zrovna vy? Člen legendární SG-1? Proboha, copak se neslyšíte? Jste k smíchu, doktore Jacksone. Jestli někdo v posledních několika letech rozhodoval o životě a smrti kohokoli na této planetě, byli jste to vy! Tak se mi tu teď nesnažte namluvit něco jiného! Vy sám byste měl nejlépe pochopit, o jak moc tady teď jde! Proto jsme si také vybrali vás a ne někoho jiného…“

„Nemůžu ho zabít!“ vykřikl Daniel.

„To po vás ani nikdo nechce,“ vyštěkl Kinsley. „Jediné, co od vás potřebujeme, je, abyste naši práci zametl.“

„Zametl?“ vytřeštil na něj Daniel oči.

„Ano, zametl. Pokud by vyvstalo byť jen jediné podezření, že za smrtí Jacka O’Neilla vězí vláda nebo NID, byly by z toho obrovské komplikace, které si nemůžeme dovolit.“

Danielovi se skoro začínal zvedat žaludek. Nemohl uvěřit tomu, že tu sedí a poslouchá toho idiota.

„Jack je nemocný. Nikdo neví, co mu je, možná to nepřežije… Jak můžete chtít zabít bezbranného člověka?“

Senátor se uchechtl. „A co asi myslíte, že mu je?“

Daniel zalapal po dechu. „To vy?! Vy jste mu něco dali? Co to je? A jak to, že na to doktorka nepřišla?“

Kinsley okamžik váhal, jako by se rozhodoval, zda mu má říct pravdu, ale nakonec pokračoval: „Je to mimozemského původu, podařilo se nám to získat v Oblasti 51. Pracuje se na vývoji léku proti rakovině, ale prozatím jsou to dost nevalné výsledky. Rakovinu skutečně léčí, ale má obrovské vedlejší účinky. Horečku, malátnost, v některých případech i smrt. Jediná výhoda té látky, alespoň pro nás, je ta, že ani ne hodinu po užití mizí beze stop z těla. Do té doby doktorka nestihla udělat testy, tudíž ji nezjistila. Potřebovali jsme O’Neilla odklidit z cesty, aby nenadělal ještě více škod… To přece musíte pochopit!“

„Tohle je šílené… A co vlastně tedy chcete po mě?“ Danielovi se v krku příčilo každé slovo.

„Abyste získal a zničil všechny podklady o O’Neillově zdravotním stavu. Nesmí tu zůstat ani jeden kousek papíru, který by dokumentoval jeho přítomnost zde.“

„Vy jste se zbláznili…,“ hlesl Daniel tiše.

„Ne, naopak.“ Kinsley se zatvářil důležitě. Mnohem důležitěji než kdy jindy. „My jediní tu ještě máme zdravý rozum, doktore. Jste člen SG-1, nikdo vás tudíž nebude podezírat, že jste v tom jakkoli zapletený, můžete být v klidu…“

„Ne, to tedy nemůžu být v klidu!“ zařval Daniel. „Možná si myslíte, že máte ušlechtilý úmysl, ale faktem je, že jste jen banda grázlů, kteří si myslí, že pouze jejich verze situace je ta nejlepší a nejsprávnější, a že pouze vy máte právo o všem rozhodnout!“

Senátor se na něj pronikavě zadíval a pak promluvil tichým, výhružným hlasem: „Domnívám se, že jste mi právě dal svou odpověď na mou otázku.“ Pomalu přešel až k Danielovi, který ještě stále seděl na židli a zadíval se něj shora. Daniel sám si najednou připadal až děsivě maličký a bezvýznamný. „Pak vám musím říct něco já, doktore Jacksone. Jste jediný, kdo o našem plánu něco ví, musí vám snad být jasné, že…“ Senátor vzal jednu z obyčejných tužek, povalujících se na Danielově stole a začal si s ní pohrávat v ruce. „… by následky jakéhokoli vašeho dalšího neuváženého činu, mohly mít katastrofální následky.“

Danielovi se zdálo, že v místnosti není žádný kyslík. Polkl. „Vy mi vyhrožujete?

Kinsley po něm loupl očima a uchopil tužku do obou rukou. „Ne, jistěže ne,“ zašeptal a vzápětí na to něco křuplo. Senátor zlomil tužku a třísky z ní se sypaly Danielovi do klína.

Sam mířila do pracovny generála Hammonda. Zhruba před deseti minutami si ji nechal zavolat. Prý s ní potřebuje o něčem naléhavém mluvit. Když tam dorazila, k jejímu obrovskému překvapení seděl v pracovně generála také Daniel. Krčil se podivně zkroucený v židli a byl bílý jako stěna za ním. Sam ho přejela pátravým pohledem, ale neřekla už nic. Hluboko uvnitř ještě cítila vztek a taky uraženost za to, jak na ni dopoledne vyjel.

„Chtěl jste mi něco, pane?“ zeptala se.

Hammond ji naznačil, ať se posadí. „Je nutné, abychom probrali několik změn., které se vás bezprostředně týkají, majore.“

„Změn?“ podivila se Sam.

„Ano. Asi před deseti minutami odešla na jednu nečekanou misi SG-6 a 7 společně s Teal’cem. Zdá se, že se něco děje. Goa’uldi začali shromažďovat početná vojska a to hned na několika planetách. Zjistili to Tokrové, od kterých se před hodinou vrátila SG-7. Společně se šestkou a Teal’cem šli zjistit, co se dá a co máme čekat.“

Sam zatěkala znepokojeným pohledem k Danielovi, ale ten na ni ani nemrkl. Jeho obličej vyzařoval drtivou větu, kterou dobře znala „Já to tušil, měl jsem to čekat…“

„A doktor Jackson mě požádal, zda by směl navštívit a zkontrolovat SG-9 pracující na archeologických nalezištích na P8X-294.“

Sam vytřeštila oči a obrátila se na Daniela. „Myslela jsem, že tu zůstanete se mnou?! Potřebuji vaši pomoc a generál O’Neill také.“

Daniel se tvářil velice smutně a unaveně. „Musím tam jít, Sam. Crowley mě o to prosí už dva týdny, potřebují se mnou něco zkonzultovat.“

„Ale slíbili jsme si, že budeme v prvé řadě pracovat na záchraně plukovníka.“ Sam cítila, že je zoufale sentimentální. Ale nechtěla tu zůstat bez Daniela i Teal’ca. „A na jak dlouho?“

„Asi na týden.“

„Týden? To je ale spousta času.“

„Já vím, Sam.“ Daniel na ni pohlédl nečekaně naléhavě. Jako by ji prosil, aby pochopila. Ale pochopila co? Tvářil se skutečně podivně… Něco jí chtěl říct, ale nerozuměla mu.

Zhruba po dalších dvaceti minutách se pak rozloučili s generálem a chystali se jít každý po svém. Sam to ale nedalo, potlačila svou ješitnost a doběhla Daniela u výtahů.

„Co se děje?“ zeptala se a lapala po dechu. Riskovala sice, že ji znovu odbude, ale on na ni jen znovu mlčky a naléhavě pohlédl. Rozhlédl se kolem a Sam si všimla, že mu pohled padl na jednu z kamer zabírající právě je dva. Pak nervózně zmapoval očima okolí a když si všiml několika se blížících vojínů, jen zakroutil hlavou.

Takže se něco dělo!

„Danieli, vy máte strach?“ Neexistovalo nic, co by mohlo jinak vysvětlovat jeho ostražitost na základně.

„Nemůžu vám nic říct, Sam. Vy nemáte tušení, co se děje…“

„Ale… proč? Proč mi nemůžete nic říct?“

Dveře výtahu se otevřely a Daniel s rukama v kapsách marně předstírající klid nastoupil. Sam zůstávala zmateně stát na chodbě.

„Danieli?!“ zavolala, ale dveře od výtahu se už zavřely.

Daniel vpadl do své kanceláře jako velká voda. Musí jí to všechno nějak dát vědět! Bylo mu jasné, že ústní komunikace nepřipadá v úvahu. Neměl ani ponětí, kolik lidí tu Kinsley má, kolik očí ho sleduje a kolik uší poslouchá. Ale Sam musí vědět, o co kráčí! On se do toho všeho tak namočil a zamotal, že teď už mu jde jen o krk, nemůže Jackovi pomoc. Nedovolili by mu to. Ale pokud by se mu nějak podařilo informovat Sam, byla by takové jeho eso v rukávu, i když tu nebude. Ale mohl to po ní chtít?

Vytáhl ze skříně tašku a začal do ni shromažďovat vše, co bude potřebovat s sebou. Trvalo mu hodně dlouho, než pochopil, že „útěk“ je teď ta jediná, byť možná dost zbabělá, volba. Kinsleyho „pohrávání si s tužkou“ nebylo nic nevinného. On mu tím jasně naznačil to, co potřeboval. Sakra! Proč se do toho musel takhle zaplést?

Generál Hammond nevypadal příliš překvapeně, když ho žádal o svolení odejít. Propustku mu dal téměř bez váhání. Možná něco tušil… Ale copak i on je najednou malý pán? Tohle je přece jeho základna!

Prudkým pohybem zavřel brašnu a mrštil jí do kouta. Pak sedl za stůl, vytáhl papír a začal psát. Snad to Sam pochopí…

Když dopsal, složil arch papíru do obálky a začal přemýšlet o tom, kam ji má dát. Musí ji nalézt Sam, ale ne oni. Zamyšleně strčil obálku do kapsy, na záda hodil batoh a chystal se zamířit do šaten, aby se převlékl. Ve dveřích se ale zarazil. Vrátil se ke stolu a ze spodní zásuvku vytáhl knihu. Ošuntělou, trochu umazanou… Strčil ji do batohu a doufal, že na P8X-294 bude mít dost času na to, aby konečně zjistil, jaké poselství bylo toho tajemného muže.

Daniel přešlapoval před bránou. Na misi vyrážel sám, takže se cítil trochu opuštěně. Jen v zadní kapse u kalhot ho pořád pálila jako žhavé železo sněhově bílá obálka. Doufal, že se Sam přijde rozloučit nebo že na ni někde narazí a bude tak mít možnost, psaní jí předat. Ona se ale neobjevila.

Nemůže odejít s tou obálkou! Sakra… Ale kam to psaní dát, aby ho bezpečně našla? A v tom ho to napadlo! Neexistovalo nic jiného. Vlastně nikdo jiný…

„Moment, na něco jsem zapomněl!“ křikl do řídící místnosti na poručíka, který se právě chystal začít zadávat adresu a jako kulka vyletěl směrem k ošetřovně.

Na chodbách kolem ošetřovny vládlo ticho a klid. Daniel neměl právě čas převlékat se do ochranného obleku a od Kinsleyho stejně pochopil, že Jackovi nic není. Tedy nic nakažlivého. Proklouzl Janet, ani nevěděl jak a vpadl do izolované místnosti. Zpola očekával, že najde Sam právě zde, ale kromě Jacka v pokoji nikdo nebyl.

O’Neill spal. Nevypadal právě dobře. Daniel mrkl v rychlosti na desky, které měl zavěšené na posteli a zjistil, že Jackovi v posledních hodinách opět stoupla teplota. Kdy ten přípravek od Kinsleyho konečně vyprchá?, zanaříkal Daniel v duchu a přistoupil k Jackově posteli. Dobře věděl, že přístup k monitoru, který promítá obraz kamery zabírající tuto místnost, má pouze Janet. A ta ho určitě neprozradí, i kdyby viděla, že Jackovi něco dává.

„Jacku…,“ zašeptal tiše.

O’Neill se ani nepohnul.

„Jacku!“ pronesl o něco naléhavějším tónem.

Konečně otevřel skelnaté oči. Chvilku mu očividně trvalo, než se zorientoval. Upřel unavený a zároveň překvapený pohled na Daniela a zachraptěl: „Co se děje?“

„Šššt, nenamáhej se,“ uklidňoval ho Daniel. „Všechno je v pořádku, jen od tebe něco potřebuji.“

Jack si ho tak trochu nevěřícně přeměřil. Po spánku mu stékala kapku potu… Sledoval Daniela, jak sahá do kapsy u kalhot a cosi vytahuje. Neviděl to dost zřetelně, obrazy mu tančily před očima.

„Potřebuji, abys to dal Sam, až se sem na tebe přijde podívat.“ Vtiskl obálku Jackovi do ruky a ten se na ni udiveně podíval.

„O co jde?“ zachraptěl.

„To ti teď nemůžu vysvětlit, už musím jít. Ale dávej na ni pozor, Jacku, dej ji jenom Sam.“

„Danieli…“

„Nezlob se, Jacku, je mi líto, že jsem se k tobě choval tak odporně. Pochopil jsem spoustu věcí, ale možná je už pozdě…“

„O čem to, sakra, mluvíš?“

„Musím jít! Nezapomeň, Jacku, je to důležité!“

„Danieli!“ pokusil se za ním ještě zavolat Jack, ale ten už byl pryč. Zmizel stejně rychle a nečekaně jako se tu u jeho postele objevil. Nebyl to jen přelud z horečky? Ne, nebyl… Jack v ruce pevně svíral bílou obálku, netušíc, že drží listinu, která buď zachrání nebo zmaří jeho život.

Pokračování příště…